I.

Agitace

Šíření zásad sociálně – revolučních, má byti nejpřednějším úkolem každého individua, který k přesvědčení tomu přišel, že sociální revoluce jest nezbytnou, že se ji v žádném případě, má-li lidstvo tyranů zproštěno býti vyhnouti nelze. Do doby té než v boj zavolaní budeme, jehož se proletář celého světa nevyhnutelně zúčastniti musí, poněvadž o jeho žití nebo zkáze se jednati bude; tudíž naší svatou povinností jest, bychom takou část uhněteného proletáře jakou jen možno pro naše náhledy získali, je o nutnosti sociální revoluce uvědomovali, a tu nejkratší a nejjistější cestu po které ku svému osvobození kráčeti má, mu pokud nám to v tomto článku možné jest poukázali, a potud pokud nám to možné jest, by se tyran s naší revoluční taktikou úplně seznámiti nemohl.

Vzdor tomu, že tyrané celého světa se namáhají idee bezvládí potlačiti a v žalářích udusiti, vzdor tomu tyto vznešené myšlénky nabývají obzvláště v prohnilé Evropě, vždy více a více neohrožených stoupenců a bojovníků.

Neúnavná agitace budiž naší prací, a proto zmíníme se o této jak asi prováděna býti může.

Nejvydatněji působiti můžem v kruhu takovém, s kterým v neustálém styku se nalézáme, totiž v dílnách, továrnách, uhlodolech a obzvláště v životě společenském; všude tam kam přístupu máme. Každou sebe menší příležitost máme využitkovati v plné míře pro idee naše, obzvláště v životě společenském. Kde mládež která ještě tak mrzutá, zedřená a sklíčená starostmi není, jako starší lidé, mezi kterými se zase jinak agitovati dá pracujeme-li vůbec s nimi v jedné továrně, aneb kdekoliv, tu máme dosti příležitostí pozorovati své spoludělníky, jakého smýšlení jsou. Jakmile spozorujeme že některý dělník se svým stavem a dřinou spokojen není, tu jest zajisté povinností naší s oným trpícím v bližší styk vstoupit, jemu jeho nespokojenost vysvětliti, pravé cesty, jaké ku svému osvobození nastoupiti by měl ukázati. Zvláště vzbudíme-li u podobného trpitele zášť proti jeho vykořisťovatelům a tyranům.

Když takový nový bojovník pro myšlenku sociální revoluce získán byl, tu jest první povinností mají-li se naše idee ku před bráti, tohoto v organizační agitaci má. Tento opět rozmnoží řady naše a způsobem tím doděláme se žádoucího úspěchu!

Jiným zajisté způsobem možno agitovati v různých spolcích dělnických – obzvláště tam kde se vícero revolucionářů nalézá – tito mají spjatí býti láskou revoluční, a vždy tam kde se v menšině oroti nevědomostí neb vyškoleným šibalům nalézají býti jednomyslní, by každou příležitost ve prospěch zásad naších využitkovati mohli, a na místo jalových a „vodopolívkových“ ideálů prosaditi mohli. Obzvláště buďme na stráži v čase, kdy volební pytláci se prohání, hledajíce v organizacích podporu svou a kdy zase ubohé to dělnictvo svou návštěvou poctí by hlasy jeho lovili a jej za nos vodili. Tomuto druhu špinavých lidí podrážejme nohy nemilosrdně!

Když náhledy naše v onom kruhu pochopený byly, tu přistupme okamžitě k reorganizaci spolku onoho na revolučních základech, bez ohledu zdaliž jistá část členů odstoupí, kteří opět časem pro revoluci získání býti mohou, jen když záměr náš se zdařil a spolek ode všeho sošáctví očištěn byl, z kterého posléze revoluční skupina ba i více se udělati může.

Způsob tento ovšem jen, zde v Americe používati posud možno avšak kdo ví jak ještě dlouho? Vzdor tomu však i v Evropě v Čechách i na Moravě mohou soudruzi někteří si ponaučení vzíti, a na jiný způsob agitovati.

Nejvíce možno však šířiti zásady naše tiskem, hlavně „letáky“. Žádná sebe živější a nadšenější slova nepřivodí takový účinek jako tajný tisk, který mezi lid rozšířen byl!

Každý soudruh a bojovník revoluce měl by si vždy sebou vzíti, časopisy, letáky a brožury revolučního obsahu a kde se mu příležitost naskytne tyto hned upotřebiti. Jako při různých slavnostech a shromážděních – ať si jsou již jakéhokoliv rázu – nechá se vždy velmi mnoho učinit, jsme-li na věc poněkud připravení.

Příští sociální revoluce, jak nám zdravý lidský rozum praví se od dřívějších dosud nám známých revolucí velmi lišiti se bude, zvláštní svou universální povahou, totiž že ne jediný národ neb stát, nýbrž veškeří národové evropští na snad i v jiných dílech světa to budou, jenž proti svým tyranům boj na život a smrt zahájí, protož jest naší povinností hlásati nauku revoluční čisté a vřelé bez sofistiky německých sociálně demokratických profesorů, a lid nám porozumí. Hlásejme svobodu, svobodu úplnou. Kdo svobody druhého se bojí, má zajisté nekalý záměr. Nenechme se vy poctiví dělníci svésti lidmi druhu takového jež z dělnického hnutí z vašeho zájmu učinili si obchod. Pryč s těma, na smetiště a v opovržení s nimi!

Pryč se vším parlamentarismem ze řad dělnictva, které nalézá se dnes v drápech divoké bestie, kteráž nemá s námi žádného slitování, a lační po krvi naši!

Nuže soudruzi lační-li bestie tato po krvi dejme ji tuto ať v ní utone. Žádnou humanitu, žádné smilování! Zničme ji! Lidstvo nebude se moci dříve volně vyvíjeti, dokud bestie ta dýchati bude.

Připravujme cestu posvátnému hněvu lidu pracujícího, ať nám není zdarma vytýkáno, od tyranů celého světa, že jsme mužové věštící smrt a záhubu, ano! Dle lidského pojmu, jak si jej každý sám utvoří, a jak se jej ten či onen znáti naučí. Soudíme-li však dle stávajících poměrů musí každý uznati že osvobození pracujícího lidu, nedá se jinak provésti než cestou násilnou a se zbraní v rukou!

Ano nepřátele bezvládí vrhají se vždy na pokyn nějakého padoucha v boj, jak všude v dějinách vidíme, a které boje vraždami a loupeži nazvati možno, nevědouce ani ve své blbosti zač a proč bojuji, a proč člověk člověka vraždí? Jediný osudný povel vraha zněl a lid co dravá šelma vrhl se v boj proti svému dobru, proti svým bratrům by těsněji schována byla pouta otroctví. Za takovéto hanebné činy není nikdo zodpovědný nikomu, bez vůle lidu bez vůle toho či onoho národa se to učiní, by jednotlivý padouch své libůstce a rozkoši zadost učinil.

Ale my anarchisté bojujíce za vymanění se z rukou jednotlivých a spolčených tyranů za lidskost všeho světa, nazvaní jsme lupiči, paliči, vrahy a hubiteli nynějšího sociálního nepořádku, ano ano, my to nezapíráme, a věštíme záhubu a zkázu, všude a všem našim tyranům a pracujícího lidu otročitelům; zato však celému pokolení lidskému chceme pojistiti „volné žití“ o které tyrany byl oloupen.

Ano ano vezte a třeste se všichni tyrané, my toho nezapíráme že úkolem našim jest boření a boj sociální nevyhnutelný, a však z boje toho musí dělník pomoci vědy a chemie vyjíti co vítěz – ano ani vrahové my chceme boj, by již jednou zavládl tam kde člověk žije klid a nikým více by rušen nebyl výkřiky, v otroctví úpějících až do krve pracující oběti. Ano chceme boj, boj to na život a smrt jenž se jedenkráte odehráti musí a který bude posledním v historii lidstva.

(in.: Volné listy; roč. IV.; č. 37)

Jsem tázán, jaké jest učení mého života, co naučil jsem se v době mého žití, bych zanechal to co nejdražší odkaz člověčenstvu. Na to odpovídám, že duše má dvě poselství, jedno napomenutí a jedno hrozby ku prohlášení má. Jedno poselství bohatým a jedno chudým. Obě obsahují souhrn lidské moudrosti.

Bohatým!

Chudí volají k bohatým. Otroci doprošují se svých pánů. A dnes právě tak mnoho, jako v dobách spartanských helotů. Jsem jeden z chudých a připojuji hlas svůj k většině, aby vniknul až k uším boháčů. Kdo jsem? Jeden z lidu. Odkud přicházím? Z bezedné propasti. Jak mne nazývají? Jsem bída. Pánové mám vám co říci.

Pánové, jste vysoce postaveni, máte moc, nadbytek, rozkoš a nehybné slunce na vašem zenitu neobmezené autority a nedílného požitku, vy zapomínáte druhých docela. Avšak, mezi vámi stává ještě něčeho. Pánové, chci vám pověděti něco nového. Ono stává pokolení lidské.

Já jsem ten, jenž přichází z hloubí. Pánové, vy jste velicí i bohatí. To je nebezpečné. Vy těžíte z noci. Avšak mějte se na pozoru, neboť stává silnější moci, jitra. Úsvit nedá se přemoci, on nastane. On již nastal. A s ním počátek neodolatelného dne.

Vy jste temnými mraky výsad. Bojte se! Skutečný pán hotoví se zaklepati na vaše dveře.

Kdo je otcem výsady? Příležitost. Kdo jeho synem? Zneužívání. Ani příležitost ani zneužívání nejsou trvalé. Obě mají špatnou budoucnost.

Cítím se nucen do vašeho středu vstoupiti. Proč? Pro cáry, jež jsem včera ještě nosil. Stalo se tak, aby můj hlas mezi sytými zazněl, spojil-li mě bůh s hladovějícími. Ach! Mějte útrpnost. Ach! neznáte fatální ten svět, jemuž náležeti se domníváte. Tak vysoko stojíte nad ním. Povím vám čím to je.

Opuštěn, jako sirotek sám na této bezmezné zemi, vstoupil jsem do temna, jež by společností nazýváte. první co jsem spatřil byl zákon v podobě šibenice; druhé bylo bohatství. Vaše bohatství, v podobě ženy, zemřevši zimou a hladem; třetí bylo nádhera v podobě štvance, přikován ku zdi žaláře; a čtvrté bylo vaše paláce, v jichž stínu krčili se žebráci.

Vy jste učinili z lidského pokolení otroky a trestníky. Zem proměnili jste v žalář. Nedostává se světla, nedostává se vzduchu, ctnosti.

Přicházím, abych vás varoval. Přicházím, abych vám řekl, v čem pozůstává vlastní vaše štěstí. Ono pozůstává z neštěstí druhých. Váš ráj je utvořen z pekla chudých. Přicházím, abych vás předvedl soudu chudých – suverénu, jenž je otrokem, trestníku, jenž jest soudcem. Klesám pod tíhou toho, co povědět mám. Kde počíti? Nevím to. V hrozné zkušenosti utrpení, pojmul jsem nesčetné ty stížnosti. Co si mám s nimi teď počíti? Ony mne přemáhají a já odhazuji je v směsici od sebe.

Jsem potápěč a vynáším z hlubin perlu, pravdu. Mluvím, jelikož vím. Mám zkušenost. Já viděl. Trpět? Ne, tento výraz jest příliš slabým, ó, slastí zpití pánové! Chudoba – já v ní vyrostl; zima – já se v ní třásl; hlad – já jej zakusil; pohana – já ji podléhal; nákaza – já ní byl mučen; hanba – já z ní pil.

Dělníci tohoto světa, z jichž ovoce se těšíte, žijí ve smrti. Jsou malá děvčata, která v útlém věku osmi roků s prostitucí počínají a v dvacátém roce co stařice život končí. Kdo z vás byl v New Castle na Tynu? V dolech nalézají se lidé, jež žvýkají uhlí, aby naplnili žaludek a hlad obelstili. Pohlédněme do Lancashire. Bída všude. Víte-li pak, že rybáři harlemští trávu pojídají, není-li lov vydatným? Víte, že v Burlon Lazers zahnáni bývají malomocní, odváží-li se vylézti ze svých doupat, do lesů a tam se postřílí? V Peckridge nemají ve svých chatách postelí a do země vykopají se jámy, v nichž malá dítka spí. Na místě, počínati s kolébkou, počínají s hrobem.

Slitování, mějte slitování s chudými! Mějte útrpnost, já vás zapřísahám“ Avšak ne, vy nechcete. Znám vás všechny. Ďáblové, zplozeni peklem a psy se srdci z kamene. – K výši vašich trůnů vznášel se po staletí křik bídy, vzdech hladu a lkaní zoufalství a vy jste si toho nepovšimli. Milosrdenství, jež jste prokázali, má se prokázati zase vám.

Vzpomeňte, že řada králů meči ozbrojených přerušena byla sekerou vyzbrojeným Cromwellem.

Třeste se! Neúprosný rozklad se blíží rozervaní jazykové stanou se jazyky ohně, jejž vrhnou do temnoty. Hladoví ukazují své zahálčivé zuby. Na peklech vystavené paláce se kácí. Proklatý vynáší svůj rozsudek nad vyvoleným. To jest onen lid, jenž se povznáší. Pravím vám, že to člověk, jenž povstává. Jest to konec, jenž počíná. Rudý úsvit to katastrofy.

Ach! Tato společnost jest falešnou. Jednoho dne, a brzy již, nastane společnost nová. Pak nebude více pánů; volní, žijící lidé, volný povedou život. Žádného bohatství více nebude, ale nadbytku bude pro chudé. Žádných pánů nebude, ovšem ale bratrů. Ti, jež pracují, budou míti. To jest budoucnost. Žádné potlačování, žádné pokořování, žádná nevědomost, žádné pokořování, žádné nevědomost, žádné bohatství, žádných soumarů, žádných dvořanínů, žádných králů více nebude – nýbrž světlo.

Chudým!

Mám nyní mluvit k chudým, když boháčů jsem se marně doprošoval? Ano – je to místné. Vyděděným nám tudíž říci toto: Pozor! Pouze jednoho pravidla stává se pro boháče – nic nedělati, a jednoho, pro chudé – mlčeti. Chudí mají pouze jednoho přítele a to jest mlčení. Oni užívati mají pouze jednoho slova: Ano. Uznávati a poslouchati, toť jsou jediná „práva“ jež mají. „Ano“ vůči soudci, „ano“ vůči králi. Velcí, hledají-li zábavu, udělují nám rány holí; zakusil jsem je. Jest to jich předním právem a oni neztrácí nic na své velikosti, zlámou-li nám kosti. Ctěme žezlo, první to hůl.

Je-li chuďas šťastným, pak jest zlodějem štěstí. po právu šťastni jsou pouze boháči a šlechta. Boháč je onen, který ač mlád, práva letitých, ač stár, šťastné příležitosti mládí, mrzký – úctu dobrých lidí, zbabělec – panství nad odvážnými má a ač ničeho nekoná – přec ovoce práce požívá.

Jsou kočáry, ubohý otroku. Pán sedí uvnitř; lid leží pod koly; rozumný člověk se jim vyhne.

Národové bojují. kdo sklízí slávu? Král. Lid platí. Komu náleží vznešenost? Králi. A lid sobě ještě přeje, tímto způsobem býti bohatým. Náš panovník, král nebo Croesus, vezme lidu dukát a dá z něho chudým trojník. Jak šlechetným! Kolosální podstavec pohlíží vzhůru k trpasličí vrchní stavbě. Jak velkým jest tento skládací panák! On stojí na mých plecích. Trpaslík má výbornou metodu, obra ve velikosti překonati – on vyleze na plece druhého. Ale že obr mu to dovoluje, v tom spočívá důvtip, a že hanebnost trpaslíkovu s úctou pozorovat smí, v tom spočívá hloupost celé věci. Lidská upřímnosti!

Rytířské stanovy, jež pouze pro krále jsou určeny, jsou znamenitým typem královské hodnosti. Mluvme volně a přímo. Kapitalista, jenž výdělek práce krade, jest králem, jako jiný rodem. Král sedá na koně. Kůň, toť lid. Někdy mění se tento kůň. Z počátku je osel, pak promění se ve lva. Pak svrhne jezdce k zemi a viděli jsme to v Anglii roku 1643 a ve Francii roku 1789; někdy pohltí jezdce, což jsme v Anglii roku 1649 a ve Francii roku 1793 viděli.

Že lev opět se může státi oslem, překvapuje, ale je to skutečností.

Jaké to štěstí, opět moci jezditi, nechati se tlouci a hladověti! Jaké to štěstí, ustavičně za chléb a vodu pracovati! Stávalo kdy něco šílenějšího nad tyto myšlenky? Kde pak by jsme se ocitli, kdyby každý tulák požíval práva? Představte si každého co vladaře! Můžete sobě v mysli vykresliti město, jež by těmi, kteří ho vystavěli bylo spravováno. Oni jsou povozem, ne však vozkou. Jaký to boží dar, tento boháč, jenž o vše se stará! Ano on jest vskutku šlechetným, bera veškeré naše starosti na sebe! A pak, on jest k tomu vychován; on ví, co to je; jest to jeho obchod. Co chudí jsme nevědomými, – co nevědomí – slepými; potřebujeme průvodčího. Ale proč jsme nevědomými? Jelikož to tak být musí. Nevědomost jest strážce mravnosti. Kdo jest nevědomým, jest nevinným. Naší povinností jest, nemysleti, nenaříkati a nereptati. – Tyto pravdy jsou nepopíratelny. Společnost na nich spočívá. Čím je „společnost“? Bídou pro vás, chudé, podporujete-li jí. Smrtí, odvážíte-li se jí dotknouti. Buď rozumným, chudý muži, jsi určen k tomu býti otrokem.

Nebýti otrokem znamená, odvážiti se a jednati.

(In.: Dělnické listy; roč. 3; 1895 – 96; 23. 5.- 1896; č. 29)

Motto: To co všichni druzí jsou, týče se mě též a to ve velké míře, neboť jakkoliv neodvislým se domnívám býti v mém společenském postavení – kdybych byl i papežem, carem, císařem nebo docela předsedou ministerstva – tak jsem předce nevyhnutelně výrobek těch, kteří za mnou a pode mnou stojí. Jsou-li nevědomí, bídní otroci, jest moje bytí určeno jejich nevědomostí, jejich nouzi a jejich otroctvím. Já vzdělaný nebo inteligentní muž – totiž jestli je tomu tak – jsem terčem jejich hrubosti, jestli odvážný, jsem otrok jejich rabství, bohatší než oni, blednu před jejich nouzí, výsadní, třesu se před jejich spravedlností. Já, který nekonečně svobodným býti si žádám, nemohu jím býti, poněvadž všichni kolem mne svobodnými si nepřejí se státi a poněvadž si to nepřejí, jsou upotřebeni co nástroj utlačování proti mně.

Bacunin.

Úvod

Psáti úplný životopis s úplnou činností Bacunina, vyžadovalo by obrovské práce a velmi mnoho času, neboť zde nestává žádné souhrnné práce, která by činniost Bacuninovu líčila, pak je množství zpráv a pojednání o Bacuninovi nepravých a zkomolených, nebo jiné líčí jej jako tajemnou bytost s jakousi nadpřirozenou mocí. Tyto a podobné zprávy musí se přijati z reservou. Pak co se týče jeho slovanské revoluční činnosti, ta byla úplně tajnou, tak že přístup k těmto zprávám jest velice znesnadněn.

Carlo Cafiero a Elisee Reclus píší v předmluvě k Bacuninovu pozůstalém spise „Bůh a stát“: „Jeden z nás bude vbrzku životopis Bacuninův do jeho nejmenších podrobností vyprávěti.“ Jest snad povědomo, jakým neštěstím bylo předsevzetí Cafierovo překaženo. V Cafierově životopise (v „Sperimentale“ od Brescia, 29. května 1887) čteme, že on Bacuninův životopis a také nové vydání Pisakonových spisů dopsal, když jej potkalo to neštěstí, že zešílel. Jak dalece tato zpráva pravdivá jest, nemůžeme určiti, ale podle „Revolte“ od 20. srpna 1887, k tomu životopisu byli pouze noticky sbírány a ono dílo nevyšlo.

Po smrti Bacunina založilo se na návrh jeho ženy mezinárodní komité, které si obralo za účel, jeho pozůstalé rukopisy spořádati a jejich uveřejnění ohlásiti francouzsky v „Travailleur“ v Ženevě, rusky v „Abscina“ v Ženevě, malo rusky v „Gromada“ tamtéž.

Od smrti Zajčeva, který měl na starosti uspořádání ruských papírů, byl vydán pouze znamenitý útržek „Bůh a stát“ a ten jest jediný vydaný spis, který se zachoval. Tu jest malá naděje, že se uveřejní ostatních důležitých ruských rukopisů uskuteční.

Tím právě, že zpúráv o Bacuninovu životě a činnosti tak poskrovnu jest – o tom muži, ku kterému každý našinec s posvátným zanícením pohlížeti musí – viděli jsme nuceni, sebrati stávající tištěné zprávy a sestaviti tato v souhrnný celek, který jsme nazvali „Životopis Bacuninův“. Bude to zároveň vymožeností pro českou literaturu – která, co se týče revolučního hnutí, tak chudá jest – že bude vlastniti spis, který stručně souhrnnou činnost a životopis Bacuninův podává.

V Rusku mezi studujícími, v Německu mezi drážďanskými povstalci, v Sibiři mezi svými spoluvypovězenci, v Americe, v Anglii, ve Francii, ve Švýcarsku, v Rakousku, v Itálii, všude mezi lidmi dobré vůle – praví Cafiero a Reclus – byl jeho přímý vliv znatelný. Zvláštnost jeho myšlenek, jeho obrazotvornost, úchvatná, přesvědčivá mluva, jeho neochabující píle pro propagandu, podporován od jeho majestátního zjevu a jeho obrovskou životní silou, to vše otevřelo rázem Bacuninovi přístup do všech revolučních skupin. Jeho činnost zanechala všude hluboké stopy i u těch, kteří, když jej mezi sebe přijmuli – následkem rozdílu v prostředcích jak dospěti k cíli – jej zase ze svého středu vypudili. Jak těžko jest z toho, co až dosud tištěno, utvořiti si obraz jeho činnosti, dokazuje následující místo: „Jeho dopisování bylo velmi rozvětvené, celé noci trávil s upravováním dlouhých psaní na jeho přátele revolučního světa, z nichž mnohé byly určené, bázlivé povzbuditi, vyklající se upevniti, ospalé vyburcovati, plány ku propagandě nebo k revoluci rozvrhovati atd.; tyto psaní dostoupily celých svazků. Tato korespondence hlásá všem obdivuhodnou činnost Bacuninovu v revolučním hnutí našeho století.

Ještě dvě poznámky. První díl tohoto životopisu obsahuje velmi málo co se vztahuje k anarchismu. Neboť Bacunin se po dlouhou dobu zabýval socialismem.

Bylo by záhodno, aby čeští a němečtí dělníci hleděli se o Bacuninovi lépe poučiti, neboť co italští a španělští dělníci jej od dávna podle jeho zásluh oceňují, děje se to ze strany německé pouze od několika, kteří se v letech sedmdesátých anarchistické teorie v romantickém Švýcarsku znáti naučili, jak Reinsdorf a Werner atd. Avšak té velké mase německých socialistů dostalo se od jejich vůdců, kteří ke klice Marx a Engels náleželi, povždy těch nejhrubších nadávek, špinění a posměchu o Bacuninovi, což od nich vůbec celé anarchistické hnutí stále dostává – tehdy i dnes! Jestliže by někteří čeští sociální demokrati tento životopis četli, tož je upozorňujeme na kapitolu o Marxově činnosti proti Bacuninovi v Internacionále.

Bacunin v Rusku 1814 až 1840.

Michal Alexandrovič Bacunin narozen r. 1814 co syn statkáře v Torshoh (Guvermenr Twer). O jeho mládí jest málo známo; pocházel ze staré, a jak se zdá, ne tuze bohaté, šlechtické rodiny, poslán na Petrohradskou dělostřeleckou školu, kde na důstojníka vystudoval. Po složení zkoušek, které dopadly velmi skvěle, byl jmenován důstojníkem ve vojště, ale nepřidělen ke gardovému pluku jak očekával. Toto odstrčení se přičítá hádce, kterou měl s jeho otcem nebo s ředitelem ústavu, který s ním nebyl za dobré. Asi v 21 letech přidělen byl k jedné malé polské nebo rusínské posádce, avšak tamější život se mu tak zprotivil, že po jednom nebo dvou letech propuštění si vyžádal a do Moskvy přesídlil, kde vbrzku hrál vynikající úlohu v kruzích radikální mládeže.

Nyní přecházíme na pevnější půdu. Paměti Alexandra Hercena („Dumy“) a jeho příbuzného T. J. Paseka („Z dávných let“, Petrohrad 1878 – 79), knihy od Anekova o Stankjeviči, od Paneva a Pypina o Belinském (J. J. Panev, „Literární vzpomínky o Belinském“, Petrohrad 1876), líčí onu dobu, z nížto později vznikla řada rozličných navzájem se potírajících stran, jejichž zástupcové pospolu šli, avšak nemožnost jejich sjednocení každému známa byla. Hercen a někteří z jeho přátel byli již roku 1834 zatčeni a vypovězeni. Během těchto let vyhnanství (1835 – 38), založil se v Moskvě kroužek Stankjevičův. Náhledy jeho závisely na tehdejší německé filosofii, až 1835 zavládla Schellingova filosofie, pak poznal Stankjevič Hegela, psal o něm v „Teleskopu“ a napotom ovládaly Hegelovy náhledy ten kroužek, do kterého Bacunin, později Hercen a Ogarev vstoupili.

Mezitím co Hercen, Ogarev a taktéž liberál Gronovský, západoevropské, francouzské, liberální a socialistické nauky zastupovali, pracovali proti nim Chojňakov, Aksakov a jiní panslavisté, kteří národnost a panslavismus proti ideám západoevropským hájili. Pak zde stávali ortodoxní přívrženci Hegela, ke kterým v první řadě Bacunin patřil a skrze něho s Hegelem seznámem pozdější slavný kritik Belinský. Bacunin psal později (Marseillaise, Paříž, 4. dubna 1870) o oné době: „Fanatický Hegelián, domníval jsem se, že celý svět v kapse nosím a z výše této domnělé nejvyšší pravdy pohlížel jsem s opovržením dolů na celou zeměkouli.“

O Bacuninovi, když v zimě r. 1840 přišel do Petrohradu, praví Panev: „On byl tenkráte staro-konservativním náhledům a teoriím Hegelovým nakloněn; těm nejvšednějším událostem, bezvýznamným zjevům a slovům přikládal důležitosti a váhy, to jest on byl ortodoxní hegelián, dokud on pravý význam Hegelovy filosofie, nejenom v jejím obsahu, ale též v její metodě nepochopil.“ V ruské brožuře: „Nauka i naučné dílo“ (Ženeva, 1870), líčí Bacunin onen hegelismus. Učení Hegelovo, které všechny historické události za důslednou nevyhnutelnost považuje, bylo právě oné době vhod, v které každá činnost duševních schopností ruskou vládou pronásledována a potlačována byla. Toto učení vedlo k úplné lhostejnosti, což také Hercen potvrzuje.

Stankjevič odcestoval do Německa a Bacunin se stal záhy nejpřednějším zastáncem Hegelovy filosofie, v jeho domě scházel se často onen kroužek. Jeho sestra žila tenkráte v Moskvě, od této pochází zajisté příspěvek do sbírky vydané r. 1842, pod jménem „Literární večer“ (srv. T. J. Pasek, paměti, str. 312) také později musel bratr, nebo jeho příbuzný Bacuninův v Drážďanech se zdržovati, ale později nebylo nic o jeho rodině slyšeti. Jeho matka žila ještě roku 1860. Belinský a Bacunin přicházeli poznenáhlu k jiným náhledům, z čehož povstávaly časté hádky až konečně úplné rozdvojení mezi Hercenem a Belinským. Bacunin ačkkoliv taktéž tvrdošíjně zastával učení Hegelovo, přece jeho revoluční duch jej nutil, aby se přidal ke druhé straně. Belinský vyčetl Bacuninovi jeho slabost a nerozhodnost, při čemž používal takých výrazů, že jeho přátelé a zbožňovatelé nad tím strnuli. Bacunin však vzdor tomu přidal se k jeho náhledům a odjel s ním do Petrohradu.

V Petrohradě stali se oba zastánci radikálního směru, zavrhli fatalismus a filosfismus a použili Hegelovy dialektické metody ku kritice prohnilých literárních i společenských poměrů. Od roku 1842 počínaje, začali se nové kroužky zakládati nejenom v Petrohradě, ale i v jiných městech, které radikální propagandu směru Fourniera rozšiřovaly. Tyto kroužky fedrovaly literární vývin, až konečně v letech 1848 – 49 s přikvačící reakcí potlačeny a mnoho jejich členů na Sibiř posláno.

Z toho poznáváme, že Bacunin se stále pohyboval v těch nejpokročilejších kruzích jeho doby.

II.

Bacunin v Německu a Švýcarech.

(1840 – 1843)

Bacunin přišel roku 1840 do Berlína, aby studoval a poslouchal filosofické přednášky na universitě. Barnhagen z Ense, který Bacunina r. 1840 poznal, zmiňuje se o v jeho deníku (svazek 1., Lipsko 1861). „Pan z Bacuninu mne navštívil, on se zdá být šlechetný, svobodomyslný a odvážný mladý člověk. On chce zde hlavně Hegelovu filosofii poslouchati,“ 7. listopadu 1840. „Ti mladí Rusové byli u mě, Tugeněf, Bacunin a Škatčkov“, 10. ledna 1841. „Včera návštěva pana z Bacuninu, podivné vypravování o Rusku. Přímý mladý člověk, šlechetného ducha.“

Zde není místa se šířeji rozepisovati o novém směru Hegelovy filosofie, kterou Scheling zastával a která v Bacuninovi našla svého odpůrce. Bacunin se přidal k nejradikálnějšímu zastánci Hegelovy filosofie, Arnoldu Ruge. Bacunin se spřátelil s Ruge a tento ve svých literárních pracích a dopisech často o něm se zmiňuje. Ruge vydával od r. 1838 Hallovo ročníky, denně vycházející kritický časový spis, hlavní orgán filosofického radiokalismu tehdejší doby. Ruge v dopise na Rosenkrance připomíná: „Před několika dny u Bindra v Lipsku vyšla brožura „Schelling a odhalení“, jest proti Schellingopvi namířena a od jakéhosi Rusa Bacunina, který zde nyní žije, psaná. On půjde nejspíše do Moskvy na universitu,“ z čehož ovšem sešlo. „On nechce být co pisatel znám z lehce pochopitelných ruských důvodů.“ 29. října 1842 píše: „Také Bacuninové jsou zde, já je často vidím. Starší Bacunin jest velmi vzdělaný a má mnoho filosofického nadání.“ (O tom druhém neví se ničeho)´. Později píše Ruge v zlostné náladě z Paříže mezi jiným: „V Drážďanech dělal to taktéž s Dr. Köckly a Kezler a s kým obcoval? S Bülovem a baronem Plochem a s drážďanskou ariostorkacií. Lid studoval na fogelviese.“

Za času jeho pobytu v Drážďanech psal Bacunin „Reakce v Německu, příspěvek od Francouze,“ podepsané Jules Elysard, v německých „Jahrbücher“ pro vědu a umění (Lipsko, 17. října 1843, čís. 247 – 251). Tento, Hegelovým slohem a směrem prosáklý článek, začíná !svoboda uskutečnění svobody – kdo může upřít, že toto slovo stojí na vrcholu všeho denního ruchu.“ On obrací se když aristokrati a zpátečničtí šosáci s opovržením na stranu odstrčil, s kterými se zabývat mu nestálo za to, proti těm, kteří tastávali směr restaurování čelící, proti zásadě revoluční, která se nazývá v politice konservatismus, ve vědě politická škola, v spekulativním umění určitá filosofie. Její existence není nijak nahodilá, nýbrž historická nutnost. Demokracie jest až dosud pouze neurčitá, my ale nejsme pouze těm určitým, protijdoucí neurčitá strana – my máme náš živoucí pramen ve všem pojímajícím přesvědčení, v neobmezené svobodě v přesvědčení, které všechno dobré co skutečnost obsahuje, taktéž v sobě zahrnuje a které nad skutečnost právě tak jako nad naší stranou povznešené jest.“ Ku konci co nejostřeji poukazuje na nynější sociální rozklad a na blížící se politický převrat.

„Všude vůkol nás povstávají úkazy, které věští, že duch, tento starý krtek svoji podzemní práci dokonal, aby se objevil a na soudný stolec zasedl – ve Francii, Anglii zakládají se socialisticko-křesťanské spolky, které přítomně politickému světu docela cizí jsou a z nových neznámých pramenů svůj život čerpají, bez hluku se vyvíjejí a svoje idee rozšiřují. Lid – chudá třída, která bez odporu většinu lidstva představuje – tato třída, která ten pravý lid v sobě zahrnuje, staví se všude do hrozivé pozice a počíná sčítati řady nepřátelské, které v poměru k ní tak slabé jsou, připravena, žádá skutečné vyplnění jí přiznaných práv. Všichni národové a všichni lidé jsou jakousi předtuchou prodchnuti, a každý koho tělesné údy ještě zdravé jsou, pohlíží v hrozném očekávání blížící se budoucnosti vstříc, která to osvobozující slovo vyřkne. – V Rusku samotném, v této nekonečné, posněžené říši, kterou tak málo známe, a které snad veliká budoucnost nastává – v Rusku samotném stahují se černá mračna věštící bouři. Ó, vzduch jest tak dusný, jest těhotný bouřemi!“ – – – – „Důvěřujeme tedy, končí, ve věčného ducha, který jen proto boří a ničí, poněvadž on jest bezedný a věčně tvořící pramen všho života. – „Chuť bořící jest zároveň tvořící chuť.“ Z toho vysvítá, že Bacunin „úplné zničení stávajícího politického i sociálního světa,“ jak se zde vyjadřuje, již tenráte, tak jako po celý jeho život hlásal.

O novém roce 1843 opustil Bacunin Drážďany a odebral se do Paříže, kde se s polskými emigranty stýkal. V životopise od Eckardta stojí docela: „Poláky přemluven, odebral se do Švýcar, kde se na komunistické propagandě podílel. Eckardt tvrdí, že on Proudhona, který 1843 – 47 v Lyonu žil, jen tam poznat mohl. Poslednější nemožno dosvědčit, poněvadž nevíme, v kterém měsíci Proudhon se do Lyonu odebral. Bacunin jej mohl také v druhé polovici 1843 v Paříži poznati, jestli totiž se tam již nalézal, ale z Rugova dopisu a „Upomínek“ vysvítá, že Bacunin 1843 nejdříve s Herweghem do Švýcar odcestoval a do Německa se více nevrátil.

O Bacuninovi, který tenkráte v Curichu se zdržoval, ale ne dlouho, jest pouze toto známo: Poznámka v jeho životopise v augsb. Allg. Zeitung 31. května 1849. „Jeho osobní roztržka s ruskou vládou stala se již během jeho pobytu v Curychu, kde, aby posvěcení od celého Evropského revolučního hnutí obdržel, komunistou a socialistou se stal a u veselém hodování na Curyšském jezeře, pomáhal Fröblův systém připravovati a zakládati?!

Jezovitsky vypravená obžaloba státního rady Bluntschli, která taktéž jméno Bacuninovo do Curyšského komunistického procesu zapletla, měla za následek, že ruská vláda zdráhala se povoliti mu dovolení kl dalšímu pobytu v cizině.“ V soudní zprávě od Bluntschli jest následující což pochází z korespondence Weitlinga a prané od Emerbecka v Danciku¹, tištěno: „Ty bys měl (píše Weitlingovi), my si tak přejem, s Bacuninem a Fröblem velmi přátelské styky a úzké spojení pěstovati, to bude Tobě (a věci) na prospěch (15. května 1843). Bluntschli upoutal pozornost ruské vlády na Bacunina a tato mu poručila, by se navrátil, jmění mu zabavila, jej pak důstojnického stupně, šlechtictví atd. zbavila.

O jeho literární činnosti není nám mnoho známo. Golovin píše o něm v jeho spise str. 48.: „1843 vydal ve Švýcarsku komunistickou brožuru v německém jazyku, na to byl od ruské vlády nazpět povolán, ale on se zdráhal uposlechnouti a byl ten samý čas se mnou (pro francouzskou brožuru) v senátu do obžaloby dán.“ Oba byli k ztrátě všech práv odsouzeni, což bylo v „Gazetě Tribunální“ uveřejněno. O oné brožuře, jestli skutečně stává, nevíme ničeho. Snad by daly zachovalá akta komunistického pronásledování a zabavená psaní na Weitlinger atd. bližší vysvětlení o onom období.

Od toho času až do podzimku 1844 není žádné zprávy kde se Bacunin zdržoval, jenom to jest jisté, že před tím časem nebyl v Paříži a přece se v některé německé zemi zdržoval, což vychází najevo z Rugových psaní, (o čemž v příštím.)

Bacunin v Paříži

(1844 – 1847)

K porozumění poměrů, které Bacunin 1844 v Pařížiu nalezl, mjusíme něco z let 1843 až 1844 předeslati.

Skorem ten samý čas, kdy byly německé „Jahrbücher“, (které Ruge vydával) potlačeny, zabředl Karel Marx do toho samého postavení, zákazem vycházení „Rheinische Zeitung“, jež on redigoval (poslední číslo 31. května 1843). Ruge a Marx chtěli nyní vydávati spolu noviny pod jménem „Revue Radikale“. Marx, který podle jeho životopiusu, v oné době byl teprve v začátcích, snášel se s Rugovým občanským demokratickým radikalismem docela dobře a onen před Marxovým socialismem jako před čínskou zdí zůstal státi. První sešit vyšel (Paříž 1844, str. 237) v němž byly socialistické pojednání od Marxe, Hessa, Engelsa atd.; více nevyšlo, neboť nakladatel nemohl dále tisknout a k tomu ještě rozdvojili se Ruge a Marx, který se stal socialistou. Rugovo psaní oné doby i když vezmeme nepřátelství, jež nyní mezi nimi nastalo, v úvahu a taktéž co se týče přesvědčení, uznáme Marxovo stanovisko za lepší, podávají nám mnoho látky ku poznání Marxova charakteru, který se zde nejeví nijak v pěkném světle. Zde to poznamenáváme pouze k vysvětlení chování Marxe oproti Bacuniniovi v rozličných dobách jeho pozdějšího života, pak to sobectví ješitnost a ctižádost Marxova, jeho pomstychtivost, ona bezohlednost, která se v jeho chování v onom čase jeví, vysvětliti musí onu pravou příčinu oné nezkrocené nenasytnosti oproti Bacuninu a jiným.

Tenkráte na jaře 1844 byl Herweg v Paříži a k tomu se Marx přidružil, ačkoliv rok před tím jej Marx chtěl připravit o redaktorství Curyšškých novin, které se měly vydávat. (Ruge, dopisy, str. 344 a 350). Marx se rozdvojil s Rugem, zamítá jeho přátelství v přípise, který mu zaslal. (Ruge, dopisy, str. 344). Tak byli všichni znešvářeni až do převzetí časového spisu „Vorwärts“ socialisty (v polovici 1844) k jaksi důslednější propagandě se přikročilo.

Do těchto poměrů přišel Bacunin. Zmíněný „Vorwärts“ vyšel 1. ledna 1844 jako obyčejný zábavný list, penězi Meierbeera podporovaný a od Heinrich Börnsteina založený, nesympatická a pochybná osobnost (srv. jeho: „Pět a sedmdesát let v novém a starém světě“, Lipsko, 1881, str. 388 a o něm noticku v Londýnském Soc. Dem., 25. ledna 1890). Skrze polemiku vedenou C. L. Bernaysem seznámil se Bernstein s Rugem a pak s ostatními německými radikály a socialisty , kterým on „Vorwärts“ nabídl k použití. „Vorwarts“ pak byl změněn (a od 1. června 1844) pod jménem „Vorwärts německý časový spis vyšel od socialistů redigovaný.

Do něho psali Ruge, Herweg, Heine, Marx, Engels, Georg Weerth, G. Weber, Bacunin, Dr. Emerbeck, J. Bürgers, také Hess, Marx, Ajug. Becker. Börnstein píáše (str. 351): „Já mám (co redakční místnost) několik neobydlených pokojů a v tom největším bydlí Rus Bacunin, tj. on má v tom velkém pokoji vojenskou postel jeho vak a cínový pohár – z toho pozůstává celé jeho zařízení, neboť on jest jeden z nejskromnějších lidí.“ V onom pokoji odbývali se redakční schůze za bouřlivých debat mezi socialisty a stoupenci Rugovými. žel nám neznámo nic bližšího o „Vorwärts“ a o Bacuninovým přispívání.

Německá vláda si přála potlačení tohoto listu; obžaloba následovala a následkem toho list měl vyjíti v lednu 1845, jenom jako měsíční revue. Ale vláda pracovala proti listu dále a – pan Alexander Humboldt měl prostředníka při tom hráti – – vydání lednového čísla bylo překaženo vypovězením redaktora a spolupracovníků, s nimi i Bacunin (11. ledna 1845). Tento rozsudek byl však zvrácen po interpelaci v parlamentě a Bornstein nechal list zajíti co protislužbu vládě, jak sám vypravuje ve výše zmíněné knize. Avšak kroužek spolupracovníků byl přece roztržen a Bacunin se nám na nějaký čas ztratí z obzoru. Börnstein praví (str. 354) on šel do Drážďan. Pravost tohoto ojedinělého tvrzení nebudeme posuzovati, ale pochybujeme o něm z vícero důvodů.

V historii německého dělnického hnutí od G. Adlera stojí: Marx, Bacunin a Hess šli do Bruselu, to však se v „Neue Zeit“ (1886, str. 93) popírá. Bacunin šel neznámo kam, každopádně ne do Bruselu, (kde Marx a Engels žili). Myslíme, že zůstal v Paříži.

V říjnu 1847 zmiňuje se Barnhagen o Bacuninovi v Paříži, který mu po poaní Herweghové dopis poslal (deník 4., str. 150). Na polském banketu, 27. listopadu 1847 přednesl Bacunin známou řeč, jeho první veřejné vystoupení (tak dalece co my víme). Tato řeč, která jako první vystoupení ruského revolucionáře, který zájem Polska i Ruska v pospolné revoluci spatřoval, velký úžas vzbudila a v mnohých vydáních vyšla. Na to byl za vlády Guizotovy vypovězen.

Barnhagen píše (22. prosince 1847): „Strašná ostuda pro Guizota a Louis Phillipa! O přízeň Ruska žebrajíce vyženou Bacunina z Paříže i z Francie! 10 000 stříbrných rublů bylo od ruské vlády nabízeno jako cena za jeho vydání. Bacunin sde odebral – jsa podporován od starého Mikuláše Turgeněva (zemřel ku konci roku 1871), praví Golovin – do Bruselu, kde jej (praví opět Golovin) jenerál Skrijnický podporoval.

Po vypuknutí únorové revoluce šel Bacunin, jak se samo sebou rozumí, ihned zpátky do Paříže.

Bacunin v letech 1848 – 1849

Během let 1848 – 49 až do jeho zatčení v květnu 1849 zjevuje se Bacunin brzy zde hned zas onde, ve Francii, Rakousku, Německu, na řadě revolučních podniků se podíleje. Jeho skutečná činnost, co se týče slovanských zemí, byla většinou tajná a tu ovšem nemožno nám do oněch pramenů nahlédnouti. Jeho hlavní účel byl, pracovati pro revoluci všech slovanských národů. Se socialistickou otázkou měl zde velmi málo co dělat, tj. slovanské národy byly ještě daleko pozadu, oni ještě vězeli úplně ve spárech šlechty a kněžstva, tak že to byla dosti těžká úloha (která se však přece nepovedla), přivésti je na zajisté malou výši německé demokratické buržoasie z. r. 1848. Zde se jednalo hlavně o to, zabrániti tomu, aby se stali nástroje protirevoluce, tj. aby se nedali veštvati v národnostní hádky a třenice, jedni proti druhým, Rusíni proti Polákům, Češi proti Němcům, Chorvati a Srbové proti Uhrům a Rusové proti všem ostatním.

Bacunin byl jedním z těch málo Slovanů, ten jediný, který v tomto smyslu rozhodně vystupoval, mezitím co Marx a jeho soudruzi k. př. v „Neue Rheinische Zeitung“ jenom Poláky uznábvali a pro jiné Slovany jenom nenávist a opovržení měli. Bacunin pracoval až do konce vzdor neúspěchu, ku spolupůsobení německých, slovanských a uherských demokratů. On tedy zastával stanovisko mezinárodní v té době, kdy málo jiných fanatické národní stanovisko opustili, což bylo hlavní příčinou neúspěchu tehdejší občanské revoluce.

Bacunin píše 1863 v „Stockholmer Aftonbladet“ o slovanském sjezdu: „Já potíral oba směry, oba stejně neštěstí slovanské rodině přinášející. Rakouští přívrženci, kteří chtěli slovanské národy co podnoží habsburské moci použíti, a petrohradský panslavismus.“ 1849, co Mikuláš proti Uhrům bojoval, snažil se Bacunin, Čechy se svobodomyslnými Němci ve spojení přivésti. To mohlo Itálii a Uhry zachrániti, polské povstání způsobiti a revoluci do Ruska převésti. Avšak ono se nepodařilo všeobecné hnutí přivodit. „Doba byla tuze zpátečnická, my jsme nemohli než neúspěch skliditi.“

Z jiných pramenů můžeme následující podati: (Sborník posmrtných statí od A. J. Hercena, Ženeva, 1870, ss. 179 – 206). Zde vypravuje Hercen jak Bacunin po svém útěku do Londýna přišel, on měl ještě ty staré idee z r. 1848. „Jeho nejštastnější dny byli v únorové revoluci. Přišed z Belgie vrhnul se v ono revoluční moře. On nešel z kasáren montagnardů ven, spal s nimi a hlásal stále komunismus, rovnost, osvobození Slovanů, zničení všech Rakušanů, stálou revoluci, boj až do zničení posledního nepřítele. Causidiere nevěděl co si má s ním počít a radil se s Flaconem, aby jej poslali ke Slovanům.

„Co to za muže,“ praví o Bacuninovi, „v první den revoluce pravý poklad, ale druhý den by jsme jej musili zastřeliti.“ Tak dalece Hercen, který když přišel na začátku května do Paříže, Bacunina tam více nezastihl.

Náhledy Pařížských demokratů, kteří se pomocí revoluce ku vládě dostali, mpžeme zde asi takto zobraziti: revolucionáři včera, jsou dnes co vláda, nezbytně zrovna tak zpátečnicky, jako každá jiná vláda a dny červnové připravovali pozvolna, ale jistě. Bacunin však docela dobře poznal jejich hru. Když on z Paříže odjel, zastavil se v Lipsku u Ruge, tento o něm vypravuje („Upomínky“): „Bacunin nebyl s Paříží nijak spokojen. Nemysli si pravil on, že vy Sasové máte patent na filistry, Paříž se jimi jen hemží. Hnutí zdá se ochabovat a zpátečnictví jistě nastoupí. Že my Španěly a Itálii necháme ve štychu, jest chyba. La Martiné jest frázista, pro německou a slovanskou revoluci není porozumění. – On si s nějvětší tíží zaopatřil prostředky pro agitaci v Rusku. Odejel do Vratislavi, aby byl blíže hranic. V Paříži se přidržoval zvláště námořnictva. Golovin praví, že Flacon mu dal 3000 franků a francouzský pas.

Bacunin cestoval přes Lipsko do Vratislavi, kde se měla odbývati nějaká polsko – slovanská schůze (Kolokol, 15. ledna 1862). V Lipsku vyhledal Rugeho („Upomínky“) nechal jej ze schůze zemského spolku vyvolati a tak jej upoutal svým vypravováním, že Rugova kandidatura pro Sasko v jeho nepřítomnosti propadla.

„Nech je volit, když mají chuť,“ pravil Bacunin, „vždyť z toho nic nebude – bude o jeden řečnický spolek více, toť vše.“ Druhý den cestoval dále do Vratislavi.

O době vratislavské podává zprávu pouze Ruge. („Upomínky“). Bacunin mu psal by přišel do Vratislavi, že tamější demokratická strana, volební manifest (který pro „Frankfurtské“ shromáždění „nejvyšší konstituční moc“, požadoval) s pochvalou přijala a jej za kandidáta prohlásila. Bacunin byl v krátkém čase všude znám, všude jej rádi viděli pro jeho milou a duchaplnou povahu i mimo kruh demokracie, která zde byla lépe zastoupená než v zemském vlasteneckém spolku. (Lipsko). Při naší návštěvě v domech konstitučních, jako u vrchního předsedy Pindera, a nápotomního ministra Milde, u policejního předsedy (sic!), slyšeli jsme že volba Heinricha Simona zajištěná jest, ale já jsem se přesvědčil, že Bacunin předpověděl pravdu,. neboť já jsem zvítězil 8 hlasy nad mým protivníkem.“

To ovšem není nijak hezká událost, zvláště ve světle oné doby, ale my jí podáváme aby se neřeklo, že něco zamlčujeme. Bacunin zajisté nedal nic na Frankfurtský parlament, ale on příkládal tomu důležitosti, právě pro (z velké části) polskou Vratislav, která měla ve slovanském hnutí od něho očekávaném a připravovaném, zajisté velkou úlohu hráti, přítele, kterýž též jeho znal, ve Frankfurtském parlamentě míti.

Bacunin soustředil kolem sebe několik Rusů, (praví Ruge), agitace kvetla a vstoupil ve spojení s Čechy a bylo usneseno v Praze slovanský kongres odbývati. – – Na tomto sjezdu (4. až 14. června 1848) zúčastnilo se 237 Čechů, 42 jižních Slovanů, 61 Poláků a 1 Rus (Bacunin). Bacunin a Polák Libelb vypracovali manisfest, jenž byl pak určený komité Palackému podán, který manifest v mnohých částech změnil a přepracoval a teprve 12. června, přijat jako „prohlášení prvního slovanského sjezdu, v Praze k národům Evropským.“ Jediný úřední spis o onom sjezdu, (otišten od Reshauer a Smeto, „Rok osmačtyřiácátý“, Vídeň, 1872, 1. svz. s. 340 – 342). Bacuninovo a Liebetovo vypracování, které mělo též dolnorakouské slovany pojmouti bylo zavrhnuto. 12. června, byla schůze vypuknutím povstání překažená, nastal pětidenní boj, na barikádách proti Windischgrätzovi. Bacunin, praví Ruge, byl pro slovanskou osvobozující revoluci a spatřoval splnění jeho tužeb v Pražském svatodušním týdnu. Poláci ujišťovali Rugeho „že on se statečně bil“. Nad porážkou oné revoluce jásali Němci a Windischgrätz obdržel množství německých blahopřání, – taktéž blahopřání od cara Mikuláše, který alespoň věděl proč mu blahopřeje.

Následek byl, že Češi byli do armády reakce zatlačeni a němečtí Rakušani ve Vídeňské říjnové revoluci byli od toho samého Windischgrätze udupány.

V „Kolkolu“ (15. ledna 1862), stojí: „Když byl sjezd od Windischgrätze zmařen, pokusil se Bacunin vzdor Palackému, slovanští demokrati s uherskými a neměckými revolucionáři spolčiti. Od toho času co Bacunin se zúčastnil pražských bojů, byl neustále pronásledován a mohl jen v tajnosti žíti. Již 19. června 1848 píše Barnhagen z Ense (deník svz. 5.): „Jest-li do Pruska přijde. Policejní president vyzval p. Dr. Müllera, aby jeho přáítele varoval, (Bacunina) jest-li nebude již pozdě.“ Tento policejní president byl jakýsi Minutoli, který si to nechtěl s demokraty docela zkazit zmíněný Dr. Müller byl švagr profesora Mindta.

Bacunin přišel ale přece do Berlína. Bettina z Arninu, píše Berhagen 17. července 1848, pravila mě, že Bacunin je zde a včera s Arago (Emanuel Arago, vyslanec Francouzské republiky) dlouhou rozmluvu měl. Ruge píše: „Od pražských událostí stal se jaksi nedbalým, on nemohl všechny svoje zavazadla zachgránit a tím ztratil mnoho na eleganci.“ 24. července píše Barnhagen: „Včera večer přišel Rus Bacunin, zdráv a odhodlaný jako vždy, hrdý a veselý pln sladké naděje. Jeho obrovské tělo vzdoruje všemu nepohodlí. On mě vyprávěl příhody z Prahy, Paříže a Vratislavi, zde myslí, že je v bezpečí a něco podniknout již musí neboť má prý mnohio k vykonání. Jeho styky zdají se býti velmi rozvětvené, onj má mnoho přátel zvláště v Rusku a to od času co jest od ruské vlády pronásledován. On mluví o prohlášení a provolání v ruské řeči v desíti tisících výtiscích, jest pro svobodu všech Slovanů, Poláků, Čechů, Ilyrů atd. On zde žije pod jménem Jules. Ministři Kühlwetter a Milde vědí o něm, hrabě Reichenbach (později známý pronásledovaný slezský demokrat) jest jeho přítel. On pracuje na nějakém spisu a žije odloučeně od společnosti.“

26. července: „Byl jsem u Bacunina, který pilně pracuje na pojednání o Valašsku.“ 27. srpna: „Odpoledne přišel Bacunin ke mně. Vyprávěl o nejnovějších událostech a sdělil mě svoje naděje a plány. On jest spokojen s docílenými až dosud úspěchy, ony samy o sobě jsou již požehnáním, krásný den mezi pochmurnými, každý se s ním těší a jej použije i když více krásných nenásleduje. Ptal se mě na ruskou tiskárnu.“

22. září: Sešel jsem se, píše Barnhagen, s Bacuninem, který mě pravil, že odjíždí dnes večer do Slezska, aby na ruských hranicích s Poláky a Rusy se poradil a je přemluvil nyní nic nezačínati. „My musíme k porozumění těchto řádků hlouběji do tehdejších událostí zasáhnouti a přece jest nám skorem každý přístup do tehdejší tajné činnosti Bacunina uzavřen.

On byl brzy z Pruska vypovězen; 7. října píše Barnhagen: „Bacunin byl z Vratislavi a z celého Pruska vypovězen, jest-li se navrátí má být Rusku vydán. K takové hrozbě se již odvažují! Z Vratislavi vypovězen, zdá se že šel do Drážďan, kde však také nemohl zůstati; konečně jej nacházíme v Dessau a Köthen kdež zůstal přes zimu, až v březnu 1849 přišel do Drážďan. Tehdy vyšlo jeho: „Provolání na slovany, od ruského vlastence.“ Köthen 1849. Polsky, co: „Odezva do slovian“ začínající: „Bratři, hodina povstání udeřila“ atd. On vyzývá k neodkladné revoluci, nyní jest čas k boji pro svobodnou samosprávu Slovanů, střed boje musí tvořit Rakousko. Windischgrätz jde nyní do Uher, tam jej musíme napadnouti, my musíme též pro Maďary bojovat. (str. 34 v pols. vydání). Něco socialistického neb něco co by se týkalo zemské otázky toto provolání k boji proti Rakousku neobsahuje.

August Rökel byl důvěrníkem Bacunina při zosnování nového povstání v Praze na jaře 1849, on píše mezi jiným: („Saské povstání a vězení ve Waldheimu.“) „Bacunin žil tajně v Lispku a měl kolem sebe kroužek dánských studentů. Několik dní před květnovou revolucí přijel tajně do Drážďan, kdež jej Rökel u sebe přechovával.“

Jeho snaha byla spojení německých a slovanských demokratů proti ruskému carství. Ruge viděl jej v Lipsku: „Bacunin zapředl užší styky s pražskou mládeží s sdělil mu jeho plány.“ („Upomínky“) Ruge byl proti tajným podnikům a to je tehdy rozdvojilo. Když přišel Bacunin do Drážďan, poslal Rökla do Prahy s otevřeným psaním, které však do rukou policie padnouti muslo, ono jest v reakcionářské knize od Monthee otištěno (pravé?) (ss 4 – 5, Drážďany, 30 dubna 1849): „české a německé hnutí by se mělo spojiti, jest velmi málo času povstání připraviti, nebude-li povstání vbrzku uskutečněno, tak přijdou Rusové, neboť zpátečnictví v Evropě se řídí podle jistého plánu a kolébka všeho zpátečnictví jest Rusko.“

Rökel píše chladně o tom, co v Praze zvěděl, byl tam tři dny, když květnové povstání v Drážďanech vypuklo, což jej přimělo zpět se navrátiti (byl již 6. května zase zde).

Květnová revoluce v rozličných částech Německa vypukla. V Drážďanech – Rýnské provincii – Falc a Baden, vedla v Drážďanech k dosazení prozatímní vlády: Tzchirner, Heubner, Todt. Krátce muselo se město proti saskému a pruskému vojsku brániti.

Bacunin se na všem čile podílel. V knize od Monthe, praví se (ss. 120 – 121): „Hnací silou ku všem těmto násilnostem byl již tehdy (?) Bacunin.“ Z vyšetřovacích listin městského soudu drážďanského jde najevo, že ten samý již 4. (května) odpoledne po zvolení prozatímní vlády na radnici byl viděn. Todt se zmiňuje v jeho zaslaných zprávách o vystoupení Bacunina až 5. k polednímu a praví: „V tuto dobu přišel Rus Bacunin s několika neznámými do radnice, kdež odloučeně od ostatního shromáždění se drželi a za stínidlem u kamen nějakou tajnou činnist rozvíjeli. (Ó, hrůza!). Tamtéž praví: „Když Jäkel a Lindemann v Čechách poslední velké shromáždění svolali, byl Bacunin na cestě z Lipska do Čech, aby tam poslední přípravy k revoluci vykonal.

Tu vypuklo povstání v Drážďanech. Bacunin spěchal zpět do Drážďan, přišel třetího dne (5. května) a převzal ihned vedení povstání (sic!. V této poznámce se zdá býti mnoho policejního tlachání.). Sám Bacunin (v zmíněném psaní na Stockholmer Aftonbladet) praví: „Povstání v Drážďanech vypuklo než jsme se toho nadáliu, a já jsem byl právě v tom okamžiku překvapen, když jsem chtěl jeti do Prahy, kdež jsem byl očekáván.“ On se stal jak dále praví členem revolučního komité. Ve všech zprávách jest chválena jeho ráznost a odhodlanost, taktéž jeho vojenské zkušenosti co bývalého dělostřeleckého důstojníka; a zpátečnický spisovatelé hledí jeden na druhého předstihnouti v líčení jej co strašlivého člověka. Oheň bylo jeho heslo, před jeho rázností sklonila se sama prozatímní vláda. – (Monthee, s. 32): „Bacuninovo vystupování bylo tím určitější, čím blíže rozhodný okamžik nadcházel. Všechno se třáslo před tímto mužem. Městského radního Pfotenhauera, který jej stále obtěžoval v záležitosti prachu (prach v radnici – B. pravil: „E, co domy! Ty ať vyletí do povětší) vystrčil bez velkých okolků ze dveří ven. (Strašné!). Štěpán Born z Poznaně, tehdejší dělnický agitátor byl jmenován vrchním velitelem po zatčení dřívejšího (Heince). Hájení stalo se nemožným a 9. května z rána asi o třetí hodině nastal ústup prozatímní vlády přes Tharand do Freiberg (Monthee). Rökel praví: „8. května v nici nastal ústup na Freiberg. Bornův pluk rozešel se za Freibergem a Born unikl. Heubner, Bacunin a poštovní sekretář Martin jeli do Chemnitz napřed, kam se mělo všechno stáhnouti. Oni tam dorazili samotni; poradili se s vůdci tamějšího hnutí a uložili se (10. května) v hostinci (U Modrého anděla) (Monthee) k pokojnému spánku. V této noci byli od bídáků, s kterých Monthee, Dr. med. Beckera a vrchního žandarma Schüze s obzvláštní chválou (!!) jmenuji, (jeden z nich, jak Rökel vypravuje, se podílel docela na přípravách k pochodu na Drážďany) přeopadeni a zajati a Prusům v Altenburgu vydáni! O tom také stává krátké zprávy od Heinricha Däumera 7. října, podepsané ještě od 4 jiných německých uprchlíků, tehdy v Anglických listech vyšlé, kde Dr. Becker, co švagr Heubnera se jmenuje. Taktéž v (Demokrata Polski, 20. list. 1853).

Bacuninovo uvěznění a útěk.

(Sasko – Rakousko – Rusko – Sibiř)

(1849 – 1861)

Konečně se octnul Bacunin ve drápech reakce, která jej nepustila (od 10. května 1849) až on roku 1861 po zdařeném útěku v San Franciscu přistál.

Bacunin byl co vězeň přes Altenburg a Lipsko do Drážďan přivezen. (Rökel). Na této cestě imponoval i těm surově s ním zacházejícím pruským vojákům, svým smělým, hrdým a klidným chováním (dle vypravování očitého svědka) (Monthee). Barnhagen, jehož přátelství k Bacuninovi nezměněno zůstalo píše mezi jiným (12. května): „Boj v Drážďanech měl hlavně Bacunin vésti, on sám jako zajatý přiveden byl.“ 13. května: „Bacunin má být skutečně zajat, že on byl z hlavních vůdců z drážďanského povstání jest jisto.“ 15. května: „Nevěří se, že bude vydán Rusku, on má být dříve přiveden před soud saský.“ 17. května: „O Bacuninovi jest všude ticho. On měl zde mnoho přátel z dřívějších časů, když zde studoval, ale těm naskakuje husí kůže, když o něm nyní slyší. Jeho novější přátelé jsou většinou vypovězeni a nemohou pro něho ničeho podniknouti.“ – Rökel (s. 197) popisuje zacházení s Bacuninem ve vězení; on jediný musí nosit okovy i na procházce, ti druzí jsou bez okovů. V srpnu 1849 byli všichni zajatci z Drážďan na Königstein dopraveni. Na str. 213 zmiňuje se Rökel o plánu k útěku, na kterém on a Bacunin pracovali, ale ku provedení nedošlo. 14. ledna 1850 byl ortel smrti Heubnerovi, Röklovi a Bacuninovi přečten. Barnhagen píše (22. ledna 1850): „Heubner, Rökel a Bacunin jsou tedy skutečně k smrti odsouuzeni, přijali ono sdělení docela klidně, zejména Bacunin. Bacuninovi bylo oznámeno, že jeho rozsudek podléhá změně…“ (24. ledna): „Já jsem pohlížel dnes na obraz Bacunina. Tyto vznešené, výrazné a přece bolné tahy, tyto dobré modré oči! Tento obličej má býti od kulí roztrhán? To se nestane! – – 20. března: „Hrozivá zpráva, na Bacuninovi a Röklovi má býti ortel smrti vykonán a to v Sasku, kde ostranění pokuty smrti ukutečněno jest!“ Vrchní apelační soud potvrdiul 16. dubna vyřknutý ortel smrti. Když bylo Bacuninovi navrhováno, aby prosil o milost, pravil, „že dává přednost zastřelení“. (Ruge „Upomínky“).

V polovici června byl konečně k doživotnímu vězení „omilostněn“ a v okovech z Königsteinu do Rakouska dopraven, nejdříve do Prahy. Při dopravě na pražské Hradčany seděl důstojník vedle něho, který měl rozkázáno jej zastřeliti při nejmenším pokusu o útěk. (Hercen v sborníku posmrtných statí). Barnhagen píše 10. ledna 1851: „V Praze byl Havlíček s jinými zatčen, poněvadž hleděli Bacunina osvoboditi. On byl vyslýchán ohledně svatodušní revoluce, ale zamítl jakoukoliv odpověď.“ (Ruge). Pod 21. březnem 1851 píše Barnhagen: „Bacunin jest z Prahy do Olomouce dopraven.“ 30. března: „Jest Bacunin ještě v Olomouci nebo v Brně? Byl Rusku vydáín? Nikdo neví! Jak budu ten den chvalořečiti, který mu dá nazpět svobodu. Ještě doufám, že ten den přijde! Taký vznešený duch, taká železná vůle nemůže v bezúčelném mučení zahynouti!“ 19. května 1851: „Noviny přinášejí zprávu, že Bacunin také v Rakousku odsouzen k smrti provazem, tento trest však změněn „z milosti“ k doživotnímu vezění. Křížově spoután, tělesně bídný, avšak nezdolný šlechetný duchem.“ – – Následuje pak dodatek, že byl konečně i Rusku vydán! 13. července: „Podle jiné zprávy jest ještě v Rakousku ve vězení.“

Kdy byl vlastně vydán nevíme. Hercen praví, že byl Bacunin v Olomouci půl roku ku zdi připoután.

Bacunin, kterému na ruských hranicích pouta sňali, (Hercen) byl přes Varšavu a Vilno, kde jak se vypravuje, polské obyvatelstvo jej s velkou sympatií vítalo; do Petrohradu na Petropavlovskou pevnost dopraven.

V Petropavlovské pevnosti žádal jej, vypravuje Hercen (sboprník posmrt. st.) car Mikuláš skrze hraběte Orlova, aby napsal pamětní list o slovanském a německém hnutí, což Bacunin také učinil ve způsobu úvodního novinářského článku. Ruge praví („Upomínky“): „On sám mluvil s carem a řekl mu otevřeně svoje mínění. Ten jej nechal doživotně odsouditi. Když roku 1834 anglické loďstvo bylo očekáváno, byl Bacunin na Schlüsselburg převezen, kde až do 1857 zůstal. Nebylo s ním tak bídně zacházeno, jak se nyní v Rusku zachází s politickými provinilci, ale vězení, nedostatek pohybu zničili přeci jeho zdraví a měly za následek předčasnou smrt (62 roků stár) tohoto obrovského siláka a zdravého muže. Ruge praví, že když 1862 do Londýna přijel, byl skorem k nepoznání, „Schlüsselburg jej zničil.“ Ku konci jeho vazby, vypravuje sám v „Buletin de la Fed. jurassiene“, 9. července 1876, že stratil všechnu chuť k jídlu a živil se pouze syrovou zeleninou. Nejvíce se obával, aby vězněním nebyl zničen, že přestane nenávidět a ochabne jako Silvio Pellico. 1857 byl na severní Sibiř vypovězen, jeho matka prosila za něho u cara Alexandra II. ten však pravil, tak dlouho dokud on žije, že Bacunina nepropustí. O této cestě na Sibiř vypravoval Rugovi (dle jeho „Upomínek“): „Cestoval s jedním důstojníkem, který jej na jeho rodinný statek dopravil a několik dní se tam s ním zdržel.“ V Irkutsku byl tehdy generálním guvernerem hr. Maravjev, amurský příbuzný Bacunina, který s ním (jak Hercen praví), dobře zacházel. Knihy i noviny mohl čísti, takže byl dosti klidně živ.

V Demokrata Polski, 15. července 1859 (II. str. čís. 52) sděluje někdo, kdo Bacunina před půl rokem viděl: „Až do března 1857 byl v pevnosti; v říjnu 1858 oženil se s 18letou Polkou, Antonií Kwaithowskou, dcerou jednoho doktora. Jeho postavení by bylo snesitelné, kdyby nebyl nucen k úplné nečinnosti.“ Hercen o této svatbě, (srv. sborník posm. st., str. 189) Rugovi vypravoval: „Prodáním malého statku jeho ženy zaopatřil si prostředky k útěku, jeho žena jej pak s dítětem následovala.“

1860 žádala Bacuninova matka cara, aby se směl tento navráti do Evropy; odpověď zněla nikdy, ale co milost mohl Bacunin jako písař do státní služby vstoupiti. (Hercen). Však vbrzku na to podnikl svůj zdařený útěk. Vyprávěl o tom Rugovi (dle jeho „Upomínek“). „Nechal se od jedné firmy co obchodní cestující podle Amuru dolů přijmouti. Na této řece nalezl jednom jdnu vládní fregatu, na kterou vstoupil a ta jej dolů po řece dopravila. Nebezpečí hrozilo potkáním guvernéra, který jej znal a jemuž ona fregata jela vstříc. Před sejitím se oné lodě s guvernérem, hleděl se dostati na nějakou obchodní loď, nejdříve na brémskou loď, ta se však zdráhala jej do Japonska sebou vzíti; ale on dovedl přelstíti kapitána fregaty a tento jej v jeho vlastní loďce dopravil na jednu americkou loď a na této odejel druhý den, právě když guvernér přibyl do Jokohamy. V Hakodadi v severním Japonsku přestoupil na jinou americkou loď, na které se sešel s ruským generálním konsulem! Taktéž se tam nalézaly ruské válečné lodě. Onen konsul mu nabízel, aby se s ním na některé z oněch válečných lodí nazpět navrátil, ale Bacunin pravil, že by rád poznal zem, poděkoval konsulovi za jeho ochotu a přátelsky se rozešli. Dostav se na zem jel příjemnou a rychlou jízdou do San Francisca. Tam nalezl známé z Evropy, kteří mu zaopatřili prostředky (dle Ruge), přes Panama do New Yorku cestovati. Z New Yorku cestoval dále do Anglie a dorazil 26. prosince 1861 do Liverpoolu a 27. prosince do Londýna.

Tak skončila po mnohých letech Bacuninova doba osmačtyřicátá.

Předem, než budeme nopvé poměry, do nichž on přišel a jeho novou činnost líčit, musíme připomenouti velmi ošklivý zjev, který jej skorem po celý jeho život pronásledoval a i po smrti pronásleduje (Plechanov!), totiž soustavné špinění a zlehčování skrze kliku Marxistů. Mohlo by se říci, že to nestojí za namáhání tyto staré historie předváděti, ale dle našeho náhledu, jst zapotřebí o tom se zmíniti, aby každý porozuměl vystupování Karla Marxe v Internacionále proti Bacuninovi a anarchistům; dále k porozumění v tělesné nevraživosti, která se Marxovi, v Liebknechtovi, v Lafarquovi a všech ostatních jeví, oproti jinak šmýšlejícím

Nejdříve 1840. Po slovanském sjezdu přinesly „Neue Rheiniche Zeitung“, orgán Marxův výstrahu před Bacuninem, kde se praví, že jest agent Ruska. Jest to celá historie, kterou George Sandtová od Ledru Rollin slyšeti měla, kterýý v ministerstvu vnitra měl naleznouti nějaký kompromitující list od Bacuninma. Jeden vratislavský demokrat psal na Volfa od „N. R. Z.“ a tento mu odpověděl: „Redakce neuveřejňuje žádných výstrah, aniž by se předem nepřesvědčila. Chceš-li ale míti psané důkazy, obrať se na George Sandtovou, od které jsme je obdrželi.“ (Dle R. Meyer, Boj za osvobozenmí 1868, který všechny nadávky přes Bacunina snesl dohromady). Hercen ale vypráví další: „Bacuninův přítel A. Reichel obrátil se na George Sandtovou; tato mu ihned odpověděla a zároveň poslala dopis na redakci Marxových novin, v němž velmi přátelsky se o Bacuninu zmiňuje, a poznamenává, že nikdy s Ledru Rollin o Bacuninovi nemluvila.“

Marx to musel otisknout a připsal k tomu, že ona nepravá zpráva se dostala do listu za jeho nepřítomnosti; zajisté pěkné omluvení. „Můžeme ještě připomenouti, že v uveřejněných dopisech od George Sandtové nic o Bacuninovi nestojí, až na malou poznámku (svz. 3, Paříž, 1882, str. 3), kde svému synu 18. února píše: „Ty jsi tedy nevěděl, že Bacunin od naší ctihodné vlády vypovězen byl? Obdržela jsem od něho asi před měsícem psaní. Odpověděla jsem mu, souhlasíc, že jsme od canali ovládáni a že si velmi škodíme, když si to necháme líbit.“

Následující výpad (tak dalece co my víme) na Bacunina stal se r. 1859, co on uvězněn na pevnosti dlel. Známe o tom Hercenovu kapitolu „Němci ve vyhnanství“ (Sb. post. st., ss. 51 – 80) a jednu zrpávu v Demokrata Polski, 20. listop. 1853. Hercen praví: „Marx vyhlásil Bacunina za ruského špicla, jak v 1848 tak i 1853. Tehdy byl známý Weghardt ve veřejném životě činným, s jeho dvojí ideou o budoucnosti Turecka, a že ruská vláda každého (….)

(…)

–

Na začátku roku 1863 odcestoval Bacunin na delší dobu do Stockolmu. Bylo to právě za polského povstání, a Bacunin, který zde nevystupuje co socialista, nýbrž co ruský revolucionář, vytknul si za cíl, pak-li bude možno, Švédsko do války proti Rusku pohnouti a tím polské povstání zesíliti. Naše prameny pro ono období jsou: Hercenovy zprávy o expedici Ward Jackson (Sbor. post. st.) a paměti generála Lapinského. Bacunin udržoval ve Švédsku spojení s ruskou společností „Země a Svoboda“ přes Finsko a touto cestou zprostředkoval též zasílání Kolokolu. Snažil se všemožně vzbuditi syympatii Švédska pro polské povstání; měl rozmluvu s ministry a s bratrem krále švédského, hleděl je přesvědčiti o nastávající revoluci a povstání sedláků v Rusku. Po ukončení propagandy ve Švédsku, hodlal se do Polska odebrati. Bacunin se nalézal již celý měsíc ve Švédsku, a nikdo nevěděl o neodvislé polské námořní expedici, která se z Londýna vypravila. – Josef Zverkovič, jednatel Polské národní vlády, přišel do Londýna, aby Ward Jackson (tak se jmenovala ona loď) na výpravu připravil. Na vypravení lodě se pracovalo nedbale a nepozorně, což Hercen a Lapinský přičítají zradě. 25. března přistála ona loď v Helsingborgu, který konečně přišel. Již v Kopenhagen zdráhal se kapitán dále jeti, a vzdor zakročení Bacunina u anglického konsula mohlo se do Malmö jeti (ve Švédsku), odkud se Bacunin vrátil zpět do Stockholmu a radil vůči zprávám o zakročení evrospkých mocí v Polsku; právě nyní ničeho nepodnikati (dle Lapinského). Loď zůstala dlouho v Malmö a Poláci byli velmi od Švédu oslavováni, což jim však velmi málo pomohlo, neboť dále se nemohli dostati.

Konečně 3. června nastal návrat, jak se zdálo, zpět do Anglie, ale ve skutečnosti na jiné lodi dále podle severního pobřeží. Dne 11. června mělo se přistát, ale následkem bouře nebylo možno. Při této bouři zahynulo mnoho lidí z oné výpravy. Loď konečně přistála u švédského ostrova Wisby, kde výprava složena a jednou švédskou válečnou lodí nazpět do Londýna dopravena (19. června).

Bacunin se zdržoval ve Stockholmu pod jménem Henry Soule. Polské aristokratické hnutí, které bylo též ve Stockholmu zastoupeno, bylo mu nepřátelské a z tohoto šlechtického tábora byl v novinách napaden; kun obhájení svému napsal další vysvětlení do Aftonbladet o ruských poměrech ve smyslu v jakém napsal „Národní dílo“ (1862). Škoda, že marxisti ono pojednání nečetli, mohla býti jejich brožuira o Allianci o několik stran jízlivě volených výtažků silnější, které by se byly dobře do jejich krámů hodily. Bacunin v tehdejší své ruské revoluční činnosti nemohl počítati na víc, než na politickou revoluci. Švédové, mezi kterými se nalézal, psali ovšem na něho slavnostní básně a oslavovali jej; ale oni byli pouze liberálové, kteří o socialismu neměli ani ponětí, majíce pro socialistické myšlenky jenom opovržení. Bacunin vyložil v jedné řeči cíle společnosti „Země a Svoboda.“

1. Země má být předána na sedláky bez odškodnění majitelů na útraty celého národa (!).

2. Odstranění německé úřednické správy, komuna za základ, samospráva distriktů a provincií.

3. Odstranění conskripce, zřízení milice na místo stálého vojska, které by nesmělo býti upotřebeno k výpadu.

4. K dosažení toho, národní shromáždění, které by tyto body v úvahu vzalo a ve skutečnosti přivedlo.

„Náležím k této společnosti a ji zde zastupuji; ona uzavřela spojení s Varšavskou národní vládou a s Maloruskými vlastenci a jest hotova uzavříti spojení též s Finy. S těmito posledními se mnoho Bacunin ve Švédsku zabýval; později napsal též článek o finské otázce.

V Aftonbladet 13. října 1863 jest zmínka o jeho odjezdu (přes Götenburg do Anglie), zamýšlí přes Francii do Itálie cestovati, kdež chce zůstati po celou zimu. Poslal množství korespondence do Stockholmu na Sohlmanna pro Aftonbladet, avšak z této bylo velmi málo zveřejněno.

Tímto končí naše zprávy o ruské činnosti Bacunina na počátku 60. let.

Bacunin v Itálii.

Zde končí slovanská činnost Bacunina, a začíná období mezinárodní a socialistické. Tím není řečeno, že on dříve nebyl socialistou; v nejdůležitějších dobách jeho činnosti 1848 – 49 a 1862 – 63, nalezl on tolik příležitosti v politickém hnutí slovanských národů, svoje demokratické idee, které tomuto docela chyběly – rozvinouti, že on jim socialismus obětoval. Avšak od té doby počínaje, zdá se, že dával přednost skutečné socialistické propagandě, před jakýmkoliv politickém hnutí masy.

Předem než přistoupíme k líčení jeho socialistické činnosti, předešleme několik slov o socialismu v Itálii, za oné doby. Myšlenky St.Simona, Fouriera, Lamennais, atd. nalezli něco přívrženců, ale ty rozličné národní směry zabraly vždycky první místo a malý průmyslový vývin prodlužovaly samostatné vystoupení proletáře. Taktéž myšlenky socialismu byly velmi málo fedrovány, avšak velkou výminku zde činí Carlo Pisacone, který Proudhonův směr hlásdal a k neodvislému kolektivnímu anarchismu dospěl, ačkoliv jej úplně důsledně nezastával.

Pisacone narozen 1818 v Neapoli. Dřívější důstojník se účastnil v horno-italských bojích 1848, poznal ve Švýcarsku Mazziniho, podílel se na hájení Říma, odešel pak zpět do Švýcar a do Londýna; konečně usadil se u Ženevy, kdež napsal známé studie: Soggi storici – politici – militari sull´Italia, (Milano, 1860) v nichž obsažena jeho socialistická soustava, a které po jeho smrti vydány byly. V těchto svých spisech praví mezi jiným: „Idee vyvinují se ze skutků, a nikoliv skutky z ideí, lid nebude svoboden, poněvadž je vzdělán, ale on se brzy vzdělá, pak-li že bude svoboden. řekne se, vaše podniknutí jest nemožné, tož odpovím já, jestli budem čekat na uznání celého světa, tak nikdy ničeho nepořídíme; svět uznává jen zastaralé náhledy a nazývá každého, kdo první krok kupředu učiní bláznem. Moje politické zásady jsou dostatečně známé, já věřím v socialismus, ale nikoli v socialismus rozličných francouzských systémů, které více nebo méně na monarchistickém a despotickém základu zbudovány jsou, já věřím v ten socialismus, který nevyhnutelně v blízké budoucnosti celou Itálii a celý svět pronikne. Tento socialismus, o kterém mluvím, mohu ve dvě slova shrnouti: „Svoboda a Spolčování“.

Bližší obsahuje třetí svazek jeho Soggi; na str. 164 – 167 jest podán v desíti bodech následující návrh:

1. Země bude na obce rozdělená, v nichž se jakási zemědělská společnost ustaví pro vzdělávání půdy; a která si sama svou správu určí asi v jednom administrátoru, v jednom řediteli, v jednom správním a v jednom technickém radovi; všechny jiné funkce se rozdělí podle schopností každého jednotlivce a výtěžek se pak stejně mezi všechny rozdělí.

Kapitál bude pospolité vlastnictví, každý v nějakém průmyslovém odboru zaměstnaný, náleží k průmyslovému cechu, kterému národ potřebné prostředky vydá atd. Pisaconovy praktické návrhy jsou daleko pozadu za jeho kritikou zákona a autority. Od italských anarchistů jest za jejich předchůdce považován. Na jeho zapomenutí nese vinu italský politikář Nicotera, který spisy Pisaconovi kde jen se k nim dostati mohl uničiti nechal, tak, že se s nimi velmi zřídka setkáváme. (Nestalo se to samé s mnoha spisy Bacuninovými?)

Dle Guochi Viani (Rivista internale del Socialismo, 1. srpna 1880), byly první socialistické noviny v Itálii: „Il Proletario“ 1865, druhé Bacuninovým vlivem v Neapoli 1866 založené: „Liberta et Justicia“. (Svoboda a spravedlnost).

Po polském neúspěchu šel – praví se ve zprávě Jurské ventrální sekce, 9. července 1876 – do Itálie. Doufal nalézti mezi svými starými přáteli z r. 1848 lidi, kteří svým revolučním myšlenkám zlstali věrni; dlouho doufal, ale konečně se přesvědčil, že ti lidé z r. 1848 jsou pro revoluční hnutí mrtví, neboť oni se stali úředníky, profesory atd. Bacunin se zdržoval v Toskano (ve Florencii) a zvláště v Neapoli. Tam založil 1866 „kroužek revolučních socialistů“, z něhož 1869 povstala Neapolská sekce internacionály. Tehdy vyšel později potlačený časopis „Liberta et Justiocia“, do něhož Bacunin psal.

K historii Neapolské sekce podáváme toto: Podle zprávy na sjezdu v Baselu v lednu 1869, založená ona sekce 1868, přijala program internacionály a nazvána prozatímně „ústřední sekce“. V květnu 18698 měla již 1200 členů, její orgány byly: Nejdříve „Fratellanza“ (v polovici 1869), „Eguaglianza“ 1869 (anarchistická), později „Campana“ (koncem 1871).

Bacuninova činnost v Itálii může se posuzovati podle tychlosti a duslednosti s jakou se idee anarchistické od 1869 a ještě více od 1871 v Itálii rozšiřovaly. „jemu (Bacuninovi) máme co děkovati, více jak komukoliv za založení a za první úspěch internacionály v Itálii; jemu děkujeme za naše první revoluční vychiování“ – pravil E. Malatesta na sjezdu internacionály v Bernu 1876. – Známo jest – praví Merlino v jeho knize, – že zakladatel socialismu v Itálii jest Bacunin, odkud byl G. Fanellim do Španěl uveden.

Muž obrovského vzrůstu, jehož tahy prozrazovaly ráznost charakteru velmi jemných způsobů, nadán mocnou výmluvností a vřelou uchvacující přesvědčivostí, jemuž vydobyté zásluhy v jeho revoluční minulosti předcházely, – jeho odsouzení a útěk ze Sibiře – bylo ono kouzlo, které jednu část italské demokratické mládeže k němu přivábilo, a kterou on od vlivu Mazziniho vymanil. Okouzlena aureolou slávy, která jména spiklenců a mučedníků za národní samostatnost obepínala, nalezl u ní také nadšení a takovou oddanost , jež dovedla každé překážce vzdorovati. Musíme uvážiti, že tehdy – jako dnes pouze v Rusku – mnoho buržoácké mládeže se k socialismu hlásilo. Byl to čas revoluční; v Paříži samé pikle, v Bruselu zasedal sjezd studenstva, které se prohlásilo pro nevěru a socialismus atd. Jen v Německu bylo ticho. Konečně komuna v Paříži učinila tomuto socialismu konec.

Bacunin podporován svým všestranným vzděláním a přízni, rozšiřoval socialistické idee slovem i perem. Celá řada nejlepších anarchistických spisovatelů a nejodvážnějších propagandistů slovem i skutkem, vyšla z jeho bezprostředních přátel a soudruhů. Jmenujme jen jedno jméno – Carlo Cafiero.

Bacunin a „Liga svobody a míru“.

(1867 – 1868)

Kdy a z jakých příčin opustil Bacunin Itálii není nám známo. Bacuninova příští veřejná činnost se vztahuje na „Ligu svobody a míru“; tato pěstovala styky s internacionálou v letech 1867 a 1868. Bacunin stále ještě doufal v de,mokracii a hleděl tuto pro socialismus získati. V r. 1867 vzepřelo se veřejné mínění hrozící francouzsko – německé válce – zkrze lucemburskou otázku – toto mírumilovné hnutí mělo za následek založení „Ligy svobody a míru“.

Její první sjezd odbýval se v Ženevě od 9. září 1867 počínaje; týden po sjezdu internacionály v Lousanne. Jedna komise sjezdu internacionály, mezi nimi Dupont od londýnské generální rady, Klein z Kolína nad Rýnem, Bürkly ze Švýcar, vypracovala adresu, v nížto se ze strany internacionály s Ligou míru souhlasí. Jest důležito toto připomenouti, poněvadž marxisti obyčejně pokládají to Bacuninovi za zločin, že k této buržoácké organisaci náležel. De Paepe, Eccarius (za generální radu) a Talain posuzují správně tento kongres míru ze socialistického stanoviska. Ženevští delegáti jej obhajovali a mnozí z nich jako Perron a později nepřítel Bacunina J. P. Becker náleželi k těm, kteří tento sjezd míru svolali. Z toho jest zřejmo, že mezi delegáty internacionály a mezi ligou míru velkých rozdílů v přesvědčení nestávalo. Mohl tedy každý býti členem ligy míru i taktéž internacionály jako J. P. Becker a ženevští kolegové, aniž by byl prohlášen za zrádce nebo buržoáka. Jen pozvolna přicházela internacionála k vědomí třídního stanoviska. Na onom ženevském sjezdu Ligy míru, nepřišlo se k žádné pravé debatě o adrese internacionále; někteří socialisté mluvili (Dupont, Langnet, de Paepe) a občan Bacunin, kterého každý poprvé viděl přednesl energickou řeč právě se rozvinující zásady o zničení států a založení komunistických obcí. Tehdy jako vždy před tím vystupoval Bacunin ve veřejném hnutí internacionály co anarchista. Bacunin se stal členem stálého výboru Ligy a byl pro tuto velice činným. Hleděl všemožně, aby spojil Ligu a internacionálu k pospolité činnosti.

Na sjezdu Internacionály v Bruselu 1868 přijat Bacuninův návrh na zaslání oběžníku na „Ligu míru“ v němžto jí Bacunin vytýká její bezmocnost bez třídy dělnické.

Na sjezdu ligy v Bernu 1868 učinil Bacunin poslední pokus přiměti ligu k resoluci, dělnická práva uznávající. Přítomni byli mezi jinými: Reclus, Jacklard, Albert Richard, Zhukovský, Gambuzzi, Fanelli, Fribourg, Mme. Barbet, Outine (pozdější nástroj ženevských pletich proti Bacuninovi), Goegg, ruský positivista Wyrouboff, Polák Mroszkovský, Ch. Perron z Ženevy, Elpidin aj.

V jeho první řeči – proti dvěma resolucím od německého demokrata Ladendorfa a francouzkého individualisty Chaudey a pro svou resoluci (pro „hospodářskou a společenskou rovnost tříd a jednotlivců“) – pravil: „Oni (dělníci) žádají, aby ode dneška stávalo pouze jedné jediné společnosti, založené na spravedlnosti a na práci, která každému stejné východisko poskytuje, stejné prostředky, stejné vychování a vyučování ve všech oborech vědění, stejné pracovní podmínky nikoli pomocí zákonů, nýbrž přírodou, její vlastní organisací, která každému v stejné míře jeho povinnost k duševní nebo hmotné práci vykáže. My žádáme odstranění tříd v hospodářskéím, sociálním i politickém žití.“ –

V druhé řeči vyslovuje se ostře proti komunismu tehdy skorem všichni anarchisté tak učinili.

„Poněvadž žádám hospodářské a společenské srovnání tříd, poněvadž jsem se prohlásil, na dělnickém sjezdu v Bruselu za přívržence společného majetku, vytýká se mi, že jsem komunista. Jaký rozdíl činíte, pravilo se mi, mezi komunismem a kolektivismem? Jsem skutečně překvapen, že p. Choudey tento rozdíl nezná. Já nenávidím komunismu, neboť on ovládá svobodu a já si nedovedu nic lidského bez svobody představit. Nemohu býti ¨komunistou, poněvadž komunismus všechnu sílu společnosti ve státu soustřeďuje a stráviti nechá, poněvadž on nevyhnutelně k soustředění majetku do rukou státu vede, co já zatím odstranění státu žádám – hlásám radikální vyplenění tohoto přesvědčení, této víry v autoritu a poručnictví státu, který pod rouškou lidstvo moralisovat a civilisovat jej až do dnešního dne, drží v porobě, utlačuje, vysává a znemravňuje. – Žádám zorganisovaní společnosti, kolektivního a sociálního majetku, zdola nahoru pomocí svobodného spolčení a nikoli shora dolů skrze nějakou autoritu jako vždy. Tím, že žádám odstranění státu, žádám též odstranění škodlivého osobního majetku, který pouze státním zařízením jest, nic jiného, než v¨následek státního přesvědčení. V tomto smyslu pánové, jsem kolektivist, ale docela rozhodně ne komunist. – Ve třetí řeči potírá víru v autoritu. „Většiny Ligy míru“ tvořili němečtí demokrati s pozdějším eizanachskými německými marxisty. Tyto dvě strany udržovaly spolu styky, pospolitě se proti každému uznání proletáře vyslovily a taktéž hlasovaly, následkem toho oznámilo v poslední schůzi sjezdu 18 členů skrze Bacunina jejich vystoupení.

Takto vystouplá menšina utvořila „Alliance de la democratie socialiste“, která se připojila k internacionále. Její prozatimní komité sestávalo z Perrona, J. P. Beckera, Bacunina, Francouze Brosseta, ženevských: Guetata, Duvala a Záborského. Odbory byly založeny v Itálii, ve Francii a ve Španělích.

Kolektivismus v Interacionále, sjezd Baselský 1869.

Nemožno nám, – ačkoliv by to velmi posloužilo ku posouzení celé činnosti Bacunina v interancionále . šířeji se rozepsati o důležitém vývinu, který socialismus tenkráte prodělal, totiž vývin mezi mutualismem a kolektivismem, z něhož vyšel a až do let 70. převládající kolektivismus anarchistický.

Z toho bychom poznali, že Bacunin od té doby se nalézal na výši tehdejšího vývinu, kdežto marxisti nebrali na tomto hnutí žádného podílu. Oni byli sice pro kolektivismus a podporovali do jisté míry ty, kteří na bruselském a baselském kongresu pro kolektivismus vystoupili, ale oni byli a zůstali socialisty a obhájci lidového státu, co se s přesvědčením Proudhonistů tak i kolektivistů nebo anarchistů nesrovnávalo. Kdykoliv se příležitost naskytla, pokusil se Marx jeho učení od politické činnosti internacionály, co úřední zásadu uznati a když se mu to nepodařilo, nechal raději internacionálu rozbíti, než aby jí svobodný vývin jejich ideí dopřál.

Bacunin, 1869, v nejvyšší míře činný, rozšiřováním „Alliance“, agitací v Ženevě a Juře, propagandou v  Rusku, konečně literárně v „Egalité“ a v „Progres“, objevil se na kongresu internacionály v Baselu, v září 1869 co delegát tkalců hedvábí v Lyonu, a strojníků v Neapoli. Při jednání o „bezprostředním zákonodárství skrze lid“ povstal proti tomu tak jako ostatní anarchisté, proti tomuto koníčku Rittinghausena, kterého švýcarští a němečtí delegáti podporovali.

Při tomto jednání, zvolal občan Liebknecht – hlava německého socialismu, který v Baselu co delegát eisenachského kongresu se nalézal, – že pouze zpátečníci mohou býti proti teorii přímého zákonodárství. Na to odpověděl jeden z belgických delegátů, že přímé zákonodárství může jenom sloužit k založení jiné vlády, kdežto internacionála zničení jakékoliv vlády hlásá. To byl Hins, který taktéž zvolal: „Šťastní jsme my v Belgii, že nemáme hlasovací právo! A nyní vodí vůdcové sociální demokracie, z části tehdejší anarchisté, dělnictvo již po léta ulicemi a kdo ví kolik „demonstrací“ již spunktovali pro všeobecné hlasovací právo. Jak dále bylo hnutí před 25 roky, než posibilismus německé demokracie, její ztotožňování voličů s politickou činností, proletář vysílil.

Liebknechtovi nehodily se baselské usnesení do krámu, neboť on uznal rychlý a dalekosáhlý vývin internacionály za nepříležitý, poněvadž jak sám píše – Lipský velezrádný proces, str. 120 – „mým přáním jest, ne předčasně s jižní německou lidovou stranou do křížku se dostati.“

V otázce o dědictví vystoupil Bacunin a mluvil pro odstranění dědictví. Generální rada, tedy marxisti, předložili charakteristickou zprávu: „Dědičné právo jest následek, nikoli příčina nynějšího vydírání, jeho odstranění může být pouze následek a nikoli východisko revoluce.“ To jest velmi správné zakročiti, bylo by tak nesmyslné, jako zákony, smlouvy mezi nabídkou a poptávkou chtíti zrušiti, co zatím nynější poměr výměny existuje.“

To by si měli dnešní osmihodinoví marxisti nechat říci, ale oni byli tehdy tak zruční jako nyní, neboť ve všech jejich resolucích a programech strany vyčuhuje povždy čertovo kopýtko v podobě „přechodních požadvků“ a tak skončila generální rada (Marx) její zprávu s tím návrhem – větší daně na dědictví, obmezení práva dlužního, atd.

Popobné návrhy, bez oněch paliativních požadavků předložil de Paepe jménem bruselské sekce: „Společnost s kolektivním vlastnictvím půdy a výrobními prostředky, ve vlastnictví jich používajících skupinách a stejná výměna mezi těmito, jest naším cílem a v takové společnosti nemůže dědičné právo, které pouze na vlastní výrobky vztahuje, škoditi.“ – což jest nesprávné, neboť by se tím rovnost podmínek pro všechny, východisko oné společnosti zvrátilo. – Návrhy oné sekce, co se týče společného vlastnictví půdy a výrobních prostředků byly přijaty. Marx tehdy podlehl, což mu bylo velice nmepříjemné, neboť tak dokazuje způsob v jakém on a jeho přátelé onen případ odsuzovali, kladouce na podlehnutí Marxe velké váhy, což zajisté žádnému delegátu, který pro onen návrh hlasoval, ani ve snu nenapadlo.

V Jurských pamětech, ss 80 – 82 jest poodávaná celá řada marxistických lží o baselském sjezdu. Praví se tam, že tehdy generální rada používala úplné důvěry, tak že jí známé administrativní resoluce povolily, jimiž se její moc zvětšila, které ona brzy zneužila. „A právě tehdy – praví se dále, ss 82 – 83. – počal Marx, který hned od začátku nahlédl lépe než my, že naše zásady s jeho nikdy se nesrovnají a že my pospolu nemůžeme pracovati, chovaje proti nám již tehdy onu nechuť, kterouž on neprávem též u nás proti němu hledal, onu podzemní práci, jejíž konečný cíl byl, nás z internacionály vyloučiti, aby všechen vliv ku svému prospěchu využitkoval. Žárlivý na naši duševní neodvislost, neústupný proti našemu revolučnímu směru, nepochopiv onu nenucenou zálibu, s kterou njsme též „Kapitál“ a „Všeobecné idee revoluce v 19. století“ (Proudhon) četli, sníce o sdružení, při kterém Marx Proudhon si ruce podají, prvnější maje na zřeteli pouze úspěch tajných pletich, které mu jeho autoritu v internacionále zajistiti měli. – Marx nás předem odsoudil, aniž by nás poznal, viděl v nás pouze nepřátele, kteří za každou cenu a s každým prostředkem v záhubu přivedeni býti musí. – Ještě 1870 neočekávalo se něco podobného od něho. My jsme tenkráte ještě nevěděli – o čemž nás skutky nyní poučily. – že my máme se silně organisovanou tajnou společností co činiti, která poněvadž nás do její organisace přivésti nemohla, skrze neúprosnou důslednost jejího postavení, nucena byla nás zničiti.

Tak všechno vysvětlování, poučování, přímé jednání zůstalo bez účinku; naši protivníci odepřeli nám sluchu poslušni pouze rozkazu, povolný nástroj panovačné vůle, domnívali se, že když nás zlehčují a špiní, že konají záslužný skutek pro dobro jejich věci. Účel světí prostředky! Také jednání, jakým se později vyznamenala generální rada, stalo by se u neodvislých mužů nemožným. Ale tato zarytá, nesamostatná a na diktatuře založená organisace, která se nechala ovládat pouze prospěchem její vlastní věci, která mravní smysl u svých nástrojů vyhladila, a která bezohledně všechno v cestu se stavící ničí, taková organisace jest všeho schopná a ty hanebnosti páchané od této jezovitské společnosti nás nijak nepřekvapují.“ (ss. 83 – 84).

To jsou pravá slova, která své potvrzení najdou, kdekoliv Marx a jeho soudruzi na hnutí se podíleli.

K potvrzení toho může sloužit následující, Bacunina se týkající, případ. Slyšel, že jej Liebknecht nazval před krátkým čase jednatelem ruské vlády – tak zase ono občas se vracející špinění, 1848 – 1853 – 1862 – 1869!! – Porota sestávající z de Paepe, Polixe z Lyonu, Dr. Sentinona z Barcelony, Fric Roberta a ještě jednoho na Bacuninově straně, Hessa, Eccarinsa a třech jiných na Liebknechtově straně, prohlásila, „že Liebknecht špatně jednal, opakováním hanebných pomluv nemaje nijakých důkazů je potvrditi.“ Liebknechrt poukázal na Borckheimův utrhačný článek v berlínské „Zukunft“, jako na pramen, z kterého čerpal – Borckheim, zajisté divný pramen ruských poměrů! – Liebknecht slíbil zadostiučinění a Bacunin jej požádal, aby článek otištěný v „Liberta et Justicia“ on ve „Volkstaat“ nechal otisknouti. Liebknecht to přilíbil…

A co učinil Liebknecht? On ten článek nikdy neuveřejnil a za odvetu uveřejnil korespondenci jemu z Paříže od Morice Hessa zaslanou, v které ty samé obžaloby, od čestné poroty za mrzké utrhání na cti uznané zase znovu opakovány byly – Liebknecht se vyslovit následovně: „Kdežto onen (Bacunin) oproti kriticko-vědeckému socialismu, který cílí k tomu, dodělati se zájmům lidstva přiměřené organisace státu a společnosti, bezuzdný komunismus zastupuje, který na odstranění státu a společnosti cílí.“

A pouze z takových pramenů učili se němečtí dělníci po mnohá léta anarchismus! Toto skutečně nepravé vyjádření můžeme nechati stranou, neboť Bacunin komunismus zavrhoval. Jest velmi zajímavé jak Liebknecht se mravně rozhorlil proti odstranění státu.

My se nalézáme oproti marxistickým pletichám každého druhu, a proč? Idee Marxovy – velmi dobrosrdečné oproti buržoasii a rozličným lidovým stranám, náchylné k posibilismu každého směru a k „positivní činnosti“ atd. dávajíce najevo oproti revolučnímu hnutí zrovna naivní obmezenost – měly tak a ne njinak internacionále vnuceny býti. Marx internacionálu nevymyslil ano nevytvořil, ale ono se mu podařilo v generální radě se pevně usaditi a on podnikl pomocí její – od něho, Liebknechta a několika Němců, ale kromě těchto od docela žádného – přijaté obmezené učení rozšiřovati. (My zde nemluvíme o jeho všeobecné kritické činnosti v „Kapitálu“). Tak muselo v internacionále přijíti k boji mezi ním a neodvisle myslícími.

Utvoření „Alliance de la demokracie socialiste“ a zaražení jakéhosi tajného odboru v té samé, dalo přívržencům Karla Marxe podnět, o vyloučení Bacunina z internacionály se pokusiti, což se jim také podařilo na sjezdu v Haagu 1872 pomocí většiny všemi možnými pletichami dohromady spunktované. Velmi objemné zprávy o Allienaci jsou k nalezení v marxistických hanopisech: Oběžník z r. 1872 a L´Alliance de la demonkracie et l´Association internationale des travailleurs, Londres, Hamburg 1873.“ Poslednější spis byl pod sensačním přibájeným názvem: „Spiknutí proti internacionále“ (německy od Halosky, Braunschweig u Bracke). Německým dělníkům přístupný učiněn. Taktéž haněn Bacunin pomocí vícero lidových pojednání uveřejňovaných pod názvem: „Bacunin – Cagliostro“, ale to co se psalo na obhajobu Bacunina, zejména paměti Jurské federace nikdy do němčiny se nepřeložilo.

Srovnejme brožury o Allianci s Jurskou zprávou a Jurskými paměti atd. a najdeme řadu nesprávností a potměšilého překrucování, které nás opravňují nevěřiti vůbec v to, co tyto marxistické publikace obsahují.

Avšak lidé s takovými zásadami nemohli na dlouho zvítěziti.

Nemůžeme se rozepsati o boji, který se nyní rozvinul mezi Marxovým socialismem a mezi anarchismem, skončiv vítězstvím kolektivního anarchismu v internacionále.

Na sjezdu v Ženevě (1. – 6. září r. 1873), byla smlouva solidárnosti mezi autonomními federacemi trvale uzavřená a stanovy internacionály proti – autoritativnímu smyslu změněny. Zastoupeny byly: Španěly, Itálie, Belgie, Jura (Švýcarsko), Francie, Holandsko a Anglie. Ve všech těchto zemí vyjma Holandska a Anglie, postavila se internacionála na stanovisko kolektivního anarchismu.

Nájezdy, špinavé utrhačství ze strany sociální demokracie oproti Bacuninovi však neustávaly, což konečně naplnilo Bacunina takovým hnusem, že po prohlášení ženevského sjezdu, kde anarchistické idee zvítězili, se vzdal politického života a na na začátku října 1873 vystoupil z Jurské federace.

V psaní zaslané na „Journal de Geneve“ pravil tehdy mezi jiným: „Pan Marx se viděl nucena vydat zas nový spis, jenž on svým a několika věrných podpisem označil. Tato nová brožura, pravilo se mi, jest hotové udavačství, jest to policajtské udavačství oproti společnosti známé pod jménem Alliance. Unešen od zuřivého hněvu nepozoroval p. Marx, že sám sobě zasadil morální facku, převzav veřejně úlohu udavače a policejního agenta. Musím vám přiznati, že mně to vše naplnilo hnusem před veřejným životem. Mám již toho dosti, stráviv celý svůj život v boji ochabnul jsem. Šedesát let mám již za sebou a k tomu srdeční vadu, která se stále zhoršuje s přibývajícím stářím, ztěžujíc mi život víc a více. Nechť se uchopí mladší síly práce! Co se mě týče nemám již dostatečné síly, abych nadále valil Sysifův kámen, proti valícímu se zpátečnictví. já odcházím tedy z bojiště a žádám od mých současníků pouze jedno: Zapomenutí. Od této doby nebudu žádnému klid rušit – nechť taktéž mně není rušen.“

V psaní „na soudruhy Jurské federace“ píše Bacunin mezi jiným: „jest již čas ke skutkům, především musí dělnická třída býti zorganisována, já nemám již potřebné tělesné síly, ale na něco vás upozorním; mezinárodní zpátečnictví má své sídlo nikoli ve Francii, nýbrž v Berlíně a jest zastoupeno jak Marxovm socialismem tak i Bismarckovou diplomacií, účel onoho zpátečnictví jest poněmčení Evropy. Ono se staví mezi dělníka a jeho konečné osvobození a protož musí všemi sílami býti potíráno.“

Poslední slova byla prorocká, která země vypěstovala autoritu, despotismus, otrockou poslušnost a loyálnost, s větší vytrvalostí než pruské Německo? A v které straně panují neobmezené ty samé náhledy, která strana potírá houževnatě anarchismus a miliskuje se s reakcí? Jest to strana přísahající na Marxovu sociální demokracii.

Bacunin zakončil tedy svojí veřejnou činnost, když vítězství anarchistických ideí v internacionále bylo zajištěno.

Bacuninova smrt.

Poslední léta života zdržoval se v Locarnu, těžce zkoušeje srdeční vadou a jinými nemocemi; zdraví toho obra bylo devítiletým žalářováním zničeno. Při své poslední nemoci přišel do Bernu ku svému příteli dr. Gustavu Vogtovi, kdež také 1. června 1876 zemřel, jsa stár necelých 62 let.

Jednoduchý kámen a jméno označují na bernském hřbitově ono místo, kde tělo Bacunina uloženo bylo. Při pohřbení jeho těla mluvili švýcarští, ruští, francouzští a italští socialisté, přičemž jakési smiřiující naladění mezi anarchisty a sociálními demokraty zavládlo. Toto příměří bylo však ihned ze strany sociální demokracie porušeno, uveřejněním hanebné posmrtní zprávy (nekrolog) v curyšském „Tagwacht“.

Závěrek.

Jednoduchý kámen označuje ono místo, kde ostatky onoho muže odpočívají. – Není více třeba. On má větší, neskonalý pomník v našich srdcích, v srdcích svobodně nezávisle myslících lidí. V této tmě, v tomto k zadušení těžkém ovzduší, on jako meteor zazářil na firmamenté, ukázav proletáři pravou cestu k osvobození, hlásaje pravdu neskonalou, – jejíž cíl jest svoboda a lidskost. Idee jeho a soudobých bojovníků za pravdu a osvobození, budou stále širší a širší půdy v srdcích chudého lidu nabývat, co zatím falešné idee nynějších velikánů z jeho – srdcích mizí. Ty nynější učenci, umělci, filosofové, slavní vojevůdci a chytří diplomati, kteří dějiny falšují, dnešní barbarství za civilisaci prohlašují, národy ve válkách ničí, vědu za nevěstku státu upotřebují, kteří jako žebráci u domu boháče stojí, čekajíce na úsměv korunované hlavy; tito liudé bez citu aq studu, domnívají se, že jejich jména budou navždy v dějinách lidstva zanešena.

K tomuto sboru ctihodných, slavných mužů druží se důstojně ta celá armáda sluhů Páně s náměstkem boha v čele, tento zástup černých postav, potměšilých zelotů bez srdce a citu, usedají jako hejno krkavců na tělo proletáře, aby vysáli z něho poslední kapku krve, kterou ještě stát a společnost mu ponechali, při čemž mu na sinalé rty tisknou tělo Kristovo k políbení.

Od našich předchůdců zaseté – símě se vzmáhá a rozšiřuje oproti této zvrhlé společnosti, oproti jejím lžím, my hlásáme pravdu oproti vraždění, – my hlásáme lidskost proti otroctví, my hlásáme svobodu.

V příští společnosti se vymažou jména a zničí pomníky učenců a velikánů nynější společnosti, neboť se bude na ně pohlížeti jako na – šarlatány, kteří lidu pravdu poznat zbraňovali, aby jej v porobě udžeti mohl.

1 (Danzig, Gdaňsk) pozn. přepis

Přednešeno v literárním řečnickém kroužku „Pokrok“.

Podává Jan Nekvasil

(In.: Dělnické listy; roč. 2; 1894 – 95; 7. 9. 1895; č. 45)

Chci krátce rozepsati se o tom, co chceme. Bylo by snad v dnešní době potřeba psáti spíše, jak to chceme, neboť co chceme, snad každý vědomý soudruh i družka ví. Mám však na mysli onu velikou masu, vrstvu lidu nevědomého, který pohlíží na hnutí naše dosud tak, jak vylíčeno mu kapitalistickými náhončími, kněžstvem, zkrátka buržoasií. Tomu chci stručně vylíčiti co chceme, abychom i z něho učinili spolubojovníky za myšlenku dělnickou.

Na otázku co chceme je krátká odpověď: Chceme přeměnu stávajícího společenského zřízhení v nové, lepší, zabezpečující každému jeho existenci a svobodu.

A proč chceme tuto přeměnu? Což není tato společnost krásnou? Nenalézáme se takřka na nejvyšším stupni pokroku? Na místě ručních nástrojů máme velkolepé stroje, rychlé prostředky dopravní, parolodě, železnice apod., přírodní síly si podmanil člověk ku svému užitku, ne neprávem nazývá se naše století stoletím páry a elektřiny.

Ano, to všechno víme a uznáváme. Avšak zároveň přinesl nám velikou bídu nejširších vrstev lidových, přivedl soustředění majetku v rukou několika jednotlivců a ochuzení a ochuzování lidu.

Ty největší podniky průmyslové a zemědělské nalézají se v rukou akciových společností, šlechty, jednotlivců boháčů a široké masy lidu, jsouce úplně bezmajetkovými, jsou nuceny zaprodávati svou pracovní sílu těmto boháčům. Tito dovolí jim pracovati – – neboť sami nepracují – dovolí jim živořit, nedajíce jim tolik, by jako lidé mohli žít. Avšak toto není pouhé zaprodání pracovní síly – jest to zaprodání se do otroctví kapitalismu, neboť vlastník výrobních prostředků – kapitalista, stává se pánem nad svým dělníkem, může jej kdykoliv vyhoditi z práce a tím uvrhnouti jej a jeho rodinu v největší bídu, může na něm páchati jakékoliv bezpráví, ví, že nutí dělník se podá, neboť jej k tomu hospodářské poměry nutí.

U ženských dělnic je toto otroctví ještě horší, musí žena namnoze zaprodávati svou čest…

A tak dělnictvo, jsouc hospodářsky slabo, je vydáno na milost a nemilost svých „chlebodárců“, však ono jim musí odváděti ještě daň ze svého otroctví, musí se s ním děliti o výtěžek své práce. Kapitalista nezaplatí mu nikdy všechnu práci, již udělá, nýbrž pouze část a sice menší – lví podíl ponechá si sám a tak nahromadí svůj kapitál. Vidíme skutečně, že čím více klesají mzdy dělníků, tím více bohatne továrník. – Co je tedy tento kmoderní kapitál? k … ž – jmění kapitalisty je vlastně jměním dělníků – jměním cizím, jak praví Lassale.

Mzda pak následkem konkurence mezi dělníky stále klesá. Kapitál ochuzuje rolníky a živnostníky, přiváděje je na mizinu a z těch stávají se dělníci. Stroje stále opět zlepšují, kdežto pracovní doba se nezmenšuje a tím opět nějaký počet dělnictva je z práce vytlačen. Tím počet dělnictva se stále zvětšuje soutěž mezi nimi stoupá, neboť nezaměstnaní dělníci o překot do továren se hrnou a tím stlačuje se mzda dělníka tak, že mzda mužova nestačí na vyživení celé rodiny a musí se tedy zapřahati do práce také žena.

Tak žena vyrvána je z kruhu rodinného, odcizena své první povinnosti ve společnosti, povinnosti mateřské! Kapitál nešetří ani ženu, ba ani nedospělých dítek, jež také vhání do továren, ubíjeje je zam tělesně i duševně a niče je mravně!

Nízká mzda nutí dělníka, by uskrovnil se ve svých potřebách životních. Jeho strava sestává ponejvíce z bramborů a podstravy, která naprosto nedostačuje k tomu, aby nahradila mu síly, jenž svou prací ztratil. Je práce jeho za dnešní dlouhé doby pracovní nadlidskou, vysilující a mimo to je dělník v továrně otravován zkaženým vzduchem, – není v naších moderních lidomornách pranic postaráno o větrání apod. – Kapitalisté málo starají se o své dělníky, ať se otravují, ubíjejí tělesně, duševně i mravně – což na tom, jen když oni mají hodný zisk! Zlato proměnilo jich srdce v kámen – oni necítí již a jediným cílem je: státi se co možno brzy a hodně bohatým!

A následky? Jen pohlédněme na ty houfy dělníků z továrny se vracejících, v ty jejich bídou a nouzí ubledlé tváře – a vidíme, co dovede kapitalismus učinit se svým vykořisťovacím zřízením.

Však nejen tělesně i duševně ubíjí kapitalismus dělníky.

Dlouhou dobou pracovní bere dělnictvu (hlavně zemědělskému a maloprůmyslovému) čas ku vzdělání, vysiluje ho tak, že dělník raději opo odpočinku touží, než by dále po práci se vzdělával. Nízkou mzdou pak znemožňuje mu opatření prostředků vzdělávacích… (Nyní ovšem dělnické spolky odpomáhají částečně tomuto nedostatku). Tak dělníku vzata možnost vzdělávati se později v praktickém životě.

Však ani vzdělání školní neodpovídá tomu, aby nabádalo dělníka ku dalšímu vzdělávání se. Do dětí vtloukají se teorie hlavně náboženské, které stojí v odporu s moderní vědou, dějiny jsou úplně falšovány (jen pohlédněme na ty dějepisné články, ku příkladu dobu husitskou jak to překrouceno), opěvují se krvavé války, činy různých rytířů apod., pro něž vzdělaný člověk naší doby může míti pouze opovržení. Zkrátka výchova školní je prosáknuta duchem kapitalismu: Jen pracujte, buďte trpělivými, poslouchejte, spořte (!), učte se býti praktickými, totiž podlézejte všude, líbejte ruce atd. A tak vychovávají se lidé otrockého, nízkého ducha, bojící se každé volné myšlenky, lidé otupení, bez jakéhokoli vznětu… a takové právě kapitalismus potřebuje.

Dělnictvo hyne tedy duševně… a celá společnost hyne mravně. Jestiť takovouto výchovou mravní charakter člověka úplně zvrácen … nastává slepá honba po postavení, po existenci, byť měla i vzápětí zničení spolubližního. Do popředí postaveno vlastní „já“, za tímto „já“ každý slepě se žene a kdo je nejobratnějším, nejprohnanějším, ten dovede se domoci nějaké kariéry, postavení ve společnosti. Je to divoký zápas o zde bytí, vedený ne sice pěstí neb zbraní, jak za starých dob – avšak ještě snad horší. Ti staří lidé rvoucí se o kus země, byli surovými, nevzdělanými, však při tom mohli býti poctivými, přímými… dnes místo zbraní a pěsti nastoupily rafinovanost, prohnanost, vypočítavost až do krajností, jak zničit druhého, abych „já“ do popředí se dostal! A tak dnešní společnost poskytuje obraz veliké mravní zchátralosti a bezcitnosti.

Ano, bezcitnosti! Či možno mluviti o citu ve společnosti, kde několik jednotlivců v největším přepychu, rozkoších, kdežto miliony lidí nemá co do úst vložiti? Kde jedni za svoji úmornou, namáhavou, ve prospěch této společnosti vykonanou práci nemají zabezpečené ani nejnutnější prostředky životní, kdežto druzí, kteří pro společnost pranic nepracují, naopak jsou jí na obtíž, tyranizují ji, mají zabezpečený ten největší blahobyt? –

„Kdo mohl být ještě takovým lotrem, aby přál si pokračování tohoto pekelného zřízení, v němž čítáme na miliony nešťastníků, nemajících ničeho, na tucty nestoudníků, kteří nepracujíce, vlastní vše?“ praví jeden francouzský abbé. My bychom jich však napočetli…

Dnešní zřízení společenské je tedy pro nás naprosto nevyhovujícím, nedovede nám zabezpečit naši existenci, nedává nám úplnou volnost ve vyvinování duševním.

A přece my máme také právo na žití. Všichni lidé jsou zde aby žili a byli šťastni, všichni jsme si rovni, avšak také všichni máme plniti své povinnosti vůči onomu celku, v němž žijeme a jehož úkolem jest, by nám blahobyt zabezpečil. A poněvadž kapitalistická společnost toto vše nám nezabezpečuje, poněvadž my dnes nejsme si ani rovni, nemáme všichni zabezpečený blahobyt, nejsme šťastni, ba ani nekonají všichni své povinnosti vůči tomu celku, totiž nepracují – a právě tito nepracující mají až přepych… proto nesouhlasíme s tímto společenským zřízením, chceme jeho přeměnu.

Pravíme: přeměnu celého zřízení, neboť víme, že všechny ty „flastry“, jako živnostenští inspektoři a podobné „sociální reformy“ pranic na uvedeném nezmění. Zde je potřeba radikální nápravy, nápravy od základů a takovou je převedení soukromého vlastnictví ve vlastnictví společné. Soukromé vlastnictví je sloupem dnešního zřízení společenského a pádem jeho zmizí všechny ty následky, jež v dnešní společnosti vidíme.

V tomto boji však musíme spoléhat pouze sami na sebe. Panující třídy dávno ztratily pro nás cit, co učiní pro dělnictvo, učiní pouze ze strachu před tímto. My sami musíme se organisovat, sdružovat a takto jsouce spolčeni, budeme moci změnit vše, co život této společnosti prodlužuje, vše co slouží k zotročování a utlačování lidu.

Každý pak, kdo s námi společně smýšlí, kdo přijal naše zásady za své, má s námi společně také vésti boj proti této společnosti, má rozšiřovat všude tyto myšlenky, má poukazovat lidu na bezpráví, jež páchá na něm tato společnost.

Nesmíme spoléhat jeden na druhého, ale jeden každý musíme přiložit ruce k dílu a pak zajisté vbrzku poměry se změní.

Vyňato z libereckého časopisu „Proletář“.

(in.: Dělnické listy, roč. 3; 1895 – 96; 1896; č. 20)

Vládychtivost je ono základní zlo, nímž člověčenstvo nejvíáce trpí; z vládychtivosti povstala všechna ostatní zla, především však touha po majetku.

Ty mnohé, rozdílné způsoby, které po staletí ku uspokojení oné vládychtivosti použity byly, přivedly právě jich repesentanty k těm špatným, nepravým náhledům, že vládychtivost věčně trvati bude.

A právě tyto převraty časové (jako: rozdílné státní zřízení) které během tisíciletí se staly, poukazují nám dostatečně na slabou stránku této nejnešťastnější všech žádostí. Oproti této, stále víc a víc touha po svobodě roste, která vždy tím více se vzmáhá, čím více vládychtivost půdy pozbývá. A že zásoba guana, jedovaté byliny této vládychtivosti stále se menší, dokazuje nám nejlépe to, jak těžko vlády nynější jich poddané pomocí všech zákonů na uzdě držejí.

Amerika, země „svobody“, podává nám nejvíce mluvící příklad onoho úpadku, zvláště ale těch pomíchaných vládních podob. Takový nesmysl (zemského) státního zřízení, jako to, které se ve Spojených Státech nyní provozuje, (neboť původní zřízení udržuje se jenom co theorie neb na papíře) má již nyní v sobě zárodek hniloby. Tím vysvětluje se, v jak krátkém čase se zde státní zvářnost změnila. Během 400 let, kde jiné národy to z absolutní nadvlády ani ku ústavnímu zřízení nepřivedly, proběhla Amerika všechny možné státní tvářnosti, způsoby; od svobody (před přijetím křesťanských objevitelů) ku království, ku aristokratické (vláda těch nejlepších), demokratické (lidovláda) a konečně ku ochlokratické (lůzovláda) republice. Skutečně velmi rychlý postup v krátkém čase.

Nepochybíme však, když na lidi pohlížíme, co na produkt toho podnebí a půdy, na které právě žijí, ba i jich tvářnost se částečně dle působnosti půdy řídí. To samé můžeme uznati, vezmeme-li ty způsoby, tvary v uvážení, dle kterých se lidi té neb oné země spravovati nechají.

Pochybili bychom však, kdybychom se domnívali, že člověk tyranií ponebí a vlády bezmocně oproti stojí; máme dosti příkladů, dle kterých se nám ona ohromná přiměřená síla člověka ukazuje. Vraťme se však zase od této malé odchylky ku lůzovládě.

Lůzovláda republiky Severo-Americké jest však zcela zvláštní chameleonské jakosti.

Aby svému vládychtivému namáhání co nejvíce v rozkoších hověti mohla, převrátila majetná lůza vládní tvar lůzovlády ku skutečnému politickému, kouzelnému bubnu.

Ku udržení své nadvlády, zavedla celé množství menších vládních oborů, jí podřízených, jichžto tvar od orientálské krutovlády (policisti, policejní vydírači hostinských a majitelů bordelů) až ku demokratické republice (dovolila totiž, císaři a králi zevnitř, presidentovi uvnitř Ameriky nadávati) se proměňuje. Takovou barevnou míchanici státních tvarů, která v podobě orinetálských despotů (viz nahoře: policisti) neobmezená a skutečně svobodná, avšak ve způsobu demokratickém však velmi obmezená jest, tu míchanici jmenují pak „svobodnou!“

Jenom policie jest volnou, ani asi tak jako u Egypťanů krokodýl, který za tak svatého považován byl, jako Amerikáni svatou Hermandádu za symbol všeho pořádku považují.

Vládychtivost potřebovala během rozličných časů též rozličných prostředků k udržení se. Ten nejpříhodnější prostředek jest však i dnes náboženství. Despotové, tyrani a králové prohlásili se za starých času za bohu podobné, ano i za bohy samé a když pak to již netahlo, pak alespoň jich vládu, z boží milosti jim prý udělenou.

Tato poslední domněnka však stále víc a více mizí a činí místo jiné, která jest tím posledním kroužkem otrockého řetězu, který pokolení lidské již od dávných dob za sebou vleče; vláda majority, minoritou boháčů.

Mezitím, co náboženství se na nebi vládychtivosti nám jako hvězda druhé velikosti objevuje, vyvinuly se peníze, co majetek, postupně ku hvězdě velikosti první.

Posvátnost majetku stala se alphou a omegou moderního vládního umění a moc zlata slaví zvláště v Americe nejvyšší triumfy. Tím však docílila vládychtivost konec její latiny. Když tato, tak zvanou ideální půdu posvátnou opustila a tu skutečnou penězochtivosti předala, tu objevila se ihned jedomu každému, který není úplně slepotou poražen, v jejím pravém světle. Máme zajisté ještě mnoho krátkozrakých, jichžto oči ranní červánky nové doby zakalí, ale tito budou si pomalu přivykati. Zpátečníci však zimničně se namáhají, vycházející slunko rouškou zastříti.

Tak najde i ta jedovatá zmije vládychtivost jejího Herkulesa v době nové a člověčenstvo přijde konečně k plnému požitku svých přírodních práv.

Poslední moc vládychtivosti jest pouze vymyšlená moc peněz a tato moc, jakkoli se nám neobmezená ukazuje, přestává existovati, jakmile ta pravá cena práce poznána bude.

Avšak k tomu nikdy nedojde – předhodí nám ihned nepřemýšlející; avšak ti více myslící obhájci nynější společnosti a jich trabanti nám též vědecky dokazují, že vládychtivost v lidském charakteru leží a že zase jenom s lidským pokolením přestane. Dle té domněnky, podle níž učenci celou tu věc posuzují, jest ten vývod ovšem pravý.

Dokud se lid nechá ovládati, dotud bude vládychtivost stávati! Může se však nějaká pohnůtka v nás beze vší příčiny vzbuditi? Že však lidé byli, kteří, ačkoli neobmezené vládě nad národy jinými přivykli, se jich vlády přece zřekli, to dokazují nám dějiny. Ku př. Sulla, diktátor římský; stával-li kdy ukrutný, po samovládě žížnivě toužící člověk, pak to byl Sulla.

Vzdor tomu však se odřekl diktatury dobrovolně a dnešní historickévé mohou si rozlámati hlavu nad změnou jeho charakteru.

Timoleon, osvoboditel Syrakus, zavrhl jemu nabízenou korunu královskou s opovržením; on chtěl býti jenom občanem mezi ostatními občany. Z toho vysvítá, že vládychtivost přece není vrozenou charakterní vlastností, jinak by byl Timoleon s dobrým svědomím (jak se říká) vládu zajisté přijal. Podobných případů jest nesčetně mnoho. Ty udávají nám naši historikové sami, kteří nejsou zajisté žádní nepřátelé naší vlády.

Ještě však jeden případ dlužno je podotknouti. Pravověrní židovští spisovatelé nám uvádějí, že našemu pověstnému náboženskému zakladateli Ježíšovi byl učiněn návrh, stranu dohodnutí se s proroctvím, aby se prohlásil za Messiáše, jejž pokolení Davidovo národu vyvolenému přinésti mělo a když on podobný návrh, spíše podvod nechtěl přijmouti, tak ho Římanům, jich pánům co zrádce vydali. Zajisté byl tento pověstný Ježíš mohl vládnouti a on tak přece neučinil. Každopádně zavdalo jeho jméno původ rotě zlodějů, podvodníků k tomu, aby se zmocnili hrozné vlády na jednou částí člověčenstva. Proto nesmíme onu vládychtivost nikterak za nevyhladitelnou považovati, tento vládní bacillus ale nikoli za vždy se vyvinující uznati.

Proto musíme, ovšem v moderním způsobu, zařízení Lykurgovo ve Spartě, totiž všechny zlaté znaky z rezavého železa zhotoviti, znova provésti a pak je vší vládě konec.

(in.: dělnické listy; roč.: 1; 1893 – 94; 14.4.1894; č. 24)

Co mě přivádí v údiv, ba téměř k omráčení, jest, že v době naší vychvalované vzdělanosti, po nesčetných zkušenostech, denních skandálech, v naší drahé vlasti (jak se totiž buržoáci a vlastenci ze zisku vyjadřují), najde se ještě jediný volič, tento nerozumný, zaslepený tvor, který se ve své práci, zábavě, jednání a konání vyrušiti nechává volebním humbukem, aby ve prospěch někoho jiného anebo vůbec pro něco hlasoval.

Nemůže takovýto úkaz přivésti filosofii na scestí a zmásti, poplésti rozum lidský? Kde je životozpytec, který by fysiologii moderního voliče popsal a kde je lékař choromyslných, který by nám duševní schopnosti tohoto nevyléčitelného šílence vysvětliti mohl? My na něho čekáme.

Já chápu, že švindléř ještě hloupé, ten nedrakoničtější zákon ještě obhájce, kapitalistický, klerikální a sociálně demagogický tisk ještě čtenáře mezi dělníky, a monarchističtí a plutokratičtí despotové své obdivovatele a zbožňovatele najdou. To všecko chápu. Že ale jakýkoliv kandidát mezi všemi těmi politickými kejklíři a darebáky, kteří každého volitelného úřadu zmocniti se chtějí, ještě voliče najde, tyto nerozumné, zdravé myšlenky neschopné tvory, tyto dobrovolné mučedníky, kteří všecky kandidáty, úřadolovce a politikanty svým chlebem živí, svými penězi obohacují a při tom mají jen tu jedinou vyhlídku, že po volbách za všecku svou štědrost častováni budou od svých vyvolenců odměnou holí, kopanci, ne-li docela olověnými ořechy do prsou, – to nechápu. Opravdu to přesahuje vše, co o sobě o hlouposti lidské ve všeobecnosti vůbec mysleti mohu.

Budiž dobře rozuměno, já mluvím zde o tak zvaném vědomém, přesvědčeném, theoretickém voliči, který se domnívá (ten ubožák), že volbou vykonává akt svobodného občana, který svou „souverenitu“ (svrchovanost) na odiv staví, politické a sociální řády vynutiti chce, a nemluvím o voliči,který celé této volební komedii rozumí a vidí v ní jen příležitost, na účty prvnějšího nebo na účty strany, baviti, obohacovati a vyšinouti se.

Svrchovanost tohoto voliče je chlastožranice na účet všeobecného volebního práva. A on ví co činí, co od voleb dosáhnouti chce a může. Vše jiné jest mu bukvicí, pro něj je chlast, který ho nic nestojí, hlavní věcí. Volby jsou jeho posvícením, jeho obdobou žní a sklizně! –

Ale ti ostatní?

Ano, ti ostatní! Ti vážní občané, ten suverénní lid! Jsou to ti, kterých při každých volbách zmocní se jakési omámení, tak že nevědouce o své nepříčetnosti, stále si říkají: „Já jsem občan a volič! Beze mne nic nemůže se státi. Jsem základem moderní společnosti. Mou vůlí dělají se zákony, jimž podrobiti se musí 60 milionů lidí!“ –

Jak to přijde, že tito zatvrzelí, hrdí a domýšliví voličové, ještě nezmalomyslněli a dosud nezastyděli se za své opravdu hloupé jednání? Jak to přijde, že jsou ještě lidé tak hloupí a nerozumní, že nevidí, co by měli viděti, a neslyší, co by měli slyšeti, kteří monarchicky, republikánsky, demokraticky, klerikálně atd. volí, aniž by k tomu byli nuceni, zakoupeni, přemluveni anebo opojeni? Jaký cit, jaká zázračná pohnutka nebo vnuknutí vede tyto myslící dvounožce, kteří, jak se tvrdí, obdařeni jsou svobodnou vůlí a hrdě na své volební právo poklepávají v té domnělé víře, že konají svou nesmírně důležitou povinnost, když volební lístek jakékoliv barvy do jakékoliv volební truhlice hodí, zcela jedno, jaké jméno na něm stojí! Jakými důvody může takový volič svůj přemrštěný čin ospravedlnit anebo aspoň vysvětlit? Co doufá, co očekává?

Musí to býti něco zcela zvláštního, co my tušiti nemůžeme, jinak by přece nevolil své vlastní katany v podobě továrníků, advokátů, kněží atd., kteří jej hltavě rozsápají a vysávají!

Každý takovýto volič musí být poloviční blázen, myslící, že poslanec, jenž má být zvolen, pomýšlí jen na vědu, blahobyt, práci, spravedlnost a právo. On musí býti zaslepen z části vznešeným jménem, jež skví se na kandidátní listině a ostatně učiněnými sliby, že nadejde brzo všemožné zlepšení stavu a věcí. A to je opravdu to nejhroznější, že jej nic není v stavu poučiti a přesvědčiti o škodlivosti volebního humbuku a to ani ta největší komedie ani ta nejhroznější tragédie a sužování národa!…

Jak dlouho svět existuje, zašla jedna společenská forma za druhou, jedna druhou následovala a vždy táhne se jedno jak červená nit dějinami lidstva: protekce boháčů a potlačování chudých.

A volič nemůže přijít k poznání, že tato protekce na jedné a potlačování na druhé straně má jen jednu příčinu, totiž, že vždy platil na věci, kterých nikdy nebude užívat a krvácel a zmíral pro politická seskupení států, do nichž mu pranic není.

Je mu snad jedno, zda-li od něho požaduje peníze Petr nebo Pavel, protože je tak jako tak klopit musí? Ó, nikoliv! Mezi svými katany a zloději dává volič přednost vždy některým, toť se rozumí, že volí vždy ty nejkrutější a nejloupeživější. Tak volil včera, volí dnes, bude volit zítra a vždy, dokud volební švindl vůbec lidstvo provádět bude.

Telata jdou na jatky, nic nemyslíce, nic nedoufajíce, ale při tom alespoň nevolí si řezníka, který je zabije, ani buržoáka, který je sní. Volič, vždy ještě hloupější než tele, volí si svéí řezníky a své buržoáky. On dělal revoluce, aby si vydobyl toto právo, voliti své katany, rdousitele a lupiče.

–

Ó, dobrý voliči! Nevyslovitelně blbý tvore! Ubohý troupe! Kdybys místo čtení každého rána v novinách panující třídy uveřejňované nesmysly, kteréžto zrádné, zaprodané listy malují tě straky na vrbě a namlouvají tě, že jsi svobodným, svéprávným občanem a kůjcem svého blaha a štěstí, kdybys věčný troupe a opičáku místo čtení progranmů a plánů volebních a politických stran, usednul do koutka a četl díla Schopenhauerova, Nordauova a jiných moderních filosofů, kteří mnoho o tobě a tvých pánech vědí, tu dozvěděl by jsi se úžasných a tobě užitečných věcí!

Možná též, až bys taková to díla přečetl, že bys neoblékal tak rychle svůj kabát, abys pospíšil k záhubnému volebnímu osudí a hodil tam hlas pro svého úhlavního nepřítele.

Jmenovaní filosofové – nechceš-li již věřit filosofům anarchistickým – pověděli by tobě, že každá politika je bídná, hanebná lež a darebáctví a že je opak spravedlností, že nemáš v politice co k hledání, ty, jehož účet upraven již jest ve velké knize lidského osudu.

Voliči! Upamatuj se obzvlášť na to, že ten, kdo žebrá o tvůj hlas, již tím velký darebák jest, protože tě za to, že jej pomůžeš učinit poslancem, nebo mu dopomůžeš k dobře placenému úřadu, zlaté hory slibuje, které tě nikdy nedá, nehledě ani to, že není ani v jeho moci, díti je tobě!

Muž, kterého ty volbou pozvedneš na vysoké místo, nezastupuje ani tvou bídu, ani tvé snahy, on tě vůbec nezastupuje a o tebe se nestará, leda že plete na tebe karabáč zákonů a břemen. Samo sebou se rozumí, že zastupuje a hájí jen své vlastní přání a zájmy, které jsou s tvými v příkrém rozporu.

Nedomnívej se, že onen hrozný stav, který pod dosavadní vládou existuje, zmizí, jakmile zvolena bude většina tvé strany anebo tvůj vyvolený poslanec, nebo president. Všecky strany, všecky vlády a epochy jsou sobě rovny, ať monarchie, ať republiky, nestojí žádná za nic. Všecky jsou jen proto, aby národy udržovaly v otroctví.

Nuže, milý voliči, zůstaň doma a zdrž se každé volby! Ty nemáš při tom nic k ztracení, o tom tě mohu ujistiti, ale může tě to jistou dobu dělat velkou zábavu. Můžeš pak, v klidu kouře svou dýmčičku, od prahu svých dveří, jež jsou pro politické trampy a žebráky uzavřeny, vidět, jak tato garda kolem defiluje.

A kdyby vzdor tomu všemu v některém ztraceném koutě existoval muž, který by byl v stavu tobě vládnouti a tebe milovati, nelituj toho přece, že i pro něj jsou tvoje dveře uzavřeny.

Poctivý, čestný muž je příliš žárliv na svou lidskou důstojnost, aby se míchal do špinavého bopje politických stran, on je příliš hrdým, aby požadoval od tebe mandát, který lži a nespravedlnosti slouží.

Nuže ještě jednou, milý muži! Jdi domu a zdrž se hlasování!

Voliči, udělejte všeobecnou stávku! Tak sobě nejlépe posloužíte! Chcete-li volit, tu volte také jednou ten pravý prostředek – volební stávku!

(Francouzsky napsal O. Mirbeau. Volný překlad)

(In.: Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; 20. 10.1894; č. 51)

Příští měsíc bude se v našem státu New York u volebního osudí rozhodovati, má-li se dostati ženám práva hlasovacího.

Politikáři všech stran a všech barev snaží se všemožnými řvavými reklamami na sebe upozornit. Přívrženci „ženských práv“ jakož i odpůrci konají přípravy, aby buď požadavek ten byl přijat či odmrštěn. Sufražetky se rovněž přičiňují a zdá se, že hlas jejich tentokráte nezanikne.

Slovo „sufražetky“ má svůj ustálený význam z Anglie. Tam propagátorky ženského volebního práva svým radikálním vystupováním, svými rozsáhlými manifesty, svými demonstracemi s pověstnými standardy „Votes for Women“, svým často až titěrným rámusením a konečně svým extrémním ničením uměleckých děl a památek jako ze msty proti systematickému odpírání pierů anglických jejich práv, dodaly stavu tomu okřídlený, ba až tragikomický význam.

Na vzdor všem konservativcům, kterých má Anglie nadbytek, hnutí to rostlo a mohutnělo a teprve světová válka jej zatlačila do pozadí. Avšak jakmile poslední šrapnel praskne nad zákopy, propuknbe zajisté vehementní silou na novo a možná, že vyvrcholí, aby úplně zvítězilo.

Válka sama přinesla na povrch mnohé, co ženy postavilo a povzneslo do výše. Citelný nedostatek mužů ve všech válčících zemích dá samozřejmě vyniknouti ženám na místech, kam by se za normálních poměrů při sebe lepší své organisaci byly sotva tak brzy dostaly.

Současně s Evropou nebo snad ještě dříve hnutí žen razí si cestu i kontinentem americkým. Jenže zde, kde vývoj přímo závodí s časem, hnutí žen také rychleji postupuje a nebude snad ani dlouho trvati a celé Spojené Státy učiní ženám tu radost a dají jim právo volební.

Protože se bude letos mnohem více o této věci mluvit a psát a každá strana zaujme k tomu svoje stanovisko, jest i na nás revolucionářích, abychom řekli také svoje „plus“.

Jako bojovníci za svobodu, za spravedlnost a za úplnou volnost všeho lidstva, jako lidé přející každé neodvislosti kmenové i osobní, nemůžeme se postaviti na odpor ani tomuto požadavku volebnímu právu žen. Avšak naše důsledky o prospěšnosti tohoto se podstatně liší od programů všechněch politických stran i od samých sufražetek.

„- – Přáti každému, aby si radost kdekoli našel – – -“ Touto větou kryje se asi nejlépe naše stanovisko k této věci.

Všeobecné hlasovací právo patří přirozeně všem dospělým lidem a proto patří i ženám jako důsledek společenské rovnosti.

Avšak politické hlasování má ve svém štítu všeobecnou korupci, šalbu, podvody a klam. Kandidát s nejpoctivějšími úmysly a snahami musí se nutně zvrhnouti v kejklíře a harlekýna, chce-li s úspěchem čeliti svému soku protikandidátu a podaří-li se mu konečně svého soka zmoci a dostane-li se „tam“, musí hlavní snaha jeho se nésti k tomu, aby se tam také udržel.

Proto neagitujeme pro volební právo žen, protože nechceme, aby žena jako bytost jemnější a citově náladovější podílela se také na všech těch politických čachrech a machrech. Nechceme, aby žena – kandidátka někde z tribuny před svým ženským voličstvem kydala hanu a pomluvy na nějakou svou sokyni. Nechceme, aby ženští voliči byli podpláceni nějakým „drinkem“ nebo jiným ošemetným vnadidlem.

Sledujeme bedlivě světa běh a víme, že naše skromné hlasy odporu zaniknou ve všeobecném chaosu politických štvanic a že přijde doba, kdy hlasování bude všeobecným.

Dovolujeme si i tvrdit, že mnoho bude žen, které odmítnou se podílet na té volební komedii. A budou to vesměs ženy-matky, které povrhnou „právem“.

Žena, která ve svém životě měla to, k čemu přirozená její touha směřuje, kam jemná povaha její cílí a čemu celé nitro její duše odpovídá, tj. život rodinný, příchylnost k muži a láska k dětem, ta žena nebaží po rozčilujících nebo zase banálních scénách řečnické tribuny.

Pakliže životní poslání její naplní se vznešenými ideami a pevnou snahou odchovati dobré potomstvo, duše i tělo její bude tolik zaměstnáno, že na hlasování ji nezbude ani času a často jím i docela pohrdne. Uzavře své srdce těmto vnějším a škodlivým vjemům, neboť instinkt její pozná rázem nebezpečí. Nenechá poskvrniti posvátného chrámu její domácnosti, neboť shledá, že by přestala rázem býti královnou, bohyní rodinného krbu, kdyby příliš často se vzdalovala z domova.

Každá žena ví velmi dobře, že bez její bytosti byl by rodinný krb chladnou, nehostinnou ruinou, vosím hnízdem a že její nejsvětější a nejprvnější povinností je hnízdečko zachovat teplým a příchylným.

Vedle toho vědomá dnešní matka ví také, že odchovati duševně i tělesně zdravou příští generaci je úkol veliký a těžký, vyžadující celé její bytosti a veškeré její energie. Ví také, že jako dobrá matka, věnující veškeren svůj čas své rodině, vykoná pro pokrok lidstva více nežli sebe větším řečněním kdesi na stupních tribun nebo dokonce i zákonodárně.

Vědomá žena ví, že základem blahobytu je šťastný život rodinný a štěstí to závisí na ní.

Ale lidská společnost je tak špatně uspořádána, že velmi mnohým ženám není vůbec dopřáno státi se majestáty rodinnými a šťastnými matkami.

Jestliže kdysi žena byla pouhým majetkem muže-uchvatitele a jeho nebohým otrokem, byla také na tak nízké kulturní úrovni, že pout svých ani necítila tolik, jako žena doby dnešní.

Vývoj kapitalismu zotročil ženu do té míry, že jest pouhou loutkou svých vydřidušských zaměstnavatelů.

Větší část dnešních žen nucena je pracovati za směšně bídnou mzdu ve všech oborech průmyslu. Společná práce více osob přináší také sociální poznatky a tak vědomí nespravedlnosti oproti mužům se stává stále patrnějším a přijde den, kdy všechny pracovnice budou žádati absolutní rovnost s muži.

Neboť nebudou to ženy, matky, které budou usilovat o zavedení hlasovacího práva pro ženy, ale bude to armáda dělnic z továren, pisáren a různých závodů, které i v politice budou chtíti uchvátiti svůj díl.

Je mnoho takových, jejichž povaha se nese v vyniknutí mužatek, a ty přirozeně jsou těmi nejhorlivějšími propagátorkami a také hlavně tento druh žen pobízí evoluci a jednou i svých práv dobude.

Dopřejeme jim toho vítězství; víme však, že hlasovací právo žen sotva asi ponese lidskou morálku nebo nějaké vážnější hmotné zlepšení poměrů pracující třídy tomuto pohlaví. Pochybujeme rovněž, že budou míti nějakého zvláštního vlivu při „dělání dobrých zákonů pro ženy“, jak se na sufražistických schůzích stále hlásá.

Z tohoto stanoviska nejsme nijakými propagandisty hesla „votes for women“, neboť nevidíme v úspěchu tomto nijaký materielní ani intelektuelní zisk. Naše snahy v otázce žen se nesou spíše k mravnímu jejich povznesení, což spatřujeme v dobrém životě rodinném a politika je rodiny úhlavním nepřítelem.

Vedle tohoto máme na mysli ty legiony dětí zotročovaných ve všech oborech průmyslu, ty statisíce děvčat a mladých žen pracujících za směšně hubenou mzdu a vyssávaných drzými a sobeckými kapitalisty a naše pozornost bude věnována nejprve těmto rabům a jejich osvobození.

Budeme všude probouzet ženy ku zorganisování se za účelem propagandy za zlepšení svých poměrů hospodářských a kulturních zakládáním revolučních skupin. Na místě žvanivé volební politiky budeme pěstovat dělnickou solidaritu a nabádat ku přemýšlení o jejich bídném postavení a tím povzneseme socialistické vědomí žen do té míry, že ony pak postaví se mužům po boku a pro pokrok lidstva a hlavně pro sebe učiní více, než-li kdyby ovládly celou sněmovnu.

Podejme ženám pomocné ruky a brzy shledáme, že získaly strany obě. Tož, spojenými silami!

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. říjen 1915; č. 10)

Držené v ústřední sekci r. 1871. Přeloženo z čas. „Freiheit“. Tyto přednášky byly přednešeny v Literárním a řečnickém kroužku „Pokrok“ v New Yorku od Jana Nekvasila.

Michal Bacunin, který se na počátku Pařížské komuny ve Florenci a Locarnu nalézal, odebral se později do Jury a zdržoval se v měsících dubnu a květnu r. 1871 obzvláště v Sonvillier a Locle, kde, obklopen členy mezinárodního Jurského odboru, kteří ty samé náhledy, co on, vlastnili, pozoroval s největším napětím události pařížské, hledaje příležitost k samotné akci, což ale předčasným pádem Pařížské komuny zmařeno. Tenkráte držel v Sonvillier tři přednášky, jichž rukopis zachován, nám však nepřístupným jest. Stává však opis onoho rukopisu od jednoho starého člena jurského spolčení, dle kterého následující co možná doslovný překlad vyňat jest; na neštěstí se později jedna stránka onoho opisu ztratila, ale bude možno tuto mezeru později z originálního rukopisu doplniti.

Tyto přednášky jsou tedy na rychlo ve středu vážných časů a činnosti povstalý časový spis, který nám Bacunina v bezprostřední agitační činnosti předvádí; pro toho, kdo se s Bacuninem blíže zabývá, mají tím velké zajímavosti, že druhá přednáška jest pokračováním velmi objemného díla, že kterého úryvek pod názvem „Bůh a stát“ r. 1882 poprvé vydán byl. To se dá vysvětliti tím, že Bacunin se skutečně v předcházejících měsících s vypracováním onoho díla zabýval; že mu celé spousty myšlenek, v onom dílu obsažené, na mysli tanuly, když tyto přednášky psal. On měl sice tyto náhledy po léta užívaje jich ku odůvodnění svého stanoviska, avšak nemohl by učiniti tak s takou určitostí, jako se zde děje, kdyby bez prostředků z nahodilých pojednání čerpal, nemaje před sebou větší souhrnné práce teoretické; to se může dokázati jednotlivě, porovnáním s těmi až dosud tisknutými i netisknutými částěmi onoho teoretického díla, na co se zde pouze poukazuje.

Ještě připomenouti dlužno, že nejspíše vbrzku další částě tohoto díla a jiné netisknuté spisy Mich. Bacunina v jednom u Tresse a Stoch v Paříži, ve francouzské řeči vycházejícím díle, vydány budou; také francouzský originál těchto přednášek bude v klrátkém čase uveřejněn.

I.

Od velké revoluce roku 1793, neměla žádná událost v Evropě také důležitosti, jako Pařížská komuna a s ní související události.

Dvě historické události, dvě pamětihodné revoluce, měly za následek uskutečnění toho, co my moderním světem, světem buržoácké civilisace jmenujeme. Jedna z těchto událostí, známá pod jménem reformace, dovedla toho, že klíč budovy feudálního panství – této podpory kostela – byl zlomen; z roskotáním této moci připravila reformace zkázu neodvislé a skoro absolutní moci feudálních pánů, kteří od kostela žehnáni a chráněni, jako králové a mnohdykráte i proti králům, potahovali jich práva od samého boha. Reformace dala tím osvobození buržoácké třídy nového vzpružení, osvobození, které v následujícím století poznenáhlu dvě náboženské revoluce připravilo, pozvolným vývinem komunálních svobod a taktéž i vývinem obchodu a průmyslu, který se následkem svobod předcházejících rozvinul.

Z těchto revolucí vyšla moc nová, ale ještě ne buržoácká, nýbrž státní; v Anglii monarchie konstitučního a aristokratického státu, na celém pak evropském kontinentu utvořily se s výminkou dvou malých republik – Švýcar a Nizozemí – monarchisticko-absolutistické, vojensko-šlechtické státy. Nechme ze slušnosti ony dvě republiky stranou, a zabývejme se monarchií. Vyšetřujeme poměry tříd mezi sebou, jich politické a sociální postavení po reformaci. Začněme tedy se střídou kněžskou; tím nemyslím pouze kněžstvo katolické, nýbrž i protestantské, jedním slovem boha Wholesale and Retail.

Před reformací byli kněží a kostel, s papežem v čele skutečnými pány země. Dle kostelního učení měli světští hodnostáři všech zemí, i ti nejmocnější monarchové, císařové a králové jen tehdy právo, jestliže toto právo od kostela uznáno a posvěceno bylo. Jest známo, že poslední dvě století, byly svědkem tuhého, stále náruživějšího boje korunovaného vládce oproti papeži a státu oproti kostelu. Reformace skončila tento boj prohlášením neodvislosti státu. Právo vladaře bylo uznáno co bezprostředně od boha pocházející; bez pomoci papeže neb jiného kněze a díky tomuto nebeskému původu, též za jedině pravé prohlášeno. Tak povstala na zříceninách despotismu kostela budova nová, budova despotismu monarchistického. Kostel dříve pán, stal se nyní sluhou státu, vládním nástrojem v rukou monarcha.

V toto nové postavení vstoupila víra nejenom v zemích protestantských, Anglii nevyjímaje, v kterých je vládce nejvyšší zároveň hlavou církve, ale i ve všech zemích katolických, Španěly v to počítaje.

Moc římské církve zlomená pod ranami reformace, nemohla na dále se udržeti. K udržení své existence potřebovala pomoci světských panovníků. Ale jak známo, tito neudělají zdarma ničeho. Oni nikdy neznali jiné víry, nějakých vyšších cílů, než-li jich mocí a financí, poslední jsou zároveň prostředkem a clem prvého. Ku koupení dovolení od vlády monarchistické, musela víra dokázati, že může vládě a chce platných služeb prokázati. Před reformací poštvala mnohdykrát národy ku vzbouření oproti králům; po reformaci, stala se však ve všech zemích – ani Švýcar nevyjímaje – spojencem vlád oproti národům, černou policií v rukou státníků a panujících tříd, která si vytkla za poslání: „Kázat masám lidu oddanost, trpělivost, poslušnost v každém případu, odřeknutí se pozemské moci a slávy;“ oni káží: „Ponechte pozemské štěstí a moc těm mocným a šťastným a hleďte si zabezpečiti štěstí pozemské!“ Vy víte, že ještě dnes všecko křesťanské kněžstvo, katolické i protestantské, pokračuje v tomto smyslu kázání. Na štěstí jim stále na posluchačstvu ubývá a skoro bychom mohli ten okamžik předpověděti, kdy budou nuceni jich ústavy následkem nedostatku věřících, nebo, což jest to samé nedostatkem takých, kteří se nechají okrádati, zavříti.

Pozorujme nyní změny ve třídě feudální , ve šlechtě, po reformaci. Tato byla onou výsadní a zůstala skorem jedinou majitelkou půdy, avšak ztratila všecku politickou neodvislost. Před reformací byla jako tato, služebnicí vyznamenávanou.

Všecky vojenské a občanské úřady, mimo docela nepatrných, byly obsazeny šlechtou. Dvory největších a i těch nejmenších monarchů byli šlechtou přeplněny. Ti největší feudální páni, jindy tak neodvislí a tak hrdí, stali se titulovanými služebníky vladaře. Oni ztratili neodvislost a hrdost, ale podrželi svoji nestydatost, ba ta ještě vzrostla, neb jest to výhradní ohavnost lokajů. Ponížení, podlízaví, úslužní u přítomnosti vladaře, za to ale nestydatí oproti občanům a lidu, které okrádati nepřestávali, ne více v jich jménu a jménem jich božského práva, nýbrž s povolením a ve službě jich pána a pod záštitou státního obra.

Tato povaha a toto zvláštní postavení šlechty, udržely se skorem úplně až na naše časy v Německu, v této podivné zemi, která zdá se tu zvláštnost míti, o těch nejkrásnějších věcech sníti, by ty nejhanebnější a nejpodlejší uskutečnila -. Důkazem jsou surové a barbarské ukrutnosti poslední války a krátce na to zřízení knutogermánského císařství, které jest hrozbou proti svobodě všech zemí Evropy, lidskosti ve tvář vmetené vyzvání, od despotického císaře, který zároveň jest policejním a vojenským důstojníkem, jeho přemrštěné šlechtické kasty.

Následkem reformace viděla se buržoasie docela osvobozena od tgyranství a drancování feudálních pánů, dokud tito byli neodvislí a soukromí banditi a loupežníci; ale brzy poznala, že byla vydána všanc nové tyranii a loupežení, které nyní pod jménem jednoduché a zvláštní státní poplatky od těch samých pánů vymáhány byli, kteří nyní služebníci státu, to jest, zákonitými zloději a lupiči se stali. Tento přechod od feudálního loupežení, k více pravidelnému a systematickému vydírání státem, zdál se z počátku střední třídu uspokojovali; z toho můžeme souditi, že to znamenalo pro ně pravé ulehčení, v jejich hospodářském a sociálním postavení. Ale chuť přichází při jídle, praví přísloví. Státní poplatky, z počátku dosti skromné, stoupaly rok od roku v znepokojující míře, jako v monarchistických státech dnešního dne. Neustálé boje tehdejších států mezi sebou, pod rouškou národnostní rovnováhy od reformace až do revoluce 1789; potřeba vydržování velkých, stálých armád, které se staly nezbytné k udržení států: vzrůstající přepych dvorů, které žily v neustálých hodech, ku kterým celá šlechtická canalie, to celé oprýmované, otitulované služebnictvo přicházelo, aby od svého pána si nějaké výslužné vyžebralo, nutnost, tuto výhradní masu vydržovati, která zastávala nejvyšší úřady ve vojště, v úřadech a při policii – vyžadovala nesmírné výdaje. Tyto výdaje mu šel předem, jak se samo sebou rozumí, zaplatit lid, ale také měšťanstvo až do francouzské revoluce vydíráno, ačkoli ne v té míře co lid, co dojná kráva, které nemělo jiného povolání, nežli panovníky baviti a tu nesčetnou masu výsadních úředníků vyživiti.

Reformací získala střední třída na jistotě, ale ztratila dvakrát tolik na svobodě. Před reformací byla obyčejně spojencem a nenahraditelnou oporou králů v bojích proti kostelu a pánům feudálním a ona také tuto okolnost ku dosažení jakéhosi stupně svobody a neodvislosti, šikovně využitkovala. Ale od toho času, kdy kostel a feudální panstvo se podřídili státu, vzali králové střední třídě, poněvadž její služby více nepotřebovali, pozvolna všecky výsady, které ji v starých časech udělili.

Když takovým byl stav buržoasie po reformaci, můžeme si utvořiti úsudek, v jakém stavu se masa lidu nalézala, obyvatelé venkova a městští dělníci. Sedláci střední Evropy, Němec, Holandska a z části i Švýcar, přivodili jak známo na počátku 16. století a reformace, obrovské hnutí k osvobození pod heslem: „Válka palácům, mír chýším.“

Toto hnutí, od střední třídy zrazené a od vůdců buržoáckého protestantismu – Luthera a Mehanchtona – prokleté, bylo v krvi několika tisíců sedláků udušeno. Od toho času viděl se sedlák, více jak dříve, k té hroudě připoután, co vlastník podle zákona, co otrok ve skutečnosti. Tak zůstali až do revoluce r. 1789 – 1793 ve Francii, až do r. 1807 v Prusku a až do r. 1848 v ostatním Německu.

Proletář měst nebyl o mnoho svobodnějším, než sedláci. Rozpadával se ve dva druhy, v dělníky, kteří ku cechu náleželi a v část zcela neorganisovaného proletáře. Prvnější byli u jich hnutí a výrobě vázání, zkrácení spoustou ustanovení: která je prácidajci, mistrovi podmaňovala. Poslednější o všechna práva okradeni, byli od celého světa vykořisťováni a potlačováni. Největší část daní připadla – jako vždy – na lid.

Tato zkáza a toto všeobecné potlačování masy lidu a z části buržoasie, děly se pod záštitou velikosti, moce a slávy monarchistických, aristokratických, úřednických a vojenských států, těch států, které co státní kněží úlohu kostela převzali a stát za božské zřízení prohlásili. Stává tedy od soukromé mravouky lida, docela rozdílná, neb spíše jí odporující mravouka státní. V soukromé mravouce, tak dalece, pokud nebyla náboženskými bludy zkažena, stává věčných základů, které více neb méně v každé lidské společnosti uznány, porozuměny, přijaty a uskutečněny jsou. Tyto základy nejsou ničím jiným, než-li úcta před člověkem, úcta před lidskou důstojností, před právem svobody všeho lidstva. Tuto chtíti jest povinností každého jednotlivce, ji milovati a k uskutečnění přivésti, jest ctností, proti ní se proviniti, jest zločinem.

Státní mravouka se lidské mravouce docela příčí. Stát představuje sám sebe všem svým poddaným, co nejvyšší účel. Jeho moci velikosti všemi možnými i nemožnými prostředky sloužiti, i když jest to v odporu a proti všem zákonům a blahu lidstva; jest ctností. Neb vše, co ku zvýšení státní moce přispívá, jest dobré, vše, co se jí protiví, byť by to z lidského stanoviska nejšlechetnějším a nejlepším bylo, jest špatné.

Vycházejíce z tohoto stanoviska, upotřebili státníci, diplomati, ministři a všichni státní funklcionáři zločinů, lží a bídné zrady, ku prospěchu státu. Od toho okamžiku, kdy nějaká špatnost ve službách státu se provede, stává se zasloužilým skutkem. Takou jest státní morálka: „Ona jest protivou lidské mravouky a lidskosti.“

Vyšetřujeme v státní myšlence se nalézající nesrovnalosti. Poněvadž světový stát nikdy uskutečniti se nemohl, jest každý stát obmezenou bytostí, která jedno ohraničené prostranství a více neb méně obmezený počet poddaných v sobě zahrnuje. Obrovská většina lidských plemen, nachází se tedy za čarou každého jednotlivého státu, a celé lidstvo jest v množstvích velkých, prostředních a malých států rozděleno, z nichž každý jednotlivý – ač jenom velmi obmezenou část lidstva v sobě zahrnuje – za zástupce celého lidstva, ta něco absolutního se vydává a prohlašuje.

Tím vše mimo něho, všechny jiné státy s jich poddanými a jich vlastnictvím, považuje za nedovolené, všeho práva zbavené; následkem toho osvojuje si právo je podmaniti, napadati, rozsekati, vypleniti v té míře, jak mu jeho prostředky a síla dovolují. Vy víte, že jsme nebyli nikdy v stavu domoci se mezinárodního práva a to nebylo jen proto nikdy možným, poněvadž – ze stanoviska státu – vše, co za hranicemi se nalézá, práva zbaveno jest. Vypovězení války jednoho státu druhému dostačí k tomu, že on svým poddaným, proti poddaným nepřátelského státu dovolí – co pravím! – on jim poručí, proti těmto, každého možného zločinu se dopustiti: „Vraždy, prznění, krádeže, lupičství, žhářství, drancování.“ A všecky tyto zločiny platí co požehnání křesťanů od boha seslané, kterého každý z válčících za svého straníka považuje a prohlašuje, což zajisté toho ubohého pána Boha, – v jehož jméně se ty nejkrutější zločiny provádějí a ještě prováděti budou, – do pěkných rozpaků přivésti musí. Proto jsme nepřáteli toho Boha a pohlížíme na tuto nástrahu, na tento božský přelud, jako na hlavní zdroj všech neřestí, které lidstvo trápí. Proto jsme taktéž náruživými protivníky státu, všech států, neboť dokud bude států, nebude lidskosti; dokud bude států, bude válka a hrozné zločiny války a její nevyhnutelné následky – zkáza a bída národu – na denním pořádku. Dokud státu bude, budou masy lidu i v těch nejdemokratičtějších republikách skutečnými otroky; neb ony nebudou pro své vlastní dobro pracovati, nýbrž pro moc a obohacení státu.

A co jest stát? Ono se tvrdí, že jest výrazem a uskutečnění potřeb, blaha, práva a svobody všech. Ale já pravím: „Ti, kteří toto tvrdí, lžou, tak jako ti lžou, kteří praví, že Bůh jest ochráncem všech. Od toho času, kdy přelud o božské bytosti do myslí lidských vštěpen byl, stál Bůh, všichni Bohové a především Bůh křesťanů, vždy na straně státu a boháčů, oproti nevědomým, nebohým masám. On světil skrze své kněze to nejpříkřejší nadprávo, to nejhanebnější potlačování a vysávání!“

Zároveň není stát ničím jiným, než zárukou všeho vydírání ve prospěch malého počtu šťastných a předností zahrnutých, na škodu masy lidu. On upotřebuje společné síly a práce všech, by štětstí a dobré zdraví a nadprávo několika, na škodu lidského práva všech, si zajistil. On jest takým zřízením, ve kterém menšina kladivem, většina kovadlinou.

Až do velké revoluce byla buržoasie, ačkoliv v menší míře, než-li třída lidu, taktéž kovadlinou, následkem toho se stala revoluční. Ano, ona byla velmi revoluční; ona se odvážila proti všemu božskému i lidskému panství se vzbouřiti; ona stavěla boha, krále i papeže v pochybnost. Především měla namířeno proti šlechtě, která ve státě tak dobré postavení zaujímala; buržoasie hořela nedočkavostí toto postavení pro svoji stranu uchvátiti. Ale ne, já nechci nespravedlivým býti, a já nijak netvrdím, že při svém velkolepém odporu proti božské i lidské tyranii, nějakou sobeckou myšlenkou vésti a pobádati nechala. Moc událostí k uchvácení moci. Ale poněvadž toto vědomí v samém klíně proletáře nebylo ještě vzbuzeno, že buržoasie, v tomto boji proti kostelu a státu, svými nejšlechetnějšími duchy a svými nejryzejšími charaktery zastoupená té víry, že zároveň pracuje k osvobození všech. Obě století od náboženské reformy až do velké revoluce, stala se svědkem hrdinských činů buržoasie. Stanouc se mocnou bohatstvím a vzděláním, sáhla odvážně po všech posvátných zařízeních církve a států. Ona podkopala vše; předně pomoci literatury a filosofické kritiky, později zvrátila vše veřejným vzbouřením. Ona to byla, která revoluci z r. 1789 – 93 přivodila. Ovšem, že ona mohla revoluci dělat jen přispěním lidu, ale ona to byla, která jej zorganisovala a vedla proti kostelu, proti království a proti šlechtě. Ona to byla, která myslela, dávajíc vůdčí podnět ku všem pohybům, které lid vykonával; buržoasie měla důvěru sama v sebe, cítila se býti mocnou, poněvadž ona věděla, že má za sebou lid.

Přirovnejme z buržoácké třídy 18tého století vyšlé velikány ducha a skutků s nynějšími největšími kapacitami, oslavovanými šosáckými pidimužíky, kteří se nám dnešního dne představují, a tu se můžeme přesvědčiti o rozkladu a strašném pádu, který se v této třídě připravuje. V 18tém století ukázala se býti vzdělanou, odvážnou a hrdinnou; dnešního času se ukazuje bojácnou a hloupou. Tehdy plna důvěry, odvážila se všeho a dokázala vše; dnes nejistotou prožrána a její vlastní nespravedlností znemravnělá, podává nám obraz hanebností plné mdloby.

Nejnovější události ve Francii dokazují to velmi dobře. Buržoasie ukázala se býti docela neschopnou, Francii zachrániti; ona dala přednost pruské okupaci před revolucí lidu, který jedině mohl zem spasiti. Ona nechala ze svých bezvládných rukou, prapor lidského pokroku vypadnouti, prapor všeobecného osvobození. Proletář Paříže nám dokázal, že dnes jedině dělnictvo je v stavu, tento prapor nésti. V příští schůzi budu hleděti to dokázati.

II.

Vyprávěl jsem vám v předešlé schůzi, jak dvě historické události moc buržoasie založily, náboženská revoluce 16. století, známá pod jménem reformace a velká politická revoluce předešlého století. K tomu připomínám, že posledněji provedená, bez odporu mocné paže lidu, výlučně od buržoasie začatá a vedená byla. Musím vám taktéž dnes dokázat, že jenom buržoasie to byla, která jedině tím získala.

A přec se zdá program této revoluce na první pohled tak dalekosáhlým. Neprovedla se ve jménu svobody, rovnosti a bratrství, tři slova, která se zdají zahrnovati vše, co lidstvo v přítomnosti a budoucnosti chce a dosáhnouti může? Jak se stalo, že revoluce, která se v tak obsáhlém způsobu ohlásila, tak bídný konec našla ve stranickém, ohraničeném a výhradním osvobození jedné jediné třídy, na škodu těch milionů dělníků, kteří se vidí od vydíravého, nesprávně přivlastněného, dobrého postavené této třídy utlačováni?

To se stalo tím, že tato revoluce byla pouze revolucí politickou. Ona zvrátila odvážné všecky politické šraňky a tyranii, ale nedotknutelnými nechala a za posvátné, za nezměnitelné prohlásila hospodářské základy společnosti, které jsou věčným zdrojem, hlavním politickým základem všech politických a sociálních nespravedlností, všech náboženských bludů minulosti a přítomnosti. Ona prohlásila svobodu jednoho každého a svobodu všech, nebo ještě lépe, právo jednoho každého a právo všech, svobodným býti; ale ona dala prostředky, tuto svobodu skutečně dosíci, ji užívati, pouze těm majetným, kapitalistům a boháčům!

Chudoba je otroctvím! Ano, chudoba jest otroctvím, ona znamená nutnost, svoji práci a s prací svojí osobu kapitalistovi prodat, který člověku dá prostředky, aby hlady nezemřel. Člověk by musel vlastnit ducha buržoáckých pánů, kteří tak na té lži lpí, a se jí zajímají, aby se odvážil mluviti o politické svobodě dělnické masy. Krásná to svoboda, která nás kapitalistickým choutkám podmaňuje a pomoci hladu, libovůli kapitálu v šanc vydává.

Drazí přátelé! Zajisté netřeba vám, kteří jste vlastní a dlouhou trpkou zkušeností tu bídu pracovní poznali, dokazovati, že dokud práce na jedné a kapitál na druhé straně se bude nalézati, práce otrokem kapitálu bude a dělníci poddanými pánů buržoáků, kteří nám k výsměchu všecka politická práva, všecku zdánlivou svobodu dávají, aby si skutečnou sami pro sebe podrželi.

Právo na svobodu, bez prostředků ji uskutečniti, jest pouhý klam. A my milujem svobodu velmi, než abychom se s přeludem spokojili; my chceme její skutečnost. Ale co tvoří pravý základ a určitou podmínku svobody? Úplný vývin a úplné používání všech tělesných, duševních a morálních schopností každého jednotlivce. Následovně, všech hmotných prostředků, které k lidskému bytí potřebny jsou; pak vychování a vyučování.

Člověk, který na vysílení zemře, který bídou zničen, který denně zimou a hladem v záhubu sražen a ten, který všechny, které tak miluje, tak trpět vidí, nemoha jim pomoci, není žádným svobodným člověkem, on jest otrokem.

Člověk, který nedostatkem lidského vychování, odsouzen jest, po celé jeho žití, surovým stvořením zůstati, člověk bez vzdělání, nevědomec, jest nevyhnutelně otrokem, a když on politická práva vykonává, můžete býti jisti, že on je na ten neb onen způsob vždy sám proti sobě, k prospěchu jeho vysávačů, jeho pánů vykonávati bude.

Pravá podmínka svobody jest tato: Žádný člověk není vázán druhého poslouchati; jedině pak jest svoboden, když všecky jeho činy, ne z vůle jiných určovány jsou, nýbrž jeho vlastní vůlí a jeho vlastním přesvědčením. Ale člověk, který jest hladem nucen, jeho práci a s jeho prací jeho vlastní osobu za tu nejnižší cenu kapitalistovi prodati, který se sníží jej vysáti, člověk, který svou vlastní surovost a nevědomost do milosti svého učeného vydírače vloží – takový člověk bude a nevyhnutelně zůstane otrokem.

Toto není ještě vše. Svoboda jednotlivce, není svobodou jednotlivou, ona jest pospolitým skutkem, souhrnným výtvorem. Žádný člověk nemůže bez společnosti, bez přispění celé lidské společnosti volným býti. Individualisté a falešní socialisté, které musíme při každém dělnickém sjezdu potírati, tvrdí s moralisty a ekonomisty buržoasie, že člověk může býti volným, že může člověkem býti mimo společnost, pravíce, společnost byla založena svobodnou smlouvou a svobodnými lidmi.

Tato nauka, která od J. J. Rousseau hlásána byla toho škodlivého spisovatele předešlého století, tohoto posměváčka, který celou buržoasii revolučně prodchnul, tato nauka ukazuje úplnou neznalost přírody a historie! My nesmíme v minulosti, ba ani v přítomnosti svobodu masy lidu hledati, nýbrž v budoucnosti a to v blízké budoucnosti. Ona se skrývá v červáncích zítřka, v jitru, které my sami musíme přivodit, mocí našich vědomostí, naší vůle, ale také pomocí naší paže. V naší minulosti nebylo nikdy žádné volné smlouvy, tam stávalo pouze surovosti, zarytosti, ničemnosti a násilnosti a ještě dnes znamená ta tak zvaná svobodná smlouva hlad a otrocké umořování masy lidu a vykořisťování hladových menšinou, která vysává a potlačuje.

Nauka svobodné smlouvy jest taktéž falešná ze stanoviska přírody. Příroda nevytvořila společnost úmyslně, ona v ní bezděčně povstala; společnost jest nejdokonalejším sociálním zvířetem. Člověk tj. myslící, mluvící, milující a dospělé zvíře, může jenom ve společnosti povstati. Představte si člověka, těmi nejduchaplnějšími vědomostmi od přírody obdařeného, který od časného mládí, mimo jakékoliv lidské společnosti, na poušti se nalézal. Jestli bídně nezahyne, což jest pravděpodobnější, nebude z něcho nic jiného, než bestie, opice bez řeči a myšlenek. Neboť myšlenka jest nerozlučná od mluvy. Nikdo nemůže bez slov mysliti. I když se člověk úplně sám nachází, chce-li mysliti, slov upotřebovati. My ovšem můžeme míti představu o věcech, ale jakmile počneme o něčem mysliti, musíme upotřebiti slov; neboť jen slova určují myšlenky a dávají zběžné představě určitý ráz. Myšlenka není před slovem, ani slovo před myšlenkou; tyto obě formy jednoho stejného výkonu lidského mozku, povstávají najednou, tedy žádná myšlenka bez slova. A co je řeč? Řeč jest sdělování a rozmlouvání jednoho lidského tvora s jinými. Zvíře člověk stává se člověkem, tj. myslící bytostí pouze tímto sdělováním a v tomto sdělování. Jeho bytost, co se týče její lidskosti, její svobody, jest výtvorem pospolitým.

Člověk se osvobodí od tyranského tlaku, který naň příroda působí, pouze pospolitou prací, neboť práce jednotlivce jest bezmocná a neplodná, ona by nikdy nebyla v stavu si přírodu podmaniti. Výkonná práce, práce, která všecko bohatství a všecku vzdělanost vytvořila, byla vždy sociální, pospolitou prací. Jenom že byla až do dneška, jedině od jednotlivců vykořisťována, ku škodě pracující masy. Taktéž vykořistěny výtvory celé lidské společnosti, vychování a vyučování, na které ti páni buržoáci tak hrdmi jsou a které v tak chatrné míře masám lidu vyměřili. Práce, a já pravím ještě, pud myšlenek lidu vytvořil tyto výkony, ale on tvořil až do dneška, pouze ve prospěch jednotlivých majetných osob. Tak tedy ještě jedno vykořisťování pospolité práce jednotlivci, kteří nemají k tomu žádného práva.

Všechno co v člověku lidské jest a více než všecko ostatní, svoboda, jest výtvor sociální, pospolité práce. Svobodným býti sám osamocený, jest nesmysl, vynalezený od kněží a bájeslovců, kteří na místo lidské společnosti jich přelud, Boha, dosadili. Oni praví: „Každý se cítí svobodným před tváří Boha, tj. před absolutní prázdnotou, před ničím, to jest tedy svoboda nicu, anebo nic svobody, jedním slovem – otroctví.“ Bůh a báje o Bohu, byli, historicky pozorovány, morální zdroj všeho utlačování.

Co se nás týče, my nechcem ani přelud ani to nic, nýbrž živoucí lidskou skutečnost, a uznáváme, že člověk nemůže míti to vědomí, cítiti se býti svobodným, sám osamocený a následovně on své osvobození může uskutečnit jedině v kruhu lidstva. Mám-li svobodným býti, musím se se svobodnými lidmi stýkati, od nich za svobodného člověka uznán býti. Já mohu být jen tehdy svoboden, pakli že se má osoba zrovna v tolik zrcadlech v rovně svobodném přesvědčení všech mě obklopujících lidí obráží a zpátky vrhána jest, posilněná od uznání všech. Svobodu a lidskou důstojnost všech lidí chtíti, žádá moje svoboda, a potvrzuje nekonečně rozšířenou viděti a cítiti, přihlášením všech; to jest to pravé štěstí, lidský ráj na zemi. Ale tato svoboda jest pouze v rovnosti možná. Jestli stává se nějakého lidského tvora, který jest volnější než já, budu následovně jeho otrokem; jestli jsem však svobodnější než on, bude on mým otrokem. „Rovnost jest tedy absolutně potřebnou podmínkou svobody.“

Revolucionářští buržoáaci z r. 1793 rozuměli této nevyhnutelné podmínce velmi dobře. Slovo „rovnost“ – bratrství!“ Ale co za rovnost? Rovnost před zákonem, rovnost politických práv, rovnost občanů ve státu. Ať se každý upozorní na tento název, rovnost občanů, nikoli ale lidí, neboť stát nezná žádné lidi, on zná pouze občany. Pro něho stává pouze člověka, dokud on politická práva vykonává, nikoli toho, který se domnívá, ale toho, který je skutečně vykonává.

Ten člověk, tedy nucenou prací, pomocí hladu utlačován jest, který společensky utlačován, následovně vykořisťován, zničen a trpěti musí, ten pro stát nestává; který ničeho neví o svém utrpení, o svém hospodářském a společenském podruží, o svém skutečném otroctví, které se za tím lživým nátěrem politické svobody skrývá. To jest tedy politická a ne společenská rovnost.

Vy víte všichni ze zkušenosti, jak klamná tato předstíraná politická rovnost, která není na hospodářské a společenské rovnosti založena. K. př. v nějakém velmi demokratickém státu mají všichni dospělí, vyjma těch, kteří byli pro nějaký zločin odsouzeni, právo, a připomíná se jim povinnost, všechna politická práva a všechny úřady vykonávati, ku kterým je důvěra jich spoluobčanů povolá. Ten nejposlednější muž z lidu, ten nejnevědomější může a má všechna tato práva a všechny tyto úřady vykonávati! Můžeme si nějakou větší rovnost než tato představit? Ano, on má a může dle zákona, ale ve skutečnosti jest mu to nemožno. Tato moc jest pro člověka z lidu pouze napsaná, ale nikdy nebude a nikdy nemůže se pro toho samého uskutečnit, pakliže radikální změna v hospodářských základech společnosti nenastane, to jest – sociální revoluce. Tato předstíraná, od lidu vykonávaná politická práva, jsou tedy pouze prázdnou frází.

K vykonávání státních úřadů a zvláště těch nejvyšších, jest zapotřebí přiměřeného stupně vzdělání, které lidu docela chybí. Jest to jeho vina? Nikoli, jest to vinou zařízení. Ta velká povinnost všech skutečně demokratických států jest, s plnýma rukama vzdělanost mezi lidem rozšiřovati. Stává jediného státu, který tak činí? Nemluvme docela o monarchistických státech, které mají očividný zájem na tom, ne vzdělanost, nýbrž jed křesťanského katechismu v masách rozšiřovati. Mluvme o republikánských a demokratických státech, jako jsou Spojené Státy Severní Ameriky a Švýcar. Zajisté, že musíme doznati, že tyto oba státy více jak všechny ostatní pro lidové vyučování učinily. Ale podařilo se jim vzdor dobré vůli, bylo jim možno, všem na jejich území narozeným dětem, bez rozdílu, jednostejné vyučování míti? Nikoli. To jest nemožno! Pro dítky majetných stává vyšší vyučování, pro dítky lidu obecně a v málo případech trochu prostředního vyučování. Proč ten rozdíl? Z toho jednoduchého důvodu, poněvadž člověk z lidu, venkovský a městský dělník, nemají prostředků, děti po dobu celého trvání studií vydržeti, tj. živit, šatit a ubytovat. K dosažení vědeckého vzdělání musí člověk až do stáří 21. někdy až 25. roku studovati. Kde jsou ti dělníci, kteří jsou v stavu jich děti tak dlouho vydržovat? Taková oběť přesahuje jejich síly, poněvadž ani kapitál ani pozemsky nevlastní a od dneška do zítřka z jich mzdy žijí, které sotva k uživení četné rodiny stačí.

V obrovských továrnách, které velkokapitál zařídil, vede a vykořisťuje, v kterých stroje a nikoli lidi hlavní úlohu hrají, v těchto továrnách jsou dělníci nevyhnutelně bídnými otroky, tak bídnými, že jsou většinou nuceni jich ubohé malé děti k 12, 14 až 16 hodinové práci odsouditi pro pár mizerných grošů, a to nečiní ze ziskuchtivosti, nýbrž z potřebnosti, bez toho by nebyli v stavu jich rodiny vyživiti.

To jest tedy ono vyučování, které jim dáti mohou. Já doufám, že nepotřebuji více slov tratiti, bych vám dokázal, vám, kteří to víte z vlastní zkušenosti, jsouce o tom přesvědčeni, že tak dlouho, dokud lid, ne pro sebe nýbrž pro ty, kteří majetek a kapitál v ruce drží a kteří vzdělání svým dětem dáti mohou, pracovati budou, děti lidu budou vždy nesmírně pozadu za dětmi majetné třídy pokulhávati.

V základním organismu států leží tedy příkrá a osudná nerovnost. V jisté míře nuceně nevědomá masa a oproti ní výsadní menšina, která ne vždy velmi vzdělaná jest, ale v porovnání lépe vyučována jest. Pak snadno si utvořiti konečný úsudek: „Vzdělaná menšina bude vždy nevědomou masu ovládati.“

Zde se nejedná pouze o vrozené nerovnosti jednotlivců, tuto musíme bez reptání přijmouti. Jeden jest lépe nadán než druhý; mnozí přicházejí na svět s většími vrozenými schopnostmi než druzí. Ale já spěchám, abych připojil: Tyto rozdíly nejsou v žádném pádu tak velké, jak se obyčejně dokazuje. Ze samého vrozeného stanoviska jsou si lidé skorem rovni; schopnosti a nedostatky jsou v každém skorem stejné. Tento zákon vrozené rovnosti zná pouze dvě výminky: „génia a blbce“. Ale výminky netvoří pravidlo a všeobecně můžeme říci, že všichni lidé rovně schopní jsou; jestliže v nynější společnosti stává mezi lidstvem tak obrovských rozdílů, pak jejich původ v strašné nerovnosti vychování a vyučování, nikoli ale v přírodě leží.

Dítě těmi největšími schopnostmi nadané, které ale v chudé rodině na svět přišlo, z dneška na zítřek od těžké práce žijící, v rodině dělníka vidí se k nevědomosti odsouzeno. Ono bude dělníkem, nádeníkem a vydržovatelem, vyživovatelem buržoáků, kteří od přírody mnohem hloupějšími jsou, než ono dítě.

Oproti tomu dítě buržoáka, dítě bohatých, ať jakkoli skoupě od přírody poděleno, dostane dostatečného vychování a vyučování, aby dle možnosti jeho chudé vědomosti rozvinulo, a ono bude vysávačem práce, mistrem, zákonodárcem, panujícím, jedním slovem, ono se stane pánem. Ať jakkoliv hloupé, ono bude zákony pro lid, proti lidu dělati a masy lidu ovládati.

Praví se: „V demokratickém státu bude lid jen dobré voliti.“ Ale jak ty dobré pozná? Lid nemá nijak dostatečného vzdělání, aby špatné a dobré posuzoval, ani dostatečně času, aby k volbě navržené lidi seznal. Tito lidé žijí ještě mimo toho ve společnosti od lidu odděleně, oni smekají klobouk před jeho veličenstvem, před lidem, pouze v okamžiku volby; jednou zvoleni, obrátí se k němu zády.

Poněvadž oni té zvláštní, té vydíračské třídě náležejí, proto budou, jsouce třeba výbornými členy jich rodin, jich společnosti, povždy ale špatnými pro lid, stojíce na tom, že jich výhradní práva jsou jim od přírody udělena, která základ jich sociálního postavení tvoří a lid k věčnému poddanství odsuzuje.

Ale proč by neměl lid do vládních zákonitých shromáždění své vlastní lidi, muže z lidu posílati?

Předně: „Protože tito od práce rukou svých se živiti musí, nemají času, jedině politice se věnovati; následkem toho politických a hospodářských otázek, které se v tomto vyšším ovzduší projednávají, neznalými jsou, a tak skorem vždy od advokátů a politiků buržoasie ošizeni bývají!“

Za druhé: „Poněvadž ve většině případech dostačí, lidím z lidu, pouhé vkročení do vládních sborů, by se sami buržoáky stali, kteří pak lidem, z kterého vyšli, více opovrhují, než sami buržoáci!“

Tak vidíte, že politická rovnost i v demokratických státech je pouhou lží. To samé jest s právnickou rovností před zákonem. Zákon jest od boháče pro boháče dělaný, od boháčů proti lidu namířený. Stát a jím vyslovovaný zákon stávají pouze proto, by otroctví lidu buržoazie zvěčnili.

Zajisté že víte, jestliže jest někdo v jeho zájmech na své cti, na svém právu poškozen, že musí vésti při; k vedení pře musí nejdříve dokázati, že je v stavu výlohy zaplatiti, tj. on musí tolik a tolik položiti, když tak nemůže učiniti, pak nemůže žádnou při vésti. Ale má lid, většina dělnictva, žádané obnosy, které k vedení pře potřebny jsou? Ve většině případech je nemá. A tak je může boháč beztrestně napadat a urážeti, neboť pro lid spravedlnosti nestává.

Tak dlouho, dokud nestává hospodářské a společenské rovnosti, dokud samozvaná menšina, ne skrze vlastní práci každého jednotlivce, nýbrž dědictvím bohatství, pozemky, vlastníkem kapitálu se stává, bude politická rovnost lží.

Toto tio největší hrdinové revoluce z r. 1793, ani Danton, ani Robespierre, ani Saint-Just nepochopili. Oni chtěli pouze politickou, nikoli hospodářskou a společenskou svobodu a rovnost. A proto od nich založená svoboda a rovnost postavila panství buržoasie nad lidem na nové základy. Oni doufali tuto protivu tím zastříti, postavíce na třetí místo jejich revolucionářského programu, bratrství. Toto byla ještě jedna lež. Já se vás táži, jestli bratrství možno mezi vydírači a vydíranými, mezi utlačovateli a utlačovanými? Já vás nechám po celý den v potu tváře pracovati a trpěti, večer pak, když jsem ovoce vaší práce shrábnul, nechaje vám malou část potřebnou k dalšímu žití, tj. abych také zítra k mému prospěchu vás upotřebil a využitkoval – řeknu vám: „Obejměte mě, vždyť jsme bratři.“ – Takové jest bratrství buržoácké revoluce.

Drazí přátelé, my také chceme tu vznešenou svobodu, štěstí přinášející rovnost a posvátné bratrství. Ale my chceme, aby tyto krásné, tyto velké zásady, přestaly býti klamem a lží, aby ony skutečností byly a skutečnost představovaly. To jest myšlenka a cíl toho, co mi sociální revolucí jmenujeme.

Ona se dá v málo slovech dohromady soustřediti: Ona chce, a my chceme, aby každý člověk, který zrozen bude, člověkem v pravém smyslu toho slova býti mohl, aby on nejen právo, nýbrž všecky k tomu potřebné prostředky měl, aby on všecky jeho schopnosti uskutečniti mohl a svobodným, šťastným byl, v rovnosti a skrze bratrství. To žádáme my všichni a my jsme všichni hotovi, pro tento cíl zemříti.

III.

Drazí soudruzi! Pravil jsem vám předešle, jak buržoasie, nejsouc si toho docela vědoma, ale s částí i s vědomím, při velké revoluci 1789 až 1793 používala mocné paže lidu, aby na zříceninách feudálního světa, svoji vlastní moc zbudovala. Od toho času stala se vládnoucí třídou. My jsme na omylu, když se domníváme, že nastěhovalá šlechta a kněžstvo tento březnový, zpátečnický státní převrat přivodila, který pak Robespierre a Saint-Just zvrátili, usmrtivše množství jeho přívrženců. Zajisté, že mnoho členů jmenovaných stavů bralo činně na podílu na těchto pletichách, jsouce šťastni, vidouce padati ty, před nimiž se jindy třásli, a kteří bez útrpnosti tak mnohé z jejich středu o hlavu zkrátili. Ale pro sebe nemohla šlechta ničeho učiniti. Zbavena statků, stala se nulou. Ona část buržoácké třídy, která se koupí národní půdy, vojenskými dodávkami a spekulacemi s veřejnými penězi obohatila, která veřejnou bídu i bankrot k tomu používala, aby si své hluboké kapsy naplnila, tato nevinná zastupitelka bezúhonnosti a veřejného pořádku, byla hlavním činitelem při této reakci. Ona byla vřele a platně podporována od masy maloobchodníků, zbabělé a potměšilé to rasy, která lid v malém, prodejem falšovaného zboží okrádá, celou nevědomost lidu, bez jeho velkého srdce a celou ješitnost buržoasie, bez jejich plných kapes, vlastní, zbabělá v revoluci, stává se zuřivou v reakci. Pro ně ty velké idee, které srdce masy přivedou v tlukot, to velké přesvědčení, ty velké zájmy lidskosti neexistují. Ona ani vlastenectví nezná, ona zná jen fráze a vlastenecké tlučení hubou. Žádný cit není s to je z jejich čachrářských myšlenek, z jejich břečtivých, každodenních starostí vyrušiti. Celý svět viděl a lidé všech stran dosvědčí, že během strašného obležení Paříže, kdy lid bojoval a bohatá třída zradu připravovala, vydáním Paříže Prusům, kdy šlechetný proletář, ženy a děti lidu, hladem zmořeny byly, maloobchodníci neznali žádné jiné starosti, nežli jak by jejich zboží, životní potřeby – tyto k nasycení lidu nevyhnutelné potřeby – za nejvyšší cenu prodali.

Malobchodníci ostatních francouzských měst činili to samé. Ve městech, Prušákem přepadených, zotevírali tomuto brány; ve městech nepřepadených byli hotovi tak učiniti; oni tvořili národní sebeobranu a všude kde mohli, vzepřeli se proti povstání lidu a ozbrojení lidu, kterým mohla Francie jedině zachráněna býti. Městští maloobchodníci jako sedláci na venku, tvoří dnešní armádu zpátečnickou. Sedláci mohou a musí býti obráceni k revoluci, maloobchodníci nikdy! Během velké revoluce rozdělila se buržoasie ve dva druhy; jedna a to obrovská menšina byla známa pod jménem Jakobíni. My nesmíme Jakobíny z r. 1793 pomíchati s těmi dnešními, Ti dnešní jsou pouze stín, zakrnělá nedochůdčata, proti hrdinům předešlého století. Jakobíni z r. 1793 byli velcí mužové, oni pláli tím svatým ohněm, učením spravedlnosti, svobody a rovnosti. Nebylo jejich chybou, že jistým slovům, která všecky naše tužby zahrnují, lépe neporozuměli. Oni zkoumali pouze jejich politický zevnějšek, ale nikoli jejich sociální a hospodářský význam. Ale já opakuji, to nebylo jejich chybou, tak jako to není naší zásluhou, že my dnes jim nerozumíme. Jest to chybou a zásluhou času.

Lidstvo se vyvíjí pomalu, žel, velmi pomalu! A jenom následkem mýlek, chyb a trpkých zkušeností a jenom následky těchto mýlek a chyb, dobývají lidstvu pravdy. Jakobíni z r. 1793 byli dobré víry, povzbuzeni ideou, které náleželi, oni byli hrdinové. Jinak by nebyli velké skutky revoluce vykonali. My můžeme a musíme teoretické chyby Dantona, Robespierra, Sain-Justa potírati, ale zároveň, co my jich falešné, úzkoprsé, výlučně buržoácké ideje potíráme, musíme se před jejich revoluční silou pokolniti. Oni byli poslední hrdinové buržoasie, která tenkráte na hrdiny tak plodnou byla.

Vedle této hrdinné menšiny, stávalo velké masy buržoasie, která skutečně vysávala, pro kterou ty velké ideje, ty velké zásady revoluce pouze slovy byly, která jedině cenu a smysl měla, dokud sloužila k naplnění jich bezedných kapes Jakmile ti nejbohatší, následovně ti nejmocnější mezi nimi v hluku revoluce o skrze tuto, své velké kapsy naplnili, pak vynašli, že revoluce již tuze dlouho trvá, že již čas konec učiniti, pořádek a zákon zase zavésti. Oni shodili národní výbor, odpravili Robespierra, Sain-Justa a jejich přátele, dosadili direktorium, které bylo prosáklé podlostí buržoasie koncem předešlého století, bylo to vítězství a panství zlata, které se v kapsách několika tisíců osob skrze zlodějství nahromadilo.

Ale Francie, která neměla ještě čas zaprodajnou býti a která ještě zcela od velkých činů revoluce prodchnutá byla, nemohla tuto vládu na dlouho snésti. Ona protestovala dvojím způsobem; jeden propadl a druhý zvítězil; první kdyby se byl podařil, mohl Francii a svět zachrániti. Vítězstvím druhého zaveden despotismus králů a otroctví lidu. Já mluvím o povstání Babeufovém a o násilném urvání moci prvním, Bonapartem. Povstání Babeufovo bylo posledním revolučním poklusem předešlého století. Babeuf a jeho přátelé byli více neb méně bývalými přáteli Robespierra a Saint-Justa. Byli to socialističtí Jakobíni. Oni měli učení (kultus) rovnosti, na škodu samé svobody. Jejich plán byl zcela jednoduchý: „Všechny pozemky, všechny továrny, stroje a jiný kapitál, měly ve prospěch republikánských, demokratických a sociálních států, zakoupeny býti tak, že by stát na tento způsob, jediným vlastníkem všeho bohatství, jak na pozemcích tak i na kapitálu, jediným prácidajcem, jediným pánem, společnosti se stal; jsa zároveň vlastníkem vší politické moci, zmocnil by se též vychoivání a vyučování, které by bylo pro všechna dítka stejné a on by nutil všechny dorostlé osoby, dle rovnosti a spravedlnosti pracovati a žíti. Každá samosprávná obec (komunální autonomie), každá myšlenka jednotlivce, jedním slovem . všechna svoboda by zmizela, zničena jsouc od této strašné moci; celá společnost by představovala obraz jednotvárný, vnucené jednostrannosti; vláda by byla dle všeobecného práva hlasovacího volena, aby během svého úřadování přese všechny členy společnosti absolutní moc vykonávala.“

Toto učení, násilně pomocí státní moce rovnost vykonávati, není od Babeufa vynalezeno. Jeho první základy položil Platon několik století před Kristovým narozením, ve své „Republice“. V onom dáíle se snaží, tento velký myslitel starověku, předvésti obraz rovné společnosti. První křesťané pěstovali, v jich od celéí úřední společnosti pronásledovaných spolčeních, praktický komunismus. Konečně provedli v Německu na počátku náboženské revoluce, v prvním čtvrtletí 16. století, Tomáš Münzer a jeho přívrženci, první pokus, ve velké míře, sociální rovnost zavésti. Spiknutí Babeufovo bylo druhým praktickým vyjádřením ideí rovnosti v masách lidu. Všecky tyto pokusy taktéž i poslední musely se minouti cíle ze dvou důvodů: Předně, poněvadž masy nebyly dostatečně vyvinuty, aby uskutečnění možným učinily, za druhé, poněvadž ve všech těchto soustavách, rovnost s mocí a autoritou státu se pojí a následkem toho svobodu vylučuje. A my víme, že rovnost jest jedině možná skrze svobodu, ne skrze tuto za otroctví masy založenou výlučnou svobodou buržoasie, která ne svobodou, nýbrž výsadou jest, ale všeobecnou svobodou všech lidských bytostí, která každého k lidské hodnosti povznáší. Ale my víme též, že tato svoboda pouze v rovnosti možná? Která se docílí nikoli pouze slovní ale také skutečnou revolucí proti všem z nerovnosti vytvořeným zařízením a sociálním poměrům, revoluci ku hospodářské a sociální rovnosti svobodou všech. To jest náš nynější program, který zvítězit ,musí vzdor těm Bismarckům, Napelonům, Tiersům a vzdor všem Kozákům mého vznešeného císaře, cara všech Rusů.

Spiknutí Babeufovo mělo všechno, co po popravách a vyvezení po březnovém, zpátečnickém státním převratu na revoluci se podílejícím občanstvu zbylo, mezi těmi nevyhnutelně mnoho dělníků v sobě zahrnuto. Ono se nepodařilo: Mnozí byli odpraveni, mnozí měli to štěstí, že zachránili své životy, mezi těmi byl též občan Buonarotti, muž ze železa, tak úcty hodná povaha, že jej i muži nepřátelských stran ctili. On žil dlouho v Belgii, kde se stal hlavním zakladatelem tajné společnosti komunistických Karbonářů a v jedné nyní velmi zřídka se vyskytující knize, vypravuje o této smutné události, o tomto posledním hrdinném protestu revoluce, proti zpátečnictví, známém co spiknutí Babeufovo.

Ten druhý protest společnosti proti buržoácké korupci, která jako direktiorium moc uchvátila, byl, jak jsem již podotkl, urváním moci prvním Bonapartem. Tato ještě tisíckrát smutnější událost jest vám všem známa. Ona byla prvním nastolením podlého, ukrutného panství meče, první na začátku tohoto století, lidskosti ve tvář vmetený políček od drzého člověka, který se od nízkého stupně vyškrabal až k tomu nejvyššímu. Napoleon stal se hrdinou despotů, zároveň jejich postrachem, co se týkalo vojenství. Pokořen, odkázal jim to osudné dědictví, jeho hanebné přesvědčení: Opovrhování lidskostí a její potlačení pomocí meče.

Nechci déle o novém převratu, který nyní nastal mluviti. On byl směšným pokusem, dvě uschlá a prohnilá tělesa k životu a politické moci zpět povolati: šlechtu a kněžstvo. V tento čas spadá ta podivuhodná příhoda, že buržoasie v její moci, kterou pro sebe provždy uchvácenou míti se domnívala, napadená, ohrožená a následkem toho skorem revoluční se stala. Nepřítelkyně veřejného pořádku od toho okamžiku, kdy tento není více jejím, tj. jakmile jiné zájmy než její zastupuje a zaručuje, ¨bouří se na novo. Páni Guizat, Perier, Thiers a mnozí jiní, kteří pod Louis Phillipem byli fanatičtí přávrženci a hajitelé utlačující, podplacené ale buržoácké a tudíž v jejich očích úplné vlády, všechny tyto buržoáckému zpátečnictví zapsané duše bouřili se pod pokusem zavésti staré panství. Oni zvítězili v červenci 1830 a panství buržoáckého liberalismu počalo.

Od r. 1830 datuje se skutečné a výlučné panství buržoáckých zájmů a buržoácké politiky v Evropě, především ve Francii, Anglii, Belgii, Holandsku a Švýcar. V ostatních zemích jako v Německu, Dánsku, Švédsku, Italii, Španělsku a Portugalsku vstoupili ovšem zájmy buržoasie do první řady, ale nenastalo politické panství buržoasie. Já nemluvím o tom velkém a mizerném císařství ruském, které ještě absolutnímu despotismu cara podmaněno jest, a které přesně vzato, žádnou politickou střední třídu, žádný měšťanský, politický sbor nevlastní kde skutečně stává na jedné straně lid, tucty milionů od cara a jeho úředníků vysávané. V Rusku revoluce přímo z lidu, jak jsem již obšírně dokázal v dosti dlouhé řeči, kterou jsem před několika lety v Bernu přednesl. Taktéž nemluvím o nešťastném Polsku, která vždy na novo potlačená, ale nikdy k smrti, pod tlakem třech bídných orlů bojuje: pod ruským, rakouským a pruským. V Polsku nestává se tak jako v Rusku vlastně žádné střední třídy, na jedné straně stává šlechty, dědičné to úřednictvo, v Rusku otroci tyrana, v Polsku jednou panující, dnes vysátí sedláci, utlačovaní nikoli od šlechty, která moc k tomu ztratila – nýbrž od státu, jeho bezpočetným množstvím úředníků a carem.

Taktéž se nechci zmiňovati o těch malých zemích – Švédsku a Dánsku – které teprve od r. 1848 skutečně konstitučními se staly a více neb méně za všeobecným vývinem Evropy pozadu zůstávaly. To samé platí o Španělích a Portugalech, kde průmyslový vývin a buržoácká politika tak dlouho dvojí mocí – kněžskou a vojenskou zadržovány byly. Ale já musím podotknouti, že Španěly, které se tak pozadu zdají býti, dneska jedny z největších mezinárodních organisací vlastní, které vůbec stávají.

Já se zdržím na okamžik u Německa. Německo podávalo nám a podává nám dosud podivný obraz země, kde zájmy buržoasie převládají, politická moc však jí nenáleží, ta náleží absolutní monarchii, kterou jest vojensky a úřednický zorganisovaný, výlučně od šlechty obsluhovaný konstitualismus.

Ve Francii, Anglii, Belgii, buržoasie výlučně studuje; od sloučení Itálie pod žezlem Viktora Emanuela, činí totéž v Itálii. Ale nikde se necharakterisuje tak úplně jako ve Francii a tam chceme přesně ji pozorovat. – Od roku 1830 mělo buržoácké přesvědčení úplnou volnost v literatuře, politice a sociálním hospodářství v platnost se přivésti. Můžeme to celé přesvědčení jedním slovem označiti: „Individualismus“. Já rozumím pod individualismem ten směr, který celou společnost, tu masu jednotlivců, za pouhé soupeře, konkurenty, zkrátka: „za přirozené nepřátele považuje, s kterými každý žíti musí, ale kteří každému cestu zatarasují a kteří každého jednotlivce popohánějí, jeho vlastní dobro, jeho dobré postavení, jeho štěstí vzdor všem ostatním, ke shodě a na hřbetech všech ostatních dosíci a si zajistiti. Jsou to dostihy, jedno všeobecné „zachraň se kdo můžeš“, v kterých každý prvním se býti snaží. Běda těm, kteří státi zůstanou, oni budou předehnáni! Běda těm, kteří unaveni, schváceni na cestě padnou, oni budou ihned rozšlapáni! Soutěž nemá srdce, žádného smilování; běda život podmaněným! V tomto boji bude nevyhnutelně mnoho zločinů provedeno a celý tento bratrovražedný boj jest pouze pokračování zločinu vůči lidské solidárnosti, která jest jediným podkladem vší mravouky.

Stát jenž je – praví se – zástupcem a pravou spravedlností, nezabraňuje ve vykonávání těchto zločinů, naopak on je zvěčňuje a opravňuje. To co on zastupuje a obhajuje, není lidská spravedlnost, nýbrž právní spravedlnost, která ničím jiným není, než dráhou vítězství silného nad slabým, bohatého nad chudým. Stát žádá pouze jedno: „Aby všechny zločiny na zákonité cestě se provedli. Já vás mohu zničiti do záhuby přivésti, zabíti, ale já to musím učiniti pod dozorem zákona.“ Jinak bych byl za zločince prohlášen a dle toho se mnou naloženo. To jest smysl toho přesvědčení, toho slova – individualismus.

Podívejme se nyní, jak se toto přesvědčení vykládá v literatuře, v té od Victora Huga, Dumasa, Balsaca, Jules Janina a od mnoha jiných pisatelů knih a článků v buržoáckých novinách; vytvořené literatuře, která od r. 1830 Evropu zaplavila a v srdcích mládeže obojího pohlaví a na neštěstí i v samém lidu úplatnost rozšiřovala a sobeckost vzbuzovala. Vezměte kterýkoliv román co najdete vedle velkých a falešných pocitů a krásných frází? Povždy to samé. Nějaký mladý člověk jest chudý, zchátralý, neznámý, on jest od ctižádosti sžírán a má všelijaké libůstky. On by chtěl palác obývati, paštiky papati, plzeňské píti, v kočáře jezditi a konečně s nějakou krásnou markýzou spáti. On dosáhne toho po hrdinských činech a velkých dobrodružstvích co zatím všichni ostatní zahynou. – To jest ten hrdina, on jest pravým individualistou.

Pohlédneme na politiku, jak se v ní toto přesvědčení zosobňuje! Masy, říká se, potřebují vedení, ovládány býti, ony nejsou s to, bez vlády vyjíti a samy sobě vládnouti. Kdo je bude ovládati? Ono nestává žádné třídní výsady více. Celý svět má to právo, k těm nejvyšším společenským úřadům a postavením se povznésti. Ale k dosáhnutí toho musí býti vzdělaným, chytrým, on musí všechnu svou vzdělanost, všechen důmysl na to vynaložiti, aby všechny soupeře předčil. To jest taktéž honba; vzdělaní a chytří budou vládnouti a masy vysávati.

Pozorujme to samé přesvědčení v hospodářské otázce, která v základu hlavní otázkou, můžeme říci tou jedinou otázkou jest. Buržoáčtí hospodáři vám řeknou, že oni jsou přívrženci neobmezené svobody jednotlivce, a že soutěž jest podmínkou svobody. Ale co je to za svobodu? Nejdříve otázku: jest to oddělená, osamocená práce, která ty divotvorné poklady vytvořila a ještě tvoří, která naše století oslavily? „My víme, že tomu tak není. Osamocená, oddělená práce, byla by sotva v stavu národ divochů uživiti a šatiti; velký národ může býti bohatým, jeho bytí jest možným pouze pomocí společné, organisované, pospolité práce. Poněvadž práce, výroba zboží, pospolitými jsou, zdá se býti důsledným, že požitek toho zboží jest také pospolitým. Což také jest, ale to buržoácké hospodářství s rozhořčením zamítá. Bohatá třída chce oddělený požitek pro některé jednotlivce, ale pro které? Pro všechny a každého jednotlivce? Ó nikoli – Ona chce požitek pro silné, vzdělané, chytré a šťastné. Ano, především pro šťastné. Neboť v jejich sociálním složení, podle dědičného zákona, což tvoří jejich hlavní základ, jest menšina více nebo méně bohatou, šťastně narozenou a většina miliony lidských bytostí vyděděnou nešťastnou. Pak řekne buržoácká společnost těmto bytostím: Bojujte, potýkejte se o cenu, dobré postavení, politickou moc – vítězové budou šťastnými! „Stává snad rovnosti v tomto bratrovražedném boji? Nikoli; jedni, ta malá menšina jsou od paty až k hlavě ozbrojeni, silní jejioch vzděláním a zděděným bohatstvím, kdežto miliony lidu z lidu skorem nazí na bojiště vstupují, s jejich taktéž zděděnou nevědomostí a s jejich bídou. Jaký jest nevyhnutelný výsledek, této tak zvané svobodné konkurence? Lid podlehne a buržoazie zvítězí; spoutaný proletář jest nucen jako vězeň, pro tohoto věčného vítěze – pro buržoáka – pracovati.

Buržoasie vlastní hlavně jednu zbraň, proti které proletář povždy bezmocným bude, dokud tato zbraň – kapitál -, která nyní ve všech civilisovaných zemích hlavní úlohu u průmyslové výrobě hraje dokud tento vydržovatel práce, proti práci namířen bude.

Kapitál jak dnes stává a rozdělen jest, drtí nejenom proletář, on ubíjí, zakupuje a zmenšuje velké množství buržoáků. Příčina toho, které střední a malí buržoaáci nedostatečně, nebo docela nerozumějí, jest docela jednoduchá: Díky konkurenci, díky tomuto boji na život a na smrt, který dnešního dne v obchodě a průmyslu panuje, jsou všichni továrníci nuceni, jejich výrobky, (nebo lépe od nich vykořistěnou práci) za nejnižší cenu prodati. Vy víte ze zkušenosti, jak drahé zboží víc a víc laciným z trhu vytlačeno bývá, i když poslednější o mnoho nedokonalejší jest. To jsou první neblahé následky konkurence v tomto vnitřním boji buržoácké výroby. Tím jest nevyhnutelně dobré zboží špatným zatlačeno, zruční dělníci prostředně schopnými nahraženi, tím zároveň jakost výroby a vyrábitelů klesla.

V této konkurenci, v tomto boji o nižší cenu, musí nevyhnutelně velké kapitály malé rozdrtit, velkoburžoáci maloburžoáky ve zkázu přivésti. Neboť velká továrna může její zboží laciněji vyrobit a prodat než prostřední malá. Velká továrna potřebuje velký kapitál, ale v poměru k tomu co ona vyrobit může, menší než prostřední nebo malá. 100 00 franků jest desetkrát tolik jako 10 000, ale 100 000 fr. v nějaké továrně uloženo, dají 20 – 30 procent výtěžku, kdežto 10 000 fr. na stejný způsob uloženo, jenom 10 procent přinesou.

Velký továrník uspoří na místnosti, na surovinách, na strojích, taktéž uspoří zaměstnáním většího počtu dělníků; neboť on vytěží, lepší organisací a větším rozdělením práce. Zkrátka, 100 000 fr. pro zařízení a vydržování jedné továrny použito, vynese, více jak desíti továrníkům, kteří každý deset tisíc franků do jejich podniku vložili, tak že, když každý z těchto poslednějších k př. 2000 fr. vytěží, majitel továrny s 100 000 fr. naproti tomu 5 nebo 6 000 fr. z každých 10 000 fr. vytěží, poměrně mnohem více vyrobil, může laciněji prodat, než malí a prostřední továrníci a následovně nutí tyto, taktéž jejich cenu snížit, ačkoliv jejich výrobky – — —- — — — — — — —– (bylo jednoduše odstraněno, potlačeno). Ale všichni ostatní, kteří té politické komedie s lidem zanechávají, aby se jedině a vážně velkým zájmům buržoasie – vykořisťování lidu – věnovali, jsou velmi povzbuzováni, dá se jím ku zachránění cti, všechna možná svoboda; nestávalo pod císařstvím pravidelného zákonodárného shromáždění? Všechno tedy šlo dobře podle přání buržoasie; pouze jednoho černého bodu bylo zříti. Ctižádostivé podmaňovací choutky francouzského vládce, obrovské výdaje, které Francii do záhuby přivedli a konečně její starou moc zničili. Ale tento černý bod nevyskytl se náhodou, on byl nevyhnutelný následek systému. Despotické, absolutistické vladaření musí, i když si dá nátěr svobody, bezvýjimečně velkou armádu udržovati, a každé velké, – — — — — — —- —– —- — (Zde se nalézá ona mezera, která v onom stářím sešlém opise zeje, dá se určit, že asi tolik schází, jako odsud až do konce.) stále, vojenské těleso dříve nebo později učiní válku navenek nevyhnutelností, poněvadž u vojenského úřednictva hlavním činitelem jest ctižádost. Každý poručík by chtěl být plukovníkem a každý plukovník jenerálem; co se pak pravidelně v kasárnách demoralisovaných vojáků týče; těm se zdá o šlechetných vyražení války. O vraždění, drancování, loupení, prznění – doklad, skutky panského vojska ve Francii. Tak když všechny tyto šlechetné vášně, pravidelně, vědecky, v srdcích důstojníků a vojáků vzbuzené, dlouho nesplněné zůstávají, stává se armáda zlobivou, nespokojenou a konečně rebelantskou; proto jest nutno války vésti.

Všechny od Napoleona III. podniknuté výpravy a války, nebyli tedy osobní choutky, jak dneska ty páni buržoáci dokazují, ony byli nevyhnutelností despotické císařské soustavy, kterou tato buržoasie sama založila ze strachu před sociální revolucí. Výsadní třídy jsou to, vysoké a malé kněžstvo, zchátralá šlechta, konečně ta celá úcty hodná, poctivá a šlechetná buržoasie jest to, která více jak všechny jiné třídy a více jak Napoleon III. sám, původcem všeho toho neštěstí jest, které Francii postihlo.

A vy jste viděli všichni soudruzi, že k obhájení nešťastné Francie, v celé zemi jediná vrstva lidu se nalezla, masa městských dělníků, právě tito, kteří od buržoasie zrazeni, císařství vydáni, aby od tohoto vykořistěni byli. V celé Francii byli to pouze šlechetní dělníci továren a měst, kteří vzbouření lidu ku zachránění Francie chtěli. Zemědělští dělníci – sedláci – demoralisovaní, zpitomělí od náboženského vychování, které jim za Napoleona I. až po nynější čas dáno bylo, postavili se na stranu Pruska a zpátečnictví proti Francii. Oni se mohli revoluční učinit. V brožuře, kterou mnozí z vás četli, nazvané „Dopisy na Francouze“, vysvětlil jsem, jakými prostředky sedláci k revoluci obráceni býti měli. Ale k tomu bylo nejprve zapotřebí pozdvižení měst a jejich revoluční organisace. Dělníci to chtěli, oni se o to pokusili v mnohých městech v jižní Francii, v Lyonu, Marseilleis, v Montpellieru, v St. Etiénne a Toulonsu. Všude byli od radikální buržoasie ve jménu republiky potlačeni a odraženi. Ano, jménem samé republiky, ze strachu před lidem, ti novopečení republikánoi, Gambetta, ten starý hříšník Jules Favre, Tiers tato lstivá liška, a všechny ty Picard, Ferry, Jules, Simon, Peletan a mnozí jiní, republiku a Francii zavraždili.

Buržoasie jest odpravena. Tato bohatá a – lid jak se samo sebou rozumí, vyjímaje – dlke počtu mocná třída Francie, kdyby chtěla, mohla Francii zachránit. K tomu mohla její peníze, její životy obětovat a otevřeně se prohlásit s proletářem za jedno, jako to učinili její předkové, buržoáci z roku 1793. Avšak ona nechtěla ani její peníze ani její životy obětovat, ona dala přednost opanování Francie Pruskem, před jejím zachráněním skrze revoluci.

Otázka mezi městským dělnićtvem a buržoasií byla dosti jasně vyložena; dělnici pravili, my vyhodíme raději domy do povětší, než abychom je Prusům vydali; buržoáci odpověděli, my otevřeme raději brány měst, než abychom veřejný pořádek porušili a my chceme naše domy za každou cenu udržeti i kdybychom byli nuceni pánům Prusům jejich boty olízat.

A považte! Ti samí buržoáci opovažují se dneska Pařížskou komunu urážeti; onu šlechetnou komunu, která čest Francie a doufejme tak, zároveň svobodu celého světa zachránila. Ti samí buržoáci urážejí ji ve jménu čeho? – Ve jménu vlastenectví!!!

Skutečně, ti buržoáci vlastní děsnou drzost! Oni dosáhli jakéhosi stupně zvrhlosti, který v nich poslední špetku studu vyhladil, oni neznají studu více, ještě ne mrtvi, ale jsou již docela prohnilí. A nejenom ve Francii je buržoasie mravně prohnilá a duševně zničená, ono to s ní dopadá tak v celé Evropě, ve všech zemích Evropy, jedině proletář uchránil ten svatý oheň, on jedině dneska nese prapor lidskosti.

Co jest jeho heslo, jeho mravouka, jeho přesvědčení? Solidárnost. Všichni za jednoho, jeden za všechny. To jest přesvědčení našeho mezinárodního spolčení, které překročujíc hranice států, tím státy ničí, dělníci celého světa v jednu jedinou lidskou rodinu spolčiti hledí, na základě pro všechny stejně zobecnělé práce, a ve jménu svobody všech a každého jednotlivce. Tato pospolitost nazývá se sociální hospodářství: Pospolitá práce a pospolitý majetek. V politice nazývá se: Zničení státu a svobodu jednoho každého a svobodu všech.

Ano, vy dělníci, pospolitě s vašimi bratřími, s dělníky celého světa, dědíte dneska tu velkou úlohu, osvoboditi lidstvo. Vy máte spolu dědice, dělníka, jako vy, ovšem pod jinými podmínkami: sedláka. Ale sedlák si není ještě vědom svého velikého lidského poslání; on byl a ještě jest, od kněží otráven, on slouží sám proti sobě zpátečnictví za nástroj. Vy jej musíte poučit, jej proti jeho vůli zachránit, strhnouti jej sebou, vysvětliti mu co sociální revoluce jest.

V tom okamžiku a především pro začátek, mohou a musí průmysloví dělníci pouze sami na sebe počítati. Ale oni mohou vše dokázati, když budou chtíti, jenom musí tak chtít vážně. A k uskutečnění jejich přání mají jenom dvou prostředků: Předně, zavedením v jejich sboru a pak mezi všemi sbory, skutečnou bratrskou solidárnost, nejenom ve slovech, nýbrž i ve skutcích, nejenom ve dnech slavnostních, řečnických, hodovních, nýbrž v každodenním obcování. Každý člen mezinárodního spolčení musí tak cítiti, musí tím přesvědčením prodchnutý býti, že všichni ostatní členové jeho bratří jsou. Ten druhý prostředek jest, revoluční spolčování, organisace k činu. Že povstání v Lyonu, v Marseille a v jiných městech Francie, minuly se úspěchu, stalo se tím, poněvadž tam žádné organisace nestávalo. Já o tom mohu s úplnou znalostí věci mluvit, poněvadž jsem se tam nalézal a pod tím také trpěl. A že se komuna pařížská dneska tak statně drží, jest to tím, že během celého obležení Paříže se dělníci vážně zorganisovali. Ne bez důvodů stěžují si buržoácké časopisy na mezinárodní spolčení, že toto velkolepé povstání pařížské způsobilo. Ano, řekněme tak s hrdostí, naši bratři mezinárodní; jejich neúnavnou práci pařížský lid zorganisovali a komunu pařížskou strašnou učinili.

Buďme tedy dobrými bratry a spolčujme se, nemyslete si, že jsme na konci revoluce, my stojíme před jejím počátkem. Ona nás dříve nebo později natrefí, připravujme se předem, dejme se do pořádku, nebuďme mluvkové, kříklouni, frázisti, pijáci a zábavu hledající. Uzavřeme naše řady těsně dohromady a připravme se důstojně k tomuto boji, který všechny národy zachrání a neodvolatelně lidstvo osvobodí.

Ať žije sociální revoluce! Ať žije komuna Pařížská!

(in.: Dělnické listy; roč.: 2; 1894-95; 22.6.1895; č. 34)

Nejnezadatelnějším ze všech lidských práv jest právo každého jednotlivého člověka, volně dle jeho vůle jednati¹ Toto právo lidská společnost ve všech zemích světa od počátku až po dnešní den šlapala nohama a sice pod záminkou, že s udržováním tohoto práva společnost nemohla by existovati.

Říká se: kdyby každý jednotlivec měl právo, jednati jak by chtěl, pak by spory a hádky mezi lidmi vůbec nepřestaly (tak jakoby zákony byly zabráněny a jakoby dnes žádných sporů a bojů nebylo), silnější by slabšího olupoval, zašlapával a lenoch že by nechal jiné za sebe pracovati. Aby tomu bylo zabráněno, jsou od lidí, kteří si osobují právo býti duševními vůdci ostatních, sepsány zákony, které jednotlivci svobodu v jednání obmezují, anebo docela berou.

Takovými zákonodárci jsou kněží, učitelé náboženství, ředitelé státu, nebo v nejlepším případě většina lidu, která menšině předpisuje nucené zákony.

Proti tyranskému zákonodárství jednotlivcův bojují všichni domahatelé svobody. Zákonodárství konané většinou lidu (nota bene podvod sama sebe) považuje se u většího počtu domahatelů svobody za nejvýše možnou míru svobody. To se však rovná negaci nebo zapření svobody, neboť dle toho může z tisíce lidí 501 osob tyranisovati ostatních 499.

Pravá svoboda je zrušení všech zákonů a prostředkem k dosažení této svobody jest zrušení soukromého majetku. Boj o privátní majetek jest přirozeným dítkem soukromého majetku, jest jeho přirozeně nutným výplodem. Lidé nemohou se milovati a jako bratři spolu žíti, dokud stává soukromý majetek.

Anarchismus je novým evangeliem lidské lásky, jemuž každý člověk se zdravými smysly nakloniti se musí. Kam přivedlo společnost všecko to zákonodárství?! Uvažme ten výsledek! Celá civilisovaná společnost nachází se na tom myslitelně nejnižším stupni. Každým dnem a každou hodinou páší se ve všech kruzích této společnosti ty nejhroznější hanebnosti a zločiny a bída ohromného množství lidu jest den ode dne nesnesitelnější. A tato bída má býti odstraněna jinými zákony? Který prozíravý člověk tomu může věřiti? Je úplně lhostejno, zdali dělá zákony Machiaveli, Henry George, anebo radikálové, sociální demokraté, anebo lidová většina. Výsledek bude vždy tentýž. Tyranství na jedné a zotročení na druhé straně.

Pomoc jest jedině a pouze možna, když společnost jednotlivci uloupené statky učiní majetkem společným a poněvadž to cestou míru není nikdy možným, tu musí k tomu vésti revoluce. Pro tvoření se volných skupin je a zůstane jediným jistým a právním základem společenský majetek. Jestliže malé komunistické obce až dosud neměly trvání, tu je toho vinou nešťastný a zárodek smrti v sobě nesoucí omyl, že se v nich dělo dělení majetku dle míry konané práce.

Bez zaručení úplné individuální svobody jednání, nemůže a nebude míti v budoucnosti žádná společnost trvání.

1Absolutní svoboda vůle každopádně nestává. Má vůle jest podmíněna vlastnostmi hmot, z nichž jsem sestaven a pak všeobecnými přírodními zákony. Já se ale nazývám volným, když má vůle není obmezována nebo zabraňována předpisy a zákony, jež dělány jsou jinými lidmi.

Ernst Steinle

(in.: Dělnické listy; roč. 2; 1894 – 95; 20.4.1895; č. 25)