DOPIS ANARCHISTY VÁCLAVA RODA Z KIRKLANDU DĚLNICKÝM LISTŮM (1893)

Ctěná redakce „Dělnických Listů“ v N. Y.

Jest mi již před několika měsíci známo, že konference v Chicagu usnesla se na tom, by založen byl nový dělnický list, který by byl zároveň orgánem strany a hájil zájmy zotročilého dělnictva. S radostí jsem vyslechl zprávu tuto a přál jsem si v duchu, by přání konference brzo uskutečněno bylo. Leč po několik neděl nemohl jsem ničeho zvěděti, jak náš nový obránce k svému uskutečněni pokračuje.

Jelikož náležím mezi třídu zuboženého proletariátu, tudíž byl jsem v Chicagu zkrze letošní pracovní krisi tůze dlouho bez práce, tak že mi konečně nic jiného nezbylo, než jak se po americku řekne, jíti na tramp.

Po dlouhém, strastiplném trampování (o němž se nechci zde rozepisovati), zůstal jsem zde v Kirkland. Dopisováním s M. H. dověděl jsem se, že nový bojovník za svátá práva lidskosti od prvního listopadu vychází a zároveň bylo mě M. H. zasláno první číslo „Dělnických Listů“. V dopise upozornil mne H. zdali bych chtěl „D. L.« odbírati, že jest ochoten mně je objednat. Jeho přáni jsem vyhověl a zasílám Vám na onu objednávku M. H. z Chicaga sprostředkovanou, na půl roku předplatné, totiž $1.20.

Vítám nového bojovníka za práva lidská co nejsrdečněji a přeji mu v jeho těžkém boji, mnoho zdaru. Rád bych pro něho zde agitoval a připravoval půdu pro semeno svobody a lidskosti, ale není možné, ne snad že by zde nebylo žádného proletariátu! To ne! Ale proto že jsem zde jediný Čech.

Se soc. revolučním pozdravem

Václav Rod.

Dělnické listy č. 5, 2. 12.1893

DOPIS ANARCHISTY Z CLEVELANDU K SITUACI V MÍSTĚ (1893)

Jak smutný obraz nám staví dnešní doba před oči, může se každý jen trochu myslící člověk přesvědčit; samé provolání a ronění krokodilských slzí v časopisech syté společnosti, nad bídou chudého lidu a vyžívání ku podpoře hladem trpících. Jaká to ironie! Skladiště všeho druhu životních potřeb jsou přeplněna, a zde se pořád mluví o hladu! Kdo vlastně naplnil tyto skladiště těmito prostředky, že tak úzkostlivě střežena jsou by z nich žádný sousto neuzmul?

Či snad to zhotovilo několik těch kapitalistických povalovačů, kteří za svého života křížem stéblo nepřeložili? Nikoli! Jest to ten zubožený a všude odstrkovaný pracovitý lid, který tyto všecky prostředky vytvořil, a odměnou zato — musí mříti hlady!

A co dělá tento tak sužovaný proletář na svou obranu, v této tak kruté tísni? Zhola nic!

Dnes právě by se mělo dělnictvo srazit v mocný šik a dokázat těmto panujícím holomkům, že ne kapitál, ale lid vládne a má právo rozhodovat, kdo má z mozolné práce žít a kdo zasluhuje za svou lenost výprask! Ono ale tak nečiní, ale ještě v tak kritické době volí za své zástupce ty nejúhlavnější nepřátele, kapitalisty!

Protož přátelé a soudruzi, nezůstávejme tak liknaví k naší svaté věci dělnické, agitujme co nejvíc možno, obzvláště mezi dělnictvem, které ještě nepoznalo aneb nemělo příležitost poznat vznešenou myšlenku socialismu. A to jest na prvním místě dělnictvo anglického jazyka, které si tak málo všímá otázek národohospodářských a sociálních. Záleží tedy na soudruzích kteří jsou anglického jazyka mocní, by tento lid získali, neb bez tohoto činitele stává se náš boj bezvýsledný.

Soudruhy clevelandské obzvlášť napomínám by konali svou povinost, a častěji navštěvovali schůze, abysme nebyli silní pouze na papíře, ve skutečnosti ale nic.

Doufám že soudruzi to vezmou na vědomí a přičiní se by schůze dne 3. prosince t. r. ve „Slovanské Lípě“ co nejčetněji navštívena byla, neb máme důležité věci na programu, které musí byt vyřízeny, nemáme-li zůstat za ostatními soudruhy pozadu.

Slyšíme ustavičně stesky že není peněz, že nemožno se do schůze dostavit, to jest, ale jen výmluva, která se nebere na váhu neb jest nás více soudruhů, kteří jsme bez práce a tudíž i bez peněz, ale schůze přec navštěvujem; a výmluva že nemá ani na káru jest též lichá, kdo chce věci prospět a jest si vědom svého cíle, ten výkoná tuto cestu pěšky, aspoň jedenkrát za měsíc, neb více soudruhů činí též tak.

V naději že zavládne mezi námi lepší činnost jak v životě spolkovém tak v rozšiřování našeho časopisu „Dělnických Listů,“ přeje naší nové činnosti mnoho zdaru a zůstává.

Se socialisticky revolučním pozdravem Váš,

Quido.

Cleveland, Ohio, 21. listopadu 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.5, 2.12.1893


FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VOLNI CHCEME BÝT (1893)

Mocně světem hlas zaznívá,

všude, kde lid zem obývá,

od břehu moří k branám měst,

všude, kde práce v poutech jest,

v každé dílně, kde lidský tvor

v porobě úpí, slyšet sbor:

Nejsme dravá zvěř, — jsme též lid!

Pryč s pouty! — volni chceme být!

Tam, kde práce zem zdělává,

chléb se jí však nedostává,

horník kde kope uhel, sůl

a drahý kov jde hledat v důl,

i tam, kde tkadlec látku tká

a rodina mu hladem lká,

všude volá dělnický lid :

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Všude, kde se lid plahočí,

trpí hlad, sobcům otročí,

kapitálem jsa sužován

a tupen, mučen, posmíván,

tam od moře až v řetěz hor,

zní jednotný mohutný sbor:

Nechceme víc v porobě mřít! —

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

SLAVNOST K POCTĚ CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ 10.11.1893 VE WHEELING CREEK

V pátek dne 10. listopadu 1893 pořádal spolek „Čtenářská Beseda“ ve Wheeling Creek slavnost ku poctě chicagských mučedníků. Slavnost vydařila se znamenitě a súčastnili se ji soudruzi a soudružky z  Wheeling Creek, Bellaire, Newsiding a Dillonvale. Slavnostní řeč, jakož i přednešené básně vyvolaly velké nadšení a přijaty byly bouří potlesku. Všichni účinkující provedli své úlohy mistrně a též hudba činila se, aby krásnými skladbami přispěla k okrášlení a ku zdaru slavnosti. Budiž všem účinkujícím vysloven dík a obzvlášť těm hudebníkům, kteří mzdu za své účinkování věnovali ve prospěch spolku.

V neděli dne 12. listopadu 1893 odbývala se spolková schůze, v níž podávána zpráva ze slavnosti a bylo usnešeno, věnovat ku podpoře časopisu „Dělnické Listy“ $20.00, které již byly na patřičné místo zaslány.

Josef Pešek, tajemník „Čtenářské Besedy“ ve Wheeling Creek, členská sekce Mezinárodní dělnické jednoty

Drill, Bellmont Co., Ohio, 13. list. 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

KLAMNÁ BLAHODÁRNOST VOLEB PRO DĚLNICKÉ HNUTÍ (1893)

Volby již dráhná století táhnou se v dějinách lidských, neboť jak nám římští dějepisci poznamenali, stávaly tyto již před několika sty lety před Kristem, s nimiž se i dnešní dobou, tedy po dvou tisíciletích u všech kulturních národů setkáváme. Od samého začátku jejich vzniknutí až po nynější dobu obyčejně byl vždy brán zřetel na pracující třídu, kteráž za pomoci hudby, peněz, pitek a žranic k volbám se získat nechávala. Již v římské republice v  politickém třídním boji mezi plebejci (měšťáctvem) a patricii (šlechtou), dovolávala se nižší třída za pomoci zastupitelstev ze svého středu volených, jakési úlevy a po dlouhých bojích se ničeho jiného nedopracovala, nežli toho, že mohla své zástupce v národních tribunálech o větší počet rozmnožiti.

Jak tento boj mezi plebejci nabýval lásky, tak i zároveň pak uhasínal, protože jejich zvolení representanti, nejen že pro svou stranu ničeho neučinili, ale že se ještě s representanty patriciů přátelili, smolíce zákony ve prospěch posledních a v  neprospěch měšťáctva a maloživnostenstva. Tyto boje dospěly pak tak daleko, že čím dál tím více maloměšťáctvo a rolnictvo hynulo, plníce řady městského proletáře, až konečně střední stav úplně zmizel a v řadách jeho takže se utvořily jen dvě třídy, z nichž první tvořila bohatou šlechtu a druhá opětně nemajetný a hladový lid.

Tehdy v římské republice nebylo v obyčeji, by městský proletář nějaké práce vykonával; on tvořil pouze zálohu hlasovacího stáda různým politickým stranám, od nichž pak jsa živen a podplácen, znamenitě se v prospěch jejich činil. Při tomto volebním boji obyčejně vždy krev lidská tekla, neboť pěstní právo a úkladná vražda tenkráte slavily orgie!

Po celé trvání starořímské republiky ni v jedinkém zákonodárstvu nebylo zpomenuto na ubohé otroky, kteří byli tehdejšího času považováni za tažný dobytek, musíce vykonávati veškeré práce a živiti všecku bohatou lůzu.

Jakkoli Cajus Gracchus má hezké postavení v dějinách pro svou pozemkovou reformu, níž měl být opětně malorolnický stav obnoven, tož přec otázky otrocké si nikdy ani nepovšimnul.

Konečně čím dál tím více zmáhající se boje otroků, začáteční zásvit křesťanství, jež utlačeným slibovalo svobodu a pak divoký národ Gotů (předkové to našich Němců), jež přitrhl ze severu na Řím, otřásly prohnilými sloupy římského cesarismu, až konečně celá tato státní tvrz se v trosky rozpadla.

Ve staré Francii se rovněž tak shledáváme s podobnými poměry, kdež národ po dlouhá léta byl utlačován, a až když jsa na nejnižší stupeň bídy a utrpení připraven a ztrativ konečně naději ve spásu volebního osudí, roztrhnul svá otrocká pouta, s nimiž i zároveň strhl starou monarchii Bourbonů, kteráž propadla tomu samému osudu, jako římský cesarismus.

Naší protivníci, poukážeme-li jim na dějiny staro- a středověku, ovšem namítají, že dělnictvo sobě revolucí nepomohlo, naopak ale že doposud pod tlakem kapitalismu sténá. — My jim ale odpovídáme, že každá doba má své převraty a z každého převratu se tváří nové idee, které v postupném čase se zdokonalují!

Dnes, v „osvíceném“ 19. století zrovna takové poměry nalézáme jako jsme se s nimi shledali u národů starých. Ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Anglicku a vůbec ve všech ať už v despotických aneb ústavních monarchiích, i republikách nevyjímaje Spojené Státy — kdež prý má být to nejlepší demokratické zřízení — všude jest pracující lid sváděn na zcestí od pravého světla a klamná spása ve volebním osudí jemu odporučována. — Zdali pak již ale dělnická třída získala něco volbami ? Ani toho nejmenšího!

Naši američtí utopisté, když jim zrovna revoluční hnutí nejde do noty, překážejíc v jejich výdělkářských záměrech, svolávají všecky na revolučním obzoru někdy stojící hromy, by pomáhaly myšlenku revoluční ubíjet; my jsme ale jisti, že když se to nepodařilo všem tyranům světa, že se to nepodaří ani několika dělnickým demagogům, třeba by dobře křičeli, že s dělnickou věcí nejpoctivěji smýšlí, neboť my máme po ruce nezvratné dějinné důkazy jimiž utopie našich nepřátel vyvrátit jsme sto! Pohleďme jen na dělnictvo evropské, na nějž jest stále pracující třída zde odkazována a to jmenovitě na dělnictvo Německa a Anglicka.

V Anglii v přítomném čase jsou poměry pracující třídy o mnoho horší jak ve Spojených Státech a ač „trades unionisté“ se stále nápravy z parlamentu dovolávají a ač jejich kandidáti před volbami vše slibují co se jen od nich žádá, tak jako osmihodinová doba pracovní, volební právo žen a p., tož přec když zvolení jsou, ničeho nečiní a pak jde vše opětně starou cestou; tolikož jest dělnictvo odkazováno na dobu pozdější, neboť ona planá fráze, že tyto otázky jsou dosud nezralé, slouží co vytáčka poslancům z lidu!

V Anglii, kde ještě před sto roky bylo lze pozorovali střední stav, jsou nyní jen dvě třídy a sice jednu z nich tvoří landlordi, jenž jsou vlastníci pozemků, továren a dopravních prostředků a vůbec veškerého bohatství, které dovedná ruka dělníkova zbudovala a druhou opětně tvoří chudé nájemnictvo, kteréž časem, když se mu nedostává důstatek práce ku své výživě, vyhazováno bývá třeba i za krutých mrazů na ulici.

Nejvíce jest ale ukazováno na socialisty v Německu a ačkoliv se jejich poslanci rok od roku více a více v parlamentu rozmáhají, tož přec jim ještě ani nenapadlo, dotknouti se toho nejchoulostivějšího bodu svého programu, t j. zrušení soukromého majetku a zavedení majetku všeobecného na základě výrobních družstev — kdepak, něco podobného, to jim ani nenapadne!

Zrovna tohoto roku před začátkem srpna oznamovaly americké časopisy, že budou socialisté odbývat mezinárodní konvenci ve švýcarském městě Curychu, která potrvá od 6. až do 13. srpna. Na programu jejich se nalézaly velmi famosní body, totiž: Otázka osmihodinné doby pracovní, přímý podíl lidu v zákonodárství, podílení se třídy pracovní na politice a mezinárodní zákonodárství. Jak známo, v konvenci té zasedali neomylní papežové sociální demokracie Německa a sice Liebknecht a Bebel. Výsledek téže jest nám též dostatečně znám a tudíž není třeba dále jej rozbírat; co však jest nám nejvíce směšné, že vůdcové německých socialistů potřebovali úplných sedm dnů ku přetřásání tak nepatrných otázek, které kdyby hned se uskutečnily, dělnictvu žádného užitku nepřinesou.

V Německu, kde jest sociální demokracie téměř nejsilnější stranou, sténá zrovna tak dobře tamnější dělnictvo pod tíhou kapitalistického systému, jako dělnictvo jiných zemí, což jsou nám důkazem časté bouře z hladu a zvláště ona revoluce únorová v Berlíně minulého roku, kde dělnictvo bylo dohnáno hladem drancovati obchody s potravinami.

A co dělají vůdcové onoho dělnictva v parlamentu? Jednoduše jednou mluví o možném přepadení ,,Vaterlandu“ Ruskem, kdež sami slíbí, bude-li třeba, že budou hledět zahnat ruské „barbary“ až do Asie, podruhé opět se hádají o vojanské předloze, která jen příčinou udaných obav vznikla a po třetí tu a tam přednesou „ostrou“ kritiku přes nynější národohospodářský systém, načež pak, když vyjdou z parlamentu, vsednou do kočáru, jež je doveze domů a po chutné večeři zapálí sobě havanské a myslí jak jen lehce od vodění lidí za nos jsou živi!

Tyto veškeré vymoženosti německých vůdců sociální demokratické strany jsou pouhou nicotou, neboť když německé vládě některý dělnický agitátor nejde pod nos, jednoduše obejde zákon, udělajíc z  tohoto anarchistu a vypoví aneb zavře ho zrovna tak dobře, jako když zákon proti socialistům stával!

S tou svobodou slova a tisku to vypadá ještě bleději, neb neprojde ani jedinký týden, aby několik redaktorů aneb jiných osob nebylo pro urážku veličenstva a jeho stvůr pozavíráno. Oprava zákonů v uhelných dolech ve prospěch uhlokopů, jež byla v parlamentu docílena, jest zrovna tak zachovávána, jako vše ostatní, neboť časté stesky tohoto dělnictva v sociálně demokratických časopisech a pak časté stávky zřejmě dokazují, že uhelní správa zpupně po zákonech šlape, aniž by byla kdy před soud pohnána.

Vypočítávání, kolik roků to ještě vezme, nežli každý dělník, rolník a voják se stane socialistou, jež tak rádi vůdcové své strany vypočítávají a jako proroci zrovna na puntík ví, že snad až na konec 20tého století se jejich sociální stát v parlamentu odhlasuje, jest zpozdilostí, neboť dnešní jsou tak napjaté, že by skutečně bylo třeba okamžitého převratu!

Takové výsledky volebního osudí lze spatřiti ve všech evropských zemích, kde všeobecné hlasovací právo stává a tudíž není třeba, bychom jsme se utíkali učit k  dělnictvu tamnějšímu, neboť čeho se ono dovolávalo, to my již několik desítiletí máme a i přesvědčeni jsme, že v této zemi volebním osudím se doposud ve prospěch pracující třídy nic neučinilo a tudíž by spíše bylo záhodno, by proletář evropský si za příklad bral národohospodářské boje dělnictva amerického.

Americké dělnictvo (sociálního smýšlení) přišlo k svému přesvědčení, když bylo již celou řadu let různými politickými stranami buldozováno a ani jedinký slib jemu splněn nebyl, že musí jednat samostatně; ne snad zakládat samostatnou politicko-sociální stranu, jako se v přítomném čase děje zde v Chicagu mezi dělnictvem českým, neboť ať strana jakákoliv (ovšem že politická), v každé panuje zaprodajnost, úplatnost a korupce. A právě, kdyby hned mělo dělnictvo své vlastní zástupce v zákonodárných sborech, jež by s upřímnou srdečností do nich vstupovali, tak na základě dnešní společenské demoralisace nic dobrého od nich k očekávání není! Neboť zmícháme-li dvě chemické látky v jednu, pak do sebe splynou, aniž by byly k rozeznání a poslanci rovněž tak: přijdou-li dobří mezi špatné, pak se pokazí a jsou z nich darebáci všichni.

Zde v této severo-americké svobodné republice rostou politické strany téměř jako houby po dešti. Přežije-li se strana jedna, tu založí se hned strana druhá a postaví si do svého programu vše, na co jen se nechají dělničtí voliči chytati. Když se ale trochu postaví na své vlastní nohy, v zápětí se do ní vloudí pod rouškou dělnickosti politikáři strany přežilé a úplatnost a korupce započne na novo a to jde tak kolem do kola, jako když pouliční flašinetář kolovrátkem otáčí; písničky jsou vždy jiné, ale též ty samé!

Než zasedl náš nynější americký král v  buržoáckém fraku, tlustý Cleveland v presidentské křeslo, všude svými nádhončími a politikáři sliboval pracující třídě lepší postavení, vyličovav zlo, jež spočívá v ochranné tržbě a pak jaká škoda z této tržby dělnictvu přichází. Sotva že se ale v bílém domu ve Washingtoně trochu poohřál, již nepomyslil aby jen jedinkému slibu dostál; naopak ale dal pocítit tomu samému dělnictvu jaký odpor k němu chová, když podepsal smlouvu s Ruskem, dle níž Spojené Státy jsou volny, vydati každého politického provinilce, jež pro svobodu a právo svého národa pracoval a pak nucen jsa, zde v této zemi útulek hledati, ruskému carovi — tigru, aby ho zaživa zavlekl do sibiřských olověných dolů!

Před ’87 rokem hrál též známý ekonomista, Henry George, důležitou roli v  hnutí dělnickém. Tento muž dovedl tak jasně a výtečně vyložiti veškeré chyby a zločiny dnešního národohospodářského systému, že na se upoutal velkou massu dělnického lidu, kteráž pak mu byla oddána s tělem i duchem a kterouž konečně zaprodati chtěl do rukou politikářů. Zde ale socialisti prohlédli, že to nemyslí s dělnickou otázkou upřímně, nýbrž že jí hledí využitkovati pro blaho své vlastní, a i on opětně věděl, že by mu socialisté v jeho šmejdech překáželi, proto se dlouho nerozmýšlel a sociální živel ze své strany vykopl.

Při tomto kousku prohlédlo dělnictvo jeho hanebnou politiku a když měl být (myslím že r. 1886) volen za majora města New Yorku, byl vlastní svou stranou poražen.

Ty veškeré zde podané výsledky voleb ve „prospěch“ dělnického hnutí, zřejmě dokazují, že žádné volby a ani parlamenty nejsou s to nějakou nápravu učiniti. A kdyby se i stalo, že parlament by měl většinu dělnických poslanců, kteří by chtěli nějaký zákon ve prospěch své strany prosaditi, jednoduše panovník rozpustí sněm (jako se to činí v Německu, Francouzku, v  Itálii a jinde) a boje začnou na novo, aniž by kdy takový zákon k uskutečnění přišel. A zdali hned nějaký podobný zákon utvořen jest, pak nebývá prováděn. To jsme již viděli v Německu a vidíme to i zde. Neboť sám stát Illinois má jeden zákon, kterým se osmihodinová, doba pracovní stanoví, aniž by byl kde prováděn, vyjímaje tam, kde si ho organisovaní dělníci sami vydobyli. — On ale není prováděn ani zákon stanovící desítihodinovou dobu pracovní! Vždyť se často stává, že dělníci musí stávkovat, chtíli mít snížený pracovní čas, z 12 hodin na deset! — Vyjma toho stává zde ještě zákon, jež stanoví, že každé dítě do 14 roků nesmí v žádném závodu zaměstnán a i ten se neprovádí! Neb projdem-li různé továrny, kde se lechčí práce konají (například u odboru krejčovského), tu uvidíme ke svému překvapení celé řady dítek, které ještě v návštěvě školní povinny jsou. Právě v tomto roku vyšel v platnost opět jeden zákon, který stanoví pro stát Illinois osmihodinovou dobu pracovní pro pohlaví ženské a přísně nařizuje, by žádné dítky podě čtrnáct roků do práce nebyly přijímány. Jak ale místní české časopisy oznamují, pracuje již všemohoucí kapitál ku potlačení zákona toho, anto velkotovárníci navádí majitele potních dílen, by zákona nedbali ale odírali své dělnice a nedospělé dítky jako předtím a přijdou-li do konfliktu s úřady, že se jim postarají o dobré právníky. Dle toho můžeme co nejdříve očekávati, že velkovyděrači se přičiní, by za pomoci úplatného soudce prohlásili tento zákon na neústavní a jak zkušenost nás učí, oni svého účele dosáhnou!

Nuže, zde jest ten celý výsledek mnoholeté práce politického působení – onoho klamného humbuku, jež svádí dělnickou třídu od pravého světla, neb kdo má jen trochu rozhledu ve věcích těch, ten musí sám doznati, že tyto chybné cesty, po nichž pracující třída ku svobodě chce kráčeti, stojí řady let, mnoho času a peněz a často i dožebrávání se, nežli nějaký ten dělnický zákon přijde k uskutečnění a konečně když uskutečněn jest, tu drzý kapitál po něm spupným způsobem plije a šlape, ano i zaprodaným soudcem ho za neústavní prohlásiti nechá! Avšak v opačném stavu, dokne-li se ale dělník jen jednoho paragrafu kapitalistického zákona, tu přijde ihned do styku se soudními orgány.

Nikoliv volbami, jež naší dělničtí demagogové ku potlačení dnešní společenské demoralisace odporučují — oni vědí tůze dobře, že lhou tomu pracujícímu lidu, ale že jim právě v jejich osobních záměrech není idea revolučního socialismu pochuti, chytají se jezovítského úsudku že účel světí prostředek a zakládají sociálně demokraticko politickou stranu, zapřouce tak své dřívější přesvědčení, ku zničení idei této a kopou hrob anarchismu, by jeho místo zaujmul přežilý demokraticko politický socialismus! — ale heslem všech revolucionářů, kteréž zní: Dělníci celého světa
organisujte a spojte se ku společenskému revolučnímu převratu!

Kdyby pracující lid hned za pomoci volebního vlivu dosáhl všeobecné osmihodiné doby pracovní, tož přec při dnešní moderní velko-výrobě ničeho nezíská. Neboť při dnešní vynalézavosti a špekulaci, jak by se práce čerstvěji vykonávala, v čemž zajistě v příštích letech elektrotechnika bude dělat divy, nestratí kapitál ani jedinkého centu ze svého výtěžku a kdyby se hned nakrásně jen šest nebo 4 hodiny den- ně pracovalo!

Kapitalista, jeli mocí zákona přinucen pracovní dobu o tolik a tolik hodin zkrátiti, pak v prvních počátcích tohoto samého strhne ze mzdy. Dělník ale při dnešních drahých životních potřebách — nemoha ze stržené mzdy žíti — musí opětně stávkovat, by mu mzda byla zvýšena. Zároveň co kapitalista přinucen byl požadavek dělníka splniti, v okamžiku zdraží výrobky dělníkem vyrobené a tento poslední co spotřebovatel jest nucen, o to co více vydělal, opětně kapitalistovi za potřebný výrobek odevzdati neboli vrátiti. Tedy ať to vezmem tak neb onak, bude pracující třída stále a stále podnikati boje o své zdebytí, neboť kapitál v celém světě jest tak mezinárodně zorganisován a vypočítavým, že na jedné straně, za pomoci technických vynálezů, jichž vlastníkem jest on sám, uměle udržuje jednu armádu zahálejícího dělnictva, kteráž mu slouží co záloha, když druhá armáda pracující, za příčinou špatné mzdy svá místa opustí a na straně druhé opět vypočítává, aby ona zaměstnaná nic více nevydělala, než co nejnutněji k bídné výživě potřebuje, zkrátka: kapitalisté řídí mzdu dle životních potřeb!

Až ale jednou přijde doba a ta není daleká a dělnictvo jak evropské tak i americké pozná, že volební klam a ojedinělé stávky mu nepomohou, pak zajistě se stane solidárnějším a spojí se v jeden velký celek, by prohlásilo stávku všeobecnou, která zajistě pak skončí společenským převratem. Neboť dnešní tak zvaná „finanční“ krise, kteráž jest vlastně zaviněna velkou převýrobou, z níž vznikla nynější bída a pak ty bezúčelné stávky a politické boje, to vše bude přispívati, že dělnictvo vůči všem lžím a intrikám našich společných nepřátel, si přivlastní ideu revolučního socialismu a spojenou pak silou provede sociální revoluci, kteráž ho opětné postaví na důstojnost člověka, zajistíc mu trvalou volnost, rovnost a bratrství a nehynoucí lásku ku svým bližním a přírodě.

Themis, Chicago

Publikováno na pokračování v Dělnických listech č. 2-4, ročník 1893

F.J.HLAVÁČEK: JAK TO JEDNOU PŘÍJDE (1893)

Dřív přijde to, než myslíte :

lid nemá víc co do úst dát!

Hadry jeho proniká mráz!

kde chleba, oděv má jen brát?

Tu vystoupí v před smělý muž a rce: „Oděvu vím již sklad! — Za mnou, kdo kabát, spodky chce! —

šatů pro celý prapor snad!“

A jak když ruku obrátí,

staví již muže do řady,

řka: „V levo bok!“ a „pochod vpřed!“

a ku městu je odvádí.

Tu před kamennou budovou zastaví její u brány:

„Zde vizte! můj oděvní sklad —

zbrojnici zemské obrany!“

„Uvnitř je vše, co schází vám:

košile pevně ušité!

kabáty vatou vycpané

a k tomu barvy dvojité!

Pláště soukené do deště, —

rukavic, čepic hromady a vše, co ještě musí mít

vojsko, když jde do parády!“

„Tu komedii znáte již!

byť hadry z vás teď visely!

Vždyť většinou jste v královských

stejnokrojích již vězeli!

Obránci jste tak jako tak!

nuž vem každý s věšáku přec

si vlastni svoje kalhoty

a vlastní modrý kabátec.“

„Ba, kabát svůj! Blouzní snad kdo,

že králův je? — O zašlý čas!

Vy ovce jste! — což vlnu naň

snad nedali jste každý z vás?

Ty tu — není to plátno zde,

ze lnu, co předla matka tvá,

když z utrápených očí ji

slze tekly do přediva?“

„Berte! — Tak tak! Teď skvíte se,

jak zítra v svitu dennice

v boj by se šlo, neb alespoň

do Terezína k přehlídce!

Jen puška ještě schází vám!

Než jaký předmět? — patřte naň!

Plná síň ručnic! — na zkoušku:

chopte se jich! — Na rámě zbraň!“

„Dobře to jde! — zruční jste dost!

Na konec …hoši, vem to čert!

i pušky sebou vezmeme! —

Ku noze zbraň! — To bude žert!

Bude-li zle …možné je vše!

panstvo dělá vždy rámusy

a tento náš vtip s oděvem

snad za povstání prohlásí!“

Nazve ho třeba loupeží!—

za krátko uvidíte snad,

bude tu již řadový pluk

hotov k boji před námi stát!

Pak jedná se: za kabát svůj —

cenit zuby na vojáky!

Patrony sem! nabíjejte ! —

a nasaďte též bodáky!“

„Dejte i čáku na hlavu

a k boku připněte si meč!

Že „kudlou“ nazýváte ho,

toť štěstí věštná známka přec!

Nezbarví ho snad mozek, krev!—

Snad nerozpoltí žádnou leb!

a pro ženy a děti „sýr“

bude sekat a živný chléb!“

A nyní ven ! tamboři v před

trubači, pištci do svých řad!

Má snad i prapor s orlem vám

bratři před vaším sborem vlát?

I k čertu nač! co značí nám

znak krále — prapor tyranský?

Chcete-li prapor: pro vás jen

hodí se — pytel žebrácký!“

„Ten přivažte na ňákou tyč:—

hle, zde hulánské kopí je! —

a jako kdysi spůrcové,

neste ho ssebou do boje!

Vám spíš než jim on přísluší:

nemáte ho pro parádu; —

vy nejste jen dle jména snad —

vy žebráky jste opravdu!“

„V pochod, spůrcové těchto dob!

V pochod, prapore žebráků!“—

Tu pěší, jízdné táhnou již,

sbory královských vojáků.—

„Palte!“ poroučí generál;

„choc!“ jízdě se zas udílí —

než hle ! — kůň žádný nehne se

a žádný pěšák nestřílí!

Repot však slyšet ve vojsku:

„I my jsme lid! Dost týrání!“

A najednou se před pytlem

královský prapor uklání!

A jásot zní: „My s vámi jsme!

neb my jsme vy a vy jste my!“

„Sběř!“ vykřiknul velitel —

v tom stržen s koně ku zemi!

A lid ku městu hlavnímu

jak lavina se valí blíž!

rozvalí trůn, koruna pryč,

v základech puká celá říš!

Z ohně, krve vítězný lid

dlouho šlapanou hlavu zved: —

bolesti každý porod má ! —

tak stane se i naposled!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

DOPIS ANARCHOKOMUNISTŮ Z NEW BEDFORD (1893)

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Předminulý týden zemřely v našem městě tři dítky jedné rodiny a přivolaný lékař konstatoval, že zemřely z hladu . Kapitalistický tisk, chtěje tuto děsnou událost pro svoje pejpry sensačně využitkovat, vykládal dopodrobna bídu v niž se ona rodina nalézá, avšak druhý den teprve seznali, jakonsi činili blamáž. Otec dotyčné rodiny, když se tak dalece posilnil, že mohl mluvit, vyprávěl že se jmenuje Napoleon Stone, že zastával místo důstojníka v občanské válce kde byl zraněn tak že téměř ku práci jest neschopný a že dostává od Spojených Států měsíční pensi — dva dollary.

Pěkný to obrázek vládního hospodaření. Pensijní fond rozkradou ti velcí vládní zloději a zraněný vysloužilec zmírá hlady — a předce jsou ještě lidé, kteří myslejí, že by se národ bez těchto zlodějů neobešel!

Jinou blamáž utržil si minulé neděle zdejší německý flanďák, který nejspíš potřeboval Wašingtony a proto učinil zoufalý útok na baštu zdejších nevěrců. Najmul si k tomu účeli na severní straně německou místnost a oznámil obecenstvu, že bude držet dvě kázání. Sotva že ale, ve své řečí se dotknul života nevěrců, tu hlásilo se již několik přítomných občanů o slovo a když ho neobdrželi, tu jednoduše flanďáka vypískali. Velebného pána div psotník nepopad a ve svém vzteku prohlásil, že nahlíží, že s těmi newbedfordskými hříšníky nic není, tamhle ve státu Maine prý jsou jiní kabrňácí, tam prý mají svoje kostely a zvolili si již dva katolíky do úřadů! Nuže velebníčku, táhněte u všech všudy do státu Maine a máte po bolesti. Newbedfordské dělnictvo má jiné důležitější otázky na zřeteli, nežli poslouchat vaše hloupé tlachy, kterým ani sám nerozumíte!

Pilník, New Bedford, Mass, 11. listopadu 1893.

Dělnické listy č.3, 18. listopadu 1893

DROBNÁ ČRTA K ANARCHOMUNISTICKÉ ORGANIZACI (1893)

Jen jedna strana jest vstavu pracující lid osvoboditi z kapitalistického otroctví a dopomoci mu ke všem lidským právům, svobodě, blahobytu a štěstí a sice strana spojených revolučních socialistů, která ale nesmí bojovat volebním lístkem, ani prosebnými peticemi, nýbrž své armádě dá tu samou anebo ještě lepší zbraň a povede ji tou samou bojovnou taktikou, jakou proti lidu bojuje armáda kapitalistické a panující třídy.

Tato strana revolučních socialistů je sice dosud nepříliš četná ale již dost mocna, a stále mohutní. Aby byla schopna k vítěznému boji, musí verbovat stále nové bojovníky. Heslem každého, kdo chce být svoboden a šťasten musí tedy být: „dělníci, všech oborů práce a všech národností a zemí, zanechte všech hloupostí a přikročte vážně k agitaci a organisaci dělnické revoluční armády!“

V tomto smyslu budiž všude pracováno. Strana za svobodu, pokrok a lidskost pracujících dělníků, je neustále hanobena, napadána a pronásledována. Ale co značí všecky ty nadávky, úsměšky a potupy, které zeměplazi, lokajové, patolízalové, tiskoví otroci, renegáti, majetkoví dravci, političtí zákeřníci a podobná sebranka proti těmto dělníkům a jejich agitátorům uvádějí? Nic, nežli malomocný vztek a strach.

Proti nim všem vypalujeme my ale své odvetné dělo, jehož náboj hřmí „kliďte se, vy černá havěť a jedovatí plazi, než vás blesk svobody a hněv lidu do děr vašich srazí!“

Dělnické listy č.3, 18.11.1893

DOPIS FRANTY CHOURY ZA WOODVILLSKÉ ANARCHISTY DĚLNICKÝM LISTŮM (1893)

„Dělnickým Listům!“—Vítáme tě nový bojovníku v řady naše! Vyšel jsi právě, kdy pracující lid povětšině bez práce bloudí a ti, co dosud práci mají, pracují sotva půl času a bez peněz, na které mají čekat až 10 neděl a to teprve bude jim vyplacen pátý díl toho co vypracovali. Ostatní pak ve 14 denních lhůtách nebo lhůtách měsíčních. Proto i ty zastánče utlačených a vyděděných hned ve svém prvopočátku musíš těžký boj vésti za svou existenci a tím bude základ tvůj pevnější, síla otužilá a život trvalý.

Buď nám vítán vzdor všem škůdcům, kteří tě přáli smrt, když jsi ještě ani na světě nebyl! My doufáme, že všichni soudruzi, kteří jsou v práci a jest jim jen poněkud možno, budou konat svou povinnost nyní v té peněžní tísni, aby časopis „Dělnické Listy“, co orgán „Mezinárodní Dělnické Jednoty“, když již vyšel, nikdy nezaniknul, nýbrž vždy zdokonalovat a rozšiřovat se mohl.

Nynější průmyslová a výdělková kříse budiž každému soudruhu, jenž zásady M. D. J. přijal za své poučením pro budoucnost! Teď právě byl čas, když je dělnictvo bez práce, vysazeno největší bídě a psotě a, odnikud žádná pomoc nekyne, kdy byl sluch pro revoluční zásady nejpřístupnější; nyní bylo potřeba řečníků, agitátorů a agitačních tiskopisů, tím se mohlo získat mnoho pro naše hnutí a naší spravedlivou věc. My však zde stojíme s našimi spolky, které po většině existuji jen dle jména, nečinně, aneb činnost jejich zabývá se osobními libůstkami, kde staví se zájmy osob nad zájmy celku. A následek toho? Nečinnost, zmalátnělost a rozháranost organisace.

Soudruzi! Máme věčně dělat začátky a nikdy se nedostat ku konci? Což snad sobě všichni nepřejete, aby učiněn byl konec loupežnému řemeslu kapitalistů? Ano, vy všichni, kteří se hlásíte k M. D. J. přejete sobě úplnou svobodu a celý výtěžek vaší práce! Nuže, k činu! Pryč se zájmy osobními, každý člověk má své slabé a dobré stránky a protož budiž každému zájem celku nad zájem osobní!

Chopme se všichni společně a svorně agitace a zajisté organisace naše zmohutní, tak že v příští hladové krisi může zaujímat zcela jiné stanovisko nežli se přítomně děje. Agitací k organisací, organisací k revoluci, revolucí k svobodě, blahobytu a štěstí! Na zdar budoucí naší svorné, zvětšené a sjednocené činnosti!

Franta Choura,
Woodville, Pa., 4. listopadu 1893.

Dělnické listy č.2, 11. listopadu 1893

František Choura (1852–1921)

NEW YORK: SLAVNOST CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ 5.11.1893

Památní slavnost v upomínku na 11. listopad a chicagské mučedníky, kterou Česko-Dělnický vzdělávací spolek čís. 2. a Spolek „Ferdinand Lassalle,“ v neděli dne 5. listopadu, ve Fernando’s Assembly Rooms čís. 162 B. 55. ul. v New Yorku uspořádaly, vydařila se vzdor zimničně horlivé protiagitaci protivníků velmi skvěle. Místnost byla četně obsazena a průběh celé slavnosti od počátku až do konce byl důstojný.

Na slavnosti podílející se obecenstvo byli samí vážní, přesvědčení a s  dělnickým hnutím opravdu sympathisující lidé, kteří ne na komando, ne ze zvědavosti nebo z přinucení, nýbrž z vnitřního popudu a přesvědčení, z lásky k dělnické věci a z úcty a vděčnosti k chicagským mučedníkům proletariátu přišli, aby vykonali svou povinnost a vzdali svůj hold památce svých nesmrtelných hrdinů. A tato skutečnost dodává naší slavnosti hlavní váhy a významu. Vážnost a pravé pochopení významu této památné slavnosti zračila se všem přítomným ve tváři a v  celém chování, jež bylo nanejvýš důstojné.

Dlouhý program proveden s největším zdarem a nadšení ovládalo po celou slavnost účinkující i auditorium. Ku zdaru a lesku slavnosti přispěli všichni, kdož v  programu účinkovali.

Slavnostní řečník, Jan Kuthan svou hluboce promyšlenou a procítěnou slavnostní řečí uchvátil všecko obecenstvo a udržoval ho v stálém nadšení a napětí. Řeč jeho měla viditelný hluboký dojem a nezůstane zajisté bez účinku u všech kdož jí slyšeli. Bouře stálého potlesku byla znamenitému tomu řečníku odměnou.

Soudruh Josef Belza svými básněmi „Podzemní hlas“ a německou básní „O wag‘ es nur einen Tag“, Josefina Hlaváčková básní „Jak to jednou přijde,“ hošík Alois Hlaváček, básní „Exulant“ a Josef Křížek, básní „Odveta“, tito všichni mistrně provedli své úkoly a sklidili za výkony své vzácnou pozornost a bouři potlesku. Velké zásluhy o skvělý zdar a výsledek slavnosti dobyl si německý zpěvácký spolek „Internationale Arbeiter Liedertafel“, který z ochoty a dělnické solidárnosti v počtu více jak 40 členů na slavnost se dostavil a přednesl tři překrásné, slavnosti přiměřené sborové písně s takovou precizností, že po každé z nich nadšení a bouře potlesku nechtěly brát konce. Znamenitý německý básník proletariátu, George Biedenkapp, který též z ochoty a lásky k naším mučedníkům a věci dělnické se na naší slavnost dostavil a přednesl jednu ze svých znamenitých básní a svým mistrným přednesem uchvátil veškeré účastníky, zasluhuje uznání a dík, neboť on ukázal nejlépe, jak se má pěstovati mezinárodní solidarita dělníků. Neméně ku zdaru slavnosti přispěla i výtečná uniová hudební kapela Jana Kroupy, která celou hudební část programu úplně bezplatně a jen z ochoty obstarala. Byly to samé téměř znamenité hudební skladby proslulých hudeb, skladatelů, které dodaly slavnosti vážného a důstojného rázu.

Oba spolky, jež slavnost pořádaly, vzdávají tímto p. Janu Kroupovi a všem členům jeho kapely nejvřelejší za to dík a odporoučí kapelu jejich laskavé přízni všem českým spolkům i obecenstvu. Též německému zpěveckému spolku International Arbeiter Liedertafel a básníku George Biedenkappovi vyslovují nejsrdečnější dík za jejich vzácnou ochotu a spoluúčinkování. Vůbec vysloveny buďtež díky všem, kdož spoluúčinkováním aneb svou účastí ku zdaru slavnosti přispěli.

Nechť dojem slavnosti utkví na dlouho všem v paměti a slavnost 11. listopadu v příštím roce, nechť těší se ještě hojnějšímu účastenství. Podniknutá sbírka k podpoře vdov a sirotků po chicagských mučednících vynesla úhrnem $ 8.36.

Dělnické listy č.2, 11.11.1893