Přednáška, divadlo a taneční zábava „Dělnické Družiny Pokroku“ v New Yorku dne 3. února 1895 měla dobrý úspěch. Prostorná místnost občana P. Šťastného byla úplně naplněna. Nejméně 300 osob bylo přítomno, většinou ženského pohlaví. Soudruh František Hlaváček přednášel: „Ženy a hnutí dělnické,“ načež členové Dramatického odboru sehráli představení „Když se ženy smějou“, k úplné spokojenosti. Na to následovala volná taneční zábava,která potrvala až do 3 hodin po půlnoci. Finanční výtěžek ovšem nebyl žádný, an vstup byl úplně volný. Za to přednáška a divadlo neminuly se dobrým účinkem.
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 16.02.1895
Divil jsem se tomu velice, když jste začali vydávat Dělnické Listy v tom nejbídnějším čase, kdy většina pracujícího lidu zmírala hlady a nemohla platit ani časopisy, které již každý dříve odbíral. To je zároveň moje omluva, proč jsem neodbíral od počátku Dělnické Listy.
Já odbírám od začátku „Týdeník Hlas Lidu,“ ale musím říci, že nikdy nepsal jako zašlý „Proletář“ nebo „Budoucnost.“ A teď nás už několik let krmí samými šosáckými a klerikálně prosáklými romány a humbukem všeho druhu. Čtyry strany jsou poplácány romány, které nás nemohou přece poučit. Zde je třeba lid poučovat, jak bysme se z té bídy osvobodili, povědít mu nefalšovanou pravdu, byť by sebe více trpká a kaceřována byla a ne jen přinášet pohádky a zprávy všedního druhu. To nám vše píšou kapitalistické listy též.
Když jsem četl loňského roku letáky proti Hlasu Lidu, myslel jsem, že jsou přehnány, ač jsem věděl, že se u něho zahnízdila hniloba a bezzásadnost. Nyní otevřely se mě oči docela.
Za těch pět čtvrtí roku co Dělnické Listy vychází, přesvědčil jsem se, že list ten je čistě dělnický časopis, jaký jsme měli mít již před několika lety a naše hnutí by bylo nejen opravdovější, nýbrž i jinak by stálo než dnes. Já myslím, že každý dělník, který nemá v hlavě hřebíky, musí Dělnické Listy odbírat a rozšiřovat, neb jest to jediný poctivý tlumočník v české řeči, který věrně a spravedlivě líčí náš bídný stav a tlumočí čistou, nezvrátitelnou pravdu a to tak zřetelně, že tomu musí každý zabednělec rozumět. Každý článek „Dělnických Listů“ by měl být dán do zlata a každý dělník, který má srdce na pravém místě, měl by si každé to slovo dobře zapamatovat a mezi zaslepenci rozšiřovat.
Když jsem porovnával po celou dobu, jak píšou Dělnické Listy a jak píše Hlas Lidu, tu jsem teprve rozpoznal tu ryzou pravdu a poctivou čistotu Dělnických Listů v pravé míře.
Dále se musím zmíniti, že jsme zde založili dělnický spolek pod názvem „Dělnická Omladina.“ Ale nesmíte myslet, že zde teď máme dva dělnické spolky. Zde stával Česko-dělnický vzdělávací spolek, ale jen jako ta americká ústava — na papíře, kdežto by zde mohlo stávat 50 dělnických spolků, vždyť je zde asi 15,000 Čechů! Z těch jsou z každého sta 99 dělníci, kteří se dřou od noci do noci jako rumařská kobyla za $1 a $1’50 denně a jsou s tím spokojeni, tak jako by žili v tom největším blahobytu. Ti staří sedí v neděli doma anebo v začazeném „barroomu“ a poslední pěťák dávají sládkům, kteří nedovolí svým vozkům ani unii, protože prý kočové nejsou žádní lidé. A ti mladí stojí na ulici a plivají o závod na chodník, jako husy na vsích a s tím si chtějí zlepšit jejich stav! Když člověk některého takového potká, tu naříká buď že nemůže dostat práci, anebo že tak mizerně platí, že už to ani za to nestojí chodit do práce. A když mu člověk řekne že je to naše vina a nabízí mu dělnický časopis nebo brožuru, tu hned řekne: „a dej mi s tím pokoj, já to nepředělám“ atd. Blahoslavení chudí duchem, neb oni osli slouti budou.
Po dlouhém papouškování a neplodných kompromisech mezi prací a kapitálem a bezúčelnými stávkami v odborných organisacích, přišli konečně duchem nadanější, pro právo a svobodu všeho lidu nadchnutí dělníci k tomu přesvědčení, že dosavadní boje a cesty dělníků k žádnému cíli nevedou, a že, má-li se pracující lid osvobodit z námezdného otroctví, musí se nastoupit jiná cesta a sledovat jiné cíle.
Dnes s potěšením můžeme zaznamenati, že vzdor žalářům, šibenicím, celým hradbám děl a lesům bodáků po celém tak zvaném civilisovaném světě, ve všech národech, zkrátka všude tam, kde stává vykořisťovatelů a vykořisťovaných, vidíme revoluční organisace, jejichž cílem jest „anarchistický komunismus“. Úplná a nezkrácená svoboda každého člověka bez rozdílu pohlaví a pleti; zrušení peněz, co známek pro výměnu, ať jsou již z kovu nebo z papíru, zrušení soukromého vlastnictví majetku; odstranění všech vlád i států; zničení všech náboženských humbuků a pověr; konečně práci a vědu — které za společného spolupůsobení ze světové pouště vytvořily ráj a za to šlapány jsou v prach — pozvednout a postavit na přední stanovisko ve společnosti lidské, to jest tresť anarchistického komunismu!
Fixní idea! řekne buržoácký šosák. My docílíme vše pozvolna a volebním lístkem bez revoluce, odpoví. A mnohý dělník dobráček, který je majitelem baráku, který není ani tak velký jako holubník milionáře, ten zase řekne: „to jsou ti anarchisté, co hlásají svobodu a kdyby zvítězili, vzali by mě baráček. Ne, s tím nesouhlasím, barák je můj a nikomu ho nedám!“ — A takový nevědomý dělník chodí, žvaní nesmysly, nadává anarchistům a neví o nich nic jiného povídat, než ten nesmysl, že se chtějí dělit a jemu vzíti barák. Buržoáckému šosáku, jehož jediným ideálem je všemohoucí dolar, a který se v životě nestaral než o břicho své, pravíme: „Anarchisté, nežli prohlásili sociální revoluci za poslední a konečnou cestu k dosažení svobody a lidského blaha a štěstí, využitkovali dříve všecky mírné cesty a prostředky, které zákony a státy dělnictvu poskytují. Na všecky petice, resoluce, žádosti a prosby odpověděno ale se strany panujících násilím a pronásledováním. Volební lístek v každé zemi, ať v monarchii nebo v republice ukázal se, že pro dělnictvo nemá jiné ceny, nežli aby se dvakrát za rok pobavilo a utvrzeno bylo v domněnce, že ku státním a úředním korytům přišli ti „praví“ a dělnictvu pomohou — z bláta do louže. Zástupci lidu, jak se každý přesvědčiti může, dokud trvá privátní majetek a peníze, nemají na mysli nic jiného, nežli obohacení sebe. Je tisíckrát již dokázáno, že mnohý ten zástupce vstupoval do zákonodárný s tím pevným úmyslem, pracovat poctivě, pro ty, kteří jej zvolili. Ale lesk zlata jest mocnější než dobrá vůle a tak mnohý zástupce šel do zákonodárný co poctivec a po zasedání šel domů jako zloděj, darebák a zrádce svých přátel. A to se bude opakovat tak dlouho, dokud nebudou odstraněny peníze a privátní majetek. Odstranit toto volebním lístkem jest nemožností a proto zvolili jsme cestu jistou a poslední: sociální revoluci.“
Dělníku, který má strach, že mu anarchisté vezmou barák, pravíme: „Kolik baráků potřebuje člověk, aby měl slušný byt? My myslíme, že jednoho řádného domu má dělník a vůbec každý člověk dost. A dělník, má-li barák, žádný mu ho nebere, má právo do smrti v něm bydlet. A snad má mnohý strach, kdo ho dostane po jeho smrti? Pak ho dostane ten, kdo ho bude potřebovat v příští společnosti. Nikdo nebude bydlet pod širou oblohou a nikdo nebude vyhazován z bytu na ulici, jako se dnes stává!“
Nepřeje si snad dnes každý dělník, aby práce jeho byla snesitelnější, aby měl méně starosti a lépe žil, aby ducha svého osvěžit mohl zábavou? Zajisté si to přeje každý a kdo to si přeje, jest komunistickým anarchistou ať již chce nebo nechce, ten patří do našich řad a jeho povinností jest s námi společně pracovat na odstranění loupežníků, aby celý svět a vše co na něm jest, patřil všemu člověčenstvu a co jednotlivci žádnému.
Organisace naše nevztahuje se na jednu zem, stát nebo národ, nýbrž jest mezinárodní, světová a proto i my, český pracující lid, tvoříme jeden úd mocného tělesa revolučního a nebude od místa, abychom si řekli, jak vykonali jsme naše revoluční poslání. Konali jsme pilně naše povinnosti v zájmu agitace a organisace ? Rozšiřovali aneb starali jsme se o rozšíření našich časopisů a brožur? V obojích případech musíme říci, že vysvědčení naší činnosti je nedostatečné. Na mnohých místech místo šíření našich zásad bylo jen hodně osobních hádek a sporů, což mělo zhoubný vliv na naší organisaci. V Chicagu například začly se hádky o zásady v „Právu Lidu“ hlásané, které dostouply k hádkám osobním. A jaký vliv to mělo na naši organisaci, to vědí nejlépe soudruzi v Chicagu. Ten indiferentní lid, který nepatří dosud k žádné straně, když pozoruje ty neplodné hádky dvou stran a ku konci osobní nadávky, řekne, že obě strany nestojí za nic a k oboum obrátí se zády. Dle mého náhledu myslím, že u agitaci naší máme osobnosti nechat stranou.
My co anarchisté každému musíme nechat volnost v jeho jednání, třeba to byli dřívější anarchisté. Nechme je stranou a hleďme ten lid, který jde po nepravé cestě, poučit o lepší, ale důvody. Ať protivníci sebe sprostěji nás napadají, my argumentujme slušně a věcně. Svornost, láska a přátelské jednání mezi sebou, čestné a charakterní jednání vůči indiferentnímu dělnictvu, učiní naše organisace velkými a pevnými. Která strana bude mít sympathie mass na své straně, ta bude v příští revoluci vítězem. To si pamatujme, dle toho jednejme!
Co se týká rozšiřování tiskopisů, nečiní to soudruzi zde jako v Evropě. Tam býval každý soudruh jednatelem, prodavačem a rozšiřovatelem dělnické literatury. Zde se však zvolí v dělnickém spolku jednatel a ten se má pak sám starat o rozšíření časopisu. To je pochybeno. Každý soudruh a člen Mezinárodní Dělnické Jednoty má býti rozšiřovatelem našich spisů a sběratelem předplatného a příspěvků. Každý také sám má býti odběratelem a předplatitelem „Dělnických Listů.“ Zkrátka každý má pracovat dle svých schopností a sil jak pro spolek, tak i pro náš časopis „Dělnické Listy“ a ne si myslet že již vykonal svou povinnost, když jednou za 14 dní navštíví schůzi. Když každý soudruh si veme za povinost, získat za čtvrt roku aspoň jednoho nového předplatitele Dělnických Listů a člena spolku a bude se to opakovat za rok čtyrykrát, pak můžeme říci, že jsme konali svou povinost a práce naše bude korunovaná zdarem.
František Choura, Cleveland, 1895.
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 16.02.1895
Veřejná schůze dělníků v Newarku, N. J., pořádaná tamějším Česko-dělnickým vzdělávacím spolkem v neděli 10. února 1895 odpoledne v spolkové místnosti Juliusa Zingga, v Bedford ul, nebyla tak hojně navštívena jak toho důležitost doby i účel schůze vyžaduje. Za příčinu toho ovšem dlužno považovati velký úpad sněhu a špatné počasí, neb mnohým bylo nemožno do schůze se dostati; za druhé je to děsná netečnost ku všem dělnickým podnikům, s kterou se američtí dělníci všude nejvíce vyznamenávají. Nicméně sešel se přece dosti slušný počet mužů. Kolem čtvrté hodiny zahájil soudruh M. Schamal schůzi, vylíčil její účel a udělil pak slovo soudruhu Františku Hlaváčkovi z New Yorku, který v řeči skoro dvě hodiny trvající líčil všestranně postavení, bídu, otroctví a zápasy pracujícího lidu, jakož i jeho tužby a konečné cíle. Řeč jeho vyslechnuta byla s tou největší pozorností a že nalezla všeobecného souhlasu, dokázal potlesk, který jí doprovázel. Po řeči soudruha Františka Hlaváčka mluvil opět soudruh Schamal, který zároveň schůzi předsedal a an doba pokročila, uzavřel schůzi s poděkováním za slušnou návštěvu a vyslovil naději, že příští schůze bude ještě hojněji navštívena. Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 16.02.1895
Česko- dělnický vzdělávací spolek „Pokrok“ v Passaic, N. J., pořádal v sobotu večer, dne 9. února 1895 v Belmont Park Hotelu taneční a deklamatorní zábavu. Všichni přátelé a soudruzi z Passaicu i z New Yorku a okolí jsou přátelsky zváni. Soudruzi z Nutley, Newarku a z New Yorku, kteří jen poněkud mohou, měli by již ze solidárnosti navštívit zábavu našich soudruhů v Passaicu. O všeobecné pobavení a obveselení je bohatě postaráno. Doufejme, že návštěva bude co nejhojnější. Vstupné obnáší pouze 10 centů.
