Valná hromada Skupiny socialistických bezvěrců Obrnice (1924)

Místní Skupina socialistických bezvěrců v Obrnicích konala dne 10.února 1924 svojí výroční valnou hromadu ve spolkovém hostinci „U Kuchlera“ v Patokryji. Byl zvolen výbor pro rok 1924 ve složení: předseda Nový Václav, který byl předsedou i v předešlém roce. Místopředsedou zvolen Foukal Antonín, důvěrníkem Zeman František, jednatelem Formánek František, místojednatelem Hronek Josef, pokladníkem Dufek a místopokladníkem Rulf J. Revisori účtů zvoleni Molcar Martin a Munk Hugo. Přísedícími členy výboru zvoleni Ryčková Josefa, Kuklík Jan, Matějovic Jan a Plaus Jan. Kolportérem časopisu organizace „Maják“ pověřen Kašpar Adolf.

Dvořák Antonín (1882-?)

Anarchista a odborový aktivista Antonín Dvořák se narodil 6. června 1882 v malé obci Sobočice u Kouřimi. Také Antonín Dvořák, jako většina českého dělnictva ze severu se vydal koncem předminulého a počátkem minulého století „za štěstím“ do severočeské hnědouhelné pánve. Do Želének dorazil v roce 1902 ve svých dvaceti letech a začal kopat na šachtě.

Na severu se seznámil s anarchistickými myšlenkami a brzy se sám zapojil do činnosti tamního anarchistického hnutí. Velký vliv na něj měl anarchosyndikalismus, pro který horlivě agitovali po severu známí Karel Vohryzek, Ladislav Knotek, Bedřich Kalina a další. Mladý horník se přidal k anarchosyndikalistickému odborovému svazu České federaci všech odborů a k ní přidružené Hornické federaci.

Jako anarchista odmítl věřit povídačkám o bohu a poslušnosti Římu, jakožto hlavního symbolu autority a státu. Společně se manželkou Marií Dvořákovou vystoupili z katolické církve a stali se bezvěrci. Veřejně se ke svému bezvěrectví při Federaci bezvěrců při České anarchistické federaci přihlásil na stránkách anarchistického časopisu „Zádruha“, přičemž reagoval na výzvu otištěnou 18. listopadu 1912. Když je v létě 1908  státem rozpuštěna Česká federace všech odborů a Hornická federace, následující rok vstoupil do nově utvořených anarchistických odborů Zemské jednoty horníků, která ovšem byla zakázaná v souvislosti s represemi během první světové války počátkem roku 1915.

Anarchistické odborové aktivity znovu ožívají brzy po ukončení 1. světové války. Ve dnech 28 – 29. prosince 1918 se konal ustanovující I. sjezd syndikalistických odborů Sdružení československých horníků v Duchcově. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která personálně a tradicí propojovala anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Antonín Dvořák navázal na svoji předválečnou odborovou činnost a stal se členem Sdružení československých horníků. Aktivní byl v místní odbočce svého bydliště v Želénkách. Stal se předním členem a v roce 1921 byl na valné hromadě zvolen předsedou a zastupoval tak přes 500 místních syndikalistů. V té době pracoval jako horník, profesí kopáč uhlí na dole Konkordia v Želénkách. Po válce bydlel v Želénkách v domě s číslem popisným 46.

Mezitím však zemřela jeho manželka Marie Dvořáková, s níž měl dvě dítka. Staršího syna Jaroslava Dvořáka narozeného 26. srpna 1912 a dceru Miroslavu Dvořákovou narozenou 15. května 1915. Po smrti manželky se Antonín Dvořák seznámil s Boženou Jančovou, narozenou 29. prosince 1895 v Hospozínku u Slaného. Přistěhovala se do Želének v roce 1920. Božena se stala jeho družkou a sdíleli společnou domácnost. Narodila se jim také nemanželská dcera Jiřina Jančová dne 28. února 1920.

Počátkem roku 1919 se Antonín Dvořák sešel s několika místními se záměrem založit družstvo. Tento plán se realizoval 28. května 1919, kdy bylo spoluzaloženo Obecné prospěšné stavební a úsporné družstvo v Zabrušanech, které v obci postavilo několik domů pro své členy. Jako delegát místního hornictva byl také zvolen za člena deputace, která požadovala od Mostecké uhelné společnosti výstavbu hornických bytů. Na nátlak syndikalistů bylo poté postaveno několik desítek bytů v Zabrušanech v domech s čísly popisnými 69 a 70.

Odborové snahy anarchistů za osmihodinovou pracovní dobu v roce 1900

Perzekuce anarchistického hnutí na podzim roku 1899, která vedla k rozpuštění většiny anarchistických spolků, hnutí nezastavila. Brzy poté vznikla řada nových spolků a hlavním požadavkem anarchistických horníků se stalo prosazení osmihodinové pracovní doby.

Dne 29.prosince 1900 vyšlo ve zvláštním čísle anarchistické odborného listu „Horník“ provolání vyzývající těžařské společnosti, aby bezodkladně od nového roku 1901 zavedly na všech dolech osmihodinovou pracovní dobu. Akce byla připravena na několika předcházejících veřejných schůzích a táborech lidu. Anarchisté prohlásili, že pokud nebude tomuto požadavku vyhověno, nenastoupí 2.ledna 1901 do práce a vyhlásí stávku. Majitelé a správy dolů požadavek odmítli a požádali o pomoc politické úřady, přítomnost armády a četnictva museli státu hradit ze svého. Do severních Čech bylo pro udržení pořádku povoláno velké množství četnictva. Jelikož anarchisté viděli, že uhlobaroni i státní moc je připravena na likvidaci stávky, vyhlášení stávky museli odvolat, bez momentu překvapení, neměla stávka šance na úspěch.

Anarchisté se však nevzdali. Na 24.únor 1901 byla do Mostu svolána konference horníků, které se zúčastnilo 67 delegátů, na které byl plán stávky a boje za osmihodinovou pracovní dobu poupraven. Na konferenci bylo dohodnuto, že nebude stanoveno pevné datum, ale vyčká se příhodné situace. Redaktor listu „Horník“ anarchista František Hajšman dostal za úkol vydat letáky a potom bude akce zahájena. Akce se ovšem protahovala.

Na hornické konferenci 4.srpna 1901 v Ledvicích kriticky vystoupil anarchista Hynek Holub a kritizoval Františka Hajšmana, že nese hlavní podíl viny na tom, že stávka ještě nebyla zahájena. Hlavní příčinou nezahájení stávky byl ovšem spíše příchod krize v uhelném průmyslu a omezování těžby, nastala situace, kdy vyhlášení stávky nebylo příhodné a zaměstnavatelům do karet, protože se za této situace mohli klidně dovolit vyhlásit výluky.

III.sjezd Severočeské hornické federace

Již III.sjezd Severočeské hornické federace proběhl dne 10.dubna 1904. Sjezd rozhodl o položení základů pro budování širší organizace. Přítomní delegáti z řad anarchistických horníků pověřili Karla Vohryzka vypracováním stanov a padlo rozhodnutí sdružovat se dle spolčovacího práva. Bylo konstatována bohatá činnost, v uplynulém období za první tři měsíce roku 1904 bylo uskutečněno 176 schůzí, nejvíce v Lomu a Mostu. Severočeská hornická federace vzrostla i početně. K 1.dubnu 1904 čítala 823 členů. Zároveň bylo rozhodnuto přijmout do redakce svazového časopisu Omladina duchcovského veterána a redaktora anarchistu Tomeše Kašeho. Časopis Omladina tak byl napojen přímo na hornické spolky, a mohl si dovolit vyplácet obstojné honoráře. Na sjezdu padlo rozhodnutí nespolupracovat s „Volnými socialisty“ ustanovenými na Sokolovsku, kteří se zrovna odštěpili od sociální demokracie pro jejich kladný vztah k parlamentarismus a rozhodlo se vyčkat kam se posunou.

Douša Alois(1867-1939)

Dělnické hnutí reprezentované anarchisticky smýšlejícím dělnictvem na severu Čech sice z valné většiny tvořili horníci, avšak byly zastoupeny i další profese od továrních dělníků po malé živnostníky. Nechyběli ani skláři, kteří v oněch dobách patřili k hlavnímu koloritu Košťan, kde fungovalo několik skláren.

Předním představitelem tohoto odboru byl košťanský sklář a anarchista Alois Douša, který se narodil 6. prosince 1867 a zařadil se tak k té starší generaci anarchistů. Na svět přišel v středočeské obci Dolany na Kladensku. K anarchistickému hnutí se dostal již v jeho počátcích, v období tzv. neodvislých socialistů. Někdy v 90. letech se stěhuje na sever a jeho cesty vedou do Duchcova, kde se setkal s předními postavami tehdejšího hnutí Hynkem Holubem či Tomešem Kašem.

Jeho manželkou a oporou sdílející jeho anarchistické přesvědčení se stala Marie Doušová, narozená 30. prosince roku 1877 ve Zlíchově. V roce 1897 se jim právě v jednom z center anarchistického hnutí v Duchcově narodila 27. prosince dcera Aloisie Doušová. Poté nějaký čas pobýval v Trnovanech u Teplic, kde také fungovala sklárna, kde jako sklář našel uplatnění. V té době se jim narodilo druhé dítko, dcera Helena Doušová a to dne 21. září 1904. Poté ho cesty vedly do Jeníkova u Duchcova, kde se mu 19. září 1906 narodil vytoužený syn Májoslav Douša. Synovi nedal jméno náhodně, má upomínat chicágské anarchistické mučedníky, na jejichž počest se slaví 1. máj jakožto svátek mezinárodní dělnické solidarity.

Někdy kolem roku 1908 se Alois Douša usadil v Košťanech, kde snadno našel uplatnění, jelikož zde bylo několik skláren. Policejní přihláška vypovídá, že se oficiálně nechal přihlásit 15. února 1908. Od té doby je jeho život spojen s tímto severočeských městečkem nedaleko Teplic pod úpatím Krušných hor. Někdy kolem roku 1913 bydlel na adrese Košťany č. p. 174. Jeho odborové působení v košťanských sklárnách však nebylo nijak snadné, což nebylo jen vinou zaměstnavatelů. Kupodivu musel čelit také neustálým útokům sociálních demokratů, kteří se snažili vyštvat každého, kdo měl jiné politické náhledy, především tedy anarchisty kritizující jejich parlamentní politiku a opouštění revoluční cesty k osvobození proletariátu. Ke škodě sklářů zde tvořili anarchisté názorovou menšinu a vedení sociálních demokratů dělalo vše možné, aby to tak zůstalo.

V roce 1904 byla založena Česká anarchistická federace (ČAF) sdružující anarchistické propagační skupiny. Do řad ČAF vstoupil také Alois Douša. Místní skupina České anarchistické federace se ustanovila i v Košťanech, a Alois Douša se stal jedním z její předních členů a aktivistů. Mezi místními dělnictvem rozšiřoval anarchistické myšlenky slovem i písmem, zejména prostřednictvím distribuovaných časopisů „Zádruha“ a „Mladý Průkopník“. Časopis „Mladý průkopník“ byl především listem anarchistické mládeže, která se stavěla proti militarismu podobně jako on sám.

Alois Douša jakožto anarchista přestal věřit v boha a vystoupil z katolického „ovčince“, jak byla v hnutí církev nazývána, a stal se aktivním bezvěrcem. V rámci místní skupiny ČAF organizoval bezvěreckou skupinu, propagoval bezvěrectví a nabádal místní dělnictvo k výstupu z katolické církve. Agitoval za sekularizaci školství, odstranění přítomnosti kněží ze škol a za odluku církví od státu. Bezvěrecké aktivity anarchistů přerušila válka, avšak po válce se brzy přihlásili opět ke slovu. Počátkem července 1919 se zformovala skupina anarchistických bezvěrců také v Košťanech u Teplic. Mezi zakládající členy a iniciátory patřili Alois Douša a Jan Zikán.

Takto o plánu založit Skupinu bezvěrců informují na stránkách Hornických listů: „Dává se tímto všem bezvěrcům v místě a okolí na vědomí, i těm, kteří by se shnilou církví chtěli rozejíti, aby se přihlásili za účelem založení skupiny bezvěrců. Přihlášky přijímá a informace uděluje Jan Zikán, Zámecká ulice 40 a Alois Douša, Karlova ulice 319.“ Potom co anarchisté založí Svaz socialistických bezvěrců, se i Alois Douša stává členem v rámci místní skupiny. Po velké válce bydlel Alois Douša na již zmiňované adrese.

V roce 1921 jej zaznamenáváme jako zaměstnance ve Sklárně Fankla v Hudcově u Teplic. Košťanský anarchista a aktivní bezvěrec odešel na věčný odpočinek dne 29. září 1939.

Alois Douša (1867-1939)

Bokr Josef (1889 – 1950)

Syndikalista Josef Bokr pocházel z Vysočiny. Narodil se 19.března 1889 v obci Čepice nedaleko Třeště. Vysočina byl chudý kraj, a tak se jako mladý vydal do světa. Dostal se až do západních Čech, kde vydržel až do roku 1914. Živil se jako tovární dělník v Plzni. Ještě v roce 1914 se však odstěhoval do severočeského uhelného revíru a usadil se v Košťanech. V Košťanech se seznámil se svojí nastávající Annou Kállovou, která se narodila dne 22.listopadu 1896 nedaleko Košťan, v osadě Hejnice u Jeníkova. Také ona se v Košťanech usadila teprve v roce 1914.

Po první světové válce se na severu Čech z řad anarchisticky smýšlejícího hornictva obnovila jejich odborová organizace. Ve dnech 28. a 29.prosince roku 1918 ustanovili v Duchcově Sdružení československých horníků. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Tou dobou se Josef Bokr začal živit jako havíř – profesí kopáč. V roce 1921 fáral na dole Helena, kde se také seznámil se syndikalistickými myšlenkami a členy Sdružení československých horníků. Jeho kolegy v práci se stali syndikalisté Josef Souček, Emil Jelínek či Jan Harus. Josef Bokr se stal členem místní odbočky Sdružení československých horníků v Košťanech a jeho cesty často vedly do hostince „U nádraží“, kde měla místní syndikalistická skupina svoji spolkovou místnost, kde navštěvoval členské a výborové schůze, účastnil se přednášek a dalších veřejných akcí. Již zmiňovaný hostinec sloužil jako spolkové sídlo anarchosyndikalistických a anarchistických skupin již před první světovou válkou. Přestože Josef Bokr nepatřil mezi přední postavy syndikalistických odborů, byl spíše jedním z tisíce řadových členů, na valné hromadě košťanské odbočky byl v roce 1929 zvolen členem výboru.

Josef Bokr společně se svými kamarády ze Sdružení československých horníků odmítl diktaturu proletariátu a bolševismus. V polovině dvacátých let minulého století se postavil proti likvidaci syndikalistického hnutí a jeho splynutí s rudými odbory. Stejně tak odmítl vstoupit do komunistické strany a přidržel se taktiky politicky neutrálního revolučního syndikalismu. Zůstal věrný přesvědčení, že dělnictvo nejlépe uhájí své zájmy a potřeby kolektivní silou bez politických stran, které naopak dělnictvo rozdělují do různých mnohdy nepřátelských frakcí. Věřil, že socialistickou společnost lze uskutečnit generální stávkou a ne parlamentním bojem, a jedině tím, že se o to dělnictvo přičiní samo. Josef Bokr a jeho žena nebyli jen syndikalisté, byli také bezvěrci, tak jako většina pokrokově smýšlejícího dělnictva. Rozmach bezvěrectví mezi severočeským hornictvem mělo původ především v anarchistickém hnutí.

Za nacistické okupace pochoval Josef Bokr svoji manželku Annu Bokrovou, která zemřela dne 17.února 1941. Přežil ji o devět let, on sám navždy odešel 6.února 1950. Pochováni jsou oba na hřbitově v Košťanech.

Bokr Josef (1889 – 1950)

Holeček Čeněk (1893 – 1948)

K předním představitelům syndikalistického hnutí horníků v období první Československé republiky patřil také místní rodák Čeněk Holeček. Narodil se dne 8. července 1893 do rodiny havíře Hynka a Anny Holečkových. Otec Hynek Holeček pocházel z obce Unhošť a maminka Anna ze sousední obce Svárov. Do Želének se přistěhovali v roce 1885 a tatínek se živil jako horník, před rokem 1914 nastoupil do penze. Čeněk měl ještě mladší sestru Antonii Holečkovou, která se narodila 4. března 1898. Sestra pracovala po velké válce jako dělnice u firmy Richl a spol. v Ledvicích.

Již před válkou začal pracovat na šachtě a po válce fáral na místním dole „Konkordia“ v Želénkách. Na stejném dole pracovalo také několik desítek členů syndikalistické odborové organizace Sdružení československých horníků. Čeněk Holeček se tak již ve svých mladých letech seznámil s anarchosyndikalistickými myšlenkami.

Ve dnech 28-29. prosince 1918 se konal ustanovující I. sjezd syndikalistických odborů Sdružení československých horníků v Duchcově.  Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Také Čeněk Holeček se stal členem místní odbočky Sdružení československých horníků, která v nejlepších letech sdružovala kolem 500 členů ze Želének, Zabrušan, Štěrbiny, Strak a Všechlap. Na valné hromadě odbočky v roce 1925 byl Čeněk Holeček zvolen za člena výboru. Ve stejném roce odmítl také vstoupit do komunistické strany a postavil se proti začlenění své syndikalistické organizace do rudých odborů řízených Moskvou a KSČ. Přidržel se svých idejí federalistického socialismu a taktiky politicky neutrální revoluční odborové organizace.

Již jeho rodiče byli bezvěrci, a ani Čeněk nikdy nevstoupil do katolické církve a zůstal bezvěrcem. Stal se také členem místní skupiny bezvěrců a později místní skupiny Svazu socialistických bezvěrců. V roce 1921 byl ještě svobodný, nevíme, kdy přesně, ale seznamuje se s místní rodačkou Antonií Slapničkovou, narozenou dne 30. listopadu 1896.

manželka Antonie Holečková

Manželka Antonie Slapničková však vážně onemocní a nakonec umírá dne 18. října 1939 v Léčebném ústavu v Arnsdorfu v Sasku v Německu. Čeněk Holeček ji následuje dne 20. listopadu 1948, pohřbeni jsou na místním hřbitově v Zabrušanech.

Holeček Čeněk (1893 – 1948)