Cleveland, O., 8. února 1894.

Český dělnický vzdělávací spolek Karel Havlíček Borovský neuznává žádného člena Č. D. V. S. č. I. v New Yorku (sociálně demokratický, dříve anarchistický), aniž kteréhokoliv člena cooperace „Hlas Lidu“ za správce fondu pro uvězněné soudruhy. My trváme na tom, by celý tento fond byl svěřen Janu Břežovskýmu, členu Č. D. V. S č. II v New Yorku (anarchistický) a ten co pokladník aby byl za fond Mezinárodní Dělnické Jednotě zodpovědným.

Za Č. D. V. S. Karel Havlíček Borovský Emanuel Ungerman, finanční tajemník  

New York, 18. února 1804.

„Český dělnický vzdělávací spolek „Ferdinand Lassalle“ prohlašuje, že považuje Jana Březovského, člena Č. D. V. S. čís. 2. za pokladníka pro fond uvězněných soudruhů, jež má býti za fond Mezinárodní Děůnické Jednotě zodpovědným.

Za Č. D. V. S. Ferdinand Lassalle Konrád Kubelle, t. č. protokolární tajajemník

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 24.02.1894, č.17

Chicago, 27. ledna 1894.

Panu Bernardovi Hercovi a Českému Dělnickému Vzdělávacímu Spolku čís. 1. v New Yorku.

Ctěný pane!

Domníval jsem se, že si na vašem charakteru necháte více záležet. Jak to ale vypadá, hodíte se tůze dobře do kategorie všech bezectných lidí. Zdali pak se pamatujete na onu pěti dolarovou bankovku ($5), kterou Český Dělnický Vzdělávací Spolek čís. 1. v Chicagu povolil na uvězněné soudruhy v Čechách a jež Vám byla odevzdaná, když jste zde minulého roku na jaře trávil, by jste jí odvedl na patřičné místo? Já přehledal celý minulý ročník „Hlasu Lidu“ avšak kvitována nikde nebyla!

Dále jsem si též vědom, že Č. D. V. S. čís. 1. a „Hlas Lidu“ pořádaly na 11. listopadu 1893 slavnost našich pěti mučedníků a po slavnosti pak kvitoval „H. L.“ $23, pravím tři a dvacet dolarů, které byly věnovány vdovám a sirotkům po popravených soudruzích.

Nuže, ct. pane Bernarde Herci a Č. D. V. Spolku čís. 1. v New Yorku, nemohli byste mně zdělit a zvláště české veřejnosti, kde ta pětka uvízla a kde těch $23 vězí ? Ty poslední nebyly dosud kvitovány v „Arbeiter Zeitungu“ a „Pioneer Aid and Support Association“ je též neobdržela a sirotci a vdovy, pod tlakem stávající všeobecné bídy trpí nedostatkem!

Pročež si neobtěžujte laskavě zdělit, co s těmi penězi jste učinili. O to Vás žádá jeden chicagský dělník, jemuž na věci mnoho záleží, aby se sbírkami nebyly činěny žádné švindle aneb se s nima neobchodovalo.

Dopis byl adresován bývalému anarchistu, nyní sociálnímu demokratu Bernanrdu Herzovi.

Pro „Dělnické Listy“ píše Themis z Chicaga.

Mnozí lidé se domnívají, že anarchismus jest brutálnost a násilí. Kdyby to ale bylo pravdou, pak by veškeré naše vlády platily za anarchistické, neb jejich panování spočívá pouze na brutálností a násilí; o tom jsme se bezpočtukráte přesvědčili.

Pohleďte jen na vypaseného kapitalistu, který po celý svůj život žádnou užitečnou práci se nezabýval — seděl pouze ve svém komptoiru při vypočítáváni, mnoho-li by mohl ještě na svých dělnicích vyždímat — jak on se svým dělnictvem hanebně nakládá! Přikladně onen několika násobný milionář homsteadských oceláren, když poslal ozbrojenou tlupu pinkertonců na své stávkující dělníky; zde se také shledáváme s propagandou činu, niž si bohatá třída udržuje své výsady a přec nikoho nenapadne, by ji co anarchistickou nazýval!

Panující třída může každodenně, třeba čtyryadvacetkrát, zákon přestoupit, ona může za příčinou zmáháni se vždy většího a většího bohatství, nevinný lid žalářovat a vraždit a přec ji to není za zlé pokládáno; a však jakmile některý dělník proti stávající zkažené a hříšné společnosti jen dost málo se prohřeší, tu hned do celého světa se bubnuje, že „stvůra“ anarchismu chce zničit celý svět a lid jsa spit těmi různými lžemi kapitalistického tisku, aniž by‘ přemýšlel co škodlivého a co užitečného pro společnost jest, přikyvuje mlčky, lhostejně hlavou. To jest ten slavný pokrok 19tého století!

„Zhouba anarchismu, pryč s anarchisty!“ volají jedni. „Schytat a zavřít je do blázince, ty střeštěnce, jež chtí hlavou zeď prorazit!“ přizvukuji druzí. „Nechť ti fanatikové raději se chopí volebního lístku, nechť přece pochopí jednou, že lidstvo pro jejich „střeštěné“ ideě neni zralé!“ volají třetí. A konečně z té nejbližší strany zaznívá: „Podlomte se nám sociálním opravcům a pochopte přece, že každý musí být dříve sociálním demokratem, nežli k anarchismu přistoupí!“

Těmto různým náhledům a nadávkám, jichž se nám dostává ze stran kapitalistických, přivykli jsme již dávno a i mnohokrát na ně odpověděli a je vyvrátili. Že ale v přítomném čase, od nejbližších přátel, idea anarchismu do směšného světla jest stavěna, vidíme se nuceni veškeré útoky na ni mířené odraziti a naše stanovisko na základě rozumovém obhájiti.

Nejslabší stránky duševního vývinu našich přátel jsou, že anarchismus a teror totožným činí a na základě tom odstrašují pak indiferentní lid od toho samého. Kdyby ale ve svém tisku (tím jest myšlen tisk evropský n. př berlínský „Vorwärts“ a jiné listy) nepsali a ve schůzích svých nekřičeli, že stoupenci anarchismu jsou přemrštěnci a boucharoni, kteří uznávají za radikální jen to, v čem se stále „bomby, jed, dynamit a revoluce“ opakuje, pak by zajistě v dělném lidu taká bázeň nestávala. Když ale sami dělničtí učitelové, jako například jsou Bebel a Liebknecht, takové makavé nesmysle hlásají; pak ovšem není divu, že idea anarchismu zdlouhavým krokem v před se ubírá, neboli pokračuje, jelikož ten náš dělnický lid slyší-li podobné úsudky, mysli sobě, že anarchismus musí býti něco hrozného a anarchistu ve své obrazotvornosti si už představuje co nějakého románového náčelníka lupičů s divokým vzezřením, jež má v každé kapse plno třaskavin, okolo pasu samé dýky a v každé ruce 75 kalibrový revolver.

Proč se boji věřící smrti? A proč mnohé malé děti, jsou-li ve tmě, se strašidel bojí? — Protože první, rafinovanými kněžoury jsou strašeni hrůzami pekla a druzí opětně od svých nepředložených matek, přepodivnými strašidly. Nevěrec žije a umírá pokojně, poněvač jest přesvědčen, že po smrti žádného jiného života nestává a dítě, jež nikdy nikým strašeno nebylo, též žádných strašidel a duchů se nebojí; a to samé jest i s anarchismem! Neboť dnešní dobou jest lid tůze dětinským, on nemá žádného vlastního přesvědčení, on jest jako klátící se metlice, kteráž podléhá změnám větru; zkrátka, on nevládne sám sebou a tím následkem jde z „přesvědčení“ do „přesvědčení“ různých společenských spasitelů a též snadno ty různé strašáky od nich přijímá.

Podobným příkladem, který se zrovna, hodí do tohoto pojednáni, mluví Kropotkin v jedné stati svého spisku, jež nese název: „Anarchistická mravouka.“ Nechme jej mluvit. Kropotkin píše:

„Ale tito odvěcí nepřátelé každé myšlenky — tyto vlády, fabrikanti zákonů, kněžouři — pozdvihují se ze svého položení. Oni se spojují dle svých nejmožnějších sil, omlazujíce svou víru a své zákony, v tom co v různých massách vycházející duch času přistřihují; a otroctví charakteru a mysle, které určitě směřuje úplnou společenskou desorganisaci přivoditi, onen užitek dle spokojenosti jednoho, ono zbohatnutí druhého a ona mylná naděje třetího, hledí využitkovati, jdouce na novo opatrně za svým povoláním, v tom co se všeho, již od svého mládí, zmocňují. Duch dětský jest tak sláb, že se dá docela lehce upoutati; a nato jest celá jejich činnost namířena. Oni ho činí bázlivým vyobrazujíce, mu práh pekla, otřásají ho pomstou neuprositelného boha a zrcadlí mu utrpení zatracených duší. O něco později představuji mu hrůzu revoluce a využitkuji každý chybný krok revolucionářů, by jen z tohoto dítěte „přítele pořádku“ učinili. Kněz ho přivykne na idee zákonné, by ho spíše utvrdil pro to, co on božskými zákony nazývá a advokát pak mu zdělí o zákonech božských, aby tím snáze a lépe občanských zákonů poslušno bylo. A v následku každému zvyku podlehnouti, béře chod myšlenek vzrůstající generace, každou náboženskou, autoritu a v zápětí otrockou poslušnost na se — autorita a otrocká mysl jdou vždy ruku v ruce což my s bolestí u našich časových soudruhů, končí, Krapotkin, tůze dobře pozorovati můžeme.“

Chcemeli ale aby lidstvo nepodléhalo hořeji uvedeným zvykům a bylo pro příští společnost způsobilé, chcemeli aby lidstvo lnulo láskou k idei naši a chcemeli aby idee naši se nebálo, musíme především hledět, by dostalo proletářského vzdělání, musíme ho učit ku samostatnému přemýšlení a jednání, musíme mu zdělit, jakých cílů a tužeb se domáháme, jakou společnost bychom jsme si přáli a konečně ho na veškeré nynější společenské zla upozorňovat, pravdivými a citlivými slovy líčit jeho bědný stav, jeho mravný i hmotný úpadek a báječný přepych na straně druhé, aniž bychom jsme užívali nějaké jezovitské taktiky, běhajíce okolo samé věci, jako okolo horké kaše, odstrašujíce jej různými nesmysly od pravé cesty.

Chceme-li aby byl lid pro naše zásady nadšen, musíme ukázati že jsme nadšeni též, chceme-li aby byl náš pracující lid pro naší svátou věc obetavým, musíme se také co obětaví bojovníci ukázati a chceme-li aby lid tuto šlechetnou ideu anarchismu za svou pojal, musíme jí též tomuto lidu hlásati a zajistě, budem-li se dle zde podaného řídit a hlásati tomuto lidu, ať již slovem aneb tiskem, že anarchismus není nic jiného, nežli největší svoboda a spravedlnost, která jest pravý opak úplatné „spravedlnosti a svobody“ nynější, pak zajisté naše hnutí čerstvějším a jistějším krokem půjde ku předu.

Musíme mu též zdělit, že anarchismus jest zároveň ten největší pořádek bez ovládaných a vládců, bez utýraných a tyranů, bez žebráků a bohatců, že jest nejšlechetnější vědou 19tého století, která chce učiniti veškeré lidstvo blaženým, šťastným a sobě rovným, která chce odstraniti veškeré příčiny stávajícího nepořádku a nahraditi je společností volnou a zdravou, kdež by slunko svobody a rovnosti každému stejně svítilo; kteráž chce tuto stávající zkaženou a nespravedlivou společnost přetvořit v jeden velký „oul“ pilných včel, bez veškerých líných a z píle jiného tyjících trubců.

Nuže jest v tom něco strašného, něco přemrštěného, čeho by se lid musel báti? Nuže jest to možné, aby lid zdravě myslící, spíše miloval tyranii, žebrotu, nahotu a vůbec veškeré dnešní sociální nemoce nežli to, co ho může z děsného otroctví vysvobodoti, jej úplně štastným učiniti a na důstojnost lidskou ho povznésti? To není nikdy možné! Neboť lid lnul vždy spíše ku svobodě, nežli k tyranii!

Objasnili jsme, jak jest malicherným a dětinským anarchismus co nějakou brutální a přemrštěnou věc lidu malovati a nyní se podíváme, zdali úsudek, „že každý dřive sociálním demokratem se státi má, nežli k anarchismu přistoupí“, na zdravém základu spočívá.

Ti lidé, jež nám anarchistům toto pravidlo stavějí, odvolávají se na to, že též napřed sociálními demokraty se stali, než-li přistoupili k anarchismu; vždyť oni sami dokládají — jsou-li mezi sebou — že kdyby sociální stát se uskutečnil, mnoho děsnější otroctví v něm by stávalo, nežli stává ve spukřelých státech společnosti stávající. Avšak oni jinak nemohou myslet a jednat, nežli podle stávající šablony a proto řeknou: „Státní socialismus byl předchůdcem anarchismu, proto každý musí být dříve sociálním demokratem nežli k anarchismu přistoupí“ — toť filosofií našich sociálních demokratů na sklonku pokročilého 19. století!

Kdybysme se podrobili výkladům našich odpůrců, učinili bysme se směšnými, že pokročilými dělníky se nazýváme, neb jen ta třída lidu může se pokročilou zváti, když ona též s duchem (pokrokem) času pokračuje; nikoliv ale, když se drží toho co někdy dokonalým, ale nyní nedokonalým se ukázalo.

Kdybysme srovnali první vývin socialismu se socialismem Karla Marxe a Ferdinanda Lassalle, kdybysme srovnali socialismus těchto dvou reformátorů s anarchistickým kommunismem Petra Kropotkina a jiných, pak přijdeme vždy k tomu, že to novější, svou logickou vyspělostí, činí to starší přežilým.

Jako vše ve vesmíru se pohybuje a nic není stojatého, tak i lidský duch pokračuje bez únavy, aniž by při jedné vymoženosti zůstal stát! Každé století mělo své myslitele, své učence a své filosofy, kteří přemýšleli a zkoumali o věcích svými předchůdci nedohotovených. z nichž pak vytvořovali vždy a vždy věci aneb idee nové, zdravější a duchu času odpovídající.

A myslel by si snad někdo, že člověčenstvo zůstane na svém duševním pokroku stát? Mýlil by se! Neb vše to, o čem jsme dnes úplně přesvědčeni, že nejdokonalejším jest, možná že v příštím století podlehne ještě novějším a dokonalejším opravám!

Ať už sledujeme vývin od prvního počátku primitivních strojů, až do nynějšího paro a elektrostrojníctví, ať stopujeme přírodovědu ať astronomii, ať anatomii, vůbec ať už stopujem veškeré prvopočáteční odbor věd až do jejich dnešního vývinu, pak shledáme se při každé se stejným výsledkem, že lidský duch nezůstává státi, ale pokračuje stále a stále v před a bude pokračovat tak dlouho, dokud na našem zemském tělesu lidský život neveme zkázu — nevyhyne!

Tato fakta již dokazují, že pravidlo sociálními „učenci“ nám kladené, zavání čirým zpátečnictvím; nežli ale přikročíme k věci samé, jíž tato kapitola věnována jest, zjistíme náš spravedlivý úsudek dalšími příklady.

Když my anarchisté, by sme se měli vzdáti na několik roku naší idee a podřídit se naším sociálním demokratům „že každý musí být napřed sociálním demokratem nežli k anarchismu přistoupí“, pak bychom mohli též říci, že každý katolík se musí napřed stát israelitou, by katolictví lépe prospíval, že každý protestant musí mít katolické vychování, by snáze protestantismus úplně pochopil, aneb že každý otec a matka, jež veškerého náboženského bájesloví se zřekli, musí dáti své dítky křtít, do náboženských škol je posílat a náboženství je učit, by pak snáze svobodářství přijali!

Nuže, ty lidský mozku, ty lide, když hrůzy pekla, slasti vylhaného nebe, mstivého (vymyšleného) boha a lstivého a chytrého ďábla si odhodil do starého haraburdí, pravím tyto nesmyslné pověry, které tě stály dlouhé řady let bojů a přemýšlení, než jsi je zavrhl, než jsi dospěl k  tomu přesvědčení, že to samou nesmyslnou, flanďáky vymyšlenou lží jest, zdali pak by jsi souhlasil, aby s tebou rozené pokolení respektivě tvé dítky do těchto lží a nesmyslů uvrženy byly a ty samé dlouhé duševní boje prodělaly, které jsi sám prodělati musel? Tím bych ničil pokrok dalšího vědění! — odpověděl by si. A nyní jsme u samého jádra, když nesmysle našich odpůrců dostatečně jsme příklady vyvrátili a abysme mohli na celé jádro, okolo něhož se tento odstavec točí, odpověděti a na základě rozumovém, důvody nám kladené, vyvrátiti, postavíme si ještě otázku: ,,zdali jest pravdou, že sociální demokracie lidu přístupnější jest, něžli idea komunistického anarchismu.“

Jsou též „anarchisté,“ kteří se domnívají, že ideály anarchistů a sociálních demokratů jsou stejné, toliko ty cesty ku dosažení ideálů těch, rozdílné jsou. Já o tom ale pochybuju, neboť idee obou stran jsou zrovna tak rozdílné, jako cesty ku jejich docílení. — Pravda jest, že obě strany pracují ku odstranění dnešního hříšného systému, pravda jest, že obě strany po svém vítězství stejným spůsobem veškerou výrobu chtí řídit — tož ale přece rozdílu mezi nimi stává!

Celý rozdíl mezi anarchismem a sociální demokracií jest pouze ten, že ti poslední chtí zřídit sociální stát, který by se hemžil jen samým úřednictvem a rozmanitými zákony, neboť sociální demokraté na sebe menší maličkost zákonů požadují. Mimo toho oni nesouhlasí, by každý člověk dle svých schopností pracoval a požíval dle svých potřeb, nýbrž oni stojí na tom bodu, že každý bude odměněn dle své práce, neboli, že každý má obdržet tolik mzdy, co za svou práci zaslouží; přetvoření nynější společnosti, odstranění soukromého kapitálu, vychovávání dítek v ústavech, volné manželství a zřízení výrobních družstev, jest zrovna tak požadavkem sociálních demokratů jako anarchistů. Zde vidíme, že mezi těmito dvěma stranami nestává tak ohromného rozdílu a na tom základě i massám pracujícího lidu stejně přístupny jsou. Neboť chceli upřímný sociální demokrat svou ideu rozšiřovat, by více přívrženců nabývala, bude se potkávat zrovna s takovými překážkami a zrovna ty. samé nepřátele všeho ušlechtilého na se poštve, jako zásadný a upřímný anarchista.

My si ale dovolíme jíti ještě dále a tvrditi opak toho, co tvrdí sociální demokraté a sice, že anarchismus pro svou ušlechtilost a lidskost o mnoho přístupnějším jest ku šíření se mezi pracujícím lidem, nežli demokratický socialismus! Neboť první přislibuje každému jednotlivci tu nejúplnější svobodu, kdežto ten poslední (demokratický socialismus), individuelní svobodu popírá a chce, by jednotlivec celku se podroboval, jakož i aby celé řadě různých úředníků slepě poslušen byl. Abysme seznali zpátečnické zřízení sociálního státu, v němž by pracující lid opětně otročiti musel, pojednáme o tom v odstavci příštím.

Sociální demokraté se musí tuze málo mravními cítit, když musí mít ve svém příštím společenském zřízení plno autorit, jež by měly pracující lid držet na uzdě, stát, zákony, policie a úřadnictvo budou ty nejhlavnější činitelé veřejného pořádku a mravu, jímž každý jednotlivec, třeba i proti své vůli, musí se podrobiti.

V sociálním státu bude zákon na určitou dobu pracovní, bude zákon na ustanovení pracovní mzdy ve způsobě poukázek, bude zákon stanovící mnoholi poukázek smí stát ročně razit, bude zákon ku ustanovení služební lhůty toho neb onoho úředníka, bude zákon stanovící svobodu a spravedlnost a zároveň i jiný, který by každého trestal, když by jednal svobodněji nežli je mu v zákoníku předepsáno; budou zákony stanovící volné manželství, vychovávání dítek, veškeré veřejné i soukromé úřady jakož i školství a budou zákony ku stanovení výrobních družstev, veškeré výroby dopravních prostředků; vůbec každá maličkost, jaká jen by mohla stávat, bude se opírat o svůj vlastní zákon! A tyto zákony mohou se po čase dočkat takového množství, že třeba převýší i počet olympských bohů a polobohů, o nichž nám mythologie starých Řeků vypráví; zkrátka, kdyby ten sociální stát došel svého uskutečnění, byl by tak těmi rozličnými zákony zdrátován, že by lidstvo nemohlo ani volně dýchat, cítíc se o mnoho otročtěji nežli se cítí dnes!

Neboť veškeré rozkazy a zákony vycházely by z centrálního tělesa, které by rovněž sestaveno bylo dle způsobu dnešních parlamentů, toliko s tím rozdílem, že by v sociálním státu žádného jednotlivého vládce nestávalo, nýbrž že by jich byl plný parlament — centrální těleso.

Vmysleme se do první doby sociálního státu a sledujme postupný vývin, jež by zřízení jeho následoval. Dejme tomu, že sociální demokraté by odhlasovali sociální stát a na to druhý den by se hned uchopili vlády. Samo sebou se rozumí že naší peněžní králové by se vzdali svého panství, přenechavše veškerý majetek i vládu celému národu a stavše se hned členy téhož samého. Po tomto převratu by se nejdříve dělnictvo v  různé výrobní družstva sorganisovalo, vezmouc veškerou výrobu do svých rukou a aby vše běželo v náležitém pořádku, aby dělnictvo dle své zásluhy, nikoliv však dle potřeby, bylo za práci svou odměňováno, přišly by hned do oběhu sociální poukázky, které by sloužily, dle sociální theorie, co všeobecný „výměnný“ prostředek. Jelikož ale naše nynější poukázky, jež my (v  Americe dollary, v Rusku ruble, v Německu marky, ve Francii franky a v Rakousku koruny) penězi nazýváme, které též za výměnný prostředek sloužiti mají, ač vlastně veškeré nynější společenské demoralisace příčinou jsou. Staly by se i sociální poukázky, ve společnosti příští, zdrojem všech nepravostí. — To uvidíme ve vývinu dalším.

Aby výroba a veškeré veřejné práce náležitě se řídily a nad blahem státu mohlo býti bděno, přistoupilo by se k volbám. Že ale v každé vládě, ať již byla ve formě jakékoliv a kde volební systém byl zaveden, strany se vyvíjely, vyvinuly by se i různé strany ve státu sociálním, z nichž každá postavila by si do boje svého čekance, jehož by uznávala za způsobilého ku hájení svých zájmů. Tito čekanci (kandidáti) by byli tak zvaní „vůdci“ státu (bez kterých ani dnes sociální demokraté se neobejdou) a byli by voleni do centrálního výboru — vlády. Mimo toho volili by se hned: správcové měst, továren, hor a dolů, dopravních prostředků a více jiných, takže volební boj by se rozvinul na celé čáře. Jelikož ale sociální demokracie chce učinit rodinný majetek, jež pozůstávali bude v sociálních poukázkách, dědičným a každý dělník musí pracovati s jakousi srážkou, kteráž připadne co služné státním úřadníkům, bude se soustřeďovati majetek v rukou jednotlivců zrovna tak dobře jako dnes! Tito jednotlivci, jež by pak tvořili tu aneb onu politickou stranu, přispívali by tímto v poukázkách pozůstávajícím majetkem ku volebnímu reji a za „tyto“ kupovalo by se pak přesvědčení těch, které příroda neobdařila dovedností a zručností k práci při výrobě a kteří v následku tom méně a nikoliv dle potřeb, by byli odměňováni, neboť: pracuj dle svých schopností a užívej dle svých potřeb nebylo by v sociálním státu nijak trpěno.

Tato mezera nespravedlnosti, jež by se v  sociálním státu čím dál tím více zvětšovala, tato ukrutná nespravedlnost, kde činí se člověk zodpovědným za to že jej neobdařila příroda dobrým zdravím a tělesnými sílami, byla by právě tak ve volebním reji dobře využitkována, jako ve společností stávající. Kdo by hodně agitoval se sociálními poukázkami, ten by si pomohl k úřadu, kde by měl přece lepší postavení — měl by lepší příjmy a ještě by sobě na autoritu hrál — nežli kterýkoliv člen výrobního družstva!

Tato nová centrální vláda, ať by již byla volena na sebe kratší čas, pracovala by vždy všemi prostředky ku udržení a upevnění své moci a tím samým způsobem vyvíjely by se různé zákony, jež by stávající korupci zvyšovaly a jednání minority aneb jednotlivců utlačovaly a aby nikdo meze zákona nepřestupoval — to již by se sociálně demokratická policie o udržení pořádku postarala! A zdali by byla slabá, pak centrální výbor by se přičinil o zřízení pravé moci, pod záminkou, že sociální svobodě a celému státu hrozí nebezpečí; krátce řečeno, v sociálním státu by se vyvinul daleko horší a zhoubnější despotismus nynějšího.

A školství, v němž by se vychovávala nadějná mládež, hlavní to základ společenského rozkvětu, stalo by se zároveň nástrojem zpátečnického centralismu, neboť jak již praveno, odtamtud by vycházely veškeré společenské zákony a tím pádem by i byl zákon stanovící, jakým učebním předmětům se má mládež učiti, v  čemž by zajisté byl brán největší zřetel, by vychovávání mládeže se dělo v duchu státně sociálním.

Tato celá soustava se svou vládní formou, vžila by se v takém zpátečnickém duchu v mládež, že by pak na nějakou příští, lepši a dokonalejší reformu nebylo ani pomyšlení, neboť hesla národní strany by zněla následovně: „Kněží vládli, despoti vládli, peněžní buržoasie vládla a nyní budeme vládnouti my!“

To jest jen krátký nástin sociálního státu, přes nějž prý má člověčenstvo přejít k anarchismu, přes tuto společnost, která by nebyla o nic svobodnější, o nic spravedlivější a o nic užitečnější nežli jest stávající; ano, do takového špatného zřízení chtí naší noví spasitelově přivésti pracující třídu, kteráž by opětně musila sta a sta roků namáhavě pracovat ku jeho přetvoření, v kterémž by opětně po pravé svobodě toužící duchové byli věšeni, žalářováni a pronásledováni, kde by spátečnictví a otrocká mysl slavily pravé triumfy!

My nejsme ovšem žádní proroci, abychom viděli v budoucí sociální stát, že skutečně taký stav věcí se v něm vyvine, aneb zdali bude skutečně ten extra červeně natřený stát stávat; toliko ale můžeme s úplným přesvědčením říci, že veškeré světové převraty, jejichž jedinkým cílem bylo, opětně v jiné formě, jinou vládu si postaviti, nedočkaly se nikdy cíle, k němuž byly určeny a důkaz, kterého jsme se sami dožili, který nám staví representanty celé sociální demokratické strany co pravé despoty a zároveň i co zpátečníky, který se udál minulého roku na sjezdu Curyšském a pak v parlamentu německém, zřejmě nám praví, že pracující třída od strany sociálně demokratické nemá zhola nic dobrého k očekávání.

Neboť že representanti jmenované strany raději by v sociálním státu zavedli náboženský humbuk, nežli vyučování anarchistické, jak již podotknuto, dokázali to na sjezdu Curyšském, kde proti neodvislým socialistům a anarchistům hlasovali a pak je ze sjezdu vykopali, kdežto v německém parlamentu hlasovali do jednoho pro návrat jesuitů, pro návrat těch největších tmářů, ducha travičů a nepřátel svobody!

Proč to zde uvádíme? Proto že tato celá strana tupí a kacéřuje snahy a cíle naše, která když nemůže naše snahy za nedokonalé a zpátečnické vyvrátit, nazývá naší ideu pro nynější dobu přemrštěnou a naše soudruhy staví co cranky a přemrštěnce; leč nevzal jsem si za účel posuzovat jednání vůdců sociální politické neboli demokratické strany, ale toliko poukázat, jak veškeré důvody proti anarchismu jsou chybné a jelikož naší jmenovaní odpůrci nám dále praví, že bez státu, zákonů a policie by nebylo ve příští volné společnosti, jak si ji my anarchisté představujem, žádného pořádku, čímž prý by veškerá mravnost velkého úpadku se dožila, promluvíme o tomto předmětu v odstavci příštím.

Jaké zřízení sobě, ve své theorii, anarchisté představují, bylo vysvětleno dosti jasně „Dělnickými Listy“ v čísle 13tém, pod názvem: „Naše snahy a cíle.“ Abychom ale mohli naším odpůrcům vyvrátit, že v anarchistické společnosti by byl nepořádek a že mravnost by velice poklesla, když žádných dělaných zákonů a vlád by nestávalo, probereme předem jednání lidské k této otázce se vztahující.

Dnešního dne stojí mravouka v úplném rozkladu, ač máme při ruce dosti zákonů počestnosti. Zkoumáme-li ale veškeré zákony, jichž velká většina lidu ani nezná, pak shledáme, že každý zákon, ať se již vztahuje na cokoliv, jest sám nemravným, jelikož mravouka se nemůže nikdy stanovit tlustým zákoníkem, nýbrž jen tím, co užitečného a co škodlivého, jak pro jednotlivce tak i pro celou společnost jest! Neboť my známe různé divoké národy, kteří nevědí, nic o zákonech ani o vládě, kteří nevědí, že by jeden druhému mohl svobodu obmezovat, z potu jeho práce týti, velké švindle prováděti a přec žijí svorně, aniž by se utlačovali aneb navzájem okrádali!

První základ nemravnosti a nepořádku (ač nemravnost a nepořádek jest jedno a to samé) jest pouze v soukromém majetku, neb všude tam, kde tohoto (majetku) stává, musí též stávati massy ochuzených, jelikož soukromý majetek pouze ku využitkovávání pracujícího lidu určen jest, a aby toto využitkovávání člověka člověkem je jen rafïnovaným zlodějstvím ve formě jiné nazýváme — bylo chráněno, postaví se zákon, který silnějšímu právo na krádež dává, jej chrání, kdežto slabšímu ku veškeré škodě slouží.

A tudíž jest na bíledni, že veškeré zákony jenom ku utlačování a ku okrádání pracujícího lidu slouží toho, nejhlavnějším působitelem na znemravnělost lidskou jest každá vláda a protože sociální demokraté chtí tvořit scentralisovaný stát, který by se bez vlády neudržel, musilo by samo jejich; zřízení nemravnosti propadnout: stát tvoří vládu a vláda opětně zákony; kde, vláda stává, tam musí stávat ovládaných a kde stává ovládaných, tam musí stávat i utýraných!

Neb když nějaká vyšší moc i mým tužbám, mému přesvědčení a mému jednání se staví v cestu, pak se nemohu více cítit volným člověkem, nýbrž otrokem oné moci, a též za tyranii jí považovati musím; a to co za tyranii považuji, to co mě poslušným ku psaným písmenám, neboli zákonu drží, nemohu nikdy považovat za mravnost, za žádný pořádek, za žádnou spravedlnost a též ne za svobodu!

„Nebýti zákonu a vlády, lid prý by se navzájem vraždil a okrádal“ —- jak by ale mohl něco podobného činit, když žádné příčiny by k tomu nestávalo? — Dnešního dne jest to ovšem možné, ano ono jest to skutečností; leč tato společenská choroba, tato velká nemravnost není lidstvu přirozená, nýbrž ona jest dlouhými tisíciletími v lidstvu pěstována, ona se stala u jedné třídy lidu nutností a u druhé opětně zvykem, v níž jest egoismus tím nejhlavnějším činitelem. A tato pravda se nemůže nijak popřít; tato skutečná pravda se ukazuje všude tam, kam moderní buržoácká civilisace kořeny zapouští!

Vezměme si například Indiány. Když se vládě Sp. Státu zlíbí, bud násilím aneb za mizernou kupku peněz, vezme jim jejích území, který v jistý čas se otevře osadníkům. Tito „osadníci“ jež většinou se skládají ze získuchtivých spekulantů, dostaví se v určitý čas k onomu území a při otevření zaberou si kusy země, jaké jen zabrati mohou, kdež pak se hned počnou stavět města a páni spekulanti zdarma nabytou půdu za drahý peníz skutečným potřebovatelům jí po kouskách prodávají. K tomu přijdou spekulanti jiní a začnou stavět železnice a továrny a v krátkém čase, kde před tím obývali pokojní a ve svobodě žijící rudoši, jest půda zorána, velká města vystavena, v nichž se vypínají velké továrny, železnice se křižují, zkrátka dříve pusté avšak obydlené území jest proměněno v  pravý ráj, jehož vlastníky jest něco málo osob, pro které tisíce dělníků kácelo lesy, zorávalo půdu, upravovalo cesty, stavělo železnice a budovalo velká i malá města — za mizernou, almužně se rovnající mzdu, která jím sotva vystačovala na nutnou denní životní potřebu! — Ty jiné tisíce Indiánů, jež byli ze svého území vyhnáni, stali se chuďasy; — usadila se v nich zášť proti bílým osadníkům, kteří jim jich majetek uloupili — zbouřili se! V  tomto rozhořčení začali přepadat majetníky lacině nabyté půdy, vypalujíce jím jejich příbytky a zabírajíce svou předčasem uzmutou půdu. Za několik minut přijde telegrafní depeše na vládu, by poslala vojsko ku ochraně ohrožených osadníků a v několika dnech započne civilisační dílo olovem a prachem ve jménu zákona. Vládou oloupení a vražednou zbraní té samé, k ústupu přinucení ubožáci, ztratíce úplně naději, že svých práv se někdy domohou, musí se chtěj nechtěj podrobit zákonu, který okradeným praví: „nepokradeš“ a přijmout moderní civilisaci, t. j. někteří se stanou námezdnými dělníky a někteří se opětně nachýlí ku krádeži, kdež pak jejích ženy a dívky, často jen za trochu lihovin, své vnady a tělo svým uchvatitelům neboli zlodějům zaprodávají!

To jest ten vychvalovaný účinek zákonného a vládního pořádku. A podobných příkladů bysme mohli uvésti na tisíce, které ve skutečnosti již po několik roků v Africe se odehrávají, kde evropské vlády ve jménu zákona a mravouky olupují tamnější domorodce o veškeré štěstí a svobodu, kterou požívali, z ní se těšili a na místo všech životních požitků, jež jim příroda, každému dle potřeby, udělovala, dostali žaláře, šibenice, zákony, policii a vojsko, by každá jejich nevole hned v zárodku mohla být udušena a „výtržníci“ postříleni aneb do žalářů vsazeni a často i pověšeni!

Zde není pak divu, když někdejší volní synové přírody, několik set roků v moci stávající mravouky a zákona stojí, že pak úplně námezdnému otroctví přivyknou a toto přivyknutí za přirozenost považují.

Jedinké zákony mravností jsou zákony přírody, což zjevně dokazuje život zvířat. Neboť stopujem-li různé druhy těchto, všude přijdeme k tomu, že každý druh sám v sobě jeden s druhým se snáší a vetře-li se v něj druh nepřátelský, tu společně se proti němu postaví, by své zdebytí uchránil. Toto zvířectvo, ač nemá žádných utvořených zákonů ani nezná nesmyslné a lživé výklady našich „velebných otců a ač na nižším stupni člověka stojí tož má přece více mravní síly nežli plemeno lidské, tož přec rozezná co jest pro jeho druh užitečného a co škodlivého!

Stopujme dále vývin děcka-boháčova a děcka námezdného dělníka. Tyto obě přichází stejným způsobem na svět, obě neznají rozdíl mezi „Tvým a mým“ a obě neznají postavení svých rodičů t. j. že jedni žijí v nádheře a v přebytku, zaujímajíce velké postavení ve společnosti, považujíce ty druhé za tvory důstojností člověka nízké, nežli aby s nimi obcovali a tyto opětně, musíce za špatnou mzdu pracovat, chovají v sobě nenávist proti těm bohatým, a přec děti obou, ve svém útlém mládí, žádného takového rozdílu neznají! — Jakmile se ale stávají staršími, tu v mysli obou se děje převrat; dítě boháčovo jak doma tak i na vyšších školách učí se znát mravouku kapitalistů, totiž že chudý člověk se narodil jen proto, by bohatému otročil, učí se znát že majetek jest posvátnou výsadou a každý kdo by na něj ruku položil aneb jej jen zkrátiti chtěl aneb obmeziti hleděl, že jest zločincem; učí se znát, že lenost bohaté třídy, jakož i její posvátný majetek jest od věčnosti přirozeným právem, čímž tomto dítěti, každý svou vlastní prací živící se člověk, stává se odporným a též příjde-li ze studii domů, považuje to samé dítě námezdného dělníka, s nimž si dříve hráválo, za dítě žebrácké lůzy a též co na takové, zkrz prsty na něj pohlíží!

Zde jest opětný důkaz, že jednání lidské ve společnosti nynější, která se skládá z  tisíců takto vychovaných dítek, jest nepřirozené, nemravné a celému lidskému plemenu škodlivé; neb každá uměle pěstovaná věc nemůže se zváti přirozenou a to samé platí i o dnešním uměle vychovávaném pokolení lidském!

A bylo by též zločinem po společenském převratu přivésti člověčenstvo do starých chyb, t. j. zvykat ho opětně na ty zákony proti nímž bojovalo, stavět mu autority které z plné duše nenávidělo, učit ho sklánět se před vládou pod jejíž tíhou dlouhá staletí klesalo, neboť kde jest národohospodářská rovnost a volnost, tam není třeba žádných zákonů, žádných vládních systémů, aniž by se bylo co obávati, že pravá mravouka škody utrpí a zvláště ne ve společnosti anarchistické, o (čemž podáme důvody v  odstavci příštím a sice postavíme si otázku: „Proč by měl býti člověk nemravným, když by k tomu žádných příčin nestávalo.“

Auarcliismus a klamué důvody jeho odpůrců. Pro „Děl. Listy“ píše Themis z Chicaga. V. Předešle jsme objasnili, že lidské ny- nější špatné jednání nespočívá na zákla- dech přirozených, nýbrž že uměle stáva- jícím dnešním společenským systémem vypěstováno jest a abychom přistoupli k  Samému bodu, „proč by lidstvo nemělo by“t mravn.ým, když k tomu žádných pří- čin stávati nebude“, musíme přece do anarchistické (volné) společnosti nahled- nouti. Aly víme přece, že anarchisté chtí od- stranit veškeré příčiny, jež činí člověka nemravným, což především jest: odstra- nění soukromého majetku, zničení každé- ho výměnného prostředku (peněz), jakož i veškerých zákonů a vlády. Leč náš sociálně demokratický, na rozumu ob me- zený odpůrce se táže: „Jak by to ale šlo v  souladu ?“ A my mu odpovídáme, že do- cela lehce a hravě! Společnost lidská by se rozdělila na různé samosprávné obce, z nichž by každá vyráběla to, co pro svou existenční potře- bu by potřebovala. Jelikož v jedné obci by se nemohlo vše vyrábět, čeho potřeba jest, vedla by se všeobecná výměna jed- ni’ch výrobků za druhé. Tyto samospráv- né obce by však nepodléhaly žádnému centralismu, nýbrž by se každá řídila dle svého vlastního přesvědčení a svých po- třeb; toliko by byla jedna s druhou fede- ralisticky spojena, za příčinou vzájemného si vyměňování výrobků, o čem již něko- likráte bylo pojednáváno. Y čem ale naší odpůrci chtí hledati nepořádek a znemrav- nělost, jest to, že když lidstvo by mělo úplnou svobodu, nejsouc vázáno žádnou mocí, činilo „prý“ by co nejhoršího. — Leč tvrdit něco podobného jest zajisté čirým nesmyslem, neboť když by měl každý člověk právo na práci a na život, pak zločinnost odpadne sama sebou. A pak když každý člověk obdrží vše, co ku svému zdebytí bude potřebovat, zajisté mu nenapadne, by šel a svého spolučlo- věka okradl o to, co sám již má — a ko- nečně co by 8 tím dělal V Jinému by to prodá ti nemohl, protože za jedno, každý by měl vše co potřebuje, za druhé, nic by za to nedostal, jelikož kupního prostřed- ku (peněz) by nestávalo a za třetí, kdyby se s tím schovával a do budoucnosti to schraňovati chtěl, shnilo aneb zkazilo by se mu to! Zde vidíme, že krádež různých výrobků by byla pro zloděje docela bez- účelná. „Kdo by chtěl ale pracovati, když by měl vše co potiebuje a když by žádných donucovacích prostředků ne.stá- valo ?“ dává nám týž samý obmezenec o- tázku další. Kdybychom ale chtěli na ní důkladně odpověděti, musili bysme pře- dem vniknout do říše zvířectva, k čemuž by nám nepostačilo ani několik archů pa- píru a proto se obrnezíme jen na to nej- dňležitější. Člověk, narozen jsa v poměrech nyněj- ších, posuzuje vše dle stávajících poměrů a jelikož ve společnosti nynější nalézá se hezké procento lidu, jimž jiráce se zhnu- sila, domnívá se, aniž by zkoumal kořeny tohoto zla, že jest to přirozeností lidskou. My však tvrdíme opak toho a sice, že pou- ze dnešní společenský systém jest tvůr- cem lenochů, jimž práce se zošklivila! Člověk se nenarodil žádným andělem, onť jest chybě podroben a zvláště jsduli mu okolnosti k chybování jiříznivé. Vez- měme si na příklad dělníky, jež jsou za- mě.stnáni v některé dílně neboli v továr- ně. Tito dělníci b}‘ museli pracovmt na- mahavě 10 až 12 hodin denně a jejich týdní mzda by byla od T až do 1 .S dolarů. Ti, jež by vydělali těch $18, zajisté by byli dovední dělníci, bez kterých by se továr- ník neobešel, čímž by měli stále zaměst- nání i se svým stavem by liyli spokojeni. S těmi slabšími dělníky bylo by už hůře ! Za jedno by nemohli se svou hubenou mzdou uživit sebe a své rodiny a za druhé ještě by musili být často na zahálce. Vět- šina z nlcli třeiia by měla pevnou povahu, snášeti toto bezpráví, ale našli by se též jednotlivci, jichž povaha by byla tňze sla- bá, aby zapudili starosti jak se uživí a za- čali by navštěvovat hostince, kdež by liři opojných nápojích zapuzovali své tram- poty, až konečně opíjení stalo by se ii nicli zvykem. A zdali by pak nebylo prostřed- ků — ke krádeži jest jen jeden krok a od té ku vraždě — ještě kratší ! — To jest ten prvopočáteční vývin, který jest, niko- liv přirozeně, ale uměle pěstován, panují- cí třídou profesionelních bohatých leno- chů a zločinců ! Každý člověk jest narozen ku práci a též kd^’bi’ nepracoval, roznemohl Ijy se a zahynul by. Dnes ale práce neexistuje, nýbrž jen dřina špatně placená stává, kte- rá se každému protivuje a to tím sjííše, když každý dělník jest toliko odkázán na jednotlivý obor práce, jemuž se naučil. V  anarchistické volné společnosti by však odpor proti práci nestával, jelikož za jed- no, kd}’ž každ.ý bj‘ se zaměstnával jen u- žiteěnou práci — soudnictví, policajtství, vojákování, kněžourství, jakož i luxusní práce by odjiadly — pracovalo by se jen něco málo hodin denně, tak že práce by se stala zábavou a za druhé, i ten nejslab- ší dělník, ať by již pracoval na zlatě neb na blátě, měl by stejné pi-ávo na veškeré společenské požitky, jako dělník, který jest ve své práci výtečníkem. Při tom, nelíbila-li by se mu práce při jednom vý- robním družstvu, měl by úplnou svobodu přejiti k druhému, což v sociálním státě by bylo nemožností, neboť jak jsme v pře- dešlém odstavci viděli, jest v něm veškerá výroba pod dozorem státním a ten by se již postaral, by každý byl spokojen s tím, co se mu „se zhora“ poručí. A viděl-li by se v takovém nespokojenci nebezpečný člověk, byl by z družstva vyhozen a jeli- kož v sociálním státu by bylo zřízení všu- de stejné a o slídily, vyděrače a podobnou holotu by nebyla žádná nouze, byl by ten- to nespokojenec všude hned poznán a z  j rozkazu sociální vlády z každého jiného družstva vykopán aneb vyštván, takže by musel utéci někam do lesů a tam hlady zahynout! Kdežto ve volné spoléčno,sti, jak již bylo vysvětleno, jest úplnou ne- možností, by někdo byl nespokojeným a- neb pracovati nechtěl. Učitelové a profesoiá, jímž by byla svě- řena péče nad vy’chovem nové generace volné společnosti, kteří by dbali, aby čle- nové té samé byli vychováváni v ušlechti- losti, v pokroku a vzájemné lásce, neměli by žádné zvláštní výsady, nýbrž by se jim dostalo těcli Samých požitků, jako každé- mu jinému členu společnosti, který‘ by třeba s méně užitečnou ])rácí se zabýval. Zde vidíme opětně, že jest úplná nemož- nost tvoření se nových kast a zneužívání svých vědomosti ve prospěch obohacování sama sebe. Vždy’ť v anarchistické společnosti bude též více náhledů a jak se to urovná, by “ minority (menšiny) nemusil ustou- pit majoritě (většině) — nuže vy anarch- istictí přemrštěnci, jak to míníte učinit, když říkáte, že vláda většiny jest nemrav- ní ? staví nám opětně naší odpůrci dálší, j®.Í^ch mínění „těžkou“ otázku v cestu. Jak již praveno, volná společnost bude loztííděna na samosprávné obce (že sku- tečně se musí tak ,stát, netvrdíme, jelikož naší ideu nestavíme co dogma, tak jako činí sociální demokraté s jich státem; my jsme ale pro nynější její vývin přesvěd- čeni, že by takové zřízení bylo nejlep.ši); a dejme tomu, že v jedné aneb ve více jinymh obcí, liy bydy dvě strany, z nichž jedna by chtěla míti předsedu (starostu) a druhá opětně by byla proti tomu. Ta co by jej chtěla mít, byla by v menšině a aby vět- šině se nemusela podrobit, přestěhovala by se do obce jiné, kde by opětně byla většina předsedu si přející a stalo-li by se, že žádná jiná obec podobný náhled by nezdílela, utvořila by si jednoduše obec novou a celá záležitost by byla hladce a svorně urovnaná, a takové urovnání by se dělo ve všech důležitěj.ších případech, tak- že každá samosprávná kommuna (obec) by mohla míti třeba jiné zřízení sestáv; ijící ze stejně smýšlejících osob. A jiřec by byla volná — anarchistická, jelikož bv v  ní nikdo nepodléhal přesvědčeuí jiného; nepodléhal by žádné vládě, anto by vládl toliko sám sobě, což jest iiejhlavnější zá- klad pravé mravouky. Staneli se, že ně- která volná obec neboli kommuna bude se svým zřízením lépe pro.spívat, nežli ty jiné, jiak zajistě to samé zřízení si v nich zavedou, aniž by k tomu nějakých rozkazů aneb zákonů potřebovaly. Zde konečně vidíme, že jednotlivec a ani celek ve volné společnosti se nemusí podřizovat vládě většiny, že žádné vlády není třeba, že žád- ného úpadku mravouky se není co obá- vat, protože každý se cítí volným člově- kem, každý má právo na život i na práci a každý má stejnou příležitost úplně se vzdělati, jelikož školství — základ to štěstí a blaha celé společnosti — stojí na nej- vyěším stupni svého vývinu ! — Leč naší protivníci, nemohouce nám tyto základy neboli fakta vyvrátiti, zatočí jíiksi hlavou a zabručí: „Krankové!“ — a hned hodí nám důvody jiné a sice: „kdyby prý naše idea byla hned dobra, že přec hlavou zeď neprorazíme, nýbrž musíme prý čekat až lidstvo nabyde úplného vzděláni, a nezda- řili se mu zvítězit mírnou cestou, nechť pi.l pak sahne k násilí“ a dodávají: ,,že kdyby se nyní stal násilný převrat, při- vedl prý by lidstvo ještě do většího otro- ctví.“ Abychom se přesvědčili, zdali jsou tvto poslední důvody zdravé aneb shnilé, po- stavíme si otázku: „zdali za dnešních po- měrů jest možné, by lidstvo miležitého vzdělání dosáhlo,“ o níž pak podáme náš úsudek doleji. — V sobotu je ve Fernando’s Assembly Rooms, roh 5A ulice a 8. Ave. dostaveníč- ko všech českých svobodářů. Jak možno zlepšili nynějiší poměry. V. Kdyby dělníci a obzvlášť ti, kteří se hlásí k socialismu, sami více uvažovali než věřili co jim sociálně demokratičtí náčel- níci napovídají, kdyby sledovali vlastním rozumem a pozorností čeho sociální de- mokracie volbami a parlamentarismem v  různých zemích dosáhla, tu by poznali, že volby a Parlamentarismus v dnešním zřízení nejsou jen pro dělnictvo nepros- pesne, nýbrž i přímo škodlivé. Sledujte jen činnost sociální demokracie v Němec- ku od doby, kdy aktivně podílí se na parlamentarismu. Co uvidíte ? Že čím dal, tím více ustupuje od svých dřívějších socialistických zásad a ideji a přijímá ráz, barvu i zásady buržaácko — šosáekých komprornisáků a jiatriotů. Při posuzování německé, rakouské a francouzské soc. demokracie pohlíží obv- •-•ejne. jeji stoupenci na vzrůst jejích ma’ss a oilevzdaných hlasů ve volbách, nikoliv ale na vysledky a zvodnatění její zásad, na jeji postup — do zadu. Sociální demokracie v Německu ztrácela na sve proletáhské a socialistické zásad- no.sti v stejném poměru, jak číselně získá- vala na volebních hlasech. Aby ukiizala velkou silu, činila stálé ústupky, mírnila a vodnatěla zásady, ideje a programy, uzavírala kompromisy se středními staiy 1 liberály aby jim učinila přístup ku stra- ně lehčím. Všichni nespokojení fílístři, maloměšťáci, copaři a různí živlové, ne- mohouce sami o sobě s effektem vy.sotu- piti a působiti, pověsili se sociální demo#í IDělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, 1(18). s. [2]. ISSN 2473-1447. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:2eba80b0-59d9-11e8-afe6-005056825209

V-‘ pitalistické listy vyličují soud ten na afé- ru, na níž závisí existence nebo pád celé- ho zbídačeléJio Rakouska. Sf)u(l ilvíinácti aiiarclustů ve Vídni. V pondělí, dne 19. února zapo(?al ve Vídni soud s dvanácti, dne 22. a 23. září m. r. zatčenými anarchisty. Soud je jako obyčejně tajný. V.šichui jsou obžalováni z velezrady, ze spiknutí jjroti životu ra- kouského císaře, z vybízení k násilí a vzpouře, ze zločinného spiknutí pomocí dynamitu, přechovávání dynamitu ku zlo- činným účelům a vyzývání k dynamito- vým zločinům v tiskopisech (zá.k ze dne 27. května l.SS.ň §§ .7, G a 8l 01)ž<alovaní jsou truhlářští pomocníci František Has- pel, Štěpán Hahnel a Martin Stikula, strojnický dělník Matěj Štětka, zámečnic- ký dělník Karel Řinkal, tesařský dělník Jan Wopatek, knihahský^ dělník Karel Morawetz, .slevač železa Josef .Sehnal, natěračský dělník Michael Wellner, ko- vářský dělník Matíěj Fleischhans, topič Josef Komárek a nožířský mistr Karel ; Katzel. Jak se v obžalobě jiraví, dozvěděla prý se vídenská policie, že v domě (j. G5 Brun- nengasse ve čtvrti Margarethen v lijdě Haspela a Hahnla scházi se skupina an- archistů. Hahnel byl zatčen, když po šesté hodině ranní šel do práce. Odňali mu klíč k bytu a chtěli jím z věnčí odem- knout byt, jenž z vnitřku byl zastrčen tře- mi závorami, avšak Haspel, jenž byl doma, domníval se, že jeho soudruh se domů vr-ací, poněvadž si něco zapoměl a ničeho netuše odstrčil rychle závory. Policejní agenti mohli potom bez pře- kážky vejít. V zásuvce pod pohovkou nalezen úplný ruční tiskařský lis s veške- rým zařízením, na němž tištěno bylo „Pro- volání k massám lidu, rakouského“ v zá- suvce stolu nalézala se úplně zařízená sazečská kasa, dále nalezen vak s třaska- vinami: kyselinou pikrovou a ekrasitern, tři bomby, bezdýmnj^ prach, několik ple- chových krabic, pak cín a olovo k hoto- vení bomb a formy’ k jích lití a koneimě krabíce se dvěma vodícími dráty. Has- pel v nestřežené chvíli chopil se balíku provolání, skočili k pootevřenému oknu, vyhodil je a chtěl skočit rovněž z okna, v  čemž mu však bylo zabráněno. Hlavními obžalovanými jsou F. Haspel a Š. Hahnel. První je nemocen tuberku- lemi v pokročilém stavu. Též Kínkal jest nemocen. S obžalovanými .se velmi bru- tálně ve vězení zachází a použito všech hanebných prostředků, aby se na nich vynutilo žádoucí přiznání. Vládní a ka- VoUjy a parlameniarismus. Pro „Děl. Listy“ přeložili Josef Belza a V. Kudlata. (Pokraciování). Revoluce se nedělají z vysokého úřed- ního povolení; sociální idea nemůže být v nynějším státě uskutečněna; ona jej mu- sí povalit, by mohla sama vstoupit v život. Žádný pokoj v nynějším státě! A pryč s všeobecným přímým volebním právem ! Moc sice uznáváme, ale jen co skutečnou věc, nikoli co právo — co věc, kterou tak dlouho snášime, až tato moc nebude mít více moci, t. j. pokud nebude možno větší moc proti ní postavit. My nesložíme ruce klidně v klín, nýbrž použijem všech zbra- ní, které nám j^anující moc ponechala ku zničení té panující moci. A tak i my při- nášíme poměriim účet — tím jediným způsobem, který se s obezřelostí a zásadou srovnává. Od toho okamžiku, kde každá pochyb- nost v ohledu na politické postavení soci- ální demokracie se odstraní, kde sociální demokracie, aniž by třídní boj proti bur- žoasii zanedbávala, též politický předboj vede, budeme mít ty massy dělnictva za sebou a niiúžeme pak říci: „Berlín náleží nám.“ A pak nám náleží Německo; neboť zde v Berlíně sedí úhlavní nepřítel, kde bude hlavní bitva rozhodnuta. Z Berlína jest celé Německo utlačováno a otročeno; v Berlíně musí být Německo osvobozeno, Potud Liebknecht. My .souhlasíme úplně s jeho vývody. Zejména označujem, že s Liebknechtem souhlasíme, kde ve svých významných slovech, ohledně severo-německého sně- mu řečené, proti parlamentarismu zvlášť užiti chce. V .Spojených Státech volí se mnohem více nežli v kterékoli zemi jiné. Právě v této zemi stal se volební vzruch nejhanebnějším a nej výhodnějším pro- středkem k oklamání lidu. Kdyby evropští despotové nebyli zcela zabedněií hlupáci a kdyby parlamenty starého světa vlastní ničemností nebyly tak zaslepeny, tedy by se již dávno dle a- merického všeoliecnébo jrráva volebního byly přizpůsobily. Neboť lepšího systé- mu massy lidu jak tančící medvědy za nos voditi a zároveň všechnu zodpovědnost za každou tu hanebnost a podivínství vlád- noucích s posměchem na se nechat uva- liti, nemohl ten nejzlomyslmější demon vymysliti. Kdo se domnívá, že tuto přeháníme, toho upozorňujeme na následující body: 1 (Jím častěji se volí a čím (četnější počet volených funkcionářů jest, tím mé- ně (jest) možno voličům jimi zvolené jen pouze dle jména poznati. 2. Čím rozhodněji všeobecné volební právo při obsazování všech možných iiřa- dů a p. v otázku přichází, tím četněji a tím více opanovává klam těchto úřailo- lovců celj’ veřejný život. 3. V podobných případech nemožno zamezí ti, by nejen v řady zvolených, ný- brž také ve voličstvo samé nevymýtitelná korupce a bezcharakternost se zahnízdila. Tyto tři body mohly by dostaěňti, vše- chny šlechetně smýšlející lidi, zejména v  první řadě důsledné revolucionáře od vo- lební součinnosti zdržeti. Nejenom těmto, ale i všemu organisova- nému dělnictvu přicházejí zcela jiné věci k uvážení. Při množství kandidátů a s tím zároveň spojené nutnosti, tytéž samými výmluvný- mi lidmi obsaditi, kteři jakési postavení vynikající zaujímati mají, bývají dělnické strany zřídka s to, ze svého středu tolik schopných lidí vybrati, mnoholi jích k  částečnému vyplnění všech tiket třeba. Není tudíž možno zameziti, by jiné oso- by co kandidáti vystavěny nebyly, což píedem v zásadě poměrné zastoupení o- zna.ceneho dělnictva vice neb meně vylu- čuje. V takových případech zejména pravi- delné úřadolovce není třeba teprve hle- dati, jelikož se takových k označeným ů- čelům, veřejných úřadů dosáhnouti, velke množství do dělnických organisací vtírá a ty samé Iiuď dříve neb později újdně zko- rumpuje a tak trpí proletariat nejeifvlast- ními volebními následky (zaprodáním, zrádou, atd.) nýbrž zejména í tím, že ony kreatuiy všech možných úskoků používají, by cel.ý život strany v malém kroužku vo- lebního víru obmezili a každou pokroči- lou snahu hned v zái’odku zmařili. (Poki’a(jování.) Allegheny, dne 10. února 1894. Ct. redakce „Dělnických Listů !“ Jak známo, udála se v okolí Mansíieldu vzpoura, která měla hlavní svůj počátek z  hladu, o (čem ale vlastně pojednávat ne- míním, nýbrž že se tam dělo hromadné zatýkání až pátý a šestý den po událostí. „Pittsburg Press“ ze dne .31. ledna psala, že zatkli též s některými Čechy soudr. Fr, Chouru a to poděsilo některé n.aše náro- dovce takovou měrou, že hned svolali schůzi vyvolených, ovšem že tajně a tam se radili, jaké stanovisko by měli zaujmout aby dokázali, že jsou synové hrdé ((’echie a pak že chtějí pouze vytrhnout do jiole pro národní čest. Pročež aby se na tak veledůležitou věc připravili, dán návrh a přijato, by si napřed zazpívali My jsme mandaríni, čínští ministři, co .si teď myslíme, to sami nevíme, o tom jame jistí! o tom jsme jistí! Pak dostal jeden „fotr“ slovo, který za- čal asi ná.sledovně; .Jak Vám známo,‘ že v  síni jednoty (českých spolků máme v pod- nájmu Česko-Děl. Vzděl. Spolek, tento spolek odbýval veřejné schůze, ve kte- rých obyčejně Fr. Choura přednášel. Jeli- kož tento je nyní zavřený —(ostatní: kdy- by ho chlapa oběsili), tudíž jiřišlo i na na- še spolky, které v této síni svoje schůzo odbývají, špatné jméno, jirotož navi’huji, by jsme je tam odtud vyhodili. (Souhlas.) Dále k tomu návrhu dávám dodatek, by jsme jejich knihovnu hned na ulici vyho- dili a více je do síně ne vpouštěli. (Ostat- ní: Ano, pojďme, vyhodíme ji!) V této udatné myšlence se rozběhli, jelikož ne- mcčli do sín(“ daleko, byli tam v okamžiku. Přišedše před odsouzenou skříň, zůstali v  slušné vzdálenosti stát, jako kdyby na ně z oné .skříně strašidlo hiedido, až přece z  jedrioho vylezlo: „Copak jestli je tam dy- namit ! Ono nás to zabí, radši toho necíi- me a poj(Ime domů!“ A ostatní synové hrdé Čechie v divném rozpoložení ku svým maminkám se ubírali. Aby se před- ce pomstili, v den .3. února, kdy náš spo- lek schůzi odbývati měl, obíhali již od (čtyř hodin okolo síně a chudáci čekali na nás až do sedmi; tu jsme se zaičali scházet a milosrdní samaritáni již nám vstříc hlá- -sali z plných plic: „Dnes ze .schůze nenní- te nic ! Vy jste ana.rchisté a ti mají špat- né jméno, jestli budete schůzi odbývat, přijde na vás policie a přijdete do basy a i my budeme mít špatné oko u policie!“ Když jsme se jich tázali, jeli možné, by pokojný lid mohl být pozavírán, byli o tom úplně přesvědčeni, že my ano. No je to dosti hezké, když se tak o nás sta- ráte, by se nám nic nestalo, ale kdyby jste mohli, však by jste nám nákrčník hci- dili. Jen pomalu „fotrové“, vždyť jste se chlubili, že jste také byli anarchisty, když jste odbírali „Proletář“ z New Y(jrku od Kochmana a takového černého nevděku se Vám nedostalo jako nám ! Což Vám je hej, máte již chalupy a sedíte v nich jako pán bůh ve Francii, ostatní je Vám všecko bukvicí a po vás ať přijde třeba potopa a ještě byste byli vstavu hned jít na toho, kdo se k svému přesvědčení hlásí a zničit jej. Tak páni, jak se něco šustne, jen se při- hlaste u šerifa, on Vás přijme a pak si budete moct řádně schladit žáhu, vždyť Vám to bude ku cti, jste předce potomci slavných husitů, snad Vám proudí ještě táboritská ki’ev v žilách a až se vyzname- náte u šerifa, pak se zajistě všelijaký bi- řic špatně na vas nekoukne. Jen buďte důslednými, vždyť jste pustili nový pro- blém do světa, „že jenom člověk majetný má charakter.“ Na to si vemfce pateiat, to se mohlo zrodit v hlavě jen u báru, když ten boží dar počíná účinkovat na mozek. Dostanete medail. J. S.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.02.1894, č.14.

O těchto dvou slovech panuji často ty největší různosti v mínění a přece obě dvě vyznačují jeden a ten samý pojem. Většina těch, kteří v některé záležitosti zaujmou své vlastní postavení, myslí, že zásada a stanovisko jsou dva různé pojmy, ale není tomu tak.

Co je zásada? Co je stanovisko? Zásady jsou ideje, pro něž nebo proti nimž každý je hotov, svůj čas, své peníze, dům, svou existenci, svou rodinu, své zdraví a blaho, ba v nejkrajnějším pádu i život obětovat. Zásady strany mohou být dobré nebo špatné, ony mají z pravidla své dějiny, své přívržence, své mučedníky.

Sokrates musel vypit kalich jedu, protože zpytoval tajemnou moc přírody, že nechtěl víc věřit na řeči bohů a že výsledky svého bádáni zděloval svým spolulidem.

První křesťané vytrpěli po většině hroznou smrt mučednickou, protože věřili, že tím své věci, idei křesťanské pomohou k vítězství a sami učiní se nesmrtelnými.

Jan Hus a Jeroným zemřeli na hranici, protože od svých náboženských zásad nechtěli upustit a protože byli přesvědčeni, že smrti svou přispěji k oslabení římské hierarchie a dají podnět ku potrestání chlípných a zbídačelých kněží.

Giordano Bruno a Galileo Galilei zemřeli ve službě astronomie. V 16. století zemřelo mnoho sedláků a jejich žen v selské revoluci smrti mučednickou, v boji za osvobozeni selského stavu z drápů feudálního panstva a kněží.

Marat, Herbert, Baboeuf a mnoho jiných vynikajících mužů velké francouzské revoluce v minulém století, byli zavražděni, protože proklamovali všeobecná lidská práva a vystoupili za ideu úplného bezvládí. John Brown obětoval svůj a svých synů život za emancipaci černých otroků.

Varlin, Žofie Perovskaja, Rysakov, Željabov, Reinsdorf, Spies, Parsons, Engel, Fischer a Lingg byli zavražděni, protože vystoupili za emancipaci námezdních otroků. Tisíce předních bojovníků za svobodu v novověku pohřbeno je v žalářích Ruska, Francie, Rakouska, Německa, Itálie, Anglie, Ameriky atd. Pomněme jen na Sibiř, Charkov, Petrohrad, Halle, Lyon, Suben, Štein, Prahu, Joliet!

Všichni tito muži a ženy, kteří pronásledováni, vypovězeni, žalařováni, mučeni, upáleni, sťati nebo oběšeni byli, ti všichni trpěli a zemřeli pro ideje, pro zásady. Pro zásady obětovali všichni svou existenci, svůj klid, své rodiny, své zdraví, své životy a své všecko! —

A co znamená slovo stanovisko?

Stanovisko značí vlastně to samé co zásada, dostává se mu ale velmi často jiného vykladu. Slovo stanovisko upotřebovává se často, když je řeč o platformách, programech, proklamacích, resolucích, atd. Toto vše je ale ve sporé formě znovuvydány obsah určitých zásad.

Anarchisté ku př. hájí zásady bezvládí, stavu to, v  němž není ani pánů ani pacholků, ani privilegovaných, ani odstrčených, v němž každý dle svých schopností, talentu, vědomostí atd. podílu bere na výrobě potřebných věcí a zároveň podílu v užívání požitků a příjemností, jež život poskytuje i vyžaduje.

Američtí anarchisté, jejichž organisace nese jméno: „Americká Federace Mezinárodni Dělnické Associace,“ vydali v říjnu 1883 na svém kongresu v Pittsburgu proklamaci, která v stěsněné formě obsahuje jejich zásady.

Ze všeho v předu již řečeného vychází na jevo, že zásada a stanovisko jsou dvě slova pro jeden a ten samý pojem. Vystoupímeli tedy na veřejnosti pro jakousi věc, ideu, zásadu, agitujeme pro ní, a jsme hotovi pro ní vše obětovat, tu je přece jasno, že se stavíme na stanovisko dotyčné zásady, pro níž agitujeme. Musíme tedy zaujmout určité stanovisko, postavit se na určité stanovisko. Chcemeli pro určitou zásadu agitovat, musíme se přiznat k dotyčné zásadě, musíme se postavit na stanovisko dotyčné zásady t. j. zaujmout tedy její stanovisko.

Jsou ale lidé, kteří co dělničtí vůdcové, agitátoři, redaktoři dělnických časopisů, z hnuti dělnického činí osobní „kšeft“ a kteří udávají, že pro ideu socialismu, anarchismu a pro osvobozeni námezdných dělníků pracuji a kteří ale při tom patheticky prohlašují, že se vůbec nestaví na žádné určité stanovisko. Takovíto podivní rytíři mysli takovýmito frázemi obzvlášť ostatním imponovati. —

Opravdový anarchista nebo socialista přiznává se veřejně a všude ku svým zásadám. Jinak ani být nemůže.

Kdo se pro určitou zásadu, pro niž chce agitovat, dobrovolně neprohlásí, anebo nechce zaujmout určité stanovisko, ten je buďto zbabělec, anebo darebák. Zbabělec je, když nemá tolik mužné odvahy, přiznat se veřejně k určité zásadě anebo zaujmout určité stanovisko; nebo nemyslí to s věcí, kterou že hájí tvrdí, poctivě, a pak je darebák, který zaslouží, aby byl z organisace poctivých soudruhů vypráskán.

Žádná idea nemá vyhlídky na vítězství, když její hájitelé veřejně se k ní nepřiznají. Proto ven s barvou! Pryč s pokrytectvím a šalbou.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.02.1894, č.14.