Čuban Ladislav (1878 – ?)

Anarchosyndikalista a hornický aktivista Ladislav Čuban svůj život prožil v Lomu u Mostu, nebo chcete-li Bruchu, jak se mu v oněch dobách říkávalo. Tou dobou patřil Lom po právu za anarchistické centrum, jelikož většina česky mluvícího hornictva se hlásilo k tomuto hnutí.

Ladislav Čuban podobně jako většina českého dělnictva na severu, přišel na severu z vnitrozemí, za práci, hledat obživu dobýváním uhle. Narodil s ev 10. srpna 1878 v obci Obruby v domě s číslem popisným 11. Jeho otec František Čuban byl prostý a chudý rolník, maminka Anna rozená Kyselová se starala o domácnost, jak už bývalo zvykem.

Chudý život a bída rolnické rodiny, vyhnala Ladislava Čubana do „světa“ a tak se jako mnoho dalších vydal na cestu, aby nakonec skončil v severozápadních Čechách. Usadil se v Lomu a začal pracovat jako horník.

V Lomu se seznámil s mladou anarchistkou Marií Pocházkovou, která se narodila 10. dubna 1889 v Dolním Jiřetíně. Její tatínek Josef Procházka byl horník a maminka se jmenovala Františka rozená Štetníková. Bydleli v Dolním Jiřetíne č. p. 109.

Ještě předtím mladý pár vystoupil z katolické církve a stali se bezvěrci. Nějaký čas sdíleli společnou domácnost a bydleli na adrese Lom č. p. 214. Nakonec se rozhodli vzít a tak se konala bezvěrecká civilní svatba. Sňatek uzavřeli 6. prosince 1907. Za svědky jim šli přední lomští anarchisté, jedním byl člen ČFVO a redaktor Hornických listů známý Alois Šefl z Lomu č.p. 139 a druhým byl anarchosyndikalista a horník Václav Moulis z Lomu č.p. 169.

Ladislav Čuban se jako horník organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 až 1907. Poté v Hornické federaci a byl jak jinak členem anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO) v letech 1904 až 1908. Jelikož byl velice aktivní, především svojí agitací a vystupováním na pracovišti, dostal se do hledáčku uhlobaronů a politických úřadů. Obdobně jako Karla Vohryzka a další anarchisty, snažili se české anarchosyndikalisty ze severu dostat úřady vypovězením do domovské obce. A tak i Ladislava Čubana čekala obsílka úřadů v roce 1906, kdy byl vypovězen úřady z Mostecka pro anarchosyndikalistické aktivity, odvolal se k říšskému soudu a ten vypovězení nakonec zrušil.

Vořech Antonín (1876 – ?)

Severočeský rodák a anarchista Antonín Vořech se narodil 7. února 1876 v malé obci Hrdlí na Litoměřicku. Známe jen jméno jeho matky Marie Vořechové. Počátkem 20. století se odstěhoval na hornický sever za prací a začal se živit jako horník.

Jeho první kroky na severu vedly do Duchcova, kde se na čas usazuje, zde se seznamuje s myšlenkami neodvislých socialistů čili anarchistů, se starými revolucionáři jakým byl Tomeš Kaše, Hynek Holub, Martin Zikmund, František Hajšmann atd. Dochází na akce Vzdělávacího spolku „Omladina“ a Politického klubu dělnického. Nasává atmosféru jedné z anarchistických bašt severu.

Jako horník s anarchistickým smýšlením se organizuje do Odborného hornického podpůrného spolku pro Duchcov a okolí, který svojí dobou sdružoval na 1000 havířů. Po roce 1900 dochází většina anarchistického hornictva k názoru, že je potřeba vytvořit hornickou odborovou organizaci, pro lepší vedení bojů s uhlobarony a úřady, zároveň jsou přesvědčeni, že musí být zbudovány na autonomně federativních základech, tedy v duchu anarchistických principů a neodvislé od politických stran. Tyto snahy se nakonec zhmotní v roce 1903 založením Severočeské federace horníků, které se i Antonín Vořech stává aktivním členem. V rámci Severočeské federace horníků prožije velkou hornickou stávku v létě 1906, někdy zvanou také „švestkovou“, jelikož tou dobou dozrávalo toto ovoce. Stávka je nakonec úřady násilně potlačena, projeví se i nesolidární postup sociální demokracie. Navíc zakročí úřady a ze msty rozpustí Severočeskou federaci horníků v roce 1907.

Po tomto, kolikátém již v řade perzekučním zákroku rakouského státu, se anarchistům podaří udržet s velkými obtížemi týdeník „Hornické listy“ a kolem něj se vytvoří Volné sdružení českých horníků. Volné sdružení českých horníků sdružuje několik hornických spolků anarchistů, které se ke koordinaci scházejí na konferencích. Antonín Vořech ve svém okolí jako člen rozšiřuje a prodává Hornické listy.

Taktéž Antonín Vořech odmítne být poslušný Římu a vystoupí z katolické církve, stane se bezvěrcem. Jeho první žena zemřela, neznáme ovšem ani příčinu ani její jméno. V Duchcově se seznámí se svojí druhou manželkou Josefou Novou. Josefa Nová pochází z Nebřežína u Kralovic v západních Čechách, kde se 24. ledna 1880 narodila Františku a Anne Novým. Nějaký čas bydlí ve společné domácnosti na adrese Duchcov č.p. 345. Bezvěrecká svatba se koná 4. května 1908, za svědky jim jdou kamarádi František Brandl a Josef Táborský.

Později se Antonín Vořech stěhuje do Chudeřic, kde pracuje na místním dole. O jeho dalším zapojení do hnutí nám zatím chybí další informace.

Zpráva o založení odbočky Klubu mládeže „Ratolest“ v Mostě (1912)

Z Mostu. V místě zakládá se odbočka Klubu mládeže „Ratolest" (se sídlem ve Dvoře Králové n. L.). Obdrželi jsme však zprávu, že stanovy byly vráceny. To však nás nezarazilo a pracujeme s chutí dále. V neděli, dne 27. října byla konána ustavující valná hromada a potěšilo nás nejen hojné účastenství, nýbrž i chuť přítomných k další neutichající práci. Na této valné hromadě byl zvolen prozatímní výbor, který po schválení stanov svolá řádnou valnou hromadu s volbou nového výboru. Schází nám ušlechtilá četba a naše prostředky zatím nepostačují k opatření dobrých knih. Proto bychom žádali naše kamarády o zaslání knih, brožur a různých publikací a tak nám byli v našem vzdělávacím úsilí nápomocni. Veškeré zásilky, jakož i korespendence, budiž adresována: Josef Fiala, Most, Franz-Josefstrasse, číslo 1261.“

Otištěno v Mladém Průkopníku č. 2/1912

antimilitaristický znak českých anarchistů

			

Lokajíček František (1875 – ?)

Anarchista a především odborář František Lokajíček, většinu času působil na Kladensku ve Smečně, avšak pocházel ze západních Čech. Narodil se v roce 1875 v malé obci Číčov na Plzeňsku horníkovi Janu Lokajíčkovi a Anně rozené Hytchové.

Po smrti jeho první manželky, jejíž jméno dosud neznáme, se podruhé oženil 14. května 1911 se stejně starou Ludmilou Hoškovou, sestrou Josef Hoška, jednoho z předních anarchosyndikalistu z Kladenska. Ludmila Hošková pocházela z Klatov, její rodiče se jmenovali Hynek Hošek, byl povoláním zámečník a Barboře za svobodna Svátkové. Svatbu jak se patřilo na anarchisty měli bezvěreckou a civilní na úřadu, protože oba již předtím vystoupili z církve a stali se ateisty. Před svatbou bydleli ve společné domácnosti ve Smečně v domě s číslem popisným 30. Na svatbě jim za svědky šli místní známí anarchosyndikalisté horník Alois Plzák a strojník Karel Ceé, oba ze Smečna.

František Smečno se stal členem a byl aktivní v místních anarchistických spolcích ve Smečně, jednalo se o Čtenářsko vzdělávací a zábavný spolek Žižka ve Smečně, Divadelní kroužek spolku Žižka a Politický klub dělnický „Volnost“. Jeho kroky často vedly do spolkového hostince „U Fričů“ ve Smečně, kde se místní anarchisté scházeli a pořádali různé akce.

František Lokajíček jako anarchisticky smýšlející horník byl v kontaktu se severočeskými kamarády a redakcí Hornických listů. Poprvé se organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 až 1907, po jejím zákazu se anarchisté soustředili kolem redakce Hornických listů, která přečkala perzekuci a za kladenské horníky přistoupil do Volného sdružení českých horníků, ustanovené v roce 1907.

Ještě v roce 1907 po společné konferenci v Mostě a po zkušenostech z velké stávky horníků v roce 1906 dochází k sloučení anarchistického hornictva organizovaného v ČFVO a ve Volném sdružení a vzniku Hornické federace tentýž rok.

Také František Lokajíček zaplňuje řady anarchosyndikalistické odborové centrály České federace všech odborů (ČFVO), které je členem v letech 1905 až 1908, tedy do jejího rozpuštění, jako státu nebezpečné organizace. Perzekuce zasáhne a rozpustí ve stejnou dobu i Hornickou federaci, které se i díky aktivitě Františka Lokajíčka začalo na Kladensku dařit a začala rozšiřovat svoje řady.

V roce 1908 při vojenském odvodu branců kráčel společně s dalším anarchistou Durkem v čele průvodu antimilitaristické mládeže za zpěvu revolučních a českých písní. Před Slaným je zastavilo četnictvo, došlo k šarvátkám a strkanicím, zatčeno několik mladých. Dne 19. června 1908 byl odsouzen na dva dni žaláře za zpěv písně Fráni Šrámka „Píšou mi psaní“.

V rámci antimilitaristických aktivit distribuuje na Kladensku časopis anarchistické mládeže „Mladý průkopník“, který je napojen na Českou anarchistickou federaci (ČAF).

Dne 21. února 1909, půl roku po úředním zákazu anarchistického odborového sdružení Hornické federace, byla v Pavlově hostinci v Lomu ustanovena Zemská jednota horníků. František Lokajíček vstoupil za člena a začal s budováním odborové organizace na Kladensku. Její činnost trvala až do poloviny roku 1915, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna. S propagací anarchosyndikalistických aktivit pomáhal především jako neúnavný distributor týdeníku Hornické listy, které rozšiřoval mezi svými hornickými kolegy.

Podílel se také na obnově anarchosyndikalistické odborové centrály. Všeodborové sdružení dělníků Ochrana bylo nakonec založeno 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy. František Lokajíček se stal předním členem a funkcionářem na Kladensku. Působil v místní skupině Ochrany ve Smečně, jako zakládající člen místní skupiny Ochrana dne 2.října 1910 byl zvolen důvěrníkem.

Nevíme, kdy přesně opustil Kladensko, nejspíše po první světové válce a usadil se na severu v Košťanech u Teplic. Zde se zapojil do obnovené odborové organizace anarchistického hornictva Sdružení československých horníků, které personálně navazovalo na předválečnou Zemskou jednotu horníků. Na celoroční valné hromadě dne 4. ledna 1920 byl František Lokajíček jako zkušený a ostříleny odborář zvolen za předsedu místní odbočky revolučních syndikalistů. Odbočka čítá 156 členů. Za minulý rok se uskutečnilo 5 přednášek, 3 odborné a 2 týkající se náboženství.  Odbočka byla aktivní také v družstevnictví.

Petr Pech: Organisační život mládeže

Mnoho mladých hochů si klade otázku, jakým způsobem by měli pracovati a postupovati organisace mládeže, aby výchovná jejich činnost byla vlivná, by do jejich života nebyly vnášeny škodlivé složky, aby co možná nejvíce šířeny byly obzory a 'zatlačeno, sektářství, smutně charakterisující mládež politických stran. Chci k této otázce příčiň míti několik poznámek, jež nechtí býti směrodatnými, ale chtí být jen řadou návrhů, o kterých je třeba uvažovati. 

Konfiskováno! 


Dle místních poměrů a vyspělosti členstva zařídí se postup otázek probíraných v debatách. Jaká théma však volit? Možno jen v hlavních rysech naznačit tyto programy, které dle okolnosti jsou měnitelný. Volené náměty buďtež přístupnými členům a pořad budiž řízen důležitostí jich významu a vyspělostí jedinců skupinu tvořící. Proslov si vezme prohloubenější kamarád, nastíní názor, opodstatní jej fakty z vlastního života, citáty z knih a pod., načež se rozpřede debata. Navrhuji as takovýto postup otázek pro debatní kroužky: „Ze školy do továrny", „Dělník a příroda", „Názor na život", Výchova, sebevýchova", „O četbě", „Socialismus a kapitalismus", „Vlastenectví, militarismus, náboženství", „Ideál anarchie". Tyto debatní kroužky nejlépe pracují v době dlouhých večerů zimních; za letních večerů a zejména v neděli možno podnikat společné vycházky do přírody, daleko do polí neb lesů, kde lze pozorovati nerušený život přírody ve všech jejich rysech, harmonii barev, tónu a sil, oživit vonícím vzduchem plíce, dýchající zkažený vzduch továren, šachet a dílen. I tu dá se rozpřísti debata, zazpívati odbojná píseň, recitovati sociastická báseň a mladí lidé vrací se domu nadšeni novými myšlenkami a chutí k organisační práci, pociťujíce ve svých nitrech palčivou touhu po rozsluněných dnech a jich využití, zavřeni jsouce v dusných pracovních prostorách. 

Tělocvik, pokud poměry dovolují, bývá vzpruhou údům prací znaveným, jsa též ušlechtilou zábavou. — Dramatické kroužky vezmou si za úkol sehráti děje rázu výchovného, recitační večery, jednoaktovky a děje z prostředí zápasů za svobodu a lidskost, působiti budou na širší kruhy a zvýší úroveň prostředí. 

Konfiskováno! 

Zdar organisační práce bude podmíněn námi samými. Každý jedinec musí svou silou přičinit dobrý úspěchy spoluprací dosáhneme reálních výsledků jak v uvědomělosti, tak v počtu členstva. Schopnosti jednotlivců vychovají se ve vyspělost, dosáhne se dobrých kolportérů, dobrých organisátorů a neprodajných jedinců. Mnoho bude záležet na způsobu, jakým dovedeme k mládeži přijít, by myšlenky naše pochopila. Dobrým vodítkem může býti zkušenost každého jedince i z dob, kdy sami byli strženi vírem socialistickým, kdy hledali cíl hodný upřímného snažení a kdy zamlžené obzory nedopřávali zajásat radostí z nalezeného cíle. Často jediný příběh z továrny neb ulice, socialistická schůze, dobrá kniha neb i píseň nadšeně zapěná rozbouřily krev, v mozku zableskla se myšlenka, celou bytostí projel divný pocit, jak elektrický proud, počali nově žít, ve svém nitru stvořili si obraz, snažili se zrealisovat cíl a stali se šiřiteli nových myšlenek. Nuže tato fakta z našeho vlastního života umožní nám organisační práci. 

Umět přijití k duši mladého člověka, dojmouti ji, uchvátit v celé její jsoucnosti, zatřásli jí v základě jejím, unésti v jiný svět, říkám duši, chtěl bych však říci nitro, duch. Ukázati možnost síly a krásy nového života, vyvésti mladého člověka z všednosti a jednotvárnosti, vzbuditi v něm dřímající touhy; a snahy, podpořiti jej v docilování sebevědomí; býti upřímným přítelem a rádcem každému, kdo s upřímností k nám přichází, nechati jedince volně pracovati, toť je nejbližší naše práce, k níž bude zapotřebí neochvějné vytrvalosti. 

Tato práce nebude podnikána ponejprv, z podobných začátků rostla mládež dříve. Smutným faktem však je, že vyrváni bývají přední snaživci persekucí a (zastavivši ještě neucelené hochy sbubnují politikáři do svých řad. Je nutno znovu a znovu pracovat! Po přetržené práci se zdvojeným úsilím vrhat se na široké lány, zkypřiti půdu a učiniti ji přístupnou k přijetí zásevu pro úrodu příštích let. Byl bych rozradostněn, kdyby všichni mladí hoši pochopili důležitost vytrvalé práce, spojeni v organisace a vedeni upřímnou snahou k novému, lepšímu životu, dosáhli uskutečnění pevné sítě utvořených organisací, jež budou hybnou silou hnutí mládeže vůbec. P. P. 

Vyšlo v Mladém Průkopníku č. 1/1912

Petr Pech
 

Pozdržení vydání 1. čísla anarchistického listu Mladý Průkopník (1912)

Prvé číslo „Mladého Průkopníka" mělo vyjíti, jak bylo v posledním čísle Zádruhy oznámeno — dne 4. června. My jsme mínili a slavná pořádku dbalá policie měnila. Po osmi dnech bylo ohlášeno redaktoru, že jeho oznámení o vydávání „Mladého Průkopníka" nelze vzíti k vědomosti, protože prý tam neudal přesný den jeho vycházení a potom prý neuvedl nic o inseratech. V povinném ohlášení bylo uvedeno, že „Ml. P." bude vycházeti jako periodický měsíčník a datum vyjití prvého čísla byl také uveden. To však u policie není dosti jasným označením. — Dalo by se toho ještě mnoho namítá ti, však škoda místa. Můžeme zatím jen zaznamenati, že „M. P." se bude jako dříve těšiti velké pozornosti pánů bedlitelů veřejného pořádků.“

Mladý Průkopník, číslo 1, 1912

Krumlovský Josef (1885 – 1909)

Mezi zapomenuté duchcovské anarchisty patřil také Josef Krumlovský. Pocházel ze západních Čech, kde se v roce 1885 narodil ve vesničce Bezděkov v domě s číslem popisným 432 na Rokycansku. Pocházel z hornické rodiny, také tatínek Josef Krumlovský se živil havířinou, maminka Anna za svobodna Kořínková, jak bylo zvykem pečovala o domácnost a dítka.

Mladý Josef Krumlovský odešel z rodného Rokycanska za štěstím na hornický sever a usadil se v Duchcově, zde se také seznámil s anarchismem. Docházel na akce Politického dělnického klubu a také Vzdělávacího spolku „Omladina“ (1895 – 1914), do jehož řad jako mladý anarchista vstoupil.

Pracující horník se se svými kamarády organizoval také do anarchosyndikalistických odborů: Severočeské federace horníků (1903 – 1907), Volného sdružení českých horníků (1906 – 1907) Hornické federace (1907) při České federaci všech odborů (1904 -1908) a posléze v Zemské jednotě ustanovené v polovině roku 1909.

Přestal věřit v boha a vystoupil z katolické církve, stal se přesvědčeným bezvěrcem. Podobně učinila i jeho nastávající Emile Marková, se kterou seznámil na některé z akcí Vzdělávacího spolku „Omladina“. Emilka se narodila ve stejný rok 1885 v Duchcově č.p 384 rodičům horníkovi Františku Markovi a Barboře rozené Chládkové. Nějaký čas společně žili, jak se říkávalo „na hromádce“ v bytě na adrese Duchcov č. p. 379. Nakonec se rozhodli svoji lásku ztvrdit i úředně, a tak se na jaře 7. března roku 1908 konala bezvěrecká civilní svatba. Za svědky jim šli kamarádi Václav Mikula, jeden z předních anarchosyndikalistů, spolupracovník Tomeše Kašeho a zakladatel Hornických listů z Duchcova a druhým svědkem byl Václav Láně taktéž přední anarchosyndikalista a tou dobou předseda anarchistického Odborného hornicko hutnického podpůrného spolku v Duchcově.

V roce 1909 přinesly Hornické listy smutnou zprávu, že řady anarchistického hnutí navždy opustil teprve 24-letý Josef Krumlovský. Anarchisté se s ním přišli rozloučit na bezvěrecký pohřeb na duchcovský hřbitov, kde byl pochován.

Benda Václav (1883 – ?)

Severočeský anarchista a rodák z již zaniklé obce Souš (kdysi též Čouš či Čauš) se narodil 12. listopadu 1883. Narodil se do chudých poměrů hornické rodiny, tatínek havíř František Benda a maminka Antonie rozená Hořánková.

Mladá Václav Benda se s anarchistickými myšlenkami seznámil prostřednictvím místního spolku „Omladina“.

Pochybnosti, sebevzdělávaní a nově nabytý světonázor ho vedly k tomu, že se rozešel s katolickou církví i vírou v existenci boha. Vystoupil z církve a stal se bezvěrcem. V Souší ostatně mělo bezvěrecké hnutí silné podhoubí, působila zde skupina bezvěrců při České anarchistické federaci (ČAF), které byl členem, ale i Volná myšlenka. Nacházíme jej mezi pravidelnými předplatiteli publikačního orgánu ČAF s názvem Zádruha, který vycházel v letech 1908 až 1914.

Později se stěhuje do Dolního Jiřetína, který je nedaleko. Zde se seznamuje s Marií Mizerovou, narozenou 19. října 1886 v Oboře. V Dolním Jiřetíně žili nějakou dobu ve společné domácnosti na adrese s číslem popisným 119. Jelikož i Marie byla bezvěrkyní, konala se 12. listopadu 1907 bezvěrecká civilní svatba. Za svědky jim šli jejich kamarádi anarchosyndikalisté a horníci František Fišer z Dolního Jiřetína a Adolf Cechl ze Záluží u Mostu.

Jako horník s anarchistickým přesvědčením se organizoval v Zemské jednotě horníků, kde byl řadovým členem místní odborové organizace a odběratel anarchistického týdeníku „Hornické listy“.

Po válce Václav Benda navázal na svoji anarchosyndikalistickou činnost a organizoval se v revolučně syndikalistickém Sdružení československých dělníků v letech 1918 – 1930. V roce 1920 byl v místní odbočce zvolen na valné hromadě za člena výboru.

 

Máša Štěpán (1877 – ? )

Anarchista Štěpán Máša patří mezi ty opomíjené a zapomínané, možná také proto, že v hnutí byl mnohem známější jeho bratr Rudolf Máša, který patřil mezi přední postavy odborového hnutí, byl redaktorem Hornických listů a také předním severočeským členem České anarchistické federace, společně s jeho manželkou Marií Mášovou. Později byl známým spisovatelem a autorem knih o náboženství, ale i cestopisných a místopisných knih.

Bratři Mášovi pocházeli z jižních Čech. Štěpán Máša se narodil 20. prosince 1877 v Krásné Hoře na Sedlčansku. Před rokem 1900 se odstěhovali pod Krušné hory, aby se živili dobýváním uhle. Zatímco bratr Rudolf Máša se usadil v Lomu, cesta Štěpána Máši vedla do Bíliny, kde se oficiálně usadil v roce 1901.

Mezi kolegy horníky se seznámil s anarchistickými myšlenkami. A tak se i on stal stoupencem Kropotkina a jeho anarchistického komunismu. Přestože nebyl mistrem pera ani slova jako jeho mladší bratr Rudolf, byl tichým a pracovitým učastníkem hnutí.

Stejně jako jeho bratr vystoupil z katolické církve a propagoval bezvěrectví. Pod bratrovým vlivem se zapojil do bezvěrecké skupiny při České anarchistické federaci (ČAF), která měla po severočeských městech několik místních skupin a jednu také v Bílině. Štěpán Máša pomáhal s distribucí časopisů vydávaných ČAF: Mladý průkopník i Zádruhu. S příchodem války v roce 1914 pod tíhou represe ustala činnost ČAF a anarchistického hnutí vůbec, začalo se opětovně formovat až s blížícím koncem války v roce 1917, kdy se s prohrami na frontě, začal rozpadávat i represivní aparát rakouského mocnářství. Po válce se Federace českých anarchistů komunistů (bývalá ČAF) vydala na cestu politiky a opustila svoje anarchistické koncepty, avšak z řad bývalých členů a dalších anarchistů začaly být obnovovány staré bezvěrecké skupiny.

A tak i v Bílině byl koncem roku 1918 založen Spolek socialistických bezvěrců. Do spolku se aktivně zapojuje i Štěpán Máša, několikrát je zvolen za člena výboru. Máme doloženo jeho členství ve výboru v roce 1927 a v roce 1930 je dokonce zvolen předsedou spolku. Spolek přežije s přestávkou za nacistické okupace, funguje až do roku 1952, kdy musí být zlikvidován na nátlak státních orgánů, přeci jen se státní bolševické moci nehodila činnost, kterou neměli pod svojí přímou kontrolou.

Po první světové válce se Štěpán Máša stále živí jako horník, zařazením kopáč. Pracuje na dole Amalia III v Břežánkách, který patří Duchcovské uhelné společnosti. Ve společné domácnosti bydlí se svojí chotí Kateřinou Mášovou. Ta pocházela z Předního Chlumu, kde se také 16. listopadu 1878 narodila. Tou dobou bydlí na adrese Teplická č.p. 139 v Bílině.

Máša Štěpán