Dělnické hnutí reprezentované anarchisticky smýšlejícím dělnictvem na severu Čech sice z valné většiny tvořili horníci, avšak byly zastoupeny i další profese od továrních dělníků po malé živnostníky. Nechyběli ani skláři, kteří v oněch dobách patřili k hlavnímu koloritu Košťan, kde fungovalo několik skláren.

Předním představitelem tohoto odboru byl košťanský sklář a anarchista Alois Douša, který se narodil 6. prosince 1867 a zařadil se tak k té starší generaci anarchistů. Na svět přišel v středočeské obci Dolany na Kladensku. K anarchistickému hnutí se dostal již v jeho počátcích, v období tzv. neodvislých socialistů. Někdy v 90. letech se stěhuje na sever a jeho cesty vedou do Duchcova, kde se setkal s předními postavami tehdejšího hnutí Hynkem Holubem či Tomešem Kašem.

Jeho manželkou a oporou sdílející jeho anarchistické přesvědčení se stala Marie Doušová, narozená 30. prosince roku 1877 ve Zlíchově. V roce 1897 se jim právě v jednom z center anarchistického hnutí v Duchcově narodila 27. prosince dcera Aloisie Doušová. Poté nějaký čas pobýval v Trnovanech u Teplic, kde také fungovala sklárna, kde jako sklář našel uplatnění. V té době se jim narodilo druhé dítko, dcera Helena Doušová a to dne 21. září 1904. Poté ho cesty vedly do Jeníkova u Duchcova, kde se mu 19. září 1906 narodil vytoužený syn Májoslav Douša. Synovi nedal jméno náhodně, má upomínat chicágské anarchistické mučedníky, na jejichž počest se slaví 1. máj jakožto svátek mezinárodní dělnické solidarity.

Někdy kolem roku 1908 se Alois Douša usadil v Košťanech, kde snadno našel uplatnění, jelikož zde bylo několik skláren. Policejní přihláška vypovídá, že se oficiálně nechal přihlásit 15. února 1908. Od té doby je jeho život spojen s tímto severočeských městečkem nedaleko Teplic pod úpatím Krušných hor. Někdy kolem roku 1913 bydlel na adrese Košťany č. p. 174. Jeho odborové působení v košťanských sklárnách však nebylo nijak snadné, což nebylo jen vinou zaměstnavatelů. Kupodivu musel čelit také neustálým útokům sociálních demokratů, kteří se snažili vyštvat každého, kdo měl jiné politické náhledy, především tedy anarchisty kritizující jejich parlamentní politiku a opouštění revoluční cesty k osvobození proletariátu. Ke škodě sklářů zde tvořili anarchisté názorovou menšinu a vedení sociálních demokratů dělalo vše možné, aby to tak zůstalo.

V roce 1904 byla založena Česká anarchistická federace (ČAF) sdružující anarchistické propagační skupiny. Do řad ČAF vstoupil také Alois Douša. Místní skupina České anarchistické federace se ustanovila i v Košťanech, a Alois Douša se stal jedním z její předních členů a aktivistů. Mezi místními dělnictvem rozšiřoval anarchistické myšlenky slovem i písmem, zejména prostřednictvím distribuovaných časopisů „Zádruha“ a „Mladý Průkopník“. Časopis „Mladý průkopník“ byl především listem anarchistické mládeže, která se stavěla proti militarismu podobně jako on sám.

Alois Douša jakožto anarchista přestal věřit v boha a vystoupil z katolického „ovčince“, jak byla v hnutí církev nazývána, a stal se aktivním bezvěrcem. V rámci místní skupiny ČAF organizoval bezvěreckou skupinu, propagoval bezvěrectví a nabádal místní dělnictvo k výstupu z katolické církve. Agitoval za sekularizaci školství, odstranění přítomnosti kněží ze škol a za odluku církví od státu. Bezvěrecké aktivity anarchistů přerušila válka, avšak po válce se brzy přihlásili opět ke slovu. Počátkem července 1919 se zformovala skupina anarchistických bezvěrců také v Košťanech u Teplic. Mezi zakládající členy a iniciátory patřili Alois Douša a Jan Zikán.

Takto o plánu založit Skupinu bezvěrců informují na stránkách Hornických listů: „Dává se tímto všem bezvěrcům v místě a okolí na vědomí, i těm, kteří by se shnilou církví chtěli rozejíti, aby se přihlásili za účelem založení skupiny bezvěrců. Přihlášky přijímá a informace uděluje Jan Zikán, Zámecká ulice 40 a Alois Douša, Karlova ulice 319.“ Potom co anarchisté založí Svaz socialistických bezvěrců, se i Alois Douša stává členem v rámci místní skupiny. Po velké válce bydlel Alois Douša na již zmiňované adrese.

V roce 1921 jej zaznamenáváme jako zaměstnance ve Sklárně Fankla v Hudcově u Teplic. Košťanský anarchista a aktivní bezvěrec odešel na věčný odpočinek dne 29. září 1939.

Syndikalista Josef Bokr pocházel z Vysočiny. Narodil se 19.března 1889 v obci Čepice nedaleko Třeště. Vysočina byl chudý kraj, a tak se jako mladý vydal do světa. Dostal se až do západních Čech, kde vydržel až do roku 1914. Živil se jako tovární dělník v Plzni. Ještě v roce 1914 se však odstěhoval do severočeského uhelného revíru a usadil se v Košťanech. V Košťanech se seznámil se svojí nastávající Annou Kállovou, která se narodila dne 22.listopadu 1896 nedaleko Košťan, v osadě Hejnice u Jeníkova. Také ona se v Košťanech usadila teprve v roce 1914.

Po první světové válce se na severu Čech z řad anarchisticky smýšlejícího hornictva obnovila jejich odborová organizace. Ve dnech 28. a 29.prosince roku 1918 ustanovili v Duchcově Sdružení československých horníků. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Tou dobou se Josef Bokr začal živit jako havíř – profesí kopáč. V roce 1921 fáral na dole Helena, kde se také seznámil se syndikalistickými myšlenkami a členy Sdružení československých horníků. Jeho kolegy v práci se stali syndikalisté Josef Souček, Emil Jelínek či Jan Harus. Josef Bokr se stal členem místní odbočky Sdružení československých horníků v Košťanech a jeho cesty často vedly do hostince „U nádraží“, kde měla místní syndikalistická skupina svoji spolkovou místnost, kde navštěvoval členské a výborové schůze, účastnil se přednášek a dalších veřejných akcí. Již zmiňovaný hostinec sloužil jako spolkové sídlo anarchosyndikalistických a anarchistických skupin již před první světovou válkou. Přestože Josef Bokr nepatřil mezi přední postavy syndikalistických odborů, byl spíše jedním z tisíce řadových členů, na valné hromadě košťanské odbočky byl v roce 1929 zvolen členem výboru.

Josef Bokr společně se svými kamarády ze Sdružení československých horníků odmítl diktaturu proletariátu a bolševismus. V polovině dvacátých let minulého století se postavil proti likvidaci syndikalistického hnutí a jeho splynutí s rudými odbory. Stejně tak odmítl vstoupit do komunistické strany a přidržel se taktiky politicky neutrálního revolučního syndikalismu. Zůstal věrný přesvědčení, že dělnictvo nejlépe uhájí své zájmy a potřeby kolektivní silou bez politických stran, které naopak dělnictvo rozdělují do různých mnohdy nepřátelských frakcí. Věřil, že socialistickou společnost lze uskutečnit generální stávkou a ne parlamentním bojem, a jedině tím, že se o to dělnictvo přičiní samo. Josef Bokr a jeho žena nebyli jen syndikalisté, byli také bezvěrci, tak jako většina pokrokově smýšlejícího dělnictva. Rozmach bezvěrectví mezi severočeským hornictvem mělo původ především v anarchistickém hnutí.

Za nacistické okupace pochoval Josef Bokr svoji manželku Annu Bokrovou, která zemřela dne 17.února 1941. Přežil ji o devět let, on sám navždy odešel 6.února 1950. Pochováni jsou oba na hřbitově v Košťanech.

K předním představitelům syndikalistického hnutí horníků v období první Československé republiky patřil také místní rodák Čeněk Holeček. Narodil se dne 8. července 1893 do rodiny havíře Hynka a Anny Holečkových. Otec Hynek Holeček pocházel z obce Unhošť a maminka Anna ze sousední obce Svárov. Do Želének se přistěhovali v roce 1885 a tatínek se živil jako horník, před rokem 1914 nastoupil do penze. Čeněk měl ještě mladší sestru Antonii Holečkovou, která se narodila 4. března 1898. Sestra pracovala po velké válce jako dělnice u firmy Richl a spol. v Ledvicích.

Již před válkou začal pracovat na šachtě a po válce fáral na místním dole „Konkordia“ v Želénkách. Na stejném dole pracovalo také několik desítek členů syndikalistické odborové organizace Sdružení československých horníků. Čeněk Holeček se tak již ve svých mladých letech seznámil s anarchosyndikalistickými myšlenkami.

Ve dnech 28-29. prosince 1918 se konal ustanovující I. sjezd syndikalistických odborů Sdružení československých horníků v Duchcově.  Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Také Čeněk Holeček se stal členem místní odbočky Sdružení československých horníků, která v nejlepších letech sdružovala kolem 500 členů ze Želének, Zabrušan, Štěrbiny, Strak a Všechlap. Na valné hromadě odbočky v roce 1925 byl Čeněk Holeček zvolen za člena výboru. Ve stejném roce odmítl také vstoupit do komunistické strany a postavil se proti začlenění své syndikalistické organizace do rudých odborů řízených Moskvou a KSČ. Přidržel se svých idejí federalistického socialismu a taktiky politicky neutrální revoluční odborové organizace.

Již jeho rodiče byli bezvěrci, a ani Čeněk nikdy nevstoupil do katolické církve a zůstal bezvěrcem. Stal se také členem místní skupiny bezvěrců a později místní skupiny Svazu socialistických bezvěrců. V roce 1921 byl ještě svobodný, nevíme, kdy přesně, ale seznamuje se s místní rodačkou Antonií Slapničkovou, narozenou dne 30. listopadu 1896.

Manželka Antonie Slapničková však vážně onemocní a nakonec umírá dne 18. října 1939 v Léčebném ústavu v Arnsdorfu v Sasku v Německu. Čeněk Holeček ji následuje dne 20. listopadu 1948, pohřbeni jsou na místním hřbitově v Zabrušanech.

Se jménem košťanského havíře, anarchisty a odboráře se setkáváme počátkem minulého století. Josef Holub se zařazuje do dlouhé řady severočeských anarchistů, příslušníků poslední mladé generace. Narodil se 16. října 1884 v Dubové, která je dnes součástí obce Německá v okrese Brezno na Slovensku. Jeho maminka Mária Holubová, rozená Marčoková, pocházela ze Slovenska. Tatínek byl dělník a pocházel ze středočeské obce Týniště nad Labem v okrese Kolín. V roce 1884 však pobýval právě na Slovensku v Dubové, kam odešel za prací. Pracoval nejspíše jako dělník ve Válcovně plechů v Podbrezové nebo přímo při výstavbě železniční tratě.

Nevíme sice přesně kdy, ale nakonec končí rodina Holubova v Posázaví. Zde se také mladý Josef Holub seznámil se svojí nastávající ženou Marií Čihákovou, která se narodila dne 7. prosince 1885 v malé vesničce Samopše u Uhlířských Janovic. Nakonec se dne 8. února 1909 berou a svatba se koná v Sázavě. To již bylo na cestě jejich první dítko Marie Holubová, která se narodí dne 8. září 1909.

V mladé rodině Holubových dochází ovšem k další velké změně, stěhuje se na hornický sever. Hornické povolání je přeci jen lépe placeno než ostatní dělnické profese, i když hodně nebezpečné. A tak se již prvorozená dcera Marie Holubová narodila v Košťanech u Teplic. Za dva roky ji následovala Růžena Holubová, která se narodila 15. září 1911. V roce 1912 se také Josef Holub se svojí chotí oficiálně přihlásí k pobytu v Košťanech. Dne 24. dubna 1913 se jim narodila třetí dcera Emilie Holubová a vzápětí dcera Anna Holubová, 16. října 1914. To již za okny zuřila první světová válka, a nevíme, zda i Josef Holub byl odveden na frontu.

Ještě před válkou se mezi severočeskými havíři seznámil se anarchistickými myšlenkami, které posléze určovaly jeho další cesty životem. Na utváření jeho anarchistického smýšlení měl výrazný vliv místní Spolek všeodborově kooperativní v Košťanech. Nacházel se v tehdejším spolkovém hostinci „U nádraží“, dnes již zaniklém, který ustoupil těžbě i z částí obce. Ve stejném hostinci se scházely i další zdejší anarchistické spolky a odborové organizace, do kterých se Josef Holub rovněž zapojil. Jako horník se stal v roce 1908 členem Hornické federace, která byla součástí anarchosyndikalistického svazu České federace všech odborů. Po jejím násilném rozpuštění rakouskými úřady v létě roku 1908, se o rok později společně s dalšími anarchistickými havíři zakládal Zemskou jednotou horníků, v jejíž řadách svádí zaměstnanecké boje až do roku 1915, kdy je taktéž zakázána.

To však běsní první světová válka, která miliony proletářů svedla se zbraní v ruce do bratrovražedného boje. Josef Holub má štěstí a nepadne na frontě ani hlady, tak jako mnoho jiných jeho anarchistických kamarádů horníků. Po válce bydlí stále v Košťanech v Hrobské ulici č. p. 234. V obci bydlí i jeho otec Jan Holub, v roce 1921 již vdovec a pensista u dolu Schneider. Před válkou pracoval u Mostecké uhelné společnosti. Sám Josef Holub v roce 1921 pracuje na dole Helena v Košťanech.

Po první světové válce a pádu rakouské monarchie, se probouzí také hnutí anarchistických horníků a již 28-29. prosince 1918 je založeno Sdružení československých horníků v Duchcově v Českém domě. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků. Josef Holub navázal na svou předválečnou činnost a v Košťanech stál při zakládání místní odbočky syndikalistické ho Sdružení československých horníků.

Zařadil se mezi přední členy místní syndikalistické organizace. Zastával různé funkce. V roce 1925 byl zvolen za místopředsedu odbočky. Na valné hromadě místní odbočky dne 7. února 1926 zase zvolen do funkce pokladníka, měl na starost výběr členských příspěvků a zajišťoval vše, co se týkalo financí. V roce 1929 byl opět zvolen předsedou odbočky a zároveň byl zvolen ve výboru za revisora účtů, kde dohlížel na správné hospodaření fondu. Na IX sjezdu Sdružení československých horníků v Mostě byl dokonce zvolen do Ústředního výboru do kontrolní komise.

Ve dvacátých letech minulého století se postavil rozvratným snahám bolševiků a v roce 1925 odmítl vstoupit do komunistické strany a přičlenění do rudých odborů Mezinárodního všeodborového svazu. Postavil se za svoje anarchistické přesvědčení a za zachování Sdružení československých horníků jako nepolitické revoluční odborové organizace. Syndikalista přežije i útrapy druhé světové války a přičlenění severních Čech k nacistickému Německu.

Své kamarády a druhy následoval na věčný odpočinek dne 16. října 1947 ve věku 63 let. Jeho manželka Marie Holubová jej pochová na hřbitově v Košťanech a přežije ho o celých 28 let, navždy odejde 6. ledna roku 1975. Ve stejném roce umřel i jeho syn Antonín Holub dne 20. října. Josef Holub se narození vnuka již nedožil, narodil se až tři roky po jeho smrti. Jmenuje se Jiří Holub a v rodném listě měl uvedeno datum narození 16. května 1950. Zemřel poměrně nedávno, 5. června roku 2006 a je pochován vedle svého anarchistického dědy v rodinné hrobce.

Dalším v řadě košťanských hornických odborových aktivistů byl Jan Harus, narozený dne 7.července 1874 v malé vesnici Polnička u Přibyslavi na Vysočině. Na hornický sever se vydal v šestnácti letech. Podle policejní přihlášky se v Košťanech usadil dne 3.října 1890, v době, kdy si hnutí odbylo svůj vůbec první 1.máj a zažívalo rozmach.

Již jako mladý začíná pracovat na šachtách a dobývat „černé démanty“. Poznává tehdy svoji velkou lásku a pozdější velkou oporu v jeho činnosti, která s ním sdílí jeho přesvědčení. Je jí Rosálie Harusová, za svobodna Nehodilová, narozená 21.října 1873 v Planicích na Plzeňsku.

Do anarchistického hnutí se Jan Harus zapojil již v jeho počátcích, kdy se mezi severočeským hornictvem začaly šířit myšlenky neodvislého socialismu, jak si zpočátku anarchisté sami říkali, aby nebyli spojováni s těmi, co se hlásili k propagandě činu a nespojovali s „pumaři“. Naopak v anarchismu viděli konstruktivní řešení sociálních problémů dělnictva. Byli znechuceni politikařením sociální demokracie, která si hleděla především poslaneckých křesel, zatímco palčivé problémy dělnictva přehlížela a jejich odpor proti příkoří se strany zaměstnavatelů tlumila. A tak na českém severu vznikalo masové anarchistické hnutí především mezi českými havíři.

Když byla násilně potlačena první severočeská hornická stávka v roce 1882, bylo Janu Harusovi teprve osm let, přesto to v něm muselo zanechat silné dojmy a radikalizovalo jeho pohled na stávající společenské zřízení. Represe však hornické hnutí nepotlačila, přestože se zprvu stáhlo do tajných kroužků.

Počátkem 90.let vystupuje však anarchistické hnutí znovu z ilegality a jako houby po dešti vznikají různé anarchistické vzdělávací a odborné spolky – jedním z nich je i Vzdělávací spolek Omladina v Košťanech. Obdobných spolků vznikne v celých Čechách kolem třiceti a semknou se kolem redakce stejnojmenného časopisu Omladina. Časopis Omladina se stane jedním z nejproslulejších anarchistických periodik a jeho distribuci v Košťanech zajišťuje právě Jan Harus. Spolek funguje do roku 1899, kdy je v rámci velké represivní vlny zakázán a rozpuštěn rakouskými úřady.

Nějakou dobu pobýval Jan Harus v Praze, minimálně od roku 1897, v té době – přesněji dne 27.prosince 1897 – se mu a jeho ženě Rosálii narodila na Praze II dcera Marie Harusová. Do Košťan se rodina Harusových vrátila kolem roku 1900 a tam se 17.června 1900 rozrostla o dalšího potomka, syna Jana. Oficiálně se však k pobytu v Košťanech přihlásili až 15.října roku 1904.

Po roce 1900 se anarchistické hnutí na severu rozhodlo pro vytváření odborové organizace, která měla efektivněji pracovat na prosazování dělnických požadavků. Celé snažení vyústilo v roce 1903 v založení Severočeské federace horníků a Jan Harus se stal po svém návratu z Prahy jejím členem a zároveň předním aktivistou v Košťanech. Severočeská hornická federace obnovila také vydávání časopisu Omladina. A pustila se s vervou se do zápasů za zlepšení pracovních a mzdových podmínek na dolech. Na pořadu dne byl rovněž zápas s bratrskou pokladnou. Zásluhou Severočeské federace horníků bylo propuknutí velké hornické stávky v roce 1906. Stávky se účastnilo 12 000 horníků ze 40 dolů, včetně Jana Haruse. Do ústředního stávkového komité složeného výhradně z anarchistů byl za Košťany zvolen jeho kamarád a kolega Alois Frühauf. Vyhlášení a provedení stávky vyvolalo také reakci rakouských úřadů, v jejímž důsledku byla Severočeská hornická federace rozpuštěna.

Náhradou vzniká Volné sdružení českých horníků kolem nově založeného časopisu Hornické listy. Členem Volného sdružení českých horníků, které sdružuje různé odborné spolky, se stává i Jan Harus coby člen místního Spolku všeodborově kooperativního v Košťanech, který se schází v tehdejším spolkovém hostinci „U nádraží“.

Na hornické stávce v roce 1906 se podílela také slavná anarchosyndikalistická odborová centrála Česká federace všech odborů (ČFVO). Na anarchistické konferenci v Mostě konané dne 7.října 1906 ve spolkovém hostinci Jánský Dvůr padlo rozhodnutí o sloučení a založení Hornické federace při ČFVO. A tak se i Jan Harus stává členem Hornické federace při ČFVO, avšak zdárný rozvoj anarchosyndikalistického hnutí zastaví další perzekuce a rozbití odborových organizací v létě roku 1908.

Přesvědčeného anarchistu a odboráře Jana Haruse a mnoho dalších však klacky pod nohy a příkoří páchané státní mašinérií neodradí. Brzy se oklepou a sešikují své řady znovu. Dne 21.února 1909 je založena nová odborová organizace Zemská jednota horníků. Ta pokračuje ve vydávání anarchistického týdeníku Hornické listy, Jan Harus dále zajišťuje jeho distribuci na pracovišti i v Košťanech samotných. Zemské jednotě se dokonce podaří porazit v roce 1913 sociální demokraty ve volbách do báňského společenstva a bratrské pokladny. Rozvíjející se hnutí je však násilně přerušeno propuknutím první světové války.

Po velké válce bydlel Jan Harus se svojí manželkou a dětmi v Košťanech na adrese Nádražní č.p. 311. Pracoval jako horník u Lomské uhelné společnosti, kde po válce začal pracovat i jeho syn Jan jako strojník a zámečník na dole. Po první světové válce a pádu rakouské monarchie se probouzí také hnutí anarchistických horníků a již 28.-29.prosince 1918 je založeno Sdružení československých horníků v Duchcově v Českém domě. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků. Jan Harus, přestože je již zralý muž a jako 44letý má za sebou hodně zkušeností, navazuje na svou předválečnou činnost a v Košťanech stojí u založení místní odbočky syndikalistického Sdružení československých horníků. Zařadí se mezi přední členy místní syndikalistické organizace a zastává v ní různé funkce. V roce 1925 je zvolen za člena výboru odbočky, to mu je již bezmála 50 let. Ve dvacátých letech minulého století se Jan Harus také postaví rozvratným snahám bolševiků a v roce 1925 odmítne vstoupit do komunistické strany a rudých odborů. Postaví se za svoje anarchistické přesvědčení a za zachování Sdružení československých horníků jako nepolitické revoluční organizace.

Již před válkou Jan Harus jako přesvědčený anarchista vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem, stejně tak učinila i jeho choť Rosálie a ani jejich dítka nevstoupila do římského ovčince. Jan Harus se zapojil do místní skupiny bezvěrců anarchistů při České anarchistické federaci. Po válce byla v roce 1919 košťanská Skupina bezvěrců obnovena a později se federalizovala do Svazu socialistických bezvěrců, a tak se i Jan Harus stal členem svazu po boku svých anarchistických kamarádů a kamarádek. Svaz vydával časopis Socialistický bezvěrec.

Hospodářská krize a nedostatek v dělnických rodinách se neblaze projeví také na jeho zdravotním stavu. Zatímco ve Španělsku se schyluje k největšímu vystoupení anarchistického hnutí v jeho dějinách, nad Československem se stahují mračna rostoucího vlivu nacismu. Dalšího šíleného krveprolití a hrůz druhé světové války se však již nedočká: přední, a ne příliš známý anarchista a odborový aktivista Jan Harus umírá ve věku 62 let. Jeho životní družka jej pochová na starém hřbitově v Košťanech, se kterými spojil většinu svého života. Rosálie Harusová umírá dne 17.ledna 1958.