Šlégr Václav (1877-?)

Mezi přední anarchisty a odboráře působící na Mostecku počátkem 20. století patřil bezesporu Václav Šlégr. V anarchistickém hnutí byl aktivní také jeho bratr František Šlégr.

Václav Šlégr se narodil 12. dubna 1877 v Brožkově. Jeho chotí se stala Anna Karfíková, která se narodila 18. září 1888 v Duchcově. Po svém příchodu na sever se usadil v Chudeříně.

Oba jako přesvědčení anarchisté vystoupili z katolické církve a stali se bezvěrci. Přesný počet dítek neznáme, ale syn Karel Šlégr narozený 3. října 1905 v Chudeříně, kde tou dobou bydleli v domě s číslem popisným 175.

Již v Chudeříně se stal přední postavou tamního anarchistického hnutí a členem místního anarchistického spolku. Jelikož se živil jako horník, účastnil se od roku 1900 postupného zakládání odborových organizací anarchistů, které vyvrcholily v roce 1903 založením Severočeské federace horníků, v jejíž řadách sváděl mzdové boje až do roku 1907, kdy byla tato odborová organizace zakázána, hlavním důvodem se stala vyvolána anarchistická hornická stávka 12 000 havířů na Mostecku a Duchcovsku.

Václav Šlégr se stal zapáleným nositelem anarchosyndikalismu a tak se stal předním členem místní skupiny České federace všech odborů, která fungovala od roku 1904 až do svého zákazu v roce 1908. Náhradou za Severočeskou federaci horníků, byla v roce 1908 ustanovena Hornická federace při ČFVO a Václav Šlegr místním odborářem Hornické federace v Chudeříně.

Bylo mezi místními českými horníky jen málo těch, kteří by jej osobně neznali, jelikož to byl právě on, kdo jim donášel anarchistické tiskoviny na šachtě či domů. Nejdříve jim distribuoval časopis „Omladina“, pak „Novou Omladinu“ a nakonec i „Komunu“. Měl se co ohánět, protože třeba „Nová Omladina“ vycházela třikrát týdně.

Po zákazu ČFVO a Hornické federace v roce 1908 se nedal zastrašit, a na své anarchosyndikalistické aktivity navázal po ustanovení Zemské jednoty horníků v roce 1909, jejíž členem byl až do jejího zákazu na jaře 1915. V rámci Zemské jednoty horníků pomáhal s distribucí anarchistického týdeníku „Hornické listy“.

V roce 1909 byl pro svoji anarchosyndikalistickou činnost v rámci Zemské jednoty horníků propuštěn z práce. Na jeho podporu pak Zemská jednota horníků organizovala finanční pomoc, peníze mu byly zasílány dokonce až od českých anarchistů ze Spojených států.

Zamyšlení z Hořic (1923)

Přítomné poměry nutí často člověka ke vzpomínkám a porovnáváním s minulostí i odhadům pro budoucnost. Stůjž zde taková vzpomínka na doby plné ruchu a práce propagační a organisační i radostných výsledků opravňujících podněcovatele k vyhlídkám na lepší příští alespoň našich maličkých.

Rok 1900 zastihl nás při počtu (v městě) tuším 23 bezvěrců, výhradně skoro anarchistů. Při následujícím sčítání šel počet náš do set (okresu) a posledně již do tisíců. Činil téměř třetinu vedle 15 % jinověrců. Celá řada obcí měla po provedené agitaci před sčítáním katolické menšiny dospělých i dětí. Jako příklad, co možno v tomto směru docíliti při trošce pohotovosti a iniciativy u jednotlivců, buď uveden fakt: vyplnění nebo kontrolování, doplnění a odeslání 600 blanketů přibližně pro 900 osob, z čehož asi třetina dětí, za posledních 14 dní zmíněné lhůty, bylo provedeno ve shodě s místním sdružením, při omezeném počtu hodin, s pomocí jednoho v té věci čilého kamaráda sběratele a prodavače blanketů.

A to nebyl případ ojedinělý. A nyní se ohlédněme po přítomném stavu. V obci bezvěrecké nastala tu a tam, naší vinou, přesun mocenských poměrů ve prospěch částečně katolíků a částečně církve československé a českobratrské. Mnozí se domnívají, že vystoupením učinili zadost své socialistické povinnosti, nevědouce, že vystoupení je pouze viditelným formálním aktem předchozí usilovné uvědomovací práce, jež má sice duševní rozchod s dogmaty uzavírat, ale která má míti pokračování v osvojení si nového, zdravého socialistického názoru a v praktické práci na poli sociálním. Jiní zase, unaveni přílišným exponováním se, nebo podavši se okamžité náladě doby, nechali se ukolébati v jakýsi zimní spánek, jako kdyby bylo vše v nejlepším pořádku.

Spolek volných myslitelů, jako jediný ve městě, organizoval sice několik sdružení v okolí, pořádal řadu slušných přednášek a dětských dýchánků, otázku kremace posunul do popředí kulturních zájmů v místě, učinil různé slibné náběhy, ale nyní se nějak odmlčel. Komunisté činí v té věci rovněž velice málo. Výsledek je patrný: reakce se zařizuje a roztahuje po domácku, jako by na věčné časy.

Uzavírám. Je třeba jako soli několika lidí, jimž vývoj budoucích věcí a výchova přísští generace nejsou lhostejny, aby pohnuli opět stojatými vodami. Nestane-li se tak brzy, ponesou všichni, jichž se to týče, zodpovědnost za následky. To je dlužno uvědomit a pracovat k nápravě.

Napsal anonymní pisatel do časopisu „Socialistický bezvěrec“, který vyšel 7. února 1923.

Hek: Ze Svazu socialistických bezvěrců v Praze (1923)

Veškeré organisační záležitosti a porady v matričních věcech vyřizují se osobně před schůzí výboru každou středu večer v klubovně č.6 Masarykovy síně.

Výborové schůze jsou přístupny i všem členům, kteří o hnutí mají opravdový zájem. Budou rozšířeny v nejbližší době o debaty o akutních kulturních otázkách, dotýkajících se socialistického bezvěrectví. Všechny přátele ve Velké Praze žádáme, aby se činně súčastnili hnutí, jež právě v této době myšlenkového přelomu a únavy může vykonati velmi mnoho pro vytvoření pevného, bezvěreckého a socialistického světového názoru v širokých vrstvách socialistických. Pro hnutí, které je průkopníkem světového a společenského názoru, mají význam především činní lidé, kteří vědí, že jejich názorový vývoj není nikdy ukončen, ne lidé, kteří výstupem z církve a placením příspěvků pokladají za odbytou svou bezvěreckou a socialistickou povinnost.

Očekáváme, že nyní, kdy tisk je naší dobrou oporou, přistoupí naši přátelé ve Velké Praze i ve středních a jižních čechách k ustanovení skupin. Svaz bude tuto činnost podporovati nejen organizačně, nýbrž i prpgramově přednáškami, pokyny k výchovné činnosti atd.

Veškeré dopisy Svazu adresujte jednateli J. Salabovi, Praha – Žižkov, Husova třída č. 90.“

Štítného ulice č.p. 520/5, kde dnes sídlí Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

Přednášková činnost Svazu socialistických bezvěrců v Praze (1923)

Nejaktivnější byla Skupina socialistických bezvěrců na Žižkově. Ta uspořádala počátkem roku tyto přednášky: dne 4. února 1923 přednášku cestovatele V. A. Friče „Ze života jihoamerických Indiánů a jejich náboženství“ a dne 25. března 1923 přednášku A. Crvčka „Ze země věčného jara“. Obě přednášky se konaly v Masarykově síni na Žižkově, v Štítného ulici. Začínaly v osm hodin večer. Dále pak ve spolupráci s anarchistou Rudolfem Mášou uspořádaly další dvě přednášky 20. února a 27. února na téma „O vzniku a vývoji náboženství“.

Rudolf Máša (1880–1954)

Přednáška Skupiny socialistických bezvěrců 21. ledna 1923 v Nýřanech

Místní Skupina socialistických bezvěrců konala v neděli 21. ledna 1923 přednášku na téma „Náboženství, věda a socialism“, kterou přednášel Fresl Václav z Plzně. Přednáška se konala ve spolkové místnosti hostince „U Divišů“. Na stránkách časopisu „Socialistický bezvěrec“ nýřanská skupina oznámila plán pořádání dalších veřejných přednášek slovy: „Těchto přednášek pořádati více. Tato první měla ráz všeobecný, ostatní budou se podrobněji zabývati vývojem náboženství i socialismu a jich důsledků pro společnost. Doufáme, že všichni bezvěrci socialisté i všichni ostatní pokrokoví lidé nás ve snaze prohlubovati nový životní názor světový, budou podporovati.“ Další přednáška Václava Fresla proběhla 18. února na celoroční valné hromadě skupiny.

Valná hromada Skupiny socialistických bezvěrců v Oseku (1923)

Místní Skupina Socialistických bezvěrců v Oseku konala 21. ledna 1923 svoji celoroční valnou hromadu. Místní skupina byla vlastně tvořena místním Spolkem bezvěrců „Karel Havlíček“ v Oseku, který se stal členem Svazu socialistických bezvěrců. Na valné hromadě byl zvolen výbor v tomto personálním složení: předsedou Seidl František, místopředsedou Kovanda Alois, jednatelem Šmíd Vojtěch, pokladníkem Pospíšil Bohumil. Revisory účtů a náhradníky zvoleni Hadinec Václav, Škopek František, Krofta E., Pátek J. a Burkovec V.. Schůze se konaly každou třetí neděly v měsíci. Při spolku fungoval i silný bezvěrecký zpěvácky sbor.

Valná hromada Skupiny socialistických bezvěrců v Hostomicích (1923)

Místní Skupina Socialistických bezvěrců v Hostomicích u Bíliny konala 14. ledna 1923 svoji celoroční valnou hromadu, na které byl zvolen výbor v tomto personálním složení: předsedou Šplíchal Václav, místopředsedou Černý Václav, jednatelem Malec Antonín, místojednatelem Švagr Jan, pokladníkem Průša Josef, místopokladníkem Vojna František, důvěrníkem Šplíchal František a místodůvěrníkem Miltner Václav. Revisory účtů zvoleni Karlík a Chadima. Přísedícími členy výboru zvoleni Mudra a Majdík. Kolportérem časopisu „Socialistický bezvěrec“ určeni Chadima A., Hozák František a Meidl Karel.

Konference Svazu socialistických bezvěrců v Duchcově (1921)

V říjnu 1921 byla svolána delegáty skupin Konference Svazu socialistických bezvěrců. Na stránkách časopisu „Socialistický bezvěrec“ ze dne 4. ledna 1922 vyšla následující zpráva z konference:

„Všem skupinám socialistických bezvěrců. Na poslední konferenci v Duchcově dán znovu základ našemu hnutí. Název jest: Svaz socialistických bezvěrců.

Za předsedu a tajemníka zvolen Karel Hladeček, Manlicherova ulice 114 v Mostu, jednatelem Václav Lázeňský z Hostomic, pokladníkem Josef Svoboda, ulice 6 č.p. 684 z Duchcova, revisory František Němeček z Nové Vsi a Bohumil Mazour z Hořan.

Svaz zahájil svoji činnost 1. lednem 1922, na což upozorňují se veškeré skupiny i jednotlivci.. Členský příspěvek stanoven na 1 Kč měsíčně, z kterého 70 zůstává k dispozici skupinám, 30 haléřů odvede se ústředí na běžné vydání a různé akce.

Upozorňujeme znovu, že veškeré dotazy stran, hnutí se týkající, přednášek a různých jednání, řízeny buďtež na tajemníka Karla Hladečka v Mostě.

Peněžní zásilky, týkající se listu, zasílány buďtež na administrátora Hynka Holuba, Duchcov, Český dům.

Organisační příspěvky na pokladníka Josefa Svobodu.“

Jůn Václav (1892 – 1923)

Václav Jůn patřil mezi příslušníky nejmladší generace anarchistů narozené před koncem 20. století. Jeho život silně ovlivnila první světová válka, která jej zastihla v jeho nejkrásnějších letech mládí. Místo radosti přinesla jen neuvěřitelné strádání, hlad a smrt, kdy mladí proletáři padali pod kosou militarismu. Militarismu vyvolaného vládnoucími vrstvami.

Anarchista a syndikalista Václav Jůn se narodil 20. srpna 1892 v jihočeské vesničce Kraskovice u Volyně na Strakonicku. Jeho tatínek byl domkař Jan Jůna a maminka Antonie Jůnova rozená Bárková. Na sever Čech se vydal v první dekádě 20. století. Když se v roce 1911 usadil v Lomu bylo mu puhých 17 let. Jelikož se vyučil zedničinou, našel uplatnění jako zedník na dole Jan II v Lomu, kde pracoval již před první světovou válkou.

Manželka Anna Jůnová byla rodačka ze severu, narodila se 20. října 1895 v Lomu. Ještě před válkou si přivydělávala jako svobodna dívka coby služka u panstva. Po svatbě zůstala v domácnosti a pečovala o děti. První se jim narodilo již za řinčení zbraní první světové války 13. prosince 1914 a byla jí dcera Vlasta Jůnová, po válce se jim 21. března 1919 narodila dcera Marie Jůnová. Jelikož Václava a Anna Jůnovi byli bezvěrci odmítající věřit v existenci boha a poslušnost církvi, nebyli ani jejich dcery pokřtěni a vecpány do spár kněží a náboženské indoktrinace.

Po válce bydleli Jůnovi v domě v Legionářské ulici číslo popisné 203 v Lomu. Pracoval jako zedník na šachtě Jan II v Lomu, kde tou dobou pracovalo mnoho anarchisticky smýšlejících horníků, před válkou organizovaných v Zemské jednotě horníků. Když pak byla poslední víkend v prosinci 1918 v Duchcově ustanovena revolučně syndikalistická odborová organizace Sdružení československých horníků, vstoupil Václav Jůn do jejich struktur a zařadil se mezi přední syndikalistické aktivisty. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“. A Václav Jůn patřil mezi zakládající členy místní syndikalistické odbočky v Lomu. To že měly anarchistické ideje a syndikalismus v Lomu velice silné podhoubí, se brzy dostavilo místní lomská odbočka v roce 1919, tedy krátce po svém ustanovení čítala přes 1000 členů (!). Václav Jůn měl velice dobré organizační schopnosti, proto si jej na valných hromadách početná členská základna vybrala do svého středu a v letech 1919 až 1921 zastával ve výboru funkci jednatele. Zastupoval tak početní syndikalistickou odbočku na venek, vyřizoval korespondenci, přihlášky nových členů a zasílání zpráv do již proslulého týdeníku Hornické listy, které byly anarchistickými horníky založeny již v roce 1905.

Syndikalisté ze Sdružení československých horníku v Lomu se na své měsíční členské schůzi v únoru roku 1919 usnesli na založená obuvnického výrobního družstva. Společně se syndikalisty se do založení pustili svorně i odboráři sociálně demokratičtí. O záměru založit obuvnické družstvo informuje na stránkách Hornických listů právě jednatel odbočky a syndikalista Jůn Václav v článku „Ruku k činu.“ , kde píše „Na měsíční členské schůzi odborové organisace v Lomu bylo usneseno, aby zřízeno bylo obuvnické družstvo a aby každý člen byl podílníkem a členem onoho družstva, a ustanoveno, by každý složil 10 Kčs na závodní podíl. K tomuto účelu bude konána veřejná schůze, kde se tato otázka objasní. Proto nechť každý podporuje tento krok. Jest to práce společná a druhá organisace sociálně demokratická, zde stávající, má již ony závodní podíly vybrány. Proto jest na nás, bychom i my v tomto směru postupovali.“

Jako bezvěrec se Václav Jůn organizoval v místní bezvěrecké skupině a poté člen Svazu socialistických bezvěrců, která stala po jejich členskou sekcí federalizaci těchto anarchistických bezvěreckých skupin v Československu.

Václav Jůn se zařadil mezi ty anarchisty, kteří se nenechali poblouznit bolševickou revolucí v Rusku a postavil se Stanislavu Kostku Neumannovi a jeho lomským spolupracovníkům, kteří v Lomu založili Svaz komunistických skupin, která přes veliký humbuk byla spíše malou skupinou oproti tisísčlenné místní syndikalistické odbočce.

Velice činný syndikalista však vážně onemocněl, a musel bát hospitalizován v Mostecké nemocnici. Svůj boj však prohrál a umřel 8. srpna 1923 na tuberkulózu plic. Pro syndikalistické hnutí to byla obrovská ztráta. Široké zástupy hornictva se s ním přišli naposledy rozloučit a doprovodit ho na své poslední cestě 10. srpna 1923 na místní hřbitov v Mostu, kde byl pochován při bezvěreckém pohřbu.