Přinášíme výňatek z delšího pojednání kamaráda Josefa Mikoláška (člena IWW), psané ve vězení v Los Angeles, krátce před jeho odchodem do San Diego, kamž odebral se, aby účast bral na zápase za svobodu slova a kde i užitečný život svůj dokonal, podlehnuv pěti ranám z revolveru policie, o které se domníval, že se umírňuje, jak z uvedeného vysvítá. (Zemřel 7.5.1912), dopisy byly otištěny v anarchistickém časopise „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912:

Duch reakce šířil se od západu k východu. „Průkopníci industrie“ nepřáli si ve Filadelfii agitaci v ulicích města. Úřady z počátku omezily řečnění v ulicích do 9. hodiny večer, prý kvůli nočnímu klidu. Hoši IWW však oznámili, že omezovati se nenechají a boj započal. Z počátku bývali zatčení propouštěni s varovným kázáním. Konečně však zákaz schůzí byl úplný. Nicméně schůze se odbývaly a žalářům přibývalo obyvatelů. Obžalovaným povolen porotní soud a mnoha set svědků se hlásilo. Dle zákona platí stát svědkům 2,50 dolaru denně a stravu. Vidouc obtíže s perzekucí spojené, město Filadelfie se vzdalo.

Přinášíme výňatek z delšího pojednání kamaráda Josefa Mikoláška (člena IWW), psané ve vězení v Los Angeles, krátce před jeho odchodem do San Diego, kamž odebral se, aby účast bral na zápase za svobodu slova a kde i užitečný život svůj dokonal, podlehnuv pěti ranám z revolveru policie, o které se domníval, že se umírňuje, jak z uvedeného vysvítá. (Zemřel 7.5.1912), dopisy byly otištěny v anarchistickém časopise „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912:

Po Spokane následovalo Fresno v Californii. Kapitalistické časopisy psaly, že prý členové IWW chtí město podkopat a vy hodit do povětří. Občané Fresna ptali se organizátorů IWWW co na tom pravdy. Jeden z řečníků ironizoval tazatele: „Pakliže nás nenecháte mluvit, vyhodíme město dynamitem, že po něm nezbude než velká díra, která jako propast opovržení hlásati bude světu, že na tomto místě stávalo město Fresno, jehož občané znemožňovali dělnictvu se poučovati v ulicích.“

A ironie tato působila provokativně. Občané se ulekli, najali 800 mužů výpomocné policie, tito plnili vězení a – po několika měsících kapitulovali poraženi.

Přinášíme výňatek z delšího pojednání kamaráda Josefa Mikoláška (člena IWW), psané ve vězení v Los Angeles, krátce před jeho odchodem do San Diego, kamž odebral se, aby účast bral na zápase za svobodu slova a kde i užitečný život svůj dokonal, podlehnuv pěti ranám z revolveru policie, o které se domníval, že se umírňuje, jak z uvedeného vysvítá. (Zemřel 7.5.1912), dopisy byly otištěny v anarchistickém časopise „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912:

Za krátký čas znelíbila se agitace IWW kapitalistům města Spokane, Washington. Rozhlásili do světa, že Missoulla je jen malé město, kdežto Spokane prý smete IWW z povrchu zemského. A i tu se stejnou taktikou členové IWW vyčerpali poplatníky města Spokane a – kapitulovalo!

Československý spolek Kovodělník v New Yorku, poznal důležitost průmyslové organizace, připojil se k Průmyslovým dělníkům světa (IWW) a počíná nyní čile s prací organizační jakož i propagandou cílů a taktických prostředků uvědomělého proletariátu. Neopomíná také předních průkopníků, jimž pikat je žalářích a přispěl částkou 24 dolarů k obhajovacímu fondu pro členy IWW Ettora a Giovannittiho a činí v tomto ohledu ještě další kroky, aby českého dělníka upozornil na nutnost jednotné, mezinárodní akce v hospodářských bojích pracujícího lidu. Upozorňujeme bratry kovodělníky na účelnou tuto organizaci a doufáme, že připojením se práci jejich usnadníte. Ve spojení je síla. Schůze odbývají se každý druhý a čtvrtý pátek v měsíci v místnosti J. Němečka č. 406, E 73 ulice New York City.

Anarchistický časopis „Volné listy“ č. 12 v New Yorku, 15. června 1912

Přinášíme výňatek z delšího pojednání kamaráda Josefa Mikoláška (člena IWW), psané ve vězení v Los Angeles, krátce před jeho odchodem do San Diego, kamž odebral se, aby účast bral na zápase za svobodu slova a kde i užitečný život svůj dokonal, podlehnuv pěti ranám z revolveru policie, o které se domníval, že se umírňuje, jak z uvedeného vysvítá. (Zemřel 7.5.1912), dopisy byly otištěny v anarchistickém časopise „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912:

Počátek byl učiněn v Missoulla ve státu Montana. Dřevařský trust nařídil městu pozatýkat veškeré řečníky IWW. Ale správa města zprvu zdráhala se tak učiniti s poukazem, že podobné omezování se protiví ústavě Spojených států. Avšak kapitalisté, jsouce ve svých snahách vydatně organizováno, jako vlastníci všech výrobních a dopravních prostředků v Missoulla a okolí, prohlásili: „K čertu s ústavou! My platíme daně, z nichž vy máte svůj plat, tudíž jsme vládci my! Nevyhovíte-li přání občanstva daně platící, odepřeme odvádění daní, čímž zastavíme jídelní váš lístek a policie, až bude chtít plat, musí přijíti k nám – nebo si najmeme policii jinou. Převezmeme správu města do vlastních rukou a vás jako nevyhovující vyženeme z radnice. Pak zajisté učiníme přítrž zhoubné agitaci IWW. Jak to se vám líbí?“

Správa města takto poučena chápala, že je hříčkou v rukou velkokapitalistů a následovně rozkazu uposlechla.

Členové IWW vidouce, že vykázán jim žalář za to, ýe používají práv ústavou jim zaručených řekli: „“Dobře, tedy dobydeme žalář!“ A ze všech stran sjíždělo se agitátoři di Missoulla, zahájivše současně schůzi v různých ulicích města, které bylo nuceno zvýšiti počet policie skoro o 600 mužů s týdním platem 12 dolarů. Tito záhy zaplavili žalář řečníky, což stálo město mnohonásobných tisíců dollarů. Když žaláře byly přeplněny, bylo třeba jen říci tulákům, aby šli do obchodů, restaurantů, hostinců, vybrati sobě obleků, zahnati hlad a uhasiti žízeň, že netřeba se obávati ani platiti, neboť neboť nemohou být zavřeni, ježto IWW „vlastní žalář“.

Tuto akci zkrotili občané křičíce: „Pusťte IWW, pusťte je, my to nemůžeme vydržet.“ A tak byli poplatníci poraženi. Propustili žalářované řečníky, které více s pořádáním schůzi neobtěžovali.

Přinášíme výňatek z delšího pojednání kamaráda Josefa Mikoláška (člena IWW), psané ve vězení v Los Angeles, krátce před jeho odchodem do San Diego, kamž odebral se, aby účast bral na zápase za svobodu slova a kde i užitečný život svůj dokonal, podlehnuv pěti ranám z revolveru policie, o které se domníval, že se umírňuje, jak z uvedeného vysvítá. (Zemřel 7.5.1912), dopisy byly otištěny v anarchistickém časopise „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912:

Za soustavy kapitalismu určeny jsou žaláře k tomu, aby pojmuly všechny lidi, kteří nachází se v takovém postavení, v němž nemohou sobě zákonitým způsobem opatřit životních potřeb a pokud možno i všechny agitátory snažící se přesvědčit dělnictvo o nutnosti zrušení vykořisťování, neboť všichni nebezpečni jsou soukromému majetku. Proto jsou zatýkání a do žalářů odváděni. Tito nešťastníci stávají se obětí všech hrůz.

Je-li v místě silná průmyslová organizace, ku které postižený dělník patří, je ji vydatně podpořen. Toho je sobě policie vědoma a proto je proti organizovanému dělnictvu zdrženlivější, obávajíce se následků. Stejně i soudy a jiné obecní i státní instituce vědí, že organizované dělnictvo má ve svých svazech oporu, a vláda zná svoji bezmocnost, když dělnictvo přestane ji propůjčovat svých sil.

Mnoho příkladů mohl bych uvésti z bojů Průmyslových dělníků světa (IWW), avšak postačí, uvedeme-li příklad z bojů za svobodu slova, v kterémžto boji hrají žaláře velkou roli.

Již při založení revoluční organizace IWW před 6 lety, pocítili „průmysloví kapitáni“ Ameriky, že sice jen malá hrstka dělnictva správně se soustředila do bojového tábora, zahajujíce vzdělávací akci dělnické třídy agitací v ulicích, v dílnách, továrnách i dolech, zkrátka všude, kde dělnictvo pracuje a se schází. Ale kapitalisté také pocítili, že tato organizace nespokojuje s toliko s agitací, ale že i podniká a vede boje pracující třídy na místě práce, používajíce taktiky vedoucí k jistým úspěchům.

V táboru kapitalistů a jich nádhončích nastal rozruch. I rozhodli se, že za každou cenu tuto organizaci zdolají nebo aspoň vítězný její postup ochromí, zapovídali agitátorům řečnit v ulicích. Následovně učiněny v různých městech pokusy popříti a zameziti svobodu slova.

Patriotická lůza v San Diego pokračuje v hrubém násilí, aby zlomila passivní odpor členů IWW, AFP, jakož i socialistů a anarchistů v jejich boji za svobodu slova. Kamarád Dr. Ren Reitman podroben ukrutnému mučení.

Sotva, že zvláštní komise – volená a vyslaná do San Diego guvernérem Johnsonem k vyšetření bestiálních zločinů, jichž se policie a tzv. „lepší třída“ na organizovaném a socialisticky smýšlejícím dělnictvu dopustila, aby svobodu slova v Jižní Kalifornii potřela – setřela prach hanebné této osady, započala měšťácká lůza, zvaná „Vigilants“, za pomocí policie vražedné své dílo, které dne 7. května 1912 dovršilo zavražděním našeho kamaráda Joe Mikoláška. Od té doby bylo sta dělníků ztýráno a násilně z města vyvezeno.

Sedmého května přibylo do města 84 nových zápasníků, mezi nimiž mimo členů IWW, bylo i mnoho členů AFP (Americká federace práce) a příslušníků strany socialistické. Všichni byli hned v předměstí na nádraží zajati a ve školní budově uzavřeni, jsouce hlídáni silnou, pečlivě vyzbrojenou četou Vigilantů. Přes veškeré úsilí právních obhájců Free Speach League byli všichni ještě téže noci na rozhraní města vyveženi a pod hrozbou zastřelení v pádu jich do města se navrácení z politického bojiště zahnáni. V očekávání právě podobného násilí zasazoval se právník Robins od FSL o vymožení Habeas Corpus rozkazu ku propuštěni neb zatknutí zajatců, což se mu po náruživém úsilí podařilo, Spěchajíc tuto listinu dodati šerifovi, byl sám cestou zadržen a unesen, načež osud zajatých byl zpečetěn. Měšťáci zbrojili pilně celý den. K večeru na znamení svolání místní milice zaječela píšťala v plynárně. Když se ale členové milicí dostavili, viděli se oklamáni, neboť ručnice i náboj – majetek státu – rozděleny velitelem policie, J. Keno Vilson, který se chlubí, že všichni z jeho rodu sešli smrtí násilnou a že i on očekává stejný osud, mezi nezodpovědné Vigilanty.

Téhož dne večer učiněn vzdor všemu opět pokus o veřejnou schůzi lidu. Avšak každý z pěti řečníků byl ihned zatčen, stlučen a na policejní stanici k dalšími týrání odvlečen. Protestující posluchači byli obušky a ranami z revolveru rozprášeni. Mezitím co harcovníci za svobodu slova takto byli zaměstnáni učinila policie zájezd na místnost IWW Hall, kterou úplně zpustošila, nenaleznuvši žádného odporu, ježto nikoho tu nebylo, Vrátivše se, nalezla tu policie kamaráda Josefa Mikoláška před rozbitými dveřmi, jehož přivítal jeden z nich, jménem R. M. Heddon, slovy: „What are you doing herre you son of a bitch“ a s těmito slovy počal z blízkosti několika kroků na Mikoláška střílet. Ten jsa překvapen a několika ranami zasažen, těžko se mohl brániti. Uniknuv s devíti ranami ve svém statném těle, došel ještě 7 městských bloků do domu svého přítele, kde vysílen ztrátou krve klesl, jsa později dopraven do nemocnice, kde následujícího dne odpoledne zranění svému podlehl, složiv dříve žalobu na výše jmenovaného policejního úředníka a H. C, Stevense, která policejní tyto vrahy odsuzuje a nadějme se, že v době nedaleké najde i vražda kamaráda Mikoláška svého spravedlivého mstitele.

Mimo IWW. Hall přepadena téhož večera i úřadovna socialistické strany, kde sebráno několik dopisů a rudý prapor s heslem K. Marxe „Dělníci světa spojte se! Nemáte ničeho k ztracení leč vašich okovů!“ byl na kusy roztrhán a pošlapán, Učiněny i prohlídky u mnohých členů a úřadníků strany a organizátor Wodford Hubbard zatčen a obžalován z pokusu vraždy ba policejního psa, jehož ranám kamarád Mikolášek podlehl.

Téhož večera přepaden domov Unie kuchařů a číšníků AFP 402 a několika jiných lokálních unií, všude počínala si policie zběsile, co nezkonfiskovala to rozbila, zatknuvši celou řadu členů, kteří po ukrutném ztýrání z města vyveženi, ač někteří mimo svých rodin mají zde i nemovitý majetek, dlíce v městě delší řadu let. Celý jejich zločin spočívá v projevu sympatie se zápasníky za svobodu slova.

Mimo to zpustošena i tiskárna týdeníku „San Diego Herald“, který ač v politice republikánským jest a mocně agituje pro Roosevelta, přece hozen s unionisty, anarchisty a socialisty, do jednoho pytle, ježto redakčně i ve svých zprávách staví se vůči brutalitě policie a Vigilantů, kteří město v očích civilizace zhanobili.

Následujících dnů několik set dělníků bylo z města násilně odstraněno. Ani obchodníků nebylo ušetřeno, pakli projevili svoji nelibost s jednáním policie.

A do této situace přišli dne 14.května kamarád Dr. Ben Reitman a Emma Goldmanová. Sotva že se policie a Vigilanti dozvěděli o účelu jejich návštěvy: pořad přednášek, byl kamarád Reitman v hotelu přepaden, revolvery obklopen a do automobilu unesen, co zatím policie cestu v zástupu diváků. Nechme následovat slova Reitmanova šířená Press Ass´on:

„Jeli jsme asi 30 mil, jsouce sledováni druhým automobile, obsazeným vigilanty. Pak nastalo mučení. Z prvu strkány mi do nosu a očí prsty, pak píchali mne v nosu tužkou, vlasy z hlavy mi trhaly, zacpavši mi ústa nečistotou užívajíce při tom nadávek horších než jsem kdy byl slyšel v nejhorších peleších zločinců v nejnižších zemích světa. Na určitém místě více mužů nás očekávalo kolem ohniště. Světla automobilu místo ono ozářila. Zde oděv ze mne stržen, načež dopouštěli se na mne ďábelských, krutých a barbarských nemravností, jichž podrobnosti nemožno uveřejniti. Křičeje bolestí prosil jsem by mne zabili. „Ne!“, odpovídali. Chtěli abych šel pryč, bych světu oznámil jak hostí zastánce svobody slova v San Diego. Nemoha zpívati hymnu „The Star Spangled Banner“ byl jsem zbit obuškem. Stál jsem nahým v kruhu bílých mužů, kteří po dvou ku mne se přibližujíce se zařícenýma očima, aby mi bolesti způsobili. Četl jsem o Indiánech, ale ni tito nedovedli vynajíti tak důmyslných prostředků ku způsobení bolestí jako těchto 14 Američanů. Překonávali jeden druhého ve vynálezu nejďábelštějšího mučení. Odolal jsem ale všemu úsilí. Jeden se mne tázal věřím-li v boha. Odvětil jsem, že žádný bůh nemohl by dopustit tak zběsilých činů. Pak jeden po druhém předstoupil ku mne, kladouce různé otázky. Odpovídal jsem pravdivě, načež každý mne udeřil do obličeje, když jsem mluvil. Jich konečný záměr, před upálením, spočíval v průběhu skrze „obrněné rukavice“ (running the ganntlet). Bylo mne projíti dvojitou řadou mužů, z nichž každý mne tloukl obuškem. Toto naučili se od Indiánů. Konečně mne porazili a co šest mužů mě drželo, k zemi, sedmý pozvolna počal s rozpáleným doutníkem vypalovati na mých zádech značky IWW, stále opakovavše: My jsme Američané a my vás naučíme San Diegu se vyhýbati. Pomazali mne blátem a snažili se mne zardousiti, zacpavši mi hrdlo americkou vlajkou. Když jsem přestál plné dvě hodiny mučení použili vařícího dehtu zasypávavše mne pak trávou. Pak zahnali mne do pustin, jeden mne pronásledoval a bil holí, až znaven ustal. Řekli mi, že podobně zacházeti budou i s Emmou Goldmanovou, bude-li chycena.

Když se rozednívalo dospěl jsem do malého městečka zvaného Bernardo. Nežli mne pustili vrátili mi spodní prádlo a 20 dollarů. Nedali mi ale moje hodinky a papíry, Koupil jsem tu pryskyřici a šatstvo a umyl se o oblékl jak jsem mohl. A nemůžeme soudně stíhat, Marně bylo appelováno guvernéru Johnsonovi. Co máme dělat.“

Skutečně málo by se Vigilantti naučili ze španělské inkvizice.

Velké Porota v Los Angeles počala případ tento vyšetřovati a nechala zohavené tělo kamaráda Raitmana lékaři prohlédnouti, kteří stvrdili pravdu jeho slov. Balík brožur a měsíčníky „Mother Earth“ i jiných prý „závadných papírů odeslali Vigilanti státnímu návladnímu v Los Angeles.

A případ Raitmanův není ojedinělý. Celá řada členů organizací se pohřešuje, kteří nebyli-li ubiti, podlehli podobnému mučení, zhynuvší v pustinách. Právě se dočítám v místním orgánu unií AFP zastoupených v San Diego „Labour Leader“ ze dne 10. května 1912, o úmrtí jistého Oscar Carrolla, který nechal se Vigilanti najmouti jako chauffeur, voziv v automobili Vigilanty a hich oběti za hranice okresu. Jsa několikrát svědkem ukrutností na zajatých bojovnících pro svobodu slova prováděných, hrůzou zešílel, v úzkostech napadaje každého. Tři dny později v nemocnici zemřel.

V témže čísle „Labour Leader“ celé strany věnovány jsou ukrutnostem Vigilantů a policie v San Diego, jichž patriotická sebranka se dopouští na každém, kdo je v podezření ze sympatie se zásadou svobody slova a shromažďování. A správy tyto potvrzují došlé nás „Bulletins“ vydávané tamnější Free Specha League.

„San Diego Union“ a „S.D. Tribune“, dva denní listy vlastněné milionářem John D. Spreckelsem jsou plny senzačních lží a výbojných statí proti dělnictvu, z nichž kapitalistické plátky východu přináší častokrát kvítí. Ale české, „svobodomyslné“ i „Dělnické“ časopisy neví o podobných ohavnostech ničeho. „Etický“ cit a „Vzdělaný“ rozum českých pánu redaktorů kypí rozhorlením jen tehdy, „znectěn-li“ prapor, pod jehož ochranou se inkviziční hanebnosti pášou.

Doba je napjatá a dělnictvo dobře učiní, bude-li na stráži. Doba slov spěje ku konci, Jitro činu nadchází. „Zub za zub – Oko za oko!

Václav Rejsek, New York, člen IWW a redaktor časopisu „Volné listy“

Anarchistický časopis „Volné listy“ č. 11 v New Yorku, 1. června 1912

Kamarádi! Bylo by nepochybně vítaným, kdyby různí sociálně demokratičtí šplhavci nebyli v stavu anarchii v San Diehi zardousiti. Nevědomci, kteří pod záštitou „vzdělání“ metou v lid nejzhoubnější zlo, aby omámili a ošálili jednotlivce slabší vůle, rozhlašují do světa: „Anarchie v San Diego“.

Policie tluče, mrzačí a vraždí bojovníky za svobodu slova, používá k tomu obušků, střelných zbraní, jedu, hladu, žalářů, hasičských hadic i ohně, a vše to je dle socialistických politikářů: – anarchie. Tento nejkrutější způsob vlády, skrze jaký jsem kdy prošel, nazýván je tím vznešeným jménem: anarchie! Tato nejkrásnější životní filozofie, jež jediná je v stavu lidstvo osvobodoti z duševní i hospodářské poroby, przněna a hanobena je všemi lháři a neznalci, lháři, kteří se vydávají za vůdce dělnictva a ten nevědomý lid podléhá jich svůdným nástrahám, opakující jimi pronášené epithety.

Každý nerv ve mne zuří v této situaci. Pokud mi poměry dovolují je to snad prvně v mém životě, kdy veřejně jsem vystoupil jako anarchista, abych potíral lží, politickými šibali v dělnictvu šířené.

Pokud vím vyki v tomto boji otráveno 6 spoludělníků, kteří nepatřili k organizaci (IWW). Byli odstraněni, ježto – dle mého úsudku – policie se domnívá, že nemají odnikud protekci. Před třemi týdny byli veškeří členové IWW z města vyhnáni, stlučeni, zmrzačeni a kolují zprávy, že někteří zranění svému podlehnou, a vše to, dle slov i písma sociální demokracie – anarchie.

Před dvěma týdny byl jsem ze žaláře propuštěn a nařízeno mi město opustiti. Po tu dobu byl jsem snad jedniny IWW ve městě, zkoumaje situaci, obstarávaje spojení s kamarády drženými policejními vrahy za hranicemi okresu. Asi 20ti podařilo se konečně vrátiti se do města, kdež se různu ukrýváme. Tito členové IWW, kteří obětují všechny síly hospodářské organizaci, jíž určiti máme taktiku hospodářské revoluce a formu nové socialistické společnosti dobře vystihli, pochopili též, že třeba lidu se naučiti svobodně žíti, souhlasíce se mnou, že volná společnost lidská je možnou tolika bez vlády.

Naproti tomu hlásají socialistické listy a letáky, že toto násilí vlády města San Diego je anarchií. Lid takto obělhává sám sebe. Často mi připadá, že lid neschopný pravdu pojmouti, svobody hoden není.

Celková situace mne poučila, že kvůli sebeobraně nutno začasto použíti těchže prostředků, jakých užívá policie. Zbývá nám pouze jediná moc, kterou jako výrobci vlastníme, tj. Hospodářský teror, neboli sabotáž. Nutno však o této akci poučiti ostatní, což má mnohé obtíže.

Někteří z kamarádů pohlíží na tento zápas jako na nejtěžší, jaký jsme kdy podnikli a obávají se, že v boji podlehnem. Potírám tento názor ze všech sil, připomínaje, že mnoho nejlepších našich hochů v žaláři bylo by tímto zabito, ježto někteří čelí žalobám nesoucí 10letý žalář. Nutno nám všechny tyto zápasy podnikati, neboť tak zasévá se símě revoluce a šíří duch vzpoury, nesouce jej do všech dědin a chatrčí. Obrátíme-li pozornost na odbdobí před velkými revolucemi, poučí nás historie o nezvratné skutečnosti, že před každým povstáním vypukaly podobné přípravné šarvátky, které konečně rozšířily ducha skutečné revoluce. A sociální revoluce vyžaduje to samé. Proto nutno bojovati i tyto drobné bitvy. V těchto zápasech důležitou roli hrají muži silných nervů, kteří odhodláni jsou za pokrok lidstva i svých životů položiti…

Plně zaujat tímto bojem, nemohu se věnovat jiným otázkám. Třeba podotknouti, že snaží se policie nalíčiti nástrahu, aby aspoň některé z nás hodila do drápů mexické vlády. Střelné zbraně drží však v opatrnosti. Pro zdar sociální revoluce. Váš Josef Mikolášek.

Anarchistický časopis „Volné listy“ č. 10 v New Yorku, 18.května 1912