Rodina Čeňka Janaty přišla na sever ještě před jeho narozením. A tak se Čeněk Janata narodil již jako severočeský rodák dne 6. července 1880 v Nové Vsi u Duchcova do hornické rodiny Františku Janatovi a Marii Janatové, která se za svobodna jmenovala Nováková.

Čeněk Janata následoval svého otce a jako mladík začal také fárat na šachtě. Zde se setkal s dalšími anarchistickými horníky, kteří zde na severu tvořili většinu. Brzy i on sám vzal anarchistické ideje za své a aktivně se zapojil do anarchistického hnutí.

Jako anarchista přestal věřit v nepřirozené autority, odvrhl boha jako výplod lidské fantasie a slabosti, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Stejně tak učinila i jeho nastávající Miroslava Šretrová. Bezvěrecká svatba anarchistického páru se konala 7. prosince 1905. Za svědky jim šli místní anarchisté a kamarádi horníci Stanislav Antoš z Lomu a Václav Malý z Lomu. Marie Šrétrová se narodila 16. června 1888 v Třemošnici. Před svatbou bydlela na adrese Lom č.p. 421. Její rodiče se jmenovali Josef Šrétr a maminka Marie Šrétrová, za svobodna Martínková.

Někdy na počátku století se Čeněk Janata zapojil do činnosti hornického anarchistického hnutí. Tou dobou pobýval v Lomu v domě s číslem popisným 411. Severočeský Lom, tehdy nazývaný Bruch, patřil tou dobou mezi baštu anarchismu, zde se také setkal se slavným Karlem Vohryzkem a patřil mezi ty, kteří položili základy anarchosyndikalistickému odborovému svazu České federaci všech odborů (ČFVO), který byl založen v roce 1904 v Lomu.

Po vzniku ČFVO se Čeněk Janata zařídl mezi přední anarchosyndikalistické aktivisty v Lomu. Stal se členem místní skupiny ČFVO. Čeněk Janata uměl dobře rozmlouvat a měl řečnický talent a charisma oslovovat další, právě proto byl zvolen členem „Agitační komise ČFVO“ pro sever. Krom propagace slovem, dostal především na starost rozšiřování plakátů a letáků. Anarchosyndikalisté byli v letech 1904 až 1908 velice aktivní, a tato činnost zabrala mnoho času a úsilí. Zároveň se stal členem Hornické federace, která byla členskou sekcí ČFVO a měla svoji pobočku i v Lomu.

V létě roku 1908 však udeřila na anarchistické hnutí další perzekuce, byla zakázána nejen ČFVO, ale i Hornická federace. Hornikům se brzy podařilo opětovně stmelit svoje řady a po úředních průtazích se nakonec anarchosyndikalistům podařilo ustanovit v roce 1909 Zemskou jednotu horníků. V rámci Zemské jednoty horníků se pak Čeněk Janata krom jiného zasadil o pomoci svým kamarádům. Stal se koordinátorem solidární peněžní sbírky pro propuštěné anarchosyndikalisty z Lomu. Vše začalo tak, že 15. března 1909 byl propuštěn z dolu Gisela u Lomu jeho kamarád Josef Šefl, potom co byl jako delegát osazenstva dolu vyhozen, že si dovolil správě dolu přednést požadavky hornictva za vyšší mzdy. Po jeho propuštění byl za tři dny zvolen tzv . „starším“ do bratrské pokladny a pro neústupnost vedení pak 18. března 1909 vypukla na dole Gisela stávka s požadavkem jeho znovuzaměstnaní. Arogance zaměstnavatelů sebou však nenechala hnout, a nakonec propustila dalších 100 anarchistů za vyvolanou stávku, na jejich podporu pak Čenek Janata organizoval solidární sbírku, abych jejich ženy a děti nepomřeli hladem. V té době bydlel v Lomě č.p. 229, kam byli směřovány peníze na podporu propuštěných.

O dalším jeho zapojení do hnutí nám chybí konkrétní zprávy. Víme, však byl po první světové válce členem Potravního družstva „Budoucnost“.

Severočeský anarchista a horník Karel Bacík se se narodil v roce 1876, přesné datum neznáme, v obci Nechyň v Blatné. Ve svých mladých letech vydal „za štěstím do světa“, aby zakotvil na hornickém severu, kde zůstal po zbytek svého života.

Usadil se v Souši, nebo chcete-li Čouši či Čauši, jak se tehdejší severočeské obci na Mostecku tehdy říkávalo. Souš měla silnou dělnickou tradici, proběhla zde i přípravná schůze na 1.máj 1890 za účasti asi 2000 dělníků. V místě působilo několik dělnických spolků a také proslulý Vzdělávací spolek „Omladina“.

Karel Bacík se oženil 7. dubna 1902, jméno jeho chotě neznáme.

Přesné datum jeho zapojení do činnosti anarchistického hnutí zůstalo neznámou. Jako horník s anarchistickým smýšlením se organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 až 1907, anarchosyndikalistickém svazu České federaci všech odborů v letech 1904 až 1908 a k ní přidružené Hornické federaci, která měla však jen krátký život, jelikož byla v létě roku 1908 úřady zakázána.

Když úřady zahájily první perzekuční zásahy, namířené proti antimilitaristické činnosti severočeských anarchistů, potom co bylo na 1. máje 1908 v okolí Duchcova polepeno antimilitaristickými plakáty, skončilo několik anarchistů v mosteckém vězení a nakonec před soudem. Karel Bacík nelenil a začal organizovat finanční sbírky na vězněné kamarády a pomoc pro jejich manželky s dětmi, které byli bez živitele.

Ani Karel Bacík se nenechal zastrašit represí a stál u zrodu nové anarchistické odborové organizace Zemské jednoty horníků, která byla založena v roce 1909. Stal se činovníkem místní skupiny Zemské jednoty horníků v Souši.

V roce 1910 vyslyšel výzvu Zemské jednoty horníků a společně s dalšími 82 kamarády podal hromadnou žalobu na Bratrskou pokladnu v Mostě ve věci přeplatků.

V roce 1911 bydlel v Souši v domě s číslem popisným 14.

Zemřel 1. října 1911 ve svém bytě v Souši. Bezvěrecký pohřeb se konal 3. října 1911 na místním hřbitově za účasti rodiny a jeho anarchistických spolubojovníků.

Mezi staré anarchisty a průkopníky anarchistického hnutí v severních Čechách patřil i Alois Litomiský. Přestože byla jeho politická činnost spojena s českým severem, pocházel polabské nížiny, ze středočeského kraje. Narodil se 15. května 1870 v malé obci Opolany u Poděbrad.

Z Poděbradska se již jako mladík vypravil do kraje doutnajících oprámů a začal se živit jako horník na dolech. Na sever se dostal již koncem 80 let předminulého století, aby se zde seznámil s radikálními náhledy jeho kolegů, kteří opouštěli sociální demokracii a vydali se na cestu anarchismu. Alois Litomiský se do anarchistického hnutí zapojuje již v 90 letech, kdy se hnutí ještě označovalo jako neodvisle socialistické. A tak i Alois Litomiský se zařadil mezi průkopníky anarchistických idejí.

Manželkou se mu stala Marie Litomiská a měli spolu pět dítek.

Jako mladý dělník, něco málo přes dvacet starý, se zapojuje do proslulého anarchistického spolku „Omladina“, kterých tou dobou působilo po Čechách na 30 a byli soustředěni kolem stejnojmenného časopisu. Jelikož tou dobou pobýval v Komořanech, stal se členem místního Vzdělávacího spolku „Omladina“ v Komořanech. Pomáhal s distribucí časopisu, šířil ideje a odborově se organizoval.

Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, poté Hornické federace v roce 1908 a především členem České federace všech odborů, která působila v letech 1904 až 1908.

Až do roku 1908 pobýval v Komořanech. Kde byl krom jiného také členem místního anarchistického uskupení Vzdělávací spolek „Kniha“ v Komořanech, který zde byl založen v roce 1890. V obci provozoval také veřejnou knihovnu.

Poté se Alois Litomiský přestěhoval do nedalekých Ervenic. Zde jej v roce 1908 také nalézáme jako správce Veřejné lidové knihovny.

Jako přesvědčený anarchosyndikalista pak v roce 1909 vstoupil do znovuobnovené odborové organizace anarchistů Zemské jednoty horníků.

V roce 1909 vážně onemocněl, byl nucen odejít do penze a živořil při skromné hornické penzi od bratrské pokladny. Zemřel 13. února 1910 v mostecké nemocnici ve věku 40 let. Bezvěrecký pohřeb se konal 15. února, za účasti rodiny a jeho kamarádů z hnutí.

Anarchista a odborář Josef Chalupníček pocházel ze středočeského kraje. Narodil se 27. listopadu 1880 v Poděbradech. Jako mladý dělník se vydal do severočeské hnědouhelné pánve a usadil se v Chudeříně, kde začal pracovat na šachtách a dobývat „černé démanty“.

Jméno jeho manželky sice nevíme, ale je nám známo, že svatba proběhla 8. února 1902.

Na severu se seznámil s anarchistickými myšlenkami, stal se členem místního anarchistického spolku. Vstoupil do řad anarchosyndikalistických odborů České federace všech odborů, kde setrval do jejího úředního zákazu v roce 1908, stejně tak byl členem Hornické federace.

Když se v roce 1909 podařilo po různých úředních průtazích konečně ustanovit Zemskou jednotu horníků, stal se členem této odborové organizace tvořené anarchisticky smýšlejícími horníky. Stal se členem místní organizace a především byl pověřen distribucí anarchistického týdeníku Hornické listy.

Josef Chalupnický následuje své anarchistické druhy a vlastní přesvědčení, odmítl nadále věřit v boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem.

V roce 1909 však mladý anarchista a odborář vážně onemocní, nemocí dělníků, tuberkulózou. V nedožitých 29 letech na její následky naposledy vydechl 4. května 1909 ve svém bytě v Chudeříně č.p. 158. Bezvěrecký pohřeb Josefa Chalupníčka se konal 6. května 1909, kde jej na poslední cestě přišlo krom rodiny doprovodit na 400 anarchistů a anarchistek z okolí. Malou vzpomínku mu věnovaly i anarchistické Hornické listy. Pochován byl na místním hřbitově v Chudeříně.

Mostecký anarchista Josef Pacík pocházel z východních Čech. Narodil se 26. července 1868 v obci Homilé na Královéhradecku.

Jméno manželky nevíme, ale bezvěrecká svatba se konala 13. srpna 1893. neznáme ani přesné datum jeho příjezdu na sever, muselo to být však počátkem nového milénia.

Na severu přijal místo na dole. Mladý horník se tak dostal do kontaktu s anarchisticky smýšlejícími kolegy, myšlenky anarchismu ho nadchly a zůstal jim věrný do konce svého života.

Usadil se v Mostě, kde zůstal po zbytek svého života. Stal se členem místních anarchistických hornických spolků. Odborově se organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 – 1907, poté v Hornické federaci v roce 1908 a především jako přesvědčený anarchosyndikalista působil jako člen v České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 až 1908, kdy byla státem zakázána, rozpuštěna a majetek zabaven.

Velice aktivní byl právě v řadách anarchosyndikalistického hnutí v rámci ČFVO, kdy bylo české anarchistické odborářství na vrcholu, hnutí rostlo, přidávali se noví indeferentní dělníci i nespokojení řadoví členové socialistů, kteří měli dost zrad jejích politických vůdců, které spíše zajímala poslanecká křesla než boj pracujících. Perzekuce v létě roku 1908 však vše zastavila a hnutí rozprášila, zakrátko se sice obnovilo, ale už nikdy nedosáhlo síly předchozích let.

Josef Pacík byl členem místní skupiny ČFVO v Mostě. Patřil dokonce mezi zakládající členy, byl účastníkem ustanovující schůze místní mostecké skupiny, která se konala 27. května 1906 v spolkovém hostinci Janský dvůr. To, že již patřil mezi zkušené odborové aktivisty dosvědčuje, že byl zvolen důvěrníkem místní organizace ČFVO. Takže byl co důvěrník mosteckých anarchosyndikalistů vysílán jako delegát na porady a sjezdy ČFVO, ale i další anarchistické konference.

Navíc si vzal na starost distribuci anarchistického tisku, především toho anarchosyndikalistického z díly ČFVO, jednalo se nejdříve o časopis „Omladina“, později „Nová Omladina“ a nakonec „Komuna“. Distribuce těchto časopisů se bou nesla i rizika perzekuce a věznění za jejich rozšiřování, toho se však nezalekl. Tyto časopisy vycházeli v několikatisícovém nákladu, a jen na Mostecku měly mnoho odběratelů a tak nebylo možné, aby to Josef Pacík zvládl sám, byli mu k ruce přiděleni pro pomoc s kolportáží další jeho kamarádi z ČFVO Sedlmajer, Staněk a Břečťák.

Josef Pacík odmítl nadále věřit v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem, a také členem místní skupiny bezvěrců v Mostě.

Pro Josefa Pacíka, nebyla solidarita prázdným slovem, ale jedním ze základních principů anarchistické teorie. Organizoval solidární sbírky a sám přispíval na vězněného kamaráda a člena ČFVO Jana Doudu. Sbíral peníze a ze své mzdy posílal peníze pro rodinu s dětmi uvězněného anarchisty a člena ČFVO Adolfa Charváta.

Podrobnosti o jeho dalším zapojení do hnutí po perzekuční vlně v roce 1908 nám dnes zahaluje tajemství. V anarchistickém hnutí nebyl z rodiny aktivní jediný, aktivním anarchistou byl také jeho bratr František Pacík a jeho žena Františka Pacíková, a také jeho další bratr Karel Pacík.

Po první světové válce nadále Josef Pacík fáral na šachtě. Bydlel v Mostě v domě s číslem popisným 1154. V roce 1922 se dostavily zdravotní potíže a nakonec své nemoci podléhá 20. května 1922. Rodina i jeho staří kamarádi se přišli rozloučit se veteránem anarchistického hnutí 22. května 1922 na mostecký hřbitov.

Mezi skoro zapomenuté severočeské anarchisty se měl zařadit i František Just, jeden ze starých veteránů a průkopníků tohoto hnutí.

Anarchista a odborový aktivista František Just se narodil 26. října 1858 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Jeho tatínkem byl František Justa a maminka se jmenovala Anna Justová, za svobodna Kavrelová.

Nevíme přesně kdy se přistěhoval na hornický sever, ale bylo to zřejmě někdy před koncem 19. století.

Začal fárat na místních dolech na Duchcovsku, kde se jako socialistický smýšlející dělník přiklonil na stranu průkopníka anarchistického hnutí Viléma Korbera, Tomeše Kašeho, Františka Dlouhého, Hynka Holuba a nečetné řady dalších. Stal se nejdříve účastníkem hnutí neodvislých socialistů, kteří se odštěpili nebo byli vyloučení z řad sociální demokracie pro jejich kritiku reformismu a parlamentarismu, a především stranické poslušnosti. Stal se přesvědčeným anarchistům, ačkoliv toto označení znamenalo nemalé potíže na pracovišti a taky ze strany rakouských úřadů.

František Just byl jak při zakládání místních anarchistických vzdělávacích skupin „Omladiny“, ale zároveň při utváření odborných spolků, které v roce 1903 vedly k vzniku první anarchosyndikalistické organizace Severočeské federace horníků, která působila v letech 1903 až 1907, kdy byla rozpuštěna a zakázána v souvislosti s anarchistickou hornickou stávkou na podzim roku 1906. Poté vystřídal další anarchistické odborové organizace horníků Hornickou federaci při České federaci všech odborů, která měla jepičí živit a působila pouze v roce 1908 kdy byla zakázána, byl členem také Volného sdružení českých horníků (1907), která se utvořila jako neformální spojnice odborných spolků po zákazu SFH kolem časopisu „Hornické listy“ a posléze také Zemské jednoty horníků, sdružující anarchosyndikalisty v letech 1909 až 1915.

František Just nepatřil mezi přední funkcionáře anarchistických spolků a organizací, neměl na to beztak moc času, věnoval se jiné důležité činnosti – publikační práci hnutí. Svůj osud spojil s anarchistickým týdeníkem „Hornické listy“, který vycházel v Duchcově, kde také nějaký čas bydlel. V letech 1905 až 1908 byl na konferencích anarchistického hornictva, na která byla vysílány delegáti několik desítek spolků, zvolen členem redakční rady „Hornických listů“, která byla složena povětšinou ze šesti volených zástupců a dalších spolupracovníků. V redakci Hornických listů měl na starost vyřizování expedice novin, vyřizoval předplatné, inserci a také jejich rozesílání, což opravdu nebyla snadná úloha, přeci jen jednalo se povětšinou o týdeník s několika tisícovým nákladem.

V Hornických listech neplnil jen administrativní úlohu, překládal také cizojazyčné články a občas přispíval i vlastními texty.

Po první světové válce bydlel v Dolním Jiřetíně v domě s číslem popisným 112, kde také tento starý anarchistický aktivista 3. ledna 1924 zemřel. Jeho staří kamarádi se s ním přišli rozloučit na jeho poslední cestě při bezvěreckém pohřbu 6. ledna 1924 ba místní hřbitov v Dolním Jiřetíně.

Přední severočeský anarchista a především bezvěrecký činovník František Lipmann se narodil 20. srpna 1868. jeho rodina pocházela z obce Radnice na Rokycansku. Ze západních Čech se ve svých dvaceti letech vydal na hornický sever a v roce 1888 se usadil v Hostomicích nad Bílinou.

Mladý dělník František Lipmann byl osloven socialistickými myšlenkami, na severu se seznámil s hnutím neodvislých socialistů, jak se zpočátku anarchisté sami označovali, aby se distancovali od reformistické a parlamentní taktiky sociální demokracie a zároveň ve snaze vyhnout se represi rakouských úřadů.

V roce 1890 byl v Hostomicích založen proslulý anarchistický spolek, který přečkal většinu represí bez větších úhonu a stal se tak členem Všeodborového hornicko hutnického a vzdělávacího spolku „Mezinárodní jednota“.

Františka Lipmanna přirozeně nadchly myšlenky kooperace, které propagoval před svojí předčasnou smrtí zaviněnou vězněným Vilém Korber, jeden z průkopníků anarchistického hnutí. A tak se František Lipmann na počátku roku 1900 schází na poradě představitelů anarchistického hnutí v Hostomicích, na které padlo rozhodnutí založit anarchistické dělnické družstvo. Novokooperační dělnické spotřební a výrobní družstvo „Svornost“ v Hostomicích je úředně povoleno 6. listopadu 1900. Složí závodní podíl 20 korun a účastní se ustanovující valné hromady 4. listopadu 1900. Po většinu času jeho existence sice nezastává přední funkce, avšak na valné hromadě odbývané 22. ledna 1905 je zvolen za člena správní rady. Družstvo zaniklo v roce 1907.

V té době byl František Lipmann odběratelem anarchistického časopisu „Omladina“ a „Horník“.

Na severu se jak jinak, začal mladý dělník František Lipmann živit jako horník na dolech v okolí Bíliny. Jako anarchisticky smýšlející horník se sdružoval v odborových organizacích horníků, v letech 1903 – 1907 v Severočeské federaci horníků, v roce 1908 v Hornické jednotě a slavné České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 – 1908 a posléze v Zemské jednotě horníků v rozmezí let 1909 až 1915.

Nikdy však nepatřil mezi přední členy, byl spíše řadovým odborářem, pracovníkem všedního dne. Naopak výraznější úlohu v anarchistickém hnutí sehrál v bezvěreckém hnutí. Jako anarchista odmítl nadále věřit náboženským bludům a v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Nejdříve členem místní skupiny anarchistických bezvěrců v Bílině, která byla součástí Spolku volných myslitelů „Svornost“ v Bílině a před vypuknutím první světové války se několik bezvěreckých skupin z mostecka a duchcovska federalizovalo pod stejnojmennou odbočkou v Lomu, kam často vedly jeho cesty na konference a porady bezvěrců. Bezvěrecká skupina fungovala při místní skupině České anarchistické federace až do vypuknutí první světové války.

Ještě před první světovou válkou kvůli zdravotním problémům odchází do penze. Po roce 1918 však jako penzista, přesto opět nastoupil do práce a začal pracovat na dole Maxhute I.

Manželka Josefa Lipmannová se narodila 1. ledna 1862 v malé vesničce Běchčíně u Hořovic. Do Hostomic přicestovala společně se svým chotěm v roce 1888. Také ona se stala následovnicí anarchistických idejí a zarytou bezvěrkyní. Zatímco František chodil fárat na šachtu, ona vedla domácnost a pečovala o dítka. Kolik jich nakonec celkem měli s jistou nevíme, víme však, že se jim v Hostomicích 14. června 1898 narodil syn Jaroslav Lipmann, který šel v otcově šlépějích a po první světové válce ho jako horníka na dole Florentina. Před velkou válkou byl nějaký čas zaměstnán jako sklářský dělník. Dcera Milada Lipmannové se jim narodila 26. září 1900 v Hostomicích a po první světové válce pracovala jako dělnice v porcelánce v Ledvicích.

Po první světové válce František Lipmann navázal na svoji bezvěreckou aktivitou, a stal se předním členem při obnově místní bezvěrecké skupiny. V roce 1920 byla většina bezvěreckých skupin anarchistů federalizována do Svazu socialistických bezvěrců. Ten vydával bezvěrecký list „Socialistický bezvěrec“ a později „Maják“. Skupina anarchistických bezvěrců z Bíliny a okolí se usnesla na jménu Spolek socialistických bezvěrců „Svornost“ v Bílině. A František Lipmann se stal předním funkcionářem spolku a členem výboru, které zastával až do vypuknutí druhé světové války, respektive do obsazení pohraničí nacisty v roce 1938.

Přestože byl František Lipmann nabádán, aby po mnichovské dohodě opustil milovaný podkrušnohorský kraj, neučinil tak, zřejmě nechtěl utíkat před nacisty. To se však politicky činnému dělnickému aktivistovi stalo osudné, navíc se škraloupem „anarchisty a socialisty“. Ani nacistická okupace jej nezastrašila a pracoval dál v antifašistickém odboji. Nakonec však padla klec a do spárů gestapa se dostal nejen František Lipmann, ale i jeho další anarchističtí přátelé a členi Spolku socialistických bezvěrců v Bílině, jmenovitě František Sklenička, Václav Klíma, Josef a Anastázie Strnadovi, Václav a Emilie Štroblovi. Všichni byli nakonec umučeni v koncentračním táboře, přesné datum úmrtí a místo nevíme.

Po válce se Spolek socialistických bezvěrců v Bílině obnovil a na památku umučených kamarádů a kamarádek vystavěl památník, který se nachází v parčíku na rohu Fišrovi a Mostecké ulice v Bílině.

Rodák z jihočeského kraje anarchistický horník a družstevník Václav Mandík se narodil 20. září 1867 v malé vesničce Dřevniště u Sedlčan.

Z rodného zemědělského kraje se vydal na průmyslový hornický sever za prací ještě v 90 letech předminulého století. Vystřídal několik štací, aby se nakonec usadil na Duchcovsku v Nové Vsi – Hrdlovce, kde nakonec získá i domovské právo. Ožení se 6. září 1896, ale jméno jeho manželky neznáme.

Na severu se jako většina přistěhovalců z vnitrozemí začne živit dolováním uhlí. Práce horníka je sice velice nebezpečná a náročná, ale je z dělnických profesí placená nejlépe, i když ani hornickým chýším se nevyhýbal hlad a nedostatek.

Prokazatelně se Václav Mandík nachází v Hrdlovce od roku 1898, kdy jej jako anarchistu nacházíme v řadách tamního hnutí, které se pod vlivem agitace Viléma Korbera a Karla Vohryzka, rozhodlo pustit do družstevnictví, aby si jako prostí dělníci dopomohli sami a postavili se okrádání nepoctivými obchodníky.

Václav Mandík byl jedním ze zakládajících členů Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce. Zúčastnil se ustanovující schůze tohoto anarchistického spotřebního družstva, která se konala 29. května 1898 v místním hostinci. Také Václav Mandík složil závodní podíl 10 zlatých a dal základ nově vzniklému anarchistickému družstvu, které se zařadilo mezi jedny z nejúspěšnějších.

Na první valné hromadě po schválení družstva krajským soudem v Mostě, která se sešla 19. února 1899, byl Václav Mandík zvolen na druhý nejvýznamnější post v předsednictvu za náměstka ředitele. Potravní družstvo fungovalo na anarchistických zásadách, a střídání ve funkcích byla běžná záležitost a tak uvolňuje místo dalším kamarádům. Do předsednictva družstva je zvolen znovu až na valné hromadě konané 25. ledna 1903, kdy je zvolen za přísedícího člena výboru, který se skládal ze čtyř delegátů volených právě na valných hromadách. Do stejné funkce je zvolen zase napřesrok a to na celoroční valné hromadě, která se sešla 5. února 1905 a opět za přísedícího člena výboru. V pozdějších letech jej již v představenstvu družstva nenacházíme.

Potravní družstvo fungovalo neuvěřitelných 50 let až do roku 1948, kdy bylo násilně začleněno do státní sítě družstev „Včela“, jelikož si nově nastupující vláda KSČ nepřála žádnou vlastní iniciativu dělnictva, kterou neměla pod svojí stranickou kontrolou.

Václav Mandík patřil mezi řadové příslušníky anarchistického hnutí, až na funkce přijaté v družstvu v Hrdlovce jej nenalézáme ve výborech dalších anarchistických spolků a odborových organizací. Patřil spíše mezi ty prosté dělníky, které své přesvědčení realizovali každodenní aktivitou, která nebyla zaznamenávána na stránkách anarchistických časopisů, byla brána jako samozřejmost. Nemámě přímý doklad o jeho členství, ale předpokládáme, že byl členem místního spolku anarchistů v Hrdlovce a především členem hornických odborových organizací založených anarchisty.

Také Václav Mandík odmítl nadále věřit v existenci boha, vystoupil z církve a stal se bezvěrcem.

Později se přestěhoval do Lipětína. Po první světové válce bydlel na adrese Lipětín č.p. 18, kde také 24. března 1922 naposledy vydechl. Na poslední cestě 26. března 1922 ho doprovodili jeho kamarádi a rodina na místní hřbitov v Horním Litvínově, kde byl bezvěrecky pochován.

Přední anarchista a odborář Karel Elsnic pocházel ze středních Čech. Narodil se 26. dubna 1874 v Malém Újezdě na Rakovnicku.

Z Rakovnicka se i se svými bratry vydal koncem předminulého století nejdříve na Mostecko. Dostal do kontaktu s anarchisticky smýšlejícími kolegy, které potkával na šachtách. Začal se živit jako horník na okolních dolech a tomuto oboru zůstal věrný do konce života.

Do anarchistického hnutí se zapojuje již v roce 1901. Tou dobou bydlí v Mostě. Pod vlivem propagovaných myšlenek anarchistických družstev především nedávno zesnulým anarchistou a průkopníkem hnutí Vilémem Korberem, se i mostečtí anarchisté pustili do založení družstva. Mezi zakládající členy patřil i tehdy sedmadvacetiletý Karel Elsnic. Složil závodní podíl 10 korun, co tou dobou nebyli malé peníze. Na ustanovující valné hromadě Novokooperačního dělnického spotřebního a výrobního družstva v Mostě, která se konala 23. září 1901, byl zvolen do předsednictva jako přísedící člen výboru. Pro špatnou ekonomickou situaci horníků, se však družstvo nepodařilo udržet při životě.

Z Mostecka se Karel Elsnic na krátkou dobu usadil v Lauterbachu, česky Čistá u Sokolova. Zde se ukázal, že je velice schopný agitátor, jelikož se mu podařilo rozšířit anarchistické ideje mezi místní hornictvo a tak anarchismus zapouští kořeny i na Sokolovsku. Pomáhal zde společně s e svým bratrem Josefem Elsnicem zakládat anarchistické spolky: Všeodborový spolek dělníků a dělnic „Pokrok“ v Literbachu, český Čistá u Sokolova, dále pak Všeodborový spolek dělníků a dělnic „Budoucnost“ v Bukvě, který byl založen 18. března 1906 a stal se součástí ČFVO a pak také dalšího uskupení anarchistů Všeodborový spolek „Pokrok“ pro Zvodavu a okolí, založený 7. července 1907.

Velký vliv na něj měla nově ustanovená Severočeská federace horníků v roce 1903 a její idea autonomní federativní organizace horníků neodvislé na politických stranách, řízené přímo členskou základnou na principech přímé akce.

Když pak byl v roce 1904 v Lomu ustanoven anarchosyndikalistický odborový svaz Česká federace všech odborů (ČFVO), s nadšením a obětavostí mu vlastní vstoupil do jejích řad. Brzy se stává předním aktivistou ČFVO na severu působící na Mostecku a Sokolovsku.

V prostorách „Jánského dvora“, tradičním místě setkávání tamních anarchistů se Karel Elsnic účastnil ustanovující schůze místní skupiny ČFVO Most, která se konala 27. května 1906. Na ní byl také zvolen pokladníkem.

Karel Elsnic byl dobrým a schopným řečníkem, který dokázal upoutat pozornost a zaujmout posluchače. V první dekádě 20. století řečnil na řadě veřejných i důvěrných schůzích, přednáškách a shromážděních. V roce 1906 si vzala na starost organizaci anarchistických 1.májů právě ČFVO a uspořádala řadu úspěšných manifestací s účastí několika tisíců dělníků. Na prvomájové manifestaci v Hostomicích nad Bílinou řečnil za ČFVO právě Karel Elsnic.

Karel Elsnic prožil jako přímý účastník velké boje anarchistů , včetně velkého Rýzmburského tábora s účastí 30 000 tisíc lidí v roce 1903, ale i následné stávky a mzdové boje v roce 1904, boje proti nespravedlnostem v bratrské pokladně během (pojištění horníků), zesílená činnost Severočeské federace horníků a ČFVO nakonec vyústila na podzim 1906 ve velkou hornickou stávku organizovanou anarchisty, do které se zapojilo na 12 000 havířů a stálo přes 40 dolů v revíru.

Poté co byla v roce 1907 zakázána Severočeská federace horníků, byla její náhradou založena Hornická federace, která se stala členskou sekcí ČFVO. Karel Elsnic patřil mezi zakládající členy Hornické federace a byl jako delegát mosteckých horníků vyslán na ustanovující valnou hromadu Hornické federace, která se sešla 3. listopadu 1907 v Českém domě v Duchcově. Na této valné hromadě byl zvolen revírním důvěrníkem Hornické federace. Na této přední funkci vydržel až do jejího násilného rozpuštění v létě 1908. Stejně tak byla rozpuštěna i ČFVO, které byl členem.

Ještě než byla ČFVO rozpuštěna, podařilo se jí proniknout v roce 1908 mezi textilní dělníky na Mostecku. Textilní dělníci v Horním Litvínově pod vlivem anarchosyndikalistické agitace se odklonili od sociální demokracie a její vyčkávací taktiky a pustili se do otevřeného mzdového boje, který vyústil v propuknutí stávky. Karel Elsnic nelenil, objížděl města a mezi horníky sbíral pro stávkující textiláky peníze na podporu jejich rodin.

Karel Elsnic byl zároveň členem místního sdružení anarchistů Vzdělávacího a podpůrného spolku v Mostě, za spolek byl vysílán jako delegát na různé anarchistické konference, a dle toho byl členem výboru, nejspíše jednatel či důvěrník.

Neustávající perzekuce anarchistického hnutí, však Karla Elsnice, stejně jako mnoho jeho dalších kamarádů, neodradila od další činnosti. Také on stál v prvních řadách při obnově odborového hnutí horníků. Karel Elsnic co delegát anarchistů z Mostu se účastnil ustanovující valné hromady Zemské jednoty horníků konané 21. února 1909. Jako známý a ostřílený anarchosyndikalista byl zvolen do funkce místojednatelem Zemské jednoty horníků.

V roce 1904 byla založena také Česká anarchistická federace (ČAF), které se stal členem. Pomáhal s distribucí časopisů ČAF, nejdříve anarchistického listu „Práce“ vycházejícího v letech 1905- 1908 a poté listu „Zádruha“. Pomáhal rozšiřovat i další tiskoviny a publikace, stejně jako výtisky Lidové přírodovědecké knihovny v rámci ČAF.

Přesvědčený anarchista Karel Elsnic, se taktéž přidržel zásady „žádný bůh, žádný pán!“ a vystoupil z katolické církve s stal se aktivním bezvěrcem. Proto také stál při zrodu anarchistické Skupiny bezvěrců při ČAF v Mostě. V roce 1908 jej nalézáme jako důvěrníka této bezvěrecké organizace. V té době bydlel Karel Elsnic na adrese Plynární ulice č.p. 626 v Mostě, kam mu měli být zasílány formuláře pro výstupy z církví a přihlášky pro vstup do skupiny bezvěrců. Nutno podotknou, že boj vedený anarchisty proti klerikalismu a za vystupování z církví byl na severu velice úspěšný a po severu se začala šířit lavina bezvěrectví mezi dělnictvem.

Severočeští anarchisté a bezvěrci reagovali na výzvu pražského arcibiskupa z roku 1908, který vyzval katolické kněží, aby se účastnili veřejného života a snažili se zakládat katolická odborová sdružení. Proti čemu se ohradili anarchističtí dělníci výzvou otištěnou na stránkách Hornických listů: „Tuto klerikální rozpínavost nelze přehlédnouti. Je nutno se společně postaviti proti těmto klerikálním choutkám a pány klerikály odkázat k jejich místům a nepřipustit, by pod rouškou odborových organizací bylo dělnictvo klerikalismem malátněno a ubírána mu všechna energie v bojích za větší kus chleba.“ Anarchisté tak vyzvali všechny bezvěrce z Mostecka, aby se přihlásili u důvěrníka nebo pokladníka místní organizace bezvěrců v Mostě a vyzvedli si sběrací listiny na peněžní sbírky. Bylo tak možné učinit u důvěrníka Karla Hladečka nebo u pokladníka Karla Elsnice.

Popularita Karla Elsnice neklesala, ani jeho zápal za prosazení sociální spravedlnosti, účastní se většiny důležitých porad a konferenci, jako například Krajinské anarchistické konference v Mostě konané 7. července 1910.

Když na valné hromadě Zemské jednoty horníků, která se uskutečnila 10. července 1910 v hostinci „Janský dvůr“ v Mostě dosavadní předseda František Podolka vzdal funkce, byl přítomnými delegáty do funkce předsedy vybrán právě Karel Elsnic společně s Františkem Fišerem. Na následující pololetní valné hromadě v roce 1910 byl ve funkci předsedy Zemské jednoty potvrzen a zastával ji jíž výhradně sám.

Stát se předsedou a hlavním představitelem Zemské jednoty nebylo jen tak, logicky žádná privilegia mu to v anarchistické organizaci krom respektu ostatních nepřinášelo, naopak přitáhlo to pozornost zaměstnavatelů a represivních složek. Bydlel stále na stejné adrese v Plynárenské ulici s číslem popisným 626, kam byla také zasílána korespondence týkající se Zemské jednoty horníků a taky přihlášky nových členů.

Strádání a hlad všudepřítomný v příbytcích dělnických rodin dolehl i Karla Elsnice, kterému první světová válka nakousala zdraví. Přesto, aby uživil rodinu, pracoval dál jako horník na dole Anna u Souše, kam se přestěhoval. Rodina Elsnicova bydlel na adrese Souš č.p. 142.

S podlomeným zdravím se Karel Elsnic ještě stal členem nově vzniklé revolučně syndikalistické odborové organizace vytvořené z řad anarchisticky smýšlejícího hornictva s názvem Sdružení československých horníků, které bylo založeno koncem roku 1918 náhradou Zemskou jednotu horníků zakázanou v roce 1915 za činnost nepřátelskou státu. V Sdružení československých horníků se však již kvůli zdravotním potížím neangažuje jako dříve a přenechává místo mladším.

Odborář a hornický aktivista umřel na zástavu srdce 24. listopadu 1921 ve věku 47 let. Bezvěrecky pochován byl 27. listopadu 1921 na hřbitově v Souši, kam se s ním přišla rozloučit rodina a jeho kamarádi.

Mezi doposud málo známé severočeské anarchisty patřil Antonín Šrajer. Tento příslušník mladé anarchistické generace, která se do hnutí zapojila po vzoru svých rodičů, se narodil 28. září 1884 v Košťanech u Teplic. Avšak jeho rodina pocházela z Horní Nové Vsi u Nové Paky v Podkrkonoší, odkud se vydala za lepším do severočeské hnědouhelné pánve. A tak i mladý Antonín Šrajer se vydal v otcových šlépějích a stal se horníkem.

Přestože se Antonín Šrajer narodil v Košťanech, jeho život i působení bylo úzce spjato s Hostomicemi nad Bílinou, kam se počátkem 20. století přistěhoval. Zde se zapojil do činnosti anarchistického hnutí a vstoupil do místního Odborného hornicko hutnického spolku „Mezinárodní jednota“.

Jako horník se organizoval také v největší anarchosyndikalistické odborové organizaci v českých dějinách v České federaci všech odborů a k ní přináležející Hornické federaci. Když pak udeřila perzekuce a stát rozprášil tyto odbory anarchistů a jejich majetek zabavil, rozhodl se Antonín Šrajer opustit české země. Odešel za prací do Německa, společně se svojí manželkou Marií Šnajderovou. Marie se narodila 5. března 1884 v Pochvalově na Lounsku. Narodila se jim zde v městě Hochkeld dvě dítka, 4. července 1910 dcera Anna Šrajerová a 19. června 1912 syn Antonín Šrajer. V Německu pobyli až do roku 1914. Pak se vrátili zpět do Hostomic nad Bílinou.

Zapojil se do odborového svazu anarchistů Zemské jednotě horníků, která působila v letech 1909 až 1915 a jejíž činnost zastavila až první světová válka a zákaz činnosti s odůvodněním, že se jedná o státu nebezpečnou organizaci.

Po válce se Antonín Šrajer zapojil do Sdružení československých horníků. Tato revolučně syndikalistická organizace s několika tisíci členy byla ustanovena v prosinci 1918 a navazovala na zakázanou Zemskou jednotu horníků.

Tou dobou žila rodina Šrajerova v bytě na adrese Náměstí č.p. 98 v Hostomicích, zde se jim také ještě za války narodila dcera Růžena 18. srpna 1917 a po válce 31. prosince 1919 syn František Šrajer.

Po válce Antonín Šrajer dále pracoval jako horník. Zaměstnán byl na dole Svornost v nedalekém Ohníči, kde pracovalo mnoho jeho kolegů ze Sdružení československých horníků.

Také Antonín Šrajer i jeho choť vystoupili z katolické církve a stali se bezvěrci, svá dítka také nedali pokřtít v kostele.