Benda Václav (1883 – ?)

Severočeský anarchista a rodák z již zaniklé obce Souš (kdysi též Čouš či Čauš) se narodil 12. listopadu 1883. Narodil se do chudých poměrů hornické rodiny, tatínek havíř František Benda a maminka Antonie rozená Hořánková.

Mladá Václav Benda se s anarchistickými myšlenkami seznámil prostřednictvím místního spolku „Omladina“.

Pochybnosti, sebevzdělávaní a nově nabytý světonázor ho vedly k tomu, že se rozešel s katolickou církví i vírou v existenci boha. Vystoupil z církve a stal se bezvěrcem. V Souší ostatně mělo bezvěrecké hnutí silné podhoubí, působila zde skupina bezvěrců při České anarchistické federaci (ČAF), které byl členem, ale i Volná myšlenka. Nacházíme jej mezi pravidelnými předplatiteli publikačního orgánu ČAF s názvem Zádruha, který vycházel v letech 1908 až 1914.

Později se stěhuje do Dolního Jiřetína, který je nedaleko. Zde se seznamuje s Marií Mizerovou, narozenou 19. října 1886 v Oboře. V Dolním Jiřetíně žili nějakou dobu ve společné domácnosti na adrese s číslem popisným 119. Jelikož i Marie byla bezvěrkyní, konala se 12. listopadu 1907 bezvěrecká civilní svatba. Za svědky jim šli jejich kamarádi anarchosyndikalisté a horníci František Fišer z Dolního Jiřetína a Adolf Cechl ze Záluží u Mostu.

Jako horník s anarchistickým přesvědčením se organizoval v Zemské jednotě horníků, kde byl řadovým členem místní odborové organizace a odběratel anarchistického týdeníku „Hornické listy“.

Po válce Václav Benda navázal na svoji anarchosyndikalistickou činnost a organizoval se v revolučně syndikalistickém Sdružení československých dělníků v letech 1918 – 1930. V roce 1920 byl v místní odbočce zvolen na valné hromadě za člena výboru.

 

Máša Štěpán (1877 – ? )

Anarchista Štěpán Máša patří mezi ty opomíjené a zapomínané, možná také proto, že v hnutí byl mnohem známější jeho bratr Rudolf Máša, který patřil mezi přední postavy odborového hnutí, byl redaktorem Hornických listů a také předním severočeským členem České anarchistické federace, společně s jeho manželkou Marií Mášovou. Později byl známým spisovatelem a autorem knih o náboženství, ale i cestopisných a místopisných knih.

Bratři Mášovi pocházeli z jižních Čech. Štěpán Máša se narodil 20. prosince 1877 v Krásné Hoře na Sedlčansku. Před rokem 1900 se odstěhovali pod Krušné hory, aby se živili dobýváním uhle. Zatímco bratr Rudolf Máša se usadil v Lomu, cesta Štěpána Máši vedla do Bíliny, kde se oficiálně usadil v roce 1901.

Mezi kolegy horníky se seznámil s anarchistickými myšlenkami. A tak se i on stal stoupencem Kropotkina a jeho anarchistického komunismu. Přestože nebyl mistrem pera ani slova jako jeho mladší bratr Rudolf, byl tichým a pracovitým učastníkem hnutí.

Stejně jako jeho bratr vystoupil z katolické církve a propagoval bezvěrectví. Pod bratrovým vlivem se zapojil do bezvěrecké skupiny při České anarchistické federaci (ČAF), která měla po severočeských městech několik místních skupin a jednu také v Bílině. Štěpán Máša pomáhal s distribucí časopisů vydávaných ČAF: Mladý průkopník i Zádruhu. S příchodem války v roce 1914 pod tíhou represe ustala činnost ČAF a anarchistického hnutí vůbec, začalo se opětovně formovat až s blížícím koncem války v roce 1917, kdy se s prohrami na frontě, začal rozpadávat i represivní aparát rakouského mocnářství. Po válce se Federace českých anarchistů komunistů (bývalá ČAF) vydala na cestu politiky a opustila svoje anarchistické koncepty, avšak z řad bývalých členů a dalších anarchistů začaly být obnovovány staré bezvěrecké skupiny.

A tak i v Bílině byl koncem roku 1918 založen Spolek socialistických bezvěrců. Do spolku se aktivně zapojuje i Štěpán Máša, několikrát je zvolen za člena výboru. Máme doloženo jeho členství ve výboru v roce 1927 a v roce 1930 je dokonce zvolen předsedou spolku. Spolek přežije s přestávkou za nacistické okupace, funguje až do roku 1952, kdy musí být zlikvidován na nátlak státních orgánů, přeci jen se státní bolševické moci nehodila činnost, kterou neměli pod svojí přímou kontrolou.

Po první světové válce se Štěpán Máša stále živí jako horník, zařazením kopáč. Pracuje na dole Amalia III v Břežánkách, který patří Duchcovské uhelné společnosti. Ve společné domácnosti bydlí se svojí chotí Kateřinou Mášovou. Ta pocházela z Předního Chlumu, kde se také 16. listopadu 1878 narodila. Tou dobou bydlí na adrese Teplická č.p. 139 v Bílině.

Máša Štěpán

Šebek Josef (1875 – ?)

Hornický odborový aktivista a anarchista spojený s hornickým severe pocházel z Prahy. Narodil se 30. března 1875 v Bezovce č.p. 245 v Praze. Někdy kolem 1900, zřejmě v souvislosti cestami pražských anarchistů na sever a v souvislosti s rozmachem hnutí v těchto končinách, přimělo i Josefa Šebka opustit Prahu a vydat se za doutnajícími oprámy.

Ještě v Praze se zapojil do anarchistického hnutí ještě před rokem 1900 a to do spolku Omladina kolem stejnojmenného anarchistického časopisu. Později pod vlivem charismatického řečníka Karla Vohryzka a Ladislava Knotka, kteří v anarchistickém hnutí propagovali anarchosyndikalismus a odborové organizování, se vydal touto cestou. Když dorazil na sever, začal se Josef Šebek živit jako horník na některém z dolů u Bíliny.

Na počátku století je mezi anarchisty stále populárnější myšlenka dělnických družstev, které se zakládají dělníci sami, aby uspokojili svoje potřeby a vyhnuli se nepoctivým prodejcům a lichvářům. Také anarchisté v Bílině se pustí do družstevnictví. Bílinští anarchisté tak založili družstvo Dělnicko – maloživnostenský potravní spolek pro Bílinu a okolí, zapsané společenstvo s ručením omezeným. Družstvo bylo u krajského soudu v Mostě zapsáno 14. listopadu 1898. Také Josef Šebek složí závodní podíl stanovený na 10 korun. Zprávy družstva byla zveřejňována na stránkách anarchistického časopisu „Omladina“, který jako starý neodvislý socialista a omladinář poctivě odebíral. Svého času byl časopis „Omladina“ v hnutí jedním z nejoblíbenějších a nejrespektovanějších tiskovin. Na valné hromadě odbývané 26. ledna 1902 byl Josef Šebek zvolen členem výboru. Na nadcházející valné hromadě 25. ledna 1903 byl dokonce zvolen náměstkem ředitele družstva. Nadcházejíc rok však družstvo kvůli finančním potížím zaniklo, nešlo ufinancovat pro hladové mzdy dělnictva, kteří si nemohli dovolit složit podíl.

Právě na severu byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu anarchosyndikalistická odborová organizace Česká federace všech odborů (ČFVO). Josef Šebek se stal členem ČFVO a působil v místní skupině ČFVO Bílina, kde zastával funkce ve výboru. Členem ČFVO zůstal až do jejího rozpuštění státem v létě 1908. Ještě předtím byl přímým účastníkem a delegátem hornictva z Bíliny na ustanovující valné hromadě Hornické federace, která se konala 3. listopadu 1907 v Českém domě v Duchcově. Na této valné hromadě je dokonce zvolen revírním důvěrníkem Hornické federace. Hornická federace se stala členskou sekcí ČFVO a čekal ji stejný osud, úřední zákaz, rozpuštění a zabavení majetku.

V roce 1908 se z Bíliny stěhuje do Ervenic, kde se zapojuje do činnosti zdejších anarchistických hornických skupin. V Ervenicích bydlí také jeho bratr Václav Šebek, také aktivní anarchista a člen místního spolku anarchistů Vzdělávacího spolku „Kniha“, který zde provozoval Lidovou knihovnu a Václav Šebek byl pověřen její správou. Přirozeně i Josef Šebek rozšíří řady tohoto anarchistického vzdělávacího spolku.

Netrvá dlouho a anarchističtí horníci se z perzekuce oklepou a opět srazí svoje řady. Přestože úřady hází pod kolena různé překážky a celou věc protahují, nakonec musí kapitulovat a tak je v roce 1909 založena Zemská jednota horníků. Josef se stává členem a v její řadách je odborově činný po její dobu existence v letech 1909 až 1915.

Taktéž Josef Šebek následuje své druhy, vzdává se víry v boha a vystupuje z katolické církve. Bezvěrkyní se stává i jeho choť Kateřina Šebková, která se narodila 1877 v Úhonicích u Unhoště.

Josef a Kateřina v roce 1913 opouští Ervenice a vrací se do Bíliny. Přečkají hrůzy první světové války v Bílině. Po válce Josef Šebek pověsil havířinu na hřebík a začne pracovat jako poštovní zaměstnanec u Poštovního úřadu v Duchcově, kde pracuje v úseku nádražní služby.

Krčmařík Karel (1876 – ?)

Anarchista a hornický odborář Karel Krčmařík strávil většinu svého aktivního života v Duchcově. Pocházel ovšem ze západočeského kraje. Narodil se 16. ledna 1876 v Zelené Lhotě na Klatovsku. Maminka se jmenovala Johana Krčmaříková.

Někdy po roce 1900 se přistěhoval na sever a usadil se v Duchcově. Zde se také seznámil se svojí láskou Barborou Břicháčkovou. Nejspíš na některé z akcí Vzdělávacího spolku „Omladina“. Barbora pocházela z Prahy, její tatínek byl dělník Václav Břicháček a maminka Marie se za svobodna jmenovala Šilhanová. Narodila se jim 1. října 1883 v Hostivaři č.p. 134.

Karel i Barbora se v Duchcově seznámili s anarchistickými myšlenkami, navštěvovali akce Vzdělávacího spolku „Omladina“ a stali se členy spolku. Jak jinak i tito mladí anarchisté odmítli nadále věřit v existenci boha a vystoupili z katolické církve. Nějakou dobu bydleli ve společné domácnosti na adrese Duchcov č.p. 347. Nakonec se 17. ledna 1906 konala bezvěrecká civilní svatba, za svědky jim šli přední členové Vzdělávacího spolku Omladina a známý anarchosyndikalisté z České federace všech odborů horník František Bruk a horník Cyril Kalina.

Karel Krčmařík se živil jako horník, a sdružil se v místním hornickém spolku anarchistů s názvem Odborný hornický podpůrný spolek pro Duchcov a okolí. Spolek byl součástí Volného sdružení českých horníků, poté Hornické federace a svazu České federace všech odborů (ČFVO). A tak i Karel Krčmařík rozšířil mohutné řady anarchosyndikalistů v ČFVO v letech 1904 až 1908 a participoval na nejúspěšnější anarchosyndikalistické platformě v českých dějinách.

Poté co policejní úřady spustili zátah na jeho kamarády anarchisty za antimilitaristickou činnost v květnu 1908 a ve vězení skončili František Bruk, Rudolf Trejbal, František Novák a Josef Froněk. Zorganizoval finanční sbírku na vězeňský fond na vězněné přátele. 

Po rozpuštění Hornické federace a ČFVO anarchosyndikalistické aktivity neskončily. Brzy se se hnutí oklepalo a začalo s budováním nových odborů. Dne 21. února 1909, byla v Pavlově hostinci v Lomu ustanovena Zemská jednota horníků. Součástí Jednoty se stalo hned zpočátku 17 odboček, převážné na Mostecku a na Duchcovsku. Zemská jednota horníků se časem rozrostla na asi 700 členů v 28 odborových skupinách a spolcích. Karel Krčmařík coby přesvědčený anarchosyndikalista také vstoupil. Zemská jednota horníků vydávala týdeník Hornické listy a Karel Krčmařík se stal pilným distributorem tohoto časopisu až do jejího zákazu počátkem jara 1915. Zemská jednota horníků a Hornické listy byli zakázány potom, co bylo policií odhaleno, že horníci tajně v lesích oslavili anarchistický 1. máj 1915.

Anarchosyndikalisté se pokusí také navázat na bývalou ČFVO a založí Všeodborového sdružení dělníků Ochrana, to však již zdaleka nedosáhne dřívější slávy a síly. Mezi zakládajícími členy nechybí pochopitelně ani Karel Krčmařík. Tato centrála byla založena 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy. Karel Krčmařík se mezi hornictvem těšil určitému respektu a byl jako delegát na valné hromadě Všeodborového sdružení dělníků Ochrana dne 11.září 1910 v Austrii v Duchcově, zvolen jednatelem celé organizace. Ochrana pracovala do roku 1914.

Další osudy Karla Krčmaříka zatím zůstávají záhadou, víme jen, že se později stěhuje do Kopist, začal pracovat na některém z místních dolů. Po skončení první světové války, ožívají také aktivity anarchistického hornictva, které o vánocích 1918 zakládá revolučně syndikalistické odbory Sdružení československých horníků, které působí až do roku 1930, autonomně pak do roku 1938, tedy do obsazení severních Čech Německem. Naposledy zaznamenáváme Karla Krčmaříka jako člena Sdružení československých horníků a to v roce 1920 jako přísedícího člena výboru místní odbočky syndikalistů v Kopistech.

Klátil Alois (1894 – ?)

Alois Klátil se narodil 28. února 1894 v Tuřanech nedaleko Slaného do dělnické rodiny. K poznání anarchistických myšlenek se dostal již v rodinném kruhu, také jeho rodiče Antonín a Marie Klátilovy byli anarchisté. Otec Antonín Klátil pocházel z malé obce Málkovice u Slaného, maminka Marie z Bdína u Nového Strašecího, kde se 1. listopadu 1857 narodila.

Na hornický sever se Alois Klátil přistěhoval s rodiči počátkem 20. století, přesné datum neznáme, zřejmě bydleli na několika různých místech, kde zrovna byla na šachtě práce. Oficiálně se v Hostomicích přihlásili až 15. prosince roku 1917, avšak pobývali zde již dříve, jelikož Aloise Klátila i jeho otce zaznamenáváme mezi členy místního anarchistického spolku Všeodborového hornicko-hutnického a vzdělávacího spolku „Mezinárodní jednota“, který působil v letech 1896 až 1914, kdy byl po vypuknutí první světové války zakázán jako ostatní anarchistické organizace a časopisy, jako státu nebezpečné. Pracoval jako sklář v některé místní sklárně.

První světovou válku Alois Klátil přežil. Bydlel stále v Hostomicích nad Bílinou na adrese Ohníčská ulice číslo popisné 127. Po válce nepověsil svojí profesi na hřebíček a jako sklářský mistr pracoval ve Sklárně Max Muhling v Hostomicích. Po válce se seznamuje se svoji budoucí ženou. Jeho manželka Anna Klátilová se narodila 22. srpna 1892 v nedalekém Světci u Bíliny. Za svým milým se přistěhovala 22. července 1919. Ve společné domácnosti s nimi bydlela i Aloisova maminka Marie Klátilová, narozená 1. listopadu 1857 a v roce 1921 již vdova.

Stehlík Václav (1886-?)

Hostomice na počátku dvacátého století patřily mezi jednu z bašt severočeského anarchismu. Zdejší početná česká menšina tvořená povětšinou z havířů se hlásila k anarchistickému přesvědčení. V místě působily anarchistické odbory i spolky. Při různých akcích byly z Hostomic nad Bělou, jak se tehdy říkávalo, byly vypravovány průvody čítající  i tisíc hlav. Jedním z nich byl i horník a anarchista Václav Stehlík, místní rodák, který se zde narodil 24. září 1886 a zařadil se tak mezi početnou mladou generaci anarchistů.

Již v mládí se začal živit jako horník, především jako narážeč a nakladač uhlí. V této profesi vydržel do vypuknutí první světové války v roce 1914.

Jeho celoživotní družkou v zápase za lepší svět a manželkou se stala Marie Stehlíková, která se narodila 25. března 1888 v Praze. S rodiči se do Hostomic přestěhovala ve svých 13 letech v roce 1900. Marii a Václavu Stehlíkovým se narodili dvě dítka, nejdříve dcera Jarmila Stehlíková 1. března 1912 a v brzkém sledu 1. listopadu 1913 syn Stanislav Stehlík. Přestože to v těchto dobách nebývalo zvykem i Marie Stehlíková chodila pracovat. Pracovala jako dělnice na rampě na dole Florentína u Světce.

Oba manželé, co dělníci s anarchistickým přesvědčením, vystoupili z katolické církve a stali se aktivními bezvěrci. Jejich děti nenechali pokřtít a vedli k bezvěrectví.

Václav Stehlík dal místnímu bezvěreckému hnutí organizovanou podobu, když stál u zrodu Spolku volných myslitelů v Hostomicích, který sdružoval místní anarchistické bezvěrce a byl napojen na síť těchto bezvěreckých spolků, které měly ústředí v Lomu. Spolek vznikl během roku 1908, v době kdy se projevila určitá nespokojenost anarchistů s organizací Volné Myšlenky, ve které se doposud sdružovali, především pro opuštění sociální otázky, která byla pro anarchisty stěžejní. Václav Stehlík se stal přední postavou místního bezvěreckého hnutí, která v době rakouské monarchie neměla na růžích ustláno. Stal se členem výboru spolku a v roce 1910 máme doloženo, že zastával funkci jednatele. Vyřizoval korespondenci spolku, přihlášky nových členů a komunikaci s ostatními skupinami, včetně zasílání zpráv do anarchistického tisku. V té době bydlel v Hostomicích s číslem popisným 137, kam měla být spolková korespondence zasílána.

Předpokládáme, že Václav Stehlík byl členem i dalších místních anarchistických spolků a odborových organizací, avšak zatím jeho účast v nich nemáme doloženou.

Po první světové válce se živil jako nádeník a tovární dělník v briketárně Vaimanových závodů v Chotějovicích u Světce.

Jeho další osudy a zapojení do hnutí jsou nám zatím neznámé..

Bruk František (1875 – 1942)

Mezi přední postavy severočeského anarchistického hnutí patřil duchcovský anarchista, odborový předák a antimilitarista František Bruk. Narodil se 31. března 1875 v Štěpanicích č.p. 6 u Jičína. Jméno otce neznáme, ale maminka se jmenovala Viktorie Bruková. Jako mladý dělník se na hornický sever odstěhoval v roce 1895 a usadil se v Duchcově, jednom z tehdejších center dělnického života a anarchistického hnutí.

V Duchcově se seznámil se svojí nastávající Cecilií Hnětkovskou, která se narodila 14. dubna 1879 v Strašicích č. p. 159 na Rokycansku Janu Hnětkovskému a Marii za svobodna Zimové. Nejspíš se potkali na některé z akcí místního Vzdělávacího spolku „Omladina“. Jak se na anarchisty patřilo, přestali vnitřně věřit v boha a vystoupili z katolické církve. Netrvalo dlouho a chystala se bezvěrecká svatba, k zlosti místních klerikálů. Své „ano“ si řekli 27. září 1902 v Duchcově. Za svědky jim šel charismatický a všude známý duchcovský anarchistka a krejčí Hynek Holub a druhým svědkem se jim stal taktéž starý veterán anarchistických bojů, tou dobou již penziovaný horník Martin Zikmund z Duchcova. Postupně se jim narodila dítka: Anna, Otto, Vlasta a Bessie (ta již v emigraci v USA).

Již jako mladý horník se zapojil do hnutí neodvislých socialistů, jak si původně anarchisté sami říkali v počátcích, aby se vyhnuli mylnému označení „pumařů“. Velký vliv na vstup do hnutí měl pravé Hynek Holub a další starší harcovnící. V Duchcově anarchisté z iniciativy právě Hynka Holuba založili Politický klub dělnický, který však svolával veřejné schůze, demonstrace a přednášky nejen zde, ale po širokém okolí severu. František Bruk se stal předním členem Politického klubu dělnického od jeho vzniku v roce 1900 až do roku 1910, tedy do jeho odchodu do zahraničí, jinak klub působil až do roku 1914. V klubu zastával různé funkce a zasedal ve výboru. V roce 1907 například jako člen výboru vyřizoval přihlášky nových členů do klubu.

Vedle dělnického klubu působil v Duchcově také Vzdělávací spolek „Omladina“. Vzdělávací spolek Omladina v Duchcově byl ustanoven již v roce 1894 v hostinci „U Menclů“. Později se přesunul do „Českého domu“. František Bruk působil i v tomto proslulém anarchistickém uskupení.

František Bruk byl aktivní ve všech směrech, nesměl tedy chybět ani v družstevních snahách tamnějších anarchistů. Na družstevní snahy z let 1898 – 1899 v podobě Dělnického potravního společenstva „Svornost“ duchcovští anarchisté navázali hned následující rok. Duchcovští anarchisté na 7. října 1900 svolali ustanovující schůzi Novokooperačního dělnického spotřebního družstva „Pokročilost“ v Duchcově pro království České, zapsané společenstvo. Družstvo bylo registrováno krajským soudem v Mostě dne 27. října 1900. Také František Bruk složil závodní podíl 20 korun, co nebyly malé peníze a přistoupil do družstva. Zprávy družstva byly otiskovány na stránkách anarchistických listů „Horník“ a „Omladina“. Na valné hromadě v roce 1905 byl zvolen za člena správní rady. Koncem roku 1905 se družstvo dostalo do ekonomických potíží, a byl podán návrh k likvidaci, ta proběhla 16. listopadu 1905, a družstvo tímto datem bylo vyškrtnuto z rejstříku krajského soudu v Mostě.

František Bruk jako horník začal pracovat v roce 1895, v roce 1896 v zimě nastoupil na tříletou povinnou vojenskou službu, po jejím skončení v roce 1900 začal opět pracovat jako horník až do roku 1906. Jako námezdně pracující člověk pustil společně s dalšími kamarády do budování odborového hnutí anarchistů. Tyto snahy nakonec vedly k založení Severočeské federace horníků. Federace horníků byla vlastně federací odborných hornických spolků, jedním takovým byl Odborný hornický podpůrný spolek pro Duchcov a okolí, kterého byl členem. Jako člen Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, zažil boje na pracovištích, mohutné několikatisícové tábory lidu a mohutnou stávku horníků v roce 1906. Poté nastoupila represe a rozpuštění odborového svazu anarchistů. Udržel se jen časopis Hornické listy, které pomáhal rozšiřovat a kolem něj vzniklo Volné sdružení českých horníků.

Mezitím však v roce 1904 vzniká anarchosyndikalistická odborová centrála Česká federace všech odborů (ČFVO). František Bruk s nadšením nastupuje do jejích řad, podobně jako dalších asi 4000 anarchosyndikalistů ve 130 odborových skupinách, ČFVO nabývá na síle a daří se jí pronikat mezi další dělnické profese a dokonce k ní začínají přebíhat nespokojení členové sociální demokracie k nelibosti této strany. V ČFVO není jen řadovým členem. František Bruk je vyslán jako delegát na sjezdu ČFVO ve dnech 28 – 29.srpna 1906, na sjezdu pak zvolen pokladníkem celé ČFVO. Na sjezdu ČFVO dne 31.3.1907 jako delegát v Duchcově, kde je zvolen do zvláštního komité, které mělo na starost dle usnesení sjezdu založit Říšskou federaci horníků.

František Bruk byl organizátorem anarchistického 1.máje 1907 v Duchcově. Anarchistické máje se jako každý rok proudilo zúčastnit několik tisíc anarchistů z města a okolí, davy lidí směřovali na Sokolské cvičiště, to však bylo uzamčené, potom co změnilo vlastníka a anarchisté museli narychlo vybrat nové místo. Náhradou uspořádali veřejnou schůzi lidu v hotelu Union – Český dům na náměstí v Duchcově, přišlo několik stovek lidí, do hotelu se vešla jen jedna desetina a to bylo namačkáno hlava na hlavě. Veřejnou schůzi zahájil František Bruk, dalšími řečníky byli Hynek Holub, Jan Douda či Václav Krampera. Ten den pořádali akci k 1.máji také duchcovští sociální demokraté, přišlo však pouhých 50 lidí, povětšinou německých dělníků.

Anarchističtí horníci pociťují potřebu vlastní odborové organizace a tak je 3. listopadu 1907 v Duchcově ustanovena Hornická federace, nechyběl ani František Bruk. Na předporadě sjezdu ČFVO dne 25. 12. 1907 se stala Hornická federace součástí ČFVO. Tiskovým orgánem Hornické federace byly Hornické listy, redigované v té době v dnešní Zelenkově ulici čp. 521/3 v Duchcově Václavem Kramperou a Tomešem Kaše. Tam často vedly kroky Františka Bruka. Mezi přední funkcionáři Hornické federace objevíme i Františka Bruka, který stál v čele agitační komise Hornické federace ustanovené v únoru 1908. Dne 2.února 1908 byla totiž vytvořena Agitační komise Hornické federace a František Bruk určen jako koordinátor, na kterého se měly skupiny Hornické federace a odborné spolky obracet ohledně přednášek, plakátů, letáků. V té době bydlel na adrese Duchcov č.p. 657.

Hornická federace, která zahájila svoji působnost kromě severu také na Sokolovsku a Kladensku, však neměla dlouhého trvání. Anarchistická Česká federace všech odborů a všechny její složky včetně Hornické federace byly c.k. místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7. srpna 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.

František Bruk byl navíc členem kuřáckého kroužku „Vobec Chaloupky“ v Duchcově, kroužek se často sbíral na pomoc nemocným či propuštěným anarchistům, na vydávaní Hornických listů či na vězeňský fond.

Perzekuce proti anarchistům se však nezastavila jen zákazem a rozpuštěním jejich odborových organizací. Trnem v oku jim byla také antimilitaristická činnost, která získávala stále více podporu mezi mládeží, především mezi mladými dělníky, které čekala vojenská služba.

V dubnu 1908 vyšly nákladem anarchistického spolku Politický dělnický klub v Duchcově antimilitaristické pohlednice. Expedici pohlednic měl na starost duchcovský anarchista František Bruk, bydlící v podmokelských domcích. 

Během perzekuce duchcovských anarchistů antimilitaristů za rozšiřování antimilitaristických plakátů, které se objevili v okolí Duchcova na 1.máje 1908, proběhla u Františka Bruka policejní domovní prohlídka dne 6. května 1908 a byl během dní zatčen a odveden v poutech. Několik měsíců držen ve vyšetřovací vazbě okresního soudu v Mostě. Obviněn byl z výroby a rozšiřování antimilitaristických letáků a plakátů v obcích v okolí Duchcova na 1.máje 1908. Soud vůči němu nakonec stáhl obvinění, pro nedostatek důkazů. Sotva však vyšel z dvouměsíční vazby 6. července 1908 byl četníky za několik dní zatčen a mosteckým soudem odsouzen k 4 dnům vězení pro přestupek shromažďovacího zákona.

Takto o tom psali tehdejší Hornické listy: “

„Nařízením okresního soudu v Duchcově ze dne 6. května 1908 byla vykonána v redakci Hornických listů prohlídka četnictvem a policisty. Policie hledala antimilitaristické letáky, které měly být rozšiřovány dle soudního sdělení v noci na 1. květen 1908 v Duchcově, Háji u Duchcova a Oseku. Policejní razie byla ve stejnou dobu ve 21 hodin provedeny nejen v redakci Hornických listů, ale také u anarchisty Tomeše Kašeho, Rotta, Mikovce, Františka Bruka, Jana Doudy, Humla a Froňka. V redakci Hornických listů trvala policejní šťára do 23. hodiny, prohlídky bytu skončily dříve. Anarchista Jan Douda byl po domovní prohlídce kolem 22. hodiny policisty zatčen a odveden na hejtmanství, asi za čtvrt hodiny přivedli na hejtmanství zatčeného anarchistu Františka Bruka a po 11. hodině večerní následoval zatčený anarchista Froněk, na kterého policie čekala, až přijde z práce domů. Nemytý a hladový byl odveden četnictvem. Za nějakou dobu si pro zadrženého Froňka opět přišli četníci a odebrali se s ním do jeho bytu, kde byly u něho nalezeny nějaké předměty. Strážmistr Lorenc přišel s hektografem nalezeným u Froňka, změřil zrakem Bruka a Doudu a řekl jim: „Potom prý nic a najednou to máme, to jsou pěkné věci, co? A všechno prý pohromadě!“ Zdržel se na hejtmanství asi sedm minut a odešel. Asi za půl hodiny se dostavila četnická stráž opět a odvedla Bruka na policejní strážnici, kde s ním byl sepsán protokol a pak byl ve dvě hodiny po půlnoci propuštěn...druhého dne, 7. května 1908, provedla policie další noční prohlídky, při kterých byli opět zatčeni anarchisté František Bruk a František Novák, slepý penzista, a oba odvedení do vězení. Všechny tyto policejní šťáry byly schválně vykonány pozdě v noci jako forma šikany státní moci. V sobotu 9. května 1908 byli u okresního soudu vyslýchání anarchisté Tomeš Kaše, Jan Douda, Huml a Mikovec, a obviněni z účasti na šíření antimilitaristických letáků. Po výslechu byli všichni propuštěni. Žádnému z nich, mimo Humla, který je zámečníkem doznal, že krabici z plechu dělal, ale že neví na co, nebylo nic dokázáno. Zároveň byl požádán právník, aby u soudu zakročil ve prospěch uvězněných anarchistů Františka Nováka a Františka Bruka, aby byli vyšetřováni na svobodě. Soud však právníkovi nevyhověl. Tři zatčení anarchisté byli převezeni ke krajskému soudu do Mostu.

Avšak ani věznění jen neodradili od pokračovaní v anarchistické činnosti. Naopak společně s dalšími semkne František Bruk opět řady a podílí se na obnově odborového hnutí. Dne 21. února 1909, půl roku po úředním zákazu anarchistického odborového sdružení Hornické federace, byla v Pavlově hostinci v Lomu ustanovena Zemská jednota horníků. Součástí Jednoty se stalo hned zpočátku 17 odboček, převážné na Mostecku a na Duchcovsku. Zemská jednota horníků se časem rozrostla na asi 700 členů v 28 odborových skupinách a spolcích. Orientovala se na politicky neutrální revoluční syndikalismus. Udržovala velmi dobré kontakty s francouzskou CGT a informační kontakty rozvíjela i s IWW (Průmysloví dělníci světa) v USA.

Náhradou za zakázanou odborovou centrálu se anarchisté pokusili založit Všeodborové sdružení dělníků – Ochrana. Všeodborové sdružení dělníků Ochrana bylo založeno 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy, nechyběl ani František Bruk jako delegát. Ustavující schůze se zúčastnili delegáti zastupující 14 různých oborů – od havířů a sklářů až po dokaře. Předsedou byl zvolen duchcovský anarchista Vojtěch Hrůza a po něm duchcovský anarchista František Bruk a to dne 11.září 1910 v Austrii v Duchcově. Vyřizoval přihlášky pro nové členy a tou dobou bydlel v Osecké ulici.

V roce 1910 byl František Bruk jedním z 83 horníků, kteří prostřednictvím Zemské jednoty horníků vedli hromadnou žalobu proti bratrské pokladně v Mostě ve věci přeplatků.

Anarchistické hnutí nepolevilo ani v antimilitaristické činnosti, naopak v roce 1909 začaly vznikat skupiny anarchistické mládeže a začalo se pracovat na vydávání anarchistického antimilitaristického časopisu „Mladý průkopník“. Mimo anarchosyndikalistické práce tak František Bruk pokračoval v antimilitaristické činnosti, kterou zastavila perzekuce v roce 1910, kdy došlo k zákazu vydávaní „Mladého průkopníka“, bylo uvězněno na 30 anarchistů a rozpuštěno několik spolků. Několik anarchistů nakonec dostalo několikaleté tresty. V této atmosféře se František Bruk po poradě s několika dalšími anarchisty rozhodně pro zásadní krok a rozhodne se opustit rodný kraj. V tichosti emigruje, aby se vyhnul uvěznění. Na cestu se mu složili duchcovští anarchisté a jeho poděkování je pak publikováno v Hornických listech.

Do USA přijíždí 2. 1. 1912. Také v USA se živí jako horník. Nejdříve bydlí v Edwardsville, hornickém městě, kde žije mnoho dalších českých anarchistů. Podle možností se i zde zapojuje do místního hnutí horníků a zůstává v kontaktu s kamarády doma. Předplatil si a nechal si do Ameriky posílat anarchistické časopisy „Zádruha“ (1912 – 1914) – orgán ČAF a „Hornické listy“ (1905 – 1939).

František Bruk zemřel ve věku 67. let dne 7. 2. 1942 v DuQuoin, Perry ve státě Illinois, pohřeb se konal 9. 2. 1942.

antimilitaristický znak českých anarchistů

 

 

Homoláč František (1895 -?)

František Homoláč patřil k poslední nejmladší generaci syndikalistů a odborářů spojených se Sdružením československých horníků působícím v Košťanech.

Narodil se 3. ledna 1895 ve Vojnově Městci u Přibyslavi na Vysočině. Ve svých sedmnácti letech se vydal z rodné Vysočiny na hornický sever za lepšími výdělky. Během roku 1912 dorazil do Košťan u Teplic, kde se usadil a začal pracovat jako sklář až do vypuknutí první světové války.

V Košťanech potkal svoji budoucí ženu Ellu, která se zde narodila 19. listopadu 1897, Ellou Homoláčovou se stala až po válce. Narodil se jim syn František Homoláč, denní tisk nesl v záhlaví datum 16. července 1919.

Mladá rodina Homoláčových tehdy bydlela v domě v Masarykově ulici s číslem popisným 251 a František začal obstarávat obživu pro rodinu havířinou, tak jako většina jeho kamarádů z řad anarchistického hnutí. Pracoval na dole „Boží Požehnání“, který patřil Mostecké uhelné společnosti. Uplatnil se na pozici kopáče uhlí.

Manželé Homoláčovi následovali většinu uvědomělého a pokrokového dělnictva, vystoupili z církve a stali se bezvěrci. Po válce se zapojili do místní skupiny bezvěrců. V následujícím roce došlo k federalizaci těchto skupin anarchistických bezvěrců do Svazu socialistických bezvěrců. Později se všechny levicové bezvěrecké skupiny spojily do Svazu proletářských bezvěrců.

Již jako mladík se František Homoláč dostal do styku s anarchistickými postoji. Po válce si je vzal za své a dle jejich vzoru se začal organizovat jako revoluční syndikalista ve Sdružení československých horníků. Sdružení československých horníků bylo založeno v Duchcově 28.-29. prosince 1918. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků.

Zařadil se mezi přední členy košťanské odbočky Sdružení československých horníků. Na valné hromadě v roce 1925 byl zvolen dokonce předsedou odbočky. Reprezentoval místní syndikalisty na venek, vyřizoval korespondenci, tou dobou bydlel v Košťanech na Masarykově třídě číslo popisný 319. V následujícím roce byl pro rok 1926 opět zvolen za člena výboru.

Nevíme s jistotou, zda byl již před válkou členem České anarchistické federace a posléze Federace českých anarchistů komunistů (FČAK), po válce se však stal stoupencem anarchokomunisty Bohuslava Vrbenského tzv. „Vrbeňákem“. Když pak v roce 1923 anarchokomunisté kolem Vrbenského založili Nezávislou socialistickou stranu dělnickou, zanedlouho přejmenovanou na Socialistické sjednocení, František Homoláč se zařadil mezi přední členy. V roce 1923 ho v místní organizaci Socialistického sjednocení nacházíme ve výboru a ve funkci pokladníka. Místní organizace byla velice aktivní, za rok 1923 stihla uspořádat 4 veřejné schůze a jednu vzdělávací přednášku.

V roce 1925 Socialistické sjednocení vstupuje do komunistické strany, to však syndikalisté ze Sdružení československých horníků odmítli, stejně jako přičlenění do „rudých odborů“ Mezinárodního všeodborového svazu řízeného KSČ. Jelikož nacházíme Františka Homoláče ve vedení syndikalistické odbočky po roce 1925, s největší pravděpodobností tak neučinil ani on a zařadil se mezi tu část anarchokomunistů, kteří na protest proti záměru vstupu do KSČ stranu opustili. Zvolil si cestu revolučního syndikalismu reprezentovaného Sdruženích československých horníků.

V roce 1938 po mnichovském diktátu a obsazení pohraničí nacistickým Německem, odchází do vnitrozemí, aby se vyhnul zatčení gestapem a uvěznění, které mu hrozilo jako politicky aktivnímu dělníku. Opouští hornický sever jako tisíce dalších a jelikož ho již v Košťanech po roce 1945 nenacházíme, již se zřejmě nevrátil a jeho další osudy nám zůstávají utajeny.

 

Pešl Petr (1874 – ?)

Mezi průkopníky anarchistického hnutí, který byl spojen s Košťany patřil bezesporu Petr Pešl. Narodil se 23. dubna roku 1874 ve Starých Hutích u Uherského Hradiště na Moravě.

Jeho manželkou se stala Josefa Pešlová, která se narodila 22. února 1879 v Žatci, do Košťan se nastěhovala 4. dubna 1896. Petr Pešl jí následoval 27. července stejného roku.

V 90. letech předminulého století stál u zrodu severočeského anarchistického hnutí, stal se členem místního anarchistického spolku Omladina. Později zakládal společně s dalšími anarchistickými dělníky Všeodborový a kooperativní spolek v Košťanech, který sdružoval zaměstnance různých profesí. Nějakou dobu zastával funkci jednatele Všeodborového kooperativního spolku, vyřizoval spolkovou korespondenci a přihlášky členů. Měl na starost také zasílání spolkových zpráv do anarchistických časopisů „Hornické listy“, „Omladina“ a „Nová Omladina“. Spolek se scházel v hostinci „U nádraží“, kde měl spolkovou místnost a knihovnu, kam Petr Pešl docházel dvakrát měsíčně, na členské a výborové schůze.

Když pak byla v roce 1904 v Lomu ustanovena Česká federace všech odborů (ČFVO) stal se Petr Pešl členem tohoto anarchosyndikalistického odborového svazu. Součástí ČFVO se stal od roku 1904 i košťanský Všeodborový kooperativní spolek. Petr Pešl zažíval rozmach anarchistického hnutí, který zarazila až perzekuce a rozpuštění ČFVO v létě roku 1908. Důvodem k rozpuštění ČFVO nebyla jen odborová a anarchistická činnost, velkou měrou to bylo způsobeno sílícím hnutí boje za české školy, v jehož popředí stáli místní anarchisté a ČFVO českým rodičům poskytovala tolik potřebnou a bojovnou organizační platformu pro vedení tohoto zápasu.

Po rozpuštění ČFVO, se podařilo obnovit Všeodborový kooperativní spolek v Košťanech a Petr Pešl jako zástupce anarchisticky smýšlejících sklářů byl ve spolku činný až do jeho rozpuštění souvisejícího s vypuknutí první světovou válkou v roce 1914. Po roce 1912 spolek sice opustili košťanští horníci, kteří se začali sdružovat v Zemské jednotě horníků a měli v místě vlastní odbočku.

Narodila se jim dvě dítka. Prvním byla dcera Marie, později provdaná Milerová, která přišla na svět 17. května 1900 v Košťanech. Živila se jako sklářská dělnice. Za tři roky se jim narodil syn Adolf Pešl 10. listopadu 1903, také on se později živil jako sklář.

Petr Pešl obstarával peníze pro rodinu jako sklářský dělník, profesí brusič skla. Po válce pracoval ve sklárně bratří Franklů v Hudcově, dnes součást Teplic, zde i nějakou dobu před válkou bydleli. V Košťanech bydlel v Hrobské ulici s číslem popisným 238.

ČFVO

Bartík Jaroslav (1896 – ?)

Anarchista a aktivní bezvěrec Jaroslav Bartík patřil ke koloritu dělnické Bíliny počátku 20 století. Jeho tatínek Robert Bartík narozený 20. května 1876 v Eisenstras u Klatov, maminka Kateřina Bartíková se narodila 25. února 1869 zase ve Smržovce na Klatovsku. Ve Smržovce se narodil také Jaroslav Bartík, bylo to 10. února 1896. Po jeho narození odchází rodina na hornický sever, kde se usazuje před rokem 1900.

Od roku 1900 teprve čtyřletého Jaroslava Bartíka nacházíme v Bílině. Zde se mu také narodí sestra Frída, podle úředních záznamů se tak stalo 7. června 1900. Později se rodina rozroste ještě o Marii a to 28. června 1903. Otec jak jinak začne pracovat na dole jako horník. Jaroslav Bartík jde v otcových šlépějích a také se začne živit havířinou. Pracují na dole Ruday u Bíliny. Jaroslav profesí horník nakladač.

Na stejném dole působí také anarchistická Zemská jednota horníků, a tak jej kolegové seznamují s anarchistickými a syndikalistickými myšlenkami. Netrvá dlouho a také Jaroslav Bartík se přidává k anarchistickému hnutí. Vystupuje z katolické církve a stává se zapřisáhlým bezvěrcem.

V roce 1907 se rodina Bartíkova oficiálně přihlásí k pobytu v Bílině.

O jeho odborové aktivitě nemáme žádné další indície, i když se dají předpokládat. Víme však, že je aktivním členem skupiny bezvěrců při České anarchistické federaci v Bílině, která působí až do vypuknutí první světové války v roce 1914. Po válce Jaroslav Bartík navazuje na svoji dřívější angažovanost a podílí se v roce 1919 na obnovení bezvěrecké skupiny v Bílině. Nová skupina se nakonec pojmenuje Spolek socialistických bezvěrců a místní skupina se stane součástí federace Svazu socialistických bezvěrců s časopisem „Socialistický bezvěrec“ a později „Maják“. Jaroslav Bartík hraje také divadlo a stane se činovníkem Dramatického odboru místního spolku bezvěrců, který se ustanoví v roce 1921. Zároveň patří mezi ty přednější členy, zastává funkce ve výboru spolku, o čem máme záznam z roku 1927.

Po roce 1918 bydlí v Nádražní ulici č. p. 233 v Bílině a stále pracuje jako nakladač na místním dole Ruday.

Další osudy Jaroslava Bartíka zůstávají neznámou.

Bartík Jaroslav