RUDÁ EMMA POD STROMEČEK? PODPOŘ JEJÍ VYDANÍ KOUPÍ V PŘEDPRODEJI PRÁVĚ TEĎ!

Co si na Vánoce sobě a svým přátelům nadělit knihu Emmy Goldmanové „Anarchismus a jiné eseje“?

Bude se jednat o vůbec první dílo této významné a proslulé anarchistky a feministky v českém jazyce.

Pomozte nám s vydáním a sehnáním prostředků na tiskárnu, tím že si ji předplatíte. Pošlete 300 Kč na účet Zádruhy: 1024164477/6100 (Equa bank) a do zprávy pro příjemce napište „Emma“ a svojí adresu, kam máme knihu poslat.

Díky za podporu, ať se nám dílo zdaří

KNÍŽKA PETRA KROPOTKINA ANARCHISMUS: JEHO ZÁKLADY A PRINCIPY

U příležitosti stoletého výročí úmrtí ruského myslitele a teoretika anarchistického komunismu, geografa a přírodovědce Petra Kropotkina vydal Historický spolek Zádruha jednu z jeho výtečných teoretických prací „Anarchismus jeho filozofie a ideál“.

Knižně toto Kropotkinovo dílo nebylo v češtině dosud nikdy knižně vydáno a tak vyplňujeme tento nedostatek.

Petr Kropotkin „L’anarchie: sa philosophie, son idéal“ sepsal už v roce 1896. V zahraničí byla pak opakovaně vydávána pro svou popularitu a stručnost jako vhodný nástroj k osvětě.

Kropotkinova knížka přibližuje teorii anarchistického komunismu, který se stal protiváhou Marxovu učení od konce 19. století. Po krachu státního socialismu ve východním bloku nabyly Kropotkinovy myšlenky volného bezstátního komunismu opět na aktuálnosti pro dnešní svět stojící před sociální a enviromentální krizí.

Koho zajímá anarchismus a rád by se stručnou fornou dozvěděl víc o tomto směru a lépe ho pochopil, může mu tato knížka být velice nápomocna. Vhodná (nejen) pro začátečníky, kteří s ideou anarchismu teprve seznamují.

Objednat lze prostřednictvím e-mailu spolekzadruha@riseup.net. Případně zprávou přes FB nebo instagram. Cena 200 Kč, plus poštovné 25 Kč. Platba předem na účet: 1024164477/6100 (Equa bank).

HNUTÍ PRO OMEZENÍ PORODŮ (1915)

V Americe udá se v posledních letech ujímati hnutí, které úspěšné-li bude, znamenati může první vážný krok ku odvrácení přehnaného puritanismu, jakož i pozvolný třeba ale jistý úpadek comstockismu v této zemi. Jest to hnutí pečující o obmezení porodů, jež se rychle vzmáhá a v poslední době nabývá takového vlivu, že př. v městě New Yorku založeny již dvě organisace, sledující stejný cíl, – jedna skládající se z lékařů a druhá z žen a povšechných přívrženců tohoto hnutí.

Jest tomu již přes čtyřicet roků co do zákoníka vlády Spoj. Států vsunuta osnova, známá dle tvůrce svého jako „Comstock Law“, jež v poslední hodině odstupující vlády přijata byla a jež zakazuje rozesílání poštou jakýchkoli věcí, jež dle názoru Antona Comstocka zdály se býti „nemravnými“. To týkalo se náboženských i mravních názorů.

Robert G. Ingersoll se svými stoupenci se ihned vzchopil by zasadil smrtelnou ránu oné stati týkající se náboženství, což se mu také podařilo, neboť již několik roků později byl onen zákon zmírněn a náboženské předsudky odstraněny. Leč třeba poznamenati, že onoho zákona nebylo již zapotřebí. Ingersollova propaganda proti církvím a náboženství vůbec byla tak účinnou a rozšířenou, že přímou akcí a vzděláváním podkopal samotné základy církve a pitomý zákon zůstal ve Washingtonu viset jako vyschlá želví skořápka. Když nejevil se o náboženskou stránku onoho zákona již žádný zájem, byla ona část týkající se náboženství jednoduše škrtnuta. Ale za to tím pevněji sevřela se pěst zákona proti těm, kdož porušili mravní stránku osnovy. Aby nebylo nejasným co se za „nemravné“ považuje, bylo znění osnovy zákona tak poopraveno, že nemohlo býti pochyby o tom, co jest „nemravným“; kupř. předejití mateřství anebo předčasný porod, a viníkům pohroženo pětiletým žalářem a 5000 dollary pokuty – popřípadě obojí – v pádu usvědčení z přestupků těchto mravnostních ustanovení. Výsledek toho bylo, že ačkoli mnozí zákon ten porušili, př. použitím pošty ku rozesílání časopisů, magazínů i kněh s vyobrazením nahých těl, za což byli mnozí souzení a také odsouzeni, přece mimo jedné čestné výjimky byla jsem sama, která otevřeně tomuto potupnému zákonu proti volnému mateřství vzdorovala. Touto čestnou výjimkou byl dr. Elliot, zasloužilý a vážený člen lékařského povolání, který vida utrpení chudých a nuzných žen, prohlásil, že nebude dbáti Comstockova zákona a podá náležité pokyny všem, kdo toho potřebují. Několik dnů později došly jej dva dopisy, žádající o jeho radu – jedna pisatelka trpce si ztěžovala, že je matkou již devíti dětí a její manžel trpí nakažlivou nemocí; druhá praví, že je matkou desíti dítek a její muž je bez zaměstnání následkem nemocí. Dr. Elliot poslal oběma náležité pokyny. Následující týdny byl však zatčen a odvlečen do žaláře, kdež postaven před jistou ženu, Comstockovu špehounku, která oba výše uvedené dopisy odeslala. Byl souzen, uznán vinným a konečně odsouzen ku pětiletému žaláři za každý dopis a dodatečně ku zaplacení 10 000 dollarů pokuty. Dostal svrchovanou míru trestu. Odseděv si 6 roků byl konečně po usilovné agitaci omilostněn a na svobodu propuštěn.

Zdraví i duch jeho však silně vazbou utrpěly, jeho odborné postavení zničeno, stál zde jeho případ jako obrovská skála varující ostatní lékaře před následky překročení onoho zákona. – –

Neměla jsem žádné přání státi se mučednicí jako dr. Elliot, ale kojila jsem se horoucím přáním onen zákon podkopati, nikoli čekáním a snahou volební ho odstraniti, ale zašlápnutím jej přímou akcí, neboť přímá akce přináší výsledky, jichž celá desítiletí politické akce nedokáže.

V březnu r. 1914 počala jsem vydávati měsíčník „The Woman Rebel“, nesoucí hrdé jeslo: „Ni bůh, ni pán!“ a řídící se zásadou, že žena sama v sobě odchovati musí vědomou a bojovnou povahu proti všemu co jí zotročuje. Tento list hlásal především právo ženy nad vlastním tělem, chce-li čili ne,m býti matkou; ale toto právo podmiňuje znalost prostředků k zabránění oplodnění. Proto sloupce onoho listu byly pro diskusi o tomto předmětu otevřeny – a dopisy ze všech konců Soustátí se jen hrnuly. Sedm z devíti vydaných čísel bylo vládními orgány zabaveno, a konečně v říjnu m.r. vyřkla federální Velká porota proti mně tři žaloby, zahrnující 12 bodů, což mohlo znamenati výměr trestu 12 roků žaláře. Ale já neuznala za vhodné podstoupiti žalář za pouhý projev názorů. Tehdy byla již vytištěna a v různých skladištích po celých Sp. Státech připravena příhodná brožura podávající zdařilé informace o obmezení rodin. Ale úřady se o tom dověděly a následkem toho usilovaly o uspíšení mého soudu v domnění, že mne zavčas odstraší od další práce. Líčení soudní připraveno v měsíci říjnu a já žádala za odročení, abych se náležitě mohla připraviti. Konečně jsem líčení sama odročila odjezdem do Evropy. Tři dny později bylo v oběhu přes tři sta tisíc brožur pojednávajících o obmezení rodin.

Skutečnost, že jsem ženou prostředních let, jako matka, bez podezřelého vzevření, byli soudci pohnutkou, že mne pustil na svobodu bez náležité peněžní zálohy, a proto také můj odjezd autority státu nemálo pozlobil. I chtěli se aspoň na někom pomstíti. Nalíčili past vysláním jistého muže maskující se jako „kamarád“ do fotografického závodu p. Sangera. Tento člověk velice moji práci obdivoval a proto když přišel po druhé, svěřil mu p. Sanger jednu brožuru pojednávající o „Obmezení rodiny“, načež opustil atelier by za několik minut se vrátil v průvodu Anthony Comstocka, který měl už připravený zatykač na p. Sangera, jakož i rozkaz k prohlídce závodu, což se také stalo.

Na to snažili se jej přiměti k vyzrazení mého nynějšího pobytu a mých plánů do budoucna, za což mu slibovány polehčující okolnosti; ježto však ničeho nevyzradil, byl odvlečen do žaláře a bude držán než za něho mohla býti složena záruka. Jeho případ čeká projednání. Free Speach League se případu jeho ujala a snaží se mu vymoci veřejné slyšení před porotou. Nepochybně bude odročeno do říjnového soudního sezení. Několik týdnů později vloupal se někdo do závodu p. Sangerova, kdež odcizil schránku soukromých dopisů mnou z Evropy zaslaných.

Mezitím vzmáhá se bouře protestu proti zatčení a persekuování p Sangera, což přivodilo i značný zájem o předmětu obmezení porodů. Konečně ono veliké spiknutí hrobové mlčenlivosti je zlomeno a i kapitalistický tisk všestranně věc probírá. Jistý konservativní deník vypsal odměnu 25. – dol. za nejlepší článek o obmezení rodiny.

Jsouc u konce mého poslání jež mne do Evropy vedlo, vtírá se mi přirozeně otázka: Mám se vrátiti do Ameriky a čeliti těmto žalobám? My, kteří známe stát s celým jeho ústrojím víme, že nespočívá na rozumu nebo spravedlnosti, nebo na touze prospěti dobru lidstva. My jsme přesvědčeni, že stát zmocnil se nás jen násilím a proto bylo pošetilým chtíti se vrátiti v domněnce, že bych snad s vládou mohla rozumově věc mou rozvážiti.

Na druhé straně hrozí však nebezpečí, že toto hnutí může přejíti v ruce oficielních lékařů, což by znamenalo záměnu velkokněží – novou církve, jíž by dělnictvo na kolenou prositi muselo o ždibec pravdy, na níž má plné právo. Jest mým přáním, aby tyto poznatky byly přístupny všem dospělým mužům i ženám, zvláště pak mužům a ženám pracující třídy.

Poslední dobrou jsem však dopisy tak zaplavena, tolik přátel projevuje přání abych se do Ameriky vrátila a podstoupila zápas za osvobození pracujícího lidu z područí všeho otroctví, že jsem se konečně rozhodla do Ameriky vrátiti a před soudem se zodpovídati.

Nenechám se ovšem klamati myšlenkou, že by snad ony publikace a časopisy, jež dnes hlásají ideu obmezení plození prostředky legálními, postavily se za kohokoli, kdo hrdě vzdoroval a otevřeně porušil posvátnost zákona a učil prostředkům přímé akce. Znám velice dobře způsob zbabělého veřejného tisku a proto z té strany ničeho dobrého neočekávám. Země, která se chlubí posledním vědeckým objevem a vykazuje nejmodernější stroje a současně se honosí zákony dusící idee, upalujíc na hranici odvážlivce, kteří dovolují si otevřeně v zájmu svobody mluviti a jednati, musí býti konečně v těchto věcech odhalena a její vychvalovaná svoboda a volnost do pravého světla postavena.

Margaret H. Sanger

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. srpna 1915; č. 8)

PŘEDSTAVUJEME PUBLIKACI „EMMA GOLDMANOVÁ: PROČ JSEM ANARCHISTKA

Jelikož se Zádruha rozhodla vydat počátkem prosince dílo proslulé anarchistky a feministky Emmy Goldmanové „Anarchismus a jiné eseje“, rozhodli jsme se tuto autorku více přiblížit českému čtenářstvu. Nepochybně už většina z nás při některé příležitosti její jméno zaslechla a mnozí o této autorce něco vědí, pro jiné může být dosud neznámou.

Proto jsme se rozhodli na osmdesáti stránkách této publikace přiblížit život a smýšlení „rudé Emmy“, své doby postrachu USA.

Prostřednictvím této publikace seznamujeme s první kapitolou chystané knihy „Anarchismus: co skutečně znamená?“, rozhovorem Emmy Goldmanové pro New York World s názvem „Proč jsem anarchistka“ (v originále „Moje přesvědčení“), biografickými črty a dopisy v kapitole „Kdo byla Emma Goldmanová“, dobovými články českého anarchisty Josefa Kučery „Ferree – Goldmanová“, dále pak „Vláda USA ve zběsilé honbě za Emmou Goldmanovou, a „Americké rdousení svobody slova“.

Cena publikace 80 Kč, poštovné 25 Kč. Objednávat lze emailem: spolekzadruha@riseup.net nebo zprávou přes Facebook a Instagram Zádruhy.

PŘEDSTAVUJEME PUBLIKACI PETRA KROPOTKINA „ZÁKON A AUTORITA“

V rámci upomínky na 100leté výročí úmrtí ruského vědce a teoretika, propagátora anarchistického komunismu Petra Kropotkina, přicházíme v řade už pátou publikací jeho prací, abychom s jeho plodnou tvorbou seznámili české čtenáře a čtenářky.

Tentokrát jsme zvolili kratší spis „Zákon a autorita“, který vyšel poprvé už v roce 1886 pod názvem „Law and authority. An anarchist essay“ jako brožura v nakladatelství „Price Threepence“ Willama Reevese v Londýně. Pro popularitu byla stejným nakladatelstvím podruhé vydána v roce 1900.

Přirozeně byla přeložena do dalších jazyků, a také do češtiny. Stalo se tak v roce 1893, kdy byla z angličtiny přeložena do českého jazyka a publikována nejdříve na pokračování v časopise „Volné listy“ vydávaným českými anarchisty ze skupiny „Bezvládí“ v emigraci v USA. Ještě stejný rok pak byla vydána jako brožurka v rámci „Mezinárodní knihovny“, této skupiny.

Petr Kropotkin v jednom ze svých nejzákladnějších děl jakým je „Zákon a autorita“ podrobuje nekompromisní kritice autoritu a zákon, poukazuje na základě vědecké analýzy, že vznik a existence zákonů souvisí s třídním rozdělením společnosti. Na mnoha příkladech dokazuje, že lidská společnost může harmonicky existovat bez zákonů nařízených státem, protože ony byly vnuceny vládnoucími na udržení jejich privilegií, a slouží k udržení této nadvlády, že lidská společnost může fungovat bez zákonů, soudců, policistů a vězení, tak jako fungovala tisíce let před vznikem státních zřízení, kterých existence několik stovek let se nedá srovnávat s desetitícovou existencí člověka jako biologického druhu.

Cena publikace 40 Kč, poštovné 25 Kč. Objednávat lze emailem: spolekzadruha@riseup.net nebo zprávou přes Facebook a Instagram Zádruhy.

STAROKOMUNISTICKÁ OSADA V PERU

I.

Obhájci kapitalistického zřízení a státního autoritního systému prohlašují zásady, snahy a cíle moderního anarchistického komunismu jednak za utopiii, za šílenou nemožnost, jednak za zkázonosné zločinství. Všichni, kteří mají prospěch a zájem na dnešním nespravedlivém a ohromné většině lidu záhubném zřízení, snaží se lidstvu namluviti, že komunismus a anarchismus jsou v moderní společnosti neuskutečnitelny, neudržitelny a nemožny. Za důvod a důkazy k tomu uvádí sobeckopu a různými vlastnostmi obdařenou povahu lidskou u každého individua a hlavně rádi poukazují na všecky větší, menší anebo úplné nezdary jednotlivých osob, které v různých zemích uprostřed kapitalistického světa, obyčejně na pochybných zásadách špatně pochopeného socialismu nebo komunismu, křesťansko socialistické nebo křesťansko-komunistické osady založily.

Je pravda, že mnoho takových podniků se nezdařilo následkem špatného základu, porozumění a řízení a hlavně následkem vlivu a moci státu a zřízení, v jehož železném rámci nemohly se vyvinouti ani udržeti. Je ale též pravda, že i vzdor tomu všemu, dosti takových starosocialistických nebo starokomunistických osad až podnes se udrželo a daleko blahodárněji prospívají, než každákoliv osada, založená a řízená dle systému panujícího, ačkoliv nemají toho pravého základu a duseny jsou stávajícími poměry kapitalistického státu.

Chtíti tedy posuzovat a odsuzovat ideje moderního anarchistického komunismu, na nichž má být příští společnost zbudována, dle pokusů jednotlivců se zakládáním křesťansko-socialistických anebo starokomunistických osad, je směšno a nerozumno a takovými důkazy kapitalističtí filosofové a národohospodáři zásady a ideje anarchistického komunismu nevyvrátí.

My nejsme žádní zbožňovatelé ani odporučovatelé zakládání podobných osad, naopak, my vždy při každé příležitosti jsme dokazovali, že takové podniky se v dnešním velkokapitalistickém zřízení vyvinouti, ba ani na ryzích komunistických zásadách na dlouho udržeti nemohou, poněvadž je moc vlivu a poměrů kapitalistického světa umoří, jako bujný a hustý plevel umoří libovonnou květinu, kterou vprostřed něj vsadíme. Vzdor tomu chceme ukázati, že i osady, založené na zásadách starého komunismu mohou prospívat, když jsou jen poněkud rozumně řízeny a když upír: „kapitalismus“ a polyp: „stát“ nemohou je úplně dostat do svých lapadel a ssavadel.

Jednou takovou zdárně prospívající starokomunistickou osadou je osada Buenos Amigos v Peruvii, v jižní Americe.

Don José Rodriguez, roku 1853 pojal myšlenku, založiti komunistickou osadu v Peruvii, aby dokázal, že komunistické zřízení, jehož staří kmenové a až dosud většina kmenů indiánských i jiných užívali, jest i v životě kulturních lidí možno. Byl to muž poctivý, jenž se nerozpakoval při tomto podniku celé své jmění dáti v šanc, byl důmyslný a rozumný, on pochopoval, že jedině úspěchem může sobě zjednati opravdových přívrženců a poněvadž měl za to, že sociální poměry, v nichž žil, jsou jeho podniku na závadu, uznal za nutné, úplně se isolovati a pokusiti se o provedení svých ideálů na takovém území, kde by se mu nekladly žádné překážky a kde by nemohl nikým vyrušován býti.

Ostatně nebyl on jediný, jenž se touto myšlenkou zanášel, neboť jeho důvěrná agitace seskupila kolem něho asi šedesát rozhodných přívrženců, kteří s ním sdíleli jeho náhledy a byli ochotní ho následovati. Vyhledal ministra vnitra a vyprosil od něho za mírnou cenu krajinu v severních končinách dosud nezalidněných, při řece Cototo ležící. Nebylo příčiny jeho prosbu zamítnouti, neboť půda této odlehlé provincie nebyla dosud obdělaná, a ministr domníval se, že stát může tímto pokusem kolonisace jenom získati. Zásobení nářadím a semenem, koňmi a skotem, stany a jinými potřebami, odebírali se vystěhovalci do svého území a dali se do díla. Don José Rodrigo, jenž opatřil nejvíce potřeb a byl tvůrcem této myšlenky stal se ředitelem kolonie a pojmenovali ji Buenos Amigos.

Od těch dob uplynulo čtyřicet let. Počátky byly obtížné, avšak kolonistům se podařilo svojí rozvahou je překonati. Dnes jest jich počtem asi tisíc, z polovice domorodí osadníci z Peruvie, Bolivie, Chile a z Brasilie, ostatní pocházejí z Německa, Anglie a ze severní Ameriky; ani jediný Francouz, Vlach neb Švéd nenachází se v této kolonii. Národnost španělská má zde rozhodnou převahu; tak bylo již z počátku a dle všeho bude i budoucně. Během čtyřiceti let se organisace znenáhla od původního směru a koncepce Dona José Rodriguezova odchýlila a přizpůsobila se praktickému životu. Tato organisace jest velice originální a poněvadž již po čtyřicet let trvá a bez překážky se rozvinuje, zasluhuje značné pozornosti.

II.

Prvotní myšlenkou zakladatelů byl naprostý socialismus, jenž zůstal i nadále základem celého podniku. Nejen půda, plodiny a hospodářské stroje náležejí společnosti, nýbrž i obyvatelé sami, pokud jsou členy kolonie, neboť se mohou vystěhovati aneb mohou býti vyloučeni.

Co týče se náboženského přesvědčení, nikdo nikomu v něm nepřekáží, ano přísné zákony zapovídají náboženské spory a přemlouvání. Kolonisté množí se většinou rodem, mohou však býti též přistěhovalí přijati, vyjma Indiány a černochy. Má-li cizinec do kolonie býti přijat, tedy se jeho dřívější poměry, zejména jeho mravnost přísně vyšetřují; byl-li přijat musí do společné pokladny složiti 500 piastrů. A to ze dvou příčin: předně stanou se spolumajiteli společného, sociálního jmění, a za druhé proto, poněvadž takové jmění jest kolonii zárukou, že nový člen jest spořádaný, pracovitý a že dovede spořiti.

Správa kolonie svěřena jest čtvero departementům; jest tu department práce, výchovy, obchodu a zdravotnictví. Tyto departementy jsouce spojeny tvoří „tribunat“, jenž obstarává záležitosti finanční a soudnictví.

Nic však není originelnější než systém finanční. Základní myšlenkou jest: práce platí tolik co peníze; následkem toho jest hodina mincovní jednotkoou. Ve všech školách, ve všech odděleních nachází se vyhláška:

„Šedesát minut tvoří hodinu, osm hodin jeden den, pět dní týden, čtyři a dvě pětiny týdnu měsíc a dvanáct měsíců rok.“

Dle tohoto rozvrhu řídí se oběh peněžní. Peníze pozůstávají z lístků různých barev, stejné velikosti a na nich jsou vytištěna slova „minuta“, „hodina“, „den“, „měsíc“, „rok“. Tyto lístky jsou vydávány a zaznamenány ve státní bance. Každý lístek má cenu té doby, jaká jest na něm poznačená; hodina rovná se ceně asi 32 centavos.

„Minutové“ lístky jsou pro drobný obchod nutné; jsou způsobilé, aby se jimi nejnepatrnější práce zaplatily. Těmito lístky platí se každá práce: každý dospělý člen kolonie musí bezvýminečně nejméně čtyři hodiny denně pracovati, není-li nemocen aneb z jiné důležité příčiny omluven. Normální doba pracovní jest osm hodin, avšak čtyři hodiny jsou závazné. Ten kdo jich nevyplní, jest vázán v sobotu neb v neděli dopracovati. Nedbalcům připomene dráb, ozbrojený silným řemenem, jejich povinnost. Tyto povinné hodiny jsou stejně placeny jako ostatní.

Jiných peněz mimo tyto lístky stíátní bankou vydané, není v oběhu; avšak ve státní bance nachází se též skutečné stříbro a zlato, výtěžek to za plodiny a tovary z kolonie vyvežené. Vývoz děje se po dél Limy; vyváží se přebytek obilí, vlny, másla, vajec a skotu. Kolonie má ale též své doly a továrny, lomy a hvozdy velmi výnosné. Vyvážené zboží prodává se za hotové peníze. –

Každodenně se vyplácí lístky pracovní doba za všelikou práci rovnými díly dle času, avšak každý člen může si ve veřejných krámech dle libosti své potřeby, šatstvo, nábytek a jiné předměty pro svoji potřebu koupiti; vše ale zůstává, tak jako půda, společným majetkem.

Touží-li někdo po vystoupení z kolonie může tak učiniti. Vymění se mu jeho lístky za hotové peníze; je-li členem kolonie přes tři léta, obdrží též podíl ze společného majetku, vypočtený dle doby, po kterou v kolonii pracoval.

Kolonisté jsou svobodní. Žádný zákon jich nespravuje a žádný posvátný řád je neváže. Jestliže muž a žena jsou sobě nakloněni, pak žijí tak dlouho pospolu, pokud jim libo, a svazek takový se platně rozvazuje tím způsobem, že jeden druhé prostě opustí. Dítky tomu nejsou nijak na překážku, neboť nežijí s rodiči a ani jim nenáležejí, nýbrž jsou majetkem společnosti, která se již před narozením oi ně stará. Matka odebéře se do zvláštní nemocnice a kojí dítko tak dlouho, až ho odstaví. Pak převezmou útlé dítko starší ženy, později škola, až doroste, načež ho vřadí mezi členy kolonie a přidělí mu takové zaměstnání, k němuž jeví nejvíce vloh. Avšak výdělek jeho zůstává vždy stejnoměrný dle pracovní doby, neboť se na zvláštní schopnost nehledí. V tomto oule netrpí se trubci. Lenoši bývají nemilosrdně vyloučeni. Krajina, kterou kolonie obývá, oplývá takovým bohatstvím, že uplyne dlouhá doba, než budou veškeré zdroje vyčerpány. Pracuje se celý rok bez přestání; když zima nedovoluje obdělávati role, pak bývají rolníkům přiděleny jiné práce.

Kolonie Buenos Amigos zřídila před několika lety vodovod z řeky Cototo, jenž zásobuje město znamenitou vodou. Ulice města jsou široké a čistoitné; byty jsou prostranné, prosté a zdravé. Toliko obecní dům zbudován jest v rozměrech velkolepých. Celkem činí kolonie dojem čistoty a podnik Dona Rodrigueza se dosud bez překážek udržuje.

Co ale říká tomu všemu peruviánská vláda? Konfiskace dítek pro obec a socialistická organisace nesrovnává se totiž se zemskými zákony. Vláda zamhouří oči a nastrčí dlaň; kolonie odvádí pravidelné daně, zemské úřady nebývají nikdy žádnou žalobou obtěžovány, a konečně vše to sehrává se v končině příliš odlehlé a osamocené. Ministerstvo vnitra si praví, že sice v Buenos Amigos neznají dítky svých rodičů, jenž se o ně naprosto nestarají, avšak péči béře na sebe obec, vychovává je, aby z nich byli užiteční členové obce; a také úmrtnost dítek je zde mnohem menší než jinde, tak že lze každý rok značný přebytek dítek napočísti. Konečně všichni obyvatelé žijí v míru a pokoji, kultura kolonie se značně vzmáhá. I uznala vláda, že bude nejlépe nemíchati se do záležitostí kolonie, tak jako se kolonie nestará o vládu.

Jest pravda, že Don José Rodriguez není žádným geniálním člověkem; on učinil koncese praktickému životu dle nabyté zkušenosti a základem jeho úspěchu jest prostá, ba primitivní myšlenka: práce. Učinil práci úhelným kamenem své budovy, postavil práci na roveň penězům, anbo důmyslnou kombinací nahradil cenu peněz cenou práce. Dle něho může jenom práce a nic než práce činiti nárok na zásluhu, on nebral sobě, za úkol potlačiti bohatství, pokud, jako v Buenos Amigos, nabývá se prací a vzrůstá úsporami, nýbrž odstraniti bádu a nouzi, beoť v obci každý jest vázán několik hodin denně pracovati, a poskytují se mu tedy podmínky jeho existence. Konečně podnikateli podařilo se založiti kolonii, ve které nemají místa lenoši, a zabrániti přístup lidem neschopným a k práci nezpůsobilým, neboť tito, jakož i lenoši žijí z výdělku těch, kteří pracují. –

Takové zřízení má a tak prospívá starokomunistická osada Buenos Amigos v Peruvii dle C. de Varigniho.

C. de Varigni.

(Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; č. 28)

PROČ ANARCHISTÉ NEVOLÍ (1894)

Anarchisté nevolí proto, jelikož jsou si důslednými, zastupujíce v pravdě socialistickou stranu. Oni nevolí, protože jsou protivníky panujících zřízení a autorit, celého dnešního státu, ať již jakéhokoliv druhu. Následkem toho je jim nemožno ani formálně tento uznávati, nebo docela sami jednu jeho část tvořiti. A i kdyby tuto lež a přetvářku na sebe vzali, co by to pomohlo?

Patrné naučení podává nám německá sociální demokracie. Ta byla z počátku revoluční, pak ale zaběhla se do slepé uličky – do bažin parlamentarismu, k velké škodě celého socialistického hnutí. Kdyby se její „vůdcové“ byli spokojili jen s protesty (k čemuž se vůbec jen měli dáti volit) proti všemu tomu dnešnímu zločinnému hospodářství, tu bylo by to tak daleko, alespoň ne tak rychle, nedošlo. Ale parlamentarismus nakazí všecky své členy.

Kdo totiž jednou zadá anebo vzdá se svých zásad, – ten vzdal se sebe a své věci. A ve vývinu sociální demokracie, ve vývinu socialismu to spočívalo, že anarchismus stane se jeho dědicem. To musí se státi vždy a vždy jasnějším.

Anarchismus není jen poslední fásí sociálního hnutí, nýbrž jeho zjev, jeho uskutečnění, to jest uskutečnění jeho zásad, znamené období nové, kultivované společnosti.

Anarchismus spočívá sám v sobě; on jest protivou všech panujících nepřirozených mocí a zařízení; jest jejich úhlavním nepřítelem a poctivým, pevným a hrdým dost, neustoupiti ani vlas od sebe. Anarchismus se nevzdává, protože je sebe vědom a hrdě vědom. Je to jediný živel, a kterým přítomnost nemůže smlouvati. On jest pravdou; to co vládne jest lží. Tato jest přítomností, on jest budoucností. Oba dva jsou tolik co voda a oheň, co bouře a slunečný jas, co noc a světlo. A on – co jasný den – prorazí temnotu… zůstane-li sobě věren. Avšak v něm, v anarchismu, spočívá věrnost a pravda sama.

Anarchismus zvítězí, ne brutální mocí svých protivníků, nýbrž svou vlastní mocí, mocí svého slova, své myšlenky. On zvítězí jako křesťanství rozšířením svého učení, hlubokým pochopením tohoto, vtělením v maso a krev; jeho svaté pravdy budou v osobnosti jeho zvěstovatelů šířeny a přecházeti budou v srdce posluchačů.

Tento anarchismus nezná žádné smlouvání a handrkování s přítomností! Zarděl by se studem před tím!

Tento anarchismus je odkázán na sebe, spočívá sám na sobě, – na dobré půdě a ne na kolísajícíc, zřícením ohrožené přítomnosti.

Tento anarchismus má své cesty jako má své myšlenky. Může se nejlépe dařiti, prospívati a objevovati se, ve světnici učence, na tribuně řečníka, v debatující schůzi lidu, při výměně myšlenek těch nejdůmyslnějších a nejmoudřejších. Tím, jakož i neúnavnou agitací, neustálým přenášením slova ze strany jednoho na ostatní, zrovna jako se děje rozplozování větrem zavátých semen, věrným, pevným držením dohromady, rázným postavením a jednáním snaživých, obezřelých vůdců a konečně i tou mravní sílou, spočívající ve výroku: „ratio vincit“ (rozum vítězí, rozum prorazí si cestu) – jest rozšířením anarchismu zajištěno, které může býti porovnáno s oním dravým proudem, s obrazem jeho, kterého básník Goethe v básni o učení Mohamedovu použil.

Budova, kterou anarchismus zbořiti má, jest tak prohnilá a zpuchřelá a těm, co v ní bydlí je tak nevolno, nebo jim tak brzo bude, že tato revoluce, jež ty nejsvatější idealy a požadavky zastupuje, právě neodolatelností pravdy a neodolatelností mass, které se k ní pohrnou, spíše zvítězí, než zoufalými elementárními, dost často spravedlivými, ba donucenou obranou způsobenými vzpourami, proti zločinné a nestoudné spřeži boháčů.

Německy napsal Alfred Cless

(Dělnické listy; 24.11.1894)

HNUTÍ ŽEN A VÝCHOVA (1914)

Ohromný zmatek nejrůznějších idejí a skutků odehrává se v současné společnosti. Denně odehrávají se veliká drama v lůně této. Nikdo nelze obsáhnouti, aniž komu lze najíti přesný výraz, o tomto hrozném chaosu, který lidstvo třídí. Všude klam, lež a podvod. Společnost nalézá se u velikém mravním úpadku. Čím lživější povaha, čím podlejší její jednání, tím spíše lze se jí nadíti uplatnění. Hlubší snahy a cítění u veliké části této společnosti jsou neznámy a prodírají-li se na povrch, jsou zneuznány a dušeny v zárodku, aby nebyly brzdou těch povah, jichž snahou jsou nízké ctižádosti a jejichž doménou je vyniknouti jakkoli, jen když nízká vášeň za prospěchem je korunována vítězstvím.

V tomto ohromném chaosu vzrůstá hnutí, jež bylo přijato tak, jak to současná společnost a morálka vyžaduje. Celá lidská soustava potřebuje pronikavé změny. Změny úplné, neb jen na troskách této shnilé soustavy lze od základu stavěti novou, moderní společnost. V těchto divokých a strašných chvílích, v tomto rozvratu drsného nezřízeného zápasu bez slitování, plného lží, klamu, podvodu, nejnižších choutek a vášní, přichází žena.

A tu se ptáme: Je žena schopna zúčastnou býti ve veřejném životě, při těchto kříklavých poměrech? Zde nutno uvažovati a představiti si, co žena je dnes a čím má býti a jakou úloha, kterou na prknech tohoto společenského jeviště bude hráti.

Úkol, rozřešiti tuto ve svých konsekvencích nejdůležitější otázku, s jakou se kdy v této formě lidstvo setkalo, je úkolem plným zodpovědnosti, jež musí každý, kdo hnutí tohoto si blíže všimne, vzíti na zřetel. Nezáleží již na tom, jaká žena byla, ani jakou je, nýbrž na tom, jakou má býti, nebo spíše, jakou ona chce býti sama.

Jakmile se žena objevila na forum veřejnosti, ihned jsme pozorovali, jak mnoho povolaných i nepovolaných činitelů objevilo se po boku tohoto hnutí, aby ihned v začátcích jeho byl dán hnutí onomu jistý směr a ráz. Jak ubohé, směšné a zároveň – a na to budiž kladen důraz – nebezpečné je toto jednání. Je nutno míti na zřeteli, že žena teprve přichází do veřejného života a proto je povinností v tomto směru pracovati.

Příklady náís učí a zkušenosti dokazují, že žena již přírodou nadána je zcela jiným bohatstvím citů a že bude namnoze nazírati na věci zcela jiným způsobem než muž, celkově hrubší a surovější. Proto je také nutností, má-li se prospěti věci a celku, nenechati přístup různým tendencím a směrům, aby svoji sugestivností odváděli hnutí na pole činnosti různých politických stran. Vychovávati a učiti samostatnosti, to budiž heslem všech, jež s hnutím tak důležitým, jako je hnutí žen, myslí a cítí upřímně.

Zdá se mě zde na těchto místech a v tomto listě nízkým a zbytečně reagovati na několik slov, jež mají ráz z části polemiky a z části cynismu, v časopise „Obrana“ ze dne 27. března, v článku pod záhlavím „Volební právo žen“ uvedené. Jako anarchista, zneuznávající každou zákonnou formu, tudíž ani žádného zastoupení, nestavím se nikterak proti tomu, aby žena volila. Ale mám za to, že rozhodnutí má náležeti na ní samé.

Až ženě náležitě vysvětlíte příčiny krise, v poslední době takřka chronické, s největší možnou pravděpodobností, pak jistě i žena a daleko dříve, než vy muži, pochopí, že volební lístek nemůže rozřešit krisi a hospodářskou mizerii, jako nemůže být mezníkem proti bídě a hladu. O tom buďte přesvědčeni, že vy budete ještě dlouho a dlouho věřit v tento uzákoněný směr a tím i ve změnu pomocí zákona, lepší příští vašeho života, co ženy – necháte-li jim volnost a neotrávíte-li je ustavičným poukazováním na formy, respekty před zákonem atd. – vám dokáží, že jsou ještě jiné cesty a prostředky k šťastnému a svobodnému životu. Připadá mi jednání různých frakcí jako strach. aby žena nevymkla se z obětí politických aspirantů. Než nebojte se. Vychovávejte ženu, a ona bude zkoumat prostředky a snad uzná také ten vámi navržený lístek volební za jeden z nich. Ale pak vás upozorňuji, musíte užít všech možných prostředků, jakmile žena lístek bude mít a jej užije k řešení společenského problému, aby podal důkaz, že má skutečnou cenu, mírnit hlad a bídu a nezaměstnanost. Nedovede-li dodati důkazů, pak buďte jisti, že jste prohráli bitvu, a žena to bude, která vám pak podá důkazy o taktice v politickém, sociálním a hospodářském životě. Dovedli-li jste davy v massách vésti od jedné hospodářské porážky, až na malé výjimky, do druhé, u žen se vám to nepodaří.

Fráze nejsou nic platné. Ty mají chvilkovou cenu. Jsem nucen upozorniti ještě na jednu důležitou věc, kterou následkem krátkého času nebylo možno náležitě rozebrati. Jest to otázka čistě ženská, tzv. specielní, týkající se vnitřního života žen. Jako muž a jako člověk, v duši upřímně si vážící neposkvrněnosti ženy, součástky příbuzné našim matkám, sestrám a dcerám, mám za to, že by nebylo úplně na místě, probírati tyto nejvznešenější city, dřímající v každém poctivém člověku, lidmi, kteří jsou k tomu nejméně povolaní.

Otázky tyto a debata o nich staly by se brzy banálními a otřepanými, zejména odkrývali-ly by se lidmi k tomu tak málo povolanými jako jsou mužové, pokud nejsou aspoň doktory, lékařky neb vychovatelé a když by scházeli, ženy z lidu a vlastního hnutí. To pravím proto, ne abych urážel někoho, ale cítím, že žena, ta žena, jak ji před sebou vidíme, není schopna dosud vlastního úsudku, vlastní samostatnosti, a proto tento rychlý směr výchovy, předbíhající ony směry průpravné, byl by, jednak špatně a nelogicky chápán a na straně druhé mohl by býti, následkem povrchního pojetí, neporozuměn a různými živly využíván a byl by to první krok k hrobu, v krátkém a nadějném tomto hnutí žen, krok k prostituci. K tomu bych nikdy nemohl zvednout ruku k souhlasu.

napsal český anarchista s pseudonymem F. J.

(in.: Volné listy; roč. 23; 15. dubna 1914; č. 3)

RUDÁ EMMA POD STROMČEK? MOŽNO PŘEDPLATIŤ AJ NA SLOVENSKO!

Zádruha sa chystá vydať historicky prvýkrát dielo slávnej anarchistky a feministky Emmy Goldmanovej v českom jazyku „Anarchismus a jiné eseje“. Ak si ju chceš nadelit pod vianočný stromček alebo svojim priateľom, predplať si ju v predpredaji. Kniha výjde začiatkom decembra tohoto roka. Pre Slovensko je stanovená cena 12 euro, vrátane poštovného. Ako predplatiť? Pošli predplatné na bankovný účet Zádruhy: IBAN: CZ5461000000001024164477.Název príjemca: Historický spolek Zádruha, z.s. Do poznámky pre príjemca napiš svoju adresu. Došlé predplatné bude kvitované, ak by si sa tam nenašiel, pošli nám zprávu alebo e-mail.Vopred vďaka za podporu a záujem.

PROVOLÁNÍ MATKY K TRPÍCÍ LIDSKOSTÍ DVACÁTÉHO STOLETÍ (1915)

Obracím se k rozumu a citu žen, chtíc docíliti zakončení obrovského krveprolití, jež zuří v Evropě.

Po mnoha měsíců nemluví nikdo o ničem jiném, než o válce, nemyslí o ničem, leč o vyhlazení lidstva: není slyšet nic, jen hřmění děl.

Zabíjejí – – ničí a pustoší, aniž by si uvědomili, jaké neštěstí přivozují, aniž by si ujasnili zločin svůj – zločin zrady na lidskosti.

Odnímají nám současně naše syny i naše muže, otce dítek, a tak ponechávají nás nezhojitelné prázdnotě života.

Bez rozdílu plemene a národnosti tento zhoubný mor války ničí životy mužů šlechetných a chrabrých, silných i slabých, bohatých i chudých, živitele rodin, muže nadané, vědátory, umělce, spisovatele, obchodníky – zkrátka všechny zástupce nové generace lidstva, naše jemné plody svědomitě odchované matkami, dobra rodin vždy dbalými. A jak jsme všechny nadějně vzhlížely k realisaci našich snů! Jak jsme sobě vždy přály viděti je žíti plný nezkrácený život, život užitečného pokroku, život, jaký pradědové nám odkázali, život plný vznešených cílů civilisace a jež dítky naše měli stále zpříjemňovati, aniž by rukou svých potřísnili vraždou.

Po dlouhá, dlouhá léta věnovaly jsme se našim mladším i starším chlapcům, abychom z nich vychovaly pěkné, zdravé mladé muže na těle i na duchu, jak hrdy jsme sledovaly jich vzrůst! … Pojednou však zhoubný vichr zavál kol našeho milého domova, a bybí patříme na smutné procesí do neznáma!

Budete se tázati jedna druhé, jak započíti boj oproti takové hrůzné vidině – oproti válce? Veřte, každá cesta je dobrá, která vede nás směrem k míru.

Řiďte počiny svoje zcela dle vašeho citu a náklonnosti, jako milující matky a ženy. Slučte se ve skupiny, utvořte spolky za účelem demonstrací velkolepých a šlechetných společenských cílů vašich. Každému, jehož milujete, odhalte vaši nenávist vůči válce. proste mladé i staré, vojáky i oficíry, aby zakončili tuto bezděčnou tragédii. Přesvědčte je, že jich pravým nepřítelem není obyvatelstvo sousedních zemí, nýbrž zaslepená zášť, kterou vzájemně všichni ve svém srdci chovají.

Volejte hlasitě a nikdy nezapomínejte, že ve všech zemích my ženy početně předčíme muže. Považte, že za několik těch měsíců trvání války usmrceno již v Evropě na dva miliony mužů, a že během několika týdnů počet tento znásoben bude!

Pospěště, vy chrabré matky Francie, Ruska, Německa, Rakouska, Anglie, Belgie a Srbska! Připojte vašeho hlasu k mému slabému projevu protestu a zahřměte ze všech sil a z hloubi útrob svých proti utracení životů vašoich dítek, jež jsou naší nadějí, naší útěchou, naší radostí; které jsou pravým pokladem našich zemí. Chraňte je, neboť smrt jejich nevykoupí nikoho; neboť jich úmrtí znamenati může toliko ochuzení naší společné vlasti – Země.

Ženy všech zemí, zachraňte vašich dítek, zachraňte vašich mužů!

(Ruská matka ve Freedomu)

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. dubna 1915; č. 4)

SVOBODNÁ ŽENA (1909)

Mluví se ještě stále mnoho o nové ženě. Reakce jest sice již patrna u všech kulturnějších lidí, ale emancipační metoda žen v celku se nemění.

A toto úsilí znamená na jedné straně neblahou krizi ženství, na druhé pak straně dobrovolné rozmnožování a utahování řetězů, v jejichž poutech žena vězí. problém „nová žena“ nemá smyslu, nebo má velmi špatný smysl, neznamená-li úsilí o ženu svobodnou.

Je nejvyšší čas, abychom hodně hlasitě volali: Ponechte si svou „novou“ ženu, ponechte si svou suchou tyčku s odbornickými okuláry, ponechte si svůj politický povykující sádelný žok, máme už dost podobných mužů; ponechte nám „starou“ ženu, ale – osvoboďte ji.

Emancipace ženy, jak se dnes provozuje, je neblahý plod hospodářských poměrů; kapitalistický systém ji vyvolal.

Ohromná většina mužů živí se příliš nesnadně a těžce, a tak přestalo se rozuměti samo sebou, že muž má živiti ženu.

Nesmyslné dnešní otroctví nutí také ženu velmi často, aby živila sebe, své děti, někdy celou rodinu i s mužem.

A z nouze stala se ctnost. Učení lidé dodali této ctnosti teorii. Usoudilo se, že, když žena jest nucena někdy najít schopnost k tomu, aby uživila sebe a případně celou rodinu, má také právo vydělávati všemi těmi způsoby, jimiž vydělává muž; z ošklivé nutnosti stal se hrdý požadavek ženy.

Bylo to vítězství lidožravého kapitalismu, jenž se radoval nad tím, jak poklesnou ceny jeho otroků, ale žena domnívala se, že to bude krok k osvobození.

Nebude již otrokyní otroka, bude svou vlastní paní… pardon, přímou otrokyní zaměstnavatelovou.

Žena se vzbouřila.

Otázka ženská má mnoho podobného s otázkou dělnickou – Vznikl zuřivý odpor mezi ženou a mužem, velmi podobný rozporu mezi dělníkem a zaměstnavatelem. Dělník je dnes přesvědčen, že každý zaměstnavatel je lump, žena vidí v každém muži tyrana.

Dělník kleje na otroctví v továrně, snaží se státi co nejrychleji malým samostatným mistrem, „svým pánem“ čili otrokem zákazníků.

Stane se, živoří, hospodaří od deseti k jedné a na konec vrací se do továrny, kde vydělává více a snadněji.

Žena nechce slyšet o manželství, nechce být otrokyní muže, jde do služeb takových a makových, zařídí se pro sebe – ale obyčejně za nějaký čas přece se vdá.

Kapitalismus získal však lacinější otroky a ještě lacinější otrokyně; žena nezískala nic, rozmnožila jen způsoby svého poddanství.

Vím, že postup této „emancipace“ je nezadržitelný. Nikoli proto, že ženy křičí, ale proto, že tomu chtějí hospodářské poměry. Konkurence žen je vodou na kapitalistické mlýny – pro dnešek.

Nesmíme se však klamati o zítřku. Žena domnívajíc se, že pracuje ke svému osvobození přímo, stává se jen obětním beránkem vývoje a tímto způsobem nepřímo přispívá k rozrušení dnešního pořádku, k znemožnění kapitalistického systému, konkurence žen je činitel revoluční.

To je světlá stránka věci, jejíž temná stránka je to, že otroctví ženy se de facto přiostřuje.

Nebylo by nám tedy v celku truchliti nad tímto stavem – kdyžtě ženy mají to, čemu chtěly, a vývoj to, čeho potřebuje – kdyby nehrozilo jisté nebezpečí kulturní, ztráta pochopení pro to, co jest smyslem existence ženy, kdyby nebylo toho, co nazýváme krisí ženství.

Žena na své cestě za domnělou emancipací nezastavila se na místech, kde se vydělává; chce dále, chce konkurovati s mužem na místech, kde se tvoří. Chce dokázat, že jest rovna muži, což u ní znamená: napodobit vše, co dělá muž. To jest dosti přirozené. Když už jednou vyšla z chybného stanoviska, musí jíti aspoň logicky. –

Sama o sobě nebyla by tato snaha příliš důležitá. Svět šel až příliš rychle ku předu bez všestranné účasti ženy, šel by tedy bez ní i dále. Nežijeme konečně proto, abychom pro zběsilou honbu za tím, čeho nemáme, zapomínali těšiti se z toho, co máme. Kdyby však postavila žena dobré své dílo vedle dobrého díla mužova, nestalo by se žádné neštěstí.

Zkušenost však učí, že tato snaha ženy stírá s její bytostí původnost, že jí bere – ženství.

Ale úpadek ženství, kdyby se rozšířil a zevšedněl, znamenal by pohromu pro kulturu.

Bylo, jest a jistě bude dosti žen žensky geniálních. To však, zdá se, ženám nestačí. Chtějí mezi sebou míti družky mužsky geniální, chtějí býti samy mužskými talenty, a nechtějí pochopit, že propagují hanebný hřích proti přírodě a ještě něco horšího: vzdání se sama sebe, resignování na své místo v přírodě, odhození své individuality, nejotročtější skutek!

Nevím, existovaly-li mužsky geniální ženy. Ale mužsky talentované a netalentované ženy existují a množí se dokonce nestvůrné existence, kulturní pohroma – das dritte Geschlecht.

To je koruna dnešního emancipačního hnutí žen. Žena vyšla se osvobodit, ale docházejíc ke konci cesty, kterou si zvolila ke svému cíli, vzdává se kromě toho i posledního a nejlepšího, své přirozené povahy a individuality, svého ženství. Jaká ironie.

Nejsmutnější fakt jest to, že ve vřavě boje za domnělou svobodu ženinu ztratil se skoro obecně smysl ženiny existence.

Není snadno najíti nějakou cestičku zmatkem hesel, programů, požadavků a – předsudků.

Ale zkusme to jakkoliv, a kdekoliv, vrátíme se vždy k onomu primitivnímu poměru jehož jádro jest prosté, jasné a přirozené, stejně jako krásné, sladké a užitečné: Muž s kořistí vrací se z lovu, doma ho čeká teplé objetí, teplé ohniště, teplá večeře. Dejme tomuhle jádru jakýkoliv obal, skořápku, ale neporušujme jeho povahu.

Smysl existence mužovy jest v poměru k dílu, jemuž se věnoval; smysl existence ženiny v poměru k muži, kterého si zvolila.

Muž je síla, žena je teplo; muž dává práci, žena připravuje rozkoš; muž buduje, žena okrašluje. V tomto poměru jsou oba činitelé nevyhnutelní, tedy rovnocenní. V tomto poměru mohou býti oba činitelé také stejně svobodní. K tomu poměru vrací se a vrátí se člověk po všech křečích a po všem bloudění.

Žena jest bílý plamen, na němž muži se hřejí, žena je strom, z něhož děcko saje teplo a nejlepší potravu.

To a vše, co k tomu patří, jest animální funkce ženy; učinit tuto funkci nejkrásnější a nejbohatší jest kulturní poslání ženy.

Funkce milenky a matky je krásná a příjemná, je-li svobodná. žena měla by zde zakročiti ve prospěch své svobody místo honby za funkcemi mužů, která ji vynáší ztrátu individuality a jejího nejlepšího bohatství: ženství, a způsobuje, že jest předmětem požadavků, jimž nemůže vyhověti. Od úlohy milenky a matky jest odvrácena, v úlohách mužských nevyniká a zvrhuje se. A co vše se od ní žádá! vedlejší sociální služba, vynikající tvůrčí činnost, veliké vzdělání, veliké nadání vychovatelské atd. To však je všecko klam a mam. Funkce milenky a matky, má-li být splněna cele a kulturně je tak veliká a cenná, že stačí k dobrému vyplnění života, zejména tehdy, řídí-li žena ještě k tomu domácnost. Ostatně, má-li žena dosti volného času, jak může ho užít lépe než když snaží se pochopit dílo mužovo, aby rozkoš, kterou mu poskytuje, byla oduševněna, aby láska stala se hlubší.

Ale poskytovati rozkoš, to se dnes ženě zdá úlohou opovržení hodnou. ženy nechtějí býti „pasivním předmětem, na němž muž ukájí své choutky“. Tak to zní v emancipačním žargónu. Kdybychom chtěli věc odbýti žertem, mohli bychom ubezpečovat: rebelantky, že muži nebudou nic namítati proti tomu, když ženy odloží svou „pasivnost“ v této záležitosti a stanou se hodně aktivními: muži tím jen získají. Ale je to tragikomické, vidíme-li na jedné straně prázdné a zbytečné muže, kterak se naparují proto, že jsou vyhledáváni a milováni ženami, kterak činí poskytování rozkoše svou životní funkcí z nouze, a na druhé straně slyšíme ženy, které touto funkcí od přírody byly pověřeny, jak se jí brání, zapírajíce věčný smysl svého života, opovrhujíce svým osudem, jenž z nich činí bílé světlo s tmavým středem, kolem něhož se točí svět a vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo, prostě či přeneseně všechna energie lidská.

Smysl ženiny existence byl tedy zatemněn a ztracen skoro všeobecně a vinu mají jednak hospodářské poměry, jež ženu-milenku a ženu-matku snižují na luxus bohatých, jednak emancipační hnutí žen, jež odvádí ženu od pravého jejího povolání.

Sektářskou zaslepeností zůstalo hodně nedotčeno umění, jež udržuje v celé kráse starou, ale věčně mladou ženu. A ovšem nezanikl také hluboký a nevyhladitelný instinkt mužů i žen, jenž zavede ve šťastnějších hospodářských poměrech opět starou harmonii a rovnováhu mezi chtěním ženy a chtěním muže.

Výsledek dnešní emancipační metody jest její mravní porážkou.

Shrnuji krátce: žena domnívajíc se, že dojde svobody, když bude ve všem napodobiti muže, rozmnožila jen a upevnila způsoby svého poddanství tělesného i mravního a dochází na konec až k zřeknutí se své individuality, svého ženství. Výsledek dnešní emancipační metody jest na jedné straně: das dritte Geschlecht, na druhé straně: ženský otrok kapitalismu, upotřebitelný pomalu všude, ale všude laciněji než otrok mužský. Při tom vzdává se často žena dobrovolně – i tam, kde k tomu není nucena hospodářskými poměry – své nejpřirozenější funkce milenky a matky, aniž se pokouší dostatečně jako milenka a zejména jako matka se osvobodit.

O svobodě ženy jako milenky bylo již napsáno. Rozumím těmito slovy ženy v jejím poměru k muži milovanému a milujícímu, tedy ženu v manželství lásky, ať jeho forma zevní jest jakákoliv. Nelze popříti, že tady – jako konečně dosud skoro všude – nejsou ženě příznivy ani zákony ani mravy. Ale nelze popříti, že do jisté míry poměry tyto se lepší, jednak pod nátlakem přímé revolty ženiny, jednak proto, že žena nemůže-li veřejně, bere si svou svobodu tajně, a tím nepřímo přispívá k překonání mravů jí nepříznivých.

Nesvoboda ženy jako milenky jest však také jeden z následků jejího otroctví jako matky. Hospodářské poměry brání ženě velmi často v tom, aby si vzala svou svobodu jako milenka, ale tytéž hospodářské poměry ponoukaly by ji přímo k tomu, aby pomýšlela na svou svobodu jako matka, kdyby byla nastoupila pravou cestu ke svému osvobození.

Moderní mateřství a jeho následky, toť tragický důkaz toho, jak žena jest nesvobodna a ticho, jež panuje všeobecně kolem tohoto faktu, jest důkaz toho, jak povrchně a nesmyslně myslí se o emancipaci ženy.

Chtěl bych, aby byl napsán román moderní matky, hrůzná epopej bolesti a zoufalství, jež se rodí z největšího ženina otroctví.

Moderní matka! Nemysleme, že to jest jen bohatá fiflena, která potřebuje ke svým dvěma, třem dětem legie služek a vídá své děti na okamžik jednou za týden, neboť „společenské povinnosti“ neponechávají ji více času k tomu.

Moderní matka, toť také chudá služka, která pár vteřin rozkoše zaplatí několika měsíci úzkosti a zbavuje se svého novorozeně jako šílená a pak je vystrčena před mlsné publikum a domácí pány na lavicích poroty.

Moderní matka, toť dělnická dívka, která byla volná a zdravá jako pták, ale vdala se, aby svému chuďasovi rodila se zoufalou pravidelností děcko za děckem a na konec bídou a porody sešla v mladém věku jako onuce nepotřebná a špinavá.

Moderní matka, toť nebohatá žena, která chápe, že hospodářské poměry její domácnosti nedovolují ji míti tucty dětí, ale nechtějíc se zříci rozkoše, nebo nechtějíc, aby její muž hledal rozkoš jinde a neznajíc prostředků intimní hygieny, hyne na konec v bolestech jako oběť nesčetných potratů obratně i neobratně vyvolaných.

Chápete, proč zde musíme hledati největší otrokyně mezi ženami?

Jsem přesvědčen, že v ženě jest průměrně ještě tolik utajené touhy po návratu k nejpřirozenější její funkci, že by se okamžitě vzpamatovala a skutečně osvobodila – snad rychleji než muž – kdyby ji netiskl k zemi a nezotročoval na jedné straně strach před mateřstvím, na druhé straně mateřství samo.

Strach před nevítaným mateřstvím jest jednou z příčin dnešních nepřirozených poměrů pohlavních i dnešní ohavné formy prostituce. Kapitalistická společnost provádí křiklavou zvrácenost: jednu část dívek nutí k nepřirozenému panenství, druhou nutí k prostituci. Jedná jako šílený hospodář, který část svých pozemků nechává bezdůvodně ladem a na části druhé žádá, aby mu dávala každoročně několikanásobnou žeň. Má-li i dnešní forma prostituce tvůj hlavní kořen v hospodářských poměrech, zmenšila by se přece, kdyby strach před „následky“ nebránil dívkám v přirozené míře oddávati se lásce. Neboť většina vysmála by se aspoň tajně morálce a obětovala by bez okolků své panenství. A společnost poznávajíc že nemůže ženu připoutati k panenskému loži, pozměnila by své mravy, žena stala by se svobodnější a na světe bylo by o trochu méně zbytečných bolestí.

A mateřství samo? Stačí tu upozorniti na hroznou otázku násilných a umělých potratů. Francouzští odborníci tvrdí, že potratů je do roka stejný počet jako porodů a většina z nich jsou potraty násilné.

V jiných zemích civilisovaných a kapitalistických nebude tomu jinak. A přidružme k tomuto zjevu, za nímž tušíme nesmírné moře muk a bolesti, druhý podobný zjev, velmi častější vraždění novorozeňat matkami a povstane před námi hrůzně tragický obraz, před nimž budeme na rozpacích, máme-li trnouti nad bezohledností společnosti, jež svými mravy a zákony ho udržuje, nebo nad zotročilostí žen, které s resignací nesou svůj osud, stávajíce se buď samy vražednicemi, anebo nechávajíce sebe dobrovolně a pomalu vražditi.

Kdo viděl matky, jejichž život od šestnácti do třiceti let jest jen stálým úpěním. Jednak hrůzou před novým a novým těhotenstvím, jednak bolestí při novém a novém potratu, a které umírají ve třiceti letech při posledním potratu s tím vědomím, že byly horšími než prostitutky, ten nechápe, že lidé mohou tak dlouho čekati se vzpourou proti pořádku, na němž jest vina.

A násilný potrat jest aspoň již jakousi formou sebeobrany, projevem částečné vzpoury. Co však říci o otrokyních, které mlčky rodí a rodí až k úplnému vysílení?

Chápete již, co to znamená, řekne-li se moderní matka?

Naznačuji jen letmo a úryvkově body otázky, nad kterou měli bychom se více zamysliti.

Jak malicherná a lhostejná jest před zdrcujícími fakty tohoto otroctví ženina otázka, dovede-li žena dělat doktorát, malovat obrazy, sedět v úřadě atd.! O hrůzách moderního mateřství musí ženy mysliti, zde jest nejdůležitější pole pro jejich emancipační činnost, chtějí-li kladně odpověď na otázku, zda dovedou být svobodny.

Svobodu mateřství mohou si ženy vynutit, a svoboda mateřství je základní kámen, jenž musí býti předem postaven, má-li se žena opravdu osvoboditi.

Aby žena dosáhla svobody jako matka, k tomu je nutno, aby se v této otázce vzdala resignace a předsudků, aby řekla kategorické „ne“ když se jedná o to, aby se stala matkou proti své vůli. Před sňatkem chodívá se ke „zpovědi“, bylo by mnohem rozumnější, kdyby se šlo k lékaři.

Mateřství je krásná věc, ale jen tehdy, když zdraví lidé zplodí zdravé dítě, jemuž mohou dáti vše, čeho je potřebuje ku zdravému vývinu. Přijde doba, kdy mateřství, jež hází bez rozmyslu do světa nevítané děti, mrzáky bytosti, které musí již od prvních svých dnů jen bídně živořit, bude považováno za veliký zločin…

(In.: Volné listy; roč. XVIII; 3. dubna 1909, č. 7)

PRVNÍ ČESKÝ SQUATER JOSEF MIKOLÁŠEK OBSADIL HOTEL PRO NEZAMĚSTNANÉ V LOS ANGELES (1911)

V sobotu 9. prosince 1911 zatčen byl kamarád Josef Mikolášek pro expropriaci. Vyvlastnil hned celý dům a „pronajímal“ pokoje s nábytkem – kamarádům IWW, beroucím za vděk s hromadou sena co postel. Opuštěný, zrakům palmami ukrytý dům v aristokratické čtvrti objevil Mikolášek před několika měsíci a prohlásil jej za svůj – dokud v něm bude bydlet. Původní domácí, navštíviv nového majitele, kroutil nad jeho „drzostí“ hlavou, vida však, že nový nájemník se nedá odstrašit „dovolil“ nelegální pobyt s podotknutím, že z protiochoty by měl Mikolášek dbáti jaksi o správu domu, což tento ochotně přislíbil, zařídiv nezaměstnaným kamarádům hotel se stravou první třídy, dodávanou denně od IWW kuchařů, zaměstnaných v jednom z nejlepších hotelů v Los Angeles. Život byl život – dokud neznepokojovala buržoáky přítomnost trampů, hyzdících svojí přítomností aristokratickou čtvrť. V odpověď na jejich protest ohlásil se u domovníka průmyslového hotelu policajt, by s nepořízenou odtáhl. Tím však nebyli obyvatelé sousedících paláců spokojeni a neustálým nátlakem donutili policii k vyklizení „hotelu“, respektive pozatýkání jeho obyvatelů, co výstrahu příštím expropriačním aspiracím průmyslových dělníků. Devátého byli tedy zatčeni Josef Mikolášek a Cady, a v pondělí 11. prosince 1911 odsouzeni na 30 dní k nucené práci pro vagabundáž.

Autor textu Josef Kučera, člen IWW a České anarchistické federace v USA

Anarchistický časopis „Volné listy“ č. 1 v New Yorku, 6. ledna 1912