Volby již dráhná století táhnou se v dějinách lidských, neboť jak nám římští dějepisci poznamenali, stávaly tyto již před několika sty lety před Kristem, s nimiž se i dnešní dobou, tedy po dvou tisíciletích u všech kulturních národů setkáváme. Od samého začátku jejich vzniknutí až po nynější dobu obyčejně byl vždy brán zřetel na pracující třídu, kteráž za pomoci hudby, peněz, pitek a žranic k volbám se získat nechávala. Již v římské republice v politickém třídním boji mezi plebejci (měšťáctvem) a patricii (šlechtou), dovolávala se nižší třída za pomoci zastupitelstev ze svého středu volených, jakési úlevy a po dlouhých bojích se ničeho jiného nedopracovala, nežli toho, že mohla své zástupce v národních tribunálech o větší počet rozmnožiti.
Jak tento boj mezi plebejci nabýval lásky, tak i zároveň pak uhasínal, protože jejich zvolení representanti, nejen že pro svou stranu ničeho neučinili, ale že se ještě s representanty patriciů přátelili, smolíce zákony ve prospěch posledních a v neprospěch měšťáctva a maloživnostenstva. Tyto boje dospěly pak tak daleko, že čím dál tím více maloměšťáctvo a rolnictvo hynulo, plníce řady městského proletáře, až konečně střední stav úplně zmizel a v řadách jeho takže se utvořily jen dvě třídy, z nichž první tvořila bohatou šlechtu a druhá opětně nemajetný a hladový lid.
Tehdy v římské republice nebylo v obyčeji, by městský proletář nějaké práce vykonával; on tvořil pouze zálohu hlasovacího stáda různým politickým stranám, od nichž pak jsa živen a podplácen, znamenitě se v prospěch jejich činil. Při tomto volebním boji obyčejně vždy krev lidská tekla, neboť pěstní právo a úkladná vražda tenkráte slavily orgie!
Po celé trvání starořímské republiky ni v jedinkém zákonodárstvu nebylo zpomenuto na ubohé otroky, kteří byli tehdejšího času považováni za tažný dobytek, musíce vykonávati veškeré práce a živiti všecku bohatou lůzu.
Jakkoli Cajus Gracchus má hezké postavení v dějinách pro svou pozemkovou reformu, níž měl být opětně malorolnický stav obnoven, tož přec otázky otrocké si nikdy ani nepovšimnul.
Konečně čím dál tím více zmáhající se boje otroků, začáteční zásvit křesťanství, jež utlačeným slibovalo svobodu a pak divoký národ Gotů (předkové to našich Němců), jež přitrhl ze severu na Řím, otřásly prohnilými sloupy římského cesarismu, až konečně celá tato státní tvrz se v trosky rozpadla.
Ve staré Francii se rovněž tak shledáváme s podobnými poměry, kdež národ po dlouhá léta byl utlačován, a až když jsa na nejnižší stupeň bídy a utrpení připraven a ztrativ konečně naději ve spásu volebního osudí, roztrhnul svá otrocká pouta, s nimiž i zároveň strhl starou monarchii Bourbonů, kteráž propadla tomu samému osudu, jako římský cesarismus.
Naší protivníci, poukážeme-li jim na dějiny staro- a středověku, ovšem namítají, že dělnictvo sobě revolucí nepomohlo, naopak ale že doposud pod tlakem kapitalismu sténá. — My jim ale odpovídáme, že každá doba má své převraty a z každého převratu se tváří nové idee, které v postupném čase se zdokonalují!
Dnes, v „osvíceném“ 19. století zrovna takové poměry nalézáme jako jsme se s nimi shledali u národů starých. Ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Anglicku a vůbec ve všech ať už v despotických aneb ústavních monarchiích, i republikách nevyjímaje Spojené Státy — kdež prý má být to nejlepší demokratické zřízení — všude jest pracující lid sváděn na zcestí od pravého světla a klamná spása ve volebním osudí jemu odporučována. — Zdali pak již ale dělnická třída získala něco volbami ? Ani toho nejmenšího!
Naši američtí utopisté, když jim zrovna revoluční hnutí nejde do noty, překážejíc v jejich výdělkářských záměrech, svolávají všecky na revolučním obzoru někdy stojící hromy, by pomáhaly myšlenku revoluční ubíjet; my jsme ale jisti, že když se to nepodařilo všem tyranům světa, že se to nepodaří ani několika dělnickým demagogům, třeba by dobře křičeli, že s dělnickou věcí nejpoctivěji smýšlí, neboť my máme po ruce nezvratné dějinné důkazy jimiž utopie našich nepřátel vyvrátit jsme sto! Pohleďme jen na dělnictvo evropské, na nějž jest stále pracující třída zde odkazována a to jmenovitě na dělnictvo Německa a Anglicka.
V Anglii v přítomném čase jsou poměry pracující třídy o mnoho horší jak ve Spojených Státech a ač „trades unionisté“ se stále nápravy z parlamentu dovolávají a ač jejich kandidáti před volbami vše slibují co se jen od nich žádá, tak jako osmihodinová doba pracovní, volební právo žen a p., tož přec když zvolení jsou, ničeho nečiní a pak jde vše opětně starou cestou; tolikož jest dělnictvo odkazováno na dobu pozdější, neboť ona planá fráze, že tyto otázky jsou dosud nezralé, slouží co vytáčka poslancům z lidu!
V Anglii, kde ještě před sto roky bylo lze pozorovali střední stav, jsou nyní jen dvě třídy a sice jednu z nich tvoří landlordi, jenž jsou vlastníci pozemků, továren a dopravních prostředků a vůbec veškerého bohatství, které dovedná ruka dělníkova zbudovala a druhou opětně tvoří chudé nájemnictvo, kteréž časem, když se mu nedostává důstatek práce ku své výživě, vyhazováno bývá třeba i za krutých mrazů na ulici.
Nejvíce jest ale ukazováno na socialisty v Německu a ačkoliv se jejich poslanci rok od roku více a více v parlamentu rozmáhají, tož přec jim ještě ani nenapadlo, dotknouti se toho nejchoulostivějšího bodu svého programu, t j. zrušení soukromého majetku a zavedení majetku všeobecného na základě výrobních družstev — kdepak, něco podobného, to jim ani nenapadne!
Zrovna tohoto roku před začátkem srpna oznamovaly americké časopisy, že budou socialisté odbývat mezinárodní konvenci ve švýcarském městě Curychu, která potrvá od 6. až do 13. srpna. Na programu jejich se nalézaly velmi famosní body, totiž: Otázka osmihodinné doby pracovní, přímý podíl lidu v zákonodárství, podílení se třídy pracovní na politice a mezinárodní zákonodárství. Jak známo, v konvenci té zasedali neomylní papežové sociální demokracie Německa a sice Liebknecht a Bebel. Výsledek téže jest nám též dostatečně znám a tudíž není třeba dále jej rozbírat; co však jest nám nejvíce směšné, že vůdcové německých socialistů potřebovali úplných sedm dnů ku přetřásání tak nepatrných otázek, které kdyby hned se uskutečnily, dělnictvu žádného užitku nepřinesou.
V Německu, kde jest sociální demokracie téměř nejsilnější stranou, sténá zrovna tak dobře tamnější dělnictvo pod tíhou kapitalistického systému, jako dělnictvo jiných zemí, což jsou nám důkazem časté bouře z hladu a zvláště ona revoluce únorová v Berlíně minulého roku, kde dělnictvo bylo dohnáno hladem drancovati obchody s potravinami.
A co dělají vůdcové onoho dělnictva v parlamentu? Jednoduše jednou mluví o možném přepadení ,,Vaterlandu“ Ruskem, kdež sami slíbí, bude-li třeba, že budou hledět zahnat ruské „barbary“ až do Asie, podruhé opět se hádají o vojanské předloze, která jen příčinou udaných obav vznikla a po třetí tu a tam přednesou „ostrou“ kritiku přes nynější národohospodářský systém, načež pak, když vyjdou z parlamentu, vsednou do kočáru, jež je doveze domů a po chutné večeři zapálí sobě havanské a myslí jak jen lehce od vodění lidí za nos jsou živi!
Tyto veškeré vymoženosti německých vůdců sociální demokratické strany jsou pouhou nicotou, neboť když německé vládě některý dělnický agitátor nejde pod nos, jednoduše obejde zákon, udělajíc z tohoto anarchistu a vypoví aneb zavře ho zrovna tak dobře, jako když zákon proti socialistům stával!
S tou svobodou slova a tisku to vypadá ještě bleději, neb neprojde ani jedinký týden, aby několik redaktorů aneb jiných osob nebylo pro urážku veličenstva a jeho stvůr pozavíráno. Oprava zákonů v uhelných dolech ve prospěch uhlokopů, jež byla v parlamentu docílena, jest zrovna tak zachovávána, jako vše ostatní, neboť časté stesky tohoto dělnictva v sociálně demokratických časopisech a pak časté stávky zřejmě dokazují, že uhelní správa zpupně po zákonech šlape, aniž by byla kdy před soud pohnána.
Vypočítávání, kolik roků to ještě vezme, nežli každý dělník, rolník a voják se stane socialistou, jež tak rádi vůdcové své strany vypočítávají a jako proroci zrovna na puntík ví, že snad až na konec 20tého století se jejich sociální stát v parlamentu odhlasuje, jest zpozdilostí, neboť dnešní jsou tak napjaté, že by skutečně bylo třeba okamžitého převratu!
Takové výsledky volebního osudí lze spatřiti ve všech evropských zemích, kde všeobecné hlasovací právo stává a tudíž není třeba, bychom jsme se utíkali učit k dělnictvu tamnějšímu, neboť čeho se ono dovolávalo, to my již několik desítiletí máme a i přesvědčeni jsme, že v této zemi volebním osudím se doposud ve prospěch pracující třídy nic neučinilo a tudíž by spíše bylo záhodno, by proletář evropský si za příklad bral národohospodářské boje dělnictva amerického.
Americké dělnictvo (sociálního smýšlení) přišlo k svému přesvědčení, když bylo již celou řadu let různými politickými stranami buldozováno a ani jedinký slib jemu splněn nebyl, že musí jednat samostatně; ne snad zakládat samostatnou politicko-sociální stranu, jako se v přítomném čase děje zde v Chicagu mezi dělnictvem českým, neboť ať strana jakákoliv (ovšem že politická), v každé panuje zaprodajnost, úplatnost a korupce. A právě, kdyby hned mělo dělnictvo své vlastní zástupce v zákonodárných sborech, jež by s upřímnou srdečností do nich vstupovali, tak na základě dnešní společenské demoralisace nic dobrého od nich k očekávání není! Neboť zmícháme-li dvě chemické látky v jednu, pak do sebe splynou, aniž by byly k rozeznání a poslanci rovněž tak: přijdou-li dobří mezi špatné, pak se pokazí a jsou z nich darebáci všichni.
Zde v této severo-americké svobodné republice rostou politické strany téměř jako houby po dešti. Přežije-li se strana jedna, tu založí se hned strana druhá a postaví si do svého programu vše, na co jen se nechají dělničtí voliči chytati. Když se ale trochu postaví na své vlastní nohy, v zápětí se do ní vloudí pod rouškou dělnickosti politikáři strany přežilé a úplatnost a korupce započne na novo a to jde tak kolem do kola, jako když pouliční flašinetář kolovrátkem otáčí; písničky jsou vždy jiné, ale též ty samé!
Než zasedl náš nynější americký král v buržoáckém fraku, tlustý Cleveland v presidentské křeslo, všude svými nádhončími a politikáři sliboval pracující třídě lepší postavení, vyličovav zlo, jež spočívá v ochranné tržbě a pak jaká škoda z této tržby dělnictvu přichází. Sotva že se ale v bílém domu ve Washingtoně trochu poohřál, již nepomyslil aby jen jedinkému slibu dostál; naopak ale dal pocítit tomu samému dělnictvu jaký odpor k němu chová, když podepsal smlouvu s Ruskem, dle níž Spojené Státy jsou volny, vydati každého politického provinilce, jež pro svobodu a právo svého národa pracoval a pak nucen jsa, zde v této zemi útulek hledati, ruskému carovi — tigru, aby ho zaživa zavlekl do sibiřských olověných dolů!
Před ’87 rokem hrál též známý ekonomista, Henry George, důležitou roli v hnutí dělnickém. Tento muž dovedl tak jasně a výtečně vyložiti veškeré chyby a zločiny dnešního národohospodářského systému, že na se upoutal velkou massu dělnického lidu, kteráž pak mu byla oddána s tělem i duchem a kterouž konečně zaprodati chtěl do rukou politikářů. Zde ale socialisti prohlédli, že to nemyslí s dělnickou otázkou upřímně, nýbrž že jí hledí využitkovati pro blaho své vlastní, a i on opětně věděl, že by mu socialisté v jeho šmejdech překáželi, proto se dlouho nerozmýšlel a sociální živel ze své strany vykopl.
Při tomto kousku prohlédlo dělnictvo jeho hanebnou politiku a když měl být (myslím že r. 1886) volen za majora města New Yorku, byl vlastní svou stranou poražen.
Ty veškeré zde podané výsledky voleb ve „prospěch“ dělnického hnutí, zřejmě dokazují, že žádné volby a ani parlamenty nejsou s to nějakou nápravu učiniti. A kdyby se i stalo, že parlament by měl většinu dělnických poslanců, kteří by chtěli nějaký zákon ve prospěch své strany prosaditi, jednoduše panovník rozpustí sněm (jako se to činí v Německu, Francouzku, v Itálii a jinde) a boje začnou na novo, aniž by kdy takový zákon k uskutečnění přišel. A zdali hned nějaký podobný zákon utvořen jest, pak nebývá prováděn. To jsme již viděli v Německu a vidíme to i zde. Neboť sám stát Illinois má jeden zákon, kterým se osmihodinová, doba pracovní stanoví, aniž by byl kde prováděn, vyjímaje tam, kde si ho organisovaní dělníci sami vydobyli. — On ale není prováděn ani zákon stanovící desítihodinovou dobu pracovní! Vždyť se často stává, že dělníci musí stávkovat, chtíli mít snížený pracovní čas, z 12 hodin na deset! — Vyjma toho stává zde ještě zákon, jež stanoví, že každé dítě do 14 roků nesmí v žádném závodu zaměstnán a i ten se neprovádí! Neb projdem-li různé továrny, kde se lechčí práce konají (například u odboru krejčovského), tu uvidíme ke svému překvapení celé řady dítek, které ještě v návštěvě školní povinny jsou. Právě v tomto roku vyšel v platnost opět jeden zákon, který stanoví pro stát Illinois osmihodinovou dobu pracovní pro pohlaví ženské a přísně nařizuje, by žádné dítky podě čtrnáct roků do práce nebyly přijímány. Jak ale místní české časopisy oznamují, pracuje již všemohoucí kapitál ku potlačení zákona toho, anto velkotovárníci navádí majitele potních dílen, by zákona nedbali ale odírali své dělnice a nedospělé dítky jako předtím a přijdou-li do konfliktu s úřady, že se jim postarají o dobré právníky. Dle toho můžeme co nejdříve očekávati, že velkovyděrači se přičiní, by za pomoci úplatného soudce prohlásili tento zákon na neústavní a jak zkušenost nás učí, oni svého účele dosáhnou!
Nuže, zde jest ten celý výsledek mnoholeté práce politického působení – onoho klamného humbuku, jež svádí dělnickou třídu od pravého světla, neb kdo má jen trochu rozhledu ve věcích těch, ten musí sám doznati, že tyto chybné cesty, po nichž pracující třída ku svobodě chce kráčeti, stojí řady let, mnoho času a peněz a často i dožebrávání se, nežli nějaký ten dělnický zákon přijde k uskutečnění a konečně když uskutečněn jest, tu drzý kapitál po něm spupným způsobem plije a šlape, ano i zaprodaným soudcem ho za neústavní prohlásiti nechá! Avšak v opačném stavu, dokne-li se ale dělník jen jednoho paragrafu kapitalistického zákona, tu přijde ihned do styku se soudními orgány.
Nikoliv volbami, jež naší dělničtí demagogové ku potlačení dnešní společenské demoralisace odporučují — oni vědí tůze dobře, že lhou tomu pracujícímu lidu, ale že jim právě v jejich osobních záměrech není idea revolučního socialismu pochuti, chytají se jezovítského úsudku že účel světí prostředek a zakládají sociálně demokraticko politickou stranu, zapřouce tak své dřívější přesvědčení, ku zničení idei této a kopou hrob anarchismu, by jeho místo zaujmul přežilý demokraticko politický socialismus! — ale heslem všech revolucionářů, kteréž zní: Dělníci celého světa
organisujte a spojte se ku společenskému revolučnímu převratu!
Kdyby pracující lid hned za pomoci volebního vlivu dosáhl všeobecné osmihodiné doby pracovní, tož přec při dnešní moderní velko-výrobě ničeho nezíská. Neboť při dnešní vynalézavosti a špekulaci, jak by se práce čerstvěji vykonávala, v čemž zajistě v příštích letech elektrotechnika bude dělat divy, nestratí kapitál ani jedinkého centu ze svého výtěžku a kdyby se hned nakrásně jen šest nebo 4 hodiny den- ně pracovalo!
Kapitalista, jeli mocí zákona přinucen pracovní dobu o tolik a tolik hodin zkrátiti, pak v prvních počátcích tohoto samého strhne ze mzdy. Dělník ale při dnešních drahých životních potřebách — nemoha ze stržené mzdy žíti — musí opětně stávkovat, by mu mzda byla zvýšena. Zároveň co kapitalista přinucen byl požadavek dělníka splniti, v okamžiku zdraží výrobky dělníkem vyrobené a tento poslední co spotřebovatel jest nucen, o to co více vydělal, opětně kapitalistovi za potřebný výrobek odevzdati neboli vrátiti. Tedy ať to vezmem tak neb onak, bude pracující třída stále a stále podnikati boje o své zdebytí, neboť kapitál v celém světě jest tak mezinárodně zorganisován a vypočítavým, že na jedné straně, za pomoci technických vynálezů, jichž vlastníkem jest on sám, uměle udržuje jednu armádu zahálejícího dělnictva, kteráž mu slouží co záloha, když druhá armáda pracující, za příčinou špatné mzdy svá místa opustí a na straně druhé opět vypočítává, aby ona zaměstnaná nic více nevydělala, než co nejnutněji k bídné výživě potřebuje, zkrátka: kapitalisté řídí mzdu dle životních potřeb!
Až ale jednou přijde doba a ta není daleká a dělnictvo jak evropské tak i americké pozná, že volební klam a ojedinělé stávky mu nepomohou, pak zajistě se stane solidárnějším a spojí se v jeden velký celek, by prohlásilo stávku všeobecnou, která zajistě pak skončí společenským převratem. Neboť dnešní tak zvaná „finanční“ krise, kteráž jest vlastně zaviněna velkou převýrobou, z níž vznikla nynější bída a pak ty bezúčelné stávky a politické boje, to vše bude přispívati, že dělnictvo vůči všem lžím a intrikám našich společných nepřátel, si přivlastní ideu revolučního socialismu a spojenou pak silou provede sociální revoluci, kteráž ho opětné postaví na důstojnost člověka, zajistíc mu trvalou volnost, rovnost a bratrství a nehynoucí lásku ku svým bližním a přírodě.
Themis, Chicago
Publikováno na pokračování v Dělnických listech č. 2-4, ročník 1893
