100 LET OD SMRTI BUŘIČE A REVOLUCIONÁŘE PETRA KROPOTKINA

„Nepůjdeme do parlamentu žádat o dovolení; nebudeme žebrat o zákon. Buďme organizovanou silou, schopnou ukázat zuby pokaždé, když se kdokoliv chystá omezit naše práva a svobody shromažďovací. Buďme silní… Svobody se nedostávají, nýbrž berou!“ Petr Kropotkin

Letos je tomu 100 let, co v ruském Dmitrovu zemřel jeden z nejvýznamnějších anarchistických myslitelů Petr Kropotkin, propagátor anarchistického komunismu a autor teorie pospolitosti a vzájemné pomoci.

Petr Kropotkin je jeden z těch klasiků, jejichž myšlenky jsou aktuální i po tom příslovečném století poté, co byly napsány. Kropotkinovi teorie stále ovlivňují tisíce mužů a žen po celém světě. Pro ty, které zaujala idea bezvládí (anarchie), poskytuje Kropotkinovo dílo v jeho počátcích zorientování se v anarchistické teorii a filozofii. A zároveň poskytují srozumitelné a racionální vysvětlení teorie anarchistického komunismu a právě jeho teorie pospolitosti postavená do opozice proti Darwinově teorii boje všech proti všem jakožto jediného zákona evoluce, dává mocnou munici proti dnes znovuobjevovanému sociálnímu darwinismu.

Vedle nesporné kvality jeho díla (někdy se nadneseně uvádí, že pro anarchistickou teorii je dílo Petra Kropotkina tím, co je pro komunisty Marxův Kapitál), jak co se týče srozumitelnosti, tak mě velmi sympatické racionality a vědeckého přístupu, k tomu jistě přispěla i velmi dobrá dostupnost jeho díla v českém jazyce. Letos vyjde „Vzájemná pomoc“ (Nakladatelství Neklid) a vůbec prvně jako kniha jeho významné dílo „Blahobyt všem“ (La Conquête du Pain, Dobytí Chleba), v českém jazyce dokonce po 120 letech (Historický spolek Zádruha).

Petr Kropotkin se narodil jako kníže a absolvoval prestižní vojenskou školu, většinu svého života však prožil jako psanec, pronásledovaný, stíhaný a vězněný. Nebyl tak nudným fousáčem, teoretikem, který by proseděl život za stolem; podle jeho života by se dal natočit slušný akční film. Za dramatických okolností uprchl v roce 1867 z ruského vězení do Skandinávie

„Strážník došel do konce své cesty. Chytím župan: Jedna, dvě, tři! Župan je shozen a já jako blesk k vratům… Křik, vřesk strážníka se rozléhá za mými zády. Vrhl se ke mně, jak jsem předvídal, místo, aby mně běžel k vratům naproti a tím způsobem mi dal dva kroky napřed. Byl jsem však tak sláb, že naši, kteří s utajeným dechem hleděli shůry na tento šílený útěk, vypravovali, že strážník byl ode mne vzdálen tři kroky a že jeho bajonet, namířený vpřed, tak tak se mne nedotýkal. – Já jsem neviděl. Slyšel jsem jen jeho divoké výkřiky, a i křik nádeníků, skládajících dříví na dvoře. Doběhnuv k vratům, viděl jsem drožku, v první chvíli mě však zarazila pochybnost, jsou-li to naši, poněvadž jsem nemohl poznat svého přítele v důstojníku, jenž seděl v drožce. Abych jej přinutil ohlédnout se, zatleskal jsem rukama k velikému údivu našich, kteří sledovali celou tuto scénu a pokládali potlesk za výraz mé radosti. Důstojník se obrací, poznávám ho, a v sekundě už jsem v drožce. Kůň uháněl jako vítr a já pocítil na svých plecech vojenský nikolajevský plášť, jejž můj přítel držel pohotově spolu s vojenskou čapkou.“

Petr Kropotkin byl také vědcem, konkrétně se zabýval matematikou a zejména přírodovědou. Za svůj výzkum týkající se geologie a doby ledové byl nominován na významný post v ruské Geografické společnosti, dal však přednost revolučnímu boji:

„Budu-li já požívati svého privilegovaného postavení a dívaje se na záležitost osvobození sedláků a dělnictva jako na věc jejich stavu a ne stavu mého – budu-li lhostejně chovati se k jejich úsilí? Či snad, chápaje, že pokrok v člověčenstvu je nerozdílný a že jest možný pouze tehdy, zabírá-li všechny, že chudoba a útisk jedněch má za následek chudobu duševní a porobu všech – budu se pokládati za prostou částici toho velkého celku a nevnesu-li pak mezi lid ty znalosti, to světlo, tu víru ve svobodu a osvobození, jež mi dovolily státi se volným, setřásti se sebe jařmo předsudků a odříci se dědictví otrocké minulosti?“

Po útěku do Evropy působil ve Francii, Švýcarsku i Anglii, kde mimo jiné spoluzakládal časopis Freedom. Vydal spousty knih, brožur a článků, vedl nepočetně přednášek a jiných propagačních akcí a samozřejmě se i nadále věnoval vědeckému bádání. Z této doby je historka, která mi přijde až roztomilá a myslím, že krásně ilustruje Kropotkinův charakter:

„Kropotkin napsal shrnutí své norské [geografické] expedice a pod pseudonymem ji poslal do anglického [odborného] časopisu Nature, který s bratrem četli v St. Petersburgu. Jeho šéfredaktor mu nabídl, aby se stal stálým přispěvovatelem a jednoho dne mu poslal několik publikací k recenzi. Byly to jeho vlastní práce, Doba ledovců a Orografie Asie. Kropotkin celou noc přemýšlel o této bolestivé prekérní situaci. Bylo by nemorální napsat pod falešným pseudonymem pozitivní recenzi na vlastní knihu, na druhou stranu je nemohl kritizovat, protože stále souhlasil s jejich závěry. Druhý den přišel za šéfredaktorem, položil mu knihy na stůl a řekl: Já jsem Petr Kropotkin.“

Po revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska s nadějí, že se bude podílet na rozvoji revoluce. Namísto toho byl ale pouze svědkem pronásledování anarchistické opozice a terčem ústrků od vládnoucích bolševiků:

„Na začátku roku 1918 kolem sebe Kropotkin shromáždil nejnadanější specialisty na politickou ekonomii. Jeho cílem bylo vypracovat pečlivou studii ruských zdrojů, sestavit ji do monografie a dát ji k praktickému použití při průmyslové rekonstrukci země. Kropotkin se stal šéfredaktorem tohoto počinu. Připravil jeden díl, který ale nebyl nikdy publikován. Federalistická liga, jak se tato vědecká skupina nazývala, byla rozpuštěna vládou a všechny její materiály zabaveny. Při dvou příležitostech se pokusil přivézt vládce Ruska k rozumu: jednou při protestu proti potlačování všech nekomunistických tiskovin; po druhé pak proti barbarské praktice braní rukojmích“, vzpomínala Emma Goldman.

Nemusím asi dodávat, že neúspěšně. Jednou z jeho reakcí na dění v Rusku byl i dopis adresovaný československým dělníkům, ve kterém varoval před důsledky bolševismu v Rusku. Ten ale naneštěstí nikdy nedorazil, protože jeho posel, anarchista Hugo Sonnenschein, se sám bolševikem stal a kritiku své vlastní partaje tak nemohl potřebovat…Nakonec tak skončil v podstatě ve vyhnanství v Dmitrovu, kde v roce 1921 v nuzných podmínkách zemřel. Jeho pohřeb se pak stal na dlouhá desetiletí dobu poslední anarchistickou demonstrací v Rusku:

“Pohřeb byl masivní, působivou podívanou. Byla to jedinečná demonstrace, již nikdy žádná jiná země nezažila. Dlouhé řady členů anarchistických organizací, dělnických odborů, vědeckých a literárních společností a studentských orgánů pochodovaly od Dělnického chrámu přes dvě hodiny na místo žehu, téměř pět mil. Procesí bylo vedeno studenty a dětmi, jenž nesli věnce různých organizací. Anarchistické černé prapory a červené socialistické znaky vlály nad davem. Míli dlouhé procesí se obešlo zcela bez oficiálních strážců pořádku. Perfektní řád byl udržován samotným davem, spontánně zformovaným do několika řad, zatímco studenti a dělníci utvořili po obou stranách pochodu živé řetězy.“

převzato a upraveno z blogu Jana Hanuse