Anarchistická mládež v letech 1912 – 1914

V roce 1912 došlo k velkému oživení tehdejšího hnutí, především z řad anarchistické omladiny a také oživení činnosti České anarchistické federace (1912 – 1914).

Již v roce 1910 mladí anarchisté v Praze na Karlíně založili „Klub Mladých“ a začali s vydáváním časopisu „Mladý Průkopník“, jenž vycházel v severočeském městě Louny pod redakcí Leopolda Pinkavy jako 14. deník. V čele anarchistické mládeže stáli anarchisté Vlasta Borek, Sláva Herlas či Stanislav Kupr. Po vzoru pražské skupiny začaly vznikat mládežnické spolky nebo odbočky „Klubu mladých“ i v dalších českých městech, především na severu a východě.

Anarchistická mládež svoji činnost logicky zaměřila na boj s militarismem. Antimilitaristická agitace mladých anarchistů začala postupně přerůstat i rámec vlastního hnutí a nalézala živý ohlas mezi širokými vrstvami mládeže, zvláště té, kterou čekala vojenská služba. Protože antimilitarsitické hnutí anarchistů nabývalo značných rozměrů, došlo k opětovnému policejnímu zásahu a perzekuci. V roce 1910 byl rozpuštěn „Klub mladých“, provedeny domovní prohlídky, časopis „Mladý Průkopník“ zastaven a zatčeno přes 10 anarchistických předáků z řad mládeže. V roce 1911 se konal politický proces, ve kterém byli mladí anarchisté odsouzeni k několikaměsičnímu vězení. Mezi zatčené patřili Vlasta Borek, Sláva Herlas a Arnošt Hoffman.

Perzekuce však hnutí mládeže nedokozala zastavit natrvalo. Antimilitaristickou štafetu převzal mimopražský mládežnický spolek „Klub mládeže Ratolest“. V rámci těchto snah bylo také obnoveno vydávání mládežnického listu „Mladý Průkopník“, kolem nějž se hnutí mladých koncetrovalo. První číslo obnoveného „Mladého Průkopníka“ vyšlo dne 13. června 1912. Mnozí mladí anarchisté a anarchistky se stali také členy a členkami České anarchistické federace – ČAF.

Předními postavami anarchistické mládeže se stali již krome zmiňovaných, další anarchisté: Josef Holub (odpovědný redaktor „Mladého Průkopníka“), Petr Pech, Mudr. Bohuslav Vrbenský, Josef Marek, Václav Ort, Anna Pammrová, Ladislav Steinz, František Kovář, Rudolf Meisner, Oldřich Lehký, Josef Matoušek, Josef Fiala, Josef Ernecker a mnoho dalších obětavých kamarádů a kamarádek.

Anarchistická mládež se pustila s vervou sobě vlastní do energické práce. V rámci „Klubu mládeže“, který měl v různých městech své odbočky se spolkovými místnostmi, pořádali četné veřejné schůzky, porady a přednášky. Ve spolkových místnostech zřizovali své knihovny k sebevzdělávaní členů. Na podporu vydávání svého časopisu pořádali sbírky, taneční a hudební zábavy či výlety. A v neposlední řádě čile agitovali ve svém okolí jak slovem, tak právě kolportáží „Mladého Průkopníka“ a dalších anarchistických listů. Organizovali se na pracovištích se svými staršími kamarády za zlepšení pracovních podmínek.

Hnutí úspěšne rostlo, jak dokládá příklad odbočky „Klubu mládeže Ratolest“ ve Dvoře Králové nad Labem z východních Čech, jak vzpomíná královedvorský anarchista Petr Pech v roce 1912: „Při zakládní klubu bylo nás 16 a nyní počet členů vzrostl na 140…“

Úspešně rozvíjející hnutí vzalo za své po vypuknutí 1. světové války, mnozí anarchisté byli pozatýkáni a intervenováni, mnozí posláni na frontu či popraveni. Na frotě sloužili jako „političtí“, byli odveleni na nejhorší úseky, aby bylo učiněno zadost policejnímu doporučení „návrat nežádoucí“.

Na frontě padli či zmizeli anarchisté: František Gellner, Sláva Herlas, Arnošt Hoffman, Jaroslav Hlaváček, Reh, Josef Erneker a další. Ve vězení ovšem někteří anarchisté zemřeli (následkem špatných zdravotních podmínek), např. Jiří Volf. Vojenským soudem byli zastřeleni anarchisté Veselý a pekař Šrámek. Válečné poměry nepřežil také MUDr. August Erba. Mnozí se vrátili z fronty či vězení s podlomeným zdravím.

Po vzniku Československa se mnozí v čele s anarchokomunistou Mudr. Bohuslavem Vrbenským pustili na cestu kompromisů, které je vtáhli do politiky a k postupnému slevování od anarchistického programu. Z perspektivního hnutí tak v druhé polovině 20. let 20. století nezbylo téměř nic, anarchistickou taktiku si udrželi v určité míře už jen severočešští horníci.