Miloslav Matoušek: Skauting a politika (1922)

Odpůrci socialistického skautingu útočí začasté proti němu hlavně tvrzením, že zanáší do skautského hnutí politiku, že činí skautské frakce součástí politických stran. Samozřejmě, že ti, kdož se nepočítají k socialistickému skautingu a potírají ho, že prohlašujíc se zcela nepolitickými a za vzdáleny jakýchkoliv politických tendencí.

Výtka zpolitisování skautingu vnesením socialistické tendence do něho, od odpůrců pronášená, je jasná. Neboť těm, kdož výtku tuto pronášejí, socialism není ničím nežli politikou. Pletou si neúmyslně i úmyslně socialistické hnutí s politickými stranami socialistickými a z tohoto mylného a zmateného stanoviska vystupují pak proti socialistickému skautingu. Tak aspoň možno kvalifikovati povšechné pohnutky, které vedou odpůrce socialistického skautingu k výrokům o vnášení politiky do skautského hnutí. Zajdeme-li pak dále, do detailů, můžeme opět konstatovati neoprávněnost výše zmíněné výtky, socialistickému skautingu činěné. Vytýkají-li snad socialistickému skautingu, že učí své stoupence rozlišovati mezi proletariátem a buržoasií, učí-li je chápat nespravedlnost stávajících společenských řádů a podobně, není v tom o nic více nebo méně politické výchovy, nežli jakou pěstuje čistě měšťácky skauting, uče své svěřence loayalitě a oddanosti ke státu a stávajícím řádům, úctě k zákonům, stávkokazectví a podobně.

Tedy jestliže mešťáci (které hlavně dráždí slovo „socialistický“) činí socialistickému skautingu výtky o zpolitizování skautské myšlenky, můžeme jen klidně odmítnout, jak vidno z výše uvedeného, byť krátkého uvážení. Neboť buď pletou socialism s politikou, zaměňujíce je navzájem, anebo, mohou-li činiti věcné výtky, musili by si je sami napřed činiti. Přes to však nebude neškodné říci své stanovisko, jaké dlužno hájiti, kdyby šlo o skutečné zpolitisování  skautingu, to jest tvoření skautských směrů podle politických stran, ať by už šlo o strany měšťácké nebo socialistické.

A řeknu hned: Proti zpolitisování skautingu nutno se bezvýhradně postaviti, neboť politické strany zpravidla nejsou dost čistým společenstvím pro skautské hnutí. Skauting, zakládaný k vůli některé politické straně nebo budovaný prostě při ní s úmyslem, eventuélně sloužiti jejím zájmům, je něco nezdravého, co sluší potírati.  Neboť vliv politické strany je s to zúžovati program dotyčného skautského hnutí  svými zájmy a směrnicemi.  Vždyť pole činnosti skautského hnutí je daleko širší, nežli pole  činnosti politické strany. Nelze popříti, že výchova skautská působí i změnu lidí jako politických straníků, ale nikdy nemůže sloužiti jen tomuto cíli. Nelze nikterak souhlasiti se skautingem zpolitisovaným a nutno jeho politicko-stranický charakter potírati i tehdy, když dotyčný  směr, , dotyčné hnutí udržuje těsnější či volnější poměr s určitou politickou stranou pro své vlastní zájmy, pro svůj vlastní prospěch. Ba, řekl bych, že  toto počínání jest zvlášť nepřístojné a zvlášť vybízí k odmítání a pronásledování, neboť je ryze neskautské, ba protiskautské.

Ve skautungu, ať už se bere tím neb oním směrem, musí být zachována soběstačnost. Té nutno učiti skauty a skatky jako jedné ze ctností skautských. Proto nemožno, aby jakékoliv skautské hnutí udržovalo poměr k politické straně z důvodů svědčících o nesoběstačnosti jeho. Těžce by se samo morálně zraňovalo. A jestliže tato skutečnost (t.j. nesoběstačnost vedoucí k zpolitisování skautingu) je maskována, pak sluší jí rovněž odsouditi, neboť je v ní opět něco neskautského a protiskatského.

Zpolitisování skautingu, t. j. spojení s politickými stranami nelze chápati tak, že by bylo dáno politickou příslušností vedoucích osob. Lze o něm mluviti tehdy, když příslušnost k dotyčnému skautskému hnutí je vázána na příslušnost k určité politické straně (a tím je míněna i mládež politické strany) a do činnosti hnutí jsou řazeny i práce a akce výhradně pro určitou jednu stranu konané, čili o politicko-stranickém skautingu lze mluviti tehdy, když ve hnutí jsou uplatňovány interesy stranicko-politické. Tyto pokusy nutno potírati, byť by se týkaly i politických stran socialistických.

Socialistický skauting však nemůže být vázán na žádnou určitou politickou stranu. Politické příslušenství nemá pro něho ceny právě tak jako ryze stranicko-politické zájmy politických stran socialistických.  Pro něho je rozhodující příslušenství k myšlence socialistické, socialism, jako společenské hnutí tvořené určitými názory společenskými a kulturními (tudíž do jisté míry politickými a hospodářskými ovšem). Jeho tendence snaží se uplatniti ovšem ve své východvě. A tyto opravňují také existenci socialistického skautingu.

To ovšem již je kapitola jiná, kterou nám bude nutno zabývati se jindy.

Článek byl publikován na stránkách časopisu „Socialistický bezvěrec“ č. 6 v roce 1922.

 

Frano Raitr: Vzkaz kamaráda učitele, kamarádům horníkům

Vstupuju ze zasněžené přírody do své pracovny a dětského pokoje. Doma zrychluji krok: prožívám myšlenky vychozené, venku na svobodě. – Hrstku, jich posílám na Sever Vám, přátelé!

Přemýšlím při práci mnoho o běhu našich dní – Kacířsky soudím vír, který se stal v naší učitelské obci pro to a to. Jsou v tom věci největší a nejnicotnější. Ale výchova zajisté zůstává v revolučním úkolem. – Poznejme se včas!

Věřte, moji severští přátelé dělníci, kdybyste Vy věděli, kde a v čem je tajemství svobodné výchovy a vyučování malých i velkých, kdybyste věděli, kde a jak začíná skutečná republikánská demokracie a kde se bezprostředně zabíjí, vím, že bystě určitě aspoň u Vás na Severu rázem všecko změnili – Vy toho však dosud ani nemůžete vědět. Kromě theorií jste vlastně také ničeho nepoznali. „Nejlepší národ je ten, který dává svým dětem nejméně trpěti“ (Z letáku „Českého srdce“). A výchova zůstane zůstane revolučním úkolem! – Trudno mi zas jen psát – Jme v revoluci, ale paděláme všecko: kulturu i politiku, pokrok i reakci, víru i nevěru, mravnost i nemravnost – Náhražky!

Sirá zem na mne útočí, domlouvá člověku. Sotva se rozbřesklo, ráno našeho kulturního dne, stojí naše většinová morálka na svých cestách ve strašné, bezradné ubohosti pračlověka. Zatím dožije, vyhasne naše Planeta – vyhoří několik srdcí, planoucích účinnou láskou, – přijde ledová doba na rozrylé bojiště našeho osudu a my, hrdé plémě poválečné, budeme tu zase civět, jako idioti anebo opice, nemohoucí pochopit a vyřídit si kus velkých lidských možností. –

Nedoučíme se nikdy řádné radosti, ani bolu?- Je, krásná, ale přeci jen mrtvá naše zasněžená krajina, obrázek té příští doby ledové – V létě svého života dá se snad „převychovat“ člověk! Nás neopustí energie lásky, podstata života!

Nad žalostným naším stavem radostně smýšlí a pracuje o nové výchově srdce kované ve vojně i revoluci – Váš

Frano Raitr“

Učitel František Raitr dole v pravo s kloboukem.

Výzva Sdružení československých horníků ve věci dovolené (1926)

Nastala doba udělování dovolených na závodech a výbor odbočky tudíž včasně upozorňuje členy, aby své dovolené v plné míře užili a nenechali se snad zlákati k přijetí peněžité náhrady. Nikomu není tajno, jak se z průmyslových kruhů proti této sociální vymoženosti, jak je i tati pociťována jako břemeno a z četnějších případů, ve kterých by si snad horníci nechali dovolenou zaplatiti, snadno by průmyslníci sestrojili důkaz, že dělnictvo nestojí o dovolenou a tato jediná zachovaná vymoženost sociální by mohla býti ve zvýšené míře ohrožena.“

Přednáška Skupiny socialistických bezvěrců v Duchcově (1922)

Místní Skupina socialistických bezvěrců pořádala v únoru 1922 svojí měsíční schůzi spojenou s přednáškou na téma „Včera, dnes a zítra“, kterou přednášel známý pražský anarchista a redaktor proslulé „Práce“, „Zádruhy“ a „Mladého Průkopníka“ pod hlavičkou České anarchistické federace (1904-1914) Michael Kácha. Michael Kácha také patřil k předním členům Svazu socialistických bezvěrců. Časopis „Socialistický bezvěrec“ ze dne 1. března 1922 o přednášce podal následující zprávu: „Ve své věcné přednášce nastínil předválečné, válečné a poválečné období socialismu, v němž bylo bylo mnoho tvrdé pravdy, zvlášť pokud jde o stávající socialistické strany politické, zanechal mezi četnými bezvěrci svůj hluboký dojem.“

Dále „Socialistický bezvěrec“ informoval, že duchcovská skupina plánuje uspořádat dvě po sobě jdoucí přednášky o základech dětské výchovy.

V levo dole Michael Kácha, Jaroslav Štych, Luisa Landová Štychová a Michael Mareš.

Zakládání federací na severovýchodě v létě 1903

V severovýchodních Čechách, především na Liberecku, Náchodsku a v okolí Dvora Králové měl anarchismus již v dřívějších letech silné kořeny. Po úspěšné agitační cestě Františka Hajšmana a Karla Vohryzka, kteří s nadšením líčili zakládání Severočeské hornické federace a výhody autonomně federativní organizace, začaly i zde vznikat nové skupiny. Dne 23. srpna 1903 byla v Liberci ustanovena „Liberecká federace“ textilních dělníků, důvěrníkem byl zvolen anarchista František Kuk. Dne 26. prosince 1903 se na konferenci ve Dvoře Králové nad Labem ustanovila „Severovýchodní federace“, většinu členů tvořili textilní dělníci a to ze Dvora Králové, Hořic, Bílé Třemešné a Lipnice. Nakonec byla zřízena ještě okresní federace v Červeném Kostelci pod vedením místního anarchisty Jana Hetfleiše.

Na vysvětlenou (1921)

Přinášíme prohlášení na rozbíječskou akci několika bývalých anarchistů kolem Svazu komunistických skupin v čele se Stanislavem Kostkou Neumannem či Karlem Kramperou, kteří se pokusili rozvrátit Svaz socialistických bezvěrců a začlenit jej k vznikající komunistické straně. Nakonec tak učinilo jen několik skupin a většina zůstala ve Svazu socialistických bezvěrců, s tím že si udržela nezávislost na stranické politice a navázala tak na bezvěreckou činnost České anarchistické federace před první světovou válkou.

„Po konferenci socialistických bezvěrců v Oseku, na které byly zastoupeny jen určité skupiny, přistoupila část skupiny na novou organisaci pod názvem „Federace komunistických osvětových jednot (FKOJ). Z toho důvodu, aby bezvěrecké hnutí nebylo zatahováno do stranické politiky, svolali delegáti skupin, které nepřistoupily do FKOJ, konferenci do Duchcova v říjnu 1921.

Konference byla zastoupena 14 skupinami a vzato v úvahu toto. V poslední době  činnost klesla na minimum. Jednotlivé skupiny se odtrhly od ústředí, čímž celá bezvěrecká činnost a její ráz socialistický jsou nejen poškozeny, ale i duševní rovnováha celé akce je zničena, nezasáhneme-li do věcí včas. Konference podrobila hnutí bezvěrecké řádné revisi a přišla k názoru, že je třeba reorganisace celého hnutí a potom časopisu, vedeném ve směru kulturním a výchovném. Skupiny zůstávají politicky neutrální, takže členem jejich může se státi každý bezvěrec, ať je příslušníkem kterékoliv socialistické strany.

Trváme na usnesení Svazu socialistických bezvěrců, učiněném v Praze před dvěma léty, s tím rozdílem, že usnesení tato budou provedena, čehož dosud dbáno nebylo.“

Hynek Holub

Pacina Augustin (1871-?)

Představitelem severočeského anarchistického hnutí patřil také středočeský rodák Augustin Pacina, který se narodil 6. listopadu 1871 v obci Votice u Českého Brodu.

Také mladý Augustin Pacina se vydal jako mnozí jeho rodáci na hornický sever za prací. Kolem roku 1900 se usadil na Duchcovsku v hornické obci Hrdlovka, ve které prožil devět bouřlivých let svého života.

V Hrdlovce se rodičům Pacinovým narodil prvorozený syn Jaroslav Pacina 29. dubna 1901. O dva roky později 14. dubna 1903 dcera Božena Pacinová. Druhorozený syn Jan Pacina spatřil světlo světa 23. června 1906 a 21. listopadu ještě druhá dcera Julie Pacinová. Poslední dítko Miloslav Pacina se narodil 18. února 1912, ale již v Lomu.

Augustin Pacina živil rodinu havířinou a u tohoto černého řemesla vydrží až do důchodu. Jako mladého horníka jej uchvátily myšlenky Michaila Bakunina a velice populární myšlenky anarchokomunismu Petra Kropotkina.

Augustín Pacina coby anarchisticky smýšlející horník se zapojil a pomáhal budovat odborové organizace založené na autonomii, federalismu a přímé akci, které nejsou ve vleku politických stran, ale přímo pod kontrolou řadového členstva, dělnictva samotného. Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, její náhradou pak členem Hornické federace v roce 1908, která byla členskou sekcí anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). ČFVO působila v letech 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna a majetek zkonfiskován. Když ještě fungovala stal se Augustín Pacina předním funkcionářem místní odbočky ČFVO v Nové Vsi – Hrdlovce, kde zastával post důvěrníka místní organizace. Brzy po zákazu ČFVO a Hornické federace se anarchističtí horníci dali opět dokupy a založili Zemskou jednotu horníků, do které se taktéž zapojil a jejíž členem byl v letech 1909 až 1915.

Augustin Pacina jako anarchista odmítl věřit v poslušnost moci náboženské i světské, jako pokrokový dělník přestal věřit v boha a vystoupil z katolického ovčince, stal se bezvěrcem. Ani jedno ze svých dítek nedal pokřtít v kostele a neposílal je na hodiny náboženské výchovy.

V první dekádě 20. století opět ožila silná potřeba vytváření anarchistických dělnických družstev, i když některé již fungovaly dlouze, co byl i případ Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce, která fungovala již do roku 1898. Také Augustín Pacina byl členem tohoto družstva pod přímou kontrolou dělnictva a dokonce byl v roce 1908 na valné hromadě zvolen náměstkem ředitele družstva. V roce 1907 po dobu nemoci obdržel finanční pomoc od družstva, jak bylo tehdy zvykem.

V roce 1909 se odstěhoval do Lomu, dalšího velkého anarchistického centra, kde působilo několik anarchistických spolků. Složil závodní podíl a stal se členem místního Potravního družstva „Volnost“, organizované anarchisty. Družstvo se udrželo až do roku 1915. Právě na valné hromadě, která se uskutečnila 28. února 1915 byl zvolen ředitelem. Podnik prosperoval, vlastnil několik nemovitostí a provozoval družstevní prodejny i v dalších obcích Mostecka. Avšak na sklonku téhož roku došlo k rozhodnutí dát družstvo k likvidaci, zřejmě proto, aby chudým horníkům, členům družstva, jeho likvidací, při níž byl veškerý majetek rovnoměrně přerozdělen všem družstevníkům, tak tento počin pomohl získat tolik potřebné peníze na obstarání potravin pro hladovějící rodiny za těžkých válečných let.

Augustinovi Pacinovi jako anarchistovi byla samozřejmostí vzájemná pomoc a solidarita, a tak narážíme na jeho jméno v časopise Hornické listy, kde mu jiný anarchista František Veruňka z Hrdlovky děkuje za finanční pomoc po dobu jeho nemoci.

Zřejmě během první světové války mu zemřela manželka, jejíž jméno nám zatím uniká. Bratrovražedná první světová válka skončila v roce 1918, a na troskách poražené rakouské monarchie vznikla Československá republika. Augustín Pacina žil stále v Lomu na Masarykovo náměstí č.p. 28. Společně se svými pěti dětmi. Každé ráno vstával a odcházel fárat na důl Jan u Lomu, který patřil Lomské uhelné společnosti.

Přestože se postarat sám o výchovu pěti dítek nebylo snadné, zůstal politicky aktivní nadále. Navázal na svoji dřívější odborovou aktivitu a stál při zrodu revolučně syndikalistického Sdružení československých horníků, který personálně navazoval na zakázanou Zemskou jednotou horníků. V řadách této syndikalistické organizace zůstal až do jejího sloučení s Jednou československých horníků do roku 1930.

Zařadil se mezi přední meziválečné syndikalisty. V místní lomské odbočce Sdružení československých horníků byl na valné hromadě zvolen předsedou. To že se mezi členstvem těšil poměrné důvěře ukazuje i to, že byl na VI. Sjedu Sdružení československých horníků v roce 1925 v Mostě zvolen členem ústředního výboru. Tou dobou se přestěhoval a bydlel na nové adrese Lom č.p. 203. Zvolení do ústředí v roce 1925 taktéž ukazuje, že Augustin Pacina odmítl návrhy Bohuslava Vrbenského a části anarchokomunistů vstoupit do KSČ a rudých odborů. Naopak postaví se zachování Sdružení československých horníků jako politicky neutrální revoluční odborové organizace pod heslem: „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“.

Kazimour František (1876-?)

Anarchosyndikalista a hornický aktivista František Kazimour se narodil 20. prosince 1876 v Klučenicích do chudé rodiny. Tatínek Jan Kazimour pracoval v Klučenicích jako nádeník a maminka Josefa Kazimourová, rozená Nešvarová se starala o drobotinu v domácnosti. Někdy na počátku 20. století se mladý František Kazimour vydal na sever, za vábením „černých démantů“, jehož dobývaní pro chudé dělníky té doby, přeci jen skýtalo o trochu větší kousek chleba a méně strádání jemu a jeho rodině.

Na severu se jako horník, mezi kolegy na šachtách seznámil s anarchistickým světonázorem. Začal navštěvovat schůze anarchistických spolků, přednášky, postupně se zapojoval do činnosti anarchistického hnutí. Bydlel tou dobou v Lomu, německy Bruchu, který se stal živým centrem a baštou anarchistického hornického hnutí.

Zapojil se do činnosti odborového hnutí anarchistů, nejdříve do Severočeské federace horníků (1903 – 1907), později do Hornické federace (1908) a České federace všech odborů (1904 – 1908).

František Kazimour odmítl nadále věřit v Boha, podřizovat se vládě světské i cirkevní. Vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. A také členem místní bezvěrecké organizace Spolku Volných myslitelů „Svornost“ v Lomu.

V anarchistickém hnutí se seznámil se sestrou svého anarchistického kamaráda Annou Beranovou. Anička se narodila 16. února 1883 v Mýtě, a jak se na mladou anarchistku patřilo i ona byla bezvěrkyní. Její rodiče Jan a Christína Beranovi pocházeli z Mýta, kde bydleli v domě s číslem popisným 86.

Jejich bezvěrecká svatba se konala 10. listopadu 1907, za svědky jim šli jejich anarchističtí přátelé horník Karel Vožech a Aničky bratr a anarchistický horník Jan Beran. Mladý pár bydlel v Lomu č.p. 257.

Po perzekučním zákroku na anarchistické hnutí a rozpuštění posledních jmenovaných odborů, si anarchisté založili náhradou nový odborový svaz – Zemskou jednotu horníků (1909 – 1915).

Tou dobu již František Kazimour patřil mezi hornictvem mezi známé anarchistické odboráře a předáky, proto byl také jako delegát lomských kamarádů vyslán na významnou ustanovující valnou hromadu Zemské jednoty horníků, která se konala 21. února 1909. Na této valné hromadě byl také zvolen členem výboru, do funkce náhradníka.

Přestože nepatřil mezi mistry pera a slova, pro anarchistickou věc a boj za lepší pracovní podmínky dělnictva se zasadil usilovnou každodenní organizační a agitační prací. Předním členem lomské organizace Zemské jednoty horníků zůstal do jejího rozpuštění počátkem jara 1915, kdy už nad Evropou zuřila nenávistná ruka militarismu, proti které tolik brojili právě anarchisté a která vehnala na rozkaz vládců miliony proletářů do bratrovražedného boje. Stejně tak byl zakázán anarchistický týdeník Hornické listy, který vycházel od roku 1905 a který pomáhal rozšiřovat.

Akce anarchistů proti připravovanému novému služební řádu a nízkým mzdám 1903

Rostoucí síla anarchistického vlivu mezi severočeským hornictvem se projevila již v květnu a červnu roku 1903. Anarchisté spustili kampaň proti připravovanému novému služebnímu řádu tzv bratrských pokladen a také proti nízkým mzdám.

Dne 17.května 1903 svolali anarchisté hned dvě velká shromáždění pod širým nebem. V Mostě protestovalo 2500 horníků a na táboře promlouval anarchista František Hajšman.

Druhý tábor se konal v Duchcově, kde se shromáždilo asi 800 horníků a promlouval jim anarchista Karel Vohryzek.

To však byl jen počátek, protože se anarchisté rozhodli svolat velký tábor 21.června 1903 na Rýzmburku. Tábor anarchisté pečlivě připravovali, bylo k němu vydáno na 20 000 letáků a hlavním řečníkem měl být Karel Vohryzek. Těsně den před jeho konáním byl však tábor úředně zakázán. Přesto se však horníci nedali odradit a uspořádali největší demonstraci v dějinách českého anarchismu. Kolem 10. hodiny dopolední se osecké ulici zaplnily tisícihlavými hornickými zástupy, zpívající anarchistické písně „Rudý prapor“, „Brušskou konferenci“ a jiné. Poté se rozdělily na dva proudy, jeden směřoval k Mostu a druhý k Teplicím. Četníci, kteří oba protestní tábory doprovázeli se chovali kupodivu slušně a v odpoledních hodinách se v klidu rozešli.

Kolář Jan (1858 – 1922)

Anarchista a odborář Jan Kolář byl řadovým dělnickým aktivistou, jelikož neobsazoval místa ve výborech a předsednictvech spolků, proto nám zůstává jeho konkrétnější působení povětšinou nedoložené.

Narodil se 18. května 1858 v Pozorce u Petrovic, nedaleko Přeštic. Jeho otec Blažej Kolář byl čeledín a maminka Kateřina se za svobodna jmenovala Buchtová.

Ke konci 19. století se jako mladý dělník vydal do hornického kraje pod Krušnými horami. Usadil se v Kopistech. A začal se živit jako horník, byl to také důvod jeho stěhování, protože havířina ačkoliv velice nebezpečná a fyzicky náročná, skýtala lepší výdělky a přeci jen menší strádání a hlad.

Jméno manželky neznáme, víme však, že svatba proběhla 3. října 1886.

Mezi severočeským hornictvem, především v řadách těch česky mluvících se tou dobou začaly šířit ideje neodvislého socialismu, později již otevřeně anarchistického komunismu. Myšlenky Petra Kropotkina oslovily i Jana Koláře, který se záhy do anarchistického hnutí zapojil.

O členství v anarchistických spolcích, a prvních odborových organizací sice nemámě doloženy, ale je logické, že se jich účastnil. S jistotou víme, že byl členem anarchosyndikalistické odborové organizace České federace všech odborů – ČFVO, která působila v rozmezí let 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná rakouskými úřady zakázána a rozpuštěna.

V rámci ČFVO se podílel na finanční sbírce v roce 1906 ve prospěch propuštěných anarchistů z dolu Jan, kteří se postavili propuštění několika představitelů ČFVO z dolu Jan a zahájili solidární stávku pro jejich znovuzaměstnání, arogance správy dolu sebou však nedala hnout, a nakonec i oni skončili na dlažbě a bez práce. A tak se Jan Kolář snažil pomoci sbíráním peněz od kolegů a dával z vlastní chudé výplaty na propuštěné kamarády.

Další působení v anarchistickém hnutí nemáme doloženo, ale předpokládáme, že byl činný v Hornické federaci při ČFVO a později v letech 1909 až 1915 v Zemské jednotě horníků.

Po první světové válce se nadále živil jako horník. Bydlel na adrese Kopisty č. p. 146. Zemřel 28. února 1922 na výduť aorty. Pohřeb starého čtyřiašedesátiletého anarchistického bojovníka se konal 2. března 1922 v Kopistech, kde byl uložen k věčnému spánku.