KDO VYVOLÁVÁ BOJ (1893)

V dnešní společnosti dostoupila kultura na stupeň výše, který dovoluje a umožňuje člověku, přírodní síly v míře co nejrozsáhlejší podřídit svým službám a potřebám. Jeden výzkum stíhá drahý a vše užitečné, potřebné a příjemné může být za dnešní doby zhotoveno v takovém množství, že nikdo nepotřeboval by trpět žádný nedostatek. Dopravní prostředky jsou tak ohromně rozvinuty, že docela i živelní pohromy, jež tu a tam plodiny nebo jiné výrobky lidské práce zničí, nikde, ani na tom nejodlehlejším místě naší země, nemusí na dlouho zůstat nenahraženy. Lidská práce stala se tak plodnou a tak vydatnou, že několik málo hodin denní práce by postačilo veškeré lidstvo zaplavit požitky všeho druhu, kdyby jedenkaždý přidržen byl k povinnosti, spolupůsobit při jejich výrobě.

Zatím ale, co vidíme vzdor všemu tomu? Plahočení a úmornou dřinu mužů, žen a dětí za mzdu, jež se mnohdy almužně rovná, na jedné straně a bez práce jsoucí a hladem mroucí v nesčetných legionech na druhé straně. Jedni jsou přetěžováni dřinou až k smrti, druzí marně žebroní a shání se po zaměstnání.

Na jedné straně skladiště, krámy a dílny plny zboží a potravin až hnijou a kazí se v nesmírném množství, protože není pro ně kupců, na druhé straně jsou miliony hladových, nahých, bosých a potřebných všeho, čeho na oné straně nadbytek.

Na straně boháčů a hlavně ve velkých městech stojí tisíce a tisíce obrovských palácových domů, úplně prázdných, v  nichž mimo domovníka nikdo nebydlí a ve čtvrtích chudiny vyhazuje se ročně tisíce rodin na ulici a statisíce nešťastníků nemají žádného domova a žádného místa, kam by svou utrápenou hlavu ku spánku položili.

Nad ubožáky těmi trůní ale houfec nenasytných cizopásníků a vyssávačů, kteří stále jen lenoší, prostopášně utrácí a rozmrhávají a vzdor tomu ještě celé hromady pokladů a bohatství shromažďují, kteří vše co pracovní síla a dovednost zhotoví a ze země‘ vypěstuje, ba docela i zem, vodu a vzduch pro sebe co soukromý majetek reklamují, kteří vládychtivě, bezcitně, tyransky – řádí, vše ovládají, vše zotročují, všecko pracující lidstvo stále do větší bídy uvrhují a štěstí a blaho, pokrok a svobodu všeho lidstva bezohledně ničí.

Tato vládnoucí plutokracie svým šíleným a prokletým hospodářstvím utvořila již poměry, které dle své vlastní vniterné podstaty, dle své celé tendence nedají se na dlouho udržeti — poměry, které nejen nerovností na světlo přivádí, jakých nikdy před tím svět neviděl, nýbrž které, tak dlouho dokud stávají, každým dnem v horší, hroznější formy utvářeti se musí.

Nevyslovitelně hromadná výroba všech potřeb a požitků, jíž oproti stojí vždy menšící se spotřeba, nemůže mítí dlouhého trvání.

Kapitalistická třída však, ačkoliv rozumí více číslicím a počtům než slovům, ačkoliv takřka arithmeticky myslí a cítí, nechce tomu rozumět, nechce vidět, kam její šílené hospodářství vésti musí. Ona zdá se sice chápati, ba rozuměti, že její celá soustava zrovna tak nezdravá jako podvodná, nespravedlivá a hanebná jest, avšak každý jednotlivec, jenž k ní přináleží, očekává a doufá záchranu, udržení, ba i další své obohacení od zničení četných jeho spoluzápasníků o majetek a bohatství a které on v propasť záhuby divokou konkurencí sraziti hledí.

Lid ve svém zbědovaném stavu počíná ovšem povážlivě pátrati po příčinách své děsné bídy a to kapitalistickou chátru velice znepokojuje a rozčiluje. Ona ví, že z  této strany jí hrozí nebezpečí a že massy tohoto lidu mohou jí náhle, neočekávaně přes noc krk zakroutit. Proto obkličuje se hlídači, žoldáky a vyzvědači, proto smolí zákony příčící se duchu a rozumu volného lidstva, proto podplácí tisk, kněze, advokáty, profesory a vše, aby ještě pevněji k ní stálí a proto proletariátu zpívá brzo ukolébavku a brzo mu zas hrozí olovem a prachem, nebude-li tich a spokojen.

Tak spočívá naděje panující třídy v prodloužení stávajícího systému jen ve lsti, balamucení a násilí. Na brány paláců a trůnů buší ale anarchie a komunismus. Jak dlouho udrží se ještě moderní loupežné rytířstvo ve svých tvrzích a hradech?

Až massy vyděděných, tyranísovaných a bídu trpících poznají, že jedině revoluční boj může je osvobodit z povšechného otroctví a bídy a následkem toho podniknou společný, neústupný útok na tyto bašty, pak také dobyty, ztečeny a v popel a sutiny rozvaleny budou hradby a pevnosti kapitalistické moci.

Kdo není slepým, ten vidí, že schyluje se k boji na život a na smrt mezi proletariátem a kapitalismem! Boj ten je dějinnou nutností pro spásu člověčenstva a ne dělnictvo, ne anarchisté, nýbrž pracující třída, ti kapitalističtí ukrutníci ho zavinili a vyvolali.

Dělnické listy č.2, 11.11.1893

O NÁS PRO NÁS II (1893)

Socialistické a anarchisticko-komunistické hnutí v Americe obmezuje se až dosud hlavně na živel evropských přistěhovalců. Jsou to němečtí, čeští, italští a židovští dělníci z Ruska a Polska, jakož i dělníci jiných evropských národností, kteří zde socialismus a anarchismus propagují. Zde rozené a anglickým jazykem mluvící dělnictvo staví se k zásadám anarchismu a socialismu dosud odmítavě. Pouze malý, nepatrný hlouček jednotlivých Anglo-Amerikánů v různých místech počíná zásady naše zkoumati. Ačkoliv mnohokrát učiněny byly pokusy s vydáváním anarchistických časopisů v anglické řeči, aby se tak zjednal průchod anarchismu mezi dělnictvem anglickým, přece neudržely se následkem lhostejnosti toho lidu, pro nějž byly založeny. Soudruzi všech národností činí všemožné pokusy a obětují mnoho peněz na brožury, letáky a spisy a mnoho času na agitaci, aby mezi anglo-americkým lidem získali přívržence naší myšlence, ale až dosud je výsledek pranepatrný. Nicméně pracuje se v tomto směru dále, neboť každý z nás ví, že dokud anglické dělnictvo v Americe nepojme zásady revolučního socialismu za jedině pravé a k pravé svobodě vedoucí, dokud zde nebude zbudováno hnutí naše z domorodého živlu, dotud že bude anarchistické hnutí zdejší neúplné a nepatrné. Budou to jen zlomky, které se v té ohromné masse ostatního amerického dělnictva vyjímají jako 1 ke 10. To ovšem platí jen v ohledu početném. Následkem toho je nutno agitovati neúnavně a pilně mezi anglickými dělníky, kteréžto agitace mohou se ovšem súčastniti jen ti, kteří anglický jazyk ovládají. A poněvadž z  našich soudruhů všech národností jsou to jen jednotlivci, kteří anglickou řeč znají, proto vysvětluje se též s části nepatrný výsledek naší agitace.

Dokud anarchistická myšlenka nenalezne a nevypěstuje si zde řadu poctivých a v zásadě pevných agitátorů z té massy zde rozeného dělnictva, dotud bude to s revolučním hnutím socialismu v Americe vypadat bledě, poněvadž obmezovat se bude jen na živel přistěhovalců. Z toho každý pozná, jaká práce nás všecky ještě očekává a jak nutně a jak mnoho musí nám záležeti na agitaci mezi anglickým dělnictvem. Není pochybností, že vzdor všem obtížím i zde konečně idea naše zvítězí, ale nám musí záležeti na tom, aby se tak stalo co nejdříve. Proto nechť každý, kdo ovládá angličtinu a má styky s anglickým dělnictvem, agituje pro naší věc, rozšiřuje agitační brožurky a časopisy v anglickém jazyku, které jsou nejzpůsobilejším prostředkem otevříti oči i rozum nevědomým dělníkům.

Avšak i s hnutím mezi přistěhovalými dělníky všech národností nevypadá to zde příliš skvěle. I zde je dosud velká netečnost, zmalátnělost a lhostejnost, i zde je dosud veliké pole k agitaci a působení, neboť velká většina i těchto dělníků se hnutí našeho vzdaluje, poněvadž ho buď dosud opravdově nepochopila, anebo neměla ani příležitost poznati ho. Mezi tímto živlem nutno a možno pracovati každému: Čechu mezi Čechy a Slováky, Němci mezi Němci, israelity, atd. Dobří agitátoři i v tomto dělnickém živlu mohou vykonati hnutí našemu neocenitelných služeb. A k těmto chceme zde jako soudruzi k soudruhům, jako dělníci k dělníkům promluviti. Máme tu hlavně ovšem na zřeteli naše české dělnické hnutí v Ameri

ce! Nedá se upřít ani vyvrátit, že české radikálně socialistické hnutí v Americe mohlo by být vzdor všem překážkám a všeobecným obtížím mnohem mohutnější a významnější, že by mohlo být mnohem dále a representovat zcela jiné massy stoupenců, kdyby každý soudruh, agitátor, organisátor, řečník a spisovatel konal svou povinnost. Ale na tu právě mnoho a mnoho českých soudruhů zapomíná a svůj volný čas utrácí způsobem soudruhů nedůstojným a své vlohy a zkušenosti nechávají ležet ladem nezužitkovány, kdežto hnutí našemu se nedostávají.

Uvažme jen, mnoho-li soudruhů českých, kteří v Čechách a v Rakousku v  nejpřednějších řadách hnutí stávali, od roku 1880 do r. 1893 vystěhovalo se do Ameriky a kde jsou tito všichni? Veliká většina jich vzdaluje se hnutí vůbec, tak jako by boj za svobodu lidstva vítězně byl již ukončen. Jen malý hlouček těchto soudruhů vytrvává mužně a pevně a pracuje se starou láskou k věci, s obětavostí a přesvědčením k osvobození proletariátu dále.

Mnoho z těch do Ameriky vystěhovavších se soudruhů získali sic dělnické hnutí v Rakousku velkých zásluh, konali mu velmi platných služeb, v ohledu agitačním co řečníci, pisatelé zásadních poučných článků a dopisů a šiřitelé socialistické myšlenky prospěli mu velice a zde v Americe stali se úplně nečinnými. V Evropě obětovali pro své přesvědčení osobní prospěch, prospěch své rodiny, odpočinek, všechen volný čas, vystavili se všemu protivenství a pronásledování, dali se štvát a žalářovat, tak že každý s uznáním a obdivem na ně pohlížel. A zde v Americe není v dělnickém hnutí o nich ani potuchy. Někteří se vůbec ani neukáží, jiní jednou za uherský měsíc přijdou na piknik nebo nějakou zábavu se ukázat — aby se neřeklo — a ještě to považuji kdo ví za jak velkou oběť, kterou pro věc dělnickou přináší. Do dělnického spolku je žádný ani heverem nedostane, ale spolků podporujících a zábavních jsou horlivými členy a podporovately, vzdor tomu, že v době svého působení v Evropě tyto za radikálnímu hnutí škodlivé považovali. Dělnické hnutí zde jest jim úplně lhostejné, ba některým docela i nesympathické. Stali se z nich opravdoví pohodlní šosáci.

Jiní zase, kteří též v Evropě velkých zásluh o hnutí dělnické si získali a kteří zde zároveň ve prospěch jeho nic nečiní, vymlouvají a omlouvají tuto nečinnost že jsou staří, unavení, rozmrzelí, zneuznaní anebo že jsou nespokojení s taktikou anebo s osobami, které ji vedou, atd. Zkrátka a v pravdě řečeno, sta schopných a zkušených soudruhů českých starší doby nečiní zde pro hnutí pranic, vzdor tomu, že jejich síly, schopnosti, vlohy a zkušeností přišly by zde trojnásob k platnosti jako v Evropě, vzdor tomu, že by dělnickému hnutí neocenitelných služeb prokázati mohli a vzdor tomu, že vidí, jak agitačních sil zde hnutí nedostává.

Jak možno vysvětliti si tuto lhostejnost jindy tak činných a obětavých soudruhů? Co je příčinou této netečnosti, lhostejnosti a rozmrzelosti k naší svaté věci dělnické, pro níž se dříve žalářovati dali a pro níž by byli bývali hotovi i životy obětovati?

Nám nezdá se být ani pochopitelné, jak může přesvědčený socialista nebo anarchista, který správnost našich zásad úplně poznal a ocenil, úplně státi se najednou nečinným a lhostejným! Nám zdá se být nemožným, aby ten, kdo jednou pravdivost a spravedlivost našich zásad pochopil, mohl najednou tyto ignorovati a hájení a šíření jich se vyhýbati.

Či nestávají dnes jako dříve ty samé příčiny a pohnutky, které nás k šíření revolučního socialismu, k agitaci a k poučování proletariátu pobádaly? Nikoliv, všecky ty příčiny a pohnutky jsou dnes dosud ba ještě více nežli dříve v platnosti.

Či pozbyl ten zlořečený systém společenských poměrů své ostrosti a lid pracující přestal hynouti a úpěti pod tyranským jhem loupeživého kapitálu? Nikoliv. Systém ten horší se ještě každým dnem a poměry stávají se vždy nesnesitelnějšími!

Či ukázaly se zásady a snahy revolučního socialismu pochybnými nebo klamnými? Nikoliv. Dnes více než dříve jeví se jejich správnost, oprávněnost a nutnost, dnes více než kdy jindy poznává se, že jen ony vésti mohou k cíli, to jest k osvobození pracující třídy z otroctví kapitalismu.

Či hnutí a náš boj béře na sebe takovou tvářnost nejistoty anebo takový špatný obrat, že je nám z toho úzko anebo že jsou příčiny k zoufání? Ani v nejmenším. Naopak. Dělnické hnutí po celém světě nabylo takové síly, takové mohutností, takového rázu a takového významu, že to každého jen posíliti, v přesvědčení a pevnosti utvrditi a k další činnosti nadchnouti musí. Dělnické hnutí celého světa stává se všude hnutím revolučního socialismu a co takové opravňuje nás k nejlepším nadějím. Ono samo dává anarchistům to nejskvělejší vysvědčení, že zásady jejich jsou ty jedině pravé a k cíli vedoucí. Ono jíž již otřásá až v hloubi základů celou tou prohnilou budovou nynějšího společenského systému a nahání hrůzu a zděšení celé panující třídě. Dělnické hnutí za dnešní doby dokazuje, že za nedlouho dojít musí k rozhodné srážce mezi starými a přežilými řády a novými, společnost obrozujícími poměry, k boji mezi tyranií a vládou menšiny a armádou ujařmených a po svobodě toužících proletářů.

Kde jsou tedy nějaké, odůvodněné a opravdové příčiny k malomyslnosti anebo k zoufání? Nikde. Proč tedy ta lhostejnost a netečnost soudruhů schopných a osvědčených k hnutí a k věci? Jsou-li již příčiny nějaké k nespokojenosti a nečinnosti jejich, jsou to jen příčiny malicherné, nicotné, které nemají žádného řádného, přesvědčeného a schopného soudruha od hnutí vzdalovat a v činnosti zadržovat.

Nespokojenost se stavem hnutí v Americe neopravňuje nás přece k nedbalosti a k  úplné nečinnosti! Naopak, jsmeli nespokojeni, musíme anebo máme tím více se přičiniti, aby výsledek a stav hnutí byl uspokojivější a potěšitelnější. Samo sebou nic se neudělá, vždy musí tu být jisté faktory, které věc umožní. V dělnickém hnutí jsou mezi těmito faktory v první řadě dobří agitátoři. Těch je nejvíce potřeba a od těch závisí dobrý stav jeho.

Že české dělnické hnutí v Americe není takové jak by býti mělo a jaké by býti mohlo a že jsou mnozí následkem toho nespokojeni, jest vinou z velké části těch samých soudruhů, kteří místo přičinění se, aby nedostatky a vady jeho odstraněny byly a ono zmohutnělo a zlepšilo se, raději poddávají se své omrzelosti a nečinnosti a nespokojenost svou nepoužívají k vydatnější činnosti a agitaci, nýbrž jen k tomu, aby svou nečinnost jakž takž před ostatními omluvili, neboť ospravedlnit jí nemohou. Za takových poměrů musí ovšem naše hnutí velice pokulhávat a nemůže být takové, jaké bychom si přáli. V tom nám dá zajisté každý soudruh za pravdu. Píšeme tyto řádky ne z příčin, abychom někoho kantorovali, donucovali, anebo někomu trpké výčitky činili, nýbrž jen z popudu a lásky k naší věcí, jejíž prospěch a výsledek jedině na zřeteli máme. Povinnost nás k tomu nabádá, abychom na všecky staré soudruhy a spolubojovníky opět a opět apelovali a je k novému, solidárnímu spolupůsobení povzbudili. Víme, že nikdo donucovati se nemá ani nedá, ale slušné vyzvání je vždycky na místě a proto doufáme, že neapelujeme nadarmo. Je nám líto postrádati staré soudruhy a bojovníky z kruté persekuce, v dnešním hnutí dělnickém, kde jest jich tolik třeba a kde by mohli svou schopností a zkušeností tak platné služby konati. Jsou mezi nimi agitátoři, organisátoři, řečníci i ti, kteří obratně perem k  srdci a rozumu dělníků působit dovedou.

Soudruzi! Česká dělnická strana v Americe se znovu po konferenci v Chicagu zreorganisovala. Ona emancipovala se od živlu, který ji demoralisoval, dusil a před celým světem v nevážnost uvrhoval. Ona založila si svůj nový vlastní zásadní organ a zahájila novou činnost! Soudruzi, vy všichni, kteří se zásadami anarchisticko-komunistickými souhlasíte, ale z důvodů rozličných až dosud hnutí českých anarchistů jste se vzdalovali, vás všechny vyzýváme jménem naší svaté věci a solidarity, byste vstoupili opět v činnost a jako kdysi, tak opět pracovali k urychlení radikální změny společenského systému, k vydobytí svobody všech a pro všecky. V našem novém hnutí není žádných ,,bossů“ ani „autorit,“ nýbrž jen rovnoprávných soudruhů a pracovníků. Přistupte k nám a budete všichni, kdož s poctivou vůlí přicházíte, ode všech vítáni!

Dělnické listy č.3, 18.11.1893

SOCIÁLNÍ POMĚRY PŘÍTOMNÉ DOBY (1893)

Pracující lidstvo úpí jíž celá tisíciletí v nejhroznější porobě. Po 6000 roků, jak daleko totiž dějiny člověčenstva sahají, žily velké massy lidstva stále v otroctví a bídě. Miliony lidí museli se spokojit s  hrstí rýže, později s několika sousty černého chleba a konečně jen s pára zemčaty, aby deset jiných v přepychu váleti a jako cesarové vládnouti a počínati si mohli. Tak bylo po dlouhé věky a je až podnes. Než jednou markantní známkou liší se ta dnešní společenská bída od všech dřívějších: ona jest v celé své bolnosti pociťována. Ta všecka utrpení jsou většině trpitelů známa; tito je v plné míře cítí a každý z nich ví, že trpí neprávně, že se mu činí to největší bezpráví, že mu při nejmenším přináleží to samé právo na život a požitky světa jako každému jeho nejbližšímu lenošnému břichopásku a prostopášníku, který, aniž by pracoval, přece plným douškem užívá všech požitkův a rozkoší a při tom ještě marně denně rozmrhává víc než 10—100—1000 jiných k životu obdrží. Ano dnes jest již veliké množství proletářů, z  nichž jeden každý ví, že je potřeba jen odhodlané, pevné vůle těchto moderních otroků a jisté vytrvalosti k úplnému osvobození všech.

Za dnešní doby není nic záslužnějšího, vděčnějšího a potřebnějšího, jako líčiti protivy dnešní společnosti, jako poučovati ty otroky práce o jejich bídě, o jejích právech a povinnostech a ukazovat všemu světu, jak zde děsná, nezasloužená bída a klopota řádí v massách pilných a blahoplodných dělníků a tam zase, jak v kruzích ničenných povalovačů a cizopásníků úžasný, oslepující přepych, nádhera a bohatství se rozhosťuje a množí každým dnem. Že dole na ulici ve sněhu a za třeskutého mrazu zimní nocí stojí 8leté plebejské dítě v pavučinovém obleku — ne — hadrách — a každého kolem jdoucího s pláčem prosí, by koupil zápalky nebo jiné drobnosti, až do ranního šera, kdežto nahoře „ve prospěch chudých“ v lesklých palácích a sálech se tančí a šampaňské pije, to je ze všech těchto smutných obrázků ještě ten nejmenší.

Není potřeba býti zrovna žádným básníkem abychom té děsné bídě porozuměli; vždyť jí každou minutu máme před očima, cítíme jí, nahmatáme jí, dýcháme jí ustavičně. Víme, že statisíce lidí volá o práci a chleba, že každý den tisíce mužů a žen bídou k zoufalství dohnáni, sahají k sebevraždě, aby násilnou smrtí učinili konec všemu bolu, utrpení a smrtí zdlouhavé. Jak to bude dopadat v příští zimě? My víme a je to každému známo, že na sklonku 19. století lidé, živoucí tvorové z masa a kostí zrovna jako my, naší to bratří, hladem a vysílením mrtvi na ulicích padají. Je známo, že nespočetné množství jiných, kteří by rádi pracovali a poctivými zůstali, z pola nazí, bosí, hladoví a bez přístřeší den co den, co „trampové“ (tuláci) bloudit a štváti se nechat musí z místa na místo a v tomto děsném postavení žádají, aby dáni byli do žaláře, neboť tam jsou daleko lépe zaopatřeni než na svobodě v bohaté a volné společností.

Slyšte to všichni! — dnes dávají tisíce lidí přednost žaláři před svobodou — před tou vaší vychvalovanou svobodou! — Tato skutečnost dokazuje lépe než tisíce anarchistických agitátorů, jaká ta vaše svoboda jest a jakou má cenu — pro nás chuďasy!

My víme, že nesčetné množství jiných, společností zanedbaných a zkažených, neustále zápasí mezi dobrou vůlí a pokušením: loupiti a vražditi anebo bídně zahynouti — neboť chtějí a potřebují chleba. Je známo, že žádné z oněch děsných, hrůzostrašných líčení není přehnáno, které soucitná srdce vždy a vždy vypisují, ale vždy a vždy vidí, že volání jejich jest hlasem volajících na poušti.

Panující společnost ví, čte a slyší o sebevraždách otců a matek rodin, kteří tu děsnou bídu nemohli déle snéstí; ona též ví, že noc jako noc mladé ženy a dívky tělo a vnady své prodávat musí, protože nemají jiné prostředky k opatření si životních potřeb a hlad je trápí. To vše jest jí známo, ale ta „honetní“ a panující společnost toho nedbá! Ona jde pohodlně a bezstarostně starou cestou dále. Avšak jakkoliv tato cesta hladce dlážděna jest, ona přece vede s kopce — k propastí! Neobrátí-li společnost v opačný směr, dožije se za nedlouho, možná že dříve než se toho naděje, velké katastrofy. ….

Ženy nemajetných, namísto aby v milé domácnosti věnovat se mohly domácím pracím a výchově svých dítek, musí lopotit se těžkou a nezdravou prací v továrnách a průmyslových závodech a rozmnožovat mamon kapitalistů. Namísto mužské mládeži poskytnout času a příležitosti, aby tělo i duch jejich stejnoměrně vyvinouti se mohli, zapřahají se slabí a nezralí mladíci v železné jho, často jíž dříve, než odrostlí škole. A mládež ženského pohlaví? Ta je v tom dnes ještě hůře! Ta pracovat musí ještě za mnohem horších podmínek a za mnohem nižší almužnu, jíž se říká mzda a jest dosti netvorů kapitalistických, kteří nejsou spokojeni jen pracovní sílou dělnických dívek, nýbrž oni donucují svou nemravnou mocí tyto ubohé tvory, aby jim i vnady a čest svou zaprodaly za tu jedinou „milost“ a „odměnu“, že smí u nich slabé síly své ničit těžkou dřinou.

Krev člověku vře v srdci a je těžko v  zuřivém rozhořčení nezatínat pěstě, když vidíme a cítíme takové hanebnosti. Věděti, že budoucnost, která tajemně v panně dřímá, vražděna jest, že miliony matek příštího pokolení otravovány jsou a zdraví jejich ničeno, jen aby několik tisíc kapitalistických necitů mamon svůj rozmnožovalo — v pravdě, vědomí naplnit musí každého, kdo není dosud úplně otupen ošklivostí a hrůzou před společenským pořádkem, jehož symbolem je kříž křesťanstva a desatero židovstva.

Jako tažné koně, odměňuje tovární paša své dělníky; ne dle zásluhy a dovednosti, ne s přátelskou laskavostí u vědomí, že ne on je, nýbrž oni jeho že živí, nýbrž dle železného zákona mzdy, který byl jíž sice dávno poznán co nespravedlivý, ale vzdor tomu se klidně v celé jeho ohavnosti používá.

Bída chodí kolem paláců, z nichž na ní sálá blahodárné teplo, světelný jas, lesk, nádhera, přepych, blahobyt, štěstí a radovánky, kdežto ona, doma mezi čtyřmi špinavými, vlhkými a studenými zděmi krčí a třese se zimou a hladem. Časopisy přináší každý den zprávy o skvělých hostinách, banketech a hodech, které tisíce a statisíce stojí, ale tisíce chudých rodin marně volají po — bramborách a chlebě. Na boulevardech, v Central Parku a na ulicích bohaté čtvrtě rachotí překrásné kočáry a povozy s vypasenými a vyfintěnými pány a dámami, kdežto mezi dělníky a dělnicemi na cestě z práce k domovu mnozí churavostí a vysílením sotva na nohou se drží.

Věru, za takovýchto okolností je těžko zůstati chladným! Může tu být člověk, který přináleží k těm, jež vše to trpí, spokojeným?

Více však skoro ještě než toto na odiv stavění bohatství a nádhery, té milionové loupeže, pobuřuje ono hanebné nakládáni panujících boháčů s třídou pracující. Tato poslednější je úplně bezprávnou a odkázána na milost a nemilost prvnější. Co panující třída ve velkém neustále provádí, jako velkoloupež, hromadnou vraždu, všestranné vykořisťování a zločiny všeho druhu, aniž by za to trestána byla, to již při pouhém pokuse přísně, barbarsky trestá se na každém, kdo přináleží k třídě proletariátu. Boháč, který loupí miliony, jest za to považován a prohlašován za „chytráka,“ chuďas, který z hladu ukradne housku, co sprostý a nebezpečný zloděj uvržen na dlouhou dobu do žaláře! Kapitalista může beztrestně dát povraždit celé množství dělníků, ba za to se mu dostane ještě se strany státních úřadů a panující třídy všeobecné pochvaly, ale dělník, jeli donucen bránili svůj život, svou existencí, na níž mu loupežný kapitalista sahá, je za to uvržen do žaláře, nebo na popraviště odvlečen. Tak vypadá to „stejné právo“ všech před zákonem ve skutečností!

Chuďas jest všude a vždy, neustále potlačován, znásilňován, trýzněn, snižován a šizen, nikde nenalezne práva, spravedlnosti nebo zastání. Všude naráží jen na to největší nepřátelství a bezcitnost! A jak drze a brutálně nakládá s ním jeho utlačovatel v práci, ten tak zvaný „chlebodárce?“ Všecka lidskost musí se v člověku vzbouřili!

Avšak duch odporu, touto neslýchanou tyranií panujících vyburcován, prolétá již světem a vybízí námezdné otroky k boji za osvobození. Železná pěst 19. století, ta pěsť probuzeného a vědomého proletariátu, buší silně na brány hradů loupežného rytířstva, tak že se samy jejich základy otřásají. Zaslepené a mocí a slávou omámené a rozkoší opojené panstvo nedbá však toho; ono spoléhá se na staré prostředky násilí, na svou policií a vojsko, na žaláře a šibenice. Ale dějiny učí, že i tyto prostředky jíž často selhaly, když tyranie a barbarství panujících dosáhly svého vrchole. A pak zachvácena byla vždy společnost děsnou bouří, jež ničila vše, co pokroku bylo na překážku. K těmto koncům schyluje se též nynější společnost, jejíž katastrofa a záhuba bude ještě mnohem děsnější, než oné zhýřilé a ukrutné společnosti francouzské, na konci minulého století.

Kdo seje vítr, sklízí bouři! Kdo neustále vede boj, v boji zahyne! Pracující lid jest od přirozenosti lidem pokojným, on hledí si jen plodné práce a přeje si mír a svobodu, ale když se mu vše toto i právo na holou existenci upírá a béře, ať nikdo se nediví, že v zoufalství svém sahá k sebeobraně!

Dělnické listy č.2, 11.11.1893

CO CHCEME (1893)

Člověk nežije na zemi ani z vlastni vůle, ani proti ní. On jest jednoduše zde a jelikož tu jednou na té zemi je, má náklonnost a též přirozené právo k tomu, žití své tak dlouho dokud trvá, učinit si co možná nejpříjemnějším. Ku příjemnému žití v základě vzato, není příliš mnoho třeba. Není k tomu nic více potřeba, nežli jistota životních pramenův a k životu i se stanoviska dnešní kultury vzato, není toho mnoho třeba. Je k tomu ovšem třeba více nežli většina lidu fakticky má, ale v porovnáni s možností výrobnosti a tvořivosti lidstva je toho velmi málo. Neboť velkým dobrem kulturního vývinu a pokroku jest, že poměr mezi potřebou a výrobnou možností vytvařuje se vždy ve prospěch poslednější, to jest, lidstvo dovede vždycky více vyrobiti, vytvořiti a opatřiti, nežli spotřebuje lidstvo se svou nynější inteligencí, svou vědou, svou technickou zručností, svým ovládáním přírodních sil dovede daleko více vytvořit nežli skutečně spotřebovat může.

Člověk nežije na světě věčně a z toho, co v životě svém vytvořil, nemůže nic s sebou vzíti, když jej příroda života zbavuje. Kdyby tedy člověk měl existenci svou zabezpečenu, tu nepotřeboval by ani spořiti ani starostmi o budoucnost se trápiti. Vmysleme se na okamžik do takového stavu, v němž člověk v každé době jest jist, ze bude mít vždy vše, co k životu potřebuje, jak je to dnešní a postupující kultuře lidstva přiměřeno. Uvažme tedy, že za takového stavu nestává žádné potřeby hromaditi bohatství a že není následkem toho ani žádné bázně bohatství ztratiti, že starosti o denní chléb, obydlí, oděv, práci, starosti obchodní atd. v takovémto stavu odpadávají a rozum nám hned sám poví, že v takovémto stavu musela by zavládnout mezi lidem všeobecná blaženost, spokojenost a štěští.

Nuže, a teď se ptáme: je v pravdě takovýto stav společenský nemožný? A proč by se lidstvo nemělo snažiti dosáhnout takovéhoto stavu čistého blaha a štěstí? A dále: je snaha po domožení se takových poměrů šlechetnou nebo zločinnou? Ať nám odpoví na tyto tři otázky protivníci a nepřátelé našich pokrokových, lidomilných a poctivých snah, tak upřímně a věcně jako my je zde klademe.

Celé snažení lidstva soustřeďuje se bez toho jen na dosažení šťastných životních poměrů. Neštěstí ale je, že roztřídění společnosti na kasty s velkými, menšími a žádnými právy snahy tyto kazí, neboť privilegovaní sobíci snaží se zajistit pouze sobě blažený, šťastný a bezstarostný život, ovšem že na úkor ostatních.

Avšak veškeré lidstvo, každý jednotlivec má právo domáhati se toho nejvyššího blaha a štěstí na zemi, ovšem že s tou podmínkou, aby životní zájmy a blaho a štěstí ostatních nepoškozoval. Lidé jsou jednou na zemi a proto chtějí žíti zde co nejpříjemněji. Hlavni snahou lidí jest, aby si utvořili a zajistili příznivější existenční podmínky.

Tyto snahy jsou základem všeho lidského jednání a konání. Tyto snahy mají ale ve společnosti, jak je dnes zřízena, formu boje a to tuhého boje.

Snažení po domožení se největšího blaha a zajištění existence není společné, nýbrž jeden každý hledí, bez ohledu na ostatní urvat sám pro sebe co možná nejvíce. Ve světě je všeho dost, tak že by všichni bezstarostně a spokojeně mohli žít a ještě by byl přebytek zásob, ale následkem sobeckého boje má jedna a to menší část lidí víc než potřebuje a ostatní a větší část zápasí neustále s bídou a nedostatkem; schází ji mnoho i z toho nejnutnějšího co k životu potřebuje.

Proto to snažení po domožení se příznivějších existenčních podmínek, které tak úzce s životem je spojeno, že tak dlouho, dokud bude lidstvo na zemi žíti, nepomine, nepřestane existovat.

A když toto lidské snažení nemůže dosáhnout svého cíle v jednom způsobu, pokusí se ho dosáhnout způsobem jiným.

Ta doba jednou přijde a přijít musí, kdy lidé nahlédnou, že to s dosavadním nerozumným zřízením dále nejde, a že budou šťastnější, když pokojně budou užívat plodů přírody a lidské píle společně, nežli vésti o ně zarputilý boj. A to jest také co my chceme, co se snažíme dosáhnouti. Ovšem, že tyto naše snahy bez tuhého boje nás k cíli nedovedou, protože třída, jež vlastní všecky prostředky výrobní, přírodní a tedy existenční, toho po dobrém ve prospěch celku nevydá a musí být teprve k tomu mocí naší donucena. Ona je ale také zodpovědná za všechny boje, které společnost lidskou v budoucnosti očekávají.

Dělnické listy č. 3, 18. 11. 1893

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: DĚLNÍKŮM (1893)

Mužové, ženy – otroci práce,

proč naříkáte, věšíte hlavu?

Že kletbu bídy našemu stavu

vyřkli sám bůh i zeměvládce?!

Že nám útrapy v úděl jsou dány

a parasiti našimi pány

stali se dávno ve světě celém

a my otroky duší i tělem?!

Že život náš jest smrt jenom dlouhá

a radost pro nás v světě že není,

pro nás že zbývá jen utrpení

jemuž se tyran směje a rouhá?!

Bratři a sestry utřete slzy,

zvedněte směle ztrápenou hlavu!

pomozte bojem k svému právu,

jež vám uchvátil násilník drzý!

Odvahu v mysl, meč práva v ruku,

v řady odbojných vstupujte jen pluků,

V srdce svá lásku ke svobodě vemte

a rudý prapor nezapomeňte!

A směle pak v boj, za anarchii –

svobodu pravou nejčistších forem,

by konec robské byl mizerii

a dělník stal se volným zas tvorem.

Toť přímý směr je tvé pravé cesty

k osvobození, zhnětený lide!

a domůžeš se blaha a štěstí!

Pryč s pokorou a shrbeným hřbetem,

jen smělost sluší dělnickým dětem!

V ruce když meč a jasno v hlavě,

tu dobyde se právo vždy hravě.

Nuž proletáři, vzchopte se k dílu,

pracujte nyní ve prospěch vlastní,

vždyť máte k tomu právo i sílu:

zřiďte svobodu, budete šťastní!

Báseň otištěna v Dělnických listech č. 2, 11.11.1893.

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

PAMATUJTE NA SVÉ MUČEDNÍKY (1893)

Opět nadešel památný 11. listopad, den lásky a záští, den smutku a bolu všech utlačených lidí celého světa, ten velký pátek nové doby, v kterýž před šesti roky pět nejšlechetnějších mužů z lidu, pro věc, pro osvobození proletariátu, své životy obětovat museli.

Ano, opět nadešel den, který co němý upomínatel a prorok mocným dojmem budí a budit bude veškerý zotročený a po svobodě toužící lid k hlubokému a vážnému rozjímání. Tento den jest Mene Tekel pro celou panující třídu.

Dne 11. listopadu 1887 spáchán byl na pracující třídě v Chicagu pateronásobný justiční zločin, jež jest jedním z nejděsnějších a nejhanebnějších v devatenáctém věku! Rukou kata zničeno pět životů nejšlechetnějších mužů nové doby, kteří vroucí láskou k všemu lidu a ku svobodě puzeni, jako apoštolové lidskosti a pokroku slovem i tiskem pracovali k odstranění všeho tělesného i duševního otroctví.

Tam na té šibenici chicagské, rukou kata zardoušena měla být zároveň s životy Augusta Spiesa, Alberta Parsonsa, Louisa Lingga, Adolfa Fischera a Georga Engela volná myšlenka a genius svobody a pokroku. Jaká to hanebnost! Jaký zločin! Jaká smělost a zaslepenost té panující třídy!

Což myslí dosud tato zaslepená, lidovražedná a pokrok zadržující třída, že duch a myšlenka dá se opravdu spoutat, věznit nebo zardousit s těly její šiřitelů? Není většího klamu nad tento! Ty hranice Jana Husa, Münzera, Giordana Bruno, ty mučírny a vražedné orgie španělské inkvizice, řádění ukrutníka Alby v  Nizozemsku, ty stonásobné vraždy vládních katanů v Rakousku, Německu, Rusku, Itálii, Španělsku, Francii atd., nedosvědčuji všecky, že idea pokroku a svobody se žádným násilím ani zločinem vraždy, zničiti nedá?!

O idea pokroku a svobody je mocnější než všecka moc vládnoucích tyranů, než moc samotné šibenice! Ona vítězně přes hroby a mrtvoly padlých mučedníků, přes popraviště a bojiště a kolem žalářů kráčí stále ku předu, až dostihuje svého cíle. Tak dokazují samy dějiny. A proto i onen monstrosní zločin 11. listopadu nedovede zadržet vítězný chod pokroku a svobody, jež obsažen je v ideích a hnutí proletariátu, v ideích moderního socialismu! Každá světoborná idea, jejíž mravním základem je pokrok a lidskost, rozšíření svobody a blaha veškerenstva, jest přímo nepřekonatelnou a jakmile posvěcena byla krví a životy mučedníků, stává se mocí, jíž žádná násilná moc odolati nemůže!

Američtí katané mohli se již přesvědčiti za těch 6 roků od doby svého zločinu, že zničení anarchie zavražděním pěti apoštolů jejích nedosáhli! Oni se mohli přesvědčit a ještě se přesvědčí, že tím jen sobě a zločinnému panství uškodili a pád svůj urychlili! Ten zločin jejich jest věčnou a hroznou obžalobou pro ní, který již nikdy více neodčiní a nevymažou z dějin lidstva. Ten 11. listopad jest a zůstane na věky jejich hanbou a nepřestane jí býti ani potom, až za něj zaslouženou odplatu vezmou.

Panující třída americká, svým hanebným procesem a popravením pěti šlechetných a nevinných mužů dokázala jen, že ta její ústavní svoboda mínění, slova, tisku a shromaždování jest drzou lži a že v  Americe zrovna jako na Rusi vládne ten nejděsnější barbarismus a že ještě dnes, na sklonku 19. století, smí býti lidé pro své myšlenky, pro své přesvědčení a pro své mínění věšeni, jako v dobách tmavé noci nevědomosti a církevního i světského barbarství!

Panující třída americká zavražděním pěti mužů, pracujících ku svobodě, vyťala celému lidstvu políček a vyzvala všecky utlačené a všecky svobodáře k boji a pomstě. Následky toho stihnou jenom jí a ona je za ně zodpovědná!

Když vzpomeneme na onen den, na onen děsný zločin a na ten jásot a řev katanů, když vzpomeneme na tu otupělost a lhostejnost dělnických mass, ba i souhlas amerických dělníků a jejich nepoctivých vůdců se zločinem tím, tu srdce naše svírá se mocným bolem a zoufalost pokouší se zmocniti se rozumu nad tou zaslepeností a zbědovaností amerického proletariátu! Ten lid pracující, jehož největší přátelé a obhájci zmírali rukou katovou na šibenici, ve své nevědomosti, otupělosti a fanatismu, nepochopil, že tou oprátkou katovou mají být zardoušeni nejen jeho přední bojovníci, nýbrž i jeho svoboda, mínění slova a shromažďování! Ta velká otupělá massa dělníků považuje ještě dnes většinou zavraždění chicagských anarchistů za čin spravedlivý a schvaluje dílo svých vlastních katanů, kteří stejně, jako ty anarchisty i je všude pronásledují a vraždí, kdykoliv se opováží třeba jen tu nejnepatrnější část svých práv žádati. Tak daleko ohloupili vládnoucí třídy ten pracující lid!

A vůdcové toho lidu ? Ten Henry George, ten Powderly, ten Gompers, Arthur a sta jiných? Byli ti moudřejší a spravedlivější? O nikoliv. Ti právě byli těmi největšími fanatiky, ti právě zločin chicagských katanů nejvíce schvalovali! Tito vůdcové amerických dělníků, kteří mají na lid svých organisací rozhodující vliv, zachovali se ve slepotě a nevědomosti své ještě bídněji! Oni svým a svých organisací vlivem mohli zabránit tomu pateronásobnému zločinu, kdyby byli po zvedli svého hlasu a byli zahřměli na ty chicagské katany: „Zadržte, vy vrahové! Ti nevinní a šlechetní bojovníci proletariátu nesmí být zavražděni! My, ty miliony jejich bratrů, tomu nedovolíme!“—Ale ti nevědomci tak neučinili, naopak, oni stejně s tou fanatickou panující lůzou volali: „Ukřižujte! Oběste je !“ A tak se také stalo.

Od doby té uplynulo plných šest roků. Dosud není valně k pozorování, že by pracující lid americký anglického jazyka chápal význam 11. listopadu. Ohromná většina této zotročené třídy dosud nachází se v oné děsné otupělosti a bezcitnosti a cit uražené spravedlnosti doposud se v  ní neprobudil, ačkoliv za těch posledních šest roků častována je ranou za ranou rukou svých katanů. Jen v malé části inteligentnějšího lidu zdá se probouzeti vědomi a poznání, že dne 11. listopadu 1887 spáchán byl v Chicagu ne čin spravedlnosti, jak kapitalistický tisk a obhájci panující třídy národu americkému namlouvají, nýbrž zločin, justiční vražda v  nejhroznějším smyslu, zločin, který jest věčnou hanbou americké republiky. Ze řad této inteligentnější třídy vychází již hlasy na veřejnost, které celý ten chicagský proces a popravu našich dělnických mučedníků staví do pravého světla pravdy. A tyto hlasy mají mocný význam, poněvadž to nejsou hlasy nenáviděných anarchistů nebo socialistů, nýbrž hlasy příslušníků nejbohatších a nejmocnějších kruhů této republiky! Hlasy tyto účinkují proto též na massy amerického občanstva mocným dojmem a nezůstanou dojista bez dalekosáhlých následků. Hlasy těchto opravdu nestranných, poněvadž k samotné třídě vládnoucí přináležejících mužů, účinkují jako zdrcující obžaloby proti těm, kteří dosud platili za žalobce a soudce spravedlnosti nad mrtvými již anarchisty a nad živoucí anarchií. Hlasy ty jsou zdrcujícím, dějinným rozsudkem nad celým tím soudním tribunálem v chicagském procesu, nad celou panující třídou americkou, z jejíž rozkazu a moci, naší nešťastní bratři a soudruzi zavražděni byli. Soudce Garry, státní návladní Grinnell, všech dvanáct porotců, všichni falešní a zakoupení svědci, všichni kdož slovem, tiskem a penězi pomáhali k odsouzení našich mučedníků jsou nyní sami souzeni a odsouzeni — odsouzeni lidmi z  vlastní třídy své!

Jaký to obrat a jak mocný bude a musí mít účinek pro budoucnost! Jedním z nejpřednějších soudců státního návladního Grinnella, soudce Garryho, všech dvanácti porotců a vůbec veškerých rdousitelů chicagských mučedníků jest sám guvernér státu Illinois, John P. Altgeld, který v červnu t. r propustil na svobodu ostatní tři soudruhy, Michaela Schwaba, Samuela Fieldena a Oskara Neebeho, z nichž první dva na doživotí a poslední na 15 roků do žaláře odsouzeni byli.

A tento guvernér, co nejvyšší výkonný úředník státu Illinois, v němž onen justiční zločin spáchán byl, prohlásil ve svém milost udělujícím obšírném spise, že po důkladném prozkoumání soudních akt a zralém uvážení všech okolností před i v  době dlouhého procesu, přišel k tomu nezvratnému přesvědčení, že chicagští anarchisté neměli žádný spravedlivý a nestranný soud, nýbrž že celý proces od počátku až do konce veden byl stranicky, že soudce Garry a státní návladní Grinnell použili všech nemravných a nezákonitých prostředků k oklamání veřejnosti jen za tím jediným účelem, aby nespravedlivě obžalovaní anarchisté za každou cenu k smrti odsouzeni byli. Guvernér Altgeld dokázal, že i celá porota a všichni svědci byli předně chicagskými kapitalisty již z předu vybráni a zpracováni a za druhé uplaceni, aby obžalované, ať jsou vinní nebo nevinní, odevzdali katu a šibenici! Ano, to vše dokázal guvernér Altgeld v dlouhém dokumentu, který působil jako dynamitová bomba v řadách panujících tyranů a soudce Garry, státní návladní Grinnell a všichni porotci a svědci dosud svíjí se pod účinkem toho rozsudku Altgeldova jako když zmiji na hlavu šlápne. A není se také co divit! Dokud jen dělníci a obyčejní smrtelníci chicagský proces a popravu anarchistů za justiční vraždu prohlašovali, tu ta lidovražedná chátra si z toho mnoho nedělala, neboť co platí u ní sebespravedlivější mínění dělníků a chuďasů? Ani ne tolik, co kňučení k smrti ubitého psa! Ale když John P. Altgeld, který jest nejen pateronásobným milionářem, nýbrž i vynikajícím právníkem a konečně i většinou zvoleným nejvyšším úředníkem státu Illinois to samé prohlásí a právnicky ze soudních akt a jinými dokumenty nezvratně dokáže, tu má to ovšem zcela jiný účinek i význam. Proto to velké zděšení v kruzích katanů a tyranů, kteří tu před celým světem odhaleni jsou co zákeřničtí vrazi, křivopřísežníci a netvoři.

A guvernér Altgeld nezůstal dlouho osamocen. Brzo po něm vystoupil známý americký předák, generál Trumbull, který ve velkém sborníku „Century“ a pak v  sborníku „Arena“ a též on soudci Garrymu, který chicagské anarchisty soudil a k  smrti odsoudil, strhl před tváří celého světa falešnou škrabošku s obličeje a postavil ho tak na pranýř co uplacence a pochopa kapitalistů a co justičního vraha. Generál Trumbull jest též jedním z nejpřednějších mužů americké bohaté a privilegované třídy a též on dokázal, že chicagští anarchisté byli nevinně zavražděni, že již před soudem byl nad nimi vyřčen rozsudek smrti a celý ten proces že nebyl nic jiného, než hanebná komedie. Generál Trumbull dokázal, že soudce Garry a státní návladní Grinnell za každou cenu z rozkazu kapitalistů chtěli obžalované přivést na šibenici a to též dosáhli a že všech 12 porotců byli schválně k tomu vybráni z houfu fanatických nepřátel dělníků a anarchismu a uplaceni z předu i odměněni po vykonané katovské práci za své služby!

Ejhle, takový je nyní vynesen rozsudek nad těmi, kteří před šesti lety dělnické agitátory odsoudili k smrti!

Bohyně Nemesis zasedá již na dějinnou soudní stolici, aby sama a spravedlivě soudila ty, kteří v slepé vášni a nepřátelství proti pokroku a svobodě lidu pracujícího dali se uplatit a potřísnili ruce své krví nevinnou! A soud ten bude vždy přísnější, čím více vědomí lidu se probudí a zaslepenost, zášť a zuřivý fanatismus ustoupí chladné rozvaze!

Nešťastní mužové, vy šlechetní a lidumilní hrdinové proletariátu! Vás ovšem nikdo více k životu nevzbudí! Vy jste zemřeli, vy jste padli za oběť fanatické lůze, vy obětovali jste se pro ten zhnětený pracující lid, pro jehož osvobození jste pracovali, trpěli a dotrpěli! Za to stali jste se mučedníky a jako k mučedníkům pohlíží k vám veškerý pokročilý proletariát a později pohlížet bude celý svět!

Lide pracující, nezapomínej na své hrdiny a mučedníky! Za tu lásku, kterou oni k tobě měli, odměňuj se jim vzpomínkou; za ty oběti, které oni tobě svou prací, působením a svými životy přinesli, odměňuj se jim přijímáním a šířením jejich svobodného učení, nejlépe bude smrt jejich pomstěna! Ta doba není daleká, kdy proletariát celého světa pozná to hrozné bezpráví, jež se na něm stále páše a jak děsný zločin spáchán byl dne 11. listopadu 1887 v Chicagu a v tomto všeobecném poznání nadejde též den tvého konečného vykoupení!

Budiž věčná, nehynoucí památka našim zemřelým a za svobodu padlým bojovníkům! Kdo ctí své šlechetné a za svobodu všech bojující mrtvé reky, ten ctí sám sebe, ten hoden jest svobody!

Dělnické listy č.1, 4.11.1893

ŠÍLENÉ HOSPODÁŘSTVÍ (1893)

„Chceme chleba a práci!“ Tak volají dnes miliony lidi po celé širé zemi. Obzvlášť v Americe, v té nesmírně bohaté zemi, jejíž přírodní bohatství nad všecky jiné země vyniká a přímo nevyčerpatelným jest, slyšeti jest v poslední době tento jediný a srdce rozrývající výkřik : „chceme chleba a práci!“

Ve všech průmyslových městech a střediskách jsou tisícové lidí, živitelé rodin celé týdny, ba měsíce bez práce a proto i s rodinami trpí hlad a bídu. Tento nešťastný hladový lid ve svém zoufalství v  četných místech a u velkém množství pořádal pouliční demonstrace, aby hroznou bídu svou ukázal netečné veřejnosti a panující třídě a tak pohnul jí, aby učinila opatření k zmírnění bídy těchto milionů lidí, aby dala jim chleba a práci.

Avšak panující třída, ta bezcitná a ukrutnická chátra přesycených, kteří nikdy nepoznali co je bída, co je hlad, ta rota, jež žije a tyje z práce dělníků, která je o všecko okrádá a sedí a povaluje se uprostřed naloupeného bohatství, nejen že děsnou bídou bezprácejsoucích nebyla k  útrpnosti pohnuta, nýbrž ona poštvala na hladové demonstranty ještě své ozbrojené praetoriany, svou policejní rotu, která hladem mroucí lid brutálně stloukla, povraždila, rozehnala a mluvčí demonstrujících pozatýkala a soudní inkvizitoři, též službovolní pochopové loupeživých kapitalistů, odsoudili tyto pak na dlouhou dobu ještě do žaláře!

Tak zachovala se panující buržoasie k i dělníkům, volajícím o chleba a práci, ta buržoasie, která celou svou existenci, bohatství a moc jedině děkovati má dobrotě pracujícího lidu, a která v neukojitelné lakotě po větším ještě mamonu celou tu průmyslovou, obchodní, peněžní a pracovní krisi, celou tu bídu a hlad milionů zavinila!

Nikdo přece nebude tak hloupým, aby věřil, že nynější bída a hlad milionů lidí jest nezaviněné neštěstí následkem neúrody, živelní pohromou anebo jinou katastrofou, jak se za starších dob často přicházelo. Každý přece vidí, že právě všeho zboží, potravin a plodin je tak ohromný nadbytek, že se miliony centů masa, obilí a mouky, zelenin a jiných poživatin zkazí a zničit musí, poněvadž není pro ně odbytu, t. j. kupců.

To samé platí i o oděvu a všech jiných potřebách. Ve velkých městech, ku příkladu v New Yorku, Filadelfii, Chicagu atd., stojí tisíce a tisíce obrovských domů, z velké části anebo úplně prázdných, kdežto miliony chuďasů běhají bez přístřeší.

Tedy uprostřed hromad ba pravých hor potravin a bohatství lid trpí bídu, zmírá hladem a každodenně sta zoufalých béřou sobě život sebevraždou!

Nejsou to šílené, kleté poměry?! Není takovéto hospodářství zločinem a hříchem proti zdravému rozumu a lidskosti?!

A ta bohatá, vládnoucí třída, která toto prokleté hospodářství udržuje, která takovýto zločin na lidu páše, ta místo aby se zastyděla, šla do sebe a hleděla zločiny své odčinit anebo napravit, ta ve své zhovadilosti a ukrutnosti přidělává ku starým zločinům ještě nové, když lid, volající po odpomoci a plačící o chleba a práci, dává trýznit a vraždit a uvrhovat do žalářů.

Z této bestiálnosti mohl by ten zubožený pracující lid poznat, čeho všeho je ta rota darmožroutů a lenochů schopna a že nemá od ni nic dobrého k očekávaní. Ale věčně důvěřivé a shovívavé dělnictvo a obzvlášť dělnictvo americké, dá si rozbíjet lebky, trpí hlad a důvěřuje dále, že panující třída a politikáři přece jen „něco“ brzo proň učiní. Panující třída ale zúmyslné nechává jednu část dělníků pracovat až do úpadu a druhou část bloudit bez zaměstnání, neboť tak obě části snáze může udržovat v otroctví svém. A veškeré dělnictvo, pracující i zahálející, trpí bídu a střídavě hlad, neboť nejsou to jen lidé, kteří přes všechnu dobrou vůli práci sobě opatřit nemohou, co volají o chléb, nýbrž jsou to i ti, kteří jsou ještě tak „šťastní,“ že mohou dřít.

A proč ani tito zaměstnaní dělníci nemají dostatek chleba? Protože vyděrační kapitalisté celý užitek jejich práce pro sebe podrží a dělníkům dají jen almužnu, aby — nezbujněli a vždy poslušní jim byli. Tak ku příkladu vezme kapitalistický vyděrač, který nepracuje, větší díl z užitku práce, než jeho 100, 1000 ba i více dělníků dohromady!

„Práce sladí život a činí člověka šťastným!“ tak zní staré pořekadlo. Za stávajících poměrů je to ale ta největší lež. Dnes a po celé věky již je pravý opak pravdou.

Právě ti, jimž by práce nejvíc štěstí a blaha do klína a na cestu života sypat měla, právě ta pracující třída je nejméně šťastna, právě ona je stálým mučedníkem a trpitelem, neboť dělníkům se stále i to- ho nejnutnějšího — chleba — nedostává. Za všecku práci dostává se jim jen kruté bídy, hladu a brutálního pronásledování, kdežto ti, co nic nepracují, oplývají blahem, štěstím a přepychem, protože dělníky o všechen užitek z práce a o všecky přírodní plody a dary okrádají.

Proto je výše uvedené pořekadlo planou frází a drzým výsměchem chudiny. Co plátno je všechno vychvalování šlechetné práce, když ti, co ji vykonávají, co prací všecky potřeby, požitky a bohatství opatřují, sami z toho neobdrží ani tolik, co k uhájeni života nezbytně třeba? Pro tyto lidi je práce jen duševní i tělesnou trýzní, křížovou cestou po celý čas života.

A vzdor tomu všemu, jaký zápas vede se o každé místo práce a z ní vyplývající kus suchého chleba! Sotva že jedno místo se uprázdní, již deset jiných z oné hladové záložní armády nezaměstnaného proletariátu žebroní o tuto dřinu a nabízí těm bezohledným kapitalistickým loupežnikům své síly ještě za menší odměnu.

Je to boj přímo zvířecí a zápas o život, který kapitalističtí dravci způsobují; a v  tomto boji bojuje kapitalismus způsobem zákeřníka a loupežného vraha, kdežto dělník brání jen přirozené právo na život. V tomto zápasu práce s kapitálem podobá se dělník beránku, jenž marně snaží se uniknouti drápům pronásledujícího jej supa. Tento děsný boj a bída pracujícího lidu v 19. století jsou markantní známkou hrozného barbarství panující třídy. Srdce každého nezhovadilého člověka rozbodáváno musí být bolestí při pohledu na ten hrozný stav pracujícího lidu, z nějž si ještě bezcitní utiskovatelé jeho smích a kratochvíli tropí!

A po proletáři, jenž poznal již svou nicotu i své práva a který se snaží dobýti sobě svobodu a povznésti se na stupeň opravdové lidskosti, který pracuje k odstranění barbarství a zločinných poměrů dnešních, hází se kamením a blátem, snahy jeho se ostouzí, překrucuji, tito nejšlechetnější lidumilové a svobodáři se pronásledují, vrhají do žalářů ano i hromadnou vraždou zničiti hledí.

Tak nízko, na stupeň litých šelem poklesla ta panující společnost! Jděte bláhovci! Zápas proletáře nevede se o žádnou nadvládu nebo sobeckou choutku jak to je na straně panující třídy, on vede se jen o lidskost, svátá práva člověčenstva o rovnost, svobodu, blahobyt a štěstí všech. A tyto nejšlechetnější zásady a snahy spočívají hluboko v srdcích jeho. Dělníci nesměli by býti lidmi se zdravým rozumem a citelným srdcem, nesměli by mít žádný cit ani smysl pro právo, spravedlnost, svobodu a pokrok, kdyby těchto svých snah dobrovolně nebo násilím přinuceni se vzdali.

Na takovéto veliké a vznešené ideje nemají potlačující zákony a násilí žádného vlivu, ty se zkrátka potlačiti žádnou brutální mocí nedají. Pracující lid, ten ze všeho vyděděný proletariát, povede svůj zápas o chléb, svobodu a lidskost dále, nedbaje na žádná potlačující opatření a brutálnosti, dokud nebude u svého cíle, dokud nevydobude všech svých práv a v  tomto postupu k svobodě jej nic není vstavu zadržeti.

Dělnické listy č.1, 4.11.1893

O NÁS A PRO NÁS (1893)

Dělnické hnutí mohutní, roste a nabývá vždy určitějšího rázu, na všech stranách vyzouvá se ze svých primitivních forem a přijímá na se opravdové formy revolučního hnutí třídního. Vývoj jeho znamenati je všude a krystalisační proces je v plné činnosti. Kdežto bylo dříve ve svých počátcích všude buď jen svépomocné, dle theorií Schultze-Delitschových, nebo státního a křesťanského socialismu, nebo liberálné-národní, národně-socialní, atd., opustilo nyní většinou již tyto polovičaté a neurčité formy a stalo se velkou převahou ve většině zemí mnohem radikálnějším a opravdovějším.

Dělnické hnutí v Evropě co takové, jest dnes ve svém jádru v pravdě jen socialistické a to dělí se opěť zas jen na dva hlavní směry a sice: na sociálně-demokratický a anarchisticko-komunistický. Ostatní strany a frakce dělnického hnutí jsou jen zlomky a zbytky z prvotního hnutí, které krystalisační proces dosud neprodělaly, ale i ty podlehnou jeho vlivu a nabydou brzo bud přiměřených forem, anebo úplně během doby zmizí.

Socialistické hnutí zmocňuje se proletariátu po celé Evropě a i v té konservativní Anglii, která ještě před nemnohými lety považována byla pro své zkostnatělé konservativní hnutí „trades unionistické“ za iúplně nepřístupnou socialismu, zapouští nyní socialismus všude silné a pevné kořeny, tak že úplné vítězství jeho nad „trades unionismem“ staré školy jest jen otázkou blízké budoucnosti. Tak duch revolučního socialismu postupuje všude na svém pochodu kolem světa a zmocňuje se mozků i srdcí proletariátu.

Jen v Americe pokulhává to v tomto směru o celý hon. Ne snad, že by poměry společenské v hlavním jádru byly zde jinaké než v Evropě, anebo že by zde panovala svoboda a blahobyt všech, které by socialismus a anarchismus činily v  Americe nemožným, jak to representanti a obhájci zdejší panující třídy prohlašují, — nikoliv, zdejší společenské poměry nejsou o nic lepší než ony ve starém světě, ba v mnohých ohledech jsou ještě daleko horší. To žvanění o té zdejší svobodě a o tom blahobytu atd., jsou jen plané fráse. Či netrpí zde miliony lidí bídu a hlad zrovna jako ve starém světě, ačkoliv celá země sype a hromadí nesmírné a nevyčerpatelné bohatství? Či nejsou zde pronásledováni, žalářováni a vražděni dělníci, nechtějíli o hladu dřít a věřit na tu ,.šibeniční svobodu ?“ Vše toto vidí a cítí každý dělník, který jen viděti chce a není úplně otupen. Nosem téměř každý naráží na tyto zlopoměry.

Vzdor tomu všemu ale pokulhává zdejší dělnické hnutí daleko za Evropou. Co toho je tedy příčinou? Proč tomu tak?

Protože americké dělnictvo a obzvlášť to, jež se zde zrodilo, vychováno bylo a mluví anglickým jazykem, vyznamenává se v pravdě beránčí trpělivostí a psovským patolízalstvím vůči bohatým a mocným a směšnou nafoukaností, nesnášenlivostí vůči svým dělnickým bratrům jiného jazyka a nemravnou zaprodajností, sobectvím a ziskuchtivostí, jakož i národnostní záští, děsnou zabednělostí a nepřístupností všem rozumovým náhledům. Americké dělnictvo vychováno je od útlého věku v tom největším národním, náboženském a politickém fanatismu. Ve škole, v rodině, ve společnosti, v kostele, v továrně, na ulici a všude vštěpována jest mu nenávist, zášť a nepřátelství ke všemu, co nemá zřejmou známku „americké moudrosti“, t. j. falše, humbuku a pokrytectví. Proto socialismus a anarchismus, který je ideou staré Evropy, jest mu nesmyslem, ba zločinem. Již pouhé to slovo účinkuje na něho tak popudlivě, že není vstavu chladně o něm uvažovati.

Američtí dělníci věří jen tomu, co jim kněz, advokát, profesor, politikář, a kapitalistický tisk vychválí. Sami svobodně, samostatně o společenských poměrech a jich příčinách uvažovat nedovedou.

Oni nemají dosud žádného pevného třídního vědomí a nepokouší se ani, aby takového nabyli. Oni pracují na své bossy, kteří jsou zároveň bossy politickými a ty mají za své dobrodince a živitele. Těch se bojí, ty poslouchají a od těch všecku spásu očekávají. Oni paradují před politickými švindlery nejhoršího druhu a dobrovolně i za peníze konají jim služby otroků. Oni běhají do kostelů a honí se za všemožným humbukem. Oni pořádají národní, plemenné, náboženské a politické štvanice. Bijou se s dělníky jiných národností o kus chleba, ale proti kapitalistickým loupežníkům nemají odvahu ani ozvati se, když jim tito i poslední sousto od úst ukrádají a krky jim podřezávají.

Když se však někdy přece stane, že někteří z nich chtějí způsobit nějaké opravy, tu obyčejně pro samé stromy nevidí les, nevidí hlavní zlo pro samé malichernosti, tyto a ne hlavní zlo reformovat chtějí a poněvadž to nejde, znova ve starou lhostejnost upadávají.

A vzdor této nicotné činnosti, nebo lépe řečeno nečinnosti, jsou panující třídou pronásledováni zrovna jako radikální dělnictvo evropské, ba ještě více a brutálněji. Ani to malicherné kramaření, jak ho s sebou přináší to zdejší hnutí řemeslných jednot není jim panující třídou dovoleno volně prováděti. Při každé i sebe nepatrnější příležitosti nechá je vládnoucí plutokracie zobuškovať, střílet, vrhat do žalářů, jako by to byla jen rota vzbouřivších se trestanců a nikoli „svobodní američtí občané.“ Než ani podobné massakrace pro nic za nic nejsou vstavu americkým dělnictvem pohnouti a oči mu otevříti. Mimo oněch, kteří takovýmito násilnostmi osobně postiženi byli, nikdo se proti nim ani neozve, ba i tito hubují a nadávají jen několik dní a pak zase upadávají ve starou otupělost.

Co je to jen za lid, že je tak ku svým třídním zájmům lhostejným, že si dá mlčky líbit každé násilí panující třídy ? Co je příčinou této jeho otupělosti, netečnosti a nedostatku všeho smyslu i citu pro spravedlnost a lidská práva? Vinou toho je mizerná výchova a všeobecná korupce a veřejná demoralisace, jíž téměř celý americký národ podléhá.

Americké dělnictvo nachází se pod vlivem a v moci bídáckých darebáků a demagogů všeho druhu, kteří jej balamutí, využitkovávají k osobním sobeckým účelům a svádí jej od pravé cesty. To je kletba zdejšího dělnického hnutí. Dokud tato nebude odstraněna, dokud moc bídáckých demagogů a prospěchářů není zlomena a dokud se zdejší proletariát neemancipuje od těchto koruptních svůdců a uplacených pochopů kapitalistických, dotud nepřijde to zde rozené americké dělnictvo k poznání svých práv a povinností, dotud nenabyde důvěru v sama sebe a nepochopí, jaká moc spočívá v solidárním hnutí mezinárodního proletariátu a v zásadách revolučního socialismu. Jak dlouho tento smutný stav ještě potrvá?

Dle toho může každý pochopit, jak obtížné postavení mají zde anarchisté v  zemi, kde je lid vrtohlavý jako ovce a nechá sebou zacházet jako stádo dobytka, aniž by to pozoroval, aniž by poznával, že je karabáčován a honěn na jatky! Věru, kdyby hnutí dělnické v Evropě nečinilo ve všech zemích tak obrovské pokroky — zde museli bychom nad tou mizérií zoufati!

Avšak ty obrovské výsledky a mohutnění revolučního dělnického hnutí v Evropě, sílí nás i zde a nedají nám zmalomyslnět. My víme, že povel a počátek k revolučnímu boji vyjde z Evropy a strhne pak proletariát všeho světa k sociální revoluci, která se na všecky civilisované země roz- šíří. My víme, že i Amerika, vzdor vší té nynější lhostejnosti dělnictva, dřív nebo později bude socialismem dobyta jako všecky ostatní země, kde vládne moderní civilisace.

Proto máme dosud odvahu a nezlomnou vůli dále trpělivě pracovati, proto neustáváme a neustaneme volati k našim soudruhům; neochabujte v agitaci! Neztrácejte důvěru a mysl! Nepozbývejte naděje a víry v naší svatou věc a její zásady, že v době několika minulých let nedocílili jsme v Americe takových výsledků svou agitací, jakých jsme očekávali a jakých bysme se byli v každé jiné evropské zemi dodělali!

Každý soudruh, každý náš agitátor se přesvědčil a ví, že v Americe je stokrát obtížnější agitace a působení než v Evropě. Proto kdo v této podivínské a zabednělé zemi rozžehne světýlko v kotrbě jen jediného člověka, vykonal pro hnutí revolučního socialismu více, než kdyby byl v  Evropě poučil, zagitoval a získal hnutí sto proletářů. Tento výrok není přehnaný, ba spíše ještě mírný a každý agitátor nám dá za pravdu. Máme ale zoufat a hodit flintu do žita? Máme úplně zmalomyslnět, jako sta našich starších soudruhů? Nikoliv. Jen pevná vytrvalost dodělá se výsledků. Že se nepodařilo přistěhovalým a řeči a poměrů neznalým agitátorům v době jednoho desítiletí v zemi podivínů a humbukářů, sobců a pokrytců, v zemi korupce a totální veřejné demoralisace utvořit silnou, sociálně revoluční armádu, jest sice politování hodné, již k vůli těm velkým obětem, ale proto přece není potřeba soudruhům zoufati a z bojiště utíkati. Naše věc i zde kráčí ku předu, ovšem že zvolna, za to ale jistě.

Naší soudruzi a agitátoři, obzvlášť ti z  mladších, nesmí zapomínati, že i počátky socialistického hnutí v Evropě byly velmi obtížné a těžké! Jak dopadalo to se sociálním hnutím v Evropských zemích ještě v letech sedmdesátých! Tenkrát bylo evropským socialistům také těžko agitovat, ačkoliv se nedá upřít, že i v době nejhroznější lhostejnosti a policejní persekuce v počátcích socialistického hnutí v Evropě, neměli agitátoři socialismu nikdy a nikde tak obtížné postavení a tolik překážek a obtíží k překonávání jako v Americe. Následkem a v uvážení toho všeho, každý kdo zde na svém místě vytrvá, kdo vzdor tomu všemu dále pracuje, agituje a působí a neztrácí ani důvěru a lásku k věci, ani odvahu k dalším zápasům, činí se tím více o dělnické hnutí zasloužilým, zasluhuje dvojnásobně uznání a všemožnou podporu v tomto obtížném díle.

Proto voláme k vám soudruzi a přátelé, k vám bojovníkům svobody, rovnosti a pokroku: „Neochabujte, neztrácejte mysl ani důvěru, nýbrž se zvětšenou ještě úsilností zahajte agitaci! Seskupte se všichni pod prapor náš, pod prapor lidskosti a svobody, pod ten rudý prapor všech utlačených, pod nímž již tolik reků bojovalo, dosud bojuje a konečně zvítězí! Agitujte slovem i tiskem a pamatujte, že dobré, zasadní časopisy a brožury jsou k agitaci nejlepším prostředkem!“

Pryč se vší rozmrzelostí, lhostejností a pohodlím i nedbalostí! Vzhůru k činnosti a k zápasu! Všecky pochybnosti a výmluvy stranou! Povinnost volá, nuže mužové práce, spějte v řady a v před, za jasným cílem ku spáse nás všech! Naše věc jest spravedlivá, poněvadž směřuje k tomu, aby lidskost, svoboda a pokrok konečně přišly k trvalé platnosti a ona vzdor všemu protivenství, překážkám a pronásledování zvítězí!

Dělnické listy č.2, 11.11. 1893

DOPIS LUDVÍKA RAIMUNDA Z CLEVELANDU DĚLNICKÝM LISTŮM (1893)

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Byli jsme překvapeni Vašim dopisem, kterým nám dáváte vědět, že náš dlouho očekávaný bojovník za práva utlačeného proletáře „Dělnické Listy“, dne 1. listopadu t. r. v život uveden bude.

Dlouho jsme volali, by naše česko-slovanská dělnická strana měla svého tlumočníka a rádce, který by nás vzájemně dohromady pojil a naše volání nebylo marné. Nuže, bratři dělnici! podejte si mozolné pravice k společnému dílu, pryč s veškerou osobní záští, stůjme co jeden muž kolem našeho nového bojovníka a odrážejme všecky útoky kapitalistických dravců naň činěné a podporujme duševně i hmotně tento pro nás důležitý podnik, aby naši nepřátelé seznali, že proletář jest též něco více schopen, že nechce dělat jen ustavičně otroka kapitálu, nýbrž že chce též svá práva.

My vítáme z plna srdce našeho nového bojovníka „Dělnické Listy“ do našeho středu a přejem mu na této obtížné dráze mnoho zdaru!

Za Český dělnický vzdělávacá spolek Karel Havlíček Borovský

Raimund Ludvík, tajemník

Cleveland, 30. října 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.1, 4. 11.1893

OD BŘEHŮ MICHIGANSKÝCH (1893)

„Onen čas přijde, kdy naše mlčení mocnějším bude nežli ta slova, jež vy dnes rdousíte“! — Tak pravil náš nesmrtelný bojovník za práva a svobodu všech utlačených, August Spies, na popravním lešení, ku svým vrahům a celé panující třídě. A dnes, po šesti letech začíná panující chátra sama uznávat pravdu slov těch, neboť tento zločin americké plutokracie, jemuž v dějinách není rovno, hryže černé svědomí našich otrokářů, takže ni jediného dne nejsou jisti, že zotročilý proletář za veškeré zločiny na něm i na jeho předních bojovnících spáchané, je k soudu nepředžene a jim spravedlivý trest neusoudí.

Ano, nevinná krev našich pěti soudruhů — Spiese, Parsonsa, Linga, Fischera a Engela — nebyla nadarmo prolita, ale ona zmrvila půdu, na niž o mnoho mohutnější revoluční hnutí klíčí, nežli klíčilo před sedmi roky a též tato nevinná, kapitalistickou bestiálností prolitá krev, o mnoho více přispěla ku rozšíření učení komunisticko – anarchistického, nežli by byly přispěli celé haldy dělnických brožur a nežli všecky řeči těmito hrdiny ku pracující třídě držené!

Neboť tímto zločinem přišlo americké dělnictvo ku přesvědčení, že nemá nic jiného od panující třídy k očekávání, nežli to nejhnusnější otroctví a přesvědčilo se, že panující třída se skládá z těch nejkrvelačnějších dravců v lidské podobě, která, když se jedná o zkrácení jejích výsad, chápe se těch nejhnusnějších prostředků, by zubožený lid, jež dává najevo svou nespokojenost, pokořila a v jeho drahocenné krvi se pohledem vykoupala.

Ona známá a pro panující třídu osudná slova : „Naše mlčení mocnějším bude, nežli slova, jež vy dnes rdousíte“, která zdobí Waldheimský pomník, ukázala se již pravdivými tohoto roku, kde naše chicagské dělnictvo 10.000 podpisy odsoudilo nezákonitou vraždu na našich pěti mučednících spáchanou, jakož i všecky soudní vrahy; ona slova se ukázala pravými, když nejvyšší hlava státu Illinois, guvernér Altgelt naše tři soudrahy — Schwaba, Fieldena a Neebeho — z  vězení na svobodu propustil a po prozkoumání celého soudního švindlu se veřejně prohlásil, že jim nedává milost, ale dává průchod spravedlnosti, jelikož ti lidé byli zaprodajnými a stranickými soudci nevině ku smrti odsouzeni, aniž by jim bylo dokázáno, že brali přímého podílu na masakraci Heymarktské a konečně ona slova se ukazují pravými v tomto podzimním období, kde panující chátra chce prosadit pověstného vraha Garryho za soudce, neboť chicagské dělnictvo se organisuje v jeden šik, by tohoto krvelačného ukrutníka papírovým terorem z veřejného života vyhodilo. Ze tento kapitálu zaprodaný rdousitel poctivých a nevinných mužů, jest si vědom své viny a svého kritického postavení před volbou soudců, to dokazuje jeho pojednání v jednom anglickém měsíčníku, jakož i politické schůze, v  nichž ti nejlepší političtí dráteníci jeho bídácký čin z roku 1886-1887 obhajují, takže směle můžeme očekávat, že i tentokráte zločin peněžních banditů bude odsouzen!

Nemesis jest neuprositelná a spravedlivá, neboť to se ukázalo na starém demagogu chicagském mayoru Harrisonovi, který byl nejhlavnějším původcem massakrace na Heymarketu v ’86 roce, kdež se ukázal jako druhý Iškariotský Jidáš, který prodal svého mistra a vydal jej při políbení kněžským a vládním pochopům a tak i tento starý demagog a pletichář vyslal policii na pokojné shromáždění dělníků, kdež sám předtím byl přítomen a s  jeho slovy: „schůze jest pokojná“, dal policejním klackářům znamení, by započali své dílo, načež ihned shromáždění opustil. Tento starý necita i za svého druhého mayorování ukázal pracující třídě, že jest jejím největším nepřítelem, neboť při letošní výrobní tísni, kdy dělnictvo přicházelo v zástupech na radnici žádat jej o práci neb o chléb, vysílal na něj hordy obuškovaných ničemů, kteří do hladového a na pokraji zoufalství si stojícího lidu jako do divé zvěře mlátili. A nejen to, on rozháněl schůze zahálejícího dělnictva i na „Lake Front,“ kdež se vyslovil, že se tam shromažďuje jen evropská „lůza.“ Ano, na tomto starém pleticháři se ukázalo, že jest Nemesis spravedlivá, neboť dne 28. října po 8 hodině večer byl ve svém paláci na Ashland Ave. zavražděn! Tento skutek vykonal jakýsi Prendergast, jež Harrisona několikráte žádal o zaměstnání, jehož ovšem nikdy neobdržel a bezpochyby nemoha o vodě a vzduchu žíti, poslal jednoho z hlavnějších viníků dnešních společenských nepravostí na „onen“ svět. Zde se osvědčilo úplně jedno přísloví, jež zní: „Kdo se rád koupá v cizí krvi, sám ve své zahyne!“

Jak každým, tak i letošním rokem bude chicagské dělnictvo oslavovat 11. listopad a vypraví průvod na Waldheimský hřbitov ku společné hrobce našich pěti, nad níž se skví krásný pomník, hlásající celému světu o ohavném inkvizičním činu, jež byl spáchán majetkovými dravci na sklonku „osvíceného“ 19. století a to též v  „osvícené“ a „svobodné“ severo-americké republice Spojených Států. Onen průvod se bude odbývat v neděli, dne 12. listopadu, kdež se očekává hojného účastenství.

Česko-dělnický vzdělávací spolek čís. 1, činí též přípravy ku veřejné schůzi, by památka našich pěti mučedníků v naší české Plzni byla uctěna. Schůze ta bude v našem místním časopisu „Právo Lídu“ oznámena a tudíž jest záhodno, by naši soudruzi v plném počtu se dostavili, tak abysme dokázali, že doposud v našem těle zdravý duch a zdravá krev, pro náš nejsvětější ideál, t. j. pro nejširší svobodu více než kdykoliv jindy bije!

Ku konci mám ještě prosbu ku všem soudruhům a příznivcům našim, by neúnavně pracovali pro našeho nového bojovníka „Dělnické Listy“, by nabyly v  brzku svého rozšíření, neboť jest to náš jediný orgán ve Spojených Státech, kterýž byl na poslední konferenci, zde v Chicagu odbývané, uznán zapotřebným a tudíž jest to naší mravní povinností, pro tento časopis agitovat a jej podporovat, chceme-li, by naše myšlenka pokračovala ku předu a nabývala stále nových sil!

Themis.

Chicago, 1. listopadu 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.2, 11.11.1893