Bílé sasanky. (Povídání parádní i utrhačné, ale pravdivé.)

Bílé sasanky…

V prvních záblescích jarního slunce hrdě vztyčují svoje hlavinky ze sporé travičky, ručinky rozpínají, vykřiknout chtějí…

Skloň se k nim, polib je, uroň slzu nadšení, ještě se na ně i ohlédni – ale netrhej jich!

Neboť, kdybys se na ně dobře podíval, jako já, viděl bys, že to nejsou sasanky, ale ženy – ženy zářící svojí individualitou a krásnými příklady veliké lásky k životu, lidstvu a svobodě, ženy matky i ženy bojovnice. A ze všech koutů světa jsou, jen českou ženu mezi nimi neuvidíš.

U nás sice máme sasanky – bílé však tu nejsou.

Sasanky v českém anarchistickém hnutí jsou docela jiné. Dovedou býti dobrými milenkami, umí kouřit, pít, bavit, zpívat, všechno dovedou, jen ne být ideovými a opravdovými. Je-li přednáška, přijdou tři, je-li večírek, přijde jich dvakrát tolik co mužů. Na našem venkově totéž: nedělá se jiné, než hraje divadlo, kde řevnivost a domýšlivost ženy jen ještě se stupňuje a výchovný účel je ten tam.

Kdo tu vinen? Rozumí se, že z části i muži. Co na tom, stanu-li se trochu neurvalým a řeknu-li s filosofem Platonem: „Žena je doplňkem muže“. V dnešní společnosti jistě. A je-li doplňkem opravdu, není přímo mojí povinností vyzdvihnout ji z bahna této společnosti na úroveň svojí inteligence? Rozhodně si nemohu představit účelného soužití v manželství, kde je žena více služkou a poddajným tělesem, než-li družkou života. A stane-li se taková žena matkou? Jaký směr může míti výchova dětí? Příkladů výstražných je více než dost, ať se podíváš kamkoliv.

Tomu naše sasanky nechtějí rozumět. Příliš si zvykly závislosti na mužích a ve vrozené úskočnosti se jen „přizpůsobují“. Obyčejně dočasně. V tom tkví právě ten smutek nad porobenou ženou, že stane-li se později matkou, oddá se buď tupé resignaci nebo svého muže morálně ubíjí.

Žena inteligentní ovšem takovou není.

Proto i styk našich kamarádů s ženami musí míti určitý výběr a určité cíle. A není-li toho, pak styk s nimi nemá naprosto smyslu pro člověka s předsevzatými úkoly.

Mám je také rád, ty naše sasanky, ale nestačí mi, přečtou-li knihu a řeknou: „To bylo hezké“, chci míti jistotu toho, co povídají. A dle toho pak vím, co od nich mohu očekávat.

Jsou také případy opačné, že žena předstihne inteligencí svého muže a ve své dobré snaze inspiruje jeho ducha. Příkladů také dost, i v českém životě. Ovšem nevhání-li tato inteligence do extrémů. Je skoro tradiční, že tam, kde žena ulpí na idei jako na modle, chce přinutit kde koho, aby se této modle kořil. Volný člověk nesmí sám otročit své idei, tím méně pro ni zotročovat jiné.

V Praze stal se pokus sdružiti ženy a dívky ve společenský kroužek, který si vytknul za svůj účel ženu emancipovati a učiniti ji volnou v nejširším slova smyslu. Ale bylo by žádoucno, aby práce v kroužku tom rozvedena byla všemi cestami výchovy a nešlapala po jedné úzké pěšince. Práce taková je pestřejší, zajímavější, přitažlivější.

Dnešní žena přes noc nestane se novou, ale bude-li chtít, hodně se změní a prospěje tím sama sobě, svému okolí i rodině.

Vím, že u nás nevyroste žádná Louisa, ani Soňa, však sasanku bílou přece bych mezi námi rád jednou uviděl…

Sasanku bílou s hlavinkou něžnou – ale bystrou, hrdou a vzdornou!

Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v roce 1913