BŘEZNOVÉ ROZJÍMÁNÍ (1894)

Jestliže dělnici všech národů a zemi slavili v minulých letech se zvýšeným nadšením a rychleji tlukoucím srdcem revoluční březnové dny, tu letos mohou více jako kdykoliv jindy radostně a nadšeně oslavovati památku březnových událostí a revoluce.

Pracující lid vidí nejen, že dnes, 23 roků po poražení pařížské komuny, idea, která pařížskému proletariátu v březnu 1871 vtiskla do rukou zbraň a vehnala jej na barykády, zapustila již hluboko kořeny a že zotročený lid ve všech zemích hotoví se k povstání proti panujícím třídám, nýbrž že mezi tím sběhnuvší se události jsou dělníkům jistou známkou vývinu aktivity sociální revoluce.

Revoluční památné dny proletariátu nejsou ostatně spůsobilé povzbouzet k  dalekosáhlým dějinným pojednáním, nýbrž vybízejí spíše k rozjímáni, k uvažování. Proto chceme i my jen zběžně přejiti svým zrakem ony krvavé události r. 1848 a 1871.

Výsledný, před 13 roky v Petrohradě udavší se atentát na Alexandra II, vyvodil zároveň ohromný elektrický účinek, jaký obyčejně mívá signálová rána z děla na připravené k boji armády. Tehdejší zničení korunovaného despota vyvolalo mezi svobodáři a revolucionáři všeho světa ty největší sympathie a vzbudilo zároveň naději, že revoluční rámě bude též s ostatními vládnoucími netvory hotovo.

Je známo, že revoluce r. 1848 byla takřka dozvuky, poslední škubání velké francouzské revoluce z minulého století a že obzvlášt ve svém pozdějším průběhu přišla k dobru téměř výhradně jen liberální buržoasii. Než ti, kteří v revoluci té bojovali, kteří svou kůži nesli na trh, byli bojovníci hladu. Hladová léta r. 1846 a 1847 učinila sama od sebe nanovo otázku sociální velmi palčivou. A když i bojovníci chudých a ubídněných neukázali žádné „státnické talenty“ t. j. nechali si ovoce své udatnosti vyrvat od liberálních mluvků a podvodných demagogů z rukou, tu přece vyšli na ulice a barykády s touhou v prsou a přáním v  srdcích, osvobodit svět nejen od nositelů korun, nýbrž dobýti též všem potřebného chleba.

Ano, poslední akt tragedie r. 1848 měl čistě socialistický nátěr. Červnoví pařížští bojovníci nebojovali více pod heslem republiky, nýbrž ve jménu proletariátu podnikli krok proti buržoasii. V třídenním pouličním boji obětovali své těla a ne nadarmo! Neboť jakkoliv byl velký jásot reakcionářů všeho světa nad jejich porážkou; krev jejich tvořila přece oplozující símě z něhož od té doby roste ve všech zemích živoucí dělnické hnutí.

A 18. březen 1871 vedl potomky červnových bojovníků v desateronásobném množství k druhému boji. Buržoasie, ačkoliv načichlá republikánským duchem, dala si 18 let líbit césarismus bídáckého šarlatána — jen že strachu před sociální revolucí. Brzo po katastrofě u Sedanu ukázalo se ale, že za dnešní doby nemohou udáti se žádné zmatky veřejného života, aniž by proletariát nežádal tak dlouho zadržovaná mu lidská práva a svobodu. Silněji jako kdykoliv dříve pozvedl pařížský lid dne 18. března 1871 svou hlavu. Je možno, že bylo v první den mnoho těch, kteří v první řadě pomýšleli jen na záchranu komuny a ve skutečnosti učinila komuna návrat monarchie ve Francii nemožným —; je též pravda, že požadavky, které Pařížané z počátku stavěli, byly velmi nepatrného druhu, avšak je zároveň pravda, že těmto požadavkům především hluboce zasahující zlopoměry, sociální otázky za podklad byly. Přítel i nepřítel to též brzo pochopili. Dělníci všech zemí naslouchali se zatajeným dechem a čekali na zprávy z Paříže. Všichni cítili instinktivně, že je lavina v pohybu.

Státní převratníci z Versaillu, kteří sami několik měsíců před tím uchvátili násilím francouzské státní veslo a kteří se právě radili, jak zničíti republiku a zavésti monarchii, zuřili vztekem, když uslyšeli o prvních revolučních záchvatech pařížského lidu.

„Vyhubte je! Zničte tu lůzu!“ to byly refrainy jejich řeči, jejich dekretů a jejich novinářských článků. A mezinárodní reakce k tomu sborově přizvukovala. Krátce před tím válku proti sobě vedoucí mocnosti Francie a Německa, spojily se následkem povstání preletariátu dohromady. Thiers a Bismark leželi si v objetí. A k hanbě Německa budiž řečeno, že právě Bismark to byl, který úplně zbankrotělé vládě francouzských buržoáků dodal potřebné jí mužstvo ze zajetí, pušky a děla k poražení proletariátu.

Vůči tomu všemu zuření, řádění a vraždění jednala komuna přespříliš trpělivě, shovívavě a milosrdně. Ona zrušila trest smrti a spálila guillotinu. Banky Francie se ani netkla. Vzdor tomu že její přední stráže byly povražděny, zajala přece jen se zdráháním několik osob nepřátel které zastřelila teprvé, když tisíce jejich lidí — mužů, žen a dětí — v ulicích žoldáky Mc Mahona a Gallifeta povražděno bylo. A jak mírně počínala si komuna v obraně, tak zdrželivě jednala i positivně. Její ideje, jimž vtiskována byla vždy rozhodnější známka komunismu, mínila uskutečniti teprve až po — skončení boje. Při svém tragickém konci spokojila se zanechati ideje ty co svůj odkaz proletariátu.

Právo na existenci a povinnost k práci pro všecky — to byl její sociální program. Samostatnost obcí a jejich federaci žádala v ohledu politickém, poněvadž nahlédla, že při podržení starého státního pojmu na jedné straně nemohly by menšiny nikdy přijít k svým právům, kdežto na druhé straně každé příliš silné soustředění politické moci nechává otevřeny dvéře a brány pro všecky státně převratnické choutky césarů nebo panstvíchtivých pletichářu, a protože též v socialistické obecnosti politický mechanismus vůbec ztrácí onoho významu, jaký má v třídní společnosti. Dle náhledu komuny mělo být lidstvo duševně svobodno vymýtěním náboženství a státní vědy.

A hle, takovéto principie stačily, že zpátečníci všech odstínů a zemí pobouřeni byli proti komuně.

Po dvouměsíčním obrovském zápasu podlehla komuna v 8 denním pouličním boji. Ukrutnosti, kterých při tom její nepřátelé spáchali, jsou známy. Taktéž pamatuje se člověk s uzarděním na ony hromadné vraždy po boji, žalářování a deportace. Buržoasie celého světa tleskala k tomu radostně pochvalu, domnívajíc se, že sociální revoluci je konečně na vždy odzvoněno umíráčkem. Ale mohla sebe hlasitěji řvát: „Komuna je mrtva“, proletáři ze všech koutů světa hřměli ji do duše: „Vive la Commune!“

Dnes po 28 letech stojíme nejen před novým povstáním Pařížanů — nýbrž ve všech zemích hotoví se pracující lid k  povstání a čeká jen okamžiku, kdy bude se svými tyrany účtovati. Přední stráže proletariátu jsou již v boji. Rány sociální revoluce již hřmí na všech stranách a otřásají celou prohnilou sociální budovou. Tyrané a vyssávači dostávají husí kůži a napínají poslední síly, by příchod hrůzy zadrželi. Než lavina nedá se více zadržet. Pokrytcům a náboženským darebákům, kteří řvou „vrahové!“ bude jejich bible otlučena o uši, v níž stojí psáno: „Oko za oko, zub za zub.“ A liberální buržoáky upomene proletariát na jejich Brassa, který kdysi básnil:

„My barvíme tyranů krví, ta dobře barví a též mrví.“

A dnešním republikánům, kteří chtí proletariát utopit ve vlastni jeho krvi, voláme: „Styďte se!“ Vy jste ve Francii r. 1798 stali despotického krále a povraždili v cestě stojící šlechtu. A v Americe přivedli jste se k platnosti, tím že jste povraždili a ze země vyhnali své anglické utlačovatele.

Nyní je na řadě proletariát všeho světa, aby stejným způsobem a dle vašeho příkladu a tisíckrát většího práva než vy, dobyl sobě svobodu a zbavil se svých tyranů.

Dějiny člověčenstva končí kapitolu 19. století, jejíž závěrkem bude všeobecná sociální vzpoura chuďasů. Kapitola 20. století započne již éru sociální svobody, rovnosti a lidskosti.

Proletáři, připravuj se, neboť budoucnost tvá je přede dveřmi!