Resoluce syndikalistů proti předloze hornické penze a zaopatřovacích fondů (1919)

Shromáždění horníci, především z řad syndikalistického Sdružení československých horníků v Dolním Litvínově a Lipětíně se na veřejné schůzi dne 8.června 1919 usnesli na následující rezoluci, která vyjadřovala protest ohledně protidělnických návrhů sociálních demokratů:

Shromáždění horníci na schůzi dne 8. června 1919 v Dolním Litvínově protestují proti předlože podané soudruhem Karlem Brožíkem v Národním shromáždění, týkající se zvýšení hornické pense.

Protestujeme proti ní z těch důvodů, že známe práci hornickou, o které jsme přesvědčeni, že není možno horníku vypracovat 40 roků, po kterých by měl nárok na pensi v obnosu 1200 K, jak navrženo je v oné předloze.

Odporučovali bychom oněm pracovníkům se strany sociálně demokratické, kteří na oné předloze pracovali, by přišli a ochutnali práci hornickou při všem to strádání jak v životních potřebách, tak i v bytových otázkách a pak bychom žádali, by se poctivě vyjádřili o propracování 40 let v dole. Tím myslíme, že bychom přišli k rozumnému resultátu se strany navrhovatelů.

Dále se praví v oné předloze o zastoupení do správy zaopatřovacích fondů a navrhuje se stejný počet se strany kapitalistů i dělníků.

Tážeme se? Proč se stále mluví o zastoupení nějakých kapitalistů, když na druhé straně se mluví o vyvlastnění dolů? Nebylo by lépe, kdyby jste již jednou sundali škrabošku a ukázali jste světu ve své pravé podobě?

Myslíme, že by to uzdravilo i mnohé vaše stoupence, neb dle doslechu ani ti, kteří jsou poctivými stoupenci sociální demokracie nesouhlasí samou předlohou!

Upozorňujeme jak soudruha Brožíka, tak i O. Štěpánka, P. Cingra, L. Píka a L. Austa, kteří jsou podepsaní na oněch návrzích, že pomalu vycházíme z té jejich ohlupovací myšlenky a nenecháme si něco vsugorovati, co oni za dobré uznají, z čehož by měl požitek ne dělník-proletář, nýbrž jistá odrůda příživníků.“

Reakce na lži šířené při vzniku odbočky Sdružení československých horníků v Dubí u Kladna (1919)

Reakce neznámého kladenského syndikalisty na lži šířené sociálními demokraty z Unie horníků na stránkách Hornických listů v roce 1919, které byli rozšiřovány potom, co byla ustanovena místní odbočky Sdružení československých horníků v Dubí u Kladna.

Jako všude, tak i zde založena byla odborová organisace horníků. Založení této organisace způsobilo zde velký rozruch a byly roztrušovány o založení této jednotlivými neuvědomělými členy „Unie“ horníků nepěkné řeči, které si musí tito pánové již jednou odvyknout a ne si stále ještě hovět v předválečném štvaní.

Ku příkladu: Organisace tato prý byla založena proto, aby rozbíjela řady horníků a odůvodňují to tito pánové tím, že prý nikdy organisace hornická naší strany v Čechách neexistovala, pro horníky nikdy prý ničeho nevybojovala a pro požadavky horníků nikdy nemluvila a také prý nikdo jiný k tomu kompetentní není, jen zástupci „Unie“ horníků.

Takovým způsobem jest mezi hornictvem o naší organisaci mluveno. K tomu odpovídáme a varujeme před dalším podobným „klepáním“.

Organisaci byli jsme nuceni založiti pod nátlakem našich bratří horníků a těch, kteří odmítli vstoupiti do řad „Unie“. A přece vydáno heslo: Všichni do organisace a kdo nevstoupí, toho v závodě nestrpíme. Jak by se byla zachovala „Unie“ k těmto svým kamarádům, kteří měli své přesvědčení s tím rozdílem, že nebyli sociálními demokraty?!

Z těchto důvodů založená organisace naše by nerozbíjela řady horníků organisovaných, ale je posílila. Nyní může každý tam, kam patří, jak mu velí jeho přesvědčení a bude jistě po té veliké části horníků indiferentních.

Co týká se našich organisací horníků na Kladensku, to přiznáváme, že jsme zde neměli, ale sociální demokraté v posledních letech také ne a když, tak velice slabé, neb právě v době válečné platilo do „Unie“ zde u nás 6 stoupenců. Tím jest také pochopitelno, že jsme za horníky nikdy nevyjednávali, ale podotýkáme, že tolik, co nám dobyli přátelé z „Unie“, bychom také dosáhli, protože až když poměry horníků byly nesnesitelné, o čemž již věděli i ředitelé závodů a horníci již dále práci vykonávati nemohli, pak jste se teprve stali mluvčími svých kamarádů. To bylo povinností, kterou jsme i my vykonávali s láskou a chutí opravdovou.

A s tím, že nikdo není kompetentní vyjednávati, než-li „Unie“, to pomalu pomalu pánové! Až dosud byl kompetentní ten, koho dělnictvo pověřilo důvěrou a až dosud za nikoho nemluvila organisace. A v některých případech byla to důvěra velice malá, když na příkladu na dole (Pražské úvěrní banky) z jedenácti set zaměstnanců pověřen ten, který se tím nejvíce ohání, asi 126 hlasy.

Organisace naše bude správně informovat horníky i situaci a bude se domáhat všude také svého zastoupení. Jenom tolik ještě připomínáme, že to není vážné pomyšlení na sloučení organisací a takovýmito řečmi, pánové jaké rozšiřujete, se sloučení dělnictva nikdy neprospěje.

A k našim horníkům voláme: pryč se strachem a vším otálením, vstupujte do našich řad, sesilte tak řady odborového hnutí Československých horníků!

 

Horníci! Kolegové v povolání! (1919)

Naší společnou povinností jest, starati se o to, aby stará bezprávnost hornictva v žádné formě nemohla se vrátiti, aby dosažené zlepšení a cenné novoty nemohly vykládány býti k vaší škodě, nýbrž k Vašemu trvalému prospěchu. Toho jest však možno dosáhnouti jedině tím, když všichni horníci do jednoho se odborově organisují a pouze v dohodě s organisacemi dle jich rady a platných usnesení budou postupovati. Mužně s rozhodně musíme jednati, ale pouze po zralé úvaze a ne dle nálady a nápadu jednotlivců, kterým schází často vědomí o dosahu a následcích jich jednání. Pouze rozšafným, promyšleným postupem můžeme prospěti našemu celku a úspěšně budovati lepší budoucnost pro všechno hornictvo. Co znamená klidná a svorná spolupráce všeho hornictva, o tom poučily nás dostatečně zkušenosti posledních tří měsíců.

Podepsané organisace shodly se pracovati až dosud, i nadále společně. Chceme všichni svorně a jednotným postupem hájiti společný zájem všech horníků. Posilte organisace hromadným přístupem, postavte se za ně, aby nabyly Vašemu počtu a významu Vaší práce odpovídající síly, moci a vlivu.

To káže zájem všech horníků, to vyžaduje prospěch celé třídy dělnické.

S hornickým pozdravem „Na Zdar!“

Za Unii horníků v Trnovanech

Adolf Pohl a Antonín Jarolím

Za Báňské společenstvo skupiny II v Mostě

Antonín Maixner

Za Svaz československých horníků v Mostě

Josef Rudil

Za Sdružení československých horníků v Mostě

Josef Písařovič

Písařovič Josef (1871–1945)

Schůze osazenstva dolu Amalia IV v Ledvicích (1929)

V neděli 1.prosince 1929 proběhla v Ledvicích společná schůze osazenstva dolu Amalia IV, schůze se účastnili zástupci organisací na dole, včetně syndikalistů ze Sdružení československých horníků. Z řad syndikalistů o tom podává zprávu na stránkách Hornických listů dopisovatel pod zkratkou AD:

Bylo tu jednáno o povšechné situaci v hornickém odboru a stěžováno si na velikou roztříštěnost hornického hnutí, jaké v jeho dějinách vůbec ještě nebylo i o smutném faktu, že v důsledku stranického štvaní se dívá jeden dělník na druhého jako na odpůrce. Schůze skončila všeobecným přáním, jež je dlužno za dnešních poměrů nazvati ještě ilusí. Vyznělo v ten smysl, aby byly na závodech zakládány organisace s povinným členstvím každého dělníka, závodní rada by vybírala příspěvky členské a dodávala členům odborový časopis jednotný psaný v obojím jazyku. Mimo závod nechť pak by pěstoval člen kopanou nebo politiku, ale své dobré vůle, ale sjednocení horníků by tak bylo hotovo a podnikatelé by s touto mocí dojista jinak počítali.“

Rudolf Kadlec: Pochvala členům výboru Sdružení československých horníků v Chudeřicích (1929)

Jest třeba poznamenati, že někteří členové odbočky jsou pověřováni funkcemi od doby jejího vzniku po převratu a sice jsou to soudruzi Klátil, Zeman a Vavřička. Nemáme ve zvyku udělovati svým členům za čestné funkce diplomů jako měšťáci, ale jsme jisti, že je bude těšiti více naše uznání za služby konané takto anonymně pro dobrou věc dělnickou a přání, aby byli takto činnit ve prospěch hornického hnutí ještě dlouhá léta.“

Hornické veřejnosti!

Obdrželi jsme dopis od pensiovaného horníka a výtah z něho tu stručně podáváme. Nazývá se Jan Moravec a byl roku 1912 z dolu „Tegetthof“ v Záluží pensiován. Nemoc jeho se však zhoršila do té míry, že mu byla odejmuta levá noha a je takto odkázán na žebrotu. Chtěl se však živiti i na dále sám prací, ale má zapotřebí prothésy, na kterou mu obec domovská chce rovněž přispěti. První jeho žena zemřela v Horním Litvínově, druhá chce jej nyní opustiti následkem bídy, do níž upadnul. Obrací se na nás s prosbou o uveřejnění jeho, v němž apeluje na soucit hornictva, aby proň na zakoupení prothesy něco učinilo. Dáváme dopisu tomuto místa, s podotknutím, že byli bychom ochotni případné milodary onomu pensistovi odeslati. Adresa jeho jest: Jan Moravec, horník provisonista, ve Kšelích u Českého Brodu.“

Publikováno na stránkách Hornických listů v roce 1919

Josef Fišer: Páriové Severu

Typickým zjevem na našem uhelném Severu byl již od počátku průmyslu hornického – pensista. Člověk, který dal společnosti lidské všecko, co měl. Svůj celý život, své zdraví, své údy. Člověk, který přišel ze všech končin země na Sever, který měl vždy pověst dolů, jež platily větší mzdy, nežli ostatní doly v Čechách. Zde pronajmul zaměstnavateli svoji sílu a dával za dva zlaté denně v sázku svůj život v prácích, které co do nebezpečí a krkolomnosti nemají už dnes sobě podobných.

Mladí horníci neví již dnes, jak staří havíři ony dva zlaté vydělávali. Nebylo větracích šachet, nebylo žádného bezpečnostního opatření. V dusném vzduchu, kde světlo nehořelo, trávil denně 12 hodin v plánech často přes dvacet metrů vysokých, kamž si nemohl posvítit, aby ohledal stropy, neboť bylo nahoře plno hořlavých plynů. Člověk, který tu léta pracoval a vytáhnul si naposled z osudí černou kuličku – smrt, byl šťastným člověkem. Hůře bylo tomu, který pracoval tak dlouho, až do úplného vysílení, anebo onomu, kterému vzala šachta některý úd – jej zmrzačila.

Tomu se dostalo „štěstí“ – požívati renty od bratrské pokladny, zaopatřená, na které si po celá léta platil. Nebylo dolu, na kterém jsme jich několik neviděli v den výplaty u východu ze šachty s čepicí v ruce, prosících mlčky o almužnu.

Ale to byla věc, přes kterou se šlo klidně dále k dennímu pořádku. Tento los bral již každý práci přijímající horník s sebou v úvahu jako něco zcela přirozeného, jako po létě nastává zima. „Trefí tě to do dobře, máš pokoj, když ne, jakáž pomoc!“ Zaplatili uraženou ruku nebo nohu v osmdesátých letech ještě, mimo to obdržel šest až deset zlatých pense a bylo odbyto. Typické postavy o jednu rozmnoženy.

Roku 1893 změnila bratrská pokladna stanovy. Reservní fond nerostl dosti rychle a to bylo příčinou, že se snad seběhli na Sever nejlepší matematikové světa rozluštit problém, jak upravit příspěvky do bratrské poklady, jak zvýšit pensi horníkům, aby ale při tom fond šel do výše. Vydala nové stanovy, jejichž znění málokdo rozumí, opatařila český překlad, který ale není pro sporné případy kompetentní a napěchovala do nich tak úžasnou spoustu cifer, že to hned předem někoho odstraší, kdo by se chtěl pokoušet o rozluštění této matematické hádanky.

Je velmi málo horníků na Severu, kteří svým stanovám rozumí. Jest proti ně knihou, sedmi pečeťmi uzavřenou. Pense zregulovala se v ten smysl, že nejšťastnější horník, který se čtyřicet roků obratně vyhýbal smrti zabitím, udušením, upálením a utopením, obdrží 12 zlatých měsíční pense, to jest 40 krejcarů denně.

Povážíme-li, že někde v Africe u jednoho kmene divošského pasuje zvyk, šedesátileté může jednoduše zabíjet, musíme uznat, že jsme na Rakousko proti nim znamenitě v předu.

Nečestné jsou boje, kterých horníci proti bratrské pokladně podnikali. Vyskytly se návrhy, pořádati i tak zvanou „výstavu“ mrzáků a umístit je před našim hornickým v Mostě defilovati. Při každém mzdovém hnutí vzpomenuto této poslední stanice hornické – nadarmo.

Stanovy bratrské pokladny jsou i se svými ciframi výbornou čínskou zdí, za kterou se zaměstnavatelé kryjí a nemají pražádné chuti k nějaké změně, dokonce ne již proto, že zlata v bratrské pokladně vůčihledně přibývalo, takže roku 1913 obnášelo jmění její 23 milionu korun. Na usilovný nátlak hornictva a v obavě před nucenou změnou stanov raději nechali se pohnouti ku zvýšení pense v podobě milodarů dobrovolných, které dnes dle vypracovaných let obnáší 100 – 250 korun ročně k vyměřené pensi.

Tyto poměry panují až po dnes.

V nejlepším případě, tedy opět jen tehdy, když dovedl horník před smrtí uskakovati po celých čtyřicet let, má dnes pense přibližně 1 K 50 haléřů. Jestli se před válkou s tímto příjmem zabýval myšlenkami na sebevraždu, co má činiti dnes?

Zaměstnavatelé, znamenající nemožnost platit hornictvu mzdy předválečné dnes, přistoupili na takové upravení mzdy, lidé, že lidé, neznajíce poměry, považují horníky za pány v republice.

Ale co ti nešťastní vyvrženci? Ani nedostali drahotního přídavku, ani zvýšení pense, ani přídavku na děti, dokonce jim i ten uhel odpírají, který je připravil o zdraví. Mají právě tak 20.30 korun pense měsíčně jako před válkou bez ohledu na to, že má dnešní koruna sotva čtvrtý díl ceny koruny předválečné. Třeba tu ale ještě podotknouti, že poskytnuté milodary pensistům nikdy neměli zpětné platnosti, tak že žije množství takových, kteří jsou odkázáni pouze na výměr statutární.

V poslední valné hromadě bratrské pokladny loňského roku v Teplicích byly opět dány dva návrhy ve prospěch pensistů. Vzdor tomu, že nezaznamenaly nijak valné výhody pensistům, předseda Hutteman prohlásil jménem zástupců dolů jako v letech předešlých, návrhy za nepřijatelné. Není-liž to přímo zločinné, odvolávati se na lapidární znění stanov s odsouditi tak sta a sta těch nejchudších z chudých k smrti hladem?

Či přeháníme? Nebo neumírali ,lidé kteří mohli pracovati a tudíž více příjmů měli, než-li pensisté, doslovně hlady?

Zlepšení situace horníků – pensistů jest problém, kterýmž se musí sociální péče v naší republice co nejdříve zaměstnávati. Mohlo-li se Rakousko klidně dívati po celá desetiletí na tuto svoji vlastní hanbu a nechat nejužitnější členy lidské společnosti za jejich platné služby státu prokázané umírat hlady – byla to hanba Rakouska a s hanbou tou zašlo.

Dnes ale jsme ve svobodném, kulturním státě a doufáme, dovede-li se nám z kompetetních míst volati, že každá člověk ve státě jest povinen pracovati pro blaho státu a jeho obyvatelstva, že také bude vzpomenuto těch, kteří již nemají, co by státu dali, ale přec by s hořkostí v srdci pociťovali svou prokletou zbytečnost ne světě. Nechť se z výslunní svobody, která naše srdce radostí naplnila a nám nové chuti a síly dodává, zaradují také tito páriové společnosti.

Uznává-li republika za svoji povinnost přejímati o invalidy války, prokleté dědictví reakcionářského státu, neodvrátí dojista poničené ruky lidským vrakům, kteří dali zdraví na čestné pole Práce.

Josef (Fišer) Fischer (1873–1970)

Hošek Josef: Závěrečné slovo na valné hromadě kladenského revírů (1929)

„Nyní závěrem slovo všem příslušníkům Sdružení na Kladensku. Tak jako v předcházejících letech se končila naše valná hromada přáním plného zdaru naší organisační práci, ale třeba říct otevřeně, že od převratu (1918) nebylo v našem revíru takové rozháranosti v odborovém hnutí jako dnes, a jak nesnadno jest ono přání uvésti ve skutek. Zbědované naše sociální postavení a neutěšené poměry organisační vyžadují mnoho pilné práce všech našich členů, má-li býti dosaženo obratu k lepšímu. Jak přispějeme k uskutečnění onoho přání? Musíme provésti v revírním výboru i v odbočkách řádnou kontrolu naší organisační činnosti, odstraniti nalezených nedostatků, učiniti v plné míře zadost usnesením sjezdu Sdružení, býti co možno v nejužším styku s našimi členy a přesvědčovati je o nezbytnosti plnění sjezdových opatření, zvláště pokud se týká zvýšení členských příspěvků. Toto nebylo učiněno v zájmu potřeb ústředí, nýbrž pouze a jedině v zájmu členů a jejich rodin, jak jsme se nedávno přesvědčili všichni ze zkušenosti poslední naší čtyřdenní stávky na Kladensku. Není možno oddávati se nadějím v průmyslový mír za takových poměrů, kdy žije dělnictvo v bídě a nedostatku, jiskra odporu stále v dělnictvu doutná a může vzplanouti v požár. Kdyby se stále nechystalo k odporu, k obraně jako k výboji, bylo by ztraceno. Je proto absolutně nutno, aby bylo pro takové případy alespoň v jakési míře zajištěno. Pracujme všichni na schůzích i mimo ně k posílení poznání této nutnosti, pro posílení naší odborové organisace, plňme svědomitě převzatých na to povinností, neboť prostřednictvím své odborové organisace pracujeme pro sebe v prvé řadě.“

Václav Pavlíček: Zdař Bůh!

Toto názvosloví užívá se v životě hornickém a hutnickém jako pozdrav v těchto oborech práce. Dnes, kdy máme svoji republiku, dnes, kdy trháme se sebe okovy otroctví kapitálu, šlechty, dynastie i Říma, bylo by záhodno uvažovati o tom, zdali bychom i tento pozdrav neměli odstraniti, neboť nechceme-li míti s Bohem nic společného ať v životě politickém, v domácnosti, ve škole, protože víme, že slovo Bůh znamená jakousi nadpřirozenost, které nevěříme a kteréžto slovo chceme na vždy z mysli i ze srdcí lidských vymýtiti, bylo by dobře, kdyby i tento hornicko hutnický pozdrav Zdař Bůh byl odstraněn a na místo jeho stanoven pozdrav jiný. Práci Zdar! Ku příkladu. Slovo Zdař Bůh pochází z dávných dob, kdy hornictví se počalo vyvíjeti, kdy ještě lid úpěl v okovech poddanství šlechty, v tísnivých poměrech policejního státu, kdy římská hierarchie triumfovala nad národy, kdy ani jinak nesměl žádný mysliti, vyjma na Boha, kdy každý sebe volnější projev o slovu Bůh byl pronásledován – kdy muselo se věřiti všem nesmyslným výplodům o Bohu různých náboženských fanatiků, kdy horníci byli nuceni se před vjezdem do vnitra země modliti a nábožné písně zpívati a vzývati toho neznámého Boha o ochranu před zabitím, před otravnými plyny – před výbuchy hořlavých plynů, ačkoliv všichni dnes víme, že to všecko bylo čerta platné. Kdyby měl Bůh na práce v dolech nějaký vliv, jest přece nemožnosti, by sesdal k podobným katastrofám dojíti, aby padlo za oběť tolik otců často až do sta i více sahající a jich dítky pak nechal zmírati hladem. V Boha se věřilo potud, pokud lidská fantasie Bohu dala existovati, dokud lidstvo mělo za to, že Bůh stvořil člověka. Když pak se tato tma, uměle vyráběná, pronikla a je dokázáno, že Boha si stvořil člověk sám dle své fantastické obrazotvornosti a že Bůh vypadá tak, jak si ho jeho mysl vytvořila, je nutno, by slovo Bůh bylo z myslí i ze srdcí lidských navždy vymýtěno a jako bezcenný brak odhozeno a ani jako pozdrav užíváno nebylo.

Pozdrav Práci zdar znamená pro nás jakýsi symbol – protože jen prací, ať fyzickou, ať duševní, spějeme k cíli našemu, k cíli povznésti lidstvo na vyšší stupeň lidskosti, k blahobytu pro všecky, neboť ve státě, který my si zbudovati chceme, musí každý pracovat a kdo pracovat pro dobro lidské společnosti nechce, ten nemá nárok na žití, protože žádný není povinen pracovati za jiného, neboť pak bychom zase upadali v porobu a otroctví, ze kterého jsme právě vyšli. Podávám toto na uvážení všemu soudnému a rozumnému lidu v hornictví a hutnictví zaměstnanému, aby o tom rozhodl a dle toho se zařídil.

Publikováno na stránkách Hornických listů v roce 1919. Autor Václav Pavlíček byl severočeský anarchista a horník, po první světové válce člen syndikalistických odborů Sdružení československých horníků.

Otevřený dopis syndikalistů ze Sdružení československých horníků ministerstvu veřejných prací (1926)

Počátkem měsíce června 1926 došlo v ministerstvu veřejných prací ku jmenování poradního odboru sociální péče pro horníky.

Do tohoto poradního sboru byli povoláni zástupci Svazu horníků, Unie horníků, Jednoty horníků, hornické organisace křesťanských sociálů, snad i zástupce hornické organisace německých nacionálů, z čehož je vidno, že bylo přihlíženo při jmenování poradního sboru k zastoupení pokud možno nejširšímu.

Až dosud trvá v Československé republice tak zvaná koalice hornická, jejímž členem je mimo shora jmenovaných organisací Svazu horníků, Unie horníků, také Sdružení horníků v Mostě.

Tato koalice hornická až dosud zastupovala hornický odbor v republice jak při vyjednáváních mzdových a pracovních sezaměstnavateli, tak i v různých otázkách hornického odboru se týkajících při jednání s úřady.

Podepsaná organisace neshledává podivným, že byly do poradního sboru povoláni zástupci nových a mimo rámec hornické organisace vzniklých hornických organisací a shledává to správným dle povšechných zásad o poměrném zastoupení.

Podivným však shledává, že Sdružení horníků v Mostě, jeden z členů hornické koalice a členstvem dojista početnějším nežli některé ze vzpomenutých organisací, bylo při jmenování zástupců do poradního sboru opomenuto.

Podepsaná organisace je však toho názoru, že toto opomenutí se stalo při bohatém výběru hornických odborových organisací v Československé republice pouhým nedopatřením, jímž mohly býti postiženy i jiné ještě organisace hornické a očekává, že za Sdružená horníků bude zástupce jeho do poradního sboru jmenován ministerstvem veřejných prácí dodatečně.

Sdružení československých horníků v Mostě

Josef Fišer, předseda

Josef (Fišer) Fischer (1873–1970)