DUCH VOLNOSTI (František Hlaváček)

O duchu volnosti, ty věrný strážce lidstva, 
ty postrachu zlých a spiklených nepřátel,
jenž vstáváš z bídy a vedeš proletář k světlu,
kdy uštván a na vždy upoután býti měl,
ty povstal jsi, kdy ukrutnost, mstivost a zloba
hejsků měšťáckých a pyšných nedouků
běsného šílenství vrchole dostoupila
a katané vražednou zvedli již ruku.

Jak proutkem kouzelným vzlétl jsi spáso naše
a naději novou do srdcí jsi nám vlil,
zamávals mohutnými perutěmi svými,
že hrůzu i obdiv u všech jsi vynutil.
To dalo nadšení a povzbudilo snahu
naší, že dnes ve svém spravedlivém hněvu,
massy mužů a žen pracují ku svobodě
a nedbají nepřátel běsného řevu.  

My prohlédli. Hle, jak náš lid svou sílu měří,
jak v boji obranném se najde s druhem druh,
jak zvedne páži svou a společně udeří
v útoku, že až nepřátelům zajde sluch! —
Hnutí dělnické ! tvorbo ostouzené práce,
jak dnes tu stojíš v tom rozkvětu a síle,
tys výmluvným svědkem, co zmůže solidárnost,
duch volnosti a moc vznešeného cíle!

Ač dosud mladé jsi — dílo nemnoha roků,
přece již obr z tebe veliký se stal.
Dnes miliony mužů pod prapory tvými,
před nimiž hrůzu dostává již kapitál.
Všichni jsou dotknuti volnosti ducha kouzlem,
svou mysl i páže ku zápasu tuží,
by sílili voje, bojujících za volnost,
a k nim se ženy, dívky i mládež druží.

Jste zahanbeni, vy kdož smích jste si tropili,
z té jiskry v popeli, z níž oheň plápolá
dnes vysoko a ohrožuje již stavení vaše.
Hle moc idei! — kdo jí odolá?
Duch volnosti rozdmýchává nespokojenost
otroků práce a kudy světem letí,
dobývá nové pole, mozky osvětluje
a burcuje ze spánku zmámené děti.

Co vzniklo z potřeby, co posvětila touha
zhnětených, co za mrtvé zvolník snad již měl,
to žije, roste, šíří se, naději budí,
že zuří, soptí; leká se, kdo jásat chtěl.
A dělník uštvaný, ten šiřitel pokroku,
vítězství mravné nad nepřáteli slaví,
neb přijda k poznání, nastoupil novou dráhu,
na níž ho žádná moc více nezastaví.  

O duchu volnosti, ty dobrý lidstva vůdče,
vyveď nás z temnoty a sluncem nám vždy buď!
Uč lidstvo lidskosti, uč myslet ho i hájit
právo své; buď strážcem každého, kdo je chud!
Ukaž dělníkům, jak mužná a pevná vůle,
jak odvážný čin a sjednocená síla,
i otroky bědné dovedou osvobodit
a odstranit tyranství staletá díla.

O uč nás zápasit, překážky překonávat,
myslet dle pravdy, by duch náš vždy výše spěl,
by všichni nejvyšší dosáhli blaženosti
a nikdo víc bezpráví a křivd netrpěl ! —
Jen v boji vítězství — tak uč ty bratry naše.
Hloupí a bojácní otroky se stanou;
mužové smělí však a v boji sjednocení,
porobu zničí, sebe lip sosnovanou.

Tak duchu volnosti, rozpni perutě svoje
a z kraje do kraje, od muže k muži leť!
Ke slunci pravdy, vždy cestou práv přirozených
a k svobodě nás dělníky sbratřené veď!
Ať otroctví těla i ducha brzo zmizí,
a my pak na půdě vyvlastněné stanem,
kde vládců krutých nebude, ni bídných robů
a každý sám nad sebou bude jen pánem.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

NAŠE MYŠLENKA (František Hlaváček)

Ve vážné době, na počátku roku, 
s bolestí v prsou a se chmurou v oku,
stojíme zde, v tom bídném našem stavu
a starosti steré tíží nám hlavu.

Co přinesou nám noví dnové?
Svobodu, či otroctví nové?
Zda vyjasní se náš již zrak,
či větší bude bídy tlak?

Budeme hořký kalich opět píti —
svobody slunko zdaž nám pozasvítí?
Uskuteční se naše ideály,
či zůstanou nám v nedozírné dáli?  

Rozradostní se naše líce,
či čeká nás běd ještě více? —
A v mozku našem hluk a šum,
otázky klepou na rozum.

Myšlenku jednu hned zas druhá stíhá,
hned naděje, hned pochyba se míhá
a sotva v mozku naděje se zrodí,
zároveň s sebou i pochybnost zplodí.

Nuž buď jak buď ! My nezoufáme.
A třeba letos nedočkáme,
by splnil se náš ideál,
my směle půjdem za ním dál.

Ten ideál, jenž nejkrásnější září,
na cestu svítí nám a zlo tmy maří,
ta myšlenka svobody krásné, zlaté,
nám dává síly, city budí svaté.

A třeba pro ní trpět máme,
my k svobodě se přece známe.
Jak bídný jesti ten náš stav,
my nezřeknem se přec svých práv!

Až doposud snášíme křivdy, zloby,
co zplodily jich všechny smutné doby.
Neuznáni a odstrčeni stranou,
za naší práci měří se nám hanou

a naše snahy v kletbu dány,
ač blahu všech jsou věnovány.
Než buď si. — My žijeme přec
a s námi naše dobrá věc!

Jako ten orel ve svém prudkém letu,
myšlenky blesk prolétá říše světů,
budíc nesmělé a duševně líné
a za svobodu dosud málo činné,  

tak že co včera ještě spalo,
dnes ideou dotknuto vstalo
a staví se do řad a v šik. —
Hle, to myšlenky moc a vznik!

Vznešenou myšlenkou v pohnuté době,
bude lidstvo opět vráceno sobě
a odvalí stranou ten těžký kámen,
pod nímž se dusil vždy svobody plamen.

Volnosti sílou — její žárem
ráj lidu vzkvete — všem bude darem
a zřízen bude nový stan,
v němž nebude otrok, ni pán!

Jen v této myšlence záruku máme,
že svobody blahé se doděláme!
Jen od ní čekáme své vykoupení
z povšechné bídy, z svého utrpení.

K myšlence té s celým svým vznětem,
jak prolétá tím širým světem,
obracíme rozum i líc
a zříme budoucnosti vstříc.

O myšlenko nová, ideo svatá,
ty tvůrce dobra leť o leť!
Ať každá duše i mysl jest jata,
ať probuzen je celý svět!

Rozehřej prsa a rozplameň zraky,
povzbuď ta srdce sklíčená!
Zaplaš již jednou ty záhubné mraky,
ať lidskost není ničena!  

Myšlenko volnosti, zásado smělá,
ty vůdcem naším stále buď!
Ať lidstvu rozum otevře se zcela,
zaplesá blahem každá hruď!

Myšlenko veliká prolétej světem,
každému v srdce lásku vlej!
Obdaruj mysle všech posvátným vzletem,
k svobodě lidstvo probouzej !

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

JEN JEŠTĚ JEDNOU SAMSONE (František Hlaváček)

Jen zkoumej ty své dějiny, 
od starých dob po dnešní den,
ty bídný práce otroku,
jenž boháčům jsi vydán v plen
a uvažuj, přemítej, suď
o stavu svém chvilenku jen!

Co objevíš, to mysl tvou
pobouří a rozpálí krev
ve žilách tvých a v srdci tvém
vyšlehne spravedlivý hněv
silou rázem uvolněnou,
jak plamen z olejnatých dřev.

Ty dějiny tvé, otroku,
jediným mořem bídy jsou
a bojů krutých o bytí,
v nichž chtěl jsi dobýt volnost svou,
již tobě vzali zlosyni
násilím, lstí a vůlí zlou.

Ta celá tvoje minulost
je jedno pásmo křivd a běd,
jež odměnou jsi dostal vždy,
za práci svou a ještě teď
nimi jak dřív tě častuje,
ten ukrutný, ten panský svět.

Miliony již zemřelo
ve svatém boji předkův tvých,
zbito pochopy tyranů
a otrokářů bídných, zlých,
kteří se v krvi koupají
a z bídy tvé si tropí smích.  

Chceš lide, práce otroku,
v tom rabství věčně dlíti snad?
Chceš věčně nosit okovy
a k tomu klidit posměch, hlad,
co odměnu, jíž za práci tě
dává kapitál a stát?

Jen jednou ještě Samsone
pozvedni svou svalnatou páž!
Rozlam ta pouta otrocká
a silou svou rozdrť a sraž
tu lidomornou budovu
a v ní ať zhyne trapič náš !

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

VŽDY ČASOVÁ PÍSEŇ (František Hlaváček)

O, jak bych rád uviděl 
konečně již ten den,
v kterýž lid pracující
zas bude svoboden.
Rád bych se ještě dočkal,
té bouře — vzkříšení,
kdy námezdní otroci
poměry pozmění.

Co ctitel ryzé pravdy,
?chci upřímným k vám být:
my nechcem být otroky
a hlady zvolna mřít!
My nechcem býti chudí,
o slyš to panstvo přec, —
by boháči nad námi
točili bejkovec!

Bohatství jednotlivců
my zabrániti chcem,
za to však vydobýti
blahobyt lidem všem.
My nechcem aby lenoch
z mozolů našich tyl
a dělník až pod zvíře
snížen a týrán byl.

My chcem žít jako lidé
opravdu svobodní
a ne jako heloti
volnosti nehodní.  
Je tyran, kdo nám nechce
svobodu pravou přát
a kdo nám jí odpírá,
s tím budeme se rvát.

Každým rokem se hojnost
výrobků naklidí,
než co z toho většina
národa uvidí?
Všecko toto bohatství
vemou si boháči
a dělníkům jen zbyde —
trní a bodláčí.

Chudému muži práci,
boháči její zisk;
lenochu čest a slávu,
dělníku hlad útisk. —
To je to dnešní právo,
jež káže kněz i stát,
utkané ve zákonech,
jichž musí každý dbát.

Tam nábožní spěchají
hle modliti se v chrám,
by bůh jim pomoh šidit
a dále škodit nám.
Zde před smyšlenou modlou
o milost žebrají,
sami však slitování
s dělníkem nemají.  

Zde káže se o lásce,
jíž nemaj' ve srdci,
též o štědrosti k chudým —-
o bídní pokrytci!
Ty chátro zvrhlých mravů,
horší zlých démonů,
tvé náboženství jesti,
jen božství mamonu!

Celá dnešní společnost
je velmi nezdravá,
bez smyslu pro svobodu,
pro pravdu, pro práva.
Nuž v před odvážní muži,
ve boj se vrhejte,
chatrnou její stavbu
v ssutiny strhejte!

A z trosek staré stavby
vystavte nový chrám,
jenž na rovnosti všechněch
pevně buď zbudován.
Pak bude teprv lidstvo
blahosti u brány.
Nuž směle lide k činu,
svrhni své tyrany !

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

POVSTAŇ K BOJI! (František Hlaváček)

Povstaň k boji, lide tvrdé práce, 
rozbij již ta pouta otrocká!
Učiň konec mukám bídy krátce
a splň slova, dávno prorocká!

Přestaň stýskat, pláč nic platen není, -
tyran slzí tvých si nevšimne!
Nespasí tě též klopotné dření,
když jen stále dřeš se na jiné.

Když hladov a nah ulicí kráčíš,
na níž sobec tebe vyhodil,
když žebraje slzou líc svou smáčíš,
ptám se: jak jsi u něj pochodil?  

Kliď se z domu, praví, tebe změře —
nepodpořím línou holotu!
Rozkřiknuv se, ukáže na dvéře:
jdi! — já nenávidím žebrotu!

A ty léta pro něho jsi strádal,
dřel se, trpěl, bídně živořil,
za co on se s tebou stále hádal,
až tě zpola udřel, umořil.

Nyní zničen bídu krutou měříš,
myslíš, že tak bohem dáno jest,
trpíš dál a při tom pevně věříš,
že bůh chce — že kříž svůj musíš nésť.

Bůh tak chce? Ten milostivý otec?
Tento spravedlivý hospodář?
Ten, jenž stvořil slunce, zem i kopec,
chce, by boháč byl i proletář?

Bůh, jenž na pořádek přísně hledí,
by žádnému nezkřiven byl vlas —
když lid týrán spokojeně sedí,
dá ho mučit, vrahům na pospas!

Když lid práce hladov spíná ruce,
s pláčem prosí o kus chleba jen,
bůh — ten dobrý — směje se té muce,
nemá citu, lásky pro lid ten!?

Ó vy lháři, kteří nám vždy rcete,
pořádek ten bohem že dán byl:
by jeden v přepychu žil na světě
a druhý se bídě podrobil!  

Lháři jste a podvodníci lidu,
sobci a ukrutní katané!
Vy děláte rozdíly a bídu,
než i to vám jednou přestane!

Vy jste to, kteří jste pro své choutky
boha pro lid chudý zrobili,
nadělali z něj modlící loutky,
ducha, rozum jeho ubili!

Pod pláštěm božství mámíte lidi, —
sami tomu jen se smějete —
než ten lid již kejkle vaše vidí,
marně škrabošku si berete!

Až lidstvo všecku tu šalbu pozná,
kterouž po věky ho mámíte,
pak nadejde pro vás doba hrozná,
soud a trest, nad nímž se zhrozíte!

Jako ten vulkán, když chrlí lávu,
vše kolem zničí a pohltí,
tak lid v svém hněvu tu vaší slávu,
moc, panství a šalbu rozdrtí.

Konec bude vaší hrůzovlády,
přestane klam, bída, otroctví.
Volnost a mír zavládnou pak všady
a splní se dávné proroctví.

Přestane blud, trýzeň, vášní oheň,
přijde lidskost, zmizí káznice,
bude člověk člověku vždy roveň,
pomine hlad, třídní štvanice!  

Nebude válek, krvavých bojů,
nastane klid, štěstí, blahobyt;
místo trestnic — ozbrojených vojů,
chrámy věd budou se hotovit.

A tak v míru, k blahu všechněch lidí,
každý rád vždy bude pracovat,
za svou práci každý díl svůj sklidí,
nikdo nebude ho zkracovat.

To je božství, v které my věříme,
nebe, které je zde na zemi!
To je víra, kterou vždy šíříme
a jež neoplývá frázemi.

My věříme v lidskost, v onu lásku,
která všechny stejně blažívá,
v rovnost, volnost — nejlepší to pásku
ta vše víže, pojí, zahřívá.

Ale bůh, který jen hloupým vládne,
jehož dílem král i žebrák jest,
nemá u nás ceny věru žádné,
nezaslouží od nás žádnou česť!

Vzchop se k boji, lide bědné práce,
jenž jsi nucen ve porobě žít!
Učiň konec mukám bídy krátce,
nenech více za blázna se mít!

Začni jednat — pomni jak je bolno:
stále dřít a stále hladovět!
Přičiň se, i tobě bude volno —
vždyť i tobě patří krásný svět!

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

HORNÍCI KU SVÝM PRŮMYSLOVÝM BRATŘÍM (František Hlaváček)

Nahoře pánům dobře je žíti, 
mají tam vše, co mohou jen chtíti:
blahobyt, štěstí, sluneční záři,
o, tu je lehko úsměv mít v tváři!

Ve dne i v noci zábav si hledí,
vždyť na ně dřou se dělníci bledí;
a vše co svedla mozolná práce,
vezmou si páni co zisk svůj krátce.

Proto vždy nosí vztýčenou hlavu,
v šizení rabů hledají slávu,
srdce jim ztvrdlo jak ten kov zlatý,
a bohem jest jim majetek svatý.

Stali se dravci, lidskost v nich zmřela,
lidmi jsou jen dle podoby těla,
po krvi žízní, po zlatu touží
a nás chuďasy dnem, nocí souží.

Ať bídou hynem, bolestí lkáme,
útrpnosti se přec nedočkáme,
marné jsou nářky i žebronění,
u těch, v jichž srdci ni citu není.

Nahoře naší soudruzi v práci,
zdraví si kazí, životy ztrácí,
a my zde v dolech, hluboko v zemi,
mukami věru trpíme všemi.

Co nám, ó bratří, činiti zbývá?
Bída a smrt se na nás vždy dívá!
Ať dřem v továrně, neb v zemní díře,
mají nás vždy jen za dělné zvíře.  

Slyšte, jak lenoch v paláci jásá,
vizte, jak tyran na nás se kasá,
hle, jak otrokář z každého místa
léčky nám klade, porobu chystá.

Hle, jak vyděrač drze se chlubí,
že otroky své jak červy zhubí,
jestliže zvednou k obraně ruku,
by odvrátili novou zas muku.

Máme o bratří sklonit svou šíji
před kapitálu vzteklou bestií?
Máme se znova na milost vzdáti
dravcům a na smrt nechat se štváti?

Pryč zbabělosti! I červ se brání!
My však jsme muži, máme dost zbraní:
svobodnou vůli a silné páže,
řeč, rozum, nám boj vésti je snáže!

Potřeba nám jen upřímné shody
a zřeli byste hned její plody.
Jednotná vůle dělnické chasy,
hned by změnila neblahé časy.

Kdybychom všichni poctivě chtěli,
svět by byl náš, jak je tu celý.
Spojenou sílou v společném boji
dobyli bychom svobody svojí.

Soudruzi v práci, bídě i v hoři!
My jsme ti co vše na světě tvoří.
Co ale z toho ze všeho máme?
Ukažme též, že bořit i známe!  

Začněme práci s veškerou silou,
abychom strhli soustavu shnilou,
která lenochům veškerá práva,
nám povinnosti však a jho dává.

Vy na povrchu, zanechte vzdechů,
s budovy státní strhejte střechu!
My základy zas podkopem z dola,
dynamit dáme ku zdím dokola.

Když budem bourat z obojí strany,
zaduní brzo děsivé rány
a oznámí všem v blízku i v dáli,
že tvrz tyranství v rumech se válí!

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

DĚLNIKŮM (František Hlaváček)

Hoj dělníci, pohlédněte 
na své bídné poměry!
Vizte jak kapitalisté
provádí své záměry!

Z vaší práce jen bohatnou,
co vy mřete ve hladu,
vy se dřete do úmoru —
jakou máte náhradu?

Vaše tělo mrzačí se bídou,
velkou lopotou
a rozum váš ubíjen je
zpátečnickou holotou.

Když vám dojdou zdraví, síly,
vyhodí vás na dlažbu,
vždyť tisíce jiných nesou
těla svá jim na dražbu.

Za práci celého věku,
jíž pro jiné konáte,
kam položit schromlé údy
v stáří ani nemáte.

Za všecky ty služby dobré,
pro boháče, město, stát,
za výslužbu dostanete:
vyhazov, výsměch a hlad.

A vy k takému bezpráví
chtěli byste klidni být!?
Pak ni jiskru citu v srdci
nesměli byste aj mít!

Vzhůru, bratří zotročení,
vám též práva náleží!
Hleďte konec učinit :
vraždě, rabství, krádeži!

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896

PŘÍŠTÍ ODVETY (Josef Bláha)

( Z cyklu Miska škeble)

Perleťová miska na stole leží,
pohár přetékající svatým jedem.
Odvaha odvety, ta leccos zboří...
A mě se zdá, že dobře jedem'!
Učili jsme se znát po léta,
co jest Odveta.

Za bolestí všecky, smutky a vzteky
brzy budeme dobře Pomstu zpívat.
Odveta pomsty je výkřikem řeky...
Oh, radost mám, jak budem' zpívat!
Chcete to vědět? Nu - za léta -
krásná Odveta...

Perleťová miska posvátně vzhoří,
pohár bílý a plný rudým vínem.
Odvaha odvety to všecko zboří,
všecko, čím tak pomalu hynem'!
Přilétá příští – přilétá...
Sladká Odveta...

Josef Bláha, Matice Svobody, 1903

TOŽ PŘECE (František Taufer)

 Třpyt rosy duhové tkal na trávníku koberce.
Oh, jitro zářivé. Slunce již vyšlo. Spící vstali.
Za horou dětské výkřiky, jak sladké kadence zaznívaly.

A měl jsem velkou radost z jásavých těch hlasů:
Tož přece je někdo, kdo jitro pozdravuje
,z něj těší se jak hospodář zlatých klasů,
tož přece mládí toužebně po slunci ruce rozpřahuje

Hoj mládí!
Ať hlas tvůj zaletí na všechny strany!
Hoj mládí,
čas k pozdravům nového dne je svrchovaný.

Den nový schází a nové slunce je na pochodu.
Ať, mládí, od pólu k pólu zaletí
a od západu k východu
tvůj výkřik, nového jitra pozdrav, staré tmy prokletí.

Matice Svobody, 1903

BUĎ SVOBODA, BUĎ SVĚTLO! (František Hlaváček)

Ku světlu pravdy, k svobodě, 
pozvedni lide mysl svou!
Tvou zbraní spravedlnost buď
a volnost vůdčí hvězdou tvou!
Ať králi na oděv již tkáš,
neb u výhně dřeš v kovárně,
ať kopeš v dolech pod zemí,
neb plahočíš se v továrně,
jen nezapomeň na pravdu,
byť cokoliv tě hnětlo,
že v celém světě volá se:
buď svoboda! buď světlo!

Hle, přikázání lidskosti,
láska k bližnímu, k člověku,
dnes šlapána jev bláto, v prach
a práce sklízí nevděku!
Dělnickou krví kouří zem,
vítězství slaví olovo,
od pólu k pólu slyšet jen
děsné řádění vrahovo.
Pláč, vzdechy, kletba vládnou tam,
kde štěstí by jen kvetlo,
proto volá zhnětený lid:
buď svoboda! buď světlo!  

Ať zničiti nás hrozí zášť,
vzdor šibenicím, mukám všem,
ať z místa na místo nás štvou,
neb trápí hladem, žalářem,
my dbejme jen na krásný cíl,
který jsme sobě vytknuli,
když psotu poznali jsme svou
a pro pravdu se nadchnuli.
Slunce poznání vychází,
to plán tyranů spletlo,
a rozhněván volá dnes lid:
buď svoboda! buď světlo!

Jen ku světlu a k svobodě,
proletáři pracuj a spěj,
ať okřeješ a omládneš
a v srdce své tu pravdu vrej:
že vědění i tvá je moc,
jež láme pouta odvěká,
že světlo zaplašuje tmu,-
jež děsí, hubí člověka. —
Ta bud tvůj meč! — Panstvo nám svou
rukavici v tvář vmetlo!
Nuž do ohně! v boj za heslem:
buď svoboda! buď světlo!

HLAVÁČEK, František. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896