FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VÁNOCE (1893)

Vesele sníh poletuje,

vločka k vločce k zemí klesá,

vánoční trh oživuje,

prodavač i kupec plesá.

Slavnostní ruch všude vládne,

světla září tisícerá;

a ty sklady, věcí vábné,

vánočního svatvečera!

Zima je, než bohatého

neruší to v žertu, v smíchu,

ten má vždy ochrance svého;

zabalen je ve kožichu.

Mimo to má pojistíno,

proti zimě, milý synu! —

V žaludku maso a víno

vyrábí mu elektřinu.

Ale tam ti chuďasové,

co nemají domov, práci!

Ti jak prokletí duchové

bloudí a chuť k žítí ztrácí!

Ty ta zima krůtě mučí,

starostí jím klesá hlava,

hlad v žaludku bodá, kručí

a bol srdce rozbodává.

A ty děti! — jaká muka

bídy, ubožátka snáší!

Kde je pro ty štědrá ruka

společností dobré, naší?

Ó ty nejsou ve seznamu

šťastných! — pro ty není citu!

Pro ty nic z těch plných krámů

nemá rota parasitů.

Tisíce těch neviňátek

nemají dnes chleba kůrky,

sdílí bídu otců, matek,

mráz je tlačí do komůrky.

Hle, tam žena bledých lící

v hadry dítě zahaluje,

štědrý večer na ulici

o hladu tu oslavuje.

Muž si zoufal, neměl práce,

život samovraždou zničil

a křesťanský landlord krátce

ženu pak z domu vystrčil.

Slavně zvony nocí zvučí,

v chrámech slyšet zbožné pění,

kněží kážou, lásce učí —

je Kristovo narození.

„Sláva bohu a všem blaho!“

volá čeleď panské třídy,

venku lidstvo hladno, naho,

zmírá a vraždí se z bídy!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech, prosinec 1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: KOLUMBIE (1893)

Kolumbie, země krásná,

kde máš tu svou svobodu?

— Obuškem a kriminálem

dáš ji zkoušet národu.

Kolumbie, zem bohatá,

komu skýtáš blahobyt?

— Bohatství své lotrům dáváš,

v bídě mře tvůj dělný lid.

Kolumbie, zem svobody,

jaký je tvůj ideal?

— Humbuk, vražda, pokrytectví,

boodle, fajt a — kapitál.

Kolumbie, země míru,

kde lidskosti tvé je stan?

— Tu otázku zodpovídá

nejlépe tvůj — Indian.

Kolumbie, země práva,

jaké jsou tvé zákony ?

— Klacek, žalář, šibenice,

revolvry a — kanóny.

F. J. Hlaváček.

PROTIVNÍKŮM NAŠICH SNAH (1893)

Každý časopis, každý muž, který veřejně ujímá se zájmů, pracující třídy, má nepřátele, jest nenáviděn a s mnoha stran pronásledován. Máme se ale snad proto trápit? — Nikoliv. Toto nepřátelství jest právě důkazem, že konáme svou povinnost nejen vůči sobě, nýbrž i vůči celé pracující třídě, ba i veškeré společnosti lidské. Každý, kdo potírá stávající zlopoměry, kdo se snaží pracovat k tomu, aby odstraněny byly křiklavé protivy třídní, aby zrušeno bylo otroctví většiny a krutovláda menšiny, každý, kdo hledí dobýti svobodu, rovnoprávnost, mír, blahobyt a štěstí pro všecky, vyvolává v dnešní sobecké, znemravnělé a zvrhlé společnosti proti sobě nepřátelství všech, kteří ve stavu zlolajných poměrů mají svůj osobní prospěch. Jen tichošlápek a pochlebník může se vyhnout nepřátelství aspoň těch mocných a nejmocnějších; on v reakcionářských dobách, jako je ta nynější, může býti docela i mužem „váženým“, za to je ale též jeho existence pro kulturní pokrok a vývin úplně bezvýznamnou. Takový člověk není společnosti ku prospěchu, nýbrž jen ku škodě.

My nemáme tedy pro skutečnost, že máme nepřátele, příčinu k bědování, neboť tato skutečnost vychází nezbytně z poměrů, které nás obkličují. Vzdor tomu ale máme příčinu tázati se; jak to přijde, že tak šlechetná věc, tak lidumilné snažení, jako jest naše a jehož vodítkem jest jen pravda, právo, spravedlnost a mravnost a cílem jen svoboda a blaho všech, má tolik nepřátel?

Počet těch, kteří na trvání zlopoměrů, nadpráví, předsudků a otroctví svůj osobní zájem mají, jest vlastně přece velmi malý—tvoří jen velmi malé procento obyvatelstva. Kdybychom měli tedy jen těchto nepřátel, pak by to nebylo tak zlé a naše spravedlivá věc dodělala by se brzo vítězství. Avšak není to pouze panstvíchtivá, bohatá, sobecká třída, jež staví se oproti naším svobodným a kulturním snahám nepřátelsky,—největší část naších nepřátel nejsou vedeni k nepřátelství tomu skutečnými zájmy, nýbrž nevědomostí a nerozumem — tito nepřátelé naši neznají vlastní své postavení ve společností a tím méně naše snahy. Tito protivníci, ačkoliv většinou trpí stejnou bídou a utiskováním jako my, přece považují své trýznitele a utlačovatele za přátele a své soudruhy a bratry v utrpení a ty, kteří pracují pro své i jejich osvobození, za nepřátele. Zkrátka, oni nepřemýšlí sami o svém postavení a o veřejných záležitostech, nýbrž nechávají se obelhávat a podvádět od kapitalistických listů, ba oni nechávají se docela proti nám i štvát! Hle, jak velký to nerozum!

Proto máme právo provolati naším protivníkům do duše: „My pracujeme pro nás i pro vás“! Ba více jak to, neboť my, ten malý hlouček anarchistických komunistů, bojujeme za stávajících poměrů daleko více pro všeobecnost, pro dobro a blaho veškerenstva, než pro sebe. My pro nás nesklízíme za všecku snahu, práci a obětování se nic, než slepou zášť, nenávist a kruté pronásledování, zrovna jako všichni dřívější bojovnicí pokroku a nových ideí. My pro nás nechceme dosáhnout a dobýti žádných předností, žádných výsad, politické mocí, slávy, lesku, bohatství a vlády, neboť tím právě lišíme se od všech ostatních politických i hospodářských stran, že nechceme dopustit, aby jedna třída nebo více tříd vládly, některá strana nebo více stran celý svět opanovaly, nýbrž že chceme, aby veškeré panství, moc a předností ve vlivu i v majetku jednotlivců i tříd zrušeny byly a namísto dosavadních křiklavých protiv, běd, psot, mizeríe a otroctví těla i ducha, aby zavedena byla úplná existenční rovnoprávnost a spravedlnost. Pro všecky, tedy i pro ty, kteří nás nepřátelsky napadají, chceme dobýti: opravdovou svobodu, blahobyt a štěstí, při mírné práci a snažení pro dobro veškerenstva.

Protivnicí! Jsme tedy špatní, zlomyslní a zlí lidé, za jaké nás panující třída a kapitalistický tisk prohlašují? Zasluhujeme za to býti pronásledování a štváni? Nezasluhujeme spíše uznání a všeobecné podpory se strany všech, kdož stávajícími poměry trpí, v těchto našich snahách po zlepšení? Přemýšlejte přece jednou vážně a rozumně!

My chceme odstraniti: vykořisťování člověka člověkem; my chceme odstranit výsady majetných a bohatých na lenošný, prostopášný a cizopasný život; my chceme odstranit otroctví pracovníků a tyranii lenochů; my chceme odstranit bídu na jedné a bohatství na druhé straně; my chceme odstranit děsné a zhoubné třídní a majetkové protivy. My chceme odstranit zločiny všeho druhu; my chceme odstranit panství mrtvého kapitálu a porobu živoucí pracovní činnosti; my chceme odstranit despotii nerozumu a nevědomosti, poručnictví a každé bezpráví i nadpráví!

My snažíme se docíliti takového společenského zařízení, v němž nebude majetek nýbrž člověk hlavním činitelem a my domáháme se takového společenského hospodářství, v němž moudrým a měrným použitím všech sil každému jednotlivci souladně lidské zdokonalení jeho schopností, rozumné ukojení všech jeho tělesných i duševních potřeb při konání práce jeho dle sil a jeho schopností se dostane a v němž bezpomocným dětem, nemocným, práce neschopným invalidům a starcům a stařenám, dostatečného, důstojně lidského zaopatření se dostane.

My poukazujeme, že takovéto společenské zařízení a hospodářství je možné, když všichni lidé budou konat užitečnou práci a po ruce jsoucí přírodní statky, plody a pracovní síly nebudou spekulací a hazardním nehospodářstvím jednotlivců bez užitku rozmrhávány, jak se to dnes ještě děje. Věda sama přijde nám ku pomoci a ona ukazuje, jak obrovské prospěchy poskytuje společné hospodářství. Nezasluhují takovéto naše snahy bedlivého uvážení a podpory i se strany těch, kteří jsou dosud našimi protivníky? Vždyť, jak již výše praveno, většina těchto jsou též dělníci, otroci, ubídněnci anebo lidé, jejichž životní zájmy těsně spojeny jsou se zájmy dělníků, to jest maloživnostníci, nižší úřednicí, neprotěžovaní umělci a zkrátka všichni, kdož přináleží k středním stavům a nemají zajištěnou existenci!

Poměry se rychle mění a časy jsou velmi zlé. Nyní neví nikdo, zdáli ta vlna rozbouřených, divokých poměrů nestrhne jej do hlubin proletářského oceánu, tím méně zdali jeho dítky nepropadnou tomuto osudu. ,,Mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených!“

V hospodářském smyslu nikdy nemělo toto pořekadlo více oprávněnosti jako právě nyní. Nejen střední stav mizí vůčihledě a rozmnožuje proletariát — i bohaté rodiny jsou dnes ožebračovány spekulujícím a ničícím velkokapitálem. Každým rokem spadají tisícové dřív zámožných ale ožebračených do řad proletariátu.

Pro vás, naší dosavadní protivníci, bojujeme tedy zrovna tak jako pro nás! Je to jen nízko myslící člověk, který ještě dnes myslí: „Po mě ať třeba přijde potopa“ — co je mě do toho?“ Čím lišil by se pak člověk od zvířete, kdyby nepomýšlel též na své potomky? Každý člověk, který má srdce a cit, myslí tudíž: ,,Jak se povede těm, které jsem pří své smrtí zde zanechal? — A odpověď dnešního společenského pořádku zní: v 90 případech ze sta stanou se z nich proletáři, to jest lidé beze všeho majetku, kteří na nejnižším stupni existence se pohybují, tu a tam poněkud výše nad propastí nejhlubší bídy, která je ale konečně přece pohltí.

A myslíš-li milý čtenáři následovně: já chci mé dítky dobře vychovati, dám je vyučit něčemu dobrému, výnosnému zaměstnání a p., aby se snáze protloukly životem, pak, milý příteli, i tato útěcha a naděje jest klamná. V dnešní krisi bloudí nejen chudí nádeníci a řemeslníci bez práce ulicemi, nýbrž i lidé vyššího vzdělání a umělci, kteří by rádi pracovali za nízkou mzdu jakoukoliv práci, kdyby jen nějaké místo nalezli.

A za dnešního společenského nepořádku přijdou ještě horší krise — bída bude se ještě více šířit — nejistota existence bude ještě větší — kdo to chce anebo může popřít anebo důvodně nám to vyvrátit?

Proč nás tedy napadáte, proč jste našimi protivníky? Proto, že chceme tyto zlolajné a nám i vám záhubné poměry odstranít? Nesnažíme se dosáhnouti pro vás i pro nás společné blaho? Nechceme to nejlepší pro celou lidskou společnost? A kdybychom dle vašeho mínění, mýlili se, nebylo by lépe, kdyby jste nám náš domnělý omyl důvodně, věcně dokázali, místo nenávidět, štvát a pronásledovati nás? —

Než, my chceme snášet to protivenství přítomné doby! — Ba více, my odpouštíme naším protivníkům ze řad pracující a střední třídy, kteří jen z nevědomosti, hlouposti a nerozumu proti nám útočí, neboť ni opravdu neví co činí, jsou našimi bratry a spolutrpiteli a později snad přece svůj velký klam a své chyby nahlédnou a budou je hledět napraviti. K těmto nevědomým ale bezmocným protivníkům voláme: „Pro- tivníci ze řad utlačovaných, poznejte se! My nebojujeme jen pro nás — nikoliv, my bojujeme i pro vás, pro vaše dobro!“

Jen bohatým tyranům, kteří naší krev, naší záhubu, naší smrt žádají a celé lidstvo nejen v dosavadní bídě a otroctví udržeti, nýbrž ještě v hroznější stav uvrhnouti chtějí, neodpouštíme, — k těm naopak voláme : „Pronásledujte a štvete, když svou dravčí zuřivost potlačit nemůžete! Přijde doba, kdy za půjčku dostanete oplátku i s úroky!“

Dělnické listy č.6, 9.12.1893

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VOLNI CHCEME BÝT (1893)

Mocně světem hlas zaznívá,

všude, kde lid zem obývá,

od břehu moří k branám měst,

všude, kde práce v poutech jest,

v každé dílně, kde lidský tvor

v porobě úpí, slyšet sbor:

Nejsme dravá zvěř, — jsme též lid!

Pryč s pouty! — volni chceme být!

Tam, kde práce zem zdělává,

chléb se jí však nedostává,

horník kde kope uhel, sůl

a drahý kov jde hledat v důl,

i tam, kde tkadlec látku tká

a rodina mu hladem lká,

všude volá dělnický lid :

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Všude, kde se lid plahočí,

trpí hlad, sobcům otročí,

kapitálem jsa sužován

a tupen, mučen, posmíván,

tam od moře až v řetěz hor,

zní jednotný mohutný sbor:

Nechceme víc v porobě mřít! —

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

F.J.HLAVÁČEK: JAK TO JEDNOU PŘÍJDE (1893)

Dřív přijde to, než myslíte :

lid nemá víc co do úst dát!

Hadry jeho proniká mráz!

kde chleba, oděv má jen brát?

Tu vystoupí v před smělý muž a rce: „Oděvu vím již sklad! — Za mnou, kdo kabát, spodky chce! —

šatů pro celý prapor snad!“

A jak když ruku obrátí,

staví již muže do řady,

řka: „V levo bok!“ a „pochod vpřed!“

a ku městu je odvádí.

Tu před kamennou budovou zastaví její u brány:

„Zde vizte! můj oděvní sklad —

zbrojnici zemské obrany!“

„Uvnitř je vše, co schází vám:

košile pevně ušité!

kabáty vatou vycpané

a k tomu barvy dvojité!

Pláště soukené do deště, —

rukavic, čepic hromady a vše, co ještě musí mít

vojsko, když jde do parády!“

„Tu komedii znáte již!

byť hadry z vás teď visely!

Vždyť většinou jste v královských

stejnokrojích již vězeli!

Obránci jste tak jako tak!

nuž vem každý s věšáku přec

si vlastni svoje kalhoty

a vlastní modrý kabátec.“

„Ba, kabát svůj! Blouzní snad kdo,

že králův je? — O zašlý čas!

Vy ovce jste! — což vlnu naň

snad nedali jste každý z vás?

Ty tu — není to plátno zde,

ze lnu, co předla matka tvá,

když z utrápených očí ji

slze tekly do přediva?“

„Berte! — Tak tak! Teď skvíte se,

jak zítra v svitu dennice

v boj by se šlo, neb alespoň

do Terezína k přehlídce!

Jen puška ještě schází vám!

Než jaký předmět? — patřte naň!

Plná síň ručnic! — na zkoušku:

chopte se jich! — Na rámě zbraň!“

„Dobře to jde! — zruční jste dost!

Na konec …hoši, vem to čert!

i pušky sebou vezmeme! —

Ku noze zbraň! — To bude žert!

Bude-li zle …možné je vše!

panstvo dělá vždy rámusy

a tento náš vtip s oděvem

snad za povstání prohlásí!“

Nazve ho třeba loupeží!—

za krátko uvidíte snad,

bude tu již řadový pluk

hotov k boji před námi stát!

Pak jedná se: za kabát svůj —

cenit zuby na vojáky!

Patrony sem! nabíjejte ! —

a nasaďte též bodáky!“

„Dejte i čáku na hlavu

a k boku připněte si meč!

Že „kudlou“ nazýváte ho,

toť štěstí věštná známka přec!

Nezbarví ho snad mozek, krev!—

Snad nerozpoltí žádnou leb!

a pro ženy a děti „sýr“

bude sekat a živný chléb!“

A nyní ven ! tamboři v před

trubači, pištci do svých řad!

Má snad i prapor s orlem vám

bratři před vaším sborem vlát?

I k čertu nač! co značí nám

znak krále — prapor tyranský?

Chcete-li prapor: pro vás jen

hodí se — pytel žebrácký!“

„Ten přivažte na ňákou tyč:—

hle, zde hulánské kopí je! —

a jako kdysi spůrcové,

neste ho ssebou do boje!

Vám spíš než jim on přísluší:

nemáte ho pro parádu; —

vy nejste jen dle jména snad —

vy žebráky jste opravdu!“

„V pochod, spůrcové těchto dob!

V pochod, prapore žebráků!“—

Tu pěší, jízdné táhnou již,

sbory královských vojáků.—

„Palte!“ poroučí generál;

„choc!“ jízdě se zas udílí —

než hle ! — kůň žádný nehne se

a žádný pěšák nestřílí!

Repot však slyšet ve vojsku:

„I my jsme lid! Dost týrání!“

A najednou se před pytlem

královský prapor uklání!

A jásot zní: „My s vámi jsme!

neb my jsme vy a vy jste my!“

„Sběř!“ vykřiknul velitel —

v tom stržen s koně ku zemi!

A lid ku městu hlavnímu

jak lavina se valí blíž!

rozvalí trůn, koruna pryč,

v základech puká celá říš!

Z ohně, krve vítězný lid

dlouho šlapanou hlavu zved: —

bolesti každý porod má ! —

tak stane se i naposled!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

VALNÁ HROMADA SDRUŽENÍ ČESKOSLOVENSKÝCH HORNÍKŮ – MARIÁNSKÉ HORY (1923)

Dne 7. ledna 1923 se konala valná hromada odbočky Sdružení československých horníků v Mariánských Horách na Ostravsku, na které bylo zvoleno následující představenstvo:

Grochol Stanislav – předseda, Mariánské Hory č.p. 235

Mušálek Ferdinand – místopředseda

Vyhnalík Jan – jednatel

Haladěj Alois – pokladník

Vlček H. – revisor

Kunz Jan – revisor

Mušal R. – člen výboru

Řezníček – člen výboru

Urbánek – člen výboru

Hájek – člen výboru

Grygar – člen výboru

VALNÁ HROMADA SDRUŽENÍ ČESKOSLOVENSKÝCH HORNÍKŮ – ZÁLUŽÍ U MOSTU (1921)


Dne 27. listopadu 1921 se konala valná hromada odbočky Sdružení československých horníků v Záluží u Mostu, na které bylo zvoleno následující představenstvo:

Hřích Josef – předseda

Hána Petr – místopředseda

Blábilil Josef – pokladník

Drmla Jan – důvěrník, Záluží č.p. 15

Anarchističtí horníci na dole Pluto v Louce u Litvínova pro přímou akci (1907)

Dne 29. července 1907 při výjezdu mužstva z ranní směny shlukla se následkem anarchistické agitace pro přímou akci při prosazování mzdových požadavků velká část horníků kolem hornického delegáta Naka, aby mu sdělila, že nesouhlasí s malichernými požadavky sociálně demokratické Unie rakouských horníků, a požadovali na něm svolání celého mužstva na druhý den do cachovny. Horníky vedl anarchosyndikalista Josef Tvrdík. Dopisovatel anarchistického časopisu „Komuna“ události i jednání sociálně demokratického delegáte přibližuje takto: „Delegát sociální demokrat však odpověděl, že bude dělat, co sám za dobré uzná. Na námitku kamaráda Tvrdíka, že má jako zástupce horníků respektovat jejich mínění, odvětil, že bude jednat, jak si přeje „Unie“! Jsa požádán, aby svolal na druhý den mužstvo do cachovny, za účelem porady o požadavcích, slíbil tak učiniti. Sotva však vyšel z cachovny, zamířil do kanceláře, aby si postěžoval u pana závodního na kamaráda Tvrdíka a jeho kamaráda ze Záluží, kteří prý jsou hlavami nespokojenců. Závodní pak v doslechu toho oba varoval, aby byli hodnější, nebo že dostanou knížku“.

důl Pluto

Pololetní valná hromada Novokooperačního dělnického a spotřebního družstva „Budoucnost“ v Bohosudově (1903)

Dne 26.července 1903 konali anarchisté pololetní valnou hromadu Novokooperačního dělnického a spotřebního družstva „Budoucnost“ pro království české v Bohosudově. Na které byla schválena účetní uzávěrka za první pololetí roku 1903. Vykazovala obrat 7610 korun a 25 haléřů, avšak žádný přebytek ani schodek.

Družstvo „Budoucnost“ v Bohosudově