Když kolem sebe hledíme na tu povšechnou psotu a děsně řádit vidíme tu panující rotu, o, jak tu teprv' vyniká, idea naše veliká! Tu mysl naše v malé chvíli se pozvedá a k boji sílí.
To velké, hrozné bezpráví, jak na lidu se páše, kroniku běd nám vypráví, jež snáší třída naše, a hněv nám srdcem zachvěje, když rozum k pravdě dospěje. O, jak se duch náš silným cítí, když idea v nás právo vznítí!
A idea sociální je vznešená a jasná, za podklad má cíl humánní, v ní budoucnost je šťastná, neb ona zrušit porobu chce na vždy, ne jen na dobu a vykonat reformu smělou: — osvobodit společnost celou.
Tato idea lidskosti učí lid znáť své práva, ona jej vede k mravnosti a útěchu mu dává: že puknou pouta odvěká, jež v bídě drží člověka, a on, jenž ve otroctví hyne, co volný muž si odpočine.
Toť moc idei naší je a význam její pravý, proto lid pro ní horuje a v boj za ní se staví. Nic neleká jej trnitá cesta balvany pokrytá, a čím víc vrah na ní se sápe, tím víc lid velkost její chápe.
Mužové, ženy — otroci práce, proč naříkáte, věsíte hlavu? Že kletbu bídy našemu stavu vyřkli sám bůh i zeměvládce?! Že nám útrapy v úděl jsou dány a parasiti našimi pány stali se dávno ve světě celém a my otroky duší i tělem?! Že život náš jest smrt jenom dlouhá a radost pro nás v světě že není, pro nás že zbývá jen utrpení, jemuž se tyran směje a rouhá ?!
Bratří a sestry, utřete slzy — zvedněte směle ztrápenou hlavu! Pomozte bojem k svému si právu, jež vám uchvátil násilník drzý! Odvahu v mysl, meč práva v ruku, v řady odbojných vstupte jen pluků, v srdce svá lásku k svobodě vemte a rudý prapor nezapomeňte! A směle pak v boj za anarchii — svobodu pravou nejčistších forem, by dělník stal se volným zas tvorem a konec rabské byl mizérii.
Toť přímý směr je tvé pravé cesty k osvobození, zhnětený lide! Jen tak učiníš konec své bídě a domůžeš se blaha a štěstí! Pryč s pokorou a shrbeným hřbetem, jen smělost sluší dělnickým dětem! V ruce když meč a jasno je v hlavě, tu dobyde se právo vždy hravě. Nuž proletáři, vzchopte se k dílu, pracujte nyní ve prospěch vlastní, zřidte si volnost, budete šťastni — vždyť máte k tomu právo i sílu!
Lide můj, ty zotročený, proč stále na jiné dřeš ? Jiným rozmnožuješ blaho — sám ale jen v bídě mřeš. Dbej konečně též o sebe, za svým cílem rychle spěj; abys i ty svobodným byl, o to se již postarej.
Zem je velká, má dost darů, všichni mužem blaze žít. Třeba zlaté tele svrhnout, základ k štěstí založit. Když všichni rovni budeme, nebude víc otroků. Pak nadejde teprv pravý čas svobody, pokroku.
