V největší tísni, zoufalství a tlaku,

uprostřed března náhle z temných mraků

vyšlehnul blesk a oheň vzpoury vzplanul.

Ten lid, jenž hlad a muka robství snášel,

hle, poznal se a cestu rázem našel

ku svobodě, po níž tak dlouho práhnul.

Rozmachem obra v revolučním boji,

dokázal slavné svrchovanost svoji,

když jařmo svrh a komunu si zřídil.

A Paříž, obležena kol svých prahů

a strýzněna od franko-pruských vrahů,

zajásala, když tyran z ní se klidil.

O Paříži! ty město velkých činů!

jen jednu tobě vyčítáme vinu: —

že vítězství své dalas vyrvat sobě!

O Paříží! ty revolucí máti,

hleď omylů a chyb se vystříhati,

až k revoluci sáhneš v příští době!

Již nová zas se katastrofa blíží,

lid sténá pod hroznou tyranství tíží

a chystá se, by dobyl si svá práva.

Březnoví reci, vy mu buďte vzorem,

nechť udrží však, co dobyde vzdorem,

ať volné komuny zas vzejde sláva!

František Josef Hlaváček

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

Vesele sníh poletuje,

vločka k vločce k zemí klesá,

vánoční trh oživuje,

prodavač i kupec plesá.

Slavnostní ruch všude vládne,

světla září tisícerá;

a ty sklady, věcí vábné,

vánočního svatvečera!

Zima je, než bohatého

neruší to v žertu, v smíchu,

ten má vždy ochrance svého;

zabalen je ve kožichu.

Mimo to má pojistíno,

proti zimě, milý synu! —

V žaludku maso a víno

vyrábí mu elektřinu.

Ale tam ti chuďasové,

co nemají domov, práci!

Ti jak prokletí duchové

bloudí a chuť k žítí ztrácí!

Ty ta zima krůtě mučí,

starostí jím klesá hlava,

hlad v žaludku bodá, kručí

a bol srdce rozbodává.

A ty děti! — jaká muka

bídy, ubožátka snáší!

Kde je pro ty štědrá ruka

společností dobré, naší?

Ó ty nejsou ve seznamu

šťastných! — pro ty není citu!

Pro ty nic z těch plných krámů

nemá rota parasitů.

Tisíce těch neviňátek

nemají dnes chleba kůrky,

sdílí bídu otců, matek,

mráz je tlačí do komůrky.

Hle, tam žena bledých lící

v hadry dítě zahaluje,

štědrý večer na ulici

o hladu tu oslavuje.

Muž si zoufal, neměl práce,

život samovraždou zničil

a křesťanský landlord krátce

ženu pak z domu vystrčil.

Slavně zvony nocí zvučí,

v chrámech slyšet zbožné pění,

kněží kážou, lásce učí —

je Kristovo narození.

„Sláva bohu a všem blaho!“

volá čeleď panské třídy,

venku lidstvo hladno, naho,

zmírá a vraždí se z bídy!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech, prosinec 1893

Kolumbie, země krásná,

kde máš tu svou svobodu?

— Obuškem a kriminálem

dáš ji zkoušet národu.

Kolumbie, zem bohatá,

komu skýtáš blahobyt?

— Bohatství své lotrům dáváš,

v bídě mře tvůj dělný lid.

Kolumbie, zem svobody,

jaký je tvůj ideal?

— Humbuk, vražda, pokrytectví,

boodle, fajt a — kapitál.

Kolumbie, země míru,

kde lidskosti tvé je stan?

— Tu otázku zodpovídá

nejlépe tvůj — Indian.

Kolumbie, země práva,

jaké jsou tvé zákony ?

— Klacek, žalář, šibenice,

revolvry a — kanóny.

F. J. Hlaváček.

Mocně světem hlas zaznívá,

všude, kde lid zem obývá,

od břehu moří k branám měst,

všude, kde práce v poutech jest,

v každé dílně, kde lidský tvor

v porobě úpí, slyšet sbor:

Nejsme dravá zvěř, — jsme též lid!

Pryč s pouty! — volni chceme být!

Tam, kde práce zem zdělává,

chléb se jí však nedostává,

horník kde kope uhel, sůl

a drahý kov jde hledat v důl,

i tam, kde tkadlec látku tká

a rodina mu hladem lká,

všude volá dělnický lid :

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Všude, kde se lid plahočí,

trpí hlad, sobcům otročí,

kapitálem jsa sužován

a tupen, mučen, posmíván,

tam od moře až v řetěz hor,

zní jednotný mohutný sbor:

Nechceme víc v porobě mřít! —

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Dřív přijde to, než myslíte :

lid nemá víc co do úst dát!

Hadry jeho proniká mráz!

kde chleba, oděv má jen brát?

Tu vystoupí v před smělý muž a rce: „Oděvu vím již sklad! — Za mnou, kdo kabát, spodky chce! —

šatů pro celý prapor snad!“

A jak když ruku obrátí,

staví již muže do řady,

řka: „V levo bok!“ a „pochod vpřed!“

a ku městu je odvádí.

Tu před kamennou budovou zastaví její u brány:

„Zde vizte! můj oděvní sklad —

zbrojnici zemské obrany!“

„Uvnitř je vše, co schází vám:

košile pevně ušité!

kabáty vatou vycpané

a k tomu barvy dvojité!

Pláště soukené do deště, —

rukavic, čepic hromady a vše, co ještě musí mít

vojsko, když jde do parády!“

„Tu komedii znáte již!

byť hadry z vás teď visely!

Vždyť většinou jste v královských

stejnokrojích již vězeli!

Obránci jste tak jako tak!

nuž vem každý s věšáku přec

si vlastni svoje kalhoty

a vlastní modrý kabátec.“

„Ba, kabát svůj! Blouzní snad kdo,

že králův je? — O zašlý čas!

Vy ovce jste! — což vlnu naň

snad nedali jste každý z vás?

Ty tu — není to plátno zde,

ze lnu, co předla matka tvá,

když z utrápených očí ji

slze tekly do přediva?“

„Berte! — Tak tak! Teď skvíte se,

jak zítra v svitu dennice

v boj by se šlo, neb alespoň

do Terezína k přehlídce!

Jen puška ještě schází vám!

Než jaký předmět? — patřte naň!

Plná síň ručnic! — na zkoušku:

chopte se jich! — Na rámě zbraň!“

„Dobře to jde! — zruční jste dost!

Na konec …hoši, vem to čert!

i pušky sebou vezmeme! —