Hle, slunko vzplálo! Zas se třpytí 
a leskne v záři celý kraj 
a všude život, píseň, 
všem úsměv vkouzlil v líce máj. 

Již země střásla ledová pouta, 
jež připjala ji zima zlá, 
již příroda se v slunce směje 
a vše se blaze usmívá. 

Jen jedna třída v lidstva moři, 
tu bez práv je a v bídě mře, 
se bez radostí v potu tváří 
do krve pro své pány dře . . . 

A za to všecko nemá ani 
kus chleba a co do úst vzít, 
je na vždy — na vždy odsouzena 
v té děsné bídě světem jít . . . 

A nemá naděj, že by boháč 
ji podal ruku pomocnou, 
jenž tyje tady za poklady, 
jenž dělník dal mu prací svou. 

A dnes ta třída ujařmená 
a povržena ode všech, 
chce velký svůj svátek světit — 
po mnoha trapných, bědných dnech. 

Chce ukázat svou sílu světu 
a zahřímat mu do duše, 
ve vědomi svých práv tu žijem 
a u vítězství předtuše. 

Již nechceme se nechat týrat 
a říkat si; ta chátra, láj ... 
a nechať celý svět se spikne 
my budem slavit první máj. 

Soudruzi ve Wheeling Creek, 1896

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 02.05.1896

Přistup jen blíže, o dělníče drahý, 
v dělnickou družinu, sem mezi nás! 
Podporuj všemožně svobodné snahy; 
vzmuž se ku činu, již nejvyšší čas. 

Zmužile vejdi jen v dělníků řady, 
s láskou i nadějí k dílu se měj, 
by jsi se dopídil ryzé jen pravdy 
o to vždy pečuj, o to jen dbej! 

Samoten jsi-li, co třtina jsi chabý, 
jíž divá bouře hned rozdrtí v prach, 
sám-li jsi v boji, co stéblo jsi slabý, 
nemůžeš prosadit nikdy svých snah. 

Jsi-li však spojený v družinu silnou, 
tu záštitu pevnou pro sebe máš, 
odvážným činem a prácí pilnou 
s bratry si k svobodě pomůžeš snaž.   

Nahlédni v minulost života svého, 
zdali jsi konal vždy povinnost svou? 
Nedbal jsi svědomí, soudce to tvého, 
bavil se hloupostmi, rozličnou hrou. 

Dělníků snahy však nechtěl jsi znáti, 
zapoměl's dělníkem že jsi i sám, 
na jejich snažení uměl jsi láti, 
posměchem byl tobě spolkový chrám. 

Nepřítel poštval tě na tvoje bratry, 
abysi poškodil dělnickou věc, 
zlořečil, huboval, nadával chátry 
a ty jsi pokorně sklonil svou plec. 

Dělníče svedený, nešťastný bratře,
upřímné ruku svou na srdce dej! 
Vždyť i ty náležíš k té chudé chátře, 
jen srdce, rozumu na to se ptej ! 

Zrozený v otroctví, odsouzen k dřině, 
znak bídy byl tobě do vínku dán, 
pod tlakem jha tělo i duch tvůj hyne, 
a jako psanec jsi životem štván. 

Ruka tvá buduje bohatství hrady, 
ku blahu pomáhá šejdířům všem, 
ty však a soudruzi zmíráte hlady, 
těla svá předčasně kladete v zem. 

Žebrotou dítky tvé světem se plouží, 
neslyšíš ubohých dojemný vzdech? 
Zima a trápení mnohá je souží, 
neb dány bezcitným jsou ve posměch.   

Dělníče lhostejný, poznej se jednou 
a odhoď konečně zbabělost svou, 
k společné práci ať ruce se zvednou, 
k níž tě tvojí bratří dávno již zvou. 

Vesele, šumně já ve vzduchu vlaji 
do dáli širé pochmurné země, 
za zimní bouře i za vánku v máji, 
k zlosti i strachu panského plémě. 

Rudý jak krev, 
vždyť smrt a hněv 
zobrazeny jsou aj ve mně. 

Proč sténáš a chvíš se, zbabělý muži 
při šumu záhybů vlajky rudé ? 
Se mnou ku svobodě — nasaď svou kůži, 
vrah tě beztoho pohřební hude! 

Jak lačný chrt, 
štve tě na smrt — 
válečný řev slyšet všude. 

Symbol jsem lidskosti, jsem znakem práva, 
jsem prapor chudých, zhnětených lidí, 
já vlaji všude, kde otroctví stává, 
kde lid se v pány a raby třídí. 

Já vedu v boj, 
dělnický voj — 
tyranů spřež ať se klidí. 

Zavzněte bubny — muž k muži vstup v řadu! 
Rachoťte pušky, hřímejte děla ! 
Za mnou otroci! Zničte každou vládu, 
společnost ať je svobodna celá ! 

Já vám chci vlát, 
nadšení dát, 
by vaše páž sílu měla! 

Lenivě se často voda 
v mělkých březích řeky vleče, 
tak že sotva pozorovat 
ku předu že k moři teče. 

Často se též zdá, že stojí, 
neb docela zpět se valí, 
až větší svah, vyšší břehy 
v úzké koryto ji svalí. 

Pak nárazem mocných proudů 
se i pevné skály třesou 
a co dravé vlny urvou, 
rychle k oceánu nesou. 

Co až dosud k nehybnosti 
zdálo se být odsouzené, 
to nyní s obrovskou silou 
ku předu se rychle žene. —   

Proto nezoufej dělníče, 
když v této přesmutné době 
srdce nad tou bídou lidstva, 
krvácí hořem snad tobě! 

Přijdou dny ráznější doby, 
idea lid v hnutí strhne 
a on mužně s nepřátely 
v boj za svobodu se vrhne. 

Hračkou roztrhá proud času 
všecky stavěné mu hráze, 
a jak bouře požene se 
k cíli po vytčené dráze. 

Nic nezmůže moc reakce, 
ani lstivost diplomatů, 
žádná hrozba, ni klam kněží, 
žalář, ani provaz katů. 

Jako trhá a odnáší 
vše proud rozvodněný, dravý, 
tak proud doby též oderve 
vše, co se mu v cestu staví. 

A lidstvo, které až dosud
trpělo v děsné porobě, 
rozláme otrocká pouta, 
by svobodně žilo sobě. 

Pak zavládne blaho, štěstí 
mezi lidem teprv' všude 
a nemoc z dob bědy, 
psoty brzy vyhojena bude. 

My lidé jsme a chceme žít, 
svobodně, bez vší vlády, 
my nechceme pro jiné dřít 
a sami zmírat hlady. 

My pro sebe chcem' pracovat, 
žít v míru, jako bratři, 
a plnou mírou užívat 
ze všeho, co nám patří. 

My nechceme být otroky, 
všech loupeživých pánů 
a snášet trýzeň, útoky 
od bezcitných tyranů. 

My chceme pravou svobodu 
a pravíme to směle, 
že rabství chudých národů 
nechceme trpět déle. 

My nechceme víc živiti 
vlastní aj naše vrahy, 
a síly pro ně mařiti, 
neb život náš je drahý. 

My chceme rovnost úplnou, 
chcem' též přírodní práva, 
neb když se všechněm dostanou, 
bude společnost zdráva. 

Nuž hrdé panstvo, slyšíš nás? 
Toť tresť je našich cílů! 
Hoj dělníci, již volá čas, 
by spěchali jste k dílu!   

Jen vzhůru bratří, vstaňte juž, 
sem v řady naše spějte! 
Poznej se každý, kdo jsi muž, 
jen všichni v boj se dejte! 

Nebojte se ve zápas jít, 
vždyť nemůžem' nic ztratit! 
Než ve stálém otroctví žít, 
líp' celý systém zvrátit. 

 Když kolem sebe hledíme 
na tu povšechnou psotu 
a děsně řádit vidíme 
tu panující rotu, 
o, jak tu teprv' vyniká, 
idea naše veliká! 
Tu mysl naše v malé chvíli 
se pozvedá a k boji sílí. 

To velké, hrozné bezpráví, 
jak na lidu se páše, 
kroniku běd nám vypráví, 
jež snáší třída naše, 
a hněv nám srdcem zachvěje, 
když rozum k pravdě dospěje. 
O, jak se duch náš silným cítí, 
když idea v nás právo vznítí! 

A idea sociální 
je vznešená a jasná, 
za podklad má cíl humánní, 
v ní budoucnost je šťastná,  
neb ona zrušit porobu 
chce na vždy, ne jen na dobu 
a vykonat reformu smělou: — 
osvobodit společnost celou. 

Tato idea lidskosti 
učí lid znáť své práva, 
ona jej vede k mravnosti 
a útěchu mu dává: 
že puknou pouta odvěká, 
jež v bídě drží člověka, 
a on, jenž ve otroctví hyne, 
co volný muž si odpočine. 

Toť moc idei naší je 
a význam její pravý, 
proto lid pro ní horuje 
a v boj za ní se staví. 
Nic neleká jej trnitá 
cesta balvany pokrytá, 
a čím víc vrah na ní se sápe, 
tím víc lid velkost její chápe. 

Mužové, ženy — otroci práce, 
proč naříkáte, věsíte hlavu? 
Že kletbu bídy našemu stavu 
vyřkli sám bůh i zeměvládce?! 
Že nám útrapy v úděl jsou dány 
a parasiti našimi pány 
stali se dávno ve světě celém 
a my otroky duší i tělem?! 
Že život náš jest smrt jenom dlouhá 
a radost pro nás v světě že není, 
pro nás že zbývá jen utrpení, 
jemuž se tyran směje a rouhá ?! 

Bratří a sestry, utřete slzy — 
zvedněte směle ztrápenou hlavu! 
Pomozte bojem k svému si právu, 
jež vám uchvátil násilník drzý! 
Odvahu v mysl, meč práva v ruku, 
v řady odbojných vstupte jen pluků, 
v srdce svá lásku k svobodě vemte 
a rudý prapor nezapomeňte! 
A směle pak v boj za anarchii — 
svobodu pravou nejčistších forem, 
by dělník stal se volným zas tvorem 
a konec rabské byl mizérii. 

Toť přímý směr je tvé pravé cesty 
k osvobození, zhnětený lide! 
Jen tak učiníš konec své bídě 
a domůžeš se blaha a štěstí! 
Pryč s pokorou a shrbeným hřbetem, 
jen smělost sluší dělnickým dětem!   
V ruce když meč a jasno je v hlavě, 
tu dobyde se právo vždy hravě. 
Nuž proletáři, vzchopte se k dílu, 
pracujte nyní ve prospěch vlastní, 
zřidte si volnost, budete šťastni — 
vždyť máte k tomu právo i sílu! 

(na melodii „Vltavo, ty modrojasná . . .“)

Lide můj, ty zotročený, 
proč stále na jiné dřeš ? 
Jiným rozmnožuješ blaho — 
sám ale jen v bídě mřeš. 
Dbej konečně též o sebe, 
za svým cílem rychle spěj; 
abys i ty svobodným byl, 
o to se již postarej. 

Zem je velká, má dost darů, 
všichni mužem blaze žít. 
Třeba zlaté tele svrhnout, 
základ k štěstí založit. 
Když všichni rovni budeme, 
nebude víc otroků. 
Pak nadejde teprv pravý 
čas svobody, pokroku. 

Frank Hlavaček.

 (na melodii „Že peníze světem vládnou . . .“)

Že kapitál světem vládne, 
každý dnes již ví; 
že nezná ohledy žádné, 
chuďas vám poví. 

Dělník jest jen živým strojem 
vyděračů stálým zdrojem, 
z nějž chce brát plutokrat 
zisk denně stokrát. 

Jen kdo boháčem je 
ve světě panuje, 
jen ten, jen ten 
ve světě panuje. 

Boháč, ač nic nepracuje, 
žije v přepychu, 
neb on dělníky zkracuje, 
dře bez ostychu. 

Co tito jen stále tvoří 
a při tom se bídou moří   
bohatec, bohatec 
plní svůj měšec. 

Jen kdo boháčem je, 
ve světě panuje, 
jen ten, jen ten 
ve světě panuje. 

Proto, chceš-li, lide práce 
svobodně též žít, 
musíš své organisace 
pohotově mít; 

v těch soustředit svoji sílu 
a pak se dát chutě k dílu: 
špatný řád napořád 
v rumy rozbourat. 

Pak vzejde i nám čas, 
budem svobodni zas, 
jen pak, jen pak 
budem svobodní zas.

Frank Hlaváček.