TO BUDE ANARCHIE (Alois Věkoslav Haber)

Až přejdou ty veliké zástupy zmučených,
a poslední žalář padne rozmeten,
přes bývalé hranice bývalých národů
z bývalé kultury nové povstanou,
tu staneme před oltářem krásy,
hrdí a povznesení synové přírody.

Všichni stejně nadšeni v boj půjdem rozhodný.
Povstane ten, jenž meč k pomstě pozvedne,
a otroci rozrazí okovy...

Zavzní zpěv, s nímž mučedníci zmírali,
volní, nespoutaní pozvedneme hlasy své,
hlasy silné, vzdorné až klenbou nebes zatřesou:
To bude ta požehnaná chvíle velikých lásek,
v nichž mateřství novým počne země
a klíny budou plní a vydají nové síly,
a roditi budou nový, zdravý život.

To bude anarchie.

PROLETÁŘSKÉMU DÍTĚTI (Karel Toman)

V modravém světle elektrických lamp, 
ve vzduchu parfumů a elegance,
toalet skvělých, šperků, zlaté špíny,
mé bolel hlad tvých rukou a tvých retů
a žádostivých očí.

Markétko čtrnácti let vlasy tvé,
tvé lněné vlasy s leskem pohádkovým
a něha tvojích rukou záhy drsných
by dovedly tak zhřáti, rozezpívat
a stišit mnohé srdce.

Má sestro malá, přijde i tvůj den.
A přijde pýcha milenky a matky,
jež nahým zdravím krmí svoje děcko
na posměch slabým mužům, dámám nervosním
sterilní elegance.

Ať hrdé je tvé dítě. Na matku
i na sebe, na upřímnou svou vášeň.
Ať pije vzduch a slunce, mužnou sílu
ať pije z kalicha, který ho čeká
a jejž ty nyní piješ.

Oh, nemhuř oči před tou svůdností
ubohých šperků. Jednou smát se budeš.
Stříbrný kroužek na tvé levé ruce
je vzácnější — jen přilož k němu ucho,
neslyšíš v něm bít srdce?

Kalendář neodvislého dělnictva: na rok 1900.

Toman Karel (1877-1946)

RIZIKO UHLOKOPA (František Hlaváček)

U silnice a na začátku města 
žebrák schromený a slepý sedí
a na lidech, jež tudy vede cesta,
almužnu si vyprositi hledí.

Skroušeným a prosebným praví hlasem:
„Slitování lidé se mnou mějte !
O, ustrňte se bídným nad chuďasem
a almužničku jen skrovnou dejte !  

Jsem zmrzačen, zde vizte ! — noha schází,
a schromlé je to celé moje tělo,
tak že jen bídně po cestě se plazí,
že oko víc bídy nevidělo.

Zrak je pryč, na vždy zmizelo mi světlo
a tma obestírá mne vždy čirá,
hle, toto vše mně z práce povykvetlo,
za odměnu bída na mne zírá.

A ptáte se, jak se to mohlo státi? —
kde zdraví své úplně jsem ztratil ?
O, kapitál, smím-li odpověď dáti,
to byl, co mne v bídu tuto sklátil.

Také já byl mlád, silen, zdráv před lety
a živil se poctivou jen prácí,
až kapitál, ničitel lidstva, dětí,
mne zmrzačil, že je to až k pláči.

Já pracoval s jinými ve uhelně,
uhlí jsem kopal hluboko v zemi,
kde smrt číhává vždy tak potutelně,
jak Damoklův meč visí nad všemi.

Tu jedné noci — bylo to již k ránu —
správce dolů nese toho vinu! —
slyšeti bylo velmi hroznou ránu —
vždyť stal se výbuch třaskavých plynů!

Na jižní straně byla starší díla,
jich nebezpečí jsme všichni znali,
neb zápalných plynů byla zde síla,
a ty se v noci od lampy vzňaly.  

Jan Hrabivec, nepříliš moudrý správce,
přišel na důl v neobvyklou dobu
a vyslal nerozumného pak chlapce,
by šel v ta místa vyčerpat vodu.

A chlapec šel s rozžatou lampou v ruce.
Však sotva k onomu místu přišel,
výbuch děsný otřásl zemí prudce,
tak že ho lid až na povrch slyšel.

O, jaká hrůza! ještě dnes se třesu ! —
Přes sto lidí bídně zahynulo,
a půl sta jiných při mocném otřesu
na celý věk zmrzačeno bylo !

I já jsem schromen, vizte jen mé tělo,
jak se bídně po žebrotě plazí!
O, kéž by již jen v hrobě pokoj mělo,
by mne netrápili mojí vrazi !

„O, běda!" — žebrák smutným volá hlasem —
„slitování lidé se mnou mějte !
O, ustrňte se bídným nad chuďasem
a almužnu skrovnou jemu dejte !"

Proklet budiž takový systém vlády,
v němž mocní beztrestně vraždit mohou
chuďasy v dolech, továrnách a všady
jen pro svůj zisk aneb choutku mnohou !

Kletba buď věčná také společnosti,
jež lid práce až na kosť vyssává,
a když lakotou schromila mu kosti,
žebráckou hůl odměnou mu dává !

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

BOHATÍ A CHUDÍ (František Hlaváček)

 (Dle H. Gilma) 

Lid chudý rce: „Vám příjemno je v teplých oděvech
my ale mrznem, mějte přece slitování !"
A panstvo dí: „Což není vám dost teplo v okovech,
jež na nahé ruce vám dáme pro zahřání ?"

Lid chudý rce: „Vy hodujete, máte všeho dost,
my však máme hlad, přestaňte přec tolik žráti !"
A panstvo di: „Nuž, seberte pod stolem ňákou kosť,
jež naší tuční psi vždy nechají tam státi!"

Lid chudý rce: „Vy ze zlatých pijete pohárů,
my však žízníme, dejte nám pít také brzy !"
A panstvo dí : „My nápoj váš dali již do varu:
napijte se potu, krve a vlastních slzí !"

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

RADIKÁLNÍ PROSTŘEDEK (František Hlaváček)

Bída podobá se vrbě, 
jež tam roste u potoka,
ta čím víc se ořezává,
tím víc žene do široka.

A zrovna tak bída dravá,
jež chudý lid otravuje,
čím víc kapitál jí tlačí,
tím více se rozšiřuje.  

Dokud otrok rozmnožuje
prácí svou bohatství cizí,
dotud bída vzrůstat bude,
v společnosti nevymizí.

Dejte lidu volnost, právo
na plod práce nezkrácený,
uvidíte že hned s bídou
stane se pád obrácený.

Bude konec hned vší bídě
a více se nenavrátí,
kořen jste jí podeťali,
půdu k existenci ztratí.

Zrušte soukromý majetek,
kapitálu moc brutální,
toť ku zničení vší bídy,
prostředek je radikální.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

NEJVYŠŠÍ VRCHOL BÍDY (František Hlaváček)

Mnoho je té bídy v světě, 
jíž jest trápen chudý lid,
různé ostny, jedy, boly
dává nám tu pocítit.

Jsou však ještě jiné druhy
bídy a též bídnosti,
a ty měřítkem jsou správným
velké lidstva zvrhlosti.  

Bídnosti se musí jistě
takové jednání zvát,
když jedni z té bídy druhých
zisk svůj umí vytloukat.

Známkou bídáckých poměrů
dozajista také je,
když menšina na bídě mass
vládu, moc svou buduje.

Je v tom také nevyvratně
velká bídnost rouhavá,
když se bída za nutné zlo
prohlašuje, uznává.

Hlubokou duševní bídu
také v tom je viděti,
když lid bídu zrušit může
a přec jí chce trpěti.

Když však z bídy smích se tropí,
když lká — schválně neslyší,
tu je takové bídáctví —
— vrchol bídy nejvyšší.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

NOVOROČNÍ (František Hlaváček)

Není ho již tady více — 
již svou vládu dokonal,
smutné ale upomínky
nám chudým tu zanechal.

Strasti, bědy, otročina
celý rok nás soužily,
kapitalisté jak dravci
kolem nás vždy kroužili.

V boji za svou existenci
neměli jsme oddechu,
co tu bylo potu, krve,
co slzí a výsměchu!

Oko vlhne, rámě klesá,
srdce v prsou krvácí,
při vzpomínce jak životy
marně se nám utrácí.  

Což se nikdy zlatá volnost
pro nás raby nezrodí?
Což ten lid to otrocké jho
nikdy s šíje neshodí?

Což má věčně otročiti
cizopásné holotě? —
Jiným blaho rozmnožovat
a sám zmírat v žebrotě?

Nikoliv — jednou přec přijde
onen velký okamžik,
kdy svobodu lid náš uzří,
blaha, štěstí svého vznik.

Třeba dosud tělem, duchem
v rabských poutech vězíme,
síly našich páží rostou,
my se těch pout zbavíme.

O bezcitné, kruté panstvo,
jež nás dřeš a sužuješ!
Ty si vlastní popraviště
svým barbarstvím buduješ!

Lid pracovny udržuješ
v nejhnusnější porobě,
běda, běda, až lid jednou
mstít se bude na — tobě!

Lide práce, poznej sebe —
kapitál tvůj vrah a sok !
Vzhůru všichni za svobodu,
vzhůru v boj již tento rok!

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

KU ZMĚNĚ ROKU (František Hlaváček)

Již opět jeden v historii moře 
se potopil, odešel na vždy rok,
vzal účty své, jež plny bídy, hoře
a do dějin udělal rychlý skok.

Byl krutý a mnohou dal nám ránu,
z nás mnohý v něm svůj hořký kalich pil,
mnohému z nás odzvonili hranu,
a bylo slzí v něm i těžkých chvil.

Kdo za svou prácí dnem i nocí kráčel
a po celý rok na jiné se dřel,
toho trnitou cestou stále vláčel,
ten nouzi měl a hladem často mřel.

Nedbal slzí, nedbal pláče matky,
když uspávala hladné dítky své,
nedbal nic, když vodili nás v jatky
a neviděl, že srdce se nám rve.

A každému, kdo v chudé ve světnici
se narodil a spatřil světla jas,
znamení bídy vypálil do lící,
lidskosti k hanbě na života čas.

Jen bohatým v cestu sypal štěstí,
přes nějž chuďas životem klopýtal,
jiným blaho, nám zas dával pěstí,
miláčkem jeho byl jen kapitál.

Za práva lidu v zápas kdo se vrhnul,
by svobodu a blaho vydobyl,
na toho hned s celou svou záští vtrhnul,
až v žaláři jej na čas pohrobil.  

Přes hroby obětí kráčel hrdě,
a nepohnul jej našich slzí tok,
chléb suchý vždy podával nám tvrdě,
a knutou běd šlehal nás v plec i bok.

Než nové dny ve novém zase jasu
se rodí nám a nadějí též třpyt,
nuže rabové, směle do zápasu —
spěchejme pouta bídy rozdrtit!

Ať brzo nadejde nové žití,
volné a blahé otrokům nám všem,
světlo svobody ať hřeje —
svítí a v ráj blažený změní celou zem.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.