Až přejdou ty veliké zástupy zmučených,
a poslední žalář padne rozmeten,
přes bývalé hranice bývalých národů
z bývalé kultury nové povstanou,
tu staneme před oltářem krásy,
hrdí a povznesení synové přírody.

Všichni stejně nadšeni v boj půjdem rozhodný.
Povstane ten, jenž meč k pomstě pozvedne,
a otroci rozrazí okovy...

Zavzní zpěv, s nímž mučedníci zmírali,
volní, nespoutaní pozvedneme hlasy své,
hlasy silné, vzdorné až klenbou nebes zatřesou:
To bude ta požehnaná chvíle velikých lásek,
v nichž mateřství novým počne země
a klíny budou plní a vydají nové síly,
a roditi budou nový, zdravý život.

To bude anarchie. 

V modravém světle elektrických lamp, 
ve vzduchu parfumů a elegance, 
toalet skvělých, šperků, zlaté špíny, 
mé bolel hlad tvých rukou a tvých retů 
a žádostivých očí. 

Markétko čtrnácti let vlasy tvé, 
tvé lněné vlasy s leskem pohádkovým 
a něha tvojích rukou záhy drsných 
by dovedly tak zhřáti, rozezpívat 
a stišit mnohé srdce. 

Má sestro malá, přijde i tvůj den. 
A přijde pýcha milenky a matky, 
jež nahým zdravím krmí svoje děcko 
na posměch slabým mužům, dámám nervosním 
sterilní elegance. 

Ať hrdé je tvé dítě. Na matku 
i na sebe, na upřímnou svou vášeň. 
Ať pije vzduch a slunce, mužnou sílu 
ať pije z kalicha, který ho čeká 
a jejž ty nyní piješ. 

Oh, nemhuř oči před tou svůdností 
ubohých šperků. Jednou smát se budeš. 
Stříbrný kroužek na tvé levé ruce 
je vzácnější — jen přilož k němu ucho, 
neslyšíš v něm bít srdce? 

Kalendář neodvislého dělnictva: na rok 1900.

U silnice a na začátku města 
žebrák schromený a slepý sedí 
a na lidech, jež tudy vede cesta, 
almužnu si vyprositi hledí. 

Skroušeným a prosebným praví hlasem:
 „Slitování lidé se mnou mějte ! 
O, ustrňte se bídným nad chuďasem 
a almužničku jen skrovnou dejte !   

Jsem zmrzačen, zde vizte ! — noha schází, 
a schromlé je to celé moje tělo, 
tak že jen bídně po cestě se plazí, 
že oko víc bídy nevidělo. 

Zrak je pryč, na vždy zmizelo mi světlo 
a tma obestírá mne vždy čirá, 
hle, toto vše mně z práce povykvetlo, 
za odměnu bída na mne zírá. 

A ptáte se, jak se to mohlo státi? — 
kde zdraví své úplně jsem ztratil ? 
O, kapitál, smím-li odpověď dáti, 
to byl, co mne v bídu tuto sklátil. 

Také já byl mlád, silen, zdráv před lety 
a živil se poctivou jen prácí, 
až kapitál, ničitel lidstva, dětí, 
mne zmrzačil, že je to až k pláči. 

Já pracoval s jinými ve uhelně, 
uhlí jsem kopal hluboko v zemi, 
kde smrt číhává vždy tak potutelně, 
jak Damoklův meč visí nad všemi. 

Tu jedné noci — bylo to již k ránu — 
správce dolů nese toho vinu! — 
slyšeti bylo velmi hroznou ránu — 
vždyť stal se výbuch třaskavých plynů! 

Na jižní straně byla starší díla, 
jich nebezpečí jsme všichni znali, 
neb zápalných plynů byla zde síla, 
a ty se v noci od lampy vzňaly.   

Jan Hrabivec, nepříliš moudrý správce,
 přišel na důl v neobvyklou dobu 
a vyslal nerozumného pak chlapce, 
by šel v ta místa vyčerpat vodu. 

A chlapec šel s rozžatou lampou v ruce. 
Však sotva k onomu místu přišel, 
výbuch děsný otřásl zemí prudce, 
tak že ho lid až na povrch slyšel. 

O, jaká hrůza! ještě dnes se třesu ! — 
Přes sto lidí bídně zahynulo, 
a půl sta jiných při mocném otřesu 
na celý věk zmrzačeno bylo ! 

I já jsem schromen, vizte jen mé tělo, 
jak se bídně po žebrotě plazí! 
O, kéž by již jen v hrobě pokoj mělo, 
by mne netrápili mojí vrazi ! 

„O, běda!" — žebrák smutným volá hlasem  — 
„slitování lidé se mnou mějte ! 
O, ustrňte se bídným nad chuďasem 
a almužnu skrovnou jemu dejte !" 

Proklet budiž takový systém vlády, 
v němž mocní beztrestně vraždit mohou
 chuďasy v dolech, továrnách a všady 
jen pro svůj zisk aneb choutku mnohou !

 Kletba buď věčná také společnosti, 
jež lid práce až na kosť vyssává, 
a když lakotou schromila mu kosti,
 žebráckou hůl odměnou mu dává ! 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

 (Dle H. Gilma) 

Lid chudý rce: „Vám příjemno je v teplých oděvech 
my ale mrznem, mějte přece slitování !"
A panstvo dí: „Což není vám dost teplo v okovech, 
jež na nahé ruce vám dáme pro zahřání ?" 

Lid chudý rce: „Vy hodujete, máte všeho dost, 
my však máme hlad, přestaňte přec tolik žráti !" 
A panstvo di: „Nuž, seberte pod stolem ňákou kosť, 
jež naší tuční psi vždy nechají tam státi!" 

Lid chudý rce: „Vy ze zlatých pijete pohárů, 
my však žízníme, dejte nám pít také brzy !" 
A panstvo dí : „My nápoj váš dali již do varu: 
napijte se potu, krve a vlastních slzí !" 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

Bída podobá se vrbě, 
jež tam roste u potoka, 
ta čím víc se ořezává, 
tím víc žene do široka. 

A zrovna tak bída dravá, 
jež chudý lid otravuje, 
čím víc kapitál jí tlačí, 
tím více se rozšiřuje.   

Dokud otrok rozmnožuje 
prácí svou bohatství cizí, 
dotud bída vzrůstat bude, 
v společnosti nevymizí. 

Dejte lidu volnost, právo 
na plod práce nezkrácený, 
uvidíte že hned s bídou 
stane se pád obrácený. 

Bude konec hned vší bídě 
a více se nenavrátí, 
kořen jste jí podeťali, 
půdu k existenci ztratí. 

Zrušte soukromý majetek, 
kapitálu moc brutální, 
toť ku zničení vší bídy, 
prostředek je radikální. 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

Mnoho je té bídy v světě, 
jíž jest trápen chudý lid, 
různé ostny, jedy, boly 
dává nám tu pocítit. 

Jsou však ještě jiné druhy 
bídy a též bídnosti, 
a ty měřítkem jsou správným 
velké lidstva zvrhlosti.   

Bídnosti se musí jistě 
takové jednání zvát, 
když jedni z té bídy druhých 
zisk svůj umí vytloukat. 

Známkou bídáckých poměrů 
dozajista také je, 
když menšina na bídě mass 
vládu, moc svou buduje. 

Je v tom také nevyvratně 
velká bídnost rouhavá, 
když se bída za nutné zlo 
prohlašuje, uznává. 

Hlubokou duševní bídu 
také v tom je viděti, 
když lid bídu zrušit může 
a přec jí chce trpěti. 

Když však z bídy smích se tropí, 
když lká — schválně neslyší, 
tu je takové bídáctví — 
— vrchol bídy nejvyšší. 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

Není ho již tady více — 
již svou vládu dokonal, 
smutné ale upomínky 
nám chudým tu zanechal. 

Strasti, bědy, otročina 
celý rok nás soužily, 
kapitalisté jak dravci 
kolem nás vždy kroužili. 

V boji za svou existenci 
neměli jsme oddechu, 
co tu bylo potu, krve, 
co slzí a výsměchu! 

Oko vlhne, rámě klesá, 
srdce v prsou krvácí, 
při vzpomínce jak životy 
marně se nám utrácí.   

Což se nikdy zlatá volnost 
pro nás raby nezrodí? 
Což ten lid to otrocké jho 
nikdy s šíje neshodí? 

Což má věčně otročiti 
cizopásné holotě? — 
Jiným blaho rozmnožovat 
a sám zmírat v žebrotě? 

Nikoliv — jednou přec přijde 
onen velký okamžik, 
kdy svobodu lid náš uzří,
blaha, štěstí svého vznik. 

Třeba dosud tělem, duchem 
v rabských poutech vězíme, 
síly našich páží rostou, 
my se těch pout zbavíme. 

O bezcitné, kruté panstvo, 
jež nás dřeš a sužuješ! 
Ty si vlastní popraviště 
svým barbarstvím buduješ! 

Lid pracovny udržuješ 
v nejhnusnější porobě, 
běda, běda, až lid jednou 
mstít se bude na — tobě! 

Lide práce, poznej sebe — 
kapitál tvůj vrah a sok ! 
Vzhůru všichni za svobodu, 
vzhůru v boj již tento rok! 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

Kdo volným chceš býti, 
napni svaly, zlam okovy! 
,,Ideály" jsou jen třpyty hvězd, — 
svítící na cestu nám; —
tyto nikoliv — nýbrž mužné páže 
nás uvedou ve svobody chrám.  

Dělnické Listy, ročník 1897, USA

Již opět jeden v historii moře 
se potopil, odešel na vždy rok, 
vzal účty své, jež plny bídy, hoře 
a do dějin udělal rychlý skok. 

Byl krutý a mnohou dal nám ránu, 
z nás mnohý v něm svůj hořký kalich pil, 
mnohému z nás odzvonili hranu, 
a bylo slzí v něm i těžkých chvil. 

Kdo za svou prácí dnem i nocí kráčel 
a po celý rok na jiné se dřel, 
toho trnitou cestou stále vláčel, 
ten nouzi měl a hladem často mřel. 

Nedbal slzí, nedbal pláče matky, 
když uspávala hladné dítky své, 
nedbal nic, když vodili nás v jatky 
a neviděl, že srdce se nám rve. 

A každému, kdo v chudé ve světnici 
se narodil a spatřil světla jas, 
znamení bídy vypálil do lící, 
lidskosti k hanbě na života čas. 

Jen bohatým v cestu sypal štěstí, 
přes nějž chuďas životem klopýtal, 
jiným blaho, nám zas dával pěstí, 
miláčkem jeho byl jen kapitál. 

Za práva lidu v zápas kdo se vrhnul, 
by svobodu a blaho vydobyl, 
na toho hned s celou svou záští vtrhnul, 
až v žaláři jej na čas pohrobil.   

Přes hroby obětí kráčel hrdě, 
a nepohnul jej našich slzí tok, 
chléb suchý vždy podával nám tvrdě, 
a knutou běd šlehal nás v plec i bok. 

Než nové dny ve novém zase jasu 
se rodí nám a nadějí též třpyt, 
nuže rabové, směle do zápasu — 
spěchejme pouta bídy rozdrtit! 

Ať brzo nadejde nové žití, 
volné a blahé otrokům nám všem, 
světlo svobody ať hřeje   —  
svítí a v ráj blažený změní celou zem. 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

Říkával jsi, sílu orlí 
že jsi v sobě cítil. 
Orel chtěl do výše letět, 
pštros se dolu zřítil. 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.