FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VÁNOCE (1893)

Vesele sníh poletuje,

vločka k vločce k zemí klesá,

vánoční trh oživuje,

prodavač i kupec plesá.

Slavnostní ruch všude vládne,

světla září tisícerá;

a ty sklady, věcí vábné,

vánočního svatvečera!

Zima je, než bohatého

neruší to v žertu, v smíchu,

ten má vždy ochrance svého;

zabalen je ve kožichu.

Mimo to má pojistíno,

proti zimě, milý synu! —

V žaludku maso a víno

vyrábí mu elektřinu.

Ale tam ti chuďasové,

co nemají domov, práci!

Ti jak prokletí duchové

bloudí a chuť k žítí ztrácí!

Ty ta zima krůtě mučí,

starostí jím klesá hlava,

hlad v žaludku bodá, kručí

a bol srdce rozbodává.

A ty děti! — jaká muka

bídy, ubožátka snáší!

Kde je pro ty štědrá ruka

společností dobré, naší?

Ó ty nejsou ve seznamu

šťastných! — pro ty není citu!

Pro ty nic z těch plných krámů

nemá rota parasitů.

Tisíce těch neviňátek

nemají dnes chleba kůrky,

sdílí bídu otců, matek,

mráz je tlačí do komůrky.

Hle, tam žena bledých lící

v hadry dítě zahaluje,

štědrý večer na ulici

o hladu tu oslavuje.

Muž si zoufal, neměl práce,

život samovraždou zničil

a křesťanský landlord krátce

ženu pak z domu vystrčil.

Slavně zvony nocí zvučí,

v chrámech slyšet zbožné pění,

kněží kážou, lásce učí —

je Kristovo narození.

„Sláva bohu a všem blaho!“

volá čeleď panské třídy,

venku lidstvo hladno, naho,

zmírá a vraždí se z bídy!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech, prosinec 1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: KOLUMBIE (1893)

Kolumbie, země krásná,

kde máš tu svou svobodu?

— Obuškem a kriminálem

dáš ji zkoušet národu.

Kolumbie, zem bohatá,

komu skýtáš blahobyt?

— Bohatství své lotrům dáváš,

v bídě mře tvůj dělný lid.

Kolumbie, zem svobody,

jaký je tvůj ideal?

— Humbuk, vražda, pokrytectví,

boodle, fajt a — kapitál.

Kolumbie, země míru,

kde lidskosti tvé je stan?

— Tu otázku zodpovídá

nejlépe tvůj — Indian.

Kolumbie, země práva,

jaké jsou tvé zákony ?

— Klacek, žalář, šibenice,

revolvry a — kanóny.

F. J. Hlaváček.

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VOLNI CHCEME BÝT (1893)

Mocně světem hlas zaznívá,

všude, kde lid zem obývá,

od břehu moří k branám měst,

všude, kde práce v poutech jest,

v každé dílně, kde lidský tvor

v porobě úpí, slyšet sbor:

Nejsme dravá zvěř, — jsme též lid!

Pryč s pouty! — volni chceme být!

Tam, kde práce zem zdělává,

chléb se jí však nedostává,

horník kde kope uhel, sůl

a drahý kov jde hledat v důl,

i tam, kde tkadlec látku tká

a rodina mu hladem lká,

všude volá dělnický lid :

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Všude, kde se lid plahočí,

trpí hlad, sobcům otročí,

kapitálem jsa sužován

a tupen, mučen, posmíván,

tam od moře až v řetěz hor,

zní jednotný mohutný sbor:

Nechceme víc v porobě mřít! —

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

F.J.HLAVÁČEK: JAK TO JEDNOU PŘÍJDE (1893)

Dřív přijde to, než myslíte :

lid nemá víc co do úst dát!

Hadry jeho proniká mráz!

kde chleba, oděv má jen brát?

Tu vystoupí v před smělý muž a rce: „Oděvu vím již sklad! — Za mnou, kdo kabát, spodky chce! —

šatů pro celý prapor snad!“

A jak když ruku obrátí,

staví již muže do řady,

řka: „V levo bok!“ a „pochod vpřed!“

a ku městu je odvádí.

Tu před kamennou budovou zastaví její u brány:

„Zde vizte! můj oděvní sklad —

zbrojnici zemské obrany!“

„Uvnitř je vše, co schází vám:

košile pevně ušité!

kabáty vatou vycpané

a k tomu barvy dvojité!

Pláště soukené do deště, —

rukavic, čepic hromady a vše, co ještě musí mít

vojsko, když jde do parády!“

„Tu komedii znáte již!

byť hadry z vás teď visely!

Vždyť většinou jste v královských

stejnokrojích již vězeli!

Obránci jste tak jako tak!

nuž vem každý s věšáku přec

si vlastni svoje kalhoty

a vlastní modrý kabátec.“

„Ba, kabát svůj! Blouzní snad kdo,

že králův je? — O zašlý čas!

Vy ovce jste! — což vlnu naň

snad nedali jste každý z vás?

Ty tu — není to plátno zde,

ze lnu, co předla matka tvá,

když z utrápených očí ji

slze tekly do přediva?“

„Berte! — Tak tak! Teď skvíte se,

jak zítra v svitu dennice

v boj by se šlo, neb alespoň

do Terezína k přehlídce!

Jen puška ještě schází vám!

Než jaký předmět? — patřte naň!

Plná síň ručnic! — na zkoušku:

chopte se jich! — Na rámě zbraň!“

„Dobře to jde! — zruční jste dost!

Na konec …hoši, vem to čert!

i pušky sebou vezmeme! —

Ku noze zbraň! — To bude žert!

Bude-li zle …možné je vše!

panstvo dělá vždy rámusy

a tento náš vtip s oděvem

snad za povstání prohlásí!“

Nazve ho třeba loupeží!—

za krátko uvidíte snad,

bude tu již řadový pluk

hotov k boji před námi stát!

Pak jedná se: za kabát svůj —

cenit zuby na vojáky!

Patrony sem! nabíjejte ! —

a nasaďte též bodáky!“

„Dejte i čáku na hlavu

a k boku připněte si meč!

Že „kudlou“ nazýváte ho,

toť štěstí věštná známka přec!

Nezbarví ho snad mozek, krev!—

Snad nerozpoltí žádnou leb!

a pro ženy a děti „sýr“

bude sekat a živný chléb!“

A nyní ven ! tamboři v před

trubači, pištci do svých řad!

Má snad i prapor s orlem vám

bratři před vaším sborem vlát?

I k čertu nač! co značí nám

znak krále — prapor tyranský?

Chcete-li prapor: pro vás jen

hodí se — pytel žebrácký!“

„Ten přivažte na ňákou tyč:—

hle, zde hulánské kopí je! —

a jako kdysi spůrcové,

neste ho ssebou do boje!

Vám spíš než jim on přísluší:

nemáte ho pro parádu; —

vy nejste jen dle jména snad —

vy žebráky jste opravdu!“

„V pochod, spůrcové těchto dob!

V pochod, prapore žebráků!“—

Tu pěší, jízdné táhnou již,

sbory královských vojáků.—

„Palte!“ poroučí generál;

„choc!“ jízdě se zas udílí —

než hle ! — kůň žádný nehne se

a žádný pěšák nestřílí!

Repot však slyšet ve vojsku:

„I my jsme lid! Dost týrání!“

A najednou se před pytlem

královský prapor uklání!

A jásot zní: „My s vámi jsme!

neb my jsme vy a vy jste my!“

„Sběř!“ vykřiknul velitel —

v tom stržen s koně ku zemi!

A lid ku městu hlavnímu

jak lavina se valí blíž!

rozvalí trůn, koruna pryč,

v základech puká celá říš!

Z ohně, krve vítězný lid

dlouho šlapanou hlavu zved: —

bolesti každý porod má ! —

tak stane se i naposled!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

Jan Duhan: Manifest

Leť hlas můj k Vám, po větru vání,

v noc, jimž se mění, každý vzešlý den,

kdož z hluboka, kdes temných šachet, bání,

ten černý démant vynášíte ven.

K Vám, továren, kdož v strojů hřmotě

jste ohroženi každým řemenem

a hynete bez tuchy o životě,

jemuž strádání tu jenom údělem.

K Vám zalétni, kdož v záři ranní

ten žírný v potu vzdělávate lán,

za svěží rosy, písní při skřivaní,

by hojnou sklizeň měl těch polí pán.

Na řetězech vás discipliny

se snaží vůdci stran mít ze všech sil,

hnát do vřavy vás politické špíny,

pro vlastní prospěch, vlastní jenom cíl.

Nechť do prázdna ti štváči žvaní,

vy nenechte se v strany rozeštvat,

vždy zapomenou zrádci zaprodaní,

u plných žlabů na váš trud a hlad.

Nechť pomine boj stran už litý,

když jedním směrem snah jde našich proud,

už odhoďte ty hnusné parasity

a zrakem jasným hleďte prohlédnout.

Pak slyšte mne, též blízká chvíle,

kdy k zkáze dozrá starý, shnilý svět,

kdy díla svojí věkovité píle

a továrny, vše vezmeme si zpět.

Pak přijde čas se připraviti,

po ruce krumpáč, kahan stále mít,

na lecos dobře sobě posvítiti

a mnohé sloupy ještě podrazit.

Pak zvedneme se živou mocí

a rázem všichni – až se ozve hlas

a tichou kolem rozlehne se nocí:

Již vzhůru rychle! Je teď pravý čas!“

Jan Duhan: Opuštěný prapor

Už málo věrných jen ten prapor ještě třímá,

jenž v čele zástupů kdys četných vlál,

šíj měkká nedlouho jen udrží se vzpříma,

když příliš dálným cíl a ideál.

Čím život tužší je, čím více chce se žíti

a malým drobečkem jen vzrůstá hlad,

za každý chleba kus nutno chomout vzíti

a svoji svobody část zaprodat.

Tak mnohým zachtělo se v jařmo toto jíti,

když žijí v zapření vší minulosti své,

tak mnoh bylo třeba odraziti,

pro ruce špinavé a chamtivé.

Ač málo je už těch, co při něm ještě zbyli,

přec prapor radostně po větru vlá,

neb slyšet z daleka, jak příliv mladé síly

krok nových zástupů sem doléhá.

Ač málo je už těch, co kol něho se tísní,

přec tucha neklamná jich srdcem chví,

že znovu rozvinou jej za hlaholu písní

za heslem svobody a bratrství.

Jan Duhan: Známý kraj

To známý kraj! Tam město, pole, víska,

a nad vším vlaje mrazný van a dech.

Jde od Vídně. – Cos jízlivě si píská,

jak tomu lidu, kraji, na posměch.

Lid na daně se dře tu v potu tváře,

-tak těžce visí nad ním obloha,

a poroičí se v lásku u mocnáře –

a v spravedlnost doufá u Boha.

Jak zakřiknut, ten kraj tu leží, mlčí,

jen táhlý vzdech tak časem padne v noc,

výš bělavé jen vížky z dědin trčí,

jak ruce vzpjaté – kamsi o pomoc –

JAN DUHAN: VILÉM KÖRBER

Už deset roků na Olšanech dřímá,

tiš mlčení – na retech semknutých,

již naše vzpomínka jen časem snímá,

slov jeho ohlas budíc v dumách svých.

Tak krásný byl ten západ žití jeho,

hrdinně svět jej viděl umírat,

šeď na skráních – však duchem vzpřímeného,

po čestném boji čestně také pad´.

Pod starou hrudí mladé srdce bilo

a jara oheň v zraku jeho hrál,

ni stáří šiji jeho nesklonilo

ni zloba života a kriminál

Svět lepší krásy v duši své si snoval,

říš volnosti a míru – pokoje

a pro ten cíl – on sil a rozžehoval

kol símě vzdoru – požár odboje.

Od šachty k šachtě šla vždy jeho cesta,

i v zapadlou kdes v horách každou ves,

od velikého lidnatého města

on nové spásy naděj´ lidu nes´.

Od Krušných Hor, kde s uhlem, rudou

rve havířů se v dolech černý tém,

až v Krkonoškou dědinku tu chudou,

kde na sta tkalců zmírá za stavem.

Žal lidské bídy duši jeho drásal

a soucit hluboký se v slovu chvěl,

on světu příští nové doby hlásal

a jiskrou ducha svět ten probouzel.

Šel vždycky směrem cíle svého

a nepřátel jej zloba, zášti jed,

ni úskok vlastních druhů jeho

s té cesty přímé svésti nedoved´.

Po bojích všech – tam došel klidu,

však dílo své a cíl nám zanechal…

Nuž – s jeho heslem „Za svobodu lidu!“

jen, hoši, dále – ku předu již – dál!

Báseň byla otištěna na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“ dne 10. prosince 1909 k desetiletému výročí úmrtí tohoto průkopníka anarchistických myšlenek v Čechách, který zemřel 11. prosince 1899, jen několik dní po propuštění z vězení, které mu definitivně podlomilo zdraví.

Alois Bašus: Některým…

Alois Bašus: Některým…

Je neděle dopoledne – v devět hodin schůze,

kde se mluví o vzdělání, debatuje tuze,

duchaplní pak se schází, rovnají se party,

by se trochu pobavili. – Pane šenkéř karty!

Skvělým vzorem nutno býti netečnému davu,

pokrokové názory mu stále vtloukat v hlavu!

Jinak nic se nezvítězí! Marná všecka sláva!

Tak si vsaďte, milí hoši! Tady Jindřich dává!

Odpoledne bezvěrecká. Ať jste tady jistě.

Musíme se upevňovat v první řadě v místě!

Pryč od Říma! Pones, Venco! Jenom tak té cháse

odzvoníme na vždy. Sakra, já už jsem tam zase!

Povinnosti vzdělanců též Thálie jest dbáti,

uměním tak ušlechtilým též se zabývati!

Těš se, Venco! Velkej meldunk! Mám padesát s bejlí!

Kolportáž i našich listů dlužno jinak vésti,

aby mohla blahodárně v naší obci kvésti!

Nesmí se již vyskytovat tak veliké schodky!

Radikálně zakročíme! Darda, čtyři spodky!

Toť je ruchu, to je šumu, kde se toto děje?

Kde se takto osvětě vstříc s kartou v ruce spěje?

Tak se asi mnohý čtenář tázat bude v duchu:

je to v mnohé obci na severu a i také v Bruchu!

Alois Bašus byl přední severočeský anarchista a horník. Zastával post starosty anarchosyndikalistického odborového svazu Česká federace všech odborů a patřil mezi přední členy anarchistického družstva Dělnická pekárna „Federace“ v Libkovicích. Báseň byla otištěna na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“.

Josef Jícha: Sta metrů hluboko pod zemí

Sta metrů hluboko pod zemí

rval se muž se skálou zlou,

by děti lásky své uživil

i ženu oddanou svou.

Sta metrů hluboko pod zemí

věk mladý pohřbil jako sen,

proud slzí, krve proud vyronil

a mnohý vydechl sten.

Sta metrů hluboko pod zemí

muž zvedal silnou svou pěst

a klnul nebi, klnul ženě:

že dětí zrodila šest!

Sta metrů hluboko pod zemí

hled jeho pozíral v znoj

a domu i nerad šel někdy

ve děti hladový roj…

Sta metrů hluboko pod zemí

muž našel i otec hrob – –

Kdes pán se zachechtal …fena zla…

do díla jiný šel rob! – –

Sta metrů šachta je hluboká,

z komínů valí se kouř,

zrak se k ní pozvedá slzavý,

ret volá krvavou bouř!