Oznámení o vydávání Chuďase

Ode dávna se uznává v našem hnutí potřeba levného tisku, jimž jedině můžeme vnikat s úspěchem do nejširších vrstev lidových. I my jsme uznávali vždycky a uznáváme dosud naléhavou tuto potřebu a proto se odhodláváme k vydávání agitačního krejcárkového čtrnáctidenníku.

Bez hluku a obtěžování hnutí sbíráním garančního fondu jako u jiných podobných podniků, na př. „Zář“ by nevyhnutelno, chystáme se 1.zářím letošního roku počít s vydáváním lidového čtrnáctidenníku „Chuďas“, který by obsahoval jen drobné agitační články, výslovně anarchistické. „Chuďas“ bude věnován výhradně agitaci a bude proto psán slohem co nejpřístupnějším, v pravdě lidovým.

Jsme přesvědčeni, že hnutí naše uvítá nový náš podnik jak zaslouží a že nám umožní, abychom mohli agitační anarchistický krejcarák pravidelně vydávat. Nežádáme však ani tak finančních podpor jako účinné a vřelé součinnosti agitační. Organisace vezmětež věc za svou, sorganisujte ve svých místech kolportáž a oznamte nám co nejdříve, kolik čísel budete odebírat. Poněvadž se jedná o krejcárkový list, jsme přesvědčeni, že žádná organisace neobjedná méně než 100 výtisků. Neboť je třeba aspoň nákladu 10 000 exemplářů, abychom mohli list vydávat. Při zásilkách pod 100 kusů musely by organisace hradit poštovné.

Zároveň se obracíme na všechny přátele a kamarády literárně činné se žádostí, aby nám přispěli svými pracemi v agitačním našem díle. Honorovat bychom prozatím nemohli.

Ladislav Knotek a Karel Vohryzek

Objednávky i příspěvky adressujte na „Novou Omladinu“, Žižkov 1068.

Publikováno dne 1.srpna 1906 v Nové Omladině č. 45.

časopis Chuďas (1906)

Volné listy (1890 – 1917)

V New Yorku vznikl nový anarchistický časopis „Volné listy“, jehož první číslo vychází 1. února 1890. Volné listy se staly nejdéle vycházejícím českým anarchistickým časopisem vůbec, čemuž jistě napomohla skutečnost, že se v USA nemuseli čeští anarchisté vyrovnávat s neustálými konfiskacemi a úředními zákazy jako tiskoviny v Čechách. Vycházel neuvěřitelných 27. let, pomineme-li krátkou přestávku v letech 1892-3 až do roku 1917, poslední číslo vyšlo v listopadu jako dvojčíslí. V redakci „Volných listů“ se sešli anarchisté Václav Řetický, Jan Vrbský, František Lefner, Václav Rejsek, J.Mueller, Vincent Černý, Leo Schwarz, Eduard Milý, František Jonata a další. Jednalo se povětšinou o členy dvou anarchistických skupin z New Yorku Bezvládí a brooklynské Samosprávy.

Vzniku časopisu předcházelo několik setkání anarchistů z východní části USA, která pociťovala silnou potřebu mít vlastní periodikum, jako tribuny pro šíření anarchistických myšlenek. Rozhodli se také vydávaní časopisu pojmout zcela odlišně, jak tomu dosud bývalo. Chtěli vlastní časopis, ten je však neměl svazovat v dalších aktivitách mezi dělnictvem, sami byli především těžce pracující dělníci a neměli ambice se stát placenými a profesionálními redaktory. Původně se dokonce nechtěli nechat ani svazovat periodicitou, a chtěli ho vydávat ve volných lhůtách, prostě jak jejich čas a možnosti dovolí, i když měl vycházet přibližně v měsíčních lhůtách. Periodicitou se nakonec řídit rozhodli z pragmatických důvodů, jelikož se nabízela možnost levnějšího poštovního, pokud jej budou vydávat s pravidelností. A tak začaly „Volné listy“ vycházet jako měsíční, později již jako 14denník, tehdy vycházejí každou druhou sobotu v měsíci. Veškerá redakční práce tak závisela na dobrovolnosti. Psaní článků, korektury, sázení časopisu, administraci a expedici časopisu, i její distribuci přímo mezi českými dělníky činili ve svém volném čase, zcela nezištně, z přesvědčení ke svým ideálům sociálně spravedlivějšího uspořádání společnosti. Redakce listu sídlila u některého z anarchistů z kolektivu, kde společně po večerech sázeli vlastnoručně časopis, po tom co přišlo nové číslo z tiskárny, dlouhé večery připravovali balíčky nového čísla k expedici odběratelům.

František (Frank) Lefner (1855 – 1921)

Již zmiňovaná krátká pauza ve vydávání časopisu na jeho počátku, neznamenala rozpad redakčního kolektivu, naopak kolektiv pracoval dál a vydával v tomto mezidobí brožury. Vydavatelská pauza byla způsobena problémy se zajištěním tiskárny, která by časopis tiskla. V této době byla úroveň českých tiskáren, jak vzpomíná jeden z redaktorů anarchista Eduard Milý, na úrovní středověku. To nakonec vedlo anarchistickou skupinu Bezvládí a redakci „Volných listů“ v roce 1893 tento stav k nákupu vlastních sazečských písmen a potřebného zařízení. Obnovené „Volné listy“ si tak po večer začali sázet vlastními silami, i když to byla úmorná práce.

Eduard Milý (1859–1923)

V srpnu 1906 proběhne jedna z dalších konferencí východních anarchistických skupin v New Yorku, která se usnesla vydávat listy jako 14denník a ve větším formátu. „Volné listy“ si samy obstarávají sazečství časopisu, který pak tiskne uniová Národní tiskárna v Chicagu. Počátkem roku 1907 se přední anarchista Václav Rejsek stává hlavním redaktorem „Volných listů“ a vede časopis až do roku 1917. „Volné listy“ otiskují vedle vlastních článků také texty předních postav anarchismu Bakunina, Kropotkina, Johana Mosta, E. Recluse, E. Malatesty, Adolpha Rette, L. Tolstého, Siegfrieda Nachta, F. Domela Nieuwenhuise, Pierra Ramuse, Charlese Malata, Jeana Grava, Emmy Goldmannové, Maxe Nettlaua, V. Čerkesova, V. De Cleyre a dalších. Na stránkách „Volných listů“ si můžeme přečíst texty Svatopluka Čecha, Elišky Krásnohorské, básně Viktora Dyka, Fráni Šrámka, Stanislava Kostky Neumanna, F. V. Lorence, Josefa Holuba či Aloise Věkoslava Hábery.

Václav Rejsek (1874–1962)

Krajanští anarchisté jsou si moc dobře vědomi nuzných životních poměrů jejich kamarádů v Čechách, a tak „Volné listy“ zasílají do vlasti zcela zdarma, aby se vytiskly a dostaly i k těm nejchudším dělníkům hořícím pro anarchistické myšlenky. Výtisky se posílají tajně do Čech, dle policejních hlášení jsou zásilky „Volných listů“ zabaveny policií například v Plzni, Kutné Hoře, Liberci, Českých Budějovicích, Kladně atd. Někdy dle možností jsou dokonce pašovány přes hranice z Německa do Čech, aby se předešlo zabavení na poštovních úřadech.

Mladý Průkopník (1912–1914)

Anarchistický list „Mladý Průkopník“, povětšinou vycházející jako čtrnáctideník v Praze na Žižkově, se stal publikačním orgánem anarchistické mládeže se silným akcentem na antimilitarismus.

Při vydávání časopisu se skloubila spolupráce anarchistické mládeže se starší generací anarchistů, především v osobě žižkovského anarchisty a člena České anarchistické federace Michaela Káchy. Michael Kácha jako zkušený redaktor se stal zodpovědným redaktorem a vydavatelem tohoto listu, za mládež list vedl pražský anarchista Josef Holub.

Michael Kácha (1874–1940)

První číslo „Mladého Průkopníka“ vyšlo 13. června 1912. Přihlásilo se k odkazu stejnojmenného listu z roku 1910, jenž byl zastaven během represivní vlny proti mladým anarchistům – antimilitaristům. Časopis vycházel každý druhý čtvrtek v měsíci v rozsahu 8 stran, jeden výtisk stál 6 haléřů. Roční předplatné činilo 1 korunu, do ciziny pak 1 korunu a 36 haléřů. Redakce sídlila v bytě Michaela Káchy na adrese Jeseniova č. p. 1164 v Praze na Žižkově.

Jeseniova_1164/47 v Praze na Žižkově – zde sídlila redakce Mladého průkopníka v bytě Michaela Káchy.

V obnovené redakci působili další příslušníci anarchistické mládeže: Josef Marek, Petr Pech, Ladislav Steinz, Václav Ort, Bohuslav Vrbenský či Anna Pammrová. Neméně důležitou úlohu sehrály další desítky příslušníků anarchistické mládeže, kteří obětavě rozšiřovali časopis mezi svými vrstevníky. Zmiňme aspoň některé: Vrbický, Brabec, Hořice, Svoboda, Vršovský, Ineman, Zajíček, Hamouž, Fiala, Šmíd, Makalouš, Matoušek, Pošva, Vávra, Zíta, Václavík, Schneider, Jaroš, Lehký, Meisner, Slezák Křenek, Čáslavská, Burýšek, Ryšavý, Janeš, Andra, Douša, Dvořák, Bartoš, Drda, Strnad, Filip, Dlouhý, Klíma, Smaloch, Doleček, Jakubka, Moudrý, Vencl, Vorlíček, Praha, Juren či Drobná. Mladý Průkopník se stal tribunou „Klubu mládeže Ratolest“ a mládeže z řad České anarchistické federace (ČAF).

Petr Pech

Vydávání „Mladého Průkopníka“ přerušila až 1. světová válka a zákaz vydávání všech anarchistických periodik, jenž zastavil jeho třetí ročník vycházení, a tak poslední číslo vyšlo dne 23. července roku 1914. Od třetího ročníku nahradili Michaela Káchu jeho kolegové a taktéž příslušníci anarchistické omladiny Mudr. Bohuslav Vrbenský a Ing. Vlasta Borek. Po vyhlášení války byli Kácha, Vrbenský, Borek a další anarchisté zatčení a internováni v dolnorakouském Göllersdorfu.

Michael Kácha na podzim roku 1914 na dvoře pražského policejního ředitelství ve skupině politických vězňů.

Matice svobody (1900-1914, 1919-1925)

Anarchistický a antiklerikální časopis Matice svobody začal vycházet jako pokračování Matice dělnické, které vycházela v letech 1896 až 1900 nejdříve ve Vídní a posléze v Plzni a Volnosti v Praze redaktorem Janem Opletalem. Po perzekučním zásahu proti Janu Opletalovi, byla redakce přenesena do Brna a začala vycházet pod novým názvem Matice svobody. V prvním čísle je čtenářům podáno vysvětlení, že jde vlastně o pokračování zaniklé Matice dělnické. Anarchista Jan Opletal byl totiž za svoji aktivní účast na mostecké generální hornické stávce v roce 1900, kterou organizovali severočeští anarchisté společně se sociálně demokratickými odbory, v lednu 1900 zatčen a odsouzen k měsíčnímu žaláři v Plzni a poté dle rozhodnutí úřadů „navždy z celých Čech vypovězen, to byl důvod proč Matice po dva měsíce nevyšla a Jan Opletal se musel vrátit na Moravu, a nakonec se usadit v Brně.

První číslo Matice svobody vyšlo 11.dubna 1900. Redakci a vydavatelství časopisu vedl velice pečlivě a ke prospěchu periodika sám Jan Opletal. Redakce sídlila v Koffilerově ulici číslo popisné 12 v Brně. Předplatné bylo placeno přes bankovní číslo poštovní spořitelny. Matice nesla zpočátku podtitul časopis pro vědy socialistické, pote již bez něj. Vycházel jeden čas třikrát do měsíce, ale po většinu času byl vydáván jako čtrnáctideník. .

Matice svobody se zaměřovala zejména na antiklerikální a ateistickou propagaci. Tuto propagaci chápala jako důležitou složku anarchistické osvěty a aktivity, ale všímala si i ostatních záležitostí českého i zahraničního anarchistického hnutí.

Většina příspěvku Matice svobody zůstává nepodepsána nebo jsou autoři uvedení pod pseudonymem. Kromě hlavního pisatele článků Jana Oplatala, přispívali do časopisu další anarchisté jako Alois Věkoslav Háber, Karel Vohryzek, František Steiner, Maxim Čelič, S.M. Cemper, Anna Nejedlá, Karel Rosák či Stanislav Kostka Neumann.

Časopis Matice svobody se stal jediným titulem, který přečkal perzekuční vlny proti anarchistickému hnutí na počátku 20.století a vycházel až do počátku první světové války, kdy byl úředně zastaven jako všechny ostatní anarchistické časopisy. Poslední číslo tak vyšlo 30.července 1914. Dne 31. 7. 1914 dostal neohlášenou návštěvu. Dva policejní komisaři a čtyři tajní provedli tříhodinovou domovní prohlídku a doručili mu zákaz dalšího vydávání listu. Po celou dobu války byl pod nuceným policejním dozorem.

Matici svobody Jan Opletal obnovuje po skončení války v roce 1919, antiklerikálním a bezvěreckým zaměřením tak pokračoval v jeho tradici. Jan Opletal obnovil Matici svobody a na pozvání severočeských horníků (místní skupiny Volné myšlenky) z roku 1919 přesídlil do Lomu u Mostu. „Matice svobody“ se tam uvedla v květnu 1920 svým „Husovým číslem“.

Po válce stejně jako mnoho dalších anarchistů podlehl iluzi „diktatury proletariátu“ a pod dojmy revoluce v Rusku, i on vstupuje do komunistické strany. S tím souvisí i postupný posun časopisu od anarchistického ke komunistickému vyprofilování. Jan Opletal ovšem jako jeden z prvních anarchistů brzy vytřízlivel z „bolševického“ okouzlení, poté co odmítl propůjčovat časopis pro stranické čistky v roce 1925. Bolševici využili reorganizace bezvěreckého hnutí, kdy málo akční komunistické osvětové jednoty nahradil Svaz proletářských bezvěrců, a pod touto záminkou se rozhodli odebrat mu jeho časopis. Když jim Jan Opletal odmítl Matici svobody vydat, zprvu to označovali za vrtochy starého podivína, a když nehodlal ustoupit, začali s tvrdým politickým vydíráním a osočováním. Nakonec jej vyštvali z Lomu u Mostu i z celého Podkrušnohoří.

„Máme dnes diktaturu vůdců, kteří každý svobodnější projev hurónským řevem se snaží umlčeti s poukazováním, že ten, který si proti nim dovolil vystoupit, je oportunista…“, čteme v posledním čísle Matice svobody vydanou v redakci Jana Opletala ze 17. 11. 1925 slova, která až do pádu komunismu neztratila nic na své aktuálnosti.

Jan Opletal (1857–1933)

Horník (1900 až 1901)

Časopis Horník vycházel jako orgán neodvislého hornictva. Jeho vydání bylo avizováno již na konferenci Hornického svazu, který proběhl 15.července 1900 v Trnovanech u Teplic, kde proti sobě ostře vystoupili anarchisté a sociální demokraté. Prosadilo se anarchistické zaměření a jako časopis pro všechny odbory byl zatím uznán připravovaný titul Horník, který začal vycházet záhy po konferenci.

Vydavatel a odpovědným redaktorem byl určen anarchista František Hajšman, později na sebe bere odpovědnost za redakci anarchista František Dlouhý z Nových Verneřic u Mostu. Vychází dvakrát do měsíce, každý druhý a čtvrtý. Vycházel střídavě v Lomu, Ledvicích a Mostu. Redakce sídlila u Františka Miklocha v Ledvicích číslo popisné 24 u Duchcova. Předplatné vyřizoval Josef Srajla na stejné adrese.

Fotografie Františka Hajšmana pořízená po roce 1900, po jeho návratu do Čech. Při úrazu ve vestfálských dolech přišel o nohu.

Duch českého severu (1897 až 1898 a 1902)

Anarchistický časopis pod názvem Duch českého severu začal prvně vycházet již v letech 1897 až 1898, vedl ho místní anarchista Martin Zikmund z Duchcova. Z jakých důvodů bylo jeho vydávání zastaveno, není známo. Každopádně se se stejnojmenným časopisem setkáváme opět v roce 1902.

časopis Duch českého severu

Druhý časopis Duch českého severu navazoval na předchozí anarchistická periodika Horník, posléze přejmenovaný na Hornické listy. O vydávání časopisu rozhodla Konference neodvislých horníků konaná v Nových Verneřicích dne 6.dubna 1902, která vydáváním pověřila anarchisty Tomeše Kašeho a Hynka Holuba z Duchcova.

Tomeš Kaše (1858–1910)

Vydáván je pod hlavičkou Orgán neodvislých socialistů. Vychází jako čtrnáctideník, každou první a třetí středu v měsíci.

Vydavatelem a zodpovědným redaktorem, jak určila hornická konference, se stal Hynek Holub, asi nejproslulejší severočeský anarchista, vždyť jeho jméno dobře znalo i každé hornické dítě.

Hynek Holub (1855–1944)

Nenáviděn místní honorací za své anarchistické aktivity, zejména za zorganizování úspěšné školní stávky českými školáky v boji za české školy, kterého se aktivně účastnilo taktéž anarchistické hnutí, nemohl nikde sehnat střechu nad hlavou. Naštěstí se Hynka Holuba, společně s jeho manželkou a dětmi, ujala rodina hostinských Menclů, která mu poskytla azyl v jejich hostinci.

Redakce, administrace a expedice tudíž sídlila v hostinci U Menců v tehdejší Osecké ulici číslo 283 v Duchcově.

Hostinec U Menclů stával na Osecké ulici v místě dnešního supermarketu LIDL.

Po delší nemoci Barbory Holubové, manželky Hynka Holuba, která několikrát projevila svoji důvtipnost a pomohla zachránit nová vydání před konfiskací během policejních razií přestal Duch českého severu vycházet. V návaznosti na zaniklý časopis, začaly ovšem vycházet noviny Omladina v Nových Verneřicích u Mostu, Hrobu a Lomu v letech 1903 až 1905.

Budoucnost (1883 – 1886)

Chicagský list „Budoucnost“ byl založen anarchisty Norbertem Zoulou, Jakubem Mikolandou a J. Randou. První číslo Budoucnosti vyšlo 16. června 1883 v Chicagu s podtitulem „Sociální časopis, hájící zájmy pracujícího lidu“. Jím navazovala na zaniklou pražskou „Budoucnost“, ale byla z počátku redigována v duchu radikálním. Od počátku r. 1884 se však otevřeně přiznala k“ anarchismu a od 13. čísla z 18. února vycházela jako „Orgán anarchistů jazyka českého“. Nejdříve vycházel jako dvoutýdenník, potom přeměněn na týdeník. Redakce sídlila na adrese v čís. 674 v ulici May. Redigoval ji nejprve Jakub Mikolanda, pak Norbert Zoula a od poloviny r. 1885 do zániku v květnu r. 1886 J. B. Pecka. „Budoucnost“ zanikla v květnu 1886, po památné bouři na Haymarketu v Chicagu. Na redakční práci se podílejí také další anarchisté Josef Pondělíček, Václav Turek, Josef Pavlíček, Jan Hlávka či Jan Vodák. Anarchistický list Budoucnost, který je rozšiřován hlavně mezi českými dělníky v USA, ale taktéž tajně posílán do Čech, kde se stává docela populární a klestí mezi českým dělnictvem anarchismus. Do Čech je posílán pod změněným ohlavením třeba jako „Prapor Volnosti“, politický časopis českoslovanský. Jiná ohlavení „Budoucnosti“ pro evropskou poštu byla: „Čechoslovan“, časopis katolický; „Jitřenka Svobody“; „Duch Volnosti“ či „Sokol Americký“.

Hornické listy (1905 až 1915)

Hornické listy začali vycházet v v roce 1905 jako časopis českých volných federalistů. Vydavatelem byl duchcovský anarchista Tomeš Kaše, za redakci odpovídal František Dlouhý z Nových Veneřic u Mostu.

Později nesou Hornické listy další hlavičky publikační orgán Volného sdružení českých horníků, Odborový orgán českých horníků nebo orgán Hornické federace. Od roku 1909 nese hlavičku Orgán hájící zájmy horníků, hutníku a jim příbuzných odborů v Rakousku.

Později přebírá vydávání listů a taktéž zodpovědnost za redakci jeho kolega a další anarchista Rudlof Máša, administraci má na starost Tomeš Kaše. Po Mášovi dostává přebírá vydávání Václav Krampera, po něm další významný duchcovský anarchista Václav Draxl. Od roku 1909 je jako vlastník listu uváděn Ex.výbor federovaného dělnictva a administraci vede Tomeš Kaše.

Mottem časopisu bylo: „Osvobození dělníků bude dílem jich samých! Sdružení volné k volnosti cestu klestí! Přímou akcí k osvobození proletariátu!“

Hornické listy vychází jako čtrnáctideník, jeden čas dokonce jako týdeník každou čtvrtek. Redakce sídlí v Tělocvičné ulici číslo 521 v Duchcově, v bytě Tomeše Kašeho.

Časopis se stává publikačním odborovým orgánem České federace všech odborů (ČFVO), sdružující v regionu zejména anarchisticky smýšlející horníky.

V červnu 1906 se od ČFVO odtrhlo Volné sdružení českých horníků a publikačně se začalo prezentovat právě Hornickými lity. Hornické listy se pak v roce 1907 stávají publikací vznikající Hornické federace Po úředním rozpuštění ČFVO a Hornické federace v roce 1908 zůstaly Hornické listy na českém anarchistickém severu jediným spojujícím článkem. Od roku 1909 jsou Hornické listy tiskovým orgánem Výboru federovaného dělnictva jakožto řídícího orgánu Zemské jednoty horníků a jejich příslušných odborů (běžně zkracováno na název Hornická jednota) založené 20.2.1909 jako nástupce úřady rozpuštěné Hornické federace.

Poslední číslo Hornických listů vyšlo 2.dubna 1915, po úředním zákazu, který časopis postihl překvapivě pozdě, jiné časopisy byly zakázány již začátkem I.světové války.

Hornické listy (1902)

Hornické listy vycházejí jako orgán neodvislého hornictva. Podle rozhodnutí konference neodvislých horníků v Nových Veneřicích u Mostu konané 6.dubna 1902 převzali původní časopis Horník, který byl již 6.ledna 1902 přejmenován na Hornické listy. Vydavatel a odpovědný redaktor František Hajšman, poté vydavatel Tomeš Kaše a zodpovědný redaktor Hynek Holub. Redakce sídlila v Duchcově.

Hajšman František (1871–1919)

Omladina (1891 až 1906)

Časopis Omladina patřil mezi jedny z nejpopulárnějších anarchistických periodik, jako jeden z nejdéle vycházejících časopisů anarchistického hnutí vůbec, pomineme-li krátké přestávky, provázel ho po celou dobu jeho existence. Omladina začala vycházet nejdříve v Praze, později v severních Čechách, kdy se z opozičních tendencí původně v sociálně demokratické straně postupně profilovaly časopisy v opozici k sociálně demokratické straně a mimo ní jako listy neodvislých socialistů, respektive anarchistů.

První číslo Omladiny uzřelo světlo světa 29.října 1891 v Praze na Smíchově. Vydavatelem a odpovědným redaktorem byl anarchista Rudolf Kroutil. Vycházela jako mesíčník, poslední úterý v měsíci. Redakce sídlila v Resslově ulici číslo popisné 565 na Smíchově.

Na tento titul navazuje Omladina, časopis pro dělnickou mládež dospělejší nebo též Orgán pokrokové mládeže, Orgán Sociálně demokratické mládeže a Orgán mládeže českoslovanské vydávaný v letech 1892 až 1893. Vydávaný střídavě v Praze na Smíchově a na Kladně. V redakci se nalézají anarchisté první generace jako František Mihule, Rudolf Kroutil, Josef Zazvonil, Alois Pospíšil, František V. Lorenc, František Vrabec či Karel Plecitý. Vycházela povětšinou dvakrát do měsíce. Jako náhrada odběratelům Omladiny za zkonfiskované číslo z června 1892 byl vydán náhradou anarchistický list Mládeži. Úrývek z tehdejší Omladiny: „Kráčeli jsme v jedné řadě tak dlouho, dokud neviděli jsme cestu lepší. A radikalismus zajisté je lepší nežli ponížené plížení se… Nechceme prozatimní vlády „státu budoucnosti“. Poznali jsme, že ten stát je bludným výmyslem, my se budeme domáhat volné společnosti…“

Na Omladinu vydávanou v Praze a na Kladně navazuje časopis Omladina vydávaný v severočeském Mostu v letech 1893 až 1894. Omladina nese podtitul Orgán mládeže českoslovanské, vychází jako čtrnáctideník. Vydavatelem a odpovědným redaktorem je mostecký anarchista Karel Rosák. V roce 1893 proběhla na Mostecku první stávka vedená anarchisty – tehdy se ještě nazývajícími neodvislí socialisté – a severočeské spolky Omladiny a jejich časopis sehrály ve stávce významnou úlohu. V návaznosti na tuto Omladinu vychází v roce 1895 Nová Omladina v Mostu, později pod názvem Pokroková Omladina, kvůli zostřené perzekuci a zabavování celých čísel. Ta byla vydávána mosteckým anarchistou Josefem Pribáněm a košťanským anarchistou a básnikem Antonínem Rubešem.

Poté byla redakce přesídlena do Ústí nad Labem, kde Omladina vycházela v letech 1895 až 1896, pod hlavičkou orgánu mládeže českoslovanské. Pokračovala jako čtrnáctideník, vycházející každý první a třetí čtvrtek v měsíci. Vydavatel a odpovědný redaktor byl proslulý anarchista a švec Hynek Holub. S vydáváním jako spoluvydavatel pomáhal anarchista Antonín Rubeš, avšak v tomto roce umírá ve věku pouhých 26 let. Redakce sídlila v bytě Hynka Holuba v tehdejší Růžové ulici číslo popisné 13 v Ústí nad Labem. Začátkem února 1896 byl za své publikační aktivity zatčen Hynek Holub, plánované 6.číslo bylo opakovaně zabaveno policií. Redakce se přesouvá zpět do Mostu do Jezerní ulice číslo popisné 36. Předplatné a dopisy byly adresovány na anarchistu Josefa Kašpara v Kopicích u Mostu číslo popisné 111. Vyšlo pouze jedno číslo v pořadí 7. Mostecká policie se činila ještě více než ta ústecká, bylo tak do značné míry zkonfiskováno a není známo, zda bylo vůbec vydáno znovu.

V článku s nadpisem Proudu neodvislých socialistů českých se dozvídáme: „V poslední době rozměry našeho hnutí, vzrůst náš početný a ujasnění mezi námi, které nastalo od doby, kdy idey neodvislého socialismu mezi lidem českým počaly nabývati půdy, vedou nás v uznání potřebné konference, na níž bychom společně mohli sobě podati ruce k další práci – k propagaci našich velikých myšlenek budoucna. Minula doba čtyř roků, kdy odtrhli jsme se od politické strany sociálně demokratické a počali jsme jíti sami: svou cestou podrážíme od té doby předsudky otroctví, nestatečnost jedinců a zásady kapitalistického vykořisťování a otročení lidu…“

Jinde: „My chceme vésti boj (…) proti veškeré tyranii, nechť povstala z kterékoliv strany. Boj pro vymanění proletariátu z nynější hospodářské krize a odstraniti veškerá pouta nevolnosti tak, aby zavládla úplná volnost všem (…) chceme vést boj ku rovnání celé společnosti lidské směru komunistického (pospolitého) volného žití.“ V jiném článku: „Má-li demokracie prospívati, musí býti hlavním jejím principem samospráva. Samospráva pak nemá míti výkonné moci, poněvadž by to byl nový druh zastoupení lidu. Tam pak, kde sám jednám za sebe, sám sebe spravuji, je bezvládí, jsem svoboden.“

Ke konfrontaci se socialistickou politickou stranou se jasně vyjadřují následovně: „Nám jde o vítězství zásad a idejí a ne strany, respektivě jejich vůdců, jde nám o skutečnou obrodu společenskou a ne o změnu osob vládnoucích…“ „Každá vláda, ať již jakákoliv, jest moc vrhající lid v podřízenost, nenechávající lid, by svobodně se vyvíjel…“ Sílící represivní vlna, měla na svědomí zastavení vydávání Omladiny, jejíž poslední číslo vyšlo 4.července 1896. Represe, jejímž cílem bylo zpacifikovat rostoucí anarchistické hnutí, nemohla zastavit nahromaděné napětí, a tak ve dnech 29.září až 10.října 1896 zachvátila severočeský region druhá anarchistická hornická stávka. Druhá velká hornická stávka, kterou organizovali neodvislí socialističtí anarchisté. Pod vlivem agitace anarchistických spolků do ní vstoupilo celkem osm tisíc horníků z 57 dolů v okolí Mostu, Lomu, Duchcova a Chomutova. Požadavky stávky se týkaly zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Někteří horníci přešli v průběhu stávky i k ostřejším formám boje – k rozbíjení oken důlních kanceláří, přeřezávání telefonního vedení, poškozování strojů. Několik důlních úředníků bylo napadeno a ztlučeno, tvrdě se zacházelo i se stávkokazy. Okresní policejní hejtman proto z obav před další eskalací přímých akcí povolal silné četnické oddíly za asistence 2 500 vojáků, stávka byla prohlášena za vzpouru a postavena mimo zákon. Policie a armáda rozehnala stávkující okupující okolí dolů a akce byla zlomena. 348 horníků (hlavně anarchistů) přišlo o zaměstnání, 77 jich bylo různě úředně trestáno (hlavně vypovězením z oblasti a zákazem pobytu). Celá stávka byla tvrdě napadána v oficiálním tisku i kritizována sociálními demokraty. Mezi horníky se však popularita anarchistické propagandy naopak rozšiřovala.

Další z konferencí, která proběhla 5.června 1898 v Chudeříně, byla zastoupena 19 organizacemi, a měla jednat o tom, jak povzbudit další rozmach hnutí. Bylo rozhodnuto přemístit redakci z Duchcova do Prahy – Vršovic. Vydavatelem a odpovědným redaktorem byl zvolen vážený stařičký anarchista Vilém Korber. Adresa redakce se nalézala v Havlíčkově ulici číslo popisné 209 ve Vršovicích. Pokladna zůstala na severu Čech u Josefa Přibáně, na adrese Teplická silnice číslo 916 v Mostě. Po smrti Viléma Korbera přebírá jeho syn Čeněk Korber, po něm Karel Vohryzek a jako odpovědný redaktor Michael Kácha. Omladina taktéž dostává novou hlavičku jako orgán neodvislého dělnictva v Rakousku a pokračuje ve vydávaní jakožto čtrnáctideníku, vycházející každý druhý a čtvrtý čtvrtek v měsíci. Podívejme se na článek vysvětlující, jak se anarchisté organizují: „Anarchisté sjednocují se jako volní, sobě rovní lidé, kteří na společném díle pracují a obapolně své vztahy ve vzájemné důvěře a spravedlnosti zakládají (…) My poznali jsme, že v centralizaci není možno se vyvíjeti, jako ve volných sdruženích samosprávných…“

„Můžeme být poraženi, nikoliv však podmaněni. Nadchází doby vážné, které vyžadovati budou, aby každý z nás byl na svém místě! Vzhůru! Nepříznivé chvíle sklátily naše úsilí, nezlomily však naši vůli (…) Nepoddáme se! Budeme-li chtít, budeme-li opravdovými, budeme-li vážni, budeme-li celými a pevnými, kdož by nám odolal. Slabí se poráží, silní vítězí!“ Vydávání časopisu zastavila až silná represivní vlna v letech 1889, časté zabavování výtisků, což vyčerpalo finanční možnosti tohoto periodika. Navíc zatýkání a věznění anarchistů vykonalo své, s tím i související rozpuštění všech anarchistických spolků i spolků, které byly pod vlivem anarchistů či v nich měli anarchisté významné slovo. Jedenáct předních anarchistických představitelů bylo zatčeno v Mostě roku 1899. Nakonec bylo v protianarchistickém procesu souzeno celkem 20 anarchistů. První byly rozpuštěny anarchistické spolky ve Vídni, pak následovalo rozpuštění 14 anarchistických spolků Omladiny, krátce na to v říjnu 1899 dalších 21 vzdělávacích, podpůrných, odborných a zábavných spolků anarchistů. V dalších měsících následovaly další spolky, které s anarchisty sympatizovaly. Jak uvádí anarchistický časopis Matice dělnická, jeden spolek byl rozpuštěn jen proto, že řečník na spolkové schůzi ji zakončil slovy: „Naše vychování jest anarchistické. Anarchista je člověk, jenž svobodně a samostatně žije, sama sebe vésti chce bez policie.“ Přestože se redakce Omladiny snažila časopis udržet, nakonec vyšlo poslední číslo 17.října 1900.

Vydávání dalšího pokračování Omladiny převzala až nově vzniklá Severočeská hornická federace, která byla dosud nejpočetnější a nejlépe organizovanou složkou anarchistického hnutí. Vznikla na ustanovujíci schůzi 13.září 1903 v Duchcově. Když pak byla ustanovena dne 27.listopadu 1904 Česká federace všech odborů, v jejíž řady vstoupila také Severočeská hornická federace, stala se Omladina publikačním orgánem celé ČFVO. Omladina začala vycházet jako svazový časopis této federace. Májové číslo Omladiny ještě vyšlo jako samostatné a vydal je jeden z členů Severočeské hornické federace – anarchista František Hajšman. Od června 1903 začala Omladina vycházet jako pravidelný časopis v Lomu s podtitulem „časopis horníků“. Od 9.sešitu již nesla podtitul orgán Severočeské hornické federace. Redakční práce se ujal pražský anarchista pobývající tou dobou na severu Karel Vohryzek, stařičký duchcovský anarchista Tomeš Kaše, a kamarád a blízký spolupracovník Karla Vohryzka, známý anarchista Bedřich Kalina z Duchcova. Do časopisu přispívali také další anarchisté, jako všem známý Jaroslav Hašek, Karel Toman, Fráňa Šrámek, Ladislav Knotek, Josef Holub, Václav Ort či Josef Rosenzweig-Moir. Redakce Omladiny sídlila v Nových Verneřicích u Mostu, posléze v Hrobu a nakonec se usídlila v Lomu. Časopis se opíral o širokou základnu severočeského hornictva a zažil své nejlepší období, i když musel neustále čelit perzekuci, která anarchistické časopisy, jeho redaktory a hnutí jako celek provázela neustále, na rozdíl od státotvorné sociální demokracie.