TOMEŠ KAŠE: VÁNOCE

(Otištěno dle návrhu vydavatelstva z nezabaveného časopisu „Na Zdar“ č. 45 r. 1892.)

Téměř devatenácté století přešlo přes onoho velikána, kteréhož lidstvo svět jmenuje. Devatenácte věků trudných a strašných přelétlo přes veškeré překážky živelní do stínu minulosti, zmizíce v jícnu nevyzpytatelného a nenasytného „táty“ času, brázdíce neodstranitelnou rýhu mezi svými dětmi — lidskou společností. Devatenácte věků strastiplných uplynulo od narození největšího syna člověčenstva, Krista, kteréhož narození křesťanský svět v tyto dny slaví, muže, který šetře mravní zásady lidské, nejrozhodněji potíral farizeje (dnešní zákonníky a filistry), tyto vydřiduchy lidstva se zásadou: „Miluj bližního svého jako sebe samého“ dokazoval, že jsme všichni lidé sobě rovni, jelikož z jednoho lůna velematky — přírody pocházíme.

Celý křesťanský svět slaví po devatenácté století narození onoho vykupitele, kterýž vyvedl lidstvo z bludu nevědomosti, za kterýž se obětoval a mučednickou smrť postoupil. Veškeří vyznavači křesťanského učení slaví po devatenácté století památku zakladatele svého učení, opěvujíce slovy: „Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Ach jaká trpká ironie spočívá v těchto slovech: „Mír všem národům!“ Kdož může říci, že tato slova, kteráž každoročně z milionů hrdel v křesťanských chrámech zaznívají, se zachovávají? Žádný člověk ne! Slova tato, jež křesťanští národové za svá přijali, se nejhnusnějším způsobem przní a pod pláštíkem křesťanství páše společnost‘ lidská na svých spolublížních ty nejsprostší zločiny a slova „Mír všem národům“, zaznívající po 1900 roků jsou jako posměšnou ironií v klamu tomto.

„Pokoj lidem na zemi dobré vůle!“ Kdo to může věřiti? Řídil se křesťanský svět po celých devatenácte století dle těchto slov? Ne! Nikoliv! Klanění se zlatému teleti přijali vyznavači tohoto učení za své, mamon se stal jejich bohem, jejich modlou. Mravní zásady, kteréž Nazaretský šířil a učil mezi lidstvem, ustoupily před zhýralostí zločinů, vraždění a ziskuchtivostí do pozadí, a na místo učení křesťanského, zavládl nejdivočejší rej po mamonu a nadvládě.

Všechna století jsou obrazem hrozného boje a zotročování chudé třídy, po celých devatenácte věků se podobá celý svět vražednému chaosu, a přece slaví se památka slavného reformátora křesťanství, kterýž hlásal: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim!“ — Mnohé vyznavače učení Ježíšova zaznamenávají dějiny co nejsprostší vrahy, žháře a lotry. „Mír národům“ hlásali lidstvu papežové s pochodní války v jedné a plamennou hranicí v druhé ruce. Křesťanský kříž sprzněn mnohými vyznavači jeho, zašlapán v reji vraždy a zločinů. Náměstkové Kristovi rozkazovali křestanům k válce proti bratrům.

„Pokoj lidem dobré vůle na zemi“ pějí národové v celém křesťanství! Statisíce zmíralo ubožáků v inkvisičních podzemních kobkách a nad nimi pěli jejich tyrani: „Pokoj lidu dobré vůle!“ Tisíce nevinných obětí dokonalo v mučírnách a na hranicích a jich katané hlásali: „Miluj bližního svého, jako sebe samého!“

A řídí se dnešní doby společnost‘ lidská jinak? Milliony millionů lidí zahubeno kulemi z jícnů smrtonosných zbraní vycházejících, milliony staly se mrzáky z libůstky několika jednotlivců; nesčetný počet žen a dětí osiřelých, jejichž otcové chránili zády svými ty, kteří největší zločin na společnosti lidské provozují, zmírá hladem. Moře krve vsála země z ubohých obětí nevinně padlých a nářek, běd a zoufalosť mísí se ve hlas: „Mír všem národům!“ „Pokoj lidem dobré vůle na zemi!“ Tak pěly kůry andělské při narození Krista. Milliony millionů ubožáků volá v tyto dni o chléb. Tisíce tisíců trpí bídu a zmírá hladem v zemi, kde oplývá vše „medem a strdím“. Nesčetný počet hladovících zemře v roce z poranění, aneb jsou zničeni, ozývají-li se o chléb a žalostný nářek pozůstalých vmísí se v refrén: „Mír všem národům!“

Z našeho hornicko-hutnického obzoru mizí každoročně tisíce tisíců obětí v podsvětí, následkem vykořisťování nelidského. Každoročně přibude velký počet do seznamu zahynulých a — křesťanští hlasatelé učení Ježíšova žijí v největším přepychu, nevšímajíce sobě žalostného hlasu trpících. Každoročně loučíme se s mnoha tisíci našich bratří, kteří jsou otráveni, usmrceni různými případy vinou nesprávného důlního zařízení. Každého roku očekáváme našeho vykupitele, leč on dřímá a jen někdy procitne, dávaje nám známku o svém životě. Procitne někdy, vstane ze své dřímoty. Vstane vbrzku?

Veškeré lidstvo křesťanské slaví v tyto dny narození vykupitele; z millionů hrdel zní: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Bohatá třída opěvujíc svého boha, mamon, po celý roční čas, veselí se v tyto dny a raduje v kruhu rodinném, nepostrádajíc ničeho.

Raduje se též horník nebo hutník? Nikoliv! Smutný to den. Horník nemůže po celý rok svoje potřeby uhraditi a proto v ten den vzpomíná na doby mládí, když ješté mladé jeho srdce bylo prosto svízelů životních — nyní však přeplněno hořem a žalem. Vzpomíná na rodinný kruh, vidí před sebou stařičkého otce a matku, jak štkají žalem i radostí; on však neznaje ještě svízelů životních, raduje se ze skromničkého dárku pracně vydělanými penězi zakoupeného — a veškeré vzpomínky, veškeré případy, udavší se v jeho životě, objeví se mu před očima a marně vzdychne: „Narodí-li se nám též spasitel?“

Skromná večeře, zástup vychrtlých dítek, manželka choravá — toť svátek horníka, toť den, kdy veselí se panská třída a oslavuje narození Vykupitele. Proč tedy ten nestejný rozdíl? Kde jest důkaz plnění neb zachování slov muže, kterýž hlásal: „Miluj bližního jako sebe samého?“ Či má býti ta láska v tom, že jsme od kapitálu týráni a že kněžská kasta nás povzbuzuje k trpělivosti? Nevypili jsme již kalich utrpení až na dno? Jak dlouho máme ještě trpěti? Neprobudí-li nářek tisíců nešťastníků vykupitele našeho z mrtvého spánku, kdo nás vysvobodí z tohoto otroctví?

O vzmuž se ty utýraný horníče, neb dokud budeš stále jen otrokem tvých pánů, nebudež moci se veseliti, nebudeš moci pěti a oslavovati vykupitele. —

Tvá síla je jen toho schopná; ty jen dokážeš, že stávající poměry nestejné musí pominouti, jen ty najdeš východ z tohoto labyrintu, v kterém dnes celá společnosť lidská bloudí a teprv můžeš zapěti: „Narodil se Kristus pán, veselme se!“ Dokud toto se nestane, dokud jeden každý nebude myslit, že pro každého člověka se „narodil nám“, bude stále vykupitel dřímat, který čeká jen na slova: „Až potud!“ Pak budoucnost naše, pak můžeme zapěti: „Nám, nám narodil se!“

Tomeš Kaše (1858–1910)

TOMEŠ KAŠE: ŠTĚDROVEČERNÍ DÁREK (Štědrovečerní povídka z pruského Slezska)

Toničko, viď že nepůjdeš dnes do Petřkovic na „Jitřní“, vždyť nemusíme tak daleko a taková nepohoda, můžeme tam jít až zítra na „velkou“, viď, že mně to k vůli uděláš, — žebronil již asi po páté krásně urostlý, nanejvýš čtyřiadvacetiletý jinoch dívku, drže ji za bílou její ručku. Co pak pořád prosímtě máš, Ondřeji, odvětila dívka hlasem trochu popudlivým, řekla jsem již tatínkovi, že půjdu, a on proti tomu nic nemá, tak jestli chceš, pojď s námi, kmotříček Rokytovic nás odveze na saních tam i zpět.

Mladý muž se zasmušil a hlasem ledvá slyšitelným pravil: Ty mně již nemiluješ, Toničko, vím, že od příchodu faráře na Petřkovickou faru jsi se zcela změnila. Proč jen jsem tě tam doprovázel, když jsi chtěla jíti ku zpovědi k tomu ——

Co se to s tebou děje dnes, Ondřeji, přerušila jej dívka, co pak se nesmím zasmát na nikoho? Co se jen o mně a duchovním správci domýšlíš, znáš mne přece od dětských let a tisíckrát snad jsem ti řekla, že tebe jediného jen miluji a — —

Odpusť Toničko, odpusť, nevím věru, co se to v posledním čase se mnou stalo, v hlavě mně to víří jako v sopce; pomyslím-li, že by jsi snad měla mně se státi —. Ustaň, probůh, ani nevíš jak mně zarmucuješ, vždyť — poslední slova se utlumila polibky, jichž usmířený Ondřej nesčetných na růžová ústa dívčiny vtiskl ———-

Ondřej Kožnovic v Markvarticích ztratil v pátém roce svého věku rodiče. Zemřeli oba na choleru, zastavivše jediné dítě — Ondřeje, pět let starého. Ježto jeho poručník strýc Vavříček nemohl mladému Ondřeji náležitou péči, za příčinou zaměstnání v dolech Severní dráhy císaře Ferdinanda v Přívozu věnovati, dojel jednoho dne na voze kmotra Rokyty do Hulvak, kdež přebývala babička Ondřeje u zetě Vaňka, a odvezl ji sebou do Markvartic k Ondřejovi.

Vedle Kužnovic chalupy na mírném návrší stála stará sešlá chalupa horníka Mikuly, s malouninkou zahrádkou. Ondřej počal chodit do školy, nejraději býval u zahrádky Mikulovo s malou asi o rok mladší Toničkou, dcerkou Mikuly, trhajíce letního času angrešt z keřů, bujně se kolem plotu zahrádky

rozkládajícího. Tak uplynulo několik let.

Ondřej vystoupiv ze školy, volil si zaměstnání otcovo — hornictví. Jednoho dne odvedl jej strýc jeho Vavříček na důl čís. 26. v Přívozu do práce. Tonička ho vyprovázela až za Petřkovice. Stal se táčníkem. Šest let již chodil do dolu, aniž by se co nepříjemného přihodilo, jenže Toničce zemřela matka. Tonička vystoupla ze služby v Moravské Ostravě, kdež již třetí rok u závodního N… sloužila, a šla domu, aby vedla otcovu domácnost.

Čtyři roky byla již Tonička ze služby u otce. Mezi tím časem přilnula vřelou láskou k Ondřeji nejúžeji. Otec její — babička Ondřeje zemřela již před rokem — jim nebránil. Milovali se navzájem. V měsíci září na Jméno Marie v roce 189… , přibyl na faru Petřkovickou mladý farář, byv tam přesazen z jedné zastrčené fary na Opavsku, kdež kaplanoval asi dvě léta.

Toníčka byla právě v Moravské Ostravě, když přijel nový farář do Petřkovic. Zůstali tam, když se vraceli z Ostravy domu na slavnosti. Byla to ale také slavnost. Střílení a zvonění nebylo konce: Však si to mladý kněz zasloužil. Bylť hezký jako panenka. V jeho sněhobílém rouše, s tváří jak melounek hladkou, hlavu jeho zdobil účes, jak tak často u dětí zříme, podobal se spíše dívence, než muži; a což ten jeho výraz? Přímo řečeno učiněné dobrotisko.

Bylo po slavnosti. Tonička chodila častěji do Petřkovic. Proč, nikomu nezjevila. Ani Ondřej se nedopátral. Chodila vždy samotna. První neděli po všech svatých žádala Ondřeje, aby ji doprovodil do Petřkovic, že by ráda k tomu novému knězi ku zpovědi. Ondřej radostí svolil. Přišli do Petřkovic po osmé ráno. Ondřej zašel k jednomu soudruhu, jenž bydlel nedaleko kostela,

řka Toničce, by se pro něj zastavila, až půjde od zpovědi. Tonička šla. Po poledni přišla celá rozčílena zpět, Ondřej byl právě při ráži — vypili za její nepřítomnosti několik láhví piva, bavíce se čtením časopisů — ani nezpozoroval na ní nějakou změnu, pobízeje ji, aby si přisedla.

Po chvíli se zdvihli a kráčeli ruka v ruce k domovu. Ondřej jí vyprávěl události, jež se v časopise dočetl, aniž by se jí pozeptal na mladého p. faráře.

Co jo mu také do něho? Tonička byla tomu povděčna. Na druhou neděli šla Tonička do Petřkovic sama. Chodila tam i v týdnu začasté. Ondřej po nějakém čase zpozoroval, že Tonička se k němu chová chladněji. Mlčel! Za to ale trpěl — mnoho —

O štědrý večer však chtěl nabýt jistotu. Slyšeli jsme jejich rozmluvu. Bylo po „jitřní“. Velebným chorálem začla prostrunným kostelem sloka vánoční písně: „Nám, nám narodil se!“ když Ondřej s Toničkou vycházeli sakristii na ulici. Tonička však zůstala zpět. Ondřej, postoje chvíli venku, vešel opět dovnitř, spatřiv Toničku těsně stát u p. faráře. A farář zhlédl Ondřeje. Jeho do červena zardělý obličej trochu zbledl, vida Ondřeje se blížiti. Mezi tím spatřila i Toníčka Ondřeje. Zachvěla se, podala pravici faráři a šla Ondřejovi vstříc.

Vyšli ani slova nemluvíce ze zakristie, provázeni jiskřícími zraky faráře. Za Petřkovicemi se Ondřej zastavil, naslouchaje táhlým zvukům zvonu, jež až tam vítr zanášel ze starobylého chrámu Hlučinského. Jaké to líbezné zvuky, promluvil po chvíli Ondřej. Tonička ani neodpověděla. Po chvíli opětné Ondřej promluvil řka: Co jsi se tázala p. faráře, Toničko, proč? — Co si opět domyslíš, Ondřeji, odpověděla dívka, p. farář se mně tázal, proč tatínek tak náhle odešel z kostela, víš přece, že odešel uprostřed mše, řka, že je mu nevolno a kmotřiček ho odvezl domu, víš — Vím, vím Toničko, ale —, prosím tě, raděj spěchejme domu, jak s tatínkem je, domnívám se, že se roznemůže, stěžoval si již v týdnu, že ho pálí na prsou, pojď pospěšme, měla jsem přece jen s ním jeti, ale p. farář —. Proč jen mluvíš neustále o p. faráři? jaksi podrážděně vpadl jí Ondřej do řeči, či by snad bylo pravdou, jak lidi povídají, že — že se scházíš s — S kým? Kdo to řekl, přetrhla Tonička hlasem zvýšeným poslední slova! Což je to snad něco zlého, chodím-li k p. faráři? Inu není, Toničko, ale víš, jací lidí jsou. Šli a potom — Snad to uznáš sama, že to není hezké, zvláště u děvčete svobodného, chodit noční doby na faru a takový kus cesty, to víš, lidi pak mluví… — Nechť se stará každý o sebe, vyrazila Tonička prudce ze sebe, a ty, když se domýšlíš o mně něco nepočestného, vždyť jest dívek v Markvarticích dost a dost, můžeš — Mlč Toničko, prosebným hlasem pravil Onďřej, ani nevíš, jak se mně tvoje slova vrývají do srdce, chtěl jsem ti jen poukázati na řeči lidské a — Nemusíš vícekrát mně na nic poukazovati, odvětila dívka popuzeně, jsem dosud volna a doufám, že si poukážu na dobré i zlé sama, bez tvé pomoci. Při těchto slovech vymkla se s podpaží Ondřeje a přidružila se k chalupnici Poláškové, jež je dohonila, jdouc se svou dcerou z Petřkovic —–.

Starý Mikuła měl pohřeb o nový rok. Nějak se namohl v dole, a mysle, že to „přechodí“, neptal se o radu lékaře, až po „jitřní“ na vánoce, když přijel z kostela, přišel k němu lékař, který kroutil povážlivé ramenama. Poručil klid, napsal recept do lékárny a odešel.

Za 6 dní byl Mikula na prkně. Tonička byla jako beze smyslu. Kudy chodila, plakala. Milovala otce a byla také od něho milována. Nyní tak náhle jej ztratila.

Na tři krále přinesl ji posel dopis z Petřkovické — fary. — Tonička jaksi obživla. Líce se ji vyjasnily při čtení dopisu, v němž četla, aby přišla některý den na faru. Byla na váhách. Otec šest dní v hrobě a nyní má jít na faru. Věděla, co jí tam očekávalo. Co by jen tomu lidé řekli.

Za týden, na Jméno Ježíše, vstala časněji druhých dnů, poklidila starou kozičku, zamkla vepře — tatíček o masopustě ho mínil poraziti — na zámek,

oblekla na sebe smuteční oblek a za tmy odebrala se, dříve zamkla dvéře u chaloupky — do Petřkovic. Přišla na faru právě, když p. farář odstrojoval roucho, jež měl na sobě, slouživ „hrubou“ mši. Přivítav Toničku, pobídl ji, aby se posadila, počav ji těšiti v jejím žalu. Tonička propukla v usedavý pláč. Pan farář ji těšil co nejlaskavěji. Po nějaké chvíli se utišila. Toho použiv sluha páně, pobídl ji, by se odebrala s ním do pokoje, že přijde kaplan a pak občané za svými záležitostmi na faru, marně by překážela. Tonička uposlechla. Tentokrát musel kaplan sloužit „devátou“ a kázání sám. Pan farář prý trochu onemocněl. Snad na požehnání bude moci přijít. Leč ani na požehnaní nepřišel. Trochu prý nastydnul. Není také divu, ráno tak citelná zima a on v jedminké, jako líbil bělostné rochohotě, sloužil „hrubou“ a na průvanu v sakristii jistou mladou vdovu těšil, až ji rozplakal, přes hodinu.

K večeru Toníčka odebrala se z fary k domovu. Pan farář ji vyprovázel až za dvéře. Byla nějak veselejší. Musel jí p. farář přec mluvit hluboko do srdce. Jak také ne, skoro celý den ji těšil a do jejího bolestí překypujícího srdečka

potěšitelný a uzdravující balsám vléval. Nečinil to nadarmo. Vyléčil ji, jak se zdálo.

Po odchodu Toničky zůstal kněz samoten. Se vším, co dnes zažil, byl uspokojen; také se mu to líbilo, byl prodchnut otcovskou horlivostí a věděl hned z počátku, že si Toničku nakloní. Vzpomínal stále a zamyslil se. Viděl se na faře dřívější v Opavsku, přemýšlel dále a vzpomněl si na lásku ze študentských let. Od tohoto času ovoce lásky neokusil. Blahý, radostný pocit pocítil při této myšlence. Obíral se myšlenkami minulými, až ho bůžek spánku ukolébal. —

Na druhou neděli postní „Reminiscere“ přistěhovala se Tonička na faru. Stará kuchařka dědila po jistém hodnostáři kněžském, u něhož za mládí byla kuchařkou, několik tisíc, odešla z fary Petřkovické, chtíc na svá stará kolena si odpočinouti. Však toho zasloužila. Od 16. roku věku svého sloužila po různých farách, vysloužíc si mimo třech jak poupátek děvčátek, z nichž jsou dvě v pensionátě v Praze a jedna již druhý rok jeptiškou, dva hošíky, kteří, když byli malí, byli k pomilování, nyní však nechce o nich ani slyšet, protože před dvěma roky slyšela, že někde v Polsku byli zavřeni pro krádež. Rozloučila se s celou farou a odešla.

Toníčka na faře jen kvetla. Tváře jak meruňky, rty jak broskve a také se zdálo, že trochu tělnatí. Ovšem jen někteří to tvrdili. Tonička byla děvče jako lusk. Jen k nakousnutí. Však si pan farář také na ni zakládal, každý týden si někam spolu vyjeli. Tu do Hlučína, tu zas do Opavy, někdy do Ratiboře, nejčastěji však do Vladislavi, tam je žádný neznal. Toničce ty výlety svědčily. Občané Petřkovičtí již to veřejně říkali, že „panně“ na faře nějak svědčí. Ba i Rokytka z Markvartic, Toničky kmotra, se tomu divila. Tonička se každému smála.

Jednoho dne asi týden po Svatodušních svátcích odvezl kočí Toničku na nádraží Ostravské, odkud tato odjela vlakem do Prahy a odtud do Teplických lázní. Lékař prý jí poradil lázně. Má nějakou nemoc, ani prý lékař z Opavy nevěděl, jakou. Poradil ji do lázní. Odjela. – –

Zima se opět dostavila do horské krajiny okolí Hlučína. Ovšem, je několik dní před vánocemi. V Markvarticích našla všecky staré známé mimo Toničky. Co odešla na faru, žádný ji v Markvarticích neviděl. Ondřej chodil neustále do šachty. Byl drobet bledší a zamlklejší. I na Petřkovické faře mnoho se změnilo. Pan farář je trochu tělnatější a nosí brejle. S kuchařkou, je odněkud až z Českého Brodu — je jedna ruka. Tak zhusta však s ní nevyjíždí, jako s Toničkou. Právě chce odejít do Ostravy k nějaké známé, chce u ní strávit štědrý večer. Pan farář nechce jí dovolit. Konečně svolil.

Soumrak se rozložil nad Petřkovicemi a v mnohých již oknech vidět rozžaté svíčičky na vánočním stromku. I na faře již rozsvítili. Pan farář sed pohroužen v čtení bible o „marnotratném synu“, když tu někdo zazvonil.

Zdvihl se se sedadla, jda otevřít, a udiveně hledí na ženštinu, celou zahalenou, nějaký předmět v náručí držíci a žádající o vpuštění. Kněz opětně zamkl a pokynul ženě, aby jej následovala. Po vejití obou do světnice odložila neznámá předmět, zabalený v šatu a shodila z hlavy šátek, a postavivši se před faráře, vzkřikla mocným hlasem: Znáš mne, bídníče! Zde ti nesu štědrovečerní dárek, hle, toť ovoce tvého — farář při těchto slovech vykřikl: Tonička! — a omdlev zvrátil se do pohovky.

— Tonička — jíž neznámá byla — jež, jak z vypravování víme, byla odvezena v létě z fary, ježto následky prvotního hříchu se na ní povážlivé jevily, s ujištěním faráře, že jí bude posílat peníze do porodnice. Vzdor několika psaní, jež Tonička psala na faru, ani haléře a ani odpovědi nedostala; zvěděla, že jest hanebně oklamána. Leč snášela vše mužně až do času porodu. Před adventem se jí narodilo děvčátko. Když ji propustili z porodnice, jela přímo — prodavši zlatý prsten a náušnice — do Slezska a na faře jsme se s ní opětně po půl roce setkali. Odešla, zanechavši děcko na faře, do Markvartic na hřbitov, kdež otec její odpočíval. Přiklekla ku hrobu, prosíc otce za odpuštění, hlasitě lkajíc. Dlouho a dlouho se modlila na rovu otcovu, až poznenáhla hlas její utichl. —

Ráno našel ji hrobník na hrobě Mikuly opřenou o kříž, postavený Ondřejem, se sepjatýma rukama, jako by se modlila — mrtvou. Modlila se, až zmrzla.

Pana faráře odvezli po svátcích do blázince. Ondřej je nyní nadkopáčem. Zůstane prý svobodným. Děcko Toničky vzal si k sobě a jedna vzdálená příbuzná mu spravuje domácnosť.

Tomeš Kaše, kresba Jiřího Wolfa (2020)

SOUD 12 ANARCHISTŮ VE VÍDNI (1894)

V pondělí, dne 19. února 1894 započal ve Vídni soud s dvanácti, dne 22. a 23. září 1893 zatčenými anarchisty. Soud je jako obyčejně tajný. Všichni jsou obžalováni z velezrady, ze spiknutí proti životu rakouského císaře, z vybízení k násilí a vzpouře, ze zločinného spiknutí pomocí dynamitu, přechovávání dynamitu ku zločinným účelům a vyzývání k dynamitovým zločinům v tiskopisech.

Žalovaní jsou truhlářští pomocníci František Haspel, Štěpán Hahnel a Martin Stikula, strojnický dělník Matěj Štětka, zámečnický dělník Karel Řinkal, tesařský dělník Jan Wopatek, knihahský dělník Karel Morawetz, slévač železa Josef Sehnal, natěračský dělník Michael Wellner, kovářský dělník Matěj Fleischhans, topič Josef Komárek a nožířský mistr Karel Katzel.

Jak se v obžalobě praví, dozvěděla prý se vídeňská policie, že v domě na Brunnengasse ve čtvrti Margarethen v bytě Haspela a Hahnla schází se skupina anarchistů. Hahnel byl zatčen, když po šesté hodině ranní šel do práce. Odňali mu klíč k bytu a chtěli jím z věnčí odemknout byt, jenž z vnitřku byl zastrčen třemi závorami, avšak Haspel, jenž byl doma, domníval se, že jeho soudruh se domů vrací, poněvadž si něco zapomněl a ničeho netuše odstrčil rychle závory. Policejní agenti mohli potom bez překážky vejít. V zásuvce pod pohovkou nalezen úplný ruční tiskařský lis s veškerým zařízením, na němž tištěno bylo „Provolání k massám lidu rakouského“, v zásuvce stolu nalézala se úplně zařízená sazečská kasa, dále nalezen vak s třaskavinami: kyselinou pikrovou a ekrasitern, tři bomby, bezdýmný prach, několik plechových krabic, pak cín a olovo k hotovení bomb a formy k jich lití a konečně krabice se dvěma vodícími dráty.

Haspel v nestřežené chvíli chopil se balíku provolání, skočili k pootevřenému oknu, vyhodil je a chtěl skočit rovněž z okna, v čemž mu však bylo zabráněno.

Hlavními obžalovanými jsou F. Haspel a Š. Hahnel. První je nemocen tuberkulosou v pokročilém stavu. Též Řinkal jest nemocen. S obžalovanými se velmi brutálně ve vězení zachází a použito všech hanebných prostředků, aby se na nich vynutilo žádoucí přiznání.

Starosti bezpečnostních orgánů o anarchistický sjezd v květnu 1909

Na stránkách „Hornických listů“ byla otištěna následující zpráva: „Dne 30 a 31.května brušský strážmistr Král chodil po všech hostincích a vyšetřoval, zdali se tam odbývá sjezd anarchistů. Když viděl, že pátrání je marné, naléhal na různé lidičky otázkou, že prý tam byla aspoň předporada, kde prý se bude sjezd odbývat. Ovšem, že námaha byla zase marná. Litujeme toho, že anarchisté zase jednou veřejně neoznámili, kde že se sejdou, aby byla v Čechách stafáž pro policii. Totéž přihodilo se i v Bohosudově. Tam byli někteří kamarádi poctěni návštěvou policie, aby sdělili, kdo pojede na sjezd. V Mladé Boleslavi stalo se totéž. Pravíme ještě jednou: litujeme!“

Hornické listy

Bruch byl vždy revolučně činným

Úvaha místního anarchisty z Lomu, v té době nazývaného německy Bruch otištěná na jaře roku 1909 na stránkách anarchistického týdeníku Hornické listy.

Bruch byl vždy revolučně činným, organisační směr byl vychovávací, hlavně již v roce 1900, kdy vychována celá řada vědomých kamarádů, ve veřejnosti činných, schopných vést propagandu a akce za hospodářské osvobození z otroctví kapitálu. Přednášky a rozhovory konaly se všední dny i v neděli. Čilou agitací, organisačním ruchem, rázným a jistým vystupováním v každé akci stal se Bruch postrachem kapitalistů. Dnes má Bruch dosti veřejných činitelů, aby práce dřívější i dnes přivedena byla na stupeň dokonalosti, ale schází zde hodně součinné práce rozdělené, rozumně provedené a součinnost všech za dobrou věc, nepřekážejíc jeden druhému v práci bořením, co druhý staví. To měly by aspoň pochopiti některé spolky, nehledě k druhým, které nejsou dělnické, ale intrikářské. Dobří pracovníci pracují, jdou cestou v před a staví, upravují cestu a přivádí nové a nové pracovníky do tábora vědomých dělníků, nevšímajíce si intrik, které rozbíjí dobrou věc a dovedou takovýchto se prostě zbavit jako škodné. Je-li naše organisace silná, musíme uznat, že by mohla býti čtyřikrát tak silnou a proto, kamarádi, chopte se práce, agitujte, vymyťte ničemnosti v zájmu dobré věci a nechť Bruch stane se opět nejnezdolnější a nejčilejší organisací.“

Podepsán -j-a, s největší pravděpodobnosti je autorem Alois Bašus, který se na stránkách HL podepisovat Lojsa.

Ustanovující valná hromada Zemské jednoty horníků a jich příslušných odborů (1909)

Po mnohých překážkách, jež byly s utvořením této Jednoty z různých stran činěny, odbývala se na základě schválených stanov ustavující valná hromada dne 21.února 1909 v Lomu.

Po schválení stanov bylo přikročeno k volbě výboru a zvoleni následující v odboru hornickém osvědčení pracovníci:

Josef Písařovič (Most) – předsedou

Josef Fišer (Záluží) – místopředsedou

František Podolka (Chudeřín) – druhým místopředsedou

Antonín Kučera (Most) – jdnatelem

Karel Elznitz (Most) – místojednatelem

Václav Zrno (Most) – pokladníkem

Josef Novák (Kopisty) – místopokladníkem

V.Pouska (Most) – knihovníkem

Karel Chládeček (Most) – archvivářem

Diviš (Souš) – přísedící

Šedivý (Záluží) – přísedící

Padalík (Komořany) – přísedící

Schofel (Lom) – přísedící

Louda (Kopisty) – přísedící

Tvrdík (Louka) – náhradníkem

Kazimaur (Lom) – náhradníkem

Šindler (Třebušice) – náhradníkem

Vilhelm (Růžodol) – náhradníkem

Tychtl (Kopisty) – náhradníkem

Pokorný – revisor účtů

Lepič – revisor účtů

Beneš – revisor účtů

Raiser – revisor účtů

Dále bylo schváleno, by sídlo Jednoty horníků přeloženo bylo do Mostu. Veškeré schůze Jednoty budou se odbývati v Mostě.

Vlast

Jest to trochu k smíchu: Moje vlast! Nikdy neztrpěl rozum většího výsměchu, skutečnost nikdy nebyla více tupena.

Jest to skutečně obdivuhodné, kde jistě osoby naberou oné odvážné drzosti k oné lsti, by nám namluvili, že my máme nějakou vlast. Co člověk má, musí se přec někde nalézati, musí býti ohmatatelné, viditelné a slyšitelné.

Zvláštní, velmi zvláštní, že mám též něco, po čemž však ani v nejmenším nikdy jsem netoužil. Obyčejně nebývají ti lidé tak štědří. A já zase nejsem tak chamtivý, vracím vám s radostí vaši vlast nazpět. Neboť dokud jsem vlast měl, aspoň doku žila v mé obrazotvornosti, nemohu si vzpomenouti, že by se byla vlast o mě kdy starala, můj hlad utišila a žízeň ukojila. Nač potřebuji tedy vlast? Pryč s tím! Nechci mít žádnou vlast, jejíž zařízení velmi často upomínají na barbarství. Nechci mít nic společného s lidmi, kteří hned žalářem, šibenicí a různými jinými kulturními vymoženostmi hrozí, když člověk nečiní jim po vůli. V mládí učili mne, že má vlast ten šlechetný úkol chrániti slabého proti silnému, chudáka proti boháči. Jak se to ale má s tím určením? Právě tak jako s jiným, které se nám jménem vlasti vtlouká. Jděte a tažte se převážné většiny v žalářích úpících vězňů a uslyšíte, jaké historie o lidskosti vám budou oni ubožáci vyprávěti. Budete žasnouti, naleznete-li tolik šlechetných lidí v tomto místě, kteří se nedopustili jiného zločinu, nežli že bojovali pro osvobození a štěstí jich spolubližních. Smutná pravda!

Čím přispěla vlast k mému bytí? Ničím, zcela ničím! A vzdor tomu si dovoluje drzostí nezměrných vůči mé osobě.

Vzdor tomu tvrdí, že má právo na můj život smrt. Žádá dle okolností dokonce ode mne, abych se vycvičil býti vrahem, ano hromadným vrahem. A nikoli snad v zájmu mé svobody, nýbrž v zájmu těch, kterým ona vlast patří. A takovou vlast mám míti ve vážnosti? Ji ctíti? L.

Hornické listy (1909)

Všeodborové sdružení dělníků Ochrana: „Kamarádům odborářům“

„Všechny kamarády o odborové hnutí se zajímající-zejména členy našich odborových organisací-žádáme, aby pilně stopovali a si všímali všech akcí, podnikaných politickými stranami a dělnickými neb jinými odborovými organisacemi a hlavně akcí podnikaných k ochraně dělníků před jsoucí a stále více rostoucí nezaměstnaností. Své poznatky nechť kamarádi s námi co nejdříve sdělí. Vyzýváme zejména proto, abychom mohli čeliti zneužívání hospodářské krise k účelům politicky agitačním. Dále žádáme o zasílání přesných opisů kolektivních smluv v různých odborech se zaměstnavateli uzavřených a to nejen smluv starých, prošlých, nýbrž i nově uzavřených s upozorněním na případná zlepšení nebo zhoršení. Uvedené zasílejte na předsedu odborového sdružení Čeňka Körbera, Nusle, Čestmírova, č. 511, nebo na jednatele Karla Böhma, Praha 2, Karlovo nám. č. 315.

Čeněk Körber (1875–1951)

Čiňte již nyní přípravy k odborovému sjezdu našemu, který bude konán již v listopadu. Vzpružte činnost v našich odborových organisacích! Jdeme vážným dobám vstříc-buďme připraveni!“

Výzva Všeodborového sdružení dělníků OCHRANA bylo publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v roce 1913

Porada důvěrníků České anarchistické federace v Horním Růžodole 24.srpna 1913

Dne 24. srpna konala se v Hor. Růžodole porada důvěrníků Č. A. F. I zástupců některých spolků z okolí Liberce. Účast, jak se nechá u nás již myslet, nebyla úplná. Zejména nebyl zastoupen Warnsdorf a Chrastava, jakož i Grünwald s Jabloncem. Vedle toho někteří delegáti se dostavili příliš pozdě, čímž doba vyměřená poradě byla zkrácená, takže bylo nutno od projednání některých bodů upustiti a ostatní nebylo možno řádně prodebatovati, čímž celý průběh konference nás nikterak neuspokojil.

Po podání stručných zpráv jednotlivých skupin Č. A. F. bylo by si některými kam. stěžováno (to je u náš vždy na prvním místě, a u některých jedinou činností), že jen proto naše činnost organisační nachází se na strnulém bodu, protože nemáme po ruce „agitační sílu“. Tento názor však je mylný, na což bylo také některými kamarády poukázáno. Předně již zkušenosti nás učí, že tam, kde mají neb měli „agitační sílu“, o nic více nepokračují, nežli tam, kde jí nemají, neboť každé větší akci, musí předcházeti drobná výchovná práce od osoby k osobě, což jest nutno i po každé akci. Je-li zapomínáno na tuto drobnou výchovnou práci, nedoděláme do výsledků, byť bychom měli po ruce t. zv. „agitační sílu“. Máme příklady, že v některých místech Čech měli dobrou agit. sílu, čímž přednáška stíhala přednášku, veřejná schůze s velkou účasti schůzi, na kterých se bouřilo a kácely shnilé trůny, a dle nálady musel člověk souditi, že doba, na kterou se pozvolna připravujeme, jest již tu, avšak sotva že zavanul větříček persekuce, agit. síla odcestovala neb byla znemožněna, stádo se rozprchlo a z mnoha set „také anarchistů“ nezůstalo ani zrno. Ostatně kamarádi, kteří několik roků se pohybují v anar. hnutí a stále ve všem odkazují na „agitační síli“, mám v podezření, že jsou obyčejnými lenochy, kteří by nejraději, kdyby vše za ně vyřídila a odklápala ústy agit. síla, a oni tvořili pohodlně nanejvýše dekorum. Tím ovšem nechci říci, že by t. zv. agit. síla byla zbytečnou, naopak jest nutno, by aspoň čas od času podnikla se větší akce s agitačně schopnou sílou, avšak ve všem se spoléhati a odkazovati na tuto, jest více jak netaktické. Na základě těchto uvedených poznatků, usnešeno, by kamarádi debatéři, pokud možno, navštěvovali sousední organisace a tam se ve schůzích súčastnili debat a tak přenášeli své názory a osvojovali si názory jiných kamarádů, a ti, kteří se debat nesúčastní, mají příležitost slyšeti názory kamarádů jiných organisací. (Za tím účelem nechť sdělí důvěrníci krajskému důvěrníku, kdy a kde konají své pravidelné schůze.) Jako další bod programu, byl, obeslání mezinárodního anarchistického sjezdu. Po kratší debatě projeven souhlas s jeho obesláním (lhostejno kým). Na výlohy s obesláním spojené přispěje každá organisace i spolek, k nám se hlásící, dobrovolným příspěvkem k rukám krajské pokladny F. Dlouhá, Machendorf. Konference očekává, že tak učiní i ty korporace a skupiny, jež nebyly zastoupeny a bez zvláštního již připomínání, což platí pro všechny korporace a skupiny. – V následujícím bodě programu bylo debatováno o tom, jak upraviti otázku příslušnosti k Č. A. F., a tu usnešeno následující:

Skupiny Č. A. F., sestávají pouze z uvědomělých a celých kamarádů ; kamarád, který se dosud nevymanil z objetí církve, nemůže ovšem býti za uvědomělého považován a tím nemůže býti také přímým členem Č. A. F. Měsíční příspěvek činí 20 hal., z kterého 60 proc. se odvádí kraj. pokladně. V místech, kde není přímých skupin Č. A. F., avšak, kde mají spolek, v kterém jsou členové i příslušníci církve, nemohou býti tyto spolky přímými členy, avšak odvádějí kraj. pokladně půlroční neb celoroční paušál, přiměřený počtu členstva. Na toto usnešení činíme pozorna veškeré naše spolky na Liberecku a doufáme, že se také budou dle tohoto usnešení řídit, jinak nebudou počítány mezi korporace anarchistické a nebude brán v ničem na ně zřetel. Skupiny i korporace, jež řádně budou konati své povinnosti vůči kraj. pokladně, mají nárok čas od času na uspořádání přednášky, které budou pořádány ve formě turného.

(První přednáškové turné bude bezpochyby již letos na podzim, bude-li ovšem kraj. pokladna do té doby disponovati penězi.) Pouze výlohy s agitací spojené (plakáty), hradí každá organisace neb spolek ze svých prostředků. Při uspořádání turné, budou vždy pro všechna místa jedny plakáty neb letáky, na kterých si vždy v místě samy vyplní datum a místnost konání přednášky. Jelikož doba již pokročila, bylo nutno upustiti od bodu zabývajícím se naším tiskem a zejména Mladým  Průkopníkem. Z poznámek pronešených jednotlivci o usnešení a názoru konference na severu Čech a redakci Mladého Průkopníka, bylo možno vycítiti souhlas s názory severské konference. Lituji velice, že nebylo možno o tomto bodu podebatovati si a pronésti náš názor. Ku konci bylo usnešeno, by naše korporace v Machendorfě a okolí pořádaly pěvecký a tamburašský koncert, jehož program by vyplnil pěvecký a tamburašsky sbor „Pěvecko-dramatického spolku „Záboj“ v Hor. Růžodolu“. Případný čistý výtěžek připadne kraj. pokladně. Koncert bude některou neděli odpoledne ku konci září, neb na začátku října, na což činíme pozorna veškeré kamarády v libereckém kraji a doufáme, že se dostaví hromadně. Jelikož kraj. důvěrník se z Liberecka před delší dobou odstěhoval, bylo nutno provésti volbu nového kraj. důvěrníka. Funkci tuto prozatím převzal kam. Al. Plichta, Hor. Růžodol 209, na což činíme veškeré důvěrníky i zástupce spolků taktéž pozorna. Tím konference skončena, jelikož většina delegátů musela odjeti. – Příští konference konati se bude před vánocemi – nenastane-li ovšem nutnost dříve ji svolati – a sice buď v Chrastavě neb Hrádku. Jest na skupinách a korporacích, by učiněná usnešení respektovali a dle nich se řídily.

Michael Kácha: Buďte pozorni, proletáři!

Buďte pozorni, proletáři!

Říká se vám: „Proletáři jsou sloupy, na nichž je společenská budova postavena“, a proto snad každý pitoma smí beztrestně paty těch sloupů znečistiti. Říká se vám: „Jste ve státě právoplatnými občany“, a proto snad dává se vám možnost, nechati si pro tuto problematickou čest polámati hnáty a dokonce zemříti na poli cti a slávy. Říká se vám: „Když chce silné rámě tvé, všechna kola stojí“, a vy necháváte se těmi koly ve službách „menší moci“ – kapitálu – mrzačiti a na „silné rámě“ navěsíte žebráckou mošnu. Říká se vám: „Jste strůjci blahobytu“, a proto snad obýváte nejhorší špeluňky a dýcháte plíseň…

Michael Kácha (1874–1940)

, vyšlo v časopise Zádruha, ročník 1913