„Všechny kamarády o odborové hnutí se zajímající-zejména členy našich odborových organisací-žádáme, aby pilně stopovali a si všímali všech akcí, podnikaných politickými stranami a dělnickými neb jinými odborovými organisacemi a hlavně akcí podnikaných k ochraně dělníků před jsoucí a stále více rostoucí nezaměstnaností. Své poznatky nechť kamarádi s námi co nejdříve sdělí. Vyzýváme zejména proto, abychom mohli čeliti zneužívání hospodářské krise k účelům politicky agitačním. Dále žádáme o zasílání přesných opisů kolektivních smluv v různých odborech se zaměstnavateli uzavřených a to nejen smluv starých, prošlých, nýbrž i nově uzavřených s upozorněním na případná zlepšení nebo zhoršení. Uvedené zasílejte na předsedu odborového sdružení Čeňka Körbera, Nusle, Čestmírova, č. 511, nebo na jednatele Karla Böhma, Praha 2, Karlovo nám. č. 315.
Čeněk Körber (1875–1951)
Čiňte již nyní přípravy k odborovému sjezdu našemu, který bude konán již v listopadu. Vzpružte činnost v našich odborových organisacích! Jdeme vážným dobám vstříc-buďme připraveni!“
Výzva Všeodborového sdružení dělníků OCHRANA bylo publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v roce 1913
Dne 24. srpna konala se v Hor. Růžodole porada důvěrníků Č. A. F. I zástupců některých spolků z okolí Liberce. Účast, jak se nechá u nás již myslet, nebyla úplná. Zejména nebyl zastoupen Warnsdorf a Chrastava, jakož i Grünwald s Jabloncem. Vedle toho někteří delegáti se dostavili příliš pozdě, čímž doba vyměřená poradě byla zkrácená, takže bylo nutno od projednání některých bodů upustiti a ostatní nebylo možno řádně prodebatovati, čímž celý průběh konference nás nikterak neuspokojil.
Po podání stručných zpráv jednotlivých skupin Č. A. F. bylo by si některými kam. stěžováno (to je u náš vždy na prvním místě, a u některých jedinou činností), že jen proto naše činnost organisační nachází se na strnulém bodu, protože nemáme po ruce „agitační sílu“. Tento názor však je mylný, na což bylo také některými kamarády poukázáno. Předně již zkušenosti nás učí, že tam, kde mají neb měli „agitační sílu“, o nic více nepokračují, nežli tam, kde jí nemají, neboť každé větší akci, musí předcházeti drobná výchovná práce od osoby k osobě, což jest nutno i po každé akci. Je-li zapomínáno na tuto drobnou výchovnou práci, nedoděláme do výsledků, byť bychom měli po ruce t. zv. „agitační sílu“. Máme příklady, že v některých místech Čech měli dobrou agit. sílu, čímž přednáška stíhala přednášku, veřejná schůze s velkou účasti schůzi, na kterých se bouřilo a kácely shnilé trůny, a dle nálady musel člověk souditi, že doba, na kterou se pozvolna připravujeme, jest již tu, avšak sotva že zavanul větříček persekuce, agit. síla odcestovala neb byla znemožněna, stádo se rozprchlo a z mnoha set „také anarchistů“ nezůstalo ani zrno. Ostatně kamarádi, kteří několik roků se pohybují v anar. hnutí a stále ve všem odkazují na „agitační síli“, mám v podezření, že jsou obyčejnými lenochy, kteří by nejraději, kdyby vše za ně vyřídila a odklápala ústy agit. síla, a oni tvořili pohodlně nanejvýše dekorum. Tím ovšem nechci říci, že by t. zv. agit. síla byla zbytečnou, naopak jest nutno, by aspoň čas od času podnikla se větší akce s agitačně schopnou sílou, avšak ve všem se spoléhati a odkazovati na tuto, jest více jak netaktické. Na základě těchto uvedených poznatků, usnešeno, by kamarádi debatéři, pokud možno, navštěvovali sousední organisace a tam se ve schůzích súčastnili debat a tak přenášeli své názory a osvojovali si názory jiných kamarádů, a ti, kteří se debat nesúčastní, mají příležitost slyšeti názory kamarádů jiných organisací. (Za tím účelem nechť sdělí důvěrníci krajskému důvěrníku, kdy a kde konají své pravidelné schůze.) Jako další bod programu, byl, obeslání mezinárodního anarchistického sjezdu. Po kratší debatě projeven souhlas s jeho obesláním (lhostejno kým). Na výlohy s obesláním spojené přispěje každá organisace i spolek, k nám se hlásící, dobrovolným příspěvkem k rukám krajské pokladny F. Dlouhá, Machendorf. Konference očekává, že tak učiní i ty korporace a skupiny, jež nebyly zastoupeny a bez zvláštního již připomínání, což platí pro všechny korporace a skupiny. – V následujícím bodě programu bylo debatováno o tom, jak upraviti otázku příslušnosti k Č. A. F., a tu usnešeno následující:
Skupiny Č. A. F., sestávají pouze z uvědomělých a celých kamarádů ; kamarád, který se dosud nevymanil z objetí církve, nemůže ovšem býti za uvědomělého považován a tím nemůže býti také přímým členem Č. A. F. Měsíční příspěvek činí 20 hal., z kterého 60 proc. se odvádí kraj. pokladně. V místech, kde není přímých skupin Č. A. F., avšak, kde mají spolek, v kterém jsou členové i příslušníci církve, nemohou býti tyto spolky přímými členy, avšak odvádějí kraj. pokladně půlroční neb celoroční paušál, přiměřený počtu členstva. Na toto usnešení činíme pozorna veškeré naše spolky na Liberecku a doufáme, že se také budou dle tohoto usnešení řídit, jinak nebudou počítány mezi korporace anarchistické a nebude brán v ničem na ně zřetel. Skupiny i korporace, jež řádně budou konati své povinnosti vůči kraj. pokladně, mají nárok čas od času na uspořádání přednášky, které budou pořádány ve formě turného.
(První přednáškové turné bude bezpochyby již letos na podzim, bude-li ovšem kraj. pokladna do té doby disponovati penězi.) Pouze výlohy s agitací spojené (plakáty), hradí každá organisace neb spolek ze svých prostředků. Při uspořádání turné, budou vždy pro všechna místa jedny plakáty neb letáky, na kterých si vždy v místě samy vyplní datum a místnost konání přednášky. Jelikož doba již pokročila, bylo nutno upustiti od bodu zabývajícím se naším tiskem a zejména Mladým Průkopníkem. Z poznámek pronešených jednotlivci o usnešení a názoru konference na severu Čech a redakci Mladého Průkopníka, bylo možno vycítiti souhlas s názory severské konference. Lituji velice, že nebylo možno o tomto bodu podebatovati si a pronésti náš názor. Ku konci bylo usnešeno, by naše korporace v Machendorfě a okolí pořádaly pěvecký a tamburašský koncert, jehož program by vyplnil pěvecký a tamburašsky sbor „Pěvecko-dramatického spolku „Záboj“ v Hor. Růžodolu“. Případný čistý výtěžek připadne kraj. pokladně. Koncert bude některou neděli odpoledne ku konci září, neb na začátku října, na což činíme pozorna veškeré kamarády v libereckém kraji a doufáme, že se dostaví hromadně. Jelikož kraj. důvěrník se z Liberecka před delší dobou odstěhoval, bylo nutno provésti volbu nového kraj. důvěrníka. Funkci tuto prozatím převzal kam. Al. Plichta, Hor. Růžodol 209, na což činíme veškeré důvěrníky i zástupce spolků taktéž pozorna. Tím konference skončena, jelikož většina delegátů musela odjeti. – Příští konference konati se bude před vánocemi – nenastane-li ovšem nutnost dříve ji svolati – a sice buď v Chrastavě neb Hrádku. Jest na skupinách a korporacích, by učiněná usnešení respektovali a dle nich se řídily.
Říká se vám: „Proletáři jsou sloupy, na nichž je společenská budova postavena“, a proto snad každý pitoma smí beztrestně paty těch sloupů znečistiti. Říká se vám: „Jste ve státě právoplatnými občany“, a proto snad dává se vám možnost, nechati si pro tuto problematickou čest polámati hnáty a dokonce zemříti na poli cti a slávy. Říká se vám: „Když chce silné rámě tvé, všechna kola stojí“, a vy necháváte se těmi koly ve službách „menší moci“ – kapitálu – mrzačiti a na „silné rámě“ navěsíte žebráckou mošnu. Říká se vám: „Jste strůjci blahobytu“, a proto snad obýváte nejhorší špeluňky a dýcháte plíseň…
Smuten seděl král malého státu na zříceninách dobyté pevnosti. Špatná byla bilance půlletní namáhavé války. Přibylo mu za tu dobu pět kilo a ubyla polovina armády.
Vtrhl vítězně do rozbité pevnosti, osvobodil ujařmené bratry a proti jejich vůli vzal je pod svoji ochranu, ale nevděční bratři neplatili, jak měli již ve zvyku, nově vyměřených daní a exekutory věšeli klidně na nejbližší strom.
Tím ovšem ztratili všechny sympatie nového krále, jenž byl ochoten po tomto trpkém poznání, vzdáti se jich i dobytého města, jak velmoci si toho přály a jak na tom i sousední Velký stát, z důvodů lehce pochopitelných, trval.
Král tedy byl již ochoten upustiti od svého tvrdošíjného odporu, neboť mu imponovala více slíbená peněžní kompensace za dobrovolné vydání dobytého města, než nejistá perspektiva nové války.
Dosud však neučinil officielního prohlášení a ponechal volné pole fantastice válečných novinářů, neboť věděl dobře, že ovládá nejen politiku i mír Evropy, ale i kursy cenných papírů.
Král by bursovní spekulant a kursy spekulačních hodnot stály poměrně vysoko. Bylo nutno kursy snížiti. Proto společná nota velmocí, aby vydáno bylo dobyté město, neměla vlivu na krále. Měla však vliv na kursy cenných papírů. Nyní však Velký stát, jenž byl na věci nejvíce interessován, pohrozil ultimatem a zakročením na vlastní pěst. Král podíval se do kursblatu a zamračil se. Musí ještě klesnout. A dal postaviti velká děla na pohraniční hory, ovládající jižní část Velkého státu.
Toho dne padaly kursy tak rychle, jakoby chtěly klesnout nejen na nulu, ale i pod nulu (označovaly by se pak znaménkem minus). Nyní bylo skorem jisto. Válka vypukne znovu. Klerikální listy Velkého státu štvaly do války, neboť vydání sporného města bylo životní otázkou Velkého státu. Velvyslanec na spojenecké konferenci prohlásil, že všichni národové Velkého státu jsou v této otázce za jedno a že touží pomstíti urážky, které jim byly vrženy ve tvář.
Leč tvrdošíjný král stále opakoval: Jen přes naše mrtvoly.
Velký stát povolil mimořádný úvěr pěti set mil. na kanony. Následkem toho mnoho bursiánů se pověsilo a mnoho firem, těžíce z příhodné situace, vyhlásilo úpadek. Na banky podniknuty byly runy a židé vyměňovali papírové peníze za zlaté s 50proc. ziskem. Peníze byly zakopány do země a více se již nenašly. Nezaměstnanost se vzmáhala a na nábřežích a ulicích bylo ticho jako o velký svátek. Měšťáci koupili si mapy a na hranice Malého státu (o jehož existenci až dosud ničeho nevěděli) zapichovali papírové praporky. Z toho bylo jisto, že se mobilisuje.
Sociální demokracie byla přivedena do trapných rozpaků. Zaneprázdněna sbírkami na volební fond strany, přípravami k májové slavnosti, nemohla přirozeně věnovati se agitaci protiválečné, která ostatně neměla by valného smyslu. Svolala sice schůzi lidu, ale mluvilo se tam o volebním právu žen a schválena příslušná resoluce.
Sociální demokracie žádala sice brzké svolání parlamentu, ale byla celkem povděčna tomu, že nebylo vyhověno jejímu uctivému přání, neboť ušetřila si nových rozpaků.
Nelze jí však upříti ono plus, jež si získala vydáním mírového manifestu:
Stručný výtah: Sociální demokracie je zásadně proti válce. Ale válku vypovídá vždy vláda Státu. Sociální demokracie za to nemůže, za to je zodpověden Stát. Žádáme proto své stoupence, aby zachovali za každých okolností rozvahu a klid, neboť tím nejlépe dokážeme mravní převahu a nedáme příležitost vládě, aby nás umlčela vyhlášením výminečného stavu.
Bohužel, stala se nemilá příhoda, všeobecně však odsouzená. Ve městě pokusili se lidé zameziti vojsku nástup do vlaku a příbuzní odjíždějících položili se plni zoufalství na koleje vlaku, aby znemožnili jeho odjezd, takže bylo nutno použíti násilných opatření.
Přes to, že Nacionální Listy nazvaly jednání lidí, kteří nastavovali prsa na bodáky, uličnictvím nezodpovědných proudů, a provokací zjednaných (kým?) agentů provokatérů, a ubezpečovaly vládu loyálností svého národa, jenž neměl s tím nic společného a je ochoten krváceti za svou vlast, přes to, bylo vyhlášeno stanné právo.
A bylo všude ticho, neboť nevyhasla dosud autorita šibenice.
Události šly pak rychle, nezadržitelně. Podáno ultimatum a měla býti již zahájena ofensiva.
Král Malého státu probíral se kursblatem a usmíval se. Vydal válečnou manifestaci k svému národu a posečkal půl dne. Pak rozeslal svým agentům na bursách evropských telegrafické disposice: „Kupte akcie“ a císaři znepřátelené země oznámil, že vzdává se pevnosti v zájmu evropského míru.
Král Malého státu vydělal za den přes 10 mil. franků.
Nepomine idea, slovo, neboť slovo dává věcem obsah. Svět se celkem nemění, mění se jen slova, která dáváme věcem a jevům. Dříve se říkalo otrok, nyní se říká dělník. Pokrok jest jen uskutečňováním této slovní proměny. Nejdříve třeba pochopiti nové slovo a pak pochopíme teprve novou věc. A proto není třeba postaviti nové jen úplným zničením starého, neboť kde bychom bydleli, zatím co by se nově stavělo? Museli bychom stavěti to nové velice rychle, a to není dobrou známkou, jak nás o tom pořekadla přesvědčují.
Zda jsou věci samy o sobě či nejsou, jest celkem vedlejší, jisto jest, že jsou takové, jak se na ně díváme. Jsou takové, za jaké je považujeme, takové jaké je chceme míti. Fetiš divocha není kamenem, jest Bohem.
Otrok jest potud otrokem, pokud se za otroka považuje. Ale tím okamžikem, kdy pochopí, že jest totéž, co jeho pán, z téhož masa a kostí, tím okamžikem přestává býti otrokem. To vymanění z otroctví, zrušení jeho, to přijde již samo sebou, důsledně, neodvratně; jest jenom otázkou času.
Bude dotud trvati sociální otázka, pokud dělník se bude považovati za dělníka. Ve chvíli, kdy dělník, to jest velká většina dělníků, pochopí, že není dělníkem, ale člověkem, bude sociální otázka rozřešena. A změna stávajícího řádu jest pak již jen prostým důsledkem uvědomění tohoto fakta. Zda se uskuteční dobytím politické moci, či revolucí, či vyvlastněním statků, nebo jinak, kdo ví, ale jisto jest, že se uskuteční. Patrně revolucí, dáváme-li tomuto slovu široký význam změny rychlejší, než normálně stávajícího řádu; neboť jsou to pak synonyma.
Dle toho nedosáhneme osvobození dělníka revolucí či zřízením socialistického státu, nebo tak nějak, ale právě naopak, osvobozením dělníka dospějeme k revoluci. Sociální otázka se rozřeší uvědoměním si prostého fakta v mozcích několika milionů lidí.
Sociální optimisté a nadšenci přezírají zcela tuto věc. Oni praví k dělníku: „Stačí, když založíš ruce a celý svět je tvůj.“ Ale zapomínají při tom na dvě věci; předně, že je dělník neslyší, a za druhé, že i kdyby je slyšel, že ruce nezaloží. Neboť aby je založil, k tomu musí přestati býti dělníkem. Dělník nezakládá ruce, jako tažný kůň nepřestává tahat, dokud nepadne, nebo neumírá hlady. Lidé se jedenkráte trpce usmějí nad těmito optimisty, kteří chtěli donutiti dělníka hladem k založení rukou.
Není nic jiného třeba, než pochopiti. Ale člověk ztěžka chápe sám od sebe. Ukazují nám to dějiny lidstva od pravěku až na naše časy. Jako židé nechápali, když je Mojžíš vedl do Země Zaslíbené a vzpomínali si na plné hrnce masa v Zemi Egyptské, jako černoši v Americe nechápali v bojích o zrušení otroctví a byli vlastně největší překážkou jeho uskutečnění, tak ani dnešní dělník nechápe. Nechápe, že člověk je více než dělník, byť by neměl třeba hned tak plné hrnce masa. A tak Lidstvo, to jest totéž co Pokrok, neboť ten se uskutečňuje v Lidstvu a toto nemá jiné cesty, než k Pokroku, čeká na Krista, jenž dá lidem pochopiti, že jsou lidmi. A tím bude sociální otázka de facto skončena, neboť to ostatní již přijde samo sebou.
Stmívá se nad Rakouskem. Již delší dobu, rodiče dítek školou povinných, které úřady nechtějí uznati za bezkonfesní, neposílají děti své do kostela, zpovědi a pod. Školní úřady obyčejně donucují a nařizují vykonávání této povinnosti, proti čemuž postižení odvolávali se k ministerstvu kultu, kde za delší dobu nahromadilo se veliké množství těchto stížností, aniž by jich vůbec vyřizovalo, ať vyhověním neb zamítnutím. Vyřízení tšchto stížností nedovolal se nikdo a sice proto: vyřídila-li by se tato záležitost ve prospěch stěžovtelů, ministerstvo obávalo se klerikálů, zamítnutím podaných stížností, pak obávalo se pokrokových živlů a tak moudře nechávaly se stížnosti ležeti bez vyřízení. Až nyní 11. dubna byl puštěn do světa telegram tiskové kanceláře následujícího znění: ,,Říšský soud rozhodoval dnes o tomto případu: Obchodník Josef Šterc v Židenicích u Brna byl 10. července m. r. odsouzen okresní školní radou brněnskou k pořádkové pokutě 20 korun, v případě odepření do vězení na 48 hodin, poněvadž se tvrdošijně zpečoval posílati svoji dceru Miroslavu, která navštěvovala obecnou školu v Židenicích do kostela na bohoslužby a ku zpovědi a přijímání. Jos. Šterc podal proti tomuto trestu odvolání k zemské školní radě moravské, ale tomuto odvolání nebylo vyhověno. Říšský soud uznal dnes publikovaným rozhodnutím za právo, že v odpor vzatými rozhodnutími nebylo ani porušeno právo na svobodu víry a svědomí, příslušící stěžovateli a jeho dceři, ani nebylo porušeno právo, pokud jde o tvrzené odnětí zákonného soudce. Důvody velmi stručného rozhodnutí říšského soudu kryjí se úplně s vývody protispisu zemské školní rady. Ministerstvo obávalo se kulturního boje a vyřízena byla nyní věc ve prospěch klerikálů, takže se vzpouzející rodičové, kteří nechtějí nechati děti své sklerikalisovati, budou nyní násilím k tomu donucováni. Čl. 14. zákl. zákonu, kde se praví, že nikdo nemůže býti přidržován k nějakému úkonu církevnímu nebo k účastenství v nějaké slavnosti církevní, pokud nepodléhá moci jiného, jež k tomu moc ta po zákonu opravňuje… neplatí. Úplná volnost víry a svědomí bude zaručena každému Albáncovi… Rakušanu však není. Vzpomínáme slov P. Pauly, pronesené na smíchovské faře, který pravil dle čas. Neruda 32-I. r. ,,Již delší dobu jsem pozoroval, že správní soudní dvůr činí nálezy církevnímu stanovisku nepříznivé. Jel jsem k opatu Albánu Schlachleitnerovi a upozornil jsem ho na tuto věc, zároveň jsem mu sdělil, co by se proti tomu dalo dělati. P. Albán mé návrhy schválil, zajel si také hned k vysoce postavené osobnosti a podařilo se mu, že byl dosažen při správním soudu senát, který je vůči nám úplně povolný.´´ Tak můžeme chápati rozhodnutí i říšského soudu, který zasadil pokroku hřeb do rakve tím, že rozhodl o povinosti účasti školních dětí v náboženských výkonech. Dostalo se nám ze soukromých pramenů dosud oficielně nepotvrzené zprávy, že telegram tiskové kanceláře o rozhodnutí říšského soudu není správný, totiž, že stylisace jeho není totožna o úředním rozhodnutím. Rozhodně se k této důležité záležitosti po vyšetření všech okolností vrátíme a sdělíme s našimi čtenáři, zda tisková kancelář úmyslně pouští do světa zkomolené zprávy klerikálům stranící. Proto radíme všem, kdo mají dítky do 7. roku a chtějí z církve vystoupiti, aby dříve přestoupili i s dětmi k církvi starokatolické neb mohamedánské a pak teprve oznámili, že z církve vystupují a dítky do 14 roků zůstanou v církvi průchodni, z niž po 14. roku mohou vystoupiti. Taková prakse v Rakousku se provádí, protože děti před Římem jinak se neodstraní. V příštím čísle budeme snad moci sděliti výsledek rozhodnutí správního soudu, neboť 9. dubna rozhodoval o tom, zda bezkonfesní dítě musí míti určené náboženství, ve kterém má býti vyučováno.
Vyšlo v časopise „Zádruha“ v květnu 1913, vydávaného Českou anarchistickou federací.
Anarchism je učení příliš proskribované a české dušičky příliš zakřiknuté a opatrnické, než aby se mohly zbaviti strachu před styky s “podvratnými živly” a literáti nemuseli se báti, že přijdou o přízeň a žurnalisté o chlebíček papírových pairů, když by slušně a zcela pravdivě psali o naši idei. Anarchismus je velice vysoko nad úroveň programu všech politických stran a nepotřebuje obhajoby papírových kulí, ale můžeme přece žádati na lidech, kteří dělají veřejné mínění, aby byli poctivci a nerozumí-li něčemu, aby o tom nežvanili.
Nedávno opět jeden náš starý známý, všemohoucí pán české soc. dem. církve (stydlivě své napoleonství skrývající pod šifrou J. V.), opět se rozpomenul, že musí dáti světu ukázku svého gentlemantství a shrnoval nás do jednoho pytle s pařížskými Apači. Po přečtení podobných a zhusta se vyskytujících nápadů, přichází člověku na mysl, že je mnoho Apačů, kteří opravdu jimi nejsou, a mnoho tak zvaných počestných, kteří by mohli jimi býti od minuty. Svoji vyhlédnutou oběť nevraždí ani nožem ani browningem, na to jsou tuze pohodlní a zbabělí, za to potřísni ji jedem pomluv, poházi kalem a zostudí, že nerozvážnému čtenáři by nikdy ani nenapadlo počítati takto “spracované” do lidské společnosti.
A věhlasní páni c. k. profesoři, kapaciti v různých oborech věd a kritikové? Ti buď z opatrnosti o anarchismu ve svých spisech pomlčí, nebo užívají k ohodnocení naší idee pamfletů, místo aby sáhli k čistému zdroji obsáhlé literatury našich theoretiků. Je to pohodlnější a také – vzhledem k jich c. k. profesuře – prospěšnější. Výtku ignorantství snesou velice dobře. Mají tuze dobrý žaludek a rozšířené svědomí.
Předeslal jsem úvod zahořklý a snad ani nepřipínající se dobře k tomu, co teď chci říci.
Nyní, milí kamarádi, setřeste prach obuvi své a opusťte se mnou alespoň ve svátek svátků zadušená svá doupata, zapomeňte nízkého hamižného života, jehož jsme všichni účastni, a odejděme ven do širé přírody, abychom nechali oči i myšlenky zatoulati se v daleké obzory.
Slunce stoupá výš a vysílá životodárné paprsky k naší matce zemi, která doposud zahalena v bílý rubáš, uzavírala macešsky po měsíce svou náruč četným svým dětem.
Svěže zelený koberec zaujal již místo zimního příkrovu a útlounké květinky nedočkavě vykukují ze zeleného drnu, točíce své pestře zabarvené hlavičky po sluníčku, které je svými dlouhými, žhavými pocely tak záhy vyburcovalo.
Stromy a křoviny raší a pučí, zvířena i ptactvo pozdravuje radostně příchod jara, všude, kamkoliv pohlédneš, víří život a hýří barvami i tvary.
Všude vládne věčný ruch a nepokoj, stálá assimilace a přemisťováni, kámen, strom či živočich, od nejpatrnější molekule až po planety, které vesmírem krouží, věčné kolotáni a boj o život, zápas nezbádaných sil a přece všechno to zdánlivě se potírající tvoří harmonický celek.
Člověk tváří v tvář ohromnosti vesmíru pociťuje svou nepatrnost a mimoděk vtírá se mu myšlenka, má-li jeho existence také nějakého oprávnění a účele.
Své božství se svými dogmaty – který nesporně a definitivně patří již minulosti – nedal nám uspokojivé odpovědi na naše „proč“, ale ani possivistická doba se svou filosofií a vědou nedovede objasniti vztahy ducha k organické hmotě a definovati život.
V celém organickém světě vládne jeden neúprosný zákon: vznik, život, zánik, kterémuž stejně podléhá představitel nejvyšší organické odrudy, člověk, jako nejposlednější měkkýš, omšelá skála, či stověký dub, neboť příroda nedělá rozdílu.
Když tedy život jest si sám účelem, naplň i Ty jeho příkaz, žij, bojuj a ryj hluboko svou brázdu.
Problém života zaěstnával filosofy, spisovatele i zákonodárce starověku i doby nové a pojem šťastného života je velice různý, od přísné askese až k nejrafinovanějšímu požitkářství, ale určité jest, že ku krásnému a šťastnému životu nezbytně jest zapotřebí absolutní svobody a poněvadž tato jest zase podmíněna hospodářskou neodvislostí, jest tím už udán směr, jekým se musí lidstvo brát, má-li dosíci kýženého cíle.
Kýžená hospodářská emancipace bude výlučně dílem pracujícího lidu, až si tento uvědomí sílu v sobě utajenou a bude vážně chtíti vymaniti se z područí kapitálu; spoléhati na pomoc kohokoliv bylo by marné a oddálilo by jen konečné vítězství.
Kdežto kollektivisté staví zájem státu nad zájem jednotlivce a oklešťují jeho přirozená práva, tvrdíme my, anarchisté, že jako v organickém světě spojují se příbuuzné buňky, aby vytvořily nové nejrůznější formy, tak i v lidské společnosti dlužno vycházeti od jedince, kterému se i v theorii přiznává právo sebeurčení a který by tedy měl vésti svůj vlastní osobitý život a organisovati se dle potřeby, zájmů a temperamentu s jinými duševně spřízněnými jedinci ve skupiny jen za tím účelem, aby ve sdružení snadněji dosáhli vytknutého cíle, nežli tak možno je jednotlivci.
Jsme tedy individualisty z přesvědčení a pociťujeme denně až příliš bolestně nivelisující vliv státu na vlastním těle, než abychom nebyli jeho zapřísáhlými odpůrci.
Dnešní stát ve své nevyzpytatelné prozřetelnosti určuje již v životě matky příštímu občanu nějaké náboženství; když nabývá schopnosti chápat, chodit a mluvit, dává ho zpracovávat podle osvědčených osnov v t. zv. škole na poddaného občana; když si byl zvolil určité životní povoláni, reguluje moudrými předpisy (jichž jsou celé svazky a jichž neznalost neochrání ho před trestem), veškeré jeho konání: je-li fysicky zdatný, musí se podrobit vojenskému výcviku, aby v případě potřeby dovedl brániti zájmy státu a dynastie, které jsou nejen pravidelně protichůdny jeho zájmům, ale odporují i jeho nejniternějšímu přesvědčení.
Stát zneužívá fysických i poplatných sil širokých produktivních vrstev, aby si zaopatřil potřebných hmotných prostředků ku své ničím neoprávněné existenci a aby mohl bohatě odměňovati všechny, kteří jsou mu ať již morálně nebo hrubou, surovou mocí nápomocni.
Ústava, základní zákony, parlament a jak se všechny ty hračičky jmenují, mají cenu docela illusorní a jsou jen vypočleny na obloudění naivních; události poslední doby přesvědčily snad i ty nejdůvěřivější, že občan v konstitučním jako v každém jiném státě smí jen – platit a mlčet.
Ovšem jen v dnešním státě vynucuje se loyalita násilím, ale i v demokratickém státě budoucnosti, kde široké vrstvy lidové budou pro stát získávány, hrozí silným, nadaným jednotlivcům nebezpečí, že stát, aby docílil rovnosti, bude protěžovati méněcenné a proto jsme proti každému státu.
Chceme v Čechách vychovati kádr silných, vědomých jednotlivců, kteří by tvořili základnu nové společnosti bez pánů a vládní moci a voláme všechny lidi dobré vůle bez rozdílu povolání k práci.
Nebudeme lichotit davu a hledět ho získat nesplnitelnými sliby, ale železnou logikou našich tvrzení, a nezáleží také na tom, jestli číselně rychle vzrosteme, nýbrž hlavně na tom záleží, jestli niterně budou naši stoupenci uceleni a dovedou bez ohledu na uzákoněné násilí a blbé předsudky skorumpované dnešní společnosti hrdě kráčeti pod praporem Anarchie ku svému cíli.
Publikováno v májovém čísle anarchistického listu „Zádruha“ v květnu roku 1913, autor nezjištěn
Případem Kam. Charváta, který je opravdu svou neobyčejností podoben zapleteným historkám románu Gogolovu „Mrtvé duše“, zabývaly se svého času i naše časopisy. Teď, kdy přešel tento případ rozhodnutím vyšší instance do jiné fáse, není bezúčelným, znovu jej předvésti od počátku a ukázati, jak jsou cesty slepé paní Nemesis nevyzpytatelné.
Dne 31. března r. 1906, podal Adolf Charvát žádost za přijetí do svazku domovského obce Mostu a tuto žádost zcela po zákonu opodstatnil. Nejhlavnějším dokumentem byl jeho nepřetržitý, šestnáctiletý pobyt v Mostě. Žádost byla podána a Kam. A. Ch. trpělivě čekal na její kladné vyřízení. To však nepřicházelo a protože nebyl nadán přílišnou dávkou pověstné české trpělivosti a potom pociťoval, že něco podivného se děje a kol něho opřádá, urgoval v říjnu r. 1906 vyřízení své žádosti. Slavný ouřad ještě slavnějšího města Mostu na jeho urgenci odpověděl stručně, že žádost jeho vyříditi nemůže a to prý z prajednoduché příčiny, protože prý žádost podána nebyla. Čertovinka se počala klubati. Co teď? Šel tedy A. Ch. na mostecké hejtmanství a podal žádost za rozhodnutí, resp. žádal o ochranu. K žádosti připojil „podací rubriku“ jako hlavní a makatelný důvod, že žádost skutečně podána byla. Mimo to byl vyslechnut v této záležitosti p. JUDr. Horlivý v Mostě, u kterého žádost za přijetí do mostecké obce byla sepsána a prostřednictvím koncipienta p. JUDra Vávry na městský úřad osobně doručena.
Žádost za rozhodnutí a k ní připojená „podací rubrika“ byly odevzdány přímo A. Ch. do rukou JUDr. Rudolfa Fiedlera, tehdy místodržitelského koncipienta hejtmanství mosteckého. Ten vám se vyjádřil, že takový důležitý dokument (podací rubrika) usvědčuje mostecký obecní úřad z nesprávnosti a tudíž, že žádost A. Ch. musí býti vyřízena.
Opět Kam. Ch. čekal, čekal. A dočkal se něčeho, na co ani nepomýšlel. Místo vyřízení svojí žádosti o domovské právo, dostal A. Ch. v měsíci červenci r. 1907 vypovídací dekret a přes námitky a podané odvolání byl zcela protizákonně hnán postrkem do své dřívější domovské obce Žehrovic (okres Nové Strašecí). Právo sice měl, ale neměl moc, právo své uplatniti a proto musel podlehnouti dlouho a rafinovaně připravovanému násilnickému vyhostění z místa svého šestnáctiletého pobytu.
Po svém vyobcování z Mostu, předal celé řízení sporné p. JUDru. Ant. Kloudovi v Praze, který ustavičnými urgencemi nenechal záležitost Kam. A. Ch. uspati. Dne 21. července r. 1909 podal JUDr. Klouda znovu ostrou urgenci proti nálezu c. k. Okr. Hejtmanství v Mostě, které odepřelo ve věci A. Ch. rozhodnouti. Konečně dne 7. března r. 1910 zvěděl JUDr. Klouda, že c. k. Místodržitelství prý zavede ve spletité záležitosti A. Ch. šetření a hodlá předsevzíti výslech svědků. Dva měsíce později byl zaveden s Kam. Charvátem u žižkovského okresního hejtmanství protokol, v němž Kam. A. Ch. se dožadoval výslechu svědků: JUDra. Horlivého, advokáta v Mostě, JUDra. Fiedlera, tehdy již komisaře. Při té příležitosti nahlédl Kam. A. Ch. do spisů a shledal, že „podací rubrika“, která k žádosti o vyřízení sporné jeho záležitosti byla přiložena a jím osobně k rukou JUDra. Fiedlera na c. k. okr. hejtmanství v Mostě podána, ze spisů se stratila. Že rubrika byla skutečně se žádostí za rozhodnutí podána, svědčí o tom potvrzení ve spisech.
Urgence následovala urgenci a c. k. místodržitelství nemohlo jen tak hladce přes tuto historii přejíti. Vyzvalo tedy dřívější domovskou obec Kam. Charváta (Žehrovice), aby tato sama podala městskému úřadu v Mostě ohražení proti vnucené ji příslušnosti A. Ch. za právoplatné uznání domovského práva jeho v Mostě. Co však se stalo? Po urgování vyřízení žádosti obce Žehrovické odpověděl obecní úřad mostecký, že žádost obecní úřad v Mostě neobdržel a tudíž, že nepodanou žádost vyřizovati nemůže.
Obec Žehrovická byla znovu ještě jednou vyzvána k podání nové žádosti a ta podání nové žádosti pochopitelně odmítla, protože považovala zbytečným, podávati žádosti, které se tak podivně ztrácejí a zejména když nemá nikde záruku, že nově podaná žádost se znovu neztratí. Též i Kam. Charvát zpečoval se podati žádost novou, protože chtěl míti vyřízenu žádost první, kterou r. 1906 podal.
C. k. místodržitelství konečně nařídilo nové šetření a JUDrem. Kloudou bylo v měsíci červnu sděleno, že žádost obce Žehrovické šťastně byla nalezena. Aby historie „ztrát a nálezů“, k suchoparnosti již vedoucí, byla poněkud spestřena a učiněna zábavnější, obdržel JUDr. Klouda v měs. srpnu r. 1912 klasické vyřízení od c. k. okr. hejtmanství v Mostě, v němž se uvádí, že dotyčný Josef Charvát (ne tedy Adolf) je vůbec mrtvý a že bylo by zbytečno o tom dále jednati a tudíž aby vzal podanou žádost za projednávání zpět. Po tomto klasickém zařehtání si ouřední šiml lehnul ani sebou nehnul a všechny urgence další vůbec ignoroval.
Jsou nevyzpytatelny cesty ouřední, tak jako cesty toho básníka, který utíkal k Slunci a zašel tam, kam slunce po celý rok nezasvítí. Ta nevyzpytatelnost je pravou podstatou ouředního činění a proto ta nevyslovitelná tajemnost, budící respekt ubohých smrtelníků, kteří chápou jen věci prosté a nedovedou se vmysleti v to podivné dění, kde ruka pravá neví, co dělá levá a kde mozek ověnčených služebníků je shněten vyšší mocí tak, že vyslovuje pythické věty prapodivného vyššího stylu, jimž se sice nerozumí, ale k nimž vydá komentář, aby prosťáčkové pochopili.
Vrátíme se raději k našemu případu, abychom nezabředli do rozjímání.
Tedy c. k. okresní hejtmanství v Mostě všechny urgence ignorovalo a když odpověď se nečeká, tak jistě přijde. A také přišla.
P. JUDr. Klouda obdržel od c. k. místodržitelství následující vyřízení:
V Praze, 22. února 1913
Panu Adolfu Charvátovi, k rukoum pana JUDra. Ant. Kloudy, advokáta v Praze III.
C. k. okresní hejtmanství v Mostě odmítlo výměrem ze dne 8. dubna 1908, č. 15461 rozhodnouti ve smyslu odstavce I. § 6., zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z. o Vašem nároku na výslovné přijetí do domovského svazku obce Mostu.
Odvolání Vašemu ze dne 23. dubna 1908 proti tomu podanému c. k. místodržitelství nevyhovuje z důvodu výměru v odpor vzatého.
Z rozhodnutí tohoto lze se během 4 neděl ode dne doručení počítaje odvolati u c. k. okresního hejtmanství v Mostě k c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni.
Za c. k. místodržitele: Podpis nečitelný.
Podáváme rozhodnutí c. k. místodržitelství bez komentáře. Myslíme totiž, že je dosti jasné a proto vysvětlení nepotřebuje. Není sice jasné silou důvodů jako silou zcela jinou. Stručné je, a stručnost je znakem moci.
Slibujeme (pokud snad do vyřízení nebudeme bradou vzhůru, že tuto neobyčejnou historii nepustíme se zřetele a trpělivě čekati budeme dalšího jejího vývoje. Teď již je podáno odvolání k ministerstvu a bude tam později putovati silný fascikl průvodního řízení a snad do té doby najde se ztracená žádost Kam. Adolfa Charváta a když ne ta, tak alespoň „podací rubrum.“ M.
Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913
Klerikalism je oporou militarismu a obé slouží jako základní podpěry kapitalismu. A kapitalismem jsme všichni rdoušeni – všichni. Stačí jen uvědomit si všecku tu hrůzu, která je kolem nás a na kterou, jak se zdá, pomalu zvykáme.
Nedávno byla v Lidovém domě v Praze protestní schůze nezaměstnaných. Sešli se ubožáci a křikli zoufale do světa: „Mřeme hlady!“ Ale – páni na radnici mají srdce zarostlá sádlem – do Vídně je daleko a nebe je prázdné – není tam nikoho, kdo by pomohl. Tož – zakvíleli a pak šli zase domů.
KONFISKOVÁNO
Naše ubohé, proletářské děti.
Splozené v prokleté chvíli alkoholického opojení otcova – nesoucí opici otcovu celým svým ubohým životem.
Anebo zrozené z chudokrevné matky, která má jen krůček k souchotinám.
Zrozené v nevětraném, vlhkém bytě, špatně živené, už jako nemluvně trpící všemi možnými nemocemi – vyrážkami – krticemi, neustálými katarhy, anglickou nemocí, která pro vždy zkroutí ubohé tílko. Často si myslívám, kolik škol musí projít člověk, než mu je udělen titul a právo lékaře nebo učitele. Obuvník rovněž musí se prokázat jistou zbůsobilostí ve svém oboru, než se stane mistrem, každý hledí získat potřebných vědomostí pro svůj obor – ale jak se připravují ženy k vážnému úkolu mateřskému? Právě nyní, za tak těžkých podmínek životních, není to přímo zločin, vrhat na svět děti tak bezmyšlenkovitě – tak bezcitně?
Nemyslíte, že tímto bezhlavým plozením dětí pracujeme sami kapitalismu do rukou, rodíce mu tak dostatek materiálu pro kanony a bordely?
Přetěžujeme se dětmi, na jichž řádnou výživu a výchovu nestačíme, a pak se divíme drzé odvaze těch zločinných individuí, když posílají produkty našich opilých nocí na jatky, anebo je kdesi v koutech továren a pokoutních hotelů znásilňují.
Nuže – uvědomělé ženy socialistické mají jen jednu jedinou odpověď nynější společnosti, která pro ni nemá než paragraf a fráse a povinnosti rozmnožovat národ.
Neznáme už té povinnosti!
Mají-li být naše děti ještě před narozením vysilovány a mučeny nedostatečnou výživou a péčí, je lépe, když se ani nenarodí. Nechceme rodit otroky. Chceme děti zdravé, silné, a dokud nám společnost neposkytne tolik záruky, že našim dětem se dostane správné výživy, zdravého prostranného bytu, dostatek oděvu, dokud naším dětem není společností zaručeno jasné, veselé dětství a přirozený volný vývin na podkladě rozumovém, dotud my neznáme povinností pro tuto společnost trpěti a krváceti na loži mateřském. Omezíme počet svých dítek na míru nejmenší a vychováme z nich volné, hrdé lidi, kteří budou mít nejen energii, ale i sílu a prostředky k uskutečnění naších socialistických ideí.
KONFISKOVÁNO
A je povinností čistě lidskou každého pokrokového lékaře, každé intelligentí porodní babičky, aby svou radou umožnili ženám mateřství radostné – mateřství volné. Jen to děcko je zdravé a silné, které je počato dobrovolně, ze zdravé, vášnivé lásky – z mladých, zdravých rodičů abstinentů – jehož příchod je očekáván s radostí a ne proklínáním. Jsou-li rady lékařů a babiček proti nevolnému početí dobré pro měšťácké ženy, které si jich vyžadují pro udržení krásy těl a jednoty majetku, tím větší právo na tuto vymoženost lékařské vědy má žena proletářská v zájmu zdraví svého a celých generací.
KONFISKOVÁNO
měďáky. Sta názorů ukáže vnitřní bezvýznamnost, ujasníme-li si jen, jak vznikly, jak se nutně vytvářely, ať již na podkladě individuality jejich nositele, ať následkem časově místních poměrů. Historicko-vývojový způsob pozorování je Relativnímu nedotknutelný, není oboru, kam by nevnikl svými úsudky na základě obdoby.
Proto nemůže nikde, kam sahá jeho bádání, ani poznati ani uznati vnější autority. Neboť jeho methoda vedla by ho zpět do doby, kdy ona autorita teprve se rodila, a ještě
(myslím, že chybí řádek, nebo víc)
Mluví se dnes mnoho o rovnoprávnosti žen a hospodářské neodvislosti jich od mužů. Výhody z toho plynoucí, jak ženám, tak mužům, jsou bezesporné.
Ale přes to všechno, když loni paní Viková-Kunětická vyhrála mandát na Mlado-Boleslavsku a hnedle celá Evropa psala o prvním ženském poslanci, nesdílela jsem radost a hrdost pokrokových žen.
Neboť mluvit o hospodářské neodvislosti a rovnoprávnosti žen je pouhou deklamací, neujasnění si následků těch fakt, když se při tom jeví zároveň snaha zachovati manželství a rodinu.
Jak vlastně chtějí řešit otázu hospodářské neodvislosti ženy od muže?
Jak by vypadala ta neodvislost – když chcete zároveň manželství a rodinu?
Což by bylo lidské, chtít na ženě, která je matkou, aby vedle ošetřování dětí, jich výchovy a obstarávání domácnosti sháněla ještě živobytí?
Bylo by to vůbec fysicky možné, aby tomu všemu vyhověla? Jakým hrozným je život takové ženy vidíte už ostatně dnes. Což je to lidské – vysadit děti neodvislé ženy všemožnému nebezpečí nedokonalé výchovy a péče jen proto – aby se vyhovělo nedokonalým představám o rovnoprávnosti žen a při tom se porušila stará, přežilá forma lidského spoužití – čili – aby se vlk nažral a koza aby zůstala celá – čistě měsťácká sofistika.
My, socialisté, máme jiné rozřešení této otázky.
Víme, že manželství je původcem erotických předsudků, které činí pohlavní a mateřskou volnost ženy illusorní. Víme, že věrný trabant manželství je prostituce.
Víme, že úzké kroužky rodinné jsou nejen brzdou všeobecného volného vývoje, ale že křiví charaktery a ničí krásný pocit bratrské vzájemné solidarity hned v zárodku.
Jen tehdy bude lidstvo šťastným a volným – až zrušíme hranice nejen států a zemí – ale i rodin a spojíme všechno to smavé a nevinné dětství v jednu rodinu.
Volné školy Ferrerovy jsou kolébkou této budoucí veliké, neohraničené rodiny lidské. Jedině společná výchova dětí obou pohlaví odstraní příčiny nepřátelství mezi mužem a ženou – bude pak více lásky a spravedlnosti na světě, žena bude opravdu rovnocenným člověkem a bude moci bez obavy před urážkou a znásilněním zadívati se do upřímných očí nejen přítele, ale i milence. Ale jak jsem již řekla. Tuto krásnou budoucnost uskuteční jen intelligentní zdraví lidé!
Zdraví!
To znamená – už dnes musíme regulovat naše potřeby – upravit naši životosprávu – a uvědomělí socialisté musí si ujasnit svů poměr k alkoholu.
Nedávno měl zde v Michli přednášku soudruh dr. Kraus – o abstinenci. Zajímavé bylo, že věcné důvody protialkoholní – resp. protipivní, uznal důvěrník pivovarských dělníků, kteří zde měli před tím schůzi – za úplně pravdivé a sám poukázal na to, že pivovarští dělníci, co se týče úrazů – stojí na druhém místě za horníky. Proč? Poněvadž jsou pivem takřka živi.
Dr. Kraus zde uváděl a číslicemi dokázal, že pivo není ani výživné – neboť 40 gr. alkoholu ruší úplně účinek těch 49 gr. výživných látek – že pivo neposiluje, ani neosvěžuje. Naopak. Alkohol požitý byť i jen v mírných dávkách, ruší trávení a oslabuje lidský organism – zvláště jemná tkaniva nervová. Nemoc nedostaví se hned – ale pomalu a jistě počne hlodat na kořínku života.
Mimo to je alkohol vydatným spojencem kapitálu.
Je-li dělník přepracován, hlásí se únava jako signál k odpočinku.
Dělník místo aby protestoval proti přepínání svých sil a reklamoval důsledně své právo na odpočinek – napije se a omámiv takto svou únavu, dře statně dál v tom hrozném klamu, že se posílil!
Vím, že v dělnictvu je mnoho touhy po sebevzdělání. Důkazem toho jsou stále pořádané přednášky ve všech koutech Prahy i venkova.
Ale – jednu kardinální chybu má většina těchto přednášek. Totiž pije se při nich a kouří, že by vzduch mohl krájet. Následek toho pití je neustálé chození ven a zpět – hluk židlí, cinkání sklenic, což všechno tříští pozornost posluchačů, takže výsledek přednášky je nepatrný.
Nehledě k tomu, že tato nepozornost jest pro řečníka přímo urážkou a znechucuje mu kulturní práci, je tu ještě další důsledek – zcela opravněné výčistky žen – které by velice rády šly na přednášku, ale nemohou v místnosti vůbec vydržet pro kouř a pro hluk ničemu nerozumí. Škoda tedy času.
Tedy i alkohol je brzdou volného vývoje člověka – a já apeluji na Váš lidský cit, přátelé. Nemáte-li sami dosti síly, abyste odvykli alkoholu, neboť abstinentem se člověk nestává rázem – tož redukujte svou potřebu pití na míru nejmenší – to je v zájmu Vašem – ale jako povinnost kladu Vám, otcové i matky – jménem našich ideí socialistických – nedávejte alkohol svým dětem. – Řekněte jim pravdu, budou-li se ptáti, proč Vy pijete?! Řekněte jim, že alkohol stal se Vaším ošklivým zvykem a vysvětlete jim jeho zhoubnost. Nákladem dělnického knihkupectví vyšla brožura od Boži Poláka „Alkoholismus a dělnictvo“ – odporučuji tuto brožurku všem těm, kdož to se svým socialismem myslí doopravdy – kdož touží po skutečné volnosti.
Neboť volným je člověk tehdy, když sám je tak silný, tak ušlechtilý svým vnitřním a vnějším životem – že vůbec zákonů nepotřebuje. Žít krásně a zdravě bez psaných zákonů – to je podmínka volnosti. Nehledati boha někde v povětří, ale státi se sám bohem – tou nejkrásnější, nejdokonalejší bytostí pod sluncem.
Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913
Rozhlédneme-li se po anarchistickém hnutí, a všimneme-li si zvláště způsobů, jimiž se jednotlivci a kolektivní celky pokoušeli o propagandu a usilovali o uskutečnění – aspoň částečně – našich idejí v sociálním životě, přesvědčíme se velmi snadno, že nebylo určitého, ustáleného způsobu boje, že nebylo dosti ujasněné taktiky anarchistického zápasu. I když se mluvilo o jeho nepokrytě revolučním charakteru, nezbytnosti užívání násilí, o všeobecné stávce jako formě konečného zápasu – sociální revoluce, vyslovovaly se jen principy, jež měly být hnutí směrodatny, jež však zůstaly hodně abstraktními, hodně vzdálenými praktického, konkrétního rozřešení otázky formy, způsobu sociálního zápasu, jež byla až dosud přijímána, byla hodně neurčitá, hodně široká než aby nám mohla být postačujícím bitevním plánem. A to je také myslím příčinou, že význam a vliv anarchistického hnutí na veřejný život neodpovídá hloubce a propracovanosti jeho filosofie.
Pracovalo se hlavně, aspoň u nás v Čechách, v oboru, jejž bych nazval kulturním. Snažili jsme se rozšiřovat obzory, vštěpovat vědecké pravdy, filosofické principy, doufajíce tak, že svým druhům pomůžeme přenést se přes svírající hradbu předsudků, vypracovat vlastní názor na život i svět, poznat všechnu nespravedlnost, ničemnost a nesmyslnost soudobého společenského systému a v důsledcích hledat i prostředky k jeho odstranění a způsoby organizace nové společenské soustavy. Práce jistě ne neprospěšná, jež také nebyla zbytečná – může se i pochlubiti svými výsledky – jež však nicméně nepostačovala. Plnila srdce krásnými sny, tříbila se inteligence v zajímavých debatách – zapomínalo se však bojovat. Vychovávalo se a vzdělávalo, nikdo však nepomýšlel, aby vedl žíznící po vítězství do boje. Měli jsme snílky a filosofy – neměli jsme však bojovníků.
Je jisto, že boj vedený způsobem takto jednostranným by nás vedl nesmírně zdlouhavě k cíli, že by oddaloval do nekonečna vítězství spravedlnosti a pravdy, v než doufáme. Zdá se však – všecky okolnosti tomu nasvědčují – že anarchistické hnutí počíná opouštěti mlhavé cesty, jež budou již brzy náležeti budoucnosti, zdá se, že hledá nové dráhy, určitější a přímější – že nastupuje, dovršivši starou, novou éru vývoje, jež asi bude charakterizována pozitivnější prací, reálnějšími, praktičtějšími formami boje. Anarchie, neztrácejíc svých filosofických základů, vtělí se v život a v boj, jejž chce vésti účelněji, užívajíc přesně vytčených prostředků. Zápas za anarchii se stane určitěji, zřejměji zápasem sociálním tak, jako se anarchie polovice minulého století stala socialismem, socialismem nejúplnějším, nejnesmiřitelnějším. A sociálně anarchistický zápas přijme – již ho přijímá – ráz výlučně třídní – a důsledně i jeho prostředky: syndikalism, odborářství. Ovšem ne autoritářský syndikalism sociální demokracie, v němž je sdružené lidské individuum zbaveno iniciativy i svobody a omezeno na úkol vojáka „armády práce“, podřizujícího se slepě rozkazům výkonných výborů, nýbrž syndikalism volný, revoluční, jenž sdružuje samostatná, rovnoprávná individua, řídící své osudy vlastní vůlí, jednající z vlastní iniciativy. Snad ale namítnete, že stanovisko třídního boje je příliš nízké pro velikou ideu anarchie, že boj výlučně třídní znamená opuštění stanoviska, jež bývalo naší slávou a na němž budovali první anarchističtí teoretikové, že znamená opuštění stanoviska: anarchie je zápasem za osvobození a obrození všeho lidstva, ne jen jedné jeho části, jedné jeho třídy. Ne, neopustíme svého stanoviska, jako dříve vidíme i dosud v příslušníku každé třídy především člověka. Člověka, jenž má své tužby, své potřeby a stejné právo žádat, aby byly ukojeny, jenž má stejné právo na podíl společenských bohatství a radostí, jež podmiňují.
Ale okolnosti – jen okolnosti – nás nutí, abychom připravovali obrození lidského celku sociálním bojem ve znamení třídního zápasu, okolnosti nedovolují, aby se emancipace lidstva připravovala solidárním úsilím všech jeho částí, všech jeho tříd.
Společenská obnova, k níž směřujeme, znamená obrození celé lidské společnosti, osvěžení úhrnné síly lidstva, jež se má probuditi k novému životu, společnost, jíž sociální převrat způsobí půdu, má pojistit štěstí a blahobyt všem – je tedy – měla by aspoň být – svrchovaným zájmem všech, všech bez rozdílu. A důsledně i sociální zápas – příprava k tomuto převratu – by měl spojovat síly všech tříd, všech vrstev společnosti. Ale společenské třídy, které dnes vládnou, v jichž rukou je soustředěno bohatství na úkor sociálního celku, menšina privilegovaných, ač sama také nespokojena, se zpěčuje houževnatě poznání užitečnosti sociální přeměny. Nechce uznat, že privilegia, jež drží, bohatství, jež nahromadila, jsou příčinou všeobecné bídy, příčinou sociální nespravedlnosti, a uznává-li to, nechce se jich vzdát. Ba naopak, připravuje se, tušíc, že jejich privilegia budou předmětem útoků vyděděných, aby je bránila co nejdéle, aby zabránila každé změně v společenské organizaci. Privilegovaná třída se staví krajně nepřátelsky proti všem požadavkům socialismu, jehož ohrožující plameny se snaží zadusit všemi možnými prostředky.
Sociální přeměna je podmíněna odstraněním privilegií vládnoucích tříd, vrácením bohatství, jehož se zmocnily, do rukou společnosti. A poněvadž tyto třídy nemíní ustoupit revolučnímu proudu, nýbrž naopak obracejí se proti němu, je nezbytno vyrvat jim jejich privilegia mocí, je nutno zápasit proti těmto třídám, jež překážejí sociálnímu pokroku. A kdo vede boj za sociální přeměnu? Až na skrovné výjimky výhradně třída proletářů, dělníků. Též proti třídě privilegovaných, vykořisťujících, zápasí třída zbavená bohatství i práv, třída vykořisťovaných – a sociální boj, boj za reorganizování společnosti, se redukuje na zápas dvou tříd, na třídní boj.
A proto anarchistický socialism, jako každý socialism, přijímá třídní zápas za prostředek, jenž jedině může vésti k uskutečnění jeho idejí. A hledaje nejvýhodnější, nejúčelnější formu tohoto třídního boje, dospěl k syndikalismu, odborovému hnutí, jejž ovšem oživuje svými revolučními principy, jež nepovažuje jen za prostředek, jehož pomocí může dělník získat zvýšení mzdy nebo zkrácení pracovní doby a půl hodiny týdně, nýbrž za organizaci, jež soustřeďuje revoluční síly proletariátu, aby se tím jistěji a s větším úspěchem pokoušely o rozbití pevnosti kapitalismu, za organizaci, jež připravuje poslední rozhodný boj, všeobecnou stávku – sociální revoluci, a jež má být po jejím vítězství zárodkem výrobní organizace obrozeného lidstva.
Též přijímám-li syndikalism, nenalézáme-li dosti vřelých slov, abychom doporučili kamarádům organizování odborových sdružení a intenzivní práci v nich, nezapomínáme, že syndikalism nám může být jen prostředkem, jenž má cenu jen se zřetelem k účelu, který však se sám nesmí nikdy stát účelem, nemá-li se zříci toho, čím rozehřívalo naše srdce k boji.
Ladislav Knotek, článek Třídní zápas, časopis Práce č. 19, roku 1905
