Hlídka protiklerikální: Stmívá se nad Rakouskem

Stmívá se nad Rakouskem. Již delší dobu, rodiče dítek školou povinných, které úřady nechtějí uznati za bezkonfesní, neposílají děti své do kostela, zpovědi a pod. Školní úřady obyčejně donucují a nařizují vykonávání této povinnosti, proti čemuž postižení odvolávali se k ministerstvu kultu, kde za delší dobu nahromadilo se veliké množství těchto stížností, aniž by jich vůbec vyřizovalo, ať vyhověním neb zamítnutím. Vyřízení tšchto stížností nedovolal se nikdo a sice proto: vyřídila-li by se tato záležitost ve prospěch stěžovtelů, ministerstvo obávalo se klerikálů, zamítnutím podaných stížností, pak obávalo se pokrokových živlů a tak moudře nechávaly se stížnosti ležeti bez vyřízení. Až nyní 11. dubna byl puštěn do světa telegram tiskové kanceláře následujícího znění: ,,Říšský soud rozhodoval dnes o tomto případu: Obchodník Josef Šterc v Židenicích u Brna byl 10. července m. r. odsouzen okresní školní radou brněnskou k pořádkové pokutě 20 korun, v případě odepření do vězení na 48 hodin, poněvadž se tvrdošijně zpečoval posílati svoji dceru Miroslavu, která navštěvovala obecnou školu v Židenicích do kostela na bohoslužby a ku zpovědi a přijímání. Jos. Šterc podal proti tomuto trestu odvolání k zemské školní radě moravské, ale tomuto odvolání nebylo vyhověno. Říšský soud uznal dnes publikovaným rozhodnutím za právo, že v odpor vzatými rozhodnutími nebylo ani porušeno právo na svobodu víry a svědomí, příslušící stěžovateli a jeho dceři, ani nebylo porušeno právo, pokud jde o tvrzené odnětí zákonného soudce. Důvody velmi stručného rozhodnutí říšského soudu kryjí se úplně s vývody protispisu zemské školní rady. Ministerstvo obávalo se kulturního boje a vyřízena byla nyní věc ve prospěch klerikálů, takže se vzpouzející rodičové, kteří nechtějí nechati děti své sklerikalisovati, budou nyní násilím k tomu donucováni. Čl. 14. zákl. zákonu, kde se praví, že nikdo nemůže býti přidržován k nějakému úkonu církevnímu nebo k účastenství v nějaké slavnosti církevní, pokud nepodléhá moci jiného, jež k tomu moc ta po zákonu opravňuje… neplatí. Úplná volnost víry a svědomí bude zaručena každému Albáncovi… Rakušanu však není. Vzpomínáme slov P. Pauly, pronesené na smíchovské faře, který pravil dle čas. Neruda 32-I. r. ,,Již delší dobu jsem pozoroval, že správní soudní dvůr činí nálezy církevnímu stanovisku nepříznivé. Jel jsem k opatu Albánu Schlachleitnerovi a upozornil jsem ho na tuto věc, zároveň jsem mu sdělil, co by se proti tomu dalo dělati. P. Albán mé návrhy schválil, zajel si také hned k vysoce postavené osobnosti a podařilo se mu, že byl dosažen při správním soudu senát, který je vůči nám úplně povolný.´´ Tak můžeme chápati rozhodnutí i říšského soudu, který zasadil pokroku hřeb do rakve tím, že rozhodl o povinosti účasti školních dětí v náboženských výkonech. Dostalo se nám ze soukromých pramenů dosud oficielně nepotvrzené zprávy, že telegram tiskové kanceláře o rozhodnutí říšského soudu není správný, totiž, že stylisace jeho není totožna o úředním rozhodnutím. Rozhodně se k této důležité záležitosti po vyšetření všech okolností vrátíme a sdělíme s našimi čtenáři, zda tisková kancelář úmyslně pouští do světa zkomolené zprávy klerikálům stranící. Proto radíme všem, kdo mají dítky do 7. roku a chtějí z církve vystoupiti, aby dříve přestoupili i s dětmi k církvi starokatolické neb mohamedánské a pak teprve oznámili, že z církve vystupují a dítky do 14 roků zůstanou v církvi průchodni, z niž po 14. roku mohou vystoupiti. Taková prakse v Rakousku se provádí, protože děti před Římem jinak se neodstraní. V příštím čísle budeme snad moci sděliti výsledek rozhodnutí správního soudu, neboť 9. dubna rozhodoval o tom, zda bezkonfesní dítě musí míti určené náboženství, ve kterém má býti vyučováno.

Vyšlo v časopise „Zádruha“ v květnu 1913, vydávaného Českou anarchistickou federací.

F. B.: Májové rozjímání

Anarchism je učení příliš proskribované a české dušičky příliš zakřiknuté a opatrnické, než aby se mohly zbaviti strachu před styky s “podvratnými živly” a literáti nemuseli se báti, že přijdou o přízeň a žurnalisté o chlebíček papírových pairů, když by slušně a zcela pravdivě psali o naši idei. Anarchismus je velice vysoko nad úroveň programu všech politických stran a nepotřebuje obhajoby papírových kulí, ale můžeme přece žádati na lidech, kteří dělají veřejné mínění, aby byli poctivci a nerozumí-li něčemu, aby o tom nežvanili.

Nedávno opět jeden náš starý známý, všemohoucí pán české soc. dem. církve (stydlivě své napoleonství skrývající pod šifrou J. V.), opět se rozpomenul, že musí dáti světu ukázku svého gentlemantství a shrnoval nás do jednoho pytle s pařížskými Apači. Po přečtení podobných a zhusta se vyskytujících nápadů, přichází člověku na mysl, že je mnoho Apačů, kteří opravdu jimi nejsou, a mnoho tak zvaných počestných, kteří by mohli jimi býti od minuty. Svoji vyhlédnutou oběť nevraždí ani nožem ani browningem, na to jsou tuze pohodlní a zbabělí, za to potřísni ji jedem pomluv, poházi kalem a zostudí, že nerozvážnému čtenáři by nikdy ani nenapadlo počítati takto “spracované” do lidské společnosti.

A věhlasní páni c. k. profesoři, kapaciti v různých oborech věd a kritikové? Ti buď z opatrnosti o anarchismu ve svých spisech pomlčí, nebo užívají k ohodnocení naší idee pamfletů, místo aby sáhli k čistému zdroji obsáhlé literatury našich theoretiků. Je to pohodlnější a také – vzhledem k jich c. k. profesuře – prospěšnější. Výtku ignorantství snesou velice dobře. Mají tuze dobrý žaludek a rozšířené svědomí.

Předeslal jsem úvod zahořklý a snad ani nepřipínající se dobře k tomu, co teď chci říci.

Nyní, milí kamarádi, setřeste prach obuvi své a opusťte se mnou alespoň ve svátek svátků zadušená svá doupata, zapomeňte nízkého hamižného života, jehož jsme všichni účastni, a odejděme ven do širé přírody, abychom nechali oči i myšlenky zatoulati se v daleké obzory.

Slunce stoupá výš a vysílá životodárné paprsky k naší matce zemi, která doposud zahalena v bílý rubáš, uzavírala macešsky po měsíce svou náruč četným svým dětem.

Svěže zelený koberec zaujal již místo zimního příkrovu a útlounké květinky nedočkavě vykukují ze zeleného drnu, točíce své pestře zabarvené hlavičky po sluníčku, které je svými dlouhými, žhavými pocely tak záhy vyburcovalo.

Stromy a křoviny raší a pučí, zvířena i ptactvo pozdravuje radostně příchod jara, všude, kamkoliv pohlédneš, víří život a hýří barvami i tvary.

Všude vládne věčný ruch a nepokoj, stálá assimilace a přemisťováni, kámen, strom či živočich, od nejpatrnější molekule až po planety, které vesmírem krouží, věčné kolotáni a boj o život, zápas nezbádaných sil a přece všechno to zdánlivě se potírající tvoří harmonický celek.

Člověk tváří v tvář ohromnosti vesmíru pociťuje svou nepatrnost a mimoděk vtírá se mu myšlenka, má-li jeho existence také nějakého oprávnění a účele.

Své božství se svými dogmaty – který nesporně a definitivně patří již minulosti – nedal nám uspokojivé odpovědi na naše „proč“, ale ani possivistická doba se svou filosofií a vědou nedovede objasniti vztahy ducha k organické hmotě a definovati život.

V celém organickém světě vládne jeden neúprosný zákon: vznik, život, zánik, kterémuž stejně podléhá představitel nejvyšší organické odrudy, člověk, jako nejposlednější měkkýš, omšelá skála, či stověký dub, neboť příroda nedělá rozdílu.

Když tedy život jest si sám účelem, naplň i Ty jeho příkaz, žij, bojuj a ryj hluboko svou brázdu.

Problém života zaěstnával filosofy, spisovatele i zákonodárce starověku i doby nové a pojem šťastného života je velice různý, od přísné askese až k nejrafinovanějšímu požitkářství, ale určité jest, že ku krásnému a šťastnému životu nezbytně jest zapotřebí absolutní svobody a poněvadž tato jest zase podmíněna hospodářskou neodvislostí, jest tím už udán směr, jekým se musí lidstvo brát, má-li dosíci kýženého cíle.

Kýžená hospodářská emancipace bude výlučně dílem pracujícího lidu, až si tento uvědomí sílu v sobě utajenou a bude vážně chtíti vymaniti se z područí kapitálu; spoléhati na pomoc kohokoliv bylo by marné a oddálilo by jen konečné vítězství.

Kdežto kollektivisté staví zájem státu nad zájem jednotlivce a oklešťují jeho přirozená práva, tvrdíme my, anarchisté, že jako v organickém světě spojují se příbuuzné buňky, aby vytvořily nové nejrůznější formy, tak i v lidské společnosti dlužno vycházeti od jedince, kterému se i v theorii přiznává právo sebeurčení a který by tedy měl vésti svůj vlastní osobitý život a organisovati se dle potřeby, zájmů a temperamentu s jinými duševně spřízněnými jedinci ve skupiny jen za tím účelem, aby ve sdružení snadněji dosáhli vytknutého cíle, nežli tak možno je jednotlivci.

Jsme tedy individualisty z přesvědčení a pociťujeme denně až příliš bolestně nivelisující vliv státu na vlastním těle, než abychom nebyli jeho zapřísáhlými odpůrci.

Dnešní stát ve své nevyzpytatelné prozřetelnosti určuje již v životě matky příštímu občanu nějaké náboženství; když nabývá schopnosti chápat, chodit a mluvit, dává ho zpracovávat podle osvědčených osnov v t. zv. škole na poddaného občana; když si byl zvolil určité životní povoláni, reguluje moudrými předpisy (jichž jsou celé svazky a jichž neznalost neochrání ho před trestem), veškeré jeho konání: je-li fysicky zdatný, musí se podrobit vojenskému výcviku, aby v případě potřeby dovedl brániti zájmy státu a dynastie, které jsou nejen pravidelně protichůdny jeho zájmům, ale odporují i jeho nejniternějšímu přesvědčení.

Stát zneužívá fysických i poplatných sil širokých produktivních vrstev, aby si zaopatřil potřebných hmotných prostředků ku své ničím neoprávněné existenci a aby mohl bohatě odměňovati všechny, kteří jsou mu ať již morálně nebo hrubou, surovou mocí nápomocni.

Ústava, základní zákony, parlament a jak se všechny ty hračičky jmenují, mají cenu docela illusorní a jsou jen vypočleny na obloudění naivních; události poslední doby přesvědčily snad i ty nejdůvěřivější, že občan v konstitučním jako v každém jiném státě smí jen – platit a mlčet.

Ovšem jen v dnešním státě vynucuje se loyalita násilím, ale i v demokratickém státě budoucnosti, kde široké vrstvy lidové budou pro stát získávány, hrozí silným, nadaným jednotlivcům nebezpečí, že stát, aby docílil rovnosti, bude protěžovati méněcenné a proto jsme proti každému státu.

Chceme v Čechách vychovati kádr silných, vědomých jednotlivců, kteří by tvořili základnu nové společnosti bez pánů a vládní moci a voláme všechny lidi dobré vůle bez rozdílu povolání k práci.

Nebudeme lichotit davu a hledět ho získat nesplnitelnými sliby, ale železnou logikou našich tvrzení, a nezáleží také na tom, jestli číselně rychle vzrosteme, nýbrž hlavně na tom záleží, jestli niterně budou naši stoupenci uceleni a dovedou bez ohledu na uzákoněné násilí a blbé předsudky skorumpované dnešní společnosti hrdě kráčeti pod praporem Anarchie ku svému cíli.

Publikováno v májovém čísle anarchistického listu „Zádruha“ v květnu roku 1913, autor nezjištěn

Boj o domovské právo. (Případ i v říši všech možností skoro neuvěřitelný.)

Případem Kam. Charváta, který je opravdu svou neobyčejností podoben zapleteným historkám románu Gogolovu „Mrtvé duše“, zabývaly se svého času i naše časopisy. Teď, kdy přešel tento případ rozhodnutím vyšší instance do jiné fáse, není bezúčelným, znovu jej předvésti od počátku a ukázati, jak jsou cesty slepé paní Nemesis nevyzpytatelné.

Dne 31. března r. 1906, podal Adolf Charvát žádost za přijetí do svazku domovského obce Mostu a tuto žádost zcela po zákonu opodstatnil. Nejhlavnějším dokumentem byl jeho nepřetržitý, šestnáctiletý pobyt v Mostě. Žádost byla podána a Kam. A. Ch. trpělivě čekal na její kladné vyřízení. To však nepřicházelo a protože nebyl nadán přílišnou dávkou pověstné české trpělivosti a potom pociťoval, že něco podivného se děje a kol něho opřádá, urgoval v říjnu r. 1906 vyřízení své žádosti. Slavný ouřad ještě slavnějšího města Mostu na jeho urgenci odpověděl stručně, že žádost jeho vyříditi nemůže a to prý z prajednoduché příčiny, protože prý žádost podána nebyla. Čertovinka se počala klubati. Co teď? Šel tedy A. Ch. na mostecké hejtmanství a podal žádost za rozhodnutí, resp. žádal o ochranu. K žádosti připojil „podací rubriku“ jako hlavní a makatelný důvod, že žádost skutečně podána byla. Mimo to byl vyslechnut v této záležitosti p. JUDr. Horlivý v Mostě, u kterého žádost za přijetí do mostecké obce byla sepsána a prostřednictvím koncipienta p. JUDra Vávry na městský úřad osobně doručena.

Žádost za rozhodnutí a k ní připojená „podací rubrika“ byly odevzdány přímo A. Ch. do rukou JUDr. Rudolfa Fiedlera, tehdy místodržitelského koncipienta hejtmanství mosteckého. Ten vám se vyjádřil, že takový důležitý dokument (podací rubrika) usvědčuje mostecký obecní úřad z nesprávnosti a tudíž, že žádost A. Ch. musí býti vyřízena.

Opět Kam. Ch. čekal, čekal. A dočkal se něčeho, na co ani nepomýšlel. Místo vyřízení svojí žádosti o domovské právo, dostal A. Ch. v měsíci červenci r. 1907 vypovídací dekret a přes námitky a podané odvolání byl zcela protizákonně hnán postrkem do své dřívější domovské obce Žehrovic (okres Nové Strašecí). Právo sice měl, ale neměl moc, právo své uplatniti a proto musel podlehnouti dlouho a rafinovaně připravovanému násilnickému vyhostění z místa svého šestnáctiletého pobytu.

Po svém vyobcování z Mostu, předal celé řízení sporné p. JUDru. Ant. Kloudovi v Praze, který ustavičnými urgencemi nenechal záležitost Kam. A. Ch. uspati. Dne 21. července r. 1909 podal JUDr. Klouda znovu ostrou urgenci proti nálezu c. k. Okr. Hejtmanství v Mostě, které odepřelo ve věci A. Ch. rozhodnouti. Konečně dne 7. března r. 1910 zvěděl JUDr. Klouda, že c. k. Místodržitelství prý zavede ve spletité záležitosti A. Ch. šetření a hodlá předsevzíti výslech svědků. Dva měsíce později byl zaveden s Kam. Charvátem u žižkovského okresního hejtmanství protokol, v němž Kam. A. Ch. se dožadoval výslechu svědků: JUDra. Horlivého, advokáta v Mostě, JUDra. Fiedlera, tehdy již komisaře. Při té příležitosti nahlédl Kam. A. Ch. do spisů a shledal, že „podací rubrika“, která k žádosti o vyřízení sporné jeho záležitosti byla přiložena a jím osobně k rukou JUDra. Fiedlera na c. k. okr. hejtmanství v Mostě podána, ze spisů se stratila. Že rubrika byla skutečně se žádostí za rozhodnutí podána, svědčí o tom potvrzení ve spisech.

Urgence následovala urgenci a c. k. místodržitelství nemohlo jen tak hladce přes tuto historii přejíti. Vyzvalo tedy dřívější domovskou obec Kam. Charváta (Žehrovice), aby tato sama podala městskému úřadu v Mostě ohražení proti vnucené ji příslušnosti A. Ch. za právoplatné uznání domovského práva jeho v Mostě. Co však se stalo? Po urgování vyřízení žádosti obce Žehrovické odpověděl obecní úřad mostecký, že žádost obecní úřad v Mostě neobdržel a tudíž, že nepodanou žádost vyřizovati nemůže.

Obec Žehrovická byla znovu ještě jednou vyzvána k podání nové žádosti a ta podání nové žádosti pochopitelně odmítla, protože považovala zbytečným, podávati žádosti, které se tak podivně ztrácejí a zejména když nemá nikde záruku, že nově podaná žádost se znovu neztratí. Též i Kam. Charvát zpečoval se podati žádost novou, protože chtěl míti vyřízenu žádost první, kterou r. 1906 podal.

C. k. místodržitelství konečně nařídilo nové šetření a JUDrem. Kloudou bylo v měsíci červnu sděleno, že žádost obce Žehrovické šťastně byla nalezena. Aby historie „ztrát a nálezů“, k suchoparnosti již vedoucí, byla poněkud spestřena a učiněna zábavnější, obdržel JUDr. Klouda v měs. srpnu r. 1912 klasické vyřízení od c. k. okr. hejtmanství v Mostě, v němž se uvádí, že dotyčný Josef Charvát (ne tedy Adolf) je vůbec mrtvý a že bylo by zbytečno o tom dále jednati a tudíž aby vzal podanou žádost za projednávání zpět. Po tomto klasickém zařehtání si ouřední šiml lehnul ani sebou nehnul a všechny urgence další vůbec ignoroval.

Jsou nevyzpytatelny cesty ouřední, tak jako cesty toho básníka, který utíkal k Slunci a zašel tam, kam slunce po celý rok nezasvítí. Ta nevyzpytatelnost je pravou podstatou ouředního činění a proto ta nevyslovitelná tajemnost, budící respekt ubohých smrtelníků, kteří chápou jen věci prosté a nedovedou se vmysleti v to podivné dění, kde ruka pravá neví, co dělá levá a kde mozek ověnčených služebníků je shněten vyšší mocí tak, že vyslovuje pythické věty prapodivného vyššího stylu, jimž se sice nerozumí, ale k nimž vydá komentář, aby prosťáčkové pochopili.

Vrátíme se raději k našemu případu, abychom nezabředli do rozjímání.

Tedy c. k. okresní hejtmanství v Mostě všechny urgence ignorovalo a když odpověď se nečeká, tak jistě přijde. A také přišla.

P. JUDr. Klouda obdržel od c. k. místodržitelství následující vyřízení:

V Praze, 22. února 1913

Panu Adolfu Charvátovi, k rukoum pana JUDra. Ant. Kloudy, advokáta v Praze III.

C. k. okresní hejtmanství v Mostě odmítlo výměrem ze dne 8. dubna 1908, č. 15461 rozhodnouti ve smyslu odstavce I. § 6., zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z. o Vašem nároku na výslovné přijetí do domovského svazku obce Mostu.

Odvolání Vašemu ze dne 23. dubna 1908 proti tomu podanému c. k. místodržitelství nevyhovuje z důvodu výměru v odpor vzatého.

Z rozhodnutí tohoto lze se během 4 neděl ode dne doručení počítaje odvolati u c. k. okresního hejtmanství v Mostě k c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni.

Za c. k. místodržitele: Podpis nečitelný.

Podáváme rozhodnutí c. k. místodržitelství bez komentáře. Myslíme totiž, že je dosti jasné a proto vysvětlení nepotřebuje. Není sice jasné silou důvodů jako silou zcela jinou. Stručné je, a stručnost je znakem moci.

Slibujeme (pokud snad do vyřízení nebudeme bradou vzhůru, že tuto neobyčejnou historii nepustíme se zřetele a trpělivě čekati budeme dalšího jejího vývoje. Teď již je podáno odvolání k ministerstvu a bude tam později putovati silný fascikl průvodního řízení a snad do té doby najde se ztracená žádost Kam. Adolfa Charváta a když ne ta, tak alespoň „podací rubrum.“ M.

Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913

Louisa Štychová: O volného člověka

(Pokračování z 1. čísla roč. V.)

Klerikalism je oporou militarismu a obé slouží jako základní podpěry kapitalismu. A kapitalismem jsme všichni rdoušeni – všichni. Stačí jen uvědomit si všecku tu hrůzu, která je kolem nás a na kterou, jak se zdá, pomalu zvykáme.

Nedávno byla v Lidovém domě v Praze protestní schůze nezaměstnaných. Sešli se ubožáci a křikli zoufale do světa: „Mřeme hlady!“ Ale – páni na radnici mají srdce zarostlá sádlem – do Vídně je daleko a nebe je prázdné – není tam nikoho, kdo by pomohl. Tož – zakvíleli a pak šli zase domů.

KONFISKOVÁNO

Naše ubohé, proletářské děti.

Splozené v prokleté chvíli alkoholického opojení otcova – nesoucí opici otcovu celým svým ubohým životem.

Anebo zrozené z chudokrevné matky, která má jen krůček k souchotinám.

Zrozené v nevětraném, vlhkém bytě, špatně živené, už jako nemluvně trpící všemi možnými nemocemi – vyrážkami – krticemi, neustálými katarhy, anglickou nemocí, která pro vždy zkroutí ubohé tílko. Často si myslívám, kolik škol musí projít člověk, než mu je udělen titul a právo lékaře nebo učitele. Obuvník rovněž musí se prokázat jistou zbůsobilostí ve svém oboru, než se stane mistrem, každý hledí získat potřebných vědomostí pro svůj obor – ale jak se připravují ženy k vážnému úkolu mateřskému? Právě nyní, za tak těžkých podmínek životních, není to přímo zločin, vrhat na svět děti tak bezmyšlenkovitě – tak bezcitně?

Nemyslíte, že tímto bezhlavým plozením dětí pracujeme sami kapitalismu do rukou, rodíce mu tak dostatek materiálu pro kanony a bordely?

Přetěžujeme se dětmi, na jichž řádnou výživu a výchovu nestačíme, a pak se divíme drzé odvaze těch zločinných individuí, když posílají produkty našich opilých nocí na jatky, anebo je kdesi v koutech továren a pokoutních hotelů znásilňují.

Nuže – uvědomělé ženy socialistické mají jen jednu jedinou odpověď nynější společnosti, která pro ni nemá než paragraf a fráse a povinnosti rozmnožovat národ.

Neznáme už té povinnosti!

Mají-li být naše děti ještě před narozením vysilovány a mučeny nedostatečnou výživou a péčí, je lépe, když se ani nenarodí. Nechceme rodit otroky. Chceme děti zdravé, silné, a dokud nám společnost neposkytne tolik záruky, že našim dětem se dostane správné výživy, zdravého prostranného bytu, dostatek oděvu, dokud naším dětem není společností zaručeno jasné, veselé dětství a přirozený volný vývin na podkladě rozumovém, dotud my neznáme povinností pro tuto společnost trpěti a krváceti na loži mateřském. Omezíme počet svých dítek na míru nejmenší a vychováme z nich volné, hrdé lidi, kteří budou mít nejen energii, ale i sílu a prostředky k uskutečnění naších socialistických ideí.

KONFISKOVÁNO

A je povinností čistě lidskou každého pokrokového lékaře, každé intelligentí porodní babičky, aby svou radou umožnili ženám mateřství radostné – mateřství volné. Jen to děcko je zdravé a silné, které je počato dobrovolně, ze zdravé, vášnivé lásky – z mladých, zdravých rodičů abstinentů – jehož příchod je očekáván s radostí a ne proklínáním. Jsou-li rady lékařů a babiček proti nevolnému početí dobré pro měšťácké ženy, které si jich vyžadují pro udržení krásy těl a jednoty majetku, tím větší právo na tuto vymoženost lékařské vědy má žena proletářská v zájmu zdraví svého a celých generací.

KONFISKOVÁNO

měďáky. Sta názorů ukáže vnitřní bezvýznamnost, ujasníme-li si jen, jak vznikly, jak se nutně vytvářely, ať již na podkladě individuality jejich nositele, ať následkem časově místních poměrů. Historicko-vývojový způsob pozorování je Relativnímu nedotknutelný, není oboru, kam by nevnikl svými úsudky na základě obdoby.

Proto nemůže nikde, kam sahá jeho bádání, ani poznati ani uznati vnější autority. Neboť jeho methoda vedla by ho zpět do doby, kdy ona autorita teprve se rodila, a ještě

(myslím, že chybí řádek, nebo víc)

Mluví se dnes mnoho o rovnoprávnosti žen a hospodářské neodvislosti jich od mužů. Výhody z toho plynoucí, jak ženám, tak mužům, jsou bezesporné.

Ale přes to všechno, když loni paní Viková-Kunětická vyhrála mandát na Mlado-Boleslavsku a hnedle celá Evropa psala o prvním ženském poslanci, nesdílela jsem radost a hrdost pokrokových žen.

Neboť mluvit o hospodářské neodvislosti a rovnoprávnosti žen je pouhou deklamací, neujasnění si následků těch fakt, když se při tom jeví zároveň snaha zachovati manželství a rodinu.

Jak vlastně chtějí řešit otázu hospodářské neodvislosti ženy od muže?

Jak by vypadala ta neodvislost – když chcete zároveň manželství a rodinu?

Což by bylo lidské, chtít na ženě, která je matkou, aby vedle ošetřování dětí, jich výchovy a obstarávání domácnosti sháněla ještě živobytí?

Bylo by to vůbec fysicky možné, aby tomu všemu vyhověla? Jakým hrozným je život takové ženy vidíte už ostatně dnes. Což je to lidské – vysadit děti neodvislé ženy všemožnému nebezpečí nedokonalé výchovy a péče jen proto – aby se vyhovělo nedokonalým představám o rovnoprávnosti žen a při tom se porušila stará, přežilá forma lidského spoužití – čili – aby se vlk nažral a koza aby zůstala celá – čistě měsťácká sofistika.

My, socialisté, máme jiné rozřešení této otázky.

Víme, že manželství je původcem erotických předsudků, které činí pohlavní a mateřskou volnost ženy illusorní. Víme, že věrný trabant manželství je prostituce.

Víme, že úzké kroužky rodinné jsou nejen brzdou všeobecného volného vývoje, ale že křiví charaktery a ničí krásný pocit bratrské vzájemné solidarity hned v zárodku.

Jen tehdy bude lidstvo šťastným a volným – až zrušíme hranice nejen států a zemí – ale i rodin a spojíme všechno to smavé a nevinné dětství v jednu rodinu.

Volné školy Ferrerovy jsou kolébkou této budoucí veliké, neohraničené rodiny lidské. Jedině společná výchova dětí obou pohlaví odstraní příčiny nepřátelství mezi mužem a ženou – bude pak více lásky a spravedlnosti na světě, žena bude opravdu rovnocenným člověkem a bude moci bez obavy před urážkou a znásilněním zadívati se do upřímných očí nejen přítele, ale i milence. Ale jak jsem již řekla. Tuto krásnou budoucnost uskuteční jen intelligentní zdraví lidé!

Zdraví!

To znamená – už dnes musíme regulovat naše potřeby – upravit naši životosprávu – a uvědomělí socialisté musí si ujasnit svů poměr k alkoholu.

Nedávno měl zde v Michli přednášku soudruh dr. Kraus – o abstinenci. Zajímavé bylo, že věcné důvody protialkoholní – resp. protipivní, uznal důvěrník pivovarských dělníků, kteří zde měli před tím schůzi – za úplně pravdivé a sám poukázal na to, že pivovarští dělníci, co se týče úrazů – stojí na druhém místě za horníky. Proč? Poněvadž jsou pivem takřka živi.

Dr. Kraus zde uváděl a číslicemi dokázal, že pivo není ani výživné – neboť 40 gr. alkoholu ruší úplně účinek těch 49 gr. výživných látek – že pivo neposiluje, ani neosvěžuje. Naopak. Alkohol požitý byť i jen v mírných dávkách, ruší trávení a oslabuje lidský organism – zvláště jemná tkaniva nervová. Nemoc nedostaví se hned – ale pomalu a jistě počne hlodat na kořínku života.

Mimo to je alkohol vydatným spojencem kapitálu.

Je-li dělník přepracován, hlásí se únava jako signál k odpočinku.

Dělník místo aby protestoval proti přepínání svých sil a reklamoval důsledně své právo na odpočinek – napije se a omámiv takto svou únavu, dře statně dál v tom hrozném klamu, že se posílil!

Vím, že v dělnictvu je mnoho touhy po sebevzdělání. Důkazem toho jsou stále pořádané přednášky ve všech koutech Prahy i venkova.

Ale – jednu kardinální chybu má většina těchto přednášek. Totiž pije se při nich a kouří, že by vzduch mohl krájet. Následek toho pití je neustálé chození ven a zpět – hluk židlí, cinkání sklenic, což všechno tříští pozornost posluchačů, takže výsledek přednášky je nepatrný.

Nehledě k tomu, že tato nepozornost jest pro řečníka přímo urážkou a znechucuje mu kulturní práci, je tu ještě další důsledek – zcela opravněné výčistky žen – které by velice rády šly na přednášku, ale nemohou v místnosti vůbec vydržet pro kouř a pro hluk ničemu nerozumí. Škoda tedy času.

Tedy i alkohol je brzdou volného vývoje člověka – a já apeluji na Váš lidský cit, přátelé. Nemáte-li sami dosti síly, abyste odvykli alkoholu, neboť abstinentem se člověk nestává rázem – tož redukujte svou potřebu pití na míru nejmenší – to je v zájmu Vašem – ale jako povinnost kladu Vám, otcové i matky – jménem našich ideí socialistických – nedávejte alkohol svým dětem. – Řekněte jim pravdu, budou-li se ptáti, proč Vy pijete?! Řekněte jim, že alkohol stal se Vaším ošklivým zvykem a vysvětlete jim jeho zhoubnost. Nákladem dělnického knihkupectví vyšla brožura od Boži Poláka „Alkoholismus a dělnictvo“ – odporučuji tuto brožurku všem těm, kdož to se svým socialismem myslí doopravdy – kdož touží po skutečné volnosti.

Neboť volným je člověk tehdy, když sám je tak silný, tak ušlechtilý svým vnitřním a vnějším životem – že vůbec zákonů nepotřebuje. Žít krásně a zdravě bez psaných zákonů – to je podmínka volnosti. Nehledati boha někde v povětří, ale státi se sám bohem – tou nejkrásnější, nejdokonalejší bytostí pod sluncem.

Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913

Luisa Landová-Štychová (1885 -1969)

Ladislav Knotek: Třídní zápas

Rozhlédneme-li se po anarchistickém hnutí, a všimneme-li si zvláště způsobů, jimiž se jednotlivci a kolektivní celky pokoušeli o propagandu a usilovali o uskutečnění – aspoň částečně – našich idejí v sociálním životě, přesvědčíme se velmi snadno, že nebylo určitého, ustáleného způsobu boje, že nebylo dosti ujasněné taktiky anarchistického zápasu. I když se mluvilo o jeho nepokrytě revolučním charakteru, nezbytnosti užívání násilí, o všeobecné stávce jako formě konečného zápasu – sociální revoluce, vyslovovaly se jen principy, jež měly být hnutí směrodatny, jež však zůstaly hodně abstraktními, hodně vzdálenými praktického, konkrétního rozřešení otázky formy, způsobu sociálního zápasu, jež byla až dosud přijímána, byla hodně neurčitá, hodně široká než aby nám mohla být postačujícím bitevním plánem. A to je také myslím příčinou, že význam a vliv anarchistického hnutí na veřejný život neodpovídá hloubce a propracovanosti jeho filosofie.

Pracovalo se hlavně, aspoň u nás v Čechách, v oboru, jejž bych nazval kulturním. Snažili jsme se rozšiřovat obzory, vštěpovat vědecké pravdy, filosofické principy, doufajíce tak, že svým druhům pomůžeme přenést se přes svírající hradbu předsudků, vypracovat vlastní názor na život i svět, poznat všechnu nespravedlnost, ničemnost a nesmyslnost soudobého společenského systému a v důsledcích hledat i prostředky k jeho odstranění a způsoby organizace nové společenské soustavy. Práce jistě ne neprospěšná, jež také nebyla zbytečná – může se i pochlubiti svými výsledky – jež však nicméně nepostačovala. Plnila srdce krásnými sny, tříbila se inteligence v zajímavých debatách – zapomínalo se však bojovat. Vychovávalo se a vzdělávalo, nikdo však nepomýšlel, aby vedl žíznící po vítězství do boje. Měli jsme snílky a filosofy – neměli jsme však bojovníků.

Je jisto, že boj vedený způsobem takto jednostranným by nás vedl nesmírně zdlouhavě k cíli, že by oddaloval do nekonečna vítězství spravedlnosti a pravdy, v než doufáme. Zdá se však – všecky okolnosti tomu nasvědčují – že anarchistické hnutí počíná opouštěti mlhavé cesty, jež budou již brzy náležeti budoucnosti, zdá se, že hledá nové dráhy, určitější a přímější – že nastupuje, dovršivši starou, novou éru vývoje, jež asi bude charakterizována pozitivnější prací, reálnějšími, praktičtějšími formami boje. Anarchie, neztrácejíc svých filosofických základů, vtělí se v život a v boj, jejž chce vésti účelněji, užívajíc přesně vytčených prostředků. Zápas za anarchii se stane určitěji, zřejměji zápasem sociálním tak, jako se anarchie polovice minulého století stala socialismem, socialismem nejúplnějším, nejnesmiřitelnějším. A sociálně anarchistický zápas přijme – již ho přijímá – ráz výlučně třídní – a důsledně i jeho prostředky: syndikalism, odborářství. Ovšem ne autoritářský syndikalism sociální demokracie, v němž je sdružené lidské individuum zbaveno iniciativy i svobody a omezeno na úkol vojáka „armády práce“, podřizujícího se slepě rozkazům výkonných výborů, nýbrž syndikalism volný, revoluční, jenž sdružuje samostatná, rovnoprávná individua, řídící své osudy vlastní vůlí, jednající z vlastní iniciativy. Snad ale namítnete, že stanovisko třídního boje je příliš nízké pro velikou ideu anarchie, že boj výlučně třídní znamená opuštění stanoviska, jež bývalo naší slávou a na němž budovali první anarchističtí teoretikové, že znamená opuštění stanoviska: anarchie je zápasem za osvobození a obrození všeho lidstva, ne jen jedné jeho části, jedné jeho třídy. Ne, neopustíme svého stanoviska, jako dříve vidíme i dosud v příslušníku každé třídy především člověka. Člověka, jenž má své tužby, své potřeby a stejné právo žádat, aby byly ukojeny, jenž má stejné právo na podíl společenských bohatství a radostí, jež podmiňují.

Ale okolnosti – jen okolnosti – nás nutí, abychom připravovali obrození lidského celku sociálním bojem ve znamení třídního zápasu, okolnosti nedovolují, aby se emancipace lidstva připravovala solidárním úsilím všech jeho částí, všech jeho tříd.

Společenská obnova, k níž směřujeme, znamená obrození celé lidské společnosti, osvěžení úhrnné síly lidstva, jež se má probuditi k novému životu, společnost, jíž sociální převrat způsobí půdu, má pojistit štěstí a blahobyt všem – je tedy – měla by aspoň být – svrchovaným zájmem všech, všech bez rozdílu. A důsledně i sociální zápas – příprava k tomuto převratu – by měl spojovat síly všech tříd, všech vrstev společnosti. Ale společenské třídy, které dnes vládnou, v jichž rukou je soustředěno bohatství na úkor sociálního celku, menšina privilegovaných, ač sama také nespokojena, se zpěčuje houževnatě poznání užitečnosti sociální přeměny. Nechce uznat, že privilegia, jež drží, bohatství, jež nahromadila, jsou příčinou všeobecné bídy, příčinou sociální nespravedlnosti, a uznává-li to, nechce se jich vzdát. Ba naopak, připravuje se, tušíc, že jejich privilegia budou předmětem útoků vyděděných, aby je bránila co nejdéle, aby zabránila každé změně v společenské organizaci. Privilegovaná třída se staví krajně nepřátelsky proti všem požadavkům socialismu, jehož ohrožující plameny se snaží zadusit všemi možnými prostředky.

Sociální přeměna je podmíněna odstraněním privilegií vládnoucích tříd, vrácením bohatství, jehož se zmocnily, do rukou společnosti. A poněvadž tyto třídy nemíní ustoupit revolučnímu proudu, nýbrž naopak obracejí se proti němu, je nezbytno vyrvat jim jejich privilegia mocí, je nutno zápasit proti těmto třídám, jež překážejí sociálnímu pokroku. A kdo vede boj za sociální přeměnu? Až na skrovné výjimky výhradně třída proletářů, dělníků. Též proti třídě privilegovaných, vykořisťujících, zápasí třída zbavená bohatství i práv, třída vykořisťovaných – a sociální boj, boj za reorganizování společnosti, se redukuje na zápas dvou tříd, na třídní boj.

A proto anarchistický socialism, jako každý socialism, přijímá třídní zápas za prostředek, jenž jedině může vésti k uskutečnění jeho idejí. A hledaje nejvýhodnější, nejúčelnější formu tohoto třídního boje, dospěl k syndikalismu, odborovému hnutí, jejž ovšem oživuje svými revolučními principy, jež nepovažuje jen za prostředek, jehož pomocí může dělník získat zvýšení mzdy nebo zkrácení pracovní doby a půl hodiny týdně, nýbrž za organizaci, jež soustřeďuje revoluční síly proletariátu, aby se tím jistěji a s větším úspěchem pokoušely o rozbití pevnosti kapitalismu, za organizaci, jež připravuje poslední rozhodný boj, všeobecnou stávku – sociální revoluci, a jež má být po jejím vítězství zárodkem výrobní organizace obrozeného lidstva.

Též přijímám-li syndikalism, nenalézáme-li dosti vřelých slov, abychom doporučili kamarádům organizování odborových sdružení a intenzivní práci v nich, nezapomínáme, že syndikalism nám může být jen prostředkem, jenž má cenu jen se zřetelem k účelu, který však se sám nesmí nikdy stát účelem, nemá-li se zříci toho, čím rozehřívalo naše srdce k boji.

Ladislav Knotek, článek Třídní zápas, časopis Práce č. 19, roku 1905

Ladislav Knotek: Individualism

„Individualism“ bývá v ústech výtečníků – kteří krok za krokem oklešťují socialism a nahrazují ho nechutným příštipkářstvím, jež se spolu s několika měšťáckými veleduchy odvažují nazývati „socialismem vědeckým“ – nejpádnějším, nejdrtivějším důvodem, kdykoliv se pokoušejí zničit ty, kdož nemíní ustoupiti ze svého revolučního stanoviska, ani sleviti z ideálu naprosté sociální přeměny. Námitka hodně všední, často nepoctivá – když si naši odpůrci uvědomují velikost lži, jíž se dopouštějí, ztotožňujíce „individualism“ s anarchismem – a vždy lichá, poněvadž komunistický anarchism, za jehož zásady se bijeme, nemá a nemůže míti nic společného s individualistickými názory těch, kdož si říkali nebo kdož byli v první polovici minulého století známí pod jménem anarchistů.

Toto ztotožňování pojmů mělo za následek – vedle zneužívání našimi odpůrci – hrozné matení pojmů, bolestné tápání, velký zmatek v hlavách jednotlivců, což vše mělo ne málo zhoubný vliv na vývoj anarchistického hnutí. A následky toho jeví se až dosud. Pociťujeme je hlavně my, kdož se pokoušíme o propagandu anarchistického socialismu zde, v Čechách. Téměř za každým krokem narazíme na překážku, jíž dala vyrůst propaganda ztřeštěného stirnerianismu, která dosáhnuvší vrcholu před několika málo lety, konečně ustává a doufejme, usne již nadobro.

Tož nebude – myslím – nevhodno za našich poměrů pokusiti se několika řádkami o ujasnění problému.

Aby bylo jasno, poznamenejme hned předem, že budeme mluvit o individualismu jako způsobu společenské či spíše lidské organizace, jak také byl u nás individualism („individualistický anarchism“) propagován a chápán.

Nemůžeme opravdu mluvit o individualismu jako „společenské“ organizaci, poněvadž individualism je v zásadním odporu se vším, čemu můžeme říkat společenský, je protilehlým pólem společenskosti (sociability) a snah po jejím rozpětí, rozšíření, jež jsou přímým opakem snah individualistických.

Teoretikové individualismu nevypracovali přesné soustavy společnosti, zřízené na základě a v duchu svých zásad. Omezili se povětšině jen na negaci, přestali na kritikách, často výborných, současného společenského režimu, nešli však dále nebo dali nanejvýš tušit jen velmi nejasně, co by se stalo ze společenských vztahů po společenské přeměně nebo převratu.

Nemáme-li přesně vypracované formy společenské dezorganizace, k níž směřuje individualism, můžeme si nicméně, sledujíce logicky jeho zásady, utvořiti pojem, čím by mohl být, čím by se mohla stát společnost, jež ho přijala za zásadu, v jakém smyslu by se mohla „dezorganizovat“. Po rozpoutání společenských svazků, které dnes pojí individua a menší skupiny, mohla by se lidská jednička, „svobodné individuum“, izolované (osamocené), zaříditi tak, že buďto zavrhlo vše to, čemu dnes říkáme civilizace a její plody, vše co je – poznamenáváme mimochodem – také plodem staletí více méně společenské, lidské práce, a odhodlalo se důsledně k návratu k přírodě – k „idylickému“, ničím nespoutanému životu v srdci přírody. Straníků tohoto druhu individualismu je však tak málo a jejich učení lze přijímat tak málo vážně, že bych si byl nucen vyčítat nešetrnost místem, vyvraceje jejich omyly.

Anebo směřují individualistické snahy k společenskému převratu, jenž by vyvrcholil v rozdělení společenského bohatství rovným dílem a postavil by proti sobě „hospodářsky rovnocenná neodvislá individua“, která by neváhala zkřížit zbraně v strašlivém hospodářském boji, opravdovém zápase o život. Mohli bychom dokázat, poukázavše prostě na několik případů, že nesnáze, s nimiž by se setkal každý pokus rozdělení bohatství, jež již dnes je často kolektivním majetkem, by se setkal s nesnázemi, jež by se konečně ukázaly nepřekročitelnými. Mohli bychom se tázat například, v jakém měřítku budou oceněny půda a stroje nebo jakým způsobem upraveno bude vlastnictví velkých, absolutně nedělitelných bohatství, železnic například. Připusťme však, že by se rozdělení – nějakým zázrakem snad – dalo uskutečnit, pokusme se ocenit jeho význam pro lidské štěstí, pro blahobyt jedinců, „zbavených břemene společnosti“.

Nehledě k tomu, že by byl člověk nucen, nepřijav zásady soběstačitelnosti (aby si každý sám vyráběl vše, co potřebuje), jež by se mu zdála přílišným nehospodářstvím lidskými silami, podržeti systém výměny výrobků prostřednictvím peněz, ostatně nejvýhodnější způsob výměny za individualistické společnosti, jenž by však umožňoval, podporoval hromadění bohatství v jedněch rukou a vedl neodvratně – individualista, žárlivý na své svobody, nedopustil ustanovení autority, jež by regulovala vzrůst bohatství – k znovuzřízení kapitalismu, k návratu mzdového otroctví dělníka, vykořisťovaného zaměstnavatelem, nehledě k tomu, přejdeme k jiným důsledkům individualismu, dosti žalostným, aby varovaly člověka před individualistickým morem.

Individualism by zbavil člověka toho, co dalo vyrůst jeho dnešní ohromující hospodářské síle, dobrodiní společné práce, podmiňující strojní velkovýrobu, umožňující dopravu ve velkém. Člověk, přijav individualism, by se zřekl výhod společné práce, solidarity v práci, tohoto zázračného hospodářství lidskými silami, které proměnilo zoufalý zápas primitivního člověka proti přírodě, živlům a zvěři ve snadné ovládání, uzpůsobování přírody a jejích sil, jež přemohla jen lidská inteligence a solidarita. Člověk, jenž by zavrhl společenskost, zřekl by se síly, mohutnosti, která je hranicí mezi individuálním zápasem živočišných jedinců a solidaritou první lidské skupiny, která je z prvních známek lidskosti, vítězící nad zvířeckostí. Osamocené lidské individuum, i kdyby se nevzdalo užívání strojů, které zas jsou jen plodem staleté společné práce lidských svalů i inteligence, stavilo by se v boj proti přírodě jen o málo silnější než primitivní člověk, který ještě nepochopil výhody spolčování, poněvadž upotřebení většiny strojů je podmíněno společnou prací několika jednotlivců, a poněvadž i potřeby, nesmírně vzrostlé během staletí, by vyžadovaly poměrně větší množství práce. Život člověka v individualistické společnosti by byl jediným vysilujícím, zoufalým zápasem. Osamocené lidské individuum, místo aby se hřálo na výsluní svobody, kleslo by na otroka svých nejnižších hmotných potřeb.

Zašli jsme však daleko za meze reálnosti, připustivše možnost společenské dezorganizace ve smyslu individualismu. Ve skutečnosti není naprosto možný společenský převrat, jímž by tato dezorganizace počala, poněvadž není a nikdy nebude možno přemoci bojem, vedeným individuélně, jakým logicky musí být boj individualistů, strašlivou sílu, jíž disponují ti, kdož těží ze soudobé společenské nespravedlnosti a kdož jsou odhodláni bránit ji až do krajnosti. Budou-li hradby soukromého vlastnictví kdy ztečeny – zapyšní se nad nimi jen prapor revolučního proletariátu, jenž zesternásobil své síly solidaritou, jenž je mu jedině možným principem i bojem i společnosti, jež je předmětem jeho snů.

Společná práce povznesla člověka z jeho zvířecího stavu na stupeň lidskosti. Společná práce, ač vynucována bičem a hrozbou hladu, nepřestala obohacovat lidstvo, zajišťovat stále pevněji jeho existenci, až ho konečně dnes povznesla tak, že by mohla každému svému členu zajistit úplný blahobyt, nejširší ukojení téměř všech jeho potřeb, kdyby se nebyli hrabaví jednotlivci, nadaní protispolečenskými pudy, zmocnili největší části bohatství a nebránili všemu lidstvu, aby ho společně užívalo. Jen společná práce, společné úsilí všech vykořisťovaných, spojených city solidarity, vysvobodí nás všechny, zejména však dělnickou třídu, od otroctví nynějších pánů společenských bohatství, od jejich kapitálu.

A společnou prací vybuduje si lidstvo společnost, již posvětí solidaritou, která zázračně zvýší plodnost lidské práce. A tato společnost, společnost volné komuny, zajišťující všem největší blahobyt za nejmenšího napětí sil, bude, chcete-li – daleka, aby mu byla poutem – prostředkem, jenž umožní lidskému individuu nejkrásnější rozkvět jeho svobody, nejširší rozmach jeho schopností.

Ladislav Knotek, článek Individualism, časopis Práce č. 17 a č. 18, rok 1905

Věstník ČAF: Kamarádi! Zakládejte všude knihovny

Kamarádi! Zakládejte všude knihovny a hleďte, by knihy do knihoven zakoupené byly opravdu vybranou četbou. Pryč se všemi škváry. Máme málo peněz a tudíš kupujeme jen knihy dobré.

Kteří kamarádi mohou knihy některým nově se utvořivším skupinám zapůjčiti, nechť tak učiní prostřednictvím redakce t. l., která sdělí adressu, kam knihy mají býti zaslány. Redakci t. l. buďtež adresovány též žádosti za výpujčku knih?

Nevpadejme však do starého zlozvyku, aby skupiny nebo spolky vyžadovaly knihy od jednotlivců. Je to známkou nedbalosti a nedostatku studu. Několik lidí si může spíše společným přispěním knihy zaopatřiti, nežli jednotlivec a zejména, je-li tento dělník. Mohou to činiti jen skupiny, které případně i přečtené knihy si vzájemně vymění. Knihy zapůjčené uchovejte ve vzorné čistotě. Kdo s knihou špatně zachází, není lepším v obcováním s lidmi. Pracujeme na seznamu dobrých knih pro naše organisace a bude co nejdříve dohotoven a skup. na požádání zaslán. Pamatujte na hražení správních výloh!

Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913

Ustanovení místní skupiny České anarchistické federace v Souši roku 1913

Oznámení o založení místní skupiny České anarchistické federace v Souši (Čouši) v roce 1903 otištěné na stránkách časopisu Zádruha:

„Z Čouše. Proti snahám jednotlivcům, předsudkově zaujatých odborářů, přec jen ustavila se u nás skupina Č.A.F. Je ovšem mnohým lidem pohodlnější a také to hoví jejich ješitnosti, pracují-li v různých odborech školských, s různými vlasteneckými kapacitami, nežli pracovati v organisaci Č.A.F., která svým programem vylučuje každý kompromis a mající svůj určitý, podřizující určitý postup v otázkách sociálních a kulturních. Nemáme-li upadnouti znovu do starých ušlapaných cestiček reformistických snah, v kterých někteří ve své zatvrzelosti a umíněnosti, aniž by snad o tom věděli, vězí až po uši, musíme všechna svá konání podrobiti zdravé kritice bez ohledu na osobní, uzoučká přání samosprávných autorit, měnících svá předsevzetí vlivem různých událostí jako kupř. jsou volby do říšské rady atd. Máme sice dosti porozumění pro to, co někteří kamarádi poctivě ve prospěch svých soudruhů kdysi vykonali ale to nemůže nám brániti, dnes míti jiné názory, nežli mají oni. Nechceme síti nesvár, naopak, chceme v intencích posledního našeho sjezdu působiti v překlenutí po většině uměle způsobených propasti a pracovati k vzájemnému porozumění a tím k společnému nám všem užitečnému postupu. Přijímati budeme do svého středu všechny, kterým jde opravdu o řádnou spolupráci, jež bude tím radostnější, čim více budeme míti dobrých výsledků. Nejsme zaujati proti žádnému, ale chceme, aby zmizela zaujatost i se strany jiné. Je zapotřebí mnoho pracovníků a každý může se uplatniti, bude-li opravdu chtít pracovat a také každý má různé schopnosti, jimiž může posloužiti našemu hnutí, jen když zde bude dobrá vůle. Je zatím naše skupina malá, ale chceme dokázati, že i v malém počtu nechá se dobře pracovati a tím musíme ukázati, že pochybovačnost jednotlivců byla nemístná a také získáme důvěry kamarádů, kteří jistě postupně rozmnoží naše řady“.

Z věstníku ČAF: Kritická úvaha z Horního Růžodolu v roce 1913

Z Hor. Růžodolu: první čtvrtletí již uplynulo od ustavení se skupiny Č. A. F. v rámci, jak byl přesně vytčen na posledním anarch. sjezdu, avšak práce tolik se nevykonalo, jak bylo v ustanovení se skupiny předpokládáno, a jak samotné hnutí vyžaduje. Starý zlozvyk u našich spolků zakořeněný, přihlásiti se všude, avšak neplatiti a nechoditi do schůzí nikam, začíná se uplatňovati i u této mladé skupiny. A marně se namáhá několik jednotlivců zavésti lepší a přesnější pořádek. Někteří kamarádi, ač jim to bylo připomenuto, ještě vůbec nezaplatili ani první měsíční příspěvek 20haléřový za leden, ač máme již duben. Jak máme tedy odváděti 60% krajskému pokladníku za první čtvrtletí, když nejsou ještě příspěvky se 60% zapraveny. A navštěvování schůzí? Ač se konají pouze jednou měsíčně (první sobotu v měsíci) a je každý na její konání upozorněn, přece do schůze nepřijde a to z pouhé lenosti. Poslední dvě schůze byly navštíveny 6 a 7 členy. Nestydíte se, vy, kteří jste v době ustavení se skupiny prohlásili, že budete řádně pracovat a kteří jste ještě ani první příspěvek nezapravili, a od té doby ve schůzi nebyli, ač vaše hospodářské poměry tomu dovolují, ba jsou mezi Vámi i takoví, že i ,,ukládají?´´ Má se ten starý zlozvyk u našich spolků panující, ta zakořeněná pýřavka rozšířiti a na skupinu Č. A. F., ač jsme prohlašovali, že tomu tak nebude, a že se přičiníme, aby se tak nestalo? Uvažte sami! Jest to jednání omluvitelné? Charakterní? Buďto jsme v theorii obyčejní žvanilové a v praxi lenoši, neb jsme lidé s jistým přesvědčením a s jistými zásadami, následkem čehož bychom se měli říditi dle prvního neb druhého rčení. Jsme-li žvanilové a lenoši, neměli bychom svým zdánlivým členstvím otravovati vzduch okolo těch, jež pracují a jejichž existence zde předpokládá v každé chvíli a v každé době práci na poli anarchistickém, aneb jsme lidé charakterní, hlásící se k jistým ideám a pak jest naší povinností, pracovati v prohlubování a rozšiřování těchto ideí, jak se na každého čestného muže patří! Jedno neb druhé!

Nechce-li některý kamarád v Č. A. F. pracovat, neměl se ani do této přihlašovat, aneb když již tak učinil a nemíní dále v této pracovati, nechť vyrovná příspěvky a vystoupí. To je jednání čestné! Členů na papíře nepotřebujem!

Budou.li tato slova házením hrachu na stěnu, pak si ovšem dávají ti, jichž se to týče, vysvědčení osob, jak jsem již svrchu naznačil, a my, kteří práci ve skupině Č. A. F. bereme vážně a nikoliv z chvilkového rozmaru, neb z nudy, budeme se dle toho říditi. Důvěrník.

Publikováno na stránkách anarchistického časopisu Zádruha v květnu 1913

Alois Šefl: Z mých vzpomínek na starého buřiče

Nejstarší má vzpomínka na starého Holuba sahá hodně daleko. Bylo to, myslím, v roce 1895, když jsem se ještě s dvěma soudruhy vydal na pěší cestu za chlebem po Čechách a bude-li nutno i do ciziny.Cesta nás vedla přes Most. Nechtěli jsme toto město minouti, aniž bychom nenavštívili redakci „Omladiny“, kterou tehdy Holub redigoval. Redakce ovšem sloužila rodině Holubově za obytnou místnost.

Nejen že si anarchistický a věčně bouřící list nemohl dopřáti luxu vlastních redakčních místností jako jich měly strany sociálně demokratická a později národně sociální, na to byl list příliš chudičký, zpravidla musil být z tiskárny ukraden a obětavými kamarády po severu roznášen, nesměje pošty používati, ale bylo velmi nesnadno nalézti bytu i člověku, jenž list takový vydával.

Proto byly všecky redakce našich listů tehdy v nejzastrčenějších koutcích města, a to ještě musil být majitel domu buď přímo stoupencem anebo aspoň našim myšlenkovým proudům nakloněn.

Četnictvu, policii a sluhům politických úřadů, přinášejícím konfiskační nálezy, byly arci redakce dobře známy.

Právě tehdy jsme zastihli Holuba, píšícího článek do listu na stole pokrytém oděvními látkami a odstřižky. Číslo musilo být hotovo a zákazníci musili na své oděvy počkat.

A věru, jen v takovémto prostředí mohly vznikat pobuřující články „ Omladiny“.

Její obsah byl takto skutečnější, pravdivější, vznikaje v ovzduší bídy a nedostatku, neboť mzda redaktorů našich listů byla tehdy věcí hodně neurčitou vidinou, která nejčastěji se rozplývala v nivec.

Zákazníctvo Holubovo tvořilo z největší části hornictvo a objednávalo si obyčejně na dluh. Nešlo to jinak.

Tak začasté musilo být několika zlatých, přinesených soudruhy co splátka na oděv, užito na zaplacení v tiskárně nebo na expedování čísla – nebylo-li náhodou zabaveno. – Proto se neděle v rodině Holubově nelišily od dnů všedních. Byla nouze vždycky a často ani nebylo co jíst.

Na mladé hnutí se tehdy sypaly rány se všech stran. Co nestačily úřady, četnictvo, policie, persekuce stoupenců hnutí na dolech, to pomáhaly svorně dotloukat jiné strany, z nichž hlavně sociálně demokratická.

„A neubijí nás!“ volal tehdy Holub.

„Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.“

Druhou vzpomínku na Holuba jsem si uchoval z roku 1909.

Byla svolána jedné neděle konference důvěrníků v Duchcově do Českého domu. Byl tu i nezbytný Holub.

Z celého severu se sešli důvěrníci, aby tu porokovali mezi jiným o otázce tisku, ale konference byla snad sotva čtvrt hodiny zahájena, když se náhle rozletěly dveře a do místnosti vrazil v čele tlupy četníků známý a pověstný strážmistr Lorenc.

„Důvěrná schůze, lístky všecky v pořádku, svolavatelům jména účastníků schůze známa!“

Starý Holub měl tentokráte za to, že i tomuto žroutovi socialistů s těmito argumenty vytře zrak a musí odtáhnout s nepořízenou.

Ale kdež se rakouští biřicové zastavili před takovou lapálií, jako byla všecka zákonu vyhovující opatření svolavatelů!

„Jménem zákona vás všecky zatýkám!“

Kouzelná tato formulka přibila přítomné vězně k židlím a město Duchcov mělo podívanou.

Vždy po třech byli účastníci konference voděni četníky na okresní hejtmanství, mezitím co zbylí zůstali v místnosti pod dozorem strážmistra a několika četníků.

Marně protestoval Holub, marně i všichni ostatní. Patrně některý špicl podal o schůzi zprávu, poněvadž se i na hejtmanství vzhledem k dobrému „lovu“ úřadovalo.

Po zjištění jmen a bydliště zatčených byli opět všichni propuštěni na svobodu, ale „maličký“, jak byl Lorenc všeobecně nazýván, svého účelu dosáhl. Konferenci zmařil.

Šílený strach o blaho Rakouska připravil tomuto člověku konec ostatně velmi žalostný. Nemoha všude vzrůstající hnutí zmoci, všecky tajné schůzky zmařiti, všecky čelnější pracovníky ve hnutí anarchistickém „usaditi“, domníval se snad, že jí svůj chléb zadarmo a zastřelil se. Oddechli si nejen všichni stoupenci hnutí, kteří s ním měli co činit, ale i jemu podřízení četníci.

Sami nám to později řekli.

Aby se však mohl starý Holub uplatnit ve všech směrech, k tomu musil přijít převrat roku 1918.

Chuďas starý, jako snad všichni bez rozdílu, věřil, že stojí na prahu nové, svobodné společnosti ve státě nově utvořeném. Slova „československá republika“ působila i na něho oním nevysvětlitelně kouzelným vlivem, takže i jeho starý, revolucionářský a věčně nepokojný duch byl zpit ohromností dějinného okamžiku a činnost jeho v těchto pohnutých dobách směrovala zúplna ve prospěch oné útlé, republikánské květinky, zrozené na rozvalinách staré a nenáviděné monarchie.

Byv zvolen jednomyslně předsedou Národního i Menšinového výboru okresního, stal se starý Holub osou hospodářského i politického života ve městě a v okresu. Byl to prostě takový revoluční kvas, jehož se národové dožívají jednou za staletí, kdy se vše převrací vzhůru nohama. Tak i v tomto dějinném okamžiku bořitelé reakce octli se nahoře a sloupové Rakouska dole.

A jak se v takových pohnutých chvílích poznávají charaktery! Jaký ironický pošklebek hrál tváří starého buřiče Holuba, když jeden po druhém z místních veličin se mu přišel do místnosti Nár. výboru představiti a ujišťovati ho loyálností k jeho osobě i nově utvořeným poměrům!

Jak by ne!

Včera ještě buď na břiše před nedotknutelností habsburské monarchie anebo plni nedůvěry a odporu k chystajícím se změnám a dnes, vidouce dvouhlavého orla malomocně tlouci rozbitými křídly do země a ustupovati lvu nové republiky, přicházejí všichni bez rozdílu blahopřáti novému státu a novým řádům v osobě starého proskribovaného anarchisty a vyžadují si cti, zapsati se do pamětní knihy na důkaz oddanosti k novému státu. Šli se pokloniti jemu, jenž všem politickým správám a všem četnickým stanicím na severu až dosud byl nebezpečným buřičem a jejž ubytovati na státní útraty na delší dobu bylo všem sloupům staré říše záslužným činem!

„Cože, řezníci požadují lichvářské ceny za maso? Pojďme do výboru!“

A starý Holub běží na politickou správu a žádá, aby zamezili řádění lichvářů, jinak si pomůže lid sám. Ceny masa se snižují. Pořádání schůzí prochází v prvé řadě rukama Holuba, v druhé řadě teprve u úřadů. Byl-li lapen jeden nebo dvacet keťasů denně, na všech musil spočívat přísný zrak starého Holuba, povýšeného na hodnost lidového sudího. Keťasům bylo nezdravo. Starý věděl, co je bída, věděl, co je povinnost vůdce lidu. Nezapomněl na svojí bídu, protože nemohl. Všecko zboží z řetězového obchodu zabavoval ve prospěch obce.

Starý Holub byl jistě v oné době znám po celé republice, neboť t. zv. potravní lístky, vojenské průkazenky, lístky opravňující k bezplatnému použití železnice, to vše bylo opatřeno podpisem Holubovým.

Dělal spolu i nový pořádek v městské správní komisi a měl to vzácné zadostiučinění vidět staré sloupy němectví zvykat ustrašeně novým řádům.

Jeho, odedávna známého bezvěrce, strhl dokonce ve svou náruč kterýsi místní kněz, jenž snad takto strojenou radostí dal na jevo své city k mladé republice. Nebo to bylo – což je pravděpodobnější – ze strachu. Vždyť visela tehdy v republikánských oblacích velmi hrozivá mračna pro budoucnost příživníků tohoto druhu.

Objevil-li se kde nedostatek mouky, bramborů, obdržel dojista tehdejší ministr zásobování dr. Vrbenský v zápětí návštěvu starého Holuba anebo telefonickou zprávu, že nemají horníci co jísti.

Vyskytl-li se ve městě spor rázu policejního, nepodléhal rovněž v prvé řadě černožlutým bývalým sloupcům bezpečnosti a pořádku; nově ustanovení orgánové přišli prostě před tribunál starého Holuba – činili tak i dřívější členové sv. Hermandady – a mnoho sporů bylo takto bez znalostí §§ a policejních řádů rozluštěno.

Krátce starý Holub byl tehdy všude.

Činil to rád, v klamné domněnce, že pomáhá stavět nový, zdravý a světlý dům, v němž se bude všem a hlavně dělnictvu zdravěji bydlit a žít a často si gratuloval, že mu bylo dopřáno takového převratu se dožít.

Ej, starý Holube!

Dočkal ses jiných věcí ještě!

Horečka převratová přešla, poblouzněné hlavy vystřízlivěly a znenáhla jsi seznával, že se na starém rakouském rumišti zdvíhá jiná sice státní forma, ale s týmiž společenskými, kapitalistickými řády, třídními rozpory a boji jako tomu bylo v zemi ohraničené černožlutými sloupy.

Užilo se jen jiného nátěru, jiných barev.

Řekli jsme si tak mnohdykráte nedlouho po tom, kdy národní výbory byly zrušeny.

Nu, což.

Byla to tedy jen episoda. Chodí bouřit dělníky jako za Rakouska; osoby na úřadech a jiných státních institucích v jeho okolí se vyměnily a dávno již ovšem nemají k němu toho respektu jako po převratu.

Snadno tomu přivykl. Neměl vlastně ani času odvyknouti – – –

Ještě jednu charakteristickou známku. Starý Holub má sice velmi rád soudružku Štychovou, ale jejímu evangeliu o naprosté abstinenci na chuť přijít nemůže.

Je přesvědčen, že k zachování svěžesti a sil až do vysokého věku není naprosto nutno varovati se po celý život požitku alkoholu jako indického moru.

Vypije si rád dvě, tři sklenice pěnivého moku, má-li naň, vypije snad i někdy něco ostřejšího a má stále všech pět dobře pohromadě.

Hynek Holub (1855–1944)

Dle jeho názoru je tudíž sám živým důkazem – ve věku 70 let – že soudr. Štychová nemá pravdu.

Aby ale ani prestyži soudr. Štychové nebylo příliš ublíženo, pokud se týče jejích důkazů o zhoubném účinku požívání alkoholu, prozradím jen, že se starý Holub při třetí čárce na tácku přece ocitá v jakési neznámé dimensi, v důsledcích kteréž velmi rád popovídá ve společnosti o svých zkušenostech, nejraději o Mladé Boleslavi a o Brasilii.

Dojista mu tento nevinný hříšek nebude překážet, aby neposkytl svým kamarádům příležitosti vzpomenout za dalších deset let jeho osmdesáté narozeniny.

Vyšlo v časopisu Hornické listy v roce 1925