NEJVYŠŠÍ VRCHOL BÍDY (František Hlaváček)

Mnoho je té bídy v světě, 
jíž jest trápen chudý lid,
různé ostny, jedy, boly
dává nám tu pocítit.

Jsou však ještě jiné druhy
bídy a též bídnosti,
a ty měřítkem jsou správným
velké lidstva zvrhlosti.  

Bídnosti se musí jistě
takové jednání zvát,
když jedni z té bídy druhých
zisk svůj umí vytloukat.

Známkou bídáckých poměrů
dozajista také je,
když menšina na bídě mass
vládu, moc svou buduje.

Je v tom také nevyvratně
velká bídnost rouhavá,
když se bída za nutné zlo
prohlašuje, uznává.

Hlubokou duševní bídu
také v tom je viděti,
když lid bídu zrušit může
a přec jí chce trpěti.

Když však z bídy smích se tropí,
když lká — schválně neslyší,
tu je takové bídáctví —
— vrchol bídy nejvyšší.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

UCTĚNÍ PAMÁTKY CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ ČESKÝMI ANARCHISTY V CHICAGU (1897)

Zdejší pokrokové dělnictvo sdružené ve spolcích Družina Nové Doby, Dělnický Sokol a Ústřední Jednota Českých Unií uspořádalo včera 11.listopadu 1897 důstojnou slavnost památce našich nešťastných před deseti roky zákonitě zavražděných soudruhů.

Prostorná síň Česko Americké Svobodomyslné Školy byla již před započetím programu úplně naplněna.

Každý o tragédii před 10. lety se odehravší přemýšlející člověk zajisté v tento den jest vzrušen nejen lítostí nad smutným nezaslouženým osudem našich mučedníků ale také hněvem oproti těm bestiím, jež tak chladnokrevně zničili pět nejpoctivějších, nejšlechetnějších rádců porobeného lidu. Při tuto jmenované slavnosti však musel každému upřímnému stoupenci zásady, již naší mučedníci šířili mizeti bol ze srdce, když pozoroval to obrovské účastenství lidu shromážděného za účelem projeviti úctu těm s nimiž před 10. roky bylo jako se zločinci naloženo. Tato stále se stupňující sympathie k našim mučedníkům přesvědčuje nás o vyplňování se posledních slov těchto „Při jde den kdy mlčení naše bude hroznějším než hlasy, které dnes rdousíte” a tato sympathie jest také nejlepším holdem našim drahým mrtvým neboť ona dokazuje, že nepoložili své životy na darmo, že oběť již nám přinesli budí stále nové bojovníky pro svobodu což také bylo jejich posledním odkazem utiskovaným; tato sympathie jest však také nejlepší odpovědí panující třídě na její spáchanou brutálnost a jistým důkazem, že se blíží čas kdy bude za svoje zločiny pohnána před soud lidskosti.

Program slavnosti pozůstával ze 16 čísel účelu tomuto přiměřených. Soudruh J. Šmíd zahájil slavnost delším proslovem v němž označil účel slavnosti právě:

„Nesešli jsme se lkáti nad smrtí našich drahých, nýbrž abysme protestovali proti všem těm jež měli podílu na této vraždě abysme protestovali proti celému nynějšímu nespravedlivému společenskému zřízení.”

Pak stručně vylíčil průběh událostí v roce 1886 -87, poukázal na snahy anarchistů a dokazoval, že se nepodařilo vládnoucí třídě s našimi soudruhy zardousili myšlenku anarchie neboť tato nyní stále mohutní v srdcích proletáře.

Slavnostním řečníkem byl soudruh František Hlaváček, který líčil dějinný vyznám této tragédie: ,,Která bude míti jistě tolik vlivu později na lidstvo jako upálení Jana Husa anebo ukřižování Krista.” „Lid dosud plně neocenil význam tohoto dramatu ale zajisté přijde čas kdy jako ku hrobu Kristovu v Jerusalemě — který zemřel proto, že učil lid bratrství — půjdou lidé i tam na Waldheim, kde naši soudruzi odpočívají by shlédli poslední místo odpočinku těch učitelů nejšlechetnějšího evangelia lidskosti.” Dále se zmínil o hanebném jednání vůdců zdejšího dělnictva jako Pouderly, Arthur, nedávno zemřelý Henry George a j. kteří v r. 1887 stojící v čele mohutných dělnických organisací mohli lehce vraždu našich mučedníků překazit, ale oni nechtěli ba ještě řekli „jsou to anarchisté potrestejte dle zákona.” Obšírně vysvětlil že se nejednalo panující třídě o zničení těch pěti životů, nýbrž o umlčení učení jež hlásali.

Že se jí to nepodařilo vidíme všichni a jelikož se to nezdařilo ani vyškoleným evropským diplomatům tím méně podaří se to zdejší vládě skotáků a cowboyů!

Řeč svoji skončil básní věnovanou padlým hrdinům.

Třetím řečníkem byl soud. J. Štýbr. Poukázal na lásku, již popravení soudruzi k lidu chovali a jemuž i své životy obětovali. Ale ten lid, když pak se jich burgeoasie zmocnila řval ještě jako za času Krista u Piláta „ukřižuj!” Za to ale také nyní bere zaslouženou odplatu. Zdejší tzv. Liberty jako by byla na ten lid zanevřela a Štěstěna odvrátila se od něj. Na důkaz líčí dojemnými slovy a porovnává život boháčů a dělníků. Dále nabádá k poučování proletáře by tento věděl až přijde vhodný čas kam udeřit a zničit světový neřád.

Mezi řečmi přednesly o tomto dni pojednávající básně soudružky: J. Vokounová, R. Solfronková, R. Beneševá, Veronika Jaegrová a J. Tanglová jímž všem za úchvatný přednes dostalo se zaslouženého potlesku.

Pěvecké sbory „Volnost” a ,,Česko-dělnický sbor” zapěním několika písní přispěli též k obohacení programu.

Mezinárodní Hudební Unie o 24 mužích sehrála skvostně několik skladeb čímž poutavost programu zvlášť zvýšena.

Ku konci pak představen živý obraz znázorňující pomník na Waldheimu.

Mezi programem došel a byl přečten telegram Newyorských soudruhů následujícího obsahu:

„V dnešní den provoláváme s Vámi nechť žije památka Chicagských mučedníků v srdcích světového proletáře. (New Yorští soudruzi.)“

Záleský z Chicaga

NOVOROČNÍ (František Hlaváček)

Není ho již tady více — 
již svou vládu dokonal,
smutné ale upomínky
nám chudým tu zanechal.

Strasti, bědy, otročina
celý rok nás soužily,
kapitalisté jak dravci
kolem nás vždy kroužili.

V boji za svou existenci
neměli jsme oddechu,
co tu bylo potu, krve,
co slzí a výsměchu!

Oko vlhne, rámě klesá,
srdce v prsou krvácí,
při vzpomínce jak životy
marně se nám utrácí.  

Což se nikdy zlatá volnost
pro nás raby nezrodí?
Což ten lid to otrocké jho
nikdy s šíje neshodí?

Což má věčně otročiti
cizopásné holotě? —
Jiným blaho rozmnožovat
a sám zmírat v žebrotě?

Nikoliv — jednou přec přijde
onen velký okamžik,
kdy svobodu lid náš uzří,
blaha, štěstí svého vznik.

Třeba dosud tělem, duchem
v rabských poutech vězíme,
síly našich páží rostou,
my se těch pout zbavíme.

O bezcitné, kruté panstvo,
jež nás dřeš a sužuješ!
Ty si vlastní popraviště
svým barbarstvím buduješ!

Lid pracovny udržuješ
v nejhnusnější porobě,
běda, běda, až lid jednou
mstít se bude na — tobě!

Lide práce, poznej sebe —
kapitál tvůj vrah a sok !
Vzhůru všichni za svobodu,
vzhůru v boj již tento rok!

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

KU ZMĚNĚ ROKU (František Hlaváček)

Již opět jeden v historii moře 
se potopil, odešel na vždy rok,
vzal účty své, jež plny bídy, hoře
a do dějin udělal rychlý skok.

Byl krutý a mnohou dal nám ránu,
z nás mnohý v něm svůj hořký kalich pil,
mnohému z nás odzvonili hranu,
a bylo slzí v něm i těžkých chvil.

Kdo za svou prácí dnem i nocí kráčel
a po celý rok na jiné se dřel,
toho trnitou cestou stále vláčel,
ten nouzi měl a hladem často mřel.

Nedbal slzí, nedbal pláče matky,
když uspávala hladné dítky své,
nedbal nic, když vodili nás v jatky
a neviděl, že srdce se nám rve.

A každému, kdo v chudé ve světnici
se narodil a spatřil světla jas,
znamení bídy vypálil do lící,
lidskosti k hanbě na života čas.

Jen bohatým v cestu sypal štěstí,
přes nějž chuďas životem klopýtal,
jiným blaho, nám zas dával pěstí,
miláčkem jeho byl jen kapitál.

Za práva lidu v zápas kdo se vrhnul,
by svobodu a blaho vydobyl,
na toho hned s celou svou záští vtrhnul,
až v žaláři jej na čas pohrobil.  

Přes hroby obětí kráčel hrdě,
a nepohnul jej našich slzí tok,
chléb suchý vždy podával nám tvrdě,
a knutou běd šlehal nás v plec i bok.

Než nové dny ve novém zase jasu
se rodí nám a nadějí též třpyt,
nuže rabové, směle do zápasu —
spěchejme pouta bídy rozdrtit!

Ať brzo nadejde nové žití,
volné a blahé otrokům nám všem,
světlo svobody ať hřeje —
svítí a v ráj blažený změní celou zem.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.

TRPASLÍKŮM (František Hlaváček)

Mnohý duševní mrzáček 
na anarchii se sápe,
zatím však ten ubožáček —
zdaž pak význam její chápe?
Než tak to již v světě bývá:
hlupec mní, že nejvíc umí,
když o věcech mnoho žvaní,
kterým pranic nerozumí.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896. 

APOSTROFA MLÁDÍ! (Čeněk Pechr)

Promni své oči Mládí! Vzepni se
a vzlétni do výšin kde život zdravím kypí!
Kde na puchlé tělo Společnosti nepáchne více!

Tam nové postav chrámy
a nové tesej desky
a nová zbuduj města
a nové utvoř prahy
ku životu, Mládí!

...Tam nesmějí znát řádů
tam bolu neznají a bázně
a běd a slz a žalů...
O věř, tam Silné, musíš jíti -

Tam tvrdou bezohledností ti zhojí
ty tvoje rány, tam spartánsky
ti zničí choroby, jež v žilách tvých
se rozlézají...

A tam půjdeme, viď Mládí! -
S mohutným výkřikem Moci, vytáhneme polem,
výskat a tleskat budem po neschůdných cestách,
až uslyší nás hluší a uvidějí slepci
a páry otrávené až uniknou nám z cest.

Pak znovu veseleji výskat, tleskat budem,
až i nahnilé se tělo, Společnosti pohne
a strnulých zraků na nás Nové upře. -
My budeme pak těmi, kterýchž nepodáví!

anarchistický časopis „Omladina“ (1899)

CO JEST ŽENA? (Karel Skřivan)

Kdo to může říci?
Bláznu jest andělem,
Juanu zvířetem
a Ropsovi ďáblem.

Ti, kdož ji sfingou malují,
ti mýlí se, neb sfingou
každý z nás.

Jest Evou a jest Marií,
jak muž jest Adamem a Kristem.

Jí se stromu
a rodí spasitele,
jest při svatbě a -
stojí pod křížem:
Vždy spolu hřešící
a spolu trpící.
Hřeší-li víc, trpí i víc.
Matka a sestra.

Ta slova dvě,
jež plna tajemství
kdo je pochopil, ví,
co jest žena!

zdroj: anarchistický časopis „Omladina“ (1899)

JINDY A NYNÍ (František Hlaváček)

 Za všech starých věků, 
bylo vždy člověku
činit s rotou zlou. —
Panstvo loupeživé,
statků, zlata chtivé,
lidstvo přepadalo,
majetek mu bralo
rukou ozbrojenou, vražednou.

V této době naší,
je však mnohem snazší
panský lup a plen. —
Na železném oři,  
od moře až k moři,
lupiči cestují,
plení, olupují
dnes celé země a každý den.

Lid co vypracuje,
hned mu zkonfiskuje
boss a plutokrat.
Loupeživé hony
se na miliony
denně pořádají
po celičkém kraji
a hle! — zákonem to chrání stát.

Jak se časy mění,
k víře skoro není
a přec pravdou je ! —
Co za život celý,
na lupu neměli,
rytíři loupežní,
jeden lupič dnešní
za den z dělníků — vypumpuje.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896