100 LET OD SMRTI BUŘIČE A REVOLUCIONÁŘE PETRA KROPOTKINA

„Nepůjdeme do parlamentu žádat o dovolení; nebudeme žebrat o zákon. Buďme organizovanou silou, schopnou ukázat zuby pokaždé, když se kdokoliv chystá omezit naše práva a svobody shromažďovací. Buďme silní… Svobody se nedostávají, nýbrž berou!“ Petr Kropotkin

Letos je tomu 100 let, co v ruském Dmitrovu zemřel jeden z nejvýznamnějších anarchistických myslitelů Petr Kropotkin, propagátor anarchistického komunismu a autor teorie pospolitosti a vzájemné pomoci.

Petr Kropotkin je jeden z těch klasiků, jejichž myšlenky jsou aktuální i po tom příslovečném století poté, co byly napsány. Kropotkinovi teorie stále ovlivňují tisíce mužů a žen po celém světě. Pro ty, které zaujala idea bezvládí (anarchie), poskytuje Kropotkinovo dílo v jeho počátcích zorientování se v anarchistické teorii a filozofii. A zároveň poskytují srozumitelné a racionální vysvětlení teorie anarchistického komunismu a právě jeho teorie pospolitosti postavená do opozice proti Darwinově teorii boje všech proti všem jakožto jediného zákona evoluce, dává mocnou munici proti dnes znovuobjevovanému sociálnímu darwinismu.

Vedle nesporné kvality jeho díla (někdy se nadneseně uvádí, že pro anarchistickou teorii je dílo Petra Kropotkina tím, co je pro komunisty Marxův Kapitál), jak co se týče srozumitelnosti, tak mě velmi sympatické racionality a vědeckého přístupu, k tomu jistě přispěla i velmi dobrá dostupnost jeho díla v českém jazyce. Letos vyjde „Vzájemná pomoc“ (Nakladatelství Neklid) a vůbec prvně jako kniha jeho významné dílo „Blahobyt všem“ (La Conquête du Pain, Dobytí Chleba), v českém jazyce dokonce po 120 letech (Historický spolek Zádruha).

Petr Kropotkin se narodil jako kníže a absolvoval prestižní vojenskou školu, většinu svého života však prožil jako psanec, pronásledovaný, stíhaný a vězněný. Nebyl tak nudným fousáčem, teoretikem, který by proseděl život za stolem; podle jeho života by se dal natočit slušný akční film. Za dramatických okolností uprchl v roce 1867 z ruského vězení do Skandinávie

„Strážník došel do konce své cesty. Chytím župan: Jedna, dvě, tři! Župan je shozen a já jako blesk k vratům… Křik, vřesk strážníka se rozléhá za mými zády. Vrhl se ke mně, jak jsem předvídal, místo, aby mně běžel k vratům naproti a tím způsobem mi dal dva kroky napřed. Byl jsem však tak sláb, že naši, kteří s utajeným dechem hleděli shůry na tento šílený útěk, vypravovali, že strážník byl ode mne vzdálen tři kroky a že jeho bajonet, namířený vpřed, tak tak se mne nedotýkal. – Já jsem neviděl. Slyšel jsem jen jeho divoké výkřiky, a i křik nádeníků, skládajících dříví na dvoře. Doběhnuv k vratům, viděl jsem drožku, v první chvíli mě však zarazila pochybnost, jsou-li to naši, poněvadž jsem nemohl poznat svého přítele v důstojníku, jenž seděl v drožce. Abych jej přinutil ohlédnout se, zatleskal jsem rukama k velikému údivu našich, kteří sledovali celou tuto scénu a pokládali potlesk za výraz mé radosti. Důstojník se obrací, poznávám ho, a v sekundě už jsem v drožce. Kůň uháněl jako vítr a já pocítil na svých plecech vojenský nikolajevský plášť, jejž můj přítel držel pohotově spolu s vojenskou čapkou.“

Petr Kropotkin byl také vědcem, konkrétně se zabýval matematikou a zejména přírodovědou. Za svůj výzkum týkající se geologie a doby ledové byl nominován na významný post v ruské Geografické společnosti, dal však přednost revolučnímu boji:

„Budu-li já požívati svého privilegovaného postavení a dívaje se na záležitost osvobození sedláků a dělnictva jako na věc jejich stavu a ne stavu mého – budu-li lhostejně chovati se k jejich úsilí? Či snad, chápaje, že pokrok v člověčenstvu je nerozdílný a že jest možný pouze tehdy, zabírá-li všechny, že chudoba a útisk jedněch má za následek chudobu duševní a porobu všech – budu se pokládati za prostou částici toho velkého celku a nevnesu-li pak mezi lid ty znalosti, to světlo, tu víru ve svobodu a osvobození, jež mi dovolily státi se volným, setřásti se sebe jařmo předsudků a odříci se dědictví otrocké minulosti?“

Po útěku do Evropy působil ve Francii, Švýcarsku i Anglii, kde mimo jiné spoluzakládal časopis Freedom. Vydal spousty knih, brožur a článků, vedl nepočetně přednášek a jiných propagačních akcí a samozřejmě se i nadále věnoval vědeckému bádání. Z této doby je historka, která mi přijde až roztomilá a myslím, že krásně ilustruje Kropotkinův charakter:

„Kropotkin napsal shrnutí své norské [geografické] expedice a pod pseudonymem ji poslal do anglického [odborného] časopisu Nature, který s bratrem četli v St. Petersburgu. Jeho šéfredaktor mu nabídl, aby se stal stálým přispěvovatelem a jednoho dne mu poslal několik publikací k recenzi. Byly to jeho vlastní práce, Doba ledovců a Orografie Asie. Kropotkin celou noc přemýšlel o této bolestivé prekérní situaci. Bylo by nemorální napsat pod falešným pseudonymem pozitivní recenzi na vlastní knihu, na druhou stranu je nemohl kritizovat, protože stále souhlasil s jejich závěry. Druhý den přišel za šéfredaktorem, položil mu knihy na stůl a řekl: Já jsem Petr Kropotkin.“

Po revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska s nadějí, že se bude podílet na rozvoji revoluce. Namísto toho byl ale pouze svědkem pronásledování anarchistické opozice a terčem ústrků od vládnoucích bolševiků:

„Na začátku roku 1918 kolem sebe Kropotkin shromáždil nejnadanější specialisty na politickou ekonomii. Jeho cílem bylo vypracovat pečlivou studii ruských zdrojů, sestavit ji do monografie a dát ji k praktickému použití při průmyslové rekonstrukci země. Kropotkin se stal šéfredaktorem tohoto počinu. Připravil jeden díl, který ale nebyl nikdy publikován. Federalistická liga, jak se tato vědecká skupina nazývala, byla rozpuštěna vládou a všechny její materiály zabaveny. Při dvou příležitostech se pokusil přivézt vládce Ruska k rozumu: jednou při protestu proti potlačování všech nekomunistických tiskovin; po druhé pak proti barbarské praktice braní rukojmích“, vzpomínala Emma Goldman.

Nemusím asi dodávat, že neúspěšně. Jednou z jeho reakcí na dění v Rusku byl i dopis adresovaný československým dělníkům, ve kterém varoval před důsledky bolševismu v Rusku. Ten ale naneštěstí nikdy nedorazil, protože jeho posel, anarchista Hugo Sonnenschein, se sám bolševikem stal a kritiku své vlastní partaje tak nemohl potřebovat…Nakonec tak skončil v podstatě ve vyhnanství v Dmitrovu, kde v roce 1921 v nuzných podmínkách zemřel. Jeho pohřeb se pak stal na dlouhá desetiletí dobu poslední anarchistickou demonstrací v Rusku:

“Pohřeb byl masivní, působivou podívanou. Byla to jedinečná demonstrace, již nikdy žádná jiná země nezažila. Dlouhé řady členů anarchistických organizací, dělnických odborů, vědeckých a literárních společností a studentských orgánů pochodovaly od Dělnického chrámu přes dvě hodiny na místo žehu, téměř pět mil. Procesí bylo vedeno studenty a dětmi, jenž nesli věnce různých organizací. Anarchistické černé prapory a červené socialistické znaky vlály nad davem. Míli dlouhé procesí se obešlo zcela bez oficiálních strážců pořádku. Perfektní řád byl udržován samotným davem, spontánně zformovaným do několika řad, zatímco studenti a dělníci utvořili po obou stranách pochodu živé řetězy.“

převzato a upraveno z blogu Jana Hanuse

ZPRÁVA O ZÁKAZU PŘEDNÁŠKY MARIE HERGETOVÉ (1893)

Panu Janu Ženíškovi, t, č. místopředsedovi „Dělnické vzdělávací besedy pro Smíchov a okolí na Smíchově. Plzeňská tř. č. 421. Oznámení Vaše de praes. 26. července 1893 č. 56320, že „Dělnická vzdělávací beseda pro Smíchov a okolí“, hodlá konati v sobotu dne 29. července v 8. hodin večer přednášku, jejíž théma jest: „Žena ve společenském postavení“, že přednášeti bude Marie Hergetová a že přednáška odbývati se bude v místnosti hostince paní Bernardové v Butovicích č. d. 62., nelze mně vzíti ku vědomosti a zakazuji konání této přednášky a jakékoliv dotyčné schůze, ježto z citovaného podání není patrno, má-li to býti schůze spolková, či shromáždění dle shromažďovacího zákona ze dne 15. listopadu 1867 č. ř. z. 135., nedostává se tudíž podání tomu zákonitých náležitostí. Na výměr tento jest do 8 dnů cestou zdejšího úřadu přípustná stížnost ku vys. c. k. místodržitelství v Praze. V Smíchově, dne 28. července 1893. Za c. k. okresního hejtmana: (Podpis nečitelný.)

Spolek oznámil přednášku pro členy a těmito uvedené hosty —dle stanov tedy a i dle zákona! Zda-li je to schůze spolková či veřejná to dnes již rozezná každý prostý dělník, aniž by musel být okresním hejtmanem. A nyní nechť soudí laskavě pan censor — jestli to není naší povinností opříti se, ukazovati na podobné s námi zacházení. Ano to budí zlou krev a je v stavu poručit ten pokoj a pořádek — jen že původci nejsou — dělníky! To by se mělo vzíti dobře na vědomí.

MÁJOVÝ STROMEK PRO DĚLNICKÁ DÍTKA V MOSTĚ (1892)

V Mostě pořádá na 1. května 1892 „Všeobecný dělnický vzdělávací spolek“ májový stromek, z nějž budou podělovány dítky spolkových členů. Členové, kteří mají dítky, se žádají, by je s udáním stáří každého u některého z podepsaných co nejdříve ohlásili. Zároveň prosíme příznivce spolku, kteří nějakým dárkem na stromek přispěti by chtěli, odevzdati je též n některého z podepsaných, za něž se jim předem již vřelé díky vzdávají.

Josef Svoboda, Jezerní ulice č. 607 v Mostě

Václav Fajtl, Teplická silnice č. 723 v Mostě

Emilie Elsnicová, Mlýnské příkopy č. 697 v Mostě

ŠEST PRAŽSKÝCH SOCIALISTEK PŘED SOUDEM (1892)

Sedm obviněných ze zločinu rouhání a uražení Jeho Veličenstva před čtyřčlenným senátem. Před čtyřčlenný senát zdejšího zemského trestního sondu bylo dnes pohnáno sedm účastníků tajné socialistické schůze, konané 1. listopadu 1891 loňského roku „Dělnickou jednotou“ na Proseku a sice předseda téhož spolku, pověstný agitátor „internacionalistů“ Josef Tatar, 27letý řezník ve Staré Libně a šest socialistek: známá řečnice z táborů socialistických Marie Hergetová, 29letá manželka železničního zřízence ze Smíchova, Marie Jagrová, 29letá žena klempíře ze Staré Libné, Johanna Malá, 25letá manželka knihaře ze Smíchova, Marie Mráčková, 35letá žena obuvníka z Letňan, Anna Zouzová, 32letá žena zedníka z Letňan a konečné Kateřina Kejhová, 28letá vdova, šička rukuvic ze Staré Libně.

Všichni jmenovaní jsou obviněni ze zločinu rouhání a uražení Jeho Veličenstva, kterého se dopustili na oné tajné schůzi hanlivými řečmi proti Bohu a náboženství a potupným zpěvem, sršícím nenávistí k stávajícímu státnímu pořádku i k osobě císařově.

Ježto přelíčení hned na počátku bylo prohlášeno tajným a veřejnost jeho vyloučena, nemůžeme podat než stručný výtah ze žaloby státního zastupitelstva, která měl provinění socialistek a jich náčelníka as následovně:

Spolek „Dělnická jednota“ v Proseku je vedle náhledu zdejšího policejního ředitelství semeništěm k rozšiřování zásad socialistických mezi venkovským a dělnickým lidem v tamní krajině a byl od nynějšího předsedy Josefa Tatara založen.

Tatar jest čilým agitátorem pražské „internacionály“ a dle vlastního svého doznání zřídka kdy nějakou práci pro svou výživu koná, přes to však slušně žije, takže jde o něm pověst, že jest jako agitátor od socialistických spolků vydržová a Marie Hergetová, jak sama udává a jak z celé její dosavadní činnosti vysvitá, je též horlivou stoupenkou strany „internacionální“, vystupuje často v táborech a schůzích dělnických jako řečnice a též svými spisy hledí zásady a náhledy strany té rozšiřovati.

Tuto požádal koncem října Josef Tatar, aby mela přednášku v osudné schůzi na Proseku a uspořádal tam tábor socialistů 1. listopadu v hostinci K. Krista, aniž by okresnímu hejtmanství oznámil, že do toho shromážděni má volný přistup všecko obecenstvo.

Ve schůzi té zastával Tatar hodnost předsednickou, Hergetová pak přednášela o „Ženě a jejím povolání“. V řeči své horovala Hergetová pro neobmezenou emancipaci a rovné právo žen s muži v ohledu společenském i politickém, na konec pak rozhovořila se o náboženství a vychování dětí a doznává sama, že brojila proti víře a že se prohlásila pro bezbožství, atheismus.

Leč na tom internacionální řečnice nepřestala a jala se dle svědectví jakési Libalové, Skružného, Koubkové, Tvrdého, Korábka, Kormundy, Svyky, Krista a Rabana a dle seznání obžalovaného Tatara, Malé a Kejhové nabádati přítomné muže i ženy k nenávisti proti kněžstvu a církvi ak rouhání se Bohu takovým způsobem, že to vzbudilo i mezi většinou dělnictva odpor a pohoršení.

Ježto ty krásné „filosofie“ byly agitačním způsobem proneseny ve shromáždění lidu, je stihána Hergetová pro zločin rušení náboženství.

Hergetová měla pak také pobouřlivou deklamaci o válce a pronesla při tom urážku proti osobě panovníkově. Při tom celém výjevu seděl předseda Josef Tatar vedle ní, aniž by rouhavé řeči přerušil, ba přikyvoval stále Hergetové a dával najevo, jak se mu moudré výklady jeho přítelkyně a stoupenky hrozne líbily.

Když Hergetová skončila svou „poučnou“ přednášku, zanotovala píseň „Buď práci čest“ a „Píseň ženy“, načež dala znamení k zpěvu zakázaného pamfletu, jenž začíná zcela nevinně, ale končí slovy buřičskými. Píseň tu celou i s jejím dodatkem zpívala Hergetová majíc ji napsanou na papírku, a s ní notovala i Johanna Malá a Josef Tatar, kteří postavil jakéhosi Františka Zmrzlíka ku dveřím spolkové siné na stráž, aby žádný „tajný“ je nepřekvapil. Mimo to se súčastnila zpěvu též Marie Jagrová, Marie Mráčková, Anna Zouzová a Kateřina Kejhová.

Jakmile se o těchto věcech dověděla policie, zatkla Tatara a Hergetovou, dopravila je do vyšetřovací vazby, a oba se dnes octli s pěti ostatními „zpěvačkami“ buřičské písně před sborovým soudem pro zločin uražení císaře, a Hergetová mimo to pro zločin rušeni náboženství.

Závěrečné líčení s nimi počalo dnes ráno o 9. hodině za předsednictví rady zemského soudu pana Jana Krčmáře, mimo kterého zasedají v senátu rada zemského sondu p. Josef Hoffmann, adjunkt zemského soudu p. Kloubek a adjunkt zemského soudu pan Matouš.

Veřejnou žalobu zastupuje státní zástupce pan Mörstadt, veškeré obžalované pak hájí pan JUDr. Karel Baxa.

Proces, k němuž se dostavil zástup důvěrníků obviněného Tatara a Hergetové, známých internacionálů, skončí dnes pozdě v noci, my pak o jeho výsledku přineseme v zítřejším ranním listě zprávu obšírnou. 

Národní Politika, 13.1.1892.

FRANTIŠEK BARTÁK ZEMŘEL NA NÁSLEDKY MUČENÍ NA POLICEJNÍ STANICI (1890)

Tak byl posluha František Barták z Vršovic předešlého roku (1890) v podzimu zaveden v noci pro nepatrný přestupek na komisařství — nemýlím-li se, hoření nového města — a tam napolo ubit.

Propuštěn, aniž by byl komisaři býval předveden, doplazil se stěží ještě až domů, zemřel ale v 8 hodin ráno, sděliv ještě ženě a některým sousedům, co se mu stalo.

Povolaný lékař napsal sice ve svém nálezu, že zemřel následkem ubití, když ale uslyšel, že to bylo na policii, prohlásil, že nechce o ničem vědět.

ZATČENÍ MARIE HERGETOVÉ A JOSEFA TATARA (1891)

V prvních dnech měsíce listopadu roku 1891 dělnický spolek „Dělnická jednota“ v Proseku řádně u úřadu ohlášenou schůzi pořádal, ku které se však vládní zástupce nedostavil.

Program obsahoval přednášku „O vzdělání žen“ a když tato byla odbyta, oddalo se shromáždění přátelské zábavě, kde bezpochyby bylo též zpíváno.

Dne 11. listopadu 1891 však byla nejdříve paní Marie Hergetová, která onu přednášku držela, dále předseda spolku Josef Tatar ještě s pěti členy a ještě s dvěma ženami ze sousední obce četníky zatčeni a celým karlínským okresem až do Prahy v poutech vedeni.

Proč? Poněvadž navštívili úředně ohlášenou schůzi úředně uznaného spolku. Pak měli zpívati pobuřující písně, avšak náhodou tyto nikdo neslyšel a nemůže též nikdo text těchto písní udati!

VALNÁ HROMADA DĚLNICKÉ VZDĚLÁVACÍ „BESEDY“ PRO SMÍCHOV, 3.9.1893

Dělnická vzdělávací „Beseda“ pro Smíchov a okolí odbývala dne 3. září 1893 mimořádnou valnou hromadu s následujícím pořádkem: 1. zpráva jednotlivců výboru, 2. volba výboru. Zvoleni byli následující soudruzi:

  • Edvard Toužil, předseda
  • Jan Ženíšek, místopředseda
  • Bohdan Kulhavý, jednatel
  • J. Kaplan, pokladník
  • Mářa Hergetová, členka výboru
  • J. Říha, člen výboru
  • Mářa Ťopková, členka výboru
  • A. Horáček, člen výboru
  • A. Hála, člen výboru
  • J. Morávek, člen výboru
  • J. Adamec, náhradník ve výboru
  • Marie Gebhartová, náhradnice ve výboru
  • A. Krafnetter, revisor účtů
  • František Hromada, revisor účtů.

Dále se výbor usnesl uspořádali přednášku spolkovou v Butovicích v hostinci na růžku („U zeleného stromu“) dne 16. září 1893 o 8. hodině večer tohoto tématu: „Žena ve společnosti lidské“ a dne 23. září v sobotu o 8. hod večer přednáška v místnosti spolkové „U Vamberských“ na Smíchově, téma: „Žena ve veřejném životě“. Po přednášce přátelský večírek; vstup dle dobročinnosti ve prospěch spolkového jeviště.

spolkový hostinec „U Zeleného stromu“

PŘEDNÁŠKOVÉ TURNÉ ČAF (1905)

Redakce anarchistického listu „Práce“, publikačního orgánu Ceské anarchistické federace oznámila uspořádání přednáškového turné počínaje 22. dubnem 1905 do první poloviny května.

Přednášelo se na téma:

  • „O anarchistickém socialismu“
  • „O anarchistické taktice a prostředcích sociálního zápasu“
  • „O náboženství jako překážce pokroku“

Přednášejícímbyl Ladislav Knotek, redaktor „Práce“, člen České anarchistické federace a člen anarchosyndikalistických odborů ČFVO. Přihlášky k přednáškám od jednotlivých skupin přijímal Michael Kácha na Žižkově č. 711.

Zdroj: „Práce“, 1905, publikační orgán České anarchistické federace.

ZPRÁVA SKUPINY ČESKÉ ANARCHISTICKÉ FEDERACE KRÁSNÉ BŘEZNO ZA ÚNOR 1905

Skupina odbývá se schůze dle potřeby. Rozhovorů súčastňuje se 10 až 15 kamarádů. Odbývány 3 přednášky, na nichž referovali kamarádi: Adolf Charvát z Mostu a Antonín Řehoř ze Záluží u Mostu. Odebírají se časopisy: „Matice Svobody“ (45 kusů), „Omladina“ (35 kusů), „Nový Kult“ (10 kusů), „Generalstreik“ (25 kusů) a „Práce“ (20 kusů). Časopisy platí s ehned z fondu tiskového.

Důvěrník skupiny Karel Vysušil.

Zdroj: „Práce“, 1905, publikační orgán České anarchistické federace.

Antonín Řehoř-Hýskovský (1875–1938)

OZNÁMENÍ O ÚMRTÍ ANARCHISTY KARLA LUKEŠE (1905)

Kamarád Karel Lukeš zemřel v Plzni. Zemřelý byl mužem, jakých třeba: nezlomného charakteru. Přesvědčení, jehož nabyl, zůstal věren do posledního dechu. Aby mu ztrpčili poslední chvíle uhasínajícího života, nutili ho, aby se dal zaopatřit. Rozhodně odmítl: „Nebudu se zpovídat – poněvadž nevěřím ve vašeho Boha.“ Pohřeb neboštíkův zle pobouřil krev plzeňských měštáků: bez kříže, bez kněze pohyboval se vážně v před černý proud lidí, již přišli posledně pozdravit a rozloučit se s kamarádem, v němž ctili člověka.

Zdroj: „Práce“, 1905, publikační orgán České anarchistické federace.