Anarchisté na kongresu Volné myšlenky v Praze roku 1907

Čeští anarchisté se antiklerikalismu a ateismu věnovali dlouhodobě, už od svých začátků stáli v popředí bezvěreckého hnutí. Nějakou dobu se organizovali také ve Volné myšlence, ale zakládali také vlastní bezvěrecké skupiny a posléze spolky. Tak například v roce 1906 vznikla Skupina bezvěrců v Nuslích, aby byla posléze přejmenována na Spolek volných myslitelů v Nuslích, předsedou byl zvolen známý anarchista Čeněk Korber. Anarchisté se k Volné myšlence sice vyjadřovali kriticky, vytýkali ji totiž, že opustila původní program boje proti všem předsudkům a to, že svůj boj zúžili jen na protiklerikální boj, zatímco opomíjeli otázku sociální. Přesto považovali Volnou myšlenku za spolubojovníka a spolupracovali s ní. Když se konal světový kongres Volné myšlenky v září 1907 v Praze vyslali tam své zástupce, za anarchisty se kongresu zúčastnil například Karel Vohryzek, který zde přednesl referát o českém anarchistickém hnutí a jeho úspěších v bezvěrecké agitaci. Kongresu se účastnil také přední španělský anarchista a pedagog, propagátor moderní školy Francesco Ferrer.

Volná okresní skupina vězněných a internovaných v Duchcově

Po první světové válce vznikla také v Duchcově Volná okresní skupina vězněných a internovaných, kteří byli pronásledování za své politické přesvědčení rakouskými úřady během války, která postihla v první řadě účastníky anarchistického hnutí. Ve výboru také nalézáme jména předních severočeských anarchistů Krampera Václav, který vyřizoval v roce 1926 evidenci postižených, kteří měli své adresy odeslat právě jemu. Ve výboru nacházíme také předního duchcovské anarchisty a to Vyčichlo Václav či Josefa Perta. Skupina bojovala za nároky obětí válečné perzekuce a jmenování vyzvali k organizaci okresní (župní) konference obětí, kteří se měli přihlásit dopisem u Václava Krampery na adrese Teplická č.p. 629 v Duchcově.

Krampera Václav (1878 – 1936)

VII.Sjezd Sdružení československých horníků (1926)

VII.Sjezd Sdružení československých horníků se sešel dne 6 a 7 března roku 1926 v Mostě v Hornickém domě. Sedmého sjezdu se účastnilo 66 delegátů místních odboček ze všech uhelných revírů a 6 hostů, mezi nimi i Bohuslav Vrbenský z Prahy.

Po zahájení sjezdu a uvítání delegátů odboček předsedou Písařovičem Josefem byly zvoleny příslušné komise, jako komise ověřovací, návrhová a volební. Poté byla podána celková zpráva za uplynulý rok konstatující bídnou situaci v hornickém průmyslu, která trvá již třetím rokem a stále se zhoršuje. Na mnoha dolech se pracují jen čtyři směny, v mnoha revírech dochází k propouštění a zastavování provozu. Drahota se nesnižuje, naopak novými vládními opatřeními k vyhledání peněžních zdrojů stoupá a vláda přikročila k strhávání daní z příjmu i z „žebrácké mzdy hornické“, která horníkovi za tři, čtyři směny práce po sražení pojistných příspěvků ještě zbyde. Navíc vláda plánuje novelou zákona o hornickém pojištění snížit penze starým horníkům. Sdružení československých horníků spatřuje řešení v socializaci dolů, doly mají být dány pod zprávu národů či přímo horníků, aby se výroba a distribuce děla pod kontrolou zájmů všeobecných a nikoliv dle hrabavostí a ziskulačností kapitalistů.

Podána byla dále zpráva o hornické koalici a její činnosti, které je Sdružení československých horníků členem. Sjezd poukázal na nešťastné tříštění sil v hornickém odboru zakládáním nových a nových odborových organizací, mnohdy nepřátelských zájmům horníků, z kterého těží zaměstnavatelé snižováním mezd i v rámci mzdových smluv a oklešťováním různých výhod vydobytých po roce 1918. Sjezd objasnil obtíže, vzniklé po přijetí M.V.S. do hornické koalice a zakončil zprávu přáním, aby Sdružení československých horníků trvalo nadále a tvořilo tak most k překonání rozporů a sblížení se extrémů zleva i zprava v zájmu všeho hornictva v Československu. Byla také podána zpráva k stanovisku hornické koalice k vládnímu návrhu, jenž má zhoršit hornické pojištění.

Sdružení československých horníků čítalo koncem roku 1925 celkem 5947 členů, z nichž hlavní jádro je na severu, ostatní pak v ucelených odbočkách za vedení revírních výborů na Kladensku, Plzeňsku, Svatoňovicku a Ostravsku.

Po zprávě předsedy Josefa Písařoviče podal zprávu tajemník Fišer Josef, na co ujali slova obvodní důvěrníci.

Za Kladenský revír podal zprávu Hošek Josef o situaci v hornictví, která se jeví neméně beznadějnou nežli jinde a to hlavně trvalým redukováním počtu zaměstnanců.

Z Plzeňska podal zprávu revírní důvěrník Moulis Josef. Také on konstatoval, že v uplynulém roce se málo učinilo k jednotě hornického odborového hnutí. Jak kladenský, tak i plzeňský revírní důvěrník se vyslovil pro setrvání Sdružení československých horníku v podobě jaká je, a zároveň vyslovili souhlas , že je potřeba docílit jednotnosti hornických organizací, aby se podařilo udržet dosavadní hornické pojištění, proti kterému vytáhla vláda.

Dále vystoupil na sjezdu revírní důvěrník Bukač ze Svatoňovicka, který podával zprávu o zdejší činnosti.

Potom přišla řec na to, že je vyvíjen soustavný útok z prava i zleva proti Sdružení československých horníků, šíří se proti němu nepravdy.

K zprávě předsedy Josefa Písařoviče se na sjezdu rozvine debata. Po ní se ujímá slova host Bohuslav Vrbenský, který v krátké řeči objasnil hospodářskou situaci v Československu i v celé Evropě, mocenské poměry a nutnosti, stavět mezinárodnímu kapitálu hráz jednotným postupem organizovaného dělnictva. Poté se Bohuslav Vrbenský postil do vládních socialistických stran, pod jejíž vedením je dělnictvo vedeno do hospodářského úpadku a zotročení dělnických mas. V důsledku těchto slov, které kritizovaly reformismus a jeho propagátory, odevzdal předseda Písařovič řízení sjezdu do rukou místopředsedy Šindlera Vojtěcha a opustil zasedací místnost.

V další diskusi, do které se zapojili delegáti odboček z Lomu, Oseka, Chotějovic a Kopist, člen Hanuš ze Svatoňovic vysvětluje okolnosti poklesu členstva Sdružení, způsobené propouštěním, jen na Svatoňovicku bylo z osazenstva dolů z 1300 horníků kolem 450 propuštěno z práce a mnozí penziováni, co se dotklo i členů Sdružení.

Delegát Rout Josef z odbočky z Kopist si stěžoval na chyby v samotných řadách horníků, kdy členové komunistické hornické sekce M.V.S. Zcela neodůvodněně označují členy Sdružení dokonce i za zrádce, čím se ovšem zájmům hornictva neprospívá, nemluvě o okolnosti, že se pracovníkům v hnutí další práce takto znechucuje.

Bývalý anarchokomunista Bohuslav Vrbenský v roce 1925 se svojí stranou bývalých anarchokomunistů Nezávislé strany socialistické dělnické vstoupil do Komunistické strany Československa. Předpokládal, že tak učiní i syndikalisté z řad Sdružení československých horníků, zároveň měl v úmyslu je přesvědčit, aby vstoupili do tzv. „Rudých odborů“ Mezinárodního všeodborového svazu řízeného z Moskvy. Několik měsíců před VII. sjezdem Sdružení objížděl hornické odbočky s cílem pro jeho plán připravit půdu. Jako host se také zúčastnil VII.sjezdu Sdružení československých horníků konaný ve dnech 6. a 7.března 1926, kde podal návrh k vystoupení ze svazu koalovaných hornických svazů a vstupu Sdružení do “Rudých odborů“ M.V.S. Přes všechny snahy, a staré známosti, byl však návrh drtivou většinou delegátů zamítnut a Sdružení se přidrželo zásady politicky neutrálního revolučního syndikalismu.

Nasledovně vystupuje celá řada delgátů, která se vyslovuje pro další trvání a upevnění Sdružení československých horníků.

Na to vystupuje delegát Kučera Antonín z Mostu, který obhajuje řízení Sdružení československých horníků dlouholetou výchovou členstva, kterému se v odbočkách vždy ponechávala nejúplnější autonomie.

Poté byl sjezd v čtyři odpoledne předsedou Šindlerem přerušen a jeho pokračování odloženo na příští den.

Následujícího dne zahájil místopředseda Šindler jednání sjezdu případem bývalého tajemníka Podolky Františka, který se ve své žáležitosti odvolal k rozhodnutí sjezdu.

František Podolka byl sjezdu přítomen, ujal se slova a v delší řeči objasňoval svůj případ, tvrdě, že si není nijak vědom jakéhokoliv provinění, ani že nelze nikomu a tudíž ani jemu, připisovati, kam má říditi své politické sympatie a náklonnosti a tak, jak jednal, činil ze své svobodné vůle, v čemž jej ani Sdružení co zaměstnavatel, neměl právo omezovat.

Dosti dlouhé Podolkovy řeči krátký smyl byl ten, že se Podolka domníval být zcela oprávněn, být co zaměstnanec Sdružení politickým příslušníkem sympatické mu strany, a mimo to ukazoval lidem, s nimiž byl ve vlastnosti tajemníka Sdružení ve styku, kandidátní listinu, kterou je jim vhodili o volbách do parlamentu a senátu do urny. Nakonec omráčil sjezd pověstným výrokem Beblovým, že i on v pádu potřeby hodí si břízy na svůj starý hřbet a půjde hájit československý stát proti každému nepříteli. To v sále mezi delegáty vyvolalo salvu smíchu.

Na to se ujal slova Weinfurter Čeněk, který vysvětlil stručně skutečné příčiny, proč se Sdružení usneslo nepodržet ho ve službách organizace. Na politickém přesvědčení Podolky, na okolnosti, komu dává o volbách hlas, záleželo Sdružení starého čerta.

Byly tu však podstatné důvody k předpokladům, a to na základě dopisu Podolkova jednomu funkcionáři odbočky Sdružení, že by sdružení mohl špatně posloužit svojí nenadálou sentimentalitou pro národne sociální partaj a proto byl dán na tříměsíční placenou dovolenou až do rozhodnutí sjezdu.

V této záležitosti se vystřídala řada řečníků a konečně sjezd proti 3 hlasům z 66 delegátů rozhodl, usnesení výborové schůze schválil a na služby Františka Podolky více nerefletovat. Nechť jde, kam jej staré srdce táhne.

Na to se ujímá slova Václav Draxl ohledně novely k zákonu o hornickém pojištění a přečetl sjezdu navrženou podobu resoluce ke schválení. Dále se mluvilo o důležitých bodech zákona o závodních radách a o předpokladech, jaké vyžadují hornické soudy k projednávání podaných žalob.

Václav Draxl dále vysvětlil podaný návrh ke szměne stanov sdružení, a opatření, v podstatatě čistě technické, aby nebyly nadále organizační příspěvky odváděny odbočkami odděleně, z části na ústředí a z části do redakce Hornických listů, ale aby byl celý příspěvek zahrnující i cenu odborového časopisu zasílán přímo na ústředí do Mostu.

Předseda volební komise Novák přečetl navrženou kandidátku nového výboru. Kandidátla je sjezdem přijata většinou hlasů proti šesti a všichni navržení funkce přijali.

Za předsedu byl zvolen Fišer Josef ze Záluží u Mostu, za místopředsedu Šindler Vojtěch z Ervenic, za pokladníka Procházka z Mostu.

Za členy ústředního výboru zvoleni:

Weinfurter Čeněk z Lomu

Rynda Václav z Duchcova

Janovský Josef ze Souše

Hřích Josef ze Záluží u Mostu

Tůma František z Nové Vsi

Pleticha Josef z Trmic

Náhradníky zvoleni:

Konopník Václav z Dolního Jiřetína

Havel z Nové Vsi

Daněk Václav z Duchcova

Plecháč Jan z Mostu

Revisory účtů zvoleni:

Růžička Josef z Dolního Jiřetína

Rout Josef z Kopist

Mazanec Karel z Konobrže

Kříž Matěj z Růžodolu

Keyzlar z Ledvic

Za Routa, který funkci nepřijal, navržen Bureš Josef z Háje u Duchcova

Členy širšího výboru zvoleni:

Moulis Josef za Plzeňsko

Hošek Josef za Kladensko

Tůma za Ostravsko

Bukač za Turnovsko

Místopředseda Šindler Vojtěch ukončil na to sjezdové zasedání s menším doslovem v 15 hodin.

 

Proces s šesti anarchisty v Mladé Boleslavi roku 1894

V roce 1894 proběhl politický soudní proces s šesti anarchisty v Mladé Boleslavi. Soudem v Mladé Boleslavi byli odsouzeni za rozšiřování anarchistického časopisu „Pomsta“, který byl tajně pašován ze zahraničí do českých zemích. Časopis „Pomsta“ byl nejspíše vydáván českými anarchisty v Anglii a hlásil se k odkazu časopisu „Budoucnost“ vydávanou v Chicagu a propagandě činu Johanna Mosta.

Za rozšiřování časopisu dostali obvinění anarchisté vysoké tresty: Andrejs Josef dostal 8 let těžkého žaláře, Lehečka Antonín 7 let těžkého žaláře, Drbohlav Josef 15 měsíců žaláře, Šeda Josef 8 měsíců žaláře, kovodělník Blažek Josef z Nového Bydžova odsouzen na 18 měsíců žaláře.

Protivolební kampaň anarchistů proti volbám 1907

V roce 1907 zahájili čeští anarchisté masivní protivolební kampaň proti účasti dělnictva ve volbách do říšské rady, prvními volbami v Rakousku na základě všeobecného volebního práva, konanými 14.května 1907. Anarchistická protivolební agitace byla postavena na heslu, že socialismus se neuskuteční parlamentární cestou a že se dělníci mají k volební komedii – i když se jí zúčastňuje dělnická strana sociálně demokratická – postavit zády. Pro tyto potřeby se ustanovila Agitační skupina protivolební v Praze. Vedl jí anarchista Bohuslav Vrbenský, ale i členové redakce Komuny v čele s Karlem Vohryzkem. Komuna až do voleb vycházela třikrát do týdne.

Anarchisté docházeli na volební schůze, především sociálně demokratické, s cílem odradit potencionální voliče od účasti na volbách a zároveň osvětlovat anarchistické ideje. Vyzývali lidi, kteří přijmou anarchistické stanovisko k volbám, měli zasílat své prázdné hlasovací lístky na předsedu protivolební komise Bohuslava Vrbenského nebo redakcím anarchistických časopisů. V několika týdnech promlouvali anarchističtí agitátoři na více než 100 schůzích, ponejvíce v Praze, ale i na dalších místech téměř celých Čech. Kde anarchističtí nemohli vystoupit, zorganizovali anarchisté vlastní protivolební schůze.

Největší ohlas měla protivolební agitace tradičně v severních Čechách. Dne 28.dubna svolali například sociální demokraté volební schůzi v Lomu, jedné z bašt anarchistů. Přijeli na ní sociálně – demokratičtí vůdci Dr. Adler, Josef Němec a Ladislav Zápotocký, ale za anarchisty dorazil Bohuslav Vrbenský a Karel Vohryzek. Ze sociálně-demokratických řečníků se však ke slovu dostal jen Zápotocký. Po něm promluvili anarchisté Vrbenský a Vohryzek s strhli na svou stranu účastníky schůze. Hlavně tím, že obratně využili článků z práva lidu, které ostře nadávalo anarchistům za jejich protivolební agitaci. Jejich úspěch byl tak veliký, že oba zbylí sociálně demokratičtí řečníci se už ani neodhodlali mluvit.

Anarchistická agitace byla tak silná, že sociálně-demokratické Právo lidu se jí několikrát před volbami zabývalo a svolávalo na anarchisty hromy a blesky. Sociální demokraté z ní totiž měli skutečnou obavu, protože v ní šlo především o hlasy dělnictva a ty strana potřebovala.

V předvečer voleb dne 13.května 1907 uspořádali anarchisté v sále Orfea v Praze na Vinohradech velkou schůzi lidu, mělo se jí zúčastnit asi 1500 lidí. K shromáždění promlouvali anarchisté Ladislav Knotek, Karel Vohryzek i Čeněk Korber.

Volby vyhrála sociální demokracie. Ladislav Knotek to komentoval v časopise Komuna z anarchistických pozic: Lid se přesvědčí, že dělničtí poslanci nejsou k ničemu, jako není k ničemu i celý parlament.“ Anarchistický protivolební akce přispěla k nebývalé aktivizaci hnutí. Na cesty pro agitátory bylo ze zvláštního fondu užito kolem 200 korun nashromážděných ze sbírek. Protivolební agitační práce pomohla anarchistickému hnutí získat půdu nejen v Praze, ale podařilo se proniknout do nových krajů: Polabí, Poděbrady, Semily, Jičín, Nová Paka, Orlicko, Hradec Králové, Beroun, Nové Strašecí, Chrudim, kde byla založena dokonce nová anarchistická skupina a Kolína, kde byla taktéž založena nová anarchistická skupina. Oživila se činnost anarchistů v odříznutých, dříve tradičních místech činnosti anarchistů jako Náchod, Hronov, Červený Kostelec, Úpice, Police, Dvůr Králové nad Labem, Hořice či Plzeň.

Památce anarchistických mučedníků z Náchodska v roce 1894

V devadesátých letech devatenáctého století pod vlivem propagandy činu německého anarchisty Johana Mosta a v důsledku uhýbání sociální demokracie od její původní revoluční linie se na Náchodsku začalo rozvíjet anarchistické hnutí. Místní anarchisté hltali tajně pašovaná a rozšiřovaná čísla prvního česky psaného anarchistického časopisu Budoucnost, vydávaného v Chicagu v USA a také anarchistického časopisu Pomsta vydávaného českými anarchisty v emigraci v Anglii. Nastupující první generace anarchistů čelící brutální represi vládnoucího režimu, neúnosný sociální útlak a beznaděj, v nich začala živit nejen touhu po pomstě, ale také neskutečně silnou víru v příchod sociální revoluce, která smete nenáviděné sociální zřízení.

Po vzoru anarchistů z Chicaga, o čem se dočítali na stránkách časopisu Budoucnost a zřejmě dalších, se nechali inspirovat Lehr und Wehr Verein („Educational and Defense Society“), česky zvaný Vzdělávací a obranný spolek. Tato organizace začala vytvářet na území Chicaga ozbrojenou dělnickou milici formovanou do jednotek na obranu dělnických stávek a demonstrací, do které se přidalo také mnoho českých anarchistů.

Rakouský represivní aparát se proto rozhodl zasáhnout a rozbít rozvíjející se anarchistické hnutí. Rakouské úřady zažalovali skupinu sedmi anarchistů v Náchodě pro anarchistickou činnost. Státní zastupitelství v Hradci Králové podalo proti anarchistům 5.listopadu 1894 u okresního soudu v Hradci Králové.

Hlavním obžalovaným se stal anarchista Volf Jiří, tehdy pětadvacetiletý tkadlec, narozený 6.června 1868 v Drštěkryjích a příslušného do obce Branžec. V roce 1894 svobodného a zaměstnaného jako továrního dělníka v Náchodě.

Druhým obžalovaným anarchistou byl osmnáctiletý Karel Glaser, narozený 21.října 1876 ve Slaném a do Slaného příslušného. V roce 1894 svobodného a zaměstnaného jako přádníka v Náchodě.

Třetím obžalovaným byl dvaadvacetiletý Josef Čebelka, narozený 2.října 1872 v obci Horní Radechov a příslušného do obce Velké Poříče. V roce 1894 svobodného a zaměstnaného jako továrního textilního dělníka v Plhově. Byl to právě Josef Čebelka kdo tajnou anarchistickou skupinu zradil a učinil dne 17.června 1894 udání na Jiřího Volfa anonymním dopisem, adresovaným policejnímu revidentu Kulstrunkovi.

Čtvrtým stíhaným anarchistou byl sedmnáctiletý Ladislav Čulík, narozený 21.ledna 1877 v Rudolfovicích a do Nové Vsi příslušný. V roce 1894 svobodný a zaměstnaný jako tovární textilní dělník v Náchodě.

Pátým obviněným anarchistou se stal šestadvacetiletý Karel Sršeň, narozený 30.května 1868 v Dlouhé Třebové a příslušný do Lukavic. V roce 1894 svobodného a živícího se jako pokladač v Náchodě.

Šestým obžalovaným anarchistou byl třicetčtyřiletý Karel Doležal, narozený 25.září 1862 v Hořicích a taktéž příslušného. V roce 1894 ženatého a zaměstnaného jako továrního dělníka v Náchodě.

Poslední obviněnou byla dvacetčtyřiletá anarchistka Anna Doležalová, narozená dne 7.dubna 1872 v Nové Pace a příslušná v Hořicích. V roce 1894 byla provdaná a zaměstnaná jako tovární dělnice v Bělovsi.

Anarchista Jiří Volf byl obviněn v prvním bodě žaloby z toho, že 4. dubna 1894 položit v síni továrníka Isáka Mautnera v Náchodě primitivně zhotovenou bombu.

V druhém bodě žaloby byl Jiří Volf obviněn z rozšiřování sbírky revolučních písní „Bouře“ vydanou v roce 1891 v Ney Yorku českou anarchistickou skupinou Bezvládí. Tímto činem propagoval, aby se forma vlády násilně změnila a aby se státu způsobila nějaká vzpoura a občanská válka, čím se dopustil zločinu velezrady.

Třetím obviněním vzneseným proti Jiřímu Volfovi, mu bylo kladeno za vinu to, že Jiří Volf v roce 1893 založil v Náchodě tajnou anarchistickou společnost zvanou „Peklo“. Tímto činem se dopustil přečinu proti veřejnému pokoji a řádu z tzv. tajného spolčování.

Ve čtvrtém bodě žaloby byli obviněni Jiří Volf, tovární dělník Ferdinand Nechanický z Malého Poříčí a tovární textilní dělník Josef Čepelka z Náchoda z falšování mincí. Zfalšování mincí měli spáchat koncem května 1894. Jednalo se o jeden desetník, který měli dát hostinskému Janu Pozděnovi v Malém Poříčí.

V pátém bodě byl Jiří Volf obviněn z toho, že v měsíci březnu 1894, puškaři Josefu Bošovi v Náchodě odcizil revolver v ceně 3,25 zlatých. Tím se dopustil přestupku krádeže.

V šestém bodě byli Jiří Volf, Karel Glaser, Josef Čepelka, Ladislav Čulík a František Dočekal obviněni, že neoprávněně drželi a bez prokázané nutnosti k odvrácení hrozícího nebezpečí nosili zbraně, čím se dopustili přestupku.

Dne 4. dubna 1894 večer v 7 hodin byla pořádána slavnost a zastaveníčko ve vile továrníka Isáka Mautnera u příležitosti jeho 70 narozenin. Když se se pak shromáždění lidé před domem rozešli, vybuchla přesně v 20:30 v síni jeho domu. Mezitím se Mautner se svou rodinou přesunul do pokoje v prvním poschodí. Puma, která vybuchla v síni venku za dveřmi nikoho neporanila.

Zbytky této pumy a sice střepy ze skleněné láhve, dvacetjedna kusů železa, korková látka s hadrem a drátem, kusy železného drátu, kusy roztrhané červené látky s přischlým gypsem a kus doutnáku byly ihned četnickým závodčím Karlem Bláhou z Náchoda sebrány a zároveň s oznámením ze dne 5.dubna 1894 okresnímu soudu dodány. Podle prozkoumání soudních znalců byla puma sestrojena ze skleněné lahve asi 60 milimetrů široké s hrdlem asi 20 milimetrů širokým, jejíž výše obnášela 10-12 centimetrů, do které bylo dáno 250 gramů střelného prachu. Účinek výbuchu bomby byl takový, že tlakem vzduchu byla rozbita okna.

Jiří Volf byl předtím trestaný libereckým krajským soudem pro urážku rakouského císaře. Jiří Volf byl také autorem stanov tajného anarchistického spolku, který měl za účel boj proti kapitálu, tedy majetným třídám a domáhání se zlepšení dělnických poměrů pomocí zbraní. Spolek vybíral na členských příspěvcích 5 krejcarů týdně, jeho členové se cvičili ve střelbě a konali pravidelně schůze v pátek večer za tmi v lesích „Montací“, „Kostné hoře“ nebo u vojenského hřbitova. Celkem měl spolek dvanáct členů. Založen byl v roce 1893, když ještě Jiří Volf pracoval v Březové v Prusku a do Náchoda docházel.

K tajnému spolku „Peklo“ patřil také 18 letý přádník Glaser Karel, který měl prohlásit, že by se měla umístit puma do domu továrníka Dectera. Dále byl obviněn, že napsal na záchodě firmy Benedict Mautner et Warndorfer v Náchodě: „Ať žije anarchie, ať žije Ravachol“.

Není jisté jestli byl Josef Čepelka policejní agent nebo zrádce, který prodal své kamarády pro vypsanou odměnu 300 zlatých, jak sám při procesu uvedl. Pravděpodobnější je, že se propůjčil policii s cílem rozbít rodící se anarchistickou skupinu, která budila neklid náchodských úřadů a továrníků.

Všichni zmiňovaní anarchisté byli obviněni z toho, že se podíleli na činnosti tajného anarchistického spolku „Peklo“ a z nošení zbraní.

Jiří Volf při policejních výsleších nikoho neprozradil. V soudním protokolu je uveden výslech Jiřího Volfa v následujícím znění:

Byl jsem členem a zakladatelem spolku „Peklo“. Spolek ten měl za účel právo a spravedlnost dělníků se zbraní v ruce proti kapitálu. Členy toho spolku neznám a kdybych je znal, tak jména jejich nepovím, třebas za to dostal provaz, tím méně dnes je neprozradím, jelikož spolek ten jest již asi 8-10 neděl rozpuštěn ode mne samého a onu pumu jsem u Mautnerů já sám vlastní rukou položil a za dveře Mautnerova domu dal. Také jsem sám zhotovil. Je to moje nečest, že jsem tak dlouho zapíral, ale přiznávám se, protože by úřadování a vyslýchání mně nemělo konce. Když jsem získal asi pět členů, zhotovil jsem písemné stanovy, nadepsané „Peklo“ – boj proti kapitálu a připomínám, že v nich uvedeno bylo, že zlepšení dělnických poměrů musí se stát pomocí zbraní, že menší zbraň opatří si každý sám a že obdrží za příspěvky členské. K účeli opatření zbraně přispíval každý člen týdně 5 krejcary, ač k tomu nucen nebyl. Nedostatkem materiálním pojmul jsem zášť proti bohatým továrníkům, a umínil jsem si je spolu se stejně smýšlejícími především postrašit, aby s dělnictvem lidštěji zacházeli, je z práce pro malichernost a pro politické náhledy je hned nepropouštěli a práci lépe odměňovali. Získal jsme celkem 12 členů a ti byli vesměs tovární dělníci z Náchoda… Často jsem přemítal o stálé bídě dělníků, zejména továrních a velkém blahobytu továrníků a vůbec zaměstnavatelů. Z toho, že továrníci jedině z mozolů dělníků dobře žijí, pojal jsem proti nim zášť a nenávist a to již v době, když jsem seznal život tovární, což jest již asi 6 roků. To mně vedlo k tomu, že jsem se odhodlal dáti hněvu průchod nějakým skutkem. Asi tři neděle před oslavou sedmdesátých narozenin Isáka Mautnera, jež byly spojeny s hudbou a zpěvem a zpestřeny s průvodem a lampiony, pojal jsem myšlénku, tuto slavnost překazit, za to, že z dělnického lidu saje a sláva se mu dělá“.

Porota soudu v Hradci králové, zabývající se pokusem o atentát na továrníka Isáka Mautnera, zodpovídala celkem 19 otázek. Nakonec rozhodla o vině Jiřího Volfa v 5 případech, u Karla Glasera ve třech případech. Anarchista Jiří Volf byl odsouzen k 7 letům těžkého žaláře, zostřeného měsíčně postem a ročně jednou temnou komůrkou. Karel Glaser byl odsouzen k 21 dnům vězení a k 10 zlatým pokuty.

Věznitelé jim však připravili opravdové peklo, oba odsouzení anarchisté Jiří Volf i Karel Glaser ve vězení zemřeli. Jak u soudu doznával sám Jiří Volf nebylo cílem atentátu někomu ublížit, ale pouze postrašit továrníky, aby se k svým zaměstnancům chovali lidštěji. Pro své přesvědčení a odvahu, zaplatili svým životem a zařadili se do dlouhé řády anarchistických mučedníků, jejíž jména a činy měla být zapomenuta.

Ustanovující sjezd České federace všech odborů

Ustanovující sjezd České federace všech odborů (ČFVO) se dle plánu konal 27.listopadu 1904 v Lomu. Bylo na něm přítomno 32 delegátů z 23 organizací, a zástupci dvou časopisů Omladiny a matice Svobody. Dalších 8 organizací ze vzdálenějších míst v severovýchodních Čechách se přihlásilo písemně. Podle referátu otištěném v Omladině dne 1.prosince 1904 byly ustanovujícího sjezdu ČFVO zastoupeny následující organizace Bohosudov, Břežánky, Lom, Dubí, Dolní Jiřetín, Sokolov, Hostomice, Hajnice (Haindorf), Lísková (Haselbach), Chudeřín, Kopisty, Krásné Březno, Lipětín, Louka, Most, Mladá Boleslav, Osek u Duchcova, Praha, Růžodol, Sobotka, Třebušice, Záluží a Motyčín. Písemnou přihlášku poslaly organizace ze Dvora Králové nad Labem, Bíůlé Třemošné, Pardubic, Hronova, Náchoda, Velké Poříče, Police nad Metují a Červeného Kostelce. Podle odhadů tak zatím bez přihlášek vstoupilo do ČFVO kolem 1000 členů. Jako sídlo ČFVO byla navrhována Praha, Teplice, Most a Liberec, nakonec byl určen Lom. Na ustanovující schůzi byl přítomen také anarchista a redaktor Jan Opletal. Na sjezdu mu bylo navrženo, aby přesunul časopis Matici svobody z Brna do Liberce, kde by více pomohl rozvoji anarchistického hnutí, což Jan Opletal odmítl s odůvodněním, že má stále v tiskárně dluh 600 korun a musel by se zaplatit. A tak se rozhodlo, aby se s přeložením počkalo. Ve své závěrečné řeči pochválil ustanovující sjezd jako nejvýznamněší čin v dějinách českého anarchismu a manifestačně prohlásil provedení budoucí generální stávky za konečný cíl hnutí.

Hlavním řečníkem na ustanovujícím sjezdu byl přirozeně iniciátor Karel Vohryzek, který podal přehled o vývoji a současném stavu anarchistického hnutí. Časopis omladina byl přítomnými delegáty schválen jako publikační orgán ČFVO, ale přitom zůstal majetkem Severočeské hornické federace.

Ve volbách funkvinářů ČFVO byli zvoleni:

František Podolka (Lom) – starosta ČFVO

Josef Písařovič (Most) – obvodní důvěrník ČFVO

Stanislav Horský (Sokolov) – obvodní důvěrník ČFVO

Antonín Polívka (Lom) – obvodní důvěrník ČFVO

Antonín Rejha (Růžodol u Liberce) – obvodní důvěrník ČFVO

Karel Černý (Dubí u Teplic) – obvodní důvěrník ČFVO

Josefl Pacík (Most) – okresní důvěrník ČFVO

Josef Seidl (Praha) – okresní důvěrník ČFVO

Členský průkaz ČFVO

Konference anarchistů bezvěrců 12.srpna 1906 v Záluží

Anarchisté a bezvěrci z Mosteckého okresu svolali na 12.srpna 1906 konferenci bezvěrců do spolkového hostince „Mostecká pivnice“ v Záluží u Mostu na devátou hodinu ranní. Svolavatelem byl anarchista Vojtěch Šedivý. Důvody konference sdělují na stránkách svolavatelé následovně:

„Kamarádi bezvěrci okresu Mosteckého! Jak vám známo nebéře c. k. okresní hejtmanství na vědomí oznámení o vystoupení dítek našich, které nejsou ještě 7 roků staré. Chcete-li aby i o této věci jasno byli, jest povinností každého místa, aby konferenci onu obeslalo.“

Veřejná schůze anarchistů 29.července 1906 na Žižkově

Pražští anarchisté svolali na neděli dne 29.července 1906 veřejnou schůzi lidu s programem „Výluky a moderní způsoby dělnického boje“. Schůze se konala v hostinci „U Prokopa Velikého“ na Žižkově. Jak dosvědčuje Nová Omladina: „Vládní zástupce schůzi přítomný Nikl, úředník policejního komisařství žižkovského „tloukl po dobu schůze špačky“, náhle vyskočil, žádal nejprve předsedu, aby řečníka kamaráda Ladislava Knotka napomenul, pak si to ale rozmyslil a rozpustil schůzi. Přítomní ale bouřlivě protestovali proti nezákonnému, a úplně neodůvodněnému rozpuštění. Komisař Nikl se vytratil, aby se vrátil s tuctem policajtů pod velení policejního důstojníka a dal místnost vyklidit. Aby neodešli bez triumfu zmocnili se policajti as 15letého hocha, kterého pod silným kordonem stráže dopravili na strážnici.“

Ladislav Knotek (1884–1957)