UDÁNÍ JANA SÝKORY Z LIPĚTÍNA (1896)

Hodný kaplan udal soudruha Jana Sýkoru z Lipětína, Že prý nechtěl při pohřbu soudružky Janošové smeknout. Dne 20. dubna 1896 vyšetřoval věc četník u Sýkory v bytu, kdež sdělil Sýkorovi, že jej kněz udal. — „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme“ — fuj, styďte se fariseové.

„Odborné listy“, 14.5.1896

Amnestie Antonína Hofmeistera (1894)

Dále obdržel milost p. Antonín Hofmeister, posluchač účetní školy. Týž odsouzen byl dne 2. července 1894 výminečným soudem, tehdy porotní soud zastupujícím, pro zločin velezrády, uražení Veličenstva a jiné delikty politické do těžkého žaláře na dobu čtyř let.

Hofmeistr, nezkušený sice, ale řádný jinoch, napsal k popudu jistého Proška různé lístky s hesly, v nichž spatřována skutková povaha uvedených politických zločinů. Po té odevzdal lístky Proškovi, který je — rovnou cestou odnesl na policii.

Trest Hofmeister ihned nastoupil. Když dne 5. listopadu 1895 prohlášena byla amnestie politickým provinilcům, nenalézal se Hofmeister mezi těmi, jimž milost byla udělena. Vzhledem k tomu podal obhájce jeho pan dr. Klumpar žádost za milost, kteráž byla příznivě vyřízena.

Předevčírem dostavil se do pankrácké trestnice státní zástupce p. Merhaut a oznámil Hofmeistrovi, že obdržel milost. Vězeň byl neprodleně na svobodu propuštěn. Hofmeister odbyl si z trestu přisouzeného 18 a půl měsíce, což vzhledem ku samovazbě, jíž se podrobil, činí více než polovici trestu. V době té věnoval se pilnému studiu a vrací se čilý a zdravý ku svým rodičům, zaujímajicím vynikající postaveni v jistém městě na venkově.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

Amnestie pro anarchisty Josefa Andrejse a Antonína Lehečky (1896)

Před porotním soudem v Mladé Boleslavi konalo se v měsíci srpnu 1894 líčení proti Josefu Andrejsovi, 34letému ženatému tesařskému pomocníku z Jaroměře a Antonínu Lehečkovi, 22letému obuvnickému pomocníku z Bělčic u Blatné, pro zločiny velezrády, uraženi Veličenstva, uražení člena císařského domu, rušení veřejného pokoje, zločin nedokonaného svádění ku vraždě atd. atd.

Deliktů těchto dopustiti se měli dle žaloby rozšiřováním letáků a anarchistických listů z Ameriky. Oba obžalováni uznáni byli vinnými a odsouzeni: Andrejs do těžkého žaláře na 8 roků a Leheček na 6 roků.

Odsouzeni odpykávali si trest v pankrácké trestnici, odkudž byli včerejšího dne na svobodu propuštěni. Zbytek trestu byl jim na základě známého výnosu amnestačního prominut.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

Zpráva o návratu Aloise Habera z Francie a zamítnutí amnestie (1896)

 Neobdržel milost. Minulé neděle zatčen byl v Praze Alois Haber, loni pro zločin uražení Veličenstva do žaláře na osm měsíců odsouzený. Haber uprchl tehdy z Prahy a zdržoval se v poslední době v Paříži, kde dověděl se, že politickým vězňům v Praze udělena byla amnestie. V domnění, že milost i jemu udělena bude, vrátil se do Prahy, kde byl však policii zatčen a k trestnímu soudu dopraven. Haber podal žádost o milost, dovolávaje se amnestačního výnosu, žádost ta nebyla však příznivě vyřízena. Dnes dopoledne oznámeno bylo Haberovi, že milost mu udělena nebyla a že tudíž musí trest osmiměsíčního žaláře odpykati.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

ZPRÁVA O ALOISI HABEROVI ŽE NENASTOUPIL TREST A UTEKL DO ZAHRANIČÍ (1895)

Nenastoupil trest. Pan Alois Haber z Prahy odsouzen byl výminečným soudem pro urážku členů císařského domu, spáchanou črtou literární na 8 měsíců do těžkého žaláře. Rozsudek byl nejvyšším kasačním soudem dne 31. května 1895 potvrzen a před týdnem měl pan Haber nastoupiti trest v radnici novoměstské, avšak neučinil tak — jak přátelům oznámil — nýbrž na neurčitou dobu za hranice presídlil. Nenadálým odchodem svého živitele octla se rodina p. Haberova v nemilé situaci, neboť postrádá nejnutnějších prostředků existenčních.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 21.8.1895

Alois Haber, Václav Miňovský a Karel Procházka před soudem za zpívání zakázaných písní (1895)

Již v září, a to zrovna v prvý den, kdy přestala působnost tzv. výminečných soudů, měli se ze zločinu rušení veřejného pokoje — dle § 66 a) — zodpovídati tři obžalovaní: Alois Haber, 25letý ženatý rukavičkářský pomocník bez vyznání, Václav Miňovský, 32letý ovdovělý holič a Karel Procházka, 35letý svobodný rytec, vesměs z Kr. Vinohradů.

Obsah žalobního spisu tuto uváděti rozhodně nelze a konstatovati dlužno toliko, že se ve smyslu žalobních vývodů dne 29. května 1894 dopustili trestního činu popěvováním závadných písní v sadech vinohradského divadla. Avšak v záři ku projednáni líčení nedošlo, poněvadž nebyl přítomen obhájce pan dr. Klumpar, jenž z venkova oznámil soudu telegraficky, že se pro vzniklé překážky do Prahy naprosto dostaviti nemůže.

Na to bylo ustanoveno líčení opět před výminečným senátem na 21. listopad 1894. Než i tentokráte ohradil se proti tomu pan dr. Klumpar, žádaje na soudu, aby jakožto instance nepříslušná odkázal věc před soud porotní. Čtyřčlenný senát za předsednictví z. r. pana Weisse skutečně návrhu obhájcově vyhověl a tak dostala se věc konečně včera před porotu.

Předsedou senátu byl opět p. rada Weiss s volanty pp. r. drem. Hennerem a adj. Fliedrem, veřejnou žalobu zastupoval nám. pan Výšin a obhájcem zase advokát pan dr. Klumpar. Přelíčeni prohlášeno bylo za tajné. Svědek Václav Růžička, strážník, potvrdil děj žalobní, obhájce však žádal výmluvnými ústy soudce z lidu, aby žalované neuznali vinnými zločinem, na kterýž vyměřen jest žalář tak těžký a domnívaji-li se, že jednal někdo z obviněných protizákonně, aby spíše přisvědčili k otázkám eventuelním, jež zněly na přečin dle § 305. tr. z. Porotcové ve smyslu řeči obhájcovy zamítli valnou většinou hlasů všecky tři otázky hlavní, přisvědčili však u Habera a Miňovského devíti hlasy k otázkám eventuálním a u Procházky 11 hlasy i eventuální otázku zodpověděli záporně. Na základě výroku toho uznáni byli Haber a Miňovský vinnými z pouhých přečinu a odsouzeni Haber do prostého vězení na čtyři neděle, Miňovský pak na tři týdny a Procházka žaloby úplně sproštěn.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 19.2.1895

Alois Haber před soudem za projev na schůzi Dělnické besedy na Smíchově (1895)

Pan Alois Haber, 25letý rukavičkářský pomocník a v poslední době vydavatel žižkovského týdenníku „Volný duch“, měl včera po pětidenní přestávce opět přelíčení. Jak jsme na těchto místech dne 17. ledna 1895 referovali, odsouzen byl den před tím pro zločin urážky člena císařského domu k těžkému žaláři na 8 měsíců, včera 21. ledna 1895 pak objevil se před čtyř členným senátem, aby se zodpovídal z přečinu proti veřejným opatřením a řádům dle § 303. tr. z.

Při schůzi Dělnické besedy na Smíchově, přednášel totiž dne 17. července 1894 ve přítomnosti asi 70 osob dělník František Stach o vzdělanosti a mravnosti lidstva. Řečník tvrdil mezi jiným, že prý je mnohdy obtížno uzavříti sňatek, poněvadž prý to může míti v zapěti příšernou změnu životních poměrů. Na to povstal Haber a dokládal, že vývoj vzdělanosti lidské má patero stupňů a jedním z hlavních, že prý je — lidožroutství.

Žaloba podána byla na oba řečníky, ale Stach se k líčeni nedostavil. I bylo řízení provedeno s Habrem samotným. Soud za předsednictví p. rady ryt. Patery neuznal však žalovaného vinným, nýbrž sprostil jej obžaloby. Líčení toto bylo posledním, kterému pan rada ryt. Patera předsedal. Ode dneška přidělen jest soudce tento trestu mu senátu vrchního soudu.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 22.1.1895

Odsouzení anarchisty Aloise Habera na 8 měsíců žaláře (1895)

Před soudem čtyřčlenným. Dne 13. listopadu 1894 vykonána byla z rozkazu policejního ředitelství domovní prohlídka bytu vršovického zlatníka Františka Toužila, známého veřejnosti z loňského procesu tzv. „Omladiny“. Při výše zmíněná příležitosti byla mezi jiným zabavena na Toužilově stolku obálka opatřená adresou : „Slavná redakce časopisu „Volných Listů“ ve Vídni“. V přítomnosti Toužilové byla obálka otevřena a nalezeny v ní dva proužky papíru, jež husté byly popsány. V záhlaví pak byl nadpis: „Syn své matky. Kresba A. Habera“.

Poněvadž obsahoval článek různé ostré narážky, shledán obsah jeho závadným a pátráno po jeho autorovi. Byl jim 25letý rukavičkářský ponocník Alois Haber, o kterém rovněž na těchto místech již častěji zmínka se stala. Naposledy dne 20. listopadu 1894, když se soudruhy svými Procházkou a Miňovským stál před výnimečným soudem, obžalován ze zločinu rušení veřejného pokoje a senát prohlásil se tehda býti nepříslušným, odkázav záležitost k rozhodnutí porotního soudu.

Haber zatčen byl před vánocemi a zavedeno a ním k vůli rukopisu v Toužilové domácnosti zabavenému, vyšetřování pro zločin urážky členů, císařského domu.

Včera 16.ledna 1895 dospěla věc k líčení, jež konalo se za předsednictví rady zem. soudu p. dra. Hennera. Veřejným žalobcem byl nám. st zást. p. Výšin a obhájcem p. dr. Ladislav Klumpar.

Žalovaný přiznával se, že článek psal a uváděl, že je to pouze nedokončená črta zamýšlené povídky. Na začátku listopadu odevzdal prý rukopis Toužilovi se žádostí, aby na obálku připojil pětikrejcarovou známku a poslal věc na adresu „Volných listů“ vídeňských. Toužil však list odeslati zapomněl a tak dostal se manuskript žalovaného do rukou policie. Toužil ovšem neznal obsah listu a nebyl by se ho také dověděl, kdyby komise psaní nebyla otevřela. Nicméně spatřovala žaloba v odevzdání rukopisu akt zdělovací, o němž mluví zákon v paragrafu 63. tr. zákona.

Obhájce pan dr. Klumpar namítal na začátku líčení nepříslušnost soudu, uváděje, že záležitost ta patří spíše před tribunál porotní, jelikož se týká deliktu, jenž tiskem měl býti spáchán. Soud však námitce této nevyhověl. Po provedeném řízení uznán byl žalovaný vinným ve smyslu žaloby a odsouzen do těžkého žaláře v době osmi měsíců, zostřeného samovazbou každých 30 dní.

Soudem uznáno však, že nebyl zločin dokonán, nýbrž že spáchán pouhý pokus trestního skutku dle § 64. Mluví paragraf tento o zdělení závadného spisu osoba jiné, čili předpokládá se, té tato osoba třetí obsah listiny se dozví. V tom, že odevzdal Haber zalepenou obálku Toužilovi, nelze shledávati zdělovací akt, protože Toužil nebyl oprávněn psaní rozbaliti a přečísli si je. Žalovaný zanášel se úmyslem, aby a obsahem článku seznámena byla redakce vídeňského časopisu a úmysl tento zmařen byl tím, že Toužil na odeslání dopisu zapomněl.

Ku přelíčení, jež konalo se tajné, dostavila se také manželka obžalovaného a nemluvnětem na rukou. Když vyslechla rozsudek dala se do hořkého, bolestného pláče. Pan dr. Klumpar ohlásil, že proti rozsudku podá stížnost zmateční. 

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1895

Zpráva o zatčení Viléma Körbera

Bývalý vůdce sociálně demokratických dělníků a známý řečník z četných dělnických schůzi p. Vilém Körber uchýlil se před třemi roky do soukromí a živil se dosti nuzně prací, již mu většinou opatřovali dělníci. Loni dne 14. listopadu 1894 odstěhoval se z Prahy do Jaroměře, kdež chtěl vydávati dělnický časopis. S toho sešlo, poněvadž všecky tiskárny, jež žádal za tisknutí časopisu, kladly podmínku, že nesmí býti žádné číslo zabaveno.

V pondělí přibyl p. Vilém Körber opětně do Prahy a ubytoval se u svého přítele na hořejším Novém městě. V úterý byla v bytu jeho vykonaná policejní prohlídka na žádost krajského soudu v Hradci Králové; p. Körber byl zatčen, odveden na komisařství, podroben dlouhému výslechu a dodán včera dopoledne do vazby zemskému trestnímu soudu, odkudž bude odvezen do vazby krajskému soudu v Hradci Králové. Také v bytu jeho v Jaroměři byla vykonána soudní prohlídka, při níž byly zabaveny některé listiny, z nichž prý vysvítá, že byl členem nějakého anarchistického sdružení.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1895

Vilém Körber

Zpráva ze soudu s anarchisty Aloisem Haberem, Václavem Miňovským a Karlem Procházkou z 19.11.1894

 Pozoruhodné, po stránce právnické nemálo zajímavé, protože samo v sobě zásadní rozhodnutí pronesl včera čtyřčlenný soud, jakých pravidel šetříti dlužno při souzení případů, jež loňským nařízením veškerého ministeria vyňaty byly z pravomoci lidového soudnictví a přikázány soudům sborovým. Právě v poslední den platnosti tohoto ministeriálního nařízení, dne 12. září 1894, konati se mělo totiž před výminěčným soudem pražským za předsednictví pana z. r. Weisse líčení s třemi obžalovanými pro zločin rušení veřejného pokoje (§ 65 a) trestního zákona.

Obviněni byli: Alois Haber, 25letý, svobodný rukavičkářský pomocník bez vyznání, Václav Miňovský, 32letý ovdovělý holič a Karel Procházka, 35letý svobodný rytec, vesměs z Vinohradů. Skutku, kterýž přičítal jim za vinu obžalovací spis, dopustili se dne 29. května 1894 ve vinohradském sadu blíže letního divadla prozpěvováním závadných písní. Ostatních, třeba sebe skrovnějších podrobností nelze nám dnes ze žaloby vůbec uváděti, protože až posud nebyla ctěna. Než o obsah žalobního spisu se v případě tomto na předním místě ani tak nejedná, jako spíše o věc jinou, a ač formální, přece jen významnou a za dnešních poměru velmi důležitou.

Líčení toto bylo v září k žádosti obžalovaných odročeno, poněvadž nebyl mu přítomen obhájce pan dr. Ladislav Klumpar, jenž meškal právě mimo Prahu a telegraficky oznámil, že se pro nepředvídané překážky dostaviti nemůže. Soud shledal v tom důvod odročovací a tak ku líčení samému ani nedošlo.

Dne 16. října 1894, tedy až dávno po zrušení výminečných soudů a po oživené platnosti porotního řízení, konati se mělo líčení toto poznovu, ale bylo ještě před početím usnesení poradní komory znovu odročeno, protože jeden z obviněných — pan Haber — neobdržel k němu soudní obsílky.

A tak konečně ustanoven byl včerejšek 19. listopadu 1894 ku projednání trestní záležitosti této, jež ve smyslu posavadních interpretací zákona z 23. května 1873 č. 120 (o suspendování porot) přikázána znova výminečnému senátu. Členové jeho byli pp. z. r. Weiss opětně předsedou a volanty z. radové dr. Henner a Maroušek a adj. Sander. Žalobu zastupoval nám. pan Výšin a obhájcem žalovaných byl p. dr. Ladislav Klumpar.

Jakmile hned na počátku prohlásil předseda, že se v líčení proti žalovaným pokračuje, povstal dr. Klumpar a uvedl toto: O trestní věci této nařízeno bylo první líčení dne 12. září. Obviněnému Habrovi byl však žalobní spis doručen dne 27. srpna. A nabyla tedy žaloba ta právní moci dne 4. září, v kterýž den však již o ní bylo ustanoveno hlavní přelíčeni na 12. září. Ač na to hlavní váhy klásti nelze, jest přece jen okolnost tato dosti charakteristickou, poněvadž — sit venia verbo — i jiné ještě nehody případ dnešní postihly.

V první řadě má zde význam ustanovení § 4. zákona o zrušení porot, dle kteréhož jen ona přelíčení před soudem výminečným skončiti dlužno, která v onen den počala, kdy suspensace porot zrušena byla. Trestní věc tato, poněvadž výminečné soudy v platnosti více nejsou, měla býti odkázána porotě. Kromě toho dlužno uvážiti — a dá to kladu hlavní váhu — že obsílka ku hlavnímu líčení ze dne 12. září byla dle úředních výkazů doručena dvěma žalovaným šestého, třetímu pak osmého září. Dle §221 tr. ř. obnáší lhůta, žalovanému pro přípravu ku hlavnímu přelíčení dána, nejméně tři dny v případech, jež přikázány jsou kompetenci soudů sborových a osm dní pro trestní záležitosti porotě přikázané. Toto ustanovení § 221. tr. ř. nebylo nijak derogováno výminečným zákonem o zrušeni lidových soudů, ani uvozovacím zákonem ku trestnímu řádu, neboť tyto zákony zrušují pouze XIX. kapitolu výše cit. zákona, kdež jedná se o porotách a stanoví pro přelíčení a pro opravní prostředky vyminečných soudů platnost kapitoly XVIII., to jest normy dané v příčině trestních učiní před čtyřčlennými senáty. A tu nemožno přehlédnouti, že § 221. obsažen jest v kapitole XVII., pojednávající o přípravách ku hlavnímu líčení, jichž i při platnosti výminečných soudů šetřiti nutno. Žalovaným doručena byla pozdě soudní obsílka i nemohli obhájce svého, jenž mimo Prahu meškal, vyrozuměti v čas o ustanovení líčení. I žádali obžalovaní zcela správně za odročení prvně ustanového líčení, které, kdyby se i vzhledem na 12. září považovalo za zahájené, jeví se z uvedených důvodů zmatečným a které tudíž, poněvadž výminečných soudů více není, patří výhradně před porotu. Předseda konstatoval na to z protokolu, sepsaného o líčení z 12. září, že tehda nikdo z obžalovaných pozdní doručení soudní obsílky nenamítal, že však všichni žádali za odročení přelíčení, poněvadž se obhájce jich dostaviti nemohl a oni tudíž ve svém obhajování zkrácenými se cítili. Obhájce p. dr. Klumpar podotýká znovu, že právě 24 hodin před hlavním líčením o tomto se telegraficky dověděl a to zcela povšechnou, povrchní zprávou, ze kteréž ani nepoznal, o které z jeho klientů vlastně se jedná. Právě okolnost, že obžalovaní pozdě obsílku obdrželi, zavinila, že ani jim času nezbylo za nepřítomného obhájce, jenž o přelíčení dříve nevěděl, jiného si zříditi. Veřejný žalobce němu ustanovení §§ 3. a 4. každé líčení, jež před výminečným soudem začalo, má i před tímto forem býti ukončeno. Žádá toho unita trestního řízení. Okolnost, že líčení bylo na určitý den položeno v době, kdy žaloba právní moci nenabyla, nazývá řečník aktem interním a ukazuje k tomu, že žalob: zajisté už v právní moc vešla, když se přelíčení konalo. Pravda, že mluví § 221 tr. ř. o osmidenní lhůtě žalovanému ku přípravě pro trestní líčeni skytané, avšak dle jeho mínění platí lhůta jen tříddenní, poněvadž zasedal senát z učených soudců se skládající. Pan dr. Klumpar uvádí poznovu, že neexistuje žádného určitého, přesného a výslovného ustanovení, dle kteréhož by § 221 tr. ř. byl v t. zv. řízení výminečném zrušen. V zákoně o suspendování porot uvádí odvolává se k výslov zákonu z r. 1873, dle kapitoly tr. ř,, jednající o přelíčení samém a opravných prostředcích proti rozsudku takto vydanému když nastupuje soud výminečný a nemluví se tam, že by zároveň byla suspendována všeobecná ustanovení cit. žák. od I. až do XVII. jeho kapitoly. Mimo to mluví § 221. tr. ř. o dvou druzích deliktů: o těch, pro něž kompetentním jest čtyřčlenný senát a o oněch, jež přikázány jsou za obyčejných poměrů porotním soudům. Ale nerozlišuje, měla-li by se ta která trestní věc před jedno nebo druhé forum skutečně dostati…

Obhájce na důkaz úplně správ něho náhledu svého ukazuje k analogii případů, rozhodnutých již nálezy nejvyššího soudního dvora, dle kterých přiznává se žalovanému právo osmidenní lhůty i tam, kde se jedná o pouhý přestupek, jenž z pouhé konnexity (souvislosti se zločinem) před porotu se dostal. Veřejný žalobce setrvává na tom, že má v tomto případě žalovaný pouze lhůta třídenní. Při líčeni porotním má žalovaný právo vyžádati si pře- dem seznam porotců a členů soudního tribunálu Podle náhledu páně obhájcova měl by tedy snad obžalovaný v případech výminečného soudnictví žádati za seznam jmen soudců. Proti tomu namítá pan dr. Klumpar, že se oba tyto případy nedají stotožnovati,poněvadž právě o žádosti za vydáni seznamu porotců a jmen soudcovských mluví se v XIX. kapitole trestního řádu, jež zákony výminečnými je zrušena.

Na to začala soudní porada, jež nade vše očekávání trvala bezmála celou hodinu. Po této době prohlásil pan předseda r. Weiss toto zajímavé soudní rozhodnutí: Ve smyslu § 261 tr. ř. prohlašuje se býti výminečný soud v této trestní věci úplně nepříslušným a proto se tato věc trestní odkazuje rozhodnutí příslušného soudu porotního. Vychází ze spisů, že obsílka ku přelíčení dne 12. záři konanému byla žalovaným doručena 6., po případě 8. září i neuplynula tedy dnem 12. září lhůta v § 221. tr. ř., žalovanému ku vlastní přípravě poskytnutá, totiž doba osmi dnů. Přihliží-li se ke č. 7. úvoz. zákona trestního řádu a k §§ 3. a 4. žák. ze dne 23. května 1873, sluší tvrditi se vší určitosti, že ustanovení §221. trestního řádu ohledně osmidenní lhůty k přípravě obžalovanému poskytnuté také v těch při pádech soudu šetřiti dlužno, kteréž sedostaly následkem suspense porot před soud výminečný. Položením líčení na dobu předčasnou udal se zmatek, jenž obžalovaným jest značně na úkor, protože nepřišli před soud příslušný. Další rozhodováni o ostatních důvodech nepříslušnosti z těchto přičiň odpadá.

Rozhodl tedy soud úplně po právnických náhledech dra Klumpara. Veřejný žalobce ohlásil proti rozhodnutí zmateční stížnost a žádal za postoupení veškerých soudních spisů státnímu zastupitelství. Dr. Klumpar vyhradil si za příčinou provedení svého vyjádření na stížnost návladnictva přepis soudního rozhodnutí. Není pochybnosti, že důležitost jeho oceněna bude nejširšími kruhy odbornými, neboť — jak už napověděno — týká se rozhodnutí to především otázky až doposud citlivé i sporné a jakmile bude potvrzeno, bude i pro všecky další doby principiálním.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 20.11.1894