ZPRÁVA O AMNESTII ANARCHISTŮ (1896)

Anarchistický časopis „Proletář“ vycházející v Liberci informoval ve svém úvodním čísle, že 15. ledna 1896 obdrželi amnestii: „Politický vězeň soudruh Bedřich Štastný, který byl královéhradeckou porotou odsouzen pro píseň „Rudý prapor“ na dobu tři a půl roku do těžkého žaláře. Trest odbýval „Na Borech“ u Plzně, pak soudruzi Antonín Lehečka a Josef Andrejs, tito byli dbe 13. srpna 1894 odsouzeni porotou mladoboleslavskou pro různé delikty, jako velezrádu, urážky císaře a podobně, první na 6 roků a druhý na 8 roků do těžkého žaláře. Trest si odbývali v Kartouzích.“

Přípravy na 1.máj 1890 na Liberecku

Pražská policie v září 1889 úředně c. k. ministerstva vnitra, že zejména v Severních Čechách jsou ještě četní přívrženci socialismu, kteří připravují stávku na 1. května 1890. Brzy na to hlásila policejní stanice v Hrádku nad Nisou c. k okresnímu hejtmanství v Liberci:

„V poslední době asi před osmi dny byly zde i v okolí rozšiřovány mezi dělnictvem letáky s nadpisem „Osmihodinový pracovní den“ (Der achtstundiger Arbeitstag), též v noci byly rozhozeny po náměstí, aniž mohli byt pachatelé zjištěni. Dne18 tohoto měsíce byl při prohlídce objeven jeden takový leták v bytě cihlářského dělníka Františka Šemberga v Hrádku. Šemberg, který neumí německy číst, dostal leták od továrního dělníka Antonína Pacáka, bydlícího v témže domě, který podle vypovědí dostal leták od ševce Adamičky z Donína. Proto se vydal — píše dále policejní agent — „v doprovodu velitele posádky k Adamíčkovi, v jehož bytě jsme nalezli 30 exemplářů letáků volně ležících. Adamička tvrdil, že mu je přinesl nějaký neznámý člověk do bytu. Doznal dále, že 5 exemplářů rozdal svým známým. Podal jsem okresnímu soudu v Chrastavě oznámení pro nedovolené rozšiřování a zabavené tiskoviny jsem jim předal.“ (Archiv Výstavy dějin revolučních bojů.)

Všechny zjištěné osoby čekalo v tomto i v jiných případech zcela jistě soudní řízení a několik neděl ztráta svobody. Přes všechnu horečnou činnost se však nepodařilo policii zneškodnit agitaci k 1. máji. Ostatně stála bezmocná před nekonečnou řadou nebojácných agitátorů, neboť když jednoho z nich usvědčila, deset nových se chopilo jeho úkolu. Pod ohlasem agitace k l. máji se začala hýbat i venkovská města. Na nárožích domů vylepovali „neznámí pachatelé“ plakáty, vyzývající k oslavě 1 máje. Agitace k 1. máji 1890 se od té doby stupňovala nejen s pomocí letáků a dělnického tisku ale i svoláváním četných veřejných schůzí proletariátu. Od konce listopadu 1889 a zvláště pak od února 1890 svolávali předáci na Liberecku veřejné schůze nejen ve všech větších průmyslových městech, ale i v mnohých venkovských obcích.

S pokračující organizací dělnictva stoupal i strach vládnoucích tříd. Panika zachvátila všechny vykořisťovatelské a příživnické vrstvy tehdejší společnosti. Na okresním hejtmanství se kupily žádosti továrníků, bohatých soukromníků, vysokého kléru i pánů radních o policejní ochranu v obávaný den 1.května.

Dělnické časopisy od začátku dubna přinášely celé sloupce s vyjmenovanými závody, kde se všichni dělníci rozhodli slavit 1.máj jako dělnický svátek. Tak i liberecký „Freigeist“ již 10. dubna otiskl dlouhý seznam závodů, jejichž osazenstvo oslaví 1. máj demonstrací.

zdroj: Václav Brož, časopis „Vpřed“ ze dne 25. dubna 1975

upomínková brož k 1.máji 1890

Václav Brož: Dělnické hnutí na Liberecku před 1.května 1890

Dělnické hnutí se však v předcházejících několika letech dostalo ostrými persekučními zásahy c.k. policejního aparátu do velmi svízelné situace. Došlo k zastavení všech tří německých libereckých socialistických časopisů…

Zostřená persekuce vedoucích libereckých dělnických předáků, kteří byli v letech 1881 – 1888 vesměs pozatýkáni a po dlouhé měsíce žalářováni, postihla také většinu vzdělávacích a čtenářských spolků v Liberci a jejich funkcionáře i mnohé prosté členy, nejen české, ale i německé národnosti. Z českých spolků, sdružujících proletáře, byla například v letech 1883 až 1885 úředně rozpuštěna „Dělnická jednota“ a „Bratrstvo českoslovanských dělníků“ v Liberci. Z ostatních spolků byla strpěna další činnost pouze několika podpůrným a hrstce odborových spolků.

V těchto spolcích, z milosti úřadů pardonovaných, se mohl dále scházet průmyslový proletariát obou národností, který představoval jádro bývalého socialistického hnutí na Liberecku. V několika vesnických čtenářských a vzdělávacích spolcích v okolí se sdružovali hlavně tkalci, kteří byli mezi továrním dělnictvem nejhůře placeni a nejúporněji se tedy snažili o zlepšení svého hospodářského postavení.

Proto když se v pražských a vídeňských dělnických časopisech v srpnu 1889 dočetli první zprávy o usnesení pařížského kongresu o 1.máji, přijali to s nepředstavitelným nadšením všichni proletáři na českém severu od tzv „umírněných“ přes radikály až po „nezávislé“ (anarchisty).

zdroj: Václav Brož, časopis „Vpřed“ z 25. dubna 1975

Vojtěch Hampl (1872 – 1944), účastník a organizátor 1.máje 1890 v Liberci. V roce 1944 popraven nacisty za účast na antifašistickém odboji.

Václav Brož: Velkolepý 1. květen 1890 na Liberecku

Tím větší překvapení čekalo Liberec ve čtvrtek 1. května 1890 ráno. Byl to den v plné kráse a velebnosti. Od časných hodin se ulice hemžily dělnictvem svátečně oděným, zatím co ve všech továrnách s výjimkou jediné bylo prázdno. Rovněž ztichl všechen ruch na stavbách, v závodech cihlářských, v živnostech a obchodech. Ano i v polích a lukách daleko široko rozhostil se velebný klid. Nikde nebylo k spatření pracující dělníky. Také obchody s lihovinami byly zavřeny a trhovců se objevila ve městě jen nepatrná hrstka. Však hospodyně byly z předešlého dne zásobeny mlékem a ostatními potravinami. Byl to, jak citovaný deník pokorně doznává, opravdový svátek pro dělnictvo a velkou část občanstva. Pouze úřadům, které měly za úkol se starat o pořádek, bylo z toho obrovského lidského mraveniště horko.

Dopoledne se manifestanti shromáždili v sále tělocvičny, „kde byla
hlava na hlavě, asi tisíc osob“. A kteří se už dovnitř nevešli, zaplavili
okolí budovy, v níž promluvil k shromážděným sociálně demokratický redaktor Josef Schiller. České dělnictvo konalo kromě toho samostatnou schůzi v hostinci „U velryby“ (v nynější Studničné ulici, poblíž krajského soudu).

Odpoledním programem 1. máje 1890 byl výlet do přírody. Na prostranství v Sedmidomkách se konal od 3 hodin koncert. Účast dělníků, žen a dětí odhadl německý měšťácký tisk nejméně na 10.000 osob, podle údajů pamětníků však manifestovalo v Liberci na 40.000 účastníků. Ke 4. hodině odpolední se dostavily do Liberce silné průvody socialistů z Hrádku n. N., Chrastavy, Vratislavic n. N., Vesce, Doubí a Harcova. Pořadatelé byli vesměs označení rudými stuhami. Kromě toho se 1. máje konalo v Liberci několik schůzí odborových organisací obuvníků, truhlářů, zámečníků atd., rovněž
velmi četně navštívených, v nichž byly schváleny resoluce, dožadující
se osmihodinové doby pracovní ve smyslu usnesení pařížského sjezdu,
a byly tu rozdávány brožury socialistického obsahu. Referáty libereckého tisku v závěru dodávají, že „okolní lesy u Stadtwaldchen poskytly vhodný úkryt četě dragounů a hloučkům patrolující žandarmerie“.

V Hodkovicích byl rovněž klid práce, jen v ojedinělých menších provozovnách se pracovalo. Veřejný projev se konal v hostinci „U bílého beránka“. Místní stanice byla zesílena deseti četníky. Zato do Frýdlantu bylo vysláno půl setniny c. k. polních myslivců a spousta četníků. Část vojska byla odtud vyslána do Jindřichovic pod Smrkem a osm četníků do Mníšku. V Chrastavě se konal dopoledne projev „Na střelnici“ a promluvil na něm soc. dem. předák František Roscher. Ve Vratislavicích bylo nacpáno vojsko a četnictvo nejen do továrních budov firmy barona Ginzkey, ale i do škol a do všech veřejných budov. V Hrádku nad Nisou se účastnilo odpolední manifestace 1.200 osob. Zděšení v měšťáckých kruzích vyvolala zpráva, že pod hromadou uhlí se nacházejí dynamitové patrony. Při podrobném ohledání místu se však zjistilo, že z hromady uhlí vyčnívala pouze jakási pohozená tyčinka z uhlíkové lampy.

V Tanvaldě stály rovněž všechny továrny. Do města byly vyslány pohotovostní oddíly. Druhý den, když dělnictvo zase nastoupilo práci,
bylo vojsko staženo, ale 5. května vyslána sem znovu z Jablonce n. N. setnina 1. mysliveckého praporu, neboť u Mautnerů vypukla stávka a dělnictvo se důrazně domáhalo zvýšení mezd.

V údolí Kamenice a Děsné byl zastaven provoz ve všech továrnách i ve většině brusíren a dělnictvo se účastnilo májové manifestace na vrcholu Špičáku nad Tanvaldem. Pouze v Sekách u Semil se pracovalo v tkalcovně, v přádelně i tiskárně jako v jiný všední den. Dozor tu osobně vykonával uniformovaný okresní hejtman v doprovodu četníků.

V České Lípě a Mimoni byl klid. V Boru socialisté poděsili kteréhos továrníka, když mu poslali v jedné krabičce kumpačku olověných
pěšáků a v druhé švadronu dragounů. Starosta města a někteří fabrikanti v Boru a ve Varnsdorfu obdrželi prý výhružné dopisy, jak zaznamenal německý tisk. Ve Varnsdorfu dělnické organisace vyzvaly předem občanstvo k zachování pořádku a osazenstvu továren zaručily, že kdo nebude 1. máje pracovat, neutrpí újmy. Přesto bylo do města vysláno 150 vojáků, 8 četníků a dokonce i hasiči měli po 24 hodiny pohotovost. V den svátku práce vyrukovaly do ulic tisícové zástupy dělníků, k nimž promluvil Frantošek Roscher.

Ve Cvikově se dopoledne pracovalo, odpoledne byl zastaven provoz v tkalcovně firmy I. Wanke a dělníci táhli k Riegertově továrně, kde svým druhům rovněž pomohli vynutit klid práce. Po mohutném průvodu byl pořádán tábor lidu. Několik dělníků bylo zatčeno a večer již v 8 hodin byly hostince policejně uzavřeny. Když druhý den nastoupili dělníci do práce, prohlásili urážení fabrikanti, že se pro „svévolné opuštění práce začne ve všech zdejších továrnách pracovat až od pondělí 5. května.“

V Jablonci n. N. všechny továrny 1. května stály, pracovalo se jen
v exportních domech. Město se hemžilo c. k. polními myslivci, jejichž
hlídky byly rozestaveny na 20 kroků od sebe. Trutnov byl obsazen
praporem 98. pěšího pluku a dělnictvo všech továren bylo donuceno
nastoupit práci.

Také občanstvo na Turnovsku mělo nejčernější představy o socialistech, když se blížil 1. květen 1890. Okresní hejtman rytíř Schurda nařídil vyhláškami v městě a sousedních obcích, aby byly všude v den 1.května i v předvečer svátku postaveny zvláštní stráže k zabránění „vpádu socialistů do vesnic“. Očekávalo se prý najisto, že stávkující sklářští dělníci z Jablonecka a Tanvaldska vtrhnou do turnovského okresu a budou všechno bezhlavě ničit a hubit. )

V některých obcích byly rozkazy okresního hejtmana skutečně do puntíku splněny. Hasičům byly svěřeny četné stráže a v Turnově očekávali příchod socialistů ostrostřelci v plné zbroji. V Pěnčíně v předvečer 1. května obsadilo 16 hasičů za velení obecního strážníka veškeré cesty a meze
v severní části obce, dávajíce bedlivý pozor, zdá ti „proklatí revolucionáři“ se již neblíží. Všechna tato bezpečnostní opatření byla zbytečná, 1. květen minul na Turnovsku úplně klidně, ale svátek práce se zde ještě nesvětil.

Avšak již následující dny nebyly tak klidné. Policie, stojící plně ve
službách kapitalistických jedinců, čenichala v řadách dělnictva a starala kde jen možno, aby objevila intelektuální původce velkolepých
proletářských manifestací na českém severu. Leckde došlo také k zatýkání. Samotné dvě továrny Mautner & Oesterreich ve Mšeně n. N.
a K. Hoffmann a synové v Jablonci n. N. dodaly v bezprostředně následujících dnech do vyšetřovací vazby krajského soudu v Liberci
řadu delikventů. Ze Mšena n. N. a z Jablonce n. N. byli to čeští
dělníci Jiří Volf, Klápště, Bažant, Honzák, starý stříbrovlasý veterán
Čapek a jiní.

1.máj 1890 v Liberci

zdroj: Václav Brož: Listy z dějin socialismu v severních Čechách, otištěno v časopise „Stráž severu“ z 20. dubna 1948

prameny:

°) V roce 1890 na celém Jablonecku stávkovali skláři, při čemž došlo ke srážkám, jež si vyžádaly dvě oběti na lidských životech.

°) Fr. Houša: „Po osmačtyřicáté“ v „Ještědském obzoru“ z 20. dubna
dubna 1937. — V. Brož: „ První květen — svátek práce v historii dělnického hnutí na severu Čech“ ve „Stráži severu“ z 1. května 1947. — „Vzpomínky na 1. máj 1890“ od neznámého pamětníka ze Semilska v týdeníku
„Naše hory“ z 9. května 1924. — „Strach před 1. květnem v r. 1890“ ve
„Stráži Pojizeří“ z 29. dubna 1910.

UDÁNÍ JANA SÝKORY Z LIPĚTÍNA (1896)

Hodný kaplan udal soudruha Jana Sýkoru z Lipětína, Že prý nechtěl při pohřbu soudružky Janošové smeknout. Dne 20. dubna 1896 vyšetřoval věc četník u Sýkory v bytu, kdež sdělil Sýkorovi, že jej kněz udal. — „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme“ — fuj, styďte se fariseové.

„Odborné listy“, 14.5.1896

Amnestie Antonína Hofmeistera (1894)

Dále obdržel milost p. Antonín Hofmeister, posluchač účetní školy. Týž odsouzen byl dne 2. července 1894 výminečným soudem, tehdy porotní soud zastupujícím, pro zločin velezrády, uražení Veličenstva a jiné delikty politické do těžkého žaláře na dobu čtyř let.

Hofmeistr, nezkušený sice, ale řádný jinoch, napsal k popudu jistého Proška různé lístky s hesly, v nichž spatřována skutková povaha uvedených politických zločinů. Po té odevzdal lístky Proškovi, který je — rovnou cestou odnesl na policii.

Trest Hofmeister ihned nastoupil. Když dne 5. listopadu 1895 prohlášena byla amnestie politickým provinilcům, nenalézal se Hofmeister mezi těmi, jimž milost byla udělena. Vzhledem k tomu podal obhájce jeho pan dr. Klumpar žádost za milost, kteráž byla příznivě vyřízena.

Předevčírem dostavil se do pankrácké trestnice státní zástupce p. Merhaut a oznámil Hofmeistrovi, že obdržel milost. Vězeň byl neprodleně na svobodu propuštěn. Hofmeister odbyl si z trestu přisouzeného 18 a půl měsíce, což vzhledem ku samovazbě, jíž se podrobil, činí více než polovici trestu. V době té věnoval se pilnému studiu a vrací se čilý a zdravý ku svým rodičům, zaujímajicím vynikající postaveni v jistém městě na venkově.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

Amnestie pro anarchisty Josefa Andrejse a Antonína Lehečky (1896)

Před porotním soudem v Mladé Boleslavi konalo se v měsíci srpnu 1894 líčení proti Josefu Andrejsovi, 34letému ženatému tesařskému pomocníku z Jaroměře a Antonínu Lehečkovi, 22letému obuvnickému pomocníku z Bělčic u Blatné, pro zločiny velezrády, uraženi Veličenstva, uražení člena císařského domu, rušení veřejného pokoje, zločin nedokonaného svádění ku vraždě atd. atd.

Deliktů těchto dopustiti se měli dle žaloby rozšiřováním letáků a anarchistických listů z Ameriky. Oba obžalováni uznáni byli vinnými a odsouzeni: Andrejs do těžkého žaláře na 8 roků a Leheček na 6 roků.

Odsouzeni odpykávali si trest v pankrácké trestnici, odkudž byli včerejšího dne na svobodu propuštěni. Zbytek trestu byl jim na základě známého výnosu amnestačního prominut.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

Zpráva o návratu Aloise Habera z Francie a zamítnutí amnestie (1896)

 Neobdržel milost. Minulé neděle zatčen byl v Praze Alois Haber, loni pro zločin uražení Veličenstva do žaláře na osm měsíců odsouzený. Haber uprchl tehdy z Prahy a zdržoval se v poslední době v Paříži, kde dověděl se, že politickým vězňům v Praze udělena byla amnestie. V domnění, že milost i jemu udělena bude, vrátil se do Prahy, kde byl však policii zatčen a k trestnímu soudu dopraven. Haber podal žádost o milost, dovolávaje se amnestačního výnosu, žádost ta nebyla však příznivě vyřízena. Dnes dopoledne oznámeno bylo Haberovi, že milost mu udělena nebyla a že tudíž musí trest osmiměsíčního žaláře odpykati.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 17.1.1896

ZPRÁVA O ALOISI HABEROVI ŽE NENASTOUPIL TREST A UTEKL DO ZAHRANIČÍ (1895)

Nenastoupil trest. Pan Alois Haber z Prahy odsouzen byl výminečným soudem pro urážku členů císařského domu, spáchanou črtou literární na 8 měsíců do těžkého žaláře. Rozsudek byl nejvyšším kasačním soudem dne 31. května 1895 potvrzen a před týdnem měl pan Haber nastoupiti trest v radnici novoměstské, avšak neučinil tak — jak přátelům oznámil — nýbrž na neurčitou dobu za hranice presídlil. Nenadálým odchodem svého živitele octla se rodina p. Haberova v nemilé situaci, neboť postrádá nejnutnějších prostředků existenčních.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 21.8.1895

Alois Haber, Václav Miňovský a Karel Procházka před soudem za zpívání zakázaných písní (1895)

Již v září, a to zrovna v prvý den, kdy přestala působnost tzv. výminečných soudů, měli se ze zločinu rušení veřejného pokoje — dle § 66 a) — zodpovídati tři obžalovaní: Alois Haber, 25letý ženatý rukavičkářský pomocník bez vyznání, Václav Miňovský, 32letý ovdovělý holič a Karel Procházka, 35letý svobodný rytec, vesměs z Kr. Vinohradů.

Obsah žalobního spisu tuto uváděti rozhodně nelze a konstatovati dlužno toliko, že se ve smyslu žalobních vývodů dne 29. května 1894 dopustili trestního činu popěvováním závadných písní v sadech vinohradského divadla. Avšak v záři ku projednáni líčení nedošlo, poněvadž nebyl přítomen obhájce pan dr. Klumpar, jenž z venkova oznámil soudu telegraficky, že se pro vzniklé překážky do Prahy naprosto dostaviti nemůže.

Na to bylo ustanoveno líčení opět před výminečným senátem na 21. listopad 1894. Než i tentokráte ohradil se proti tomu pan dr. Klumpar, žádaje na soudu, aby jakožto instance nepříslušná odkázal věc před soud porotní. Čtyřčlenný senát za předsednictví z. r. pana Weisse skutečně návrhu obhájcově vyhověl a tak dostala se věc konečně včera před porotu.

Předsedou senátu byl opět p. rada Weiss s volanty pp. r. drem. Hennerem a adj. Fliedrem, veřejnou žalobu zastupoval nám. pan Výšin a obhájcem zase advokát pan dr. Klumpar. Přelíčeni prohlášeno bylo za tajné. Svědek Václav Růžička, strážník, potvrdil děj žalobní, obhájce však žádal výmluvnými ústy soudce z lidu, aby žalované neuznali vinnými zločinem, na kterýž vyměřen jest žalář tak těžký a domnívaji-li se, že jednal někdo z obviněných protizákonně, aby spíše přisvědčili k otázkám eventuelním, jež zněly na přečin dle § 305. tr. z. Porotcové ve smyslu řeči obhájcovy zamítli valnou většinou hlasů všecky tři otázky hlavní, přisvědčili však u Habera a Miňovského devíti hlasy k otázkám eventuálním a u Procházky 11 hlasy i eventuální otázku zodpověděli záporně. Na základě výroku toho uznáni byli Haber a Miňovský vinnými z pouhých přečinu a odsouzeni Haber do prostého vězení na čtyři neděle, Miňovský pak na tři týdny a Procházka žaloby úplně sproštěn.

zdroj: noviny „Národní listy“ z 19.2.1895