Libkovická konference 6. září 1906 a zvolení Ústředního stávkového komité

Ve čtvrtek dne 6. 9. 1906 proběhla v Libkovicích konference horníků, na které bylo zvoleno ústřední stávkové komité, které dostalo kompetence od stávkujících horníků pro vyjednávání se zaměstnavateli. Stalo se tak na doporučení anarchistů a předešlé zkušenosti stávkujících horníků zrazených svými odborovými předáky ze sociálně demokratické Unie horníků. Stalo se tak po jejich zradě 2.září 1906 v Duchcově a 9.září 1906 v Trnovanech, kdy delegáti hlasovali proti vůli horníků proti stávce. Proto se stávkující horníci na svých veřejných táborech usnesli, aby bylo zvoleno z jejich středu ústřední stávkové komité. Do ústředního stávkového komité byli zvolení výhradně anarchističtí horníci: Josef Šefl z Oseka, Václav Vyčichlo z Duchcova, Josef Písařovič z Mostu, Alois Bašus z Lomu, Václav Brda z Lomu, Antonín Maixner z Ervenic, Antonín Řehoř ze Záluží u Mostu, Michal Knížka z Břežánek, Václav Štrobl z Ledvic, Josef Najdl z Nové Vsi, Jan Svoboda z Chudeřic, František Podolka z Chudeřic, Jan Šmíd z Libkovic, Jan Němeček z Hostomic, Alois Fruhauf z Košťan, Josef Mužík ze Záluží u Mostu, Karel Muller ze Záluží u Mostu, Václav Redl z Kopist, Karel Sedlický z Komořan, Matěj Sopr ze Souše. Čtyři členové z tohoto ústředního komité byli vyslání v neděli 9.září 1906 do Mostu, aby se zaměstnavateli vyjednávali.

Podolka František (1862–1941), člen ústředního stávkového výboru

Tábor stávkujících horníků v Lomu 8.září 1906

V sobotu 8.září 1906 se konal veliký tábor lidu v Bruchu svolaný anarchisty z Volného sdružení českých horníků a České federace všech odborů (ČFVO), kteří se chopili organizace vypuknuté generální stávky. Ve stejný den do rozbouřeného Lomu zavítal také mistodržitelský rada Raprich z Prahy, aby se seznámil s děním kolem hornické stávky. Anarchisté k němu vypravili čtyřčlennou delegaci složenou z členů ústředního stávkového výboru. Známá jsou nám dvě jména: jedním byl Alois Bašus, člen ČFVO, a druhým Václav Brda.

Oba pak vystoupili jako řečníci na táboře lidu, aby referovali shromážděným celou rozmluvu s místodržitelem. Především Václav Brda shrnul všechny požadavky a stesky stávkujících, které předložil místodržiteli. Místodržitel Raprich uznal ústřední stávkový výbor jako legitimního zprostředkovatele mezi horníky a zaměstnavateli. Poté před shromážděnými havíři vystoupil Alois Bašus, který poukázal na to, jak uhlobaroni zneužívají stávku k tomu, aby ve svůj prospěch podražili uhlí. Dále pak upozorňoval shromážděné, aby se vyhnuli přímým násilnostem na stávkokazech, že je pro ně dosti velkou hanbou, když jsou mrvy jako zločinci voděni na šichtu, na co kontrovala jedna z hornických žen provoláním: „Ubližovat jim nebudeme, ale že budou je kamenovat!“. Následkem čeho policejní komisař Fidler rozpustil tábor lidu. Stávkový výbor proti rozpuštění protestoval a žádal, aby byla ještě přečtena resoluce přijatá tímto táborem, což ovšem policie nedovolila a lid se musel pod pohrůžkou rozejít.

Pražský anarchista a zástupce uhlířů na táborech lidu 9.září 1906 a v ústředním stávkovém výboru v hornické stávce 1906

V neděli 9.září 1906 krom jiných míst proběhly dva veliké tábory stávkujících horníků opět v Lomu a také v Duchcově. Před stávkující předstoupil pozvaný pražský anarchista a zástupce uhlířů Steinlauf, který ve svém projevu k horníkům přibližoval poměry v jejich oboru a hovořil o tom, jak neblaze fungují uhelné kartely velkopodnikatelů a velkoobchodníků s uhlím. Ti šroubují ceny tak vysoko, že maloobchodníci s uhlím nemohou skoro nic vydělat, pokud jednají solidně se svými chudými zákazníky. Vyvětloval, že horníci nejsou viníky zvýšení cen uhlí proto, že vstoupili do stávky ani proto, že chtějí vyšší mzdy. Příčinou zdražování uhlí jsou bezedné kapsy velkoobchodníků.

Anarchista Steinlauf požádal shromážděné horníky, aby byl jako zástupce uhlířů přijat za člena ústředního stávkového komité jako člen pražských maloobchodníků s uhlím s požadavkem odstranění kartelu, co bylo shromážděnými jednohlasně přijato. Steilauf havířům přislíbil, že dá vyhotovit sběrací listiny, které se rozešlou jak mezi maloobchodníky a konsumenty pražské, jako i mezi všechny po celých Čechách. Poté byla na táborech lidu přečtena následující resoluce, která byla v Lomu i v Duchcově jednohlasně přijata:

„My shromáždění horníci na táboru v Duchcově usnášíme se, že povedem boj s maloobchodníky uhlím pro zrušení kartelu v případě stávky, by nebylo uhlí zdražováno, což přijímáme jednohlasně za svůj požadavek.

Dále, co se týče vyjednávání se zaměstnavateli, nejsou k tomu žádní delegáti dolů oprávněni! Důvod: Delegáti pozbyvše třídenní nepřítomností práce, ztrácejí veškeré nároky dle paragrafu 28.ad.f.služebního řádu, na mnohých dolech dokonce funkce složivše, nejsou nijak oprávněni k vyjednávání.

Práva k vyjednávání má jedině Ústřední komité stávkové, k tomuto účelu zvolené na Konferenci v Libkovicích hornickými důvěrníky.“

Stávka textilních dělníků vedená anarchosyndikalisty z ČFVO v Horním Litvínově roku 1908

Textilní dělníci v horno-litvínovských továrnách na dlouhá léta upadli do pasivity, a tak továrníci stupňovali vykořisťování, až se pohár trpělivosti naplnil. Počátkem roku 1908 se místní textilní dělnictvo odhodlalo k odporu a vystoupilo proti jednání továrníka Picka, který místo dělníky požadovaných úlev vyhodil z práce několik dělníků.

Proto byla z iniciativy anarchisticky smýšlejících dělníků dne 22.ledna 1908 svolána veřejná schůze, na které se mělo jednat o dalším postupu. Textiláci na ní odůvodňovali nutnost vystoupit proti jednání továrníka Picka s tím, že nyní panují dobré vyhlídky pro jejich boj. Přítomný zástupce sociálně demokratických odborů Unie textilníků Silbermann lakonicky prohlásil, že není možný žádný boj, protože zde nejsou textilní dělníci členy sociálně demokratických odborů.

Sociálnímu demokratovi kontrovali anarchisté a členové anarchosyndikalistické České federace všech odborů (ČFVO) Václav Krampera a Antonín Řehoř. Jménem ČFVO doporučili textilním dělníkům předložit požadavky. To se také stalo: továrníkům byly předloženy dělnické požadavky a na zápornou odpověď ze strany zaměstnavatelů bylo odpovězenío zastavením práce a zahájením stávky. Sociální demokraté se opět projevili zrádcovsky a nesolidárně. Do stávky se zapojila většina textilních dělníků, až na starší německé dělníky přináležející k socicální demokracii, a kteří dělali stávkokaze.

Stávka dopadla částečným úspěchem, kdy byly továrnici donuceni učinit nepatrné ústupky a dále přislíbili splnění dalších. To, že měla stávka ohlas a přiblížila místní textiláky anarchistickému způsobu odborové organizace a boje, dosvědčovala skutečnost, že během posledního lednového týdne roku 1908 vstoupilo do ČFVO přes 200 dělníků a dělnic. Výsledkem čeho se již 29.ledna 1908 konala spolková veřejná schůze místní skupiny ČFVO v Chudeříně, kde se textilní dělníci rozhodli pokračovat v boji a kde byl jednohlasně přijat návrh, aby propuštění dělníci neopouštěli místo a vytrvali několik dní, až bude možno znovu obnovit boj za jejich přijetí do práce. Přítomný zástupce anarchistických horníků Václav Krampera z Hornické federace podpořil textilní dělníky následujícími slovy: „Horníci mají na tomto boji zájem a že budou hledět, aby propuštěným se dostalo podpory i peněžní, aby nebyli nuceni boj opustit.“ Jak dosvědčují Hornické listy, nálada mezi dělnictvem byla obdivuhodná, a to hlavně mezi dívkami, které mohly sloužit za vzor v mzdových bojích starým harcovníkům.

Hornické listy vyzvaly k peněžním sbírkám pro bojující kolegy textiláky z ČFVO se slovy: „Hmotná podpora je nutná. Kamarádi, je celá řada dělníků a dělnic vyhozená z práce. Čiňte, co vám síly stačí, aby jste těmto něčím přispěli. Dnes mně, zítra tobě. Sebrané peníze budou v našem listě kvitovány.“

Finanční sbírkou byl pověřen textilní dělník a člen ČFVO anarchista Josef Šupík z Dolního Litvínova č.p.73. Koncem února 1908 převzala jeho funkci místní anarchistka Barbora Reinlová Pištorová z Dolního Litvínova.

Továrna E.G.Pick v Horním Litvínově

První severočeská hornická stávka roku 1882

Podnětem k masové hornické stávce na jaře 1882 se stala změna stanov bratrské pokladny. Horníci, kteří odcházeli na jiné pracoviště a vystupovali z bratrské pokladny, měli ztratit většinu svých vkladů. Svévolná úprava stanov v dubnu 1882 byla poslední kapkou, jíž přetekl pohár trpělivosti! Horníci si začali masově vybírat své dosavadní vklady a vystupovat z bratrské pokladny. Protestní hnutí přerostlo ve stávku, která zachvátila severočeský revír. Přerostla horní okresy Most – Duchcov – Horní Litvínov a rozšířila se i do dalších oblastí, které nebyly změnou stanov přímo postiženy. V několika dnech se stávka rozšířila na celý revír a vstoupilo do ní asi 12 000 horníků ze 100 dolů. Horníci se snažili stávku rozšířit i do jiných uhelných oblastí, především na Kladensko. Tam však státní moc stávce zabránila rychlým represivním zásahem.

Dne 22. února 1882 schválilo změnu stanov Báňské hejtmanství v Praze. Avšak dříve než byla změna vyhlášena, vypukla stávka horníků v západních Čechách, a proto se vedení Spojené bratrské pokladny pro revíry Most, Duchcov a Horní Litvínov neodvážilo oznámení zveřejnit. Potom, co byla stávka na Nýřansku potlačena, byla změna stanov oficiálně zveřejněna až 15. dubna 1882.

Ze strany rozhořčených horníků nastala reakce, s níž vedení bratrské pokladny a báňské úřady nepočítaly. Horníci totiž považovali fondy bratrské pokladny za svůj majetek, jímž kromě nich nemá právo nikdo disponovat! Svévolnou úpravou stanov se cítili okradeni. Jejich pobouření bylo vyjádřeno rozhodnutím vyzvednout si své vklady z pokladny, bez ohledu na možné následky, pokud se ještě vyplácí v dosavadní výši. Od zaměstnavatelů vymáhali své legitimace bratrské pokladny, které byly současně jakýmisi vkladními knížkami. Na základě těchto legitimací pak pokladna vyplácela vystupujícím členům 75% část jejich vkladů. Po úpravě stanov to měla být jen ⅓ vkladů.

Sídlo bratrské pokladny bylo tehdy v Široké ulici (Breitengasse) v Duchcově a sem přicházely zpočátku desítky a později stovky a tisíce horníků. Počáteční individuální sebeobrana brzy přerostla ve spontánní hnutí zachvacující celé závody. Jako jedni z prvních oznámili kolektivně horníci z dolu Antonie u Ledvic správě závodu, že celé osazenstvo vystupuje z bratrské pokladny. Během jednoho týdne od pondělí 17. dubna do 24. dubna vyplatila pokladna vklady asi 600 horníkům. Jelikož bratrské pokladně docházely peníze k výplatám, vydala nové směrnice a obeslala zaměstnavatele, že kdo dostane vyplacen vklad, měl by mít v knížce poznamenáno, že vystoupil z práce. Tyto směrnice, jež bezstarostně vydávalo vedení bratrské pokladny a jež akceptoval okresní horní úřad, přilily do rozhořívajícího se ohně jen další olej. V té době již celé hnutí nabývá nových forem.

V sobotu 22. dubna se shromáždilo před kancelářemi bratrské pokladny v Široké ulici v Duchcově 500–600 horníků. Úředníci bratrské pokladny nestačili vyplatit vklady víc než 70–80 horníkům. Přestože úřady v Duchcově zdvojnásobily četnickou posádku, chovali se horníci klidně a nedošlo k žádným výtržnostem. Kromě zmíněného masového vystoupení z bratrské pokladny na dole Antonie, na dole Austria u Ledvic či na sousední Hartmannovém dole přerůstá v pátek 21. dubna na některých dalších dolech protestní hnutí ve stávky. Jako první zastavili práci dělníci na šachtě Carolině v Ledvicích na protest proti úmyslu vedení závodu propustit ty zaměstnance, kteří žádali své knížky z bratrské pokladny. V sobotu 22. dubna vypukla stávka na dole Kronprinz Rudolf a dole Wilhelm. Tato první přerušení práce neměla ještě v pravém slova smyslu charakter stávky. Horníci zastavovali práci především proto, aby se domohli práv mimo pracoviště.

Hned první dny příštího týdne ukázaly, že ani správy dolů, ani úřady nedocenily sílu a rozmach hnutí. Ze zdánlivě nepatrných počátků začíná vyrůstat stávka, jakou dosud nepoznala žádná oblast tehdejší rakouské monarchie.

V pondělí 24. dubna ráno se k částečným stávkám na dolech Carolina, Kronprinz Rudolf a Wilhelm přidali ještě horníci z dolu Viktoria a šli společně do Duchcova. Příštího dne strhl tento příklad horníky i z dalších šachet. Na dole Gisele i jinde zatloukli dveře do fáracích šachet hřebíky a táhli také na Duchcov. V těchto prvních dnech, od pátku 21. dubna do úterý dopoledne, nemá stávka ještě program. Horníci zastavují práci, aby si vynutili splnění jediného požadavku: vyplacení vkladů, které vložili do bratrské pokladny, v původně stanovené výši. Cílem horníků byly dosud stále kanceláře bratrské pokladny v Duchcově. Ale již první dny ukázaly, že pouhé vrácení vkladů nemůže uvolnit nahromaděné napětí.

Pokladna v tyto dny vyplácela vklady, přestože nebylo splněno nařízení vedení bratrské pokladny o tom, že musí mít horníci ve svých pokladničních knížkách potvrzení o rozvázání pracovního poměru. Úředníci bratrské pokladny se za této situace neodvážili odepřít výplaty. Výplata probíhala hladce a očekávalo se, že se uspokojení vkladatelé vrátí opět do práce. Tento předpoklad se nesplnil. Nadále byl Duchcov zaplněn horníky. Politicky aktivní část horníků si byla vědoma, že je situace zralá pro stávku a je potřeba vytvořit program.

Na pondělí 24. dubna večer byla narychlo svolána tajná konference horníků, na níž se mělo rozhodnout, jak má být stávka vedena. Proběhla na dolním konci Krupky, u silnice vedoucí do Bohosudova v hostinci pana Haspla, kde se sešlo 60 horníků z celého revíru. Po projednání o stávkové situaci se členové konference rozdělili na tři pracovní skupiny. Jedna, ke které patřil i anarchista František Hlaváček, měla na starost sepsání provolání a požadavků stávkujících horníků v českém a německém jazyce. Druhá je měla rychle spisovat a členové třetí měli ihned vyhotovené opisy provolání a požadavků donést na šachty a vyvěsit tak, aby nebyli pozorováni.

Mezi požadavky bylo zavedení osmihodinové pracovní doby, zajištění minimální mzdy za šichtu, samospráva horníků nad bratrskou pokladnou, pracovní volno v neděli, zákaz černých listin, týdenní výplaty, řádná ventilace dolů atd.

Výsledky se projevily hned příští den. V úterý 25. dubna roste stávkové hnutí od hodiny k hodině. Ještě dopoledne stálo devět dolů. Během dne vzrostl jejich počet na 31. Stály doly v okolí Duchcova, v Oseku, Oldřichově, Košťanech, Ledvicích, v okolí Bíliny, Hostomic, ve Světci a v Hrobu.

Ani úřady, ani vlastníci dolů nepřihlíželi rozvoji stávky se založenýma rukama. Jakmile okresní hejtman zjistil, že nemá k dispozici dostatečné mocenské prostředky, telegraficky si vyžádal vyslání vojenské asistence. První vojenské jednotky dorazily již v úterý ve večerních hodinách. Ještě večer obsadila armáda duchcovské náměstí a Širokou ulici, kde sídlila bratrská pokladna. Horníci přijali příchod vojska klidně a pokojně ustoupili. Druhý den byly armádou obsazeny i největší doly v okolí Duchcova. Vojenská asistence byla přidělena také do Ledvic.

Ve středu 26. dubna, přestože byl Duchcov obsazen vojskem, vzrostl opět počet shromážděných horníků a jejich počet se odhadoval na 3 tisíce. Bratrská pokladna nadále vyplácela vklady, avšak vyplacení horníci zůstávali v Duchcově. Ve středu již bylo jasné, že otázka bratrských pokladen ustupuje do pozadí. Horníci se snažili zachovat klid a vyhnout se srážkám s ozbrojenou mocí. Tento klid však nemohl zmírnit prudkost, s jakou stávka uchvacovala nové doly. Z okolí Duchcova se stávka začala šířit na Mostecko.

Jedním z výsledků tajné konference v Krupce bylo i rozhodnutí svolat veřejnou schůzi stávkujících horníků. Iniciativy se ujali členové duchcovského Odborného hornického spolku František Procházka a Josef Šíp. Ještě před pár dny byly veřejné schůze zakazovány, nyní si okresní hejtman podobnou věc nedovolil učinit. Ještě v úterý večer a ve středu ráno byly na jednotlivých šachtách provedeny volby delegátů. Ve středu 26. dubna odpoledne se tedy sešla v Duchcově v hostinci U Slunce schůze stávkujících horníků, první legální schůze v dějinách revíru a první akce v tomto kraji vynucená kolektivní silou. Na schůzi se sešlo celkem 212 delegátů z 31 stávkujících dolů. Za předsedu schůze byl zvolen Josef Šíp, jeho zástupcem Emanuel Markup, zapisovatelem František Procházka z Duchcova a zástupcem zapisovatele jeho jmenovec František Procházka z Ledvic. Po zvolení předsednictva začala hned diskuse. Hlavní slovo měli především členové duchcovského Odborného hornického spolku Jahoda, Musil, Pavlíček a další. Na závěr prvního bodu programu se delegáti rozhodli zřídit komisi, která by zrevidovala stanovy bratrské pokladny. Druhým bodem programu byla rozprava o sociálním postavení horníků. Jednotliví diskutující vylíčili bídu a neutěšené postavení horníků a zdůraznili, že právě tato zoufalá situace je dohnala ke stávce.

V závěru skoro čtyřhodinové schůze byla přijata rezoluce obsahující dvanáct požadavků tvořící stávkový program.

Druhý den po schůzi v Duchově, ve čtvrtek 27. dubna, přerostla stávka na Duchcovsku ve stávku generální. Horníci vystupovali již sebevědoměji než v prvních dnech, kdy se báli jen o své vklady. Začali si klást požadavky ztělesněné stávkovým programem. Střediskem stávky byl i nadále Duchcov. Příští den přicházeli horníci z okolních šachet a zaplnili celé město. Hladinu rozvířilo vylepení plakátů, které nabízelo horníkům možnost nastoupit do zaměstnání i do bratrské poklady bez ztráty nároků. Během necelé hodiny horníci plakáty strhali.

Během čtvrtka 27. dubna se stávka rozšířila i do sousedních okresů, na Mostecko a na Ústecko. V dopoledních hodinách byla v ústeckém okrese bouřlivá situace. Na doly u Bohosudova a Ústí nad Labem přišlo velké množství horníků ze západní části teplického okresu a agitovali pro zastavení práce. Jako první přerušili práci horníci na dole Britania v Bohosudově u Krupky a brzy následovaly další šachty.

Na vyvolání stávky měli velkou zásluhu členové rozpuštěného Odborného hornického spolku v Bohosudově. Zakladatel spolku Antonín Němec a další svolali na důl Graf von Westphalen schůzi horníků z okolních dolů, aby své kolegy seznámili se stávkovým programem duchcovských horníků. Na shromáždění se sešlo více než 400 horníků. V té době bylo již také zřejmé, že se v Bohosudově vytvořilo druhé stávkové centrum, kam se podobně jako u Duchcova shromažďovali horníci z celého okolí.

Početné skupiny stávkujících horníků přišly také do Chabařovic a okolí, aby tu získaly podporu. Avšak účinek se neprojevil okamžitě: ještě v pátek 28. dubna dopoledne se v Chabařovicích těžilo, až navečer horníci vyfárali a zastavili práci.

Týž den, ve čtvrtek 27. dubna se stávka rozšířila i do západní části hnědouhelné oblasti, na Mostecko. Přestože okresní hejtman povolal vojenské jednotky a stáhl na doly četnictvo z celého okresu, někde pod jejich ochranou těžba pokračovala, ale tam, kde horníci dostali pomoc zvenčí, zastavoval jeden důl po druhém. Velké oddíly stávkujících horníků zatlačovaly slabé a rozptýlené oddíly vojáků a četníků a rozněcovaly plamen stávky i na těchto dolech.

Ve čtvrtek zastavili práci další desítky dolů, takže na Duchcovsku a Teplicku byla stávka téměř úplná. Na dolech v okolí Teplic se začaly objevovat nové letáky, v nichž se hovořilo o požadavcích a rozšíření stávky. Stávkující horníci táhli k dolům, na nichž se dosud pracovalo, a vyzývali k solidaritě a zastavení práce. Horníky nezastrašil ani stále se zvyšující počet vojska a neúspěšně skončily i pokusy přimět je k práci po dobrém. Počet stávkujících během čtvrtka dosáhl asi 10 tisíc horníků.

Odpoledne a večer dochází 27. dubna na několika místech ke střetům, zejména mezi ženami stávkujících horníků a stávkokazy a vojáky, kteří stávkokazy chránili. Stávkokazové udržovali jenom pomocné a udržovací práce, nejednalo se o skutečnou těžbu. K zvláště ostrým střetům došlo na dolech v okolí Duchcova: Na Hartmanově dole, Christianii, Unionu, Pokroku, dále na Albertu u Braňan, Emeranu u Bíliny a Elbe-Colliery u Bohosudova. Například na povrchovém dole Christiania pracovalo asi 12 stávkokazů. Značný počet horníků a jejich žen se snažil vyhnat je ze šachty. Mluvili s nimi po dobrém, hrozili jim, a když ani to nepomohlo, začaly lítat kameny. Na důl narychlo odvelená četa vojáků se značnou námahou zatlačila horníky a obklíčila důl. Horníci a jejich ženy však kordón prolomili a opět zaútočili na stávkokazy. Příštího dne již se stávkokazové na dole neobjevili. Horníci se snažili vyčerpávat síly armády a četnictva drobnými provokacemi. Přímým srážkám se většinou vyhýbali, a pokud k nim přeci jen došlo, měli na nich největší podíl jejich ženy, které se při podobných příležitostech stávaly nejradikálnějším elementem.

Od čtvrtka odpoledne přijíždí téměř každým vlakem další vojenské posily. Na každý důl je postupně vyslána vojenská hlídka 10–60 mužů. Na 4–5 horníků připadal jeden ozbrojený četník nebo voják. Mobilizace vojenských jednotek do stávkového území byla masivní. Nervozita či přímo panika státního aparátu byla značná, dokládá to soustředění takového množství ozbrojených sil, s jakým se nikdy předtím při potlačování dělnických protestů nesetkáváme.

Během pátku a soboty přerostla stávka téměř ve stávku generální a zachvátila oblast od Mostu až po Ústí nad Labem. V sobotu dopoledne zastavilo práci dalších 2 380 horníků z dalších 17 dolů. Ten den pracovalo jen 5 posledních dolů v oblasti, a to s neúplným osazenstvem. V pátek 28. dubna útočnost stávky vrcholí. Srážky se stávkokazy se přiostřují, a jelikož jsou pod ochranou armády, dochází i k potyčkám s vojáky. Na dole Washington u Třebušic došlo k zuřivé bitce mezi stávkokazy a ženami horníků. Ženy se dokonce pokusily demolovat strojní zařízení, aby znemožnily další provoz. Nasazené vojsko použilo bodných zbraní, dvě ženy byly zraněny do prsou.

Podle vzpomínek některých pamětníků sílily mezi některými horníky radikální tendence. Část z nich měla v plánu nastoupit do práce, tajně nanosit do šachet petrolej, rozlít ho a doly zapálit. Předním aktivistům dalo hodně práce, aby jim to rozmluvili. Jelikož bylo stále těžší napadat stávkokazy na dolech chráněných armádou, rozhodli se stávkující útočit na vlaky přepravující uhlí. A tak i ty musely být chráněny vojskem. Například v sobotu 29. dubna horníci ze šachty Otto napadli vlak s uhlím jedoucím do Teplic, přeřezali postraňky, a tak zabránili jeho další přepravě.

V pátek 28. dubna byla v trnovanském parku uspořádána veřejná schůze horníků. Trvala asi hodinu a účastníci z celého okolí přijali na závěr rezoluci obsahující duchcovské požadavky.

Sobota 29. dubna nebyla příliš klidná. Došlo k novým střetům, tentokrát v Bohosudově. Rozpuštěný bohosudovský Odborný spolek horníků vydal prohlášení, které bylo rozlepeno na různých místech a dolech. V sobotu ráno se konalo v Chabařovicích neohlášené shromáždění (jako den předtím v Trnovanech), jehož se účastnilo asi 1 500 stávkujících horníků z okolí. Závěrem přijali shromáždění horníci rezoluci obdobnou té duchcovské. V sobotu dopoledne, přibližně ve stejné době, kdy se konalo shromáždění v Chabařovicích, se sešel také v Teplicích tábor lidu, který navazoval na trnovanskou veřejnou schůzi předešlého dne. Když jejich počet dosáhl asi 1 000, vyslali tříčlennou deputaci, která předala okresnímu hejtmanovi rezoluci se stávkovými požadavky.

Koncem prvního a počátkem druhého týdne stávky se změnil poměr sil v neprospěch stávkujících horníků. Vojsko nepřijelo do severočeského revíru, aby zajistilo „bezpečnost osob a majetku“, ale aby stávku zlikvidovalo. Stát se rozhodl důrazně ukázat, co si horníci nesmějí dovolit! Okamžik nadešel na sklonku prvního týdne stávky. Na Mostecku začal nápor proti stávkujícím již v sobotu, na jiných místech na začátku nového týdne. Stávka se potlačovala násilným způsobem. V prvních dnech stávky se konala shromáždění pracujících volně, bez omezení, za pasivního přihlížení úřadů, které v tu dobu neměly dostatek represivních prostředků, aby jim zamezily. Nedělí 30. dubna tato volnost skončila – na několik let! V neděli se konala shromáždění stávkujících horníků nedaleko Bíliny a současně při silnici vedoucí z Duchcova k Oseku. Oba tábory lidu byly masově navštíveny, ale zasáhlo vojsko a rozehnalo je. V příštích dnech skončily opakované pokusy se stejným výsledkem. V úterý 2. května rozehnali vojáci shromáždění u Běhánek, stejně tak v Novosedlicích, v trnovanském parku i na dalších místech. Horníci se pokusili využít i výročního trhu v Chabařovicích, aby opakovali úspěšné sobotní shromáždění, ale i tento pokus byl rozprášen. Ve středu 3. května byla svolána schůze stávkujících nedaleko Oseka. Skončila stejně jako před třemi dny zásahem vojska. V Želénkách se ve stejnou dobu shromáždilo taktéž mnoho stávkujících, ale byli rozehnáni.

Ne však všude byla státní moc schopna hornická shromáždění rozehnat: třeba to, jejž svolali spontánně horníci v Sobědruhách u Teplic 3. května v pozdních hodinách. Shromáždění bylo reakcí na zatčení horníka R. Johna. Místní četníci nebyli schopni shromáždění zamezit, a tak povolali armádní posily z Teplic. Než však posila dorazila, horníci se sami rozešli do svých domovů. Na shromáždění promluvil horník František Pižl. Vyzval shromážděné, aby vytrvali ve stávce a nenechali se zastrašit terorem úřadů.

Na dalších místech vyvolal brutální postup ozbrojené moci odpor stávkujících horníků a došlo ke střetům. V Hořanech u Mostu se několik horníků a jejich žen pokusilo odzbrojit četníky, všichni byli nakonec zatčeni. Na dole Nelson u Oseka se střetli horníci s jezdectvem a zaházeli jej kamením. Ještě v druhém stávkovém týdnu se opakovaly četné útoky horníků na stávkokazy. Vojenská ochrana na jednotlivých dolech byla natolik silná, že bylo vyloučeno útočit na stávkokazy přímo na dolech, a proto vytvořili horníci stávkující hlídky, které stávkokazy otáčely domů již na cestě k šachtám.

Již v sobotu a v neděli začala být v dělnických koloniích vyvěšována oznámení, že každý stávkující, který nechce být vystěhován do své domovské obce, musí do 24 hodin nastoupit do práce! Dále pak „Instrukce“ s cílem zastrašit stávkující, zakazující jakékoli shromažďování a dávající vojákům příkaz použít zbraní k rozehnání hornických schůzí.

V pondělí 1. května si okresní hejtmani znovu pozvali známější představitele hnutí, uložili jim ultimátum a vyzvali k okamžitému ukončení stávky. Horničtí předáci ve všech místech prohlásili, že nemohou příkaz splnit, protože hnutí je masové a spontánní. Na rozdíl od minulého týdne, kdy dali stejnou odpověď, se již situace rapidně změnila a jejich opovážlivost neprošla beztrestně.

Když se poslední ultimativní příkaz k ukončení stávky minul účinkem, přešly mocenské orgány od slov k činům. Začalo zatýkání, vyšetřování, domovní prohlídky, násilné vystěhovávání z bytů a odsuny. Nejprve byli zatčeni všichni známí představitelé dělnického hnutí. Poté následovalo zatýkání všech ostatních aktivnějších účastníků. Pro rozšiřování tiskovin a letáků byl zatčen třeba pokrývač a anarchista z Trnovan Adolf Gulisch. Současně začalo okresní hejtmanství vydávat vypovídací příkazy všem „nezaměstnaným“ horníkům a posílat je postrkem do domovských obcí. Každý horník nacházející se na ulici byl zatčen a předveden na okresní hejtmanství, kde musel odpovědět, zda hodlá nastoupit do práce. Kdo odmítl, byl okamžitě deportován do své domovské obce (což byl případ většiny horníků, kteří se na sever přistěhovali s rodinami za prací z jiných části Čech).

Vězení v Teplicích, Mostu, Duchcově a Chabařovicích byla v krátké době přeplněna. Vzpomeňme aspoň některé z uvězněných: v Teplicích Esser, Fišer, Stuchlík, Hecker, Lamer, Kraus, Vachata; v Mostě Niesse, Husák, Černý, Ehert, Tichý, Otčenáše a Trousil. V Duchcově činil počet zatčených ve středu 3. května 31 osob. Mezi nimi Jahoda, Musil, Šíp, Procházka, Held, Muller, Zelenka, Bretschneider, Šebek, Sirovátka, Němec, Froněk, Sochor, Rott, Pála, Růžek, Frič, Skála, Baumruker, Štípák, Svoboda, Molač, Matušek, Strejc, Kosař, Volma, Tauber, Wágner. Mezi zatčenými byl i František Hlaváček, posléze deportován do své domovské obce, později známý jako aktivní anarchista a redaktor českých anarchistických časopisů vydávaných v USA. Policejní zvůle se nezastavila ani před ženami a dětmi. Do domovské obce byla odsunuta i žena Františka Choury (taktéž emigroval do USA, kde vydával anarchistické tiskoviny), zatčeného dávno před vypuknutím stávky. I se svými pěti dětmi musela prodělat vyhnaneckou cestu z Teplic do Bohutína u Příbrami.

Celkem bylo k okresnímu soudu v Duchcově pohnáno pro účast na stávce 62 horníků, kteří byli buď odsouzeni, nebo předáni krajskému soudu v Mostě. Osvobozeni byli jen 4, ale místo na svobodu byli posláni za ozbrojeného doprovodu do domovské obce. Za překročení koaličního zákona bylo odsouzeno dalších 53 lidí, z toho 32 hornických žen, k trestům až na sedm týdnů žaláře. Někteří byli později znovu souzeni zemským trestním soudem v Praze.

Pod soustředěným fyzickým a psychickým nátlakem státního aparátu a jeho represivní mašinérie se začala stávka lámat. Část horníků se vrátila do práce „dobrovolně“, donucena k tomu obavou z propuštění z práce a posláním do domovské obce, kde by jen těžko hledali práci, další část jich byla k tomu donucena nezastíraným násilím, do práce je vodila vojenská a četnická eskorta. Na všech dolech pracovali horníci pod vojenskou ochranou, která je měla chránit před útoky dosud stávkujících, ale hlavně dbala na to, aby znovu neopustili práci.

Přestože duchcovský hejtman hlásil místodržiteli ukončení stávky již 4. května, mostecký až o den později 5. května, teplický teprve 9. května. Bylo to podivné ukončení, jelikož ještě v sobotu 6. května pracovala na Teplicku jen jedna čtvrtina horníků. V okolí Duchcova pracovalo 3. května asi 27 % horníků a v den, kdy okresní hejtman hlásil, že byla stávka ukončena, pracovalo na dolech jen 45 % osazenstva. V den kdy bylo úřady hlášeno, že byla stávka potlačena, pracovalo asi 70 % osazenstva, a to jen za pomoci vojenského dozoru z přinucení. Až na konci třetího týdne 15. května dostoupil počet pracujících na 88 % a tento stav se již nezvýšil.

Severočeští horníci svou první velkou stávku prohráli. Nepodařilo se jim prosadit bezprostředně žádný z požadavků a mnozí z nich zaplatili svůj podíl na stávce velmi draho, a nebylo jich málo. Jednalo se přibližně o víc než 1 000 horníků s ženami a dětmi. Návratem horníků do práce se situace uklidnila jen zdánlivě. Všichni významnější účastníci stávky byli nadále pronásledováni. Policie stíhala i ty, kteří odešli z revíru sami, aby se vyhnuli zatčení. Zaměstnavatelé zaváděli ještě více než dosud tzv. „černé knihy“ zaměstnanců, které není radno zaměstnávat. Mnozí horníci, i když nalezli po stávce v práci, byli opakovaně propouštěni. Mnohé dohánělo takovéto šikanování téměř k zoufalství. Zdá se však, že převážná část postrkem vypovězených či jinak pronásledovaných horníků se nedala zlomit, právě naopak se začala angažovat a organizovat v novém působišti.

Státní aparát se tedy všemožně snažil znepříjemnit život každému, kdo se nějak podílel na organizaci stávky. A nejen oni sami, ale i jejich rodiny poznaly bídu a strádání. Zvláště ty rodiny, jejichž živitel byl ve vězení, žily ve velmi krušných poměrech. V těžkých chvílích se však projevila síla vzájemné solidarity. Organizovaly se různé peněžní sbírky pro rodiny postižených horníků po celém tehdejším Rakousku, nejen v regionu samotném. Ti, kteří zůstali na svobodě, snažili se hmotně i morálně podpořit ty, kteří neušli vězení.

Jádro hornického hnutí nepodlehlo po prohrané stávce depresi. Ač to zní vzhledem ke špatným zkušenostem z jarní stávky neuvěřitelné, již koncem května se začaly objevovat hlasy a zprávy o nově připravované stávce, k níž mělo dojít na podzim roku 1882 a která měly být připravena lépe a na širším základě než na jaře. V jednotlivých revírech měly být zřízeny dokonce i stávkové fondy, na které měli přispívat všichni horníci 8 % mzdy. Přestože horníci přiznávají, že jarní stávka nepřinesla stávkujícím žádný prospěch, nelitují toho a jsou naopak názoru, že přinesla velký užitek tím, že konečně poznali svoji vlastní sílu. Předchozí stávka a represe je ještě více stmelily. Nová stávka by však již zřejmě neproběhla tak klidně jako na jaře, kdy se horníci snažili chovat co nejumírněněji. Nové vystoupení by se již neobešlo bez militantního vystoupení proti zaměstnavatelům a úředníkům. Za příklad nálady, jaká panovala v hornických oblastech po potlačení stávky, postačí hlášení obecního tajemníka z Bohosudova u Krupky. Ten v rozhovoru se starou babkou, které se ptal, kam jde, dostal odpověď, že do kostelíčka, pomodlit se, ještě než začne ta revoluce. Nervozita politických úřadů a strach z hornického hnutí trval ještě několik měsíců po vítězství nad stávkujícími.

V létě 1882 začal generální útok na severočeské socialisty a dělnické aktivisty – od Mostu po Liberec. Zejména od srpna se začalo zaplňovat vězení pod věží Novoměstské radnice v Praze. Brutální represe na určitý čas podlomila hnutí a zřejmě byla hlavní příčinou, proč se nakonec nepodařilo vyvolat novou, lépe připravenou stávku horníků. Byl to také důvod, proč si na podobnou akci musel severočeský revír počkat 14 let, kdy v roce 1896 vyvolali stávku anarchisticky smýšlející horníci.

Násilné potlačení stávky a následná brutální represe přispěly k posílení radikálních tendencí nejen mezi horníky, ale v celém dělnickém hnutí. Tato radikalizace přispěla k tomu, aby v severočeském revíru vznikly silné anarchistické skupiny, a tento revír se na dlouhá léta stal skutečnou baštou anarchismu.