Slavnost čtyřletého trvání Dělnických Listů vydařila se vzdor šerednému počasí nad očekávání. Slavnost, s plesem spojená, doufáme že každého nadchla ku slibu, že ještě houževnatěji pracovat budeme, bychom zásadní list, jakým jsou Dělnické Listy od jich počátku, na dlouho a dlouho udrželi a – jeho pomocí naše spoluotroky k osvobození se z duševního i tělesného rabství peněžního molocha nabádali. Zajisté že každému, kdo zná, jak malý hlouček soudruhů soustředil se kol Dělnických Listů a v sobotu zřel tu řadu br Sokolů, kteří sůčastnili se sborově, pak Sokolek a různých přátel, kteří ne ze zvědavosti, ale z přesvědčeni účasť brali na slavnosti, zabušilo srdce radostí v úchvatném zvuku velebné revoluční hymny.
Václav Kudlata v kratší řeči objasnil účel slavnosti; soudruh A. Hlaváček přednesl báseň z „Písní Otroka”. I zábavný program těšil se hojné oblibě, zvláště kuplety Jaroslava Hrdličky a pak České Kázání něm. pátera rozveselily účastníky v míře veliké. Byť by i finanční úspěch nebyl tím nejlepší, morální úspěch docílen v každém ohledu.
Zábava „České Dělnické Ústřední Jednoty” v New Yorku odpovídala v každém ohledu agitaci i snaze vytknuté. Návštěva byla přiměřenou a velmi přátelskou. Zastoupené organisace Typografickou Unií a Vydavatelstvo Hlasu Lidu vyjímaje, které se vůbec nezúčastnily dokumentovaly jejich solidárnost hojnou návštěvou a v dobré náladě bavily se do pozdní noci. Jak již z protokolu minulé schůze Ústřední Jednotou každý zvěděl, připravil zábavní výbor bohatou tombolu. Návštěvníci sáhli dosti hluboko do kapes a lístky šli jak na dračku. K tombole zvláště přispěly Pekařská, Řeznická a Doutníkářská Unie č 141 Dámský Odbor Dělnicko Amerického Sokola, Dělnické Listy, Literární a řečnický kroužek Pokrok, Klub Lyra a Hlas Lidu. Tombola připravila celému shromáždění milou zábavu, kterou doprovázela řízná hudba klubu „Lyra.” Sobotní zábava potkala se nejen se mravným, ale i hmotným úspěchem a utuží následovně vytrvalost k další práci.
Idea
anarchistického komunismu od počátku svého prodělává velké
boje se zpátečnickými elementy; všude kam sobě cestu razí, musí
porážet obrovské balvany, politikáři a kněžskou chátrou
nastavenými a všude, kde nevědomost jest stálým hostem, naráží
na velký odpor.
Než to nás nesmí odstrašit a zrazovat, že jde naše hnutí tak pozvolna ku předu a nesmíme tudíž zahodit flintu do žita, když všude dobře nepochodíme jak bychom si toho přáli; my musíme sledovat všecky historické události jaké se odehrávaly za nové myšlenky a dle toho se též řídit.
Sám Jan Hus musel svůj život na plamenné hranici obětovat, kterou mu připravila římsko katolická hierarchie s tou nadějí, že s tělem Husovým zhyne i jeho myšlenka. A hle dnes Jan Hus má miliony přívrženců a to nejen v českém národě, nýbrž v celém civilizovaném světě jej oslavují a ctí.
Zajisté by dnes páni flanďáci po čertech špatně pochodili, kdyby chtěli stavět hranice některému svobodomyslnému předáku a jej chtěli upálit! Tu by zajisté lid nebyl tak lhostejným jako tehdy při aféře s Janem Husem a můžeme směle tvrdit, že na místě svobodáře snažil by se některý poťouchlý prelát.
Jako
nabyl Hus miliony přívrženců a uznání od všech svobodomyslných
živlů, tak i naši mučedníci, kteří své životy za ten
utlačovaný lid buď na šibenici anebo pod guilotinou skončili,
došli všestranného uznání a přijde doba, že učení jejich
bude v platnost uvedeno.
Proto
nebuďme liknavými, že naše hnutí jde pomalu ku předu, naopak,
přičiňme se o to, aby mohutnělo; aby lid poznával špatné od
dobrého, kdo je jeho vrahem, učme jej znát princip anarchismu a to
se nám nejlépe podaří, když k němu přijdeme ze stanoviska
mravního a odporučíme mu náš revoluční tisk.
Že je každému soudruhovi možno nějakého odběratele získat, nedá se upřít, nebo každý má nějakého známého s nímž buď v továrně nebo v bytu přijde do styku. Jen mít vůli a chtít. Každý jenž nějaké přátele má, měl by je přimět k tomu, by četli a podporovali dělnickou literaturu. Nebát se za hubu, že by si tím rozhněval svého přítelíčka. Každý kdo jsi anarchistou, čiň tak z přesvědčení a nehleď, že si tím rozhněváš svého krevního přítele, neboť kdo zavrhuje každý pokrok osvěty, řadí se do kategorie zpátečníků a není tudíž tvým přítelem, spíše nepřítelem.
Mnohý
myslí, že když platí správně za časopis, tím že již vykonal
svoji povinnost a o další se nestará. Kdybychom se dle toho
všichni řídili, tu by naše hnutí nepokračovalo vůbec a my
bychom směle se mohli zříci všeho, nebo ten nepatrný hlouček
soudruhů revoluci nevyvolá, ani proti kapitálu nic nesvede. Záleží
tedy na nás, abychom počali zcela jinou taktiku než jak doposud se
dělo; totiž, všecky nesrovnalosti, které mezi námi časem
zavládly, úplně ignorovat, ponechali minulosti a společnou akcí
vstoupit na pole působnosti a tak abychom se dodělali lepších
výsledků pro hnutí revoluční, než jak se děje přítomně.
Jak by se nejlépe pro dělnické časopisy působit mohlo, dle mého náhledu míním: zakládali řečnické kroužky. Každý soudruh ku kroužku přináležející, měl by začasté přednášku tak, že by se střídali referenti pro jednu schůzi ten, pro druhou zas onen. Tak měl by pak každý příležitost si něco nastudovat, než by se schůze odbývala. Že by podobné kroužky všude, kde dělnické skupiny existují, stávat mohly, o tom nemůžeme pochybovat. Pohleďme, jak v našich řadách postrádáme řečnických sil. Když pořádá se nějaká slavnost dělnická, tu vždy spočívá řečnická funkce na několika jednotlivcích a ti pak když by onu funkci odmítli octneme se pěkně na holičkách. Kde hned vzít řečníka takého, jenž by chtěl, anebo dovedl mluvit v tendenci naši? Nám tudíž nezbývá nic jiného, než se učit, aby v čas potřeby mohli jsme naši myšlenku řádně probírat. Každý soudruh, jenž má dobrou výřečnost, měl by se o to více zajímat a v řečnění se zdokonalovat a tak aby nebyla nikdy nouze o řečníky.
Kdyby všude, kde stává dělnických skupin, takové kroužky zaujaly svou činnost, zajisté že by se potkaly se zdarem a naše myšlenka by stále nabývala širších rozměrů. Tu se pranic nedivme, že indiferentní lid naše schůze jen slabě, anebo dokonce nic nenavštěvuje, jelikož nic neslyší, jen o spolkových záležitostech a o nějakých vážných předmětech nemůže být ani řeči. (Tak aspoň jest to zde v Clevelandu; v jiných městech myslím, že je to lepší.)
Kdyby
se několik soudruhů seskupilo dohromady a začasté pořádali
přednášky, tu by ten lid na nás pohlížel ze stanoviska zcela
jiného. Získali bychom větší vliv na ty masy lhostejných, kteří
by pak více navštěvovali naše schůze a při příležitosti té
by nám bylo lehce rozšiřovat dělnický tisk.
Co se pak dopisování do dělnických časopisů týče, na to měli bychom brát hlavní zřetel, jelikož v podobném kroužku se soudruzi mohou též v dopisování cvičit. Indiferentní lid čte více dopisy, jež jsou mu srozumitelnější než články prodchnuté hlubokou filozofií. I dopis jadrného slohu na lid indiferentní velmi dobře působí. Snad i mnoho soudruhů dříve přečtou dopisy a pak teprve věnují pozornosti článkům více promyšleným. Nedbejme na to, když mnohý autoritář a přeučenec vynachází chyby v dělnických časopisech, že nejsou takými jakými by být měly a sám ani prstem nehne, ačkoliv za toho nejchytřejšího se pokládá. Pro takového vtipkaře a hloupého nafoukance máme vždy dobrou odpověď sice: že nejsme žádní profesoři, že nám nebylo dopřáno oni obecné školy řádně navštěvovat a již v útlém mládí byla nám těžká práce přisouzena. Protož všechny podobné výtky jsou nepostačitelné a takový „učenec”, který neustále leží za pecí jak neduživé kotě, jen tu a tam prská na dělnické časopisy, měl by být tak konsequentním a vidí-li v dělnickém časopise chyby, měl by též psát, aby nám ukázal co to vlastně za obra duševního je, anebo když tak činit nechce, učiní nejlépe když se podívá na jeho literární činnost v bývalém také „dělnické” deníku, v kterém se též dělnictva i karty jemné kvality odporučovaly. Pakli je tak krátkozraký my mu na to můžeme s lucerničkou posvítit.
Česko
Americký Dělnický Sokol — pořádal ve čtvrtek, dne 9. prosince
1897 v místnosti p. E. Tauchmana, roh 18. ulice a Centre ave.,
zábavně poučnou schůzi spojenou s koncertem při volném vstupu.
Pokročilé
dělnictvo projevilo opětnou přízeň Dělnickému Sokolu, nebo
návštěva byla hojnou a posluchači věnovali vzornou pozornost
celému programu a s uspokojením ubíral se každý k domovu.
Sokolka
Růžena
Solfronková
přednesla báseň „Náš
bůh“.
Přednes byl úchvatný a přesvědčivý a odměněn bouřlivým
potleskem. Když pak přednášela deklamaci: „Takého
muže chci”,
tu nechtěl potlesk žádný konec vzít. Sokolka Berta
Rubringrová
přednesla solo na housle, za čež byla hlučným potleskem
odměněna. Básním následoval dvojzpěv, přednesený dvěma
Sokoly, který se velice zamlouval.
Konečně
vystoupil řečník sokol Josef
Šmíd,
který přednášel o „Úryvku
z dějin Ameriky.”
V delší řeči, postupným rozborem vylíčil objevení tohoto dílu
světa, prohlášení neodvislosti, hrdinství J. Browna a zrušení
černého otroctví a přecházeje na nynější poměry, dobře
líčil dnešní poměry dělného lidu. Řeč přijata byla se
všeobecnou pochvalou.
Následovalo
solo na housle s průvodem piana, jez přednesli sokolové Bláha
a
Bednář
a za které sklidili bouři potlesku. Sokolky Schalové
přednesly dvojzpěv s p. Šimunkem, který doprovázel na pianě.
Přednes byl imposantní a odměněn všeobecným uznáním.
Poslední
číslo programu tvořila veselohra v 1 jednání: „Nový
pan farář z Podlesí“,
při němž účinkovali členové Dělnického Sokola a zdařilými
přednesy mile pobavili shromážděné. I hudba řízená sokolem J.
Kratochvílem
nemálo přispěla ku zdaru přednášky, za čež jí budiž dík.
Sokol J. Šmíd, poděkovav obecenstvu za návštěvu, skončil přednášku. „Na zdar!“
Z „dělnických listů“ se dozvídáme, že se dne 28.listopadu konal pohřeb anarchisty Emanuela Květoně, který byl členem anarchistického spolku Družina Nové Doby a členem anarchistické internacionály Mezinárodní dělnické jednoty:
„Za příčinou pohřbu soudruha Em. Květoně v neděli 28. listopadu, přednáška od Družiny Nové Doby obývána býti nemohla, pročež jest odložena na neděli příští dne 5. prosince v 9 hodin dopoledne v místnosti p. A. Nágla 535 Blue Island ave. Thema: „České dělnické hnuti v Americe za posledních 15 let, jeho světlé a stinné stránky”. Všichni soudruzi jsou žádáni, by se do schůze této se svými přátely, dostavily. O hojné účastenství žádá. Agitační výbor.“
Tak
jako vždy, i letos oslavena byla památka chicagských mučedníků
důstojným způsobem u nás v St. Louis. Zde se pořádala tato
smuteční slavnost v sobotu dne 13. listopadu 1897 v Masonic Hall.
Na
programu se nalézalo; „Death of the Chicago Anarchists”, kde
Lucy Parsonsová
líčila celý tehdejší reakcionářský příběh a surovost
chicagské policie. Její řeč učinila na posluchače hluboký
dojem při líčení celé události na Haymarket.
Na
to pak Emma Goldmanová
v řeči německé rozjařila posluchače v míře nevídané. Ve své
úchvatné řeči vybízela Emma Goldmanová přítomné k
organisaci, aby se pak dělnictvo pomocí oné organisace mohlo
vyprostit z pout kapitalistické nadvlády. Ač nebylo shromáždění
tak velké jak účel slavnosti to vyžadoval, přece sešlo se dosti
věrnjných ctitelů chicagských mučedníků, by projevili svoji
úctu k těm, kteří dovedli hájit práva a pravdu až do
posledního vzdechu.
Jak
bylo pozorováno, sešli se tu různí národové, by společně
vzdali čest nevinným obětím, které žravý kapitál a nynější
farizejská společnost má na svědomí. Kdy přijde mstitel by
pomstil nevinně prolitou krev?
Ona
smuteční slavnost o které se zde zmiňuji, byla skutečně
smuteční, nebo to prozrazovaly obličeje všech přítomných, mezi
nimiž se nalézalo dosti českých soudruhů, by brali podílu na
mezinárodní smuteční slavnosti pořádané anarchisty St.
Louiskými.
Na to pak dne 14. listopadu 1897 uspořádána veřejná schůze lidu kde Lucy Parsonsová byla hlavní řečnicí. Letošní ,,slavnosti’’ ku poctě „Chicagských Mučedníku” se všady znamenitě vydařili. Dělníci jen ku předu.
Chicagský list Telegraf přinesl v roce 1938 zprávu o jednom z předních českých anarchistů Janu Nekvasilovi. Ten v letech 80 a 90tých 19. století patřil mezi přední členy anarchistické internacionály Mezinárodní dělnické jednoty. Působil tehdy v redakci anarchistického časopisu „Dělnické listy“ vycházejícím v New Yorku, kde také bydlel. Byl mimo jiné členem Literárního a řečnického kroužku „Pokrok“ v New Yorku, kde čile přednášel. Překládal články a díla světových anarchistů. K sebevraždě jej dohnala skutečnost, že pochoval nejen svoje dvě manželky (první Teresii již v roce 1910, druhá se jmenovala Barbora), ale i oba syny Jana a Josefa. Co se stalo s jeho dcerami Johanou a Alžbětou nevíme. Opuštěn a sám, se rozhodl opustit tento svět. Zemřel zřejmě ještě tebtýž rok, avšak nikde není záznam o místě jeho posledního odpočinku, a tak byl buď pohřben do neoznačeného hrobu a nebo mu vyšel další pokus a řeka jej odnesla neznámo kam. Do anarchistického hnutí se zapojil v jeho počátcích, někdy kolem roku 1880. A působil zřejmě v některé z tajných anarchistických skupin. Někdy kolem roku 1885 odstěhoval z obavy před uvězněním z Prahy na západ. V Roce 1886 ho c.k. úřady evidovaly v Anglii. Zanedlouho se pak odstěhoval do USA a usadil se v již zmiňovaném New Yorku.
Krajan chtěl se utopit. V Chicagu na Wells ulici vylezl starý muž na zábradlí mostu a skočil do vody. Když dopadl na hladinu, neučinil nejmenší pokus se zachrániti. Byl zachráněn. Zoufalcem jest 741etý Jan Nekvasil, povoláním kožešník, přítomně bez domova a práce, hladový a nemocný. Ze zápisků, které jsou psány nesrozumitelně, vychází najevo, že Jan Nekvasil byl před válkou členem kteréhosi tajného spolku nebo Omladiny a že byl nucen prchnouti z vlasti, poněvadž prý byl znám a označen jako nepřítel Habsburků. Přispíval prý na jméno ženy a syna tajným spolkům, jež pracovaly proti rakouské dynastii a také prý byl přispívatelem na všechno, co značilo osvobození vlasti z habsburského jha. Jeho dopisy jsou jaksi zmatené, takže nemožno zjistiti, jestli ženu ve staré vlasti zanechal nebo že vzal sebou, ale ke konci píše, že nemá jediného centu, ale hlad a nezbývá prý mu, než aby na hřbitově pro něho vykopati jámu.
V neděli, dne 12. prosince 1897 uspořádal Dělnicko Americký Sokol v New Yorku pravidelnou přednášku zábavně poučnou, která těšila se hojné přízni a návštěvě.
Sokolka
B.
Haurová
zahájila přednášku zdařilým proslovem, na čež Leopold
Kochman
referoval „O událostech v Čechách a v Rakousku”. Toto časové
téma mohlo být poněkud lépe rozebráno, nežli řečník učinil.
Zvláště národnostní otázka měla být lidu rozšířeněji
znázorněna. Připočte-li se k této skutečnosti, že i lomoz a
řinkot sklenic tlumil slova řečníkova tak, že nedošla patřičně
pozornosti, pak můžeme se i domyslit, že působnost řeči samé
nemohla mít náležitého účinku. Vzdor tomu – alespoň někteří
zachytili mnohé zrnko pravdy a alespoň částečně nahlédli do
situace v Čechách a v Rakousku.
A
několik slov k tomu – lágru. Čepování piva mělo by se z
přednášek vymýtit. Je mnoho těch, kteří milerádi věnují
pozornost každému snaživému, povzbuzujícímu přednesu a jak
šeredně nemilé pak je, když vedle vývodů řečníkových musí
slyšeti – rozhovory „u báru do páru” atd. By se i těm
vyhovělo, kteří touží po svlažení, než duševním osvěžení
to užít k tomu postačují 10. minutové přestávky úplně. Co tu
praveno, je pouhým požadavkem nejen estetiky; ale i výsledku
přednášky.
Zábavný program byl velmi vybraným. Sokolka M. Dobiášová přednesla velmi tklivě a originálně báseň „Vzdechy štědrovečerní”. Pěvěcký Odbor zapěl „Jarní Nálady” za něž sklidil hojně potlesku. A což – „Kmotr Košťál v Praze”. Zrozený typ sokola V. Křepely, který vyprávěl nedočkavému obecenstvu příhody i nehody zažité. Výstup sokolky Kateřiny Zoufalé velmi se líbil, taktéž i duetto – „Moravské písné” sokolek Aloisie Zajícové a R. Schleitrové velice se zamlouvalo. „Dvě Nány“ výstup sokola Josefa Schleitra, „Honzík na námluvách”, „Zito” přednes Dámského Odboru — dobře působily na náladu shromáždění. Variace mezi vážnými žertovnými výstupy upoutala bedlivou pozornost celého shromáždění, které častým potleskem dokumentovalo všem účinkujícím sílám své uznání. Ku konci sehrána fraška: „Paní Tchýně u Večeře”, která v milé náladě doprovodila účastníky k domácímu krbu. Václav Kudlata
Čeští anarchisté z Mezinárodní dělnické jednoty se účastnili rozlučkového setkání newyorských anarchistů s Petrem Kropotkinem, který ukončoval svoji agitační návštěvu po USA. Redaktoři „Dělnických Listů“ Petru Kropotkinovi předali české překlady jeho děl, včetně knihy „Blahobyt všem“, kterou se na jaře letošního roku chystá Zádruha vydat po 120 letech.
Jest nám dopřáno sdělit čtenářům „Dělnických Listů“, že dostalo se nám toho potěšení rozloučit se se slovůtným buditelem a učencem idejí komunistického anarchismu Petrem Kropotkinem. Náš milý soudruh Kropotkin přijal od nás překlady české jeho vlastních prací písemných, za které nám vřelými slovy poděkoval. Dojemnému aktu bylo přes dvě stě anarchistů obého pohlaví a různých jazyků přítomno.
Mezinárodně byl 11. listopad 1897 oslaven od skupin různých národností v síni Vorwärts na 12. ulici. Počet účastníků obnášel přes 3000 a mimo řečníků různých jazyků mluvila též německy Emma Goldmannová. Průběh slavnosti byl klidný takže přítomná tlupa policistů neměla příčiny k žádnému brutálnímu zakročení. Na hrob mučedníků na Waldheimu položen byl radikálními dělnickými organisacemi společný z květin červených a žlutých růží 9 stop vysoký přelomený strom se jmény mučedníků v kole uprostřed a množství věnců od jednotlivých spolků.