Jelikož často slýchám od soudruhů, od tak zvaných „Volných skupin“ útočit na „Vzdělávací spolky Mezinárodní Dělnické Jednoty“ že prý pěstují parlamentarismus a vychovávají autority, tudíž jim chci několika slovy odpovědít.

Nejsem žádným přítelem parlamentarismu a jsem přesvědčen že jest to to největší zlo, pomocí kterého se nynější celé zřízení udržuje a že jen po odstranění parlamentarismu může dojiti anarchismus k uskutečnění.

Přihlédněme blíže, jak dalece jsou vzdělávací spolky parlamentárními a jak „Volné skupiny“. Vzdělávací spolky stanovy žádné nemají a tudíž hlavní bod parlamentarismu odpadá, neboť bez zákonů jest úplná volnost.

Dále vzdělávací spolky mají tajemníka, který vyřizuje korespondence a píše protokol a to ještě ne ve všech spolcích. Volné skupiny mají však tajemníka též a má tytéž funkce jako u vzdělávacích spolcích, leda že nepíše protokol.

Dále vzdělávací spolky mají účetníka, který zapisuje příjem a vydání. U volných skupin příjem a vydání zapisuje tajemník, tak že jsou již soustředěny dva úřady v jedné osobě.

Vzdělávací spolky mají též pokladníka, který peníze účetníkem přijaté u sebe podrží a když jest potřeba, opět vydá. U Volných skupin i tuto funkci zastává tajemník, tím způsobem již má tři úřady jedna osoba.

U Vzdělávacích spolků stává též účetní výbor, kterýž při změně funkcionářů knihy spolkové prohlédne zdali jsou v pořádku finance. U volných skupin podobné prohlídky spolkových knih nestává a tudíž soudruzi nikdy nevědí, jak jsou knihy v pořádku a ptáti se nechtí, neb by se to považovalo za nedůvěru.

Nyní bych se tázal soudruhů od Volných skupin, kde myslí že jest větší despotismus, jestli tam, kde funkce vykonávají soudruzi tři a druzí soudruzi je opět kontrolují, anebo tam, kde všechny úřady má osoba jedna a kontrole nepodléhá žádné. — Jest přece známo, že čím více úřadů a moci jest svěřeno jedné osobě, že tím větší jest to despota a autorita!

Dále ve Vzdělávacích spolcích bývají funkcionáři navrhováni od druhých soudruhů a obyčejně když to přijmou, bez hlasování jsou jim funkce odevzdány. U „Volných skupin“ však podobné navrhování se neděje, tam si každý úřad muší vzíti sám a my asi všichni cítíme, jaký pocit to na shromáždění učiní, když se někdo sám do těch úřadů usadí, bez ohledu na to, může-li funkce ty vykonávati aneb jsou-li všichni ostatní členové s ním spokojeni.

U Vzdělávacích spolků jest doba činnosti funkcionářů obyčejně půl roku. U volných skupin doba činnosti však nestává, tam jest funkcionář v činnosti tak dlouho, jak uznává za dobré, ať koná povinnosti správně nebo špatně, ať jsou s ním spokojeni soudruzi nebo ne. A když se jej chtí soudruzi přece zbavit, tu musí používati všech možných intrik a pomluv a jiného hrubství, by jej donutili, by se funkce vzdal, neboť on má všechny úřady sám, jest všestranná autorita, a jest vlastně skupina on sám!

Dále nejoblíbenějším koníčkem oněch soudruhů jest, že Vzdělávací spolky mají při schůzích předsedu a tím prý se vychovávají nejvíce autority. Kdyby předsedové při schůzích Vzdělávacích spolků měli nějakou neobmezenou moc, a mohli rozhodovati o něčem nebo upírati někomu slova, tu bych byl též toho náhledu, že jest to zlořád, který by se měl nevyhnutelně odstranit. Všichni soudruzi však vědí, že předseda „Vzdělávacích spolků“ při schůzi žádné moci nemá na úkor svobody člena druhého, on vlastně předseda není, nýbrž jest pořadatelem té schůze, neb pro každou schůzi jest jiný a jeho prací při schůzi jest, by dával pozor, který soudruh se k slovu hlásí, by dle toho též mluvili a ve slovu omezovat zajistě se soudruzi nikde nedají. Ve „Volných skupinách“ podobní pořadatelé nejsou, tam sedí trojnásobný úředník v prostředku a soudruzi když chtí mluviti vztahují ruku v tu stranu, kde on sedí, leč on si toho mnoho nevšímá, a tak když jeden soudruh mluví a druhý chce též něco pronésti, musí mu skočiti do řeči by jej opět jiný soudruh v tom skočení do řeči nepředešel a tak se stává, že obyčejně mluví soudruzi dva neb tři, kteří si navzájem řeči přebírají a jiného soudruha, který nechce do řeči druhému skákat nepřipustí ani k řeči, a vzdor tomu ti co řeční, mluví stále o tom, že může každý mluvit bez ptaní. Já bych též vždy radši viděl, kdyby nikde pořadatelů ve schůzi nebylo, ale tu by museli soudruzi ve schůzi býti tak solidárními a doznati, že každý soudruh chce mluvit, ale že nemá druhému do řeči skákat a každý soudruh který jednou mluvil by musil počkati a dáti příležitost k mluvení všem přítomným. Takovýmto však způsobem kde v každé schůzi mluví dva neb tři kteří se domnívají že oni lépe věci rozumí než ti druzí, stávají se oni vlastně autoritami, neboť oni jen pronáší své náhledy a jednají a druzí jsou jen statisté.

Dále oni soudruzi rádi poukazují na soudruha Zoulu, který redigoval „Budoucnost“ a berou si jej za vzor a to proto, — že je již mrtvý! Zoula však sám při návodu, jak mají se odbývati schůze skupin, píše v „Budoucnosti“, že při zahájení schůze jeden soudruh sedne do předu a zapisuje soudruhy, jak se který ku slovu hlásil. Jest to tedy to samé co činí Vzdělávací spolky.

Dále oni soudruzi jsou vždy proti placení redaktorů a Zoula však byl placen též, kdyby byl živ, dostal by též svůj díl od svých zbožňovatelů!! Jeli řeč o placených redaktořích, tu vždy uvádějí za příklad „Volné Listy“, které prý nemají žádného placeného redaktora. Vážím si každého listu a přál bych si, by byly též co nejvíce rozšířeny, to však musí všichni soudruzi doznati, že to není žádná zásluha, že neplatí redaktora, neboť by se museli oni soudruzi až do duše zardít, kdyby chtěli plat za několik řádků napsaných jednou za měsíc! Ostatně „Volné Listy“ mají v každém čísle kvitováno příspěvky i předplatné a prodávají číslo za 5 centů, tedy ještě jednou tak draze jako „Dělnické Listy“ a účty jsme ještě nikdy neviděli, zdali též za některé práce neplatí. Nechť nás oni soudruzi o svém tvrzení přesvědčí fakty. Vím již napřed, že oni soudruzi budou tvrditi, že jenom špicl může chtít účty jejich vidět. (U nich jest to již v obyčeji, jaký pozdrav, taký titul.) Když však mohou Dělnické Listy podávat účty, mohou Volné Listy též anebo nechť netvrdí, že pracují zadarmo, když to nechtí stvrdit fakty. Volné Listy, o polovic menší, stojí tolik jako Dělnické Listy a dokavaď se list prodává, tu jeho vydávání není žádná obětavost! Jen tenkráte by to byla obětavost, kdyby se list dával úplně zdarma!

Dále oni soudruzi se staví při každé příležitosti na stanovisko kritika Vzdělávacích spolků a dělnického hnutí vůbec, tak jakoby oni byli neomylnými a nade všechny křehkosti lidské povznešenými. Proč nehledí nejdříve sami zdárně působit dle svých principů, tak aby nám ,,méně uvědomělejším“ skutky dokázali, že jejich náhledy jsou dobré, prospěšné, pak teprve by byli oprávněni ke kritice. Jen skutky svědčí o charakteru. Tvrditi, že Vzdělávací spolky jsou evropským humbukem, může jen člověk, který se v dělnickém hnutí nikdy nepohyboval. Či nenabyli sociálního vzdělání všichni soudruzi, kteří dnes stojí v dělnickém hnutí zde i v Evropě ze Vzdělávacích spolků? Vychovaly „Volné skupiny“ některé soudruhy? Zajisté že ne. „Volné skupiny“ mohou býti prospěšné jen pro vyškolené soudruhy. Pravím mohou — ale dosud nebyly!

Dále oni soudruzi vždy mluví jak jsou radikální a že jsou teroristé a druzí prý nic, což jest pro takové anarchisty velice směšné, neboť když někdo něco udělá proti kapitálu nebo pod. zajisté že k nim nepůjde, aby jim to věšel na nos a ukazoval jaký jest terorista. My se jich též netážeme co teroristického vykonali. To není ještě radikálnost ani revolucionářství, míti stále plná ústa bomb a dynamitu a podobných frází, s kterými kolem sebe hází jako s hniličkami a ve skutečnosti to jakživi neviděli! Pravý revolucionář nepoužívá jmen oněch zbraní s kterými chce pracovati co frází, neboť s tím si učiní tu zbraň nemožnou. Revolucionář má hleděti používati co nejméně planých frází a použiti všech prostředků a příležitosti ku podkopání skutečných autorit a všech sloupů stávajícího zřízení.

Anarchismus zahrnuje sám v sobě tu největší svobodu a volnost jednotlivců a tu by oni soudruzi jako „nejuvědomělejší“ anarchisté měli doznat, že to není anarchistické, chtít všecko ničit a ubíjet, co nejde tak jak oni myslí! Kam by se poděla pak ta nedotknutelná svoboda jednotlivce?? Či jest to důsledné, když takový „nade všechno povznešený“ anarchista řekne: „dělnické hnutí musí býti tak jak my chcem a když ne, tak to rozbijem, ať není raději nic?“ — Pro dělnické hnutí jest největší neštěstí, že každý pro sebe žádá tu nejširší svobodu a spoludruhu ji upírá. Proklatá nedůslednost!!

Žihadlo., Chicago