Arbeiterbund v New Bedford, Mass. prohlašuje tímto, že peníze, které byly naší Mezinárodní dělnickou jednotou ve prospěch uvězněných soudruhů v Čechách sebrané a které B. Herz a jiní ve svých rukou drží, mají bezodkladně tiskovému výboru naší M. D. Jednoty v New Yorku k opatrování odevzdány býti.
Za Arbeiterbund, John Kuthan, tajemník
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18
Česko-dělnický vzdělávací spolek Karel Havlíček Borovský v Clevelandu, pořádal v neděli dne 4. března 1894no 8 hodiny odpoledne v místnosti Josefa Dezorta, č. 42 Quebec ul., veřejnou schůzi. K shromáždění řečnili A. Zeithamel a František Háka. V „Dělnických listech byla výzva: „Soudruzi a dělnici jsou žádáni, by se dostavili do schůze v počtu co možná nejhojnějším. Vstup je volný. Za Č. D. V. S. K. H. B. E. Ungerman, tajemník“
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18
Anarchisté z Českého dělnického vzdělávacího spolku „Pokrok“ v Passaic, který byl součástí Mezinárodní dělnické jednoty (International Workingmens Association of Amrica) odbývali svoji valnou hromadu, o jejím průběhu podávají následující zprávu:
Č. D. V. S. Pokrok v Passaic, N. J., odbýval v neděli 18. února 1894 svou schůzi, v níž provedena nová volba spolkových funkcionářů. Za předsedu zvolen František Rozpěrka, druhého předsedu M. Kraus, za dopisujícího tajemníka Josef Šimek, finanční tajemník František Bálek, pokladník Pavel Důša a za revisory Jan Kolbek a František Důša.
Usneseno bylo, požádat soudruha Františka Hlaváčka, redaktora „Dělnických Listů“, pakli mu zdraví dovolí, by v našem spolku uspořádal vědeckou přednášku, neníli mu možné, by tak učinil některý jiný soudruh z New Yorku.
Na to podniknuta sbírka na rodiny uvězněných ve Woodville na sběrací listinu č. 9, která zaslána na určité místo.
Josef Šimek, tajemník
„Dělnické listy přinesly následující zprávu ohledně soudu se stávkujícími horníky, do které byli zapojeni i místní čeští anarchisté v čele s proslulým anarchistickým harcovníkem ze severu Čech Františkem Chourou, píší:
„Soud s uhlokopy z okolí Manfieldu u Pittsburgu je skončen. Státní návladní a uhelní baroni uvedli celou řadu uplacených svědků, kteří dosvědčili vše, co se jen od nich žádalo. Následkem toho uznala porota 37 obžalovaných vinnými vzpoury. Ostatních 21 horníků uznáno nevinnými. Rozsudek bude vynešen v příštích dnech“.
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 24.02.1894, č. 17
Allegheny, dne 10. února 1894.
Ctěná redakce „Dělnických Listů!“
Jak známo, udála se v okolí Mansfieldu vzpoura, která měla hlavní svůj počátek z hladu, o (čem ale vlastně pojednávat nemíním, nýbrž že se tam dělo hromadné zatýkání až pátý a šestý den po událostí.
„Pittsburg Press“ ze dne 31. ledna 1894 psala, že zatkli též s některými Čechy soudruha Františka Chouru a to poděsilo některé naše národovce takovou měrou, že hned svolali schůzi vyvolených, ovšem že tajně a tam se radili, jaké stanovisko by měli zaujmout, aby dokázali, že jsou synové hrdé Čechie a pak že chtějí pouze vytrhnout do pole pro národní čest. Pročež aby se na tak veledůležitou věc připravili, dán návrh a přijato, by si napřed zazpívali My jsme mandaríni, čínští ministři, co si teď myslíme, to sami nevíme, o tom jsme jistí!, o tom jsme jistí! Pak dostal jeden „fotr“ slovo, který začal asi následovně: Jak Vám známo, že v síni jednoty (českých spolků máme v podnájmu Česko-Dělnický Vzdělávací Spolek, tento spolek odbýval veřejné schůze, ve kterých obyčejně Fr. Choura přednášel. Jelikož tento je nyní zavřený — (ostatní: kdyby ho chlapa oběsili), tudíž přišlo i na naše spolky, které v této síni svoje schůze odbývají, špatné jméno, protož navrhuji, by jsme je tam odtud vyhodili. (Souhlas.) Dále k tomu návrhu dávám dodatek, by jsme jejich knihovnu hned na ulici vyhodili a více je do síně nevpouštěli. (Ostatní: Ano, pojďme, vyhodíme ji!)
V této udatné myšlence se rozběhli, jelikož neměli do síně daleko, byli tam v okamžiku. Přisedše před odsouzenou skříň, zůstali v slušné vzdálenosti stát, jako kdyby na ně z oné skříně strašidlo hledělo, až přece z jednoho vylezlo: „Copak jestli je tam dynamit! Ono nás to zabí, radši toho necháme a pojďme domů!“ A ostatní synové hrdé Čechie v divném rozpoložení ku svým maminkám se ubírali.
Aby se předce pomstili, v den 3. února 1894, kdy náš spolek schůzi odbývati měl, obíhali již od čtyř hodin okolo síně a chudáci čekali na nás až do sedmi; tu jsme se začali scházet a milosrdní samaritáni již nám vstříc hlásali z plných plic: „Dnes ze schůze nebude nic! Vy jste anarchisté a ti mají špatné jméno, jestli budete schůzi odbývat, přijde na vás policie a přijdete do basy a i my budeme mít špatné oko u policie!“ Když jsme se jich tázali, jeli možné, by pokojný lid mohl být pozavírán, byli o tom úplně přesvědčeni, že my ano.
No je to dosti hezké, když se tak o nás staráte, by se nám nic nestalo, ale kdyby jste mohli, však by jste nám nákrčník hodili. Jen pomalu „fotrové“, vždyť jste se chlubili, že jste také byli anarchisty, když jste odbírali „Proletář“ z New Yorku od Kochmana a takového černého nevděku se Vám nedostalo jako nám! Což Vám je hej, máte již chalupy a sedíte v nich jako pán bůh ve Francii, ostatní je Vám všecko bukvicí a po vás ať přijde třeba potopa a ještě byste byli vstavu hned jít na toho, kdo se k svému přesvědčení hlásí a zničit jej.
Tak páni, jak se něco šustne, jen se přihlaste u šerifa, on Vás přijme a pak si budete moct řádně schladit žáhu, vždyť Vám to bude ku cti, jste předce potomci slavných husitů, snad Vám proudí ještě táboritská krev v žilách a až se vyznamenáte u šerifa, pak se zajistě všelijaký biřic špatně na vás nekoukne. Jen buďte důslednými, vždyť jste pustili nový problém do světa, „že jenom člověk majetný má charakter.“ Na to si vemte patent, to se mohlo zrodit v hlavě jen u báru, když ten boží dar počíná účinkovat na mozek. Dostanete medail.
J. S.
V minulém čísle podali jsme krátkou zprávu o bouřích uhlokopů v okolí Mansfieldu, kteří lakotou, bezcitností a vyděračstvím uhelných společností přivedeni jsou v děsnou bídu a zoufalství. Nyní můžeme podat úplnou a hodnověrnou zprávu o těchto událostech. Předkládáme zde naším čtenářům původní dopis očitého svědka a našeho zpravodaje:
Woodville, Pa., 30. ledna 1894.
Redakce „Dělnických Listů!“
Bída v našem okolí je veliká. Většina uhlokopů jest mnoho měsíců bez práce a těm co pracují, snížili uhelní baroni mzdu z 79 c. za tunu kusového uhlí na 65, 60, ba až na 55 c. Na Painters Run byla Panhandle Coal Co. docela tak nestydatá, že postavila do dolů stroje na podkopávání a platila za tunu kusového uhlí 28 ctů, takže horníci když odpočítali olej a prach nemohli více vydělat nežli 24 až 50 centů denně. A za takovou bídnou mzdu měli býti horníci i s rodinami živi!
Výše uvedené snížení mzdy, které bylo nestejné, an každý uhelný baron ustanovil mzdu jak sám za dobré uznával, zavdalo příčinu k svolání několika velkých schůzí, na nichž ujednáno, by žádný jinak nepracoval než za 79 c. tunu. Delegátům uloženo, aby na konferenci se zástupci uhelných společností, dne 22. a 23. ledna 1894 v Pittsburku odbývané, rozhodně prohlásili, že horníci jinak než za 79 c. pracovat nemohou a nebudou. Do konvence sešlo se 60 zástupců uhlokopů a z těch 30 hlasovalo pro 79 ctů. ,a ostatních 30 aby se ponechalo horníkům jednotlivých dolů na vůli, aby pracovali jak sami chtí.
Tato zpráva z konference vyvolala mezi horníky velkou nevoli. Stávkaři snažili se všude přemluvit své soudruhy, aby za sníženou mzdu nepracovali. Ale bylo vše marné. Byli to hlavně rození Amerikáni a Irčani, kteří skébovali, kdežto přistěhovalci pevně snažili se udržet si starou mzdu.
V této stávce ukázalo se, kdo vlastně snižuje mzdy. Nebyli to „paupeři“ z Evropy, nýbrž většinou Amerikáni. Tito patolízalové a skébové nechtěli o zastavení práce ani slyšet a skébovali za 50 ctů denně dále a ještě žádali majitele dolů, aby jim k ochraně svého skébství dali policii. A to se též stalo. Ve Woodville na dolech Sommerhill bylo 7 a na Painters Run 4 policajti.
Proto byla svolána hromadná schůze stávkařů na den 27. ledna 1894 do Mansfieldu a tam nanovo usnešeno, setrvati na mzdě 79 c. za tunu a na ty doly, kde se skébuje, aby sešlo a skébové aby přinuceni byli k zastavení práce.
Ještě ten samý den odešel všechen lid z hromadné schůze na doly Sommerhill. Tam zahnal policajty, vytloukl okna a zpřevrhal několik vozů s uhlím, které byly právě z bání vytaženy. To samé stalo se na Painters Run.
Druhý den přestalo se na Sommerhill pracovat, za to ale na Tom’s Run, Painters Run, Bridgeville a Beadling skébovalo se dále.
V sobotu ráno (27. ledna 1894) započalo asi 2000 lidi čistit doly od skébů a sice způsobem takovým, že čtyry uhlodoly rozbitím váh, vozů atd. učiněny na čas k práci neschopnými a dva, Bridgeville a Painters Run spáleny. Policie zahnána všude na útěk, až odpoledne, když přijela občanská garda a zahájila ostrou střelbu, byl lid rozehnán. Při srážce byl jeden horník poraněn tak že druhý den zemřel; dva jiní zraněni lehce.
Co toto píšu, zatčeno bylo 23 osob a jak dle jmen a pověsti najevo vychází, jsou zatčeny osoby zcela nevinné, které při celé události byly pouhými diváky.
Kapitalistický tisk rád by z toho udělal spiknutí anarchistické a mnohé listy již psaly, že zastřelený horník (Frank Stipik nebo Stepnik, rodem Slovák) náležel k anarchistickému spolku, od nějž prý vdova obdrží 1500 dolarů, a že prý anarchisté vyvolali tuto vzpouru. My ale všichni v okresu pracující dělníci právem můžeme říci všem těmto pořádkovým buldogům, že je to spiknutí bohatých lupičů proti chudým dělníkům, kteří drží ve svých spárech všecko národní bohatství a všechny životní prostředky, tak že zdejší lid, který po 6 měsíců, ten co pracuje i nepracuje, žije v té největší bídě a vyhlídka na zlepšení není žádná. Mužové, ženy a děti chodí polonazí, bosí a trpí hlad, kdežto boháči hodují a válí se v přepychu a pro dělníka nemají nic, než opovržení a snižují mu mzdu, tak že kdyby dělník za ní pracoval, místo výdělku musel by kapitalistovi ještě doplácet.
Proto ten lid, který po celé léto žádal a prosil marně, ve svém zoufalství dal pocítit svým tyranům svůj hněv. Toto slouživ všem kapitalistickým škrabákům k poučení, že ten vzbouřený dav nebyli žádní anarchisté ani socialisté, nýbrž lidé, věřící pevně v katolickou víru! Byli to lidé, mezi nimiž by byli anarchisté pochodili s anarchismem jako pochodili Bauer a Nold v Homestead. A to může všem majetkovým dravcům otevříti oči, že již toho vykořisťování mají i ti nábožní katolíci dost a že sahají k násilným prostředkům, když vidí, že ani na pánech ani na bohu si prosbami a modlením nic nevymohli.
Toto však byl pouhý počátek. Což myslí boháči, že se lid nasytí pohledem na ty deputy sheriffy, kteří k umírnění bídy byly sem posláni, aby hladový lid jako obyčejně nasytili olověnými knedlíky? Ať pamatují si že vzbouření z hladu nezná mezí ani slitování! Ale boháči jsou slepí a hluší ku vší bídě a to jest, co i z kostelíčkářů dělá revolucionáře a připravuje konec nynějšímu nepořádku.
Na zdar! Dopisovatel.
Z pozdějších zpráv dlužno ještě uvésti, že 31. ledna 1894 zatčeno bylo ještě celé množství horníků a mezi nimi nachází se též naší soudruzi Frank Choura, Beneš, V. Kasík a jistý Perlich. Celkem zatčeno až dosud 43 horníků, většinou Francouzi, Uhři, Italové a Slováci a pak několik Čechů a Němců.
Zatčení dopraveni byli do vězení v Mansfield. Nejhůře počínali si proti horníkům vyděrači Beadlin Br., kteří jsou nejpověstnější ukrutníci a vykořisťovatelé. Ti mají své doly a krámy opevněny a opatřeny střílnami jako pevnost. Když se dav stávkařů objevil, započali vrahové Beadlinové do něho střílet a poranili mnoho dělníků. Beadling udal, že on a jeho dva pomocníci vypálili 100 ran nejméně a zranili nejméně 30 mužů, neboť všichni tři prý jsou výteční střelci. Hle, takové poměry panují v Americe! Uhelní baroni staví si opravdové pevnosti, aby mohli své dělníky libovolně nejen vydírati, ale i povražditi!
Druhé, na co musíme hned z předu důrazně poukázati, jest, že Fr. Pech ve schůzi dne 21. ledna 1894 v New Yorku, jak to i v referátě „Hlasu Lidu“ dne 23. ledna stojí, prohlásil, že oba sjezdy Mezinárodní. Dělnické Jednoty v Chicagu (r. 1890 a 1893) usnesly, že máme používat všech prostředků i hlasovacího práva, jak prý to protokoly sjezdů dokazují. A to samé tvrdí mimo Pecha všichni, kteří se zásadě zpronevěřili. Tvrzení to je ale hrubá nepravda.
Na obou sjezdech usnešeno bylo, že má každé místo zaříditi způsob své činnosti dle místních poměrů — avšak nesmí porušiti zásady anarchismu! — Nuže, to zní zcela jinak, než jak Pech a konsort prohlašují. Na obou sjezdech přijaty byly na novo zásady anarchismu a ty obsaženy jsou v „Pittsburské proklamaci“, která na sjezdech přijata. Na zásadách těch zbudována byla česká anarchistická strana (hnutí) v Americe a na těch až dosud setrvává. A „Pittsburská proklamace“ podílení se na volbách rozhodně zavrhuje. Všichni delegáti obou sjezdů a každý, kdo četl protokoly jejich a „Pittsburskou proklamaci,“ musí to dosvědčiti.
Fr. Pech a jeho konsorti od „Hlasu Lidu“ vědí tak dobře jako my, že na obou sjezdech jako vždy byly taktika voleb a celý parlamentarismus zavrženy, ale oni chápou se všech lží, aby svou zradu zásad jaksi „ospravedlnili“ a své zpátečnictví zastřeli. Ale to se jim nikdy nepodaří.
Fr. Pech a odpadlíci od „Hlasu Lidu» založili ale též novou stranu: „Českou sociálně demokratickou stranu v Americe“ a program této strany vytiskli v tisících exemplářích a rozšířili ho mezi českým dělnictvem. Mimo to se spojili s centrální organisací německé sociálně demokratické strany ve Spoj. Státech, s kterou súčastnili se již voleb do parlamentu. Nuže, to jest již něco více, než jen změna taktiky — to je zavržení již celých zásad anarchie, zavržení celé „Pittsburské proklamace!“ To je zrada celého principu, to je přímá desertace od praporu revolučního a přeběhnutí z tábora jedné (anarchistické) do tábora druhé (sociálně demokratické) strany!
A nyní ať nám odpoví Pech a ostatní renegáti: vzdali jste tím své zásady nebo ne? Bylo snad usnešeno na obou sjezdech strany a je to snad také v protokolech zanešeno, že každý může libovolné přebíhat do táborů jiných stran, nebo takové zakládat na rozbití strany radikální a vzdor tomu může platit a vydávat se za „bona fide“ anarchistu?
Pánové, nedělejte se směšnými a ještě horšími než jste novými lžemi! Přiznejte se ku své zradě, neboť to Jidášské znamení před celým světem smazat nedovedete! Jestliže tuto zradu a odpadlictví nepovažujete ještě za rozhodné zapření dřívějších zásad, pak je od vás možno k očekávání, že kdybyste od sociálních demokratů přeběhli jednou k — demokratům nebo k republikánům, nebudete to snad považovat také za žádné porušení zásad!
Ten, kdo zapřel své dosavadní anarchistické přesvědčení a zásady, ten, kdo zavrhl stranu anarchistickou veřejně a stal se parlamentárním sociálním demokratem a proti anarchistické straně založil stranu sociálně demokratickou a odporučuje volby do kapitalistického parlamentu, které po deset let zavrhoval, ten by aspoň veřejně neměl honositi se svým „pevným přesvědčením,“ svou „důsledností a „zásadností,“ neboť to vše v takovémto případě vypadá velmi — děravě!
Toto faktum museli jsme především vytknouti a postaviti do pravého světla, neboť toto porušení všech, zásad anarchistických a desertace k sociálně demokratickému parlamentarismu, jest hlavní jádro celé věci a obč. F. Pecha brožurka „Jak možno zlepšiti nynější poměry“, jest pouze výmluva a abychom tak řekli, chabá obhajoba deserteura (zběha), který přeběhl do jiného tábora.
Když naši soudruzi a čeští dělníci vůbec toto vše v obou našich článcích uvedené dobře uváží, přijdou sami věci na kloub a budou na věc a na polemiku pohlížet zcela jinak.
Ne o taktiku a její změnu, nýbrž o zásadu a její úplné zavržení se tu v Pechově brožurce a u strany s „Hlasem Lidu“ jdoucí jedná.
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 10.02.1894, č.15
Chicago, únoru 1894.
Ctěná redakce „Dělnických Listů“
Oznamuji vám že si přeji odbírat ,,Dělnické Listy“, neb jsem se přesvědčil, že časopis tento je neohrožený zastánce práv ujařmovaného proletáře. Pročež by měli všichni uvědomělí soudruzi a dělníci odbírat „Dělnické Listy“ a ne vodnatý „Hlas Lidu“. Nebo kdo jde do boje proti kapitálu s volebním lístkem, jest šílenec nebo blbec. Učinil by lépe, kdyby šel na vlky s hadrem v ruce.
S revolučním pozdravem, Fr. W.
Panu B. Hercovi, Fr. Pechovi a ostatním pořadatelům politické schůze dne 21. ledna 1894 v New Yorku odbývané, jakož i Dělnicko Americkému Sokolu v New Yorku.
New Bedford, Mass, dne 8. února 1894.
Ctění pánové!
Referát z vaší politické schůze, který byl v čísle 175 denního „Hlasu Lidu“ uveřejněn, byl předčítán v naší poslední schůzi a vězte, že ačkoliv jsme již dávno byli přesvědčeni, že z hnutí dělnického jen kajhtal vytloukat hledíte a svýma nectnýma čachry jej korumpujete, tož nás přece nikdy nenapadlo, že byste mohli k vůli své ziskuchtivosti, tak morálně sklesnout, až na bídné denuncianty!
Hlaváček tedy odporučoval bomby a dynamit. To byste měli oznámit policejnímu řediteli! Tím byste se svých pokročilých odpůrců nejlépe zbavili! Avšak víme že Vás žádný morální políček z té skleslosti více nevyléčí, pročež ponecháváme karakter váš k odsouzení veřejností samé.
Hlaváčka a soudruhy jste jejich náhledy vyslovit nenechali a vyhodili jste je na ulici! A s tím se ještě u veřejnosti chlubíte? Rádi bychom věděli, jak že by ten váš sociální stát vypadal, když již v nynější době svobodu slova tak drze potlačujete! Avšak váš sociální stát jest pouze byznys a pročež škoda každého slova.
Fr. Pechovi, který chce svou volební koninu v rámci naší Jednoty prováděl, poukazujeme na memorandum Bedfordských soudruhů, které jest v čísle 43 ročníku IV. týdenního „Hlasu Lidu“ uveřejněno, které bylo při posledním sjezdu předčítáno a ode všech přítomných delegátů schváleno a které zní: „Co se taktiky týče, jsme rozhodně pro taktiku přísně revoluční, zavrhujeme všechny paliativní prostředky, a jsme přesvědčeni, že majetná třída se nikdy dobrovolně svých pohodlných výsad nevzdá, vyjma, že by k tomu sociální revolucí byla donucena“.
Nuže, pane Pech, když již mermomocí chcete dělat ostudu, tož jí dělejte na svou vlastní firmu, naše Jednota si jí nepřeje! Vždyť tímto způsobem mohl byste se konečně přidat k armádě spásy a dokazovat též, že to používáte za prostředek k agitaci, pročež: good by!
„Dělnicko-Americkému Sokolu“: Ctění přátelé ! Když po založení svého sboru, zaslali jste nám své pokročilé prohlášení zásad, tu věřte nám upřímně, že jsme ve Vás skládali velkou naději, že nás budete vydatně podporovat v našem zoufalém boji za dosažení svobody pro ten věčně okrádaný pracující lid. Jak se ale ne vaše skutky s oním prohlášením srovnávají? Nebylo by pro Vás, jako pro bojovníky za pravdu a svobodu, mnohem čestnější bývalo, kdybyste v oné politické schůzi byli svobodu slova obhajovali? Či myslíte, že jste vyvedli nějaké hrdinství, když jste nemocného našeho soudruha, Hlaváčka, který do oné schůze přišel, pravdu obhajovat, vyhodili na ulici a chtěli jste mu nohy přetlouct? Co vám udělal onen zubožený pracující lid, který dlouholetou zkušeností přišel k tomu přesvědčení, že žádnou mírnou cestou svá práva nedobyde, vyjma sociální revolucí, že takto proti němu vystupujete? Či nejste snad žádnými revolucionáři? Co tedy znamená ona sloka v sokolské písni: „Tužme, tužme, tužme se, vlastní síla povznese!“ Není to výrok revoluční? Kvůli volbě zajisté Váš tělocvik neprovádíte, neb doufáme, že tolik síly má každý z Vás, aby volební lístek toho neb onoho kandidáta do volební skříně hodil a pročež vzpamatujte se dokud jest čas! Poznejte své stanovisko co bujaří dělničtí sokolové a pracujte rozhodně k tomu, by sbor Váš stal se neodvislým ode všech partikářů a čachrářů a hleďte k tomu cíly, by sbor Váš stal se školou, z níž by vycházeli apoštolové a důstojníci sociální revoluce! Pak zajisté každý pokroku milovný člověk se před Vámi s úctou pokloní a díky toho zuboženého pracujícího lidu budou Vám nejlepší odměnou!
Na zdar sociální revoluci!
Za Arbeiterbund výbor: Emanuel Valečka, John Kuthan, Alois Jäger
Allegheny, Pa., 5. února 1894.
Ctěná redakce „Dělnických Listů!“
Jak je soudruhům známo, stává též v Allegheny, Pa., Český dělnický vzdělávací spolek (anarchokomunistický) a má svou spolkovou místnost v domě Jednoty zdejších českých spolků. Do místnosti té nás Jednota sama dobrovolně přijala.
Po celý čas, co v místnosti odbýváme schůze, platili jsme správně a poctivě naše nájemné a ve schůzích jsme se chovali vždy mravně a slušně, tak že nám nikdo nemůže dokázat nějaký sprostý čin.
Než přece se najdou jen lidé, kteří jako nepřátelé brojí proti věcem, které svým rozumem neuznávají za správné. A tak se stalo, že 3. února 1894, kdy měl spolek opět odbývat svou pravidelnou schůzi, dostavili se nejdřív tři „andělé strážní,“ kteří nás varovali či spíše zakazovali nám odbývati schůzi.
Pravili, jestli máme nějaké ,.pobuřující letáky“ a snad také mínili nějaký dynamit a bomby, bysme to raději ukryli, neboť prý nám za to neručí, že nedostaneme nějakou prohlídku. (Snad již o nějaké věděli). Neradi prý by viděli, aby k vůli anarchistům přišli k nějaké hanbě nebo ostudě a Amerikáni by prý dokonce řekli, že všichni Češi jsou anarchisté a žádný by nikde práci nedostal. Ti zpozdilci!
Hle, tak mluví ti vysloužili socialisti! Mnohý říká: ,,já jsem byl také někdy socialista, ale když jsem poznal, že to nic není (?), tak jsem toho nechal“. To je moudrost vysloužilých socialistů! To dokazuje, že oni socialismus nikdy nepochopili! A když se zmíníte o dělnické věci tomu nejzarytějšímu kostelíčkáři, dá vám tu samou odpověď.
Z jejich vyjádření jde na jevo, že nás mají za ty nejsprostší tvory a snad dokonce i za lupiče a vrahy (za jaké nás prohlašují kapitalistické listy), jelikož se bojí, aby zkrze anarchisty do nějaké hanby a ostudy nepřišli. A přece dosud nemůže se žádnému anarchistovi dokázat, že by byl někoho okradl a uprchnul do Kanady, jak se to může dokázat některým obrvlas- tencům, kterých již známe několik.
