Musím Vám oznámit že v zdejším městě založena byla před nějakým časem, přičiněním řádu „Bratří ku Předu“ Č. S. P. S. a jinými pokročilými Čechy svobodomyslná škola pro českou mládež, která velmi zdárně pokračuje a zajisté i pro dělnické hnutí jest velmi důležitá. Učitelem této školy jest rodák Raimund Janák, který jest s emancipací pracujícího lidu dobře obeznámen a který též školní mládeži lásku ku dělnému lidu vštěpuje. Psací knížky jeho školáků obsahují nejen dělnické písně, nýbrž i mnohé pěkné pojednání o dělnickém životě, které bude zajisté na vnímavou mysl mládeže blahodárně působit.
V pondělí dne 25. prosince 1893 odbývána byla v české místnosti slavnost školní mládeže, která všechny přítomné přímo překvapila. Žáci přednášeli různé básně a deklamace s patrným zápalem a dovedností, začež byli hlučnou pochvalou odměněni. Též zapěli sborově dělnickou píseň „Žena,“ která každého posluchače velmi dojímala, neb slyšímeli opěvovat tužby utlačovaného lidu z úst neviných dítek, tu zmáhá se nás pocit, který se ani popsat nedá! Slavnost byla tak četně navštívena, že nebylo téměř ani k hnutí a provedena byla důstojně. Důkaz to, že se česká škola těší velké oblibě, což zajisté jejím vydržovatelům jakož i učiteli jest nejlepším zadostučiněním.
Nastupujíce stejně nesnadný jak důležitý úkol agitačního výboru Mezinárodní dělnické jednoty (International Workingmens Association) v Americe, k němuž jste nás povolali, vzdáváme srdečný dík za důvěru v nás složenou, uvazujeme se ochotně ve funkci onu a slibujeme zároveň, že za společného nás všech spolupůsobení, dle nejlepších sil, přesvědčení a schopností svých, pracovati a snažiti se budeme ku povznesení naší M. D. J. a ku šíření vznešených zásad mezinárodního revolučního proletariátu.
Soudruzi! Není naší zásadou, bychom krásnými slovy a lesklými frásemi, vám dlouze a široce líčili naši nastávající činost, aneb sliby, které bychom pak splnit nemohli, předem se zavazovali. Nikoliv, naším heslem jest „méně slov a více skutků“, a dle těchto pak nás můžete a doufáme, že také soudit budete.
Jediné vroucí chováme přání, abyste všichni, kteří to s naší jednotou a s naší šlechetnou snahou poctivě myslíte, by jste nám v naší činnosti ve všem nápomocni byli, bychom povinnostem na nás vloženým vůči naší jednotě a všemu proletariátu důstojně dostáli.
Zejména apelujeme na Vás ctění soudruzi, by jste se všichni o to zasadili, bychom orgán naší strany „Dělnické Listy,“ který jsme si tak těžko zbudovali, za každou cenu udrželi a vzláště nyní v jeho začátcích, bedlivě sledovali a ze všech sil duševně i hmotně podporovali a rozšiřovali, by zkvétal a prospíval ku cti a prospěchu všeho organizovaného dělnictva.
Vzdávajíce odstupujícímu agitačnímu výboru v Chicagu za jeho činnost jménem strany vřelý dík a uznání, končíme přáním, by naše slova tak vážně a poctivě přijata byla, jak byla míněna, a provoláváme v tomto novém roce, z plna srdce hřímavé „Na zdar“ naší nové a doufejme plodné činnosti.
Se sociálně revolučním pozdravem za Agitační výbor české „Mezinár. dělnické jednoty“ v Americe.
Jsme na počátku nového roku a teď v době, kdy každý dělník, který se považuje za pokročilého radikálního socialistu, měl by zpytovat své svědomí, co v uplynulém roce v ohledu agitačním, organisačním a pokrokovém vůbec pro dělnické hnutí učinil. A jestliže poctivě měří a váží a pak shledá, že jeho dosavadní činnost rovnala se nule anebo jen nepatrnou byla, tu měl by si pevně předsevzíti, že co pronedbal, chce v tomto roce dvojnásob nahraditi a vykonat tolik co vykonat může, když jen opravdu chce a co konat má, chceli vůbec platit za řádného člena radikálního dělnického hnutí. Jen tak, když každý jednotlivý člen a soudruh opravdu jednat bude, může hnutí dělnické pokračovat ku předu.
Lamentaci a žalob na špatnou činnost a nepostupování hnutí je slyšet na všech stranách dost, ale to nepomůže pranic, když se místo prázdných slov nesáhne ke skutečným skutkům a činům — k agitaci a k propagandě. Ostatně je z velké části pravdou, že ti, co nejvíce na nečinnost a nepostupováni hnutí hubují, sami bud velmi málo, anebo pranic nečiní a své jeremiady pronáší jen proto, aby činnost ostatním ještě více znepříjemnili a svou nedbalost jaksi omluvili. Ovšem, ono je lehko kritisovat, hubovat na jiné, ale co to je platné, když sám takový velmi činný kritikant a lamentátor nic opravdu prospěšného nečiní? A že by též sebe sám obžaloval z nečinnosti a zanedbávání povinnosti v záležitostech strany, o tom je slyšet velmi málo.
Obyčejně poukazuje se na hnutí v Evropě, jak tam se pracovalo a působí, jak tam byl každý činným a obětavým. To je pravda, i my jsme dobře o tom přesvědčeni. Ale, proč ti samí lidé, ti samí soudruzi nejsou i zde tak činní a obětaví a proč nepracují i zde tak jako pracovali v Evropě? Proč, ptáme se ? Ať nám udají příčiny! Či není toho zde potřeba ani jim ani hnuti? Nikoliv, zde jako v Evropě, ba zde ještě více je potřeba agitace a činnosti než v starém světě, neboť tam je více schopných sil než zde a socialistické hnutí je tam starší a má pevnější kořeny. Proč hnuti v Evropě má na soudruhy větší vliv a povzbuzuje k neustálé činnosti, proč vzbuzuje ten svátý zápal a nadšení? Protože jedenkaždý pohliží na hnutí vážně, opravdově a poctivě a hlavně proto, že činnost jednoho povzbuzuje činnost druhého i ostatních a protože jeden druhého hledí v agitaci a v činnosti předstihnouti a jeden druhému pracuje do rukou. A jaká obětavost venkovských soudruhů! Pro dobrou věc poslední krejcar a vše jsou vstavu obětovati! A jaká solidárnost a soudružnost v práci, utrpení a soucit v pronásledování! Každý učiní co jen může. A ty styky a to přátelské spolupůsobení! Jak to vše pohádá, vzpružuje, sílí a pohání k práci a k agitaci, k zápasům a bojům, byť sebe nebezpečnějšími byly! Za těchto příznivých okolností a ctností soudruhů v dělnické straně v Evropě, není se pak co diviti, že hnutí má na soudruhy a dělníky tak přitažlivou moc a že dodělává se stále výsledků, které pak mají opět za následek, že tím více soudruhy i celou stranu ku předu pohání. Tyto a ještě jiné faktory jsou to, které jsou hnutí v Evropě tak ku prospěchu a činnost v hnutí, vzdor všem obtížím, překážkám, pronásledování a nebezpečenství zpříjemňují. Tam, kdo jedenkrát byl pro hnutí získán, zřídka kdy ho opustí, poněvadž není ani soudruhy ani poměry ve straně odpuzován. Vzájemná vážnost a rovnocennost utvrzuje solidaritu a přátelství.
Jak ale dopadá to zde v Americe? Většina členů odpočívá na vavřínech staré činnosti v Evropě a je činná v naprosté nečinnosti. Jiní zase neberou věc a hnutí ani vážně a pouze pro jméno — aby se neřeklo — jsou také v hnutí a ukážou se jednou za půl léta ve schůzi a to je vše. Opět jiní přilípnou se k hnutí ne z přesvědčení a z dobrého předsevzetí, nýbrž aby měli operační pole pro štvaní a hádky. Někteří zase, majíce na zřeteli osobní nebo obchodní prospěch, vydávají se za „také soudruhy“ a ti mají obyčejně přednost a rozhodující slovo, poněvadž co obchodníci „obětují se“ tolik, že jdou až mezi dělníky — hledat „kostýmry“ pro svůj obchod, který když se pozvedne přispěním dělníků, majitel jeho přestane být soudruhem a stane se protivníkem. O nadšení, solidaritě, zápalu, opravdovosti a horlivosti sotva vždy u desátého může být nějaké řeči. Velká většina členů hnutí pohlíží na vše lhostejně, anebo hubuje na jiné, kteří jsou mnohem činnější. A že „činnost“ a hubování a agitace u baru není k prospěchu, ba k veliké škodě hnutí, o tom se již mohl každý, kdo jen chce, přesvědčiti.
Když ku př. nějaký nově získaný člen buď listem, nebo přičiněním některého soudruha anebo přednáškou ve schůzi povzbuzen byl přistoupit ke spolku a do hnutí a pak po schůzi vidí tu „činnost“ a slyší ten žvást u baru, tu jej to věru nepovzbudí ani neutvrdí v dobrém předsevzetí, spíše jej to úplně odpudí a takový pak zradí deset jiných kteří by se za lepších poměrů skutečně byli dali získat. Ano, tento zlozvyk škodí šíření se hnutí nejvíce. Co padesát soudruhů za dlouhou dobu pracně zbudují nebo získají, to jeden nebo dva u baru za chvilku zničí.
Proč ti, kteří nejraději ukazují na jiné a stále poukazují na to, jak byli činní v Evropě, nejsou tak činní i zde a proč nekonají aspoň část toho, co by konat mohli? Protože nemají ani vůle, ani chutě, ani horlivosti k tomu.
Za takových okolností jest ale hubování a poukazování na jiné a na venek nedůstojné a jen obžalováním sebe. Když mohou někteří pracovat zde po léta stejně horlivě, ba horlivěji ještě než venku, proč nemohou to všichni? Jen dobrá vůle, vážné předsevzetí, nadšení a obětavost k tomu schází. Chtějte všichni a půjde to i v Americe. Hledej jedenkaždý povzbuzení v činnosti těch, kteří si zachovali dosud nadšení a obětavost a neberte si za příklad pohodlnost jednoho pro pohodlnost vaší, nýbrž každého ochabujícího hleďte znova, ale solidním, ne urážlivým způsobem povzbudit. Zanechte sporů a třenic, pinakla a malicherností, které se hodí pro filistry, nikoliv ale pro bojovníky svobody a muže práce a chopte se věcí vážných a prospěšnějších! Buďte mezi sebou solidární a tvořte přátelské kroužky a kruhy, kde v příjemném a vážném rozhovoru uvažujte o tom, jak nejlépe podporovat hnutí, agitaci a časopis.
Nespoléhejte na jednotlivce, nýbrž čiňte každý, co vykonat můžete! Pamatujte že dělnické hnutí nemohou dělat jednotlivci, nýbrž jen massy jednotlivců. Každý člověk, i ten který se za toho nejnepatrnějšího považuje, má v sobě jistou schopnost a vlohy, že může tím anebo oním způsobem hnutí prospěti. Potřeba jen použiti jich a míti dobrou vůli. Větší činnost, více obětavosti, více opravdovosti, více nadšení, pevnosti, vytrvalosti a důslednosti, je našemu hnutí potřeba.
My svoláváme schůze a ono přijde sotva polovic soudruhů; pořádáme přednášky a ten samý výsledek. V Evropě přijde kdo může a každý stará se, aby přivedl nové hosty a přívržence. V Evropě stará se o rožšiřování a podporu dělnických časopisů každý soudruh — zde ponechává se to pouze jednatelům. Na vydání nových brožur, ačkoliv jsou v rukopisech hotovy, není ani pomyšlení, protože není k tomu peněžních prostředků. V Evropě čtou dělníci své časopisy, které jsou na jakkost četby dost chudičké, jako sv. evangelium — zde i ten nejlepší list, ta nejlepší brožura pohazuje se a málo který soudruh si ji přečte.
Dělnictvo americké je denním tiskem úplně zdemoralisováno. V Evropě je dělnictvo vychováváno, aby se odnaučilo číst krvavé a v klerikálním smyslu psáné romány, povídky a pohádky, vraždy a každodenní žvást; zde je ale pravý opak, neboť zde se dělnictvo vychovávalo a vychovává, aby se odnaučilo číst zásadní a poučné články a libovalo si jen v ducha otravujícím žvástu denních klepů, sensací a zločinů. Tím se stává, že dělnictvo, beztoho k čtení, bádání a přemýšlení nedbalé, vždy více na duchu otupuje, lhostejní a k zásadě činnosti a k hnutí netečným se stává. Ducha i tělo otupující zdejší život v hostincích dobíjí pak co ještě na duševní pružnosti zbylo.
V Evropě je hnutí, zásada a záležitosti strany věcí první a hlavní, zde ale věcí poslední a vedlejší. A tato zlolajná lhostejnost a otupělost řádí tu jako pravá epidemie; jeden od druhého přijímá tu nákazu, která se šíří v celém hnutí. Každý, kdo sem přijede z Evropy z hnutí, přiveze si sebou jistý fond nadšení, zásady a obětavosti, ale sotva se v zdejších kruzích a poměrech obeznámí a ohřeje, je celý fond pryč. A. toho jsou zase vinni většinou soudruzi zdejší sami, poněvadž takovému nadšenci a idealistovi všemožným způsobem zásadu, nadšení a ideály vytloukají z hlavy všelijak si ho dobírajíce, jen aby brzo otupěl a zmalátněl jako oni a oni nemuseli se před ním stydět pro svou nečinnost. To je smutné, ale pravdivé.
Nejhůře to dopadá ovšem ve velkých městech amerických. V Evropě jsou velká města nejlepšími semeništi socialismu, zde většina odjinud přineseného semene propadá brzo hnilobě a jen menší část s velkou opatrností zůstává zdravou. Příčina toho je to, co výše uvedeno. Na venkově v Americe ještě spíše zachovají si soudruzi duševní pružnost, jelikož nemají tolik styků s otravnými poměry. To jsou příčiny, proč zdejší dělnické hnutí tak málo postupuje a to ještě není vše uvedeno.
Kdyby se jim soudruzi tak příliš dobrovolně nepodávali, vypadalo by to jinak. Nuže, jsme na počátku roku. Vezměme si všichni pevně za úkol, vymýtiti z hnutí našeho starý šlendrián a zahájit novou zásadnější a vydatnější činnost! Pevná vůle dokáže mnoho.
Společnost lidská kráčí vstříc převratu a hnutí, které jakmile v jedné zemi vypukne, rozšíří se na všecky sousední, země zrovna jako v roku 1848 a otřese přítomnou společností až v nejhlubších základech, aby nový život vypučil na rozvalinách starých řádů.
K tomuto našemu pevnému přesvědčení není nám třeba dovolávat se ani slavného německého historika Gervínusa ani italského filosofa Farrariho, kteří oba ve svých spisech brzkou katastrofu prorokují. Nám potřeba jen ten obraz, který se za posledních 20 roků před našima očima rozvinul, důkladně si prohlédnouti a pozorovati vše co se kolem nás děje a pak nanovo se přesvědčíme, že nynější společenské poměry jsou neudržitelné a že musí brzo dojít k velkému převratu.
Všecky známky a okolností nás v tom utvrzují. My vidíme onen úžasný pokrok ve výrobě a průmyslu; vidíme ohromný vzrůst bohatství na jedné a děsné množení chudoby na druhé straně; vidíme ale především probuzení se proletariátu a všech nižších tříd a zároveň zoufalé napínání posledních sil bohatých tříd, které chtějí úplné probuzení chuďasů za každou cenu zameziti.
V továrnách, v dolech, všude, kde zubožený námezdný otrok se mučí pro svého trýznitele, viděti jest nový ruch, nový život. Tohoto ruchu a těchto nenáviděných mass se panující společnost obává. Z této strany očekává bouří, která může v krátké době rozmetat její paláce a bašty a zničit všecky její výsady a panství.
V massách toho zneuznávaného a utlačovaného lidu zapouští silné kořeny idey, které až si získají platnost mezí dělníky, rázem učiní konec tomu celému společenskému systému. Je to revoluční socialismus, který směřuje k odstranění individuelního majetku a k založení společnosti na zásadách svobody a rovnoprávnosti.
Tyto snahy marně snaží se panující třída potlačiti. Ony zapustily již velmi silné kořeny a dnes jíž čítají miliony horlivých stoupenců, kteří jsou odhodláni obětovat za ně i své životy. A čím více se panující třída snaží ideje revolučního socialismu zničiti nebo lidu zoškliviti, tím více se jich tento ujímá, tak že nebude to dlouho trvat a proletariát bude mocí ideí těch i všech ostatních okolností donucen pustit se v boj za jejích uskutečnění.
Tento okamžik nemůže být již příliš vzdálen. Všecko pracuje k jeho uspíšení: bída, která sama všecky nešťastné zaráží a k přemýšlení nutí, panující třída, která počíná si jako zběsilá a slepá a hospodářské poměry, které samy proces ten ku konci pohání.
Kdežto společenské protivy dostoupily stupně jako před velkou francouzskou revolucí; kdežto věda a pokrok žádají za radikální změnu společenskou, — snaží se panující třída brutální mocí udržeti dosavadní nespravedlivý stav a hází kolem sebe starými frásemi a lžemi, kdežto lid žádá svobodu, rovnost a blahobyt. Ona hlásá starý individuelní egoismus, štve jeden národ proti druhému, potácí se od konservatismu k liberalismu a od lžiliberalismu k despotismu a hájí vší mocí dosavadní systém, kdežto massy vyděděného proletariátu bojují jíž na všech stranách k zvrácení všech těchto starých a nespravedlivých řádů.
Vždy prudčeji naráží na sebe tyto protivy, ale je zároveň viděti, že naše věc nabývá více stoupenců, více půdy a tím též více vyhlídek na vítězství.
Panující třídy ve všech zemích napínají síly až do krajností, aby své panství před proletariátem ubránily, kdežto armáda proletariátu, počíná se teprve do pole stavět. Mobilisace pracujícího lidu jest teprve v počátcích. Avšak duch revolučního socialismu rekrutuje stále a vždy víc nových bojovníků, tak že během příštího desítiletí anebo na počátku nového století k rozhodnému boji dojití musí.
Tato jistota, že zásady naše zvítěziti musí, dodává nám všem sílu v dnešním dosud nerovném bojí a pobízí nás všecky ještě k usilovnější činností. Náš boj jest nyní ještě obtížný a vyžaduje velikých obětí; nám jest snášeti mnoho protivenství, ústrků a nevděku, ale to nesmí nikoho odstrašiti. Konečné vítězství bude nám, anebo naším potomkům tím větší odměnou. Proto zmužile v před a v boj!
V neděli l7. prosince 1893 odbýval Český dělnický vzdělávací spolek v Newarku hlavní roční schůzi a volbu nového výboru. Ve schůzi, která byla dosti četně navštívena, projednán denní pořádek a pak přikročeno k volbě nového výboru na rok 1894. Nově zvolení soudruzi jsou: Jednatel a finanční tajemník Jan Palata, protokolní a dopisující tajemník Václav Král, pokladník Josef Přibyl a za knihovníka se přihlásil dobrovolně soudruh František Havlíček.
Při volných návrzích podán návrh, by se odporučilo dělníkům odboru kloboučnického v Newarku a v Orange, za příčinou, že již delší čas velký počet těchto na zahálce se nachází, by se sorganisovali a hleděli založit Cooperativní dílnu. Návrh tento přijat a usnešeno býti ku založení Cooperaci této nápomocni.
Za příčinou pokročilé doby odloženo, jakým způsobem spolek náš projektované Cooperaci nápomocen býti má, k projednání do příští schůze. Jest na soudruzích, by do příští schůze se všichni dostavili, jakož i (dělníci kloboučničtí.
S přátelským pozdravem za Č. D. V. Spolek, Martin Schamal, jednatel.
Český dělnický vzdělávací spolek č. 2. v New Yorku, který sdružoval místní české anarchokomunisty v rámci Mezinárodní dělnické jednotě (International Workingmens Association – IWA), pořádal v neděli dne 31. prosince 1893 v místnostech spolkových, č. 525 E. 5. ul. „ Sylvestrový večer“ spojený s přednáškou a deklamatorní a taneční zábavou. Vstup byl pro členy i hosty volný. Čistý výnos byl určen ve prospěch „Dělnických Listů“. V pozvánce stálo: „Kdo se chce o Sylvestra příjemně pobaviti a při tom dokázat svou přízeň ryzému dělnickému tisku a hnutí vůbec, ten dostaví se na zábavu Č. D. V. Spolku č. 2.“
Ve spolkovém věstníku M.D.J. pak byla otištěna tato zpráva z onoho večírku newyorkských anarchistů: „Sylvestrův večírek a přátelská zábava Č. D. V. Spolku č. 2 v New Yorku vydařil se znamenitě. Soudruzi a jejich manželky, jakož i přátelé spolku dostavili se v tak hojném počtu, že spolkové místnosti byly úplně přeplněny. Též soudruzi spolku Lassalle a členové Vzdělávacích spolků z Passaic a z Newarku se dostavili a dostalo se jim toho nejpřátelštějšího uvítání.
Soudruzi Hrdina, Kubík, Vohanka, Březovský, Vlk, Jungnickel a soudruh Důša z Passaic a soudružky Josefina Hlaváčková a Marie Jonášová svými přednesy vážných básní a žertovných deklamací, výstupů a kupletů bavili přátelskou společnost. O půlnoci uspořádali soudruzi Roman Hlaváček a Vlk zajímavou scénu: odstup starého a nástup nového roku k velkému obveselení všech. Po celou zábavu, která trvala až do 5 hodin ráno, panovala v této společnosti ta nejlepší nálada a přátelství, jaké jen zřídka a v málokteré společnosti je k nalezení. Celá společnost podobala se jediné veliké vzorné rodině.
Devítiletý chlapec soudruha Antonína Nováka, Jaroslav, který doprovázen hrou na piano hrál besedu, Marsaillaisu a jiné hudební kusy pro poslouchanou i k tanci, vzbudil všeobecný údiv.
Ačkoliv vstup byl na zábavu volný, získána byla přece značná částka dobrovolnou sbírkou která je věnována k podpoře „Dělnických Listů.“ Přátelská tato zábava potrvá zajisté všem v dobré paměti.
Chceme chléb a práci, máme hlad! Takové srdcelomné výkřiky slyšíme na všech stranách naší metropole západu — bohatého Chicaga!
Pracující lid, jež po dlouhou řadu let stavěl domy, paláce a vyplňoval sklady svými výrobky, bloudí dnes beze všech prostředků, hladov, nah a bez přístřeší našimi ulicemi, aniž by věděl, kde večer přenocovat bude, kdežto zatím malý hlouček bohatých hrdlořezů vlastní míle dlouhé boulevardy, hovíc sobě při teplém krbu a válíc se v tom největším přepychu a nádheře!
Jakým právem má tato krvelačná rota na mysli pomatených upírů vylučovat tisíce pilných pracovníků od všeho, co jim příroda a vlastní práce skýtá? či není oprávněna tato massa zahálejícího dělnictva říci: My jsme zbudovali vše, co jen našim očím ku pohledu se skýtá a proto nám též vše náleží!
Počet bez práce jsoucích se množí téměř každý den, takže policejní stanice jsou stále přeplněny těmito nešťastníky a již před 14 dny oznamovaly časopisy, že na chodbách City Hallu (městské radnice) — kdež se myslelo, že více místa nebude nežli pro padesát osob — přenocuje každého dne přes 300 lidských bytosti, nikoliv tak zvaných „trampů“, ale pořádných dělníků, kteří by rádi pracovali, jenom kdyby mohli práci nalézti. Městským „fotrům“ sželelo se, že tito ubožáci musejí spát na holé kamenné chodbě a na své obuvi, jež jim co polštář pod hlavu sloužila, darovali tedy každému z nich kus časopisu (!) by si na něj ulehl.
Dle toho jest viditelné, že panující třída nepovažuje chudý lid za nic jiného, nežli za vyvrhel, lidské společnosti neslušný. Aby však dělnictvo neprohlédlo jak s ním smýšleno jest, organisují se dobročinné společnosti z těch „lepších“ kruhů ku sbírání příspěvků a zmírnění hladu, jež mezi dělnictvem řádí. Leč tyto dobročinné společnosti začínají si již veřejně stěžovat že ti několikanásobní milionáři se svou dobročinnosti skrblí, držíce ruce na svém bezedném měšci.
To jest přec zvrácený pojem, mysleti sobě, že kapitál bude mít s chicagskou chudinou nějakého soucitu a její bídu zmírní! Kdyby přec tento žralok vše okolo sebe sžírající, nějaký cit vlastnil; zajisté by pak k této všeobecné bídě nepřišlo. Jak se ale podobá, chce ještě vyděračná třída dnešní stávající mizérii využitkovat, neboť „Bratrstvo pracovní poptávky“ uzavřelo těchto dnů s městskou správou smlouvu, dle níž dělníci za polévku, chléb a nocleh na holé zemi pro město pracovati budou. Za tuto práci se dosud platilo $1 až $1.50 a toto vydírání se jmenuje „vznešenou dobročiností!“
Dělnictvo by mělo přec jednou prohlednouti a onu kapitalistickou dobročinnost zavrhnout a pomoci si samo. Nebyl by už k tomu čas?
Naše policejní garda svaté Hermandady má teď plné ruce práce, zahánět „trampy“ aby se nemohli dostat do města. Neboť policejní chef Brennan, dal těchto dnů rozkaz všem inspektorům, by střežili veškeré hlavní vchody do města a prohlíželi všecky nákladní vozy a jelikož prý zde zákon proti tulákům nestává, nímž by se mohli pozavírat, tedy mají policejní holomci každého prohlédnout a těm, jež mají finanční prostředky, má být přístup do města povolen, kdežto ti druzí, jež úplně bez prostředků jsou, mají být od města vyhnáni!
K tomu kroku přimělo prý policii náramné se množení „trampů“ v chicagských ulicích, neboť ve středu večer (13. prosince) přihlásilo se na Wabash Ave. 800, ve čtvrtek 1200 a v pátek 15 t. m.) 2000 ubožáků o přístřeší a takto se děje na všech místech, kde jest jim přístřeší poskytnuto! To jest zajistě ta největší brutálnost, jaká jen kdy v 19. století mohla stávat!
Dokud kapitalistická třída potřebovala pracovních robů, pak jí byl každý dělník vítaným, ba i lákavými oznámkami zvláště při budováni „světového jarmarku“ ze všech končin země toto dělnictvo sem lákala. Nyní však, když má sklady veškerými výrobky přeplněné a i výstava skončena jest, tu nazývá tyto poctivé dělníky pouhými pobudy a vysílá „ušlechtilé“ rytíře sv. Hermandady, by je od místa k místu štvali. Hle, tu křesťanskou civilisaci, která se honosí se svou kulturou a dobročinností, jak ona katansky nakládá s dělníkem, když tento své existence nadobro postrádá!
Co budou ty tisíce od města k městu táhnoucího dělnictva činit a jak budou žít, když budou všude co divá zvěř odháněni, o to se z těch křesťansko-buržoáckých moralistů nikdo nestará; pro ně a za ně může ta chudá lůza, jak dělnictvu nadávají, třeba zahynout!
Bude dělnictvo americké na dále tak loyálním a nepozvedne mužně své páže proti svým vyssávačům a tyranům?
Hrrrrr na anarchisty, upalte je! as tak řval dne 13. t. m. jeden český, před dvouma roky dělnictvem zbudovaný denní dělnický list, o jehož existenci se staralo veškeré chicagské pokročilé dělnictvo a kterýž nyní přední bojovníky tohoto dělnictva tak nízkým a dělnického listu nečestným způsobem tupí! A proč? Či ublížili mu snad aneb se s ním chtěli „dělit“ anarchisté z Francie a Španěl? Leč nechci vést žádnou novinářskou polemiku ne snad, že bych nedoved své stanovisko hájit, ale proto že s některými lidmi není slušná polemika možná a že podobných škvárů jest více, co naše soudruhy štvou a tupí!
Poslední atentát v barcelonském divadle otřásl veškerými sloupy dnešního hříšného společenského zřízení a i obhájci tohoto, div že nepřišli o rozum. A sotva že se tato rota záškodníků zpamatovala, již po telegrafických drátech téměř po celé zeměkouli se rozlehl otřas nový! Páni poslanci v pařížské poslanecké sněmovně byli pobaveni jakousi „rachejtlí“, kteráž jim dala na vědomí, by lépe o svůj národ se starali, ale neprováděli více panamské zlodějství.
Jaký div tedy, že evropský a i americký kapitalistický tisk proti anarchistům štve a vlády pohádá ku učinění společných kroků a vyhubení anarchistů, kteří prý by měli být „do jednoho“ schytáni a pak nimi zaváženy neobydlené ostrovy v oceánu. Avšak kdyby se ihned něco podobného stalo a okorunovaní tyrani, jež si osobuji pravomoc nad národy, tuto společnou akci podnikli, vůči tomu všemu bude anarchismus vzkvétat dále! A čím více bude téci nevinná krev bojovníků svobody, tím více se bude mrvit půda, z níž o mnoho větší počet nadšených bojovníků a mstitelů vzejde, kteří pak strhnou stavbu dnešní shnilé společnosti a na troskách jejích pak utvoří společnost zdravou.
Idee jsou nesmrtelné; ony se nijakým způsobem nedají usmrtit a zvláště ne, jeli jejich jádro zdravé a čisté. A právě novověká idea anarchismu, jejíž jedinkým cílem jest zrušení třídního panství a zřízení volné společnosti na základě beznáboženském, kde by zavedena byla národohospodářská rovnost a politická volnost tedy kde by zajištěna byla každému ta nejširší svoboda, sahající až tam, kde svoboda druhého začíná, nám zaručuje její jsoucnost; neboť ona se pne k cílům nejvznešenějším, hledíc učiniti z námezdných otroků volné lidi. Jelikož ale mnohé jiné idee se nedotýkaly „posvátného“ majetků jejž už Proudhon za krádež prohlásil, neměly též tolik urputných nepřátel, aniž jim nebylo třeba tak zhusta k teroru sahat.
Že ale anarchismus Proudhonův výrok: „majetek jest krádeží“, pochopil a nejhlavnějším jeho bodem jest, tento zrušit a zevšeobecnit, tu vyvstávají proti němu nepřátelé ze řad kněžských, kapitalistických a vládních stvůr, hledíce jej všemi prostředky zničit a hlasatele jeho povraždit. Tu pak není žádného divu, že někteří obhájci anarchismu některého vládního pochopa, jež jim stojí v agitační cestě na „onen svět“ pošlou! Vždyť jest přec známo, že „tlak budí protitlak.“
Nikoliv, anarchisté nejsou žádnými krvežíznivci ani padouchy, jak byli oním chicagským denníkem pojmenováni, ale ti praví krvežíznivci a padouši jsou jenom v kapitalistických řadách a v osobách jejich novinářských obhájců! Či není to o mnoho horší a hroznější zločin, když se lid navzájem ve válce vraždí, aniž by věděl proč? Není to padoušství, když v pověstné Bartolomějské noci mnoho tisíc občanů vládním vojskem bylo povražděno? A když inkvizice ve Španělsku zhoubně řádila? Nebyla to krvelačnost, když Thiers v Paříži v krvi se brodil a pětatřicet tisíc Pařížanů v jednom dnu povražditi nechal? Není to větší a odsouzení hodné padoušství, když skrze lakotnost kapitalistů tisíce dělníků v dolech, továrnách a na železnicích povražděno jest? A konečně není to větší padoušství a krvelačnost, když skrze spekulací majetné třídy miliony dělnictva bez práce sem a tam bloudí, jedna velká část kam hlavu položit nemá a mnozí z těchto nemohouce živu býti, sami ze světa se sprovodí?
Nuže nejeví se padoušství a krvelačnost dnešní panující třídy o mnoho děsnější nežli poslední činy francouzských a španělských anarchistů, kteří jen viníky dnešní všeobecné bídy, hladu a demoralisace odstranit chtěli?
Nechť soudný čtenář přemýšlí a pak zajisté se mnou zvolá: „Pereat všem tyranům!“
Mnozí dělníci v moderním dělnickém hnutí činní, diví se tomu, že tak málo talentů jest v hnuti účastněno. Protivníci dělnické věci mají k službám svým ohromný počet více zkušených a obratných zástupců své věci nežli dělníci, vzdor tomu, že věc protivníků naších jest nepěknou, nespravedlivou, praobyčejnou, kdežto věc dělníků jest spravedlivou, vznešenou a nadšenou.
Talentovaní lidé dávno by to již museli nahlédnouti a jak se samo sebou rozumí, ku straně dělníků se přidati. Jak to tedy přijde, že dělníci jsou tak chudí na talenty?
Zodpovědění této otázky, která jako rakovina na našem dělnickém hnutí působí, jest na tomto místě nemožno podati. Ale několik okamžitých pohledů dostačí k přemýšlení aspoň a k vyšetření naznačené záležitosti.
Dělnické hnutí nemůže schopné, charakterní, obětavé a způsobilé lidi postrádati a právě tito lidé jsou dělnickému hnutí skorém stále za obtíž; jsou masse lidu nepohodlní, „nestydatí“, hrubí anebo málo hrubí; netancují tak poslušně jak náhodná většina píská, neocáskují a neumí pochlebovati, neumí se plaziti po břiše, nedovedou se vpraviti do úlohy, býti otroky otroků a proto také se mlčky odstraňují. Lidé z kaučuku, kteří jako korkový „špunt“ neustále plavou na vrchu, dělají kariéru, charakter jest prominencí v hnutí protivným. Obětavost jednotlivců se zneužívá, ba až ku zkáze vykořisťuje a ten kdo se obětuje a myslí, že od ostatních osob v hnutí smí žádati tu samou obětavost, jest považován za nestydatého aneb jest kaceřován.
Domýšliví lidé a malí velikáni jsou hned po ruce, aby zvedali kameny a házeli je po těch, kteří se nechtí do jich myšlenkového rámce dle jich přání vpraviti. Ale při tom zapomínají, že od jiných žádají zachovávání toho všeho, čeho pro svou osobu zbaviti se chtí.
Práce musí míti své meze. Ale pro zřízence k dělnickém hnutí nestává žádného obmezení v jich povinnostech. Práce má míti svojí cenu; pro řemeslníka nebo dělníka jest tržní cena, jež jest Unií regulována. Pro zřízence v hnutí dělnickém stává pouze poskytnutí živoření, co bylo by více, jest považováno za vykořisťování hnutí, za mzdu z milosti, za pokus vydírání, za nestydatost a to ode všech těch, jež sami nemohou zmíněná místa zaujmouti, požadované práce provésti, vůbec nic lepšího nedovedou.
Organisovaní dělníci chrání se proti insultacím svého bosse, naproti svým vlastním zřízencům, chtí míti ale privilej, dle svého vlastního dobrozdání je týrati. Bez míry v požadavcích pracovní síly svých zřízenců, jsou naproti tomu až příliš úzkoprsí ohledně odhadnutí výkonů svých organisačních otroků; jednotlivý zřízenec jest naproti celému množství bezmocným, ba často i bezprávným. Jeho příchylnost k věci nepřijde za takých poměrů k uznání, ba často jest mu co nějaká neprávnost vytýkána.
Námezdný dělník v kterémkoliv závodě, má co dělat pouze s jedním bossem, nebo jedním představeným. Za obyčejného vykonávání svých povinností, jest s ním tento úplně spokojen. A dělník potom také ví, na čem jest. Námezdný dělník ve službách hnutí dělnického má nad sebou tolik bossů a kritikářů, kolik má kooperace nebo organisace jíž slouží členů. Tito ve svých rozličných šapech pod područím bossů, jsou velice naladěni tím, že mohou naproti zřízencům své kooperace nebo organisace sami zahrávati, si v úloze bossů z božího dopuštění a ihned při tom všemu lépe rozumí.
Zřízenec hnuti dělnického co takový, není žádnou unií chráněn. On stojí naproti celému množství komandujících členů, kteří všichni jsou jeho bossy, pouze co osamocený jednotlivec. Je-li opravdu neschopným, jsou výčitky proti němu oprávněné a on může jíti a udělati místo jinému jeho kalibru na nějaký krátký čas. Je-li schopným, jest považován za nebezpečného a střeží se jako zločinec. Z dvou věcí jen jedno. Bud má proletářská organisace či kooperace jednoho, neb má více zřízenců. Jeli jeden, jest obyčejně míčem měnivé majority a to tím více, čím více má charakteru, protože se nedovede tak přizpůsobiti kejklavým míněním. Máli organisace více placených zřízenců, tož jsou tito buď proti sobě na štíru, nebo se spojí a pracují proti libovůli organisace. Dáli se jeden ze zřízenců vyšinouti proti druhým, přestává tím tak zvaná práce ruky v ruce a škodí se tím celku. Drží-li všichni zřízenci při sobě, tu zase povstává tak zvané hospodářství kliky, proti níž celek opět pozvedá válku, čímž opět se škodí celku. Nejlepší důkaz nám podává Řád rytířů práce. Netrpí-li se ochrana zřízenců naproti všem důvodům nepřístupnému množství členů, tož ty nejlepší síly organisace se neustále tyranisují a požadavky a práci přetěžují, tak že tito v čas z hnutí ustupují, ovšem ku škodě organisace. A pak se někdo diví, že tolik schopných lidí stojí mimo hnutí. Jednou učiněná hrubá urážka se strany organisace, se nikdy officielně nebéře zpět.
Tomu se říká podrobiti se většině. Ano jednotlivec se má podrobiti. Ovšem, podrobí-li se jednotlivec rozmaru soukromého vykořisťovatele, jest zbabělec. Nepodrobíli se ale rozmaru většiny, jest ještě horším a podrobí-li se, vzdor svému opačnému přesvědčení, pak nemá žádného charakteru. Proletář postrádá lidí s charakterem, ale on také praktické lidi s charakterem nemůže potřebovati. Jest to smutné, ale jest tomu přec tak. Je-li jednotlivý zřízenec schopnějším většiny, zdá se jí býti nebezpečným a hnedle má proti sobě koalici, která mu hází jedno polínko za druhým pod nohy. A mnoho psů zajícova smrt. Není-li jednotlivý zřízenec chytřejší většiny, massy, tu jej pranic nerespektují, opovrhují jím, neboť člověk ten může býti každý den nahražen. Sedí se mu tedy neustále na kobylce. Korporace nemají žádné duše i dělnické korporace jsou toho charakteru, neboť jeden schovati se může za druhého nebo za celou společnost a popustiti své libovůli uzdu. Při tom vyskytuje se jedna zvláštnost, že respektují se lidé, kteří jen tak z legrace, mimořádně při hnutí stojí, pranic se netrublují a beze vší práce popularity nabývají a tito nejvíce kritisují práci těch, kteří straně platných služeb prokazují, dále jich práci dle tržní ceny určují, ba i zdarma jich služby požadují.
V dělnickém hnutí stojí placení zřízenci pod neustálou bezmeznou a tyranskou kritikou, stojí tak dlouho, dokud jsou placeni pod podnožím těch, kteří nemají ani toho nejmenšího tušení o práci a povinnostech, jež svým zřízencům ukládají.
Nerozumným i to nejlepší jest nedostatečné. Oni měří výkony svých zřízenců ne dle jakosti, nýbrž dle množství. Jeli jakost prostřední ale četnou, činí se na ní sice vtipy, ale že je toho dost, trpí se to. Jeli výkon co do jakosti dobrým, ale následkem toho co do množství malým, tu ovšem žehrá se na to a poněvadž dobrému se nejméně porozumí, tedy se ani na to nedbá.
Co dělníci od svých námezdných otroků žádají, to jest taková suma ctností, jež žádný jiný dělník nepotřebuje, ba ani nevlastní. Na dělnických agitátorech, spisovatelích a jiných placených zřízencích žádá se takové ponížení, které v službě soukromého vykořisťovatele by považováno bylo za zločin. Naproti protivníkům dělnické věci žádá se smělost, ostrost a bdělost ale naproti všem chytrým kotrmelcům ve vlastní organisaci, žádá se psí poslušnost. Žádá se nepodajnost naproti protivníkům, ale pro hloupá opatření a libůstky ve vlastní straně povolnost a příchylnost. Žádají se andělé co se týče morálky a obři co se týče charakteru a ducha, ale beze všech nároků na život.
Jest jisto, že mnohé co zde řečeno, se nebudelíbiti, ale to na skutečnosti nic nemění.
Schůze, kterou spolek náš dne 17. prosince 1893, odbýval, byla velmi četně navštívena. A přijati byli čtyři noví členové. Mimo rozhovoru o panující krisi, byla též projednávána záležitost našeho orgánu, „Dělnických Listů.“ Bylo poukázáno, že již ve třech číslech byly tak malé příjmy dosvědčeny, tak že kdyby se to mělo ještě asi dvakrát opakovat, že by list náš musel nevyhnutelně padnout! Všichni přítomní se vyslovili, že časopis „Dělnické Listy“ jsou jedním z nejlepších časopisů dělnických, jaký jen kdy v české řeči vycházel a že jest tudíž povinností každého pokročilého dělníka, by jej co nejvíce podporoval. Naříkat na lhostejnost indiferentního lidu, když sami nic nečiníme, bylo by pro nás nedůstojné, neb nyní jest právě čas, aby každý soudruh dokázal, že to s hnutím dělnickým mysli upřímně.
Několik přítomných se přihlásili, že si „D. L.“ předplatí a pak přijat jednohlasně návrh, aby spolek náš odbýval v sobotu dne 30. prosince 1893 „Sylvestrovou zábavu“ a čistý výtěžek má být věnován ve prospěch „Dělnických Listů.“
An téměř všichni zdejší krajané si časopis onen chválí, tu jest naděje, že bude návštěva hojná. Pročež, kdo se chceš upřímně pobavit a zároveň našemu výtečnému bojovníku „Dělnickým Listům“ hmotné podpory poskytnout, ten dostav se v sobotu dne 30ho t. m. v 7 hodin večer do černé čtvrtě.
