Anarchistické noviny „Proletář“ uveřejnili zprávu o úmrtí anarchisty Karla Švehly s tímto zněním: „Soudruh Karel Švehla mrtev. Zemřel dne 30. července 1897 v trestnici Steinu, kdež byl od roku 1886 žalářován. Jsa věrným stoupencem a horlivým šiřitelem zásady anarchistické podlehl v době persekuce roku 1886 tehdejší „Rakouské spravedlnosti“, jsa pro své přesvědčení a pro svoji činnost ve hnutí dělnickém odsouzen k 15tiletému těžkému žaláři, 11 roků strávil za mřížemi, čímž jeho již dříve mnohými útrapami otřesené zdraví zničeno úplně. Soudruh Švehla byl při svém odsouzení 37 roků stár a byl ode všech, kteří jej znali, co řádný a poctivý soudruh ctěn, zanechává po sobě vdovu a 20tiletou dceru. Spi sladce bojovníku za práva ujařmeného lidu. Čest budiž památce tvoji!“
Životopisy anarchistů
ANARCHISTIČTÍ KOMUNISTÉ KU PROLETARIÁTU (PROHLÁŠENÍ ZÁSAD)
My vedeme boj proti privátnímu majetku, proti státu a církvi — boj, jehož cílem jest úplné zrušení těchto zřízení. My se domáháme komunisticko-anarchistické společnosti, t. j. společenského stavu, který umožňuje neobmezené rozvinutí individuální svobody jednoho každého člověka. Následkem toho reklamujeme právo na požitky života dle individuální potřeby, umožněné tím, že každý dle náklonnosti, síly a schopnosti snaží se státi užitečným, t. j. bere podílu na průmyslu, výrobě, na polním hospodářství, tržbě, na vzdělání, umění nebo vědě a výsledky svého tvoření dává veškerenstvu k použití.
Prostředek, který k tomuto cíli vede, spatřujeme v sociální revoluci, v níž bojovati budou dělníci všech zemí — ve všeobecném povstání lidu, které považujeme za nevyhnutelné a na kteréž slovem, písmem i činem snažíme se proletariát připravovati.
Ohledně organisace odporučujeme volné tvoření skupin, neobmezených nižádnou centralisací, samosprávných v každém ohledu, spolčujících se dle volného uznání a dle toho, jak se tím může posloužiti účelům propagandy.
My zavrhujeme zřízení privátního majetku, protože jeho dějiny jsou dějinami veškerého utrpení lidstva. Tak dlouho, dokud bude stávati soukromého majetku, tak dlouho bude též bohatých a chudých a tak dlouho budou se poslednější oproti prvnějším nacházeti v poměru úplné odvislosti, což na jedné straně vede k ohromnému hromadění majetku, k nesnesitelné zpupnosti, pýše, k šílené lakotě a hrabivosti, panovačnosti a k barbarství; na druhé straně pak k děsnějšímu vždy hromadnému ochuzování se všemi známkami duševní i tělesné sešlosti.
Společnost během tisíciletí prodělala mnohou proměnu — od systému nucené výroby otroků až k soustavě domnělé „svobodné práce“ — jelikož ale vždy a vždy privátní majetek učiněn základem tak zvaného „pořádku“, tu se na postavení národů nic nezměnilo, nic nezlepšilo.
Ano, je docela dokázáno, že postavení to v celku vzato, se tím hrozněji utvářelo, čím více následkem objevů a vynálezů bohatství přírody lidstvu se otvíralo a zpracování jeho umožněno bylo. Ten celý dosavadní kulturní vývin ukázal se lidu jen co krvavý výsměch a dopomohl jen malé menšině k ohromnému bohatství, které sama rozumě upotřebit nedovede. To je kletba soukromného majetku, která bude mít tak dlouho svůj zhoubný účinek, dokud tento stávati bude.
Kdo domáhá se všeobecného lidského štěstí, musí následovně zvolati s námi: Pryč se soukromým majetkem!
Stát, dalek toho, býti pojišťujícím ústavem všeobecného blaha lidu, jak se mnozí domnívají, není ničím více než ochrannou tvrzí, kterou majetní proti nemajetným zřídili, čím menším se stával počet prvnějších, tím velkotovárněji rozvinovala se tato státní tvrz se svým všeobsahujícím protekčním aparátem, až se zvrhla na onoho děsného netvora, který dnes před námi stojí se svýma nespočetnýma rukama v našich kapsách, se svými obrovskými lapadly, savadly, šněrovadly a provazy, jimiž jsme spoutáni, se svými miliony pušek, šavlí a obušků, jež jsou na nás namířeny a nad hlavami se nám točí, se svými žaláři, šibenicemi a popravišti, jež nás zahubiti hrozí.
Kdo chce tedy vésti válku proti soukromému majetku, nemůže jeho ochrance, t. j. stát, žádati za pomoc, jak to mnozí ve svém zaslepení činí. Privátní majetek může býti zbaven své moci a vlády jen tehdy, když jeho strážce, stát, bude zrušen. Obojí toto zřízení: privátní majetek i stát, stojí a padají takřka společně jedno s druhým.
Následovně musí zníti heslo jednoho každého důsledného bojovníka za svobodu: Pryč se státem!
Církev jakéhokoliv druhu je souhrn toho největšího, nejhroznějšího švindlu, jaký kdy lidstvo vidělo. Ona kontroluje miliony těch nejprohnanějších darebáků (kněží), kteří rok co rok ve všech zemích pouštěni a štváni jsou na obyvatelstvo, aby mozky jeho naplňovali tím největším nesmyslem, jaký jen největší nepřítel lidu vymysleti mohl.
Kdo chce přijíti k rozumu, jehož obzvlášť potom zapotřebí má, když se chce vybaviti ze společenského vyděračství (nerovnosti) a státního tyranství (nesvobody), ten musí vystoupí ti proti tomuto pelechu černých stvůr se všemi možnými prostředky.
Ve volné (budoucí) společnosti nemůže býti žádné církve a žádných kněží, protože ni- kdo nebude mí ti více na tom zájmu, přivádět své spolulidi o rozum, aby je mohl snadněji vykořisťovali. Dnes, kdy se tak stává, jeví se celá tato kněžská peleš jen co banda nemravných uspávačů, která své oběti (lid) ohlupuje, omamuje a tak je předává k neobmezenému vykořisťování panující třídou a k úplnému zotročování státem.
Má-li tedy zavznít válečný pokřik proti všemu, co se snaží lidstvo udržet v otroctví, poddanství a v nerozumu, tu nesmí též chyběti hlas: Pryč s církví, pryč s vírou — pryč se vším náboženským švindlem a kněžským podvodem!
Jelikož tedy zavrhujeme soukromý majetek a nechceme jen, jak mnozí tak zvaní sociální „reformátoři“ na něm přištipkovati, tu vychází z toho naše stanovisko co komunistů najevo. Nám je jasno, že lidstvo nemůže přijití dříve ku klidnému a rozumnému užívání života, dokud země se vším co na ní jest a co lidské ruce a lidská práce z její darův učinily, nebude majetkem všech bez rozdílu, dokud nebude odevzdána všem lidem k volnému, svobodnému užívání.
Již nyní nemůže býti popřeno, že všem lidem může býti v nadbytku a snadno poskytnuto vše, co ku všem rozmanitým potřebám lidstva přináleží, v té samé míře, jako jest přítomně všem bezplatně k použití voda, denní světlo a vzduch. Z toho důvodu upouštíme od toho, jako komunisté starších škol, vymýšleti soustavy, dle nichž mají býti požitky jednotlivcům měřeny dle individuálních výkonů — jelikož v poměrech vysoce vyvinuté výroby beztoho je nemožností odhadnouti výkony jednotlivce a protože neodpovídá to spravedlnosti, když by méně nadaní, méně schopní atd. pro své tělesné nebo duševní slabosti, za něž nejsou zodpovědní, přicházeli zkrátka vůči lépe nadaným a lépe vyvinutým. Poněvadž dále chceme, aby jednomu každému přiřknuto, zabezpečeno bylo neobmezené právo na požitky, tu nemůže si ani ten největší duševní velikán, ani tělesný a pracovní obr stěžovati na křivdu, že se mu ubližuje, nebo nespravedlivě měří. Nikdo nemůže chtíti více, než tolik, co mu poskytuje možnost, připraviti si všecky požitky jaké se jen mysleti dají.
Hromadění majetku má smyslu jen pod vládou soukromého majetku a pod tou zvrhlo se až v hotové šílenství. Ve společnosti, v níž panuje svoboda v požívání, je žádost takového mamonění naprosto vyloučena.
Zůstává tedy ještě zapuditi strašidlo lenosti, které právě nejčastěji proti nám citují a uvádí ti, kteří nikdy nic užitečného nevykonali. Možná, že jejich potomci v zděděné náklonnosti jen užívat a nepracovat, budou se chtít delší dobu jen přiživovat. V tomto případě dalo by se ale i toto zlo snáze snésti, než jakýkoliv systém donucování, byrokracie a s ní tedy i nesvobody se všemi již zkušenými důsledky. Ostatně jsou nutnost a čestné smýšlení zajisté dostatečnými ostny a povzbuzovately k práci, nehledě ani k tomu, že samo v sobě bude asi velmi málo lidí, kteří by neměli v sobě touhu, nějakým způsobem se zaměstnávati. Obzvlášť ale ve společnosti, která jednomu každému poskytuje nejen všecky prostředky ku vzdělání, nýbrž též celou svou povahou jest způsobilá vzbudí ti v něm vědomí, že by neprávně jednal, kdyby nebral docela žádného podílu na onom konání, jehož výsledky poskytují a zaručují mu blahobyt, požitky a štěstí.
Komunismus, kterého my se domáháme, je tedy úplně svobodný poměr. On nezná žádné nadpráví ani žádné podřízení, žádné šablonisování; on je totožným s pojmem bezvládí anarchie.
Poněvadž ale veškeré dřívější komunistické snahy směřovaly k zřízení složitého hospodářského státu, tu bylo nutno, naše k tomu vztahující se a úplně rozdílné pojmy věcí, již označením, pojmenováním, které jsme si dali, určití a proto nazýváme se anarchistickými komunisty.
My hlásáme sociální revoluci — ne že bychom měli zálibu v divokém boji a v prolévání krve, nýbrž proto, že jest nám každým dnem jasněji, že poměry v nichž se lidstvo nyní nachází, z jedné strany vždy nesnesitelnějšími se stávají a z druhé strany, že panující třídy každému pozměnění nebo zmírnění těchto vždy rozhodněji, zarputileji a ukrutněji se protiví.
Tím jest zjištěno, že lid konečně shledá poměry tyto za úplně nesnesitelné, že mezi ním a menšinou majetných a udržovateli státní moci poslednějších dojde ku srážce a že se zbraní v ruce musí býti vybojováno, co v míru nebylo možno dosáhnouti, totiž: — zničení veškerých těch zařízení, která rozvinutí svobody a rovnosti, vzdělání a štěstí v cestě stála, a založení spravedlivých, poměrů, jak jsou v komunismu a v anarchii obsaženy.
Proto podporujeme každé hnutí lidu, které je způsobilé tento boj co možná uspíšiti a co možná k úplnému rozhodnutí a skončení přivésti. My podporujeme každý přímý boj dělníků proti majetné třídě, zavrhujeme ale naproti tomu všecky paliativní prostředky a šálení, jako podílení se na volbách a parlamentarismu, doufání v odpomoc prostředkem tak zvaných „zákonů k ochraně dělníků“ atd.
Všecko naše přemýšlení, snažení a jednání směřuje k tomu, připravovat proletariát na sociální revoluci a nadchnouti jej zásadami, jež jsou způsobilé zajisti ti mu též trvale ovoce tohoto boje.
Organisaci dle církevního způsobu, jako jiné dělnické strany, anarchističtí komunisté nemají. Oni považují každou centralisaci s exekutivou, úředníky, daněmi a všemi jinými nápodobnostmi státního zřízení za hodnou zavržení, protože jednotlivce ochromuje, v samostatném myšlení vyrušuje a celek v korupci a bahniště přivádí. Volné seskupování se jednotlivců a volné spolčování, sdružování skupin považujeme za dostatečné pojítko k domáhání se spojenými silami spojených cílů.
Připojte se k nám! Tak voláme k dělníkům. Co máme na mysli, to je v předcházejícím krátce a přesně vyjádřeno. Bližší, podrobnější informace poskytují: naše časopisy, naše brožury a knihy a neméně i řeči a rozhovory v našich schůzích a shromážděních, k nimž má každý přístup.
Dělníci, vzchopte se! Poznejte jho, pod nímž úpíte a hynete! Hleďte ho svrhnouti pod naší korouhví, pod naším rudým praporem, pod vlajkou komunismu a anarchie, pod znaky sociální revoluce jest vaše shromáždiště. Tu seskupte se dohromady, abyste se usrozuměli a usjednotili na válečném plánu k svržení stávajícího systému, na jehož místo společnost volných a rovnoprávných lidí postaviti povoláni jste!
Dělníci všech zemí, osvoboďte se!
Janata Čeněk (1880 – ?)
Rodina Čeňka Janaty přišla na sever ještě před jeho narozením. A tak se Čeněk Janata narodil již jako severočeský rodák dne 6. července 1880 v Nové Vsi u Duchcova do hornické rodiny Františku Janatovi a Marii Janatové, která se za svobodna jmenovala Nováková.
Čeněk Janata následoval svého otce a jako mladík začal také fárat na šachtě. Zde se setkal s dalšími anarchistickými horníky, kteří zde na severu tvořili většinu. Brzy i on sám vzal anarchistické ideje za své a aktivně se zapojil do anarchistického hnutí.
Jako anarchista přestal věřit v nepřirozené autority, odvrhl boha jako výplod lidské fantasie a slabosti, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Stejně tak učinila i jeho nastávající Miroslava Šretrová. Bezvěrecká svatba anarchistického páru se konala 7. prosince 1905. Za svědky jim šli místní anarchisté a kamarádi horníci Stanislav Antoš z Lomu a Václav Malý z Lomu. Marie Šrétrová se narodila 16. června 1888 v Třemošnici. Před svatbou bydlela na adrese Lom č.p. 421. Její rodiče se jmenovali Josef Šrétr a maminka Marie Šrétrová, za svobodna Martínková.
Někdy na počátku století se Čeněk Janata zapojil do činnosti hornického anarchistického hnutí. Tou dobou pobýval v Lomu v domě s číslem popisným 411. Severočeský Lom, tehdy nazývaný Bruch, patřil tou dobou mezi baštu anarchismu, zde se také setkal se slavným Karlem Vohryzkem a patřil mezi ty, kteří položili základy anarchosyndikalistickému odborovému svazu České federaci všech odborů (ČFVO), který byl založen v roce 1904 v Lomu.
Po vzniku ČFVO se Čeněk Janata zařídl mezi přední anarchosyndikalistické aktivisty v Lomu. Stal se členem místní skupiny ČFVO. Čeněk Janata uměl dobře rozmlouvat a měl řečnický talent a charisma oslovovat další, právě proto byl zvolen členem „Agitační komise ČFVO“ pro sever. Krom propagace slovem, dostal především na starost rozšiřování plakátů a letáků. Anarchosyndikalisté byli v letech 1904 až 1908 velice aktivní, a tato činnost zabrala mnoho času a úsilí. Zároveň se stal členem Hornické federace, která byla členskou sekcí ČFVO a měla svoji pobočku i v Lomu.
V létě roku 1908 však udeřila na anarchistické hnutí další perzekuce, byla zakázána nejen ČFVO, ale i Hornická federace. Hornikům se brzy podařilo opětovně stmelit svoje řady a po úředních průtazích se nakonec anarchosyndikalistům podařilo ustanovit v roce 1909 Zemskou jednotu horníků. V rámci Zemské jednoty horníků se pak Čeněk Janata krom jiného zasadil o pomoci svým kamarádům. Stal se koordinátorem solidární peněžní sbírky pro propuštěné anarchosyndikalisty z Lomu. Vše začalo tak, že 15. března 1909 byl propuštěn z dolu Gisela u Lomu jeho kamarád Josef Šefl, potom co byl jako delegát osazenstva dolu vyhozen, že si dovolil správě dolu přednést požadavky hornictva za vyšší mzdy. Po jeho propuštění byl za tři dny zvolen tzv . „starším“ do bratrské pokladny a pro neústupnost vedení pak 18. března 1909 vypukla na dole Gisela stávka s požadavkem jeho znovuzaměstnaní. Arogance zaměstnavatelů sebou však nenechala hnout, a nakonec propustila dalších 100 anarchistů za vyvolanou stávku, na jejich podporu pak Čenek Janata organizoval solidární sbírku, abych jejich ženy a děti nepomřeli hladem. V té době bydlel v Lomě č.p. 229, kam byli směřovány peníze na podporu propuštěných.
O dalším jeho zapojení do hnutí nám chybí konkrétní zprávy. Víme, však byl po první světové válce členem Potravního družstva „Budoucnost“.
Bacík Karel (1876 – 1911)
Severočeský anarchista a horník Karel Bacík se se narodil v roce 1876, přesné datum neznáme, v obci Nechyň v Blatné. Ve svých mladých letech vydal „za štěstím do světa“, aby zakotvil na hornickém severu, kde zůstal po zbytek svého života.
Usadil se v Souši, nebo chcete-li Čouši či Čauši, jak se tehdejší severočeské obci na Mostecku tehdy říkávalo. Souš měla silnou dělnickou tradici, proběhla zde i přípravná schůze na 1.máj 1890 za účasti asi 2000 dělníků. V místě působilo několik dělnických spolků a také proslulý Vzdělávací spolek „Omladina“.
Karel Bacík se oženil 7. dubna 1902, jméno jeho chotě neznáme.
Přesné datum jeho zapojení do činnosti anarchistického hnutí zůstalo neznámou. Jako horník s anarchistickým smýšlením se organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 až 1907, anarchosyndikalistickém svazu České federaci všech odborů v letech 1904 až 1908 a k ní přidružené Hornické federaci, která měla však jen krátký život, jelikož byla v létě roku 1908 úřady zakázána.
Když úřady zahájily první perzekuční zásahy, namířené proti antimilitaristické činnosti severočeských anarchistů, potom co bylo na 1. máje 1908 v okolí Duchcova polepeno antimilitaristickými plakáty, skončilo několik anarchistů v mosteckém vězení a nakonec před soudem. Karel Bacík nelenil a začal organizovat finanční sbírky na vězněné kamarády a pomoc pro jejich manželky s dětmi, které byli bez živitele.
Ani Karel Bacík se nenechal zastrašit represí a stál u zrodu nové anarchistické odborové organizace Zemské jednoty horníků, která byla založena v roce 1909. Stal se činovníkem místní skupiny Zemské jednoty horníků v Souši.
V roce 1910 vyslyšel výzvu Zemské jednoty horníků a společně s dalšími 82 kamarády podal hromadnou žalobu na Bratrskou pokladnu v Mostě ve věci přeplatků.
V roce 1911 bydlel v Souši v domě s číslem popisným 14.
Zemřel 1. října 1911 ve svém bytě v Souši. Bezvěrecký pohřeb se konal 3. října 1911 na místním hřbitově za účasti rodiny a jeho anarchistických spolubojovníků.
Litomiský Alois (1870 – 1910)
Mezi staré anarchisty a průkopníky anarchistického hnutí v severních Čechách patřil i Alois Litomiský. Přestože byla jeho politická činnost spojena s českým severem, pocházel polabské nížiny, ze středočeského kraje. Narodil se 15. května 1870 v malé obci Opolany u Poděbrad.
Z Poděbradska se již jako mladík vypravil do kraje doutnajících oprámů a začal se živit jako horník na dolech. Na sever se dostal již koncem 80 let předminulého století, aby se zde seznámil s radikálními náhledy jeho kolegů, kteří opouštěli sociální demokracii a vydali se na cestu anarchismu. Alois Litomiský se do anarchistického hnutí zapojuje již v 90 letech, kdy se hnutí ještě označovalo jako neodvisle socialistické. A tak i Alois Litomiský se zařadil mezi průkopníky anarchistických idejí.
Manželkou se mu stala Marie Litomiská a měli spolu pět dítek.
Jako mladý dělník, něco málo přes dvacet starý, se zapojuje do proslulého anarchistického spolku „Omladina“, kterých tou dobou působilo po Čechách na 30 a byli soustředěni kolem stejnojmenného časopisu. Jelikož tou dobou pobýval v Komořanech, stal se členem místního Vzdělávacího spolku „Omladina“ v Komořanech. Pomáhal s distribucí časopisu, šířil ideje a odborově se organizoval.
Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, poté Hornické federace v roce 1908 a především členem České federace všech odborů, která působila v letech 1904 až 1908.
Až do roku 1908 pobýval v Komořanech. Kde byl krom jiného také členem místního anarchistického uskupení Vzdělávací spolek „Kniha“ v Komořanech, který zde byl založen v roce 1890. V obci provozoval také veřejnou knihovnu.
Poté se Alois Litomiský přestěhoval do nedalekých Ervenic. Zde jej v roce 1908 také nalézáme jako správce Veřejné lidové knihovny.
Jako přesvědčený anarchosyndikalista pak v roce 1909 vstoupil do znovuobnovené odborové organizace anarchistů Zemské jednoty horníků.
V roce 1909 vážně onemocněl, byl nucen odejít do penze a živořil při skromné hornické penzi od bratrské pokladny. Zemřel 13. února 1910 v mostecké nemocnici ve věku 40 let. Bezvěrecký pohřeb se konal 15. února, za účasti rodiny a jeho kamarádů z hnutí.
Chalupníček Josef (1880 – 1909)
Anarchista a odborář Josef Chalupníček pocházel ze středočeského kraje. Narodil se 27. listopadu 1880 v Poděbradech. Jako mladý dělník se vydal do severočeské hnědouhelné pánve a usadil se v Chudeříně, kde začal pracovat na šachtách a dobývat „černé démanty“.
Jméno jeho manželky sice nevíme, ale je nám známo, že svatba proběhla 8. února 1902.
Na severu se seznámil s anarchistickými myšlenkami, stal se členem místního anarchistického spolku. Vstoupil do řad anarchosyndikalistických odborů České federace všech odborů, kde setrval do jejího úředního zákazu v roce 1908, stejně tak byl členem Hornické federace.
Když se v roce 1909 podařilo po různých úředních průtazích konečně ustanovit Zemskou jednotu horníků, stal se členem této odborové organizace tvořené anarchisticky smýšlejícími horníky. Stal se členem místní organizace a především byl pověřen distribucí anarchistického týdeníku Hornické listy.
Josef Chalupnický následuje své anarchistické druhy a vlastní přesvědčení, odmítl nadále věřit v boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem.
V roce 1909 však mladý anarchista a odborář vážně onemocní, nemocí dělníků, tuberkulózou. V nedožitých 29 letech na její následky naposledy vydechl 4. května 1909 ve svém bytě v Chudeříně č.p. 158. Bezvěrecký pohřeb Josefa Chalupníčka se konal 6. května 1909, kde jej na poslední cestě přišlo krom rodiny doprovodit na 400 anarchistů a anarchistek z okolí. Malou vzpomínku mu věnovaly i anarchistické Hornické listy. Pochován byl na místním hřbitově v Chudeříně.
Pacík Josef (1868 – 1922)
Mostecký anarchista Josef Pacík pocházel z východních Čech. Narodil se 26. července 1868 v obci Homilé na Královéhradecku.
Jméno manželky nevíme, ale bezvěrecká svatba se konala 13. srpna 1893. neznáme ani přesné datum jeho příjezdu na sever, muselo to být však počátkem nového milénia.
Na severu přijal místo na dole. Mladý horník se tak dostal do kontaktu s anarchisticky smýšlejícími kolegy, myšlenky anarchismu ho nadchly a zůstal jim věrný do konce svého života.
Usadil se v Mostě, kde zůstal po zbytek svého života. Stal se členem místních anarchistických hornických spolků. Odborově se organizoval v Severočeské federaci horníků v letech 1903 – 1907, poté v Hornické federaci v roce 1908 a především jako přesvědčený anarchosyndikalista působil jako člen v České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 až 1908, kdy byla státem zakázána, rozpuštěna a majetek zabaven.
Velice aktivní byl právě v řadách anarchosyndikalistického hnutí v rámci ČFVO, kdy bylo české anarchistické odborářství na vrcholu, hnutí rostlo, přidávali se noví indeferentní dělníci i nespokojení řadoví členové socialistů, kteří měli dost zrad jejích politických vůdců, které spíše zajímala poslanecká křesla než boj pracujících. Perzekuce v létě roku 1908 však vše zastavila a hnutí rozprášila, zakrátko se sice obnovilo, ale už nikdy nedosáhlo síly předchozích let.
Josef Pacík byl členem místní skupiny ČFVO v Mostě. Patřil dokonce mezi zakládající členy, byl účastníkem ustanovující schůze místní mostecké skupiny, která se konala 27. května 1906 v spolkovém hostinci Janský dvůr. To, že již patřil mezi zkušené odborové aktivisty dosvědčuje, že byl zvolen důvěrníkem místní organizace ČFVO. Takže byl co důvěrník mosteckých anarchosyndikalistů vysílán jako delegát na porady a sjezdy ČFVO, ale i další anarchistické konference.
Navíc si vzal na starost distribuci anarchistického tisku, především toho anarchosyndikalistického z díly ČFVO, jednalo se nejdříve o časopis „Omladina“, později „Nová Omladina“ a nakonec „Komuna“. Distribuce těchto časopisů se bou nesla i rizika perzekuce a věznění za jejich rozšiřování, toho se však nezalekl. Tyto časopisy vycházeli v několikatisícovém nákladu, a jen na Mostecku měly mnoho odběratelů a tak nebylo možné, aby to Josef Pacík zvládl sám, byli mu k ruce přiděleni pro pomoc s kolportáží další jeho kamarádi z ČFVO Sedlmajer, Staněk a Břečťák.
Josef Pacík odmítl nadále věřit v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem, a také členem místní skupiny bezvěrců v Mostě.
Pro Josefa Pacíka, nebyla solidarita prázdným slovem, ale jedním ze základních principů anarchistické teorie. Organizoval solidární sbírky a sám přispíval na vězněného kamaráda a člena ČFVO Jana Doudu. Sbíral peníze a ze své mzdy posílal peníze pro rodinu s dětmi uvězněného anarchisty a člena ČFVO Adolfa Charváta.
Podrobnosti o jeho dalším zapojení do hnutí po perzekuční vlně v roce 1908 nám dnes zahaluje tajemství. V anarchistickém hnutí nebyl z rodiny aktivní jediný, aktivním anarchistou byl také jeho bratr František Pacík a jeho žena Františka Pacíková, a také jeho další bratr Karel Pacík.
Po první světové válce nadále Josef Pacík fáral na šachtě. Bydlel v Mostě v domě s číslem popisným 1154. V roce 1922 se dostavily zdravotní potíže a nakonec své nemoci podléhá 20. května 1922. Rodina i jeho staří kamarádi se přišli rozloučit se veteránem anarchistického hnutí 22. května 1922 na mostecký hřbitov.
Just František (1858 – 1924)
Mezi skoro zapomenuté severočeské anarchisty se měl zařadit i František Just, jeden ze starých veteránů a průkopníků tohoto hnutí.
Anarchista a odborový aktivista František Just se narodil 26. října 1858 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Jeho tatínkem byl František Justa a maminka se jmenovala Anna Justová, za svobodna Kavrelová.
Nevíme přesně kdy se přistěhoval na hornický sever, ale bylo to zřejmě někdy před koncem 19. století.
Začal fárat na místních dolech na Duchcovsku, kde se jako socialistický smýšlející dělník přiklonil na stranu průkopníka anarchistického hnutí Viléma Korbera, Tomeše Kašeho, Františka Dlouhého, Hynka Holuba a nečetné řady dalších. Stal se nejdříve účastníkem hnutí neodvislých socialistů, kteří se odštěpili nebo byli vyloučení z řad sociální demokracie pro jejich kritiku reformismu a parlamentarismu, a především stranické poslušnosti. Stal se přesvědčeným anarchistům, ačkoliv toto označení znamenalo nemalé potíže na pracovišti a taky ze strany rakouských úřadů.
František Just byl jak při zakládání místních anarchistických vzdělávacích skupin „Omladiny“, ale zároveň při utváření odborných spolků, které v roce 1903 vedly k vzniku první anarchosyndikalistické organizace Severočeské federace horníků, která působila v letech 1903 až 1907, kdy byla rozpuštěna a zakázána v souvislosti s anarchistickou hornickou stávkou na podzim roku 1906. Poté vystřídal další anarchistické odborové organizace horníků Hornickou federaci při České federaci všech odborů, která měla jepičí živit a působila pouze v roce 1908 kdy byla zakázána, byl členem také Volného sdružení českých horníků (1907), která se utvořila jako neformální spojnice odborných spolků po zákazu SFH kolem časopisu „Hornické listy“ a posléze také Zemské jednoty horníků, sdružující anarchosyndikalisty v letech 1909 až 1915.
František Just nepatřil mezi přední funkcionáře anarchistických spolků a organizací, neměl na to beztak moc času, věnoval se jiné důležité činnosti – publikační práci hnutí. Svůj osud spojil s anarchistickým týdeníkem „Hornické listy“, který vycházel v Duchcově, kde také nějaký čas bydlel. V letech 1905 až 1908 byl na konferencích anarchistického hornictva, na která byla vysílány delegáti několik desítek spolků, zvolen členem redakční rady „Hornických listů“, která byla složena povětšinou ze šesti volených zástupců a dalších spolupracovníků. V redakci Hornických listů měl na starost vyřizování expedice novin, vyřizoval předplatné, inserci a také jejich rozesílání, což opravdu nebyla snadná úloha, přeci jen jednalo se povětšinou o týdeník s několika tisícovým nákladem.
V Hornických listech neplnil jen administrativní úlohu, překládal také cizojazyčné články a občas přispíval i vlastními texty.
Po první světové válce bydlel v Dolním Jiřetíně v domě s číslem popisným 112, kde také tento starý anarchistický aktivista 3. ledna 1924 zemřel. Jeho staří kamarádi se s ním přišli rozloučit na jeho poslední cestě při bezvěreckém pohřbu 6. ledna 1924 ba místní hřbitov v Dolním Jiřetíně.
Lipmann František (1868 – 1942-1945?)
Přední severočeský anarchista a především bezvěrecký činovník František Lipmann se narodil 20. srpna 1868. jeho rodina pocházela z obce Radnice na Rokycansku. Ze západních Čech se ve svých dvaceti letech vydal na hornický sever a v roce 1888 se usadil v Hostomicích nad Bílinou.
Mladý dělník František Lipmann byl osloven socialistickými myšlenkami, na severu se seznámil s hnutím neodvislých socialistů, jak se zpočátku anarchisté sami označovali, aby se distancovali od reformistické a parlamentní taktiky sociální demokracie a zároveň ve snaze vyhnout se represi rakouských úřadů.
V roce 1890 byl v Hostomicích založen proslulý anarchistický spolek, který přečkal většinu represí bez větších úhonu a stal se tak členem Všeodborového hornicko hutnického a vzdělávacího spolku „Mezinárodní jednota“.
Františka Lipmanna přirozeně nadchly myšlenky kooperace, které propagoval před svojí předčasnou smrtí zaviněnou vězněným Vilém Korber, jeden z průkopníků anarchistického hnutí. A tak se František Lipmann na počátku roku 1900 schází na poradě představitelů anarchistického hnutí v Hostomicích, na které padlo rozhodnutí založit anarchistické dělnické družstvo. Novokooperační dělnické spotřební a výrobní družstvo „Svornost“ v Hostomicích je úředně povoleno 6. listopadu 1900. Složí závodní podíl 20 korun a účastní se ustanovující valné hromady 4. listopadu 1900. Po většinu času jeho existence sice nezastává přední funkce, avšak na valné hromadě odbývané 22. ledna 1905 je zvolen za člena správní rady. Družstvo zaniklo v roce 1907.
V té době byl František Lipmann odběratelem anarchistického časopisu „Omladina“ a „Horník“.
Na severu se jak jinak, začal mladý dělník František Lipmann živit jako horník na dolech v okolí Bíliny. Jako anarchisticky smýšlející horník se sdružoval v odborových organizacích horníků, v letech 1903 – 1907 v Severočeské federaci horníků, v roce 1908 v Hornické jednotě a slavné České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 – 1908 a posléze v Zemské jednotě horníků v rozmezí let 1909 až 1915.
Nikdy však nepatřil mezi přední členy, byl spíše řadovým odborářem, pracovníkem všedního dne. Naopak výraznější úlohu v anarchistickém hnutí sehrál v bezvěreckém hnutí. Jako anarchista odmítl nadále věřit náboženským bludům a v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Nejdříve členem místní skupiny anarchistických bezvěrců v Bílině, která byla součástí Spolku volných myslitelů „Svornost“ v Bílině a před vypuknutím první světové války se několik bezvěreckých skupin z mostecka a duchcovska federalizovalo pod stejnojmennou odbočkou v Lomu, kam často vedly jeho cesty na konference a porady bezvěrců. Bezvěrecká skupina fungovala při místní skupině České anarchistické federace až do vypuknutí první světové války.
Ještě před první světovou válkou kvůli zdravotním problémům odchází do penze. Po roce 1918 však jako penzista, přesto opět nastoupil do práce a začal pracovat na dole Maxhute I.
Manželka Josefa Lipmannová se narodila 1. ledna 1862 v malé vesničce Běchčíně u Hořovic. Do Hostomic přicestovala společně se svým chotěm v roce 1888. Také ona se stala následovnicí anarchistických idejí a zarytou bezvěrkyní. Zatímco František chodil fárat na šachtu, ona vedla domácnost a pečovala o dítka. Kolik jich nakonec celkem měli s jistou nevíme, víme však, že se jim v Hostomicích 14. června 1898 narodil syn Jaroslav Lipmann, který šel v otcově šlépějích a po první světové válce ho jako horníka na dole Florentina. Před velkou válkou byl nějaký čas zaměstnán jako sklářský dělník. Dcera Milada Lipmannové se jim narodila 26. září 1900 v Hostomicích a po první světové válce pracovala jako dělnice v porcelánce v Ledvicích.
Po první světové válce František Lipmann navázal na svoji bezvěreckou aktivitou, a stal se předním členem při obnově místní bezvěrecké skupiny. V roce 1920 byla většina bezvěreckých skupin anarchistů federalizována do Svazu socialistických bezvěrců. Ten vydával bezvěrecký list „Socialistický bezvěrec“ a později „Maják“. Skupina anarchistických bezvěrců z Bíliny a okolí se usnesla na jménu Spolek socialistických bezvěrců „Svornost“ v Bílině. A František Lipmann se stal předním funkcionářem spolku a členem výboru, které zastával až do vypuknutí druhé světové války, respektive do obsazení pohraničí nacisty v roce 1938.
Přestože byl František Lipmann nabádán, aby po mnichovské dohodě opustil milovaný podkrušnohorský kraj, neučinil tak, zřejmě nechtěl utíkat před nacisty. To se však politicky činnému dělnickému aktivistovi stalo osudné, navíc se škraloupem „anarchisty a socialisty“. Ani nacistická okupace jej nezastrašila a pracoval dál v antifašistickém odboji. Nakonec však padla klec a do spárů gestapa se dostal nejen František Lipmann, ale i jeho další anarchističtí přátelé a členi Spolku socialistických bezvěrců v Bílině, jmenovitě František Sklenička, Václav Klíma, Josef a Anastázie Strnadovi, Václav a Emilie Štroblovi. Všichni byli nakonec umučeni v koncentračním táboře, přesné datum úmrtí a místo nevíme.
Po válce se Spolek socialistických bezvěrců v Bílině obnovil a na památku umučených kamarádů a kamarádek vystavěl památník, který se nachází v parčíku na rohu Fišrovi a Mostecké ulice v Bílině.
Mandík Václav (1867 – 1922)
Rodák z jihočeského kraje anarchistický horník a družstevník Václav Mandík se narodil 20. září 1867 v malé vesničce Dřevniště u Sedlčan.
Z rodného zemědělského kraje se vydal na průmyslový hornický sever za prací ještě v 90 letech předminulého století. Vystřídal několik štací, aby se nakonec usadil na Duchcovsku v Nové Vsi – Hrdlovce, kde nakonec získá i domovské právo. Ožení se 6. září 1896, ale jméno jeho manželky neznáme.
Na severu se jako většina přistěhovalců z vnitrozemí začne živit dolováním uhlí. Práce horníka je sice velice nebezpečná a náročná, ale je z dělnických profesí placená nejlépe, i když ani hornickým chýším se nevyhýbal hlad a nedostatek.
Prokazatelně se Václav Mandík nachází v Hrdlovce od roku 1898, kdy jej jako anarchistu nacházíme v řadách tamního hnutí, které se pod vlivem agitace Viléma Korbera a Karla Vohryzka, rozhodlo pustit do družstevnictví, aby si jako prostí dělníci dopomohli sami a postavili se okrádání nepoctivými obchodníky.
Václav Mandík byl jedním ze zakládajících členů Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce. Zúčastnil se ustanovující schůze tohoto anarchistického spotřebního družstva, která se konala 29. května 1898 v místním hostinci. Také Václav Mandík složil závodní podíl 10 zlatých a dal základ nově vzniklému anarchistickému družstvu, které se zařadilo mezi jedny z nejúspěšnějších.
Na první valné hromadě po schválení družstva krajským soudem v Mostě, která se sešla 19. února 1899, byl Václav Mandík zvolen na druhý nejvýznamnější post v předsednictvu za náměstka ředitele. Potravní družstvo fungovalo na anarchistických zásadách, a střídání ve funkcích byla běžná záležitost a tak uvolňuje místo dalším kamarádům. Do předsednictva družstva je zvolen znovu až na valné hromadě konané 25. ledna 1903, kdy je zvolen za přísedícího člena výboru, který se skládal ze čtyř delegátů volených právě na valných hromadách. Do stejné funkce je zvolen zase napřesrok a to na celoroční valné hromadě, která se sešla 5. února 1905 a opět za přísedícího člena výboru. V pozdějších letech jej již v představenstvu družstva nenacházíme.
Potravní družstvo fungovalo neuvěřitelných 50 let až do roku 1948, kdy bylo násilně začleněno do státní sítě družstev „Včela“, jelikož si nově nastupující vláda KSČ nepřála žádnou vlastní iniciativu dělnictva, kterou neměla pod svojí stranickou kontrolou.
Václav Mandík patřil mezi řadové příslušníky anarchistického hnutí, až na funkce přijaté v družstvu v Hrdlovce jej nenalézáme ve výborech dalších anarchistických spolků a odborových organizací. Patřil spíše mezi ty prosté dělníky, které své přesvědčení realizovali každodenní aktivitou, která nebyla zaznamenávána na stránkách anarchistických časopisů, byla brána jako samozřejmost. Nemámě přímý doklad o jeho členství, ale předpokládáme, že byl členem místního spolku anarchistů v Hrdlovce a především členem hornických odborových organizací založených anarchisty.
Také Václav Mandík odmítl nadále věřit v existenci boha, vystoupil z církve a stal se bezvěrcem.
Později se přestěhoval do Lipětína. Po první světové válce bydlel na adrese Lipětín č.p. 18, kde také 24. března 1922 naposledy vydechl. Na poslední cestě 26. března 1922 ho doprovodili jeho kamarádi a rodina na místní hřbitov v Horním Litvínově, kde byl bezvěrecky pochován.