DOPIS ANARCHOKOMUNISTŮ Z WHEELLING CREEK O DENUNCIACI SOCIÁLNÍCH DEMOKRATŮ (1893)


Konečně vyšel nový list „Dělnické Listy.“ Buď nám vítán, ty dlouho očekávaný jediný dělnický tlumočníku a zastánče na této trnité dráze! Měl jsi dosti nepřátel, bylo proti tobě agitováno abysi ani nevyšel, ale vše překonáno. Ty jsi byl založen a vystoupil jsi hned co pravý bojovník a my tě přejeme na té trnité dráze toho největšího zdaru.

Slavnost ku památce chicagských mučedníků pořádaly zdejší vzdělávací spolky dělníků na den 10. listopadu ve Wheeling Creek a kdo měl příležitost pozorovat to nadšení, ten byl uchvácen láskou a zápalem k svaté věci dělnické. Viděli jsme také ten svátý zápal a duch solidarity zračiti se všem v obličeji a zraku a dojem slavnosti působil tak, že až mnohé pohnul k slzám. Slavnost byla tak četně navštívena dělníky všech zde usedlých národností, že místnost byla úplně přeplněna.

Zde měl každý nepřítel vzdělávacího marné hanobiti náš vzdělávací spolek zlomyslnými lžemi a soudruhy, to jest členy spolku denuncovat, vodit na ně policii a radit se s právníky, jak by se dal vzdělávací spolek zničit. Zde, vy staří „veteráni“ jste se měli podívat na tu massu lidu pokročilých mužů a žen a jak každý z těchto přišel v určitý čas na slavnost našich padlých mučedníků, by jim vzdal svoji úctu a dokázal, že pochopil jejich učení. Na této slavnosti jste se mohli přesvědčit, vy nepřátelé pokroku a svobody, že ten zdejší lid vás úplně poznal co bídné zrádce a opovržení hodné lidi.

Milý čtenáři, budeš se snad divit, jak by to bylo možné, aby se ze starých (prý) sociálních demokratů stali denuncianti a zrádci a přece jest tomu tak.

Před krátkým časem odebrali se dva z těchto „výtečníků“ k právníku a žádali jej, aby zakročil soudně proti vzdělávacímu spolku. Právník ale myslel že má před sebou lidi pomatené na rozumu, tak zvané „cranky“ a proto uzavřel před nimi dveře. Dále poslali na spolek strážníka, jemuž spolek vylíčili v nejhorším světle. Strážník přišel, ptal se co je to za spolek a dostal za odpověď: „přijď do schůze a přesvědčíš se jaký je to spolek“, načež on prohlásil, že to nemůže být takový spolek jak mu udáno, když má každý do schůze přístup. A tak ti udavači a zrádci ani zde nepochodili.

Konečně odebral se jeden z nich k hostinskému, kde spolek odbývá své schůze a tomu v děsně zpotvořené česko-německo-hotentotské hatlanině chtěl členy spolku ostouzeti, ale daleko se svou hotentotštinou nepřišel. Hostinský taktéž mysle, že má co činit s pomatencem, vyhodil ho ze dveří.

Nechci náš zásadní časopis špinit jmény těchto denunciatských kreatur, neboť pakli se nemýlím, byli již jednou postaveni na pranýř v „Hlasu Lidu.“ Vzdor těmto stvůrám a denunciantům náš spolek ale neustále sílí, tak že můžeme býti na naší činnost hrdí. Tu máte nepřátelé jeho ten nejlepší důkaz, že vaše sprosťácké útoky a bídácké denunciace nemají u rozumných a pokročilých lidí žádnou váhu ani víry, tím méně výsledku. Je to štěkot hafanů na měsíček, který poctivou a svobodnou myšlenku sociální zničit nemůže!

A nyní slovo k vám dělníci. Nenechte se strhnout podobnými padouchy z pravé cesty! Navštěvujte pilně schůze vzdělávacího spolku, kde se jedná o záležitostech dělnických, čtěte „Dělnické Listy“, které vás povedou po pravé cestě a když budeme společně konat svou povinnost, zajistě se doděláme kýženého cíle!

Jeden Ista, Wheeling Creek, I7. listopadu 1893.

Dělnické listy č.4, 25. 11. 1893

SLAVNOST K UCTĚNÍ CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ V CHICAGU (1893)

Česko-dělnický vzdělávací spolek čís. 1. za spoluúčinkování Českého dělnického pěveckého sboru (oba členi Mezinárodní dělnické jednoty) oslavil důstojně památní slavnost našich pěti mučedníků, kteří za práva veškerého proletariátu obětovali své životy, zavražděni jsouce majetnou třídou roku 1887.

České dělnictvo vědomo jsouc onoho děsného zločinu, jež kapitalistickými vrahy tak brutálním způsobem spáchán byl, dostavilo se v hojném počtu do slavnostní síně Plzeňského Sokola, by odevzdalo svůj hold obětem amerického barbarismu, oněm mužům, jež obětovali vše pro pracující třídu co jim jen nejsvětějšího bylo a kteří jsou dnešního dne veškerým světovým pokročilým dělnictvem oslavováni.

Jak praveno, české dělnictvo dostavilo se v hojném počtu do slavnostní síně a po zahájení slavnosti ujal se slova soudruh Haberman, jež vážnou a dobře mířenou řečí vysvětlil význam dnešní slavnosti a našich tužeb, které již tisíciletí se nesou za cílem, učiniti veškeré lidstvo šťastným. Pak poukázal na volbu minulého úterý (7. t. m.), kde chicagské dělnictvo si zvolilo pověstného kata Garryho, jež naše soudruhy — Spiese, Parsonsa, Linga, Fischera a Engla — v roku 1886 a 1887 ku smrti odsoudil a pravil bysme nad tím nezoufali, neboť vůči tomu že tento kat zvolen byl většinou 5000 hlasů, že přec byl veřejným míněním odsouzen, anto těch 80.000 občanů co proti němu hlasovalo, hlasovalo jen proti jeho hanebnému činu a vůči veškerým třídním protivám, s nimiž nesouhlasí a konečně že Garry jest odsouzen i celým vzdělaným světem a i sám hromadný vrah generál Moltke odsoudil Garryho a celou vládu Spojených Států, když onen hanebný zločin spáchán byl, řka, že ani v Rusku by se něco takového nemohlo stát, by lidé beze všech důkazů byli odpraveni! Soudruh Haberman sklidil za svou přednášku všeobecného souhlasu.

Nato byl představen slavnostní řečník soudruh Štýbr, který v 1 a půl hodiny trvající řeči vylíčil celý justiční zločin, jejž americká buržoasie na naších nesmrtelných soudruzích spáchala, chtíc tím zároveň ideu anarchismu odpraviti a uvedl veškeré dějinné středo- i novověké vraždy, jež byly vždy majetnou třídou páchány ku zájmu udržení jejího panství a zničení každé nové idee, čelící ku svobodě a osvětě všelidské. A co nejhoršího bylo vždy při tom, že ten zubožený a nevědomý lid sám pomáhal panující třídě své zastánce, jež pro jeho volnost pracovali, ubíjet. Hned Kristus Nazaretský, jež hlásal společnou lásku, volnost a rovnost, byl vládními a kněžskými holomky obžalován z rušení veřejného pokoje, byl od těchto ubohých tvorů nenáviděn a když byl postaven před Piláta, umyl si tento ruce řka, že na něm žádné viny nenalézá. A když konečně dal lidu na výběr, zdali chtí Ježíše aneb Barnabáše, tu jedním hlasem volal nevědomý lid: my chceme Ježíše a ukřižoval jej, kdežto Barnabáši, který byl ničema a lotr od kosti, dal svobodu.

Sokrates, Galilej, Bruno, Dante a Hus ti všichni byli pro své přesvědčení panující třídou odpraveni a přec jejich novověké idee čím dál tím více se rozmáhaly Soudruh Štýbr uvedl dále jak trpasličí netvor Thiers se r. 1871 brodil přes mrtvoly kommunardů, by jejich ideál na dobro zničil a jak tato myšlenka dnešního dne jest mohutná, tlukouc každým dnem na spuchřelé pilíře dnešní společenské soustavy, aniž by se bylo podařilo Thiersovým tisícovrahům jí usmrtiti atd. Řeč soudruha Štýbra byla častým potleskem přerušována a po jejím ukončení se mu dostalo bouřlivého souhlasu.

K ukončení slavnostního programu zapěl Český dělnický pěvecký sbor pod řízením sbormistra pana Šimonka revoluční hymnu proletáře (Marseilleisu), kteráž s bouřlivým jásotem byla přijata a po ukončení nebylo potlesku konce.

Celá slavnost se vydařila znamenitě, takže z paměti návštěvníků zajisté nevymizí, ale posilní je ku dalšímu boji proti společenským nesrovnalostem.

Dělnické listy č. 4, 25. 11. 1893

NEPRONÁSLEDUJTE A NEBUDETE PRONÁSLEDOVÁNI! (1893)

Štvanice proti revolucionářům a obzvlášť proti anarchistům zahájena v poslední době opět se zvětšenou zuřivostí. Všecky vlády a jejich policejní a soudní orgány, které zajisté nedělali nikdy s anarchisty žádných velkých okolků a každého stoupence této idei kdykoliv jim padnul do spárů, ať již se čeho dopustil proti stávajícímu nepořádku anebo byl úplně nevinen, bez milosti brutálně žalářem potrestali, nemají na tom ještě dost a počínají si nyní jako pravé zběsilé bestie.

Tato honba a pronásledování anarchistů má se nyní na radu španělské vlády provádět společně, všeobecně, mezinárodně a namísto jednotlivých anarchistů, mají prý se pochytat a zničit anarchisté všichni, tak aby prý byli do jednoho vyhubeni. Tedy místo jednotlivého vraždění má nastoupit všeobecná massakrace.

Nejvíce ale jako vždy štve a zuří kapitalistický tisk a tito literární otroci kapitálu překonávají ve své bestiální krvežíznivosti všecky ostatní majetkové dravce. A poněvadž prý všecka dosavádní opatření na potlačení anarchismu zůstávají bezvýslednými, tu se téměř jednohlasně odporučuje se strany těchto literárních surovců, aby všichni anarchisté odevzdáni byli katu.

A co zavdalo příčinu, že všecka tato panující havěť zachvácena je opět zuřivou vzteklinou? V Barceloně ve Španělsku vrhnul někdo dosud neznámý v minulých dnech v operním divadle bombu mezi shromážděné tam darmožrouty a parasity, která jich asi dva tucty poslala na onen svět a množství jiných více méně těžce zranila. A tento čin přičítá se španělským anarchistům, kteří prý se tak pomstít chtěli za popravení anarchisty Pallasa a jiných. A skutečně také, ačkoliv není dosud pachatel znám, vzdor tomu že již sta anarchistů bylo pozatýkáno a že při každém se křičí: „teď máme toho pravého!“ chce panující třída použít tohoto nevysvětleného činu k tomu, aby po celém světě proti všem revolucionářům zahájena byla válka vyhlazovací.

Co to dokazuje? Nic jiného, než že ta vyděračná, vládnoucí a brutální třída, která má již tolik hromadných zločinů a vražd na svědomí, zachvácena je strachem a hrůzou, že by ti věčně pronásledovaní a vraždění mohli sáhnout k odvetě a oplácet jí všecky brutálnosti i s úroky. Ano, z obavy a ze strachu chce sáhnout k novému násilí a k novým zločinům, domnívajíc se, že tím rebely buď zničí nebo zastraší a tak se před jejich pomstou zachrání.

Jen ať se ale nepřepočítá! Jak praveno, není ještě dokázáno, že atentát v barcelonském divadle spáchali anarchisté a kdyby se to i dokázalo, tu zajisté ho spáchali španělští anarchisté jen na svou vlastní pěst a zodpovědnost. Španělským dělníkům nebylo by se ale věru co diviti, kdyby čin ten ve svém zoufalství a hněvu byli provedli, či zapomněla již ta zločinná a vražedná panující třída všeho světa na všecko, co španělská vláda a španělská buržoasie na tamějším dělnictvu spáchala? Což zapomněla již na ty massakrace hladových dělníků v té samé Barceloně, v Madridu, v Xeres a jinde? Neví již nic o ukrutném zardoušení čtyřech rolníků v  Xeres středověkou garrottou a jiné a jiné vraždy a zločiny?

Jestliže tedy spáchali anarchisté jmenovaný atentát, tu dala panující třída k němu podnět, neboť ona svými dřívějšími četnými atentáty na lid dala příčiny k pomstě a k odplatě. Lid se již natrpěl, nažebronil dost za slitování a výstrah dal svým trýznitelům také dost, nyní ať se vyzývaví vrahové a tyrani nediví, že ho trpělivost přechází tolik ohledně toho atentátu.

Co se týká ale zostřeného pronásledování revolucionářů, tu mohou se pronásledovatelé teprvé přepočítati. Tím hnutí a učení anarchismu nezničí ani kolo dějin nezastaví, nýbrž proletariát ještě více proti sobě popudí. Líd pracující není zajisté krvežíznivý, ta kulturní práce sama již ten dravčí pud v  člověku, který u panujících lenochů dosud tak mocně bují, umrtvuje, ale jeli jeho krev neustále celými potoky prolévána, a vidí-li, že všecko jeho mírné snažení a prosby za zlepšení jeho otrockého stavu jsou nejen marnými, nýbrž že se žalářem, olovem a šibenicí trestají, pak ať se nikdo nediví, že v zoufalství svém a v sebeobraně oplácí násilí opět násilím!

Proto k vám opět a znova volá: Vyssávači, otrokáři a tyrané! nedrážděte a nemučte lid až do krajností! Dbejte výstrah jeho, než bude pozdě!

Dělnické listy č. 5, 2. 12. 1893

DOPIS ANARCHISTY VÁCLAVA RODA Z KIRKLANDU DĚLNICKÝM LISTŮM (1893)

Ctěná redakce „Dělnických Listů“ v N. Y.

Jest mi již před několika měsíci známo, že konference v Chicagu usnesla se na tom, by založen byl nový dělnický list, který by byl zároveň orgánem strany a hájil zájmy zotročilého dělnictva. S radostí jsem vyslechl zprávu tuto a přál jsem si v duchu, by přání konference brzo uskutečněno bylo. Leč po několik neděl nemohl jsem ničeho zvěděti, jak náš nový obránce k svému uskutečněni pokračuje.

Jelikož náležím mezi třídu zuboženého proletariátu, tudíž byl jsem v Chicagu zkrze letošní pracovní krisi tůze dlouho bez práce, tak že mi konečně nic jiného nezbylo, než jak se po americku řekne, jíti na tramp.

Po dlouhém, strastiplném trampování (o němž se nechci zde rozepisovati), zůstal jsem zde v Kirkland. Dopisováním s M. H. dověděl jsem se, že nový bojovník za svátá práva lidskosti od prvního listopadu vychází a zároveň bylo mě M. H. zasláno první číslo „Dělnických Listů“. V dopise upozornil mne H. zdali bych chtěl „D. L.« odbírati, že jest ochoten mně je objednat. Jeho přáni jsem vyhověl a zasílám Vám na onu objednávku M. H. z Chicaga sprostředkovanou, na půl roku předplatné, totiž $1.20.

Vítám nového bojovníka za práva lidská co nejsrdečněji a přeji mu v jeho těžkém boji, mnoho zdaru. Rád bych pro něho zde agitoval a připravoval půdu pro semeno svobody a lidskosti, ale není možné, ne snad že by zde nebylo žádného proletariátu! To ne! Ale proto že jsem zde jediný Čech.

Se soc. revolučním pozdravem

Václav Rod.

Dělnické listy č. 5, 2. 12.1893

DOPIS ANARCHISTY Z CLEVELANDU K SITUACI V MÍSTĚ (1893)

Jak smutný obraz nám staví dnešní doba před oči, může se každý jen trochu myslící člověk přesvědčit; samé provolání a ronění krokodilských slzí v časopisech syté společnosti, nad bídou chudého lidu a vyžívání ku podpoře hladem trpících. Jaká to ironie! Skladiště všeho druhu životních potřeb jsou přeplněna, a zde se pořád mluví o hladu! Kdo vlastně naplnil tyto skladiště těmito prostředky, že tak úzkostlivě střežena jsou by z nich žádný sousto neuzmul?

Či snad to zhotovilo několik těch kapitalistických povalovačů, kteří za svého života křížem stéblo nepřeložili? Nikoli! Jest to ten zubožený a všude odstrkovaný pracovitý lid, který tyto všecky prostředky vytvořil, a odměnou zato — musí mříti hlady!

A co dělá tento tak sužovaný proletář na svou obranu, v této tak kruté tísni? Zhola nic!

Dnes právě by se mělo dělnictvo srazit v mocný šik a dokázat těmto panujícím holomkům, že ne kapitál, ale lid vládne a má právo rozhodovat, kdo má z mozolné práce žít a kdo zasluhuje za svou lenost výprask! Ono ale tak nečiní, ale ještě v tak kritické době volí za své zástupce ty nejúhlavnější nepřátele, kapitalisty!

Protož přátelé a soudruzi, nezůstávejme tak liknaví k naší svaté věci dělnické, agitujme co nejvíc možno, obzvláště mezi dělnictvem, které ještě nepoznalo aneb nemělo příležitost poznat vznešenou myšlenku socialismu. A to jest na prvním místě dělnictvo anglického jazyka, které si tak málo všímá otázek národohospodářských a sociálních. Záleží tedy na soudruzích kteří jsou anglického jazyka mocní, by tento lid získali, neb bez tohoto činitele stává se náš boj bezvýsledný.

Soudruhy clevelandské obzvlášť napomínám by konali svou povinost, a častěji navštěvovali schůze, abysme nebyli silní pouze na papíře, ve skutečnosti ale nic.

Doufám že soudruzi to vezmou na vědomí a přičiní se by schůze dne 3. prosince t. r. ve „Slovanské Lípě“ co nejčetněji navštívena byla, neb máme důležité věci na programu, které musí byt vyřízeny, nemáme-li zůstat za ostatními soudruhy pozadu.

Slyšíme ustavičně stesky že není peněz, že nemožno se do schůze dostavit, to jest, ale jen výmluva, která se nebere na váhu neb jest nás více soudruhů, kteří jsme bez práce a tudíž i bez peněz, ale schůze přec navštěvujem; a výmluva že nemá ani na káru jest též lichá, kdo chce věci prospět a jest si vědom svého cíle, ten výkoná tuto cestu pěšky, aspoň jedenkrát za měsíc, neb více soudruhů činí též tak.

V naději že zavládne mezi námi lepší činnost jak v životě spolkovém tak v rozšiřování našeho časopisu „Dělnických Listů,“ přeje naší nové činnosti mnoho zdaru a zůstává.

Se socialisticky revolučním pozdravem Váš,

Quido.

Cleveland, Ohio, 21. listopadu 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.5, 2.12.1893


FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VOLNI CHCEME BÝT (1893)

Mocně světem hlas zaznívá,

všude, kde lid zem obývá,

od břehu moří k branám měst,

všude, kde práce v poutech jest,

v každé dílně, kde lidský tvor

v porobě úpí, slyšet sbor:

Nejsme dravá zvěř, — jsme též lid!

Pryč s pouty! — volni chceme být!

Tam, kde práce zem zdělává,

chléb se jí však nedostává,

horník kde kope uhel, sůl

a drahý kov jde hledat v důl,

i tam, kde tkadlec látku tká

a rodina mu hladem lká,

všude volá dělnický lid :

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

Všude, kde se lid plahočí,

trpí hlad, sobcům otročí,

kapitálem jsa sužován

a tupen, mučen, posmíván,

tam od moře až v řetěz hor,

zní jednotný mohutný sbor:

Nechceme víc v porobě mřít! —

Pryč s pouty ! — volni chceme být!

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

SLAVNOST K POCTĚ CHICAGSKÝCH MUČEDNÍKŮ 10.11.1893 VE WHEELING CREEK

V pátek dne 10. listopadu 1893 pořádal spolek „Čtenářská Beseda“ ve Wheeling Creek slavnost ku poctě chicagských mučedníků. Slavnost vydařila se znamenitě a súčastnili se ji soudruzi a soudružky z  Wheeling Creek, Bellaire, Newsiding a Dillonvale. Slavnostní řeč, jakož i přednešené básně vyvolaly velké nadšení a přijaty byly bouří potlesku. Všichni účinkující provedli své úlohy mistrně a též hudba činila se, aby krásnými skladbami přispěla k okrášlení a ku zdaru slavnosti. Budiž všem účinkujícím vysloven dík a obzvlášť těm hudebníkům, kteří mzdu za své účinkování věnovali ve prospěch spolku.

V neděli dne 12. listopadu 1893 odbývala se spolková schůze, v níž podávána zpráva ze slavnosti a bylo usnešeno, věnovat ku podpoře časopisu „Dělnické Listy“ $20.00, které již byly na patřičné místo zaslány.

Josef Pešek, tajemník „Čtenářské Besedy“ ve Wheeling Creek, členská sekce Mezinárodní dělnické jednoty

Drill, Bellmont Co., Ohio, 13. list. 1893.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

KLAMNÁ BLAHODÁRNOST VOLEB PRO DĚLNICKÉ HNUTÍ (1893)

Volby již dráhná století táhnou se v dějinách lidských, neboť jak nám římští dějepisci poznamenali, stávaly tyto již před několika sty lety před Kristem, s nimiž se i dnešní dobou, tedy po dvou tisíciletích u všech kulturních národů setkáváme. Od samého začátku jejich vzniknutí až po nynější dobu obyčejně byl vždy brán zřetel na pracující třídu, kteráž za pomoci hudby, peněz, pitek a žranic k volbám se získat nechávala. Již v římské republice v  politickém třídním boji mezi plebejci (měšťáctvem) a patricii (šlechtou), dovolávala se nižší třída za pomoci zastupitelstev ze svého středu volených, jakési úlevy a po dlouhých bojích se ničeho jiného nedopracovala, nežli toho, že mohla své zástupce v národních tribunálech o větší počet rozmnožiti.

Jak tento boj mezi plebejci nabýval lásky, tak i zároveň pak uhasínal, protože jejich zvolení representanti, nejen že pro svou stranu ničeho neučinili, ale že se ještě s representanty patriciů přátelili, smolíce zákony ve prospěch posledních a v  neprospěch měšťáctva a maloživnostenstva. Tyto boje dospěly pak tak daleko, že čím dál tím více maloměšťáctvo a rolnictvo hynulo, plníce řady městského proletáře, až konečně střední stav úplně zmizel a v řadách jeho takže se utvořily jen dvě třídy, z nichž první tvořila bohatou šlechtu a druhá opětně nemajetný a hladový lid.

Tehdy v římské republice nebylo v obyčeji, by městský proletář nějaké práce vykonával; on tvořil pouze zálohu hlasovacího stáda různým politickým stranám, od nichž pak jsa živen a podplácen, znamenitě se v prospěch jejich činil. Při tomto volebním boji obyčejně vždy krev lidská tekla, neboť pěstní právo a úkladná vražda tenkráte slavily orgie!

Po celé trvání starořímské republiky ni v jedinkém zákonodárstvu nebylo zpomenuto na ubohé otroky, kteří byli tehdejšího času považováni za tažný dobytek, musíce vykonávati veškeré práce a živiti všecku bohatou lůzu.

Jakkoli Cajus Gracchus má hezké postavení v dějinách pro svou pozemkovou reformu, níž měl být opětně malorolnický stav obnoven, tož přec otázky otrocké si nikdy ani nepovšimnul.

Konečně čím dál tím více zmáhající se boje otroků, začáteční zásvit křesťanství, jež utlačeným slibovalo svobodu a pak divoký národ Gotů (předkové to našich Němců), jež přitrhl ze severu na Řím, otřásly prohnilými sloupy římského cesarismu, až konečně celá tato státní tvrz se v trosky rozpadla.

Ve staré Francii se rovněž tak shledáváme s podobnými poměry, kdež národ po dlouhá léta byl utlačován, a až když jsa na nejnižší stupeň bídy a utrpení připraven a ztrativ konečně naději ve spásu volebního osudí, roztrhnul svá otrocká pouta, s nimiž i zároveň strhl starou monarchii Bourbonů, kteráž propadla tomu samému osudu, jako římský cesarismus.

Naší protivníci, poukážeme-li jim na dějiny staro- a středověku, ovšem namítají, že dělnictvo sobě revolucí nepomohlo, naopak ale že doposud pod tlakem kapitalismu sténá. — My jim ale odpovídáme, že každá doba má své převraty a z každého převratu se tváří nové idee, které v postupném čase se zdokonalují!

Dnes, v „osvíceném“ 19. století zrovna takové poměry nalézáme jako jsme se s nimi shledali u národů starých. Ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Anglicku a vůbec ve všech ať už v despotických aneb ústavních monarchiích, i republikách nevyjímaje Spojené Státy — kdež prý má být to nejlepší demokratické zřízení — všude jest pracující lid sváděn na zcestí od pravého světla a klamná spása ve volebním osudí jemu odporučována. — Zdali pak již ale dělnická třída získala něco volbami ? Ani toho nejmenšího!

Naši američtí utopisté, když jim zrovna revoluční hnutí nejde do noty, překážejíc v jejich výdělkářských záměrech, svolávají všecky na revolučním obzoru někdy stojící hromy, by pomáhaly myšlenku revoluční ubíjet; my jsme ale jisti, že když se to nepodařilo všem tyranům světa, že se to nepodaří ani několika dělnickým demagogům, třeba by dobře křičeli, že s dělnickou věcí nejpoctivěji smýšlí, neboť my máme po ruce nezvratné dějinné důkazy jimiž utopie našich nepřátel vyvrátit jsme sto! Pohleďme jen na dělnictvo evropské, na nějž jest stále pracující třída zde odkazována a to jmenovitě na dělnictvo Německa a Anglicka.

V Anglii v přítomném čase jsou poměry pracující třídy o mnoho horší jak ve Spojených Státech a ač „trades unionisté“ se stále nápravy z parlamentu dovolávají a ač jejich kandidáti před volbami vše slibují co se jen od nich žádá, tak jako osmihodinová doba pracovní, volební právo žen a p., tož přec když zvolení jsou, ničeho nečiní a pak jde vše opětně starou cestou; tolikož jest dělnictvo odkazováno na dobu pozdější, neboť ona planá fráze, že tyto otázky jsou dosud nezralé, slouží co vytáčka poslancům z lidu!

V Anglii, kde ještě před sto roky bylo lze pozorovali střední stav, jsou nyní jen dvě třídy a sice jednu z nich tvoří landlordi, jenž jsou vlastníci pozemků, továren a dopravních prostředků a vůbec veškerého bohatství, které dovedná ruka dělníkova zbudovala a druhou opětně tvoří chudé nájemnictvo, kteréž časem, když se mu nedostává důstatek práce ku své výživě, vyhazováno bývá třeba i za krutých mrazů na ulici.

Nejvíce jest ale ukazováno na socialisty v Německu a ačkoliv se jejich poslanci rok od roku více a více v parlamentu rozmáhají, tož přec jim ještě ani nenapadlo, dotknouti se toho nejchoulostivějšího bodu svého programu, t j. zrušení soukromého majetku a zavedení majetku všeobecného na základě výrobních družstev — kdepak, něco podobného, to jim ani nenapadne!

Zrovna tohoto roku před začátkem srpna oznamovaly americké časopisy, že budou socialisté odbývat mezinárodní konvenci ve švýcarském městě Curychu, která potrvá od 6. až do 13. srpna. Na programu jejich se nalézaly velmi famosní body, totiž: Otázka osmihodinné doby pracovní, přímý podíl lidu v zákonodárství, podílení se třídy pracovní na politice a mezinárodní zákonodárství. Jak známo, v konvenci té zasedali neomylní papežové sociální demokracie Německa a sice Liebknecht a Bebel. Výsledek téže jest nám též dostatečně znám a tudíž není třeba dále jej rozbírat; co však jest nám nejvíce směšné, že vůdcové německých socialistů potřebovali úplných sedm dnů ku přetřásání tak nepatrných otázek, které kdyby hned se uskutečnily, dělnictvu žádného užitku nepřinesou.

V Německu, kde jest sociální demokracie téměř nejsilnější stranou, sténá zrovna tak dobře tamnější dělnictvo pod tíhou kapitalistického systému, jako dělnictvo jiných zemí, což jsou nám důkazem časté bouře z hladu a zvláště ona revoluce únorová v Berlíně minulého roku, kde dělnictvo bylo dohnáno hladem drancovati obchody s potravinami.

A co dělají vůdcové onoho dělnictva v parlamentu? Jednoduše jednou mluví o možném přepadení ,,Vaterlandu“ Ruskem, kdež sami slíbí, bude-li třeba, že budou hledět zahnat ruské „barbary“ až do Asie, podruhé opět se hádají o vojanské předloze, která jen příčinou udaných obav vznikla a po třetí tu a tam přednesou „ostrou“ kritiku přes nynější národohospodářský systém, načež pak, když vyjdou z parlamentu, vsednou do kočáru, jež je doveze domů a po chutné večeři zapálí sobě havanské a myslí jak jen lehce od vodění lidí za nos jsou živi!

Tyto veškeré vymoženosti německých vůdců sociální demokratické strany jsou pouhou nicotou, neboť když německé vládě některý dělnický agitátor nejde pod nos, jednoduše obejde zákon, udělajíc z  tohoto anarchistu a vypoví aneb zavře ho zrovna tak dobře, jako když zákon proti socialistům stával!

S tou svobodou slova a tisku to vypadá ještě bleději, neb neprojde ani jedinký týden, aby několik redaktorů aneb jiných osob nebylo pro urážku veličenstva a jeho stvůr pozavíráno. Oprava zákonů v uhelných dolech ve prospěch uhlokopů, jež byla v parlamentu docílena, jest zrovna tak zachovávána, jako vše ostatní, neboť časté stesky tohoto dělnictva v sociálně demokratických časopisech a pak časté stávky zřejmě dokazují, že uhelní správa zpupně po zákonech šlape, aniž by byla kdy před soud pohnána.

Vypočítávání, kolik roků to ještě vezme, nežli každý dělník, rolník a voják se stane socialistou, jež tak rádi vůdcové své strany vypočítávají a jako proroci zrovna na puntík ví, že snad až na konec 20tého století se jejich sociální stát v parlamentu odhlasuje, jest zpozdilostí, neboť dnešní jsou tak napjaté, že by skutečně bylo třeba okamžitého převratu!

Takové výsledky volebního osudí lze spatřiti ve všech evropských zemích, kde všeobecné hlasovací právo stává a tudíž není třeba, bychom jsme se utíkali učit k  dělnictvu tamnějšímu, neboť čeho se ono dovolávalo, to my již několik desítiletí máme a i přesvědčeni jsme, že v této zemi volebním osudím se doposud ve prospěch pracující třídy nic neučinilo a tudíž by spíše bylo záhodno, by proletář evropský si za příklad bral národohospodářské boje dělnictva amerického.

Americké dělnictvo (sociálního smýšlení) přišlo k svému přesvědčení, když bylo již celou řadu let různými politickými stranami buldozováno a ani jedinký slib jemu splněn nebyl, že musí jednat samostatně; ne snad zakládat samostatnou politicko-sociální stranu, jako se v přítomném čase děje zde v Chicagu mezi dělnictvem českým, neboť ať strana jakákoliv (ovšem že politická), v každé panuje zaprodajnost, úplatnost a korupce. A právě, kdyby hned mělo dělnictvo své vlastní zástupce v zákonodárných sborech, jež by s upřímnou srdečností do nich vstupovali, tak na základě dnešní společenské demoralisace nic dobrého od nich k očekávání není! Neboť zmícháme-li dvě chemické látky v jednu, pak do sebe splynou, aniž by byly k rozeznání a poslanci rovněž tak: přijdou-li dobří mezi špatné, pak se pokazí a jsou z nich darebáci všichni.

Zde v této severo-americké svobodné republice rostou politické strany téměř jako houby po dešti. Přežije-li se strana jedna, tu založí se hned strana druhá a postaví si do svého programu vše, na co jen se nechají dělničtí voliči chytati. Když se ale trochu postaví na své vlastní nohy, v zápětí se do ní vloudí pod rouškou dělnickosti politikáři strany přežilé a úplatnost a korupce započne na novo a to jde tak kolem do kola, jako když pouliční flašinetář kolovrátkem otáčí; písničky jsou vždy jiné, ale též ty samé!

Než zasedl náš nynější americký král v  buržoáckém fraku, tlustý Cleveland v presidentské křeslo, všude svými nádhončími a politikáři sliboval pracující třídě lepší postavení, vyličovav zlo, jež spočívá v ochranné tržbě a pak jaká škoda z této tržby dělnictvu přichází. Sotva že se ale v bílém domu ve Washingtoně trochu poohřál, již nepomyslil aby jen jedinkému slibu dostál; naopak ale dal pocítit tomu samému dělnictvu jaký odpor k němu chová, když podepsal smlouvu s Ruskem, dle níž Spojené Státy jsou volny, vydati každého politického provinilce, jež pro svobodu a právo svého národa pracoval a pak nucen jsa, zde v této zemi útulek hledati, ruskému carovi — tigru, aby ho zaživa zavlekl do sibiřských olověných dolů!

Před ’87 rokem hrál též známý ekonomista, Henry George, důležitou roli v  hnutí dělnickém. Tento muž dovedl tak jasně a výtečně vyložiti veškeré chyby a zločiny dnešního národohospodářského systému, že na se upoutal velkou massu dělnického lidu, kteráž pak mu byla oddána s tělem i duchem a kterouž konečně zaprodati chtěl do rukou politikářů. Zde ale socialisti prohlédli, že to nemyslí s dělnickou otázkou upřímně, nýbrž že jí hledí využitkovati pro blaho své vlastní, a i on opětně věděl, že by mu socialisté v jeho šmejdech překáželi, proto se dlouho nerozmýšlel a sociální živel ze své strany vykopl.

Při tomto kousku prohlédlo dělnictvo jeho hanebnou politiku a když měl být (myslím že r. 1886) volen za majora města New Yorku, byl vlastní svou stranou poražen.

Ty veškeré zde podané výsledky voleb ve „prospěch“ dělnického hnutí, zřejmě dokazují, že žádné volby a ani parlamenty nejsou s to nějakou nápravu učiniti. A kdyby se i stalo, že parlament by měl většinu dělnických poslanců, kteří by chtěli nějaký zákon ve prospěch své strany prosaditi, jednoduše panovník rozpustí sněm (jako se to činí v Německu, Francouzku, v  Itálii a jinde) a boje začnou na novo, aniž by kdy takový zákon k uskutečnění přišel. A zdali hned nějaký podobný zákon utvořen jest, pak nebývá prováděn. To jsme již viděli v Německu a vidíme to i zde. Neboť sám stát Illinois má jeden zákon, kterým se osmihodinová, doba pracovní stanoví, aniž by byl kde prováděn, vyjímaje tam, kde si ho organisovaní dělníci sami vydobyli. — On ale není prováděn ani zákon stanovící desítihodinovou dobu pracovní! Vždyť se často stává, že dělníci musí stávkovat, chtíli mít snížený pracovní čas, z 12 hodin na deset! — Vyjma toho stává zde ještě zákon, jež stanoví, že každé dítě do 14 roků nesmí v žádném závodu zaměstnán a i ten se neprovádí! Neb projdem-li různé továrny, kde se lechčí práce konají (například u odboru krejčovského), tu uvidíme ke svému překvapení celé řady dítek, které ještě v návštěvě školní povinny jsou. Právě v tomto roku vyšel v platnost opět jeden zákon, který stanoví pro stát Illinois osmihodinovou dobu pracovní pro pohlaví ženské a přísně nařizuje, by žádné dítky podě čtrnáct roků do práce nebyly přijímány. Jak ale místní české časopisy oznamují, pracuje již všemohoucí kapitál ku potlačení zákona toho, anto velkotovárníci navádí majitele potních dílen, by zákona nedbali ale odírali své dělnice a nedospělé dítky jako předtím a přijdou-li do konfliktu s úřady, že se jim postarají o dobré právníky. Dle toho můžeme co nejdříve očekávati, že velkovyděrači se přičiní, by za pomoci úplatného soudce prohlásili tento zákon na neústavní a jak zkušenost nás učí, oni svého účele dosáhnou!

Nuže, zde jest ten celý výsledek mnoholeté práce politického působení – onoho klamného humbuku, jež svádí dělnickou třídu od pravého světla, neb kdo má jen trochu rozhledu ve věcích těch, ten musí sám doznati, že tyto chybné cesty, po nichž pracující třída ku svobodě chce kráčeti, stojí řady let, mnoho času a peněz a často i dožebrávání se, nežli nějaký ten dělnický zákon přijde k uskutečnění a konečně když uskutečněn jest, tu drzý kapitál po něm spupným způsobem plije a šlape, ano i zaprodaným soudcem ho za neústavní prohlásiti nechá! Avšak v opačném stavu, dokne-li se ale dělník jen jednoho paragrafu kapitalistického zákona, tu přijde ihned do styku se soudními orgány.

Nikoliv volbami, jež naší dělničtí demagogové ku potlačení dnešní společenské demoralisace odporučují — oni vědí tůze dobře, že lhou tomu pracujícímu lidu, ale že jim právě v jejich osobních záměrech není idea revolučního socialismu pochuti, chytají se jezovítského úsudku že účel světí prostředek a zakládají sociálně demokraticko politickou stranu, zapřouce tak své dřívější přesvědčení, ku zničení idei této a kopou hrob anarchismu, by jeho místo zaujmul přežilý demokraticko politický socialismus! — ale heslem všech revolucionářů, kteréž zní: Dělníci celého světa
organisujte a spojte se ku společenskému revolučnímu převratu!

Kdyby pracující lid hned za pomoci volebního vlivu dosáhl všeobecné osmihodiné doby pracovní, tož přec při dnešní moderní velko-výrobě ničeho nezíská. Neboť při dnešní vynalézavosti a špekulaci, jak by se práce čerstvěji vykonávala, v čemž zajistě v příštích letech elektrotechnika bude dělat divy, nestratí kapitál ani jedinkého centu ze svého výtěžku a kdyby se hned nakrásně jen šest nebo 4 hodiny den- ně pracovalo!

Kapitalista, jeli mocí zákona přinucen pracovní dobu o tolik a tolik hodin zkrátiti, pak v prvních počátcích tohoto samého strhne ze mzdy. Dělník ale při dnešních drahých životních potřebách — nemoha ze stržené mzdy žíti — musí opětně stávkovat, by mu mzda byla zvýšena. Zároveň co kapitalista přinucen byl požadavek dělníka splniti, v okamžiku zdraží výrobky dělníkem vyrobené a tento poslední co spotřebovatel jest nucen, o to co více vydělal, opětně kapitalistovi za potřebný výrobek odevzdati neboli vrátiti. Tedy ať to vezmem tak neb onak, bude pracující třída stále a stále podnikati boje o své zdebytí, neboť kapitál v celém světě jest tak mezinárodně zorganisován a vypočítavým, že na jedné straně, za pomoci technických vynálezů, jichž vlastníkem jest on sám, uměle udržuje jednu armádu zahálejícího dělnictva, kteráž mu slouží co záloha, když druhá armáda pracující, za příčinou špatné mzdy svá místa opustí a na straně druhé opět vypočítává, aby ona zaměstnaná nic více nevydělala, než co nejnutněji k bídné výživě potřebuje, zkrátka: kapitalisté řídí mzdu dle životních potřeb!

Až ale jednou přijde doba a ta není daleká a dělnictvo jak evropské tak i americké pozná, že volební klam a ojedinělé stávky mu nepomohou, pak zajistě se stane solidárnějším a spojí se v jeden velký celek, by prohlásilo stávku všeobecnou, která zajistě pak skončí společenským převratem. Neboť dnešní tak zvaná „finanční“ krise, kteráž jest vlastně zaviněna velkou převýrobou, z níž vznikla nynější bída a pak ty bezúčelné stávky a politické boje, to vše bude přispívati, že dělnictvo vůči všem lžím a intrikám našich společných nepřátel, si přivlastní ideu revolučního socialismu a spojenou pak silou provede sociální revoluci, kteráž ho opětné postaví na důstojnost člověka, zajistíc mu trvalou volnost, rovnost a bratrství a nehynoucí lásku ku svým bližním a přírodě.

Themis, Chicago

Publikováno na pokračování v Dělnických listech č. 2-4, ročník 1893

F.J.HLAVÁČEK: JAK TO JEDNOU PŘÍJDE (1893)

Dřív přijde to, než myslíte :

lid nemá víc co do úst dát!

Hadry jeho proniká mráz!

kde chleba, oděv má jen brát?

Tu vystoupí v před smělý muž a rce: „Oděvu vím již sklad! — Za mnou, kdo kabát, spodky chce! —

šatů pro celý prapor snad!“

A jak když ruku obrátí,

staví již muže do řady,

řka: „V levo bok!“ a „pochod vpřed!“

a ku městu je odvádí.

Tu před kamennou budovou zastaví její u brány:

„Zde vizte! můj oděvní sklad —

zbrojnici zemské obrany!“

„Uvnitř je vše, co schází vám:

košile pevně ušité!

kabáty vatou vycpané

a k tomu barvy dvojité!

Pláště soukené do deště, —

rukavic, čepic hromady a vše, co ještě musí mít

vojsko, když jde do parády!“

„Tu komedii znáte již!

byť hadry z vás teď visely!

Vždyť většinou jste v královských

stejnokrojích již vězeli!

Obránci jste tak jako tak!

nuž vem každý s věšáku přec

si vlastni svoje kalhoty

a vlastní modrý kabátec.“

„Ba, kabát svůj! Blouzní snad kdo,

že králův je? — O zašlý čas!

Vy ovce jste! — což vlnu naň

snad nedali jste každý z vás?

Ty tu — není to plátno zde,

ze lnu, co předla matka tvá,

když z utrápených očí ji

slze tekly do přediva?“

„Berte! — Tak tak! Teď skvíte se,

jak zítra v svitu dennice

v boj by se šlo, neb alespoň

do Terezína k přehlídce!

Jen puška ještě schází vám!

Než jaký předmět? — patřte naň!

Plná síň ručnic! — na zkoušku:

chopte se jich! — Na rámě zbraň!“

„Dobře to jde! — zruční jste dost!

Na konec …hoši, vem to čert!

i pušky sebou vezmeme! —

Ku noze zbraň! — To bude žert!

Bude-li zle …možné je vše!

panstvo dělá vždy rámusy

a tento náš vtip s oděvem

snad za povstání prohlásí!“

Nazve ho třeba loupeží!—

za krátko uvidíte snad,

bude tu již řadový pluk

hotov k boji před námi stát!

Pak jedná se: za kabát svůj —

cenit zuby na vojáky!

Patrony sem! nabíjejte ! —

a nasaďte též bodáky!“

„Dejte i čáku na hlavu

a k boku připněte si meč!

Že „kudlou“ nazýváte ho,

toť štěstí věštná známka přec!

Nezbarví ho snad mozek, krev!—

Snad nerozpoltí žádnou leb!

a pro ženy a děti „sýr“

bude sekat a živný chléb!“

A nyní ven ! tamboři v před

trubači, pištci do svých řad!

Má snad i prapor s orlem vám

bratři před vaším sborem vlát?

I k čertu nač! co značí nám

znak krále — prapor tyranský?

Chcete-li prapor: pro vás jen

hodí se — pytel žebrácký!“

„Ten přivažte na ňákou tyč:—

hle, zde hulánské kopí je! —

a jako kdysi spůrcové,

neste ho ssebou do boje!

Vám spíš než jim on přísluší:

nemáte ho pro parádu; —

vy nejste jen dle jména snad —

vy žebráky jste opravdu!“

„V pochod, spůrcové těchto dob!

V pochod, prapore žebráků!“—

Tu pěší, jízdné táhnou již,

sbory královských vojáků.—

„Palte!“ poroučí generál;

„choc!“ jízdě se zas udílí —

než hle ! — kůň žádný nehne se

a žádný pěšák nestřílí!

Repot však slyšet ve vojsku:

„I my jsme lid! Dost týrání!“

A najednou se před pytlem

královský prapor uklání!

A jásot zní: „My s vámi jsme!

neb my jsme vy a vy jste my!“

„Sběř!“ vykřiknul velitel —

v tom stržen s koně ku zemi!

A lid ku městu hlavnímu

jak lavina se valí blíž!

rozvalí trůn, koruna pryč,

v základech puká celá říš!

Z ohně, krve vítězný lid

dlouho šlapanou hlavu zved: —

bolesti každý porod má ! —

tak stane se i naposled!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech č.3, 18.11.1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

DOPIS ANARCHOKOMUNISTŮ Z NEW BEDFORD (1893)

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Předminulý týden zemřely v našem městě tři dítky jedné rodiny a přivolaný lékař konstatoval, že zemřely z hladu . Kapitalistický tisk, chtěje tuto děsnou událost pro svoje pejpry sensačně využitkovat, vykládal dopodrobna bídu v niž se ona rodina nalézá, avšak druhý den teprve seznali, jakonsi činili blamáž. Otec dotyčné rodiny, když se tak dalece posilnil, že mohl mluvit, vyprávěl že se jmenuje Napoleon Stone, že zastával místo důstojníka v občanské válce kde byl zraněn tak že téměř ku práci jest neschopný a že dostává od Spojených Států měsíční pensi — dva dollary.

Pěkný to obrázek vládního hospodaření. Pensijní fond rozkradou ti velcí vládní zloději a zraněný vysloužilec zmírá hlady — a předce jsou ještě lidé, kteří myslejí, že by se národ bez těchto zlodějů neobešel!

Jinou blamáž utržil si minulé neděle zdejší německý flanďák, který nejspíš potřeboval Wašingtony a proto učinil zoufalý útok na baštu zdejších nevěrců. Najmul si k tomu účeli na severní straně německou místnost a oznámil obecenstvu, že bude držet dvě kázání. Sotva že ale, ve své řečí se dotknul života nevěrců, tu hlásilo se již několik přítomných občanů o slovo a když ho neobdrželi, tu jednoduše flanďáka vypískali. Velebného pána div psotník nepopad a ve svém vzteku prohlásil, že nahlíží, že s těmi newbedfordskými hříšníky nic není, tamhle ve státu Maine prý jsou jiní kabrňácí, tam prý mají svoje kostely a zvolili si již dva katolíky do úřadů! Nuže velebníčku, táhněte u všech všudy do státu Maine a máte po bolesti. Newbedfordské dělnictvo má jiné důležitější otázky na zřeteli, nežli poslouchat vaše hloupé tlachy, kterým ani sám nerozumíte!

Pilník, New Bedford, Mass, 11. listopadu 1893.

Dělnické listy č.3, 18. listopadu 1893