CO JE AUTONOMIE? (1895)

Co jest autonomie? Tuto otázku jsem uvedl zde jen proto, že mnozí ji přikládají báječný význam a každého, kdo plnými ústy nekřičí: „já jsem autonomista,“ za kacíře prohlašuji. Avšak kdyby tito podivíni znali pravý význam autonomie, museli by sami nad svou neznalostí splakat a polepšili by se. Jelikož jsou ale tůze obmezeni a vždy chtějí býti těmi nejučenějšími, nežli jsou jiní, tu dopouští se téměř v každém slově velkých nesmyslů, nad nimiž by i sám Petr Kropotkin, k jehož anarchistické filosofii se hlásí, splakal. „Autonomie“ neznamená přece nic jiného nežli samosprávu. Tedy dává každému spolku aneb skupině úplnou volnost sama sebe řídit a se spravovat, aniž by jiný spolek měl právo proti tomu co namítati, aneb členy spolku toho komandovati. „Autonomie“ nezná žádné šablony ani ku šablonování žádného nesvádí, naopak ona chce by každý spolek vedl svou místní agitací a ve svých schůzích své jednání řídil jak sám za dobré uzná, ovšem ale že v zásadě anarchisticko-komunistické. Kdo však za autonomistu se prohlašuje a nadává spolkům aneb osobám, že se nechtí řídit dle jeho náhledů, neboli dle jedné šablony, upírá tím samosprávu jiným a zároveň ztrácí práva nazývati se autonomistou, spíše ale přísluší mu jméno „despota!“ Tito „bona fide“ autonomisté, vyčítají naši Mezinárodní Dělnické Jednotě centralisaci a autoritářství, což ve skutečnosti jest pouhým výplodem jich chorých mozků. Neboť naše Mezinárodní Dělnická Jednota nepodléhá žádnému centrálnímu tělesu, nýbrž každý její člen (spolek) má úplnou samosprávu, autonomií. Zdali však se nám má za zlé, že tvoříme stranu, tož pak jest to tím největším nesmyslem, jaký kdy jen lidstvo vidělo! Že ve sjednocení spočívá síla, jest zajisté správným heslem, které žádný anarchista popříti nemůže. Jsouli ale lidé za jedním účelem spojeni, tu jinak je zváti nemůžeme, nežli stranou. My tedy tvoříme stranu anarchistickou a ponecháváme svým jednotlivým skupinám a spolkům úplnou samosprávu. Zdali má býti snad agitační výbor Mezinárodní Dělnické Jednoty tou autoritou a centralisaci, tož skutečně pochybujeme. Neboť ten nestojí zde, aby rozkazy udílel, nýbrž on jest zde jen proto, aby na požádání toho neb onoho spolku dobrého řečníka vynašel a na žádané místo poslal a útraty s jeho vysláním spojené zapravil, anto nežijeme ještě dnes ve volné společnosti, by žádaný řečník zdarma železniční jízdu a za prozahálený čas pro svou rodinu životní prostředky obdržel. Jelikož ale agitační výbor není utvořen z kapitalistů, nýbrž jen z chudých dělníků, tu fond pro podobné věci se skládá z dobrovolných příspěvků! Že lidé ti, co patent na svou autonomii si přivlastňuji, žádnými autonomisty nejsou, jest patrně viděti z následujícího: V Chicagu stává jedna skupina a též jeden veřejný spolek, které jsou „neodvislými, samosprávnými a přísně anarchistickými.“ V řečených spolkách jest ta nejširší volnost bez volnosti. Volby jsou v jejich středu úplně vyškrtnuty. Jelikož ani ten nejmenší souhlas se nesmí dáti — sice by to již bylo volbou — tu činí vše jeden. Onen veřejný spolek má tajemníka, účetníka, pokladníka, předsedu, výbor pro pořádáni zábav, revisorní výbor ku prohlédnuti financí, jen v jedné osobě, t. j. jedna osoba tvoří celý spolek a právě tento despota nejvíce křičí proti autoritám a za autonomistu se vynáňí! Druhá skupina jest taktéž spravována podobným a ještě rafinovanějším despotou! Oba dva odsloužili již po jednom roce své lhůty a jelikož těmto „autonomistům“ zrovna tak chutná vládnout jako sociálním demokratům, nejspíš po své smrti odkážou svá despotická křesla na své prvorozené prince. Nuže, může se něco podobného nazývati autonomii? Nikdy ne! Každý spolek, jež na základě autonomie spočívá, spravuje se sám, nikdy se ale nedá spravovat! jedním člověkem, který činí co je mu libo ať jest s tím spolek spokojen aneb ne. Kdyby se podobné spolky měly za autonomistické počítat, pak bysme též mohli říci, že ruský stát jest autonomií a jeho císař nejuvědomělejším — anarchistou. A tací lidé pak chtí, by každý spolek dle jejich šablony se řídil! — To by byl krásný despotismus v revolučním hnuti! Pryč s despotismem! Ať žijou volné a samosprávné vzdělávací spolky ! AuTonomista

NESTRANNÉ POZOROVÁNÍ (1895) – JAK FUNGUJÍ VZDĚLÁVACÍ SPOLKY MDJ

Jelikož často slýchám od soudruhů, od tak zvaných „Volných skupin“ útočit na „Vzdělávací spolky Mezinárodní Dělnické Jednoty“ že prý pěstují parlamentarismus a vychovávají autority, tudíž jim chci několika slovy odpovědít.

Nejsem žádným přítelem parlamentarismu a jsem přesvědčen že jest to to největší zlo, pomocí kterého se nynější celé zřízení udržuje a že jen po odstranění parlamentarismu může dojiti anarchismus k uskutečnění.

Přihlédněme blíže, jak dalece jsou vzdělávací spolky parlamentárními a jak „Volné skupiny“. Vzdělávací spolky stanovy žádné nemají a tudíž hlavní bod parlamentarismu odpadá, neboť bez zákonů jest úplná volnost.

Dále vzdělávací spolky mají tajemníka, který vyřizuje korespondence a píše protokol a to ještě ne ve všech spolcích. Volné skupiny mají však tajemníka též a má tytéž funkce jako u vzdělávacích spolcích, leda že nepíše protokol.

Dále vzdělávací spolky mají účetníka, který zapisuje příjem a vydání. U volných skupin příjem a vydání zapisuje tajemník, tak že jsou již soustředěny dva úřady v jedné osobě.

Vzdělávací spolky mají též pokladníka, který peníze účetníkem přijaté u sebe podrží a když jest potřeba, opět vydá. U Volných skupin i tuto funkci zastává tajemník, tím způsobem již má tři úřady jedna osoba.

U Vzdělávacích spolků stává též účetní výbor, kterýž při změně funkcionářů knihy spolkové prohlédne zdali jsou v pořádku finance. U volných skupin podobné prohlídky spolkových knih nestává a tudíž soudruzi nikdy nevědí, jak jsou knihy v pořádku a ptáti se nechtí, neb by se to považovalo za nedůvěru.

Nyní bych se tázal soudruhů od Volných skupin, kde myslí že jest větší despotismus, jestli tam, kde funkce vykonávají soudruzi tři a druzí soudruzi je opět kontrolují, anebo tam, kde všechny úřady má osoba jedna a kontrole nepodléhá žádné. — Jest přece známo, že čím více úřadů a moci jest svěřeno jedné osobě, že tím větší jest to despota a autorita!

Dále ve Vzdělávacích spolcích bývají funkcionáři navrhováni od druhých soudruhů a obyčejně když to přijmou, bez hlasování jsou jim funkce odevzdány. U „Volných skupin“ však podobné navrhování se neděje, tam si každý úřad muší vzíti sám a my asi všichni cítíme, jaký pocit to na shromáždění učiní, když se někdo sám do těch úřadů usadí, bez ohledu na to, může-li funkce ty vykonávati aneb jsou-li všichni ostatní členové s ním spokojeni.

U Vzdělávacích spolků jest doba činnosti funkcionářů obyčejně půl roku. U volných skupin doba činnosti však nestává, tam jest funkcionář v činnosti tak dlouho, jak uznává za dobré, ať koná povinnosti správně nebo špatně, ať jsou s ním spokojeni soudruzi nebo ne. A když se jej chtí soudruzi přece zbavit, tu musí používati všech možných intrik a pomluv a jiného hrubství, by jej donutili, by se funkce vzdal, neboť on má všechny úřady sám, jest všestranná autorita, a jest vlastně skupina on sám!

Dále nejoblíbenějším koníčkem oněch soudruhů jest, že Vzdělávací spolky mají při schůzích předsedu a tím prý se vychovávají nejvíce autority. Kdyby předsedové při schůzích Vzdělávacích spolků měli nějakou neobmezenou moc, a mohli rozhodovati o něčem nebo upírati někomu slova, tu bych byl též toho náhledu, že jest to zlořád, který by se měl nevyhnutelně odstranit. Všichni soudruzi však vědí, že předseda „Vzdělávacích spolků“ při schůzi žádné moci nemá na úkor svobody člena druhého, on vlastně předseda není, nýbrž jest pořadatelem té schůze, neb pro každou schůzi jest jiný a jeho prací při schůzi jest, by dával pozor, který soudruh se k slovu hlásí, by dle toho též mluvili a ve slovu omezovat zajistě se soudruzi nikde nedají. Ve „Volných skupinách“ podobní pořadatelé nejsou, tam sedí trojnásobný úředník v prostředku a soudruzi když chtí mluviti vztahují ruku v tu stranu, kde on sedí, leč on si toho mnoho nevšímá, a tak když jeden soudruh mluví a druhý chce též něco pronésti, musí mu skočiti do řeči by jej opět jiný soudruh v tom skočení do řeči nepředešel a tak se stává, že obyčejně mluví soudruzi dva neb tři, kteří si navzájem řeči přebírají a jiného soudruha, který nechce do řeči druhému skákat nepřipustí ani k řeči, a vzdor tomu ti co řeční, mluví stále o tom, že může každý mluvit bez ptaní. Já bych též vždy radši viděl, kdyby nikde pořadatelů ve schůzi nebylo, ale tu by museli soudruzi ve schůzi býti tak solidárními a doznati, že každý soudruh chce mluvit, ale že nemá druhému do řeči skákat a každý soudruh který jednou mluvil by musil počkati a dáti příležitost k mluvení všem přítomným. Takovýmto však způsobem kde v každé schůzi mluví dva neb tři kteří se domnívají že oni lépe věci rozumí než ti druzí, stávají se oni vlastně autoritami, neboť oni jen pronáší své náhledy a jednají a druzí jsou jen statisté.

Dále oni soudruzi rádi poukazují na soudruha Zoulu, který redigoval „Budoucnost“ a berou si jej za vzor a to proto, — že je již mrtvý! Zoula však sám při návodu, jak mají se odbývati schůze skupin, píše v „Budoucnosti“, že při zahájení schůze jeden soudruh sedne do předu a zapisuje soudruhy, jak se který ku slovu hlásil. Jest to tedy to samé co činí Vzdělávací spolky.

Dále oni soudruzi jsou vždy proti placení redaktorů a Zoula však byl placen též, kdyby byl živ, dostal by též svůj díl od svých zbožňovatelů!! Jeli řeč o placených redaktořích, tu vždy uvádějí za příklad „Volné Listy“, které prý nemají žádného placeného redaktora. Vážím si každého listu a přál bych si, by byly též co nejvíce rozšířeny, to však musí všichni soudruzi doznati, že to není žádná zásluha, že neplatí redaktora, neboť by se museli oni soudruzi až do duše zardít, kdyby chtěli plat za několik řádků napsaných jednou za měsíc! Ostatně „Volné Listy“ mají v každém čísle kvitováno příspěvky i předplatné a prodávají číslo za 5 centů, tedy ještě jednou tak draze jako „Dělnické Listy“ a účty jsme ještě nikdy neviděli, zdali též za některé práce neplatí. Nechť nás oni soudruzi o svém tvrzení přesvědčí fakty. Vím již napřed, že oni soudruzi budou tvrditi, že jenom špicl může chtít účty jejich vidět. (U nich jest to již v obyčeji, jaký pozdrav, taký titul.) Když však mohou Dělnické Listy podávat účty, mohou Volné Listy též anebo nechť netvrdí, že pracují zadarmo, když to nechtí stvrdit fakty. Volné Listy, o polovic menší, stojí tolik jako Dělnické Listy a dokavaď se list prodává, tu jeho vydávání není žádná obětavost! Jen tenkráte by to byla obětavost, kdyby se list dával úplně zdarma!

Dále oni soudruzi se staví při každé příležitosti na stanovisko kritika Vzdělávacích spolků a dělnického hnutí vůbec, tak jakoby oni byli neomylnými a nade všechny křehkosti lidské povznešenými. Proč nehledí nejdříve sami zdárně působit dle svých principů, tak aby nám ,,méně uvědomělejším“ skutky dokázali, že jejich náhledy jsou dobré, prospěšné, pak teprve by byli oprávněni ke kritice. Jen skutky svědčí o charakteru. Tvrditi, že Vzdělávací spolky jsou evropským humbukem, může jen člověk, který se v dělnickém hnutí nikdy nepohyboval. Či nenabyli sociálního vzdělání všichni soudruzi, kteří dnes stojí v dělnickém hnutí zde i v Evropě ze Vzdělávacích spolků? Vychovaly „Volné skupiny“ některé soudruhy? Zajisté že ne. „Volné skupiny“ mohou býti prospěšné jen pro vyškolené soudruhy. Pravím mohou — ale dosud nebyly!

Dále oni soudruzi vždy mluví jak jsou radikální a že jsou teroristé a druzí prý nic, což jest pro takové anarchisty velice směšné, neboť když někdo něco udělá proti kapitálu nebo pod. zajisté že k nim nepůjde, aby jim to věšel na nos a ukazoval jaký jest terorista. My se jich též netážeme co teroristického vykonali. To není ještě radikálnost ani revolucionářství, míti stále plná ústa bomb a dynamitu a podobných frází, s kterými kolem sebe hází jako s hniličkami a ve skutečnosti to jakživi neviděli! Pravý revolucionář nepoužívá jmen oněch zbraní s kterými chce pracovati co frází, neboť s tím si učiní tu zbraň nemožnou. Revolucionář má hleděti používati co nejméně planých frází a použiti všech prostředků a příležitosti ku podkopání skutečných autorit a všech sloupů stávajícího zřízení.

Anarchismus zahrnuje sám v sobě tu největší svobodu a volnost jednotlivců a tu by oni soudruzi jako „nejuvědomělejší“ anarchisté měli doznat, že to není anarchistické, chtít všecko ničit a ubíjet, co nejde tak jak oni myslí! Kam by se poděla pak ta nedotknutelná svoboda jednotlivce?? Či jest to důsledné, když takový „nade všechno povznešený“ anarchista řekne: „dělnické hnutí musí býti tak jak my chcem a když ne, tak to rozbijem, ať není raději nic?“ — Pro dělnické hnutí jest největší neštěstí, že každý pro sebe žádá tu nejširší svobodu a spoludruhu ji upírá. Proklatá nedůslednost!!

Žihadlo., Chicago

ZPRÁVA O PĚVECKÉ A DEKLAMAČNÍ ZÁBAVY ČDVS V GRAND CROSSING

Díkůvzdání. Česko Dělnický Vzdělávací Spolek v Grand Crossing vzdává tímto vřelé díky všem příznivcům, kteří se zúčastnili pěvecko-deklamatorní zábavy v Grand Crossing a volá jim srdečné Na Zdar! Vzdor špatnému počasí vydařila se tato zábava jak agitačně, tak i finančně obstojně. Vzláště vzdáváme dík těm, jenž se zúčastnili programu, střídavě mezi hudbou: 1. Hudba Marsseilaisse. 2. Uvítání všech přítomných. 3. Pěvecký sbor pod řízením p. Šimůnka, při první písni sklidil bouřlivý potlesk, tak že sbor byl nucen opakovat. 4. Soudruh Antonín Kyp pronesl jadrný a poučný proslov. 5. Hudba. 6. Pěvecký sbor. 7. Soudružka Johanna Kadošová přednesla báseň Vzhůru proletáři!“ začež sklidila bouřlivý potlesk. 8. Hudba. 9. Dělnický pěvecký sbor, který musel skoro po každé opakovat. 10. Pronesl řeč soudruh J. Štíbr, který dovedl satyrou upoutat všecky ženy a dívky. Na to se všichni přítomní oddali přátelské zábavě, která potrvala až do určené doby. Za Č. D. V. Sp. v Grand Crossing Výbor. Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 15.06.1895

ANARCHISTA Z EDWARDSVILLE K VÁNOCŮM (1895)

Edwardsville, 24. prosince 1894

Ctěná redakce Dělnických Listů!

Přijměte těchto pár řádek do vašeho ct. listu.

„Radujme se, veselme sej Ježíšek se nám narodil, aby prý nás vykoupil“

Tak křičí dnešní den ve všech kostelích vypasení flanďáci. Jaký to výsměch pro nás pracující třídu! Může dělník při nynějších bídných poměrech se radovat, když se jeho rodině nedostává ani chleba?

Vy černí lháři, vy se můžete radovat, neb ten hloupý lid vám toho Ježíška musí draze zaplatit. Jidáš jej prodal za třicet stříbrných a vám černá rota přinese miliony.

Je to možné, aby v dnešním „osvíceném“ století stávalo tolik hloupých lidí, které může ta černá rota tak snadno přelhávat? Ó, ano, je to skutkem. Kdo se chce o tom přesvědčit, ať jde na ten den do toho krámu, či do chrámu páně, jak to hloupý lid nazývá, a tam spatři vybírání jako na komedii, jen že na komedii se tolik neplatí jako na toho Ježíška.

Knězův pomahač pro pohodlí upevní bezednou kapsu na hůl a tu přistrčí každému až pod samou hubu. A tu každý vidí, že do té bezedné kapsy hází se nejmenší peníz půldolar. Když je kapsa plná, odchází s ní pomahač před hlavní oltář, kde se pokloní. To dává znamení, že je bezedná kapsa plná, načež se i flanďák obrátí k lidu a volá: „Radujme se, veselme se, Ježíšek se nám narodil.“ Při tom zapomněl ale dodat: „A mě kapsu naplnil.“

Ó, vy černá holoto, to je ta vaše víra, ten bezedný pytel, který vám ten hloupý lid plní a vy mu za to slibujete nebe po smrti a Ježíška!

Jak my horníci v Edwardsville se máme radovat? Tři měsíce v letě byla stávka a od stávky až po dnes je horník rád, když vydělá za měsíc 10 neb 12 dolarů. Může se s vámi, vy černá roto otec rodiny radovat?

A vy jste hlavní příčinou naši poroby, neb až se sklátí oltář, trůn padne sám sebou. Jak se mohou naše dítky radovat? Právě v tento den vidí ve výkladních skříních množství nejrozmanitějších hraček. A to prý všecko přinesl Ježíšek, jak jim kněží praví. Hračky ty nejsou ale pro všecky dítky. Když vstoupíme do příbytku vyděrače, tu spatříme jeho dítky s  usmívající tváří poskakovat a radovat se kolem vánočního stromku. Jaká radost boháče i jeho dítek!

Jakou radost má ale otec a jeho dítky, který 8 měsíce zahálel a nyní vydělá 10 neb 12 dolarů za měsíc? Jakou radost a dary může takový otec učinit svým dítkám? Bolno vzpomínat. Jeho dítky polonahé a polobosé táží se jedno přes druhé, co jim Ježíšek nadělí. Otec neodpovídá — nemůže — vidíte jen jak proud slzí kane z očí po utrápené tváři! — Tak slaví chudý dělník Vánoce!

Má to věčně trvat, dělníci, bysme my, tvořitelé všeho, byli ode všeho odstrčeni? Já pravím že ne. I nám přijde jednou vykupitel ve způsobu sociální revoluce! Je na nás jen, bysme přiložili ruce k dílu a pak nás vítězství nemine, pak ve volné společnosti vystrojíme i zasadíme si stromeček — stromeček svobody!

Dopisovatel.  

VEŘEJNÁ SCHŮZE ČDVS Č.2 NA 1.MÁJE 1895 V NEW YORKU

Česko-dělnický vzdělávací spolek č. 2 v New Yorku svolal na 1. května 1895 veřejnou schůzi dělníků, aby pojednáno bylo o pravém významu hnutí 1. května pro pracující lid. Schůze nebyla ohlášena v časopise, nýbrž svolána jen zvacími lístky. Návštěva nebyla následkem všeobecné lhostejnosti dělníků taková, jak toho účel schůze a postavení dělníků vyžadují, přece sešel se ale dost slušný počet soudruhů a soudružek. Za to byl rozhovor o 1. květnu, jeho významu a účeli velmi zajímavý. Zúčastnili se ho soudruzi Frank Hlaváček, J. Březovský, V. Vohánka, A. Novák, F. Kožený, Jan Hlaváček a J. Kubík. Všichni poukazovali na to, že demonstrace na 1. května musí býti zcela jiného rázu, mají-li míti nějakého úspěchu, významu a užitku. Procesí a parády dosavadního druhu nemohou proletáře ani vyburcovati, ani nadchnouti a povzbuditi k velkým činům a panující třídě nemohou také nahnati strach a hrůzu Rozhovor trval až skoro do půl noci.

ZPRÁVA Z MIMOŘÁDNÉ SCHŮZE ČDVS Č.1 V CHICAGU, 11.3.1895

Česko-dělnický vzdělávací spolek č. 1. v Chicagu odbýval dne 11. března 1895 mimořádnou schůzi. Nejprve přišlo na přetřes postavení pracujícího lidu v přítomné době, které podrobeno důkladné kritice. Při tom kladen hlavní důraz a váha na prospěšnost řádného a slušného revolučního tisku, který jest hlavním faktorem, který pracující třídu přivádí k třídnímu vědomí. Bylo uváděno, že „Dělnické Listy“ newyorské jsou velmi dobrým a slušným časopisem, což nemůže upříti nikdo. Proto Č. D. V. Spolek v Chicagu uznal za dobré, zvolit pro „Dělnické Listy“ pro Chicago dva další jednatele, an jednoho jest málo pro tak velké město. Česko-dělnický vzdělávací spolek odporučuje ctěnému českému dělnictvu za jednatele pro „Dělnické Listy“ soudruhy Mathiasa Hodka, 514 W. 18th Str. a Václava Roda, 613 Throop Str. Chicago. S revolučním pozdravem J. Pešek, tajemník

VYZVÁNÍ DĚLNICKÝCH LISTŮ K ANARCHISTŮM V ČECHÁCH K ZASÍLÁNÍ ZPRÁV (1896)

VEŠKERÝM VENKOVSKÝM SOUDRUHŮM! New York 22. srpna 1896. Ctění soudruzi! Má-li myšlenka naše zdárně pokračovati, musíme státi v užším spojení se soudruhy v celém světě, neb jest nám nevyhnutelně zapotřebí pomoci všech, kteří s našimi vznešenými ideami souhlasí. Za tím účelem žádáme veškeré soudruhy, ať v kterékoliv části země, aby nám zasílali zprávy o jejich činnosti, o jejích pronásledování a utrpení a vůbec o pokroku a zdaru jejích usilovného snažení ve prospěch naší myšlenky. Veškeré zprávy z našeho hnutí jsou nám vítány. Chceme přinášeti přehled všech různých událostí, týkající se našeho hnutí a k tomu potřebujeme původních zpráv od našich soudruhů, neb lži z kapitalistických časopisů, účeli tomuto nevyhovují. S revolučním pozdravem Vydavatelstvo „Dělnických listů“ 266. Ave B., N. Y. City. U. S. America. (Venkovské časopisy jsou žádány o otisknutí.)

POZVÁNKA NA USTANOVUJÍCÍ SCHŮZI NOVÉ ANARCHISTICKÉ SKUPINY V ZÁPADNÍ ČÁSTI NEW YORKU 22.7.1896

Upozornění pro New York. Tímto jsou vyzvání všichni soudruzi, kteří na západní straně města bydlí a kteří byli členy skupiny „Hvězda Svobody”, jakož i ti, jenž ku Vzdělávacímu dělnickému spolku přistoupiti míní, by se sešli v sobotu dne 22 července 1896 v 8 hod. večer do bytu soudruha Josefa Belzy 548. W. 50 ul. v přízemí. Jednati se bude o založení nové skupiny, pročež jest účastenství všech soudruhů nutné. 

ZALOŽENÍ DĚLNICKÉ SKUPINY VOLNOST V NEW YORKU 22.8.1896

Soudruzi na západní straně v New Yorku založili novou skupinu pod jménem „Dělnická skupina Volnost”. Zakládající schůze odbývána byla v sobotu dne 22. srpna 1896 za účastenství všech soudruhů bydlících na západní straně. Jednání odbyto za souhlasu všech krátce, načež následoval rozhovor ,,0 důležitosti spolčování”, jehož, se zúčastnila většina přítomných soudruhů. Usneseno, aby schůze odbývány byly každých čtrnáct dnů a spolkové dopisy by zasílány byly na Josefa Belzu, 5.48 W, 50th str. New York, Na to schůze skončena. Příští schůze odbývá se v sobotu dne 5 září 1896.

ROZLOUČENÍ SE ZESNULÝM ANARCHISTOU VÁCLAVEM HORATLÍKEM 11.8.1896 V ELZABETHPORT

Dne 9. srpna 1896 zemřel soudruh Valentin Horatlík (mylné udáno v min. čísle 9. července.) Nebude snad jediného soudruha v českém neb německém hnutí, ve staré i nové naši vlasti, který by nebyl znal soudruha Horatlíka. Obětavost jeho neznala mezí. Ruka jeho povždy otevřena pro každého. Sám hlad trpěl a podporoval kde mohl. Jsa povahy tiché, nikdy se ničím nechlubil, za to ale více pracoval. Ačkoliv byl několikrát zklamán od „také soudruhů” a od těch samých, mohu říci okraden, přece pracoval dále, aniž by byl sobě naříkal. Soudruh Horatlík se narodil as před 39. roky v Kumžaku u Jindřichova Hradce. Jsa chudých rodičů první dítě, musel sobě hned po vyučení sám chleba vyhledávali. Přijda do Vídně, seznámil se s několika krajany, kteří byly členy „Dělnické Jednoty“. Toho času počal ve spolku tom socialismus pučeti, a Horatlík tělem i duchem přilnul ku hnutí tomuto. Později, když hnutí vzalo na se ráz radikální, nacházíme Horatlíka vždy na straně revoluční. Jelikož byl málo policii znám a jeho mírná povaha ku styku s touto žádné příčiny nedala, dostával Horatlík ty nejtěžší a nejnebezpečnější úkoly. Nikdy jsem od něho neslyšel, aby řekl: „To jest mnoho, nebo: To neudělám!“ Co na něho přišlo, udělal vždy, aniž by mimo zasvěcených o tom kdo věděl. Jak upřímně s hnutím smýšlel,dokazuje jeho činnost v roce 1881, když výjimečný stav byl prohlášen ve Vídni a všechny lepší síly vypovězeny byly; pokusil se s několika soudruhy rozbitou stranu do starých kolejí uvésti. Ze začátku se mu to dařilo, ale když policie byla postrašena tím, že se takřka jí na zádech tajně tisklo, počala pilněji pátrat a výsledek toho byl, že jednoho soudruha za druhým pozatýkala. Mezi zatčenými byl i soudruh Václav Horatlík. Týž byl odsouzen na dobu 8 let. Ačkoliv byl postavy slabé, přece vydržel 6 roků ve vězení, načež byl propuštěn odebral se do Pešti, kde nějaký čas se zdržel. Na vyzvání několika zdejších soudruhů, odebral se do této nové vlasti, kde přičiněním těchto obdržel zaměstnání. Činnost jeho zde jest každému známa. Co si vydělal a na sobě ušetřil, obětoval vše. Za krátký čas jeho pobytu zde, napaden byl nemocí proletáře, ku kteréžto zárodek si přinesl ze žaláře. Nemoci této vzdoroval přes 2 roky. Co však platné bylo přemáhání, když podnebí zdejší mu nesvědčilo. Umíraje, kojil se ubožák ještě nadějí, že rodnou zemi Čechy a svoji matku uvidí. Však více neuvidí. — Nelítostná smrt zkrátila počet dnů jeho žití. Jaké oblibě se zde zemřelý těšil, dokazoval jeho pohřeb, k němuž se dostavila většina těch, jež v něm viděli poctivého a věrného bojovníka za práva naše. Jsa členem spolku „Algemeine Arbeiter Kranken Kasse“ vypravil mu tento pohřeb; ze sympathie k zemřelému dostavili se německý Pěvecký sbor „Liberty” a „Český Pěvecký Sbor.” Vzdor strašnému vedru bylo účastenství ohromné. Skorem všichni Češi z Elizabethport byli přítomni, bez rozdílu náhledů, jakož i několik soudruhů z New Yorku a Newarku. Nad rakví zesnulého zapěly chorál oba pěvecké sbory. Pohřební řeč držel předseda spolku ,Algemeine Arbeiter Kranken Kasse“, soudruh Dahmen německy, soudruh Štefek německy a česky, a soudruh Hoffhauser opět německy. Řeči byly od přítomných s tichou úctou k zesnulému, beze vší ovace pro řečníky, ale tím větší hloubkou uznání zásluh zesnulého, přijaty. Nad hrobem zapěn ještě chorál, načež ještě promluvil soudruh František Pech. Jak Horatlík ještě po smrti agitoval bylo důkazem, že Elizabethport takový dělnický pohřeb neviděl. Ačkoliv byl všední den a horko strašné, přece se taková síla lidu sešla a doprovodila mrtvolu až ku hrobu. Známe-li trochu zdejší poměry, ty rozličné náhledy a politické přesvědčení zdejších Čechů, musíme se divit tomu účastenství a pak shodě, která v jednání panovala. Zde Čech, zde Němec a žádný neměl nějakou přednost, každý druhému uvolil. Podotknouti musím, že všecky dámy, skoro až do poslední zastoupeny byly. Jest důkaz, jak sobě jeden každý bez rozdílu pohlaví zesnulého vážil. Líto jest mě, že musí vždy někdo dříve zemříti, než Češi v Elizabethport se poznají a pak teprv svoje náhledy podají. Jak jsem nahlédl, nic nás nedělí, jen snad nějaké nedorozumění. Budiž nám jednání Horatlíkovo příkladem a jeho obětavost — vzorem; pak zajisté uznáme, že to, co Horatlík svojí smrtí zpečetil, pro nás, neb naše dítky ovoce přinese. Lepší agitací ve prospěch zbědovaného lidu hledě vstříc, slibuji Tobě zesnulý příteli, že jak s Tebou jsem pracoval, tak i na dále pracovati budu. Pokoj tvému popeli! V. Štefek, Elisabethporth N. J.