ANARCHISTIČTÍ KOMUNISTÉ KU PROLETARIÁTU (PROHLÁŠENÍ ZÁSAD)

My vedeme boj proti privátnímu majetku, proti státu a církvi — boj, jehož cílem jest úplné zrušení těchto zřízení. My se domáháme komunisticko-anarchistické společnosti, t. j. společenského stavu, který umožňuje neobmezené rozvinutí individuální svobody jednoho každého člověka. Následkem toho reklamujeme právo na požitky života dle individuální potřeby, umožněné tím, že každý dle náklonnosti, síly a schopnosti snaží se státi užitečným, t. j. bere podílu na průmyslu, výrobě, na polním hospodářství, tržbě, na vzdělání, umění nebo vědě a výsledky svého tvoření dává veškerenstvu k použití.

Prostředek, který k tomuto cíli vede, spatřujeme v sociální revoluci, v níž bojovati budou dělníci všech zemí — ve všeobecném povstání lidu, které považujeme za nevyhnutelné a na kteréž slovem, písmem i činem snažíme se proletariát připravovati.

Ohledně organisace odporučujeme volné tvoření skupin, neobmezených nižádnou centralisací, samosprávných v každém ohledu, spolčujících se dle volného uznání a dle toho, jak se tím může posloužiti účelům propagandy.

My zavrhujeme zřízení privátního majetku, protože jeho dějiny jsou dějinami veškerého utrpení lidstva. Tak dlouho, dokud bude stávati soukromého majetku, tak dlouho bude též bohatých a chudých a tak dlouho budou se poslednější oproti prvnějším nacházeti v poměru úplné odvislosti, což na jedné straně vede k ohromnému hromadění majetku, k nesnesitelné zpupnosti, pýše, k šílené lakotě a hrabivosti, panovačnosti a k barbarství; na druhé straně pak k děsnějšímu vždy hromadnému ochuzování se všemi známkami duševní i tělesné sešlosti.

Společnost během tisíciletí prodělala mnohou proměnu — od systému nucené výroby otroků až k soustavě domnělé „svobodné práce“ — jelikož ale vždy a vždy privátní majetek učiněn základem tak zvaného „pořádku“, tu se na postavení národů nic nezměnilo, nic nezlepšilo.

Ano, je docela dokázáno, že postavení to v celku vzato, se tím hrozněji utvářelo, čím více následkem objevů a vynálezů bohatství přírody lidstvu se otvíralo a zpracování jeho umožněno bylo. Ten celý dosavadní kulturní vývin ukázal se lidu jen co krvavý výsměch a dopomohl jen malé menšině k ohromnému bohatství, které sama rozumě upotřebit nedovede. To je kletba soukromného majetku, která bude mít tak dlouho svůj zhoubný účinek, dokud tento stávati bude.

Kdo domáhá se všeobecného lidského štěstí, musí následovně zvolati s námi: Pryč se soukromým majetkem!

Stát, dalek toho, býti pojišťujícím ústavem všeobecného blaha lidu, jak se mnozí domnívají, není ničím více než ochrannou tvrzí, kterou majetní proti nemajetným zřídili, čím menším se stával počet prvnějších, tím velkotovárněji rozvinovala se tato státní tvrz se svým všeobsahujícím protekčním aparátem, až se zvrhla na onoho děsného netvora, který dnes před námi stojí se svýma nespočetnýma rukama v našich kapsách, se svými obrovskými lapadly, savadly, šněrovadly a provazy, jimiž jsme spoutáni, se svými miliony pušek, šavlí a obušků, jež jsou na nás namířeny a nad hlavami se nám točí, se svými žaláři, šibenicemi a popravišti, jež nás zahubiti hrozí.

Kdo chce tedy vésti válku proti soukromému majetku, nemůže jeho ochrance, t. j. stát, žádati za pomoc, jak to mnozí ve svém zaslepení činí. Privátní majetek může býti zbaven své moci a vlády jen tehdy, když jeho strážce, stát, bude zrušen. Obojí toto zřízení: privátní majetek i stát, stojí a padají takřka společně jedno s druhým.

Následovně musí zníti heslo jednoho každého důsledného bojovníka za svobodu: Pryč se státem!

Církev jakéhokoliv druhu je souhrn toho největšího, nejhroznějšího švindlu, jaký kdy lidstvo vidělo. Ona kontroluje miliony těch nejprohnanějších darebáků (kněží), kteří rok co rok ve všech zemích pouštěni a štváni jsou na obyvatelstvo, aby mozky jeho naplňovali tím největším nesmyslem, jaký jen největší nepřítel lidu vymysleti mohl.

Kdo chce přijíti k rozumu, jehož obzvlášť potom zapotřebí má, když se chce vybaviti ze společenského vyděračství (nerovnosti) a státního tyranství (nesvobody), ten musí vystoupí ti proti tomuto pelechu černých stvůr se všemi možnými prostředky.

Ve volné (budoucí) společnosti nemůže býti žádné církve a žádných kněží, protože ni- kdo nebude mí ti více na tom zájmu, přivádět své spolulidi o rozum, aby je mohl snadněji vykořisťovali. Dnes, kdy se tak stává, jeví se celá tato kněžská peleš jen co banda nemravných uspávačů, která své oběti (lid) ohlupuje, omamuje a tak je předává k neobmezenému vykořisťování panující třídou a k úplnému zotročování státem.

Má-li tedy zavznít válečný pokřik proti všemu, co se snaží lidstvo udržet v otroctví, poddanství a v nerozumu, tu nesmí též chyběti hlas: Pryč s církví, pryč s vírou — pryč se vším náboženským švindlem a kněžským podvodem!

Jelikož tedy zavrhujeme soukromý majetek a nechceme jen, jak mnozí tak zvaní sociální „reformátoři“ na něm přištipkovati, tu vychází z toho naše stanovisko co komunistů najevo. Nám je jasno, že lidstvo nemůže přijití dříve ku klidnému a rozumnému užívání života, dokud země se vším co na ní jest a co lidské ruce a lidská práce z její darův učinily, nebude majetkem všech bez rozdílu, dokud nebude odevzdána všem lidem k volnému, svobodnému užívání.

Již nyní nemůže býti popřeno, že všem lidem může býti v nadbytku a snadno poskytnuto vše, co ku všem rozmanitým potřebám lidstva přináleží, v té samé míře, jako jest přítomně všem bezplatně k použití voda, denní světlo a vzduch. Z toho důvodu upouštíme od toho, jako komunisté starších škol, vymýšleti soustavy, dle nichž mají býti požitky jednotlivcům měřeny dle individuálních výkonů — jelikož v poměrech vysoce vyvinuté výroby beztoho je nemožností odhadnouti výkony jednotlivce a protože neodpovídá to spravedlnosti, když by méně nadaní, méně schopní atd. pro své tělesné nebo duševní slabosti, za něž nejsou zodpovědní, přicházeli zkrátka vůči lépe nadaným a lépe vyvinutým. Poněvadž dále chceme, aby jednomu každému přiřknuto, zabezpečeno bylo neobmezené právo na požitky, tu nemůže si ani ten největší duševní velikán, ani tělesný a pracovní obr stěžovati na křivdu, že se mu ubližuje, nebo nespravedlivě měří. Nikdo nemůže chtíti více, než tolik, co mu poskytuje možnost, připraviti si všecky požitky jaké se jen mysleti dají.

Hromadění majetku má smyslu jen pod vládou soukromého majetku a pod tou zvrhlo se až v hotové šílenství. Ve společnosti, v níž panuje svoboda v požívání, je žádost takového mamonění naprosto vyloučena.

Zůstává tedy ještě zapuditi strašidlo lenosti, které právě nejčastěji proti nám citují a uvádí ti, kteří nikdy nic užitečného nevykonali. Možná, že jejich potomci v zděděné náklonnosti jen užívat a nepracovat, budou se chtít delší dobu jen přiživovat. V tomto případě dalo by se ale i toto zlo snáze snésti, než jakýkoliv systém donucování, byrokracie a s ní tedy i nesvobody se všemi již zkušenými důsledky. Ostatně jsou nutnost a čestné smýšlení zajisté dostatečnými ostny a povzbuzovately k práci, nehledě ani k tomu, že samo v sobě bude asi velmi málo lidí, kteří by neměli v sobě touhu, nějakým způsobem se zaměstnávati. Obzvlášť ale ve společnosti, která jednomu každému poskytuje nejen všecky prostředky ku vzdělání, nýbrž též celou svou povahou jest způsobilá vzbudí ti v  něm vědomí, že by neprávně jednal, kdyby nebral docela žádného podílu na onom konání, jehož výsledky poskytují a zaručují mu blahobyt, požitky a štěstí.

Komunismus, kterého my se domáháme, je tedy úplně svobodný poměr. On nezná žádné nadpráví ani žádné podřízení, žádné šablonisování; on je totožným s pojmem bezvládí anarchie.

Poněvadž ale veškeré dřívější komunistické snahy směřovaly k zřízení složitého hospodářského státu, tu bylo nutno, naše k tomu vztahující se a úplně rozdílné pojmy věcí, již označením, pojmenováním, které jsme si dali, určití a proto nazýváme se anarchistickými komunisty.

My hlásáme sociální revoluci — ne že bychom měli zálibu v divokém boji a v prolévání krve, nýbrž proto, že jest nám každým dnem jasněji, že poměry v nichž se lidstvo nyní nachází, z jedné strany vždy nesnesitelnějšími se stávají a z druhé strany, že panující třídy každému pozměnění nebo zmírnění těchto vždy rozhodněji, zarputileji a ukrutněji se protiví.

Tím jest zjištěno, že lid konečně shledá poměry tyto za úplně nesnesitelné, že mezi ním a menšinou majetných a udržovateli státní moci poslednějších dojde ku srážce a že se zbraní v ruce musí býti vybojováno, co v míru nebylo možno dosáhnouti, totiž: — zničení veškerých těch zařízení, která rozvinutí svobody a rovnosti, vzdělání a štěstí v cestě stála, a založení spravedlivých, poměrů, jak jsou v  komunismu a v anarchii obsaženy.

Proto podporujeme každé hnutí lidu, které je způsobilé tento boj co možná uspíšiti a co možná k úplnému rozhodnutí a skončení přivésti. My podporujeme každý přímý boj dělníků proti majetné třídě, zavrhujeme ale naproti tomu všecky paliativní prostředky a šálení, jako podílení se na volbách a parlamentarismu, doufání v odpomoc prostředkem tak zvaných „zákonů k ochraně dělníků“ atd.

Všecko naše přemýšlení, snažení a jednání směřuje k tomu, připravovat proletariát na sociální revoluci a nadchnouti jej zásadami, jež jsou způsobilé zajisti ti mu též trvale ovoce tohoto boje.

Organisaci dle církevního způsobu, jako jiné dělnické strany, anarchističtí komunisté nemají. Oni považují každou centralisaci s exekutivou, úředníky, daněmi a všemi jinými nápodobnostmi státního zřízení za hodnou zavržení, protože jednotlivce ochromuje, v samostatném myšlení vyrušuje a celek v korupci a bahniště přivádí. Volné seskupování se jednotlivců a volné spolčování, sdružování skupin považujeme za dostatečné pojítko k domáhání se spojenými silami spojených cílů.

Připojte se k nám! Tak voláme k dělníkům. Co máme na mysli, to je v předcházejícím krátce a přesně vyjádřeno. Bližší, podrobnější informace poskytují: naše časopisy, naše brožury a knihy a neméně i řeči a rozhovory v našich schůzích a shromážděních, k nimž má každý přístup.

Dělníci, vzchopte se! Poznejte jho, pod nímž úpíte a hynete! Hleďte ho svrhnouti pod naší korouhví, pod naším rudým praporem, pod vlajkou komunismu a anarchie, pod znaky sociální revoluce jest vaše shromáždiště. Tu seskupte se dohromady, abyste se usrozuměli a usjednotili na válečném plánu k svržení stávajícího systému, na jehož místo společnost volných a rovnoprávných lidí postaviti povoláni jste!

Dělníci všech zemí, osvoboďte se!

OZNÁMENÍ O VZDÁNÍ SE REDAKCE FRANTIŠKA HLAVÁČKA V DĚLNICKÝCH LISTECH (1895)

Všem soudruhům a čtenářům Dělnických Listů! Tímto Vám oznamujeme že soudruh Frank Hlaváček, dosavadní redaktor tohoto listu se 10. května 1895 vzdal redakce Dělnických Listů a tímto číslem počínaje bude list řízen tiskovým výborem až do dalšího rozhodnutí záležitosti té ve spolcích Mezinárodní Dělnické Jednoty. Potřebné práce při listu bude vykonávati administrátor. Soudruzi, nyní záleží na Vás všech kteří jste literárně schopni, byste podali pomocné ruky a do listu přispívali tak aby všechna ta práce nespočívala na tiskovém výboru, list i soudruzi s tím též získají neb přijde více různých náhledů a soudruzi se v psaní vytříbí. Dále snažně žádáme všechny čtenáře by měli strpení, kdyby list nebyl tak jak má býti, neb to bude nějaký týden trvati než bude vše uvedeno do svých starých kolejí. S revolučním pozdravem Tiskový výbor.

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

POZVÁNKA NA DEKLAMATORNÍ ZÁBAVU ČDVS V GRAND CROSSONG 26.5.1895

Česko-dělnický vzdělávací spolek v Grand Crossing se usnesl, pořádati deklamatorní zábavu za spoluúčinkování pěveckého sboru z Chicaga. Zábava pořádá se ve prospěch spolkové knihovny, dne 26. května 1895 v 1 hodinu odpoledne v letní místnosti p. Matěje Hana, roh 78. ul. a Storms Ave. Obracíme se na soudruhy v Chicagu, by nám podali pomocné ruky k onomu podniku a zároveň doufáme, že nás vůkolní soudruzi poctí hojnou návštěvou. Se socialisticky revolučním pozdravem, za Č. D. V. Sp. v Grand Crossing. Výbor.

PŘÁTELSKÉ SETKÁNÍ ANARCHISTŮ V NEW BEDFORD, 17.3.1895

V neděli 17. března 1895 odpůldne sešli jsme se u soudruha Aloise Jägra, abysme našemu milému hostu Františku Hlaváčkovi ten krátký čas, který mezi námi ještě pobude, učinili co možná příjemným a musím doznat, že se nám to úplně podařilo. Mezi přátelským rozhovorem přednesl soudruh Alois Jäger se svojí manželkou a dvěma dceruškami několik dělnických písní tak dovedně, že sám soudruh Hlaváček dojat, blahopřál rodině k tak značnému pokroku ve zpěvu. Když pak ještě soudruh Hlaváček přednesl velmi dojemnou povzbuzující řeč k přítomným soudruhům, aby jen statně vytrvali v boji za svátá práva utlačovaného lidu, doprovodili jsme jej na nádraží, aby zpáteční cestu nastoupil. Jaké však bylo jeho zklamání, když nám bylo oznámeno, že v neděli žádná lodi z Fall River do New Yorku nejede. Nezbývalo soudruhu Hlaváčkovi tudíž nic než zůstat mezi námi až do pondělka, ač jak se sám přiznal, s velkou obětí. Za Česko Dělnický Vzdělávací Spolek W. Telecký, tajemník

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

VEŘEJNÁ AGITAČNÍ SCHŮZE ČDVS V NEW BEDFORD, 17.3.1895

V neděli, 17. března 1895 odbýval spolek náš veřejnou agitační schůzi, která se nade vše očekávání vydařila. Prostranná česká síň byla samým inteligentním obecenstvem naplněna, které s velkým napnutím naslouchalo výtečné přednášce, kterou soudruh František Hlaváček o dělnickém hnutí vůbec, přednesl. Nechcem tímto řečníkovi podkuřovat, ale doznat musíme, že veškeří indiferentní posluchači se vyslovili, že dosud nikdy neslyšeli tak jasně, logicky a dojemně sociální otázku vyloženou. Není třeba podotýkat, že obecenstvo výtečnému řečníku souhlasem a pochvalou neskrblilo. Může si tudíž nejen spolek náš ale i soudruh Hlaváček ku tomuto značnému úspěchu blahopřát!.

ZPRÁVA ZE SLAVNOSTI KOMUNY ČESKÝCH ANARCHISTŮ V NEW BEDFORD, 16.3.1895

Slavnost Pařížské komuny, kterou spolek náš 16. března 1895 pořádal, vydařila se dosti skvěle a finančně docílili jsme značný přebytek. Želit můžeme pouze, že agitační účinek byl poněkud rušen cizojazyčným, zejména anglickým odrostem, který slavnost naši navštívil, aby si zatančil. Co se českého obecenstva týče, tu můžeme říci, že byl každý slavnostně naladěn a výtečná slavnostní řeč, kterou soudruh František Hlaváček přednesl, se každému velmi líbila a patrně na každého trvalý dojem učinila. Básně a zpěvy, které byly od našich soudruhů předneseny, byly od českého obecenstva nadšeně přijaty. Slavnost trvala až do půl noci a odbyla se beze vší výtržnosti, vzdor tomu, že bylo více různých národností pohromadě.

ALOIS NÁPRAVNÍK: BUDIŽ DÁN PRŮCHOD PRAVDĚ (1895)

Ctěná redakce Dělnických Listů ! Také mě zaslán byl leták chicagských výtečníků. Užasl jsem nad tou drzostí a sprostotou. Je to nejsprostší hanopis, jaký jsem kdy četl. Ním se odsuzují pisatelé sami co velicí kazimirové, kteří jednají, aniž by přemýšleli. Usvědčují se co chvastouni a škůdci dobré věci dělnické. Já myslím, kdyby měli jen jiskru pravé lásky k svobodě a trochu spravedlnosti, museli by se zardit studem nad tím, co spáchali. Mosta a Hlaváčka chtěli odpravit a zatím v očích každého spravedlivého a věci znalého člověka popravili sebe. Bylo by to také smutné. Lžemi a neodůvodněným podezříváním pracují jen lidé špatní. Já znám Mosta osobně i Hlaváčka dávno z Evropy, zrovna jako znám i Mikolandu, Kochmana, Pecku, Chouru a jiné z hnutí z let sedmdesátých a osmdesátých. Znám i Kropotkina, Bebla a jiné čelnější muže v hnutí. Nechci být advokátem nikoho, ale pravdě budiž dán průchod. Ani Mostovi ani Hlaváčkovi za všecka léta jejich důsledné působnosti nemůže žádný spravedlivý člověk dokázat nic nečestného. Myslím že je v Evropě i v Americe sta soudruhů, kteří to samé dosvědčí. Není hezké někomu podkuřovat, ale je také nespravedlivo ničemně a bezdůvodně hanobit. Spravedlivých lidí je povinností zastati se poctivých a osvědčených soudruhů. Ale nechme osoby stranou a přistupme k věci. Já sleduji dělnické hnutí v Americe od r. 1886 a musím říci, že Chicago, kdysi střed revolučního hnutí, stalo se pařeništěm, odkud již několik roků se šíří všecka otrava a korupce dělnického hnutí. To je jisté smutné a k politování. A ti letákoví světoborci nyní dobijí ještě, co dobrého zbylo, jako Vandalové. Ti za ta léta v ohledu vychovacím, organisačním a sbratřovacím neučinili nic. Jen různice, štvanice, ničení a ostouzení osob a ideí jest jejich činností. Takové ničivé jednání dlužno patřičně odsouditi. Což neví ti lidé, jak těžko je v Americe získat nového soudruha, zbudovat spolek a vydávat dobrý zásadní časopis? A oni chtějí zlomyslně vše zničit, rozeštvat, zostudit a i nejlepší soudruhy, jichž zde tak málo, vyštvat! Takové kazimírské jednání se musí tím víc odsoudit, čím víc se ti lidé ve své domýšlivosti a nevědomosti za „neomylné“ vydávají. Vím o co se jim jedná. Chtějí z nevědomosti a slepé zášti zničit „Dělnické Listy,“ vzdor tomu, že lepši list zbudovat a udržet nedovedou. Ať vydávají větší, lepší a lacinější týdenník než Dělnické Listy a cennější četbou vytlačí je z pole. Pak mohou řičí, že něco dokázali. Ale lístky jako dvě čtvrtky papíru, tak šeredně seslátané, a hanopisy ničit dobrou věc a ostouzet muže, kteří pevně a důsledně vytrvávají, to dovede ledajaký dareba a nevědomec. Nejlepší je ale to vyčítání hladové mzdy redaktoru. Lidé, což se nestydíte co „anarchisté?“ Ovšem, to by bylo zločinem, kdyby vy jste si ještě snad dali platit za ty vaše hanopisy a lístky, vycházející jednou za uherský měsíc! Však ta vaše „bezplatná práce“ vypadá také dle toho! A i ten podpis nebo pseudonym závidíte! Jak jste závistiví a malicherní! Kde je ta volnost pro každého? Proč se nepodpisujete také na vaše plody, když jsou tak vzácné? Kropotkin, (kterého přece uznáváte) podpíše každý svůj článek, tak i Elise Reclus, Merlino, Malatesta, Steinle atd. Kropotkin žije od svých literárních prací a přednášek. A tomu to nevyčítáte? Vidíte, jak jste nedůslední a straničtí. Důkaz, že jste nespravedliví a že nepřemýšlíte. Suďte nejen jiné, ale i sebe a oněmíte jako ryby. Pochybuju, že se polepšíte!

Alois Nápravník. Bellefonte, Pa., 28. března 1895.

ZPRÁVA ZE ČTVRTÉHO PŘÁTELSKÉHO VEČERA DĚLNICKÉ DRUŽINY POKROKU V NEW YORKU 30.3.1895

„Čtvrtý přátelský večer,“ pořádaný v sobotu 30. března 1895 Dělnické Družiny Pokroku v místnosti pana F. Holoubka v New Yorku, vydařil se k spokojenosti veškerého obecenstva, které každé místo naplnilo. Veliká většina těch, kteří se opozdili, museli se vrátit, jelikož místnost byla již přeplněna. Dramatický odbor „Svoboda“ sehrál divadelní kus „Spanilá Savojanka.“ Při celém představení odměňovalo obecenstvo účinkující svou pochvalou. Všichni byli uspokojeni nad tím duševním a zábavním požitkem, kterého se jim toho večera dostalo. Můžeme očekávat, že na příští zimu si dramatický odbor „Svoboda“ zaopatří dostatek látky, by poskytl pokročilému českému dělnictvu příležitost, by navštěvovalo své zábavy, z kterých čistý výtěžek věnován je na dělnický tisk a na zbudování knihovny Dělnické Družiny Pokroku. Při znamenité hudbě klubu Lyra bavili se milovníci tance až do 5. hod. ranní. Doufajíce, že ct. obecenstvo i nadále zachová nám svou přízeň, znamenáme se s bratrským „Na zdar!“ Výbor.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 06.04.1895

VÁCLAV CVACH Z CHICAGA MRTEV (1896)

Jednoho z nejlepších soudruhů a agitátorů ztratili jsme ve Václavu Cvachovi, který zemřel dne 29. února 1896 na nemoc proletáře. Až do prosince minulého roku byl činným hlasatelem naší idee a zastánce zuboženého lidu. Všude, kde příležitost se mu naskytla. Tak jako tisíce našich spolurobů v továrně (lidomorně) při zkaženém, nezdravém vzduchu pracuje, tak i náš soudruh Václav Cvach následkem namáhání a zkaženého vzduchu se roznemohl, načež vbrzku následovala smrt. Jeho pohřbu se zúčastnili soudruzi od Neodvislé Mezinárodní Omladiny a soudruzi z Byciklistické unie, u níž zesnulý byl členem. Obě tyto organisace přinesly na rakev zesnulého krásné věnce. Věnec darovaný Omladinou, na němž byly dvě stuhy rudá a černá s následujícím nápisem ; „Že byls jen chudý rob, odměna Tobě, předčasný hrob.“ Než bylo tělo zesnulého vyneseno z domu smutku promluvil u rakve Josef Boleslav Pecka za Jednotu Táboritů, ku kteréž zesnulý náležel. Na to Mezinárodní hudební unie zahrála velebnou hymnu proletáře — marselaisu, což bylo tím nejdojemnějším okamžikem. Pohřební průvod se vzdaloval od domu smutku. — Asi po deseti minutovém pochodu se průvod zastavil, nastalo nám se rozloučiti s naším nám tak milým druhem, načež opětně hudba zahrála „marselaisu». Nato průvod se hnul ku hřbitovu. U hrobu, kam měl být náš soudruh vložen, promluvil soudruh František Tůma slovy tak dojemnými, že jednoho každého oko zaslzelo. Dojem, jaký učinil soudruh Tůma svojí řečí byl uchvacující. Zde podávám několik jen málo slov z jeho řeči: „Nevím, zdaž všichni zde přitomní cítíte tak, jako náš soudruh. Václav Cvach cítil pro zubožené trpící lidstvo. Není mým úkolem, bych po způsobu náboženských ceremonií, neb po způsobu ,také ‘ svobodářů přečetl z knížky modlitbu aneb řeč. Ne zde na hrobě … ale v srdcích, postavme pomník našemu milému druhovi; nechť zkvétá símě, které jsi rozsíval . . toť ta nejlepší památka po tobě, Idea, kterou jsi hlásal mohutní a snad není doba daleká, kdy přijde k svému rozluštění, a na tebe bude vzpomínáno, jako na dobrého bojovníka za svobodu. Čest budiž památce jeho!“

DOPIS FRANTIŠKA CHOURY A PROVOLÁNÍ CLEVELANDSKÝCH ANARCHISTŮ K SVORNOSTI A PROTI STĚHOVÁNÍ DĚLNICKÝCH LISTŮ Z NEW YORKU DO CLEVELANDU (1896)

Při poslední schůzi Česko dělnického vzdělávacího spolku Jan Žižka v Clevelandu, měli jsme zase několik dopisů, klonících se na stranu jednu a pomlouvajících stranu druhou, ač obě strany náleží k Mezinárodní Dělnické jednotě Proto si náš spolek přeje, aby dopisy stranickými byl ušetřen; my nechceme býti žádnými soudci jednotlivců z jiného státu neb města, to náleží soudruhům v místě bydlícíma ne nám. To, co sobě přejeme jest, aby všichni soudruzi vyhostili ze svého srdce osobní zášť; kde stává nepřátelství, nechť v zájmu naší společné a nám všem tak svaté věci, sobě podají pravice k míru a svornosti. Zbraň naši obraťme místo proti sobě, proti stávající společnosti, proti falešným vůdcům dělnictva, proti flanďákům jakéhokoli vyznání; pracujme všichni společně na jedné roli bratrsky a svorně podkopávejme základy států a pomáhejme k uspíšeni sociální revoluce — tak se ukážeme, co praví anarchisti! Dále sobě přejeme, by tiskový výbor nepřipustil do Dělnických Listů žádný dopis, který by přímo neb nepřímo urážel druhého soudruha, ať ten dopis píše X. nebo fix — to jest vše jedno. Dělnické Listy nenáleží jednotlivci, nýbrž celku a ten celek sobě zajistě nepřeje čisti urážky soudruha jiného. Kdo má chuť si vylít svou osobní zášť na někom, ať tak učiní v soukromém dopise, aneb ať si vydá leták za své peníze; list náš jest nám k agitaci, k poučení a vzdělání a ne, abychom v něm četli výčplechy proti jednotlivým soudruhům. Též činí se nabídky, by Dělnické Listy přišly do Clevelandu. Soudruzi! Uvažte vše chladně a bez všeho předsudku; proč jsou Dělnické Listy ohroženy v New Yorku? Odpověď jest lehká. Pro osobní zášť, nesvornost a umíněnost a nemohou-li dnes Dělnické Listy vycházet v New Yorku, tak též nebudou moci vycházet v Clevelandu, ani v kterémkoli jiném městě. S přeložením časopisu ještě nevymizela zášť a proto, přijde-li list jinam, tážou se prvně, kdo je v administraci a dle toho se pak řídí; buď pro list pracují, aneb jej ubíjí. Náš náhled jest ten, že Dělnické Listy jsou dosti dobré v New Yorku a za peníze, které bychom vydali stěhováním do jiného města, můžeme udělat kus dobré agitace. Nechte Dělnické Listy kde jsou a udržení jejich záleží na naši svorné a pospolité činnosti soudruhů a skupin. Proti nám stojí dnes všecky vlády, s celým soudním a vojenským aparátem, všecky náboženské sekty s flanďáky v čele, všichni vůdcové odborových organisací, sociální demokraté a většina ujařmeného a porobeného dělnictva; my pak, obklopeni ze všech stran nepřáteli, míříme ostří zbrani proti sobě a nepřátel sobě nevšímáme. Soudruzi! Nám jest dnes solidarity a svornosti více třeba, než kdy jindy; proto buďme komunistickými anarchisty a ne klepavými babami. Kdo nemůže ze svého srdce osobní zášť vyhostiti, udělá lépe, když z hnutí vystoupí a nebude jeho postup zdržovati osobními třenicemi. Za Č. D. V. S. Jan Žižka František Choura. Cleveland 17. května 1896.

František Choura (1852–1921)