SLASTI REDAKTORA ČASOPISU (1895)

Redaktor časopisu je nejvíce kritice vysazená nebo podrobená osobnost jakékoliv společnosti. Aby redaktor ušel „kritisování,“ musel by býti členem všech kostelních spolků a obcí, ale zároveň žádné církevní společnosti; dále musel by býti činným pracovníkem ve všech politických stranách a přece zase v žádné; musel by býti prohibičákem a pijákem zároveň; ženatým mužem a mládencem v jedné osobě; lidomilem a nepřítelem lidstva; světcem a též hříšníkem; geniem, ale také bláznem a ťulpasem; lhářem a darebákem, ale také ještě opakem toho. Mimo toho má býti vždy k nalezeni ve svém „sanktum“, ale má se také nechat vždy vidět mezi lidmi; co jiní v obchodu učiniti nemohou, z toho má si dělat zábavu; má býti vzorem solidnosti a spořivosti, leč zároveň má vše dělat sebou a nedati se zahodit, ať má peníze nebo ne.

Má každému psáti po chuti, při tom ale nemá se nikdy zdráhat povědít každému pravdu; v péře má býti vždy klassikem a znalcem, výtečníkem; za to musí ale dobře věděti, že každý jiný, který též tu a tam někdy něco napsal, nebo jinak „dělá do vědy,“ též redakci by mnohem lépe dovedl říditi nebo zastávati, než on; redaktor má se pro zábavy a požitky, které jiní zažili, nadchnouti k vzletnému vylíčení, kdežto on ve vzduchu své redakční komůrky vadne; má se usmívati, když mu při tom žluč přetéká, kdyby to vůbec ještě bylo možno . . .

Tak je to ve všeobecnosti. Ale anarchistický redaktor inu, ten aby jednoduše požíral papírové odřezky a — „dělal“ bankovky, poněvadž jinak nemůže zaplatit své dluhy a je vystavován za „lumpa.“ „Freiheit.“ Co by ale měl teprve říci redaktor „Dělnických Listů“, který všecky zde uvedené slasti zažívati musí v míře desateronásobné a mimo to „oslazuje“ se mu ten redakční ráj ještě ze všech stran všelikými pilulkami české dělnické speciality, o nichž redaktoři jiných národností, ba ani redaktoři českých národních časopisů amerických nemají ponětí?

Leč, zadrž, pero! — dostali bysme teprve, že si hrajeme na— autority a mučedníky.

FRANTA CHOURA: ORGANIZACE (1895)

Po dlouhém papouškování a neplodných kompromisech mezi prací a kapitálem a bezúčelnými stávkami v odborných organisacích, přišli konečně duchem nadanější, pro právo a svobodu všeho lidu nadchnutí dělníci k tomu přesvědčení, že dosavadní boje a cesty dělníků k žádnému cíli nevedou, a že, má-li se pracující lid osvobodit z námezdného otroctví, musí se nastoupit jiná cesta a sledovat jiné cíle.

Dnes s potěšením můžeme zaznamenati, že vzdor žalářům, šibenicím, celým hradbám děl a lesům bodáků po celém tak zvaném civilisovaném světě, ve všech národech, zkrátka všude tam, kde stává vykořisťovatelů a vykořisťovaných, vidíme revoluční organisace, jejichž cílem jest „anarchistický komunismus“. Úplná a nezkrácená svoboda každého člověka bez rozdílu pohlaví a pleti; zrušení peněz, co známek pro výměnu, ať jsou již z kovu nebo z papíru, zrušení soukromého vlastnictví majetku; odstranění všech vlád i států; zničení všech náboženských humbuků a pověr; konečně práci a vědu — které za společného spolupůsobení ze světové pouště vytvořily ráj a za to šlapány jsou v prach — pozvednout a postavit na přední stanovisko ve společnosti lidské, to jest tresť anarchistického komunismu!

Fixní idea! řekne buržoácký šosák. My docílíme vše pozvolna a volebním lístkem bez revoluce, odpoví. A mnohý dělník dobráček, který je majitelem baráku, který není ani tak velký jako holubník milionáře, ten zase řekne: „to jsou ti anarchisté, co hlásají svobodu a kdyby zvítězili, vzali by mě baráček. Ne, s tím nesouhlasím, barák je můj a nikomu ho nedám!“ — A takový nevědomý dělník chodí, žvaní nesmysly, nadává anarchistům a neví o nich nic jiného povídat, než ten nesmysl, že se chtějí dělit a jemu vzíti barák. Buržoáckému šosáku, jehož jediným ideálem je všemohoucí dolar, a který se v životě nestaral než o břicho své, pravíme: „Anarchisté, nežli prohlásili sociální revoluci za poslední a konečnou cestu k dosažení svobody a lidského blaha a štěstí, využitkovali dříve všecky mírné cesty a prostředky, které zákony a státy dělnictvu poskytují. Na všecky petice, resoluce, žádosti a prosby odpověděno ale se strany panujících násilím a pronásledováním. Volební lístek v každé zemi, ať v monarchii nebo v republice ukázal se, že pro dělnictvo nemá jiné ceny, nežli aby se dvakrát za rok pobavilo a utvrzeno bylo v domněnce, že ku státním a úředním korytům přišli ti „praví“ a dělnictvu pomohou — z bláta do louže. Zástupci lidu, jak se každý přesvědčiti může, dokud trvá privátní majetek a peníze, nemají na mysli nic jiného, nežli obohacení sebe. Je tisíckrát již dokázáno, že mnohý ten zástupce vstupoval do zákonodárný s tím pevným úmyslem, pracovat poctivě, pro ty, kteří jej zvolili. Ale lesk zlata jest mocnější než dobrá vůle a tak mnohý zástupce šel do zákonodárný co poctivec a po zasedání šel domů jako zloděj, darebák a zrádce svých přátel. A to se bude opakovat tak dlouho, dokud nebudou odstraněny peníze a privátní majetek. Odstranit toto volebním lístkem jest nemožností a proto zvolili jsme cestu jistou a poslední: sociální revoluci.“

Dělníku, který má strach, že mu anarchisté vezmou barák, pravíme: „Kolik baráků potřebuje člověk, aby měl slušný byt? My myslíme, že jednoho řádného domu má dělník a vůbec každý člověk dost. A dělník, má-li barák, žádný mu ho nebere, má právo do smrti v něm bydlet. A snad má mnohý strach, kdo ho dostane po jeho smrti? Pak ho dostane ten, kdo ho bude potřebovat v příští společnosti. Nikdo nebude bydlet pod širou oblohou a nikdo nebude vyhazován z bytu na ulici, jako se dnes stává!“

Nepřeje si snad dnes každý dělník, aby práce jeho byla snesitelnější, aby měl méně starosti a lépe žil, aby ducha svého osvěžit mohl zábavou? Zajisté si to přeje každý a kdo to si přeje, jest komunistickým anarchistou ať již chce nebo nechce, ten patří do našich řad a jeho povinností jest s námi společně pracovat na odstranění loupežníků, aby celý svět a vše co na něm jest, patřil všemu člověčenstvu a co jednotlivci žádnému.

Organisace naše nevztahuje se na jednu zem, stát nebo národ, nýbrž jest mezinárodní, světová a proto i my, český pracující lid, tvoříme jeden úd mocného tělesa revolučního a nebude od místa, abychom si řekli, jak vykonali jsme naše revoluční poslání. Konali jsme pilně naše povinnosti v zájmu agitace a organisace ? Rozšiřovali aneb starali jsme se o rozšíření našich časopisů a brožur? V obojích případech musíme říci, že vysvědčení naší činnosti je nedostatečné. Na mnohých místech místo šíření našich zásad bylo jen hodně osobních hádek a sporů, což mělo zhoubný vliv na naší organisaci. V Chicagu například začly se hádky o zásady v „Právu Lidu“ hlásané, které dostouply k hádkám osobním. A jaký vliv to mělo na naši organisaci, to vědí nejlépe soudruzi v Chicagu. Ten indiferentní lid, který nepatří dosud k žádné straně, když pozoruje ty neplodné hádky dvou stran a ku konci osobní nadávky, řekne, že obě strany nestojí za nic a k oboum obrátí se zády. Dle mého náhledu myslím, že u agitaci naší máme osobnosti nechat stranou.

My co anarchisté každému musíme nechat volnost v jeho jednání, třeba to byli dřívější anarchisté. Nechme je stranou a hleďme ten lid, který jde po nepravé cestě, poučit o lepší, ale důvody. Ať protivníci sebe sprostěji nás napadají, my argumentujme slušně a věcně. Svornost, láska a přátelské jednání mezi sebou, čestné a charakterní jednání vůči indiferentnímu dělnictvu, učiní naše organisace velkými a pevnými. Která strana bude mít sympathie mass na své straně, ta bude v příští revoluci vítězem. To si pamatujme, dle toho jednejme!

Co se týká rozšiřování tiskopisů, nečiní to soudruzi zde jako v Evropě. Tam býval každý soudruh jednatelem, prodavačem a rozšiřovatelem dělnické literatury. Zde se však zvolí v dělnickém spolku jednatel a ten se má pak sám starat o rozšíření časopisu. To je pochybeno. Každý soudruh a člen Mezinárodní Dělnické Jednoty má býti rozšiřovatelem našich spisů a sběratelem předplatného a příspěvků. Každý také sám má býti odběratelem a předplatitelem „Dělnických Listů.“ Zkrátka každý má pracovat dle svých schopností a sil jak pro spolek, tak i pro náš časopis „Dělnické Listy“ a ne si myslet že již vykonal svou povinnost, když jednou za 14 dní navštíví schůzi. Když každý soudruh si veme za povinost, získat za čtvrt roku aspoň jednoho nového předplatitele Dělnických Listů a člena spolku a bude se to opakovat za rok čtyrykrát, pak můžeme říci, že jsme konali svou povinost a práce naše bude korunovaná zdarem.

František Choura, Cleveland, 1895.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 16.02.1895

František Choura (1852–1921)

VÁCLAV KUDLATA: NAŠIM NOVOPEČENÝM REFORMÁTORŮM (1894)

Dne 28. října 1894 odbývala Česká sociální strana veřejnou schůzi lidu, v níž měla se lidu pracujícímu na srdce vložiti, jaké stanovisko má při příští volbě zaujmouti.

Pozván jsa od známého soudruha, navštívil jsem vytčenou schůzi, kde právě řečnil Frank Pech.

Nejbližším řečníkem byl Švec a konečně, když jsem viděl, jak malichernými doklady, dělnictvu volební balsám se odporučuje, chopil jsem se ihned slova, bych v krátkosti osvětlil celý vývin politické akce dělnické a její bezúčelnost.

Především objasnil jsem, za jakých vlád žilo dělnictvo v minulosti a jakým způsobem zbudovala buržoasie dnes úplně měšťácký parlament.

Poukázal jsem, že dělnictvo brzo poznati muselo, že ani ta meěťácká třída o jeho dobro se nestará, tož ono příšlo k tomu náhledu, by samostatně pro zájmy vlastní bojovati počalo, tento nový proud, jehožto vzrůstu třída měšťácká si ani nepovšimla, neboť svým výsledkem v parlamentě byla tak zaslepená, že tento nový živel někdy osudným ji bude, ani nepomyslela

Dále jsem poukázal, že směr tohoto nového proudu — dělnické hnutí zvaného, úplně revolučním byl; on směřoval ku zrušení vlád všech, on nesl povahu anarchistickou. Avšak velmi záhy vkradly se v toto ještě mladé hnutí, ziskuchtivost a sobectví vůdců jak slova tak i písma. Všude počala se otázka nahazovati, by dělnictvo se stanoviska parlamentárního svými zástupci zastupovati se nechalo, by podílu bralo na žvatlanině, která se v parlamentě provádí.

Návrh tento po dlouhém hadrkování přijat a dnea dělnictvo, místo aby ku zničení dnešní zbídačelé společnosti pracovalo, honí se za politickými úřady. Vylíčil jsem drasticky činnost vyvolenců socialně demokratických v Německu, kteří den ode dne korruptněji si počínají. Přecházeje na Ameriku, podotkl jsem, pakliže v Evropě dělnictvo pomocí voleb, tak bědných výsledků se dodělalo, tož zde nemá teprvé ničeho k očekávání.

Jednomukaždému vyvolenci z lidu naskytuje se každým okamžikem dostatečně příležitostí, by kapsy si ucpati, naplniti mohl. Než o tom později.

Po mě řečnil Bernhard Herc, který opět jedenkráte na anarchistech notně žáhu si schladil. Nadávky a pouliční výrazy byly na denním pořádku — není divu, B. Hercovi jsou ony denním hostem, starodávným zvykem, příběhů ze života do syta. Vychvalování strany sociálně demokratické nemělo konce, ačkoli před 2 roky ještě články o bezúčelnosti volební psával, parlamentarismus neuznával a argumenty podával, proč dělnictvo pomocí volebního osudí ničeho docíliti nemůže.

Jelikož doba tak již pokročila, že schůze již ku skončení se chýlila a předseda schůze ani sluchu mi nevěnoval, ačkoli dvakráte jsem se k odpovědi na vývody B. Herce, z nichž mnohé lživé, hlásil, tož předložím jí tiskem veřejnosti. Především proberu jednotlivé statě z řeči B. Herce, pak voleb samých a konečně cíl sociální demokracie v  budoucnosti. Tak stane se však příště.

Václav Kudlata.  

Z GRAND CROSSING DO GRAND CROSSING (1894)

Soudruzi, dělníci!

Pozorujemeli jednání zdejších dělníků, tu musíme vysloviti nad ním své politování. Všude se již dělnictvo chápe naší otázky sociální, jen u nás zůstáváme oproti jiným o mnoho pozadu. I zde se počala vyvinovat orga- nisace, ale nebyla pochopena ani podporována tak, jak toho její důležitost a prospěch dělnictva vyžaduje.

Často se stává, že ti, kteří mají v organisaci největší vliv, stávají se nedůslednými a své zásadě nevěrnými a tím věc naše nejvíce trpí. To se stalo i u nás.

Avšak soudruzi, neukazujte na jednání jednotlivců. Víte, že „byznis je byznis“ a k vůli jednotlivcům, kteří se stali nedůslednými, nesmíme přece nechat zaniknout celý spolek! Soudruzi, nedejme se svésti z cesty pravé ani špatným příkladem některých, ani k malomyslnosti okamžitým nezdarem, nýbrž zůstaňme pevní a vytrvalí v práci i přemýšlení. Mějme stále před očima tu bídu, do níž nás panující systém denně vrhá a snažme se dosáhnouti spolu s ostatním proletářem kýženého cíle svobody!

Soudruzi! V příští schůzi Č. D. V. S. má býti provedena volba nových funkcionářů. Proto hleďte všichni do schůze přijíti, abychom s novým úsilím započali novou činnost ku spáse dělnictva! Schůze odbývá se první sobotu (3. listopadu) příštího měsíce v místnosti soudruha Václava Jelena, 78 roh Cottage Crow Ave.

Za Č. D. V. Spolek František Křikava, tajemník

DOPIS ANARCHISTY K VOLBÁM (1894)

Cleveland, O., 29. října 1894

Volby jsou opět přede dveřmi, političtí dráteníci běhají div si nohy neutlučou, jen aby sehnali armádu lidu nevědomého, který by jim o volbách svým hlasem pomohl k tučnému žlábku.

Ve všech částech města pořádají se schůze různých politických stran, nejprohnanější mluvkové a profesionelní lháři mažou med kolem úst nevědomému lidu, že až oni se dostanou k vládnímu veslu, bude vší bídy konec a nastanou zlaté časy pro dělnictvo.

Nevědomé dělnictvo se ovšem na tyto jalové fráze nechá chytit a po každém slovu křičí sláva a výborně! A politický šejdíř, aby se tomu lidu ukázal co pravý „lidumil,“ sežene celé to stádo do salonu a tam platí. Pivo a kořalka teče proudem a ti bodří občané zapomínají v laciném opojení na trpké jejich zkoušky života po celý rok a že jejich polonahé a bosé dítky, zimou se třesouce musí časně ráno jít na dráhu sbírat uhlí, spadané z vozů, aby jejich mladší sestry a bratry zachránily před zimou. A otec, jenž má o to dbáti, aby svým dítkám zajistil lepší existenci, aby vstoupil do řad uvědomělého dělnictva a zároveň pracoval proti nynějšímu hospodářskému systému, jde raději s politickým darebou a za sklenici piva prodá sebe i celou rodinou.

Do dělnické schůze, kde by slyšel poučné přednášky a hlásati tu nejšlechetnější ideu, tam ho žádný nedostane. Jak jest americký občan „vážený“ před volbou, o tom máme mimo jiné i tento důkaz. Zde v Clevelandu na Wilson Avenue staví se elektrická dráha, která byla již započata před třemi měsíci. Většinou pracovali na ní čeští a italští dělníci. Kontraktor, když je přijímal, neptal se jich zdali mají občanské listy nebo ne, jen když mu dělník hodně dřel. Nyní je před volbou a hlasy se potřebují a každý, kdo má příležitost vytloukat z  volebního humbuku peníze, činí se, aby jich co možná nejvíc vytlouk. A tak i onen kontraktor vymyslil si chytrý plán. Dne 15. t. m. přišli dělníci opět do práce s nadějí, že počnou opět pracovat. Ale jaké bylo jejich překvapení, když jim kontraktor dal na srozuměnou, kdo si přinese občanský list, že muže dělat a kdo ho nemá, že může jít do pekla!

Jak jsem se z dobrého pramene dozvěděl, musel se každý takový „svobodný občan“ zavázat, že bude volit známého milionáře a „lidumila“ Tom. L. JohnBona, čekance do senátu.

A jak jsem ustrnul, když jsem spatřil, že mezi nimi jsou také sociální demokraté, kteří ještě před nedávnem točili na svůj vlastní politický flašinet, anarchistům nadávali že s nimi nechtí shánět hlasy pro sociálně demokratického kandidáta. A dnes ? Ti sami sociální demokraté a „největší poctivci“ pod sluncem, kteří tak rádi se chlubili, že sociální demokraté nedají se za žádnou cenu zaprodat a že jsou ti největší přátelé dělnictva, — hle! ti prodali svou zbraň (volební hlas) za drobet dřiny!

Což aby jim tak nabídnul některý politikář nějaký tvrdý „Washington,“ to by jsme teprvé viděli tu socialně-demokratickou poctivost! A pak nám ještě budou tlouct do mozků, že, chcemeli si zlepšit naší existenci, musíme jit na to s kusem papíru! O humbuku a nerozume!

Zdá se, že sociální demokracie v  Clevelandu upadla v tvrdý spánek, tak že jí ani ten největší volební krach nevyburcoval. Je to podivné; celý rok nevědí nic moudřejšího než klábosit o volbách a teď o volebním hnutí sociální demokracie ani vidu ani slechu! Pracuje se pro strany kapitalistické, nebo se „soudruzi“ polepšili? Přišli snad k poznáni, že ta jejich agitace jso celý rok byla jen mlácením prázné slámy? Kéž by konečně zmoudřeli a zanechali nesmyslné práce a paliativních prostředků a zaujali tu pravou taktiku, taktiku sociálně revoluční.

Doufejme, že v Clevelandu zavládne opět zdravý duch mezi dělnictvem, který bude pracovat k uspíšení sociální revoluce.

S pozdravem na všecky čtenáře „Dělnických Listů,“ Antonín Hyrmer.

DOPIS ANARCHISTY Z THURBER MAIL V TEXASU DĚLNICKÝM LISTŮM (1894)

Thurber Mail, Tex. 5. září 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Nezazlívejte mně, že dosud nemohu zapravit předplatné. Měl jsem nemoc v  rodině, která teprvé přijela za mnou na lístky společností. Jsem ještě dlužen těm odřihostům. Zdejší poměry jsou velmi smutné. Dobýváme tunu uhlí za 1 dolar; uhelná vrstva je zde 18 až 26 palců silná a můžete si pomyslet tudíž, jak obtížná je tu pro nás práce. Vystřílíme každý z nás měsíčně za 8 až 4 dolary prachu a všecky potřeby musíme koupit ze storů společnosti, ať se nám líbí nebo ne. Dvakrát a třikrát denně se střílí v každém díle a tu si může každý pomyslit, co se nadělá smrdutého kouře. Důl je velmi špatně provětráván a při tom je v něm tak teplo, že musíme pracovat bez košile, tak že když člověk vyleze na povrch, je celý pitomý. Člověk musí dřít až téměř do padnutí. Rád bych se odtud dostal a proto musím sebrat všechny síly a obmezit se na to nejnutnější. Zde člověk nemůže promluvit svobodného slova, společnost má mnoho vyzvědačů a kdo se poněkud ozve, jest vyhozen. Zdejší horníci jsou ponejvíce Italové a Poláci, kteří myslí že má dolar duši. Jsou to kostelíčkáři a lidé velmi zanedbaní. Bylo sem přilákáno novinami též dost pokročilých lidí, ale z těch kdo měl na cestu, hned zas odjel. Kdo neměl nic jako já, ten zde musí zůstat až si pomůže. Zde jest otročina jako v Sibiři. Toužím po tom, až zase budu moci býti mezi lepšími lidmi. Žádám tudíž vydavatelstvo D. L. za poshovění do října; myslím, že pak budu moci zaslat doplatné i předplatné.

S přátelským pozdravem, Horník.

HOSPODÁŘSTVÍ CHICAGSKÉHO „PRÁVA LIDU“ V ZRCADLE PRAVDY (1894)

Chicago, 13. října 1894.

Co dnes v Chicago dělnictvo nejvíce zajímá, jest, že časopis „Právo Lidu“ zanikl a na jeho troskách vznikl hned nový „Chicagský Občan,“ který se povážlivě kloní k — republikánské straně. Věc na pohled nepatrná, ve skutečnosti však skrývá v sobě celé drama dělnického hnutí.

Myslím, že nebude na škodu, když čtenářům Dělnických Listů aspoň částečně naznačím, jak se věci mají. Podnět k založení listu dal formálně Č. D. V. Spolek čís. 1., ve skutečnosti však to vyšlo od známých „dobrodinců“ newyorských. Ti když viděli, že dělnictvo počíná jejich hru prohližeti, tu chtěli se uhnízditi zde v Chicagu. Leč zde se jim to nepovedlo. Dělnictvo chicagské neznajíc těch intrik a úskoků, které jsou u denního novinářstva domovem, uchopilo se s nadšením návrhu, zbudovati si svůj vlastní denník, který by tlumočil jeho myšlenky i přinášelo veliké oběti hmotné, by se plán ten stal skutkem.

Když byl list založen, musel stále zápasiti s nedostatkem a členové kolem seskupení přinášeli stále veliké peněžní oběti, neb list byl řízen, mimo prvního poctivého obchodvedoucího (asi 6 týdnů) stále nesvědomitými lidmi. Ti stále jen útočili na soudruhy by na list přispěli, nebo že padne. A běda tomu, kdo byl tak smělý a chtěl vidět účty! Tomu se vynadalo, že ho navždy přešla chuť scháněti se po účtech. Co kooperace existovala, ani jednou neobdržela účty v pořádku aby je mohla přijmout. Bylo by zajímavé, nechat ty knihy prohlednout znalcům!

Když několik neděl po vyjití započato s dlužením, tu bylo každému řečeno, že vše bude zaplaceno, jakmile se učiní půjčka $1000 na „markyč“. Leč, tu najednou byl kooperaci předložen „markyč“ k přijmutí a praveno, že ty peníze se již u listu spotřebovaly! Jest to velice nápadné, že žádný o nich nechtěl nic vědět, že by je byl viděl. Nyní se o tom mezi soudruhy mluví lecos, než „markyč“ je zde a ten platí!

Již loni před vánoci se vědělo jistě, že jest nemožné „Právo Lidu“ udržeti. Avšak páni, kteří měli otěže v rukou, neměli tolik svědomitosti, by věc objasnili a soudruhy více neodírali. Naopak, dlužilo se stále a stále od dělníků, kteří každý cent doma na deset míst potřebovali.

List se svou látkou neměl cenu pražádnou. Na to se ještě vrhl střemhlav do sociální politiky, kdež si utržil blamáž a mravně i hmotně nezískal nic. Při tom se stále a vždy více štvalo proti poctivým a radikálnějším živlům.

List měl oznámek plno, půjčovalo se mu stále a zaměstnaní u něj dělníci vzdor tomu mzdu nedostávali, až konečně když měli zadržené mzdy přes 1000 dolarů, přestali pracovati. A řiditelstvo, místo co mělo věc urovnat, najalo skéby a stávkující dělníci se ještě špinili, že nechtěli zadarmo pracovat.

Nyní, když již na tiskárně vězely dluhy několika tisíc dolarů, počali někteří jednotlivci, kteří mají v tiskárně rozhodující slovo, přemýšleli, jak to narafičit, by se všech dluhů zbavili a zároveň i kooperace a také cestu skutečně našli. Svolali totiž schůzi kooperace a aby se četně nesešla, tu se ani lístky neobesílala; mimo to přišlo i několik přiteličků, kteří ani nebyli členy. Někteří proti tomuto nestanovitému jednání ovšem protestovali, ale pletichán měli většinu a byli „tělesně silní!“ Tu se začaly diktovat podmínky, pod kterými se podnik předá personálu. Pochybný „markyč“ byl ovšem první, pak přišly na řadu požadavky těch skébů a asi dvou jednotlivců. Ostatní požadavky soudruhů které obnáší několik tisíc, jakož i stávkujících sazečů byly prostě škrtnuty. Když někteří jednotlivci protestovali proti tak drzému jednání, tu nebyli ani připuštěni k slovu, tak že byli nuceni odejít. Zbývajicí umluvení pletichán pak odhlasovali předání listu a kooperaci rozpustili.

Proti tak bezohlednému jednání Č. D. V. S. čís. 1. protestoval v jednom časopisu, načež oni páni svolali opět schůzi kooperace, ač jí před tím již rozpustili a když se dostavili delegáti Č. D. V. S. čís. 1. do oné schůze, byli násilím vyhozeni, jelikož žádali, by do oné „smlouvy“ bylo přijato $50, které byly sebrány ve prospěch uvězněného soudruha Hronka.

Č. D. V. S. čís. 1. měl peníze ty pod ochranou, později byly ale zapůjčeny do Práva Lidu a nyní byly tak drzým způsobem uloupeny. Aby své „blahodárné“ činnosti Právo Lidu posadilo korunu, uveřejnilo než zašlo tu neslýchané hanebnou a lživou zprávu o dvou soudruzích, že prý ukradli koně a buggy a že byli jako loafři chyceni a posláni na 12 dní do Bridewel (městská trestnice v Chicagu).

Člověku se péro chvěje a zdráhá se psá- ti o takovém bídáctví, jaké páše dělnický tisk ! — A soudruzi, tak drzým a bezpříkladně hanebným způsobem napadení, ani se nemohli bránit, neb byli beze všech prostředků k obhajobě a americká „spravedlnost“ žádá napřed dolary než prstem hne!

Takovým způsobem páni od ,,Práva Lidu“ odstraňují a ničí dobrou pověst poctivých dělníků, kteří nesouhlasí se všemi švindly, jež tito darebáci pod zástěrkou dělnickosti páší. A takoví lotrasové chtí státi v čele dělnického hnutí!

Celá komedie se zaniknutím Práva Lidu a vyjitím nového listu nebylo nic jiného, než šikovná či hanebná manipulace, připravit dělníky o tak krvavě vydřený groš, neboť všichni „čiperní“, kteří měli u P. L. místa co něco vynášela, u nového listu jsou v tom samém postavení, s tím však rozdílem, že jsou zároveň jeho pány a mohou jistěji brát úplatky ode všech politických stran.

Lidé ti by patřili spíše do k … než k veřejnému tisku. Tak smutně skončilo to s listem, do kterého lid skládal tolik nadějí a tolik krvavě vymozolených peněz! A nejbolestnější jest, že ti soudruzi, kteří stáli v  hnutí 1886, hráli nyní tak smutnou úlohu. Snad jest tak lépe, že jsme se poznali, dokud jest ještě čas ! Tím jest na delší čas odzvoněno zdejšímu radikálnějšímu hnutí mezi českým dělnictvem. Neboť po tak trpkých zkušenostech bude těžko budovat nějakou organisaci a sbírat příspěvky na agitaci a na tisk.

Pracující lidé v jiných městech nechť si vezmou z darebáctví u Práva Lidu pro všecky doby příklad a ponaučení, a varují se všech prospěchářů a dobrodruhů, aby se vyvarovali hmotné zkáze a neodčinitelné mravní škodě hnutí dělnického. Ve vylíčení tomto není nic přehnáno, naopak ve skutečnosti vypadá to ještě mnohem černější.

Žíhadlo

OD STUPNĚ K STUPNI (1894)

Motto: „Dle skutkův poznáte je !“

Chicago, 16. října 1894.

Sleduje poslední dobou vývoj dělnického hnutí v Chicagu, umínil jsem si, upozorniti na ně české dělnictvo nejen v Chicagu, nýbrž v celém světě.

My víme, že bez dělnické literatury nebylo by zdravého dělnického hnutí, víme ale též, že špatná, zdemoralisovaná a zkorumpovaná literatura dělnické hnutí sobě podobným učiní, což jest největší vinou různých demagogů, kteří vždy pod různými „tričky,“ za obchodvedoucí, redaktory a za jednatele se k dělnickému tisku vnucují, tlačí a dostanou. Takoví lidé ale, dbají obyčejně jen o vlastní zájem a prospěch hmotný, o ukojení chorobné ctižádosti, anebo staré zakořenělé zášti proti jiným druhům a klesají pak od stupně k stupni, až se konečně stanou nepřáteli nejpokročilejší vědy sociální, t. j. anarchistické a zmizí v kapitalistickém politickém bahně, kam vlastně sami chtěli a odkud více nevybředou.

Dělnictvo pak, věříc před tím těmto parasitům a vidíc je nyní v řadách kapitalistických novinářských křováků, ztrácí nadobro důvěru v poctivou dělnickou věc, a následek toho bývá: dlouhodobá nečinnost a zmalátnělost v hnutí dělnickém. To platí ovšem o dělnictvu, které s  námi sice souhlasí, dělnickou literaturu čte, ale do kruhu našeho nejde, aby se přesvědčilo, že za několik prašivých ovcí celek nemůže a tudíž že poctivá věc, nezasluhuje odsouzení k vůli několika zaprodaným šarlatánům.

Tito obhájci peněžního žoku, kapitalistického systému, zde v Chicagu zradili již několikrát své zásady a aby byla míra jejich černého jednání dovršena, prodali sami sebe i s chicagským „Právem Lidu“ straně republikánské, v níž jsou soustředěni ti největší milionáři a tyrané pracujícího lidu!

Tito kramáři, dokud se jim anarchismus vyplácel, dokud si mohli za každou malou službu dát platit a s různými fondy švindlovat, tu byli „také anarchisty.“ Když však soudruzi jejich prospěchářství seznali, tu rázem stali se z nich sociální demokraté.

Leč dělnictvo je již znalo, nevěříc jim, že by to i s novým principem poctivě mínili a tudíž podvodníkům nezbývalo nic jiného, než chytat hejly mezi konservativním dělnictvem na vnadidlo „People’s Party.“ Avšak ani tato zpátečnická strana amerických copařů, svatoušků, temperenců a nevědomců se kramářům od Práva Lidu nevyplácela a tak, jako zradili anarchismus a později sociální demokracii, zradili nyní tím samým způsobem „Stranu Lidu.“

A aby se mohli volně zaprodat republikánům, rozpustili předem kooperaci „Práva Lidu,“ okradouce tak celou řadu soudruhů a zaměstnané u něho sazeče!

Nový list „Chicagský Občan“ je blížencem a soukojencem „Amerického Občana“ a páni řiditelové maji již tak drzé čelo, že obhajujou ve svém listě onoho posledního, resp. velkého anarchistožrouta p. Oliveriusa, který v železniční stávce si počínal jako divoká bestie, nemohl stávkářům trefit ani na jméno a velkozloděje i s Pullmanem vychvaloval co nejčistši vzory lidumilů! Tato obhajoba Oliveriusa je ovšem namířena proti „České lize,“ která nechtěla přijmout nějaké dílo od tohoto kapitalistického obhájce. Že „Občánek“ ze špinavého „Prádla“ se do této záležitosti míchá, má své pozadí. Domýšliví „velikáni“ hned když „Liga“ se založila, chtěli jí komandovat a když se nedala, tak jí chtěli rozbít. Kdyby se tak byli dotřeli do „České Ligy“ a zmocnili se vlády nad ní! To by byl šel obchod!

Místo podporování pronásledovaných v Čechách, byly by se peníze dávaly zkorumpovanému Právu Lidu! Kdyby „Chicagský Občan“ odstranil dělnickou firmu: — „věnovaný zájmům pracujícího lidu,“ — pak bysme si ho ani nevšimli. Za těchto okolností však, kdy i nadále podvádí pod ní lid a pracuje jakoo úhlavní nepřátele jeho — republikány, jest naší povinností, každého soudruha a to zvláště mimo Chicaga, varovati před těmito hanebnými podvodníky.

Mezi přednějšími kramáři, jež českému dělnictvu stranu republikánskou odporučují, jsou následující výtečníci, kteří se vydávali po léta za „také anarchisty“: Josef Pondělíček, John Vodák, Frank Bäumel a Jakub Mikolanda.

Dle skutků poznáte je a nejen dle skutků, nýbrž i dle jejich literárních mozkových „výmačků,“ které můžeme každodenně čísti i v redakční stati jejich listu.

Dne 14. října píše „Chicagský Občan“ téměř v  sloupcovém článku „krásnou“ úvahu, jež začíná takto: Poprvé v historii tohoto státu stalo se, že Čech navržen byl pro úřad státního senatora stranou velkou. Co mohou říci nyní demokraté k ospravedlnění svému, titíž demokraté, kteří vykřikují do světa, že strana republikánská jest nepřátelskou našemu jazyku, naší národnosti? A hle, strana republikánská sama postavila na lístek svůj našeho krajana Josefa Líbala za poslance do hořejší sněmovny! Proč hnedle měli by mu naši krajané hlasů odepříti? Pan Líbal je i dobrým obchodníkem a snad jediným Čechem, který jest členem — bursy chicagské atd. atd.“

V dalším článku obhajuje pan Mikolanda ochranné clo a svaluje nynější bídu na stranu demokratickou. Na první straně toho samého čísla jest velký obraz, jež představuje Wilsona v Anglii a pak McKinleye ve Spoj. Státech, jak je dělnictvem oslavován. Pod obrazem čteme ve verši, že — „dokud Anglie sem tovary své vozit bude, potud bída stan svůj u nás míti bude.“ — McKinley prý však je „dobrodincem“ dělníků a on prý jim přinese spásu! Fuj hanba! Tak píší dřívější „anarchisté!“

„Podle skutků poznáte je! se opět nanovo osvědčilo, neb právě co tyto řádky píšu, vypuklo na veřejnost, že Jakub Mikolanda byl co obchodvedoucí z office „Chicagského Občana“ vyhozen a sice jen proto, že mu uvízl politický „boodle“ za nehty, t. j. Mikolanda vzal peníze od politikářů a nechal si je sám!

Doufejme, že než se letošní volby ukončí, p. švindleristé se ještě několikráte o „boodle“ poperou.

A proto soudruzi a dělníci, poznamenejte si v mysli tyto lháře a podvodníky, ty zrádce naší svaté věcí a vyhýbejte se jim jako prašivcům a list „Chicagský Občan,“ který vám vnucují, vyhoďte i s nimi, neboť každý takový hanebný škvár nic jiného nezaslouží. Pryč s podvodníky a zrádci!

Ať žije poctivost!

Za chicagské soudruhy H. M. Břitký.  

JAKUB MIKOLANDA A „PRÁVO LIDU“ PROTI DĚLNICKÝM REVOLUČNÍM SPOLKŮM (1894)

Chicago, 12. září 1894.

Sociálně-revoluční spolky musí býti do základu zničeny! — tak zní heslo někdejšího „obr-anarchisty“ Jakuba Mikolandy, který v přítomném čase zastává místo všemohoucího bosse u zvrhlého „Práva Lida.“

Co nezavání politickým hnojem a chameleonstvím, to vše drží tento „výtečník“ za fanatismus a „krenkovství“. Leč my můžeme s úplnou jistotou panu Mikolandovi říci, že jeho práce jest marnou, že kdyby se třeba na hlavu stavěl a své jezovitské tláchaniny proti nám a našemu hnutí třeba každý den ve svém „leiborgánu“ Právu Lidu uveřejňoval, revoluční hnutí nevyhubí!

Avšak on i „Právo Lidu“ pozorují svou malomoc a proto ten vztek. Před časem když se přišli do Vzdělávacího spolku dělit o majetek a rozpustit spolek — tenkrát si lišáci chtěli zkvitovat $50, které si „Právo“ vydlužilo, mluvíce o účtech už několik let starých, které si upletli za zády spolku, neboť knihy Vzdělávacíhi spolku nic podobného nevykazovaly, ani nikdy nebylo usnešeno, by se někdo na různé účele bez vědomí Vzdělávacího spolku něco dlužil — ano, tenkrát se přesvědčili, že to nejde, tenkrát, ač si přivedli třicet sobě podobných pomocníků, nemohli dokázat, že mají něco k pohledávání a pročež co podvodníci odtáhli s nepořízenou!

Mikolanda ze zlosti se toho času poděkoval; nepůjde prý více mezi takové „krenky“ a „špicly“. Ale sotva uplynulo několik neděl — přišel již opět rozbíjet Č. D. V. S. čís. I. Na tom však ještě nebylo dost. Ten samý Mikolanda přišel opětně dne 25. srpna 1894 a aby schůze spolku vůbec nemohla se odbývat, začal hned v hostinci (kde schůze odbýváme), hádku s našimi soudruhy, že prý máme (t.j. Vzdělávací spolek) skříň, která nám nepatří, která prý patří „České dělnické jednotě“ (snad Mezinárodní dělnické jednotě ? p. redaktore) která již 8 let nestává a proto prý mu jí musíme dát. Zde se ukázalo zase, že pan Mikolanda je fanatický štváč a podvodník, neboť ve stanovách zaniklé „Jednoty“, která měla za zásady „Pittsburskou proklamaci,“ doslovně zní v odstavci: „Rozejíti se Jednoty: 44. V pádu rozpadnuti neb rozejíti se Jednoty, připadniž veškeré stávající jmění onomu spolku, který má ty samé zásady a během 10 let se sestoupil. Pakli by se takový spolek během 10 let nesestoupil, připadniž jmění chudým českým dělníkům v Chicagu.“

Zde jest dokázáno, že lidé druhu pana Mikolandy chtěji za každou cenu Č. D. V. Spolek čís. I. ošidit a zničit. Neboť není na tomto případů dost, nýbrž Č. D. V. S. čís. I. bylo v redakci „Práva Lidu“ odcizeno asi 80 dramatických knih. Když totiž zavítala Ludvíkova divadelní společnost do Chicaga, dramatický odbor Č. D. V. Spolku čís. I. se rozpadl. A jelikož v  naší místnosti nebylo pro tuto knihovnu místa, tu byla dána do redakce „Práva Lidu.“ Jak archivář Frank Kožený pravil, byl tam posledně v dubnu a nalezl všecky knihy v pořádku a dal J. Mikolandovi klíč, by nad majetkem Č. D. V. Spolku čís. I. bděl.

Jak redakce bděla nad cizím, jí svěřeným majetkem, vysvítá nejlépe z toho: když výbor Č. D. V. Spolku Čís. I. přišel prohlédnout knihovnu, našel všecky knihy rozházené, zámky (dva), polámané, v zásuvkách byly samé kousky starého chleba a asi 80 knih, vyjímaje ty, jež jsou půjčeny a o nichž se ví, bylo fuč!

Mikolanda pravil výboru: „Pecka si knihy odnesl“. Když výbor navštívil obč. Josefa Boleslava Pecku, řekl tento: „Mikolanda je bral sám! Zda je má knihovna a najdeteli v ní nějaký vaše knihy, vemte si je!“ Pecka ovšeml žádné knihy nevzal, o čemž-se yýbor přesvědčil.

Zde jsou v celé nahotě ti poctiví lídé od „Práva Lidu,“ kteří tak „poctivě“ bději-li nad svěřeným jim majetkem Č. D. V. Spolku čís. I.

Tak pochopili výrok bylo: „Jeden dělnický spolek má větší důležitost než dvacet vyhraných bitev. Oni každý takový spolek, nesouhlasicí s jejich švindly, chtí učinit neškodným! A My varujeme všecko poctivě smýšlející české dělnictvo, by se mělo na pozoru před těmito šarlatány.

Za Česko-Dělnický Vzdělávací Spolek čís. I. v Chicagu, Illinois, výbor.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 22.09.1894, č. 47

Jakub Mikolanda (1854 – 1907)

DOPIS ANARCHISTY EMANUELA UNGERMANA Z CLEVELANDU DĚLNICKÝM LISTŮM (1894)

Dopisy. Cleveland, O., 26. srpna 1894.

Ctěné redakci „Dělnických Listů“ v  New Yorku.

Vážení soudruzi!

Ač velmi nerad, konečné přec jsem nucen k tomuto kroku. „Dělnické Listy“ jsou mne pravidelně zasílány od svého prvého čísla až dosud, vzdor tomu, že jsem ještě předplatné nemohl zapravit. Jest ještě přítomně nemožno tak učinit, poněvač jsem na třináctý měsíc bez práce. Zda jest Vám možno na dále list zasílat, tedy tak laskavě učiňte; až se poměry přítomně panující trochu vyjasní, zajisté neopomenu povinosti své za dost učinit.

Jest to velmi smutné, že k takovýmto krokům jest dělník „nejsvobodnější formě na světě“ donucen; leč doufejme, že konečně i ze všech stran týranému proletáři nastane den jeho konečného osvobození. Snad právě tyto kleté poměry budou pochodní na cestě z egyptské tmy se vybavujících plebejců. „Nouze naučila Dalibora housti“ praví jedno české pořekadlo. Není pochyby, že se co nevidět toto pořekadlo ukáže býti pravdivým, ale až tito novověcí Daliborové zahudou podle svých not skočnou, bude mnohému z jich posluchačů zaléhat v uších. Doufejme, že tanec tento není dalek.

Se socialisticky revoluním pozdravem Emanuel Ungerman.