BŘEZNOVÉ ROZJÍMÁNÍ (1894)

Jestliže dělnici všech národů a zemi slavili v minulých letech se zvýšeným nadšením a rychleji tlukoucím srdcem revoluční březnové dny, tu letos mohou více jako kdykoliv jindy radostně a nadšeně oslavovati památku březnových událostí a revoluce.

Pracující lid vidí nejen, že dnes, 23 roků po poražení pařížské komuny, idea, která pařížskému proletariátu v březnu 1871 vtiskla do rukou zbraň a vehnala jej na barykády, zapustila již hluboko kořeny a že zotročený lid ve všech zemích hotoví se k povstání proti panujícím třídám, nýbrž že mezi tím sběhnuvší se události jsou dělníkům jistou známkou vývinu aktivity sociální revoluce.

Revoluční památné dny proletariátu nejsou ostatně spůsobilé povzbouzet k  dalekosáhlým dějinným pojednáním, nýbrž vybízejí spíše k rozjímáni, k uvažování. Proto chceme i my jen zběžně přejiti svým zrakem ony krvavé události r. 1848 a 1871.

Výsledný, před 13 roky v Petrohradě udavší se atentát na Alexandra II, vyvodil zároveň ohromný elektrický účinek, jaký obyčejně mívá signálová rána z děla na připravené k boji armády. Tehdejší zničení korunovaného despota vyvolalo mezi svobodáři a revolucionáři všeho světa ty největší sympathie a vzbudilo zároveň naději, že revoluční rámě bude též s ostatními vládnoucími netvory hotovo.

Je známo, že revoluce r. 1848 byla takřka dozvuky, poslední škubání velké francouzské revoluce z minulého století a že obzvlášt ve svém pozdějším průběhu přišla k dobru téměř výhradně jen liberální buržoasii. Než ti, kteří v revoluci té bojovali, kteří svou kůži nesli na trh, byli bojovníci hladu. Hladová léta r. 1846 a 1847 učinila sama od sebe nanovo otázku sociální velmi palčivou. A když i bojovníci chudých a ubídněných neukázali žádné „státnické talenty“ t. j. nechali si ovoce své udatnosti vyrvat od liberálních mluvků a podvodných demagogů z rukou, tu přece vyšli na ulice a barykády s touhou v prsou a přáním v  srdcích, osvobodit svět nejen od nositelů korun, nýbrž dobýti též všem potřebného chleba.

Ano, poslední akt tragedie r. 1848 měl čistě socialistický nátěr. Červnoví pařížští bojovníci nebojovali více pod heslem republiky, nýbrž ve jménu proletariátu podnikli krok proti buržoasii. V třídenním pouličním boji obětovali své těla a ne nadarmo! Neboť jakkoliv byl velký jásot reakcionářů všeho světa nad jejich porážkou; krev jejich tvořila přece oplozující símě z něhož od té doby roste ve všech zemích živoucí dělnické hnutí.

A 18. březen 1871 vedl potomky červnových bojovníků v desateronásobném množství k druhému boji. Buržoasie, ačkoliv načichlá republikánským duchem, dala si 18 let líbit césarismus bídáckého šarlatána — jen že strachu před sociální revolucí. Brzo po katastrofě u Sedanu ukázalo se ale, že za dnešní doby nemohou udáti se žádné zmatky veřejného života, aniž by proletariát nežádal tak dlouho zadržovaná mu lidská práva a svobodu. Silněji jako kdykoliv dříve pozvedl pařížský lid dne 18. března 1871 svou hlavu. Je možno, že bylo v první den mnoho těch, kteří v první řadě pomýšleli jen na záchranu komuny a ve skutečnosti učinila komuna návrat monarchie ve Francii nemožným —; je též pravda, že požadavky, které Pařížané z počátku stavěli, byly velmi nepatrného druhu, avšak je zároveň pravda, že těmto požadavkům především hluboce zasahující zlopoměry, sociální otázky za podklad byly. Přítel i nepřítel to též brzo pochopili. Dělníci všech zemí naslouchali se zatajeným dechem a čekali na zprávy z Paříže. Všichni cítili instinktivně, že je lavina v pohybu.

Státní převratníci z Versaillu, kteří sami několik měsíců před tím uchvátili násilím francouzské státní veslo a kteří se právě radili, jak zničíti republiku a zavésti monarchii, zuřili vztekem, když uslyšeli o prvních revolučních záchvatech pařížského lidu.

„Vyhubte je! Zničte tu lůzu!“ to byly refrainy jejich řeči, jejich dekretů a jejich novinářských článků. A mezinárodní reakce k tomu sborově přizvukovala. Krátce před tím válku proti sobě vedoucí mocnosti Francie a Německa, spojily se následkem povstání preletariátu dohromady. Thiers a Bismark leželi si v objetí. A k hanbě Německa budiž řečeno, že právě Bismark to byl, který úplně zbankrotělé vládě francouzských buržoáků dodal potřebné jí mužstvo ze zajetí, pušky a děla k poražení proletariátu.

Vůči tomu všemu zuření, řádění a vraždění jednala komuna přespříliš trpělivě, shovívavě a milosrdně. Ona zrušila trest smrti a spálila guillotinu. Banky Francie se ani netkla. Vzdor tomu že její přední stráže byly povražděny, zajala přece jen se zdráháním několik osob nepřátel které zastřelila teprvé, když tisíce jejich lidí — mužů, žen a dětí — v ulicích žoldáky Mc Mahona a Gallifeta povražděno bylo. A jak mírně počínala si komuna v obraně, tak zdrželivě jednala i positivně. Její ideje, jimž vtiskována byla vždy rozhodnější známka komunismu, mínila uskutečniti teprve až po — skončení boje. Při svém tragickém konci spokojila se zanechati ideje ty co svůj odkaz proletariátu.

Právo na existenci a povinnost k práci pro všecky — to byl její sociální program. Samostatnost obcí a jejich federaci žádala v ohledu politickém, poněvadž nahlédla, že při podržení starého státního pojmu na jedné straně nemohly by menšiny nikdy přijít k svým právům, kdežto na druhé straně každé příliš silné soustředění politické moci nechává otevřeny dvéře a brány pro všecky státně převratnické choutky césarů nebo panstvíchtivých pletichářu, a protože též v socialistické obecnosti politický mechanismus vůbec ztrácí onoho významu, jaký má v třídní společnosti. Dle náhledu komuny mělo být lidstvo duševně svobodno vymýtěním náboženství a státní vědy.

A hle, takovéto principie stačily, že zpátečníci všech odstínů a zemí pobouřeni byli proti komuně.

Po dvouměsíčním obrovském zápasu podlehla komuna v 8 denním pouličním boji. Ukrutnosti, kterých při tom její nepřátelé spáchali, jsou známy. Taktéž pamatuje se člověk s uzarděním na ony hromadné vraždy po boji, žalářování a deportace. Buržoasie celého světa tleskala k tomu radostně pochvalu, domnívajíc se, že sociální revoluci je konečně na vždy odzvoněno umíráčkem. Ale mohla sebe hlasitěji řvát: „Komuna je mrtva“, proletáři ze všech koutů světa hřměli ji do duše: „Vive la Commune!“

Dnes po 28 letech stojíme nejen před novým povstáním Pařížanů — nýbrž ve všech zemích hotoví se pracující lid k  povstání a čeká jen okamžiku, kdy bude se svými tyrany účtovati. Přední stráže proletariátu jsou již v boji. Rány sociální revoluce již hřmí na všech stranách a otřásají celou prohnilou sociální budovou. Tyrané a vyssávači dostávají husí kůži a napínají poslední síly, by příchod hrůzy zadrželi. Než lavina nedá se více zadržet. Pokrytcům a náboženským darebákům, kteří řvou „vrahové!“ bude jejich bible otlučena o uši, v níž stojí psáno: „Oko za oko, zub za zub.“ A liberální buržoáky upomene proletariát na jejich Brassa, který kdysi básnil:

„My barvíme tyranů krví, ta dobře barví a též mrví.“

A dnešním republikánům, kteří chtí proletariát utopit ve vlastni jeho krvi, voláme: „Styďte se!“ Vy jste ve Francii r. 1798 stali despotického krále a povraždili v cestě stojící šlechtu. A v Americe přivedli jste se k platnosti, tím že jste povraždili a ze země vyhnali své anglické utlačovatele.

Nyní je na řadě proletariát všeho světa, aby stejným způsobem a dle vašeho příkladu a tisíckrát většího práva než vy, dobyl sobě svobodu a zbavil se svých tyranů.

Dějiny člověčenstva končí kapitolu 19. století, jejíž závěrkem bude všeobecná sociální vzpoura chuďasů. Kapitola 20. století započne již éru sociální svobody, rovnosti a lidskosti.

Proletáři, připravuj se, neboť budoucnost tvá je přede dveřmi!

 

O SVOBODĚ (1894)

Již od pradávna bojuje lidstvo proti svým tyranům a vládcům, snažíc se takto vyprostiti z jejich poddanstvi a přivlastniti i vydobýti si více volnosti než jim poskytuje nynější zřízeni vládní. Dějiny dokazují, že každý krok ku předu o vydobyti svobody byl vydobyt jen krvavým bojem a stál tedy mnoho krve i životů lidských.

Naši předkové nebojovali za úplnou svobodu, nýbrž jen za dosažení více volnosti, aby si krutý život aspoň částečně zpříjemniti mohli, tím však připravili půdu k vydobytí úplné svobody, kterouž, třídy nejnižší si vydobýti musí; co naši předkové vybojovali, nebyla daleko ještě svoboda, bylo to tyranství v menší míře, neb ve změněné formě.

Jaké náhledy a pojmy lidé o svobodě mají, toho důkazem jest americké dělnictvo; ono nechává za sebe myslet rozličné kreatury které by rády blížící se katastrofu zažehnat a zadržet chtěly a proto hlásají „americkou svobodu“ jako by skutečně nějaké svobody v Americe bylo, což jim hloupé dělnictvo věří.

Americká svoboda jest jen frázi; tak jako v jiných zemích panují nad obyvatelstvem různé autority tak i zde (zda je to císař, král, president, neb jen guvernér, na tom nezáleží) a může se směle říci, že americká svoboda s evropským (zvláště ruským) tyranstvím a africkým otroctvím si mnoho nezadá.

Kde jsou panující, musejí býti i poddaní neb ovládaní a kde si nejsou všichni rovni, tam není svoboda. Svoboda může býti jen tam, kde jeden druhého považuje za sobě rovného; svoboda jest rovnost – rovnost ve všem, rovnost ve vydobývání životních potřeb i rovnost ve stejném užívání těchto a vše ostatní jest frází, kterou se lidstvu pravá svoboda jen ukrývá.

Touha po svobodě se v lidu stále víc zakořeňuje a marné jsou pokusy vládních tyranů a kněžských figur, ač pracují plnou parou, zameziti vzrůst símě svobody, které jest seto na poli krví zúrodněném, touha po svobodě se podobá onomu báječnému draku s několika hlavami, jemuž při useknutí jedné, dvě jiné hned narostou.

Nic není vstavu zadržet hnutí naše, ani ty nejhroznější zločiny na nás páchané ani to největší krveprolití není sto běh náš zastaviti; to dokazuje minulost, kdy na tisíce nevinných obětí pro svobodu vykrvácelo. Přijde ale doba a ta přijde brzy, kdy již dosáhneme svého cíle a s tyrany svými budeme počítati život za život — vše rovně jak toho vyžaduje – pravá svoboda a spravedlnost.

R. H.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18


PROHLÁŠENÍ ČESKÝCH ANARCHISTŮ ZE SPOLKU ARBEITERBUND V NEW BEDFORD K NAVRÁCENÍ PENĚZ Z VĚZEŇSKÉHO FONDU (1894)

Arbeiterbund v New Bedford, Mass. prohlašuje tímto, že peníze, které byly naší Mezinárodní dělnickou jednotou ve prospěch uvězněných soudruhů v Čechách sebrané a které B. Herz a jiní ve svých rukou drží, mají bezodkladně tiskovému výboru naší M. D. Jednoty v New Yorku k opatrování odevzdány býti.

Za Arbeiterbund, John Kuthan, tajemník

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

JAK MOŽNO ZLEPŠITI NYNĚJŠÍ POMĚRY II (1894)

Druhé, na co musíme hned z předu důrazně poukázati, jest, že Fr. Pech ve schůzi dne 21. ledna 1894 v New Yorku, jak to i v  referátě „Hlasu Lidu“ dne 23. ledna stojí, prohlásil, že oba sjezdy Mezinárodní. Dělnické Jednoty v Chicagu (r. 1890 a 1893) usnesly, že máme používat všech prostředků i hlasovacího práva, jak prý to protokoly sjezdů dokazují. A to samé tvrdí mimo Pecha všichni, kteří se zásadě zpronevěřili. Tvrzení to je ale hrubá nepravda.

Na obou sjezdech usnešeno bylo, že má každé místo zaříditi způsob své činnosti dle místních poměrů — avšak nesmí porušiti zásady anarchismu! — Nuže, to zní zcela jinak, než jak Pech a konsort prohlašují. Na obou sjezdech přijaty byly na novo zásady anarchismu a ty obsaženy jsou v „Pittsburské proklamaci“, která na sjezdech přijata. Na zásadách těch zbudována byla česká anarchistická strana (hnutí) v Americe a na těch až dosud setrvává. A „Pittsburská proklamace“ podílení se na volbách rozhodně zavrhuje. Všichni delegáti obou sjezdů a každý, kdo četl protokoly jejich a „Pittsburskou proklamaci,“ musí to dosvědčiti.

Fr. Pech a jeho konsorti od „Hlasu Lidu“ vědí tak dobře jako my, že na obou sjezdech jako vždy byly taktika voleb a celý parlamentarismus zavrženy, ale oni chápou se všech lží, aby svou zradu zásad jaksi „ospravedlnili“ a své zpátečnictví zastřeli. Ale to se jim nikdy nepodaří.

Fr. Pech a odpadlíci od „Hlasu Lidu» založili ale též novou stranu: „Českou sociálně demokratickou stranu v Americe“ a program této strany vytiskli v tisících exemplářích a rozšířili ho mezi českým dělnictvem. Mimo to se spojili s centrální organisací německé sociálně demokratické strany ve Spoj. Státech, s kterou súčastnili se již voleb do parlamentu. Nuže, to jest již něco více, než jen změna taktiky — to je zavržení již celých zásad anarchie, zavržení celé „Pittsburské proklamace!“ To je zrada celého principu, to je přímá desertace od praporu revolučního a přeběhnutí z tábora jedné (anarchistické) do tábora druhé (sociálně demokratické) strany!

A nyní ať nám odpoví Pech a ostatní renegáti: vzdali jste tím své zásady nebo ne? Bylo snad usnešeno na obou sjezdech strany a je to snad také v protokolech zanešeno, že každý může libovolné přebíhat do táborů jiných stran, nebo takové zakládat na rozbití strany radikální a vzdor tomu může platit a vydávat se za „bona fide“ anarchistu?

Pánové, nedělejte se směšnými a ještě horšími než jste novými lžemi! Přiznejte se ku své zradě, neboť to Jidášské znamení před celým světem smazat nedovedete! Jestliže tuto zradu a odpadlictví nepovažujete ještě za rozhodné zapření dřívějších zásad, pak je od vás možno k  očekávání, že kdybyste od sociálních demokratů přeběhli jednou k — demokratům nebo k republikánům, nebudete to snad považovat také za žádné porušení zásad!

Ten, kdo zapřel své dosavadní anarchistické přesvědčení a zásady, ten, kdo zavrhl stranu anarchistickou veřejně a stal se parlamentárním sociálním demokratem a proti anarchistické straně založil stranu sociálně demokratickou a odporučuje volby do kapitalistického parlamentu, které po deset let zavrhoval, ten by aspoň veřejně neměl honositi se svým „pevným přesvědčením,“ svou „důsledností a „zásadností,“ neboť to vše v takovémto případě vypadá velmi — děravě!

Toto faktum museli jsme především vytknouti a postaviti do pravého světla, neboť toto porušení všech, zásad anarchistických a desertace k sociálně demokratickému parlamentarismu, jest hlavní jádro celé věci a obč. F. Pecha brožurka „Jak možno zlepšiti nynější poměry“, jest pouze výmluva a abychom tak řekli, chabá obhajoba deserteura (zběha), který přeběhl do jiného tábora.

Když naši soudruzi a čeští dělníci vůbec toto vše v obou našich článcích uvedené dobře uváží, přijdou sami věci na kloub a budou na věc a na polemiku pohlížet zcela jinak.

Ne o taktiku a její změnu, nýbrž o zásadu a její úplné zavržení se tu v Pechově brožurce a u strany s „Hlasem Lidu“ jdoucí jedná.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 10.02.1894, č.15

DOPIS Z CHICAGA DĚLNICKÝM LISTŮM (1894)

Chicago, únoru 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů“

Oznamuji vám že si přeji odbírat ,,Dělnické Listy“, neb jsem se přesvědčil, že časopis tento je neohrožený zastánce práv ujařmovaného proletáře. Pročež by měli všichni uvědomělí soudruzi a dělníci odbírat „Dělnické Listy“ a ne vodnatý „Hlas Lidu“. Nebo kdo jde do boje proti kapitálu s volebním lístkem, jest šílenec nebo blbec. Učinil by lépe, kdyby šel na vlky s hadrem v  ruce.

S revolučním pozdravem, Fr. W.

PROHLÁŠENÍ ANARCHOKOMUNISTŮ Z NEW BEDFORD K NAPADENÍ ŘEČNÍKA FRANTIŠKA HLAVÁČKA NA SCHŮZI 21.1.1894 SOCIÁLNÍMI DEMOKRATY

Panu B. Hercovi, Fr. Pechovi a ostatním pořadatelům politické schůze dne 21. ledna 1894 v New Yorku odbývané, jakož i Dělnicko Americkému Sokolu v New Yorku.

New Bedford, Mass, dne 8. února 1894.

Ctění pánové!

Referát z vaší politické schůze, který byl v čísle 175 denního „Hlasu Lidu“ uveřejněn, byl předčítán v naší poslední schůzi a vězte, že ačkoliv jsme již dávno byli přesvědčeni, že z hnutí dělnického jen kajhtal vytloukat hledíte a svýma nectnýma čachry jej korumpujete, tož nás přece nikdy nenapadlo, že byste mohli k vůli své ziskuchtivosti, tak morálně sklesnout, až na bídné denuncianty!

Hlaváček tedy odporučoval bomby a dynamit. To byste měli oznámit policejnímu řediteli! Tím byste se svých pokročilých odpůrců nejlépe zbavili! Avšak víme že Vás žádný morální políček z té skleslosti více nevyléčí, pročež ponecháváme karakter váš k odsouzení veřejností samé.

Hlaváčka a soudruhy jste jejich náhledy vyslovit nenechali a vyhodili jste je na ulici! A s tím se ještě u veřejnosti chlubíte? Rádi bychom věděli, jak že by ten váš sociální stát vypadal, když již v nynější době svobodu slova tak drze potlačujete! Avšak váš sociální stát jest pouze byznys a pročež škoda každého slova.

Fr. Pechovi, který chce svou volební koninu v rámci naší Jednoty prováděl, poukazujeme na memorandum Bedfordských soudruhů, které jest v čísle 43 ročníku IV. týdenního „Hlasu Lidu“ uveřejněno, které bylo při posledním sjezdu předčítáno a ode všech přítomných delegátů schváleno a které zní: „Co se taktiky týče, jsme rozhodně pro taktiku přísně revoluční, zavrhujeme všechny paliativní prostředky, a jsme přesvědčeni, že majetná třída se nikdy dobrovolně svých pohodlných výsad nevzdá, vyjma, že by k  tomu sociální revolucí byla donucena“.

Nuže, pane Pech, když již mermomocí chcete dělat ostudu, tož jí dělejte na svou vlastní firmu, naše Jednota si jí nepřeje! Vždyť tímto způsobem mohl byste se konečně přidat k armádě spásy a dokazovat též, že to používáte za prostředek k agitaci, pročež: good by!

„Dělnicko-Americkému Sokolu“: Ctění přátelé ! Když po založení svého sboru, zaslali jste nám své pokročilé prohlášení zásad, tu věřte nám upřímně, že jsme ve Vás skládali velkou naději, že nás budete vydatně podporovat v našem zoufalém boji za dosažení svobody pro ten věčně okrádaný pracující lid. Jak se ale ne vaše skutky s oním prohlášením srovnávají? Nebylo by pro Vás, jako pro bojovníky za pravdu a svobodu, mnohem čestnější bývalo, kdybyste v oné politické schůzi byli svobodu slova obhajovali? Či myslíte, že jste vyvedli nějaké hrdinství, když jste nemocného našeho soudruha, Hlaváčka, který do oné schůze přišel, pravdu obhajovat, vyhodili na ulici a chtěli jste mu nohy přetlouct? Co vám udělal onen zubožený pracující lid, který dlouholetou zkušeností přišel k tomu přesvědčení, že žádnou mírnou cestou svá práva nedobyde, vyjma sociální revolucí, že takto proti němu vystupujete? Či nejste snad žádnými revolucionáři? Co tedy znamená ona sloka v sokolské písni: „Tužme, tužme, tužme se, vlastní síla povznese!“ Není to výrok revoluční? Kvůli volbě zajisté Váš tělocvik neprovádíte, neb doufáme, že tolik síly má každý z Vás, aby volební lístek toho neb onoho kandidáta do volební skříně hodil a pročež vzpamatujte se dokud jest čas! Poznejte své stanovisko co bujaří dělničtí sokolové a pracujte rozhodně k tomu, by sbor Váš stal se neodvislým ode všech partikářů a čachrářů a hleďte k tomu cíly, by sbor Váš stal se školou, z níž by vycházeli apoštolové a důstojníci sociální revoluce! Pak zajisté každý pokroku milovný člověk se před Vámi s úctou pokloní a díky toho zuboženého pracujícího lidu budou Vám nejlepší odměnou!

Na zdar sociální revoluci!

Za Arbeiterbund výbor: Emanuel Valečka, John Kuthan, Alois Jäger

DOPIS ANARCHISTŮ Z ALLEGHENY O SNAZE VYŠTVAT Č.D.V.S ZE SPOLKOVÉ MÍSTNOSTI (1894)

Allegheny, Pa., 5. února 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Jak je soudruhům známo, stává též v Allegheny, Pa., Český dělnický vzdělávací spolek (anarchokomunistický) a má svou spolkovou místnost v domě Jednoty zdejších českých spolků. Do místnosti té nás Jednota sama dobrovolně přijala.

Po celý čas, co v místnosti odbýváme schůze, platili jsme správně a poctivě naše nájemné a ve schůzích jsme se chovali vždy mravně a slušně, tak že nám nikdo nemůže dokázat nějaký sprostý čin.

Než přece se najdou jen lidé, kteří jako nepřátelé brojí proti věcem, které svým rozumem neuznávají za správné. A tak se stalo, že 3. února 1894, kdy měl spolek opět odbývat svou pravidelnou schůzi, dostavili se nejdřív tři „andělé strážní,“ kteří nás varovali či spíše zakazovali nám odbývati schůzi.

Pravili, jestli máme nějaké ,.pobuřující letáky“ a snad také mínili nějaký dynamit a bomby, bysme to raději ukryli, neboť prý nám za to neručí, že nedostaneme nějakou prohlídku. (Snad již o nějaké věděli). Neradi prý by viděli, aby k vůli anarchistům přišli k nějaké hanbě nebo ostudě a Amerikáni by prý dokonce řekli, že všichni Češi jsou anarchisté a žádný by nikde práci nedostal. Ti zpozdilci!

Hle, tak mluví ti vysloužili socialisti! Mnohý říká: ,,já jsem byl také někdy socialista, ale když jsem poznal, že to nic není (?), tak jsem toho nechal“. To je moudrost vysloužilých socialistů! To dokazuje, že oni socialismus nikdy nepochopili! A když se zmíníte o dělnické věci tomu nejzarytějšímu kostelíčkáři, dá vám tu samou odpověď.

Z jejich vyjádření jde na jevo, že nás mají za ty nejsprostší tvory a snad dokonce i za lupiče a vrahy (za jaké nás prohlašují kapitalistické listy), jelikož se bojí, aby zkrze anarchisty do nějaké hanby a ostudy nepřišli. A přece dosud nemůže se žádnému anarchistovi dokázat, že by byl někoho okradl a uprchnul do Kanady, jak se to může dokázat některým obrvlas- tencům, kterých již známe několik.

A proto vám vy opatrní pánové radím, byste podobné neřesti a zločiny nesvalovali na bedra anarchistů, neboť žádný opravdový a přesvědčený anarchista není schopen takých nepravostí, jak se snad někdo z vás domnívá.

S bratrským pozdravem František Otásek.


PROHLÁŠENÍ Č.D.V.S. VE WOODVILLE PROTI ZADRŽOVÁNÍ VEZEŇSKÉHO FONDU SOCIÁLNÍ DEMOKRACIÍ (1894)

Český dělnický vzdělávací spolek ve Woodville, Pa., prohlašuje, aby peníze ku podpoře uvězněných soudruhů v Čechách, sebrané česko – dělnickými vzdělávacími spolky, odevzdány byly tiskovému výboru Mezinárodní Dělnické Jednoty, který jest oprávněn zvoliti sobě pokladníka, který má míti peníze ty v opatrováni.

Za Č. D. V. Spolek ve Woodyille, František Choura, dopisovatel.

František Choura (1852–1921)

PROHLÁŠENÍ Č.D.V.S. KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ V CLEVELAND PROTI ZADRŽOVÁNÍ VEZEŇSKÉHO FONDU SOCIÁLNÍ DEMOKRACIÍ (1894)

Cleveland, O., 8. února 1894.

Český dělnický vzdělávací spolek Karel Havlíček Borovský neuznává žádného člena Č. D. V. S. č. I. v New Yorku (sociálně demokratický, dříve anarchistický), aniž kteréhokoliv člena cooperace „Hlas Lidu“ za správce fondu pro uvězněné soudruhy. My trváme na tom, by celý tento fond byl svěřen Janu Břežovskýmu, členu Č. D. V. S č. II v New Yorku (anarchistický) a ten co pokladník aby byl za fond Mezinárodní Dělnické Jednotě zodpovědným.

Za Č. D. V. S. Karel Havlíček Borovský Emanuel Ungerman, finanční tajemník  

O ZATÝKÁNÍ V BOWERHILL BĚHEM STÁVKY HORNÍKŮ (1894)

Woodville, 9. února 1894.

Ctěná redakce ,,Děl. Listů!“

Zajisté četli jste a snad vás i překvapila zpráva o velkém „anarchistickém spiknutí“ a zatýkáni na Bowerhill, o nálezu ručnic, revolverů a násad od seker, na nichž ještě byla čerstvá krev a vlasy, jak do celého světa řvaly noviny kapitalistů, aby fabrikovaly veřejné míněni proti stávkujícím uhlokopům v pánvi Mansfieldské, kdežto zlodějské uhelné barony vyhlašovaly za trpitele, lidumily a dobrodince lidu.

Celý ten puff je následující. Dne 31. ledna 1894, když deputové šerifa Richardse hotovi byli se zatýkáním na Toms Run, přišli za tmy časně z rána v  počtu asi 50 osob, rozestavili se kolem tiché obce Bowerhill a čekali, kdo se objeví, aby jej jali. Nejdříve padl jim do rukou zmrzačený uhlokop, Slovinec z Krajiny, jménem Kauča, který šel na dráhu sbírat uhlí. Pak zatkli jitetého Němce Drellsa a ještě tři malé hochy a dále Němce Schultze.

Avšak to vše jim nestačilo; oni chtěli mít anarchisty a ne jen samé kostelíčkáře. Z  té bídy pomohla jim prý jedna žena, která prý jim řekla, aby šli do posledního domu tam že bydlí ten vůdce anarchistů František Choura a u Beneše že mají schůze.

Deputovaní hned jako diví spěchali k domu F. Choury, ale ten nebyl doma, neboť den před tím odešel do Pittsburku. Doma byůa jen manželka Chourová, která je Češka a nezná ani anglicky ani německy a na té chtěli vědět, kde je její muž, ale ona jim nerozuměla. Proto se dali do hledání: v dolech, ve studně, v zahradě, v posteli, pod ní, v skříni, v hrnečkách a konečně i v troubě, snad v domnění, že snad jim ho nechala žena upéci, aby měli snídaní na vidličku. Ale když nic nenašli, odtáhli s dlouhým nosem.

Zastavili se u F. Padílka, kde jim řekli, ze Choura byl v sobotu v době „riotu“ od rána až do 2 hodin odpoledne doma a Beneš též. Ale deputové se chtěli přece něčím proslavit a odebrali se do bytu Václava Beneše, kde má svou místnost řád „Duch Nové Doby“ č. 165 Č. S. P. S. Tam řekli, že prý se v domě tom odbývají tajné anarchistické schůze a chtěli vědět kde je „tajná tiskárna“ a zvláště bomby a dynamit a zbraně. Beneš jim řekl, že přišli na nepravou adresu, u něj že je síň řádu „Duch Nové Doby“ Č. S. P. S. a ten samý řád že má inkorporaci od státu Pennsylvanie. Těm chlapům blbým a nerozumným to nestačilo a tak vykonali přísnou prohlídku, ale když nic nenašli, tak vzali sebou dvě brokovnice dvojky, také nebezpečné co? A pak si vzali Beneše, který jest spořádaným občanem a pilným dělníkem a v řetězích odvlekli sebou. Jeho manželka zůstala doma s třemi malými dítkami.

A to vše děje se v zemi, která se ve světě prohlašuje za tu nejsvobodnější! O, vy pokrytci!

Druhý den spustily všecky anglické deníky v Pittsburku, které jsou největšími nepřátely Čechů a Slovanů a obzvlášť anarchistů a socialistů, velký řev o „anarchistickém spiknutí“ na Bowerhill, té tiché obci co pařeništi anarchismu, o zbrani a krvi a vůbec o hrůzách, tak že mnohým šosákům nechtěl držet ani klobouk na hlavě jak se jim ježily vlasy. A tyto vylhané zprávy nejen že poplašily Angličany, Němcé a Irčany, ale i některé naše obrvlastence v Allegheny City, kteří sestrčili hlavy dohromady a radili se, aby vypověděli Český dělnický vzdělávací spolek (člen Mezinárodní dělnické jednoty) z „České síně“ a mnuli si radostí ruce, že prý ten Choura je zavřen (pravím, byli to jen někteří) a ten jeden mu docela z bratrské lásky „Čespesácké“ přál, aby se mu dostalo to, co se dostalo chicagskými anarchistům roku 1887.

Taká je tedy pánové ta vaše svobodomyslnost, kterou neustále kolem sebe házíte a to vlastenectví vaše, že místo abyste se zastali nevinně potlačovaných Čechů, křičíte s nepřátely svobodné myšlenky: Ukřižuj!“ A to snad jen proto, že ten neb onen Čech dovolí sobě jinak smýšlet než vy? Co vám udělal ten Choura, že na něj voláte smrt? Nemluvili jste s ním vždy co přátelé? Nepodávali jste mu ještě před 14 dny přátelsky pravici? Kde hned dnes ten obrat? To nejlépe illustruje vaší svobodomyslnost, za kterou by se každý český kostelíčkář, jimž nadáváte, styděl a tak smutnou nehrál by roli jako vy. Vy jste zkostnatělí puritáni a vaše svobodomyslnost jest karty a chlast a vy jste ti poslední, na něž ten Choura hledí; to co mu přejete má na něho takový vliv jako štěkot psa na měsíček. Ten Choura může k vám jako k bratrům Č. S. P. S. zvolat slova Karla Havlíčka Borovského: „Pane bože, chraň mne před mými přáte- ly, před nepřátely‘ se ubráním sám.“

František Choura

František Choura (1852–1921)