HOSPODÁŘSTVÍ CHICAGSKÉHO „PRÁVA LIDU“ V ZRCADLE PRAVDY (1894)

Chicago, 13. října 1894.

Co dnes v Chicago dělnictvo nejvíce zajímá, jest, že časopis „Právo Lidu“ zanikl a na jeho troskách vznikl hned nový „Chicagský Občan,“ který se povážlivě kloní k — republikánské straně. Věc na pohled nepatrná, ve skutečnosti však skrývá v sobě celé drama dělnického hnutí.

Myslím, že nebude na škodu, když čtenářům Dělnických Listů aspoň částečně naznačím, jak se věci mají. Podnět k založení listu dal formálně Č. D. V. Spolek čís. 1., ve skutečnosti však to vyšlo od známých „dobrodinců“ newyorských. Ti když viděli, že dělnictvo počíná jejich hru prohližeti, tu chtěli se uhnízditi zde v Chicagu. Leč zde se jim to nepovedlo. Dělnictvo chicagské neznajíc těch intrik a úskoků, které jsou u denního novinářstva domovem, uchopilo se s nadšením návrhu, zbudovati si svůj vlastní denník, který by tlumočil jeho myšlenky i přinášelo veliké oběti hmotné, by se plán ten stal skutkem.

Když byl list založen, musel stále zápasiti s nedostatkem a členové kolem seskupení přinášeli stále veliké peněžní oběti, neb list byl řízen, mimo prvního poctivého obchodvedoucího (asi 6 týdnů) stále nesvědomitými lidmi. Ti stále jen útočili na soudruhy by na list přispěli, nebo že padne. A běda tomu, kdo byl tak smělý a chtěl vidět účty! Tomu se vynadalo, že ho navždy přešla chuť scháněti se po účtech. Co kooperace existovala, ani jednou neobdržela účty v pořádku aby je mohla přijmout. Bylo by zajímavé, nechat ty knihy prohlednout znalcům!

Když několik neděl po vyjití započato s dlužením, tu bylo každému řečeno, že vše bude zaplaceno, jakmile se učiní půjčka $1000 na „markyč“. Leč, tu najednou byl kooperaci předložen „markyč“ k přijmutí a praveno, že ty peníze se již u listu spotřebovaly! Jest to velice nápadné, že žádný o nich nechtěl nic vědět, že by je byl viděl. Nyní se o tom mezi soudruhy mluví lecos, než „markyč“ je zde a ten platí!

Již loni před vánoci se vědělo jistě, že jest nemožné „Právo Lidu“ udržeti. Avšak páni, kteří měli otěže v rukou, neměli tolik svědomitosti, by věc objasnili a soudruhy více neodírali. Naopak, dlužilo se stále a stále od dělníků, kteří každý cent doma na deset míst potřebovali.

List se svou látkou neměl cenu pražádnou. Na to se ještě vrhl střemhlav do sociální politiky, kdež si utržil blamáž a mravně i hmotně nezískal nic. Při tom se stále a vždy více štvalo proti poctivým a radikálnějším živlům.

List měl oznámek plno, půjčovalo se mu stále a zaměstnaní u něj dělníci vzdor tomu mzdu nedostávali, až konečně když měli zadržené mzdy přes 1000 dolarů, přestali pracovati. A řiditelstvo, místo co mělo věc urovnat, najalo skéby a stávkující dělníci se ještě špinili, že nechtěli zadarmo pracovat.

Nyní, když již na tiskárně vězely dluhy několika tisíc dolarů, počali někteří jednotlivci, kteří mají v tiskárně rozhodující slovo, přemýšleli, jak to narafičit, by se všech dluhů zbavili a zároveň i kooperace a také cestu skutečně našli. Svolali totiž schůzi kooperace a aby se četně nesešla, tu se ani lístky neobesílala; mimo to přišlo i několik přiteličků, kteří ani nebyli členy. Někteří proti tomuto nestanovitému jednání ovšem protestovali, ale pletichán měli většinu a byli „tělesně silní!“ Tu se začaly diktovat podmínky, pod kterými se podnik předá personálu. Pochybný „markyč“ byl ovšem první, pak přišly na řadu požadavky těch skébů a asi dvou jednotlivců. Ostatní požadavky soudruhů které obnáší několik tisíc, jakož i stávkujících sazečů byly prostě škrtnuty. Když někteří jednotlivci protestovali proti tak drzému jednání, tu nebyli ani připuštěni k slovu, tak že byli nuceni odejít. Zbývajicí umluvení pletichán pak odhlasovali předání listu a kooperaci rozpustili.

Proti tak bezohlednému jednání Č. D. V. S. čís. 1. protestoval v jednom časopisu, načež oni páni svolali opět schůzi kooperace, ač jí před tím již rozpustili a když se dostavili delegáti Č. D. V. S. čís. 1. do oné schůze, byli násilím vyhozeni, jelikož žádali, by do oné „smlouvy“ bylo přijato $50, které byly sebrány ve prospěch uvězněného soudruha Hronka.

Č. D. V. S. čís. 1. měl peníze ty pod ochranou, později byly ale zapůjčeny do Práva Lidu a nyní byly tak drzým způsobem uloupeny. Aby své „blahodárné“ činnosti Právo Lidu posadilo korunu, uveřejnilo než zašlo tu neslýchané hanebnou a lživou zprávu o dvou soudruzích, že prý ukradli koně a buggy a že byli jako loafři chyceni a posláni na 12 dní do Bridewel (městská trestnice v Chicagu).

Člověku se péro chvěje a zdráhá se psá- ti o takovém bídáctví, jaké páše dělnický tisk ! — A soudruzi, tak drzým a bezpříkladně hanebným způsobem napadení, ani se nemohli bránit, neb byli beze všech prostředků k obhajobě a americká „spravedlnost“ žádá napřed dolary než prstem hne!

Takovým způsobem páni od ,,Práva Lidu“ odstraňují a ničí dobrou pověst poctivých dělníků, kteří nesouhlasí se všemi švindly, jež tito darebáci pod zástěrkou dělnickosti páší. A takoví lotrasové chtí státi v čele dělnického hnutí!

Celá komedie se zaniknutím Práva Lidu a vyjitím nového listu nebylo nic jiného, než šikovná či hanebná manipulace, připravit dělníky o tak krvavě vydřený groš, neboť všichni „čiperní“, kteří měli u P. L. místa co něco vynášela, u nového listu jsou v tom samém postavení, s tím však rozdílem, že jsou zároveň jeho pány a mohou jistěji brát úplatky ode všech politických stran.

Lidé ti by patřili spíše do k … než k veřejnému tisku. Tak smutně skončilo to s listem, do kterého lid skládal tolik nadějí a tolik krvavě vymozolených peněz! A nejbolestnější jest, že ti soudruzi, kteří stáli v  hnutí 1886, hráli nyní tak smutnou úlohu. Snad jest tak lépe, že jsme se poznali, dokud jest ještě čas ! Tím jest na delší čas odzvoněno zdejšímu radikálnějšímu hnutí mezi českým dělnictvem. Neboť po tak trpkých zkušenostech bude těžko budovat nějakou organisaci a sbírat příspěvky na agitaci a na tisk.

Pracující lidé v jiných městech nechť si vezmou z darebáctví u Práva Lidu pro všecky doby příklad a ponaučení, a varují se všech prospěchářů a dobrodruhů, aby se vyvarovali hmotné zkáze a neodčinitelné mravní škodě hnutí dělnického. Ve vylíčení tomto není nic přehnáno, naopak ve skutečnosti vypadá to ještě mnohem černější.

Žíhadlo

OD STUPNĚ K STUPNI (1894)

Motto: „Dle skutkův poznáte je !“

Chicago, 16. října 1894.

Sleduje poslední dobou vývoj dělnického hnutí v Chicagu, umínil jsem si, upozorniti na ně české dělnictvo nejen v Chicagu, nýbrž v celém světě.

My víme, že bez dělnické literatury nebylo by zdravého dělnického hnutí, víme ale též, že špatná, zdemoralisovaná a zkorumpovaná literatura dělnické hnutí sobě podobným učiní, což jest největší vinou různých demagogů, kteří vždy pod různými „tričky,“ za obchodvedoucí, redaktory a za jednatele se k dělnickému tisku vnucují, tlačí a dostanou. Takoví lidé ale, dbají obyčejně jen o vlastní zájem a prospěch hmotný, o ukojení chorobné ctižádosti, anebo staré zakořenělé zášti proti jiným druhům a klesají pak od stupně k stupni, až se konečně stanou nepřáteli nejpokročilejší vědy sociální, t. j. anarchistické a zmizí v kapitalistickém politickém bahně, kam vlastně sami chtěli a odkud více nevybředou.

Dělnictvo pak, věříc před tím těmto parasitům a vidíc je nyní v řadách kapitalistických novinářských křováků, ztrácí nadobro důvěru v poctivou dělnickou věc, a následek toho bývá: dlouhodobá nečinnost a zmalátnělost v hnutí dělnickém. To platí ovšem o dělnictvu, které s  námi sice souhlasí, dělnickou literaturu čte, ale do kruhu našeho nejde, aby se přesvědčilo, že za několik prašivých ovcí celek nemůže a tudíž že poctivá věc, nezasluhuje odsouzení k vůli několika zaprodaným šarlatánům.

Tito obhájci peněžního žoku, kapitalistického systému, zde v Chicagu zradili již několikrát své zásady a aby byla míra jejich černého jednání dovršena, prodali sami sebe i s chicagským „Právem Lidu“ straně republikánské, v níž jsou soustředěni ti největší milionáři a tyrané pracujícího lidu!

Tito kramáři, dokud se jim anarchismus vyplácel, dokud si mohli za každou malou službu dát platit a s různými fondy švindlovat, tu byli „také anarchisty.“ Když však soudruzi jejich prospěchářství seznali, tu rázem stali se z nich sociální demokraté.

Leč dělnictvo je již znalo, nevěříc jim, že by to i s novým principem poctivě mínili a tudíž podvodníkům nezbývalo nic jiného, než chytat hejly mezi konservativním dělnictvem na vnadidlo „People’s Party.“ Avšak ani tato zpátečnická strana amerických copařů, svatoušků, temperenců a nevědomců se kramářům od Práva Lidu nevyplácela a tak, jako zradili anarchismus a později sociální demokracii, zradili nyní tím samým způsobem „Stranu Lidu.“

A aby se mohli volně zaprodat republikánům, rozpustili předem kooperaci „Práva Lidu,“ okradouce tak celou řadu soudruhů a zaměstnané u něho sazeče!

Nový list „Chicagský Občan“ je blížencem a soukojencem „Amerického Občana“ a páni řiditelové maji již tak drzé čelo, že obhajujou ve svém listě onoho posledního, resp. velkého anarchistožrouta p. Oliveriusa, který v železniční stávce si počínal jako divoká bestie, nemohl stávkářům trefit ani na jméno a velkozloděje i s Pullmanem vychvaloval co nejčistši vzory lidumilů! Tato obhajoba Oliveriusa je ovšem namířena proti „České lize,“ která nechtěla přijmout nějaké dílo od tohoto kapitalistického obhájce. Že „Občánek“ ze špinavého „Prádla“ se do této záležitosti míchá, má své pozadí. Domýšliví „velikáni“ hned když „Liga“ se založila, chtěli jí komandovat a když se nedala, tak jí chtěli rozbít. Kdyby se tak byli dotřeli do „České Ligy“ a zmocnili se vlády nad ní! To by byl šel obchod!

Místo podporování pronásledovaných v Čechách, byly by se peníze dávaly zkorumpovanému Právu Lidu! Kdyby „Chicagský Občan“ odstranil dělnickou firmu: — „věnovaný zájmům pracujícího lidu,“ — pak bysme si ho ani nevšimli. Za těchto okolností však, kdy i nadále podvádí pod ní lid a pracuje jakoo úhlavní nepřátele jeho — republikány, jest naší povinností, každého soudruha a to zvláště mimo Chicaga, varovati před těmito hanebnými podvodníky.

Mezi přednějšími kramáři, jež českému dělnictvu stranu republikánskou odporučují, jsou následující výtečníci, kteří se vydávali po léta za „také anarchisty“: Josef Pondělíček, John Vodák, Frank Bäumel a Jakub Mikolanda.

Dle skutků poznáte je a nejen dle skutků, nýbrž i dle jejich literárních mozkových „výmačků,“ které můžeme každodenně čísti i v redakční stati jejich listu.

Dne 14. října píše „Chicagský Občan“ téměř v  sloupcovém článku „krásnou“ úvahu, jež začíná takto: Poprvé v historii tohoto státu stalo se, že Čech navržen byl pro úřad státního senatora stranou velkou. Co mohou říci nyní demokraté k ospravedlnění svému, titíž demokraté, kteří vykřikují do světa, že strana republikánská jest nepřátelskou našemu jazyku, naší národnosti? A hle, strana republikánská sama postavila na lístek svůj našeho krajana Josefa Líbala za poslance do hořejší sněmovny! Proč hnedle měli by mu naši krajané hlasů odepříti? Pan Líbal je i dobrým obchodníkem a snad jediným Čechem, který jest členem — bursy chicagské atd. atd.“

V dalším článku obhajuje pan Mikolanda ochranné clo a svaluje nynější bídu na stranu demokratickou. Na první straně toho samého čísla jest velký obraz, jež představuje Wilsona v Anglii a pak McKinleye ve Spoj. Státech, jak je dělnictvem oslavován. Pod obrazem čteme ve verši, že — „dokud Anglie sem tovary své vozit bude, potud bída stan svůj u nás míti bude.“ — McKinley prý však je „dobrodincem“ dělníků a on prý jim přinese spásu! Fuj hanba! Tak píší dřívější „anarchisté!“

„Podle skutků poznáte je! se opět nanovo osvědčilo, neb právě co tyto řádky píšu, vypuklo na veřejnost, že Jakub Mikolanda byl co obchodvedoucí z office „Chicagského Občana“ vyhozen a sice jen proto, že mu uvízl politický „boodle“ za nehty, t. j. Mikolanda vzal peníze od politikářů a nechal si je sám!

Doufejme, že než se letošní volby ukončí, p. švindleristé se ještě několikráte o „boodle“ poperou.

A proto soudruzi a dělníci, poznamenejte si v mysli tyto lháře a podvodníky, ty zrádce naší svaté věcí a vyhýbejte se jim jako prašivcům a list „Chicagský Občan,“ který vám vnucují, vyhoďte i s nimi, neboť každý takový hanebný škvár nic jiného nezaslouží. Pryč s podvodníky a zrádci!

Ať žije poctivost!

Za chicagské soudruhy H. M. Břitký.  

JAKUB MIKOLANDA A „PRÁVO LIDU“ PROTI DĚLNICKÝM REVOLUČNÍM SPOLKŮM (1894)

Chicago, 12. září 1894.

Sociálně-revoluční spolky musí býti do základu zničeny! — tak zní heslo někdejšího „obr-anarchisty“ Jakuba Mikolandy, který v přítomném čase zastává místo všemohoucího bosse u zvrhlého „Práva Lida.“

Co nezavání politickým hnojem a chameleonstvím, to vše drží tento „výtečník“ za fanatismus a „krenkovství“. Leč my můžeme s úplnou jistotou panu Mikolandovi říci, že jeho práce jest marnou, že kdyby se třeba na hlavu stavěl a své jezovitské tláchaniny proti nám a našemu hnutí třeba každý den ve svém „leiborgánu“ Právu Lidu uveřejňoval, revoluční hnutí nevyhubí!

Avšak on i „Právo Lidu“ pozorují svou malomoc a proto ten vztek. Před časem když se přišli do Vzdělávacího spolku dělit o majetek a rozpustit spolek — tenkrát si lišáci chtěli zkvitovat $50, které si „Právo“ vydlužilo, mluvíce o účtech už několik let starých, které si upletli za zády spolku, neboť knihy Vzdělávacíhi spolku nic podobného nevykazovaly, ani nikdy nebylo usnešeno, by se někdo na různé účele bez vědomí Vzdělávacího spolku něco dlužil — ano, tenkrát se přesvědčili, že to nejde, tenkrát, ač si přivedli třicet sobě podobných pomocníků, nemohli dokázat, že mají něco k pohledávání a pročež co podvodníci odtáhli s nepořízenou!

Mikolanda ze zlosti se toho času poděkoval; nepůjde prý více mezi takové „krenky“ a „špicly“. Ale sotva uplynulo několik neděl — přišel již opět rozbíjet Č. D. V. S. čís. I. Na tom však ještě nebylo dost. Ten samý Mikolanda přišel opětně dne 25. srpna 1894 a aby schůze spolku vůbec nemohla se odbývat, začal hned v hostinci (kde schůze odbýváme), hádku s našimi soudruhy, že prý máme (t.j. Vzdělávací spolek) skříň, která nám nepatří, která prý patří „České dělnické jednotě“ (snad Mezinárodní dělnické jednotě ? p. redaktore) která již 8 let nestává a proto prý mu jí musíme dát. Zde se ukázalo zase, že pan Mikolanda je fanatický štváč a podvodník, neboť ve stanovách zaniklé „Jednoty“, která měla za zásady „Pittsburskou proklamaci,“ doslovně zní v odstavci: „Rozejíti se Jednoty: 44. V pádu rozpadnuti neb rozejíti se Jednoty, připadniž veškeré stávající jmění onomu spolku, který má ty samé zásady a během 10 let se sestoupil. Pakli by se takový spolek během 10 let nesestoupil, připadniž jmění chudým českým dělníkům v Chicagu.“

Zde jest dokázáno, že lidé druhu pana Mikolandy chtěji za každou cenu Č. D. V. Spolek čís. I. ošidit a zničit. Neboť není na tomto případů dost, nýbrž Č. D. V. S. čís. I. bylo v redakci „Práva Lidu“ odcizeno asi 80 dramatických knih. Když totiž zavítala Ludvíkova divadelní společnost do Chicaga, dramatický odbor Č. D. V. Spolku čís. I. se rozpadl. A jelikož v  naší místnosti nebylo pro tuto knihovnu místa, tu byla dána do redakce „Práva Lidu.“ Jak archivář Frank Kožený pravil, byl tam posledně v dubnu a nalezl všecky knihy v pořádku a dal J. Mikolandovi klíč, by nad majetkem Č. D. V. Spolku čís. I. bděl.

Jak redakce bděla nad cizím, jí svěřeným majetkem, vysvítá nejlépe z toho: když výbor Č. D. V. Spolku Čís. I. přišel prohlédnout knihovnu, našel všecky knihy rozházené, zámky (dva), polámané, v zásuvkách byly samé kousky starého chleba a asi 80 knih, vyjímaje ty, jež jsou půjčeny a o nichž se ví, bylo fuč!

Mikolanda pravil výboru: „Pecka si knihy odnesl“. Když výbor navštívil obč. Josefa Boleslava Pecku, řekl tento: „Mikolanda je bral sám! Zda je má knihovna a najdeteli v ní nějaký vaše knihy, vemte si je!“ Pecka ovšeml žádné knihy nevzal, o čemž-se yýbor přesvědčil.

Zde jsou v celé nahotě ti poctiví lídé od „Práva Lidu,“ kteří tak „poctivě“ bději-li nad svěřeným jim majetkem Č. D. V. Spolku čís. I.

Tak pochopili výrok bylo: „Jeden dělnický spolek má větší důležitost než dvacet vyhraných bitev. Oni každý takový spolek, nesouhlasicí s jejich švindly, chtí učinit neškodným! A My varujeme všecko poctivě smýšlející české dělnictvo, by se mělo na pozoru před těmito šarlatány.

Za Česko-Dělnický Vzdělávací Spolek čís. I. v Chicagu, Illinois, výbor.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 22.09.1894, č. 47

Jakub Mikolanda (1854 – 1907)

DOPIS ANARCHISTY EMANUELA UNGERMANA Z CLEVELANDU DĚLNICKÝM LISTŮM (1894)

Dopisy. Cleveland, O., 26. srpna 1894.

Ctěné redakci „Dělnických Listů“ v  New Yorku.

Vážení soudruzi!

Ač velmi nerad, konečné přec jsem nucen k tomuto kroku. „Dělnické Listy“ jsou mne pravidelně zasílány od svého prvého čísla až dosud, vzdor tomu, že jsem ještě předplatné nemohl zapravit. Jest ještě přítomně nemožno tak učinit, poněvač jsem na třináctý měsíc bez práce. Zda jest Vám možno na dále list zasílat, tedy tak laskavě učiňte; až se poměry přítomně panující trochu vyjasní, zajisté neopomenu povinosti své za dost učinit.

Jest to velmi smutné, že k takovýmto krokům jest dělník „nejsvobodnější formě na světě“ donucen; leč doufejme, že konečně i ze všech stran týranému proletáři nastane den jeho konečného osvobození. Snad právě tyto kleté poměry budou pochodní na cestě z egyptské tmy se vybavujících plebejců. „Nouze naučila Dalibora housti“ praví jedno české pořekadlo. Není pochyby, že se co nevidět toto pořekadlo ukáže býti pravdivým, ale až tito novověcí Daliborové zahudou podle svých not skočnou, bude mnohému z jich posluchačů zaléhat v uších. Doufejme, že tanec tento není dalek.

Se socialisticky revoluním pozdravem Emanuel Ungerman.  

DOPIS ANARCHISTY Z WILMERDING (1894)

Wilmerding, Pa.

Ctěná redakce Dělnických Listů!

My jsme zde dosud na stávce a já jsem od 1. března 1894 ještě o práci ani nezavadil. Stávka trvá dosud v nezměněném stavu, vzdor tomu, že všecky kapitalistické noviny prohlašují, že jest stávka uhlokopů po celé Americe skončena.

Zde jest tomu docela jinak. Nám zde nastává nyní teprvé ten nejkrutější boj. New York, Cleveland Gas & Coal Co. si umínila, že nebude více platit než 55 centů od tuny velkého uhlí a stávkáři si zase umínili, že nebudou dříve pracovat, dokud společnost nebude platit distriktní ceny, to jest 69 centů od tuny. Nám není jinak možno, vždyť bychom za 55 centů od tuny při největší dřině nevydělali ani na to nejnutnější.

Společnost započala 3. srpna pracovat se skéby. Své staré dělníky vyházela i s rodinami z baráků a jsou to většinou Češi. Bída jest mezi lidem veliká a pomoc odnikud nejpřichazí. Nepoužije-li Hornická unie všech prostředků k naší obraně a pomoci, bude nepochybně boj náš ztracen. Tím by byla zase zasazena velká rána všem uhlokopům v pittsburském uhelném distriktu.

Až dosud pracuje na pěti dolech v našem okolí všech skébů i se šerify 66, to jest asi 20 šerifů, kteří mají větší strach než stávkáři.

Rád byl bych si předplatil Dělnické Listy, poněvadž vidím, že poctivě háji práva dělnická a úplně souhlasím s vašimi náhledy, jak píšete. Pro velkou bídu nemohu však ještě předplatné zapraviti. Přeji vám mnoho zdaru a volám jen tak dále! Dělnické Listy měl by čisti každý dělník český.

Na zdar!

ODPOVĚĎ SPOLKU ARBEITERBUND NEODVISLOU MEZINÁRODNÍ OMLADINOU V CHICAGU (1894)

Odpověď Arbeiterbundu v New Bedford, Mass. Ctění přátelé! Na vaši otázku v zaslánu v „Dělnických Listech“ ze dne 5. června t. r.: „na jaké časo- pisy a knihy onu sbírku konáte?“ — odpovídáme:

V „Neodvislé Mezinárodní Omladině“ usneseno bylo vydati a rozeslati na všechny spolky a skupiny, jež se hlásí k „bezvládně obecenským“ zásadám sběrací listiny ku zařízeni knihovny pro Neodvislou Mezinárodní Omladinu v Chicagu a ku podpoře „bezvládně obecenských časopisů“ jako jsou „Dělnické Listy“ v New Yorku a „Volné Listy“ v Brooklyně.

Dále, aby soudruzi lepší přehled přes revoluční hnuti měli, usneseno odebirati a dle možnosti podporovati evropské radikalní časopisy, které neustálým pronásledováním jsou na pokraji úpadku jako „Omladina“ v Mostě a „Volné Listy“ ve Vídni. Přátelé, naše slabá pomoc jim prospěje mnoho a tudíž neopouštějme Evropu, kde ideje „bezvládí“ zápasí s vládními pochopy na život a na smrt a tudíž hleďme všichni vzdor tomu že pomoc naše slabá, pomoci tam, by aspoň již jedenkiáte v  Evropě konec tomu otroctví učiněn byl.

A spojenými silami“ v které i Vy přátelé věříte, pouta otrocká rozdrcena byla a pročež každého laskavě žádáme komu možno by aspoň malinkou částkou přispěl k účeli tak šlechetnému.

„Neodvislá Mezinárodní Omladina“ v Chicagu.

Dělnické Listy jsou laskavě žádány, by tuto „Odpověď“ otiskly.

Václav Mirošovský.  

DOPIS ANARCHISTŮ Z WHEELING CREEK (1894)

Wheeling Creek, G., v květnu 1894.

Čtenářům „Dělnických Listů“ je známo, že již několik týdnů trvá všeobecná stávka uhlokopů. Proto i my v našem okolí máme tu čest, pochlubit se, že jsme podílníky té bídy, o pardon ! — chtěl jsem říci té rozkoše, kterou užívají jen ti, pro které se celý rok dřeme a své síly a zdraví za mizernou almužnu jim obětujeme.

A skutečně je to na pohled krásná svoboda, neb horníku se málo kdy dostane takového zdravého vzduchu, jakého nyní požíváme pří té stávce. O jak se to lehce dýchá a dobře tráví, žel že jen není z čeho a co! Uhelní vydřiduchové dobře ví, čeho je nám potřeba, ale nechtějí nám toho dopřáti. Než by nám přidali kus chleba, raději dovolili, že si můžeme trochu odpočinout od té dřiny a zotavit se poněkud na zdravém vzduchu a tak žijeme při té stávce jako každý kapitalistický lenoch, jen že s tím rozdílem, že kapitalistický trubec, když jde na „zdravý vzduch,“ kterýž má ale vždy a všude, jest vykrmen jako ten krmený vepř na západě a jde k  moři nebo do horské krajiny, aby mu žaludek hodně a rychle trávil. Jak mu slehne, hned má po ruce lahůdek a vín všeho druhu, jelikož to sloužící za ním přinesou, kdežto horník na stávce, když jde na zdravý vzduch, tak má v žaludku solo, hlavu plnou starostí a nápoj si může vzít z potoka. To je právě ten rozdíl mezi kapitálem a prácí.

Když ale člověk celou tu massu dělnickou bedlivě pozoruje, tu musí uznat, že za dnešních poměrů a nerozumu dělníků ani jinak býti nemůže. Na příklad zde se nesmí pracovat ani na vozy uhlí pro město; proti takovému dělníku se zakročí kdyby chtěl pracovat, byť by třeba největším hladem k tomu byl donucen.

Ale po zdejší trati se vozí denně na sta vozů uhlí a proti tomu se musí mlčet, neb jsou to uhelní baroni, kteří uhlí to dávají pod ochranou policie, šeriffů a milice od skébů jinde kopat a po dráze dopravovat Proti takové dopravě uhlí nesmí se nikdo opřít, to by bylo proti zákonu a to stát přísně trestá.

Nejsem proti tomu, když se každý „benk“ (důl) zastaví, neb jsem přesvědčen, že kdyby na žádném důlu se nepracovalo, že bysme brzo obdrželi co žádáme. Ale malé „benky“ zastavit a velké nechat pracovat —jaký to má účel? Každý ví, že je to k naší záhubě. Uhelní baroni dobře ví, s kým mají co činit a také dovedou vždy vše využitkovat — k svému prospěchu a naší škodě. Je to velký nerozum od dělníků, že ten dobrácký a trpělivý lid tomu posud lépe nerozumí a musí se přesvědčit, že podobné prostředky mu nepomohou a až to se stane, že se chopí prostředků lepších. Jednání toho nevědomého lidu mě tedy nepřekvapilo, ale překvapilo mě, že při podobném zastavení práce jeden také prý ,.anarchista“ (???) se vyslovil, že by bylo nejlépe, kdo nejde s sebou, tak ho vytáhnout z domu a pořádně mu nabít.

Dále se vyslovil jeden (přítel kořalky), že prý musí soudruh Šťastka postavit se jim v čelo, až půjdou zastavit horníky by nepracovali. „Ať prý nám ukáže, jaký je anarchista,“ pravil. Jaký to nesmysl! Když klábosíte, že jste také anarchisté, kde jste vzali to právo, někoho nutit k podobným a bezúčelným nesmyslům? Vy ani nevíte, že anarchismus je proti každé autoritě a vůdcovství ?! A dále, kde jste slyšeli, že by se byl některý soudruh mstil na dělníku, — vyjímaje sebeobranu, která však nemá se mstou nic společného? A vy se nestydíte říci, že by bylo nejlépe, kdo nejde vámi vytáhnout ho z domu a sbít ho? To jste pěkně pochopili zásady anarchismu! A co se tyká soudruha S., ten jak já ho po dlouhá leta znám, nikdy na podobný nesmysl a surovost nepůjde, obzvlášt s takovými lidmi jako jste vy dva vytečníci! Vůbec já bych vám radil, abyste se učili znát od abecedy tu šlechetnou ideu a až se jí naučíte aspoň částečně znát, pak se musíte každý za své hořeji uvedené vyjádření stydět až po uši. Proto prozatím neříkejte že jste anarchisté, neb. podobným jednáním dělali byste té nejšlechetnější idei jen ostudu. Každý poctivě smýšlející soudruh musí na vás pohlížet s opovržením, když vidí že studu neznáte.

A nyní něco o tom novém spolku, který se v posledním čísle „Volných Listů“ objevil v  adresáři. Tento spolek byl založen z osobní zášti a sice obč. Pancem aWinzheimerem, bývalými to členy „Čtenářské Besedy.“ Tento Panc napřed pracoval k  tomu, by soudruh Štástka učinil u Čtenářské Besedy nemožným. Ale přepočítal se, neb soudruh Štástka osvědčil se vždy co poctivý a obětavý, jakož i zásadní muž a co takový je zde jako i v Evropě všeobecně znám a já mu to dosvědčuji, aniž bych mu chtěl pochlebovat, ale jest povinností nás ostatních konstatovat pravdu proti těm, kteří se na něho sápou. Zkrátka všichni řádní soudruzi brzo toho Pance prokoukli a tak on sám obdržel všude kopanec. Když ale nemohl nic jiného, tu přinesl celé „vídenské punktace“ o 16ti odstavcích, by je spolek přijmul za „domácí řád.“ Toť se rozumí, že takové staré copařské haraburdí náš pokročilý spolek jednohlasně zamítnul a Panc utržil si jen blamáž.

Ze msty za to spřáhnul se s kejklířem W., který dokud měl byznys, tak byl anarchistou a když mu byznys přestal a náš spolek dal na podporu „D. L.“ $20, tu byl oheň na střeše. My prý nepotřebujeme žádné D. L. Tento Němec je úhlavním nepřítelem časopisu „Freiheit“ a vůbec všech anarchistů. A co je? Nic. Jeho zásada je byznys a heslem: „kdo dá víc!“

A tito dva lidé P. a W. založili spolu ten nový podporující spolek a mysleli, že náš spolek rozbíjou. Ale na to zapoměli, že v našem spolku jsou zastoupeni soudruzi mladí, ale poctiví a zásadě věrní a že s takovou protiagitací získají si jen nej větší opovržení a našemu pokrokovému spolku nic neuškodí. A tak se také stalo.

A jaké zásady má ten nový spolek? Vyjma podporující myslím že žádné. Členové to svým jednáním odůvodnili sami. Čeští členové prohlásili ve schůzi za orgán „V. L.“ a „D. L.,“ ale protože prý jim tiskový výbor sdělil, že v „D. L.“ nemohou být přijímány do adresáře spolků „Mezinárodní Dělnické Jednoty“ spolky podporující, tu někteří nyní říkají, že prý „D. L “ „porušili“ (?) zásadu, kdežto „V. L “, které se vždy vydávají za nejradikalnější anarchistícký list, ty neporušily zásadu, když si daly na první místo do adresáře spolek podporující, který založili dva největší nepřátelé anarchismu? — Němečtí členové tohoto spolku přijali pak za orgán německý, sociálně demokratický kšeftovní list „New Yorker Volkszeitung“. Z toho již každý pozná, že o nějaké pevné a dobré zásadě u novéhó podporujícího spolku nemůže býti ani řeči.

My litujeme jen těch dvou soudruhů, Sumra a Marxa, aneb jsme přesvědčeni, že necha-li se těm dvoum F. a W. svésti a že jsou to řádní mužové a též některé Čechy, ale jsme přesvědčeni, až je poznají, že se od nich odvrátí a přidruží se zase k mužům opravdu svobodomyslným a pokročilým. Bodlák.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 02.06.1894, č. 31

DOPIS Z NEW BEDFORFD DĚLNICKÝM LISTŮ (1894)

NeW Bedford, Mass., 17. května 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

V poslední naší schůzi předčítán byl dopis tiskového výboru a jednohlasně přijato, za adresář v našem orgánu zaplatit. Za tímto účelem sešli jsme se již dvakráte k soukromé zábavě a vytěžili jsme dva dollary. V zábavách budem pokračovat a doufáme, že do roka zaplatíme náš adresář několikrát.

Co se agitace ve prospěch „Dělnických Listů“ v našem městě týče, nemůžeme Vás mnoho potěšit. Po celé půlletí docházelo na jednatele 20 čísel, z nichž 14 každý týden bylo rozdáno mezi zdejší Čechy pro agitaci, takže není zde ani jedna česká rodina, která by nebyla „Dělnické Listy“ dostala několikrát do rukou, avšak vše marně!

Nahlížíme, že české dělnictvo začíná šetřit teprvé u dělnického časopisu. Usnesli jsme se, žádná čísla více zadarmo nerozdávat, neb nám také žádná manna z nebe nepadá. Kdo pak si chce „Dělnické Listy“ předplatit, neb aspoň každý týden číslo za 5 centů odkoupit, ten nechť se přihlásí u soudruha Jana Kuthana, který každému s radostí poslouží!

Jménem Arbeiterbundu tajemník.  

DOPIS ANARCHISTY Z PORTLANDU (1894)


Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Dne 22. března 1894 měli portlandští zpátečníci přeslavný den. Neal Dow, jejich vůdce slavil 901eté narozeniny. On jest ten člověk, který nese vinu toho, že udřený dělník sklenici vína neb piva si popřáti nemůže. O 7. hod. večer byl prostranný sál v „City Hall“ přeplněn lidem všeho druhu, aby slyšeli a viděli oslavu toho muže, který se o jejich blaho tak svědomitě stará. Odbýval se koncert a „oslavenec“ byl lichotivými řečmi za svoje zásluhy vychvalován. Jeden řečník též pravil: Jsouli nynější zákony nedostačitelné na zamezení pítí lihovin, pak jsou ti, kteří za zákony stojí — slabí.

Nedávno jsem četl o jednom „slabém“ šerifu, který má továrnu na doutníky a nejlepší obchod má v těch místech, kde se tajně lihoviny a pivo prodávají. Jedeli do takového místa, tu jest slyšet rolničky na jeho saních z daleka a příjeda na místo, pozvolna koně uváže a jde do vnitř; mezi dveřmi si vzpomene, že zapoměl přikrýti koně, vrátí se, přikryje koně a přijda do vnitř, tam jest již všechno v „pořádku“. Býti sheriffem za takových okolností jest lépe jak presidentem ve Spojených Státech.

Nebylo by se čemu divití, kdyby se jen lihoviny zakazovaly, ale pivo a víno zakazovat a to zase jen chudé třídě dělnické, (zámožní mají ve sklepích pivo i víno pro svoji potřebu a jest jím to dovolené) vrhá divné světlo na zdejší spravedlnost, která jest slepá a hluchá, jedná-li se o rovnoprávnost bohatých a chudých.

Výhody však z toho dělnictvo nemá žádné, že se v hostinci a kromě kostelů neb některých spolků rozličných Ježíšů a Mojžíšů vůbec nikde nesejde. Těch několik centů, které tímto způsobem ušetří, snadno flanďáci na něm vylákají pro „dobré ůmysly a potřeby“.

A továrníci, ti nezůstanou pozadu, vždyť zde platí až 97 centů denně a můj vysávatel, mimochodem podotknuto učitel náboženství v nedělní škole, platí též mnohým jen $1 denně; práce v koželužnách je namahavá všude, ale takové pijavice jak tento holomek je, jsem ještě na světě nepoznal; k  tomu musí být též řádná porce ,svaté lásky‘ k bližnímu zapotřebí, kterou žádný židovský vyděrač se honositi nemůže.

Jen tomu jest se diviti, že dělnictvo zdejší ještě neprohlédlo a není ani naděje na brzskou nápravu, dokud se jim nestáhne docela kůže s hlavy přes uši, neuvěří žádnému, ať jim vysvětluje výhody anarchismu neb tyranii a utiskování kněží a kapitálu. Čím dříve se na ně pohroma přihrne, tím spíše se poznají, agitace jednotlivce je zde bezúčelná.

S revolučním pozdravem Romuald Hrdlička

Portland, Me., 26. března 1894.

F. HÁKA: Z CLEVELNADU DO CLEVELANDU (1894)

Každý člověk jedná dle svého přesvědčení, které nabyl svým způsobem. Proto nemá nikdo práva jinému jeho přesvědčení upírat. Tím méně jest oprávněn „Dělnické Listy“ ostouzet a v posměch uvádět, neboť tím jen sám sobě dává vysvědčení chudoby ducha.

A když dnes neuznává vzdělávací spolky, proč je zakládal! Ó, snad jen k vůli některému renegátu z východu? Já tomuto výtečníku radím, by o vzdělávací spolky neměl žádnou starost, ty se již bez něho obejdou a mimo to mu pravím, by nepřemlouval nikoho, kdo chce k vzdělávacímu spolku přistoupit, jinak bych byl nucen ukázat proč tak činí a při tom by se mohlo stát, že by jeho minulost, která jest tak pestrá, vytažena byla na světlo.

František Háka

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 24.03.1894, č. 21