K VŠEOBECNÉMU POVŠIMNUTÍ (1894)

Jak se nám z mnoha stran oznamuje, rozesílá známý štváč a pověstný intrikant Josef Kovář z New Yorku a více jiných výtečníků z tábora „Hlasu Lidu“ na spolky a soudruhy lživé a hanlivé dopisy, v nichž nejhanebnějším způsobem ostouzí, podezřívají a špiní soudruhy seskupené kolem „Dělnických Listů“ a při tom též všemožným darebáckým způsobem povzbuzují k boji proti Mezinárodní Dělnické Jednotě a podkopávají důvěru k „Dělnickými Listům“.

Následkem toho upozorňujeme všecky spolky a soudruhy na toto bídácké jednání bezectných štváčů a intrikantů, aby hanopisům takým nevěnovali žádného povšimnutí, nýbrž naložili s nimi tak, jak to škváry prolhaných a bezectných zákeřníků zasluhují. Proč nevystoupí proti nám veřejně?

Agitační výbor Mezinárodní Dělnické Jednoty

Tiskový výbor „Dělnických Listů“.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

DOPIS ANARCHISTY VÁCLAVA CHOCHOLY Z MOUNT PLEASANT (1894)

Ctěná redakce „Dělnických Listů !“

Přiložené zasílám sběrací listinu čís. 23 ve prospěch rodin uvězněných soudruhů ve Woodville, Pa., na kterou jsem sebral částku 87.21, které jsou přiložené v poštovní poukázce. Dárky, které tito soudruzi na listině psané darovali, jsou u většiny poslední plat a některý ještě i to si musel od druhého vypůjčit, neb pracujeme jako praví otroci za tak sníženou mzdu, že sotva na živobytí vydělati možno.

Mzda nám snížena od prvního února a k tomu se musel každý, kdo chtěl pracovat, upsati, že jest volný za sníženou mzdu pracovat. Každý vděky tak učinil jako obětní beránek bezedného molocha a nebylo možno jináče učiniti, neb kdyby jeden tak neučinil, 50 jiných hned na jeho místo čeká a sami sebe do otroctví a k otročení nabízejí.

Toť jest ta americká svoboda! Jest zrušeno otroctví? Nikoliv! Otroctví panuje, ale v jiné formě. Dříve byli otroci chytáni a prodáváni, teď ale otroci přichází sami a s pláčem a prosbou nabízejí své zdraví a svůj život ke koupi a z těchto otroků, z  jejich zdraví a životů staví otrokáři paláce, válí se v přepychu, hromadí miliony a tvůrce všeho bohatství, dělník — zmírá hlady. To se zove pokrok v osvíceném devatenáctém století!

Se sociálně revolučním pozdravem,

Václav Chochola.

Mount Pleasant, Pa. V březnu 1894.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 24.03.1894, č. 21

SOUDRUHŮM A ODBĚRATELŮM DĚLNICKÝCH LISTU (1894)

Soudruzi, přátelé!

Nejsme milovníky nářků, bědování a škemravých jeremiád, neboť mužům, bojujícím za svobodu lamentace a hořekování nejméně sluší. Neobtěžovali jsme vás od počátku založení tohoto listu žádnými lamentacemi, dnes ale nás povinnost a zodpovědnost volá, bychom k vám vážně promluvili. Leží před vámi 22. číslo „Dělnických Listů,“ orgánu „Mezinárodní Dělnické Jednoty“ v Americe, který byl z usnesení vašeho na konferenci v Chicagu založen.

Uplynulo již tedy téměř půl roku od vycházení listu. Vašim usnešením vložena na nás v New Yorku povinnost vydávání a řízení orgánu Jednoty a my ji milerádi přijali a svědomitě, poctivě a obětavě starali jsme se o společný nás všech časopis.

Vzdor děsné průmyslové krisi a bídě mezi dělnictvem, vzdor zuřivé protiagitaci, boycottu a všem piklům na zničení našeho listu se strany sociálních demokratů od „Hlasu Lidu“ a od „Práva Lidu,“ udrželi jsme váš orgán přes zimu k zlosti všech protivníků a intrikantů. Vítězně, mužně a odhodlaně odráželi jsme všecky útoky a překonávali všecky tajné i veřejné pikle. Ovšem že museli jsme napnout všecky síly a obětovnost, abysme tu vaši „válečnou lotl,“ váš-časopis udrželi nad vodou.

Soudruzi a přátelé uvažte, my téměř půl roku zasíláme již několik set čísel „Dělnických Listů“ čtenářům na úvěr. Časy jsou zlé, práce málo, výdělky skoro žádné a bída veliká; to jsme věděli a ze všech stran se nám podobné nářky zasílaly. Nehrdlili jsme odběratele, nýbrž důvěřovali v ně, že svou platební povinnost vykonají, jakmile budou moci a sami napjali jsme všecky sily a obětavost až do krajnosti.

Nyní jsme vysíleni, vyčerpáni. Soudruzi, nyní je na vás řada, nyní musíte vy pomoci! My jsme zrovna jako vy jen chudí dělníci, žijící z hladové mzdy a nemáme mimo holých rukou také ničeho. A jeli bída letos veliká všude, tu v New Yorku byla a je dosud snad největší. Soudruzi naříkají na venkově, že nemohou zaplatit předplatné, což je zajisté v mnoha případech pravdou. Ale nemohouli soudruzi zaplatit za čtvrt roku 60 centů předplatného, jak my v New Yorku, těch několik soudruhů, kteří starají se o vydáváni „Dělnických Listů,“ máme každý týden sehnat na celý náklad listu? Odkud to máme brát? Naše platební povinnosti jsou veliké a nyní přesahují již naše síly.

My jsme se uskrovnili, utáhli ve všem a hospodařili, že by to málo kdo dovedl. Nyní apelujeme na vás, na všecky spolky Mezinárodní dělnické Jednoty, na všecky opravdové soudruhy a poctivé odběratele: konejte všichni svou povinnost, tak jako my jí konáme!

„Dělnické Listy“ mohou dobře vycházet!, když soudruzi budou chtít, když zapraví své předplatné a budou se starat o jejich rozšíření. Doposud většina spolků Mezinárodní dělnické Jednoty a většina soudruhů pro svůj list nic neučinila. Několik set odběratelů nezapravili ještě ani předplatné za první čtvrtletí. Jak má list náš vycházeti a prosperovati? List ten založen byl Mezinárodní Dělnickou Jednotou, on zájmům a zásadám jejím poctivě a věrně slouží, nuže, je to povinností, by celá Jednota se o jeho existenci starala a nikoliv jen jednotliví obětaví soudruzi a několik čilých a zásadě věrných spolků!

Soudruzi! Udrželi jsme „Dělnické Listy“ přes tu nejhorší dobu, přes zimu, nyní, když se práce otevírá a poměry lepší, konejte též vy svou povinnost, by jsme existenci jejich postavili na pevný základ! To může se stát zapravením dluhovaného předplatného a hojným předplácením vůbec.

Žádáme tudíž snažně všecky, kteří za časopis dluhují, by svou povinnou částku co možná nejdříve zapravili.

Soudruhy a všecky, kteří potřebu radikálního časopisu uznávají žádáme, by se o rozšíření a podporu „Dělnických Listů“ starali. Bylo by to špatným vysvědčením pro stranu, pro „Mezinárodní Dělnickou Jednotu,“ kdyby nedovedla udržeti si svůj orgán, který si sama založila, pro „Jednotu,“ která má tolik spolků!

Ku konci prohlašujeme, že všem, kteří za půl roku dluhuji a do 26 čísla dluhovanou částku nezapraví, bude zasílání listu 26. číslem zastaveno. Výjmuti budou jen nemocní a bez práce jsoucí a ti, kteří se „čestným slovem zavážou,“ že zaplatí, jakmile budou mít praci. K tomuto kroku donucuje nás povinnost a zodpovědnost. Doufáme, že nám bude všude porozumněno a žádoucí pomoc poskytnuta.

Tiskový výbor „Dělnických Listů.“

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 31.03.1894, č. 22

DOPIS ANARCHISTY K SITUACI HORNÍKŮ VE STÁTĚ OHIO (1894)

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Musím napsat několik řádek z našeho uhelného distriktu. Horníci ze státu Ohio měli podepsanou smlouvu, týkající se mzdových a pracovních pravidel, až do 1. května. Ale uhelní baroni, vidouce že uhlokopové v jiných státech pracují laciněji, zaslali nedávno presidentu státní Union of Mineworkers telegram, by svolal konvenci. Každý ví proč.

Na konvenci bylo ujednáno, že uhlokopové do 1. května setrvávají na platné smlouvě a nepodvolí se žádné redukci mzdy, kterou nám uhelné společnosti chtěly snížit o 20 procent. Dále bylo usnešeno, že se to má dát k odhlasování všem dělníkům ve státě.

Ale naší slavní vůdcové hornické organisace, ti prohnaní darebáci, svolali ještě jednu konvenci a tam to zfixovali a vyprali z jedné vody na čisto. Uhlasovali, že mají dělníci příště kopat uhlí za 50 ctů. tunu, což je veliká redukce mzdy. Nuže, k takové dřině nás odsoudili naši úředníci, kterým platíme $1500 ročně. Tak jsme přijali tedy co nám kapitalisté nabízeli a nyní přece stojíme, neboť „štrekaři“ mysleli, že jím neutrhnou a proto na ty, co pracujou od tuny nedbali. To je však mohlo napadnout, že když nám utrhli na tuně, že jim utrhnou od yardu a proto měli být s námi za jedno.

Lide, kdy už dostaneš rozum a vezmeš karabáč na tu vyděračnou kapitalistickou chátru a vymrskáš ji ze země! Dělníci, nám nepomohou žádné konvence, kde nás naší zástupci zradí našim vyděračům. My můžeme býti osvobozeni jen když celé to nynější nespravedlivé zřízení kapitalistické bude odstraněno. K tomu cíli je potřeba pracovat všemu pracujícímu lidu.

Poučováním a agitací k převratu!

Na zdar!

Se socialistickým pozdravem

Štěpán Herink.

Drill, 21. února 1894.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č.18

CO NÁM PROSPĚJOU VOLBY A ZÁKONY (1894)

New Bedford, Mass., 24. února 1894.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

An se poslední dobou i v našem dělnickém táboře několik politických hovniválů vyskytlo, kteří k vůli nějaké té jaternici svůj ideál do zdejší politické hnojnice zatáhnout chtějí, tu podávám několik obrázků z našeho města oněm dělníkům, kteří snad dosud podobné neviděli, aby se přesvědčili, co volba a zákony dělnictvu prospějou.

Před dvěma roky přijat byl v legislatuře státu Massachusetts zákon, který zapovídal veškeré pokutování dělnictva v  bavlněných továrnách. Továrníci však jako na posměch, pokutovali dělnictvo mnohem více než před tím.

Když konečně zdejší tkalcovská unie jednoho továrníka zažalovala a pře tato octla se před nejvyšším soudem, tu prohlásil podplacený soudce onen zákon za neústavní!

Před půl rokem byly zdejší bavlněné továrny na sedm neděl zavřeny, což tu nejstrašnější bídu mezí dělnictvem mělo za následek. Konečně počlo se pracovat 40 místo 50 hodin týdně a veškerému dělnictvu strženo dvacet procent ze mzdy — tak že průměrný výdělek tkalce obnášel tři dollary týdně! Před třemi týdny udělali opět továrníci delší kusy, místo 50 až 75 yardů, aniž by něco na mzdě přidali.

Tkalcovská unie svolala několik protestních schůzí a vyslala pětičlenný výbor k řediteli továrny, který měl podat stížnost dělnictva. Ředitel se smíchem jim odpověděl, že mohou být rádi, že vůbec práci mají! Když konečně vyslala unie 10členný výbor do státní legislatury, aby zde svojí stížnost vůči továrníkům přednesl, tu oznámil ředitel srážku mzdy o třináct procent!

Následovala stávka asi 250 tkalců, která dosud trvá a když ředitel s dělnictvem o vyrovnání ani mluvit nechtěl, tu vyslán opět 10členný výbor ke guvernérovi státu se stížností, což mělo za následek, že ředitel zavřel ještě jiné dvě továrny a vyhodil několik set dělníků na dlažbu.

Toť jsou vymoženosti dělnictva, kterých se zákonitou cestou domohlo a doufáme, že to mnohému, který od zákona svou pomoc očekává, oči otevře. Oněm politikářům však, kteří vzdor těmto obrazům, které se jim před očima každodenně vyskytují a kteří vzdor tomu dovolují sobě onomu nebohému lidu hlásat, že jen zákonitou cestou své svobody se domůže, těm pravím:

Chátro bezectná! styďte se aspoň sami před sebou, když před jiným již žádného studu nemáte! Já vám tu jitrnici, za kterou se ženete, přeju; pozřete jí třeba i se špejlema, ale nemyslete si, že pracující lid jest tak na duchu kleslý, že vaší bídnou úlohu, kterou hrajete, nepozoruje.

Pilník.

*Jméno hovnivál nalezl jsem jednou v týdenním „Hlasu Lidu.“

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

F. HLAVÁČEK: KOMUNA BUĎ NÁM VZOREM I POUČENÍM (1894)

V největší tísni, zoufalství a tlaku,  
uprostřed března náhle z temných mraků
vyšlehnul blesk a oheň vzpoury vzplanul.
Ten lid, jenž hlad a muka robství snášel,
hle, poznal se a cestu rázem našel
ku svobodě, po níž tak dlouho práhnul.

Rozmachem obra v revolučním boji,
dokázal slavné svrchovanost svoji,
když jařmo svrh a komunu si zřídil.
A Paříž, obležena kol svých prahů
a strýzněna od franko-pruských vrahů,
zajásala, když tyran z ní se klidil.

O Paříži! ty město velkých činů!
jen jednu tobě vyčítáme vinu: —
že vítězství své dalas vyrvat sobě!
O Paříží! ty revolucí máti,
hleď omylů a chyb se vystříhati,
až k revoluci sáhneš v příští době!

Již nová zas se katastrofa blíží,
lid sténá pod hroznou tyranství tíží
a chystá se, by dobyl si svá práva.
Březnoví reci, vy mu buďte vzorem,
nechť udrží však, co dobyde vzdorem,
ať volné komuny zas vzejde sláva!

František Josef Hlaváček

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

BŘEZNOVÉ ROZJÍMÁNÍ (1894)

Jestliže dělnici všech národů a zemi slavili v minulých letech se zvýšeným nadšením a rychleji tlukoucím srdcem revoluční březnové dny, tu letos mohou více jako kdykoliv jindy radostně a nadšeně oslavovati památku březnových událostí a revoluce.

Pracující lid vidí nejen, že dnes, 23 roků po poražení pařížské komuny, idea, která pařížskému proletariátu v březnu 1871 vtiskla do rukou zbraň a vehnala jej na barykády, zapustila již hluboko kořeny a že zotročený lid ve všech zemích hotoví se k povstání proti panujícím třídám, nýbrž že mezi tím sběhnuvší se události jsou dělníkům jistou známkou vývinu aktivity sociální revoluce.

Revoluční památné dny proletariátu nejsou ostatně spůsobilé povzbouzet k  dalekosáhlým dějinným pojednáním, nýbrž vybízejí spíše k rozjímáni, k uvažování. Proto chceme i my jen zběžně přejiti svým zrakem ony krvavé události r. 1848 a 1871.

Výsledný, před 13 roky v Petrohradě udavší se atentát na Alexandra II, vyvodil zároveň ohromný elektrický účinek, jaký obyčejně mívá signálová rána z děla na připravené k boji armády. Tehdejší zničení korunovaného despota vyvolalo mezi svobodáři a revolucionáři všeho světa ty největší sympathie a vzbudilo zároveň naději, že revoluční rámě bude též s ostatními vládnoucími netvory hotovo.

Je známo, že revoluce r. 1848 byla takřka dozvuky, poslední škubání velké francouzské revoluce z minulého století a že obzvlášt ve svém pozdějším průběhu přišla k dobru téměř výhradně jen liberální buržoasii. Než ti, kteří v revoluci té bojovali, kteří svou kůži nesli na trh, byli bojovníci hladu. Hladová léta r. 1846 a 1847 učinila sama od sebe nanovo otázku sociální velmi palčivou. A když i bojovníci chudých a ubídněných neukázali žádné „státnické talenty“ t. j. nechali si ovoce své udatnosti vyrvat od liberálních mluvků a podvodných demagogů z rukou, tu přece vyšli na ulice a barykády s touhou v prsou a přáním v  srdcích, osvobodit svět nejen od nositelů korun, nýbrž dobýti též všem potřebného chleba.

Ano, poslední akt tragedie r. 1848 měl čistě socialistický nátěr. Červnoví pařížští bojovníci nebojovali více pod heslem republiky, nýbrž ve jménu proletariátu podnikli krok proti buržoasii. V třídenním pouličním boji obětovali své těla a ne nadarmo! Neboť jakkoliv byl velký jásot reakcionářů všeho světa nad jejich porážkou; krev jejich tvořila přece oplozující símě z něhož od té doby roste ve všech zemích živoucí dělnické hnutí.

A 18. březen 1871 vedl potomky červnových bojovníků v desateronásobném množství k druhému boji. Buržoasie, ačkoliv načichlá republikánským duchem, dala si 18 let líbit césarismus bídáckého šarlatána — jen že strachu před sociální revolucí. Brzo po katastrofě u Sedanu ukázalo se ale, že za dnešní doby nemohou udáti se žádné zmatky veřejného života, aniž by proletariát nežádal tak dlouho zadržovaná mu lidská práva a svobodu. Silněji jako kdykoliv dříve pozvedl pařížský lid dne 18. března 1871 svou hlavu. Je možno, že bylo v první den mnoho těch, kteří v první řadě pomýšleli jen na záchranu komuny a ve skutečnosti učinila komuna návrat monarchie ve Francii nemožným —; je též pravda, že požadavky, které Pařížané z počátku stavěli, byly velmi nepatrného druhu, avšak je zároveň pravda, že těmto požadavkům především hluboce zasahující zlopoměry, sociální otázky za podklad byly. Přítel i nepřítel to též brzo pochopili. Dělníci všech zemí naslouchali se zatajeným dechem a čekali na zprávy z Paříže. Všichni cítili instinktivně, že je lavina v pohybu.

Státní převratníci z Versaillu, kteří sami několik měsíců před tím uchvátili násilím francouzské státní veslo a kteří se právě radili, jak zničíti republiku a zavésti monarchii, zuřili vztekem, když uslyšeli o prvních revolučních záchvatech pařížského lidu.

„Vyhubte je! Zničte tu lůzu!“ to byly refrainy jejich řeči, jejich dekretů a jejich novinářských článků. A mezinárodní reakce k tomu sborově přizvukovala. Krátce před tím válku proti sobě vedoucí mocnosti Francie a Německa, spojily se následkem povstání preletariátu dohromady. Thiers a Bismark leželi si v objetí. A k hanbě Německa budiž řečeno, že právě Bismark to byl, který úplně zbankrotělé vládě francouzských buržoáků dodal potřebné jí mužstvo ze zajetí, pušky a děla k poražení proletariátu.

Vůči tomu všemu zuření, řádění a vraždění jednala komuna přespříliš trpělivě, shovívavě a milosrdně. Ona zrušila trest smrti a spálila guillotinu. Banky Francie se ani netkla. Vzdor tomu že její přední stráže byly povražděny, zajala přece jen se zdráháním několik osob nepřátel které zastřelila teprvé, když tisíce jejich lidí — mužů, žen a dětí — v ulicích žoldáky Mc Mahona a Gallifeta povražděno bylo. A jak mírně počínala si komuna v obraně, tak zdrželivě jednala i positivně. Její ideje, jimž vtiskována byla vždy rozhodnější známka komunismu, mínila uskutečniti teprve až po — skončení boje. Při svém tragickém konci spokojila se zanechati ideje ty co svůj odkaz proletariátu.

Právo na existenci a povinnost k práci pro všecky — to byl její sociální program. Samostatnost obcí a jejich federaci žádala v ohledu politickém, poněvadž nahlédla, že při podržení starého státního pojmu na jedné straně nemohly by menšiny nikdy přijít k svým právům, kdežto na druhé straně každé příliš silné soustředění politické moci nechává otevřeny dvéře a brány pro všecky státně převratnické choutky césarů nebo panstvíchtivých pletichářu, a protože též v socialistické obecnosti politický mechanismus vůbec ztrácí onoho významu, jaký má v třídní společnosti. Dle náhledu komuny mělo být lidstvo duševně svobodno vymýtěním náboženství a státní vědy.

A hle, takovéto principie stačily, že zpátečníci všech odstínů a zemí pobouřeni byli proti komuně.

Po dvouměsíčním obrovském zápasu podlehla komuna v 8 denním pouličním boji. Ukrutnosti, kterých při tom její nepřátelé spáchali, jsou známy. Taktéž pamatuje se člověk s uzarděním na ony hromadné vraždy po boji, žalářování a deportace. Buržoasie celého světa tleskala k tomu radostně pochvalu, domnívajíc se, že sociální revoluci je konečně na vždy odzvoněno umíráčkem. Ale mohla sebe hlasitěji řvát: „Komuna je mrtva“, proletáři ze všech koutů světa hřměli ji do duše: „Vive la Commune!“

Dnes po 28 letech stojíme nejen před novým povstáním Pařížanů — nýbrž ve všech zemích hotoví se pracující lid k  povstání a čeká jen okamžiku, kdy bude se svými tyrany účtovati. Přední stráže proletariátu jsou již v boji. Rány sociální revoluce již hřmí na všech stranách a otřásají celou prohnilou sociální budovou. Tyrané a vyssávači dostávají husí kůži a napínají poslední síly, by příchod hrůzy zadrželi. Než lavina nedá se více zadržet. Pokrytcům a náboženským darebákům, kteří řvou „vrahové!“ bude jejich bible otlučena o uši, v níž stojí psáno: „Oko za oko, zub za zub.“ A liberální buržoáky upomene proletariát na jejich Brassa, který kdysi básnil:

„My barvíme tyranů krví, ta dobře barví a též mrví.“

A dnešním republikánům, kteří chtí proletariát utopit ve vlastni jeho krvi, voláme: „Styďte se!“ Vy jste ve Francii r. 1798 stali despotického krále a povraždili v cestě stojící šlechtu. A v Americe přivedli jste se k platnosti, tím že jste povraždili a ze země vyhnali své anglické utlačovatele.

Nyní je na řadě proletariát všeho světa, aby stejným způsobem a dle vašeho příkladu a tisíckrát většího práva než vy, dobyl sobě svobodu a zbavil se svých tyranů.

Dějiny člověčenstva končí kapitolu 19. století, jejíž závěrkem bude všeobecná sociální vzpoura chuďasů. Kapitola 20. století započne již éru sociální svobody, rovnosti a lidskosti.

Proletáři, připravuj se, neboť budoucnost tvá je přede dveřmi!

 

O SVOBODĚ (1894)

Již od pradávna bojuje lidstvo proti svým tyranům a vládcům, snažíc se takto vyprostiti z jejich poddanstvi a přivlastniti i vydobýti si více volnosti než jim poskytuje nynější zřízeni vládní. Dějiny dokazují, že každý krok ku předu o vydobyti svobody byl vydobyt jen krvavým bojem a stál tedy mnoho krve i životů lidských.

Naši předkové nebojovali za úplnou svobodu, nýbrž jen za dosažení více volnosti, aby si krutý život aspoň částečně zpříjemniti mohli, tím však připravili půdu k vydobytí úplné svobody, kterouž, třídy nejnižší si vydobýti musí; co naši předkové vybojovali, nebyla daleko ještě svoboda, bylo to tyranství v menší míře, neb ve změněné formě.

Jaké náhledy a pojmy lidé o svobodě mají, toho důkazem jest americké dělnictvo; ono nechává za sebe myslet rozličné kreatury které by rády blížící se katastrofu zažehnat a zadržet chtěly a proto hlásají „americkou svobodu“ jako by skutečně nějaké svobody v Americe bylo, což jim hloupé dělnictvo věří.

Americká svoboda jest jen frázi; tak jako v jiných zemích panují nad obyvatelstvem různé autority tak i zde (zda je to císař, král, president, neb jen guvernér, na tom nezáleží) a může se směle říci, že americká svoboda s evropským (zvláště ruským) tyranstvím a africkým otroctvím si mnoho nezadá.

Kde jsou panující, musejí býti i poddaní neb ovládaní a kde si nejsou všichni rovni, tam není svoboda. Svoboda může býti jen tam, kde jeden druhého považuje za sobě rovného; svoboda jest rovnost – rovnost ve všem, rovnost ve vydobývání životních potřeb i rovnost ve stejném užívání těchto a vše ostatní jest frází, kterou se lidstvu pravá svoboda jen ukrývá.

Touha po svobodě se v lidu stále víc zakořeňuje a marné jsou pokusy vládních tyranů a kněžských figur, ač pracují plnou parou, zameziti vzrůst símě svobody, které jest seto na poli krví zúrodněném, touha po svobodě se podobá onomu báječnému draku s několika hlavami, jemuž při useknutí jedné, dvě jiné hned narostou.

Nic není vstavu zadržet hnutí naše, ani ty nejhroznější zločiny na nás páchané ani to největší krveprolití není sto běh náš zastaviti; to dokazuje minulost, kdy na tisíce nevinných obětí pro svobodu vykrvácelo. Přijde ale doba a ta přijde brzy, kdy již dosáhneme svého cíle a s tyrany svými budeme počítati život za život — vše rovně jak toho vyžaduje – pravá svoboda a spravedlnost.

R. H.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18


PROHLÁŠENÍ ČESKÝCH ANARCHISTŮ ZE SPOLKU ARBEITERBUND V NEW BEDFORD K NAVRÁCENÍ PENĚZ Z VĚZEŇSKÉHO FONDU (1894)

Arbeiterbund v New Bedford, Mass. prohlašuje tímto, že peníze, které byly naší Mezinárodní dělnickou jednotou ve prospěch uvězněných soudruhů v Čechách sebrané a které B. Herz a jiní ve svých rukou drží, mají bezodkladně tiskovému výboru naší M. D. Jednoty v New Yorku k opatrování odevzdány býti.

Za Arbeiterbund, John Kuthan, tajemník

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 03.03.1894, č. 18

JAK MOŽNO ZLEPŠITI NYNĚJŠÍ POMĚRY II (1894)

Druhé, na co musíme hned z předu důrazně poukázati, jest, že Fr. Pech ve schůzi dne 21. ledna 1894 v New Yorku, jak to i v  referátě „Hlasu Lidu“ dne 23. ledna stojí, prohlásil, že oba sjezdy Mezinárodní. Dělnické Jednoty v Chicagu (r. 1890 a 1893) usnesly, že máme používat všech prostředků i hlasovacího práva, jak prý to protokoly sjezdů dokazují. A to samé tvrdí mimo Pecha všichni, kteří se zásadě zpronevěřili. Tvrzení to je ale hrubá nepravda.

Na obou sjezdech usnešeno bylo, že má každé místo zaříditi způsob své činnosti dle místních poměrů — avšak nesmí porušiti zásady anarchismu! — Nuže, to zní zcela jinak, než jak Pech a konsort prohlašují. Na obou sjezdech přijaty byly na novo zásady anarchismu a ty obsaženy jsou v „Pittsburské proklamaci“, která na sjezdech přijata. Na zásadách těch zbudována byla česká anarchistická strana (hnutí) v Americe a na těch až dosud setrvává. A „Pittsburská proklamace“ podílení se na volbách rozhodně zavrhuje. Všichni delegáti obou sjezdů a každý, kdo četl protokoly jejich a „Pittsburskou proklamaci,“ musí to dosvědčiti.

Fr. Pech a jeho konsorti od „Hlasu Lidu“ vědí tak dobře jako my, že na obou sjezdech jako vždy byly taktika voleb a celý parlamentarismus zavrženy, ale oni chápou se všech lží, aby svou zradu zásad jaksi „ospravedlnili“ a své zpátečnictví zastřeli. Ale to se jim nikdy nepodaří.

Fr. Pech a odpadlíci od „Hlasu Lidu» založili ale též novou stranu: „Českou sociálně demokratickou stranu v Americe“ a program této strany vytiskli v tisících exemplářích a rozšířili ho mezi českým dělnictvem. Mimo to se spojili s centrální organisací německé sociálně demokratické strany ve Spoj. Státech, s kterou súčastnili se již voleb do parlamentu. Nuže, to jest již něco více, než jen změna taktiky — to je zavržení již celých zásad anarchie, zavržení celé „Pittsburské proklamace!“ To je zrada celého principu, to je přímá desertace od praporu revolučního a přeběhnutí z tábora jedné (anarchistické) do tábora druhé (sociálně demokratické) strany!

A nyní ať nám odpoví Pech a ostatní renegáti: vzdali jste tím své zásady nebo ne? Bylo snad usnešeno na obou sjezdech strany a je to snad také v protokolech zanešeno, že každý může libovolné přebíhat do táborů jiných stran, nebo takové zakládat na rozbití strany radikální a vzdor tomu může platit a vydávat se za „bona fide“ anarchistu?

Pánové, nedělejte se směšnými a ještě horšími než jste novými lžemi! Přiznejte se ku své zradě, neboť to Jidášské znamení před celým světem smazat nedovedete! Jestliže tuto zradu a odpadlictví nepovažujete ještě za rozhodné zapření dřívějších zásad, pak je od vás možno k  očekávání, že kdybyste od sociálních demokratů přeběhli jednou k — demokratům nebo k republikánům, nebudete to snad považovat také za žádné porušení zásad!

Ten, kdo zapřel své dosavadní anarchistické přesvědčení a zásady, ten, kdo zavrhl stranu anarchistickou veřejně a stal se parlamentárním sociálním demokratem a proti anarchistické straně založil stranu sociálně demokratickou a odporučuje volby do kapitalistického parlamentu, které po deset let zavrhoval, ten by aspoň veřejně neměl honositi se svým „pevným přesvědčením,“ svou „důsledností a „zásadností,“ neboť to vše v takovémto případě vypadá velmi — děravě!

Toto faktum museli jsme především vytknouti a postaviti do pravého světla, neboť toto porušení všech, zásad anarchistických a desertace k sociálně demokratickému parlamentarismu, jest hlavní jádro celé věci a obč. F. Pecha brožurka „Jak možno zlepšiti nynější poměry“, jest pouze výmluva a abychom tak řekli, chabá obhajoba deserteura (zběha), který přeběhl do jiného tábora.

Když naši soudruzi a čeští dělníci vůbec toto vše v obou našich článcích uvedené dobře uváží, přijdou sami věci na kloub a budou na věc a na polemiku pohlížet zcela jinak.

Ne o taktiku a její změnu, nýbrž o zásadu a její úplné zavržení se tu v Pechově brožurce a u strany s „Hlasem Lidu“ jdoucí jedná.

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 10.02.1894, č.15