Just František (1858 – 1924)

Mezi skoro zapomenuté severočeské anarchisty se měl zařadit i František Just, jeden ze starých veteránů a průkopníků tohoto hnutí.

Anarchista a odborový aktivista František Just se narodil 26. října 1858 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Jeho tatínkem byl František Justa a maminka se jmenovala Anna Justová, za svobodna Kavrelová.

Nevíme přesně kdy se přistěhoval na hornický sever, ale bylo to zřejmě někdy před koncem 19. století.

Začal fárat na místních dolech na Duchcovsku, kde se jako socialistický smýšlející dělník přiklonil na stranu průkopníka anarchistického hnutí Viléma Korbera, Tomeše Kašeho, Františka Dlouhého, Hynka Holuba a nečetné řady dalších. Stal se nejdříve účastníkem hnutí neodvislých socialistů, kteří se odštěpili nebo byli vyloučení z řad sociální demokracie pro jejich kritiku reformismu a parlamentarismu, a především stranické poslušnosti. Stal se přesvědčeným anarchistům, ačkoliv toto označení znamenalo nemalé potíže na pracovišti a taky ze strany rakouských úřadů.

František Just byl jak při zakládání místních anarchistických vzdělávacích skupin „Omladiny“, ale zároveň při utváření odborných spolků, které v roce 1903 vedly k vzniku první anarchosyndikalistické organizace Severočeské federace horníků, která působila v letech 1903 až 1907, kdy byla rozpuštěna a zakázána v souvislosti s anarchistickou hornickou stávkou na podzim roku 1906. Poté vystřídal další anarchistické odborové organizace horníků Hornickou federaci při České federaci všech odborů, která měla jepičí živit a působila pouze v roce 1908 kdy byla zakázána, byl členem také Volného sdružení českých horníků (1907), která se utvořila jako neformální spojnice odborných spolků po zákazu SFH kolem časopisu „Hornické listy“ a posléze také Zemské jednoty horníků, sdružující anarchosyndikalisty v letech 1909 až 1915.

František Just nepatřil mezi přední funkcionáře anarchistických spolků a organizací, neměl na to beztak moc času, věnoval se jiné důležité činnosti – publikační práci hnutí. Svůj osud spojil s anarchistickým týdeníkem „Hornické listy“, který vycházel v Duchcově, kde také nějaký čas bydlel. V letech 1905 až 1908 byl na konferencích anarchistického hornictva, na která byla vysílány delegáti několik desítek spolků, zvolen členem redakční rady „Hornických listů“, která byla složena povětšinou ze šesti volených zástupců a dalších spolupracovníků. V redakci Hornických listů měl na starost vyřizování expedice novin, vyřizoval předplatné, inserci a také jejich rozesílání, což opravdu nebyla snadná úloha, přeci jen jednalo se povětšinou o týdeník s několika tisícovým nákladem.

V Hornických listech neplnil jen administrativní úlohu, překládal také cizojazyčné články a občas přispíval i vlastními texty.

Po první světové válce bydlel v Dolním Jiřetíně v domě s číslem popisným 112, kde také tento starý anarchistický aktivista 3. ledna 1924 zemřel. Jeho staří kamarádi se s ním přišli rozloučit na jeho poslední cestě při bezvěreckém pohřbu 6. ledna 1924 ba místní hřbitov v Dolním Jiřetíně.

Lipmann František (1868 – 1942-1945?)

Přední severočeský anarchista a především bezvěrecký činovník František Lipmann se narodil 20. srpna 1868. jeho rodina pocházela z obce Radnice na Rokycansku. Ze západních Čech se ve svých dvaceti letech vydal na hornický sever a v roce 1888 se usadil v Hostomicích nad Bílinou.

Mladý dělník František Lipmann byl osloven socialistickými myšlenkami, na severu se seznámil s hnutím neodvislých socialistů, jak se zpočátku anarchisté sami označovali, aby se distancovali od reformistické a parlamentní taktiky sociální demokracie a zároveň ve snaze vyhnout se represi rakouských úřadů.

V roce 1890 byl v Hostomicích založen proslulý anarchistický spolek, který přečkal většinu represí bez větších úhonu a stal se tak členem Všeodborového hornicko hutnického a vzdělávacího spolku „Mezinárodní jednota“.

Františka Lipmanna přirozeně nadchly myšlenky kooperace, které propagoval před svojí předčasnou smrtí zaviněnou vězněným Vilém Korber, jeden z průkopníků anarchistického hnutí. A tak se František Lipmann na počátku roku 1900 schází na poradě představitelů anarchistického hnutí v Hostomicích, na které padlo rozhodnutí založit anarchistické dělnické družstvo. Novokooperační dělnické spotřební a výrobní družstvo „Svornost“ v Hostomicích je úředně povoleno 6. listopadu 1900. Složí závodní podíl 20 korun a účastní se ustanovující valné hromady 4. listopadu 1900. Po většinu času jeho existence sice nezastává přední funkce, avšak na valné hromadě odbývané 22. ledna 1905 je zvolen za člena správní rady. Družstvo zaniklo v roce 1907.

V té době byl František Lipmann odběratelem anarchistického časopisu „Omladina“ a „Horník“.

Na severu se jak jinak, začal mladý dělník František Lipmann živit jako horník na dolech v okolí Bíliny. Jako anarchisticky smýšlející horník se sdružoval v odborových organizacích horníků, v letech 1903 – 1907 v Severočeské federaci horníků, v roce 1908 v Hornické jednotě a slavné České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 – 1908 a posléze v Zemské jednotě horníků v rozmezí let 1909 až 1915.

Nikdy však nepatřil mezi přední členy, byl spíše řadovým odborářem, pracovníkem všedního dne. Naopak výraznější úlohu v anarchistickém hnutí sehrál v bezvěreckém hnutí. Jako anarchista odmítl nadále věřit náboženským bludům a v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Nejdříve členem místní skupiny anarchistických bezvěrců v Bílině, která byla součástí Spolku volných myslitelů „Svornost“ v Bílině a před vypuknutím první světové války se několik bezvěreckých skupin z mostecka a duchcovska federalizovalo pod stejnojmennou odbočkou v Lomu, kam často vedly jeho cesty na konference a porady bezvěrců. Bezvěrecká skupina fungovala při místní skupině České anarchistické federace až do vypuknutí první světové války.

Ještě před první světovou válkou kvůli zdravotním problémům odchází do penze. Po roce 1918 však jako penzista, přesto opět nastoupil do práce a začal pracovat na dole Maxhute I.

Manželka Josefa Lipmannová se narodila 1. ledna 1862 v malé vesničce Běchčíně u Hořovic. Do Hostomic přicestovala společně se svým chotěm v roce 1888. Také ona se stala následovnicí anarchistických idejí a zarytou bezvěrkyní. Zatímco František chodil fárat na šachtu, ona vedla domácnost a pečovala o dítka. Kolik jich nakonec celkem měli s jistou nevíme, víme však, že se jim v Hostomicích 14. června 1898 narodil syn Jaroslav Lipmann, který šel v otcově šlépějích a po první světové válce ho jako horníka na dole Florentina. Před velkou válkou byl nějaký čas zaměstnán jako sklářský dělník. Dcera Milada Lipmannové se jim narodila 26. září 1900 v Hostomicích a po první světové válce pracovala jako dělnice v porcelánce v Ledvicích.

Po první světové válce František Lipmann navázal na svoji bezvěreckou aktivitou, a stal se předním členem při obnově místní bezvěrecké skupiny. V roce 1920 byla většina bezvěreckých skupin anarchistů federalizována do Svazu socialistických bezvěrců. Ten vydával bezvěrecký list „Socialistický bezvěrec“ a později „Maják“. Skupina anarchistických bezvěrců z Bíliny a okolí se usnesla na jménu Spolek socialistických bezvěrců „Svornost“ v Bílině. A František Lipmann se stal předním funkcionářem spolku a členem výboru, které zastával až do vypuknutí druhé světové války, respektive do obsazení pohraničí nacisty v roce 1938.

Přestože byl František Lipmann nabádán, aby po mnichovské dohodě opustil milovaný podkrušnohorský kraj, neučinil tak, zřejmě nechtěl utíkat před nacisty. To se však politicky činnému dělnickému aktivistovi stalo osudné, navíc se škraloupem „anarchisty a socialisty“. Ani nacistická okupace jej nezastrašila a pracoval dál v antifašistickém odboji. Nakonec však padla klec a do spárů gestapa se dostal nejen František Lipmann, ale i jeho další anarchističtí přátelé a členi Spolku socialistických bezvěrců v Bílině, jmenovitě František Sklenička, Václav Klíma, Josef a Anastázie Strnadovi, Václav a Emilie Štroblovi. Všichni byli nakonec umučeni v koncentračním táboře, přesné datum úmrtí a místo nevíme.

Po válce se Spolek socialistických bezvěrců v Bílině obnovil a na památku umučených kamarádů a kamarádek vystavěl památník, který se nachází v parčíku na rohu Fišrovi a Mostecké ulice v Bílině.

Lipmann František

Mandík Václav (1867 – 1922)

Rodák z jihočeského kraje anarchistický horník a družstevník Václav Mandík se narodil 20. září 1867 v malé vesničce Dřevniště u Sedlčan.

Z rodného zemědělského kraje se vydal na průmyslový hornický sever za prací ještě v 90 letech předminulého století. Vystřídal několik štací, aby se nakonec usadil na Duchcovsku v Nové Vsi – Hrdlovce, kde nakonec získá i domovské právo. Ožení se 6. září 1896, ale jméno jeho manželky neznáme.

Na severu se jako většina přistěhovalců z vnitrozemí začne živit dolováním uhlí. Práce horníka je sice velice nebezpečná a náročná, ale je z dělnických profesí placená nejlépe, i když ani hornickým chýším se nevyhýbal hlad a nedostatek.

Prokazatelně se Václav Mandík nachází v Hrdlovce od roku 1898, kdy jej jako anarchistu nacházíme v řadách tamního hnutí, které se pod vlivem agitace Viléma Korbera a Karla Vohryzka, rozhodlo pustit do družstevnictví, aby si jako prostí dělníci dopomohli sami a postavili se okrádání nepoctivými obchodníky.

Václav Mandík byl jedním ze zakládajících členů Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce. Zúčastnil se ustanovující schůze tohoto anarchistického spotřebního družstva, která se konala 29. května 1898 v místním hostinci. Také Václav Mandík složil závodní podíl 10 zlatých a dal základ nově vzniklému anarchistickému družstvu, které se zařadilo mezi jedny z nejúspěšnějších.

Na první valné hromadě po schválení družstva krajským soudem v Mostě, která se sešla 19. února 1899, byl Václav Mandík zvolen na druhý nejvýznamnější post v předsednictvu za náměstka ředitele. Potravní družstvo fungovalo na anarchistických zásadách, a střídání ve funkcích byla běžná záležitost a tak uvolňuje místo dalším kamarádům. Do předsednictva družstva je zvolen znovu až na valné hromadě konané 25. ledna 1903, kdy je zvolen za přísedícího člena výboru, který se skládal ze čtyř delegátů volených právě na valných hromadách. Do stejné funkce je zvolen zase napřesrok a to na celoroční valné hromadě, která se sešla 5. února 1905 a opět za přísedícího člena výboru. V pozdějších letech jej již v představenstvu družstva nenacházíme.

Potravní družstvo fungovalo neuvěřitelných 50 let až do roku 1948, kdy bylo násilně začleněno do státní sítě družstev „Včela“, jelikož si nově nastupující vláda KSČ nepřála žádnou vlastní iniciativu dělnictva, kterou neměla pod svojí stranickou kontrolou.

Václav Mandík patřil mezi řadové příslušníky anarchistického hnutí, až na funkce přijaté v družstvu v Hrdlovce jej nenalézáme ve výborech dalších anarchistických spolků a odborových organizací. Patřil spíše mezi ty prosté dělníky, které své přesvědčení realizovali každodenní aktivitou, která nebyla zaznamenávána na stránkách anarchistických časopisů, byla brána jako samozřejmost. Nemámě přímý doklad o jeho členství, ale předpokládáme, že byl členem místního spolku anarchistů v Hrdlovce a především členem hornických odborových organizací založených anarchisty.

Také Václav Mandík odmítl nadále věřit v existenci boha, vystoupil z církve a stal se bezvěrcem.

Později se přestěhoval do Lipětína. Po první světové válce bydlel na adrese Lipětín č.p. 18, kde také 24. března 1922 naposledy vydechl. Na poslední cestě 26. března 1922 ho doprovodili jeho kamarádi a rodina na místní hřbitov v Horním Litvínově, kde byl bezvěrecky pochován.

Elsnic Karel (1874- 1921)

Přední anarchista a odborář Karel Elsnic pocházel ze středních Čech. Narodil se 26. dubna 1874 v Malém Újezdě na Rakovnicku.

Z Rakovnicka se i se svými bratry vydal koncem předminulého století nejdříve na Mostecko. Dostal do kontaktu s anarchisticky smýšlejícími kolegy, které potkával na šachtách. Začal se živit jako horník na okolních dolech a tomuto oboru zůstal věrný do konce života.

Do anarchistického hnutí se zapojuje již v roce 1901. Tou dobou bydlí v Mostě. Pod vlivem propagovaných myšlenek anarchistických družstev především nedávno zesnulým anarchistou a průkopníkem hnutí Vilémem Korberem, se i mostečtí anarchisté pustili do založení družstva. Mezi zakládající členy patřil i tehdy sedmadvacetiletý Karel Elsnic. Složil závodní podíl 10 korun, co tou dobou nebyli malé peníze. Na ustanovující valné hromadě Novokooperačního dělnického spotřebního a výrobního družstva v Mostě, která se konala 23. září 1901, byl zvolen do předsednictva jako přísedící člen výboru. Pro špatnou ekonomickou situaci horníků, se však družstvo nepodařilo udržet při životě.

Z Mostecka se Karel Elsnic na krátkou dobu usadil v Lauterbachu, česky Čistá u Sokolova. Zde se ukázal, že je velice schopný agitátor, jelikož se mu podařilo rozšířit anarchistické ideje mezi místní hornictvo a tak anarchismus zapouští kořeny i na Sokolovsku. Pomáhal zde společně s e svým bratrem Josefem Elsnicem zakládat anarchistické spolky: Všeodborový spolek dělníků a dělnic „Pokrok“ v Literbachu, český Čistá u Sokolova, dále pak Všeodborový spolek dělníků a dělnic „Budoucnost“ v Bukvě, který byl založen 18. března 1906 a stal se součástí ČFVO a pak také dalšího uskupení anarchistů Všeodborový spolek „Pokrok“ pro Zvodavu a okolí, založený 7. července 1907.

Velký vliv na něj měla nově ustanovená Severočeská federace horníků v roce 1903 a její idea autonomní federativní organizace horníků neodvislé na politických stranách, řízené přímo členskou základnou na principech přímé akce.

Když pak byl v roce 1904 v Lomu ustanoven anarchosyndikalistický odborový svaz Česká federace všech odborů (ČFVO), s nadšením a obětavostí mu vlastní vstoupil do jejích řad. Brzy se stává předním aktivistou ČFVO na severu působící na Mostecku a Sokolovsku.

V prostorách „Jánského dvora“, tradičním místě setkávání tamních anarchistů se Karel Elsnic účastnil ustanovující schůze místní skupiny ČFVO Most, která se konala 27. května 1906. Na ní byl také zvolen pokladníkem.

Karel Elsnic byl dobrým a schopným řečníkem, který dokázal upoutat pozornost a zaujmout posluchače. V první dekádě 20. století řečnil na řadě veřejných i důvěrných schůzích, přednáškách a shromážděních. V roce 1906 si vzala na starost organizaci anarchistických 1.májů právě ČFVO a uspořádala řadu úspěšných manifestací s účastí několika tisíců dělníků. Na prvomájové manifestaci v Hostomicích nad Bílinou řečnil za ČFVO právě Karel Elsnic.

Karel Elsnic prožil jako přímý účastník velké boje anarchistů , včetně velkého Rýzmburského tábora s účastí 30 000 tisíc lidí v roce 1903, ale i následné stávky a mzdové boje v roce 1904, boje proti nespravedlnostem v bratrské pokladně během (pojištění horníků), zesílená činnost Severočeské federace horníků a ČFVO nakonec vyústila na podzim 1906 ve velkou hornickou stávku organizovanou anarchisty, do které se zapojilo na 12 000 havířů a stálo přes 40 dolů v revíru.

Poté co byla v roce 1907 zakázána Severočeská federace horníků, byla její náhradou založena Hornická federace, která se stala členskou sekcí ČFVO. Karel Elsnic patřil mezi zakládající členy Hornické federace a byl jako delegát mosteckých horníků vyslán na ustanovující valnou hromadu Hornické federace, která se sešla 3. listopadu 1907 v Českém domě v Duchcově. Na této valné hromadě byl zvolen revírním důvěrníkem Hornické federace. Na této přední funkci vydržel až do jejího násilného rozpuštění v létě 1908. Stejně tak byla rozpuštěna i ČFVO, které byl členem.

Ještě než byla ČFVO rozpuštěna, podařilo se jí proniknout v roce 1908 mezi textilní dělníky na Mostecku. Textilní dělníci v Horním Litvínově pod vlivem anarchosyndikalistické agitace se odklonili od sociální demokracie a její vyčkávací taktiky a pustili se do otevřeného mzdového boje, který vyústil v propuknutí stávky. Karel Elsnic nelenil, objížděl města a mezi horníky sbíral pro stávkující textiláky peníze na podporu jejich rodin.

Karel Elsnic byl zároveň členem místního sdružení anarchistů Vzdělávacího a podpůrného spolku v Mostě, za spolek byl vysílán jako delegát na různé anarchistické konference, a dle toho byl členem výboru, nejspíše jednatel či důvěrník.

Neustávající perzekuce anarchistického hnutí, však Karla Elsnice, stejně jako mnoho jeho dalších kamarádů, neodradila od další činnosti. Také on stál v prvních řadách při obnově odborového hnutí horníků. Karel Elsnic co delegát anarchistů z Mostu se účastnil ustanovující valné hromady Zemské jednoty horníků konané 21. února 1909. Jako známý a ostřílený anarchosyndikalista byl zvolen do funkce místojednatelem Zemské jednoty horníků.

V roce 1904 byla založena také Česká anarchistická federace (ČAF), které se stal členem. Pomáhal s distribucí časopisů ČAF, nejdříve anarchistického listu „Práce“ vycházejícího v letech 1905- 1908 a poté listu „Zádruha“. Pomáhal rozšiřovat i další tiskoviny a publikace, stejně jako výtisky Lidové přírodovědecké knihovny v rámci ČAF.

Přesvědčený anarchista Karel Elsnic, se taktéž přidržel zásady „žádný bůh, žádný pán!“ a vystoupil z katolické církve s stal se aktivním bezvěrcem. Proto také stál při zrodu anarchistické Skupiny bezvěrců při ČAF v Mostě. V roce 1908 jej nalézáme jako důvěrníka této bezvěrecké organizace. V té době bydlel Karel Elsnic na adrese Plynární ulice č.p. 626 v Mostě, kam mu měli být zasílány formuláře pro výstupy z církví a přihlášky pro vstup do skupiny bezvěrců. Nutno podotknou, že boj vedený anarchisty proti klerikalismu a za vystupování z církví byl na severu velice úspěšný a po severu se začala šířit lavina bezvěrectví mezi dělnictvem.

Severočeští anarchisté a bezvěrci reagovali na výzvu pražského arcibiskupa z roku 1908, který vyzval katolické kněží, aby se účastnili veřejného života a snažili se zakládat katolická odborová sdružení. Proti čemu se ohradili anarchističtí dělníci výzvou otištěnou na stránkách Hornických listů: „Tuto klerikální rozpínavost nelze přehlédnouti. Je nutno se společně postaviti proti těmto klerikálním choutkám a pány klerikály odkázat k jejich místům a nepřipustit, by pod rouškou odborových organizací bylo dělnictvo klerikalismem malátněno a ubírána mu všechna energie v bojích za větší kus chleba.“ Anarchisté tak vyzvali všechny bezvěrce z Mostecka, aby se přihlásili u důvěrníka nebo pokladníka místní organizace bezvěrců v Mostě a vyzvedli si sběrací listiny na peněžní sbírky. Bylo tak možné učinit u důvěrníka Karla Hladečka nebo u pokladníka Karla Elsnice.

Popularita Karla Elsnice neklesala, ani jeho zápal za prosazení sociální spravedlnosti, účastní se většiny důležitých porad a konferenci, jako například Krajinské anarchistické konference v Mostě konané 7. července 1910.

Když na valné hromadě Zemské jednoty horníků, která se uskutečnila 10. července 1910 v hostinci „Janský dvůr“ v Mostě dosavadní předseda František Podolka vzdal funkce, byl přítomnými delegáty do funkce předsedy vybrán právě Karel Elsnic společně s Františkem Fišerem. Na následující pololetní valné hromadě v roce 1910 byl ve funkci předsedy Zemské jednoty potvrzen a zastával ji jíž výhradně sám.

Stát se předsedou a hlavním představitelem Zemské jednoty nebylo jen tak, logicky žádná privilegia mu to v anarchistické organizaci krom respektu ostatních nepřinášelo, naopak přitáhlo to pozornost zaměstnavatelů a represivních složek. Bydlel stále na stejné adrese v Plynárenské ulici s číslem popisným 626, kam byla také zasílána korespondence týkající se Zemské jednoty horníků a taky přihlášky nových členů.

Strádání a hlad všudepřítomný v příbytcích dělnických rodin dolehl i Karla Elsnice, kterému první světová válka nakousala zdraví. Přesto, aby uživil rodinu, pracoval dál jako horník na dole Anna u Souše, kam se přestěhoval. Rodina Elsnicova bydlel na adrese Souš č.p. 142.

S podlomeným zdravím se Karel Elsnic ještě stal členem nově vzniklé revolučně syndikalistické odborové organizace vytvořené z řad anarchisticky smýšlejícího hornictva s názvem Sdružení československých horníků, které bylo založeno koncem roku 1918 náhradou Zemskou jednotu horníků zakázanou v roce 1915 za činnost nepřátelskou státu. V Sdružení československých horníků se však již kvůli zdravotním potížím neangažuje jako dříve a přenechává místo mladším.

Odborář a hornický aktivista umřel na zástavu srdce 24. listopadu 1921 ve věku 47 let. Bezvěrecky pochován byl 27. listopadu 1921 na hřbitově v Souši, kam se s ním přišla rozloučit rodina a jeho kamarádi.

Šrajer Antonín (1884-?)

Mezi doposud málo známé severočeské anarchisty patřil Antonín Šrajer. Tento příslušník mladé anarchistické generace, která se do hnutí zapojila po vzoru svých rodičů, se narodil 28. září 1884 v Košťanech u Teplic. Avšak jeho rodina pocházela z Horní Nové Vsi u Nové Paky v Podkrkonoší, odkud se vydala za lepším do severočeské hnědouhelné pánve. A tak i mladý Antonín Šrajer se vydal v otcových šlépějích a stal se horníkem.

Přestože se Antonín Šrajer narodil v Košťanech, jeho život i působení bylo úzce spjato s Hostomicemi nad Bílinou, kam se počátkem 20. století přistěhoval. Zde se zapojil do činnosti anarchistického hnutí a vstoupil do místního Odborného hornicko hutnického spolku „Mezinárodní jednota“.

Jako horník se organizoval také v největší anarchosyndikalistické odborové organizaci v českých dějinách v České federaci všech odborů a k ní přináležející Hornické federaci. Když pak udeřila perzekuce a stát rozprášil tyto odbory anarchistů a jejich majetek zabavil, rozhodl se Antonín Šrajer opustit české země. Odešel za prací do Německa, společně se svojí manželkou Marií Šnajderovou. Marie se narodila 5. března 1884 v Pochvalově na Lounsku. Narodila se jim zde v městě Hochkeld dvě dítka, 4. července 1910 dcera Anna Šrajerová a 19. června 1912 syn Antonín Šrajer. V Německu pobyli až do roku 1914. Pak se vrátili zpět do Hostomic nad Bílinou.

Zapojil se do odborového svazu anarchistů Zemské jednotě horníků, která působila v letech 1909 až 1915 a jejíž činnost zastavila až první světová válka a zákaz činnosti s odůvodněním, že se jedná o státu nebezpečnou organizaci.

Po válce se Antonín Šrajer zapojil do Sdružení československých horníků. Tato revolučně syndikalistická organizace s několika tisíci členy byla ustanovena v prosinci 1918 a navazovala na zakázanou Zemskou jednotu horníků.

Tou dobou žila rodina Šrajerova v bytě na adrese Náměstí č.p. 98 v Hostomicích, zde se jim také ještě za války narodila dcera Růžena 18. srpna 1917 a po válce 31. prosince 1919 syn František Šrajer.

Po válce Antonín Šrajer dále pracoval jako horník. Zaměstnán byl na dole Svornost v nedalekém Ohníči, kde pracovalo mnoho jeho kolegů ze Sdružení československých horníků.

Také Antonín Šrajer i jeho choť vystoupili z katolické církve a stali se bezvěrci, svá dítka také nedali pokřtít v kostele.

Janda Leopold (1874 -?)

Dalším anarchistou spojeným se Žižkovem byl Leopold Janda, který se narodil v roce 1874 v Turnově. Otec Alois Janda (1848) a matka Barbora Židů (1852). Měl sourozence Aloise, Františka, Karel, Ludvík a Edmund. Posledně zmiňovaný Edmund Janda byl taktéž činný v anarchistickém hnutí. Do Prahy se rodina Jandova přistěhovala v osmdesátých letech 19. století. Na Žižkově jsou policejně hlášeni od roku 1886. Od rodičů se Leopold stěhuje 5. února 1892 a zůstává bydlet na Žižkově. Za manželku si bere rodačku ze Žižkova Marii Šuttovou, narozenou v roce 1878. Mají spolu dvě dcery Martu (1900) a Libuši (1903).

Mladý Leopold začne pracovat na železnici. Nejdříve jako strojník, později jako strojvedoucí c.k. Státních drah. Pomáhal zakládat Vzdělávací klub Pokrok na Žižkově, který byl založen 14. července 1896. Na valné hromadě 2. ledna 1897 byl nejdříve zvolen místopředsedou, poté 25. května 1897 zase zvolen místopředsedou a nakonec 11. listopadu 1897 byl zvolen předsedou spolku. Předsedu zastával do 3. února 1898. Spolek fungoval do roku 1914.

V letech 1904 až 1908 byl Vzdělávací klub Pokrok na Žižkově součástí anarchosyndikalistických odborů České federace všech odborů (ČFVO). Leopold Janda působil v místní skupině ČFVO Žižkov. Angažoval se také jako železničář na vytváření Federace železničářů při ČFVO, jako nové členské federace v roce 1908. Čítala přes 80 členů, a chystaly vznikat odbočky po celých Čechách i mimo Prahu. Dokonce vyšlo i první číslo časopisu anarchosyndikalistů železničářů s názvem „Předzvěst“. Číslo však bylo kompletně zabaveno policií a další vydávání zakázáno. Policejní místa totiž s velkými obavami sledovali pronikání na státní dráhy, obávali se propuknutí stávky vyvolané anarchosyndikalistickou agitací, která by vážně ochromila chod monarchie a byla by silnou zbraní při stávkách horníků, kde měli anarchisté silné pozice. To stát nemohl dopustit a tak udeřila perzekuce, zatýkaní a nakonec rozpuštění slavné ČFVO v létě 1908.

Leopold Janda nebydlel jen na Žižkově jako chudý dělník a navíc politicky aktivní se několikrát stěhoval, krátce bydlel také na Královských Vinohradech a od roku 1910 ve Vršovicích.

Danda Josef (1884 – ?)

Josef Danda se narodil v roce 1884 v Praze. Otec se jmenoval Antonín Danda (1846) a pracoval jako obchodní sluha. Zemřel 26. června 1905. Maminka se jmenovala Brigitta za svobodna Říhová (1854). Do Prahy se přistěhovali z Chvaterub u Velvar kolem roku 1871. Mladý Josef Danda bydlel u matky na Žižkově, kde měli od 4. července 1906 policejní přihlášku.

Josef Danda patřil mezi příslušníky České anarchistické federace (ČAF) působící v letech 1904 až 1914. V Praze pomáhal jako kolportér s prodejem anarchistických časopisů „Zádruha“, který vycházel jako publikační orgán ČAF a časopisu anarchistické mládeže „Mladý průkopník“ v letech 1912 až 1914. Mnozí pražští členové ČAF se organizovali v Politickém spolku Vilém Körber v Čechách a vlastně ho také svým vstupem oživili. Nechyběl ani Josef Danda, ten dokonce v tomto proslulém anarchistickém spolku zastával post předsedy, za nějž byl zvolen na valné hromadě 9. února 1912. Vlastně byl předposledním předsedou a svoji funkci si podržel do 9. března 1914.

V letech 1904 až 1908 se organizoval v anarchosyndikalistickém svazu Česká federace všech odborů (ČFVO). Po jejím zákazu v roce 1908, patřil mezi ty anarchosyndikalisty, kteří se ve svém snažení nevzdali a pokusili se navázat na ČFVO vytvořením nové odborové federace. To se jim povedlo 5. června 1910, kdy položili základy Všeodborového sdružení dělníků „Ochrana“, které působilo v letech 1910 až 1914. Patřil mezi přední žižkovské členy a také byl na sjezdu 8. února 1913 zvolen místopředsedou. Tento post zastával až do vypuknutí první světové války a zákazu těchto odborů dne 26. července 1914.

Marek Josef (1884 – 1914)

Mezi přední, ale zapomínané žižkovské anarchisty patřil Josef Marek. Narodil se 12. září 1884 v Praze. Jeho velice dobrým přítelem a spolupracovníkem se stal známý Michael Kácha. Povoláním typograf.

Na Žižkově se Josef Marek stal členem místních anarchistických spolků. Vstoupil do Vzdělávacího klubu Pokrok pro Žižkov a okolí. Pro své organizační schopnosti je nejdříve zvolen 29. října 1909 jednatelem a zůstane jím až do 3. prosince 1910. Ve stejný den je na této valné hromadě zvolen předsedou, kterým je zvolen opakovaně a zastává jej do 19. října 1912. Tou dobou se stěhuje ze Žižkova do sousedních Královských Vinohrad.

Patřil také mezi přední členy České anarchistické federace (ČAF), která působila v letech 1904 až 1914. Za pražskou ČAF byl zvolen důvěrníkem, byly mu adresovány přihlášky k členství ze Žižkova a Karlína. A zastupoval žižkovské členy ČAF na poradách, sjezdech a konferencích.

V roce 1904 byl ustanovena také anarchosyndikalistická odborové organizace Česká federace všech odborů (ČFVO). Josef Marek byl přesvědčený anarchosyndikalista a tak neváhá do ČFVO vstoupit. Na sjezdu ČFVO dne 14. července 1907 v Duchcově, v hotelu Union (Český dům) byl zvolen za jednatele celé federace. Patřil také mezi pražské delegáty na sjezdu ČFVO 24. prosince 1908, na kterém byl znovuzvolen jednatelem celé odborové federace. Měl na starost rozesílání plakátů ČFVO na veřejné schůze a tábory lidu, které bylo u něj možné objednat. Psal články do časopisu ČFVO „Nová Omladina“. Mezi pražským dělnictvem organizoval solidární sbírku na stávkující anarchistické horníky v roce 1906 do Lomu.

Po policejním rozpuštění ČFVO v roce 1908, se anarchosyndikalisté po delší přestávce opět zorganizovali. Stal se členem Všeodborového sdružení dělníků „Ochrana“ v letech 1910 až 1914.

Josef Marek se jako typograf uplatnil také ve vydávání anarchistických periodik. Stal se členem redakce časopisu „Zádruha“ (1908 – 1914), později publikační orgán ČAF. Působil také v redakci časopisu anarchistické mládeže „Mladý Průkopník“ (1912 – 1914). S Michalem Káchou redigoval a sázel Kalendář anarchistických socialistů pro rok 1914, který dokončil už těžce nemocný.

Poslední léta života bydlel na adrese Žitná č. p. 47, Praha II – Vinohrady. Zemřel v pátek 20. února 1914 v 10 večer na tuberkulózu plic ve 30 letech, pohřeb se konal 23. února 1914 v bezvěrecké části Olšanských hřbitovů. Pohřeb organizoval jeho kamarád anarchista a redaktor Michael Kácha a anarchista a kreslič Josef Veselý z Vinařské ulici č.p. 8 na Vinohradech. Proběhla sbírka mezi anarchisty na jeho náhrobek.

Holub Josef (1879 -?)

Mezi přední anarchisty působící na Žižkově patřil Josef Holub. Narodil se 1. ledna 1879 v Praze na adrese Praha č.p. 1027/I. Otec Josef Holub (1851) byl truhlář z Přestavku u Dobříše. Maminka se jmenovala za svobodna Anna Bryndová (1848) z Hostomic. Josef Holub měl několik sourozenců Marii Holubovou (1872), Annu Holubovou (1881) a Františka Holuba (1883). Rodina Holubova bydlela na Žižkově od 28. května 1880.

Na Žižkově se zapojil do místních anarchistických spolků. Jelikož jako anarchista odmítl autority světské i duchovní, přestal věřit v boha a vystoupil z „římského ovčince“, psalo se 3. října 1906, kdy podal žádost k vystoupení z církve na místním c.k. hejtmanství v Žižkově a stal se bezvěrcem.

Josef Holub byl přesvědčením anarchosyndikalista. Takže když byla v roce 1904 v Lomu založena anarchosyndikalistická odborová centrála Česká federace všech odborů (ČFVO), zapojil se s nadšením i on. Na sjezdu ČFVO 25. prosince 1907 v Praze byl zvolen okresním (krajským) důvěrníkem ČFVO pro Prahu. Účastnil se jako delegát žižkovských anarchosyndikalistů na sjezdu ČFVO 24. prosince 1908, na kterém byl zvolen důvěrníkem celé odborové federace. Organizoval solidární peněžní sbírku na stávkující anarchistické horníky v roce 1906 na Mostecku v továrně pana Šmída, kde pracoval. Pracoval také v redakcích časopisů ČFVO „Omladina“, „Nová Omladina“ a „Chuďas“.

Po názorovém rozkolu části anarchosyndikalistů s Karlem Vohryzkem kvůli prosazované neutralitě odborů na Mezinárodním anarchistickém kongresu v Amsterdamu (v srpnu 1907) Josef Holub spoluzakládal anarchosyndikalistický časopis „Přímá akce“, jenž tak stál v opozici proti Vohryzkově „Komuně“, České federaci všech odborů a jejich příklonu k odborové neutralitě.

Po policejním rozpuštění ČFVO v roce 1908, se anarchosyndikalisté po delší přestávce opět zorganizovali. Stal se předním členem Všeodborového sdružení dělníků „Ochrana“ v letech 1910 až 1914. Na valné hromadě 21. ledna 1912 byl zvolen jednatelem „Ochrany“ a zastával tento post do 9. října 1912.

Josef Holub byl přítelem a blízkým spolupracovníkem Michaela Káchy, s ním se sdružoval v České anarchistické federaci (ČAF) a působil v místní skupině ČAF Žižkov. V rámci ČAF pracoval v redakci listu anarchistických socialistů „Zádruze“, která vycházela v letech 1908 až 1914. Stejně tak pomáhal s vydáváním listu anarchistické a antimilitaristické mládeže „Mladý průkopník“. Najdeme ho v redakci jak jeho první verze vydávané v roce 1910, než byl zastaven po velké perzekuci proti anarchistickým antimilitaristům. Podruhé byl list „Mladý průkopník“ obnoven v roce 1912 a vycházel do roku 1914. V redakci se staral o příjem objednávek a předplatného, které byly zasílány na jeho adresu. Časopis byl propojen s ČAF.

Josef Holub byl mezi žižkovským dělnictvem dobře znám, jelikož často přednášel na veřejných a důvěrných schůzích.

Patřil mezi známé anarchistické básníky, jeho básně byly přetiskovány například na stránkách anarchistických týdeníků „Hornické listy“ nebo slavné „Omladiny“.

Bartoň František (1881 -?)

František Bartoň se narodil 2. srpna 1881 na Vyšehradě č.p. 38. Většinu svého života prožil v Nuslích, ale nějaký čas pobýval také na Žižkově.

Zamiloval se do dcery slavného anarchisty Viléma Körbera a Pavlíny Körberové, mladé Pavlíny Anny Körberové, která se narodila 31. října 1881 v Nuslích č.p. 82. Pár žil nějaký čas na hromádce u bratra a taktéž čelního představitele pražského anarchistického hnutí Čeňka Körbera v Nuslích č.p. 510. Jelikož oba byli bezvěrci, konala se 4. března 1913 civilní svatba. Za svědky jim šel již zmiňovaný předák, fotograf a redaktor Čeněk Körber a rukavičkář a anarchista Antonín Veselý. Po svatbě se novomanželé stěhují do Nuslí č.p. 390. František Bartoň pracoval jako sekretář a úředník v Zemské úřadovny v Praze.

Aktivní byl především v místním sdružení anarchistů bezvěrců Spolku Volných myslitelů v Nuslích, i když tou dobou bydlel na adrese Žižkov č.p. 578. Dne 26. listopadu 1912 byl zvolen jednatelem spolku a zastával ho do 28. května 1913.