Představitelem severočeského anarchistického hnutí patřil také středočeský rodák Augustin Pacina, který se narodil 6. listopadu 1871 v obci Votice u Českého Brodu.

Také mladý Augustin Pacina se vydal jako mnozí jeho rodáci na hornický sever za prací. Kolem roku 1900 se usadil na Duchcovsku v hornické obci Hrdlovka, ve které prožil devět bouřlivých let svého života.

V Hrdlovce se rodičům Pacinovým narodil prvorozený syn Jaroslav Pacina 29. dubna 1901. O dva roky později 14. dubna 1903 dcera Božena Pacinová. Druhorozený syn Jan Pacina spatřil světlo světa 23. června 1906 a 21. listopadu ještě druhá dcera Julie Pacinová. Poslední dítko Miloslav Pacina se narodil 18. února 1912, ale již v Lomu.

Augustin Pacina živil rodinu havířinou a u tohoto černého řemesla vydrží až do důchodu. Jako mladého horníka jej uchvátily myšlenky Michaila Bakunina a velice populární myšlenky anarchokomunismu Petra Kropotkina.

Augustín Pacina coby anarchisticky smýšlející horník se zapojil a pomáhal budovat odborové organizace založené na autonomii, federalismu a přímé akci, které nejsou ve vleku politických stran, ale přímo pod kontrolou řadového členstva, dělnictva samotného. Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, její náhradou pak členem Hornické federace v roce 1908, která byla členskou sekcí anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). ČFVO působila v letech 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna a majetek zkonfiskován. Když ještě fungovala stal se Augustín Pacina předním funkcionářem místní odbočky ČFVO v Nové Vsi – Hrdlovce, kde zastával post důvěrníka místní organizace. Brzy po zákazu ČFVO a Hornické federace se anarchističtí horníci dali opět dokupy a založili Zemskou jednotu horníků, do které se taktéž zapojil a jejíž členem byl v letech 1909 až 1915.

Augustin Pacina jako anarchista odmítl věřit v poslušnost moci náboženské i světské, jako pokrokový dělník přestal věřit v boha a vystoupil z katolického ovčince, stal se bezvěrcem. Ani jedno ze svých dítek nedal pokřtít v kostele a neposílal je na hodiny náboženské výchovy.

V první dekádě 20. století opět ožila silná potřeba vytváření anarchistických dělnických družstev, i když některé již fungovaly dlouze, co byl i případ Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce, která fungovala již do roku 1898. Také Augustín Pacina byl členem tohoto družstva pod přímou kontrolou dělnictva a dokonce byl v roce 1908 na valné hromadě zvolen náměstkem ředitele družstva. V roce 1907 po dobu nemoci obdržel finanční pomoc od družstva, jak bylo tehdy zvykem.

V roce 1909 se odstěhoval do Lomu, dalšího velkého anarchistického centra, kde působilo několik anarchistických spolků. Složil závodní podíl a stal se členem místního Potravního družstva „Volnost“, organizované anarchisty. Družstvo se udrželo až do roku 1915. Právě na valné hromadě, která se uskutečnila 28. února 1915 byl zvolen ředitelem. Podnik prosperoval, vlastnil několik nemovitostí a provozoval družstevní prodejny i v dalších obcích Mostecka. Avšak na sklonku téhož roku došlo k rozhodnutí dát družstvo k likvidaci, zřejmě proto, aby chudým horníkům, členům družstva, jeho likvidací, při níž byl veškerý majetek rovnoměrně přerozdělen všem družstevníkům, tak tento počin pomohl získat tolik potřebné peníze na obstarání potravin pro hladovějící rodiny za těžkých válečných let.

Augustinovi Pacinovi jako anarchistovi byla samozřejmostí vzájemná pomoc a solidarita, a tak narážíme na jeho jméno v časopise Hornické listy, kde mu jiný anarchista František Veruňka z Hrdlovky děkuje za finanční pomoc po dobu jeho nemoci.

Zřejmě během první světové války mu zemřela manželka, jejíž jméno nám zatím uniká. Bratrovražedná první světová válka skončila v roce 1918, a na troskách poražené rakouské monarchie vznikla Československá republika. Augustín Pacina žil stále v Lomu na Masarykovo náměstí č.p. 28. Společně se svými pěti dětmi. Každé ráno vstával a odcházel fárat na důl Jan u Lomu, který patřil Lomské uhelné společnosti.

Přestože se postarat sám o výchovu pěti dítek nebylo snadné, zůstal politicky aktivní nadále. Navázal na svoji dřívější odborovou aktivitu a stál při zrodu revolučně syndikalistického Sdružení československých horníků, který personálně navazoval na zakázanou Zemskou jednotou horníků. V řadách této syndikalistické organizace zůstal až do jejího sloučení s Jednou československých horníků do roku 1930.

Zařadil se mezi přední meziválečné syndikalisty. V místní lomské odbočce Sdružení československých horníků byl na valné hromadě zvolen předsedou. To že se mezi členstvem těšil poměrné důvěře ukazuje i to, že byl na VI. Sjedu Sdružení československých horníků v roce 1925 v Mostě zvolen členem ústředního výboru. Tou dobou se přestěhoval a bydlel na nové adrese Lom č.p. 203. Zvolení do ústředí v roce 1925 taktéž ukazuje, že Augustin Pacina odmítl návrhy Bohuslava Vrbenského a části anarchokomunistů vstoupit do KSČ a rudých odborů. Naopak postaví se zachování Sdružení československých horníků jako politicky neutrální revoluční odborové organizace pod heslem: „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“.

Anarchosyndikalista a hornický aktivista František Kazimour se narodil 20. prosince 1876 v Klučenicích do chudé rodiny. Tatínek Jan Kazimour pracoval v Klučenicích jako nádeník a maminka Josefa Kazimourová, rozená Nešvarová se starala o drobotinu v domácnosti. Někdy na počátku 20. století se mladý František Kazimour vydal na sever, za vábením „černých démantů“, jehož dobývaní pro chudé dělníky té doby, přeci jen skýtalo o trochu větší kousek chleba a méně strádání jemu a jeho rodině.

Na severu se jako horník, mezi kolegy na šachtách seznámil s anarchistickým světonázorem. Začal navštěvovat schůze anarchistických spolků, přednášky, postupně se zapojoval do činnosti anarchistického hnutí. Bydlel tou dobou v Lomu, německy Bruchu, který se stal živým centrem a baštou anarchistického hornického hnutí.

Zapojil se do činnosti odborového hnutí anarchistů, nejdříve do Severočeské federace horníků (1903 – 1907), později do Hornické federace (1908) a České federace všech odborů (1904 – 1908).

František Kazimour odmítl nadále věřit v Boha, podřizovat se vládě světské i cirkevní. Vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. A také členem místní bezvěrecké organizace Spolku Volných myslitelů „Svornost“ v Lomu.

V anarchistickém hnutí se seznámil se sestrou svého anarchistického kamaráda Annou Beranovou. Anička se narodila 16. února 1883 v Mýtě, a jak se na mladou anarchistku patřilo i ona byla bezvěrkyní. Její rodiče Jan a Christína Beranovi pocházeli z Mýta, kde bydleli v domě s číslem popisným 86.

Jejich bezvěrecká svatba se konala 10. listopadu 1907, za svědky jim šli jejich anarchističtí přátelé horník Karel Vožech a Aničky bratr a anarchistický horník Jan Beran. Mladý pár bydlel v Lomu č.p. 257.

Po perzekučním zákroku na anarchistické hnutí a rozpuštění posledních jmenovaných odborů, si anarchisté založili náhradou nový odborový svaz – Zemskou jednotu horníků (1909 – 1915).

Tou dobu již František Kazimour patřil mezi hornictvem mezi známé anarchistické odboráře a předáky, proto byl také jako delegát lomských kamarádů vyslán na významnou ustanovující valnou hromadu Zemské jednoty horníků, která se konala 21. února 1909. Na této valné hromadě byl také zvolen členem výboru, do funkce náhradníka.

Přestože nepatřil mezi mistry pera a slova, pro anarchistickou věc a boj za lepší pracovní podmínky dělnictva se zasadil usilovnou každodenní organizační a agitační prací. Předním členem lomské organizace Zemské jednoty horníků zůstal do jejího rozpuštění počátkem jara 1915, kdy už nad Evropou zuřila nenávistná ruka militarismu, proti které tolik brojili právě anarchisté a která vehnala na rozkaz vládců miliony proletářů do bratrovražedného boje. Stejně tak byl zakázán anarchistický týdeník Hornické listy, který vycházel od roku 1905 a který pomáhal rozšiřovat.

Anarchista a odborář Jan Kolář byl řadovým dělnickým aktivistou, jelikož neobsazoval místa ve výborech a předsednictvech spolků, proto nám zůstává jeho konkrétnější působení povětšinou nedoložené.

Narodil se 18. května 1858 v Pozorce u Petrovic, nedaleko Přeštic. Jeho otec Blažej Kolář byl čeledín a maminka Kateřina se za svobodna jmenovala Buchtová.

Ke konci 19. století se jako mladý dělník vydal do hornického kraje pod Krušnými horami. Usadil se v Kopistech. A začal se živit jako horník, byl to také důvod jeho stěhování, protože havířina ačkoliv velice nebezpečná a fyzicky náročná, skýtala lepší výdělky a přeci jen menší strádání a hlad.

Jméno manželky neznáme, víme však, že svatba proběhla 3. října 1886.

Mezi severočeským hornictvem, především v řadách těch česky mluvících se tou dobou začaly šířit ideje neodvislého socialismu, později již otevřeně anarchistického komunismu. Myšlenky Petra Kropotkina oslovily i Jana Koláře, který se záhy do anarchistického hnutí zapojil.

O členství v anarchistických spolcích, a prvních odborových organizací sice nemámě doloženy, ale je logické, že se jich účastnil. S jistotou víme, že byl členem anarchosyndikalistické odborové organizace České federace všech odborů – ČFVO, která působila v rozmezí let 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná rakouskými úřady zakázána a rozpuštěna.

V rámci ČFVO se podílel na finanční sbírce v roce 1906 ve prospěch propuštěných anarchistů z dolu Jan, kteří se postavili propuštění několika představitelů ČFVO z dolu Jan a zahájili solidární stávku pro jejich znovuzaměstnání, arogance správy dolu sebou však nedala hnout, a nakonec i oni skončili na dlažbě a bez práce. A tak se Jan Kolář snažil pomoci sbíráním peněz od kolegů a dával z vlastní chudé výplaty na propuštěné kamarády.

Další působení v anarchistickém hnutí nemáme doloženo, ale předpokládáme, že byl činný v Hornické federaci při ČFVO a později v letech 1909 až 1915 v Zemské jednotě horníků.

Po první světové válce se nadále živil jako horník. Bydlel na adrese Kopisty č. p. 146. Zemřel 28. února 1922 na výduť aorty. Pohřeb starého čtyřiašedesátiletého anarchistického bojovníka se konal 2. března 1922 v Kopistech, kde byl uložen k věčnému spánku.

Anarchista Chaloupka Gustav z Bíliny. Fotografie z roku 1927.

Anarchistka Brudnová Františka z Bíliny. Manželka Rudolfa Brudny. Fotografie z roku 1927.

Anarchista Brudna Rudolf z Bíliny. Fotografie z roku 1927.

Anarchista a aktivní bezvěrec Bartík Jaroslav z Bíliny.  Fotografie z roku 1927.

Hornický aktivista a anarchosyndikalista Josef Podrabský pocházel ze středních Čech. Narodil se 12. května 1883 ve vesničce Dolní Svinoří nedaleko Mělníka rodičům Františku Podrabskému a Alžbětě za svobodna jmenované Vošvrlové. Za prací však odešel do hnědouhelné pánve pod Krušnými horami.

Na severu se nechal zaměstnat na dole a začal se živit jako horník. Mladého dělníka nadchly myšlenky anarchokomunismu a především taktika organizace dělnictva mimo politické strany, kdy se měli dělníci sami stát těmi, kdo bude utvářet svoji budoucnost. Setkání s Karlem Vohryzkem a především místními anarchisty ho přivedly do řad anarchosyndikalistického hnutí.

Když byla v roce 1904 v Lomu založena anarchosyndikalistická odborová centrála Česká federace všech odborů i on následoval většinu tehdejších anarchistických kamarádů a vstoupil do její řad. V té době bydlel v Duchcově. Záhy se však přestěhoval do Oseka u Duchcova.

Jako horník se stal již dříve členem Severočeské federace horníků, která působila v letech 1903 až 1907, do jejího úředního zákazu. Poté byl členem Hornické federace, která byla součástí ČFVO.

Josef Podrabský sice nepatřil mezi mistry pera, byl spíše anarchistou s organizačními a agitačními schopnostmi. Anarchistické ideje mezi ostatní pomáhal šířit jako kolportér. Nebyla to snadná práce, po těžkých šichtách na dolech, roznášel anarchistické časopisy. Dostal na starost distribuci anarchistických časopisů „Omladina“, „Nová Omladina“ a „Komuna“. Většina časopisů vycházela jako týdeníky a „Nová Omladina“ jeden čas dokonce třikrát do týdne, a tak se musel ohánět. Sepsat článek byla jedna věc, ovšem rozdistribuovat časopis, který vycházel vlastně obden, znamenalo velké sebeobětování. Nebýt přesvědčených členů ČFVO jakým byl bezesporu i Josef Podrabský, nemohli by tyto nejúspěšnější anarchistické listy nikdy vycházet.

Distribuce anarchistických časopisů znamenala také potíže a perzekuci, kterou Josef Podrabský několikrát okusil na vlastní kůži. V roce 1906 byl několikrát zatčen policií právě za distribuci „Nové Omladiny“. Četníci několikrát vtrhli do jeho bytu, v rámci domovní prohlídky převrátili byt vzhůru nohama a zabavila nejen zrovna vydaná čísla „Nové Omladiny“.

Represe nakonec vyvrcholila v létě 1908 zákázem ČFVO a rozpuštěním této nejúspěšnější anarchosyndikalistické odborové organizace. Perzekuce však přesvědčeného anarchistu Josefa Podrabského nezastrašila, naopak utvrdila v jeho názorech. Když pak byla v roce 1909 založena Zemská jednota horníků, patřil mezi první co se nezalekli potíží se vstupem a stal se členem.

V Oseku u Duchcova se stává členem místního uskupení anarchistů Vzdělávacího spolku „Rozkvět“. V roce 1910 je zvolen předsedou tohoto spolku, který působí až do roku 1914, kdy je po vypuknutí první světové války zakázán jako všechny anarchistické organizace a časopisy.

Po první světové válce Josefa Podrabského nacházíme v Chudeříně. Havířinu pověsil na hřebík a začal se živit jako trafikant. Bydlel na adrese Chudeřín číslo popisné 102, kde také 23. prosince 1923 zemřel na tuberkulózu plic. Pochován byl na chudeřínském hřbitově 25. prosince 1923.

Mezi významné anarchisty a odboráře 20. století spojované s městem Lom, nebo chcete-li Bruch, jak se za jeho života běžně užívalo. Josef Inemann pocházel tak jako většina severočeských horníků z vnitrozemí ze západočeského kraje. Zařadil se mezi široké zástupy těch, kteří znovu přinesli český živel do těchto končin. Narodil se 13. května 1863 v Hůrkách na Rokycansku. Jeho tatínek Václav Inemann byl hutník a maminka Anna se jmenovala za svobodna Vašáková.

Někdy na počátku minulého století se z rodných Hůrek vydal na hornický sever. Usadil se v Lomu, v jednom z hlavních center severočeského anarchistického hnutí. Seznámil se s myšlenkami anarchokomunisty Petra Kropotkina a záhy se zapojil do činnosti anarchistického hnutí, které jen v Lomu mělo několik stovek následovníků, povětšinou česky mluvících horníků.

Začal se živit, jak jinak než havířinou na dolech v okolí Lomu. Jeho první manželka zemřela, její jméno zůstává zatím neznámou, jako vdovec se však ožení podruhé. Bezvěrecká svatba Josefa Inemanna a Marie Šrétrové, taktéž vdovy po jednom z předních anarchistů souzených v procesu s „Vosími hnízdy“ se konala 21. listopadu 1908. Za svědky jim šli anarchističtí kamarádi a taktéž horníci z Lomu Čeněk Janata a František Pospíšil.

Jeho nová žena, taktéž anarchistka, se narodila 1. července 1865 polnímu hajnému Janu Martínkovi a Josefě za svobodna Němcové v Ronově nad Doubravou u Čáslavi. V době svatby žili Josef a Marie Inemannovi ve společné domácnosti v domě s číslem popisným 392 v Lomu.

To že měli bezvěreckou svatbu nebyla náhoda, oba jako přesvědčení anarchisté, nevěřili v existenci boha a neuznávali instituci církve, proto z katolické církve vystoupili a stali se bezvěrci. Josef Inemann byl navíc v bezvěreckém hnutí velice aktivní. Stal se členem bezvěrecké anarchistické organizace Sdružení Volných myslitelů „Svornost“ v Lomu. Na valné hromadě v roce 1909 byl zvolen jednatelem Sdružení Volných myslitelů „Svornost“. V roce 1910 byl dokonce zvolen předsedou tohoto spolku. Josef Inemann vyřizoval přihlášky nových členů spolků, ale také ostatním anarchistům a pokrokovým dělníkům, kteří byli ještě v církvi pomáhal se sepisováním formulářů a žádostí pro výstup z církve. Byla na něj směřována také veškerá korespondence týkající se spolku a byla zasílána na jeho novou adresu Osecká silnice č.p. 406. 

V roce 1910 pracoval na dole Jan u Lomu, kde se mu 17. listopadu stal vážný pracovní úraz, který jej připoutal k lůžku, co pro prostého dělníka a jeho rodinu znamenalo strádání. Proto jak už bylo v anarchistickém hnutí zvykem, zorganizovali anarchističtí kamarádi a spolky peněžní sbírky v jeho prospěch.

Podpory se mu dostalo i od anarchistických družstev, kterými byl členem. Byl totiž členem Dělnického potravního družstva „Volnost“ v Lomu, kde měla jednu ze svých prodejen a když byla 29. září 1908 založena úspěšná Dělnické pekárna „Federace“ v Libkovicích. Složil závodní podíl 20 korun a vstoupil do družstva. Na valné hromadě Dělnické pekárny „Federace“, která proběhla 27. února 1910 byl zvolen členem správní rady, která kontrolovala správné hospodaření družstva a měl podpisové právo. Na další valné hromadě konané na jaře 1911 však již zvolen nebyl, pro již zmiňovanou nemoc. Zřejmě kvůli nuznějším poměrům se přestěhoval také na novou adresu Lom č.p. 289.

Když v roce 1904 vznikla Česká anarchistická federace (ČAF), stal se místním členem ČAF v Lomu. ČAF pracovala v letech 1904 až 1914. Později byl aktivní především v bezvěrecké skupině při ČAF. ČAF byla federace volných anarchistických skupin, jejíž hlavní náplní byla především osvětová činnost. Nedílnou součástí bylo také vydávání a šíření tiskovin. Josef Inemann pomáhal v Lomu a okolí s ditstribucí časopisů ČAF „Zádruha“ a „Mladý průkopník“, určený především pro anarchistickou mládež a měl silný antimilitaristický charakter.

Josef Inemann se jako horník s anarchistickým smýšlením organizoval v odborových organizacích založených anarchisty, stál v řadách Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, Hornické federace v letech 1907 až 1908 a v poslední řadě v Zemské jednotě horníků v letech 1909 až 1915, kdy i tato odborová organizace byla státem zakázána a rozpuštěna.

Anarchista a bezvěrecký činovník Josef Inemann, který většinu svého života spojil se severočeským Lomem navždy odešel 11. srpna 1922. Na bezvěrecký pohřeb se sním přišla rozloučit na jeho poslední cestě rodina a kamarádi z hnutí 13. srpna 1922 na místní hřbitov v Lomě.