Křeček František (1874 – ?)

Dalším anarchistou z Českobrodska byl František Křeček, který se 26. března 1874 narodil v Kolovratech u Říčan. Jeho manželkou se stala Josefa Hrušáková, narozená v roce 1969. Do Prahy se mladý pár přistěhoval někdy v průběhu roku 1896, od 15. února 1898 je policejně hlášen na Žižkově. Usadil se na Žižkově v domě s číslem popisným 507. Za pár měsíců na to, dne 25. září 1898 se berou v nedalekých Olšanech. Živí se jako kožešník, obchodní sluha a jeden čas provozuje i vlastní živnost obchod s žehlícími a pracími stroji.

Na Žižkově se František Křeček zapojil do hnutí neodvislých socialistů – anarchistů. Stal se spolupracovníkem Viléma Körbera, Aloise Věkoslava Habera a Antonína Pravoslava Kaliny. Ještě ten rok vstupuje do Vzdělávacího klubu „Pokrok“ na Žižkově. Na valné hromadě 16. ledna 1900 je zvolen dokonce předsedou. Zároveň vstupuje do dalšího anarchistického spolku Vzdělávací beseda „Volnost“ pro Karlín a okolí. Na valné hromadě 22. února 1897 je zvolen předsedou. Tento post pak zastává ještě dvě volební období a to až do roku 1899, kdy je spolek úřady zakázán v rámci perzekuční vlny proti anarchistickému hnutí. Tento spolek byl úzce navázán na list „Volný duch“.

V roce 1900 se František Křeček stěhuje na nějaký čas do Královských Vinohrad, kde si otevírá již zmiňovaný obchod. Tento rok se mu narodil také syn Vladimír.

František Křeček byl taktéž redaktor anarchistického časopisu „Nový kult“. Později jej nalézáme jako člena anarchosyndikalistické organizace Všeodborového dělnického sdružení „Ochrana“, které fungovalo v letech 1910 – 1914.

Maršák Josef (1871 -?)

Anarchista Josef Maršák se narodil v roce 1871 v Sázavě v okrese Kutnohorském. V roce 1895 se vydal z rodné Sázavy do Prahy, kde se ještě tentýž rok usadil na Žižkově. Na Žižkově požádal také o přidělení domovské příslušnosti, tu obdržel 24. srpna 1906. V Praze začal pracovat jako zřízenec okresního ústavu práce. Jeho chotí se stala Božena rozená Běhounková. Na Žižkově působil do roku 1909.

Na Žižkově se seznámil s myšlenkami neodvislého socialismu – anarchismu kolem proslulého Viléma Korbera. Stal se zakládajícím členem Vzdělávacího klubu „Pokrok“ na Žižkově, který byl založen 14. července 1896. Na ustanovující valné hromadě konané 7. ledna 1897 byl zvolen za vůbec prvního předsedu tohoto anarchistického spolku. Podruhé byl zvolen na post předsedy spolku 26. července 1899. Vyzkoušel si také funkci jednatele spolku, kdy byl zvolen za druhé jednatele na valné hromadě 11. ledna 1897. Členem spolku byl do roku 1909.

Vzdělávacího klubu „Pokrok“ byl v letech 1904 až 1908 členskou sekci anarchosyndikalistického svazu České federace všech odborů (ČFVO) a tak se i Josef Maršák stal aktivním anarchosyndikalistou a členem ČFVO, nejúspěšnější anarchosyndikalistické organizace v dějinách českého anarchismu. Na svém vrcholu ČFVO čítala na 4000 členů ve 130 odborových organizacích a skupinách. Josef Maršák byl aktivní krom zmiňovaného spolku i v místní skupině ČFVO Žižkov.

Po perzekučním zásahu proti anarchistům v roce 1908 a rozpuštění ČFVO se stahuje do ústraní a stěhuje z Prahy, neznámo kam.

Musil Jan (1873 -?)

Žižkovský anarchista Jan Musil pocházel z Pelhřimova, kde se v roce 1873 narodil na čísle popisném 18. Ještě v Pelhřimově se seznamuje se svojí nastávající Marií Šlechtovou, narozenou v roce 1878. Dne 21. května 1897 se jim narodila dcera Karolína Musilová, to ještě bydleli v Pelhřimově č.p. 61. Záhy poté se stěhují do Prahy a tentýž rok se usazují na Žižkově. Zde se také berou a svatba se koná 22. srpna 1897. Jan Musil si zažádá o domovské právo, které nakonec získá až 6. května 1908, kdy se stává oficiálně Žižkovákem. V Praze se živí jako malíř pokojů.

V Praze se seznamuje s anarchistickými myšlenkami a zapojuje se do hnutí neodvislých socialistů – anarchistů. Stal se zakládajícím členem Vzdělávacího klubu „Pokrok“ na Žižkově, který byl založen 14. července 1896. Byl to právě anarchista Jan Musil, kdo podal jako navrhovatel žádost úřadům na povolení spolku. Na ustanovující valné hromadě konané 7. ledna 1897 byl zvolen za vůbec prvního místopředsedou. Na mimořádné valné hromadě konané jen o pár dní později 11. ledna 1897 je zvolen v pořadí druhým předsedou spolků žižkovských anarchistů. Post předsedy vymění za jednatele, kdy je na valné hromadě dne 18. ledna 1898 zvolen do této funkce. Na pololetní valné hromadě konané 9. srpna 1898 je Jan Musil zvolen opětovně místopředsedou. Následující rok je na další pololetní valné hromadě, která se odbývala 26. července 1899 je zvolen jednatelem spolku.

Vzdělávacího klubu „Pokrok“ byl v letech 1904 až 1908 členskou sekci anarchosyndikalistického svazu Česke federace všech odborů (ČFVO) a tak se i Jan Musil stal aktivním anarchosyndikalistou a členem ČFVO, nejúspěšnější anarchosyndikalistické organizace v dějinách českého anarchismu. Na svém vrcholu ČFVO čítala na 4000 členů ve 130 odborových organizacích a skupinách. Jan Musil byl aktivní krom zmiňovaného spolku i v místní skupině ČFVO Žižkov.

Sachs Leo (1883 -?)

Anarchista Leo Sachs se narodil v roce 1883 v Písku. Za manželku si vzal Janu Lamplovou, která se narodila v roce 1885. Narodila se jim dítka: Egon (1915) a Jiří (1920).

Usadil se na Žižkově a zapojil do činnosti místních anarchistických spolků. Přesvědčený anarchista odmítal jak nadvládu člověka nad člověkem, ale i nadvládu kněží a Říma. Jelikož přestal věřit v boha, vystoupil z katolické církve a prohlásil se za bezvěrce. Již dříve se zapojoval do činnosti Volné myšlenky, podobně jako ostatní anarchisté. Koncem roku 1906 ovšem padlo rozhodnutí vybudovat vlastní anarchistické bezvěrecké organizace. Leo Sach pomáhal na Žižkově ustanovit Spolek Volných myslitelů pro Žižkov, Královské Vinohrady a Karlín. To se jim i přes úřední průtahy nakonec povedlo. Na ustanovující valné hromadě byl zvolen vůbec prvním předsedou spolku. Post předsedy spolku vykonával v období od 12. července 1907 do 4. července 1908.

Trešl František (1876 – ?)

Zapomenutým žižkovským anarchistou byl František Trešl, který se narodil v roce 1876 v obci Lubná na Rakovnicku. Jeho chotí se stala Josefa Hřebřinová, která se narodila v roce 1880. Vyučil se stavařině. Později dokonce pracoval jako stavbyvedoucí.

Na Žižkově se zapojil do činnosti anarchistického hnutí již v jeho raném období tzv. neodvislých socialistů anarchistů, někdy se označovali taktéž jako etičtí anarchisté, aby se odlišily od pumařů a atentátníků. Pomáhal zakládat spolek Vzdělávací klub „Pokrok“ na Žižkově, který byl nakonec založen 14. července 1896. Přirozeně se účastnil i ustanovující valné hromady tohoto spolku, která se sešla 7. ledna 1897, na které byl zvolen druhým jednatelem. Tuto funkci plnil jen krátce, jelikož už 11. ledna 1897 svolána řádná valná hromada, kde ho vystřídal kamarád Josef Růžička.

Müllerová Marie

V anarchistickém hnutí slýcháváme především o mužích, i když stejné ideje sdílely i jejich manželky a družky. Na severu působil i čistě ženský anarchistický spolek, jinde se anarchistky zapojovaly dle možností a zvyklostí tehdejší doby, kdy ženy stály povětšinou v ústraní, jelikož většinou nepracovaly, staraly se o domácnost a výchovu potomků. Na činnosti hnutí se podílely spíše účastí na akcích a schůzích, ale nebývaly členkami organizací či nezastávaly přední funkce. Jednou z výjimek byla Marie Müllerová.

Na počátku dvacátého století se seznámila s anarchistickými myšlenkami. Jeden čas dle anarchistických ideálů žila ve volném vztahu s předním a obecně známým anarchistou Stanislavem Kostkou Neumannem. Mimo jiné zakládajícím členem České anarchistické federace (ČAF). Po jejich rozchodu se sblíží s jiným členem ČAF, není jim nikdo jiný než švec a redaktor Michael Kácha. Nikdy se nevezmou, ale zůstanou si věrní po celý zbytek života.

Marie Müllerová se stala jednou z mála členek České anarchistické federace (ČAF). Když byla ČAF zakládaná, měla sic 262 členů, ale členky byly jen dvě a jednou z nich byla i Marie. Svému druhovi Michaelu Káchovi byla nejen oporou v těžkých chvílích, ale pomáhala mu i s vydáváním anarchistického listu „Práce“. Když byl Michale Kácha zatčen a uvězněn, převzala místo něj funkci odpovědného redaktora čtrnáctitýdeníku „Práce“ od května 1906 do března 1907.

V ČAF Marie Müllerová zastávala dokonce přední funkce. Byla členkou koordinačního orgánu ČAF a taktéž byla členkou Federační komise, která měla koordinovat činnost celého českého anarchistického hnutí.

S Michaelem Káchou bydleli na Žižkově. Zde se také stala členkou místního anarchistického spolku Vzdělávací klub Pokrok pro Žižkov a okolí. Od 3. prosince 1910 zastávala ve výboru spolku funkci jednatelky až do 19. června 1912.

Strouhal Leontín (1869-?)

Leontín Strouhal patřil k první generaci anarchistů. Narodil se v roce 1869 v Týnci na Hodonínsku. Někdy počátkem devadesátých let 19. století se z Moravy přistěhoval do Prahy a usadil se na Žižkově. Mezi lety 1893 až 1894 bydlel na Žižkově č.p. 833. Za manželku si vzal Annu Čáslavskou, narozenou v roce 1870 v Přibyslavi u Chotěboře na Vysočině. V roce 1893 se jim narodila dcera Emílie Strouhalová. V Praze se živil jako truhlářský pomocník, a přivydělával si i jako pasířský pomocník při stříbření a zlacení.

Stal se účastníkem hnutí neodvislých socialistů – anarchistů, byl v kontaktu s vídeňským anarchistickým hnutím. V Praze pomáhal s distribucí anarchistického periodika „Volné listy“, který vycházel ve Vídni.

Dne 19. července 1894 přišlo na policii anonymní dopis s udáním, že „U nás ve Vinohradech v Jungmannově třídě se dělají pumy v čísle 86. Tam bydlí z Vídně Strouhal s Moravcem a vedle nich Haber a Maulini.” Co byla nejspíš práce samotné tajné policie. Policie nelenila a 150 strážníků 20. července 1894 o 4. hodině ranní obklopilo dům ze všech stran. Policejní komisař, provázen silným oddělením stráže, prohlásil ještě spícího Leontína Strouhala a Karla Moravce za zatčené a v malé chvíli byli již v poutech odvedeni na komisařství, odtud na policejní ředitelství a konečně k trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. Byli dopraveni od trestního soudu k přestupkovému soudu na Ovocném trhu. Kvůli prostudování spisů bylo líčení odloženo na 16. srpna 1894 a konalo se v soudní síni správce přestupkového soudu Roztočila. Nakonec se politický proces točil nikoli k „výrobě pum“, ale proto, že dotyční rozšiřovali tiskopis „Volné listy“. Leontín Strouhal se sic ještě zpovídal z toho, že u něj v bytě nalezli lahvičku cyankálií. Tu však Leontýn Strouhal používal v práci, jelikož pracoval jako pasířský pomocník u jiného anarchisty Václava Miňovského, pasíři totiž cyankálii používali při zlacení a stříbření kovů a nikoliv na výrobu bomb, jak si policie domýšlela. Po skončeném přelíčení k návrhu veřejného žalobce, policejního komisaře p. Lichtensterna byl Leontín Strouhal shledán vinným a odsouzen pro nedovolenou kolportáž, krádež cyankalií a jeho neopatrného přechovávání do tuhého vězení na 14 dnů se 4 posty a u náhradě útrat řízení trestního.

Rejha Antonín (1878 – ?)

Přední postavou anarchistického a také anarchosyndikalistického hnutí na Liberecku patřil Antonín Rejha z Horního Růžodolu. Antonín Rejha se narodil v malé obci Oustřice, na kalendáři se zrovna psalo datum 1. ledna 1878. Otec František Rejha byl kovář a matka se jmenovala Barbora za svobodna Hnízdová.

Jméno první manželky nevíme, v roce 1907 však již byl vdovec a z prvního manželství měl dceru Květoslavu Rejhovou, která se narodila 20. října 1903. Tehdy bydleli na adrese Horní Růžodol č.p. 166. Narodila se mu i druhá dcera Jarmila Rejhová.

V roce 1907 se jako vdovec znovu ožení. Bezvěrecká civilní svatba Antonína Rejhy a Anny Drlové, narozené 1. ledna 1884 v Hrobičanech, se konala 15. dubna. Za svědky jim šli krejčovský dělník Petr Pikora z Horního Růžodolu č.p. 167 a Ferdinand Lutz z Litovce. Nutno ještě poznamenat, že se Anna Drlová narodila Josefu Drlému a Anne rozené Huškové. Manželé Rejhovi bydleli v Horním Růžodole č.p. 223.

Antonín Rejha se stal anarchistou již počátkem 20. století, stal se členem místních anarchistických spolků textilních dělníků. Tou dobou i do českých zemí začaly pronikat myšlenky anarchosyndikalismu, které získávaly stále větší oblibu, nebylo tomu jinak ani u Antonína Rejhy. Toto vření a snaha vytvořit anarchistickou odborovou organizaci jako protiváhu té sociálně demokratické vyvrcholila založením anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Na sjezd byl jako delegát severovýchodočeských anarchistů vyslán právě Antonín Rejha a byl zvolen obvodním důvěrníkem ČFVO pro severovýchod Čech.

Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Později list „Nová Omladina“ a po ní „Komuna“. Textiláci z ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“. Antonín Rejha se stal redaktorem „Proletáře“, vycházejícím v Liberci v nákladu 1600 – 1700 kusů. Antonín Rejha pomáhal založit Textilní federaci při ČFVO. ČFVO rostla na svém vrcholu dosáhla asi 4000 členů ve 130 odborových organizacích a skupinách. To však úřady nemohly dovolit, začala se připravovat další perzekuce hnutí. Co dosvědčuje i nařízení policejního presídia, aby bylo provedeno „sčítání anarchistů“. Nakonec byla Česká federace všech odborů a všechny její složky c. k. místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7. 8. 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.

Perzekuce anarchistické hnutí na severovýchodě značně ochromila a trvalo delší čas než se z něj oklepalo. Ve dnech 6. – 7. srpna 1910 byl v Nové Pace sjezd 22 anarchistických textilních spolků. 60 přítomných delegátů mezi nimiž nechyběl ani Antonín Rejha během něj projevilo přání, aby byla obnovena textilní odborová organizace, která zanikla v roce 1908, po rozpuštění České federace všech odborů – ČFVO. Přítomní delegáti textilních dělníků založili novou organizaci – Dělnickou textilní jednotu (DTJ). Ta měla při svém vzniku asi 300 členů a sídlila ve Dvoře Králové. Ústřední tiskovinou DTJ se stal anarchistický časopis „Proletář“. Antonín Rejha se zařadil mezi přední členy.

V lednu 1911 byl sjezd DTJ, která v té době měla 317 členů. Rok 1911 byl poznamenán neustálým vzestupem cen základních životních potřeb. Nespokojenost trvající již řadu týdnů propukla naplno právě v září. V královédvorských textilkách zastavili dělníci práci a po několik dní demonstrovali proti drahotě, čehož se místní anarchisté v čele s Josefem Bartoněm z DTJ aktivně účastnili. Do Dvora Králové nad Labem byla narychlo povolána četnická a vojenská posila. K uklidnění situace přispěl již tradičně svým zásahem sociálně demokratický poslanec Austa, sociální demokracie dělnictvo uklidňovala a přesvědčila k nástupu do práce. Situace se tak po zásahu sociální demokracie dočasně uklidnila. Záhy se ovšem vše opakovalo ještě ve větším rozsahu. Dělníci oprávněně požadovali zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Začal vřít celý severovýchod Čech a to také díky čilé agitací anarchistů z DTJ. Na podzim 1911 se DTJ aktivně zapojila do rozsáhlé stávky textiláků, kterou však řídila na většině míst sociální demokracie. Na některých místech severovýchodních Čech řídila ale stávkové výbory DTJ. DTJ zasedla v akčním výboru, kteří řídil přípravu stávky a její průběh. Dne 7. října 1911 přednesli zástupci dělníků zaměstnaných v tkalcovnách bavlny a juty mimo jiné požadavek na zvýšení mzdy o 30%, v případě přerušení práce vinou zaměstnavatele požadovali dělníci náhradu mzdy ve výši 60% denní mzdy, den volna na 1. května, pro zaměstnané ženy zavedení 9 hodinové pracovní doby a kojícím ženám „propuštění ke kojenci“. Dále žádali o zřízení 8 členného dělnického výboru, který by řešil spory mezi dělníky a zaměstnavatelem. Ze strany továrních zřízenců žádali slušné zacházení s dělnictvem. Protože požadavky nebyly přijaty, byla dne 17. října 1911 vyhlášená Všeobecná stávka textilních dělníků v Náchodě a okolí. Během tří dnů zastavilo práci v severovýchodních Čechách kolem 36 000 textiláků a na počátku října předložili zaměstnavatelům požadavky. Na začátku listopadu stávkoval celý Náchod, Hronov, Červený Kostelec, Jaroměř, Josefov, Nové Město n/M, Semily, Vamberk, Doudleby, Ústí n/Orlicí, Hořice, Košťálov, Liteštát, Jilemnice a další obce. Jednání se vleklo, a proto stávka skončila až 7. listopadu 1911. Továrníci dlouho otáleli s přijetím dělnických požadavků, spoléhali na nejednotnost textiláků a na stávkokaze. Mimoto jejich konzumy vypověděly stávkujícím úvěry a dělníkům bydlícím v továrních bytech vyhrožovali vystěhováním. Organizovanost a jednota přinesla stávkujícím textilákům v severovýchodních Čechách úspěch. Zaměstnavatelé uznali dělnické důvěrníky, zvýšili mzdy o 10% a splnili i některé další požadavky. Po vítězné stávce vzrostla i prestiž DTJ mezi textilním dělnictvem. Bezprostředně po stávce do ní vstoupilo kolem 200 nových členů a DTJ tak měla přes 500 členů. DTJ udržovala mezinárodní kontakty se španělskou CNT, italskou USI, švédskou SAC, německou FVGD, americkou IWW (v níž působili i mnozí čeští emigranti) a dokonce i s argentinskou FORA (v níž svého času bylo rovněž několik aktivních českých emigrantů, kteří pak dopisovali do Čech o anarchistickém hnutí v Argentině).

V roce 1910 začal Antonín Rejha společně s R. Nucem provozovat vlastní živnost – vlásenářství v Horním Růžodole č.p. 225.

Antonín Rejha jako anarchista přestal věřit v Boha a stal se zarytým nepřítelem Říma a katolické církve. Nedal pokřtít ani svoje dcery a sváděl tuhý boj s úřady, aby jeho děti nemuseli navštěvovat hodiny náboženské výchovy. Jako bezvěrec byl proto popotahován úřady, protože jeho děti na náboženství neposílal. Aby se vyhnul této povinnosti, vymyslel kuriozní intriku a zažádal o mohamedánskou víru, a žádal, aby se děti učili náboženství mohamedánské, jelikož moc dobře věděl, že škola takové hodiny není schopna zajistit a děti budou mít klid.

Dědeček Stanislav (1883 – ?)

Severovýchodočeský anarchista Stanislav Dědeček prožil většinu svého života v Horním Růžodole u Liberce. Narodil se 31. března 1883 chalupníkovi Josefu Dědečkovi a Františce za svobodna zvané Mlejnkové z Loktuše.

Stanislav Dědeček pracoval jako tovární dělník. V továrně se seznámil s mladou dělnicí Annou Tůmovou. Anna se narodila 12. října 1880 v Oberwalterdorfu. Známe pouze jméno její matky, tovární dělnice Marie Tůmové. Mezi mladým párem zahořela láska, začali společně bydlel v dělnickém bytě na adrese Horní Růžodol č.p. 111. Nakonec se 22. února 1908 konala bezvěrecká civilní svatba. Za svědky jim šel tovární dělník Alois Choděra z Rochlic č.p. 42 a Vilém Svatoň taktéž tovární dělník z Horního Růžodolu č.p. 223.

Horní Růžodol tou dobou patřil za místo, kde bydlelo a působilo několik desítek anarchistů, měli zde svoje spolky a scházeli se v hostinci „U Votočků“. Zde se Stanislav Dědeček seznámil s anarchismem a začal docházet na akce a schůze anarchistů. Netrvalo dlouho a stal se členem České anarchistické federace (ČAF) a konkrétně místní odbočky ČAF Horní Růžodol. Na některé ze schůzí se přihlásil a vzal si na starost distribuci organizací vydávaného časopisu „Zádruha“ mezi dělnictvem a mládeží v Horním Růžodole a přilehlém okolí.

Společně se svoji manželkou již dříve jako anarchisté vystoupil z katolické církve a stali se bezvěrci. Když pak byla byla zveřejněna v časopise „Zádruha“ v čísle 18 z listopadu roku 1912 přihláška pro anarchisty – bezvěrce. Jako člen ČAF tak samozřejmě učinil a jejich výstup z církve a přihlášení se do seznamu anarchistických bezvěrců bylo oznámeno v časopise „Zádruha“. Stal se tak součástí Federace bezvěrců při ČAF, která čítala několik tisíc přihlášených.

Bartoň Josef (1881 – ?)

Východočeský anarchista a odborář Josef Bartoň se narodil 6. září 1881 Altaichu na Turnovsku do dělnické rodiny. Otec Josef Bartoň živil rodinu jako švec. Maminka se jmenovala Kateřina za svobodna Vavřická. Mladý Josef Bartoň začal pracovat jako tkadlec v některé z textilním továren, zde se seznámil s anarchisticky smýšlejícími textiláky, kteří ho přivedli k anarchosydikalismu.

Ve dnech 6. – 7. 8. 1910 byl v Nové Pace sjezd 22 anarchistických textilních spolků. 60 přítomných delegátů mezi nimiž nechyběl ani Josef Bartoň během něj projevilo přání, aby byla obnovena textilní odborová organizace, která zanikla v roce 1908, po rozpuštění České federace všech odborů – ČFVO. Přítomní delegáti textilních dělníků založili novou organizaci – Dělnickou textilní jednotu (DTJ). Ta měla při svém vzniku asi 300 členů a sídlila ve Dvoře Králové. Ústřední tiskovinou DTJ se stal anarchistický časopis „Proletář“ vydávaný v Liberci v nákladu 1600 – 1700 kusů. Josef Bartoň tou dobou pobýval ve Dvoře Králové nad Labem a tak se ocitnul přímo ve víru dění. Josef Bartoň byl dokonce zvolen předsedou DTJ.

V lednu 1911 byl sjezd DTJ, která v té době měla 317 členů. Rok 1911 byl poznamenán neustálým vzestupem cen základních životních potřeb. Nespokojenost trvající již řadu týdnů propukla naplno právě v září. V královédvorských textilkách zastavili dělníci práci a po několik dní demonstrovali proti drahotě, čehož se místní anarchisté v čele s Josefem Bartoněm z DTJ aktivně účastnili. Do Dvora Králové nad Labem byla narychlo povolána četnická a vojenská posila. K uklidnění situace přispěl již tradičně svým zásahem sociálně demokratický poslanec Austa, sociální demokracie dělnictvo uklidňovala a přesvědčila k nástupu do práce. Situace se tak po zásahu sociální demokracie dočasně uklidnila. Záhy se ovšem vše opakovalo ještě ve větším rozsahu. Dělníci oprávněně požadovali zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Začal vřít celý severovýchod Čech a to také díky čilé agitací anarchistů z DTJ. Na podzim 1911 se Josef Bartoň v rámci DTJ aktivně zapojil do rozsáhlé stávky textiláků, kterou však řídila na většině míst sociální demokracie. Na některých místech severovýchodních Čech řídila ale stávkové výbory DTJ. DTJ zasedla v akčním výboru, kteří řídil přípravu stávky a její průběh. Dne 7. října 1911 přednesli zástupci dělníků zaměstnaných v tkalcovnách bavlny a juty mimo jiné požadavek na zvýšení mzdy o 30%, v případě přerušení práce vinou zaměstnavatele požadovali dělníci náhradu mzdy ve výši 60% denní mzdy, den volna na 1. května, pro zaměstnané ženy zavedení 9 hodinové pracovní doby a kojícím ženám „propuštění ke kojenci“. Dále žádali o zřízení 8 členného dělnického výboru, který by řešil spory mezi dělníky a zaměstnavatelem. Ze strany továrních zřízenců žádali slušné zacházení s dělnictvem. Protože požadavky nebyly přijaty, byla dne 17. října 1911 vyhlášená Všeobecná stávka textilních dělníků v Náchodě a okolí. Během tří dnů zastavilo práci v severovýchodních Čechách kolem 36 000 textiláků a na počátku října předložili zaměstnavatelům požadavky. Na začátku listopadu stávkoval celý Náchod, Hronov, Červený Kostelec, Jaroměř, Josefov, Nové Město n/M, Semily, Vamberk, Doudleby, Ústí n/Orlicí, Hořice, Košťálov, Liteštát, Jilemnice a další obce. Jednání se vleklo, a proto stávka skončila až 7. listopadu 1911. Továrníci dlouho otáleli s přijetím dělnických požadavků, spoléhali na nejednotu textiláků a na stávkokaze. Mimoto jejich konzumy vypověděly stávkujícím úvěry a dělníkům bydlícím v továrních bytech vyhrožovali vystěhováním. Organizovanost a jednota přinesla stávkujícím textilákům v severovýchodních Čechách úspěch. Zaměstnavatelé uznali dělnické důvěrníky, zvýšili mzdy o 10% a splnili i některé další požadavky. Po vítězné stávce vzrostla i prestiž DTJ mezi textilním dělnictvem. Bezprostředně po stávce do ní vstoupilo kolem 200 nových členů a DTJ, tak měla přes 500 členů. DTJ udržovala mezinárodní kontakty se španělskou CNT, italskou USI, švédskou SAC, německou FVGD, americkou IWW (v níž působili i mnozí čeští emigranti) a dokonce i s argentinskou FORA (v níž svého času bylo rovněž několik aktivních českých emigrantů, kteří pak dopisovali do Čech o anarchistickém hnutí v Argentině).

Josef Bartoň se kromě odborových organizací sdružoval také v České anarchistické federaci (ČAF) v letech 1912 až 1914. Pomáhal s distribucí časopisu „Zádruha“, ale také s prodejem publikací Lidové přírodovědecké knihovny při ČAF. Stejně tak roznášel noviny DTJ s názvem „Proletář“. Sdružoval se také v místním spolku anarchistické omladiny Klub mládeže „Ratoslest“. Tou dobou pobýval na adrese Eliščina třída č. p. 210, Dvůr Králové nad Labem.

Počátkem roku 1914 se stěhuje do Horního Růžodolu u Liberce k Marii Kropáčkové, rozené Fučíkové. Marie je vdova a o dost starší než Josef Bartoň, je narozená 11. prosince 1866. Její otec byl František Fučík a maminka Anna Vávrová. Bydlí ve společné domácnosti na adrese Horní Růžodol č.p. 34. Jelikož láska nezná rozdílů věku, nakonec se berou 1. února 1914. Za svědky jim na bezvěrecké civilní svatbě jde jeho bratr Karel Bartoň, tou dobou tovární dělník a Josef Svoboda taktéž zaměstnaný jako dělník v továrně.