Aichlmann Antonín patřil k středočeským anarchistům z Kladenska. Živil se jako horník. Do hnutí se zapojil již v roce 1890. Pro svůj zápal pro věc horníků, byl svými kolegy zvolen jako jejich delegát do Báňského společenstva, kde zastupoval místní havíře po 10 let až byl nakonec pro svoji odborářskou činnost propuštěn z práce a perzekuován úřady. Pro své anarchistické přesvědčení nemohl v celém kladenském revíru sehnat práci a proto odešel i s rodinu do severočeského hnědouhelného revíru.
Na severu to nebylo lepší, ale nakonec sehnal práci na povrchových dolech na Duchcovsku a pracoval jako „opramák“.
Po pádu rakouské monarchie se opětovně vrátil domů na Kladensko. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků (1909 – 1915), rozpuštěnou během represivních opatření za I.světové války. Po první světové válce se v Severních Čechách z řad hornických anarchosyndikalistů a revolučních syndikalistů vytvořila nová odborová organizace – Sdružení československých horníků (SČH), ta navazovala na předválečnou anarchistickými horníky organizovanou Zemskou jednotu horníků. Zemská jednota horníků (ZJH), měla asi 700 členů v 28 skupinách a orientovala se na politicky neutrální revoluční syndikalismus.
Sdružení československých horníků bylo založeno na 1. sjezdu horníků a hutníků z řad anarchosyndikalistů konaném 28. a 29. prosince 1918 v Duchcově v Českém domě. Antonín Aichlmann se zapojil do práce a organizace na Kladensku. Patřil mezi iniciátory a zakládající členy místní odbočky Sdružení československých horníků v Libušíně, která byla založena v roce 1920. Několik let zastával post předsedy odbočky a poslední rok 1925 byl ve stejně zodpovědné funkci jednatele, který odbočku zastupoval navenek.
V roce 1926 nastoupil do penze, a vzdal se činnosti v odborové organizaci na valné hromadě 17.ledna 1926. Na stránkách Hornických listů byla otištěna zpráva revírního důvěrníka Josefa Hoška: „Členstvo, jsou si vědomo neocenitelné ztráty soudruha Antonína Aichlmanna, přeje jemu noho zdaru ve všem.“ Podobně si vyslovil i výbor odbočky: „Byl dobrým a snaživým pracovníkem a budiž nám příkladem v organisačním životě. Odbočka jej bude vděčně vzpomínat i nyní, když jsa pensistou, bude stát mimo naše řady.“
Stanislav Kostka Neumann se narodil dne 5.června 1875 v Praze. Byl synem Stanislav Neumanna, žižkovského advokáta a poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu.
Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947)
Studoval na gymnáziu. Protože nebyl úspěšný, přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. V roce 1899 se oženil s Kamillou rozenou Krémovou, jejich synem byl známý herec Stanislav Neumann a překladatelka Kamila Značková Neumannová.
dcera Kamila Značkovská-Neumannová (1900-1991)
Již jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval dělnické schůze, na kterých přicházel do kontaktu s anarchistickými myšlenkami. Navštěvoval dělnické schůze Politického klubu dělnického v Praze v hostinci „U Pštrosů“, který mimo jiné uspořádal v Praze historický první prvomájovou oslavu v roce 1890. Zde se také seznámil s charismatických Vilémem Korberem, který v dalších letech ovlivní jeho politické směřování.
Kamila Neumannová se synem Stanislavem Neumann a dcerou Lalou v roce 1905.
Nepředbíhejme však, Stanislav Kostka Neumann se na počátku 90 let aktivně účastní omladinářského hnutí, a také on skončí ve drápech policie, stane před soudem v proslulém procesu s Omladinou v roce 1894 a je odsouzen k 14 měsícům těžkého žaláře, z čeho podstatnou část strávil v proslulé věznici v Plzni na Borech.
První manželka Kamilla Neumannová
Jak jsme již zmínili významné bylo jeho seznámení s Vilémem Korberem a dalšími neodvislými socialisty, kteří Stanislava Kostku Neumana přivedli k anarchismu. Mezi neodvislé socialisty patřil i Václav Miňovský, který vydával časopis Nový kult společně s dalšími anarchisty Antonínem Pravoslavem Kalinou a Aloisem Věkoslavem Háberem. Časopis hájil principy individualistického anarchismu. Stanislav Kostka Neumann začal psát články do Nového kultu, avšak po čtyřech číslech zanikl posledním číslem z 10.dubna 1897. O obnovu Nového kultu se již postaral sám. V květnu 1897 avizoval za vydavatelstvo Neumann nový časopis: „Postižen neblahými okolnostmi a neschopen s nimi zápasiti při nedostatečné finanční bázi, časopis Nový kult přestal vycházeti. Avšak několik přátel individualismu a svobody, přesvědčeno o jeho významu a poslání v sociálním životě, odhodlalo se vynaložiti snahu a práci svou k jeho znovuzkříšení. S nezměněným programem, ale s reorganisací redakce i vydavatelstva chceme přistoupiti ku svému dílu…“ A tak po půlroční přestávce díky obětavé práci začal Stanislav Kostka Neumann vydávat Nový kult již v jiné podobě, bez původních redaktorů a s novým číslováním. Z Nového kultu vytvořil uměleckou a teoretickou revuei vysokých kvalit. Nový kult soustřeďoval tvorbu celou tehdejší českou literární avantgardu. Na stránkách Nového Kultu se prezentovali literáti vedle Stanislava Kostky Neumanna i F.X.Šalda, ANtonín Procházka, Antonín Sova, Otakar Březina, Otakar Theer (jako Otto Gullon), Jiří Karásek, Antonín Macek, Rudolf Těsnohlídek, František Gellner, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen, Josef Mach, Stanislav H. Brunner, Bořivoj Hnátek (jako Jan Lamann), Jan Z Wojkovicz (Jako Jaean Rewalski), Leo Freimuth, Miloš Marten, Jan Opolský, Marie Majerová a další. Stanislav Kostka Neumann časopis vedl v linii individualistického anarchismu, kromě literárních příspěvků přinášela také řadu překladů světových anarchistických myslitelů včetně Petra Kropotkina, Elisée Recluse, Charlese Malato, Sigfrieda Nechta, Geogese Yvetoda, Jeana Grave, Enrica Malatesta, Volteraine de Cleyre, V Čerkesova a mnoha a mnoha dalších. Neumannovi se podařilo realizovat sedm ročníků Nového Kultu, poslední číslo vyšlo v únoru roku 1905. Na časopis Nový Kult navázal Neumann vydávání časopisu Anarchistická revue.
Stanislav Kostka Neumann měl značný vliv na českou mládež, co dokládá vzpomínka na něj od spisovatele Jaroslava Seiferta:
„Ve čtvrté třídě gymnázia přivábili jsme k sobě Františka Němce, později známého soudničkáře z Českého slova. Všichni tři jsme se v té době pokoušeli marně psát verše, všichni tři jsme se zamilovali do Františka Gellnera a všichni tři jsme počali téměř nezřízeně uctívat St. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni tři jsme se dali k anarchistům.“
Stanislav Kostka Neumann
Neumannův přechod od individualistického ke komunistickému anarchismu nejvíce ovlivnila událost, která rozbouřila poklidnou atmosféru na prahu nového století – devítitýdenní generální hornická stávka roku 1900, kterou na severu pořádali anarchisté společně se sociální demokracií. Stanislav Kostka Neumann stál společně s dalšími anarchisty v popředí veřejných akcí na podporu stávkujících horníků. V Praze se 28.ledna 1900 zúčastnil velkého pětitisícového tábora lidu na Letné, vyjadřující solidaritu s bojem havířů na severu. Společně s dalšími mistry slova vystoupil také na recitačním večeru uspořádaném 22.února 1900 na podporu stávky z podnětu Typografické besedy. Přednášel tehdy Verhaerenův Dav, protože jeho vlastní báseň Sen policie zakázala. Obšírně se generální stávkou zabýval také na stránkách Nového kultu, především v obšírném článku Hornická stávka v čísle z 16.3.1900, ve které píše:Stanislav Kostka Neumann začal jezdívat na sever a severovýchod Čech, kde se seznamoval s anarchistickým hnutím tvořeným dělnictvem, později se k němu vrací ve svých Vzpomínkách: „Zajímala mě především ideologie, časopis byl především literární a umělecký. Když však Nový kult pronikl k našim severozápadním horníkům a severovýchodním tkalcům, proletářským živlům tehdy přístupným spíše anarchistickým než socialistickým myšlenkám, vyvíjel se mezi mnou a hnutím přirozeně bližší styk, který se pomalu stal i osobním. Ve třech, čtyřech letech jsem přešel docela do tábora anarchistů komunistických…“
Stanislav Kostka Neumann
„Horníci ukazují dnes, co znamenají a jakým jsou činitelem ve hnutí, v jehož mezích máme všichni své životní úlohy. Úctu a obdiv neomezený vzbuzující v nás. Je třeba, abychom ukázali my, kdož se přímo a otevřeně hlásíme k úkolům svým v sociálním zápase, že jsme hodni takových spolubojovníků.“
Stanislav Kostka Neumann
V následujících měsících i létech byl velmi častým hostem mezi severočeskými anarchistickými havíři. Zúčastňoval se téměř všech významných konferencí, počínaje již duchcovským jednáním neodvislých hornických spolků dne 2.září 1900, ze kterého vzešlo usnesení vybudovat mezi severočeskými horníky autonomní federativní odborové organizace. vystupoval na prvomajových táborech lidu, přednáškách i dalších agitačních akcích pořádaných anarchisty. Co dokládá i jedna z nejvzácnějších fotografií zachycující české anarchistické hnutí, která zachycuje oslavu anarchistického 1.máje 1901 v Duchcově před hostincem „U Menzlů“.
Čeští anarchisté shromáždění u příležitosti oslavy 1. máje v Duchcově v roce 1901. Pod jedničkou můžeme vidět S. K. Neumanna.
Po přednáškách prý rád odpočíval v lomských a oseckých lesích. Mezi severočeskými kamarády, jak se anarchisté oslovovali, pobýval mnohokrát do roka. Velice dobře jej znali anarchističtí dělníci v Duchcově, Oseku, Hrobu a Lomu, stejně jako v Břežánkách a Ledvicích, Mostě, Souši či Ervenicích. Anarchistické havíře se zamiloval a komentoval je následovně: „V každé sebe nepatrnější vesnici a dělnické kolonii najdete kádr inteligentních dělníků, povahy tesané z nejsolidnějšího křemene, statečné, obětavé, s mravní silou a velikou sebekázní…“
Stanislav Kostka Neumann spolupracoval s mnohými severočeskými anarchisty, především s Hynkem Holubem, a přispíval do jeho anarchistického listu Duch českého severu, vycházejícího v roce 1902. Stejně tak přispíval svými články do anarchistického listu Omladina, vycházejícího v Hrobech a Lomu v letech 1903 až 1906.
V této době patřil Stanislav Kostka Neumann k předním postavám českého anarchistického hnutí. Mimořádný ohlas měli jeho publikace, zejména v roce 1900 vydaný Kalendář neodvislého dělnictva ve spolupráci s teplickými anarchisty a členy místního spolku Omladina, dále pak Kalendáře revolucionářů pro rok 1903 a 1904. K rozvoji a šíření anarchistických myšlenek přispěl také mnohými tituly, které vyšly v rámci Knihovny Nového Kultu.
Na podzim roku 1904 došlo k významné události i v jeho osobním životě, rozešel se s jeho dosavadní manželkou a romanticky uprchnul s novou láskou Boženou Hodačovou do Vídně, kam přenesl i svůj časopis Nový Kult. Jeho cesta do Vídně nebyla náhodná, jelikož patřil k předním postavám tehdejšího anarchistického hnutí, vyžádali si jeho příjezd sami vídenští anarchisté. V této době totiž došlo k oživení činnosti starých anarchistických spolků také ve Vídni a Stanislav Kostka Neumann jim v tom měl pomoci a rozvinout jej. Neumana se ujali především Václav Krampera, přední účastník stávky z roku 1900 z Duchcova,, dále pak švec Havel Linz, zámečník Jan Tomeček a kovodělník Arnošt Váňa. Čeští anarchisté ve Vídni měli s Neumannem opravdu veliké plány, za jeho přispění chtěli dokonce v některém ze statků nedaleko Vídně založit anarchokomunistickou kolonii Solidarita, plán však nakonec nevyšel pro nedostatek finančních prostředků. Ani časopis Nový Kult se nakonec nepodařilo udržet, přeci jen anarchistické hnutí ve Vídni nebylo natolik silné, vyšli jen tři čísla a časopis definitivně zanikl.
Božena Neumannová
Stanislav Kostka Neumann se vrací zpátky do Prahy, aby české anarchistické hnutí hnutí zásadně ovlivnil. Stává se iniciátorem k založení volné federace anarchistických skupin. Stal se zakladatelem České anarchistické federace (ČAF). Jejímu založení předcházela anarchistická konference, která proběhla 10. 10. 1904 v Praze. Sešli se na ní delegáti 22 iniciativních skupin a zastupovali asi 250 členů. Jejich jménem navrhli založení České anarchistické federace (ČAF) a předložili návrh programu. Přítomní zástupci se pak dohodli na svolání ustanovujícího sjezdu a zvolili přípravnou komisi. Ustanovující sjezd České anarchistické federace se sešel o Vánocích roku 1904. Účastnilo se ho 68 delegátů, kteří zastupovali 250 členů. Pozvánka ke sjezdu byla rozeslána 79 anarchistům z Prahy a 18 mimopražským. Kromě toho se počítalo s účastí delegátů některých spolků. 68 přítomných delegátů zastupovalo 25 skupin.
Úryvek z programu: „ČAF je veřejným a volným sdružením pracovníků v českém anarchistickém hnutí. Chceme státi vedle anarchistických sdružení odborových a spojovati ve společné práci myšlence anarchistické přístupné pracovníky všech odborů a všech společenských vrstev…“ Svůj základní ideový program vyjádřila ČAF svým vstupním prohlášením na stránkách časopisu „Práce“ dne 18. ledna 1905 takto: „ Odsuzujeme rozdělení bohatství současné společnosti jako nespravedlivé, odsuzujeme její organizaci práce jako nerozumnou, odsuzujeme její mravní vztahy, řízené jednostranně zájmy vládnoucích tříd jako falešné, jako nemravné. Jen společnost, v níž rozdělení bohatství, vhodná organizace práce umožní každému dosíci ukojení největší části svých potřeb a roznítí nejúplněji svou individualitu, pojistí štěstí jednotlivců i blahobyt společenského celku. Nová společnost volných lidí je však možná jen po úplném přetvoření současných společenských zřízení, jen po povalení autoritativního kapitalistického režimu se všemi jeho důsledky.“ Autorem byl zřejmě Neumann.
Sjezd ČAF schválil navržený program a doporučil vydávání vlastního listu. Časopis vycházel v Praze pod názvem „Práce“ a za redakce anarchisty Michaela Káchy. „Práce“ začala vycházet jako 14deník v nákladu 2000 exemplářů. Michaelovi Káchovi pomáhal s vydáváním Práce a přispíval do ní svými články.
Stanislav Kostka Neumann se po roce 1905 vydal na Moravu, s cílem i zde rozšířit řady anarchistického hnutí, kde byl jeho vliv minimální a usadil se v Řečkovicích u Brna. V Řečkovicích začal vydávat časopis Anarchistická revue s 24-32 stranami. První číslo vyšlo v červnu 1905. Poslední číslo vyšlo v říjnu 1905. Stanislav Kostka Neumann byl nakonec z popudu místních klerikálů z této obce vypovězen, jelikož kazil občany beznabožstvím a anarchismem. Proti vyhoštění Neumana se zvedla vlna nevole mezi pokrokovou části společnosti, své protesty zaslala většina anarchistických spolků. Na Moravě se nakonec usadil a žil zde až do roku 1915. Po vyhnání z Řečkovic, se usadil v Bílovicích nad Svitavou.
V Brně Stanislav Kostka Neumann vydá dne 15.října 1906 první číslo časopisu Šibeničky. Časopis navazoval na stejnojmennou přílohu Nového Kultu v letech 1903-1904. Šibeničky byly satirickým časopisem, který sice přímo nepropagoval anarchistické ideje, ale ti, kteří do něj přispívali patřili do okruhu anarchistů a anarchistických časopisů.
Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu především z iniciativy Karla Vohryzka a Ladislava Knotka. ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Stanislav Kostka Neumann také vstupuje do řad ČFVO. Účastní se většiny porad a sjezdů ČFVO a přispívá svými články do svazového časopisu Omladina.
V roce 1905 napsal Neumann do časopisu Omladina článek, ve kterém charakterizoval postavení ČAF a ČFVO s názvem Obě federace:
„Názor několikráte již pronesený, že obě federace ČFVO a ČAF mohou dobře vedle sebe existovati, jest dle mého úsudku naprosto správný. Řekl bych dnes dokonce, že existence obou federací jest pro zdárný vývoj našeho hnutí nutná! jedná se jen o to, aby obě dobrovolně pochopily, která jest sféra jich působnosti.
Pokusím se přehledně a v hlavních rysech naznačiti, co která federace dle mého názoru má a nemá, může a nemůže. Jednotlivé body mohou se postupně státi předmětem diskuse jistě vděčné a prospěšné, by se tímto způsobem dalo velice mnoho ještě osvětliti.
1.ČFVO má býti pevným odborovým sdružením dělnickým.
1.ČAF má býti volným sdružením anarchistických pracovníků se všech vrstev bez rozdílů, a může zaměstnati i ty pracovníky, kteří se k nám nemohou veřejně hlásiti.
2.ČFVO může dokázati, že není to jen sociální demokracie, která representuje dělnictvo uvědomělé a organisované.
2.ČAF může dokázati, že anarchism nemá však třídních předsudků.
3.ČFVO má vésti a representovati především boj a snahy hospodářské.
3.ČAF má hlavně udržovati zájem pro mravní a kulturní snahy anarchismu
4.ČFVO nemůže formálně vyvíjet činnost politickou
4.ČAF může případné politické akce vést
5.ČFVO může býti přímo ohrožena persekucí nebo dá se mysliti případ, že dostane se do rukou neanarchistických.
5.ČAF je persekucí ohrožena jen nepřímo, nejsouc ani tajným spolkem, ani nepodléhajíc spolkovému zákonu. V případě krise v ČFVO může tuto částečně nahraditi. Bude stále sdružovati jen anarchisty.
6.ČFVO může dříve nebo později dosíci toho, že budu operovati s davy.
6.ČAF má býti výborem inteligentních pracovníků.
7.ČFVO má více agitovati. Má býti pěstí českého anarchismu.
7.ČAF má více vzdělávati a prohlubovati. Může se státi jeho mozkem.
Tolik prozatím. Obě federace mohou navzájem se korigovati a povzbuzovati. A dělba práce je přece tak důležitá. To ovšem jen, bude-li správně pochopena.“
V roce 1906 svolali čeští anarchisté hned několik prvomájových manifestací a veřejných schůzí. Pořadatelsky se na nich podíleli ve vzájemné spolupráci anarchosyndikalistická Česká federace všech odborů – ČFVO a Česká anarchistická federace. Táborů lidu se zúčastnilo několik tisíc lidí, a patřili mezi ty nejzdařilejší, přestože hnutí čelilo od počátku roku další perzekuci. Hlavním tématem byla osmihodinová pracovní doba a mzdové boje. V Duchcově před shromážděnými anarchisty rozmlouval známý a populární Neumann Koska Stanislav z Prahy. Duchcovské demonstrace se účastnilo asi 1000 účastníků.
Avšak postupně dochází k ideovým konfliktům mezi Neumanem a dalšími anarchisty s Karlem Vohryzkem. V létě roku 1907 vyslali čeští anarchisté dva delegáty Vohryzka a Knotka na světový anarchistický kongres do Amsterdamu. Karel Vohryzek však docílil své delegování nevybíravými metodami, co v řadách především pražských anarchistů vyvolalo nevoly. Také Stanislav Kostka Neumann se postavil Vohryzkovu prosazování odborové neutrality v ČFVO a prosazoval zachování čistě anarchistického rázu odborových organizací. Stanislav Kostka Neumann se po těchto konfliktech stahuje do ústraní a nezapojuje se do hnutí organizačně jako dosud.
Poté co na jaře 1908 vypukla perzekuce anarchistického hnutí, byla zakázána ČFVO a mnoho dalších anarchistických spolků a organizací. Navíc Karel Vohryzek byl znovu zatčen a odsouzen k dvěma letům vězení za různé expropriace a pašování cukerinu. Anarchosyndikalistické hnutí bylo zcela ochromeno, udržely se jen volné skupiny ČAF. Pražským anarchistům se po zániku časopisu Práce, podařilo založit nový časopis Zádruha. Kolem redakce Zádruhy došlo k semknutí anarchistických předáků i hnutí jako celku. V této těžké chvilce se z ústraní vrací také Stanislav Kostka Neumann, aby hnutí pomohl. Zapojuje se do redakce Zádruhy.
Zádruha vidí jako svůj hlavní cíl v tom, aby spojila všechny zbylé anarchistické síly k opětovnému budování organizace. V září 1908 uveřejňuje Stanislav Kostka Neumann v Zádruze významný programový článek „Nejbližší naše úkoly“.
Stanislav Kostka Neumann byl také iniciátorem svolání Sjezdu anarchistických důvěrníků 31.května 1909 v Praze, s cílem stmelit hnutí. Na sjezdu byla z jeho podnětu založena Federační komise, jako vrcholný orgán, který by opět začal spojovat rozptýlené a osamocené anarchistické skupiny a spolky.
Stanislav Kostka Neumann byl také autorem přijaté resoluce o „Úkoly Federační komise“, která byla otištěna na stránkách Zádruhy dne 12.6.1909.
V létě 1909 Neumann vystupuje z redakce Zádruhy a neúčastní se již takovou měrou činnosti hnutí, ne však pro nesouhlas, ale proto, že měl rozděláno mnoho uměleckých aktivit a chtěl se intenzivněji věnovat vlastní tvorbě.
Božena Neumannová
Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. V roce 1915 se oženil s Boženou Hodačovou, s kterou měl dceru Soňu (nar. 1905), stala se jeho druhou manželkou.
První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Domů se vrátil roku 1917. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech.
Vstoupil do České strany socialistické společně s dalšími členy Federace českých anarchistů komunistů (FČAK), stal se poslancem v prvním československém parlamentu letech 1918–1920. Patřil k anarchokomunistickému křídlu kolem Bohuslava Vrbenského. Dne 7.března 1918 začal vydávat anarchistický list Červen. Stejně jako Stanislav Kostka Neumann tak i Červen v roce 1920 opustil anarchistické pozice a přihlásil se ke komunistické III. internacionále. Stanislav Kostka Neumann společně s částí anarchistů poblouzněných úspěchy bolševiků v Rusku zakládají v roce 1920 Svaz komunistických skupin. V srpnu 1920 byl zvolen místopředsedou ústřední rady Svazu. V červnu 1921 vstupuje společně se Svazem komunistických skupin do právě vzniklé Komunistické strany Československa.
Po V. sjezdu KSČ v roce 1929 podepsal Stanislav Kostka Neumann Manifest sedm, za nějž byl vyloučen z KSČ. Manifest sedm se postavil bolševizaci strany a podřízení KSČ směrnicím Kominterny. Vyšel jako leták s titulem Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům.
Po dlouhodobé cestě po republice onemocněl těžkou srdeční chorobou, léčil se v Poděbradech, kam se na čas i přestěhoval. Po opuštění Poděbrad roku 1939 našel ilegální útočiště ve Vápenném Podole v Železných horách, kde zůstal až do konce okupace. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti gestapa.Poslední léta svého života strávil v Praze. V roce 1945 byl jmenován národním umělcem. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta.
Stanislav Kostka Neumann umírá ve věku 72 let dne 28.června 1947 v Praze.
František Cifrain se narodil 20. 6. 1868. Pracoval jako horník a o veřejnou činnost se začal zajímat již na sklonku 80. let 19. století. Ve svých dvaadvaceti letech se náhle objevuje na samém počátku 90. let jako zkušený a zralý muž. V hostinci U Menclů patří v květnu 1890 k organizátorům první prvomájové oslavy. Jen o necelé dva měsíce později, dne 29. 6. 1890, si v sále téhož hostince získává důvěru horníků na ustavující valné hromadě „Odborného hornického spolku“, po osmi letech zákazu obnoveného pod názvem „Všeobecný hornicko-dělnický vzdělávací a podporující spolek v Duchcově“. Stává se jeho jednatelem a po boku Martina Wagnera a Martina Zikmunda jednou z hybných pák veškerého snažení.
Úzká spolupráce s pražským redaktorem Vilémem Körberem přivedla i řadu duchcovských havířů k hnutí „neodvislých socialistů“, jak bývá v první fázi nazýváno anarchistické hnutí.
2.září 1900 byla do Duchcova svolána anarchistická konference všech hornických spolků, stojících pod anarchistickým vlivem. Byla dosti početně obeslána a účastnili se jí téměř všichni tehdejší čelní představitelé anarchistického hnutí na severu i zástupci pražských redakcí. Z hornických anarchistických předáků se konference činně účastnil František Cifrain. Přítomní delegáti se jednomyslně usnesli vybudovat mezi severočeskými horníky odborové organizace podle vlastních představ, tak zvané autonomní, politicky nezávislé a samosprávné. Tiskovým mluvčím autonomních odborů se stal časopis „Horník“.
Dne 22.února se v Mostě konala okresní konference anarchistů horníků, které se účastnilo 60 delegátů včetně Františka Cifraina zastupujících 11 anarchistických spolků. Na konferenci bylo rozhodnuto znovu vydávat anarchistický list Omladina – časopis horníků. Mostecká konference se nezabývala jen otázkou časopisu, byla významná i v dalších ohledech. Delegáti tak proklamovali založit autonomně federativní organizaci.
Na základě mostecké konference horníků z 22.února 1903, která proklamovala vůli založit autonomně federativní organizaci, se dne 26.dubna 1903 sešli zástupci z řad anarchistických horníků z celého severočeského hnědouhelného revíru na další okresní konferenci. Nechyběl ani František Cifrain. Výsledkem konference bylo přijetí návrhu na zbudování federativní organizace, která bude vystavěna na místních skupinách. Bylo usneseno, aby každá taková místní skupina vysílal 2 delegáty do tzv. „Okresní federace“.
Tak byly položeny základy k první větší odborové organizaci českých anarchistů Severočeské hornické federaci. Anarchisté také vypracovaly její stanovy a ihned je podaly úřadům ke schválení. Po dubnové konferenci začaly přímé organizační akce. Postupně se zkonstituovaly tři okresní federace – Duchcov, Most a Bohosudov a čekalo se na úřední schválení Severočeské hornické federace, k němu konečně došlo a tak 13.září 1903 proběhla v Duchcově ustanovující schůze. Týká se to i Františka Cifraina, který byl v září 1903 spoluzakladatelem „Severočeské federace horníků“. Za členy byli přijati všichni příslušníci tří okresních federací, každá z nich měla tou dobou po 18 místních skupinách, celkem tedy 54 skupin, celkem tedy měla při svém založení Severočeská hornická federace 705 členů.
Na první valné hromadě, které předsedal František Cifrain, byl sekretářem SHF respektivě revírním důvěrníkem zvolen František Hajšman. Jednalo se i o časopisu Omladina, který se stal majetkem Severočeské hornické federace a byl dán návrh na změnu podtitulu z „Časopisu horníků“ na „Týdeník pracujícího lidu“. Proti tomu protestoval František Cifrain, Tomeš Kaše a František Dlouhý, kteří jej chtěli mít nadále jako odborový orgán horníků. Neshody na konferenci nabyly takového směrů, že všichni tři jmenovaní anarchisté po hlasování opustili konferenci.
Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu především z iniciativy Karla Vohryzka a Ladislava Knotka. ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Ustavujícího sjzedu ČFVO se účastnil i František Cifrain.
Potom co byla úředně zakázána a rozpuštěna Severočeský federace horníků, přistoupili anarchističtí horníci k vybudování nové federativní organizace horníků. Dne 3.listopadu 1907 byla v duchcovském Českém domě založena Hornická federace (HF), jejíž činnost se podle stanov rovněž vztahovala na celé Čechy. Ustanovující valné hromady HF se učastnili delegáti 32 hornických organizací a spolků. K předním zakládajícím členům patřil i známý hornický předák František Cifrain. František Cifrain byl zvolen obvodním důvěrníkem „Hornické federace“. Na předporadě sjezdu ČFVO dne 25. 12. 1907 se stala Hornická federace součástí ČFVO, jejíž členem již od počátku byl.
Anarchistická Česká federace všech odborů a všechny její složky včetně Hornické federace byly místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7.srpna. 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu. Anarchističtí horníci reagovali na rozpuštění Hornické federace (HF) ještě koncem roku 1908 založením Volného sdružení horníků a hutníků v Rakousku (VSHHR), které ale navzdory názvu působilo jen na tradičních místech v severozápadních Čechách.
Po vzniku Československé republiky i František Cifrain úzce spolupracoval s revolučním Národním výborem v Duchcově. Po boku předních duchcovských anarchokomunistů Václava Draxla a Hynka Holuba se ještě jako hornický důchodce objevil na kandidátce českých socialistů v prvních komunálních volbách, konaných dne 16. 6. 1919. Zůstával také v kontaktu se Sdružením československých horníků, které navazovalo na dřívější anarchistické odborové organizace.
Stařičkého Františka Cifraina zaznamenáváme i na veřejných akcích. Účastnil se například demonstrace a stávky v roce 1919, kterou pořádalo Sdružení československých horníků, kteří protestovali proti tomu, aby byl zbaven postu ministra zásobování anarchokomunista Bohuslav Vrbenský tzv. „hornický ministr“. Takto o tom informuje dobový článek: „Několik tabulek na tyčích, od dělníků nesených, s nápisy »Ať žije Vrbenský«, »Hoch dem Vrbensky« zdůrazňovaly sympaticky projev. Na táboře řečnili na straně České redaktor »Hornických Listů« Václav DraxI z Duchcova a sociální demokrat Brožík z Teplic, na německé straně hornický pensista František Cifrain z Duchcova. Théma fečníků směřovalo к tomu, že horníci nesmí připustit, aby ministr Vrbenský, který se о výživu dělného lidu pečlivě staral, byl ze svého úřadu odstraněn.“
František Cifrain umírá dne 12.února 1926. Jeho nekrolog přinesly právě „Hornické listy“. Jeho hrob, porostlý břečťanem, chráníme; najdeme jej v blízkosti společného pohřebiště havířů z Nelsonu.
Pozoruhodnou osobností starého Duchcova býval anarchista, havíř a básník Josef Lhotský, všeobecně však známý spíše jako Joža Hocký. Narodil se dne 2. dubna 1883 v Žatci jako nemanželský syn služebné, která byla dcerou domoušického kováře; ani matka, ani syn neměli na růžích ustláno.
Ve čtrnácti Josef Lhotský fáral poprvé do šachty, ale od ostatních havířů se po celou dobu lišil. Ne snad proto, že byl velkým milovníkem přírody a ptactva, jehož zpěv dovedl po dvanáctihodinové šichtě zvláště vychutnat. V mládí byl tichý, zadumaný a hodně četl. Často ležel v trávě za zadní zahradou hostince „U Menclů“ a do svého zápisníku psával verše. O lásce a mladistvých snech, ale i o těžce zkoušeném hornickém kraji, jehož události spoluprožíval.
Na počátku století se přidal k anarchistickému hnutí a patřil k místní anarchistické mládeží sdružené v proslulém Vzdělávacím spolku Omladina v Duchcově, k pokroku vychovávané rozvážným anarchokomunistou a krejčím Hynkem Holubem.
„…Jsem jeden z těch, co zpívá Marseillaisu“, proklamoval své anarchistické přesvědčení a velmi si vážil pocty, kterou mu věnovala anarchistická básnířka Božena z Lesnic připsáním básně „Přátelství“.
Do hlubin země sjížděl na Gisele, později obsluhoval vodotěžnou jámu Döllinger. A stále psal verše. Otiskoval je občas v severočeských menšinových časopisech pod jménem J. V. Krušnohorský. Pro své přátele – říkali si „rytíři prořídlé gardy“ – byl Jožou Hockým, který dovedl rýmem oslavit jakoukoliv příležitost a svým sugestivním přednesem dokázal společnost rozesmát i zmrazit…
Zvláštní pozornost věnoval největší duchcovské legendě – Giacomo Casanovovi – básně o něm psal již za první republiky, v době německé okupace je sepisoval v odlehlých zákoutích duchcovské zámecké zahrady . Byl zdrcen osudem duchcovského hospitalu i vykácených staletých stromů.
Nákladem Státního zámku v Duchcově jsme k stému výročí Hockého narození vydali útlou knížečku „Měsíční přeludy v zahradě bývalých hrabat v Duchcově“ s obálkou Adolfa Pospíšila, který svého času k radosti autora jeho verše ilustroval. Část pozůstalosti Josefa Hockého se zachovala zásluhou Josefa Mudry.
Nakonec svůj život dožíval shodou okolností právě v duchcovském zámku – v domově důchodců v místech dnešní Základní umělecké školy.
Středočeský anarchista, působící především mezi pražským anarchistickým hnutím,
se narodil 4. května 1884 v malé obci Všestudy, jež jsou součástí městečka Veltrusy
u Mělníka. Narodil se do rodiny bohatého statkáře Josefa Knotka a Antonie Knotkové
na statku č. p. 2, kde strávil své dětství. Šťastné a bezstarostné dětství narušilo úmrtí
jeho otce, malému Ladislavu bylo tehdy deset let. Později se vydal na studia, ve kterých
ho podporovali dobře situovaní rodiče.
Ladislav Knotek (1884–1957)
Nedlouho po otcově smrti se vypravil do Prahy na středoškolská studia. Začal studovat
reálné gymnázium v Kremencově ulici v Praze. Během studií přestoupil na
reálné gymnázium v Ječné ulici, kde studia úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Po
střední škole se rozhodl pokračovat ve svém vzdělání na vysoké škole a nastoupil na
strojnické oddělení České vysoké školy technické, avšak absolvoval dva ročníky a do
třetího se již nezapsal. Na vysoké škole se sdružoval s ostatními studenty v Ústředním
svazu českého studentstva v Praze, kde je zvolen místopředsedou. Předsedou
byl v té době s anarchismem sympatizující propagátor bezvěrectví a volné myšlenky
Theodor Bartošek.
Na vysoké škole se seznamuje s pražskými anarchisty. Jak sám vzpomíná, bylo to
právě seznámení s Josefem Štěpánkem, které ho v jeho osmnácti letech uvedlo mezi
anarchistické hnutí. Josef Štěpánek ho přivádí do známé Olšanské vily anarchisty
Stanislava Kostky Neumanna. V Olšanské vile se Knotek spřátelil s Karlem Tomanem,
Fráňou Šrámkem, Jiřím Mahenem, Jaroslavem Haškem, Františkem Gellnerem,
Marií Majerovou, Josefem Stivínem, malířem V. H. Brunnerem, Edou Bassem, Rudolfem
Těsnohlídkem, Karlem Novým či malířem Vlastislavem Hofmanem.
Píše se tak rok 1902 a Ladislav Knotek se jako student postupně zapojuje do činnosti
anarchistického hnutí. Již zanedlouho se stal jednou z předních postav českého
anarchismu té doby. Zapojil se do redakční práce mnoha anarchistických listů, účastnil
se většiny akcí spojených s hnutím a byl delegátem na mnoha anarchistických
konferencích a sjezdech. Na jedné anarchistické konferenci v Červeném Kostelci
například předložil referát o publikační taktice anarchistického tisku, jež byla přítomnými
schválena.
Přeložil do češtiny několik teoretických a historických textů od významných představitelů
světového anarchismu; například od italského anarchisty Enrica Malatesty
V kavárně: Rozhovory o anarchistickém socialismu, jež vyšly jako brožura v Lomu, či
od E. Recluse O původu náboženství a morálky, která vyšla v rámci Knihovny revolucionářů
v roce 1904. Své články podepisoval Ladislav Knotek pseudonymem Lucius
Catilina.
Po ustanovení České anarchistické federace (ČAF) o Vánocích v roce 1904 také Ladislav
Knotek vstupuje do jejích řad. Česká anarchistická federace je v té době „výbě-
rovou organizací“ nejschopnějších anarchistů a anarchistek a příchozí Ladislav Knotek
je vydatnou posilou. Pro potřeby organizace vytváří ČAF vlastní časopis Práce,který vychází v letech 1905 až 1908. Práce vycházela jako čtrnáctideník v nákladu cca
2000 kusů. První číslo nového „lidového čtrnáctideníku“ bylo publikováno 18. ledna
1905. Také Ladislav Knotek přispívá do Práce svými články a jeden čas ji dokonce
vede jako zodpovědný redaktor. Stane se tak jeho 6. číslem v říjnu 1905. Ve 13. čísle
je oznámeno, že Ladislav Knotek se kvůli cestě do zahraničí vzdává vedení listu.
V Praze se Ladislav Knotek krom jiných anarchistů seznámil s Karlem Vohryzkem,
jenž byl tou dobou jeden z nejhorlivějších anarchistických předáků. Stali se blízký-
mi spolupracovníky a kamarády. Knotek s Vohryzkem patřili mezi přední iniciátory
založení anarchosyndikalistické odborové organizace. Tyto snahy se naplnily v listopadu
1904, kdy byl ustanoven anarchosyndikalistický svaz Česká federace všech odborů
– ČFVO. Ladislav Knotek, coby přesvědčený anarchokomunista a anarchosyndikalista,
se stal jejím zakládajícím členem. Společně s kamarádem Karlem Vohyrzekem
patřili mezi její přední postavy. ČFVO se stala jednou z nejslibněji se rozvíjejících
organizací českých anarchistů vůbec. Na svém vrcholu před úředním rozpuštěním
ČFVO a před vypuknutím další represivní vlny čítala asi 4000 řádných členů. Okruh
sympatizantů byl přirozeně větší, jelikož se mnozí z obavy před perzekucí zdráhali
otevřeně organizovat v řadách anarchistických sdružení, přestože jim byly tyto myšlenky vlastní.
V roce 1905 se Ladislav Knotek podílel na vydání sborníku 1. máj revolucionářů
1905, který vlastně vyšel jako zvláštní vydání časopisu Práce.
Ve vzpomínkách Miloslavy Hrdličkové-Šrámkové, manželky Fráňa Šrámka, najdeme
i zmínku o anarchistovi Ladislavu Knotkovi, který se, jak její vzpomínání naznačuje,
čile účastnil života pražských anarchistů a měl kontakty i na zahraniční anarchisty:
„Jaro 1905 bylo také rozčeřeno všestudentskou slavností na výstavišti. V podvečer slavnosti
– 27. května – pořádali studentští ochotníci divadelní představení v Uranii. Hrál
se Juanův konec od Jiřího Mahena a Červen od Šrámka. Divadlo bylo nabito mládím až
do posledního místečka… Druhého dne jsme už šli spolu na slavnost. Byla krásná, veselá
neděle a výstaviště hýřilo mládím, zpěvem a tancem. Nejveseleji bylo ve středisku anarchistických studentů, v hospodě ‚U skalního vrabce‘. Z okna hospody vlál černý prapor.
Dnes mohu prozradit, že prapor obstaral technik Grošup a malířka Božena Šulcová,
posluchačka uměleckoprůmyslové školy, na něj namalovala velkými rudými písmeny
‚Vive l‘Anarchie‘. Slavnost navštívil s redaktorem Práce Ladislavem Knotkem mezinárodní anarchista Siegfried Nacht. Jeho ‚Velkou stávku‘ otiskovaly snad všechny anarchistické listy. Byl to haličský žid a v občanském životě v Rakousku se živil pašováním cukerinu. Žil dlouho
ve Španělsku, a proto nosil španělské sombrero – široký černý klobouk – a španělskou
mantilu, do které se romanticky zahaloval. Byl velký, štíhlý, měl husté černé vlasy a
černý knír, hezký orlí nos a energickou bradu. Vypadal záhadně a dobrodružně, ale byl
sympaticky prostý a družný, takže jsme se stali dobrými přáteli. Snášel se již soumrak, když od hospody ‚U skalního vrabce‘ vyšel průvod. Obecenstvo utvořilo špalír. Grošup nesl známý nám prapor a před ním šel důstojně učitel Štursa (hrál ve Šrámkovi působivě úlohu Lošana), bratr sochaře Štursy, patheticky mával širokým kloboukem a volal: ‚Do prachu, luzo, kráčí Majestát.‘ V průvodu se zpíval Rudý prapor, volalo se: Ať žije Anarchie, Pryč s tyrany apod. Projevy uslyšel policajt stojící u brány, přiběhl, brutálním způsobem se zmocnil praporu a nařkl i s došlým policejním komisařem Káchu, že nesl prapor, a Šrámka, že volal na policajta ‚Zhyň, otroku, zhyň, pse!‘ Oba byli hned zatčeni, odvedeni na policejní komisařství a odsouzeni. Šrámek na 6 dnů a Kácha na 8 dnů policejního vězení.“
5. listopadu 1905 se konal v Bruchu (dnes Lom) 1. výroční kongres ČFVO, na němž
delegáti 34 odborových skupin odsoudili praktiky sociální demokracie, a na důvěrné
poradě o den později přijali jako své programové prohlášení Zásady anarchistického
boje, jež vypracoval a navrhl Ladislav Knotek. Cituji:
„Počíná nová etapa ve vývoji anarchistického hnutí … bude charakterisována snahami
o faktickou revoluční práci ve společnosti, či lépe proti dnešní společnosti … Jedině schopným,
jedině hojivým lékem je sociální revoluce, ničící soudobé společenské organizace
… Prvním dílem sociální revoluce, připravující půdu spravedlnosti, musí tedy být vyvlastnění
třídy dnešních majitelů … Stojí tu proti sobě dvě třídy, z nichž jedna útočí na
současná společenská privilegia a druhá je brání … A boj za obrození lidského rodu se
stává bojem třídy proti třídě, nabývá formy třídního zápasu … A tato přímá akce se nevyhnutelně uplatňuje způsobem boje, jemuž se začíná říkat ekonomický teror … Je nutno
hledati prostředků, jež nás mohou vésti k cíli rychleji … je třeba organizovati se k sociálnímu
boji a zakládati bojové organizace, jež odpovídají našemu stanovisku třídního
zápasu – organizace revolučně odborové, revoluční syndikáty … Nezapomínejme také, že
činnost v syndikátech nám nemůže být alfou a omegou celé anarchistické práce …“
Jelikož byl Ladislav Knotek schopným pisatelem, stal se součástí redakcí publikačních tiskovin ČFVO. Nejdříve pracoval pro redakci obnoveného anarchistického listu Omladina, který vycházel v letech 1903 až 1906. Při konfiskacích Omladiny policejními
úřady ho nacházíme podepsaného jako nakladatele v redakci časopisu Plameny
(1905), jenž vyšlel náhradou za zabavenou Omladinu na Vinohradech, kde tou dobou
Knotek bydlel. Po ustanovení České federace všech odborů se Omladina stala publikačním
orgánem anarchosyndikalistů a již zmiňované ČFVO.
V dubnu 1906 vychází nákladem Práce „lidový sešitek“ s názvem V kulturní boj od
Ladislava Knotka. Knotkův text V kulturní boj byl poprvé otištěn ve 3. čísle první-
ho ročníku Práce, ale většina ho byla zkonfiskována, a tak se jej ČAF rozhodla vydat
jako samostatnou publikaci.
O Vánocích 1906 se sešel v Praze tzv. 3. anarchistický kongres, při němž došlo k ostrému
koncepčnímu sporu mezi revolučními syndikalisty hájícími potřebu politické
neutrality v masových odborových organizacích a mezi zastánci tradičních, otevřeně
anarchistických skupin a spolků. Koncepci revolučních syndikalistů na kongresu prosazoval
svými referáty právě Ladislav Knotek.
Ani list Omladina nevydržel pod represivním tlakem a byl zastaven. Jeho náhradou
začal vycházet list Nová Omladina, kde se v redakci opět objevuje nám známý Ladislav
Knotek. V redakcí působil po celou dobu jejího vydávání v letech 1906 až 1907,
kdy je Ladislav Knotek uveden jako vydavatel a odpovědný redaktor.
Největší slávu si prožil časopis Nová Omladina v létě roku 1906 během hornické stávky
na severu Čech, kterou vedli anarchisté. Do stávky vstoupilo asi 12 tisíc horníků.
Ladislav Knotek a Karel Vohryzek po vypuknutí stávky přijeli na pomoc do Lomu,
kde sídlil stávkový výbor. Nová Omladina se stala publikačním orgánem stávkového
výboru. Ladislav Knotek a další členové redakce měli spoustu práce, jelikož Nová Omladina začala vycházet třikrát týdně v nákladu asi 3000 kusů. Článek o hornické
stávce napsal také do Masarykova deníku Čas, kam pak začal psát pravidelně.
Zostřená perzekuce za vyvolanou stávku horníků si vynutila opět ukončení dalšího
anarchistického listu, tentokrát Nové Omladiny, aby náhradou za ni začal vycházet
nový publikační orgán ČFVO, list Komuna. Již 3. března 1907 vyšlo jeho první číslo.
V rámci nakladatelství časopisu Komuna vyšel v roce 1907 zásluhou Karla Vohryzka
a Ladislava Knotka překlad knihy ruského anarchisty Kropotkina Buřičovy řeči,
překlad zajistil Petr Pohan. Vydavatelem a zodpovědným redaktorem se nemohl stát
nikdo jiný než obětavý anarchista Ladislav Knotek. Komunu se podařilo Ladislavu
Knotkovi udržet a vycházela od roku 1907 do roku 1908, kdy se začala definitivně
stahovat mračna nad anarchosyndikalistickým hnutím.
Jak vzpomíná jeho kamarád a spolubojovník Jaroslav Hašek, Ladislav Knotek se za
této těžké situace pro anarchistické hnutí rozhodl využít toho, že pocházel z bohaté
sedlácké rodiny. Věnoval své nemalé zděděné jmění po otci a dědovi a daroval je na
vydávaní anarchistického listu Komuna, potom co byli kvůli nekončícím konfiskacím
Nové Omladiny nuceni zastavit vydávání anarchistického periodika z finančních důvodů. A tak k nelibosti policejních úřadů díky obětavému činu Ladislava Knotka
mohlo anarchistické hnutí přijít s novou tiskovinou. Tento krok dokládá sílu jeho
anarchistického přesvědčení a morální zodpovědnosti věnovat prosazení anarchistické
ideje všechno, obětovat se pro ni.
V roce 1907 zveřejnili zástupci holandských anarchistů výzvu ke svolání světové
porady anarchistů všech zemí a všech směrů. Jeho konání bylo velice naléhavé, protože
podobný kongres se sešel téměř před sedmi lety v roce 1900 v Paříži. Anarchistický
kongres se sešel v létě roku 1907 od 24. do 31. srpna v Amsterodamu. Dostavilo
se na něj víc než 3000 delegátů z celého světa, což byl důkaz mimořádného ohlasu
a zájmu. České anarchisty zastupovali Karel Vohryzek a Ladislav Knotek, kteří zde
přednesli referát o činnosti České federace všech odborů a České anarchistické federace.
Souběžně zasedal též mezinárodní antimilitaristický kongres organizovaný
anarchosocialistou Domela F. Nieunwenhuisem. Zúčastnili se též souběžného antimilitaristického kongresu, kde se snažil D. F. Nieunwenhuis vytvořit Antimilitaristickou
internacionálu pod heslem „Ani muže, ani haléře militarismu!“
Po návratu do Čech v sérii článků v Komuně a na řadě přednášek propagovali
Vohryzek a Knotek výsledky Amsterodamského kongresu mezi českými anarchisty
a revolučními syndikalisty. V deklaracích kongresu se anarchistům ve světě doporučovala
tato taktika – organizovat se v regionálních a národních federacích propagujících
a rozvíjejících otevřeně anarchismus a anarchokomunismus jako cíl sociální
revoluce. Tyto anarchistické federace by se sdružovaly v Anarchistické internacionále.
Zároveň by ale anarchisté aktivně pracovali v odborových organizacích, které
by byly politicky neutrální (aby přitahovaly co nejširší masy pracujících), v nichž by
dohlíželi na to, aby byly samosprávné a fungovaly militantně pomocí přímé akce.
Tyto politicky neutrální revolučně syndikalistické odbory (sdružené v Syndikalistické
internacionále) by měly být bojovou silou v průběhu generální stávky a sociální
revoluce. Anarchistické federace by se svou propagandou a aktivním příkladem
svých členů odborářů snažily ovlivňovat i pracující s jinými či žádnými politickými
názory, že tato revoluce může být úspěšná pouze tehdy, když se s kapitalismem odstraní
i stát a ustaví se společnost anarchistického socialismu a posléze komunismu.
Praktickým příkladem podobných revolučně syndikalistických, ale politicky neutrálních
odborů s velkým organizačním vlivem anarchistů byly v té době francouzská
CGT a americká IWW. Podobně začaly pracovat holandská NAS, německá FGVD,
v roce 1910 na podobných principech vznikly španělská CNT, italská USI či švédská
SAC. Knotek a Vohryzek se snažili prosadit kongresem doporučovaný model v ČFVO
a ČAF tak, aby ČFVO byla ona politicky neutrální revolučně odborová organizace a
ČAF anarchistická federace sdružená s internacionálou.
Dne 6. srpnu 1908 pod záminkou vytvoření sekce železničářů v rámci ČFVO, čehož
se úřady značně obávaly, aby anarchisté nezískali vliv mezi železničáři, kteří by při
případné stávce mohli těžce ochromit hospodářství a mít velkou výhodu při stávkových
bojích v budoucnu, stát spustil dopředu připravovanou represivní akci. Noviny
Komuna vydávané Ladislavem Knotkem byly úředně zakázány a ČFVO rozpuštěna,
proběhly razie v bytech anarchistů včetně Ladislava Knotka, policejní šťáry ve spolkových
místnostech, veškeré vybavení a majetek zabaven policií. Několik anarchistů
skončilo ve vězeních, včetně kamaráda Knotka, kontroverzního anarchisty a předá-
ka ČFVO Karla Vohryzka. ČFVO byla úředně rozpuštěna s odůvodněním, že činnost
spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.
V této napjaté situaci, kdy i nad ním viselo nebezpečí věznění za anarchistické
postoje, se rozhodl oženit. Svatba se konala dne 20. srpna 1908, a to s Boženou Knotkovou
rozenou Titlovou ze Slaného (1881–1971). Ještě před svatbou vystoupil Knotek
z katolické církve a stal se bezvěrcem. V roce 1909 se manželům Knotkovým narodila
jediná dcera Vanda Knotková, vystudovala medicínu a stala se schopnou lékař-
kou v Praze. MUDr. Vanda Knotková (1909–1991) zůstala bezdětná, a tak se Ladislav
vnoučat nedočkal.
Krátce poté, co byl v květnu 1908 zastaven časopis Komuna vydávaný Ladislavem
Knotkem, bylo neustálými konfiskacemi znemožněno i další vydávání Práce, na kterém
se Knotek podílel. Pražští anarchisté však o několik měsíců později začali vydá-
vat časopis nový – 5. září 1908 vyšlo první číslo týdeníku Zádruha. Ten personálně
i tematicky do jisté míry navazoval na okruh kolem ČFVO a kolem někdejšího časopisu
Komuna. Jako redaktor byl v prvních třech vydáních uveden Ladislav Knotek a
za vydavatelstvo Zádruhy poslední předseda České federace všech odborů Antonín
Řehoř. V květnu 1909 se v Praze konal sjezd důvěrníků ČAF a ČFVO, na němž bylo
zvoleno nové vydavatelství Zádruhy, kde Ladislava Knotka vystřídali Michael Kácha
a Bohuslav Vrbenský.
Po rozpuštění ČFVO, anarchistických časopisů a dělnických a vzdělávacích spolků
nastává pro hnutí již několikáté těžké období zostřené perzekuce. Anarchistické hnutí prožívalo nejtěžší perzekuci za celou svoji existenci. Navíc bylo oslabováno vnitřními spory,
jejichž předmětem byl většinou právě kontroverzní spolupracovník Ladislava Knotka, anarchista Karel Vohryzek.
Když je pak Karel Vohryzek v roce 1909 znovu zatčen a je odsouzen na 2 roky vězení za přepadení zlatnictví ve Švýcarsku a za pašování cukerinu, snáší se na něj silná kritika, a tak dobrovolně opouští anarchistické hnutí, aby jej svojí kauzou nepoškodil. Z mnoha stran, od sociálních demokratů po některé anarchisty, je Karel Vohryzek obviňován z konfidentství.
S mnohými anarchistickými kolegy neměl příliš dobré vztahy, a když se objeví možnost jeho případné spolupráce s policií a zrady, dává od něj mnoho anarchistů ruce pryč. Když je pak Karel Vohryzek v roce 1911 propuštěn z vězení a nabízí své služby anarchistickému hnutí, je odmítnut.
Ladislav Knotek je tímto děním značně ovlivněn. Dnes se již asi nedozvíme, nakolik
ho zasáhlo zničení slibně se rozvíjejí anarchosyndikalistické ČFVO a aféry kolem
jeho kolegy Vohryzka, ani zda i on uvěřil v jeho spolupráci s policií. Nedozvíme se,
jestli byl znechucen anarchistickým hnutím, jež se macešsky zachovalo k jednomu
ze svých nejhorlivějších propagátorů, či naopak hluboce zklamán člověkem, který
zradil a kterému tolik věřil a s nímž ho pojilo skutečné kamarádství. Každopádně se
Ladislav Knotek stahuje do ústraní, stejně jako Karel Vohryzek, a do činnosti hnutí se zapojuje stále méně.
Ladislav svoji pozornost směřuje k rodině a především k milované dceři Vandě, jež
se mu v roce 1909 narodila. Potom, co se s hnutím rozešel, přijal nejdříve místo redaktora
listu Podřipského slova v Lounech, pak odešel redigovat Jiskru, pořád psal do Času. Využije své letité zkušenosti coby anarchistického redaktora a přijímá v roce 1911 práci v redakci tehdejšího Moravsko-slezského deníku v Ostravě, a tak se s celou rodinou stěhuje do slezské metropole, kde stráví zbytek svého života. V redakci Moravsko-slezského deníku působí do roku 1919, kdy je vyhozen. V novém domově vkládá své životní síly kroměredaktorské práce do své celoživotní záliby: divadla. Ochotnickému divadlu se věnoval již ve svém anarchistickém období, jak bylo u tehdejších členů hnutí časté. V neděli 13. října 1918 se v zasedací síni radnice ve slezské Ostravě zúčastnil ustavující schůze Spolku Národní divadlo moravskoslezské, a stal se jejím zakládajícím členem. Spolek si vytkl za cíl postavit důstojnou budovu pro české divadlo a pečovat o jeho provozování. V roce 1925 byl do divadelní komise Národního divadla moravskoslezského pověřen mezi jinými i Ladislav Knotek. Nakonec v letech 1930 až 1939 vedl Národní divadlo moravskoslezské jako jeho ředitel.
S osobou Ladislavem Knotkem se setkáváme také v den vyhlášení Československé republiky 28. října 1918. Byl to právě redaktor Ladislav Knotek, který se při svém ranním telefonátu
do redakce Vídeňských novin jako první dozvídá o vyhlášené samostatnosti,
a tak s touto zprávou seznamuje Ostravu. Ještě předtím se angažuje také politicky,
avšak paradoxně jinde, než kde bychom ho očekávali. Spojuje své síly s mladočechy a
staročechy v národní demokracii. V Ostravě žije do roku 1939, po obsazení Československa
nacisty se stěhuje do Prahy, zřejmě aby nebyl moc na očích.
Ve věku 73 let dne 1. srpna 1957 umírá v Praze. Jeho manželka, která jej přežije
ještě o dalších 14 let, ho pohřbí v rodinné hrobce ve Všestudech u Mělníka, kde dnes
odpočívá po boku svých sourozenců, ženy a dcery.
Anarchista Bedřich Kalina se narodil v severočeském městě Duchcov, jednom z center hnutí, dne 6.9.1876. Narodil se na šachtě mělnického podnikatele Josefa Viktorina nedaleko nádraží v Háji u Duchcova. Jeho otcem byl Josef Kalina (1837 – 1909), který přes 50 let pracoval na šachtě Viktoria v Oseku, kde později také bydlel. Také jeho otec se zapojil do anarchistického hnutí. Mezi severočeskými anarchisty narážíme také na dalšího anarchistu, zřejmě Bedřichova bratra Cyrila Kalinu, který v Duchcově provozoval hostinec, ve kterém se místní anarchisté scházeli. Aktivní byl i jeho další bratr Kalina M. z Oseka, který byl taktéž členem ČFVO.
Kalina Bedřich se oženil s Kateřinou Dvořákovou, narozenou v roce 1878. Narodili se jim čtyři potomci Stanislav v roce 1902, Karel v roce 1905, Jaromír v roce 1907 a Marie v roce 1909.
Bedřich Kalina především na přelomu století rozvířil pokojnou hladinu doby. Před polovinou 90.let 19 století jej uchvátilo hnutí neodvislých socialistů sdružené kolem charismatického Viléma Korbera, kteří si říkali neodvoslí socialisté a přerostli do anarchistického hnutí.
Tak jak bývalo na severu zvykem, i Bedřich Kalina se začal život jako havíř. Poprvé ho spatřujeme v anarchistickém hnutí, kdy se v roce 1894 stává členem výboru anarchistického spolku „Omladina“ v Oseku.
Když v roce 1896 propukla na severu první anarchistická hornická stávka, do které se zapojilo na 8000 horníků, byl i Bedřich Kalina mezi stávkujícími a organizátory stávky. Stávka byla prohlášena za vzpouru a násilím potlačena nasazeným četnictvem a vojskem. Bylo zatčeno mnoho lidí, mnozí uvězněni. Mnozí byli propuštěni a dostali se na černé listiny zaměstnavatelů a nemohli dostat práci, to byl i případ Bedřicha Kaliny, a tak se stěhuje do Ústí nad Labem. Kolem roku 1897 ho nalézáme na Ústecku, kde tou dobou pobývala redakce listu Omladina a působil i aktivní spolek Omladiny. Zde jej také v roce 1897 nacházíme jako místopředsedu spolku Omladina v Krásném Březně u Ústí nad Labem.
Pronásledování ho stíhá také v Ústí nad Labem, mimo jiné je zde zatčen jeho redakční kolega z Omladiny Hynek Holub a tak se rozhodne odjet do Prahy. V roce 1898 je úředně veden v bytě v Praze na Žižkově, zde se seznamuje s pražskými anarchisty a především s Karlem Vohryzkem. Bedřich Kalina se stává kamarádem a blízkým spolupracovníkem předního žižkovského anarchisty Karla Vohryzka, který často na sever jezdíval. V roce 1898 se společně domluví a vyrazí šířit anarchistické ideje a posílit řady hnutí na severovýchod Čech. Vypravili se do Liberce, a dle potřeby se vrací na sever do Lomu.
V té době patřil již mezi přední účastníky hnutí a byl delegátem ze severu na anarchistické konferenci v Praze ve dnech 29 – 30. května 1898.
V roce 1899 pomáhá s vydáváním anarchistického listu Předvoj v Jablonci nad Nisou, podaří se vydat několik čísel, pak je Bedřich Kalina s Karlem Vohryzek zatčen a dopraveni před velký proces s anarchisty.
V polovině roku 1899 se na aktivity českých anarchistů zaměřila policie s výraznější pozorností (po konferenci policejních ředitelů v Itálii a atentátech na italského krále a rakouskou císařovnu). Zvýšil se tlak cenzury a konfiskací tiskovin. Dne 16. 7. 1899 byla v Bruchu v severních Čechách anarchistická konference (130 delegátů), která měla dohodnout složení a mandát české delegace na mezinárodní a anarchistický a syndikalistický kongres v Paříži (konal se v roce 1900). Konference byla ale hned napadena a rozpuštěna policií. Někteří účastníci byli vyslýcháni u okresního soudu v Duchcově, mezi nimi i Bedřich Kalina. Anarchisté podali oficiální stížnost (skrze některé spolky neodvislých socialistů) na úředníka, který nechal konferenci rozpustit, za překročení svých pravomocí. To ale úřady rozlítilo – bylo zatčeno 15 anarchistů, zkonfiskovalo se vydání Vohryzkovy brožury Abeceda anarchismu a některých čísel časopisů Omladina a Předvoj. Brzy bylo 5 anarchistů zase propuštěno, ale zbývajících 10 aktivistů zůstalo ve vazbě v Mostě celkem 10 týdnů, než byli postaveni před soud. Souzeni byli za „pokus o mezinárodní anarchistické spiknutí“ a pobuřování v tiskovinách Vilém Körber, Karel Vohryzek, Bedřich Kalina, Š . Baxa, J. Svoboda, B. Fišer, F. Malý, F. Pecher, F. Musil a J. Ciprian. Vohryzek ve své 45 minutové vášnivé řeči u soudu hájil a vysvětloval skutečné zásady anarchismu a odmítal teorii mezinárodního spiknutí. Byl odsouzen na 5 měsíců vězení. František Pecher byl odsouzen na 3 týdny a František Musil k pokutě 5 zl. Ostatní byly včetně Bedřicha Kaliny osvobozeni, ale na protiprávní nátlak státního návladního ještě strávili několik dní ve vězení.
Rok 1900 přinesl růst nespokojenosti mezi hornictvem, Bedřich Kalina společně se svými druhy horlivě agitoval na šachtách za zvýšení mezd a prosazení osmihodinové pracovní doby. V Čechách propukla generální hornická stávka, v severočeském hnědouhelném revíru ji organizovali anarchisté a sociální demokraté společně.
Od července 1900 se Karel Vohryzek stává vydavatelem nejznámějšího anarchistického listu Omladina, a velkým pomocníkem je mu jeho druh Bedřich Kalina.
Dne 22.února 1903 se účastní okresní hornické konference anarchistů v Mostě, kde se řeší především otázka tisku, které hnutí po prodělané další perzekuční vlně nutně postrádá. Padlo více návrhů, od znovuobnovení Hornických listů až po zřízení hornické přílohy v anarchistickém listě Matice svobody. Nakonec zvítězil návrh Karla Vohryzka obnovit vydávání časopisu Omladina. Již k 1.máji 1903 vyšlo speciální Májové číslo Omladiny, avšak protože nebyly údajně zplněny všechny úřední formality, byl celý náklad zkonfiskován a Omladina, jako pravidelný časopis začala vycházet až od 3.června 1903. Duchcovský okresní úřad nevzal na vědomí Františka Hajšmana jako redaktora, a tak se jím stal Bedřich Kalina.
Mostecká konference roku 1903 se nezabývala jen otázkou časopisu, byla významná i v dalších ohledech, padlo rozhodnutí opustit systém volných anarchistických spolků a přistoupilo se k budování federativních odborů. A tak se Bedřich Kalina účastní další významné konference dne 26.dubna 1903, na které sešli zástupci z řad anarchistických horníků z celého severočeského hnědouhelného revíru. Výsledkem konference bylo přijetí návrhu na zbudování federativní organizace, která bude vystavěna na místních skupinách. Po dubnové konferenci začaly přímé organizační akce. Postupně se zkonstituovaly tři okresní federace – Duchcov, Most a Bohosudov a čekalo se na úřední schválení Severočeské hornické federace, k němu konečně došlo a tak 13.září 1903 proběhla v Duchcově ustanovující schůze. Za členy byli přijati všichni příslušníci tří okresních federací, každá z nich měla tou dobou po 18 místních skupinách, celkem tedy 54 skupin, celkem tedy měla při svém založení Severočeská federace horníků 705 členů. Bedřich Kalina patřil mezi přední členy Severočeské federace horníků.
Na první valné hromadě Severočeské federace horníků, se mimo jiné jednalo i o časopisu Omladina, který se stal majetkem Severočeské hornické federace. Od července 1904 do ledna 1906 je již po několikátém stěhování redakce Omladiny umístěna v Lomě. Omladinu vydávají společně Bedřich Kalina i Karel Vohryzek, Vohryzek je veden jako vydavatel a Bedřich Kalina jako administrátor. Omladina tehdy dosahovala vysoké úrovně, a členy redakce byli významní literáti jako Jaroslav Hašek, Fráňa Šrámek a další.
Již 2. 3. 1904 se poprvé zpovídali před soudem za přestupky tiskového zákona Bedřich Kalina, Karel Vohryzek spolu s lounskými tiskaři Theodorem Ventou a Josefem Štrombachem; i tehdy byli všichni až na Vohryzka osvobozeni.
Bedřich Kalina přesto zažíval jedny z nejlepších dnů svého života, stál v plném víru bojů a zažil rostoucí sílu anarchistického vlivu mezi severočeským hornictvem, které se projevilo již v květnu a červnu roku 1903. Bedřich Kalina řeční na mnoha demonstracích a veřejných schůzích po celém severu. Anarchisté spustili kampaň proti připravovanému novému služebnímu řádu tzv bratrských pokladen a také proti nízkým mzdám. Dne 17.května 1903 svolali anarchisté hned dvě velká shromáždění pod širým nebem. V Mostě protestovalo 2500 horníků. Druhý tábor se konal v Duchcově, kde se shromáždilo asi 800 horníků a promlouval jim anarchista Karel Vohryzek, přítomen byl i Bedřich Kalina. To však byl jen počátek, protože se anarchisté rozhodli svolat velký tábor 21.června 1903 na Rýzmburku. Tábor anarchisté pečlivě připravovali, bylo k němu vydáno na 20 000 letáků. Těsně den před jeho konáním byl však tábor úředně zakázán. Přesto se však horníci nedali odradit a uspořádali největší demonstraci v dějinách českého anarchismu. Osecké ulici zaplnily tisícihlavými hornickými zástupy, zpívající anarchistické písně „Rudý prapor“, „Brušskou konferenci“ a jiné. Poté se rozdělily na dva proudy, jeden směřoval k Mostu a druhý k Teplicím. Četníci, kteří oba protestní tábory doprovázeli se chovali kupodivu slušně a v odpoledních hodinách se v klidu rozešli.
V červenci 1904 došlo k protestům proti snaze kapitalistů a úřadů změnit služební řád horníků, což by vedlo jen ke zhoršení jejich těžkých pracovních podmínek. SHF se snažila vyprovokovat radikální přímé akce, ale po demonstracích (táborech lidu) a dvoudenním pokusu o stávku, které organizovala SHF, jich bylo 20 zatčeno. Bedřich Kalina se účastnil a řečnil na bouřlivé demonstraci, která se konala 11. 8. 1904 v mosteckém Janském Dvoře za účasti asi 5000 lidí. Došlo k potyčkám s policií a mezi zatčenými se ocitl Bedřich Kalina, který v té době zastával rovněž funkci okresního důvěrníka Severočeské federace horníků v Duchcově. Stávka byla zlomena.
Mezitím došlo v anarchistickém hnutí k další významné události, z iniciativy Karla Vohryzka, Bedřicha Kaliny, Ladislava Knotka a dalších byla dne ustanovena v Lomu Česká federace všech odborů – nejúspěšnější anarchosyndikalistická organizace v českých dějinách, čítající na svém vrcholu na 4000 členů v 120 skupinách. Bedřich Kalina stál v předních řadách ČFVO až do jejího úředního zákazu a rozpuštění 6.srpna.1908.
V dubnu 1904 se odehrála konference Severočeské federace horníků (SHF) zastupující už 823 členů z asi 20 odborových skupin z okolí Mostu, Duchcova a Ústí nad Labem. Po založení České federace všech odborů (ČFVO) 27. listopadu 1904 vstoupily všechny hornické skupiny SHF. Severočeská hornická federace tak působila jako autonomní část ČFVO, aby pak koncem října 1906 většina hornických skupin z ČFVO vystoupila, i když mnozí měli dvojí členství a ohlásili založení nové skupiny, v ČFVO setrval i Bedřich Kalina. Bedřich Kalina se čile účastnil života anarchosyndikalistické České federace všech odborů, nechyběl snad na žádném závažnější poradě.
Do redakce se vrátil až po svém propuštění z vězení dne 2. 2. 1905 a s Omladinou v Lomu prožil ještě rok, než Vohryzka vypověděli ze všech severočeských okresů a redakci bylo nutno přenést do Prahy. Ještě předtím stihli Bedřich Kalina a Karel Vohryzek vydat v roce 1906 několik čísel německy psaného anarchistického listu Generalstreik!, s cílem rozšířit řady anarchistů také mezi německými horníky na severu.
I když se v lednu 1906 změnila v Novou Omladinu, s českým severem nepřestala být v kontaktu. Bedřich Kalina se nevěnuje se však jen zodpovědné redakční práci, aktivně se podílí také na kolportáži a rozšiřování anarchistických listů mezi dělným lidem, chodí a roznáší Omladinu, Novou Omladinu i Komunu.
V roce 1906 svolali čeští anarchisté hned několik prvomájových manifestací a veřejných schůzí. Pořadatelsky se na nich podíleli ve vzájemné spolupráci anarchosyndikalistická Česká federace všech odborů – ČFVO a Česká anarchistická federace. Táborů lidu se zúčastnilo několik tisíc lidí, a patřili mezi ty nejzdařilejší, přestože hnutí čelilo od počátku roku další perzekuci. Hlavním tématem byla osmihodinová pracovní doba a mzdové boje. V západních Čechách svolali anarchisté svůj 1.máj do Plzně, kde na veřejné schůzi hovořil předák ČFVO Kalina Bedřich, který dorazil z Lomu.
Dne 16. 6. 1906 uspořádala ČFVO v Mostě velký tábor lidu na podporu tzv. Bratrských pokladen (zajišťovaly určitá sociální práva horníků, šlo o jakousi pojišťovnu), když se úřady pod tlakem majitelů dolů snažily změnit jejich stanovy přirozeně k horšímu. Masové demonstrace se zúčastnilo asi 15 tisíc horníků, řečnil Bedřich Kalina.
Bedřich Kalina byl jedním ze spoluorganizátorů hornické anarchistické konference pod hlavičkou ČFVO, která se konala 26. 8. 1906 , kde byla navržena všeobecná hornická stávka pro dosažení řady požadavků mzdových i jiných.
V záři roku 1906 stanul Bedřich Kalina společně s Karlem Vohryzkem a dalšímí místními anarchisty v čele velké anarchistické hornické stávky. Stávka propukla pod vlivem zvýšené anarchistické agitace, ale je nutno podotknout, že živelně a spontánně. Do čela stávky se postavil také Bedřich Kalina. Dne 23.8.1906 propukla na dole Alexandr u Hrdlovky stávka. Následující den svolali stávkujácí schůzi, promlouvali na ní anarchisté Bedřich Kalina společně s Rudolfem Mášou a Aloisem Bašusem.
2.září 1906 byla do Duchcova svolána všeobecná hornická konference do hostince Voglova , kterou obeslalo svými delegáty 103 dolů ze 132 v Čechách. Zástupci sociálně demokratických odborů Hornické unie na konferenci odmítali stávku podpořit a žádali její ukončení. Souběžně s jednáním konference svolali anarchisté z ČFVO velkou demonstraci na podporu stávky, na níž se sešlo skoro 10 tisíc horníků (další menší anarchistické hornické shromáždění bylo i v Hostomicích). Shromáždění organizoval Bedřich Kalina a také řídil její průběh, zatímco kolega Karel Vohryzek na konferenci přesvědčoval delegáty o nutnosti setrvat ve stávce a nutnosti ji rozšířit. Protože se jednání konference v místním hostinci protahovalo a stávkující horníci už začali být netrpěliví, vydala se menší skupina vedená Bedřichem Kalinou podívat se na průběh a výsledky jednání. Zde se dověděli výsledky hlasování, které znělo pro ukončení stávky, hlasování bylo zřejmě zfalšované a provázeli ho machinace ze strany sociálně demokratických vůdců. Bedřich Kalina a Karel Vohryzek o tom informovali demonstraci, načež do sálu vtrhla řada rozzuřených horníků (v čele s „Vohryzkovými ostrými hochy z Lomu“, jak psal o události dobový tisk), kteří přerušili násilně jednání konference a tvrdě zbili řadu sociálně demokratických delegátů jako zrádce (z některých údajně vytloukli přiznání, že byli podplaceni, aby hlasovali proti stávce). Poté byla místnost vyklizena zasaghující policií. Ve večerních hodinách spustila police razií, a snažila se pozatýkat anarchistické předáky, včetně Bedřicha Kaliny s cílem stávku zlomit. Ta však přesto pokračovala a nabývala na síle.
Stávka probíhala i přes odpor sociálních demokratů. Začátkem září už stávkovalo asi 12 tisíc horníků ze 40 dolů. Poslední demonstrační tábor lidu pořádali anarchisté v jejím průběhu 13. 9. v Lomu, bylo na něm asi 3 – 6 tisíc lidí. Stávka skončila pod tlakem úřadů a policie a díky zrádné nesolidární blokaci sociálních demokratů až 17. 9. 1906. Majitelé dolů připustili jen některé dílčí mzdové požadavky. V průběhu stávky bylo zatčeno celkem 40 horníků – anarchistů z ČFVO, někteří byli souzeni. Za anarchistickou hornickou stávku skončil Bedřich Kalina dne 27.10.1906 u krajského soudu a byl odsouzen na 4 měsíce těžkého žaláře s jedním dnem postu každý měsíc. Byl obviněn z toho, že vedl skupinu anarchistů, která napadla sociálně demokratické předáky, dobové anarchistické časopisy ovšem tvrdí zcela něco jiného, naopak Bedřich Kalina se rozzuřené stávkující horníky snažil mírnit a zabránit střetům, které jak předpokládal, dají policii záminku k zatýkání. Jedná se tak o jednu z dlouhé řady pomluv a lží rozšiřovaných sociálními demokraty proti jejich nejvážnějšímu protivníku.
Slasti rakouského kriminálu neokusil naposled, v roce 1907 strávil čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Dne 3.března 1907 uspořádal Všeodborový spolek v Lomu recitační večírek v jeho prospěch.
Počátkem března 1907 byla na základe III.anarchistického sjezdu ustanovena Agitační komise, jejím hlavním cílem byla protivolební kampaň z anarchistických pozic. Po návratu z vězení se zapojil i Bedřich Kalina.
Bedřicha zaznamenávame jako účastníka anarchistického 1.máje1907, který se konal jako tábor lidu v zahradě restaurace Na Slovanech. O průběhu čteme v Komuně: „Kolem jedné hodiny po poledni táhla skupina asi 40 účastníků tábora vzhůru Ječnou ulicí a zpívala různé revoluční písně, mezi nimi Rudý prapor, Vojáci, vojáci, Rudé květy aj.“ ( Na tomto místě došlo k zásahu cenzury. O tom, co se dělo dále, hovoří policejní protokol): „Inspektor stráže Herget, který šel kolem, vyzval lidi ke klidu, ti však neuposlechli. Z Karlova náměstí přispěchal sem strážník Šnirdl a vyzval rovněž lidi, aby se rozešli. Zatčený Jaroslav Hašek přitom zvolal: „Natři ho!“- a v témž okamžiku dostal Šnirdl (cizí rukou je v raportu vepsáno: – od neznámého -) ránu holí do hlavy a utrpěl lehké zranění. Za svědky pro Haška a proti stráži se přihlásil mimo jiných i redaktor Bedřich Kalina.
V létě roku 1907 vyslali čeští anarchisté dva delegáty Vohryzka a Knotka na světový anarchistický kongres do Amsterdamu. Karel Vohryzek však docílil své delegování nevybíravými metodami, co v řadách především pražských anarchistů vyvolalo nevoly. Pražská skupina anarchistů dokonce vydala protestní leták k delegování Vohryzka na kongres, který podepsal Bedřicha Kalina, Bohuslav Vrbenský, Michael Kácha, Fráňa Šrámek, Karel Toman, ve kterém ho obvinili z hrubého chování vůči jiným anarchistům a z panovačného postupu v redakci Komuny. Právě v této době došlo k neshodám mezi Bedřichem Kalinou a Bohuslavem Vrbenským na jedné straně a Karlem Vohryzkem. Bedřich Kalina i Vrbenský byli totiž neoprávněně vyloučeni z redakce Komuny. Bedřich Kalina se totiž postavil Vohryzkovu prosazování odborové neutrality v ČFVO a prosazoval zachování čistě anarchistického rázu odborových organizací. Oba vyloučení redaktoři se odvolali k agitační komisy.
Bedřich Kalina a Bohuslav Vrbenský se v rámci Agitační komise pokusili spor s Vohryzkem a Knotkem urovnat svoláním konference na 12.září 1907 do Ledvic, avšak redakce Komuny nedorazila.
Bedřich Kalina a Bohuslav Vrbenský začali vydávat od 12.října 1907 vlastní list „Přímá akce“. Majitelem a vydavatelem byl Bedřich Kalina. Přímá cesta se stala opozicí ke Komuně a zastávala původní anarchistické stanovisko a stala se publikačním orgánem Agitační komise. Časopis vycházel v Praze jako čtrnáctidenník a již první číslo propadlo cenzuře, časopis se udržel až do roku 1908. Vydavatelství, administrace a expedice se nacházela v bytě Bedřicha Kaliny na Žižkově č.p. 385.
Spor se tak protáhl na sjezdu ČFVO, na kterém se již v úterý dne 24.prosince 1907 se sešli venkovští i pražští anarchosyndikalisté k předporadě sjezdu ČFVO. Samotný sjezd, který zahájil starosta ČFVO Antonín Řehoř, se konal následující den ve středu 25.prosince. Na návrh Václava Draxla se projednávala i vnitřní organizace. K tomuto bodu přednesl obsáhlý referát právě Bedřich Kalina a citoval vybrané články otištěné na stránkách federačního listu Komuna. K dohodě ovšem nedošlo a spory přetrvaly a jen se prohloubily na mimořádném sjezdu ČFVO, který se sešel ve dnech 18-20.dubna 1908 v Záluží u Mostu.
Dne 3.listopadu 1907 byla v duchcovském Českém domě založena v návaznosti na zaniklou Severočeskou federaci horníků nová organizace Hornická federace (HF). Ustanovující valné hromady HF se učastnili delegáti 32 hornických organizací a spolků. Do řad Hornické federace vstoupil také Bedřich Kalina a Hornická federace se stala součástí České federace všech odborů a tak měl vlastně dvojí členství.
Po rozpuštění České federace všech odborů 7.srpna 1908, která byla velkou ranou českému anarchismu, přišla další v podobě Vohryzkovy aféry. Karel Vohryzek, aby získal peníze pro další financování hnutí, spoluorganizoval s pomocí kasaře Bočka v noci 15. 2. 1909 neobyčejně odvážnou loupež v Galliho klenotnictví v Curychu. Po návratu z vězení Karel Vohryzek asi pochopil podstatu věci a dobrovolně se vzdal další činnosti v anarchistickém hnutí. Bedřich Kalina se expropriace neúčastnil, avšak jeho aféra dolehla i na něj, přeci jen patřil dlouhý čas mezi jeho nejbližší spolupracovníky.
Bedřich Kalina se po Vohryzkových aférách sám už nikdy nedostal do popředí anarchistického hnutí. Nacházíme ho mezi předplatiteli anarchistického listu Zádruha (1909 – 1914).
Přesto jeho stopy v hnutí nadále nalézáme. Dne 25. 3. 1907. byl založen Spolek Volných myslitelů pro Žižkov, Královské Vinohrady a Karlín (1907 – 1927), a Bedřich Kalina vstupuje do řad této bezvěrecké organizace anarchistů. V roce 1912 je dokonce zvolen do výboru a zastává funkci místopředsedy. Tou dobou bydlel na pražském Žižkově.
Setkáváme se s ním ještě v roce 1949, kdy poskytl Památníku národního písemnictví v Praze zajímavé údaje o pobytu Jaroslava Haška v redakci Omladiny v Hrobu i Lomu. Krátce prý spolu pracovali na dole Barbora v Kocourkově. Také velocipéd, který Hašek během svého agitačního turné propil v Krásném Březně spolu s důvěrníkem Josefem Laloučkem, patřil Bedřichu Kalinovi. Přestěhování redakce a neobyčejný zájem lomské policie o redakci Omladiny popisuje Jaroslav Hašek ve své „Pohádce z Východu.
Podle nepotvrzených indicií, přestože již Bedřich Kalina nestál v popředí hnutí a výrazněji se v něm neprojevoval, anarchistických ideálů se nevzdal ani po první světové válce, kdy mnozí jeho spolupracovnící vstoupili do politiky. V duchcovském muzeu se uchoval kompletní ročník francouzského anarchoindividualistického časopisu, který odebíral až do jeho zániku v roce 1939.
Kdy zemřel jeden z předních českých anarchistů a předák horníků nám zatím zůstává záhadou.
Narodil se 5. prosince 1858 v Kladně a sám poznal práci v dole již od dvanácti let.
K tradicím hornického Duchcova patří i osobnost samorostlého novináře a průkopníka anarchismu Tomeše Kašeho, který se po celý život snažil hájit zájmy havířů. V dělnickém hnutí byl aktivní již od roku 1877, kdy se poprvé zúčastnil nějaké stávky. Patřil k první generaci anarchistů, tehdy ještě neodvislých socialistů, kteří se zasloužili o šíření anarchistických idejí mezi širokými vrstvami především severočeského hornictva.
Tomeš Kaše (1858–1910)
Toužil po vzdělání a v roce 1880 spoluzakládal Čtenářskou besedu v Třebušicích, později působil i ve stejnojmenném spolku v lázeňských Teplicích.
Na rohu s Revoluční ulicí se jednalo o restauraci Český lev, kde se scházel český dělnický spolek „Čtenářská beseda“ v Teplicích.
V devětadvaceti letech utrpěl v dole těžký úraz na hlavě a z důvodu částečné ztráty sluchu už nadále fárat nemohl. Namísto toho hodně četl a pod pseudonymem Tóma Hořovský psal drobné prózy ze života horníků. Později používal například pseudonym „-e“.
V lednu 1890 stál u zrodu odborového hnutí horníků jako redaktor mosteckého časopisu „Na zdar“ a aktivně za zapojil do příprav historicky prvního máje 1890, který proběhl v Duchcově v hostinci „U Menclů“. Patřil mezi přední členy obnoveného odborného hornického spolku v Duchcově, který byl jako Všeobecného hornického vzdělávacího a podpůrného spolku znovu ustaven v sále Hostince u Menclů dne 29. června 1890 za účasti 122 členů. Později sdružoval na 1000 členů z Duchcova a okolí.
Časopis Osmihodinná doba pracovní vydávaný neosvislým socialistou a průkopníkem anarchismu Vilémem Korberem.Hostinec U Menclů stával na Osecké ulici v místě dnešního supermarketu LIDL.
Tomeš Kaše se stal blízkým spolupracovníkem Viléma Körbera a horlivým stoupencem hnutí neodvislých socialistů, jak si zpočátku anarchisté říkali, taktéž se označovali za „ethické anarchisty“, aby nebyli spojováni s anarchisty pumaři, se kterými vnitřně nesouhlasili.
Vilém Korber
Jeho článek o příčinách katastrofy na dole Pokrok u Duchcova v roce 1893 byl tak odvážný, že vedl k jeho vypovězení z Mostecka.
V Ostravě pak vydával „Odborné listy“ a působil v Odborném hornicko hutnickém spolku Pokrok a snažil se na Ostravsku propagovat anarchistickou formu organizace mezi hornictvem.
rok 1894
Na Ostravsko s ním přijeli i jeho spolupracovníci a anarchisté z Duchcovska bratři František a Martin Vágnerovi. Zapojili se do tamní hornické stávky a aktivně vystupovali proti reformismu sociální demokracie v čele s místním předákem Petrem Cingrem. Jeden čas se jim dokonce podařilo mnohé horníky přesvědčit a vytlačit sociálně-demokratické vůdce do ústraní. Svitla naděje, že i na Ostravsku vznikne další bašta anarchismu, tyto snahy však byli potlačeny úskoky sociálními demokraty.
Odborné listy 1894Martin Wágner (1855-1934)1894
V březnu 1895 se tak vrátil na sever a časopis „Hlas dělníků hornicko-hutnických“ redigoval v Duchcově.
Ve dnech 29. 9. – 10. 10. 1896 proběhla v severozápadních Čechách první velká hornická stávka, kterou organizovali neodvisle socialističtí anarchisté. Vstoupilo do ní celkem 8 tisíc horníků z 57 dolů v okolí Mostu, Lomu, Duchcova a Chomutova pod vlivem agitace anarchistických spolků. Požadavky stávky se týkaly zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby. Někteří horníci přešli v průběhu stávky i k ostřejším formám boje – k rozbíjení oken důlních kanceláří, přeřezávání telefoního vedení, poškozování strojů. Několik důlních úředníků bylo napadeno a ztlučeno, tvrdě se zacházelo i se stávkokazy. Okresní policejní hejtman proto z obav před dalších eskalací přímých akcí povolal silné četnické oddíly za asistence 2 500 vojáků, stávka byla prohlášena za vzpouru a postavena mimo zákon. Policie a armáda rozehnala stávkující okupují okolí dolů a akce byla zlomena. 348 horníků (hlavně anarchistů) přišlo o zaměstnání, 77 jich bylo různě úředně trestáno (hlavně vypovězením z oblasti a zákazem pobytu).
Jedním z aktivistů, který oficiálně předal vedení dolů požadavky stávkujících, byl právě anarchista Tomáš Kaše. Byl tedy jedním z mluvčích a organizátorů této stávky roku 1896, ale i pozdějších hornických anarchistických stávek v letech 1900 a 1906.
V listopadu 1897 se spolu s anarchistou Hynkem Holubem a Martinem Zikmundem poprvé pokoušel založit anarchistický list „Duch českého severu“. Časopis se ovšem udržel jen krátce do roku 1897.
časopis Duch českého severu
Vypracoval se natolik, že havířům sepisoval různé úřední žádosti a stížnosti.
Počátkem století působil v redakci několika anarchistických periodik „Horníka“, kterého vydával František Hajšman v Lomu, Ledvicích i Košťanech v letech 1900 -1901.
časopis Horník
V roce 1904 pracoval ve slavné Vohryzkově a Kalinově lomské „Omladině“, která se stala publikačním orgánem Severočeské hornické federace a poté České federace všech odborů.
Anarchistický týdeník Hornické listy, redakce se nacházela v dnešní Zelenkově uliciDům v dnešní Zelenkově ulici č.p. 521/3 V Duchcově, kde sídlila redakce anarchistického týdeníku Hornické listy.
Od prosince 1907 až do své smrti byl redaktorem duchcovských „Hornických listů“, kde prožil závěr života po boku Václava Draxla a Aloise Šefla. Bydlel v domě v dnešní Zelenkově ulici č.p. 521/3 V Duchcově, kde sídlila redakce anarchistického týdeníku Hornické listy. Stal se tak členem Hornické federace a po jejím zákazu členem Zemské jednoty horníků, pod jehož hlavičkou Hornické listy vycházely.
Kolem roku 1908 onemocněl vážnou vnitřní chorobou. Jelikož se jeho stav v poslední době rapidně zhoršoval, dne 9.srpna 1910 se odebral do řetenické okresní nemocnice v Teplicích, kde umírá 19.8.1910 po osmi dnech od operace v nedožitých 52.letech.
Okresní nemocnice v Řetenicích v Teplicích, kde Tomeš Kaše umírá.
Jeho pohřbu na duchcovském hřbitově se prý zúčastnilo několik tisíc horníků. Pohřbu, konanému 21.8.1910 na duchcovském hřbitově, předcházel průvod městem od hostince Austria.
Hostinec „Austria“
Hlavní proslov přednesl jeho kolega z redakce Hornických listů anarchista Václav Draxl, jenž nejprve seznámil přítomné s posledním vzkazem Tomeše Kaše, napsaným tužkou na útržku papíru krátce před svou smrtí než odešel do nemocnice:
„Zdravím Vás všechny a všem tisknu ruku s přáním, abyste zůstali důslednými anarchisty ryzími severočeskými, děj se co děj.“
Pak krátce shrnul životopis zesnulého, načež zazněl chorál v podání spojeného pěveckého sboru Bruch-Osek. Dále se chopila slova slečna Kadeřábková, zastupující pražskou „Volnou myšlenku“. Přítomen byl i redaktor „Stráže českého severu“ Josef David a představitelé „České řemeslnické besedy“ i všech anarchistických spolků z Duchcovska.
Příští měsíc anarchistické „Hornické listy“ věnovaly Tomeši Kašemu značnou část 39.čísla, které vyšlo dne 23.9.1910, jehož náklad byl z tohoto důvodu značně navýšen, uplatnily se zde i Kašeho rukopisné vzpomínky, jejichž ukázky zpracoval Václav Draxl do pěti pokračování. Zesnulého Tomeše Kašeho nahradil v redakci Hornických listů místní anarchista Alois Šefl, který se stal od srpna jejich řádným redaktorem.
Alois Šefl (1874-1938)
Po roce, dne 6. srpna 1911, byl v rámci oslavy založení Politického klubu dělnického v Duchcově odhalen náhrobek, pořízený z dělnických sbírek – kámen z Krušných hor doplněný dvěma černými deskami s podobiznou zesnulého a jednoduchým textem.
Náhrobek byl odhalen na místním duchcovském městském hřbitově, pořízen byl z dělnických sbírek. Účastníci slavnosti, mezi nimiž byli zástupci anarchistických spolků z Chomutovska, Mostecka i Teplicka, prošli městem od hostince Austria až na hřbitov průvodem, v jehož čele kráčely bíle oděné dívky s rudými a černými šerpami a palmovými listy. Na hřbitově zahrála hudba a hlavní proslov přednesl duchcovský anarchista Václav Draxl, za pražské anarchisty vystoupil Čeněk Körber.
Čeněk Körber (1875–1951)
„Náhrobní kámen je v přirozeném stavu, jak ho zub času stvořil. Kamarádi duchcovští vyhledavše kámen v Krušných horách, nechali ho tak postavit na hrob. Podobizna zesnulého a dvě černé desky připomínají nám vše.“
Podrobný popis pomníku je na místě, jelikož hrob i náhrobek významného hornického novináře a anarchisty byl zničen za německé okupace. K 150. výročí narození Tomeše Kašeho ho obnovil duchcovský historik Pavel Koukal v roce 2008.
František Vágner se narodil 3. dubna 1861 v Roztoklátu u Křivoklátu. Vyrůstal mezi osmi sourozenci a k jeho dětským povinnostem patřilo pást kozy stejně jako pracovat za osm krejcarů denně na dvoře knížete Furstenberga. Školu navštěvoval jen málokdy. Vyučil se kovářem a v osmnácti letech vyletěl z hnízda. Bylo tam pro něho i tak již příliš těsno. Následoval jednoho ze svých bratrů do severních Čech, kde bylo snadnějšíživobytí. V roce 1878 přichází do Trnovan u Teplic. Od kovářského mistra v Chlumecké ulici jej bratr odvádí na nedaleký důl Karolina, kde se Franta Vágner uplatňuje jako důlní kovář. Příchod mezi severočeské havíře znamená přelom v jeho životě. Po několika letech to popisuje následovně: „Stal jsem se členem Čtenářské besedy, mezi jejíž vynikající členy patřil zámečník Josef Kaňka. Ve spolku jsem poprvé slyšel slovo socialismus. V témže roce mne bratr dal zapsati za člena Odborného hornického spolku v Duchcově. Tam jsem hltal slova o významu a podstatě socialismu. Poprvé kromě Kaňky slyšel mluvit Koptu, Chouru a jiné. Odborný spolek hornický v Duchcově, založený roku 1875 působil v celém okolí. „V něm jsem počal chápati postavení dělnictva, jmenovitě smutnýúděl hornictva, tam jsem se sez-námil s obuvníkem Václavem Vaicem z Ústí nad Labem, jenž na moje myšlenky měl rozhodující vliv…“
František Vágner (1861 -1926)
František Vágner tedy nachází smysl života. Co zameškal ve škole, nahrazuje vlastní pílí, především četbou a účastí na životě vzdělávacího spolku, později též za pomoci zakladatele českéškoly v Teplicích, spisovatele Jana Klecandy.
Zúčastňuje se první všeobecné hornické stávky roku 1882 a těsně po jejím skončení při-chází další lekce, na kterou vzpomíná takto:
„Dne 5. května 1882 jsem šel navštívit Martina Wágnera v novéčtvrti v Trnovanech. Když jsem vycházel z domu, potkal jsem četnickou hlídku. Komisař se ptal na moje jméno, a když jsem řekl, že se jmenuji Vágner, zatkl mne a odvezl do Teplic. Stala se však mýlka –čet- níci měli zatknout Martina Wágnera a ne mne. Seděl jsem delší dobu ve vyšetřování (než se tento omyl vysvětlil) a byl vyšetřován na místě Martina Wágnera, jemuž tak bylo uspořeno zatčení. Když 30. července 1882 jsem se vrátil z vyšetřovací vazby, seznal jsem, že zatím všichni čelní soudruzi zmizeli, spolky jsou rozpuštěny a organizace rozprášeny.“
Po potlačené stávce nastalo období perzekuce. V sociální demokracii se navíc rozhořely spory mezi umírněnými a radikály. SeverníČechy se stávají baštou radikálního křídla a toto období je charakteristické vznikem tajných socialistických kroužku inspirovaných anarchismem. Aktivním příslušníkem hnutí byl i jeho bratr Karel Vágner souzený v procesu v červnu 1885.
František Vágner měl s tajnými organizacemi jisté zkušenosti, již v říjnu 1879 se dostal poprvé do styku se skupinou socialistů „tajná rodina“, která se scházela v hospůdce „U Klíče“ v Krupské ulici. V lednu 1883 se stáváčlenem tak zvané pětiprsté tajné organizace. Taková organizace směla mít nanejvýše devět členů, jakmile dosáhla deseti, rozdělila se na dvě po pěti členech.
V červnu 1884 se František Vágner zúčastnil v lese nad Hrobem tajné konference, na níž bylo kromě volby agitačního výboru usneseno založit tajnou anarchistickou tiskárnu v Hluboké u Liberce. Po několika měsících byl v Oseku zatčen agitační výbor a 18. února 1885 odhalena i tajná anarchistická tiskárna. Na místa zatčených nastoupili noví, mezi nimi i František Vágner. Jejich situace se však nezlepšovala.
Perzekucí postižení horníci se soustřeďovali většinou v okolí saské Olešnice, kde byla v roce 1886 založena tajná tříprstá organizace Společnost svědomí a vypracován její řád. Jedním z posledních protisocialistických politických procesů 80. let bylo přelíčení proti členům teplickéČtenářské besedy v lednu 1887. Mezi obžalovanými, obviněnými z tajného spolčo-vání, byl také František Vágner. Stejně jako v předchozích vyšetřováních, však úřady nebyly schopny prokázat jeho vinu a nakonec ho osvobodili. Po skončení procesu, se Vágner rozhodl následovat ostatní a odešel do Saska do Olešnice. Ve stejný rok, v poloviněříjna, je však vyslán zpět do severních Čech, aby pracoval na obnově hnutí. Usadil se v Proboš-tově u Teplic, kde žil i jeho švagr Dominik Špergl, a ve smyslu svého poslání získával členy tajné organizace. A již 15. listopadu 1887 vytvořil první základní výbor.
Na sklonku roku se vypravil do Prahy a navázal spojení s Vilémem Körberem. Potom pokračoval na své cestě na Moravu. O vánocích 25. a 26. 12. roku 1887 se účastnil sjezdu sociální demokracie v Brně, zde prohlubuje kontakty s neodvislým socialistou a později průkopníkem anarchismu Vilémem Körberem, který měl na mladého Vágnera zásadní vliv. Navazuje užší styky s pražským Politickým klubem dělnickým a tribunou severočeských horníků se stává Körberův časopis „Nový věk svobody“. Františkovi Vágnerovi a ostatním se podaří do konce roku 1889 vybudovat 65 místních organizací na severu.
Po osmi letech perzekuce vystupují severočeští horníci a dělníci poprvé na veřejnosti v Sou-ši u Mostu, kam se 6. dubna 1890 sjelo na dva tisíce účastníků z celého severu. Na shromáždění promlouvají Vilém Körber a František Vágner a oba naznačují směr další cesty. František Vágner se však svým veřejným vystoupením dostal do rozporu s tajnou organiza-cí. Protože jednal proti jejímu řádu, hrozil mu dokonce trest smrti, který však nebyl vykonán.
V červenci 1890 vydává neodvislý socialista Vilém Körber přílohu časopisu „Nový věk svobody“ nazvanou „Havíř“. Již 6. července 1890 je František Vágner na hornické konferenci v Holešovicích u Ervenic zvolen do osmičlenného výboru pro uspořádání celorakouského hornického sjezdu. Koncem listopadu otiskuje „Havíř“ Vágnerovo „Pro- hlášení k havířům“. Sjezd rakouských horníků a hutníků nakonec proběhne ve dnech 7. až 9. prosince 1890. Na základě sjezdu začali představitelé horníků usilovat o zřízení vlastního organizačního svazu. Začíná také vycházet časopis „Na zdar“, v redakci působí také Franti-šek Vágner.
Povahu Františka Vágnera výstižně vystihuje Antonín Barnet: „Kovářskéřemeslo svědčilo o rázné povaze. Schopnost kout, když je železo žhavé, dávala jeho vystoupení rysu přitažlivé mužnosti, kterou získával, přesvědčoval a poutal.“ V následujících letech neexistovala hornická akce, při které by chyběl. Po celém severočeském hnědouhelném revíru byla vy-tvářena široká síť hornických spolků, a jejich střediskem se stal v roce 1893 duchovský hornický spolek. Na duchcovské konferenci horníků v březnu 1894 byly vypracovány stanovy připravovaného svazu a František Vágner oznámil jejich schválení. Ustavující val-ná hromada Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických a jejich odborných a čte- nářských spolků se konala 15. dubna 1894 v místnostech Měšťanské střelnice v Mostě.
František Vágner ovlivněn neodvislým socialismem a Vilémem Körberem, tvořil opozici uvnitř sociální demokracie a stále častěji se dostával do sporu s vedením strany. Na stránkách časopisu „Na zdar“ se dokonce objevujíčlánky proti jejímu programu. Vágner vyjadřuje odpor proti vídeňské centralizaci, nesouhlasí s postupem boje za všeobecné hlasovací právo a postupuje i proti změně stanov Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických v květnu 1895. Když je vyloučen ze strany Vilém Korber, protestuje proti tomu na všech zasedáních. František Vágner se se stranou rozchází názorově a na českobudějovickém sjezdu sociální demokracie je vyloučen. V roce 1897 zakládá Místní hornicko–hutnický svaz v Mostě.
Do rodícího se anarchistického hnutí se však aktivně nezapojuje, protože na počátku 20. století odchází s hornickým transportem do Vestfálska a odtud do Belgie, kde přečká také 1. světovou válku. Po vzniku Československé republiky se vrací domů, usazuje se na Rakovnicku, kde však utrpí vážný důlníúraz. Dostává penzi ve výši 180 korun a vrací se na sever Čech. Zde se setkává se starými spolupracovníky. Pro „Hornické listy“ vydávané syndikalisty z Československého sdružení horníků sepíše vzpomínky, které v roce 1924 publikují. Jeho vzpomínky zaznamená také sociálně demokratický novinář a historik Franti-šek Cajthaml–Liberté. Zbytek života tráví František Vágner v Hornickém domě penzionistů v Unčíně u Krupky a umírá v Teplicích dne 3. března 1926.
Anarchistický novinář a odborář Václav Krampera se narodil dne 17. června 1878 v Kladně. Nepokojná krev jej přivedla již v šestnácti letech nejen do severočeských dolů, ale i mezi anarchistickou Omladinu.
Krampera Václav (1878 – 1936)
Za účast v hornické stávce 1900 se dostal na černou listinu a ani ve Vestfálsku, kam se vypravil, nedopadl lépe. Po svém vypovězení z tamního revíru se na severu už jen zastavil a když ani tehdy o práci nezavadil, odcestoval do Vídně. Tam se živil všelijak. Když tam na sklonku roku přicestoval básník S. K. Neumann, stal se i coby kočí členem vydavatelstva Nového kultu.
V roce 1907 vydával vlastní „všeodborový“ list Dělnické plameny. Po zániku tohoto listu byl Václav Krampera vyzván k návratu do Čech a dne 3. 11. 1907 se stal jednatelem právě založené Hornické federace v Duchově a redaktorem Hornických listů. List se občas nevyhnul konfiskaci a Krampera rakouskému kriminálu, v květnu 1908 po dobu deseti dní a v červenci dalších pěti. Koncem roku i on zasáhl do bojů za českou školu jako člen Ústředního školského komitétu.
V lednu 1909 opustil Hornické listy a přes Vídeň se vypravil do Švýcarska V Curychu zametal ulice a scházel se s ruskými revolucionáři; objevil se i v Paříži. Po návratu se znovu pohyboval ve společnosti anarchistických intelektuálů, mezi nimiž nechyběl ani František Kellner nebo Jaroslav Hašek. Spisovatelka Marie Majerová byla po léta jeho tajnou láskou. Spolu s Františkem Sauerem pašoval cukerín, jak je to mistrně popsáno v jeho Pašerácích.
V roce 1913 vydal v Duchově pod názvem „Nová kniha, jednající o soudobé a nové kultuře lidstva“ souhrn svých názorů a filozofických úvah. V dubnu 1914 se ještě pokusil o nový časopis Český kraj, ale všechny další plány zmařila 1. světová válka. Spolu s dalšími nepohodlnými osobami, mezi nimiž nechyběl B. Vrbenský a F. J. Havelka (podávající svědectví v knize Zápisky z vyhnanství), byl internován v rakouském Göllesdorfu. Z internace jej vysvobodila až amnestie na počátku roku 1918. Do konce války se znovu stačil zapojit do protirakouského odboje a po vzniku ČSR založil „České pokrokové sdružení,“ se kterým se zúčastnil již voleb 1919. jeho další tribunou se stal obnovený Odborný hornický spolek, jehož působnost rozšířil na celé Čechy. Od ledna 1922 do července 1926 vydával vlastní časopis Havíř. Po jeho zániku působil v mostecké redakci národně socialistické Stráže na severu, ve třicátých letech byl také odborářským tajemníkem České obce dělnické. Zachoval si však stále vlastní svéráz, který vadil komunistům i německým nacionalistům.
V závěru života onemocněl zákeřnou chorobou a zemřel dne 28. října 1936 v Praze. Dne 16. března 1939 jej přišlo zatknout gestapo, pro které byl Václav Krampera nebezpečný ještě za dva a půl roku po smrti.
Josef Pačes se narodil 14. 6. 1906 v Hořejších Stromkách u Starých Strašnic v Praze na Vinohradech do dělnické rodiny. Byl povoláním zedník, vyznal se však také v ševcovském řemesle, a tak si přes zimní měsíce přivydělával u verpánku. Do začátku 80. let 19. století žil a pracoval v Libni v Praze (dnes Praha 8). Kolem roku 1880 také nějaký čas zedničil v Mladé Boleslavi a bydlel tam v domě čp. 128-III.
Od přelomu 70. a 80. let byl činný v dělnickém hnutí a stává se aktivním členem sociální demokracie. Začátkem roku 1882 je za své aktivity zatčen rakouskou policií. V únoru 1882 stane před zemským soudem v Praze, který jej odsuzuje na 14 měsíců těžkého žaláře za přečin „tajného spolčování“, jehož se měl dopustit společně s dalšími 30 spolupracovníky (František Jonata, Josef Boleslav Pecka, Zápotocký, Radimský a další). Po svém propuštění z vězení v dubnu 1883 je vyhoštěn z Prahy, a tak Josef Pačes odjíždí do severovýchodních Čech a usazuje se v Liberci. Tam opět navazuje stará přátelství a spolupracuje s dalšími radikálními socialisty, již se tou dobou stejně jako on začínají přiklánět k anarchismu.
Josef Pačes
V roce 1884 se opět shledává se svým vězněným druhem Františkem Jonatou, jenž jako člen „tajných organizací“ přislíbí na poradě na Teplicku delegátovi Frantovi Chourovi, že na Liberecku anarchisté vybudují tajnou tiskárnu. Společně se tak Josef Pačes s Františkem Jonatou, jenž sežene Pačesovi ještě další dva spolupracovníky Kryštofa Černého a Jana Rampase, pouštějí do její realizace.
V září 1884 tak Josef Pačes jako hlavní organizátor tajné anarchistické tiskárny pronajímá chalupu s číslem popisným 16 v zapadlé obci Hluboká u Liberce od Mariany Čihákové. Stěhuje se tam i se svojí manželkou a třemi dětmi. Po obci je pak znám jako šikovný švec a zakázky se mu hrnou, zatímco tajně připravuje tiskárnu k uvedení do provozu.
Tajně vydávají dvojjazyčný leták nadepsaný „Ku vzpomínce na hrdinské, odhodlaně obětavé, věrné soudruhy H. Stellmachera a A. Kramnera“, což byli popravení vídeňští anarchisté.
Dne 7. února 1885 zhotovuje Pačes společně s Černým poslední výtisk časopisu „Svoboda“, s podtitulem „orgán anarchistů jazyka českoslovanského“. Název byl nepochybně inspirovaná londýnským radikálním listem Freiheit, který vydával anarchista Johan Most. Přestože se Pačesovi a Černému podaří do 10. února odnést poslední zbytky nákladu „Svobody“, nejsou v odklízení důkazů, i těch nepřímých, důslední. Police je již má v hledáčku a udeří v noci 11. února 1885, a tak je Josef Pačes i Kryštof Černý zatčen. Při domovní prohlídce mimo dalších věcí policie zabavuje Pačesovi také výtisky anarchistického časopisu Budoucnost, jejž vydávají čeští anarchisté v Chicagu, a také několik čísel Mostova časopisu Freiheit z Londýna. Pačes je společně se svými spolupracovníky, k nimž přibyl i Jan Rampas, dodán do vyšetřovací vazby Zemského trestního soudu v Praze.
Soudní přelíčení se konalo v Praze 22. listopadu roku 1885, po docela dlouhé době po zatčení, jelikož sestavení žaloby nebylo snadné a mělo trhliny. Nakonec však byl Josef Pačes odsouzen jako hlavní organizátor na 16 let těžkého žaláře zostřeného každým čtvrtrokem postem v samovazbě za přečin proti tiskovému zákonu.
Josef Pačes se nevzdal svých názorů a odporu k státu a jeho věznitelům ani za zdmi žaláře. Bouřil se a protestoval proti svému uvěznění. Do roku 1896 přestál celkem 26 disciplinárních vězeňských trestů za vzpurnost a nekázeň: tvrdé lůžko, železa, temnici, korekci, půst! Pak začal blouznit. Zdálo se mu, že ho jeho věznitelé chtějí otrávit, že mu do cely pouštějí otravný plyn. Pačes z borské věznice marně volá o pomoc do světa – je to míněno doslovně, křičel z okna: „Oznamte, že zde je vražděn politický vězeň Pačes“. Marně volá i po lidském zacházení, marně protestuje proti zvůli dozorce i správy věznice. A tak se odhodlá k dalšímu aktu zoufalství. 26. září 1899, jen deset měsíců před vypršením trestu, o půl šesté ráno rozštípl hůl, vsadil do ní ševcovský knejp, jejž se mu podařilo získat, a touto improvizovanou zbraní poranil dozorce Hesse, který k němu přišel do cely. V únoru 1900 jej za to porota v Plzni odsoudila k dalším třem letům vězení.
Josef Pačes byl celkem sedmnáct let vězněn v trestnici na Borech, z toho devět let strávil v samovazbě! Když pak 16. srpna 1902 opouští vězení, takto ho popisují kamarádi, kteří ho potkali: „Sehnutá bledá postava, jako by vstala z hrobu, obličej strhaný, oči hluboko zapadlé a kolem jednoho živé maso… Slyšel nás mluvit, ale sám nemluvil. Těkal zrakem kolem dokola jako v novém světě a bylo něco příšerného v tom pohledu, jako by se mžikem propadl do temnot a posledními silami se zase probíral k vědomí a světu.“ Z této doby se zachovala i Pačesova fotografie – obraz zcela potvrzuje otřesné svědectví očitého svědka. Ale Pačes ještě měl sílu k životu. Odjel do Adamova u Brna, kde několik dnů bydlel u sociálního demokrata Josefa Hybeše. Ten mu také opatřil peníze na cestu do Ameriky.
Ve Spojených státech se mu zpočátku dostalo pomoci a podpory od dělnické organizace v Clevelandu, asi 125 dolarů. To ovšem byly peníze těžce střádané a Josef Pačes nechtěl být odkázán na milodary. Odchází jinam, aby se živil vlastníma rukama. Pak jsou o něm zprávy pořad řidší. Z roku 1909 se zachoval dopis, snad poslední zpráva přátelům:
„…odstěhoval jsem se do Clevelandu, kde jsem se však sešel s úplným nezdarem. Až konečně v červnu roku 1906 jsem zaplatil dva dolary za práci v Big Four v jihozápadní části státu Illinois. Měl jsem celkem asi 4 dolary, které jsme vydělal v Clevelandu. Za několik dní jsem tam však přestal pracovat a odjel do St. Louis. Tam jsem měl jen pár dní práci u zavodňovací společnosti. Odtud jsem se pustil do Kansas City a pak do Nového Mexika. V Novém Mexiku jsem prodělal sedm neděl a odebral jsem se do Trinidat v tak vychvalovaném státě Collorado. Ale nemohl jsem se zde nikde uchytit, takže jsem jel dále do Puebla, kde jsem dělal pár dní ve vodárně, a odtud do Denveru. Hned druhý den jsem tu dostal práci na státních pozemcích ve Wyomingu a Nebrasce, kde jsem dělal dva roky a čtyři měsíce, až jsem byl 6. ledna propuštěn. Je možno, že mne později pošlou do některého tábora. Zde jsem si postavil svůj tent (stan) a žiji v něm. Není to žádná lehká práce, nakládat kamení, házet lopatou atd. A jen zdravý člověk ji může podniknout. Po celý čas jsem pak žil v campu, kde není žádné pohodlí. V létě je nesnesitelné vedro, plno much a moskytů, v zimě se člověk se na jedné straně hřeje a na druhé mrzne…“ To je poslední zpráva Josefa Pačese.
Zůstal na konci své cesty zcela sám. Neměl už ani rodinu. Jeho žena odešla brzy po jeho zatčení do ciziny, třebaže jí přátelé dali prostředky na zařízení malého obchůdku. Odebrala se do Londýna, kde v té době bydlel Pačesův bývalý spolupracovník a český anarchista František Jonata se svou ženou, kde pak žila Pačesova žena společně s jeho třemi dětmi ve společné domácnosti, dle svědectví ostatních ve vztazích založených na volné lásce. Nevěru své ženy v roce 1893 svému příteli Františkovi Jonatovi ještě odpouští, ne však již sblížení s jeho milovanou dcerou Johannou, jelikož s jejich vztahem Pačes nesouhlasí. Jeho milovaná dcera se od něj nakonec odvrací. Na sklonku života je tedy Josef Pačes zcela opuštěn. Dvě ze tří dětí zemřely. Zemřela i jeho žena a poslední dcera se od otce odvrací, nechce jej znát.
Roku 1909 se i jeho život naplní. Ještě píše poslední dopis přátelům, posílá poslední zprávu o tajné tiskárně, jakési stručné memoáry. A pak nalézáme již jen noticku v novinách v časopise Osvěta americká, že anarchista Josef Pačes zemřel 21. května 1909 v Mitchellu a je pochován v Neligh ve státě Nebraska. Za svého života byl některými svými současníky označován za českého Jeana Vajleana či mučedníka dělnického hnutí. A především jeho pohnutý osud dokazuje, proč se mnoho jeho kamarádů rozhodlo emigrovat, jinak by následovali jeho trnitou cestu rakouskými kriminály.
