Kebza František (?-1919)

Předním představitelem anarchistického hnutí v Zabrušanech patřil František Kebza. Pocházel z obce Ouhroby u Chotěboře na Vysočině.
Jeho manželkou se stala Barbora Kebzová, která se narodila dne 9. května 1880. Seznámil se s ní, když na hornický sever přijel za prací někdy koncem předminulého století.

Barboře a Františku Kebzovým se dne 15. května 1900 narodil syn Antonín Kebza, který se ještě před válkou vyučil pomocníkem ve smíšeném obchodě. Další potomek se jim narodil 23. července 1906 a byla jí Marie Kebzová, která se vyučila krejčovou a po válce byla učednicí a zaměstnankyní v krejčovské dílně paní Černé v Želénkách. Naposledy se v bytě Kebzových rozezněl dětský pláč dne 23. června 1908, kdy se narodila dcera Irma Kebzová.

V roce 1904 byla založena Česká anarchistická federace (ČAF), která sdružovala anarchistické propagační skupiny. Do řad ČAF vstoupil také František Kebza. Místní skupina České anarchistické federace se ustanovila i v Želénkách. František Kebza se stal jedním z její předních členů a aktivistů. Mezi místními dělnictvem rozšiřoval anarchistické myšlenky slovem i písmem, především distribucí anarchistických časopisů „Zádruha“ a „Mladý Průkopník“.

Česká anarchistická federace vedla také kampaň za výstupy z církví, bojovala s klerikalismem a snažila se vybudovat silné bezvěrecké hnutí. A tak při místní odbočce ČAF vznikla skupina anarchistických bezvěrců, ve které byl František Kebza aktivní. Z církve vystoupil a stal se bezvěrcem nejen on, ale i jeho manželka Barbora, jejich děti byly rovněž vyškrtnuty z církve a prohlášeny za bezvěrce.

Ještě před velkou válkou se Česká anarchistická federace přetvořila na návrh MUDr. Bohuslava Vrbenského na Federaci českých anarchistů komunistů – FČAK. Po válce v roce 1918 došlo k sloučení anarchokomunistů s českými socialisty do České strany socialistické, kde anarchisté vytvořili anarchokomunistickou frakci. Také František Kebza se jako člen FČAK stal příslušníkem politické organizace ČSS a v místní skupině v Želénkách zastával funkci důvěrníka.

Aktivní byl také v syndikalistickém hnutí. Ve dnech 28.-29. prosince se konal ustanovující I. sjezd syndikalistických odborů Sdružení československých horníků. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků a jejíž členem byl i František Kebza. Stál u zrodu syndikalistické odbočky v Želénkách. Stanul v čele místní organizace horníků a v roce 1919 zastával funkci předsedy odbočky Sdružení československých horníků. V té době pracoval jako horník na dole Konkordia v Želénkách.

Již před válkou, tak jako mnoho dalších severočeských anarchistů se stal členem Tělovýchovné jednoty Sokol a v místní skupině v Želénkách v roce 1919 zastával post místopředsedy. Zároveň byl také členem Národní jednoty severočeské a navázal také na bezvěreckou činnost anarchistů. Stal se členem místní Skupiny bezvěrců. V roce 1919 se podílel na organizaci bezvěreckého plesu pod hlavičkou bývalé České anarchistické federace, která ve skutečnosti nebyla nikdy rozpuštěna i když došlo k přejmenování na Federaci českých anarchistů komunistů. Hornické listy o akci informovaly zhruba následovně. „Dne 29. března 1919 uspořádali příslušníci České anarchistické federace (ČAF) v hostinci „U Egra“ v Želénkách u Duchcova „Ples bezvěrců“.

Před první světovou válkou se dokonce nějaký František Kebza živil jako hostinský a provozoval již zmiňovaný hostinec „U Egra“, který se nacházel v Zabrušanech v domě č. p. 36. Samo sebou zde měly spolkové místnosti také anarchistické spolky.
Aktivní byl také v obecní samosprávě. Byl členem školní rady. Když se v roce 1919 konaly volby do obecních samospráv, byl František Kebza za anarchisty zvolen za člena obecní rady a člena obecního zastupitelstva.

Neutichající aktivitu a vůli změnit věci společenskou aktivitou, však násilně a náhle přerušila smrt, která všechny překvapila. Anarchistické hnutí postihla citelná ztráta, muže, který rozdával energii a byl příkladem pro ostatní.

Pohřeb předního želénského anarchisty a syndikalisty se konal dne 28. prosince 1919 za obrovské účasti obyvatelstva i jeho kamarádů z místa a okolí. Za Sdružení československých horníků promluvil nad jeho hrobem kamarád a anarchista Václav Daněk z Duchcova, za Sokoly Suk. Pohřbu se účastnily všechny místní spolky, dále sokolové z Duchcova, Hostomic a Ledvic, kamarádi z politické organizace z Hostomic, skupiny bezvěrců z Ledvic, Duchcova a Hostomic, ale také obecní zastupitelé ze Zabrušan i Želének, jeho samozřejmě zástupy jeho kolegů horníků z dolu Konkordia. Organizaci pohřbu organizoval jeho kolega a kamarád anarchista František Lukáš ze Želének.

Takto se loučí syndikalisté s Františkem Kebzou na stránkách Hornických listů:
„Úmrtím bratra Kebzy odešel nám jeden z nejlepších pracovníků našich. Bratr Kebza byl jedním, který měl největší zásluhu o zřízení české školy a který pracoval neúnavně ve prospěch našeho národního a sociálního hnutí a ku prospěchu svých spoludělníků a přece od mnohých byla jeho práce brzděna. Teď ještě slovo k vám bratři! Vy všichni, kteří jste znali bratra Kebzu, vstupujte na jeho místo a pracujte dále ve šlépějích jim nám vytčených ke zdaru naší české věci a sociálního hnutí. Na zdar! E.“

Po smrti manžela, tak pro anarchistku Barboru Kebzovou, nastalo velice těžké období. Rodina se ocitla bez živitele. Přestože mezi horníky fungovala silná sounáležitost a solidarita, vdovám s dítkami se jednotlivci i organizace snažily pomáhat, to však nemohlo stačit. Na hřbitově proběhla, jak bývalo zvykem finanční sbírka na vdovu a sirotky. Stalo se tak i v případě Barbory Kebzové a její dítek.
Bývalo zvykem, že ženy zůstávaly v domácnosti a staraly se o výchovu dítek a domácí práce, včetně drobných zemědělských prací, kdy na předzahrádkách vypěstovali nějakou tu zeleninu na přilepšenou na chudý dělnický stůl. Babora Kebzová po smrti manžela nastoupila práci na dole Konkordia v Želenkách, kde pracovala jako dělnice na nakládce uhlí. Do práce jde i syn Antonín Kebza, který taktéž nastoupil jako dělník na odkrývce dolu Konkordia. Také mladá Marie Kebzová se snažila přivydělat nějaký drobný peníz do rodinného rozpočtu v krejčovské dílně. Nejmladší Irma Kebzová zatím navštěvovala školu. Podle záznamů, které máme v roce 1921 rodina Kebzová bydlela v domě v Zabušanech č. p. 49.

Šlégr Václav (1877-?)

Mezi přední anarchisty a odboráře působící na Mostecku počátkem 20. století patřil bezesporu Václav Šlégr. V anarchistickém hnutí byl aktivní také jeho bratr František Šlégr.

Václav Šlégr se narodil 12. dubna 1877 v Brožkově. Jeho chotí se stala Anna Karfíková, která se narodila 18. září 1888 v Duchcově. Po svém příchodu na sever se usadil v Chudeříně.

Oba jako přesvědčení anarchisté vystoupili z katolické církve a stali se bezvěrci. Přesný počet dítek neznáme, ale syn Karel Šlégr narozený 3. října 1905 v Chudeříně, kde tou dobou bydleli v domě s číslem popisným 175.

Již v Chudeříně se stal přední postavou tamního anarchistického hnutí a členem místního anarchistického spolku. Jelikož se živil jako horník, účastnil se od roku 1900 postupného zakládání odborových organizací anarchistů, které vyvrcholily v roce 1903 založením Severočeské federace horníků, v jejíž řadách sváděl mzdové boje až do roku 1907, kdy byla tato odborová organizace zakázána, hlavním důvodem se stala vyvolána anarchistická hornická stávka 12 000 havířů na Mostecku a Duchcovsku.

Václav Šlégr se stal zapáleným nositelem anarchosyndikalismu a tak se stal předním členem místní skupiny České federace všech odborů, která fungovala od roku 1904 až do svého zákazu v roce 1908. Náhradou za Severočeskou federaci horníků, byla v roce 1908 ustanovena Hornická federace při ČFVO a Václav Šlegr místním odborářem Hornické federace v Chudeříně.

Bylo mezi místními českými horníky jen málo těch, kteří by jej osobně neznali, jelikož to byl právě on, kdo jim donášel anarchistické tiskoviny na šachtě či domů. Nejdříve jim distribuoval časopis „Omladina“, pak „Novou Omladinu“ a nakonec i „Komunu“. Měl se co ohánět, protože třeba „Nová Omladina“ vycházela třikrát týdně.

Po zákazu ČFVO a Hornické federace v roce 1908 se nedal zastrašit, a na své anarchosyndikalistické aktivity navázal po ustanovení Zemské jednoty horníků v roce 1909, jejíž členem byl až do jejího zákazu na jaře 1915. V rámci Zemské jednoty horníků pomáhal s distribucí anarchistického týdeníku „Hornické listy“.

V roce 1909 byl pro svoji anarchosyndikalistickou činnost v rámci Zemské jednoty horníků propuštěn z práce. Na jeho podporu pak Zemská jednota horníků organizovala finanční pomoc, peníze mu byly zasílány dokonce až od českých anarchistů ze Spojených států.

Jůn Václav (1892 – 1923)

Václav Jůn patřil mezi příslušníky nejmladší generace anarchistů narozené před koncem 20. století. Jeho život silně ovlivnila první světová válka, která jej zastihla v jeho nejkrásnějších letech mládí. Místo radosti přinesla jen neuvěřitelné strádání, hlad a smrt, kdy mladí proletáři padali pod kosou militarismu. Militarismu vyvolaného vládnoucími vrstvami.

Anarchista a syndikalista Václav Jůn se narodil 20. srpna 1892 v jihočeské vesničce Kraskovice u Volyně na Strakonicku. Jeho tatínek byl domkař Jan Jůna a maminka Antonie Jůnova rozená Bárková. Na sever Čech se vydal v první dekádě 20. století. Když se v roce 1911 usadil v Lomu bylo mu puhých 17 let. Jelikož se vyučil zedničinou, našel uplatnění jako zedník na dole Jan II v Lomu, kde pracoval již před první světovou válkou.

Manželka Anna Jůnová byla rodačka ze severu, narodila se 20. října 1895 v Lomu. Ještě před válkou si přivydělávala jako svobodna dívka coby služka u panstva. Po svatbě zůstala v domácnosti a pečovala o děti. První se jim narodilo již za řinčení zbraní první světové války 13. prosince 1914 a byla jí dcera Vlasta Jůnová, po válce se jim 21. března 1919 narodila dcera Marie Jůnová. Jelikož Václava a Anna Jůnovi byli bezvěrci odmítající věřit v existenci boha a poslušnost církvi, nebyli ani jejich dcery pokřtěni a vecpány do spár kněží a náboženské indoktrinace.

Po válce bydleli Jůnovi v domě v Legionářské ulici číslo popisné 203 v Lomu. Pracoval jako zedník na šachtě Jan II v Lomu, kde tou dobou pracovalo mnoho anarchisticky smýšlejících horníků, před válkou organizovaných v Zemské jednotě horníků. Když pak byla poslední víkend v prosinci 1918 v Duchcově ustanovena revolučně syndikalistická odborová organizace Sdružení československých horníků, vstoupil Václav Jůn do jejich struktur a zařadil se mezi přední syndikalistické aktivisty. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“. A Václav Jůn patřil mezi zakládající členy místní syndikalistické odbočky v Lomu. To že měly anarchistické ideje a syndikalismus v Lomu velice silné podhoubí, se brzy dostavilo místní lomská odbočka v roce 1919, tedy krátce po svém ustanovení čítala přes 1000 členů (!). Václav Jůn měl velice dobré organizační schopnosti, proto si jej na valných hromadách početná členská základna vybrala do svého středu a v letech 1919 až 1921 zastával ve výboru funkci jednatele. Zastupoval tak početní syndikalistickou odbočku na venek, vyřizoval korespondenci, přihlášky nových členů a zasílání zpráv do již proslulého týdeníku Hornické listy, které byly anarchistickými horníky založeny již v roce 1905.

Syndikalisté ze Sdružení československých horníku v Lomu se na své měsíční členské schůzi v únoru roku 1919 usnesli na založená obuvnického výrobního družstva. Společně se syndikalisty se do založení pustili svorně i odboráři sociálně demokratičtí. O záměru založit obuvnické družstvo informuje na stránkách Hornických listů právě jednatel odbočky a syndikalista Jůn Václav v článku „Ruku k činu.“ , kde píše „Na měsíční členské schůzi odborové organisace v Lomu bylo usneseno, aby zřízeno bylo obuvnické družstvo a aby každý člen byl podílníkem a členem onoho družstva, a ustanoveno, by každý složil 10 Kčs na závodní podíl. K tomuto účelu bude konána veřejná schůze, kde se tato otázka objasní. Proto nechť každý podporuje tento krok. Jest to práce společná a druhá organisace sociálně demokratická, zde stávající, má již ony závodní podíly vybrány. Proto jest na nás, bychom i my v tomto směru postupovali.“

Jako bezvěrec se Václav Jůn organizoval v místní bezvěrecké skupině a poté člen Svazu socialistických bezvěrců, která stala po jejich členskou sekcí federalizaci těchto anarchistických bezvěreckých skupin v Československu.

Václav Jůn se zařadil mezi ty anarchisty, kteří se nenechali poblouznit bolševickou revolucí v Rusku a postavil se Stanislavu Kostku Neumannovi a jeho lomským spolupracovníkům, kteří v Lomu založili Svaz komunistických skupin, která přes veliký humbuk byla spíše malou skupinou oproti tisísčlenné místní syndikalistické odbočce.

Velice činný syndikalista však vážně onemocněl, a musel bát hospitalizován v Mostecké nemocnici. Svůj boj však prohrál a umřel 8. srpna 1923 na tuberkulózu plic. Pro syndikalistické hnutí to byla obrovská ztráta. Široké zástupy hornictva se s ním přišli naposledy rozloučit a doprovodit ho na své poslední cestě 10. srpna 1923 na místní hřbitov v Mostu, kde byl pochován při bezvěreckém pohřbu.

Pacina Augustin (1871-?)

Představitelem severočeského anarchistického hnutí patřil také středočeský rodák Augustin Pacina, který se narodil 6. listopadu 1871 v obci Votice u Českého Brodu.

Také mladý Augustin Pacina se vydal jako mnozí jeho rodáci na hornický sever za prací. Kolem roku 1900 se usadil na Duchcovsku v hornické obci Hrdlovka, ve které prožil devět bouřlivých let svého života.

V Hrdlovce se rodičům Pacinovým narodil prvorozený syn Jaroslav Pacina 29. dubna 1901. O dva roky později 14. dubna 1903 dcera Božena Pacinová. Druhorozený syn Jan Pacina spatřil světlo světa 23. června 1906 a 21. listopadu ještě druhá dcera Julie Pacinová. Poslední dítko Miloslav Pacina se narodil 18. února 1912, ale již v Lomu.

Augustin Pacina živil rodinu havířinou a u tohoto černého řemesla vydrží až do důchodu. Jako mladého horníka jej uchvátily myšlenky Michaila Bakunina a velice populární myšlenky anarchokomunismu Petra Kropotkina.

Augustín Pacina coby anarchisticky smýšlející horník se zapojil a pomáhal budovat odborové organizace založené na autonomii, federalismu a přímé akci, které nejsou ve vleku politických stran, ale přímo pod kontrolou řadového členstva, dělnictva samotného. Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, její náhradou pak členem Hornické federace v roce 1908, která byla členskou sekcí anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). ČFVO působila v letech 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna a majetek zkonfiskován. Když ještě fungovala stal se Augustín Pacina předním funkcionářem místní odbočky ČFVO v Nové Vsi – Hrdlovce, kde zastával post důvěrníka místní organizace. Brzy po zákazu ČFVO a Hornické federace se anarchističtí horníci dali opět dokupy a založili Zemskou jednotu horníků, do které se taktéž zapojil a jejíž členem byl v letech 1909 až 1915.

Augustin Pacina jako anarchista odmítl věřit v poslušnost moci náboženské i světské, jako pokrokový dělník přestal věřit v boha a vystoupil z katolického ovčince, stal se bezvěrcem. Ani jedno ze svých dítek nedal pokřtít v kostele a neposílal je na hodiny náboženské výchovy.

V první dekádě 20. století opět ožila silná potřeba vytváření anarchistických dělnických družstev, i když některé již fungovaly dlouze, co byl i případ Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce, která fungovala již do roku 1898. Také Augustín Pacina byl členem tohoto družstva pod přímou kontrolou dělnictva a dokonce byl v roce 1908 na valné hromadě zvolen náměstkem ředitele družstva. V roce 1907 po dobu nemoci obdržel finanční pomoc od družstva, jak bylo tehdy zvykem.

V roce 1909 se odstěhoval do Lomu, dalšího velkého anarchistického centra, kde působilo několik anarchistických spolků. Složil závodní podíl a stal se členem místního Potravního družstva „Volnost“, organizované anarchisty. Družstvo se udrželo až do roku 1915. Právě na valné hromadě, která se uskutečnila 28. února 1915 byl zvolen ředitelem. Podnik prosperoval, vlastnil několik nemovitostí a provozoval družstevní prodejny i v dalších obcích Mostecka. Avšak na sklonku téhož roku došlo k rozhodnutí dát družstvo k likvidaci, zřejmě proto, aby chudým horníkům, členům družstva, jeho likvidací, při níž byl veškerý majetek rovnoměrně přerozdělen všem družstevníkům, tak tento počin pomohl získat tolik potřebné peníze na obstarání potravin pro hladovějící rodiny za těžkých válečných let.

Augustinovi Pacinovi jako anarchistovi byla samozřejmostí vzájemná pomoc a solidarita, a tak narážíme na jeho jméno v časopise Hornické listy, kde mu jiný anarchista František Veruňka z Hrdlovky děkuje za finanční pomoc po dobu jeho nemoci.

Zřejmě během první světové války mu zemřela manželka, jejíž jméno nám zatím uniká. Bratrovražedná první světová válka skončila v roce 1918, a na troskách poražené rakouské monarchie vznikla Československá republika. Augustín Pacina žil stále v Lomu na Masarykovo náměstí č.p. 28. Společně se svými pěti dětmi. Každé ráno vstával a odcházel fárat na důl Jan u Lomu, který patřil Lomské uhelné společnosti.

Přestože se postarat sám o výchovu pěti dítek nebylo snadné, zůstal politicky aktivní nadále. Navázal na svoji dřívější odborovou aktivitu a stál při zrodu revolučně syndikalistického Sdružení československých horníků, který personálně navazoval na zakázanou Zemskou jednotou horníků. V řadách této syndikalistické organizace zůstal až do jejího sloučení s Jednou československých horníků do roku 1930.

Zařadil se mezi přední meziválečné syndikalisty. V místní lomské odbočce Sdružení československých horníků byl na valné hromadě zvolen předsedou. To že se mezi členstvem těšil poměrné důvěře ukazuje i to, že byl na VI. Sjedu Sdružení československých horníků v roce 1925 v Mostě zvolen členem ústředního výboru. Tou dobou se přestěhoval a bydlel na nové adrese Lom č.p. 203. Zvolení do ústředí v roce 1925 taktéž ukazuje, že Augustin Pacina odmítl návrhy Bohuslava Vrbenského a části anarchokomunistů vstoupit do KSČ a rudých odborů. Naopak postaví se zachování Sdružení československých horníků jako politicky neutrální revoluční odborové organizace pod heslem: „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“.

Kazimour František (1876-?)

Anarchosyndikalista a hornický aktivista František Kazimour se narodil 20. prosince 1876 v Klučenicích do chudé rodiny. Tatínek Jan Kazimour pracoval v Klučenicích jako nádeník a maminka Josefa Kazimourová, rozená Nešvarová se starala o drobotinu v domácnosti. Někdy na počátku 20. století se mladý František Kazimour vydal na sever, za vábením „černých démantů“, jehož dobývaní pro chudé dělníky té doby, přeci jen skýtalo o trochu větší kousek chleba a méně strádání jemu a jeho rodině.

Na severu se jako horník, mezi kolegy na šachtách seznámil s anarchistickým světonázorem. Začal navštěvovat schůze anarchistických spolků, přednášky, postupně se zapojoval do činnosti anarchistického hnutí. Bydlel tou dobou v Lomu, německy Bruchu, který se stal živým centrem a baštou anarchistického hornického hnutí.

Zapojil se do činnosti odborového hnutí anarchistů, nejdříve do Severočeské federace horníků (1903 – 1907), později do Hornické federace (1908) a České federace všech odborů (1904 – 1908).

František Kazimour odmítl nadále věřit v Boha, podřizovat se vládě světské i cirkevní. Vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. A také členem místní bezvěrecké organizace Spolku Volných myslitelů „Svornost“ v Lomu.

V anarchistickém hnutí se seznámil se sestrou svého anarchistického kamaráda Annou Beranovou. Anička se narodila 16. února 1883 v Mýtě, a jak se na mladou anarchistku patřilo i ona byla bezvěrkyní. Její rodiče Jan a Christína Beranovi pocházeli z Mýta, kde bydleli v domě s číslem popisným 86.

Jejich bezvěrecká svatba se konala 10. listopadu 1907, za svědky jim šli jejich anarchističtí přátelé horník Karel Vožech a Aničky bratr a anarchistický horník Jan Beran. Mladý pár bydlel v Lomu č.p. 257.

Po perzekučním zákroku na anarchistické hnutí a rozpuštění posledních jmenovaných odborů, si anarchisté založili náhradou nový odborový svaz – Zemskou jednotu horníků (1909 – 1915).

Tou dobu již František Kazimour patřil mezi hornictvem mezi známé anarchistické odboráře a předáky, proto byl také jako delegát lomských kamarádů vyslán na významnou ustanovující valnou hromadu Zemské jednoty horníků, která se konala 21. února 1909. Na této valné hromadě byl také zvolen členem výboru, do funkce náhradníka.

Přestože nepatřil mezi mistry pera a slova, pro anarchistickou věc a boj za lepší pracovní podmínky dělnictva se zasadil usilovnou každodenní organizační a agitační prací. Předním členem lomské organizace Zemské jednoty horníků zůstal do jejího rozpuštění počátkem jara 1915, kdy už nad Evropou zuřila nenávistná ruka militarismu, proti které tolik brojili právě anarchisté a která vehnala na rozkaz vládců miliony proletářů do bratrovražedného boje. Stejně tak byl zakázán anarchistický týdeník Hornické listy, který vycházel od roku 1905 a který pomáhal rozšiřovat.

Kolář Jan (1858 – 1922)

Anarchista a odborář Jan Kolář byl řadovým dělnickým aktivistou, jelikož neobsazoval místa ve výborech a předsednictvech spolků, proto nám zůstává jeho konkrétnější působení povětšinou nedoložené.

Narodil se 18. května 1858 v Pozorce u Petrovic, nedaleko Přeštic. Jeho otec Blažej Kolář byl čeledín a maminka Kateřina se za svobodna jmenovala Buchtová.

Ke konci 19. století se jako mladý dělník vydal do hornického kraje pod Krušnými horami. Usadil se v Kopistech. A začal se živit jako horník, byl to také důvod jeho stěhování, protože havířina ačkoliv velice nebezpečná a fyzicky náročná, skýtala lepší výdělky a přeci jen menší strádání a hlad.

Jméno manželky neznáme, víme však, že svatba proběhla 3. října 1886.

Mezi severočeským hornictvem, především v řadách těch česky mluvících se tou dobou začaly šířit ideje neodvislého socialismu, později již otevřeně anarchistického komunismu. Myšlenky Petra Kropotkina oslovily i Jana Koláře, který se záhy do anarchistického hnutí zapojil.

O členství v anarchistických spolcích, a prvních odborových organizací sice nemámě doloženy, ale je logické, že se jich účastnil. S jistotou víme, že byl členem anarchosyndikalistické odborové organizace České federace všech odborů – ČFVO, která působila v rozmezí let 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná rakouskými úřady zakázána a rozpuštěna.

V rámci ČFVO se podílel na finanční sbírce v roce 1906 ve prospěch propuštěných anarchistů z dolu Jan, kteří se postavili propuštění několika představitelů ČFVO z dolu Jan a zahájili solidární stávku pro jejich znovuzaměstnání, arogance správy dolu sebou však nedala hnout, a nakonec i oni skončili na dlažbě a bez práce. A tak se Jan Kolář snažil pomoci sbíráním peněz od kolegů a dával z vlastní chudé výplaty na propuštěné kamarády.

Další působení v anarchistickém hnutí nemáme doloženo, ale předpokládáme, že byl činný v Hornické federaci při ČFVO a později v letech 1909 až 1915 v Zemské jednotě horníků.

Po první světové válce se nadále živil jako horník. Bydlel na adrese Kopisty č. p. 146. Zemřel 28. února 1922 na výduť aorty. Pohřeb starého čtyřiašedesátiletého anarchistického bojovníka se konal 2. března 1922 v Kopistech, kde byl uložen k věčnému spánku.

Jícha Josef (1894 – ?)

Syndikalista a odborář Josef Jícha pocházel ze středních Čech. Narodil se 9.ledna 1894 v Pečkách u Poděbrad. Pečky zůstaly i jeho domovskou obcí, přestože odcestoval živit se havířinou do severozápadních Čech na Mostecko. Již před vypuknutím první světové války pracoval jako horník a v Košťanech se usadil v květnu roku 1912.

V Košťanech se jako osmnáctiletý dělník poprvé seznámil s kolegy na šachtách, kteří hovořili o Petru Kropotkinovi, o federalistickém socialismu a autonomně federativních odborech. Jeho směřování ovlivňují anarchističtí kolegové, členové Zemské jednoty horníků, která se udrží do počátku roku 1915, kdy je jako státu nebezpečná organizace zakázána a rozpuštěna. Strašná válka nakonec skončí, habsburská monarchie je na kolenou a z jejich trosek vyrůstá Československá republika, s ní padá i perzekuce, která zatlačila syndikalisty do ilegality. Syndikalistické hnutí nedokázala potlačit, brzy po válce je v ve dnech 28.-29.prosince 1918 svolán sjezd syndikalistů v Duchcově a dává vzniknout Sdružení československých horníků.

Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“, která navazovala personálně a tradicí na anarchosyndikalistickou Zemskou jednotu horníků. Josef Jícha vstupuje do řad Sdružení československých horníků a zapojuje se do místní odbočky v Košťanech. V té době bydlí s rodinou v Hrobské ulici č.p.192. Domácnost s ním sdíli jeho manželka Marie Jíchová, narozená 3.května 1903 v Košťanech. V dělnickém bytě nevisí žádné svaté obrázky, ani se v neděli nechodí do kostela, oba jsou přesvědčenými bezvěrci. Brzy již v bytě nejsou sami, narodí se jim syn Josef Jicha (19.ledna 1920).

Syndikalista Josef Jícha pracuje na dole Adolf, spolu s dalšími kamarády z organizace. Svým charakterem a zapálením pro věc si získá jejich důvěru a na valné hromadě košťanské odbočky Sdružení československých horníků je v roce 1925 zvolen za člena výboru a je pověřen revizí účtů, aby dohlížel na řádné hospodaření se spolkovými penězi. V roce svého zvolení do výboru se Josef Jícha postaví rozvratným snahám komunistické strany. Odmítne do KSČ vstoupit a zasadí se o zachování Sdružení československých horníků jako politicky neutrální revoluční odborové organizace.

O místě a datu jeho skonu ze bohužel nedochovaly žádné informace.