Pihert Arnošt (1879 – ?)

Pražský anarchista Arnošt Pihert pobýval v Nuslích. Někdy byl nazýván Arnošt Pikert. Narodil se 2. července 1879 na Vyšehradě. Otec se jmenoval Josef Pihert, matka Marie. První manželka Marie Petráčková, se kterou se ovšem nechal rozvést. Druhá manželka Anna Dušková, se narodila v roce 24. září 1874 v Praze. Měl dva syny Arnošta Piherta narozeného v roce 1901 a Josefa Piherta narozeného 1902. V roce 1905 se mu narodila dcera Julie Pihertova, ta však v roce 1908 umírá. Živil se jako obchodní příručí, později jako sluha v obchodě od roku 1903.

Arnošt Pihert a další anarchisté založili 2. února 1904 Politický spolek Vilém Körber v Čechách. Spolek byl úředně povolen 13. 3. 1904. Arnošt Pihert společně s dalšími členy spolku přicházel s kritikou ČAF i ČFVO. Kritizoval ČAF hlavně pro intelektuální a umělecké zaměření z pozice „proletářských militantů“ pod heslem, že anarchističtí intelektuálové „nerozumí potřebám a problémům pracující třídy“ a pod heslem, že „anarchismus je hnutím pouze bojujícím za osvobození pracujících“. ČFVO kritizoval především pro jeho snahu přejít v revolučně syndikalistické odbory, a snahu vytvořit masovou základnu i za cenu ústupků a ztráty otevřeně anarchistické orientace.

Arnošt Pihert, co přesvědčený anarchista, přestal věřit v boha a 4. května 1905 vystoupil z katolické církve a zůstal bez vyznání.

Arnošt Pihert pravidelně docházel na členské, výborové, ale i veřejné schůze. Spolek měl své spolkové po dobu své existence postupně v hostinci „U Zeleného stromu“ v roce 1904, v roce 1905 sídlil v hostinci „ U České koruny“ ve Smečkách, mezi lety 1905 až 1908 sídlil v hostinci „U Zlatého kalicha“ na Bojišti. Po obnovení činnosti v roce 1909 v hostinci „U Fousů“, aby pak v roce 1911 naposledy přesídlil do hostince „ U Velké Prahy“ na Palackého náměstí, kde zůstal až do svého rozpuštění.

Politický spolek Vilém Körber v Čechách, pořádal četné přednášky v mnoha městech a pravidelné schůze v Praze na Vinohradech. Členskou základnou a obsahem své agitace se spolek orientoval téměř výhradně na horníky a dělníky. Politický spolek Vilém Körber propagoval zakládání volných dělnických skupin a spolků (po vzoru starých skupin neodvislých socialistů), které by se hlásily k otevřenému revolučnímu anarchismu. Jeho ideologická linie byla bojovná a militantní, šlo o klasický antikapitalistický anarchosocialismus založený na třídním boji. Určitý vliv měl mezi dělníky a horníky v okolí Plzně, menší už v severních Čechách a Praze.

Vedle vydávání časopisu bylo hlavní formou činnosti Politického spolku anarchistů pořádání propagandistických a vzdělávacích přednášek a diskusních besed. Politický spolek anarchistů měl velice dobré kontakty na české emigranty v USA, kde ho podporoval známý časopis „Volné Listy“ z New Yorku (1891 – 1914).

Arnošt Pihert se podílel na vydávání a distribuci jejich periodika, kdy od ledna 1905 vydával tento spolek časopis měsíčník Bezvládí. Redakce „Bezvládí“ se postupně střídaly v Nových Verneřicích, Hrobech, Praze na Vinohradech a posléze v Praze v Nuslích. Až do dubna 1907 vyšlo celkem 18 čísel, potom list zanikl z finančních důvodů.

Arnošt Pihert patřil mezi přední členy, jelikož v letech 1905 zastával ve výboru funkci jednatele spolku. Tou dobou bydlel v Nuslích č.p.194. Čelen spolku a anarchistou byl i jeho bratr Kryštof Pihert.

V roce 1907 byl zavřený ve věznici na Pankráci, z jakých důvodů, nám není známo.

Ott Antonín ( 1873 – ?)

Předním pražským anarchistou a odborářem byl bezesporu Antonín Ott z Vršovic. Antonín Ott se narodil v roce 1873 zlatníkovi Janu Ottovi a Alžbětě Ottové ze Stříbra. V roce 1889 se rodina stěhuje z rodného kraje do Prahy, kam oficiálně přijíždí 1. října zmiňovaného roku.

Mladý Antonín Ott se začne živit jako leštič pokojů a také se v Praze seznamuje s anarchistickými myšlenkami. Velký vliv na utváření jeho názoru má právě charismatický průkopník anarchismu Vilém Korber, který však nešťastně umírá v roce 1899, krátce potom co je propuštěn z vazební věznice, v rámci jednoho z řady perzekucí proti anarchistickému hnutí. Seznamuje se také s jeho synem anarchistou Čeňkem Korberem, s nímž začne úzce spolupracovat a přátelit se. Nějaký čas dokonce bydlí v bytě Čeňka Korbera v Nuslích č.p. 510.

Antonín Ott a další anarchisté založili 2. února 1904 Politický spolek Vilém Körber v Čechách. Spolek byl úředně povolen 13. 3. 1904. Antonín Ott společně s dalšími členy spolku přicházel s kritikou ČAF i ČFVO. Kritizoval ČAF hlavně pro intelektuální a umělecké zaměření z pozice „proletářských militantů“ pod heslem, že anarchističtí intelektuálové „nerozumí potřebám a problémům pracující třídy“ a pod heslem, že „anarchismus je hnutím pouze bojujícím za osvobození pracujících“. ČFVO kritizoval především pro jeho snahu přejít v revolučně syndikalistické odbory, a snahu vytvořit masovou základnu i za cenu ústupků a ztráty otevřeně anarchistické orientace.

Antonín Ott pravidelně docházel na členské, výborové, ale i veřejné schůze. Spolek měl své spolkové po dobu své existence postupně v hostinci „U Zeleného stromu“ v roce 1904, v roce 1905 sídlil v hostinci „ U České koruny“ ve Smečkách, mezi lety 1905 až 1908 sídlil v hostinci „U Zlatého kalicha“ na Bojišti. Po obnovení činnosti v roce 1909 v hostinci „U Fousů“, aby pak v roce 1911 naposledy přesídlil do hostince „ U Velké Prahy“ na Palackého náměstí, kde zůstal až do svého rozpuštění.

Politický spolek Vilém Körber v Čechách, pořádal četné přednášky v mnoha městech a pravidelné schůze v Praze na Vinohradech. Členskou základnou a obsahem své agitace se spolek orientoval téměř výhradně na horníky a dělníky. Politický spolek Vilém Körber propagoval zakládání volných dělnických skupin a spolků (po vzoru starých skupin neodvislých socialistů), které by se hlásily k otevřenému revolučnímu anarchismu. Jeho ideologická linie byla bojovná a militantní, šlo o klasický antikapitalistický anarchosocialismus založený na třídním boji. Určitý vliv měl mezi dělníky a horníky v okolí Plzně, menší už v severních Čechách a Praze.

Vedle vydávání časopisu bylo hlavní formou činnosti Politického spolku anarchistů pořádání propagandistických a vzdělávacích přednášek a diskusních besed. Antonína Otta znali mnozí dělníci, jelikož byl častým řečníkem na demonstracích, přednáškách a veřejných schůzích. Politický spolek anarchistů měl velice dobré kontakty na české emigranty v USA, kde ho podporoval známý časopis „Volné Listy“ z New Yorku (1891 – 1914).

Antonín Ott se podílel na vydávání a distribuci jejich periodika, kdy od ledna 1905 vydával tento spolek časopis měsíčník Bezvládí. Redakce „Bezvládí“ se postupně střídaly v Nových Verneřicích, Hrobech, Praze na Vinohradech a posléze v Praze v Nuslích. Až do dubna 1907 vyšlo celkem 18 čísel, potom list zanikl z finančních důvodů.

Antonín Ott patřil mezi přední členy, jelikož v letech 1909 až 1910 zastával ve výboru funkci předsedy spolku, zvolen byl také jednatele spolku a to v letech 1908 až 1909 a podruhé v letech 1911 až 1914, tedy do zákazu spolku. Tou dobou bydlel na Pankráci.

Zatímco co mnozí členové Politického spolku Vilém Körber nevstoupili do ČAF ani ČFVO, Antonín Ott sice přicházel s kritikou některých tendencí těchto uskupení, přesto se stal členem, aby je mohl ovlivňovat. Členem anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO) byl v letech 1904 až 1908, tedy do jejího zákazu. V ČFVO se podílel na publikační činnosti, a působil jako odpovědný redaktor anarchistického listu „Nová Omladina“, který byl publikačním orgánem celé ČFVO v letech 1906 až 1908. jeden čas časopis vycházel dokonce třikrát týdně v nákladu asi 3000 kusů, a zařadil se tak mezi nejúspěšnější česká anarchistická periodika vůbec.

Jako člen Politického spolku Vilém Korber se v roce 1907 zúčastnil společné porady všech pražských anarchistických skupin, včetně ČAF a ČFVO, na základě které byla ustanovena Protivolební agitační komise, a byl zvolen členem výboru komise. Také v rámci Protivolební agitační komise přednášel na řadě anarchistických schůzí a demonstrací zaměřených proti volbám, které dle anarchistů nemají pro dělnictvo žádného významu a jen je balamutí, místo, aby se zaměřili na jejich skutečné osvobození sociální revolucí.

Podílel se na sbírkách na společný vězeňský fond ČFVO a ČAF, což bylo velice aktuální, jelikož mnozí anarchisté byli za své aktivity, třeba i jen roznášku novin pokutováni a vězněni.

Antonín Ott jako oddaný anarchosyndikalista, nevzdal své snažení po velkém perzekučním zásahu a rozpuštění ČFVO. Neodradili ho ani aféry a vnitřní hádky ohledně kontroverzního anarchisty Karla Vohryzka. Antonín Ott a další anarchosyndikalisté se po znovu pokusili vytvořit odborovou centrálu. Všeodborové sdružení dělníků Ochrana bylo založeno 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy. Ustavující schůze se zúčastnili delegáti zastupující 14 různých oborů – od havířů a sklářů až po dokaře. Sdružení Ochrana si kladlo za cíl nahradit bývalou Českou federaci všech odborů – ČFVO a později do něj přistoupila také severočeská Zemská jednota horníků (ZJH) a severovýchodočeská a východočeská Textilní jednota dělníků.

V roce 1912 došlo k určité diferenciaci v koncepcích revolučně syndikalistických organizací. Ochrana se začala vracet k pozici spíše otevřenějšího anarchosyndikalismu a úzce spolupracovala s Českou anarchistickou federací. Jaroslav Kovář se zařadil mezi přední členy Všeodborové sdružení dělníků OCHRANA, ve které působí v letech 1910 až 1914. Byl zvolen místopředsedou Všeodborového sdružení dělníků – OCHRANA.

Po zániku Politického spolku Vilém Korber v roce 1908 a prostřednictvím OCHRANY, se sblížil s pražskými členy ČAF, které moc dobře znal a také on přistoupil do řad České anarchistické federace. Pomáhal s distribucí časopisu Zádruha, který byl publikačním orgánem ČAF v letech 1908 až 1912.

Po smrti kamaráda a člena ČAF Josefa Marka v roce 1914, pomáhal s organizací finanční sbírky na jeho náhrobek, který vystavělo pražské anarchistické hnutí.

Před první světovou válkou bydlel Antonín Ott na adrese Vršovice č. p. 111 v Praze.

orgán ČAF. Organizace sbírky na náhrobek Josefa Marka. Bydlel na adrese Vršovice č. p. 111 v Praze.

Gabriel Alois (1877 – ?)

Mezi zapomenuté anarchisty a odboráře severovýchodních Čech patří taktéž Alois Gabriel. Alois Gabriel přišel na Liberecko z Vysočiny. Narodil se 15. června 1876 v Chotěboři Josefu Gabrielovi a Marii rozené Pacalové.

Někdy počátkem století se usadil v Hrádku u Liberce, kde se dostal do kontaktu s anarchistickým hnutím a záhy se stal členem anarchistických spolků. Začal pracovat jako tovární dělník. V Hrádku se seznamuje s Marií Slukovou, narozenou 5. července 1880 ve Smržově na Turnovsku. Nějaký čas žijí ve společné domácnosti, aby se nakonec rozhodli vzít. Jelikož jsou oba bezvěrci, kteří vystoupili z katolické církve, chystá se bezvěrecká civilní svatba. Svatba proběhne 5. listopadu 1904. Za svědky jim jde její bratr Kamil Sluka povoláním tesař v Smržově a kamarád anarchista a tovární dělník Jan Bartoš z nedalekého Horního Růžodolu.

Tou dobou i do českých zemí začaly pronikat myšlenky anarchosyndikalismu, které získávaly stále větší oblibu, nebylo tomu jinak ani u Aloise Gabriela. Toto vření a snaha vytvořit anarchistickou odborovou organizaci jako protiváhu té sociálně demokratické vyvrcholila založením anarchosyndikalistického odborové svazu České federace všech odborů (ČFVO). Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů.

Alois Gabriel jako přesvědčený anarchosyndikalista a člen spolků přistupuje v roce 1904 k ČFVO. V Hrádku u Liberce patří mezi přední činovníky tohoto hnutí a také zde zakládá místní skupinu ČFVO Hrádek. Ta je ustanovena dne 18. srpna 1906. Přirozeně je zvolen do výboru místní skupiny a několikrát zvolen do zodpovědné funkce pokladníka.

Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Později list „Nová Omladina“ a po ní „Komuna“. Textiláci z ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“, vycházejícím v Liberci v nákladu 1600 – 1700 kusů.

ČFVO rostla na svém vrcholu dosáhla asi 4000 členů ve 130 odborových organizacích a skupinách. To však úřady nemohly dovolit, začala se připravovat další perzekuce hnutí. Co dosvědčuje i nařízení policejního presídia, aby bylo provedeno „sčítání anarchistů“. Nakonec byla Česká federace všech odborů a všechny její složky c. k. místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7. 8. 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.

Meisner Rudolf (1888 – ?)

V řadách libereckého anarchistického hnutí počátku minulého století stál také Rudolf Meisner, někdy uváděn jako Majzner. Rudolf Meisner se narodil 28. dubna 1888 v Ždáru u Kumburku u Nové Paky severovýchodních Čechách do dělnické rodiny Josefa Meisnera a Františky rozené Podlipské.

Rudolf Meisner patřil k poslední nejmladší generaci anarchistů před vypuknutím první světové války. Do anarchistického hnutí se aktivně zapojil v první dekádě 20. století. Stal se členem České anarchistické federace (ČAF) a jako mladý, plný elánu zastával v ČAF na severovýchodě přední místo. Stal se důvěrníkem krajských organizací ČAF Liberec, vyřizoval korespondenci, jezdil na konference, porady a sjezdy a samozřejmě se účastnil schůzí a konferencí místních skupin. Vzal si také na starost distribuci časopisu vydávaného ČAF „Zádruha“, který roznášel mezi místní dělnictvo a mládež.

Jako příslušník mladé generace, se stal členem spolku Klub mládeže „Ratolest“ a zakladatelem místní odbočky spolku v Hrádku u Liberce, kde zastával taktéž funkci místního důvěrníka v Podještědí. Mladí anarchisté a antimilitaristé vydávali v letech 1912 až 1914 časopis „Mladý průkopník“, který Rudolf Meisner kolportoval mezi omladinou.

V roce 1914 bydlel na adrese Růžová ulice č. p. 6 v Hrádku u Liberce, poté se přestěhoval na novou adresu Donína č. p. 55 v Hrádku nad Nisou. S vypuknutím první světové války v roce 1914 je spolek Ratolest úřady rozpuštěn a rovněž je zakázána činnost ČAF, tehdy již přejmenované na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK).

Za řinčení zbraní, zatímco mocní tohoto světa prolévali krev milionů proletářů v nesmyslné válce, proti které a militarismu obecně tak vehementně Rudolf Meisner vystupoval, přichází aspoň jedna veselá událost. Chystá se skromná civilní a bezvěrecká svatba s jeho milou Františkou Kousalovou. Františka se narodila 9. dubna 1891 v Semilech. Tatínek Petr Kousal byl tesař a maminka se jmenovala za svobodna Františka Hošková. Své „ano“ si Rudolf Meisner a Františka Meisnerová řekli 30. května 1915. Za svědky jim šel anarchista a kamarád František Kraus z Doníně č.p. 203, v anarchistickém hutí byl činný už jeho otec se stejným jménem. Druhým svědkem byl anarchista Jiří Wolf z Horního Růžodolu u Liberce č.p. 14. Bydleli tou dobou v Hrádku č.p. 252.

Kovář Jaroslav (1878 – ?)

Jaroslav Kovář byl mezi pražským, zvláště žižkovským dělnictvem velice dobře známý, jako neúnavný agitátor pro anarchistickou myšlenku a především jako přesvědčený anarchosyndikalista. Narodil se 5. května 1878 na Žižkově do dělnické rodiny. Tatínek Václav Kovář se živil jako strojník z Karlína a maminka se jmenovala Anna za svobodna Smolíková.

Mladý anarchista Jaroslav Kovář se vyučil rytcem. Na přelomu minulého milénia se seznámil s mladičkou Marií Kuthanovou, narozenou 5. července 1880 v Praze. Rodiče však pocházeli ze Selčan, její tatínek František Kuthan byl zedník a matka se jmenovala Františka za svobodna Růžičková. Nějaký čas žili Jaroslav a Marie ve společné domácnosti, v malém dělnickém bytě na Královských Vinohradech č.p. 850. Ještě před svatbou se rozhodli vystoupit z katolické církve a stali se bezvěrci. Bezvěrecká civilní svatba na úřadě se konala 15. srpna 1901, za účasti kamarádů z hnutí. Za svědky jim šel proslulý žižkovský švec a redaktor anarchista Michale Kácha a druhým byl anarchista a mlynárenský dělník Josef Seidl ze Žižkova č.p. 350. Rok po svatbě v roce 1902 se jim narodil syn Jaroslav Kovář.

Jaroslav Kovář se do anarchistického hnutí zapojil ještě před rokem 1900. Jeho přítelem a spolupracovníkem se stal již zmiňovaný Michael Kácha.

Prvním z anarchistických spolků, ve kterých bral Jaroslav Kovář aktivní účast byla Vzdělávací jednota Žižkovan, která byla ustanovena 27. března 1896, a navazovala na Vzdělávací beseda dělnictva stavebního pro Žižkov a okolí (1892 – 1896). Spolkové místnosti se nacházely v hostinci „U Studničních“ na Riegergase, hostinci „U radnice“ na Basově náměstí, hostinci „U svornosti“ a hostinci „U maršálka Radeckého“ v Karlsgasse na Žižkově, kam pravidelně docházel. V roce 1896 byl dokonce zvolen na valné hromadě spolku předsedou. Zastával také post jednatele spolku. Spolek rozpuštěn během represivní vlny proti anarchistickému hnutí 2. listopadu 1899.

Na vánoce 1904 byla v Praze založena Česká anarchistická federace (ČAF) a Jaroslav Kovář, stejně jako jeho kamarád Michael Kácha a dalších 250 anarchistů vstupují do nové organizace, jejíž cílem je propagační a osvětová činnost, snaha oslovit širší masy dělnictva a seznámit je s anarchistickou myšlenkou. ČAF se stala spíše výběrovou organizací, nejlepších pracovníků v hnutí. Pomáhal se založením lokální odbočky ČAF Žižkov, ve které působil v letech 1904 až 1914.

Jaroslav Kovář byl především odborář, a tak se zapojil a stal členem anarchosyndikalistické odborové centrály České federace všech odborů (ČFVO), který byla ustanovena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Později se rozrostla na 4000 členů ve 130 odborových skupinách. Působí jako přední člen místní skupiny ČFVO Žižkov. Na sjezdu ČFVO dne 14. července 1907 v Duchcově, v hotelu Union (Český dům) zvolen za pokladníka celé federace. Delegát na sjezdu ČFVO 24. prosince 1908, na kterém byl znovu zvolen pokladníkem celé odborové federace. Měl na starost rozesílání plakátů ČFVO na veřejné schůze a tábory lidu, které bylo u něj možné objednat. Organizoval sbírku v Praze na stávkující textiláky ČFVO v Horním Litvínově v roce 1908.

To že se Jaroslav Kovář mezi svými kolegy těšil značné důvěře a respektu, dokazuje nejen to že byl několikrát zvolen pokladníkem ČFVO. Později byl Jaroslav Kovář také pokladníkem vězeňského fondu ČFVO, poté společného vězeňského fondu ČFVO a ČAF, na základě konference v Lomu v roce 1906. Zajišťoval taktéž finanční sbírky právní ochrany na fond bezvěrců v ČAF. Sám byl bezvěrec a v letech 1912 až 1914 se přihlásil k Federaci bezvěrců při ČAF. Zároveň se stal členem a jednatelem spolku „Volných Myslitelů“ Žizkov v letech 1907 až 1914.

Jaroslav Kovář se věnoval i publicistické práci a stal se redaktorem anarchosyndikalistického časopisu „Přímá akce“.

V roce 1908 udeřila na anarchistické hnutí dosud nejtvrdší represivní vlna, která znamenal zákaz a rozpuštění desítek spolků, zastavení vydávaní anarchistických časopisů a především rozpuštění nejúspěšnější anarchosyndikalistické odborové organizace v českých zemích České federace všech odborů. Byla to pro odborové hnutí anarchistů obrovská rána, a vlastně se již nepodařilo nikdy srazit tak mohutné řady. Přesto se Jaroslav Kovář a další anarchosyndikalisté po znovu pokusili vytvořit odborovou centrálu. Všeodborové sdružení dělníků Ochrana bylo založeno 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy. Ustavující schůze se zúčastnili delegáti zastupující 14 různých oborů – od havířů a sklářů až po dokaře. Sdružení Ochrana si kladlo za cíl nahradit bývalou Českou federaci všech odborů – ČFVO a později do něj přistoupila také severočeská Zemská jednota horníků (ZJH) a severovýchodočeská a východočeská Textilní jednota dělníků.

V roce 1912 došlo k určité diferenciaci v koncepcích revolučně syndikalistických organizací. Ochrana se začala vracet k pozici spíše otevřenějšího anarchosyndikalismu a úzce spolupracovala s Českou anarchistickou federací. Jaroslav Kovář se zařadil mezi přední členy Všeodborové sdružení dělníků OCHRANA, které působí v letech 1910 až 1914.

Jaroslava Kováře proto nalezneme mezi předplatiteli časopisu „Zádruha“ (1908 – 1914) – orgán ČAF. Když v roce 1914 náhle umírá jeho kamarád a spolupracovník Josef Marek. Nalezneme mezi dalšími poděkování Jaroslavu Kováři za příspěvek na náhrobek anarchisty Josefa Marka, na který se složilo celé hnutí.

Později bydlel Jaroslav Kovář v Břetislavově ulici č. p. 645 v Praze na Žižkově.

razítko České federace všech odborů (ČFVO)

Kuk František (1873 – ?)

Mezi přední liberecké anarchisty patřil bezesporu František Kuk. Pocházel z východních Čech, narodil se v roce 1873 v Lukavci Františku Kukovi a Barboře za svobodna Šafránkové.

Z Královéhradecka se mladá dělník vydal za štěstím na severovýchod, aby nakonec jeho cesty za prací skončili v Horním Růžodole u Liberce, kde natrvalo zakotvil. Jako mladý dělník se seznámil s anarchistickými myšlenkami. Na přelomu století se seznamuje s mladou pětadvacetiletou vdovou Marií Ouhrabkovou, za svobodna se jmenovala Bunánková, po otci Františku a mamince Františce, za svobodna Machkové. Seznamují se v Horním Růžodole, kde sdílí společnou domácnost v domě s číslem popisným 196. Netrvá dlouho a na cestě je dítko. Jak zjistí, že je těhotná, rozhodnou se pro bezvěreckou civilní svatbu, jelikož jspu oba přesvědčení ateisté. Svatba se koná 9. srpna 1903. A již 25. října 1903 se v jejich hornorůžodolském skromném bytě rozezní dětský pláč, na svět přichází syn Pomněn Kuk.

Živil se jako tovární dělník, a tak ho přirozeně oslovovali myšlenky anarchosyndikalismu. Ten získal značné popularity po agitačních cestách Antonína Řehoře a proslulého Karla Vohryzka, která zde podnikli turné v roce 1903 a tak byla již dobře připravená půda pro další kroky. Navíc 27. listopadu 1904 byla utvořena v Lomu Česká federace všech odborů (ČFVO). ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Za Liberecko byl přítomen a zvolen Antonín Rejha z Horního Růžodolu, se kterým se František Kuk dobře znal. Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, až dosud vydávaná Severočeskou hornickou federací. K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Textiláci a další anarchisté z Liberecka v ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“. František Kuk vstupuje do řad ČFVO a snaží se organizovat své kolegy na anarchosyndikalistických zásadách. V řadách ČFVO stráví 4 roky plné práce, nastává velké oživení anarchistického hnutí na Liberecku a vypadá to ne lepší časy. V létě roku 1908 však udeří perzekuce a rozpuštění ČFVO.

S Františkem Kukem se však setkáme především v souvislosti s nejznámějším anarchistickým časopisem vydávaným libereckými anarchisty s názvem „Proletář“. Stejnojmenný list zde vycházel ještě v 90 letech 19. století ve spojitosti s místním spolkem „Omladiny“, avšak v roce 1897 zanikl. S oživením anarchistické činnosti na Liberecku padlo i rozhodnutí obnovit vydávaní starého periodika, a tak v roce 1906 vychází první číslo „Proletáře“. František Kuk se stává členem redakce, píše články. Po dobu uvěznění Gustava Šírka, dokonce jeden čas vede časopis a je veden jako vydavatel tohoto listu.

František Kuk vstupuje v roce 1904 také do řad České anarchistické federace (ČAF) a patří mezi přední členy místní skupiny v Horním Růžodole, v řadách ČAF je až do jejího konce v roce 1914. Pomáhá s distribucí časopisů vydávaných ČAF, nejdříve Práce v letech 1905 až 1908, poté Zádruhy v letech 1908 až 1914 a také listu anarchistické mládeže Mladého Průkopníka v letech 1912 až 1914. Bydlel na adrese Horní Růžodol č.p. 218 u Liberce.

Stejskal František (1874 – ?)

Anarchista František Stejskal pocházel ze Žamberka, kde se 19. prosince 1874 narodil do dělnické rodiny Františka Stejskala a Anny za svobodna Hlavsové. Později se stěhuje na Liberecko a usazuje se v Horním Růžodole. Do anarchistického hnutí se zapojuje ještě v období neodvislých socialistů a stává se členem tamních anarchistických spolků.

Pracuje jako topič. Seznamuje se s Marií Pokornou, která se narodila 20. ledna 1879 v Hodoníně. Tatínek Antonín Pokorný byl nádeník a maminka se jmenovala Barbora za svobodna Rosucová.

Anarchisté nevěřili v Boha, nebylo tomu jinak ani u Františka Stejskala a jeho milé Marie Pokorné, proto také vystoupili z katolické církve a stáli se bezvěrci. Později se přihlásili také k Federaci bezvěrců při ČAF, která sdružovala koncem roku 1914 několik tisíc lidí.

František a Marie žili nějaký čas ve společné v domácnosti, ve skromném dělnickém bytě na adrese Horní Růžodol č.p. 194. Svůj vztah potvrdili na úřadě 14. října 1904. Na bezvěrecké svatbě jim šli za svědky Mariin bratr František Pokorný pracující jako dělník v Šumperku a veterán anarchistických bojů a tkadlec Josef Pešta z Horního Růžodolu.

Tentýž rok byla o vánocích v Praze ustanovena Česká anarchistická federace (ČAF), jedna z poboček byla ustanovena i v Horním Růžodole a František Stejskal do ní vstoupil. V místní skupině si bere na starost distribuci časopisů „Zádruha“ (1908 – 1914) – orgán ČAF a později i mládežnický list vzniklý kolem ČAF „Mladý Průkopník“ vycházející v letech 1912 až 1914. V roce 1914 dochází k přeměně ČAF na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK), další vývoj a činnost ovšem přerušilo vypuknutí první světové války a zostření perzekuce za válečného stavu, která další činnost znemožnila až do konce roku 1917.

Další životní osudy Františka Stejskala jsou nám zatím neznáme a čekají na své poodhalení.

Beneš Rudolf (1884 – ?)

Odborář a anarchista Rudolf Beneš působil v severovýchodních a východních Čechách. Pocházel ovšem ze středočeského kraje, z povodí Labe, kde se 10. října 1884 narodil v obci Opočnice nedaleko Poděbrad. Otec Josef Beneš provozoval v Opočnici hostinec. Maminka se jmenovala Barbora za svobodna Maculová.

Mladý Rudolf Beneš opustil rodnou Opočnici a šel zkusit štěstí do světa. Jeho kroky ho zavedly až na východ Čech do Hronova u Červeného Kostelce. Pracuje jako prostý dělník, pozná vykořisťování a hladové mzdy na vlastní kůži. Červený Kostelec patřil k jednomu z center východočeského anarchismu již v počátcích vzniku tohoto hnutí. Zde se zapojil do místního anarchistického spolku.

Po roce 1900 do českých zemí začaly pronikat myšlenky anarchosyndikalismu, které získávaly stále větší oblibu, nebylo tomu jinak ani u Rudolfa Beneše. Toto vření a snaha vytvořit anarchistickou odborovou organizaci jako protiváhu té sociálně demokratické vyvrcholila založením anarchosyndikalistického odborové svazu České federace všech odborů (ČFVO). Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, k „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Později list „Nová Omladina“ a po ní „Komuna“. Textiláci z ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“.

Rudolf Beneš jako přesvědčený anarchosyndikalista a člen spolků přistupuje v roce 1904 k ČFVO. V Červeném Kostelci patří mezi přední činovníky tohoto hnutí a také zde zakládá místní skupinu ČFVO Červený Kostelec. V místní skupině si bere na starost distribuci a prodej anarchistických tiskovin z dílny ČFVO. Stává se tak distributorem časopisů „Proletář“, „Omladina“, „Nová Omladina“ a „Komuna“.

ČFVO rostla na svém vrcholu dosáhla asi 4000 členů ve 130 odborových organizacích a skupinách. To však úřady nemohly dovolit, začala se připravovat další perzekuce hnutí. Co dosvědčuje i nařízení policejního presídia, aby bylo provedeno „sčítání anarchistů“. Nakonec byla Česká federace všech odborů a všechny její složky c. k. místodržitelstvím rozpuštěny výnosem ze 7. srpna 1908 s absurdním odůvodněním, že činnost spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.

V roce 1910 jej již nacházíme mezi anarchisty ve Varnsdorfu. Tady se také seznamuje se svoji milou Barborou Němečkovou. Barbora Němečková se narodila 13. června 1884 ve Strakách u Nymburka. Otec Josef Němeček je zedník ve Strakách a maminka se jmenuje Marie za svobodna Beranová. Nějaký čas žijí ve společné domácnosti na adrese Varnsdorf č.p. 1769. Jelikož oba jsou přesvědčení ateisté, vystupují z katolické církve. Bezvěrecká civilní svatba se konala 22. března 1910. Za svědky jim jdou místní anarchisté a kamarádi obuvník Josef Touš s nímž se zná již z dob ČFVO a anarchista a člen ČAF Josef Schritter, oba z Varnsdorfu.

Ve Varnsdorfu nevydrží dlouho, a zřejmě kvůli práci se Rudolf a Marie Benešovi stěhují do Chrastavy poblíž Liberce. Zde se Rudolf Beneš opět zapojuje do činnosti tamních anarchistů, především pomáhá zde ustanovit místní odbočku Klubu mládeže „Ratolest“. Spolek sdružuje zejména anarchistickou mládež se silným akcentem na antimilitarismus. Z iniciativy mládeže začíná vycházet také list anarchistické omladiny „Mladý průkopník“ v letech 1912 až 1914. Rudolf Beneš do časopisu přispívá svými články a pomáhá s kolportáží.

Hortlík Josef (1885 – ?)

Liberecké anarchistické hnutí počátku minulého století rozšířil svojí účastí taktéž Josef Hortlík. Narodil se 12. listopadu 1885 v obci Nepřivec na Jičínsku. Jméno otce se nám nepodařilo zjistit, víme však, že maminka se jmenovala Marie Hortlíková.

Z rodného Nepřivce, který nenabízel příliš pracovních příležitostí, se Josef Hortlík vydal do Liberce, aby se nakonec usadil v nedalekých Rochlicích. Začal pracovat jako truhlářský pomocník.

V Rochlicích se seznamuje se svojí nastávající Růženou Otmanovou. Ta se narodila 25. ledna 1882 ve Staré Lomnici u Slaného. Otec František Otman se živil jako tkadlec. Matka se jmenovala Kristína za svobodna Nosková. Mladý pár žil s Josefovo rodiči na adrese Rochlice č.p. 193 u Liberce. Jelikož oba přestali věřit v boha a vystoupili z katolické církve. Konala se bezvěrecká civilní svatba 27. června 1908. Za svědky jim šli její bratr Josef Otman, tou dobou tovární dělník a známý anarchista, spolupracovník a redaktor anarchistického listu „Proletář“ Josef Václavík, který v té době pracoval v místní továrně jako dělník a bydlel v Horním Růžodole č.p. 223.

Josef Hortlík se stal anarchistou již počátkem 20. století, stal se členem místních anarchistických spolků. Tou dobou i do českých zemí začaly pronikat myšlenky anarchosyndikalismu, které získávaly stále větší oblibu, nebylo tomu jinak ani u Josefa Hortlíka. Toto vření a snaha vytvořit anarchistickou odborovou organizaci jako protiváhu té sociálně demokratické vyvrcholila založením anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). Česká federace všech odborů (ČFVO) byla utvořena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů.

Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Později list „Nová Omladina“ a po ní „Komuna“. Textiláci z ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“. Josef Hortlík se stal redaktorem „Proletáře“, vycházejícím v Liberci v nákladu 1600 – 1700 kusů. V roce 1910 zastával v redakci „Proletáře“ funkci pokladníka, přijímal objednávky a hlavně došlé peníze. Starost o finance, nebyla snadná úloha. V roce 1910, když byl uvězněn za „tiskové delikty“ jeho kamarád a spolupracovník Gustav Šírek, převzal na čas jeho post odpovědného redaktora, a tak zodpovídal za celé vydávání časopisu. Bydlel stále na adrese Rochlice č.p. 193 u Liberce. V řadách ČFVO se Josef Hortlík organizoval až do léta 1908, kdy pak byla tato odborová organizace anarchistů zakázána a rozpuštěna.

Ve dnech 6. – 7. 8. 1910 byl v Nové Pace sjezd 22 anarchistických textilních spolků. 60 přítomných delegátů mezi nimiž nechyběl zřejmě ani Josef Hortlík během něj projevilo přání, aby byla obnovena textilní odborová organizace, která zanikla v roce 1908, po rozpuštění České federace všech odborů – ČFVO. Přítomní delegáti textilních dělníků založili novou organizaci – Dělnickou textilní jednotu (DTJ). Ta měla při svém vzniku asi 300 členů a sídlila ve Dvoře Králové. Ústřední tiskovinou DTJ se stal anarchistický časopis „Proletář“, který Josef Hortlík v té době redigoval.

Steinz Ladislav ( 1879 – ?)

Předním anarchistou a antimiltaristou spojeným nejdříve s Libereckem a později Náchodskem patřil Ladislav Steinz. Na severovýchod přišel ze středních Čech. Narodil se totiž v roce 1879 ve Mšeně na Mladoboleslavsku. Rodiče se jmenovali Josef a Eliška Steinzovi.

Kolem roku 1904 bydlel ve Františkově, německy Franzendorfu v domě s číslem popisným 45 (dnes součást Liberce), kde ve společné domácnosti žil se svojí družkou Františkou Dědkovou. Narodila se Josefu Dědkovi a Marii za svobodna Kloudové v roce 1879 v Milovicích nedaleko Mladé Boleslavi. Strýček František Dědek patřil mezi první anarchisty na Liberecku, byl napojen dokonce na tajnou anarchistickou tiskárnu v Hluboké a v této souvislosti byl i na krátko zatčen. Ještě tentýž rok se stěhují do Johanova dolu č.p. 11, kde jim 11. dubna 1904 narodí syn Rudolf Steinz.

Mladý Ladislav Steinz se na Liberecku seznamuje s anarchistickými myšlenkami a stává se přesvědčeným anarchokomunistou. Zároveň přestává on i jeho družka věřit v existenci boha a vystupují z katolické církve. Ve Franzendorfu pracuje jako strojník v místní fabrice. Po nějaké době se rozhodnout vzít. Bezvěrecká civilní svatba se koná na úřadě v Liberci, kde si řeknou své ano 11. září 1904. Za svědky jim jdou jejich anarchističtí kamarádi a obuvničtí pomocníci Alois Plichta z Rochlic č.p. 126 a Josef Satranský z Franzendorfu č.p. 41.

Rok 1904 je pro Ladislava Steinze významný i jinak. Dne 27. listopadu 1904 byla utvořena v Lomu Česká federace všech odborů (ČFVO). ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Za Liberecko byl přítomen a zvolen Antonín Rejha z Horního Růžodolu, se kterým se Ladislav Steinz dobře znal. Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, až dosud vydávaná Severočeskou hornickou federací. K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Textiláci a další anarchisté z Lieberecka v ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“. Ladislav Steinz vstupuje do čad ČFVO a snaží se organizovat své kolegy na anarchosyndikalistických zásadách. Začíná pracovat také v redakcí Proletáře. V roce 1906 organizoval solidární sbírku pro stávkující anarchistické horníky na Mostecku v rámci ČFVO v Liberci.

Když je v roce 1904 utvořena také další propagační anarchistická organizace Česká anarchistická federace (ČAF), stává se členem. V roce 1908 zesiluje anarchistické hnutí svojí antimilitaristickou aktivitu. Začínají vznikat skupiny anarchistické mládeže se silným antimilitaristickým akcentem. Antimilitaristické myšlenky získávají značný ohlas a sympatie mezi dělnickou mládeží, především tou, které hrozí odvod na tříletou vojnu. V Praze vzniká Klub mladých, v Lounsku se začíná s vydáváním časopisu „Mladý průkopník“ (1910) a na severovýchodě vzniká anarchistické mládežnické sdružení Klub mládeže „Ratolest“ se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem a Náchodě. František Steinz se stává členem a vystupuje velice aktivně. Ještě v roce 1909 udeřila perzekuce na mládež národně socialistickou, na řadě byli anarchisté. Reakce sátu nenechala na sebe dlouho čekat v roce 1910 spustila policie perzekuční zátah na mladé anarchisty antimilitaristy. Byl zakázán časopis Mladý průkopník, došlo k zatýkání a rozpuštění pražského Klubu mladých. Nechyběl ani politický soudní proces s verdiktem několikaletého vězení.

Mladí anarchisté se však brzy oklepali z rány uštědřené rakouským mocnářstvím a štafetu přebírá právě severovýchodočeský spolek Klub mládeže „Ratolest“, kterého členem je i Ladislav Šteinz. Nějvětší oživení a nárůst činnosti přichází v roce 1912, kdy je obnoveno vydávaní časopisu „Mladý průkopník“. S vydáváním pomáhá a bere si pod svoje křídla zkušený vydavatel a člen ČAF Michael Kácha z Prahy. Do redakce vstupuje i schopný Ladislav Šteinz, který také přispívá svými články. Zároveň vznikají další odbočky mládeže a je vyvíjena snaha tyto skupiny koordinovat a federalizovat.

Ladislav Steinz také přednášek, objížděl pobočky a přednášel na různá témata. V roce 1912 například na téma: „Národ a socialism“.

Nastupující mladá generace anarchistů přináší i nebývalé oživení České anarchistické federace. ČAF a anarchistické hnutí obecně bylo velice aktivní v bezvěreckém hnutí. Vytvořena je Federace bezvěrců při ČAF. Vznikají lokální bezvěrecké skupiny a pro anarchisty – bezvěrce byla zveřejněna přihláška v časopise „Zádruha“ v čísle 18 z listopadu roku 1912. Výstup z církve a přihlášení se do seznamu anarchistických bezvěrců bylo oznámeno v časopise Zádruha – publikační orgán ČAF, učinil tak nejen Ladislav Steinz, ale i jeho manželka Frenatiška Steinzová a dcera Marta Steinzová, tou dobou všichni bydlící v Horním Růžodole u Liberce.

Počátkem roku 1914 se Ladislav Steinz se svojí rodinou stěhuje do Náchoda.

V roce 1914 dochází k přeměně ČAF na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK), ono rozhodujícího sjezdu se účastní jako delegát za severovýchod a je zvolen do komise na dopracování programu FČAK (1914 -1919). Další vývoj zastaví vypuknutí první světové války a zákaz jakékoliv činnosti.