Neumann František (1871 -?)

Dalším z řady anarchistů, kteří spojili své osudy s proletářským Žižkovem, byl František Neumann. Narodil se roku 1871 v obci Rakousy na Turnovsku. Manželkou se mu stala Anna Neumannová, narozená roku 1860. Porodila mu dítka Zdeňku Neumannovou (1896) a Vlastu Neumannovou (1897). Přesné datum jeho příchodu do Prahy neznáme, víme však, že na Žižkově je hlášen od roku 1898. Domovské právo jako obyvatel Žižkova obdržel až 25. května 1911. Pracoval na železnici, v profesi konduktéra dráhy, co by dnešním jazykem znamenalo, že dělal průvodčího vlaku.

Na Žižkove se zapojil do anarchistického spolku Vzdělávacího klubu „Pokrok“ pro Žižkov a okolí. Po založení anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO) v roce 1904 vstupuje do řad této organizace. Působí v místní skupině ČFVO Žižkov.

František Neumann se za své železniční kolegy účastnil jako delegát jarního sjezdu ČFVO v roce 1908. Sjezd ho zvolil za hlavního účetního celé ČFVO.

Ve spolupráci a po úspěšné agitaci Karla Vohryzka a dalších anarchosyndikalistů se mu a jeho dalším kamarádům daří proniknout více na železnici. Pro anarchosyndikalistickou věc získávají další nespokojené železničáře a v roce 1908 je ustanovena nová členská sekce Federace železničářů při ČFVO. Čítala přes 80 členů, a chystaly vznikat odbočky po celých Čechách i mimo Prahu. Dokonce vyšlo i první číslo časopisu anarchosyndikalistů železničářů s názvem „Předzvěst“. Číslo však bylo kompletně zabaveno policií a další vydávání zakázáno. Policejní místa totiž s velkými obavami sledovali pronikání na státní dráhy, obávali se propuknutí stávky vyvolané anarchosyndikalistickou agitací, která by vážně ochromila chod monarchie a byla by silnou zbraní při stávkách horníků, kde měli anarchisté silné pozice. To stát nemohl dopustit a tak udeřila perzekuce, zatýkaní a nakonec rozpuštění slavné ČFVO v létě 1908.

Hrázský Karel (1879-?)

Přední účastník hnutí anarchistických bezvěrců Karel Hrázský se narodil v roce 1879 v Nymburce. Jeho chotí se stala Johana Kůstková, narozená v roce 1875. Měli spolu potomky Emanuela (1900), Karla ((1901), Miloslava (1905) a Květoslava (1907). Na Žižkov se oficiálně stěhují 2. května 1902. Povoláním byl strojník.

V Žižkove se zapojuje do anarchistických spolků. Nejaktivnější je v bezvěreckém hnutí. Stává se předním členem Spolku Volných myslitelů, který je založen v roce 1907. Na valné hromadě konané 13. srpna 1908 je zvolen jednatelem spolku a tuto pozici zastává do 1. listopadu 1908. Na valné hromadě 25. dubna 1910 je zvolen za delegáta Spolku Volných myslitelů do pražského okresního bezvěreckého komité. Dvakrát po sobě je zvolen dokonce předsedou spolku, poprvé 11. března 1912, podruhé pak 7. prosince 1912 a jeho mandátní období skončilo až 10. července 1913.

V roce 1919 zakládající člen anarchistického Svazu socialistických bezvěrců, který působil v letech 1918 až 1926 na Žižkově. Je vlastně pokračovatelem Spolku Volných myslitelů. Po roce 1926 po spojení všech bezvěreckých skupin v ČSR je součástí Svazu proletářských bezvěrců.

Haber Alois Věkoslav (1869 – 1908)

Narodil se 9. července 1869 v Praze. Manželkou mu byla Josefa za svobodna Grollová (1866) s níž měl syny: Aloise Habera (1894), Miloše Habera (1894) a Josefa Habera (1896). Politickou práci zahájil v sociálně demokratické straně. Aktivně se zúčastňoval pravidelných týdenních schůzí Politického klubu dělnického ve Pštrossově ulici. Tam se přimkl k opozičnímu směru neodvislých socialistů – anarchistů, vedenému Vilémem Körberem. Prvým významným zastavením jeho životní cesty byl podpis pod prohlášením tzv. Václavské konference, konané dne 28. září 1892 v hostinci U města Pešti na oslavu pětadvacetiletého trvání dělnického hnutí v Čechách.

Pro začátek devadesátých let devatenáctého století byl charakteristický mimořádný rozmach tzv. pokrokového hnutí, šířícího se mezi studentskou i dělnickou mládeží a vyznačujícího se ostrými protirakouskými i protináboženskými tendencemi. Zdánlivá trpělivost rakouských úřadů skončila 12. září 1893, kdy byl na Prahu a okolí uvalen výjimečný stav. Nastalou persekuci mělo odůvodnit odhalení tajného velezrádného spolku Omladina, proti němuž byl inscenován rozsáhlý politický proces. C. k. rakouská justice přisoudila 68 obžalovaným zločiny velezrady, urážky císaře pána i jeho rodiny, rušení veřejného pokoje a řádu. Rozsudky představovaly trest od několika týdnů do osmi let.

V tzv. omladinářském hnutí nacházíme i čtyřiadvacetiletého rukavičkářského pomocníka Aloise Habera.

Ve dnech, kdy byla Novoměstská radnice přeplněna zatčenými omladináři, sdílel s nimi jednu z cel „panské chodby“ i Alois Věkoslav Haber. Alois Věkoslav Haber se stal v lednu 1894 spoluautorem původní písně o té pražské policii a soudu s Omladinou. Píseň, která se rychle ujala a rozšířila, sešívali pracně čtyři veršotepci, ubytovaní na cele č. 84 – spolu s Haberem i A. P. Veselý, Antonín Čížek a Josef Dutka.

Haberových politických deliktů přibývalo. Např. 19. listopadu 1894 stál před výjimečným soudem právě za zpěv závadných písní, jehož se dopustil spolu s Václavem Miňovským a Karlem Procházkou v květnu ve Vinohradských sadech. Pro porušení veřejného pokoje byl odsouzen k šesti týdnům vězení. Před dalším soudem bylo posuzováno jeho vystoupení na schůzi smíchovské Dělnické besedy 17. července. Úřady se pohoršily zejména nad Haberovým výrokem, že „vývoj vzdělanosti lidské má pět stupňů; jedním z hlavních je – lidoužroutství!“

Hlavní příčinou neustálých střetů s c. k. úřady bylo Haberovo ostré pero. Dne 13. listopadu 1894 byla provedena domovní prohlídka u vršovického zlatníka, omladináře Františka Toužila. Mezi zabavenými dokumenty se objevil i dopis, určený pro Opletalovy vídeňské „Volné listy“, s článkem obsahujícím řadu ostrých politických narážek. Obsah článku, nazvaného Syn své matky, byl kvalifikován jako „urážka člena císařského domu“. Horečnatým pátráním po jeho autorovi byl záhy odhalen Alois Věkoslav Haber. Během soudu přiznal, že se jedná o črtu zamýšlené povídky, ostatní obvinění však odmítl. Přesto byl uznán vinným a odsouzen na 8 měsíců těžkého žaláře se zostřením samovazbou každých třicet dnů.

Předtím, 17. listopadu 1894, vydal na Žižkově spolu s Karlem Auerem první číslo časopisu anarchistického listu „Volný duch“. Původně chtěli obnovit Körberův slavný „Nový věk svobody“, ale osm tiskáren odmítlo tento list tisknout. Stránky Volného ducha, často konfiskované, jsou doslova kronikou perzekuce anarchistického hnutí. Její vyvrcholení nastalo 23. dubna 1895, kdy byl v Praze zahájen největší proces s neodvislými socialisty. Mezi 17 obžalovanými nechyběli Vilém Körber, Hynek Holub, A. V. Haber, ze severu byli ještě František Hajšman z Košťan a litvínovský Karel Krampera. Důvodem procesu byla schůze, jež se měla konat 8. září 1894 v Kamenných Žehrovicích a na níž měly být založeny samostatné anarchistické kluby, tzv. Vosí hnízda. Tajným heslem těchto klubů byla VRBA, prý proto, že vosí hnízda bývají často na vrbách, ale hlavně podle začátečních písmen slov Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie. Při domovních prohlídkách byly nalezeny letáky s tímto heslem a se symbolem spojených rukou. Haber byl obviněn, že v jednom z prvých čísel Volného ducha uveřejnil příspěvek pod značkou Vosí hnízdo, popřel však, že by znal jméno odesílatele. Soukromé dopisy nalezené v Haberově bytě byly ukončeny většinou těmito slovy: „Se socialistickým revolučním pozdravem Tvůj Haber“, což bylo dalším přitěžujícím momentem. Vilém Körber, Antonín Pravoslav Kalina a Haber se před soudem hájili sami. Zvláště Haber vystupoval velmi neohroženě. „Redaktor, který žije den ze dne jako já, je skutečným proletářem“, řekl: „Mohu prohlásit, že se hrdě hlásím k ethickým anarchistům!“

Z vězení, kde absolvoval i předchozí osmiměsíční trest, se vrátil až koncem září 1896. V prosinci 1896 přestal Volný duch vycházet. Haberovo sociální romaneto Mizerové, jež mělo původně vyjít nákladem tohoto časopisu, vydala nakonec Politická jednota Lidumil v Duchcově. 18. února 1897 vyšlo v redakci Aloise Věkoslava Habera a Antonína Pravoslava Kaliny první číslo „Nového kultu.“ Haberovy verše i sociálně politické úvahy otiskovala „Moderní revue“, „Omladina“ i další časopisy. Úzce spolupracoval s Janem Opletalem a jeho Maticí dělnickou.

Perzekuce, která neustávala, jej nakonec přinutila opustit Žižkov. Koncem devadesátých let odešel do Paříže, kde žil spolu s Annou Křížovou, jejíž manžel, rukavičkářský pomocník Josef Kříž, byl v procesu proti údajným vrahům zrádce Rudolfa Mrvy odsouzen k deseti letům žaláře. Po čtyři roky byl Haber sekretářem již tehdy významného listu L’Humanité Nouvelle, jehož prostřednictvím se aktivně zúčastnil mezinárodního dělnického hnutí. V létě roku 1900 zastupoval české anarchistické hnutí na světovém kongresu anarchistů v Paříži. Nejúspěšnější léta jeho života narušilo onemocnění tuberkulózou, se kterou bojoval plných sedm let.

Po návratu do vlasti v dubnu 1903 žil v Praze i na severu. Krátce redigoval „Nuselské listy“ a společně s Čeňkem Körberem, synem Viléma Körbera. V dubnu 1904 stál u zrodu „Politického klubu Vilém Körber v Čechách“. Krátce pobyl v Hrobu, který byl zásluhou Františka Hajšmana jedním z center hnutí, přispíval i do jeho časopisu „Bezvládí.“ Brzy se však přestěhoval do Trnovan u Teplic.

Sauer František (1882 – 1947)

Narodil se 4. března 1882 v Praze na Žižkově, kterému byl věrný takřka po celý svůj život. Dodnes je jednou z jeho legendárních postav. Měl celkem sedm sourozenců, matka pracovala jako služka, otec byl až do úrazu posunovačem na dráze, potom se živil jako pouliční prodavač párků.  Vyučil se zámečníkem, ale záhy se rozhodl řemeslo opustit.  Po návratu z tovaryšské cesty po Rakousko–Uhersku si nejprve na Žižkově otevřel obchod s látkami a později  se živil všemožným způsobem. Živil se úměrně možnostem proletářů a své v dobrém slova smyslu lehkomyslné nátuře: byl obchodníkem (podle měnící se poptávky prodával podobenky svatých nebo Lenina), pojišťovacím agentem banky Slavie (kde byla takto pojištěna i řada anarchistů), provozovatelem prádelny, lampářem, zřízencem pohřebního ústavu, filmovým statistou, publicistou, pašerákem cukerínu a tabáku…

Franta Sauer byl členem anarchistického spolku Vzdělávací klub Pokrok pro Žižkov a okolí. Na valné hromadě 19. června 1912 byl zvolen jednatelem.

S Jaroslavem Haškem ho pojilo opravdové kamarádství. Sauer byl dokonce nakladatelem jeho prvního sešitového vydání legendárního Dobrého vojáka Švejka. S příchodem revolučních dní v říjnu 1918 se rozporuplným způsobem zapsal do historie Staroměstského náměstí, kdy se stal jedním z iniciátorů stržení tamního Mariánského sloupu, který za účasti veřejnosti na jeho popud strhli žižkovští hasiči.

Na posledním sjezdu českých anarchistů v zimě 1919 vystoupil Michal Kácha s návrhem účinné anarchistické politiky, a to „jít do chudinských čtvrtí a vést tam boj s konkrétními sociálními problémy, na jednom z prvních míst vypráskat lichváře. Že nešlo jen o slova, svědčí aktivity některých anarchistů v proletářském Žižkově, kde působila např. organizace Černá ruka shánějící chudým rodinám bydlení.“ Franta Sauer byl spoluzakladatelem organizace Černá ruka, která obsazovala žižkovské prázdné byty obchody a sklady a nutila tak jejich majitele pronajímat je lidem bez přístřeší.

Jeho literární činnost začala roku 1923 vydáním prózy Franta Habán ze Žižkova. Druhá kniha s názvem Pašeráci vyšla roku 1929. Napsal je pod pseudonymem František Kysela a obě nesou značné autobiografické rysy. Ve třicátých letech si i zahrál několik menších rolí i ve filmech Ze soboty na neděli, Skalní ševci či Poslední bohém.

Sauer František (1882 – 1947)

Sirotek Emil (1874 – ?)

Emil Sirotek se narodil 1874 na Kladně. Jeho rodiče pocházeli s obce Velká na Příbramsku, kde měl domovskou obec. Na Žižkov se stěhují počátkem roku 1907, od 5. února jej nalézáme v policejních přihláškách. Za manželku si bere Teresii Šalounovou (1875). Jejich manželství je velice plodné, mají celkem šest potomků: Annu (1898), Emila (1899), Bohumila (1901), Stanislava (1902), Zdeňka (1903) a Pravoslava (1908). Zaměstnán je jako správce administrace. Později se ze Žižkova stěhuje do sousedních Královských Vinohrad.

Co přesvědčený anarchista, přestal věřit v existenci boha a vystoupil z katolické církve. Na Žižkově vstoupil do Spolku Volných myslitelů, který sdružoval pražské anarchisty bez vyznání. Na valné hromadě, která proběhla 16. července 1909, byl dokonce zvolen předsedou, tuto funkci vykonával do další hromady konané 30. listopadu 1909.

Šimek Josef (1880 – ?)

Rodina anarchisty Josefa Šimka pocházela z Turnovska. Narodil se v roce 1880 ve Rtyni v Podkrkonoší. Otec Jan Šimek (1851) byl tovární dělník a matka Marie se za svobodna jmenovala Ducháčová (1857). Do Prahy se rodina přistěhovala v roce 1885 a usadila se na Žižkově, to bylo Josefu Šimkovi pět let. Za manželku si vzal Annu Leimannovou z Příbrami, narozenou v roce 1886. Měli dvě dítka Františka Šimka (1904) a Josefa Šimka (1910). Povoláním byl zámečník.

V Praze se zapojuje do činnosti anarchistických spolků. Když je v roce 1907 založena organizace anarchistů bezvěrců Spolek Volných myslitelů, který působí především na Žižkově, stává se členem. Na valné hromadě 1. února 1908 je zvolen za místopředsedu a tento post zastává do příští volby, tedy do 16. dubna 1909.

Richter Jan (1874 -?)

Taktéž anarchista Jan Richter spojil svůj život se Žižkovem, kam se přistěhoval na přelomu století a oficiálně se úřadům ohlásil 5. května 1901. Do Prahy přijel z Ratají nad Sázavou na Kutnohorsku, kde se narodil v malé vesničce Vraník č.p. 4 u Ledečka dne 28. března 1874. Otec se jmenoval František Richter a matka Marie za svobodna Ledvinová. Za manželku si vzal Josefu Lepšíkovou (1866). Měli celkem čtyři dítka: Marii (1895), Pavla (1897), Antonína (1901) a Josefa (1905). Povoláním byl zámečník.

Po svém příjezdu na Žižkov se zapojuje do anarchistického hnutí. Vstupuje do místního uskupení anarchistů Vzdělávacího klubu Pokrok pro Žižkov a okolí. Patří spíše mezi řadové členy, ale i přesto jej jednou nalézáme mezi členy výboru. Na valné hromadě 16. ledna 1900 je zvolen jednatelem spolku. V roce 1904 se stává členem anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech oborů (ČFVO). Taktéž působí v místní skupině ČFVO Žižkov až do roku 1908, kdy byla ČFVO státem rozpuštěna.

Zároveň přistupuje i do organizace anarchistů bezvěrců Spolku Volných myslitelů, který vznikl v roce 1907. Dne 29. října 1909 konala se ustavující schůze okresního sdružení pražských bezvěreckých skupin v kavárně „Areo“, byl zvolen členem výboru za spolek Volných myslitelů a zástupce anarchistů. Z katolické církve vystoupil nakonec až 4. června 1920, kdy o výstup pořádal u městského úřadu na Žižkově.

Ungermann Karel (1879 – ?)

Narodil se v Medovém Újezdu dne 23. října 1879 na Rokycansku do dělnické rodiny Jana a Marie Ungermannů v domě s číslem popisným 29. Maminka se za svobodna jmenovala Klivová. Jeho manželka se Anna Ungermannová se narodila ve stejném roce 1879. Ze společného manželství se narodil syn Ladislav Ungermann. Povoláním byl strojník.

Nějaký čas bydlel Karel Ungermann v Mladé Boleslavi. Zde se také seznámil s anarchistickými myšlenkami prostřednictvím Politického dělnického Klubu. Jako anarchista přestal věřit v boha a vystoupil z katolické církve, žádost podal 14. srpna 1905 právě u c.k. Hejtmanství v Mladé Boleslavi.

Na Žižkov se oficiálně přistěhoval 30. ledna 1907. Zde vstoupil za člena Vzdělávacího klubu Pokrok pro Žižkov a okolí. Zároveň přistupuje i do organizace anarchistů bezvěrců Spolku Volných myslitelů. Dne 29. října 1909 konala se ustavující schůze okresního sdružení pražských bezvěreckých skupin v kavárně „Areo“, byl zvolen členem výboru za spolek Volných myslitelů a zástupce anarchistů.

Na valné hromadě Volných myslitelů, která proběhla 31. března 1914, vyl zvolen posledním místopředsedou a tuto funkci zastával až do pozastavení činnosti dne 26. července 1914 v souvislosti s perzekučními opatřeními za válečného stavu.

Štěpánovský Karel (1865 -?)

Anarchista Karel Štěpánovský se narodil v roce 1865 v Chmelné v okrese Ledeč nad Sázavou na Vysočině. Nějaký čas bydlel na Liberecku. Kdy přesně dorazil do Prahy a usadil se na Žižkově, nevíme, ale bylo to někdy kolem roku 1900. Avšak 24. srpna 1906 byla vyřízena jeho žádost a jeho domovskou obcí se stal Žižkov. Jeho manželkou byla Františka Štěpánovská narozená v roce 1869. Měli celkem pět dítek, a to Štěpána (1895), Karolínu (1898), Rudolfa (1901), Karla (1903) a Helenu (1907).

Po svém příchodu na Žižkov se stal členem místního spolku anarchistů Vzdělávacího klubu Pokrok pro Žižkov a okolí. Byl živnostníkem a obchodníkem na trhu. Na valné hromadě 22. ledna 1901 je zvolen jednatele spolku a tuto funkci zastává do příští valné hromady, tedy 11. února 1902.

Karel Štěpán byl přesvědčený anarchosyndikalista a tak i on vstupuje do anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO), která byla ustanovena v roce 1904 až do jejího zákazu v roce 1908. Působí v místní skupině ČFVO Žižkov v rámci, které organizuje solidární sbírku mezi žižkovskými dělníky na stávkující anarchistické horníky v roce 1906 na Mostecku.

Klečák Josef (1872 -?)

Josef Klečák byl rodákem z Prahy. Narodil se zde 5. října 1872. Otec se jmenoval Heřman Klečák a matička za svobodna Antonie Bunanová. Na Žižkově se seznamuje také se svojí milou Annou Soukupovou. Ta se narodila 18. května 1876 v Jalovém dvoře na Královských Vinohradech. Svatba se konala narychlo 5. srpna 1895 na Olšanech. Jelikož stejný rok se jim narodila dcera Miroslava Klečáková. Povoláním byl knihařský úředník.

Patřil spíše k řadovým členům anarchistických organizací. Přesto jej nacházíme mezi zakládajícími členy Vzdělávacího klubu Pokrok pro Žižkov a okolí. Na ustanovující 7. ledna 1897 schůzi byl dokonce zvolen prvním jednatelem spolku, avšak jen na chviličku, 11. února jej vystřídal Josef Maršák, který zrovna uvolnil post předsedy. Tento spolek působí do svého zákazu v roce 1914.

V letech 1904 až 1908 je Vzdělávací klubu Pokrok součástí anarchosyndikalistické odborové centrály České federace všech odborů (ČFVO). A tak i Josef Klečák byl členem slavné ČFVO.