CHICAGSKÉ PABĚRKY: PROTI VOLEBNÍMU ŠVIDLU A SOCIALISTICKÉ POLITICKÉ STRANĚ (1893)

V tom našem milém městě zahrad či vlastně smradu a dýmu, mele se politika nadále. Vlastně ona se mele každým rokem, ale tímto jí začíná mlýt i české dělnictvo, v jehož středu stoji as pár „také“ anarchistů, kteří byli „štouchnuti“ jistým „spasitelem“ z východní metropole, by založili „Českou dělnicko politickou sociální stranu,“ níž vlastně má být mířeno proti „Mezinárodní Dělnické Jednotě.“ Prozatím, aby to nebylo tak okaté, namlouvá se našim soudruhům, že toto české „odvětví“ má pouze sloužit co agitační prostředek, jelikož se prý dá lépe v politice působit pro socialismus než-li kdykoliv jinde.

Páni zakladatelové, aby zakryli své zpátečnictví, ukazují na první bod Pittsburgské proklamace, který prý jim povídá, že můžou pracovat všemi prostředky ku uskutečnění svých zásad a volební lístek jest prý též jeden z nich. Oni ovšem jako jezovíté vyberou si z proklamace jen to co se jim hodí do krámu a to druhé pomlčí.

Aby si páni politikáři nemysleli, že snad každému mohou nasadit zelené brejle na nos, ukážu jim, že se hrozně mýlí — že revolučnímu socialismu ukazuji záda! Tedy první odstavec oné proklamace čili prohlášení zásad zní:

„Zrušení nynějšího třídního panství, to jest rázným neúprosným revolučním a mezinárodním bojem.“ Nuže jest snad volební lístek radikálním prostředkem, aneb volební politika tím neúprosným revolučním bojem? — Ó, humbukáři! Že Pittsburgské prohlášeni zásad — pro nějž, jak sám Albert R. Parsons v životopise svém připomíná, naší soudruzi k smrti odsouzeni a pak popraveni byli, nesouhlasí s volebním švindlem, vysvítá z následující statě: „Četnými příklady můžeme dokázati, že veškeré dřívější pokusy, jež k odstraněni nynější bídné soustavy čelily, ničeho nesvedly. Zejména hlasování a volení ukázalo se bezvýsledným a to z následujících přičiň: politické ústavy naši doby jsou pouhými zbraněmi majetných tříd. Účelem těchto zbraní jest udržení výsad majetné kasty. Každá oprava, jež by k prospěchu Vašemu sloužila, zkracovala by tyto výsady; tomu se privilegovaní nepodrobí, bylo by to pro ně sebevraždou! Víme tudíž, že panující třídy dobrovolně výsad svých se nevzdají, a nám v ničem nepovolí, následkem toho nezbývá nám jen jeden prostředek— násilí!“

Ano, rozumní dělníci prohlédli současně kam ta nová strana míří; leč nechci brát důvěru v ní našemu dělnictvu, ale mou povinností jest, pozvednout varovného hlasu, aby se nedalo k něčemu nedokonalému strhnout! — Zde v Americe byla již několikráte dělnická politická strana sorganisována a obyčejně její členové se co hlasovací stádo kapitalistům prodali; následek toho byl vždy ten, že dělnické hnutí bylo na několik roků ochromeno. Neuvědomělý lid obyčejně strká dělnické politikáře s anarchisty do jednoho pytle a pak drží oboje za humbukáře a tím pak poctivá věc musí trpět na účet několika prospěchářů!

„Lid prý se ještě boji anarchistů a radikálních socialistů a jejich ideí a proto se na něj musí jíti pomalu a v politických schůzích ho teprve uvědomovat,“ takové vytáčky slyšíme často od našich „časových anarchistů.“ — Ovšem že se naše dělnitvo anarchismu bojí — ale proč ? Proto že je mu nepřátelskými časopisy zdělováno že jest anarchismus nejhroznější nepořádek, kde stále jest pěstní právo na denním pořádku a anarchisté jsou mu líčeni co nějaká zdivočelá lůza která nejraději se koupá v krvi atd. Kdyby ale naše dělnické denní časopisy vysvětlovaly co socialismus v sobě zahrnuje a co anarchisti a socialisti chtí, pak by zajistě každý o těchto vědách jinak smýšlel. — Naše chicagská denní dělnická literatura jest právě tak skorumpovaná a úplatná jako tisk kapitalistický; to se teprve ukázalo tento týden a mnohému našemu soudruhu nad tím puká srdce.

Tak čteme v jednom českém dělnickém denníku (v chicagském) ze dne 13. prosince, celý životopis demokratického čekance mayorství, Johna V. Hopkins i s jeho celou podobou (s vyobrazením), dále můžem čist každý den švindlerské oznámky politikářů, nimiž se lid do jejich schůzí svolává! — Ptejte se onoho neuvědomělého dělníka, jež pilným čtenářem, této literatury jest, co je socialismus? — A on vám — nedovede odpovědít, a ptejte se toho samého, který se též stal členem sociální politické strany a v každé schůzi přítomen jest, čeho se jeho strana domáhá? — on vám řekne tolika, že se jeho strana domáhá, aby též dělník se mohl dostat ku vládnímu veslu a mohl vládnout nad stranami kapitalistickými a přičiňoval se, by byly též dělány zákony pro třídu dělnickou, což jest velkým zpátěčníctvím a protivou ryzého socialismu!

Zkrátka, ona neuvědomělá massa není poučována o tom, o čem by vlastně býti měla, neboť uvědomělí dělníci by sebou nedali handlovat jako se stádem dobytka a oni by neuvěřili, že volební švindl by je mohl spasit, z čehož pak ovšem by se nemohly dělat „ňafy“ a právě proto se dělnictvo musí udržovat v normální hlouposti!

V theorii se dá ovšem dobře hlásat politická spása lidu; leč v praksi, co svět světem stojí, se ještě nikdy neosvědčila — násilí ale zvítězilo již bezpočtukráte! Násilí učinilo ze starověkých otroků středověké nevolníky, ze středověkých nevolniků a absolutních monarchii opětně volnější dělníky a konstitučni čili ústavní monarchie a liberálnější republiky! Ačkoliv se nalézáme ještě hezký kus cesty od určeného cíle, proto s jistým vědomím můžeme říci, že při každém novém násilném převratu byl vždy učiněn krok kupředu, volebním lístkem však nikdy!

Naší soudruzi, jež ctitely konservativního socialismu se stali, stále opakují, že s těmi veškerými převraty nikdy kýžený cíl, (volná společnost) se nedocílí. — Toť jest prahloupý výrok! Jak jest jen možno žádat od staro- a středověkých revolucionářů sociální aneb anarchistické zřízení, když tenkráte tato idea ani nestávala! Tito veškeří revolucionáři věřili na státní formy a autority a proto též jednu po druhé si zřizovali, kteráž jim ovšem žádné svobody skýtati nemohla, neboť kde jest ctěn stát, zákon a autorita co něco nadpřirozeného, tam přestává být svoboda čili rovnost, volnost a bratrství!

Anarchismus se stal teprve plodem 19tého století a pomyslíme-li na jeho rozmožení v tak krátkém čase, pak s celou jistotou můžeme očekávat, že brzká budoucnost bude náležeti jemu. — Proto naší zakládatelové dělnických politických klubů, pášou mrzkou zradu na nám svaté věci, když učí zvykat massy dělnictva na vůdce, neboť nevědomý lid se pak spoléhá, že slavní vůdcové za něj vše učiní a lepší postavení mu vydobydou. A na zkladě tom, tato massa zůstává nečiná ba ani nemyslí a slouží jen co hlasovací stádo, čímž se vychovávají jen duševní mrzáci, kteří i kapitalistům k užitku jsou a spíše papírovým paňákům, nežli bojovníkům za práva všelidská se podobají.

Paběrkář.

Ze dne 14. prosince 1893, Chicago