CO CHCEME (1893)

Člověk nežije na zemi ani z vlastni vůle, ani proti ní. On jest jednoduše zde a jelikož tu jednou na té zemi je, má náklonnost a též přirozené právo k tomu, žití své tak dlouho dokud trvá, učinit si co možná nejpříjemnějším. Ku příjemnému žití v základě vzato, není příliš mnoho třeba. Není k tomu nic více potřeba, nežli jistota životních pramenův a k životu i se stanoviska dnešní kultury vzato, není toho mnoho třeba. Je k tomu ovšem třeba více nežli většina lidu fakticky má, ale v porovnáni s možností výrobnosti a tvořivosti lidstva je toho velmi málo. Neboť velkým dobrem kulturního vývinu a pokroku jest, že poměr mezi potřebou a výrobnou možností vytvařuje se vždy ve prospěch poslednější, to jest, lidstvo dovede vždycky více vyrobiti, vytvořiti a opatřiti, nežli spotřebuje lidstvo se svou nynější inteligencí, svou vědou, svou technickou zručností, svým ovládáním přírodních sil dovede daleko více vytvořit nežli skutečně spotřebovat může.

Člověk nežije na světě věčně a z toho, co v životě svém vytvořil, nemůže nic s sebou vzíti, když jej příroda života zbavuje. Kdyby tedy člověk měl existenci svou zabezpečenu, tu nepotřeboval by ani spořiti ani starostmi o budoucnost se trápiti. Vmysleme se na okamžik do takového stavu, v němž člověk v každé době jest jist, ze bude mít vždy vše, co k životu potřebuje, jak je to dnešní a postupující kultuře lidstva přiměřeno. Uvažme tedy, že za takového stavu nestává žádné potřeby hromaditi bohatství a že není následkem toho ani žádné bázně bohatství ztratiti, že starosti o denní chléb, obydlí, oděv, práci, starosti obchodní atd. v takovémto stavu odpadávají a rozum nám hned sám poví, že v takovémto stavu musela by zavládnout mezi lidem všeobecná blaženost, spokojenost a štěští.

Nuže, a teď se ptáme: je v pravdě takovýto stav společenský nemožný? A proč by se lidstvo nemělo snažiti dosáhnout takovéhoto stavu čistého blaha a štěstí? A dále: je snaha po domožení se takových poměrů šlechetnou nebo zločinnou? Ať nám odpoví na tyto tři otázky protivníci a nepřátelé našich pokrokových, lidomilných a poctivých snah, tak upřímně a věcně jako my je zde klademe.

Celé snažení lidstva soustřeďuje se bez toho jen na dosažení šťastných životních poměrů. Neštěstí ale je, že roztřídění společnosti na kasty s velkými, menšími a žádnými právy snahy tyto kazí, neboť privilegovaní sobíci snaží se zajistit pouze sobě blažený, šťastný a bezstarostný život, ovšem že na úkor ostatních.

Avšak veškeré lidstvo, každý jednotlivec má právo domáhati se toho nejvyššího blaha a štěstí na zemi, ovšem že s tou podmínkou, aby životní zájmy a blaho a štěstí ostatních nepoškozoval. Lidé jsou jednou na zemi a proto chtějí žíti zde co nejpříjemněji. Hlavni snahou lidí jest, aby si utvořili a zajistili příznivější existenční podmínky.

Tyto snahy jsou základem všeho lidského jednání a konání. Tyto snahy mají ale ve společnosti, jak je dnes zřízena, formu boje a to tuhého boje.

Snažení po domožení se největšího blaha a zajištění existence není společné, nýbrž jeden každý hledí, bez ohledu na ostatní urvat sám pro sebe co možná nejvíce. Ve světě je všeho dost, tak že by všichni bezstarostně a spokojeně mohli žít a ještě by byl přebytek zásob, ale následkem sobeckého boje má jedna a to menší část lidí víc než potřebuje a ostatní a větší část zápasí neustále s bídou a nedostatkem; schází ji mnoho i z toho nejnutnějšího co k životu potřebuje.

Proto to snažení po domožení se příznivějších existenčních podmínek, které tak úzce s životem je spojeno, že tak dlouho, dokud bude lidstvo na zemi žíti, nepomine, nepřestane existovat.

A když toto lidské snažení nemůže dosáhnout svého cíle v jednom způsobu, pokusí se ho dosáhnout způsobem jiným.

Ta doba jednou přijde a přijít musí, kdy lidé nahlédnou, že to s dosavadním nerozumným zřízením dále nejde, a že budou šťastnější, když pokojně budou užívat plodů přírody a lidské píle společně, nežli vésti o ně zarputilý boj. A to jest také co my chceme, co se snažíme dosáhnouti. Ovšem, že tyto naše snahy bez tuhého boje nás k cíli nedovedou, protože třída, jež vlastní všecky prostředky výrobní, přírodní a tedy existenční, toho po dobrém ve prospěch celku nevydá a musí být teprve k tomu mocí naší donucena. Ona je ale také zodpovědná za všechny boje, které společnost lidskou v budoucnosti očekávají.

Dělnické listy č. 3, 18. 11. 1893