DÍTĚ BÍDY (František Hlaváček)

V bídě nuzné chýžky jsem se zrodil, 
z prsou matky bolesti jsem ssál,
od zrození s bídou, hladem chodil,
ať již cokoliv jsem podnikal.

Z lůna matky přines jsem si kletbu,
jež mne stále jako psance štve,
znám jen psotu, znám tu hroznou věštbu:
že v otroctví skončím žití své.

Jsem já dítě porobené práce,
v kapsách mých se najdou drobty jen,
jež mě k nohoum hází ze paláce,
když pán můj je dobře naladěn.

Jsem samoten, — matka dávno zmřela —
bída byla jejím hrobařem ....
Otce stihla nepřítele střela,
sestra zoufala si nad hořem.  

A já mozek až dosud mám zdravý,
cítím bol a hněv jak bídu svou,
žiji předce — vždyť to lidé praví —
pracuji a chodím — žebrotou.

Za svou práci bídnou mzdu jen sbírám,
tak že sotva hlad svůj ukojím,
z mdlého oka vždycky slzu stírám,
když z hladu o chleba žebroním.

A když nucen jsem světem se loudat,
žebrota když mým je řemeslem,
tu počínám po příčinách hloubat —
vždyť žebrat není mým úmyslem.

Zahloubán tak v zdravé přemýšlení
sčítám všechny chudých trpkosti,
srovnávám a beru v uvážení
boháčů zas všechny radosti.

A tu přijdu k tomu resultátu,
že svět není v dobré koleji,
že lid práce slouží svému katu
myšlenky mé stále pravějí.

Tak mysle tělo své vleku dále —
smrt mi útěchou je jedinou,
myšlenky ty trápějí mne stále,
ať městem již jdu neb dědinou.

Slab a uštván matným krokem kráčím -
zrak můj v temnou mlhu pozírá,
jsem u konce — ke zdi se přitlačím —
tak dítě bídy — tak umírá.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.