V bídě nuzné chýžky jsem se zrodil, 
z prsou matky bolesti jsem ssál, 
od zrození s bídou, hladem chodil, 
ať již cokoliv jsem podnikal. 

Z lůna matky přines jsem si kletbu, 
jež mne stále jako psance štve, 
znám jen psotu, znám tu hroznou věštbu: 
že v otroctví skončím žití své. 

Jsem já dítě porobené práce, 
v kapsách mých se najdou drobty jen, 
jež mě k nohoum hází ze paláce, 
když pán můj je dobře naladěn. 

Jsem samoten, — matka dávno zmřela — 
bída byla jejím hrobařem .... 
Otce stihla nepřítele střela, 
sestra zoufala si nad hořem.   

A já mozek až dosud mám zdravý, 
cítím bol a hněv jak bídu svou, 
žiji předce — vždyť to lidé praví — 
pracuji a chodím — žebrotou. 

Za svou práci bídnou mzdu jen sbírám, 
tak že sotva hlad svůj ukojím, 
z mdlého oka vždycky slzu stírám, 
když z hladu o chleba žebroním. 

A když nucen jsem světem se loudat, 
žebrota když mým je řemeslem, 
tu počínám po příčinách hloubat — 
vždyť žebrat není mým úmyslem. 

Zahloubán tak v zdravé přemýšlení 
sčítám všechny chudých trpkosti, 
srovnávám a beru v uvážení 
boháčů zas všechny radosti. 

A tu přijdu k tomu resultátu, 
že svět není v dobré koleji, 
že lid práce slouží svému katu 
myšlenky mé stále pravějí. 

Tak mysle tělo své vleku dále — 
smrt mi útěchou je jedinou, 
myšlenky ty trápějí mne stále, 
ať městem již jdu neb dědinou. 

Slab a uštván matným krokem kráčím - 
zrak můj v temnou mlhu pozírá, 
jsem u konce — ke zdi se přitlačím — 
tak dítě bídy — tak umírá. 

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.