DOPIS ANARCHISTY JOSEFA KLIMTA DĚLNICKÝM LISTŮM (1895)

Divil jsem se tomu velice, když jste začali vydávat Dělnické Listy v tom nejbídnějším čase, kdy většina pracujícího lidu zmírala hlady a nemohla platit ani časopisy, které již každý dříve odbíral. To je zároveň moje omluva, proč jsem neodbíral od počátku Dělnické Listy.

Já odbírám od začátku „Týdeník Hlas Lidu,“ ale musím říci, že nikdy nepsal jako zašlý „Proletář“ nebo „Budoucnost.“ A teď nás už několik let krmí samými šosáckými a klerikálně prosáklými romány a humbukem všeho druhu. Čtyry strany jsou poplácány romány, které nás nemohou přece poučit. Zde je třeba lid poučovat, jak bysme se z té bídy osvobodili, povědít mu nefalšovanou pravdu, byť by sebe více trpká a kaceřována byla a ne jen přinášet pohádky a zprávy všedního druhu. To nám vše píšou kapitalistické listy též.

Když jsem četl loňského roku letáky proti Hlasu Lidu, myslel jsem, že jsou přehnány, ač jsem věděl, že se u něho zahnízdila hniloba a bezzásadnost. Nyní otevřely se mě oči docela.

Za těch pět čtvrtí roku co Dělnické Listy vychází, přesvědčil jsem se, že list ten je čistě dělnický časopis, jaký jsme měli mít již před několika lety a naše hnutí by bylo nejen opravdovější, nýbrž i jinak by stálo než dnes. Já myslím, že každý dělník, který nemá v hlavě hřebíky, musí Dělnické Listy odbírat a rozšiřovat, neb jest to jediný poctivý tlumočník v české řeči, který věrně a spravedlivě líčí náš bídný stav a tlumočí čistou, nezvrátitelnou pravdu a to tak zřetelně, že tomu musí každý zabednělec rozumět. Každý článek „Dělnických Listů“ by měl být dán do zlata a každý dělník, který má srdce na pravém místě, měl by si každé to slovo dobře zapamatovat a mezi zaslepenci rozšiřovat.

Když jsem porovnával po celou dobu, jak píšou Dělnické Listy a jak píše Hlas Lidu, tu jsem teprve rozpoznal tu ryzou pravdu a poctivou čistotu Dělnických Listů v pravé míře.

Dále se musím zmíniti, že jsme zde založili dělnický spolek pod názvem „Dělnická Omladina.“ Ale nesmíte myslet, že zde teď máme dva dělnické spolky. Zde stával Česko-dělnický vzdělávací spolek, ale jen jako ta americká ústava — na papíře, kdežto by zde mohlo stávat 50 dělnických spolků, vždyť je zde asi 15,000 Čechů! Z těch jsou z každého sta 99 dělníci, kteří se dřou od noci do noci jako rumařská kobyla za $1 a $1’50 denně a jsou s tím spokojeni, tak jako by žili v tom největším blahobytu. Ti staří sedí v neděli doma anebo v začazeném „barroomu“ a poslední pěťák dávají sládkům, kteří nedovolí svým vozkům ani unii, protože prý kočové nejsou žádní lidé. A ti mladí stojí na ulici a plivají o závod na chodník, jako husy na vsích a s tím si chtějí zlepšit jejich stav! Když člověk některého takového potká, tu naříká buď že nemůže dostat práci, anebo že tak mizerně platí, že už to ani za to nestojí chodit do práce. A když mu člověk řekne že je to naše vina a nabízí mu dělnický časopis nebo brožuru, tu hned řekne: „a dej mi s tím pokoj, já to nepředělám“ atd. Blahoslavení chudí duchem, neb oni osli slouti budou.

Josef Klimt, St. Louis, Mo., v únoru 1895.