DOPIS FRANTY CHOURY DĚLNICKÝM LISTŮM (1893)

Jest po volbách a dělnictvo americké zase vykonalo svojí povinnost. Tentokrát jsme to vzali po amerikánsku a zvolili sobě republikány, neb demokrati jsou vini, že není práce a lid má bídu a nemá co jíst, proto na celé čáře zvoleni republikáni a oni teď ten blahobyt a štěstí rozdávají plnou zběračkou, což to každý necítí? Po volbách řvali radostí všecky kapitalistické noviny, že dělníci volili amerikánsky, že dosadili zase starého hříšníka a krvežíznivce Garryho na soudcovskou stolici.

Což lid od věků okrádaný, vší bídě a psotě na pospas vydaný ostane věčně slepým a nikdy neprohlédne? Je snad mu souzeno zahynouti na své hlouposti? Nevidí tu do oči bijící korupci, že jeho občanské právo za nynějšího pořádku při volbách není nic jiného, nežli aby svým hlasem rozhodnul, která ze dvou mocných stran ze státního žlabu vyžírati bude, do něhož však my, ten pracující lid, ze své práce, mozolů, krve a potu nasejpati musíme, byť bysme při tom hlady zahynouti museli? Nesmysl jest, říkati že nynější společenskou mizérii zavinili demokraté, neb republikáné a bláznovství jest, nějaké dobro od jedněch neb druhých pro dělnictvo očekávati.

Že nynější hladová doba tak dlouho trvá, jsme vinni my dělníci sami, jest to naše nerozhodnost, lhostejnost, a zbabělost! My svěřujem osudy naše do rukou naších největších nepřátel, my netvoříme žádnou jednotu, my raději bouráme dělnické organisace nežli je stavíme, časopisy dělnické ignorujem a kapitalistickému tisku dáváme přednost. My se nestaráme sami o sebe, ale čekáme že po volbách k nám přijde z tábora republikánského neb demokratického nějaký mesiáš a přinese nám ten blahobyt a vysype nám ho do klína.

Ale ty časy jsou pryč, kdy pán bůh dával pršet chleby, to bylo před 3000 lety kdy byl bůh ještě mladý a měl rád nějakou zábavu, že poslal židy na poušť a dal jim pršet chleby. Dnes jest ale jinak. Dnes bůh jest starý, hluchý a místo chleba hází na nás led a za všecku naší práci a modlitbu slibují nám kněží co sluhové toho boha ještě místo chleba síru a oheň. Miliony pilných dělníků, zoufajících matek, polonahých a hladových dítek ráno i večer sepjatými rukami na kolenou se modlí a prosí boha o smilování, prosí o chleba, ale ten bůh nanejvýš dobrotivý nechává zoufající lid hynouti hladem. Boháči kteří se nemodlí a činili tak, děje se to pouze pro pompu aby se řeklo, že jsou zbožní. Tito boháči vedou život, rozmařilý, prostopášný a předce vůlí boží bez práce se jim dobře vede, hromadí bohatství na bohatství a ten bůh nanejvýš spravedlivý jak nám kněží praví, že jest otcem chudých i bohatých, dopouští ve své otcovské lásce, aby několik lenochů přivlastnilo sobě celý výnos práce všech pilných dělníků a za namáhavou práci udělovali jim almužnu.

Nuže dělníci! Vy všichni kteří po celý život jste se modlili a pracovali a za to vše teď s bídou a nedostatkem zápasíte! Není na čase aby jste vaše staré pořekadlo: „Pomoz bůh!“ odhodili do starého haraburdí a vyměnili je za nové, které zní: „Pomozme si sami!“ Nynější hladová doba budiž vaší učitelkou, že od žádného nám pomoci očekávati nelze, ani od boháčů ani od boha, nýbrž sami od sebe od své dobré dělnické organisace.

Nuže zkusme to jednou, ať to jakoli, přestaňte prosit boha i boháče, vstupte v  řady naše pod rudý prapor náš a uvidíte co jste od své maličkosti nemohli dokázat modlitbou a prosbou, že to dokážete vlastní silou, když bude v celek spojená!

Vy se lekáte? Bojíte se boha? Kapitalistů a kněží? Nebojte se ničeho, já sám vezmu na sebe ten váš hřích i hněv vašeho boha, s tím já to již nějak spravím a s kněžími a kapitalisty to spravíme společně. Pak nastane nám všem doba štěstí, svobody a blahobytu, pak nastane všemu lidstvu to pravé nebe, které mu kněží po smrti slibují a sami si jej berou hned.

K činu dělníci, již dost té naší bídy, dost strádání, teď je čas, abysme i my žili!

František Choura,
Woodville, 22. listopadu 1893.

František Choura (1852–1921)