F. B.: Májové rozjímání

Anarchism je učení příliš proskribované a české dušičky příliš zakřiknuté a opatrnické, než aby se mohly zbaviti strachu před styky s “podvratnými živly” a literáti nemuseli se báti, že přijdou o přízeň a žurnalisté o chlebíček papírových pairů, když by slušně a zcela pravdivě psali o naši idei. Anarchismus je velice vysoko nad úroveň programu všech politických stran a nepotřebuje obhajoby papírových kulí, ale můžeme přece žádati na lidech, kteří dělají veřejné mínění, aby byli poctivci a nerozumí-li něčemu, aby o tom nežvanili.

Nedávno opět jeden náš starý známý, všemohoucí pán české soc. dem. církve (stydlivě své napoleonství skrývající pod šifrou J. V.), opět se rozpomenul, že musí dáti světu ukázku svého gentlemantství a shrnoval nás do jednoho pytle s pařížskými Apači. Po přečtení podobných a zhusta se vyskytujících nápadů, přichází člověku na mysl, že je mnoho Apačů, kteří opravdu jimi nejsou, a mnoho tak zvaných počestných, kteří by mohli jimi býti od minuty. Svoji vyhlédnutou oběť nevraždí ani nožem ani browningem, na to jsou tuze pohodlní a zbabělí, za to potřísni ji jedem pomluv, poházi kalem a zostudí, že nerozvážnému čtenáři by nikdy ani nenapadlo počítati takto “spracované” do lidské společnosti.

A věhlasní páni c. k. profesoři, kapaciti v různých oborech věd a kritikové? Ti buď z opatrnosti o anarchismu ve svých spisech pomlčí, nebo užívají k ohodnocení naší idee pamfletů, místo aby sáhli k čistému zdroji obsáhlé literatury našich theoretiků. Je to pohodlnější a také – vzhledem k jich c. k. profesuře – prospěšnější. Výtku ignorantství snesou velice dobře. Mají tuze dobrý žaludek a rozšířené svědomí.

Předeslal jsem úvod zahořklý a snad ani nepřipínající se dobře k tomu, co teď chci říci.

Nyní, milí kamarádi, setřeste prach obuvi své a opusťte se mnou alespoň ve svátek svátků zadušená svá doupata, zapomeňte nízkého hamižného života, jehož jsme všichni účastni, a odejděme ven do širé přírody, abychom nechali oči i myšlenky zatoulati se v daleké obzory.

Slunce stoupá výš a vysílá životodárné paprsky k naší matce zemi, která doposud zahalena v bílý rubáš, uzavírala macešsky po měsíce svou náruč četným svým dětem.

Svěže zelený koberec zaujal již místo zimního příkrovu a útlounké květinky nedočkavě vykukují ze zeleného drnu, točíce své pestře zabarvené hlavičky po sluníčku, které je svými dlouhými, žhavými pocely tak záhy vyburcovalo.

Stromy a křoviny raší a pučí, zvířena i ptactvo pozdravuje radostně příchod jara, všude, kamkoliv pohlédneš, víří život a hýří barvami i tvary.

Všude vládne věčný ruch a nepokoj, stálá assimilace a přemisťováni, kámen, strom či živočich, od nejpatrnější molekule až po planety, které vesmírem krouží, věčné kolotáni a boj o život, zápas nezbádaných sil a přece všechno to zdánlivě se potírající tvoří harmonický celek.

Člověk tváří v tvář ohromnosti vesmíru pociťuje svou nepatrnost a mimoděk vtírá se mu myšlenka, má-li jeho existence také nějakého oprávnění a účele.

Své božství se svými dogmaty – který nesporně a definitivně patří již minulosti – nedal nám uspokojivé odpovědi na naše „proč“, ale ani possivistická doba se svou filosofií a vědou nedovede objasniti vztahy ducha k organické hmotě a definovati život.

V celém organickém světě vládne jeden neúprosný zákon: vznik, život, zánik, kterémuž stejně podléhá představitel nejvyšší organické odrudy, člověk, jako nejposlednější měkkýš, omšelá skála, či stověký dub, neboť příroda nedělá rozdílu.

Když tedy život jest si sám účelem, naplň i Ty jeho příkaz, žij, bojuj a ryj hluboko svou brázdu.

Problém života zaěstnával filosofy, spisovatele i zákonodárce starověku i doby nové a pojem šťastného života je velice různý, od přísné askese až k nejrafinovanějšímu požitkářství, ale určité jest, že ku krásnému a šťastnému životu nezbytně jest zapotřebí absolutní svobody a poněvadž tato jest zase podmíněna hospodářskou neodvislostí, jest tím už udán směr, jekým se musí lidstvo brát, má-li dosíci kýženého cíle.

Kýžená hospodářská emancipace bude výlučně dílem pracujícího lidu, až si tento uvědomí sílu v sobě utajenou a bude vážně chtíti vymaniti se z područí kapitálu; spoléhati na pomoc kohokoliv bylo by marné a oddálilo by jen konečné vítězství.

Kdežto kollektivisté staví zájem státu nad zájem jednotlivce a oklešťují jeho přirozená práva, tvrdíme my, anarchisté, že jako v organickém světě spojují se příbuuzné buňky, aby vytvořily nové nejrůznější formy, tak i v lidské společnosti dlužno vycházeti od jedince, kterému se i v theorii přiznává právo sebeurčení a který by tedy měl vésti svůj vlastní osobitý život a organisovati se dle potřeby, zájmů a temperamentu s jinými duševně spřízněnými jedinci ve skupiny jen za tím účelem, aby ve sdružení snadněji dosáhli vytknutého cíle, nežli tak možno je jednotlivci.

Jsme tedy individualisty z přesvědčení a pociťujeme denně až příliš bolestně nivelisující vliv státu na vlastním těle, než abychom nebyli jeho zapřísáhlými odpůrci.

Dnešní stát ve své nevyzpytatelné prozřetelnosti určuje již v životě matky příštímu občanu nějaké náboženství; když nabývá schopnosti chápat, chodit a mluvit, dává ho zpracovávat podle osvědčených osnov v t. zv. škole na poddaného občana; když si byl zvolil určité životní povoláni, reguluje moudrými předpisy (jichž jsou celé svazky a jichž neznalost neochrání ho před trestem), veškeré jeho konání: je-li fysicky zdatný, musí se podrobit vojenskému výcviku, aby v případě potřeby dovedl brániti zájmy státu a dynastie, které jsou nejen pravidelně protichůdny jeho zájmům, ale odporují i jeho nejniternějšímu přesvědčení.

Stát zneužívá fysických i poplatných sil širokých produktivních vrstev, aby si zaopatřil potřebných hmotných prostředků ku své ničím neoprávněné existenci a aby mohl bohatě odměňovati všechny, kteří jsou mu ať již morálně nebo hrubou, surovou mocí nápomocni.

Ústava, základní zákony, parlament a jak se všechny ty hračičky jmenují, mají cenu docela illusorní a jsou jen vypočleny na obloudění naivních; události poslední doby přesvědčily snad i ty nejdůvěřivější, že občan v konstitučním jako v každém jiném státě smí jen – platit a mlčet.

Ovšem jen v dnešním státě vynucuje se loyalita násilím, ale i v demokratickém státě budoucnosti, kde široké vrstvy lidové budou pro stát získávány, hrozí silným, nadaným jednotlivcům nebezpečí, že stát, aby docílil rovnosti, bude protěžovati méněcenné a proto jsme proti každému státu.

Chceme v Čechách vychovati kádr silných, vědomých jednotlivců, kteří by tvořili základnu nové společnosti bez pánů a vládní moci a voláme všechny lidi dobré vůle bez rozdílu povolání k práci.

Nebudeme lichotit davu a hledět ho získat nesplnitelnými sliby, ale železnou logikou našich tvrzení, a nezáleží také na tom, jestli číselně rychle vzrosteme, nýbrž hlavně na tom záleží, jestli niterně budou naši stoupenci uceleni a dovedou bez ohledu na uzákoněné násilí a blbé předsudky skorumpované dnešní společnosti hrdě kráčeti pod praporem Anarchie ku svému cíli.

Publikováno v májovém čísle anarchistického listu „Zádruha“ v květnu roku 1913, autor nezjištěn