Fráňa Šrámek (1877 Sobotka – 1952)

Proslulé literární dílo Fráňi Šrámka není třeba zvláště dlouze představovat. Kromě toho má však Fráňa Šrámek i své nezpochybnitelné místo v historii anarchistického hnutí v Čechách. Byť se v anarchistickém hnutí angažoval pouze relativně krátkou dobu a v poměrně mladém věku a později se zřekl aktivní politické činnosti, přesto i tak se zařadil mezi jeho významné osobnosti a nezapomenutelné buřičské básně ovlivnili mnoho generací. Šrámkovo jméno najdeme v nejednom dobovém anarchistickém časopise a byl znám mezi dělníky po celém českém severu, ale i jinde. Antimilitaristická báseň Píšou mi psaní doslova zlidověla a další bojovná báseň Velká stávka, ve které vyzýval „v boj, za anarchii“ se stala jakousi neformální anarchistickou „hymnou“ a v Kalendáři anarchistických socialistů na rok 1908, který vydal Karel Vohryzek s Ladislavem Knotkem jsou dokonce k této básni otištěny noty. Fráňa Šrámek je pak spojen i s takovými jmény jako S. K. Neumann, František Gellner nebo anarchokomunista Michael Kácha, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin českého anarchismu, ačkoliv třeba pozdější osudy a směřování S. K. Neumanna a jeho příklon ke stalinismu by byla kapitola sama pro sebe. V každém případě Fráňa Šrámek si jistě zaslouží alespoň malou vzpomínku z pera Pavla Koukala. Připojujeme taktéž několik ukázek z Šrámkova díla z jeho revolučního období a vzpomínky jeho životní družky Mil. Hrdličkové-Šrámkové.

Fráňa Šrámek (1877 Sobotka – 1952)

Buřičská léta Fráňi Šrámka

Buřičská léta Fráňi Šrámka zahájily poprvé studentské vzpoury proti reakčnímu systému rakouské střední školy, na něž navazovaly trpké zkušenosti z právnických studií. Příliš „demokratické chování“ v průběhu vojenské služby bylo odměněno jejím prodloužením z jednoho roku na dva. K dovršení všeho nespokojený mladík navázal přátelství se Stanislavem Kostkou Neumannem, do jehož Nového kultu od přelomu století pravidelně přispíval a v jehož edici vyšla Šrámkova první knížka Sláva života. Na podzim 1903 se v Neumannově olšanské vile ubytoval. Policisté, přísně registrující anarchistické návštěvníky, měli částečně usnadněnou práci. Ta však zanedlouho přibyla jejich kolegům na severozápadě Čech, kam mladí umělci pravidelně zajížděli.

Severočeští havíři přijali mladého revolučního básníka velmi srdečně. Fráňa Šrámek se objevoval na mnoha místech kraje pod Krušnými horami, v Duchcově, Mostě, Komořanech i Lomu, Oseku, Hrobu i jinde. Své básně, z nichž některé věnoval zdejším horníkům, přednášel, jak bylo zvykem, většinou přímo na dělnických schůzích. Největší popularity dosáhl známý a účinný Psí chorál (. je horník pes, je horník pes, plničká psů, psů, psů, na českém severu každá je ves…), jenž se stal přímo symbolem básníkova vztahu k havířům a prostředí v němž se báseň nejen ujala, ale i šířila. Dá se říci, že tato báseň poznamenala celou generaci mladých severočeských socialistů, jak potvrzují i důkazy v tvorbě tehdejších severočeských literátů. Povídku Za bídu psů (Most, 1908) napsal proletářský básník a novinář Hugo Kepka, báseň Havíř-pes od oseckého Františka Kaftana otiskl Májový list socialistů roku 1913. Ohlas této básně je možno zaznamenat i později mezi komunistickým dělnictvem.

Velký vliv na mladého básníka měla první ruská revoluce roku 1905. Již na krveprolití po střelbě do petrohradského lidu reagoval Šrámek v básni Gratulace. Severočeským havířům věnoval svůj text písně, která jej tohoto roku nejvíce zaujala. Dubinuška byla nejpopulárnější písní ruské revoluce, a také Šrámkova Havířská s nápěvem této ruské lidové písně se stala vyjádřením revoluční síly proletariátu. Velký ohlas zaznamenala i Šrámkova verze „anarchistické hymny“ Milion paží, otištěná poprvé v Práci (1) z 24. 11. 1905. Verše „… nuž práce stůj, stůj po tu dobu, až z rukou spadnou řetězy, je velká stávka na pochodu a velká stávka zvítězí…“ se rychle rozšířily mezi horníky a sehrály velkou roli v nadcházejících třídních zápasech.

Omladina, týdeník pracujícího lidu, vydávaný v Lomu Severočeskou federací horníků a redigovaný Karlem Vohryzkem a Bedřichem Kalinou, zaujímá významné místo v oblasti dělnické žurnalistiky. Stačí připomenout jména některých spolupracovníků – Karel Toman, Jaroslav Hašek, Jiří Mahen, František Gellner, Rudolf Těsnohlídek, Josef Mach… Dne 30. března 1905 uvedla Omladina ve svém úvodním prohlášení, že „po kamarádu Nachtovi vstoupil do redakce naší Fráňa Šrámek, který převzal redakci feuilletonu“. Jeho příchod signalizovaly již verše v předchozím čísle časopisu.

Šrámek však v Omladině dlouho nepobyl. V dubnu již v Praze připravoval a spolu s Michalem Káchou a Ladislavem Knotkem vydal sborník 1. máj revolucionářů 1905, vlastně zvláštní vydání časopisu Práce. Nákladem Práce, kterou Šrámek později redigoval, vyšla koncem tohoto roku i jeho knížka básní Života bído, přec tě mám rád! s obálkou Františka Gellnera.

Ve společnosti Michala Káchy jej však očekávaly i vážné komplikace, jenž na sebe nenechaly dlouho čekat. Stalo se 28. května 1905 o všestudentské slavnosti v pražské Královské oboře. Večer po deváté hodině náhle zaslechl službu konající strážník zpěv písně Rudý prapor a rozeznal i výkřiky, jako „Ať žije anarchie“ apod. V čele zástupu asi 100 osob nesli černý prapor, což strážníka nenechalo na pochybách o nutnosti zásahu. Viníci, ač se bránili, byli předvedeni na komisařství, kde zjištěno, že černý prapor nesl redaktor Michal Kácha, v muži malé postavy s dlouhými vlasy, který inspektorovi řekl do očí patetické „Zhyň otroku, zhyň pse!“ byl zjištěn spisovatel Fráňa Šrámek. V soudním přelíčení, jež brzy následovalo, byli odsouzeni k šesti (Šrámek) a osmi (Kácha) dnům vězení.

„Píšou mi psaní, vojenští páni, a v něm je psáno, dvanáctého ráno, že já musím rukovat…“ Šrámkovy verše z této doby jsou věrným obrazem skutečných událostí. Dne 12. 8. 1905 byl básník nucen nastoupit na vojenské cvičení. Následující číslo Práce z 18. 8. otisklo spolu s citovanou básní i autorovo antimilitaristické prohlášení, ve kterém sliboval, že po celé čtyři neděle bude sloužit věrně svému přesvědčení a novými zkušenostmi posílí svůj odpor proti militarismu. Vojenští páni brzy nato vzpurného básníka eskortovali z Klatov do garnizonního vězení v Českých Budějovicích. Tamní dělnická mládež reagovala na Šrámkovo uvěznění zpěvem revoluční písně Rudý prapor pod oknem jeho vězeňské cely. Mimořádný zájem o osobnost mladého básníka dokazuje i to, že píseň Píšou mi psaní se v krátké době ujala a dav, čekající před vězením při jeho propuštění, jí zpíval na uvítanou. Stejné popularity se dočkala i další slavná báseň Raport. Pražští přátelé uspořádali na přivítanou večírek v hostinci U zeleného stromu na Žižkově. Hned po zahájení však vtrhla do místnosti policie a donutila Šrámka, aby spolu s Michalem Káchou nastoupil trest vězení za incident na všestudentské slavnosti. Šrámek při zatýkání pronesl téměř haškovský výrok: „Konstatuji, že policejní rada Křikava je beztaktní tvor.“ Bylo by možné říci, že tyto události s hornickým severem v podstatě nesouvisí, kdyby ovšem horníci na severu tak bedlivě nesledovali každý Šrámkův krok. Údajně sedmitisícový tábor lidu, konaný dne 24. září v Lomu, jednal kromě jiného též o „Šrámkově případu“ a k tomuto bodu vydal i rezoluci. Není divu, že velké pochopení na severu našla i další básnická sbírka Modrý a rudý, vyjadřující nezakrytě Šrámkův antimilitarismus.

Koncem listopadu napsal předmluvu k 3. vydání Vohryzkova překladu brožury S. Nachta Všeobecná stávka, vydanému v Lomu. Dne 7. prosince 1905 oznámil list severočeských anarchokomunistů, že „Fráňa Šrámek opět vstupuje do redakce Omladiny, která počínaje prvním číslem IV. Ročníku, kdy bude vycházeti dvakrát týdně, bude otiskovat ve své románové příloze původní jeho román…“ Šrámkovy práce v Omladině lze identifikovat podle šifry „rr“. V lednu 1906 začala Omladina otiskovat Šrámkův román, nazvaný Buřiči. Časopis otiskl pouze čtyři pokračování této prózy. Dne 16. ledna 1906 byl zatčen Karel Vohryzek a téhož dne policejní komisař oznámil zastavení Omladiny, údajně pro nezaplacení stokorunové pokuty. Již koncem března se však podařilo vydat Novou Omladinu, jež byla zakrátko (po Vohryzkově vypovězení z osmi severočeských okresů) přenesena do Prahy. Časopis, neustále konfiskovaný, přinesl dalších čtrnáct pokračování Šrámkova románu, jehož otiskování skončilo definitivně koncem dubna. Další události měly totiž poměrně rychlý spád. Nová Omladina z 16. května 1906 oznámila, že Fráňa Šrámek a Michal Kácha byli zatčeni pro velezradu, urážku veličenstva a rušení veřejného pokoje a řádu. Z vazby c. k. zemského trestního soudu v Praze byli sice brzy propuštěni, avšak do redakce Nové Omladiny se Šrámek již nevrátil. Dále spolu s Káchou vedl časopis Práce, přispíval do Nového kultu, Šibeniček a později Zádruhy. Také Buřiči se svého dalšího pokračování už nedočkali. Jejich hrdinové se však zanedlouho opět vrátili k čtenářům, tentokrát v přepracované verzi Stříbrný vítr (1910).

Po celý život byl Fráňa Šrámek charakterizován jako básník mládí. Tak, jak jej na počátku tohoto století důvěrně poznali severočeští havíři, známe a poznáme ho i my prostřednictvím díla, kterým i přes odstup mnoha desetiletí stále prostupuje svěží závan stříbrného větru.