Frano Raitr: Vzkaz kamaráda učitele, kamarádům horníkům

Vstupuju ze zasněžené přírody do své pracovny a dětského pokoje. Doma zrychluji krok: prožívám myšlenky vychozené, venku na svobodě. – Hrstku, jich posílám na Sever Vám, přátelé!

Přemýšlím při práci mnoho o běhu našich dní – Kacířsky soudím vír, který se stal v naší učitelské obci pro to a to. Jsou v tom věci největší a nejnicotnější. Ale výchova zajisté zůstává v revolučním úkolem. – Poznejme se včas!

Věřte, moji severští přátelé dělníci, kdybyste Vy věděli, kde a v čem je tajemství svobodné výchovy a vyučování malých i velkých, kdybyste věděli, kde a jak začíná skutečná republikánská demokracie a kde se bezprostředně zabíjí, vím, že bystě určitě aspoň u Vás na Severu rázem všecko změnili – Vy toho však dosud ani nemůžete vědět. Kromě theorií jste vlastně také ničeho nepoznali. „Nejlepší národ je ten, který dává svým dětem nejméně trpěti“ (Z letáku „Českého srdce“). A výchova zůstane zůstane revolučním úkolem! – Trudno mi zas jen psát – Jme v revoluci, ale paděláme všecko: kulturu i politiku, pokrok i reakci, víru i nevěru, mravnost i nemravnost – Náhražky!

Sirá zem na mne útočí, domlouvá člověku. Sotva se rozbřesklo, ráno našeho kulturního dne, stojí naše většinová morálka na svých cestách ve strašné, bezradné ubohosti pračlověka. Zatím dožije, vyhasne naše Planeta – vyhoří několik srdcí, planoucích účinnou láskou, – přijde ledová doba na rozrylé bojiště našeho osudu a my, hrdé plémě poválečné, budeme tu zase civět, jako idioti anebo opice, nemohoucí pochopit a vyřídit si kus velkých lidských možností. –

Nedoučíme se nikdy řádné radosti, ani bolu?- Je, krásná, ale přeci jen mrtvá naše zasněžená krajina, obrázek té příští doby ledové – V létě svého života dá se snad „převychovat“ člověk! Nás neopustí energie lásky, podstata života!

Nad žalostným naším stavem radostně smýšlí a pracuje o nové výchově srdce kované ve vojně i revoluci – Váš

Frano Raitr“

Učitel František Raitr dole v pravo s kloboukem.