FRANTIŠEK VÁGNER: Z POČÁTKŮ HORNICKÉHO HNUTÍ NA SEVERU

PŘEDMLUVA

Knihovna Zádruhy se rozrůstá o 4. svazek s názvem „František Vágner – Z počátků horni-ckého hnutí na severu“. Tentokrát jde o vzpomínky průkopníka dělnických bojů a socialistických myšlenek. František Vágner patřil k první generaci, která stála u zrodu dělnického hnutí v českých zemích a vzniku sociálně demokratické strany, tehdy ještě jako revoluční a protistátní organizace. Prodělal celou její tehdejší anabázi, zažil ostrou perzekuci, ale také názorové pnutí včetně rozdělení na umírněné a radikály, a v neposlední řadě vznik opozice reprezentované neodvislými socialisty, jak se tehdy anarchisté zpočátku sami označovali. František Vágner se postavil na stranu neodvislých socialistů po boku Viléma Körbera, Tomeše Kašeho, Jana Opletala, Martina Wágnera a dalších.

Vzpomínky Franty Vágnera na počátky dělnického a především hornického hnutí, protože sám pracoval na dolech, sepsal ve 20. letech novinář a historik František Cajthaml–Liberté. Část vzpomínek ovšem poskytl sám František Vágner syndikalistickému časopisu „Hornické listy“ vydávanému Sdružením československých horníků, pokračovateli předválečné anarchosyndikalistické Zemské jednoty horníků. „Hornické listy“ otiskovaly Vágnerovy vzpomínky na pokračování v rubrice Feulleton v roce 1924, tedy dva roky před jeho smrtí. Zádruha tyto vzpomínky přepsala a rovněž zahrnula do 4. svazku Knihovny, protože by byla škoda o ně čtenáře ochudit. Vyhrazuje si však výraznou ediční poznámku k části vzpomínek věnovaných osobnosti Františka Choury, kterému je v nich křivděno. Jedná se o období tvrdé perzekuce, kdy jsou stovky socialistů a revolucionářů uvězněni či donuceni k emigraci, hnutí je zatlačeno do ilegality a tajných kroužků. Takové prostředí nahrává tajným špiclům, konfidentům a konspiracím. Když je pak v roce 1885 policií odhalena tajná anarchistická tiskárna v Hluboké u Liberce, padne podezření z policejního konfidenství také na Frantu Chouru. Proti Chourovi pak brojí nejen umírnění socialisté, ale nedůvěřují mu a jsou přesvědčeni o jeho zradě i mnozí jeho spolupracovníci z řad hnutí, mezi které se řadil i František Vágner. Vše ovšem nasvědčuje, a jsou o tom přesvědčení i mnozí sou- časní historici, že Franta Choura nezradil. To dosvědčuje i jeho pozdější, ačkoli méně aktiv-ní, zapojení do anarchistického hnutí v Americe, kam taktéž emigroval.

Navzdory určitým nesrovnalostem s Frantou Chourou, patří Vágnerovy vzpomínky k cennému svědectví doby, které nabízí přímý vhled účastníků prvních bojů a zároveň hořkých zkušeností námezdně pracujících v českých končinách koncem 19. století.

ZE ZÁZNAMŮ FRANTIŠKA VAGNERA

Třeba, že se počátky dolování uhlí v hnědouhelném revíru severočeském kladou do daleké minulosti (1760-70), bylo to dolování, jak každý čtenář pochopí, velmi primitivní. Tehdejší doba neznala páry, neznala stroje. I v novější době ještě, kdy parní stroj dávno již slavil své triumfy, nalézali jsme porůznu v Čechách zbytky starých dolovacích method – mělká jáma s rumpálem v okovech se vytahovalo uhlí, – takže si dovedeme živě představiti těžbu uhlí v jejích počátcích.

Nebylo tak jen následkem nedostatku technických zařízení, ale hlavně proto, že tu nebylo důvodů, aby se lidský duch snažil o zlepšení těžebních metod. Uhlí se prostě nepotřebovalo v takové míře; stroje ho nepotřebovaly, jelikož jich nebylo a tak ho dobývali drobní majitelé usedlostí jen co náhradu paliva, jež pozůstávalo před tím pouze v dříví.

Změniti do základu vzezření kraje severočeského, změniti pronikavě způsob dolo- vání a zalidniti tento původně zemědělský kraj národem hornickým, to zůstalo vyhraženo až příštímu století, kdy celou říši začaly křižovati železné dráhy a kdy se pro stavby dalších železnic jevil býti způsobilým hlavně kraj severočeský, s jeho nesmírnými uhelnými poklady, čekajícími svého vyproštění z pravěkého klidu.

Stavba železnice z Ústí do Teplic v letech šedesátých učinila počátek konce idylického klidu podhorského kraje, a když pak byla postupně prodlužována z Teplic do Duchcova, odtud do Mostu a po 66. roce až do Chomutova, když v brzku na to vznikla dráha Duchcovsko-podmokelská a naposled Pražsko-moldavská, tu se jako zázrakem proměnil dosud venkovský pruh země v průmyslové mraveniště a celá kotlina dostala již dnešní ráz.

Objeveny ohromné poklady nerostné a rozvojem železniční sítě v Rakousku rostl hlad po uhlí. Ale nebylo tu horníků. Jako kobylky se nejdříve dostavili podnikaví průmyslníci, Němci, Angličané i Francouzi a dělili se zajímáním kutišť o kořist. Až když kořist byla rozdělena, zavolalo se dovnitř země o dělníky. Slibovány vysoké mzdy a to se ovšem nemohlo minouti účinkem, jako jsme viděli totéž v cizích zemích při nálezech ložisek zlata, stříbra nebo uhlí. Mnozí se nechali najmouti i proti kauci. Snad se staří horníci ještě dnes upamatují, jak se tehdy říkávalo, že i dráteníci byli voláni ze silnice, aby šli kopat uhlí. První najímání horníků se datuje v letech 1864-65 z Kladna, kdy tamější jedna francouzská společnost koupila míry uhelné na severu a u Modlan vyhloubila důl Doblhof I. Najatým horníkům tu postavěny i obytné kolonie. Děti tehdejších kolonistů se tu úplně poněmčily. Bylo slibováno 5-8 zlatých za osmihodinnou směnu, ale tuto mzdu vydělalo dělnictvo jen několikráte. Pak byl konec. A sice nejen vysoké mzdě – vydělala se sotva polovice mzdy slibované – ale i sliby o osmihodinné pracovní době se nedodržely. Pracovalo se 12 hodin a často 8-12 směn v týdnu.

Doly vyrůstaly jako houby po dešti, ale ovšem nikoliv doly dnešní výstavnosti. Byly to narychlo vyhloubené díry, aby již mohly chrliti černé zlato a primitivně vydřevněné, takže sotvaže byl důl vyhlouben a přes to, že horniny zdejší nejeví valného tlaku, chytaly těžné klece v průvodnicích a bylo nutno cestu kleci prosekávati. Také to byly doly jen s malým počtem dělnictva, ponejvíce 10-30 mužů, neboť pro nedostatek náležitého strojního zaří-zení se více dělnictva zaměstnati nemohlo. Mnohý podnikatel neměl ani dostatek peněz, aby mohl důl náležitě zaříditi. Z toho plynulo, že poměry v dolech byly velmi bídné. Větrání nebylo žádné a horníci mohli jakž takž pracovati snad během zimy, za mrazů, kdy vzduch snáze vnikl do dolů, ale za letní doby v dole nehořelo světlo a horníci musili pracovati v dusném a otravném ovzduší, majíce kahance své státi pět až osm metrů daleko od předku. Pracovali tudíž více po tmě než při světle. (Tytéž poměry panovaly ještě počá-tkem let devadesátých na kamenouhelných dolech nýřanských. Pozn. red. Hornických listů)

Pojišťování hornictva v tehdejších bratrských pokladnách bylo pod vší kritiku, ačkoliv zákon o bratrských pokladnách byl vydán již r. 1854. Každý majitel dolu, třeba zaměstnával 20 horníků, měl svou bratrskou pokladnu a strhoval horníku ze mzdy na starobní a nemocenské pojištění. Tuto bratrskou pokladnu sám spravoval, byl jejím předsedou, pokladníkem, sám vydával roční bilance a lze si tudíž vzorné vedení pokladny představiti.

Práce v dolech nebyla tehdy stálá. Konjuktura byla v zimě po dobu cukerní kampaně a přirozeně již studenou periodu roční a z jara, tři až čtyři měsíce. Tak se zpravidla v září verbovali horníci a dle poměrů na jednotlivých dolech se počalo o vánocích, v březnu, v dubnu, nejdéle v květnu s propuštěním. Majitelé dolů propouštěli nejraději dělníky, mající již několik let v bratrské pokladně anebo dělníky nedosti zdravé, aby se zbavili možných vydání z obou pokladen. Neskládali nikomu účty ze správy obou pokladen, nikdo je k tomu nenutil a za starší nemoc. Pokladny si jmenovali sami osoby, které se jim zamlouvaly. I se samotnou mzdou to začasté nebylo lepší; mnohý podnikatel účtoval mzdu za čtyři, jiný až za šest týdnů. Úřady jim nadržovaly, horník se tudíž nikde ochrany nedovolal. V důsledku toho se odehrávaly na dolech takových velmi rušné výjevy a lze říci, že při svou vyhrál vlastně vždy ten silnější. Biti byli často jak majitelé dolů tak i horníci domáhající se mzdy. Ovšem se horníku jeho vítězství zpravidla nevyplatilo, neboť šel za to do vězení; když byl bit sám, jeho trýzniteli se nestalo ničeho. Pamatuji se na čtyři české horníky, kteří tehdy pracovali na dole Frankanově v Trnovanech a neobdrželi za čtyři týdny mzdu. Bytná je vy-kázala, poněvadž neplatili pochopitelně stravné. Horníci tito se odstěhovali na důl a honili tehdy majitele dolu Frankana v neděli po ulicích teplických. Důl nalézal se mezi Trnovany a Novosedlicí. Konečně, nemohouce docíliti vyplacení mzdy, zastavili mu kočár s koňmi, odjeli do Bohosudova a tam se pokoušeli zástavu prodat. Byli ovšem trestáni a mzdu obdrželi, až když majitel sehnal peníze. Na dole „Robert“ v Ervěnicích vyplácel horníkům zálohy na mzdy v roce 1879 naddůlní Lienert. Po čtyřech týdnech beze mzdy prohlásili horníci, že nemohou pracovati, nemajíce peněz na olej, tu jim nabízel naddůlní dvě, tři čutory oleje s podotknutím, „nežli přijdou peníze“. Takové panovaly tehdy poměry. Ačkoliv platil horník do br. pokladny neustále, přece neměl nikde členství, neboť přestupováním z dolu na důl ztrácel vždy nabytých nároků a na novém dole začínal co nový člen.

Okrádáni byli skutečně podle předpisu. Zřízením bratrské pokladny se poměry poněkud zlepšily, lépe organisováno bylo později pojišťování hornictva zřízením br. pokladny v re- víru Most-Duchcov-Horní Litvínov se sídlem v Duchcově r. 1880. Bylo ustanovení, že se horníku v případě opuštění hornické práce v revíru mělo vyplatit 70% jeho vkladů. Ale již v roce 1882 v dubnu učinil v tom ředitel Baling samovolnou změnu v ten smysl, že se takto odcházejícím dělníkům vyplácelo pouze 30% vkladů. Jakmile se to horníci dověděli, běželi si ze všech příslušných okresů pro své vklady, ale ředitel Baling, spatřiv, že je zle, nechal vyvěsiti vyhlášky, dle které každý, kdo si vyzdvihne svůj vklad, bude propuštěn z práce.

Na počátku let sedmdesátých byly mzdy – jak již z počátku bylo řečeno – ještě snesitelné, ale postupem let až do vypuknutí stávky klesly na 1. zl. 50 kr. za 12tihodinovou práci. Ani tato mzda však nebyla ještě čistá; horník si musil kupovat olej, střelný prach a dynamon – té doby bylo střelivo k dostání v obchodu – kromě toho bylo třeba občas násadců, jiného náčiní, a byly tu výlohy za ostření náčiní. Na mnohých dolech měl horník plat pouze za uhlí; za kladení kolejnic, za čistění římsů a stropů nic. Stávalo se, že horník sekal v plánu týden, čtrnáct dnů, a když se komora zavalila, nedostal ničeho. Pracoval zadarmo. Na malých dolech, jako Doblhof II., míval na komoře horník šestimetrový žebřík a kopal si uhlí z římsů, aby si nakopal jen tolik vozů, co by stačilo na denní mzdu. Jinde měli horníci na sekání v komorách 50 kr. denně a stala-li se jim nehoda, že se komora sesula, bylo oněch 50 kr. jediným jejich výdělkem. Povedla-li se uhelná komora, nastávala práce, naložiti 40-60 vozíků denně a to neznamenalo pouze uhlí nakládati. Ještě v sedmdesátých letech musili horníci uhlí v dole sami tříditi na kusové, kostkové a drobné. Ačkoliv byla práce 12tihodinná, pracovalo se namnoze až 18 hodin denně. Šel-li horník na dole „Saxonia“ v Třebušicích na ranní směnu ve tři hodiny ráno, šel poslední. Neboť, nežli se počalo ráno v 6. hodin těžit, musil míti horník předek (ort) připraven k těžení, jinak nevydělal ničeho. Po celý týden takto nespatřily děti svého otce a tak se pracovalo 80-90 hodin týdně a to před stávkou r. 1882 za mzdu 15-20 zl. za čtrnáct dnů. Na tuto periodu potřeboval 2 kg oleje, 2-3 kg střeliva, ostření náčiní a opatřovaní perlíků, klínů, hrabišť a podobně stálo také hezký peníz.

Na mnohých dolech se horníkům přímo nařizovalo, jakých pracovních method ma-jí užívati. Tak, aby se nenakopalo příliš mnoho drobného uhlí, což šlo na odpadky, bylo předepsáno dělati nejvýše 15 cm široké záseky na ortě, též tak široký hoření „šrám“ a 25 cm vysoký „šrám“ dolní. Na jeden metr hluboko měl býti ort kolem dokola obsekán. To se dělo k získání kusového uhlí.

Horníci se domáhali zlepšení pracovních, mzdových i pojistných poměrů všemi prostředky, pokud měli jakých k dispozici, ale nadarmo. Tak došlo konečně k výbuchu dlouho tlumenému, ku stávce r. 1882, která vypukla 28. dubna. V několika hodinách se hemžil celý stávkový terén vojskem, pěším i jízdným. Byl povolán i pěší prapor pluku 28. do Duchcova a toto vojsko dorazilo do města pozdním večerním vlakem. Mezi tímto vojskem bylo mnoho bývalých tu pracujících horníků a tito, zvěděvše, proč sem byli přivezeni, šli si sami taktéž pro své vklady do bratrské pokladny a tak ovšem ihned získali sympatii stávkujících. To nezůstalo tajno důstojnictvu a tak bylo toto vojsko ihned zpět odvoláno.

Stávka byla vzorná; Češi s Němci podali si ruce. Nebylo však dovoleno se scházeti, nebyla možná domluva mezi stávkaři a tak se tito uchýlili do lesů, kde se usnesli na sestavení požadavků. Když se tak stalo, byly předloženy okresnímu hejtmanství v Teplicích dne 30. dubna. Stávka trvala čtyři dny, když vydána vyhláška, že nikde nebudou trpěny hloučky horníků početnější nežli tří osob. V hostincích, polích lesích, bylo shromažďování vůbec zakázáno. Vedlo to ku srážkám s dělnictvem i s vojskem, a tak následující vyhláška vyzývala stávkující, nastoupiti do tří dnů práci. Neuposlechlo se ovšem. Majitel četných dolů, ban- kéř Perutz, žádal na vládě, aby donutila stávkující k práci, když hornictvo neustupovalo.

Vláda Taffeova prohlásila pak stávku za vzpouru a postupovala proti stávkařům násilím jako na Ostravsku a Plzeňsku. Následující vyhláška přinesla hrozbu, že kdo nenastou-pí do tří dnů práci, že bude z okresu vypovězen a poslán postrkem do své domovské obce. Nyní počala rozvzteklená reakce řádit způsobem, jakého kulturní státy tehdy již neznaly. Pokud kde byl jaký spolek, byl rozpuštěn, majetek zabaven, a činovníci odvlečeni do žaláře. Zatýkalo se na ulicích. Hordy biřiců vnikaly do domů, a kdo nebyl ochoten pracovati, šel do vězení. – Tam mu byla vypsána „maršrůta“ a poslán na obec, byl-li ženat, naložili skrovný nábytek na vůz, tak i ženu i děti. Zatýkalo se tak hromadně, že domácí vězení nestačila. Byli odváženi do Teplic, Litoměřic a Prahy. Teplická policie v zuřivé ráži zatýkací sebrala i tři zbožné kapucíny, tušíc v nich převlečené socialisty. Nic jim nepomohlo kroucení očima a chřestění růženci; vsadili jich do všivárny a tam strávili celou noc na modlitbách. Byl stíhán německý soudruh Lansdorf a Krupské policii se podařilo zatknouti podezřelé individuum. Bylo vsazeno do lapáku a teprve druhého dne se z vězně vyklubal baron Polský. Okresní hejtman jej musil sám odprosit.

Na 1400 rodin hornických bylo takto násilím odvezeno ze stávkového území a dopraveno do obcí, přes tisíc horníků uvrženo do žaláře a ponecháni až deset měsíců ve vyšetřovací vazbě. Jsouce takto neslýchanou brutalitou pronásledováni, zbaveni všech vůdčích osob, a nevidouce nikde pomoci, šli zbylí horníci za starých podmínek opět do dolů. Zcela bez úspěchu tyto prvé zápasy hornické však přece nebyly. Přišel zákon z r. 1884 na desetihodinnou dobu pracovní, byla zvolena komise na vyšetření poměrů br. pokladen, jichž bylo tehdy v Rakousku asi 200.

Do těchto pokladen si uložilo hornictvo od roku 1854 až do 1884 okrouhle 86 milionů zlatých, ale pokladny byly prázdny. Přišly pak reforma zák. O br. pokladnách a zá-vkon úrazový, ale bez praktického účinku. Také doba pracovní činila ještě v prvých létech devadesátých 12 hodin denně. Persekuce se mezitím pilně starala, aby dělnictvu stávkové úmysly vyhnala z hlav. Při procesu v prosinci r. 1882 by 48 horníkům nadiktován žalář od čtyř měsíců do dvou let, čtyři byli osvobozeni, patrně k vůli veřejnosti, aby to nebudilo dojem, že jsou souzeni šmahem jako třída nespokojenců. Tak skončila stávka z r. 1882.

Po dobu stávky měli konjunkturu jedině tak zvaní „bratránci“, nazí a bosí ubožáci, pracující na odkrývkách. Ti pracovali za asistence vojska a obdrželi tehdy kořalky, co hrdlo ráčilo. Z té doby mi utkvěla v paměti báseň soudruha Hlaváčka, asi tohoto znění:

Co na tom, že tisíc lidí

v žaláři tam sedí –

Co na tom, že tisíc rodin

hladu vstříc tu hledí.

Co na tom, že tisíc dětí,

zbaveno jest otců,

jen když zachráněn je mamon,

necitelných sobců.

Co na tom, že tisíc mužů

zbaveno je práce –

jen když mohou upírové

krev zas píti sladce. –

Spolky rozpuštěny, nové nepovoleny. Mzdy klesly po stávce místy až na 1 zl. 30 kr. při práci na 12-18 hodin. Nyní teprve pociťovalo hornictvo tíhu postavení bezprávných otroků a potřebu organisace, má-li jednou své postavení zlepšiti. Persekuce tak vyvolala v hornictvu odhodlání, není-li možno žít v organisaci veřejné, uchýliti se k tajné.

Tak svolali někteří čelnější soudruzi v Krásném Březně dne 6. ledna 1883 schůzku několika známých mužů a výsledek byl – založení pětiprsté organisace. Každá skupinka totiž čítala pět členů a mohla další přijímati až do počtu devíti. Jakmile byl přijat desátý, musila se rodina rozděliti na dvě po pěti členech. Byl přijat ideový směr „Vídeňských Listů“ ve Vídni. Organisace se čile vyvíjely a již v červnu bylo seskupeno přes 30 rodin. Téhož měsíce se konala konference v polích za Zámeckým vrchem a mezi jiným bylo tu usneseno obeslati tajný sjezd v Uhrách následujícího měsíce.

Organisační práce šla na severu kupředu stejným tempem a byly navázány styky s horníky v Nýřanech a na Kladensku, leč tito poslední nechápali zplna práci organisační. Nýřanští za to vyvíjeli činnost tím živější. V měsíci červnu r. 1884 svolána celoroční konference, na kteréž byly i Nýřany zastoupeny, byl tu přítomen soudr. Hybeš z Vídně a Janata z Liberce a jiní. Konference čítala kolem 60 účastníků a konala se v lese asi hodinu cesty z Nových Verneřic. Do agitačního výboru tu byli zvoleni: E. Markup, Jos. Bartůněk, Vachata, Šikla, Cinger a Cihlář, dále byl ustaven výbor teroristický se Štípákem v čele. Usneseno tu založení tajné tiskárny – toto ponecháno soudr. Libereckým – a přispívati na ní 20 kr. měsíčně každým členem. Založení tiskárny svěřeno třem soudruhům, a sice to byli Pačes, Černý a Rampas. Janata zvolen co prostředník mezi organisací a oněmi zasvěcenci v záležitosti tiskárny.

Pačes byl povoláním sazeč a následkem nedostatku finančních prostředků, aby se mohly pomůcky zakoupiti, spočívala odborná stránka věci jen na něm a tak s namáháním sestrojil tiskařský lis. Během doby se podařilo zaopatřiti i písmo, takže se mohlo přikročiti k vydávání letáků v prvé řadě, aby působily agitačně mezi dělnictvem a seznamovaly je se svým postavením ve státě a bouřily proti utlačovatelům. V záležitosti tajné tiskárny bylo postupováno tak opatrně, s věcí bylo obeznámeno tak málo osob, že bylo prozrazení ú-řadům skoro vyloučeno. Stalo-li se tak skutečně, lze souditi jen na zradu a to člena velmi prohnaného. Po konferenci zasílány na tiskárnu pravidelně příspěvky vlastní poštou, také agitační výbor pravidelně konal své schůze v různých severských okresech.

Dne 14. prosince 1884 se konala schůzka tohoto výboru v restauraci v obci Ryzmburku nad Osekem, když pojednou – výbor se sotva sešel – vtrhli do místnosti četníci, výbor zatkli a dopravili zprvu do Duchcova, později do Prahy.

Dne 12. února roku příštího byl přepaden četnictvem soud. Pačes ve svém obydlí v Růžodolu u Liberce, zatčeni spolu s Černým a rovněž dopraveni v poutech do Prahy. Pačes byl zatčen na jméno Šustr. Tyto události vyvolaly v hornictvu velké rozčílení, hlavně když pak na to zahájeno zatýkání členů „rodin“ v severních Čechách. To je zrada! Takový šel hlas na celém severu a jednomyslně usuzováno, že této podlosti se nedopustil nikdo jiný nežli Fr. Choura. Tento již na konferenci r. 1883 nebyl pozván ani následujícího roku a bylo usneseno, nic mu nesvěřovati a nevěřiti, ačkoliv důkazů o konfidentství jeho nebylo.

Nebylo proto také dle řádu tajné organisace proti němu zakročeno. Požíval mezi četnými soudruhy důvěry, byl chytrý a dobrým řečníkem. Působil ve hnutí delší dobu, také byl r. 1878 na sjezdu Sv. Markéty v Praze, kde se utvořil prvý československý program a odpykal to tehdy 4 měsíci žaláře. Byl i dopisovatelem dělnických časopisů, uměl mistrně

šlehat měšťáckou morálku a hájiti věc horníků proti uhlobaronům. Brno a Vídeň před ním varovaly a podávaly důkazů proti němu, ani to však neoslabilo jeho posici. Až teprve katastrofy v Růžodole a Ryzmburku přiměly hornictvo si jej bedlivě všímati.

Nastal nyní na severu tentýž rozruch jako po stávce před dvěma léty. Zase vláčeni horníci houfně v řetězech do Prahy, ba četníci sjížděli i do dolů, aby jim horníci neunikli. Tehdejší státní návladní Kohout si vzal očistu rakouské říše od buřičů tak do hlavy, že se mu z toho popletla. Podal v pomatenosti žalobu i na císaře, protože prý nenechá všecky socialisty pozavírati, a tak se věrný sluha pořádku a říše ocitl v blázinci. Výsledky nových procesů? Agitační výbor od 4-8 měsíců žaláře, ale mnohem krutěji se mstila reakce na členech výboru tajné tiskárny. Pačes odsouzen na 16, Černý na 15 a Rampas na 10 let těž-kého žaláře, nejinak jako vrahové. Prejza odsouzen na 8 let, Šikl na osm měsíců po sedmiměsíční vazbě a v žaláři zemřel. Prejza, opustiv po odpykání trestu Bory, zemřel v  náručí své manželky, která si proň přijela. Pačesovi byly během žaláře ještě dva roky při- dány a přečkal celou dobu 18. let žaláře. Odebral se pak do Ameriky, aby se osobně pomstil na ničiteli svého života, ale nedosáhl svého cíle. Při kácení lesa ve státě Nebraska zaměst-nán, nalezen byl jednoho dne ve svém stanu mrtev.

Po zatčení agitačního výboru nastoupili jejich místa jiní a hledán zrádce. Kdo byl zrádcem? Vše nasvědčovalo tomu, že jím byl jen Choura. Soudruzi, vracející se ze žaláře, přicházeli s různými zprávami, ale všichni stáli před hádankou: Pačes nikomu se nesvěřil, že vystupuje pod jménem Šustr kromě Chourovi a přece komisař jej zatýkající zvolal: „Pane Šustr, jménem zákona vás zatýkám!“ Černýho a Rampase pak oslovil pravými jmény. To potvrdil i soudr. Janata a i jemu se vytýkala velká nespolehlivost. Proč se tázal Choura při návštěvě tiskárny – při rozdělané práci – kdy budou tisknout? Proč přišli biřici právě v naznačený den, který Pačes určil k započetí tisku? Zatím však byl Pačes přesvědčen, že budou hotovi o dva dny dříve, a i kdyby žoldnéři přišli, že budou zatím jak letáky, tak i lis uklizeny. To vše bylo přitěžující okolností pro Chouru. Když toto vše bylo zjištěno, svolal důvěrník Václ. Jungmann schůzku celého agitačního výboru do jedné propadliny u Lesní Brány u Teplic a povolal i předsedu teroristického výboru Štípáka. Schůzka byla svolána na 9. hod. ranní, Štípák se však nedostavil a na místo něho přišel v deset hodin Choura se zprávou, že Štípák byl právě u obce Hánu zastřelen. Po této neočekávané zvěsti nastalo ticho mezi shromážděnými a prvý se vzchopil k odpovědi soudr. Štanc: „Je-li Štípák zavražděn, jsi to ty, Chouro, kterýs jej zastřelil!“ Shromáždění členové výboru se na Chouru vrhlo, ale tento rychle prchal z provalu a zmizel nahoře v houštinách beze stopy. Později rozšiřoval Choura na Duchcovsku zprávy, že zrádcem dělnictva byl Štípák, že jej zastřelil kterýsi mladík. Jméno jeho jsem se nedověděl.

Pak se celý výbor již nesešel, většina členů byla pozatýkána a s nimi každý jen trochu podezřelý horník. Praha zase viděla přiliv hornických „zločinců“ v poutech a po návratu ze žaláře viděl sever opět vyhánění nesčetných rodin do domovských obcí. Kteří byli tohoto osudu ušetřeni, neobdrželi práci a stěhovali se do Vestfálska nebo do uhelného revíru v Olešnici v sousedním Sasku. Choura odjel do Ameriky a pracoval ve státě Pensylvanii jako horník.

Emigranti však se neodcizili hnutí dělnickému ani za hranicemi. Bylo jim překonati v saských dolech mnoho svízelí při nezvyklé práci – nazí a bosi – leč vpravivše se do nových poměrů a seznavše se všichni navzájem v cizině a vypravujíce zažité osudy v žaláři, sblížili se tu mnohem rychleji a opět se i tu rozhodli pracovati na zardoušeném hnutí v Čechách. Žalář nikoho nenapravil tak, jak si rakouští katané přáli. Tak se roku 1886 v červnu sešli na schůzce mezi obcemi Gersdorfem a Hohensteinem v Sasích opět známé v těchto pamětech již uvedené osoby. Vachata, Jedlička, Markup, Bartůněk, Veverka a jiní dobří kamarádi. Cinger se tehdy tohoto hnutí nezúčastnil, byl členem kteréhosi německého spolku. Byla tu znova založena organisace, ale s menším počtem členů. Každá skupinka byla tříčlenná, přijímala do pěti členů a přistoupením šestého se rozdvojila na dvě samostatné. Byl vypracován řád, obsahující devět odstavců a každý člen se musel naučiti řád odříkat z paměti. Během tří měsíců musil každý člen získati nového člena, takový byl ale jiným, neznámým mu členem zkoušen co do pevnosti povahy. Když se osvědčil, byl zasvěcen v řád, musil se jej naučiti a byl definitivně přijat.

Pokud mi některá pravidla onoho řádu utkvěla ještě v paměti, uvedu je tu, ačkoliv si nemohu činiti nároku na doslovnou přesnost.

Článek I. Člen společnosti „Svědomí“ musí byti dokonalého charakteru; to jest ne- zištný, ne ctižádostivý, rázný a obětavý.

Článek II. Účelem společnosti „Svědomí“ jest: studovati národohospodářství, sledovati všecky politické strany a rozdělit si je na dva druhy, totiž užitečné a škodlivé, neboli na levici a pravici.

Článek III. Každému členu společnosti musí na tom záležeti, aby zásady společnosti se rozšířily do všech uhlů světa; pokud nebudeme míti o svých silách dostatečného přesvědčení, nepočínati žádných extrémních podniků.

Čl. IV. Najde-li se v místě člen shora uvedených vlastností, budiž ohlášen, aniž by o tom měl tušení. Nebude-li žádných námitek, budiž přijat.

Čl. V. První povinností člena nově přistouplého jest naučiti se tomuto řádu nazpaměť, aby mohl v jeho smyslu vždy a všude pracovat.

Čl. VI. Za svévolnou liknavost, za darebáctví budiž člen přísně potrestán a trest nebudiž nikomu promíjen.

Čl VII. Mimořádné přípravné práce na venek užitečně mohou býti řízeny dle poměrů a potřeby, ale vždy spravedlivě a poctivě.

Nově utvořený užší výbor zahájil ihned svou činnost a hned v měsíci červenci po- slán byl do severních Čech soudr. Vachata k vůli navázání obapolných styků. Cesta se však nezdařila. V měsíci září 1887 svolal soudr. Markup opětnou schůzku na témže místě a do-cíleno tam této směrnice. Organisační snahy zde za hranice nejsou našim českým poměrům valně užitečny. Naše tužby se nesou za založením hnutí dělnického a zanícením ducha odboje v severních Čechách mezi hornictvem. Tam je třeba vniknouti, lid uvědomovat a snažit se o zakládání organisací dle vytčených zásad a toho lze docílit jen přímým naším zasáhnutím; je třeba tam někoho odtud vyslati, aby v naznačeném smyslu tam působil. Byl zvolen jednohlasně Fr. Vagner a po prošlé pracovní výpovědi v říjnu 1887 odjel do Čech. (Dlužno podotknouti, že třeba byl některý člen organisace tehdy zvolen a někam za agitačním účelem vyslán, nebylo mu odnikud ničeho hrazeno. Každý tak činil na vlastní výlohy.)

Socialistická činnost byla ještě tehdy na severu skoro úplně zadusena. Na celém severu trvaly dva spolky a sice: „Vzájemně se podporující hornický spolek v Duchcově“ a německý „Dělnický vzdělávací a podpůrný spolek“ v Teplicích. Pozoruhodnou činnost však oba spolky nevyvíjely. Podařilo se mi získati několik soudruhů, z nichž se utvořil místní tajný výbor a činnost se poněkud vzpružila po cestě po Čechách, na Moravě a ve Vídni, když se podařilo odstraniti neshody ve straně.

Horníci severští, třeba přestálou persekucí hodně zkrušení znovu nabývali důvěry ve spravedlnost své věci a přesvědčeni že vydobýti si důstojnou úroveň člověka bez boje a pronásledování prostě nejde. Tajné tříprsté rodiny opět vyrůstaly, scházely se dle možnosti, učily se řádu a rozeznávati přítele od nepřátel, učily se hlavně socialismu.

Roku 1890 bylo hnutí hornické zase tam, kde bylo před persekucí. Když se pak – po osmi letech – roku 1889 utvořil opět hornický spolek v Duchcově, ukázali se býti horníci na měsíčních schůzích při luštění různých otázek značně uvědomělými debatéry. Duchcovští se také nejvíce starali o přípravy k chystanému hornickému sjezdu, jakož i na vyslání dele-gáta na sjezd v Paříži r. 1889 a na hornický sjezd v Jolimontu v Belgii roku následujícího.

Odtud se dojíždělo na Kladensko a Plzeňsko, aby se i odtud získali kamarádi k obes-lání sjezdu. Sjezd tento byl určen na 7. – 9. prosince 1890. Spolek duchcovský měl svoji působnost pro celý okres a v krátké době čítal mnoho set členů. S. Martin Vagner byl povolán za důvěrníka, řídil veškeré práce spolkové a tak pohlíželo hornictvo – opět po 10 letech – na výsledky svého snažení s láskou a oddaností, úřady a podnikatelé ovšem pozorovaly toto hnutí s rostoucími obavami. Tato spolková činnost byla solí v očích hlavně tehdejšímu okresnímu hejtmanu hraběti Thunovi, ale tajné organisace působily úřadům příliš velkou hrůzu, nežli aby opětným rozpuštěním spolků veřejného hnutí tajné zesilovaly. Tak měli horníci konečně svoji veřejnou tribunu, odkud se mohlo agitačně působiti do ce-lého širého okolí. Mezi čelnější činitele tohoto spolku dlužno jmenovati hlavně soudruhy Mart. Vagnera, Bejčka, Kůžičku, a Cifraina, kterýžto poslední co velmi mladý hoch byl vyveden v letech persekučních četnictvem z dolu a dopraven do pražské bastily, kde strá-vil ve vyšetřování řadu měsíců.

Konečně, po velkém pronásledování svolavatelů sjezdu došlo k I. Horn. Hutnickému sjezdu ve shora uvedených dnech do Vídně. Došlí sjezdoví delegáti však vypravovali věci, které skutečně nejlépe ilustrovaly tehdejší poměry rakouské a panický strach úřadů před probouzejícím se hornictvem. Delegáti z Karviné a z Ostravska nesměli vsednouti do vlaku v místě jich bydliště. Stanice byly obsazeny četnictvem, které prostě delegáty do vlaku nepustilo. Tak museli jíti několik hodin pěšky od jich bydliště na jinou stanici, kterou předpokládali za bezpečnější, aby se na sjezd mohli dostaviti. Tito delegáti přišli takto na sjezd beze všech finančních prostředků, takže horníci severočeští, kteří přinesli sjezdu několik set zlatých na založení časopisu, museli obrátiti tyto prostředky na štvané delegáty z Ostravska, aby měli ve Vídni na stravu, nocleh a na zpáteční cestu. Tito delegáti sdělovali zároveň, že jim nikde nebylo dovoleno činiti sbírky na obeslání sjezdu, takže všichni dojeli na sjezd z vlastních prostředků, zkrátivše tak arciť své rodiny. Tak se sešlo rakouské hornictvo – Češi, Němci, Poláci a Slovinci – poprvé, aby pojednalo o svých záležitostech, svých útrapách a pronásledováních, o svém bídném postavení a zápasech s uhlobarony a úřady a o budoucím svém postupu ve velkém měřítku. Sjezd byl pestrý. Byl tu poslanec Dr. Kronavetr, jenž si pilně konal zápisky, co host se dostavil i Dr. V. Adler, byla tu i jakási baronka Zantalová. Na sjezd tento přišli i dozorci důlní (Jak tam k čertu mohli býti vpuštěni? Pozn. red.) a celý sjezd byl svědkem výjevu, jak byla na samotném sjezdu dána jednomu dele- gátu výpověď z práce, poněvadž věrné jeho líčení domácích hornických poměrů vzbudilo nelibost jeho představených. Sjezd zahájil Fr. Vagner česky a s. Knorr německy. Po referátu prvého o postavení hornictva, hutnictva a referátu Knorrově o založení hornického svazu ujal se slova Dr. Adler a varoval přítomné před založením hornického svazu z důvodů politických. Za to doporučoval zakládati spolky místní, takže tato již tehdy vůdčí hlava soc. dem. hnutí v Rakousku hornictvo ve svých emancipačních snahách velmi špatně povzbudila. Největším oříškem na sjezdu byla otázka odborného tisku. Všichni bez rozdílu uznávali nutnost tuto otázku vyřešiti a založiti list český a německý, ale svízelnější bylo na-lézti osoby redaktorů. Každý z přítomných, pokud by se bylo o něm jednalo, váhal v oba-vách o existenci rodiny, funkci redaktora nepřijali ani přítomní soudruzi Cinger, Pospíšil a Martin Vagner. Byl zvolen užší výbor a po celonoční poradě byl zvolen k vydávání českého odb. listu „Na Zdar!“ Fr. Vagner a k vydávání německého časopisu „Glückauf“ Fr. Knorr. Zvoleno zároveň 12členné vydavatelstvo obou listů. Co tlumočník byl zvolen Arnošt Berner a zároveň co Vídeňský zpravodaj, ale hnutí více škodil, než prospíval a byl krátce po sjezdu z horn. organisace vyloučen.

Sjezd horníků byl v dějinách hornického hnutí mezníkem na rozhraní dvou epoch. Naprostá bezprávnost, ba zotročení jako v dobách nevolnictví a týrání hornictva se všemi úžasnými persekucemi na jedné straně, v minulosti a rostoucí uvědomění hornictva, cit odborové soudružnosti a solidarita s voláním po občanských a lidských právech na straně druhé, v budoucnosti.

Jeden hlas se tehdy ozýval celým sjezdem a je to příznačné hlavně pro dnešní dobu – 35 let později – nechť ovládá dělnickou práci kapitál katolický nebo židovský, český nebo německý, a má-li hornictvo zlepšiti svoje postavení, že se nesmí na žádný způsob dostat do vlivu politické strany, nýbrž má zůstati ve svých akcích a rozhodováních úplně samostat-né. V odboru pak: Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Počátky odborového listu byly velmi chudičké. Český odborový list začínal s 20 zlatými, německý s 10 zlatými. Vydávání listu se oznámilo na úřadě dle platných předpisů, ale již třetího dne došel přípis od hejtmanství v Chomutově, že udání tiskárny není správné. Vydavatelé tiskárnu správně ohlásili, ale chápali již, co se děje. Vskutku také při rozmluvě s majitelem tiskárny, který již přijal i rukopisy vyšlo najevo, že na pokyn úřadů odmítl časopisy tisknouti. Vymlouval se ovšem na nával práce jiné, že si nemůže pomoci a odkazoval redaktory na tiskárnu jinou. Byla nalezena jiná tiskárna a učiněno o tom oznámení na hejtmanství. Na to následovala výpověď obou redaktorů z bytu a současně přišlo úřední vyzvání k oznámení bydliště a místnosti redakce a expedice listu. Byla najata místnost v hotelu na tři měsíce a opět doplněno úřední ohlášení. Jsouce v novém bytu tři dny, zvěděli o povolání majitele hotelu na hejtmanství. Když se odtud navrátil, vypověděl okamžitě oba redaktory z bytu, aniž si žádal zaplacení jak za používání i za stravování za ony tři dny.

Jak viděti, byla hrůza před přechováváním vydavatelů dělnických listů převeliká, neboť jistě bylo na hejtmanství působeno na tyto lidi hrozbami. Tyto těžké začátky s tolika překážkami se ostatně předpokládaly, neboť byly tu zkušenosti z let dřívějších, kdy se o vydávání listu pokoušel soudr. Hlaváček. Listy však měly býti vydávány dle usnesení sjezdu ve středu hornictva. Za těchto okolností, soudíce, že by se vydávání listů i v jiných městech na severu setkalo s nezdarem, odebrali se oba redaktoři do Prahy, jsouce si jisti dodatečným schválením jak vydavatelstva i hornictva. V Praze překážek nebylo a za ú- činné pomoci hlavně soudr. Steinera a Körbera byly ještě v lednu časopisy „Na Zdar“ a „Glückauf“ vydány. Přesídení listů do Prahy však vyvolalo proti očekávání nevoli i rozhořče-ní mezi hornictvem a to zejména na Duchcovsku, kde měly oba listy největšího rozšíření a tím i příjmů. Redaktoři byli viněni ze zbabělosti, a jelikož toto smýšlení ohrožovalo další vydávání listů, přesídlily se tyto v květnu r. 1891 na nátlak severských horníků do Chabařovic.

Přání hornictva bylo tudíž takto vyhověno, ale persekuce listů a osob jej vydávajících byla tak úžasná, že po třech měsících se musili uchýliti do Prahy. Pravdou bylo, že „Na Zdar“ byl odkázán co do rozšiřování jen na severní Čechy, pokud se dostal do jiných reví-rů, byli čtoucí jej horníci pronásledováni, takže list tam nepronikl. Při agitačním zájezdu na Příbram byl redaktor „Na Zdaru“ v obci Staré Podlesí zatčen i s hostinským, u něhož se usedli a oba dopraveni v poutech do Prahy. Odebral se se soudr. Steinerem na Nýřansko a stihl oba opět týž osud. Na Ostravsko list nesměl a za takových okolností list jen živořil.

Kromě toho se také z mnohých přátel listu vyklubali nepřátelé a čelnější osoby ve hnutí, které tu z úcty k mrtvým nebudou jmenovány, měly hlavně námitky proti osobám, listy vydávajícím; bylo poukazováno na jejich mládí, kdežto listy měly spíše vydávati osoby starší. Byl mezi těmito hlavně onen Berner, jenž byl v květnu r. 1891 z horn. organisace tehdy za předsednictva Ludv. Karnoše vyloučen. Založil pak později v Ústí n. L. německy psaný list „Der Gesellschafter“ a podrýval v něm důvěru k vedoucím osobám u listů.

Zakládání spolků působilo rovněž veliké potíže; téměř ve všech místech hornických zadány stanovy již v únoru r. 1891, ale teprve v listopadu téhož roku povolen prvý a to v Soběchlebech u Teplice, celá řada jiných čekala na schválení až do r. 1892. Ukázalo se správným nazíráním vedoucích činitelů ohledně organisačního postupu, jek je i na sjezdu hornickém proti Dr. Adlerovi hájili. Jednotlivé spolky sice vyrůstaly, ale nebylo tu jednotnosti.

V různých spolcích se vyskytovaly názory prakticky neproveditelné a tak, když např. vydavatelstvo listů neuznalo usnesení jakého návrhu v okresu Teplickém, byla odřeknuta listům podpora a rozšiřování. A jelikož – jak již pověděno – do jiných revírů „Na Zdar“ se nedostal, byl odkázán jenom na část hornictva a to ještě nejednotného.

Tyto svízele nebyly ovšem dle toho, aby povzbuzovaly energii k další práci a tak se počal redaktor „Na Zdaru“ zanášeti úmyslem, vydávání listu se vzdáti. Svěřil se tím v dubnu r. 1892, kdy přišel do redakce soudr. Cinger na přehlídku účtů a on to byl, jemuž Fr. Vagner hodlal redakci předati, ovšem po předběžném usnesení se hornictva. Zatím však Vagner navázal styky s Mostem, těmto se podařilo nalézti redakční místnost a tak se dne 1. června 1892 ocitla redakce „Na Zdaru“ v Mostě. Následovalo úžasné štvaní místních německo-nacionálních listů. Za zrádce byl prohlašován, kdo poskytne českému listu přístřeší a tak se stalo, že najmutá místnost mohla býti redakci a rodině redaktora odevzdána jen za četnic-ké asistence. Účinek štvaní lze poněkud posouditi z toho, že domácí v onom domě ihned nabízel tisíc zlatých, vzdá-li se redakce nároku na byt. Byla tu však řádná smlouva nájem-ní s tříměsíční výpovědní lhůtou, musila se tudíž dodržeti. Po třech měsících opatřil místnost pro redakci obč. Hranáč, malíř pokojů v Mostě. Mezitím soudr. Knorr z „Glückaufu“ odešel za vojenskou službou a s. Petr Wenzel, jenž list řídil, z Mostu zmizel. Převzal tudíž i vydávání tohoto listu red. „Na Zdaru“, nežli bude nalezena vhodná osoba jiná a ježto na severu nikoho nebylo, zajel Fr. Vagner na Falknovsko, kde byli k vydávání listu svoleni Simon Stark a soudr. Pohl. Na to svolal Vagner konferenci horníků v Mostě, na které se redakce „Na Zdaru“ vzdal a vydáváním listu byl pověřen Petr Cinger.

Na sjezdu v Nuslích r. 1892 v říjnu byl zvolen do red. „Na Zdaru“ co spolupracovník soudr. Tomáš Kaše. Toto jmenování Kašeho redaktorem vyvolalo na Ústecku nelibost, jelikož bylo známo jeho příbuzenství s Vagnerem, ale na zvolení Kašeho měli hlavně zájem Duchcovští a Tepličtí, krom toho byl Kaše znám již svou činností od r. 1879 na Mostecku. Byl činným při zakládání Čtenářské besedy v Třebušicích a známý svým ryzím charakterem.

Pohříchu ztratil následkem úrazu v dole sluch a touto vadou byl stižen až do své smrti. V měsíci lednu 1893 přihodila se na dole „Pokrok“ v Duchcově katastrofa následkem výbuchu třaskavých plynů a přišlo tu 18 horníků o život vedle četných těžkých a lehčích zranění. O této události rozepsal se v „Na Zdaru“ Tomeš Kaše, podrobiv správu dolu ostré kritice a vyzískal tím žalobu státního zastupitelství v Mostě. Kaše co pisatel byl znám, takže byli obžalováni Cinger i Kaše. Poslednější byl trestán nejen vězením, ale i vypovězením z okresu Mosteckého. Všecky námitky byly bezvýsledny a tak Kaše dne 27. srpna 1893 okres Mostecký opustil.

Nesnáze v řízení redakce nebyly změnou osob redaktorů odstraněny, ba spíše no-vé vznikaly. O hnutí hornictva na Severu se zajímala hlavně Vídeň s Dr. Adlerem, v Čechách s Dr. Karpelesem a Verkaufem, to ovšem ze snah organisačně centralisačních, aby Čechy byly pod vlivem soc. demokratickým ve Vídni. Tam odtud měly vycházeti pokyny, tam měly plynouti organ. příspěvky. Hornictvo severské však na to nepřistoupilo, ačkoliv Cinger ví-deňské aspirace podporoval. Na to Cinger z Mostu odešel na Ostravsko a tam založil proti „Na Zdaru“ časopis „Odborné Listy“. „Na Zdar“ byl opětně převzat soudr. Knorrem, ale již při vydání 3. čísla tento z Mostu ujel, jsa stíhán policejním zatykačem. A tak přišli v srpnu r. 1893 soudr. Vopat a Vaněk opět k bývalému redaktoru Fr. Vagnerovi se žádostí, aby se znovu ujal řízení listu. Tento váhal, vzpomínal pronásledování se strany úřadů, jakož i trpkostí ze strany soudruhů. Konečně však, když deputanti poukazovali na to, jaké radosti by se způsobilo úřadům zastavením listu, uvázal se opětně v tuto funkci, ačkoliv měl právě v té době zaměstnání. Přijal s podmínkou, že horníci Mostečtí připustí založení hornického svazu, neboť jen tak se mohli horníci připravovati na budoucí výbojné i obranné zápasy.

Při příjezdu do Mostu mohl ještě promluviti několik slov se soudr. Kašem na nádraží, jenž právě dle vypovídacího rozkazu navždy opouštěl okres. Že nebyl tento moment příliš povzbuzující pro nastávající činnost, kdy předchůdce odchází právě pro tuto činnost, vy-štván z okresu, pochopí se beze všeho. První snahou Fr. Vagnera po znovupřevzetí redakce spolu se soudr. Kriesmanem, bylo vypracovati stanovy horn. organisace.

Tyto byly v březnu 1894 povoleny a svaz hornický ustaven. Svaz však měl své odpůrce. Sluší je hledati již v té okolnosti, jaké byly navrženy soudr. Pospíšilem z Bohosudova organisační příspěvky. Bylo navrženo platit tři krejcary zápisného a dva krejcary měsíčního příspěvku. Za to se požadovala právní ochrana, cestovní podpora, podpora v nezaměstnání, řízení skupinových knih a pomůcek, agitace svazová a celá administrace. Návrh byl většinou hlasů přijat. Co mohl konati svaz za tento příspěvek?

Dne 12. září 1893 byl nad Prahou prohlášen výminečný stav a působnost jeho sahala až do Slaného, kde se tiskl časopis „Na Zdar“. Podléhal tudíž i list této nové persekuci. Konfiskovalo se napořád a co horšího, úřady nesdělily, co se vlastně v listu zabavilo. Redaktoři byli bezradní. Vyňali tudíž z obsahu listu, co považovali dle svého mínění zá-vadným, vydali opravené vydání a hned na to přišla žaloba státního návladnictví pro rozšiřování zabavených tiskopisů. Stalo se ovšem, že redakce nevypustila zabavenou, nýbrž nezávadnou část a tak zabavená stať byla znovu otištěna. Redaktor chodil z hejtmanství na návladnictví a naopak, všude se mu dostalo výsměchu. Konečně byl získán sluha z hejtmanství, jenž před vydáním čísla vždy za zlatník odměny ukázal červenou tuž-kou podškrtané části v listu, tyto byly pak z opraveného vydání vyňaty a v budoucnosti nebylo pak již žalob pro rozšiřování zabavených tiskopisů.

Dne 25. prosince 1893 se konal v Budějovicích sjezd a k tomuto sjezdu se odvolal Vilém Körber proti svému vyloučení. Jeho stanovisko proti vídeňským machrům politickým bylo známo, a činitelé sjezdoví se snažili, aby záležitost Körberova byla pokud možno oddálena ze sjezdového jednání, ne-li vůbec odklizena. Vídeňští nechtěli prostě, aby byla dána náležitým prozkoumáním celého obvinění Körberova tomuto satisfakce za to, že byl na pražském sjezdu r. 1891 ze strany vyloučen. Adlerova strana měla na sjezdu v Budějovic-ích menšinu a bylo tudíž průhledno, proč oddalovali věc Körberovu. Věděli, že se během sjezdu čeští delegáti rozjedou do svých domovů, nečekajíce na vyřízení podřadnějších záležitostí a že pak mezi sebou rozhodnou o protivníku politickém, jakým jim Körber nesporně byl, sami. Velká většina účastníků sjezdových byla plně přesvědčena o Körberově nevině. Byl tudíž podán návrh, aby věc Körberova přišla na první pořad jednání. Soudr. Ant. Němec navrhoval, aby se sjezd vyslovil pro Hajnfeldský program, přijatý něm. soc. demokracií r. 1889; Vagner navrhoval přijetí se změnou, aby bylo možno vyříditi prá-voplatně věc Körberovu. Návrh Němcův získal 40, protinávrh také 40 hlasů a dle organisačního řádu byl návrh Němcův přijat. Čeští delegáti ze severu se radili před hlasováním. Právem tvrdili, kdyby se hlasovalo proti, že Adlerova strana prohlásí sjezd za- svolaný na základě programu Hainfeldského, takže budou míti práva hlasovacího a navrhovacího jen její stoupenci. Hlasovalo se tedy pro přijetí se změnou, aby byla zachována možnost vyřízení záležitosti vyloučení soudr. Körbera.

Vídeňský směr zvítězil, a vědomí, že poctivému soudr. Körberovi nedáno zadostiučinění, ačkoliv i protivníci jeho byli přesvědčeni o jeho bezúhonnosti, naplnilo od-jíždějící české soudruhy trpkými pocity. V důsledku toho a jsa kromě toho sledován s nedůvěrou i se strany soudruhů severských, vzdal se Vagner v říjnu r. 1894 vydávání „Na Zdaru“ opětně, aby se již více nevrátil.

*

Jak je všemu hornictvu organisačního života v tehdejších letech se účastnivším známo, zůstala aféra Štípákova nevysvětlena. Nebylo člověka v prvém desetiletí po vraž-dě, ani nejzasvěcenějšího do tajných nitek organisačních, aby mohl dáti jakési vysvětlení, které by do záhadné události vneslo trochu světla. Akta Štípákova se uložila do hrobu zapomenutí. Neslo se sice podezření jedním směrem, zesilovalo se i časem a právě proto buďtež zde uvedeny i poznatky, jakých jednotliví, hnutí se účastnivší činitelé nabyli ve styku s jmenovaným již shora soudr. Chourou. Byl jsem od příbuzných zemřelého Choury v Americe požádán o rozptýlení podezření, nesoucího se k jeho jménu. Neučinil jsem tak, odhodlán, vzíti si všecky vzpomínky s sebou do hrobu. Povím-li však přes to své přesvědče-ní o záhadné věci, činím tak proto, aby neupadla zcela v zapomenutí a žijí-li ještě staří soudruzi, kteří nebyli přesvědčení jiného, milerád se nechám přesvědčit o jiném. Chouru jsem poprvé poznal z činnosti spolkové v Duchcově a sice jako ohnivého řečníka. Nemluvil planě, každé jeho slovo bylo na místě, byl sice opatrný, ale nicméně rázný a neohrožený. Jím byl jsem uveden do tajné organisace v Teplicích, kde se schůzky pravidelně odbývaly.

Zde sedával také policejní komisař Haške, nikoliv jako nepřítel, nýbrž smýšlením socialista.

Choura byl již r. 1880 bez práce a nikde nebyl do práce přijat. Měl četnou rodinu a pře- sídliv r. 1881 do Teplic, živil se částečně agenturou, prodejem obrazů čelných mužů jako Lassalle, krom toho byly v jeho prospěch konány na dolech sbírky. V roce 1883 odbýval si Choura přisouzený mu trest v Praze, když došel od vydavatelstva „Dělnických Listů“ dopis, v němž Choura líčen jako člověk nespolehlivý; bylo nápadným, jak často byl co trestanec volán k soudnímu radovi, což potvrzovali i jeho spoluvězňové. Po odpykání trestu a jsa z Prahy vypovězen i okresu teplického, odebral se do své rodné obce Bohutína u Příbrami. Přicházel však často na sever a tu se ujalo proti němu prvé podezření.

Velmi často sedával se soudruhy ve známém hostinci v Teplicích, chodil zároveň s nimi domů a tu se stávalo, že nám bylo setkati se buď s četníkem nebo se strážníkem. V takových případech vždy zašel Choura do některého domu nebo průjezdu a pak za námi přispěchal. Soudruzi neměli za to, že tak činí pouze k vůli tomu, že byl z okresu vypovězen a první pochybnosti o ryzosti charakteru Chourova projevil, nemýlím-li se, soudruh V. Vůch. Ku konci r. 1883 došel z Brna na agitační výbor dopis, v němž byl Choura viněn ze styků s policií. Dopis onen pocházel od Zíchy a výbor však měl za to, znaje různost přesvědčení obou mužů, že obvinění plyne z osobní nevraživosti. Přes to ale učinil výbor roku následu-jícího usnesení, býti oproti Chourovi opatrnějšími, třeba, že byl jím požádán, aby někdo šel do Brna k urovnání sporu a vysvětlení onoho obvinění. Na konferenci v červnu roku 1884 v Krušných Horách již pod vlivem onoho podezírání pozván nebyl a soudruh Hybeš přinesl sebou vážného přitěžujícího materiálu. Bylo poznovu usneseno, Chourovi nic nesvěřovat a styků s jeho osobou míjeti. Přes své vyhoštění z okresu, zdržoval se tu stále více, což ovšem také bylo nápadným. Nejhlavnějším argumentem proti Chourovi byla výpověď soudruha Pačese, v záležitosti tajné tiskárny. Peníze pro tiskárnu určené nebyly do Liberce posílány poštou, nýbrž jednou za měsíc je tam některý soudruh pod heslem osobně odvedl soudruhu Janatovi. A tak se jednou stalo přece, že tímto úkolem byl pověřen Choura a dodnes je nevysvětlitelnou záhadou, jak se dověděl hesla a jména Janatova. Pravdou však je, že Choura peníze Janatovi odvedl, a tento se dopustil té osudné chyby, že uvedl Chouru na požádání do domu k Pačesovi. V rozmluvě s Pačesem se jej Choura otázal po jméně, načež mu Pačes udal jméno Šustr. Oba ostatní, zasvěcené do záležitosti tiskárny – Černýho a Rampase znal Choura osobně. Výtky z nepředloženosti neušetřil Pačes sám také soudr. Janatu a ukázalo se na neštěstí, že nikoliv neprávem. V hovoru s Pačesem se Choura mimo jiné tázal, jak dlouho ještě bude trvat, nežli se počne s tiskem. Pačes řekl úmyslně o dva dny později, ve skutečnosti ale bylo vše hotovo před touto lhůtou, jakož i lis a letáky uklizeny. Letáky byly obsahu svrchovaně velezrádného a byly v únoru r. 1885 po Čechách rozhozeny. Dne 12. února t. r. byli naši soudruzi v Rů- žodole u Liberce přepadeni policií a zatčeni. Komisař, pronášeje zatýkací formuli, jmenoval soudruhy Černýho a Rampase jejich jmény, Pačese oslovil jménem, které tento oznámil Chourovi, totiž jménem „Šustr“. Pačes výslovně potvrdil mnohokráte, že si vůči nikomu na světě neosvojil jména „Šustr“ mimo Chourovi a Černý opět potvrdil, když se Pačesa po odchodu Choury tázal, proč tomuto řekl cizí jméno, výrok Pačesův: „Ten člověk se mi ne- líbil, a proto jsem mu nevěřil“. Tak tvrdil Černý ještě r. 1900 po vyjíti ze žaláře. Byla tudíž vina na prozrazení tajné tiskárny a soudruhů v ní činných připisována na základě těchto vážných výpovědí Chourovi. Po zatčení agitačního výboru vstoupili v činnost náhradníci a záležitost tuto vyšetřovali. Vracejícími se kamarády z vězení bylo nám tvrzení shora uvede-né znovu opakováno. Na procházkách ve vězeňském dvoře se s Pačesem i se soudruhy z agitačního výboru v tom smyslu dorozuměli. Když se nám tato obvinění zdála dostatečně prokázatelna, svolal náš důvěrník V. Jungmann tajnou schůzi, do kterés propadliny důlní u Lesní Brány nad Teplicemi a k této byl pozván také soudr. J. Štípák, předseda výboru z Oseka. Ačkoliv byl tento znám svojí dochvilností v podobných případech, tentokráte se nedostavil vůbec, ale k největšímu překvapení všech účastníků, přišel na schůzku Choura a oznámil všem, že byl Štípák právě nedaleko vesnice Hánu neznámým pachatelem zastřelen. Tato zvěst účinkovala ovšem na všecky jako blesk z čista jasna. Nejdříve vzpamatoval se soudruh Štanc, jenž se na Chouru obrátil těmito slovy: „Je-li Štípák zastřelen, tys jeho vrahem“. Tato slova zaplašila úděs nad nenadálou zprávou, ale Choura nevyčkal dalšího eventuelního počinu shromážděných, dal se na útěk a zmizel v křovinách, jimiž povaly důlní byly posety. Také Jungmann nezodpověděl další otázku naši, zda-li u něho Choura předešlého dne byl a nebo jak se mohl Choura o této schůzce dověděti. Vznikla další nedůvěra a zůstala i ta nerozřešena, třeba že Jungmann byl asi za týden zatčen a to přímo na svém pracovním místě v dole. Byli pak pozatýkáni i jiní členové výboru a mne spolu asi s 10 soudruhy zachránila před týmž osudem snad ta okolnost, že jsme byli pro nedostatek odbytu uhle z práce propuštěni. Po této události se již Choura na severu neukázal a odjel pak do Ameriky.

Se vzpomínkou na úžasnou persekuci hornického hnutí je spjata jedna má vzpomínka na soudr. Steinera a náš společný zájezd mezi hornictvo v Nýřanech r. 1892. Bylo tehdy sotva dva roky po známé střelbě do hornictva na dole „Marta“, kde byla řada horníků zastřelena a zraněna, a tudíž ještě tu vládl výminečný stav. Jeden nýřanský soudruh nám opatřil adresy horníků, kteří by se do schůze dostavili a my jsme pak poslali pozvánky na schůzi poštou. Bylo to v březnu r. 1892 a již naše uvítání na nádraží bylo slavné. Vpadli jsme do náručí čtyřem četníkům, kteří nás doprovodili na četnickou stanici, ale ježto jsme byli náležitě legitimováni, byli jsme propuštěni. Schůze byla navštívena četně; uplynula sotva jedna hodina od zahájení, když do místnosti vrazili čtyři četníci s komisařem v čele a – uleknutí horníci se počali radit s Vaňkem, vyskakujíce oknem na ulici. Podařilo se nám však je uklidniti poukazem, že se nekoná nic nezákonného. Věc se urovnala tím způsobem, že jsme musili nechat komisaře v místnosti jako svědka jednání, četníci pak se uklidili do vedlejší místnosti a tak se schůze celkem vydařila. Když soudr. Steiner odcházel k vlaku, přidělil mu pozorný komisař jednoho strážmistra co ochranného průvodce a i já jsem mimoděk způsobil dvěma četníkům nepříjemnou noc. Po ukončení schůze totiž neodjížděl žádný vlak a tak mi bylo čekati až do rána příštího dne. Těšil jsem se tudíž čestné stráži dvou četníků po celou noc a ráno mne svědomitě doprovodili až k vlaku. Cesta od Nýřan ale zůstala pak již volna.

V následujícím chci se ještě zmíniti o čelnějších soudruzích, pokud byli v těch dobách účastni organisačního života. Dělnické uvědomění se rodilo za nejtěžších poměrů a ani nejnepatrnější účast na hnutí nebyla prosta nebezpečí. Despotism policejního Rakouska používal všech prostředků, aby hnutí znemožnil a rozsévačům socialismu život co nejvíce ztrpčil. Zaslouží si proto tito prví průkopníci socialismu, aby byla paměť na ně uchována. Soudruh Tomeš Kaše byl činným na Mostecku již od r. 1880 a by spoluzakladatelem Čtenářské Besedy v Třebušicích. Jsa ve stávce r. 1882 zatčen, odsouzen a z Mostecka vypovězen, odebral se na Teplicko, kde působil co tichý pracovník. Tehdy podal staročeský poslanec na říšské radě Dr. Trojan návrh zákona na jazykovou rovnoprávnost ve všech úřadech i samosprávních korporacích v Čechách a je přirozeno, že byl všemi Čechy sympaticky kvito-ván. Tak i Čtenářskou Besedou v Teplicích, jejímž byl Kaše jednatelem a bylo usneseno zaslati Dr. Trojanovi čestný diplom, jehož vypracování svěřeno Kašovi.

T. Kaše se svého úkolu čestně zhostil, okresní hejtmanství však v tom spatřovalo zločin, Čtenářskou Besedu rozpustilo, majetek její úředně zabavilo a na celý výbor podána žaloba pro tajné spolčování. Při hlavním líčení dne 10. ledna 1887 byli však obžalovaní vesměs žaloby sproštěni. Na sjezdu hornickém v Nuslích r. 1891 byl T. Kaše povolán do redakce „Na Zdaru“, při němž působil až do srpna 1893. Dopustil se opět „zločinu“ a sice ostrým časopiseckým útokem na majitele dolů a horní dohlédací úřady po výbuchu třaskavých plynů na dole „Pokrok“ v Duchcově v lednu 1893, při čemž zahynulo 18 horní-ků. Byl vzat v obžalobu, odsouzen a navždy z okresu mosteckého vypovězen. Na to odebral se do Kladna, později na Ostravsko, kde působil při odborovém listu spolu s Martinem Vagnerem a P. Cingrem. Tam však měl proti sobě nepřítele v centralistické Vídni, která byla oproti protivníkům schopna i udavačství a tak se Kaše opět navrátil na sever. Živil se tu proletářským způsobem, až po založení „Hornické federace“ byl přidělen k redakci „Hornických Listů“ v Duchcově, kde působil až do své smrti. Jeho smýšlení se zračilo ve způsobu jeho psaní, propagační činnost byla mu pohříchu znemožněna těžkým ušním neduhem, následkem kteréhož úplně ohluchl.

Utkvěla mi v paměti mezi jinými zvláštnostmi starého Rakouska okolnost, jak si uměl fiskus pomáhat k zaplacení pokut, jimiž byl každý socialista a redaktor v nejrůznějších sporech s úřady zahrnován. Tak i já jsem byl dlužen státu asi 700 zlatých na těchto poku- tách a ovšem byly tyto na mne těžce k vymáhání. Tak si konečně berní úřad v Mostě vymohl po četných a bezvýsledných upomínkách na moji osobu kapesní právo. Známý tehdy soudr. a obuvník Jan Horáček měl tytéž svízele a oba jsme jednoho dne v červenci r. 1894 obdr-želi předvolání k bernímu úřadu na týž den i stejnou hodinu. Marně jsme si oba lámali hlavu, co nám asi páni od financí chtějí a došedše až ku dveřím kanceláře, posílali jsme jeden druhého napřed, chtějíce oba dva na útraty prvého zkušeností zmoudřit.

Horáček nechtěl jíti prvý, takže jsem byl nucen jíti sám, ale sotva jsem vkročil dovnitř, jako lvi se na mne vrhli dva žoldnéři, drželi mi ruce, mezitím, co mi třetí drancoval kapsy. Spustil jsem křik jako přepadený občan a volal jsem Horáčka na pomoc, ten ale seznav mojí situaci, vzal nohy na ramena. Na štěstí tenkráte dělníci v mém postavení velké peníze v kapse nenosili. Uzmuli mi 80 krejcarů, což ony chlapíky asi vzhledem k výši povinovaného dluhu valně neuspokojilo.

Jedním ze známých starých soudruhů byl Vojtěch Vůch. R. 1880 zakládal spolu Čte-nářskou Besedu v Třebušicích, r. 1882 byl zatčen, odsouzen, z Mostecka vypovězen a dopraven postrkem do domovské obce. Následujícího roku se však vrátil na Teplicko a při rozpouštění Čtenářské Besedy i on byl obžalován z tajného spolčování, spolu však s jinými, jak již shora pověděno, osvobozen. R. 1883 byl taktéž jedním z účastníků na pohřbu zakukleného socialisty v osobě policejního komisaře Haška, o němž byla rovněž již učiněna zmínka. Jednalo se totiž o tolik, že soudruzi naši mu chtěli prokázat poslední poctu odnesením na hřbitov, což z části také učinili, takže policisté k tomuto aktu určení zírali na nepozvané nosiče v prvém okamžiku jako vyjevení, nežli se vzpamatovali a jali se je pro-následovati.

Po 1. květnu 1890 účastnil se přípravných prací k založení hornického svazu, neboť byl jeho horlivým propagátorem. Zastával správně stanovisko, že z řady místních a nesjednocených spolků a organisací nemůže vycházeti úspěšná a činorodá práce v celko-vém zájmu hornictva. Jeho činnost byla vždy vzorná, nezištná a nikde nechyběl, kde se jednalo o posílení organisační ideje.

Tragikomickou vzpomínku mám na soudruha Aloise Krejčího, někdejšího redaktora „Dělnických Listů“ a sice z Příbrami. Tehdy ještě slynulo toto poutnické místo vzornou křesťanskou zbožností, a který odvážlivý horník byl přistižen při odebírání dělnického časopisu, byl bez milosti propuštěn, když byl předem i knězem z kazatelny za prašivou ovci prohlášen. Přes to jsem do Příbrami r. 1891 zajel, abych tam získal odběratele „Na Zdaru“ a pokud možno i hornický spolek tam založil. Při té příležitosti jsem získal jistého Šefrnu, jenž mi opatřil asi 200 adres horníků a místnost u J. Jeníčka, hostinského ve Starém Podlesí. Došlo tak v březnu ku svolání důvěrné schůze, na níž se dostavilo 150 horníků, zmíněný Šefrna jí předsedal a bylo usneseno hornický spolek založiti. Schůze se chýlila ku konci an do místnosti vrazí strážmistr se čtyřmi četníky. Byl jsem zatčen i s hostinským a oba nás k sobě připoutavše, vedli nás do města.

Málem by bylo došlo ke krveprolití, když účastníci schůze se nás chystali osvobodit. Již byl dán povel k nabíjení zbraní, ale v kritické chvíli jsem rozezlené horníky uklidnil uji- štěním, že se mi nic nestane a budu opět propuštěn. Byli jsme oba dopraveni do Prahy, a skutečně po týdnu propuštěni. Soudruh Krejčí z Vídně, zvěděv o této události, nabídl se mi za ochránce, půjdu-li v budoucnosti ještě do Příbrami a tak jsem jej k tomu v květnu téhož roku vyzval. Dostavil se skutečně a schůze byla se zdarem ukončena. Po schůzi jsme se zastavili v hostinci a za chvilku nás poctil návštěvou známý již strážmistr. Asi za 20 minut si strážmistr Krejčího vyvolal ven, což se rovnalo zatčení, ačkoliv to četník popíral. Venku však mu sdělil, že došel telegram z Vídně s dotazem, zda-li se vskutku Krejčí v Příbrami nalézá a místní okresní hejtman, že si přeje jej ztotožniti. I Krejčí viděl nyní, že je zatčen, ale na jeho přímý dotaz četník opět záporně odpověděl. Odešel tudíž s četníkem. Mezitím se rozhlásila pověst o jeho zatčení, shluklo se asi 200 horníků a odebral jsem se s nimi na hejtmanství a po hodinné intervenci s velmožným pánem, byl nám Krejčí vydán. Byl skutečně zatčen a trčel již v base. A tak soudruh Krejčí, chtěje jiného před vězením uchrá-nit, přeceňoval patrně velmi podstatně svůj vliv a octl se v lapáku sám.

*

Zmínky zasluhují také soudruzi Vachata, V. Kučera a Václ. Kaňka. Prvý byl dobrým agitátorem, r. 1884 byl v Ryzmburku co člen agitačního výboru zatčen a odsouzen. Na to se odebral do sousedního Saska, i tam však nebyl nečinným a konal organisační zájezdy do Čech. Kučera byl rovněž dobrým pracovníkem, r. 1887 účastnil se sjezdu v Lužánkách v Brně, kde se jednalo o sjednocení mírných se živly radikálními. Zastupoval za Teplicko směr mírný. Kaňka byl po Markýtském sjezdu r. 1878 vězněn, na to v Teplicích zakládal Čtenářskou Besedu. Byl dobrým řečníkem a dopisovatelem dělnických listů. Těžce nesl roztržku strany r. 1882 a byl dobrým a smířlivým soudruhem. V Chourovi viděl nebezpečného člověka, nač zvláště častěji upozorňoval, ale proč, o tom se nikdy nevyslovil.

BIOGRAFIE FRANTIŠKA VÁGNERA (1861 – 1926)

František Vágner se narodil 3. dubna 1861 v Roztoklátu u Křivoklátu. Vyrůstal mezi osmi sourozenci a k jeho dětským povinnostem patřilo pást kozy stejně jako pracovat za osm krejcarů denně na dvoře knížete Furstenberga. Školu navštěvoval jen málokdy. Vyučil se kovářem a v osmnácti letech vyletěl z hnízda. Bylo tam pro něho i tak již příliš těsno. Následoval jednoho ze svých bratrů do severních Čech, kde bylo snadnější živobytí. V roce 1878 přichází do Trnovan u Teplic. Od kovářského mistra v Chlumecké ulici jej bratr odvádí na nedaleký důl Karolina, kde se Franta Vágner uplatňuje jako důlní kovář. Příchod mezi severočeské havíře znamená přelom v jeho životě. Po několika letech to popisuje následovně: „Stal jsem se členem Čtenářské besedy, mezi jejíž vynikající členy patřil zámečník Josef Kaňka. Ve spolku jsem poprvé slyšel slovo socialismus. V témže roce mne bratr dal zapsati za člena Odborného hornického spolku v Duchcově. Tam jsem hltal slova o významu a podstatě socialismu. Poprvé kromě Kaňky slyšel mluvit Koptu, Chouru a jiné. Odborný spolek hornický v Duchcově, založený roku 1875 působil v celém okolí. „V něm jsem počal chápati postavení dělnictva, jmenovitě smutnýúděl hornictva, tam jsem se sez-námil s obuvníkem Václavem Vaicem z Ústí nad Labem, jenž na moje myšlenky měl rozhodující vliv…“

František Vágner tedy nachází smysl života. Co zameškal ve škole, nahrazuje vlastní pílí, především četbou a účastí na životě vzdělávacího spolku, později též za pomoci zakladatele české školy v Teplicích, spisovatele Jana Klecandy.

Zúčastňuje se první všeobecné hornické stávky roku 1882 a těsně po jejím skončení při-chází další lekce, na kterou vzpomíná takto:

Dne 5. května 1882 jsem šel navštívit Martina Wágnera v novéčtvrti v Trnovanech. Když jsem vycházel z domu, potkal jsem četnickou hlídku. Komisař se ptal na moje jméno, a když jsem řekl, že se jmenuji Vágner, zatkl mne a odvezl do Teplic. Stala se však mýlka čet- níci měli zatknout Martina Wágnera a ne mne. Seděl jsem delší dobu ve vyšetřování (než se tento omyl vysvětlil) a byl vyšetřován na místě Martina Wágnera, jemuž tak bylo uspořeno zatčení. Když 30. července 1882 jsem se vrátil z vyšetřovací vazby, seznal jsem, že zatím všichni čelní soudruzi zmizeli, spolky jsou rozpuštěny a organizace rozprášeny.“

Po potlačené stávce nastalo období perzekuce. V sociální demokracii se navíc rozhořely spory mezi umírněnými a radikály. Severní Čechy se stávají baštou radikálního křídla a toto období je charakteristické vznikem tajných socialistických kroužku inspirovaných anarchismem. Aktivním příslušníkem hnutí byl i jeho bratr Karel Vágner souzený v procesu v červnu 1885.

František Vágner měl s tajnými organizacemi jisté zkušenosti, již v říjnu 1879 se dostal poprvé do styku se skupinou socialistů „tajná rodina“, která se scházela v hospůdce „U Klíče“ v Krupské ulici. V lednu 1883 se stává členem tak zvané pětiprsté tajné organizace. Taková organizace směla mít nanejvýše devět členů, jakmile dosáhla deseti, rozdělila se na dvě po pěti členech.

V červnu 1884 se František Vágner zúčastnil v lese nad Hrobem tajné konference, na níž bylo kromě volby agitačního výboru usneseno založit tajnou anarchistickou tiskárnu v Hluboké u Liberce. Po několika měsících byl v Oseku zatčen agitační výbor a 18. února 1885 odhalena i tajná anarchistická tiskárna. Na místa zatčených nastoupili noví, mezi nimi i František Vágner. Jejich situace se však nezlepšovala.

Perzekucí postižení horníci se soustřeďovali většinou v okolí saské Olešnice, kde byla v roce 1886 založena tajná tříprstá organizace Společnost svědomí a vypracován její řád. Jedním z posledních protisocialistických politických procesů 80. let bylo přelíčení proti členům teplické Čtenářské besedy v lednu 1887. Mezi obžalovanými, obviněnými z tajného spolčo-vání, byl také František Vágner. Stejně jako v předchozích vyšetřováních, však úřady nebyly schopny prokázat jeho vinu a nakonec ho osvobodili. Po skončení procesu, se Vágner rozhodl následovat ostatní a odešel do Saska do Olešnice. Ve stejný rok, v polovině října, je však vyslán zpět do severních Čech, aby pracoval na obnově hnutí. Usadil se v Proboš-tově u Teplic, kde žil i jeho švagr Dominik Špergl, a ve smyslu svého poslání získával členy tajné organizace. A již 15. listopadu 1887 vytvořil první základní výbor.

Na sklonku roku se vypravil do Prahy a navázal spojení s Vilémem Körberem. Potom pokračoval na své cestě na Moravu. O vánocích 25. a 26. 12. roku 1887 se účastnil sjezdu sociální demokracie v Brně, zde prohlubuje kontakty s neodvislým socialistou a později průkopníkem anarchismu Vilémem Körberem, který měl na mladého Vágnera zásadní vliv. Navazuje užší styky s pražským Politickým klubem dělnickým a tribunou severočeských horníků se stává Körberův časopis „Nový věk svobody“. Františkovi Vágnerovi a ostatním se podaří do konce roku 1889 vybudovat 65 místních organizací na severu.

Po osmi letech perzekuce vystupují severočeští horníci a dělníci poprvé na veřejnosti v Sou-ši u Mostu, kam se 6. dubna 1890 sjelo na dva tisíce účastníků z celého severu. Na shromáždění promlouvají Vilém Körber a František Vágner a oba naznačují směr další cesty. František Vágner se však svým veřejným vystoupením dostal do rozporu s tajnou organiza-cí. Protože jednal proti jejímu řádu, hrozil mu dokonce trest smrti, který však nebyl vykonán.

V červenci 1890 vydává neodvislý socialista Vilém Körber přílohu časopisu „Nový věk svobody“ nazvanou „Havíř“. Již 6. července 1890 je František Vágner na hornické konferenci v Holešovicích u Ervenic zvolen do osmičlenného výboru pro uspořádání celorakouského hornického sjezdu. Koncem listopadu otiskuje „Havíř“ Vágnerovo „Pro- hlášení k havířům“. Sjezd rakouských horníků a hutníků nakonec proběhne ve dnech 7. až 9. prosince 1890. Na základě sjezdu začali představitelé horníků usilovat o zřízení vlastního organizačního svazu. Začíná také vycházet časopis „Na zdar“, v redakci působí také Franti-šek Vágner.

Povahu Františka Vágnera výstižně vystihuje Antonín Barnet: „Kovářské řemeslo svědčilo o rázné povaze. Schopnost kout, když je železo žhavé, dávala jeho vystoupení rysu přitažlivé mužnosti, kterou získával, přesvědčoval a poutal.“ V následujících letech neexistovala hornická akce, při které by chyběl. Po celém severočeském hnědouhelném revíru byla vy-tvářena široká síť hornických spolků, a jejich střediskem se stal v roce 1893 duchovský hornický spolek. Na duchcovské konferenci horníků v březnu 1894 byly vypracovány stanovy připravovaného svazu a František Vágner oznámil jejich schválení. Ustavující val-ná hromada Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických a jejich odborných a čtenářských spolků se konala 15. dubna 1894 v místnostech Měšťanské střelnice v Mostě.

František Vágner ovlivněn neodvislým socialismem a Vilémem Körberem, tvořil opozici uvnitř sociální demokracie a stále častěji se dostával do sporu s vedením strany. Na stránkách časopisu „Na zdar“ se dokonce objevují články proti jejímu programu. Vágner vyjadřuje odpor proti vídeňské centralizaci, nesouhlasí s postupem boje za všeobecné hlasovací právo a postupuje i proti změně stanov Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických v květnu 1895. Když je vyloučen ze strany Vilém Korber, protestuje proti tomu na všech zasedáních. František Vágner se se stranou rozchází názorově a na českobudějovickém sjezdu sociální demokracie je vyloučen. V roce 1897 zakládá Místní hornicko–hutnický svaz v Mostě.

Do rodícího se anarchistického hnutí se však aktivně nezapojuje, protože na počátku 20. století odchází s hornickým transportem do Vestfálska a odtud do Belgie, kde přečká také 1. světovou válku. Po vzniku Československé republiky se vrací domů, usazuje se na Rakovnicku, kde však utrpí vážný důlní úraz. Dostává penzi ve výši 180 korun a vrací se na sever Čech. Zde se setkává se starými spolupracovníky. Pro „Hornické listy“ vydávané syndikalisty z Československého sdružení horníků sepíše vzpomínky, které v roce 1924 publikují. Jeho vzpomínky zaznamená také sociálně demokratický novinář a historik Franti-šek Cajthaml–Liberté. Zbytek života tráví František Vágner v Hornickém domě penzionistů v Unčíně u Krupky a umírá v Teplicích dne 3. března 1926.

František Vágner (1861 -1926)