HYNEK HOLUB (1855 – 1944): VZPOMÍNKY NA NESTORA SEVEROČESKÉHO ANARCHISMU

A neubijí nás! Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.

z řeči k anarchistickým kamarádům Hynek Holub.

PŘEDMLUVA

S radostí přinášíme přátelům anarchistické historie naší již třetí publikaci v řade „Knihovny Zádruhy“ s názvem „Hynek Holub – vzpomínky na nestora severočeského anarchismu“ s cílem přiblížit jednoho z nejznámějších a nejslavnějších anarchistů hornického kraje pod Krušnými horami. Hynek Holub k anarchismu přivedl nejen svoji choť Barboru Holubovou, ale i své děti Vlastu, Václava a Bohumila, stejně jako nesčetné množství zdejší mládeže a dělnictva. Proto není náhodou, že mu mnozí říkali prostě „tatínku“ a těšil se mezi nimi velkému respektu. Obdobně nazývali ukrajinští anarchisté a rolníci „baťkou“ Nestora Machna.

Osobnost starého duchcovského anarchisty a krejčího Hynka Holuba přiblíží vzpomínání jeho dcery Vlasty Kuklové, které jsme objevili při bádání v duchcovském muzeu. Její vzpomínky jsou pochopitelně poplatné době, v níž byly sepsány a jejímu tehdejšímu přesvědčení, kdy se podobně jako mnozí další anarchisté, zapojila do politiky a později do komunistické strany. Určité vystřízlivění Vlasty Kuklové přináší článek historika Pavla Koukala „Anarchisté bez dynamitu“.

Další vzpomínky jsou z pera jeho kamaráda a redakčního kolegy, taktéž duchcovského anarchisty, Aloise Šefla, které sepsal k jeho 70. narozeninám a byly publikovány v časopise „Socialistický bezvěrec“, jenž redigoval taktéž Hynek Holub. Další vzpomínkou na něj taktéž k 70.letému jubileu je článek z Hornických listů.

Na Hynka Holuba vzpomíná rovněž jeho vnučka Hana Kunová v rozhovoru, který jsme s ní vedli nedávno, během přípravy publikace. Vzpomínky jsou doplněny životopisem Hynka Holuba a dvěma články o školských stávkách v boji za české školství, na nichž se zásadní měrou podílel, napsané zesnulým historikem Pavlem Koukalem. Hynek Holub patřil mezi přední členy České anarchistické federace na Duchcovsku. Byl rovněž členem školské komise, tuto organizaci přiblíží publikovaný fragment jejich stanov a článek přibližující tuto organizaci.

Přejeme všem zajímavé čtení, které snad alespoň na chvíli vrátí čtenáře do doby „starých dobrých časů hnutí“, jak jednou během vzpomínek na Hynka Holuba pronesl jeho anarchistický kamarád a spolupracovník, bohosudovský havíř Julius Kadavý.

ŽIVOTOPIS

Hynek Holub je právem označován jako nejproslulejší anarchista severočeský. Jednou z největších postav anarchistického hnutí na severu Čech byl bezpochyby Hynek Holub. Kdo je krejčí Hynek Holub, vědělo dříve na severu každé malé dítě. Pro ty nejmenší bojoval za českou školu. Ty odrostlejší poté agitoval prostřednictvím Omladiny a dělnických besídek pro ideály anarchismu. Ještě za svého života se tento duchcovský krejčí stal skutečnou legendou revolučního severu. Jeho stále usměvavá tvář se stříbrnou bradkou a cvikrem na bystrých očích provázela třídní zápasy severočeského dělnictva po několik desetiletí. Znal textilní i sklářské oblasti, avšak nejtěsněji srostl s podkrušnohorskými havíři. Po jejich boku sváděl časté boje za práva námezdně pracujících. Nezřídka stál v čele střetů jak s uhlobarony, tak monarchistickým a následně buržoazním státem.

Narodil se 19.května 1855 v Možděnicích u Hlinska v chudé tkalcovské rodině. Tu ve třinácti letech opustil, aby se vyučil v Hlinsku krejčovskému řemeslu. Poté opouští chudý tkalcovský kraj a jeho cesty vedou do Vídně, Hamburku a Prahy. Delší čas pobýval také v Hradci Králové, kde se stýkal se studenty, od nichž si vypůjčoval učebnice a naučnou literaturu, která mu umožnila sebevzdělávání. Zde se také poprvé seznamuje s myšlenkami svobody, rovnosti, s ideály socialismu. Po krátkém pobytu v Drážďanech se usadil v České Lípě, kde pracoval v dělnickém spolku. Pro rozšiřování Dělnických listů byl však brzy propuštěn z práce.

Odstěhoval se zpět do Hlinska, kde se věnoval krejčovské živnosti. S tím jak se šířily pověsti o jeho názorech a socialistickém přesvědčení, ubývalo zákazníků. Vrací se tedy do České Lípy, kde se již naplno věnuje propagaci socialistických myšlenek a práci mezi zdejším proletariátem. Výsledkem jeho aktivit bylo udání pro tajné spolčování. Díky varování prchá i s rodinou do Mladé Boleslavi. Tam založil spolek Svornost (1890) a nezůstal nic dlužen své pověsti průkopníka dělnického hnutí. Jako agitátor působil na Trutnovsku, Železnobrodsku i Tanvaldsku. Nemůže být divu, že se zde stává opět trnem v oku policejních špiclů a říšských úřadů. Policejní prohlídky byly u Holubů na denním pořádku, zvláště se zostřily po odhalení spojení mezi Holubem a Vilémem Körberem a dalšími osobnostmi hnutí neodvislých socialistů čili anarchistů. Před soudem s tzv. Vosími hnízdy na jaře 1895 hrdě obhajoval své anarchistické přesvědčení.

Na podzim téhož roku byl zvolen nakladatelem, vydavatelem a zodpovědným redaktorem anarchistického časopisu Omladina, jehož první číslo vydal 7.listopadu 1895 v Ústí nad Labem. Zde ve sklepním bytu v Růžové ulici zahájil Hynek Holub svou politickou činnost na hornickém severu. S činností redaktora anarchistického tisku byla úzce spjatá soustředěná perzekuce a mnohdy i bída a hlad. Po vydání čtyř čísel časopisu byl odveden v řetězech a delší dobu vyšetřován pro podezření z velezrady.

Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale redakci bylo nutné přenést do Mostu. První a zároveň i poslední mostecké číslo bylo zabaveno pro přečin ohrožování bezpečnosti, zločin rušení náboženství a přečiny proti veřejnému pokoji a řádu. Hynek Holub žil tehdy v Záluží u Mostu. Zde se následně podílel na organizaci hornické generální stávky v září 1896. V redakci, které bylo znemožněno vydávat časopis, hektografoval letáky a plakáty „velezrádného obsahu“. Jednoho rána obsadilo četnictvo Holubův dům i přilehlou ulici. Domovní prohlídka trvala skoro celý den, avšak díky prozíravosti Holubovy ženy, která vše usvědčující pohotově a nenápadně odklidila, se nic nenašlo. Přesto Holuba spoutaného v železech spolu s ostatními zatčenými havíři odvedli a znovu obžalovali. Ke své škodě jej však opět byli nuceni propustit pro nedostatek důkazů.

Po úředním vypovězení ze Záluží se stěhuje do Duchova, kde se uvedl způsobem, který ho proslavil široko daleko. Stávky jako nejúčinnější zbraně v rukou pracujících využil jako první v historii v bojích za českou školu. Týdenní stávka sedmi set školních dětí vzplanula 11.2.1897 a sklidila mimořádný ohlas. Od 3.března pokračuje Holub ve vydávání Omladiny. K policejní šikaně se připojila i zloba německé buržoazie. Několik týdnů bydlel i s rodinou na sále dělnické restaurace U Menclů, protože se majitelé domů usnesli neposkytnout byt vyhlášenému anarchistovi. Nedal se, ani když byl znovu vystaven policejnímu stíhání a za bojovný proslov na jedné politické schůzi byl odsouzen ke třem měsícům vězení.

Perzekuce a bída jej na čas vyhnala za oceán, kde v Brazílii hledal lepší podmínky pro život. Byl však rozčarován mnohonásobně horšími poměry. Ani během svého krátkého pobytu mezi krajany nezahálel, účastnil se jako řečník mnoha dělnických schůzí. Po roce se vrátil zpět na sever, kde bylo jeho pravé místo. V roce 1902 začal vydávat časopis Duch českého severu, mezi jehož přispěvatele patřil i S.K. Neumann. Kromě Neumanna byl u Holubů častým hostem MUDr. Vrbenský, upřímné přátelství ho spojovalo s Karlem Tomanem a Fráňou Šrámkem. Se záměrem založit nový časopis odjel do Plzně. Zde nějaký čas pobyl, avšak z plánu sešlo. Přes Mladou Boleslav se vrátil zpět do Duchova.

Od roku 1908 bydlel Hynek Holub v podkroví duchcovského Českého domu. V prosinci tohoto roku díky jeho iniciativě znovu vyvrcholily boje za českou školu. Těchto bojů se účastnil jako člen Ústředního školského komitétu, organizujícího mohutnou všeobecnou školskou stávku na severu Čech. Stávka, jež vzplanula v předvečer císařského jubilea Františka Josefa I., byla rakouským úřadům velmi nepohodlná, zato mezi dělnictvem se dočkala mimořádného ohlasu a všestranné podpory.

Byt u Holubů byl místem důležitých setkání osobností našeho dělnického hnutí, stejně tak i místem azylu pro socialisty ze všech koutů Evropy. Na počátku první světové války byl Hynek Holub znovu zatčen. Měl být internován, ale vzhledem k jeho stáří byl uznán postačující policejní dohled. Přesto se koncem války se skupinou anarchokomunistů z Federace českých anarchistů komunistů (FČAK) kolem Bohuslava Vrbenského zúčastnil aktivního protirakouského odboje. Na půdě pod podlahou ukrýval letáky vyzývající ke generální stávce a ukončení krvavé imperialistické války. A nebyl by to Hynek Holub, aby opět nepřekvapil duchcovskou veřejnost. Díky zkresleným informacím o pražském převratu proběhla v Duchcově revoluce o den dříve, tedy 27.října 1918.

Krejčí a anarchokomunistický revolucionář se stává předsedou revolučního národního výboru v Duchcově a členem představenstva Ústředního národního výboru menšinového. Hynek Holub však zůstal sám sebou. Odmítl nabízený poslanecký mandát a byl jako dříve obyčejným krejčím. Zůstal věrný svým ideálům a když se vývoj v nové republice opět začal jím vzdalovat, znovu sevřel pěsti a vytáhl do boje. Znovu se začal věnovat agitační činnosti a v roce 1923 redigoval v Duchcově časopis anarchistických ateistů Socialistický bezvěrec.

Počátkem třicátých let spolu se skupinou kolem Vrbenského přešel do KSČ. Ve značně pokročilém věku se aktivně podílí na antifašistickém odboji. Zemřel půl roku před koncem II. světové války, dne 26.listopadu 1944 v Mladé Boleslavi.

ANARCHISTÉ BEZ DYNAMITU

Článek Anarchisté bez dynamitu od historika Pavla Koukala byl publikován v Severočeském deníku před víc jak 20 lety. I přes značný časový odstup ho zveřejňujeme znovu, protože nám dává možnost, byť jen velmi stručně, nahlédnout do života někdejších anarchistů nebo jejich potomků v době, kdy u nás anarchistické dělnické hnutí již neexistovalo. O nešťastném a pro nás nepochopitelném vstupu části často dlouholetých stoupenců tohoto hnutí do oficiální politiky a politických stran jako byla KSČ po založení Československého státu, se toho napsalo již poměrně dost. Jaké jsou ale jejich další osudy? Co víme o jejich procitnutí? Kolik z nich si asi vzpomnělo na své někdejší anarchistické postoje a varování před autoritářským „socialismem“, stranickou politikou a rudým terorem v podobě „socialistického“ státu?

Paní Vlastu Kuklovou dodnes pamatuje mnoho lidí nejen v podkrušnohorském Duchcově, ale i jinde na českém severu. Byla dcerou revolucionáře Hynka Holuba, v jehož blízkosti se mohla seznámit s básníky Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem a Františkem Gellnerem, samozřejmě i S. K. Neumannem, Bohuslavem Vrbenským a dalšími osobnostmi politického i kulturního života. Jako mnozí, v době svého dospívání neměla možnost studovat, přesto však byla ženou velmi vzdělanou, kulturní v pravém smyslu tohoto slova. S anarchistickým hnutím prožila celou jeho anabázi, včetně spojení i rozchodu s českými socialisty a posléze objevení „jediné správné cesty” osudným splynutím s Komunistickou stranou Československa.

Tak bylo nutno celý proces, jinak velmi složitý a rozporuplný, prezentovat ještě donedávna. Je však třeba zároveň spravedlivě uznat, že bývalí anarchisté v roce 1925 vstupovali do KSČ s ideálními představami a se srdcem na dlani. Vlastě Kuklové přineslo za první republiky členství ve straně nejisté postavení bez manželova služebního postupu a za okupace, kdy ztratila bratra, popraveného v Plötzensee, léta oprávněného strachu. Poválečné nadšení vystřídalo postupné rozčarování a definitivní vystřízlivění s pozadím hrubého zneužívání moci v letech padesátých i šedesátých …

A tak, řeknu-li to jen trochu nadneseně, byla paní Vlasta Kuklová (vlastně první „disidentkou” v mém životě, i když se svými názory se pochopitelně svěřovala jen úzkému okruhu známých. O morálním krachu totalitního systému si dopisovala již od konce 50.let se svou přítelkyní Luisou Landovou-Štychovou, nad jejímiž názory, zachovanými ve vzájemné korespondenci, se mi tehdy ― počátkem 60. let ― tajil dech. Ani Vlasta Kuklová si zřejmě vše nenechávala jen pro sebe a spolehlivé známé, neboť se po určitou dobu stávala terčem primitivního “útoku” jednoho z místních stranických funkcionářů, který si při každém setkání s ní s odpuštěním odplivl. Na samém sklonku života otřásla jejím vědomím sovětská okupace Československa. V posledních letech už vzhledem k vysokému věku a značně oslabenému zraku ani nevycházela ze svého bytu; zemřela na druhý jarní den 1976.

Dnes by se dožila rovné stovky let, čehož chci využít k malému zamyšlení nad tím, k čemu měla nejbližší vztah ― českým anarchistickým hnutím. Proti všeobecným povrchním představám o anarchistech bylo totiž postaveno na hlubokých etických zásadách. Přes značné oblouznění nejkrásnějšími ideály lidstva byly některé jejich představy neobyčejně reálné a jsem přesvědčen o tom, že se v době, kdy naše levice hledá novou tvář, musí rovněž dostat ke slovu. Jedním ze zaklínadel, která v minulých letech umožňovala zabývat se anarchistickým hnutím, bylo tvrzení o tom, že vzniklo proti oportunismu sociálně demokratických vůdců. Tento aspekt samozřejmě existoval, ale významově byl druhotný a anarchistické smýšlení mezi naším dělnictvem jen posiloval. Hlavní problém tkvěl v samotné podstatě filozofického učení ― anarchisté se též nazývali „neodvislými socialisty” a tato nezávislost se netýkala ničeho jiného, než marxismu. Již před více než sto lety z něho dokázali vyčíst neuvěřitelné věci, před nimiž bez jakýchkoliv praktických znalostí velmi vážně varovali. Všeobecně známý je jejich odpor ke státu, ale za největší zlo považovali totalitní socialistický stát, jehož negativní úlohu už tehdy předpověděli s překvapivou přesností.

Historiky dělnického hnutí čeká dnes mnoho práce. Současný vývoj ve střední a východní Evropě jíž umožňuje sledovat všelijak tabuizované a zastírané události uplynulých sedmdesáti let z určitého nadhledu. Historie se nedá opakovat v opravené podobě, ale už nyní jasně rozlišujeme, kam vedly jednotlivé cesty. Ze široké „cesty k nejsvětlejším zítřkům” byly zřejmě jen zbytečnou objížďkou od sociální demokracie k sociální demokracii. Také „jediná správná cesta”, kterou zvolilo v roce 1925 naše anarchistické hnutí, byla jen slepou uličkou, z níž se už nevymanilo. Snad se dá omluvit touhou po obnovení ,jednoty dělnického hnutí, o níž snil MUDr. Vrbenský. Přehlédl při tom, kolik ruských revolucionářů, vězněných také za cara, bylo v té době znovu v sovětských žalářích a kárných táborech. Přeslechl nenávistný odpor Komiterny proti anarchismu, který již při sloučení s „vrbeňáky” vytvořil neviditelnou hráz i uvnitř KSČ. V korespondenci i během osobních setkání s Hynkem Holubem si dr. Vrbenský již koncem 20. let stěžoval na „hodně trpké zkušenosti” s partajními praktikami. Po nástupu Gottwaldova vedení se rozpory prohloubily a vyvrcholily roku 1930 vyloučením dr. Vrbenského ze strany. Významnou roli, kterou představoval o dva roky později během velké mostecké stávky, sehrával tedy jako vyloučený člen KSČ. Není vlastně známo, kdy a v jaké míře jej znovu vzali na milost a kdoví zda by se svou anarchistickou minulostí později přežil padesátá léta?

Nebyl by prvním ani posledním z tisícového davu těch, kteří se znelíbili. Již ve 20. letech ze strany neurvalým způsobem vyobcovali zestárlého revolucionáře a dlouholetého vydavatele Matice svobody Jana Opletala, jemuž zbyla jen žebrácká hůl. Prvním spisovatelem, uvězněným brzy po únoru 1948, byl někdejší anarchista, teplický rodák Michal Mareš, nevinně odsouzený k 7 letům vězení. Nejbližší spolupracovník dr. Vrbenského ing. Vlastimil Borek odešel ze světa v souvislosti s politickým procesem s jeho šéfem dr. Vlado Clementisem. V době justiční zvrácenosti byl i statečný obhájce JUDr. Theodor Bartošek prakticky bezbranný a odtud pramení také procitnutí Luisy Landové-Štychové a koneckonců i Vlasty Kuklové, které jsem věnoval tuto malou vzpomínku…

VLASTA KUKLOVÁ O SVÉM OTCI HYNKU HOLUBOVI

Můj otec Hynek Holub se narodil 20. května 1855 v Možděnicích číslo 20 z chudé tkalcovské rodiny. Jeho otec, Matěj Holub, byl ještě odveden na 20 roků vojenské služby. Když se loučil s rodinou a se sousedem, kterému se narodila dceruška, žertem řekl, že si na ni počká. Když se vrátil jako čtyřicetiletý muž, skutečně si ji vzal, a jak nám tatínek vyprávěl, vypadal v pozdějších letech mladší než sedřená maminka. Dědeček nabyl ve světě inteligenci, na tehdejší dobu uměl číst a psát, německy, a tak starostovi, který se uměl sotva podepsat, vyřizoval všechno sám. Poněvadž však byl chudý, nesměl vést obec on, nýbrž bohatý a hloupý sedlák.

Tatínek jako malý chlapec ministroval a zpíval večer u zemřelých, jak bylo zvykem. Vyprávěl nám mnoho o bídě, kterou jeho rodiče i s dětmi, kterých bylo požehnaně, prožívali a s nimi celý chudý tkalcovský kraj. Hlavním jídlem bylo zelí a brambory a toto jídlo zůstalo oblíbené u tatínka celý život. Také jeho vzpomínky zalétly do rakousko-pruské války, kdy i do jejich obce přišli Němci. I oni v jejich rodině měli Prušáka a dědeček se s ním mohl domluvit německy. Byl to dobromyslný a také chudý člověk, který do války šel nerad, mazlil se s dětmi a vzpomínal na svoje doma.

Dědeček dal všechny děti na učení. Přes bídu, kterou prožíval, nechtěl, aby měly tak tvrdý život jako on. Tak šel tatínek na učení na krejčovinu. Zaměstnání se mu líbilo a jak již byl čilý a společenský, seznámil se s několika studenty. Ti mu půjčovali knihy a on jim za to spravoval a žehlil obleky. Co nevěděl, mu vysvětlili a spokojenost byla oboustranná. Zvláště jej zajímal zeměpis a dějepis a touha, aby vše spatřil vlastníma očima, jej po vyučení vedla, jak tenkrát se říkalo, do světa „na vandr“. Tak šil ve Vídni, v Drážďanech, Hamburku i jinde a zase zpět do Čech, které od mladí miloval nade všechno, třeba byl do morku kosti internacionální. Ve světě poznal i třídní rozdíly. Jeho životní názor se vytříbil, poněvadž se stýkal s uvědomělými dělníky, a tak již jako mladý přicházel k socialismu. Nemohl snést křivdu a jako velmi temperamentní člověk dovedl hájit pravdu do krajnosti. Našel si místo v České Lípě, kde se seznámil se svou nastávající ženou, mojí maminkou, a také se zde oženil. Poněvadž v dílně však osobně kritizoval Rakousko a sociální poměry v dílně, udal jej spoludělník a tatínek byl varován soudím úředníkem, tajně musel odejít. Usadil se v Hlínsku, kde se narodili moji čtyři sourozenci, z nichž jeden zemřel. Vedlo se mu velmi dobře, měl několik dělníků a šil pro dobře situované lidi. Vstoupil do sociální demokratické strany, byl režisérem divadelního spolku a funkcionářem hasičů. To již také řečnil na schůzích a bezohledně kritizoval stávající řád. To se ovšem nelíbilo „lepším“ zákazníkům. Usnesli se, že nebudou podporovat socana, a tak tatínek musel pouštět dělníky a přicházel nedostatek. Když po čase jej navštívil známý z Boleslavi, nabídl mu, aby se odstěhoval k nim, což také učinil. Tam jsem se narodila já, poslední. To již tatínek, v mužných letech, rozený politik, řeční na schůzích a byl známý po celém kraji, nenáviděný a milovaný. Vyvolával stávky a mzdové spory jak mezi továrními dělníky, tak mezi zemědělci. Ještě po dlouhých letech, již jako vdaná, když jsme procházeli s mužem a tatínkem na dovolené boleslavským krajem, jej zastavovali staří lidé a s láskou jej objímali. V Boleslavi se také seznámil s básníkem Gellnerem, jehož otec tam měl obchod, a tím i s anarchokomunismem.

V Boleslavi jsme byli 4 léta, když tatínka přemluvili, aby řídil dělnický časopis v Ústí nad Labem. Tam jsme dostali sklepní byt o třech místnostech s vchodem do ulice. Tehdy to byl moderní činžák, ale pro chudáky sklepní byt je vždy ubohý. Několik schodů z ulice do sklepních místností, malá světnice, redakce, pokoj, kde jsme spali, bez oken a kuchyně s chodbou. Tam k nám poprvé zapadl Vohryzek, placený špion. Moje ušlechtilá maminka k němu pojala hned nedůvěru, to již je ta ženská prozíravost, ale tatínek, poctivost sama, důvěřivý, nevěřil jejímu varování. A tento člověk sketa jezdil na severu po schůzích, temperamentní sympatický žid, radikál, radil do stávek, lepil letáky a nikdo neměl ani zdání, komu dělníci důvěřují. Byl malé postavy, ale silák.

Tam v tom sklepním bytě tatínek začal vydávat svůj časopis a ovšem zahájil i svou politickou činnost. Hmotně se nám vedlo velmi špatně. Maminka měla posluhy, 14letá sestra též posluhovala a my jsme pocítili velmi často, co je hlad. Prohlídka za prohlídkou, tenkráte za píseň „Pryč s tyrany“ byla tři léta vězení. Při jedné prohlídce i tuto píseň hledali, a ovšemže jsme ji měli opsánu a doma se zpívala. Maminka ji měla uschovánu mezi různými stvrzenkami a recepty, a tak ji ti chytráci přehlédli. Za nějaký čas přišla znovu důkladná prohlídka a tatínka odvedli v železech pro velezradu. Ve vyšetřovací vazbě byl dosti dlouho a můj otec, který byl tolikrát zavřený, nikdy si nebral advokáta, vždy se hájil sám. A tak i v tomto případě pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Do vyšetřovací vazby maminka posílala oběd po bratřích školácích, a tu se stala zajímavá příhoda. Policisté vzali mezi sebe bratry, ukázali jim zlatku, slíbili jim k tomu ještě, že pustí tatínka, aby jim zazpívali tu hezkou písničku, co zpívají doma, a že by si ji rádi opsali – a zazpívali začátek „Pryč s tyrany“. Mladšího si vzali dokonce na klín, ale chlapci se jim vytrhli s tím, že tu píseň neznají, utekli.

Pak chodila maminka s obědy sama a při polibku mu vsunula do úst moták nebo zašila do masa psaní, neb zapekla do buchty. Někdy prohlíželi, ale ne vždy, a tak se tatínek dle motáků řídil a vrátil se. Po jeho propuštění se nájemníci v domě vzbouřili a deputace přednesla žádost, že buď se budou stěhovat oni, neb my. Domácí, na tehdejší dobu pokrokový a lidský člověk, jim řekl, že jim nechává volnost, ale nás že nevypoví, že máme vlastní vchod a nijak přímo nesouvisíme s nájemníky, jinak že jsme pořádní a platíme řádně činži. Neodstěhoval se nikdo z nich, ale po čase jsme se stěhovali do Mostu, kde jsme také dlouho nebydleli a na žádost kamarádů horníků se stěhovali do Záluží. Tam tatínek vydával zase časopis. Měli jsme jednu nevelkou světničku, kde nás spalo šest, a přes chodbu malá redakce. Maminka chodila na panské, do posluh, tatínek redaktoroval a po večerech šil, abychom mohli být živi. Bylo mi tehdy 6 let a mnohé mi utkvělo v paměti.

Tatínek byl pod policejním dozorem a to znamenalo každé půl hodiny příchod policisty. Vstrčil hlavu do dveří, když viděl otce, ihned odešel, nebyl-li doma, kde prý je. A tu maminka zlostně říkala „to je vaše věc, hledejte si ho!“ Měli jsme malého pejska, a toho jsme rychle schovávali do peřin. Od dětí z domu vždy přišla výstraha „pozor, polda jde,“ a už byl pes schovaný.

Tenkráte, bylo to v r. 1896, buď se schylovalo ke stávce, to opravdu nevím, nebo již byla, v redakci se tiskly letáky hektograficky a v noci vylepovaly. Ráno přišlo asi 12 četníků, obsadili ulici i dům a udělali prohlídku. Jak to udělala moje hrdinná maminka, dodnes si nemohu představit. Tatínek a několik horníků sedělo v kuchyni a v tom chaosu si četníci nevšimli, že maminka vyklouzla. Dala sousedce klíč od redakce, řekla, aby co může naházela do nůše a hlavně hektografický inkoust. Poněvadž četníci netušili, že byt, do kterého vešla sousedka, je náš (byl na druhé straně chodby), mohla vše odnést a odklidit. Všichni přítomní byli podrobeni osobní prohlídce a museli se zout. U jednoho našli dýku v holince, tak jej zatkli, a ostatní si zapsali a propustili. Mezitím v bytě řádili jako horda, podlahy proklepávali, do kamen lezli, špinavé i čisté prádlo se válelo po zemi, byla to hrůza. Pak tatínka zatkli. Poněvadž měl kabát v redakci, musel se přiznat k druhému bytu. Spustili na něj, že jim místnost zatajil. A tak byl tatínek překvapený, když nic závadného tam nenašli, a nemohl to ani pochopit. Když maminka žádala, aby byt uklidili, zařval na ni jeden z nich, aby nebyla drzá, nebo že ji zavřou také. Tatínka připoutali ještě k jiným horníkům, které mezitím pozatýkali a vedli po vsi. Poněvadž však nic závadného nenašli, museli jej po nějakém čase zase propustit. To již nepamatuji, jak dlouho byl zavřený.

Byli jsme ze Záluží policejně vypovězeni, a tak na žádost duchcovských soudruhů jsme se stěhovali do Duchcova. Avšak i zde se úřady bránily a i tatínkovi dalo dost práce jim dokázat, že nemají právo mu v Duchcově zakázat pobyt. Byt jsme však nemohli dostat, majitelé domů byli téměř výhradně Němci, kteří se usnesli nám byt nedat. Bydleli jsme několik neděl v hostinci v sále u Menclů. Pak se nám podařilo získat jednu světnici u německého hostinského, ale ten nerad nám musel dát výpověď – obec mu chtěla vzít hostinec. Znovu chtěli tatínka vypovědět z Duchcova, což se jim zase nepovedlo.

Do školy jsme chodili na bývalý „Meldeamt“, stará, tmavá budova, kde nám nestačily lavice, a tak jsme sedali po stupínku i na zemi. Celý den se muselo svítit, kamna kouřila, a tak jsme chodili ze školy umazaní, zatímco německé děti se roztahovaly v moderních, krásných školách. Bylo to v roce 1897, chodila jsem do první třídy, když napadlo tatínka uchopit se osvědčeného prostředku, vydobýt novou školu stávkou. Promluvil s řídícím Bílkem a ten s tím souhlasil. Učitelstvo ovšem muselo stát úplně stranou a děti s tatínkem a s několika dospělými se chopily iniciativy. Sestavil se stávkový výbor z dětí, tento výbor určil stávkovou hlídku od 7. hodiny ranní. Tatínek v noci nalepil písmena: „Děti, nechoďte do školy, spadne na vás strop.“ Písmena byla velká a německý školník zuřivě dlouho je musel odstraňovat. Děti se posílaly domů s vysvětlením, proč se stávkuje, vyskytli se však i tvrdohlaví, kterým rodiče nařídili, že se do školy musí. Nešlo-li to po dobrém, naložili s ním děti jako se stávkokazem a použili pěstí, takže žáček musel s pláčem domů. Byla to tenkrát pro Rakousko světová ostuda, první školní stávka na světe, o které se psalo i za hranicemi. Stávka byla odhlasována na schůzi i s demonstrací před školou. Ze 700 dětí přišlo do školy pouze 31. Toho se lekla vláda, přikázala stávku ukončit a slíbila novou školu. Stávka školních dětí trvala 4 dny.

Jak tatínek píše ve svých pamětech, sešlo se později české panstvo a nějaký Němec a zrada byla hotova. Měl se koupit hostinec U Menzlů za 35 tisíc, ale z toho také sešlo. Pak jela německá deputace s ujištěním, že je s českou školou vše v pořádku, a my chodili stále do staré školy. Když tatínek viděl, že věc usnula, svolal rodičovský výbor, který se skládal z 9 členů, ale přišlo jich pouze pět a i ti později odstoupili, až na jednoho, který zůstával tatínkovi věrný. S tímto přítelem falšovali podpisy devíti členů výboru a znovu poslali do Vídně i Prahy žádost o novou školu a i měšťanku, která byla žádána již před dvěma roky, s výhrůžkou nové stávky. Jaké bylo překvapení, když pojednou dostal otec vyřízení, že se jednotřídní měšťanka pro Duchcov i okres povoluje. Bylo z toho mnoho radosti mezi českým lidem. Měšťanka byla umístěna v hotelu Český dům v malém sále. Blížily se již prázdniny a byl nejvyšší čas jednat. Ale již i ten nejlepší přítel tatínkův jej v této záležitosti opustil s tím, že je marný boj proti tak vysokým pánům, a tak zůstal tatínek sám. Poznal, jak se páni bojí stávky, když tak rychle povolili měšťanku. Nikomu nic neřekl a oznámil stávku školních dětí ministerstvu do Vídně a místodržitelství v Praze s datem, kdy stávka započne, jako pokračování stávky z února. To bylo v pondělí, a již ve čtvrtek v půl deváté večer přiběhl k nám zřízenec z hejtmanství, že prý přijel velký pán z Prahy a tatínkovi přinesl dopis. Opatrně psali, že stávka není přípustná a že školu české děti dostanou. Skutečně po prázdninách jsme dostali starou školu po německých dětech a oni dostali krásnou školu novou. Měšťanka sice povolena byla, ale o nové budově pro obecnou školu, pro kterou se stávkovalo, již nebylo řečí, a my chodili stále do staré, zchátralé budovy.

Ještě jednou stávkovaly děti v roce 1908, na narozeniny císaře. Plné náměstí dětí, policie zuřivá, honila děti, ale ty se jim jen smály a oni byli bezmocní vůči drobotině, kterou na jedné straně vyhnali a druhou stranou náměstí zase přiběhla. Bylo to příznačné, že tatínek jako internacionalista sváděl největší boje národní, pro školu i pro český jazyk, vracel úřadům německé obsílky atd. Český horník se dal vyhodit z bytu i z práce, ale děti do německé školy nedal. Kolik jich bylo, těch hrdinů pro práva národní i sociální, a kolik bylo vlastenců, kteří posílali děti do německých škol, poněvadž „bez němčiny by se nikam nedostali.“

V roce 1899 dostal tatínek z Brazílie dopis od přátel, aby se za nimi přestěhoval, že by jej tam potřebovali. Krajanů prý je tam hodně, vydávali by časopis a poměry vylíčili růžovými barvami. Tehdy Brazilská vláda umožňovala přistěhovalcům zdarma odjezd z vlasti. Žili jsme stále v nedostatku a tatínek byl odsouzen na 3 měsíce vězení za řeč na jedné politické schůzi. Byla to maminka, která tatínka přemluvila, abychom se stěhovali. Žena politického pracovníka, revolucionáře, se čtyřmi dětmi, neměla tehdá na růžích ustláno. A maminka, přes její uvědomělost a ušlechtilost, byla již někdy unavena životem. Uvěřila lákavým dopisům a hlavně pro nás děti chtěla již snesitelnější život. Tatínkovi se nechtělo od horníků a ze severu, ale dal se přesvědčit a chystali jsme stěhování za moře ještě s jednou rodinou. Mezitím však bylo brazilskou vládou prohlášeno, že stěhování je dovoleno jen na vlastní útraty. Tolik peněz ovšem nebylo a tak to byla zase maminka, která přemluvila tatínka, aby jel sám a přesvědčil se. Jel nerad a tušení jej nezklamalo. Bídné poměry horší než v Rakousku a možnost návratu ihned nemožná. Onemocněl žlutou zimnicí a jeho života bylo namále. Vytýkal krajanům jejich lži, s kterými dopisy psali. Vymlouvali se, že touha po krajanech, aby jich zde bylo více, je k tomu vede.

I tam tatínek nezahálel, mluvil na dělnických schůzích a poslal nám výstřižek z portugalských novin, kde byla o něm zpráva. Hrál s krajany divadlo, ale byl smutný. Touha po vlasti a po rodině se stupňovala, maminka šetřila, aby mu mohla vypomoci penězi k návratu. Maminka šla do práce, sestra do služby, 14letý bratr do cukrovaru a já s bratrem jsme byli školáci, chodili jsme na uhlí, na chmel atd. Konečně se nám tatínek vrátil a zrovna do hornické stávky, kdy všude bylo plno bídy. Pro krejčího, který šije výhradně pro horníky, to bylo ovšem kruté, a k tomu si musel odsedět 3 měsíce vězení. Kolikrát byl tatínek zavřený, si nepamatuji, ale mnohokrát. Kolik trestů odseděl si za jiné, bylo-li to něco menšího a ten soudruh by třeba byl přišel o místo, vzal tatínek jeho vinu na sebe. Ještě i v republice za soudruha Jaštu, tehdy mladíka, kterého chytli při rozdávání něčeho ilegálního, a byl celý nešťastný, řekl mu tatínek, „no, když se bojíš, sveď to na mne.“ A také za něj těch 12 hodin odseděl, to již mu bylo 66 let.

V roce 1902 vydával tatínek časopis „Duch českého severu“, orgán neodvislých socialistů, kam přispíval i S. K. Neumann, ale pro nedostatek peněz musel být po několika číslech zastaven. V tu dobu také tatínek za onemocnělého redaktora Hornických listů řídil dlouho časopis k úplné spokojenosti horníků. V té době jsem poznala Stanislava Neumanna, Fráňu Šrámka i jiné, kteří jezdili na sever mezi horníky.

Kolik u nás přešlo ruských emigrantů, a nejen ruských, i jiných národností, jejichž pravá jména jsme neznali. Z Prahy je posílali k nám, a tatínek se postaral o další, obyčejně přechod přes hranice. I vojenský zběh byl k nám poslán, do rána se pálil jeho oblek, bodlo hodili bratři do oprámu, pořídili mu civilní šaty a další soudruzi jej převedli přes hranice. I při tom nedostatku pro každého maminka našla kousek toho jídla a vyspání, které se často prodloužilo. Z toho povstaly pověsti, že byl u nás i Lenin. Tvrdil to Vrbenský i Kácha a i zdejší soudruzi. Pamatuji se v roce 1912, že byli u nás tři ruští emigranti, kteří se u nás zdrželi přes noc a druhý den, myslím k večeru, již se nepamatuji, odjeli do Prahy. Tatínek říkal že jsou to tři význační spisovatelé a revolucionáři a nikdo se nesmí dozvědět, že jsou u nás. Jednomu z nich říkali Iljič, ale jména svoje neprozradili ani tatínkovi. Náš dům hlídali S. Hrůza, Podrabský, můj bratr a Hejlek. Ti všichni jsou již mrtví, ale Hejlek si pamatoval podrobnosti, i to, že jednomu z nich tatínek dal kabát přes ruskou rubášku. To všechno nevím, chodila jsem do zaměstnání, ale ty tři spisovatele si pamatuji. Tatínek byl na to později velmi hrdý, i my všichni, ale nemluvil o tom, nemaje jistoty.

V roce 1902 jsme se stěhovali do Plzně, zase na žádost plzeňských soudruhů, s tím, že tam potřebují vydávat časopis. Tam jsme však prožívali těžké chvíle existenční, z vydávání časopisu sešlo a tatínek musel hledat práci v konfekci. Bratři oba se vyučili též krejčovině, ale poněvadž nebyla sezona, práce bylo málo. V tu dobu k nám přijel Karel Toman, básník, tenkrát také bez zaměstnání. Myslím, že se vracel z Vídně, to již nevím určitě. Zdržel se u nás několik týdnů. A prožíval s námi veselou bídu, neboť skutečně i přes nedostatek nebylo u nás nikdy smutně. Pojila nás velká rodinná láska a bylo až dojemné, jak se tatínek s maminkou měli rádi. V tu dobu k nám chodili tři vojáci a ti nás zásobili komisárkem pro celou rodinu, takže aspoň chléb byl. Já jsem chodila do měšťanky a Karel Toman mi pomáhal učit se francouzsky, ale tatínkovi psal ještě v okupaci. Pak jsme si pronajmuli ještě levnější byt na Petrohradě. Bratři chodili na esperantský kurs a tam se seznámili se studenty. Pozvali je k nám, a tak časem jich přibývalo, snad to byla zvědavost poznat anarchokomunisty aneb romantika, ale velmi si naši rodinu oblíbili a hlavně tatínka. Většina z nich mu tykala a nazývali jej tátou a ještě po odstěhování z Plzně tatínkovi mnozí psali. Byl mezi nimi i Bohumil Čuřín, pozdější spisovatel. Snad ani on nezapomněl na chvíle strávené u nás, a zvláště jej měl tatínek rád pro jeho vážnost a charakter. Naši domácí měli pět dospělých synů, téměř všichni slevači a i jiní dělníci k nám chodili.

Byl u nás několik dní také Vohryzek, který se za námi táhl jak stín. Byl to takový silák, že ohnul železo na vytahování těžkých žehliček z plotny rukou a zase jej narovnal. Ráno snídal kořalku a špek. Mohla bych o něm ze svých vzpomínek dosti napsat, stačí však, že byl odporný. Také nás navštěvoval Kamil Berdych, tehdy mladík, později nadaný básník, který zemřel mlád tuberkulosou.

Existenčně jsme nemohli zakotvit, museli šít do konfekce a ani to nebylo vždy, a tak když tatínek dostal nabídku z Mladé Boleslavi od jedné firmy, že by mohl šít pro jejich obchod, rozhodli se rodiče zase stěhovat po několikaletém pobytu v Plzni do Boleslavi. Tam jsem se vyučila modiství. Žili jsme skromně a tatínek získával zákazníky a něco pro obchod, a tak byl trochu klidnější život. Do Boleslavi přijel za tatínkem několikrát Vrbenský, tehdy ještě studující.

Bratři šli do světa na zkušenou, starší do Německa a mladší šil v Ervěnicích. Mladší Bohouš, který byl velmi nadaný a hořel touhou po učení, učil se francouzsky, dokonce uměl esperanto, později jej v dělnických kroužcích vyučoval, naučil se těsnopis i účetnictví. Miloval knihy a nejvíce od S. K. Neumana „Francouzská revoluce“, kterou četl nejednou. Zemřel pod katovou sekerou roku 1943 v Plötzensee u Berlína po dvouletém žalářování jako komunista. Zanechal vdovu a dvě dcery. I starší bratr zemřel tragicky – sebevraždou jako 45letý v roce 1923. Byl to dobrý komunista, po otci do krajnosti sebeobětavý. V době krize bylo málo práce i pro krejčího, ale přišel-li soudruh s nějakou žádostí, vždy mu vyhověl a rodinu tím zanedbával. Když se poměry u něj stále horšily, v slabé chvíli a v zoufalství se utopil. Nikdo to tehdy nemohl pochopit . On, který šel v čele všech komunistických průvodů, nebál se četnických bodáků, vyřizoval vše na úřadech sám, stál v čele komunistické strany, byl členem kraje i okresu, hrdý a nebojácný, podlehl životu. Zůstala po něm vdova, která vychovala dvě děti, syna a dceru v dobré komunisty.

V roce 1908 byli bratři mladí a plni chuti do života. Sešli se na své cestě světem v Duchcově, kde byli přijmuti starými přáteli s otevřenou náručí a s přáním, abychom se tam odstěhovali. Tatínek, věčný tulák, s tím ihned souhlasil, poněvadž jeho srdce stále toužilo po severu a hornících. A tak jsme se zase stěhovali – po kolikáté už –, tentokrát však již definitivně. Byla to naše nejštastnější léta až do světové války, i když jsme zde prožívali národnostní i sociální boje. Byla by to dlouhá historie vše vypisovat a také mnohé je již zapomenuto.

Bydleli jsme v Českém domě, kde bylo středisko Čechů. Pak byl ještě hostinec Austrie, kde bylo sídlo české sociální demokracie a anarchokomunistů. Tatínek byl v Duchcově ve svém živlu a u milovaných horníků. Chodil po blízkých obcích se svou „mustrkartou“, jak se říkalo vzorníku látek, a dělal obchody, obyčejně v sobotu a hned zůstával na jejich schůzích, kde přednášel. Nejednou jsem slýchala, jak mu říkali „ty jsi náš učitel“.

V těch letech byly vystupňovány národnostní boje. Spolek „Omladina“ měl kroužek tamburašů, kteří koncertovali i po okolí, a tak byli pozváni i do blízkých Ledvic, kde se hrálo divadlo. Bylo nás mnoho, kteří jsme je doprovázeli a zúčastnili se divadelního představení. Když jsme se vraceli, rozcházeli jsme se pak v Duchcově do svých domovů na všechny strany, takže do Českého domu šli již jen tamburaši a hrstka lidí. Na náměstí jsme však byli přepadeni Němci, kteří byli poschováváni za kašnou a v průjezdech. Horník Mikovec, odvážný mladík, jim říkal, ovšem německy, „to není žádné hrdinství nás přepadnout, máme zde také ženské a vás je mnoho, ale to nedokážete, abyste šli s námi před Český dům.“ Ten byl již nedaleko a my jsme zrychlovali krok. Šli za námi jak hypnotizovaní a snad také proto, aby dokázali, že se nebojí. Sotva jsme se přiblížili domu, již nastala rvačka, hosté vyběhli i s holema, nosily se povětšině tak zvané „bejčáky“, byl to silný drát potažený kůží, tatínek měl jej také, později byly zakázané. Basista horník Müller z nedostatku jiné zbraně urazil od basy bodec a vrhl se do boje. Němci dostali takový výprask, že dva museli odvést do nemocnice. Dům jsme pak uzamkli a jen jsme ještě slyšeli, jak vyhrožovali „počkejte, vy čeští psi, my se vám krutě pomstíme.“ O tom jsme nepochybovali, pro nás úřední obrana neexistovala, vždy jsme se museli bránit sami, a proto se říkalo revoluční sever, vychovával tvrdé a hrdé lidi. Až do rána museli všichni přítomní zůstat v domě a radili se, jak učinit těmto přepadům konec.

Byl to tatínkův návrh udělat demonstraci, a to hned druhý den. Plán byl hotov a dva mladíci a moji dva bratři ještě dopoledne obešli a na kole objeli šachty s tím, aby odpoledne zastavili práci a vysvětlili, co se stalo. Demonstrace byla určena na třetí hodinu odpoledne. Nečekali jsme však příliš kladný výsledek, když to šlo tak narychlo, ale skutečně ke třetí hodině se již valily proudy horníků, tak jak šli z práce. Byly to tisíce pracujících i jejich žen. Zděšení bylo veliké na hejtmanství, obchody se rychle zavíraly a policie zmizela z ulic – nevěděli, co se děje. Jakou měl tatínek radost a my všichni! Na náměstí se všichni shromáždili a udělal se improvizovaný tábor lidu, kde bylo vysvětleno, proč se shromáždili a že na národnostní útlak odpovíme stejným. Pak šla deputace na hejtmanství, kde se velmi důrazně žádala náprava, nemá-li dojíti k stejným odvetám. Páni slibovali přísné vyšetření a zákrok a jen prosili, aby šlo vše mírně a bez násilností. Tatínek jim řekl, že český dělník nerabuje, ale svoji sílu že dokáže, policie však aby se raději na ulici tento den neukazovala. Pak šel velký průvod Duchcovem, i několik výstřelů do vzduchu se ozvalo a zástup se rozešel. Téměř všichni účastníci měli hole. Síla této demonstrace měla význam, na nějaký čas německým nacionalistům přešla chuť přepadávat, něž jim otrnulo. Takových přepadů bylo mnoho, i o plesu nejednou musel se dům uzavřít a zhasnout všechna světla a hosté se rozprchli po domě a teprve za denního světla odcházeli domů. Při jednom plese, kdy Němců bylo příliš mnoho a snažili se vypáčit dveře, nosily se do prvého poschodí do malého sálku sklenice a horká voda na obranu, kdy jsme byli již připraveni na všechno. Ve skutečnosti byli zbabělí a když se vykřičeli, zase odtáhli, měli totiž svoje smutné zkušenosti. Takový byl náš hornický sever, který tatínek tak miloval. Bylo několik umírněných, ne však horníků, hlavně z řad národních socialistů, tatínek jim říkával „hasiči“, kteří zradili k mírnosti. Ale jen odvahou a nebojácností se vyhrávalo, jinak bychom hřbety ohýbali jen k novým ranám.

Tehdy také přišla do Duchova druhořadá divadelní společnost. To nám bylo vždy vítanou změnou a těšili jsme se z toho. Jaké bylo naše zklamání, když při prvním představení bylo opěvováno Rakousko a na konec matka, které zabili syna ve válce, říká, že by obětovala deset synů pro císaře pána a vlast. To již tatínek nevydržel a jak byl výbušný, prudce zahvízdl, hřmotně vstal a řekl „Hoši, jdem! Na takovou rakouskou slátaninu se dívat nebudem, a vy nám sem na sever s takovými braky nelezte!“ Skutečně polovina lidí a hlavně mladých odešlo. Dohrálo se za stísněné nálady a druhý den přišel ředitel tatínkovi omlouvat. Bylo z toho soudní vyšetřování a nikdo tatínka neprozradil, ani ředitel – byl by to otec dost těžce odnesl.

To samé se stalo při recitačním večeru, který pořádal spolek „Česká beseda“, který byl z řad úředníků, továrníků atd. Pořádali občas kulturní večery, které jsme navštěvovali i my. A když recitátor Horák posměšně recitoval o umazaném ševci revolucionáři a redaktorovi, zřejmě narážeje na našeho drahého přítele Michala Káchu, a když i páni zaraženě poslouchali, znajíce mého otce, ten přerušil recitátora a řekl: „Pánové, mohu vás ujistit, že jak zde sedíte, máte všichni daleko do toho umazaného ševce. Hoši, pojďme, a vy se pánové můžete bavit na účet proletářů dál.“ Chci těmito dvěma skutečnými událostmi charakterizovat jeho povahu nezdolnou a poctivou, nesnášející křivdy a urážky proletariátu.

Existenčně se nám vedlo slušně, byli jsme dospělí, sestra dobře provdána v Mladé Boleslavi za int. socialistu, kterého jsme měli všichni velmi rádi. Maminka již nemusela obracet každý krejcar a byla šťastná. Do této idyly přišla válka. Byly to hrozné chvíle a tatínek zkoušel, zda by jí šlo zabránit. Svolal schůze, ale marně, mezitím se rukovalo, dle povolávacích ročníků. Nebylo nic připraveno. Němci jásali, dělali průvody a znovu tloukli do krve Čechy, slibovali přinést hlavy Srbů atd.

Pak jsme se dozvěděli od známých, kteří byli převezeni do koncentráků, Vrbenský, Kácha a jiní. S úzkostí jsme čekali, kdy dojde na tatínka, a dočkali jsme se toho smutného okamžiku. Tři četníci, jeden z nich polní, a policista, který zůstal ve dveřích. Bratři šili u okna, byl tehdy vítr, a oni otevřeli obě okna, takže policista celou tu dlouhou prohlídku stál v průvanu, to byla aspoň taková malá pomsta. Jak nám všem bylo hrozně, náš milovaný tatínek, věděli jsme, že jej odvezou s sebou. Nemohla jsem se držet pláče a utekla jsem do pokoje, prohlídka byla zatím v prvé místnosti. Přišla za mnou maminka celá bledá, ale pevná, a řekla mi, „nestydíš se před nimi plakat?“ a ukazovat slabost. „Hned přestaneš a dojdi tatínkovi pro pivo.“ Po skončení prohlídky, kdy nám zabavili spoustu knih, tatínka zatkli a poručili mu snést knihy. Tatínek odmítl, od toho že mají policistu, ale polní četník na něj zařval a musel těžký balík nést sám. Neloučil se s námi, nechtěl ukazovat slabost, jenom řekl „tak, děti a maminko, na shledanou.“ Po jeho odchodu maminka omdlela a museli jsme ji se sousedkou křísit. Bratři a známí šli za tatínkem na policejní stanici, kde zůstali před domem. Jaké bylo jejich překvapení, když asi za půl hodiny se objevil mezi dveřmi stanice, co to bylo za radost a jásot. Maminka nám pak zase omdlévala radostí.

Na policii byl tatínek znovu vyslýchán. Okresní četnický velitel Čech jim tam také řekl: „Pánové, je to starý 60letý člověk, co ten již může dělat. Zaručuji se vám osobně, že bude pod naším dohledem, ale myslím, že je neškodný,“ a díky jemu tatínka propustili.

Šít ovšem nebylo co a zase bída a nedostatek se zahnízdila v našem bytě. Hledali se v Praze krejčí na vojenské pláště, a tak nám nic jiného nezbývalo, než jet do Prahy pracovat tuto nenáviděnou práci a podporovat rodiče a rodinu staršího bratra, tehdy již ženatého. Tam jsme však nepobyli dlouho. Bratři museli narukovat a já jsem se provdala po několikaleté známosti za Václava Kuklu v roce 1915. Byl to sňatek válečný. Tatínek měl mého manžela tak rád jako svého syna. Vychoval z něj uvědomělého komunistu a náš život v naší prvé republice se v malém podobal životu mých rodičů. Byl s učitelem Rajtem jediným státním zaměstnancem v Duchově i v Českém Krumlově, který veřejně se zúčastňoval komunistických průvodů, demonstrací i práce spojené s funkcemi v komunistické straně, udáván a persekuován, s nejhorší kvalifikací, z mravů policejní prohlídky a překládání z jednoho konce republiky na druhý. A přes to stále veřejně členem komunistické strany. Proto jej tatínek měl tak rád.

Po sňatku jsem zůstala u rodičů, muž byl ve válce a v té době již začala maminka churavět. Tatínek ve válce nezahálel, založil učednické besídky, shromáždil okolo sebe mládež, chodil s nimi na výlety a hrál divadlo. Denně nás navštěvovali mladí hoši i děvčata a ti dorůstali a narukovali, bývalo s nimi těžké loučení. Maminka nám zemřela mučednickou smrtí v prosinci 1917. Před lety upadla a poranila si páteř, bylo to buď vysychání míchy aneb tuberkulosa páteře. Přestože jsme měli tři lékaře, nebylo ani léků ani jídlo, nevěděla jsem nikdy, budeme-li v poledne obědvat. A tak moje výbava, kterou maminka tak láskyplně pro mne připravovala, zmizela ve chřtánu tehdejších keťasů. To všechno však bylo málo, nemohla jsem mamince nijak přilepšit. Byly to zoufalé chvíle a tehdy jsem viděla tatínka tak nešťastného, jak potom již nikdy v životě. Vždy říkali, že zemřou spolu, a přece tatínek přežil maminku o 26 roků. Bylo nám smutno po jejím odchodu a bylo smutno všude. Konec se však nezadržitelně blížil, a že to bude konec Rakouska, to již věděl každý.

Jednoho dne, to již bylo v roce 1918, ale nepamatuji si měsíc, přišla paní domácí – bydleli jsme stále v Českém domě, plných 18 let – že prý s tatínkem chce mluvit jakýsi voják. Když tatínek říkal, proč nejde k nám, řekla, že prý velmi pospíchá. Po chvíli se tatínek vrátil s balíkem a řekl, „podívej se, dceruško, to se nesmí u nás najít, jinak bysme byli oběšeni oba.“ Byly to letáky vybízející k generální stávce a ukončení krvavé války. Až prý přijde výzva, musíme to rozšířit mezi lid. Šli jsme na půdu, kterou jsme měli vlastní a uzamčenou, nadzdvihli jsme prkna. Na to jsme naházeli bedny a různé věci, jak již na půdách bývají. Výzva však nepřišla, ale po převratě si k nám lidi pro ně chodili na památku. Máme ještě dopis, kde si o ně také píše severský básník Catlhaml-Liberté, který píše, bychom mu nějaké zaslali, jestli nám je myši nesežraly.

Blížil se konec, vojáci prchali z fronty a tatínek dostal zprávu 27. října, že byla proklamována samostatnost Československé republiky. Tak se stalo, že visel na Českém domě prapor o jeden den dříve a nikdo nezakročil. Co to bylo jásotu a radosti, to mohl pochopit jen ten, kdo zde na severu prožíval národnostní útisk. Že nám bude vlastní republika takovou macechou, jsme tehdy netušili, že budou čeští kapitalisti krutější než rakouští. Považovali jsme to za samozřejmé, že republika bude socialistická. Jak jsme byli tehdy naivní a neopatrní.

Vojáci skládali zbraně a šli k představitelům Sokola. Ti je však posílali k Holubovi, a tak se u nás hromadily pušky a tak nějak samozřejmě vše přecházelo do rukou otce, poněvadž ti větší páni nebyli ještě informováni, co mají dělat, byli nějak zmateni. K nám přicházely bedny z Prahy se šaty a prádlem s výslovným přáním, aby tatínek řídil rozdělování, věříce v jeho poctivost. Tatínek se stal předsedou národního výboru, ve své pravomoci sesadil okresního hejtmana. Pak skládali veřejní představitelé i úředníci ostatních úřadů slib do rukou otcových. Tatínek doma se zadostiučiněním mi pak řekl: „Vidíš, děvče, jak ti páni ochotně, ale jistě neradi skládali slib krejčímu a revolucionáři, jak se časy mění.“ A přece se nezměnily, jak se později přesvědčil.

Musela přijít druhá světová válka, strašnější té prvé, kdy lidová republika československá přinesla pravé osvobození dělnické třídy, pro jakou otec bojoval, o jaké snil a jaké se již nedožil. Mezitím se páni důkladně vzpamatovali, a zatímco lid oslavoval, oni pracovali. Zrušili národní výbory i všechno, co mohlo sloužit lidu. To ostatně všichni víme, jaké konce pro lid přišly.

Po převratu tatínek uvažoval: byl anarchokomunista, ale ve změněných poměrech měl tatínek názor, že by se měli všichni socialisti semknout v jednotnou frontu socialistickou. Proto přivítal dost s nadšením myšlenku – myslím že vyšla od Vrbenského – založit jedinou socialistickou stranu. Sociální demokraté odmítli, a tak se spojili část realistů, Modráčkovci, národní socialisté, anarchokomunisti a snad ještě jiní, již se nepamatuji. Je to dlouhá historie, o které zde nemohu psát, ale přišlo velké rozčarování a zklamání, a jak vše dopadlo, víme všichni. Naši poslanci JUDr. Th. Bartošek, Luisa Štychová, V. Draxl a ministr Vrbenský byli zbaveni mandátů, když hlasovali proti dělnickému zákonu na ochranu republiky a když se museli prát o každý pokrokový návrh.

Po 28. říjnu se vrátili bratři i můj muž z vojny, a poněvadž jsme nedostali byt, žili jsme všichni společně až na staršího bratra, který u nás šil, ale měl svojí domácnost.

Z té popřevratové doby také jedna charakteristika mého otce. Byla to doba strýčkování vlivných lidí a usazování do teplých míst, doba zbytečných úřednic. Přijel k nám Vrbenský, tehdy ještě ministr, a nabídl mému muži místo ve svém ministerstvu s tím, že potřebuje pročistit byrokratické úředníky za socialisty. Řekl tehdy, že on sám jednou odejde, ale pro mého muže že by to byla trvalá existence. Měli jsme tehdy velmi malý plat, ale tatínek pak řekl doslova: „Podívej, Vašíku, nedělej to, řekli by, že starý Holub usazuje děti na teplá místa.“ Z těch důvodů odřekl muž druhou lákavou nabídku na místo okresního tajemníka u s. Draxla a sám otec odřekl poslanecký mandát u tehdy utvořené strany socialistické. Všechny funkce vykonával zdarma jako čestné. V té době byl také redaktorem „Socialistického bezvěrce“, ale poněvadž se nemohl tomu plně věnovat, po několika číslech byla redakce převedena do Prahy.

Ruskou revoluci jsme sledovali s nadšením a napětím. Vracející legionáře kritizoval, když přinášeli zkreslené zprávy o ruské revoluci. Věděl, že je to nová dějinná lidská epocha, v které vyjde pro lidstvo spravedlnost a dobro. Zrovna tak jsme sledovali s napětím a sympatiemi v roce 1920 roztržku sociální demokratické strany a stáli jsme celým srdcem na straně levičáků. Jakou měl tatínek radost, když se povedla a byla mohutná „Spartakiáda“ a vyšlo první „Rudé právo“. Odebírali jsme všechny komunistické tiskoviny a kolportérka si stěžovala, že u vlastních členů jen část odebírá noviny. To jsme již byli členy „sociálního sjednocení“, jak se říkalo také „Vrbeňáci“. Tato strana měla velmi mnoho stoupenců mezi horníky, ale omezila se téměř jen na český sever, právě mezi bývalými anarchokomunisty. Bylo to takové bloudění. Patřili jsme již tenkrát do komunistické strany, poněvadž jsme jimi byli po celý život, ještě před jejím založením. Vzpomínám-li na náš život a hlavně na život otcův, který vždy měl na mysli celek a nemyslil nikdy na sebe, ba ani na rodinu, a na všechny ty poctivé proletáře hlavně z řad horníků, kteří stáli v řadách anarchokomunistů, kteří prožívali všechny ty těžké boje sociální i národnostní, cítím to jako těžkou křivdu, píše-li se o nich jako o kavárenských povalečích. Tatínek čítal výhradně socialistickou literaturu, četl Marxe i jeho Kapitál, Engelse, Bakunina, Hercena atd. a byl ctitelem Kropotkina, jehož obraz je jako památka dosud naším vlastnictvím. Po vítězné ruské revoluci uznal sebekriticky a mužně, v čem se mýlil, a byli to anarchokomunisti, kteří se stali nejvěrnějšími a nejbojovnějšími členy komunistické strany.

Se svými sourozenci se tatínek nestýkal, rozešli se po světě. Jeden z jeho bratří, mistr kominický, majitel domu v Hlinsku, když mu tatínek zaslal svůj časopis „Omladinu“, poslal tento zpět s poznámkou, že takové sociální škváry nečte. S příbuznými z mamčiny strany se přátelsky stýkal, ale po jejím pohřbu, který byl bezvěrecký, se také s námi rozešli, až na nejmladšího nevlastního bratra matky, který nám to nezazlíval. Svoje stáří prožíval střídavě u mě a sestry v Mladé Boleslavi. Muž byl překládán daleko od severu a v prostředí u sestry, která měla modní salon se mu nelíbilo, a tak na jeho vroucí přání v jeho 83 letech jsme pronajali pokojík v Duchcově, kde bydlel i můj bratr, a posílali mu vyživovací příspěvek společně se sestrou. To byl tatínek úplně spokojen, byl mezi svými, ale ani ne za rok již se stěhoval, tentokráte navždy. Byl to rok 1938 a musel odejít jako my. Tehdy nám psal zoufalý dopis, že hořce plakal dvakrát v životě, při smrti maminky a ztrátě vlasti. Loučil se se svými horami a milovaným severem, psal nám, že my se jednou sem vrátíme, ale on už asi nikdy. To již byl 84 let stár.

Bydlel u sestry, která jako švadlena snadněji získala živobytí, kdežto my s mužem jsme po dobu války v Budějovicích zažili mnoho bídy, kterou sestra zmírňovala občasnými zásilkami. Hmotně se měl tatínek u sestry velmi dobře, měl svůj vlastní podkrovní pokojík, ale duševně si se sestrou moc nerozuměli. Tím větší láskou a duševním porozuměním zahrnoval tatínek mě a mého muže. Prožíval až do války obyčejně celé léto u nás v té nejkrásnější shodě. Zatčení bratra v roce 1941 a jeho odsouzení k smrti jej zničilo, byl smutný a zestárl. Utěšili jsme jej tím, že bratr dostal milost, a tím znovu oživl a znovu doufal, nedozvěděl se vůbec, že bratr byl popraven. Tatínek se nám přiznal, že v jeho pokojíčku přespalo již mnoho politických štvanců, aniž by o tom měla sestra nejmenší tušení, poněvadž tatínek trávil valnou část dne v bytě sestry, který byl o poschodí níže, a sestra nahoru do pokoje nepřišla, byla příliš zaměstnaná. Tam se u něj skrývali i stravovali, a když se kuchařka divila, jak tatínkovi chutná, bral tajně jídlo v její nepřítomnosti a sám si uklízel. Byli jsme svědkové při jedné návštěvě, kdy zrovna odcházel jeden jeho chráněnec. Ptali jsme se jej, zdali jej zná. Prý již nejasně, řekl, „to víš, mne zná mnoho lidí, já si je všechny nepamatuji.“ Bylo to po Heydrichiádě a mnoho provokatérů bylo, tak jsme jej prosili, aby byl opatrný. Tělesně byl úplně zdráv, rovný, denně se koupal, cvičil a dělal tříhodinové procházky a těšil se nesmírně na konec války, věděl, že to bude osvobození dělnické třídy. Poněvadž však mnoho četl, ztrácel rychle zrak, a také nedoslýchal. Při našich návštěvách na procházce mluvil hlasitě a kritizoval nemilosrdně nacisty, až se lidé se souhlasným úsměvem ohlíželi a my jsme jej museli upozornit, aby mluvil tišeji. Psal nám často a dopisy krásné, kde viděl budoucnost, jaká nás čeká v komunistické společnosti, blouznil v nich o tom, pro co celý život bojoval a co věděl, že přijde. Že se toho sám dočká, o tom nepochyboval, když začínal soumrak nacistů. Bohužel jsem musela tyto dopisy spálit, když německé vojsko obsadilo vedlejší čtvrť v Budějovicích a dělali prohlídky a mohli jsme čekat za několik hodin i prohlídky v naší čtvrti. O jeho činnosti i přátelích v Mladé Boleslavi nejlépe a více než my ví Fr. Rajtr, který na počátku války byl přeložen do Mladé Boleslavi a který se ním stýkal. Byl to jeden z jeho nejmilejších, dlouholetých přátel i jeho ctitel. Dalším jeho i naším věrným přítelem byl Michal Kácha, jehož podobiznu nosil stále u sebe, a Luisa Štychová, kterou měl rád jako svoji dceru a s kterou udržoval stálou korespondenci.

Konce války se již nedočkal, zemřel v listopadu 1944 na bolestivou prostatu, v 89 letech. Vždy si přál být spálen v krematoriu. Zrovna tehdy byl zakázán od Němců převoz mrtvých, nevím již proč, snad z důvodů úsporných, a tak sestra musela nechat tatínka tajně převézt do Nymburka, a takový byl i jeho pohřeb. Pouze nejbližší příbuzní a dva staří známí. Bylo to smutné loučení. Zůstala jsem z celé naší milované rodiny sama.

Vzpomínám-li na náš minulý život, byl krásný. U nás bylo neustále živo, horníci měli různé šichty, a tak chodili na návštěvy, a i jiní. Debatovalo se i zazpívalo, znali jsme všechny revoluční písně, které nyní slýchám z rádia, a v písni „Milion paží“, kde refrén končí „za anarchii“, jsme po ruské revoluci změnili „za sovětii“, i maminka zpívala s námi. Jak bylo u nás veselo, to vědí staří návštěvníci, kteří vzpomínají ještě dnes. Tenkráte ještě nebylo ve zvyku chodit na neděli do přírody s rodinou, rodiče však s námi chodili, přibrali se známí, a tak nás chodilo, a hlavně mládež, celý průvod. Tak se stalo, že nás v Lomu zastavili četníci a první čtyři zatkli, mezi nimi oba bratry, a tatínkovi dalo mnoho práce dokázat jim, že to není demonstrace, ale nevinný výlet. Dovolili nám pouze půlhodinový pobyt a zase jsme museli odejít. Jeden z výletníku měl fotoaparát, tak nás vyfotografoval a zvětšenou fotografii nám daroval, máme ji dodnes. Tatínek miloval lidi a přírodu, dovedl sedět u mraveniště a obdivovat jejich píli i jejich chytré mozečky. Učil nás vyhnout se broučku na cestě a zbytečně netrhat květiny. Dovedl si jako starý člověk hrát s mládeží na hru „škatule“ a vyhledával sám příležitost, aby se musel chytat a smát se přitom jako chlapec. Bylo to dojemné, když takový 6letý kluk na něj křičel „ty Hynku“, všeobecně se mu říkalo Hynku a viděl v něm kamaráda. Na stěně jsme mívali velkou mapu a to se jezdívalo po celém světě, aspoň ve fantazii. Přestože jsme byli vychováni revolučně a nebáli se persekuce, byli jsme až příliš citliví. Takoví byli však i druzí naši přátelé. Komunista miluje nejen lidi, ale i přírodu. Takový byl i St. Neumann, manželé Štychovi, kteří svoji lásku rozšířili i do vesmíru, Borek, Kácha atd. Jak dovedou nenávidět a bojovat, dokázali ve válce.

Před dokončením mých letmých vzpomínek se mi dostala do ruky monografie „Z dějin Duchcovska“, kde je doslova „V roce 1896 byla vyvolána divoká stávka, která dopomohla ke značnému zkrácení pracovní doby.“ To je moje vzpomínka, kdy byl tatínek zatčen v Záluží a u nás se hektografovaly letáky. Divoká stávka je nazvaná asi proto, že se nepřipojila sociální demokratická strana, a přece byla vítězná. Ve svém časopise si tatínek stěžuje a i nám to říkával. Byla-li vyvolána stávka sociální demokratickou stranou, solidárně i bojovně se zúčastnili „nezávislí horníci“, bylo-li to opačně, bývali opuštěni.

Tatínek neschvaloval atentáty, říkal, že to není řešení, jednoho lumpa zabijí, horší přijde – musí se bořit starý řád. Chci tím jen vyzdvihnout, že mezi českými anarchokomunisty a anarchisty světovými byl rozdíl. Když jsme pak prožívali boje v komunistické straně a já již jako dospělá a vdaná, proti naší reakční vládě, bylo to vlastně opakování bojů z mého mládí. S tím rozdílem, jak onehdy mluvil Zdeněk Nejedlý v nedělní besedě „Na okraj dne“, že rakouská vláda byla noblesnější než naše a nedávala surově střílet do pracujících, ba i do dětí. Tatínek byl velkým ctitelem Zdeňka Nejedlého, schovával až do smrti dopis, který mu psal a který je nyní naším majetkem, a byl na to hrdý, že při přednášce v Duchcově, kdy otec byl nemocen, přišel jej do bytu navštívit. Je pochován v Mladé Boleslavi na hřbitově, ačkoli si přál, aby jeho popel byl na severu u maminky. Tehdy v roce 1944 to ovšem nebylo možné. Je v srdcích našich i jeho dobrých přátel, kterých je dosud mnoho. Čest jeho drahé památce!

ALOIS ŠEFL:

Z MÝCH VZPOMÍNEK NA STARÉHO BUŘIČE

Nejstarší má vzpomínka na starého Holuba sahá hodně daleko. Bylo to, myslím, v roce 1895, když jsem se ještě s dvěma soudruhy vydal na pěší cestu za chlebem po Čechách a bude-li nutno i do ciziny. Cesta nás vedla přes Most. Nechtěli jsme toto město minouti, aniž bychom nenavštívili redakci „Omladiny“, kterou tehdy Holub redigoval. Redakce ovšem sloužila rodině Holubově za obytnou místnost. Nejen že si anarchistický a věčně bouřící list nemohl dopřáti luxu vlastních redakčních místností, tak jako jich měly strany sociálně demokratická a později národně sociální, na to byl list příliš chudičký, zpravidla musil být z tiskárny ukraden a obětavými kamarády po severu roznášen, nesměje pošty používati, ale bylo velmi nesnadno nalézti bytu i člověku, jenž list takový vydával. Proto byly všecky redakce našich listů tehdy v nejzastrčenějších koutcích města, a to ještě musil být majitel domu buď přímo stoupencem anebo aspoň našim myšlenkovým proudům nakloněn. Četnictvu, policii a sluhům politických úřadů, přinášejícím konfiskační nálezy, byly arci redakce dobře známy.

Právě tehdy jsme zastihli Holuba, píšícího článek do listu na stole pokrytém oděvními látkami a odstřižky. Číslo musilo být hotovo a zákazníci musili na své oděvy počkat. A věru, jen v takovémto prostředí mohly vznikat pobuřující články „Omladiny“. Její obsah byl takto skutečnější, pravdivější, vznikaje v ovzduší bídy a nedostatku, neboť mzda redaktorů našich listů byla tehdy věcí hodně neurčitou vidinou, která nejčastěji se rozplývala vniveč.

Zákaznictvo Holubovo tvořilo z největší části hornictvo a objednávalo si obyčejně na dluh. Nešlo to jinak. Tak začasté musilo být několika zlatých, přinesených soudruhy co splátka na oděv, užito na zaplacení v tiskárně nebo na expedování čísla – nebylo-li náhodou zabaveno. – Proto se neděle v rodině Holubově nelišily od dnů všedních. Byla nouze vždycky a často ani nebylo co jíst.

Na mladé hnutí se tehdy sypaly rány se všech stran. Co nestačily úřady, četnictvo, policie, persekuce stoupenců hnutí na dolech, to pomáhaly svorně dotloukat jiné strany, z nichž hlavně sociálně demokratická. „A neubijí nás!“ volal tehdy Holub. „Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.“

Druhou vzpomínku na Holuba jsem si uchoval z roku 1909. Byla svolána jedné neděle konference důvěrníků v Duchcově do Českého domu. Byl tu i nezbytný Holub. Z celého severu se sešli důvěrníci, aby tu porokovali mezi jiným o otázce tisku, ale konference byla snad sotva čtvrt hodiny zahájena, když se náhle rozletěly dveře a do místnosti vrazil v čele tlupy četníků známý a pověstný strážmistr Lorenc. „Důvěrná schůze, lístky všecky v pořádku, svolavatelům jména účastníků schůze známa!“ Starý Holub měl tentokráte za to, že i tomuto žroutovi socialistů s těmito argumenty vytře zrak a musí odtáhnout s nepořízenou. Ale kdež se rakouští biřicové zastavili před takovou lapálií, jako byla všecka zákonu vyhovující opatření svolavatelů! „Jménem zákona vás všecky zatýkám!“

Kouzelná tato formulka přibila přítomné vězně k židlím a město Duchcov mělo podívanou. Vždy po třech byli účastníci konference voděni četníky na okresní hejtmanství, mezitím co zbylí zůstali v místnosti pod dozorem strážmistra a několika četníků. Marně protestoval Holub, marně i všichni ostatní. Patrně některý špicl podal o schůzi zprávu, poněvadž se i na hejtmanství vzhledem k dobrému „lovu“ úřadovalo. Po zjištění jmen a bydliště zatčených byli opět všichni propuštěni na svobodu, ale „maličký“, jak byl Lorenc všeobecně nazýván, svého účelu dosáhl. Konferenci zmařil.

Šílený strach o blaho Rakouska připravil tomuto člověku konec ostatně velmi žalostný. Nemoha všude vzrůstající hnutí zmoci, všecky tajné schůzky zmařiti, všecky čelnější pracovníky ve hnutí anarchistickém „usaditi“, domníval se snad, že jí svůj chléb zadarmo a zastřelil se. Oddechli si nejen všichni stoupenci hnutí, kteří s ním měli co činit, ale i jemu podřízení četníci. Sami nám to později řekli.

Aby se však mohl starý Holub uplatnit ve všech směrech, k tomu musil přijít převrat roku 1918. Chuďas starý, jako snad všichni bez rozdílu, věřil, že stojí na prahu nové, svobodné společnosti ve státě nově utvořeném. Slova „Československá republika“ působila i na něho oním nevysvětlitelně kouzelným vlivem, takže i jeho starý, revolucionářský a věčně nepokojný duch byl zpit ohromností dějinného okamžiku a činnost jeho v těchto pohnutých dobách směrovala zúplna ve prospěch oné útlé, republikánské květinky, zrozené na rozvalinách staré a nenáviděné monarchie.

Byl zvolen jednomyslně předsedou Národního i Menšinového výboru okresního, stal se starý Holub osou hospodářského i politického života ve městě a v okresu. Byl to prostě takový revoluční kvas, jehož se národové dožívají jednou za staletí, kdy se vše převrací vzhůru nohama. Tak i v tomto dějinném okamžiku bořitelé reakce octli se nahoře a sloupové Rakouska dole.

A jak se v takových pohnutých chvílích poznávají charaktery! Jaký ironický pošklebek hrál tváří starého buřiče Holuba, když jeden po druhém z místních veličin se mu přišel do místnosti Národního výboru představiti a ujišťovati ho loyálností k jeho osobě i nově utvořeným poměrům! Jak by ne! Včera ještě buď na břiše před nedotknutelností habsburské monarchie anebo plni nedůvěry a odporu k chystajícím se změnám a dnes, vidouce dvouhlavého orla malomocně tlouci rozbitými křídly do země a ustupovati lvu nové republiky, přicházejí všichni bez rozdílu blahopřáti novému státu a novým řádům v osobě starého proskribovaného anarchisty a vyžadují si cti, zapsati se do pamětní knihy na důkaz oddanosti k novému státu. Šli se pokloniti jemu, jenž všem politickým správám a všem četnickým stanicím na severu až dosud byl nebezpečným buřičem a jejž ubytovati na státní útraty na delší dobu bylo všem sloupům staré říše záslužným činem!

„Cože, řezníci požadují lichvářské ceny za maso? Pojďme do výboru!“ A starý Holub běží na politickou správu a žádá, aby zamezili řádění lichvářů, jinak si pomůže lid sám. Ceny masa se snižují. Pořádání schůzí prochází v prvé řadě rukama Holuba, v druhé řadě teprve u úřadů. Byl-li lapen jeden nebo dvacet keťasů denně, na všech musil spočívat přísný zrak starého Holuba, povýšeného na hodnost lidového sudího. Keťasům bylo nezdravo. Starý věděl, co je bída, věděl, co je povinnost vůdce lidu. Nezapomněl na svojí bídu, protože nemohl. Všecko zboží z řetězového obchodu zabavoval ve prospěch obce.

Starý Holub byl jistě v oné době znám po celé republice, neboť tzv. potravní lístky, vojenské průkazenky, lístky

opravňující k bezplatnému použití železnice, to vše bylo opatřeno podpisem Holubovým. Dělal spolu i nový pořádek v městské správní komisi a měl to vzácné zadostiučinění vidět staré sloupy němectví zvykat ustrašeně novým řádům.

Jeho, odedávna známého bezvěrce, strhl dokonce ve svou náruč kterýsi místní kněz, jenž snad takto strojenou radostí dal najevo své city k mladé republice. Nebo to bylo – což je pravděpodobnější – ze strachu. Vždyť visela tehdy v republikánských oblacích velmi hrozivá mračna pro budoucnost příživníků tohoto druhu.

Objevil-li se kde nedostatek mouky, bramborů, obdržel dojista tehdejší ministr zásobování dr. Vrbenský vzápětí návštěvu starého Holuba anebo telefonickou zprávu, že nemají horníci co jísti. Vyskytl-li se ve městě spor rázu policejního, nepodléhal rovněž v prvé řadě černožlutým bývalým sloupcům bezpečnosti a pořádku; nově ustanovení orgánové přišli prostě před tribunál starého Holuba – činili tak i dřívější členové sv. Hermandady – a mnoho sporů bylo takto bez znalostí §§ a policejních řádů rozluštěno.

Krátce starý Holub byl tehdy všude. Činil to rád, v klamné domněnce, že pomáhá stavět nový, zdravý a světlý dům, v němž se bude všem a hlavně dělnictvu zdravěji bydlit a žít a často si gratuloval, že mu bylo dopřáno takového převratu se dožít.

Ej, starý Holube! Dočkal ses jiných věcí ještě! Horečka převratová přešla, poblouzněné hlavy vystřízlivěly a znenáhla jsi seznával, že se na starém rakouském rumišti zdvíhá jiná sice státní forma, ale s týmiž společenskými, kapitalistickými řády, třídními rozpory a boji jako tomu bylo v zemi ohraničené černožlutými sloupy. Užilo se jen jiného nátěru, jiných barev. Řekli jsme si tak mnohdykráte nedlouho po tom, kdy národní výbory byly zrušeny. Nu, což. Byla to tedy jen episoda. Chodí bouřit dělníky jako za Rakouska; osoby na úřadech a jiných státních institucích v jeho okolí se vyměnily a dávno již ovšem nemají k němu toho respektu jako po převratu. Snadno tomu přivykl. Neměl vlastně ani času odvyknouti.

Ještě jednu charakteristickou známku. Starý Holub má sice velmi rád soudružku Štychovou, ale jejímu evangeliu o naprosté abstinenci na chuť přijít nemůže. Je přesvědčen, že k zachování svěžesti a sil až do vysokého věku není naprosto nutno varovati se po celý život požitku alkoholu jako indického moru. Vypije si rád dvě, tři sklenice pěnivého moku, má-li naň, vypije snad i někdy něco ostřejšího a má stále všech pět dobře pohromadě. Dle jeho názoru je tudíž sám živým důkazem – ve věku 70 let – že soudr. Štychová nemá pravdu. Aby ale ani prestiži soudr. Štychové nebylo příliš ublíženo, pokud se týče jejích důkazů o zhoubném účinku požívání alkoholu, prozradím jen, že se starý Holub při třetí čárce na tácku přece ocitá v jakési neznámé dimensi, v důsledcích kteréž velmi rád popovídá ve společnosti o svých zkušenostech, nejraději o Mladé Boleslavi a o Brasilii. Dojista mu tento nevinný hříšek nebude překážet, aby neposkytl svým kamarádům příležitosti vzpomenout za dalších deset let jeho osmdesáté narozeniny.

HORNICKÉ LISTY: HYNEK HOLUB SEDMDESÁTNÍKEM

Dne 19.května dožívá se náš starý kamarád Hynek Holub 70ti let. Kdo jste ho znali před třiceti lety, takový je také dnes. Duševně mladý – Říkává sám: ,,Ja miluji mládež,, – ,,Mládí jako to jaro,,.

,,Dopřejete mládeži radosti a nechtějte, aby byla taková, jako jste vy,,. ,,Veďte ji k socialismu vzděláním a láskou,,.

Takto jsme ho slýchávali mluvit před třiceti lety a ani dnes není jiný. Celý svůj život věnoval nezištně idei socialismu, myšlence svobody, rovnosti a bratrství.

Vzpomínám si, v době myšlenkového kvasu v letech devadesátých, bylo nás v každém místě několik, že jsme se věnovali studiu přírodního života, studovali jsme Priesnitze, Kneipa a celou literaturu abstinence atd. Přestali jsme kouřit, píti alkohol, ano nejedli jsme i maso a množí živili se jen ořechy a mlékem. Koupali jsme se v rose a leželi na slunci. Nás mladé následovali i staří kamarádi a tak jsem viděl, jak na slunci opalují se nahá těla a polévají se studenou vodou. Chodili jsme bosi a bez klobouku.

Náš Hynek říkával: ,,Víte, hoši, já se vám divím, že to tak vydržíte. Je to hezké a zdravé, já to také dělám, ale jenom abyste se v tom neutopili a neztratili pro sociální hnutí. Byl vždy takový kritik, řekl své mínění, ale nikdy nebyla v tom stranická zaujatost a nebo nenávist. Neodháněl od sebe a vždy rozeznával dobré od zlého a tak vše řekl, jak si to myslel a tak jedná ještě dnes.

Jednou při jednom svém procesu jmenoval si mně jako důvěrníka k přelíčení. Jednalo se o nějaký delikt, kterého se měl dopustit ve své přednášce v Kopistech na spolkové schůzi. Přítomný komisař učinil udání a Hynek se ocitl před krajským soudem v Mostě. Komisař tvrdil, že Hynek pobuřoval a vyzýval přítomné k odporu a nemilosrdné revoluci, že mluvil o řemenech ze zad atd. Hynek bez právního zástupce se obhájil, vzdor nezpůsobilému předsedovi schůze. ,,Ale, jak může pan komisař,, něco takového tvrditi, vždyť neumí ani česky psát,, řekl Hynek a soud jej osvobodil.

Náš Hynek je ze staré školy dělnického hnutí, ale jeho mladistvá mysl nezůstala pozadu v novém směru, šel vždy v před a zůstal zásadní. Jako socialista staré školy, vyšlý z opozice proti centralismu, potíral sociální demokraty jako národní sociály. První se stavěl proti centralismu a mezinárodnímu utrakvismu, ubíjejícímu českého člověka. Také potíral vlastenecký šovinismus.

Přišel na sever, žil zde mezi námi a viděl na jedno straně soc. demokrata, že on je sice Čechem, ale jeho děti neumějí česky, a tak zvolna se ztrácel jeden Čech po druhém a strana soc. dem. přihlížela k tomu lhostejně. Na druhé straně část českých dělníků vede boj za českou školu a těm vpadají také Češi vzad, posílajíce děti do německé školy.

Bojující Hynek proti každému násilí a potlačování svobod, nečiní rozdílů, mluví na veřejných táborech a hlásá: ,,Vaším prosbám Praha nepomůže. Pánové přijedou jednou za rok se na náš podívat a více nic. Právo na českou školu si musíme vybojovat stávkou děti!“

A v Duchcově byla první školská stávka, která vyvolala velké překvapení v celé veřejnosti i v úřadech.

Kolik stávek školských jsme měli později, všude bral Hynek účast a při jedné stávce v Duchcově, kdy policie učinila útok na české děti, s nimi smýkala a je tloukla, Hynek s našimi kamarády. pobouřen tak, jak jsem ho nikdy před tím neviděl, zakročil proti polici. V jiném případě zavolal i horníky na pomoc. Horníci zastavili práci, vyfárali z dolů a tak v pracovním obleku táhli do Duchcova demonstrovat proti německému šovinismu a násilí. Policie byla odvolána a pořádek zjednán.

Kolik konferenci a sjezdů, které většinou se konaly tajně, s sebou prodělal za těch nejobtížnějších poměrů finančních a pronásledování.

Za jak těžké situace vydával časopis ,,Omladinu,,. Stěhoval se z místa na místo, a při tom vedl zásadní spor proti těm, kteří přicházeli do hnutí a neměli poctivé úmysly, počínaje Háberem a konče Vohryzkem.

A vzdor všem obtížím, strádání, bídě a pronásledování, vytrval a stál v čele výchovy a kulturního vzdělání sám, učil a přednášel. A toto nadšení si zachoval po dnes. Ke svému stáří 70 let, neustal, chodí na schůze, přednáší, poučuje, vychovává, učí, a pokračuje na životní dráze propagátora proletářského hnutí. Jaká to životní síla přesvědčení, jaká láska pro ideu socialismu.

Kolik je těch starých kamarádů, kteří s ním spolupracovali? Někteří již dávno ztichli a jsou v ústraní, snad znavení, nebo nedovedou již chápati nový život a cítí se příliš staří, aby se učili chápat.

Ale náš Hynek Holub neustal, žije jako mladý, staroba mu nevadí, dnes přednáší mládeži, zítra bezvěrcům, a zase se stará o divadlo a při tom shání ještě obživu.

Může býti vzorem a učebnicí naším soudruhům. Hleďte, co tu lásky a obětavosti sneseno za padesát let pro dělnické hnutí.

Těch několik vzpomínek, co jsem uvedl k jeho sedmdesátinám života, jest jen kapka ze života jeho. Píšu to pro naše soudruhy, aby si uvědomili, jak velké oběti přinesl Hynek Holub. A všechnu tu práci dělal bez stanov a předpisů, nikdo osobně mu je neukládal, on nečekal na usnesení strany, nebo konference, ne, on byl vždy napřed a sám si byl vůdcem, rádcem, veden láskou a přesvědčením pracovat a bojovat za vznešené idee nové socialistické společnosti, volné všech pout, násilí a utlaku, s heslem: ,,Kdo nepracuje, ať nejí!,,

Hynku Holube, nemohu dnes jinak, než přáti Tobě ještě dlouhého žití plného zdraví a svěžesti duševní, kterou dosud máš! Vykonal jsi pro dělnické hnutí velký kus práce a to práce dobré, výchovné a organizační.

Jsem přesvědčen, že se mnou celé odborové hnutí i strana blahopřeje k tvým sedmdesátinám, pociťuji vnitřní štěstí a radost, že jsi mezi námi a že Ti můžeme stisknout ruku s přáním dalšího zdraví a mnoho zdaru. Děkuji tobě zároveň za Tvoji dosavadní práci. Zůstaň i nadále tím, kým jsi byl až dosavad. Buď zdráv!

PRVNÍ ŠKOLSKÁ STÁVKA 1896

Beznadějnou situaci na Ústecku, kde dosud nebyla ani jedna česká škola, vyřešila alespoň Ústřední matice školská, která v únoru 1897 po mnoha překážkách otevřela v Krásném Březně českou matiční školu. V mnohých dalších obcích na severu Čech však čeští rodiče marně stylizovali opakované žádosti. Ani tam, kde již její existenci vybojovali, neměla česká škola na růžích ustláno. Zatímco v Teplicích se situace vyhrotila až na podzim 1897, v Duchcově události gradovaly již od 1. září 1896, kdy byl obvyklou mší svatou zahájen nový školní rok. Toho dne totiž došlo k dvěma významným událostem.

V Duchcově, který v té době prožíval období intenzivního růstu v důsledku rychle se rozvíjející důlní těžby, zahájilo svou činnost c. k. okresní hejtmanství a své funkce se ujal první hejtman Josef hrabě Wallis, svobodný pán z Carrighmainu. K témuž dni byla otevřena rozsáhlá novostavba německých škol u rybníka Barbora (dnešní zvláštní škola). České školství se mělo po přemístění německé školy přestěhovat do uvolněné budovy, ale purkmistr Franzel raději rozhodl, že v nové škole budou umístěny jen chlapecké třídy, jen aby nemusel splnit slib, daný před lety české menšině. 14. září 1896 podal řídící učitel Alois Bílek stížnost okresní školní radě, v níž poukazoval na nedostatek místa v české škole, kde se děti nevešly do lavic a musely sedět na stupínku i na podlaze. Lhůta, kterou již několikrát dala Zemská školní rada městu k opatření potřebných místností, nebyla nikdy respektována. Kromě toho měla být k 1. září 1896 v Duchcově otevřena i česká měšťanská škola, povolená již 15. ledna toho roku. Na purkmistra Franzela, zavilého nepřítele všeho českého, však nic podobného neplatilo. Pro otevření školy, jak se říká, ani nehnul prstem. Koncem listopadu požádala Marie Vernerová v zastoupení českých matek předsedu okresní školní rady, aby dal úředně potvrdit, že je budova české školy zdravotně závadná. Když ji 4. prosince navštívil hrabě Wallis, upřímně se zděsil a znovu domlouval purkmistru Franzelovi. „Ale marné bylo i toto domlouvání“, napsal do školní kroniky řídící učitel Alois Bílek.

V té době přišel do Duchcova krejčí a anarchista Hynek Holub, který se stal pro bojovníky za českou školu výraznou posilou. Ani politická situace nebyla v tomto období jednoduchá. Z vězení byli právě propuštěni četní havíři, především z řad anarchistů, kteří se aktivně zúčastnili stávky na podzim 1896. Během stávky i po ní došlo k vážným kontroverzím mezi příslušníky anarchistického hnutí, které stálo v jejím čele a sociálními demokraty, kteří je zrazovali a „zahnali do věznic“. Navíc se na počátku roku 1897 schylovalo k volbám do V. kurie. Proti sociálně demokratickému kandidátu Josefu Seligerovi byl postaven český sčítací kandidát, duchcovský horník František Procházka. Byl dlouholetým bojovníkem za českou školu, a tak se situace českého školství na severu stala i součástí předvolební iniciativy, zaměřené na jeho podporu.

Do popředí tehdy vstoupil – nejspíše zásluhou Hynka Holuba – politický spolek Lidumil, který byl opět organizací neodvislých socialistů (anarchistů). Na 24. ledna 1897 svolal veřejnou schůzi, na níž bylo jednáno o kritickém stavu českého školství i odmítavém stanovisku Němců k českým kulturním požadavkům, stejně jako o lhostejnosti rozhodujících úředních kruhů. Českou školu v Duchcově navštěvovalo tehdy 720 dětí, které se tísnily v osmi učebnách v 300 let staré budově, svou kapacitou vhodné sotva pro 280 dětí. V tmavých místnostech bylo nutno svítit často celé dopoledne, avšak místnosti byly tak vydýchané, že ani plynové lampy nechtěly hořet. Ze shromáždění byla zaslána telegrafická stížnost ministerstvu vyučování ve Vídni, požadující urychlenou nápravu, stejně jako neodkladné otevření české měšťanské školy v Duchcově. Stížnost byla vyřízena obratem a obci nařízeno, aby se do 24 hodin postarala o místnosti pro měšťanskou školu a do 7 dnů o nové prostory pro školu obecnou. Obec však ignorovala i nařízení ministerstva.

Spolek Lidumil proto svolal na 7. února 1897 novou veřejnou schůzi za účasti zástupců všech stran. Sál Austrie byl „vzdor vánici naplněn k umačkání“. Schůze měla velmi bouřlivý průběh a trvala několik hodin, během nichž se vystřídalo 16 řečníků. Anarchista Hynek Holub navrhl, aby se i v bojích za českou školu použilo osvědčeného prostředku dělnického hnutí – stávky. Shromáždění se jednomyslně usneslo, aby byl zaslán protestní telegram prezidentu ministerstva hr. Badenimu i místodržiteli. „Nechopí-li se nyní příslušní činitelé energicky této věci, nedokážou-li svoji autoritu vůči vášnivcům na radnici duchcovské, přestanou čeští rodiče své dítky od 11. 2. do školy posílati.“

Toho dne se dostavilo do školy pouze 41 dětí. Zahájení stávky způsobilo ohromný ohlas nejen ve městě, ale brzy se tato zpráva rozšířila i po celém Rakousku a pronikla i do zahraničí. Zatímco starosta Franzel se staral jen o to, jak potrestat původce stávky a obecní zastupitelstvo se pohoršovalo nad „neslýchanými požadavky Čechů“, hejtman Wallis nechal vytisknout česky tištěnou vyhlášku, ve které ujišťuje české obyvatelstvo, že bude sjednána náprava, jen ať opět posílají děti do školy. Také česká strana hned na to vyvěsila svoji vyhlášku a projevila ochotu důvěřovat hejtmanovu ujištění. Dne 15. února se duchcovské děti vrátily do školy a následujícího dne zakoupil hejtman Wallis za 44 000 zlatých hostinec U Menclů na Osecké ulici (dnes zbourán a místo něj stojí supermarket Lidl), kde měla být vybudována nová budova českých škol. Téhož dne byla otevřena i duchcovská měšťanská škola.

Němci však strhli zběsilý pokřik, doprovázený nenávistnými novinovými články i interpelací v poslanecké sněmovně, kde dr. Pfersche označil nařízení vydaná okresním hejtmanem za nezákonná a vyzval vládu, aby je prohlásila za neplatná. Koupě domu byla nakonec zrušena a česká škola byla od září umístěna v budově na dvoře okresního hejtmanství, opuštěné německými školami jako nevyhovující. Měšťanská škola neměla dlouhého trvání – po roce byla na žádost obce soudně zrušena a obnovena až po 21 letech. Idea školských stávek navržená anarchisty v čele s Hynkem Holubem však byla v následujících letech častokrát využita v řadě míst na severu Čech jako účinný prostředek v bojích za českou školu.

STÁVKUJÍCÍ DĚTI V ROCE 1908

Boj za českou školu na hornickém severu, o kterém jsme již napsali řadu pohnutých kapitol, probíhal v tomto kraji téměř čtyři desetiletí. Přestože zaznamenával řadu nesporných úspěchů, situace byla stále nevyhovující. Na mnoha místech se dosud marně domáhali vlastní školy, ale ani tam, kde ji již měli, zdaleka nebylo dobojováno. České školy byly umístěny v nevyhovujících budovách a rodiče dětí vystaveni všemožným šikanám. Jednotlivé protestní akce většinou nedosáhly očekávaného výsledku, nehledě na to, že osamocení bojovníci byli ničeni existenčně a vypovídáni z bytů i z práce. Bylo jasné, že i boj za českou školu je nutno vést organizovaně a již od listopadu 1907 byly zakládány první místní školské výbory. Dne 10. května 1908 se v Lomu konala první velká protestní schůze zástupců českých menšin. Přijatá rezoluce zdůraznila počátek rozhodného boje za zlepšení podmínek českého školství na severu Čech.

Druhá velká konference českých menšin se konala 27. září 1908 v teplické sokolovně. Zúčastnilo se jí celkem 356 delegátů z celého severu i zástupců Ústřední matice školské, Národní jednoty severočeské (Jos. Škába), Volné myšlenky (red. Myslík), Národní rady (prof. Metelka), národní socialisté, sociální demokrati a anarchisté, jednomyslně byl přijat návrh založit Ústřední školský komitét se sídlem v Duchcově, který by organizoval vedení dalších bojů za českou školu. Jeho ustavující schůze se konala 11. října v duchcovském Českém domě. Předsedou byl zvolen duchcovský advokát JUDr. Rudolf Stejskal, místopředsedou redaktor Severočeského dělníka Karel Brožík z Teplic, jednatelem Jaroslav Dlask ze Záluží. Mezi členy výboru nechyběli redaktor Josef David a JUDr. Václav Bendl z Mostu, anarchisté Hynek Holub a Václav Krampera z Duchcova, sociální demokrat František Cajthami-Liberté z Teplic a další.

Příští schůze, konaná 22. listopadu, byla ještě bouřlivější. Předcházely jí hrubé provokace německých nacionalistů, organizované v řadě míst na severu. „Poněvadž smírné pokusy selhaly, marným zůstalo dovolávání se úřadů, aby konaly svou povinnost, stížnosti a rekurzy zůstávají po celé měsíce nevyřizovány, ba naopak, boj proti českému obyvatelstvu ze strany německých šovinistů je stále stupňován, rozhodli se čeští rodičové zahájit všeobecnou školskou stávku na celém severu…“ O dva dny později se večer sešel užší výbor Ústředního školského komitétu ke krátké poradě o způsobu vyhlášení stávky. František Cajthami-Liberté byl pověřen, aby sepsal manifest k českým rodičům, s jehož zněním odjel ještě téže noci Josef David do Prahy, aby jej dal tajně vytisknout.

Na 29. listopadu 1908 byly svolány do 39 obcí na severu velké veřejné schůze, na nichž byla nevyhnutelnost zahájení školské stávky projednávána s občany. Na každé schůzi probíhala bohatá diskuse, během níž líčili místní řečníci neutěšené poměry v jednotlivých obcích. Společná rezoluce, jež byla přijata, shrnula přednesené požadavky v jednotný a cílevědomý program bojů za českou školu, se zdůrazněním požadavku školství svobodného a pokrokového.

Všeobecná školská stávka v Podkrušnohoří byla zahájena dne 1. prosince 1908, v předvečer císařského jubilea Františka Josefa I., který k 60. výročí své vlády vytyčil heslo „Vše pro dítě“. Diskuse ke stávce severočeských dětí se samozřejmě dostala i do parlamentu a celá akce byla rakouských úřadům velmi nepříjemná. V Praze byl utvořen Pomocný školský menšinový komitét.

Stávka byla téměř stoprocentní a zúčastnilo se jí žactvo veřejných i matičních škol. Druhého dne byla v Duchcově zorganizována velkolepá manifestace s průvodem více než dvou tisíců stávkujících školních dětí z Duchcova, Hrdlovky a Oseka, Ledvic, Hostomic, Bíliny a dalších míst. Místní policie je chtěla vyhnat z náměstí a už tasila šavle, když musel zasáhnout sám okresní hejtman a horlivé strážce pořádku rychle odvolat. Přijal i dva nejkurážnější chlapce, které k němu organizátoři manifestace vyslali přednést všechny stesky, vyslyšel je, ale nic jim neslíbil. Samozřejmě, že nezabránil ani perzekuci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Policie zadržela i anarchistu Hynka Holuba a hrozila mu zatčením, zadrženy byly i dvě učitelky, které si připjaly anarchistické odznaky, a pokrokový učitel Prokop Hájek z Lomu byl suspendován. Horníci Hanzlíček a Krofta z Mostu, stejně jako Klátil, Pondělík a Klepal ve Světci, byli propuštěni z práce. V Břežánkách bylo deset českých rodin vystěhováno na ulici, a protože nemohli najít nové přístřeší, ubytovali se zatím, kde se dalo, na chodbách, půdách i ve chlévech.

V neděli 6. prosince se sešla v Českém domě nová porada Severočeského ústředního školského komitétu. Poslanci Kotlář, Jaroš a prof. Drtina podali zprávu o vyjednávání ve Vídni a jeho výsledcích. O průběhu stávkového boje na severu informovali redaktoři: sociální demokrat Karel Brožík a anarchista Václav Krampera. Tajemník Národní jednoty severočeské Josef Škába navrhl rezoluci, jejíž obsah byl zevrubně projednáván. Obsahovala všechny známé požadavky a usnesení o odročení stávky školních dětí v Podkrušnohoří. „Zbraň tuto nedáváme však z ruky nadobro, nýbrž prohlašujeme, že chopíme se ji poznovu v míře daleko větší, jakmile seznáme, že úřady nejsou ochotny plnit zákony.“ Na odpoledních schůzích v řadě míst byla většinou schválena. Jen v Mostě bylo odročení odloženo o týden a v Bílině a Ervěnicích boj pokračoval i v dalších týdnech. Ani Ústřední školský komitét neustal ve své práci a dál řídil boj za českou školu pod Krušnými horami.

Podle Pavla Koukala, Revue Teplice

ROZHOVOR S HANOU KUNOVOU

(VNUČKOU HYNKA HOLUBA)

Povězte nám něco o rodině Hynka Holuba, o jeho dětech a jaký příbuzenský vztah Vás k němu pojí?

Hynek Holub byl můj dědeček, zemřel ovšem, když jsem byla ještě malá. Pamatuji si ho z poslední návštěvy u tety Růženy Najmanové v Mladé Boleslavi za II. světové války. Vzpomínám si, že mě rodiče párkrát poslali, abych mu nahoru do jeho podkrovního pokoje přinesla něco dobrého k jídlu.

Hynek Holub měl čtyři děti. Nejstarší byla Růžena, ta se dobře provdala a za první republiky patřila k „lepší společnosti“. Měla jeden z nejlepších módních salónů, jejími zákazníky byli bohatí lidé a herecké celebrity té doby. Růžena se jako jediná vymykala z Holubovy rodiny, byla bigotní a přesvědčená katolička. S dědou se prý hodně hádala a nerozuměli si pro jeho anarchistickou politickou činnost a ateismus. Zřejmě mu nikdy neodpustila, že nechal matku, moji babičku Barboru Holubovou, pochovat bezvěrecky. V Duchcově v muzeu visí portrét Hynka Holuba, který namaloval Růženin syn a jeho vnuk Jiří Najman. Přestože si nerozuměli, za války svého otce ukryla a starala se o něj v Mladé Boleslavi. A nejen o něj, podporovala celou rodinu, včetně nás. Další tři děti – můj otec Bohumil, strýc Václav a tetička Vlasta – šly v dědových politických šlépějích a angažovaly se. Rodina držela pospolu a bylo prý často veselo, i když nebylo moc peněz.

Hynek Holub byl tedy Váš děda. Jak si na něj vzpomínáte?

Jak jsem říkala, děda zemřel, když mi bylo pouhých čtyři osm let, byla jsem jeho nejmladší vnučka. Proto ho znám z vyprávění, především ze vzpomínek mé zesnulé sestry Vlasty, která byla o 14 let starší, často pobývala u dědy a tety Vlasty Kuklové. O dědovi Hynkovi mi často vyprávěla taktéž moje maminka Anna a již zmiňovaná teta Vlasta, která svého otce zbožňovala. Zajímavě o něm hovořil také pan Sláma z Duchcova, který by krejčovský učeň v holubově dílně v Českém domě.

Máte nějakou veselou historku?

Děda Hynek byl šprýmař a u Holubů bývalo veselo. Děda měl veliké a dobré srdce, pro druhé by se rozdal. Teta Vlasta nám vyprávěla jednu z mnoha veselých příhod, například, jak při jedné z mnoha svých návštěv přišel anarchista a básník Karel Toman za Hynkem, měl ošoupané a děravé boty. Děda, který byl velký elegán a vždy se hezky oblékal a dbal o sebe, se na to nemohl dívat. Vzal poslední peníze co měli, dal je Tomanovi a poslal ho společně se synem Václavem Holubem do Prahy, aby si pořídil nové. Nemůže přeci anarchistům dělat ostudu! Mladí anarchističtí hoši se vypravili do Prahy, když se pak za pár dní vrátili zpátky do Duchcova, Toman přijel ve stejných děravých botech jako předtím. Babička Barbora Holubová nadávala, ale jinak byla strašně hodná.

Na sklonku života si vzala domů Hynka moje maminka, aby ho měla nablízku a mohla se o něj postarat. Vzpomínám si, jak mi vyprávěla, jak děda rozbil nějaké hrnky a asi mu bylo trapné to říct, a tak je schoval pod postelí. Když maminka uklízela, našla je a už chtěla začít hubovat, když se na ni děda povzneseně podíval a pravil: „Aničko, nenadávej, jsou to jen střepy, neměly duši.“

Jaký měl vztah s Vašimi rodiči?

Tatínek Bohumil kráčel v Hynkových stopách, také se vyučil krejčím, stejně jako jeho bratr Václav. Byli pilnými žáky svého otce i v politické činnosti a stali se anarchisty. Otec byl rozvážnější, měl klidnější povahu. To strýček byl klasický anarchistický bohém. Moje maminka Anna se narodila v roce 1898, byla tedy o 13 let mladší než tatínek. Její rodiče Forstovi byli silně katolicky založení, konzervativně a postaru myslící lidé. Maminka však byla jiná, humanističtější, pokroková. Začala chodit na ochotnické divadlo, kde se seznámila s tatínkem a kde časem začala sama hrát. Spřátelila se tak s duchcovskou anarchistickou mládeží, především ze Vzdělávacího spolku Omladina, který provozoval divadelní kroužek. Poznala strejdu Václava a do tatínka se zamilovala. To se rozumí, že se to otci Forstovi nelíbilo, aby se dcera tahala s anarchisty a neznabohy. A tak musela do divadla, za spolkem Omladina a za tatínkem chodit tajně oknem.

Nakonec se 4.prosince 1920 vzali, měli civilní bezvěreckou svatbu. Za svědky jim šel strýc Václav Holub a maminčin bratr – legionář Jan Forst, jako jediný z maminčiny rodiny, který svoji sestru miloval a myslel pokrokověji. Protože si maminka vzala anarchistu a bezvěrce, její rodina se jí zřekla a vydědila ji. Muselo to být pro maminku velice těžké rozhodnutí, volit mezi láskou a rodinou. Láska byla silnější. Narodila jsem se jako nejmladší, první se narodila Miluška, která jako malá zemřela, a pak již vzpomínaná sestra Vlasta. Rodina k sobě měla blízko. Tatínek s maminkou si s dědou rozuměli a měli se moc rádi. Maminka mu říkala „Hynku“ nebo prostě „dědo“.

A co Hynkova manželka, vaše babička?

Babičku Barboru Holubovou jsem nezažila, zemřela dříve, než jsem se narodila, ještě za první světové války. Maminka říkávala, že byla strašně hodná ženská a pracovitá. Pocházela ze zemanského rodu, její tatínek Jiříkovský byl kovář a starosta obce. Babička byla prý přísná, ale měla laskavé srdce. Svého manžela ve všem, co dělal, podporovala.

Hynek Holub byl zapřisáhlý bezvěrec. Co o tom víte? Jak se to projevovalo v rodině?

Děda ovlivňoval celou rodinu. Moje maminka, ačkoliv pocházela ze silně katolicky založené rodiny, vystoupila z církve a stala se bezvěrkyní, za což se jí její rodiče zřekli. Anarchističtí bezvěrci, a tak i Holubovic rodina, neslavili křesťanské svátky, neslavily se Vánoce ani Velikonoce. Maminka sice vystoupila z církve, ale nemohla se vzdát té vánoční atmosféry, a tak i přes dědovy protesty si nakonec časem slavení Vánoc prosadila. Děda Hynek se nakonec na dárky, i když to byla jen maličkost, těšil. Maminka byla znamenitá kuchařka, děda maminčinu kuchyni miloval, to ho možná také obměkčilo, aby se Vánoce slavily, když maminka vždy tak dobře přichystala sváteční tabuli.

Hynek Holub byl krejčí. Co víte o jeho práci? Jak jeho dílna fungovala?

Podle vyprávění pana Slámy, který se v dědově krejčovské dílně učil, pracovalo tam 10 – 20 lidí, a vždy 2 – 3 mladíci na učení. Za první světové války se dokonce šily uniformy. Pan Sláma mi vyprávěl, že děda byl strašný lidumil, pro ty nejchudší dělníky, co neměli na zaplacení, šil zadarmo, nebo na dluh, který nijak nevymáhal. Když bylo potřeba, vydělané peníze daroval, byl mecenáš, i když sám chudý. Měl prostě dobrácké srdce, proto nemohl nikdy zbohatnout. Jeho rodina žila poměrně chudě.

Krejčovská dílna se nacházela několik desetiletí v Českém domě na náměstí v Duchcově, kde měla rodina Holubova pronajato celé horní patro a v podkroví bydlela. Dole se pak byl hostinec, a tak to děda, ale i jeho děti neměli daleko na schůze anarchistických spolků. Prostory v Českém domě jim pronajímal pan Kubice, kterého stejně jako tatínka popravili nacisté za antifašistickou odbojovou činnost. Vraťme se ale k dědově dílně. Přestože byl děda vyhlášený krejčí, na krejčovinu neměl moc času, víc se staral o politiku, psaní článků a schůze. Rodinný krejčovský podnik ve skutečnosti vedli jeho synové Bohumil a Václav. Na chodu dílny se podílela celá rodina, moje maminka vařila a uklízela. Teta Vlasta Kuklová byla vyučená modistka – kloboučnice, ale spíše se také věnovala politice, často pobývala na dílně a předčítala ostatním dělníkům, třeba Haškova Dobrého vojáka Švejka. Holubova dílna byla – jak jinak – také společenské centrum a navštěvovala ji spousta lidí, kteří ani nechtěli nic ušít, spíše je zajímala politická a kulturní činnost.

Co poslední roky jeho života?

Když pohraničí obsadili nacisté a začala válka, zařídil nám rodinný přítel a bývalý anarchokomunista MUDr. Bohuslav Vrbenský, aby se celá rodina vystěhovala z ČSR do Sovětského svazu. Avšak můj otec Vrbenského pomoc kategoricky odmítl, a prohlásil, že před žádným Hitlerem nebudeme z Duchcova utíkat. Tatínkovi se to nakonec stalo osudné. Zapojil se do antifašistického odboje, působil v antifašistické skupině „Rudí horolezci“, avšak někdo zradil a gestapo celou skupinu zatklo. Zatkli nejen mého tatínka, ale odvlekli také maminku, tu drželi ve vazbě tři měsíce, přestože já zůstala zcela sama. Naštěstí se o mě postarali sousedé, německá rodina Müllerova, čeští sousedé byli tak vystrašení gestapem, že nehnuli ani brvou. Po válce byli i tito hodní lidé odsunuti. Maminka za ně prosila, že pomáhali, ale bylo to marné. Tatínka popravili v roce 1943 nedaleko Berlína, děda Hynek se o smrti syna nikdy nedozvěděl, rodina se rozhodla mu to zatajit, aby ho to definitivně nezlomilo.

Jak jsem již zmiňovala, dědu schovali za války k jeho nejstarší dceři Růženě do Mladé Boleslavi. Snažil se udržovat ve formě, každé ráno se do půli těla myl ve studené vodě, obličej si mazal mlékem, pravidelně cvičil a posiloval. Bez vědomí tety Růženy schovával ve svém podkrovním pokoji, do kterého se dalo dostat po střechách, lidi napojené na antifašistický odboj, tajně v jeho malém pokojíku přespávali a dostávali najíst. Děda měl najednou „velký apetít“, služce to sice bylo podezřelé, ale paní domu nikdy nic neřekla. Děda se konce války nedožil, zemřel na sklonku roku 1944.

ČESKÁ ANARCHISTICKÁ FEDERACE (1904 – 1914)

Založení České anarchistické federace předcházela anarchistická konference, která proběhla 10. 10. 1904 v Praze. Sešli se na ní delegáti 22 iniciativních skupin a zastupovali asi 250 členů. Jejich jménem navrhli založení České anarchistické federace (ČAF) a předložili návrh programu. Přítomní zástupci se pak dohodli na svolání ustanovujícího sjezdu a zvolili přípravnou komisi. Ustanovující sjezd České anarchistické federace se sešel o Vánocích roku 1904. Účastnilo se ho 68 delegátů, kteří zastupovali 250 členů. Pozvánka ke sjezdu byla rozeslána 79 anarchistům z Prahy a 18 mimopražským. Kromě toho se počítalo s účastí delegátů některých spolků. 68 přítomných delegátů zastupovalo 25 skupin, a to zakládající skupinu pražskou, dvě skupiny ve Vídni, v Duchcově, v Libětíně, v Pardubicích, v Sobotce, V Hořicích, V Růžodole u Liberce, v Motyčíně, v Ústí nad Orlicí, v Lounech, V Kopistech, v Hrádku u Liberce, dvě skupiny ve Dvoře Králové, Záluží u Mostu, Litvínově, v Hronově, v Ústí nad Labem a v Nýřanech. Sjezd schválil navržený program a doporučil vydávání vlastního listu. Časopis vycházel v Praze pod názvem „Práce“ a za redakce anarchisty Michaela Káchy. „Práce“ začala vycházet jako 14deník v nákladu 2000 exemplářů.

Po zastavení práce v důsledku zvýšené perzekuce pokračovala ČAF s listem „Zádruha“ s nákladem asi 1 500 kusů, který se stal jejím novým publikačním orgánem. Úryvek z programu: „ČAF je veřejným a volným sdružením pracovníků v českém anarchistickém hnutí. Chceme státi vedle anarchistických sdružení odborových a spojovati ve společné práci myšlence anarchistické přístupné pracovníky všech odborů a všech společenských vrstev…“ Svůj základní ideový program vyjádřila ČAF svým vstupním prohlášením na stránkách časopisu „Práce“ dne 18. ledna 1905 takto: „ Odsuzujeme rozdělení bohatství současné společnosti jako nespravedlivé, odsuzujeme její organizaci práce jako nerozumnou, odsuzujeme její mravní vztahy, řízené jednostranně zájmy vládnoucích tříd jako falešné, jako nemravné. Jen společnost, v níž rozdělení bohatství, vhodná organizace práce umožní každému dosíci ukojení největší části svých potřeb a roznítí nejúplněji svou individualitu, pojistí štěstí jednotlivců i blahobyt společenského celku. Nová společnost volných lidí je však možná jen po úplném přetvoření současných společenských zřízení, jen po povalení autoritativního kapitalistického režimu se všemi jeho důsledky.“ Česká anarchistická federace (ČAF) se zaměřovala hlavně na propagandistickou a vzdělávací práci na bázi klasického otevřeného anarchismu a anarchokomunismu. V roce 1912 došlo k velkému oživení tehdejšího hnutí, především z řad omladiny a také oživení činnosti ČAF. Ta svoji činnost logicky zaměřila na boj s militarismem. Antimilitaristická agitace mladých anarchistů začala postupně přerůstat i rámec vlastního hnutí a nalézala živý ohlas mezi širokými vrstvami mládeže, zvláště té, kterou čekala vojenská služba. Protože antimilitaristické hnutí nabývalo značných rozměrů, došlo k opětovnému policejnímu zásahu a perzekuci. První číslo obnoveného „Mladého Průkopníka“ vyšlo dne 13. června 1912. Česká anarchistická federace se svojí osvětou také zaměřila na boj s náboženstvím a klerikalismem. Při místních skupinách ČAF vznikaly bezvěrecké skupiny, které pořádaly přednášky a organizovaly výstupy z církve. Vedla boj na školách proti hodinám náboženství u bezvěreckých dětí. ČAF vedla hromadnou kampaň za výstup z církve, ke které se během krátké chvíle přihlásilo skoro 2000 lidí, a tak při ČAF vznikla Federace bezvěrců.

ČAF také iniciovala a propagovala družstevnictví. Na severu Čech tak například převzala dvě úspěšná družstva: Dělnická pekárna „Federace“ v Libkovicích a Potravní družstvo „Volnost“ v Lomu, které mělo prodejný v pěti obcích a několik stovek členů. ČAF se rozrostla na bezmála 500 členů a měla pět sekcí: jihočeskou, severovýchodočeskou, moravskoslezskou, středočeskou a pražskou. Měla místní skupiny v Praze na Žižkově a v Karlíně, Horním Růžodole, Liberci, Hejnicích u Liberce, Hrádku u Liberce, v Červeném Kostelci, Chudeříně, Dvoře Králové nad Labem, Duchcově, Souši, Kopistech, Hostomicích, Záluží u Mostu, Mostu, Hořicích, Varnsdorfu, Jablonci nad Nisou, Mšenu nad Nisou , Chrastavě, Lomu, Dubanech, Olomouci, Ervenicích, Zabrušanech u Mostu, Náchodě, Libkovicích, Vinařicích u Kladna, Berouně, Komořanech, Ledvicích, Hořan u Mostu, Smečně, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem, Krásném Březně atd.

Pod ČAF pracoval Volný všestudentský svaz, Volné sdružení neodvislých žen, Ústřední skupina mládeže, Svaz anarchistických bezvěrců a řada dalších osvětových spolků. V průběhu roku 1913 začalo vrcholit u některých členů ČAF z mladšího generačního proudu (tedy z okruhu Bohuslava Vrbenského, Vlasty Borka a Slávy Herlase) určité názorové pnutí, které bylo způsobeno nespokojeností těchto aktivistů s malým vlivem anarchismu na českou společnost. Bohumil Vrbenský tak předložil na mimořádné schůzi skupin ČAF v Praze dne 27. 11. 1913 svůj předběžný Návrh programu strany českých anarchistů komunistů. V tomto návrhu se pokusil vytvořit jakýsi kompromis mezi tzv. důvody zásadními (tedy snahou zachovat hlavní anarchistické programové cíle) a praktickými (nová, účinnější forma organizace, jež by lépe pronikala na politickou scénu a aktivněji se uplatňovala v české společnosti). Navrhnul tak vytvoření značně specifické (jak se sám vyjádřil „svérázné“) organizace s názvem Strana českých anarchistů komunistů (SČAK), jež by dál programově vycházela z anarchokomunistických cílů a strategicky by se opírala o revolučně syndikalistické odbory. Na mimořádném sjezdu ČAF ve dnech 11. – 13. 4. 1914 v Praze se většina delegátů vyjádřila kladně k Vrbenského návrhu, ovšem kompromisně bylo dohodnuto, že nová organizace neponese hned název Strana českých anarchistů komunistů, ale prozatím to bude Federace českých anarchistů komunistů (FČAK). Ačkoli nebylo tedy přímo deklarováno, že by ČAF jako taková byla rozpuštěna, založením FČAK přestala fakticky existovat.

Hynek Holub (1855–1944)