J.B.PECKA: NĚKOLIK KAMENŮ ÚRAZU NAŠEHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ (1893)

Mnozí dělníci v moderním dělnickém hnutí činní, diví se tomu, že tak málo talentů jest v hnuti účastněno. Protivníci dělnické věci mají k službám svým ohromný počet více zkušených a obratných zástupců své věci nežli dělníci, vzdor tomu, že věc protivníků naších jest nepěknou, nespravedlivou, praobyčejnou, kdežto věc dělníků jest spravedlivou, vznešenou a nadšenou.

Talentovaní lidé dávno by to již museli nahlédnouti a jak se samo sebou rozumí, ku straně dělníků se přidati. Jak to tedy přijde, že dělníci jsou tak chudí na talenty?

Zodpovědění této otázky, která jako rakovina na našem dělnickém hnutí působí, jest na tomto místě nemožno podati. Ale několik okamžitých pohledů dostačí k přemýšlení aspoň a k vyšetření naznačené záležitosti.

Dělnické hnutí nemůže schopné, charakterní, obětavé a způsobilé lidi postrádati a právě tito lidé jsou dělnickému hnutí skorém stále za obtíž; jsou masse lidu nepohodlní, „nestydatí“, hrubí anebo málo hrubí; netancují tak poslušně jak náhodná většina píská, neocáskují a neumí pochlebovati, neumí se plaziti po břiše, nedovedou se vpraviti do úlohy, býti otroky otroků a proto také se mlčky odstraňují. Lidé z kaučuku, kteří jako korkový „špunt“ neustále plavou na vrchu, dělají kariéru, charakter jest prominencí v hnutí protivným. Obětavost jednotlivců se zneužívá, ba až ku zkáze vykořisťuje a ten kdo se obětuje a myslí, že od ostatních osob v hnutí smí žádati tu samou obětavost, jest považován za nestydatého aneb jest kaceřován.

Domýšliví lidé a malí velikáni jsou hned po ruce, aby zvedali kameny a házeli je po těch, kteří se nechtí do jich myšlenkového rámce dle jich přání vpraviti. Ale při tom zapomínají, že od jiných žádají zachovávání toho všeho, čeho pro svou osobu zbaviti se chtí.

Práce musí míti své meze. Ale pro zřízence k dělnickém hnutí nestává žádného obmezení v jich povinnostech. Práce má míti svojí cenu; pro řemeslníka nebo dělníka jest tržní cena, jež jest Unií regulována. Pro zřízence v hnutí dělnickém stává pouze poskytnutí živoření, co bylo by více, jest považováno za vykořisťování hnutí, za mzdu z milosti, za pokus vydírání, za nestydatost a to ode všech těch, jež sami nemohou zmíněná místa zaujmouti, požadované práce provésti, vůbec nic lepšího nedovedou.

Organisovaní dělníci chrání se proti insultacím svého bosse, naproti svým vlastním zřízencům, chtí míti ale privilej, dle svého vlastního dobrozdání je týrati. Bez míry v požadavcích pracovní síly svých zřízenců, jsou naproti tomu až příliš úzkoprsí ohledně odhadnutí výkonů svých organisačních otroků; jednotlivý zřízenec jest naproti celému množství bezmocným, ba často i bezprávným. Jeho příchylnost k věci nepřijde za takých poměrů k uznání, ba často jest mu co nějaká neprávnost vytýkána.

Námezdný dělník v kterémkoliv závodě, má co dělat pouze s jedním bossem, nebo jedním představeným. Za obyčejného vykonávání svých povinností, jest s  ním tento úplně spokojen. A dělník potom také ví, na čem jest. Námezdný dělník ve službách hnutí dělnického má nad sebou tolik bossů a kritikářů, kolik má kooperace nebo organisace jíž slouží členů. Tito ve svých rozličných šapech pod područím bossů, jsou velice naladěni tím, že mohou naproti zřízencům své kooperace nebo organisace sami zahrávati, si v  úloze bossů z božího dopuštění a ihned při tom všemu lépe rozumí.

Zřízenec hnuti dělnického co takový, není žádnou unií chráněn. On stojí naproti celému množství komandujících členů, kteří všichni jsou jeho bossy, pouze co osamocený jednotlivec. Je-li opravdu neschopným, jsou výčitky proti němu oprávněné a on může jíti a udělati místo jinému jeho kalibru na nějaký krátký čas. Je-li schopným, jest považován za nebezpečného a střeží se jako zločinec. Z dvou věcí jen jedno. Bud má proletářská organisace či kooperace jednoho, neb má více zřízenců. Jeli jeden, jest obyčejně míčem měnivé majority a to tím více, čím více má charakteru, protože se nedovede tak přizpůsobiti kejklavým míněním. Máli organisace více placených zřízenců, tož jsou tito buď proti sobě na štíru, nebo se spojí a pracují proti libovůli organisace. Dáli se jeden ze zřízenců vyšinouti proti druhým, přestává tím tak zvaná práce ruky v ruce a škodí se tím celku. Drží-li všichni zřízenci při sobě, tu zase povstává tak zvané hospodářství kliky, proti níž celek opět pozvedá válku, čímž opět se škodí celku. Nejlepší důkaz nám podává Řád rytířů práce. Netrpí-li se ochrana zřízenců naproti všem důvodům nepřístupnému množství členů, tož ty nejlepší síly organisace se neustále tyranisují a požadavky a práci přetěžují, tak že tito v  čas z hnutí ustupují, ovšem ku škodě organisace. A pak se někdo diví, že tolik schopných lidí stojí mimo hnutí. Jednou učiněná hrubá urážka se strany organisace, se nikdy officielně nebéře zpět.

Tomu se říká podrobiti se většině. Ano jednotlivec se má podrobiti. Ovšem, podrobí-li se jednotlivec rozmaru soukromého vykořisťovatele, jest zbabělec. Nepodrobíli se ale rozmaru většiny, jest ještě horším a podrobí-li se, vzdor svému opačnému přesvědčení, pak nemá žádného charakteru. Proletář postrádá lidí s charakterem, ale on také praktické lidi s charakterem nemůže potřebovati. Jest to smutné, ale jest tomu přec tak. Je-li jednotlivý zřízenec schopnějším většiny, zdá se jí býti nebezpečným a hnedle má proti sobě koalici, která mu hází jedno polínko za druhým pod nohy. A mnoho psů zajícova smrt. Není-li jednotlivý zřízenec chytřejší většiny, massy, tu jej pranic nerespektují, opovrhují jím, neboť člověk ten může býti každý den nahražen. Sedí se mu tedy neustále na kobylce. Korporace nemají žádné duše i dělnické korporace jsou toho charakteru, neboť jeden schovati se může za druhého nebo za celou společnost a popustiti své libovůli uzdu. Při tom vyskytuje se jedna zvláštnost, že respektují se lidé, kteří jen tak z legrace, mimořádně při hnutí stojí, pranic se netrublují a beze vší práce popularity nabývají a tito nejvíce kritisují práci těch, kteří straně platných služeb prokazují, dále jich práci dle tržní ceny určují, ba i zdarma jich služby požadují.

V dělnickém hnutí stojí placení zřízenci pod neustálou bezmeznou a tyranskou kritikou, stojí tak dlouho, dokud jsou placeni pod podnožím těch, kteří nemají ani toho nejmenšího tušení o práci a povinnostech, jež svým zřízencům ukládají.

Nerozumným i to nejlepší jest nedostatečné. Oni měří výkony svých zřízenců ne dle jakosti, nýbrž dle množství. Jeli jakost prostřední ale četnou, činí se na ní sice vtipy, ale že je toho dost, trpí se to. Jeli výkon co do jakosti dobrým, ale následkem toho co do množství malým, tu ovšem žehrá se na to a poněvadž dobrému se nejméně porozumí, tedy se ani na to nedbá.

Co dělníci od svých námezdných otroků žádají, to jest taková suma ctností, jež žádný jiný dělník nepotřebuje, ba ani nevlastní. Na dělnických agitátorech, spisovatelích a jiných placených zřízencích žádá se takové ponížení, které v službě soukromého vykořisťovatele by považováno bylo za zločin. Naproti protivníkům dělnické věci žádá se smělost, ostrost a bdělost ale naproti všem chytrým kotrmelcům ve vlastní organisaci, žádá se psí poslušnost. Žádá se nepodajnost naproti protivníkům, ale pro hloupá opatření a libůstky ve vlastní straně povolnost a příchylnost. Žádají se andělé co se týče morálky a obři co se týče charakteru a ducha, ale beze všech nároků na život.

Jest jisto, že mnohé co zde řečeno, se nebudelíbiti, ale to na skutečnosti nic nemění.

Dělnické listy č.9, 30.12.1893

Josef Boleslav Pecka (1849 – 1897)