J.Veverka: Ze života hraničářů a starousedlíků (O Pačesovi, Brunclíkových…)

Tlak budí vždy protitlak a tak i velké pronásledování socialistických pracovníků v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století mělo za následek to, že činnost socialistických skupin se přenesla do podzemí a jednotlivci sahali ze zoufalství často i k teroristickým akcím, čím bylo více trestů a obětí, tím větší odpor a více odhodlaných bojovati s utlačovateli. V pohraničí byly horší poměry o to, že čeští socialističtí pracovníci vlastně bojovali proti dvojímu útlaku — na jedné straně se museli bránit proti sociálnímu vykořisťování a na druhé straně vedli boj s neurvalou germanisací. Naše generace snad nebudou ani nikdy umět ocenit oběti
a zásluhy prvních průkopníků, z jejichž díla vyrostlo velké socialistické hnutí, které nám přineslo osvobození národní i sociální. Jsme, bohužel, naopak každodenními svědky hrubostí vůči tzv. starousedlíkům a je stále dost lidí ochotných je urážet a šikanovat.

Chceme v několika poznámkách vylíčit život a působení liberecké rodiny Brunclíkovy, jejíž příslušníci byli vždy ochotni dát i život za svůj národ a když došlo k tolik očekávanému národnímu osvobození, chtěli noví představitelé osvobozeného národa tuto rodinu odsunout tam, kam museli jít odvěcí nepřátelé národa a státu.

Za mrazivé březnové noci. r. 1885 se brodili blátem a sněhem od vesničky Hluboké na úpatí Ještědu k Liberci čtyři muži. Nešli po vozové cestě vedoucí přímo k Pilínkovu a vyhýbali se i pěšinám přesto, že nesli těžký náklad. Nebylo jim do hovoru a když se přiblížili k náspu železniční trati Liberec—Turnov, vylekal je hřmot přejíždějícího vlaku tak, že zaházeli svá břemena a sami se vrhli na zem. Teprve za svítání se doplahočili do města a tam ukryli svůj náklad. Tito muži byli čtyři čeští dělníci: Brunclík, Střecha, Šimek a Šulc.

Několik týdnů před touto noci bydlel v Hluboké jiný český dělník Josef Pačes. Nastěhoval se do malého domku na podzim r. 1884 a z příkazu illegální socialistické organisace zde zřídil s kamarády Černým a Rampasem tajnou tiskárnu. Pačes byl mlád, miloval svou ženu, která
mu měla poviti děcko, ale byl také bojovníkem pro myšlenku svobody. Zradou byla Pačesova činnost odhalena a v lednu 1885 byli všichni tři zatčeni. Četníci si přišli pro Pačesa v noci a ač prohledali domek zevrubně a rozkopali sklep, zařízení tiskárny nenašli. Brunclík šel se svými druhy
najisto. Pačesovo obydlí zůstalo opuštěno a stačilo jen odkrýti poslední schod ve sklepě, kde byla tajná skrýš, jejíž obsah byl dík odvaze a obětavosti čtyř statečných mužů zachráněn.

Brunclíkové přišli do Liberce z Libuně v semilském okrese. Z českých měst a dědin se stěhovali za rakousko-uherské monarchie desítky tisíců lidí do pohraničních krajů, aby se zde rvali o lepší skývu chleba a zakládali tak generace „starousedlíků“. Němečtí páni poněmčeného pohraničí potřebovali sice pracovní síly, ale nedopřávali jim možnost národního života a proto k zápasu o existenční podmínky se přidružoval boj o národní práva. Těchto zápasů a bojů se účastnili také bratři Ladislav a Arnošt Brunclíkovi.

V říjnu 1891 měl přijeti do Liberce rakouský císař František Josef. V noci na 1. října vybuchly 2 pumy v podjezdu železniční trati Turnov—Liberec, kudy vede silnice z Horního Růžodolu do Hanychova a všechen rakouský oficielní svět byl vyděšen z řádění „anarchistických“ živlů, které chtěly sáhnout i na život „šlechetného“ monarchy. Nastalo velké vyšetřování a různé korporace vypsaly 10.000 zlatých odměny na vypátrání pachatelů,
ale ti nebyli objeveni. Teprve po roce 1918 mohlo býti zveřejněno, že tento atentát provedli jako výraz nespokojenosti a protestu proti ustavičné persekuci 3 čeští dělníci: Arnošt Brunclík z Horního Růžodolu , Josef Šulc z Františkova, František Žofka, jenž odejel později do Ameriky a německý dělník Šmíd z Janova Dolu. Výbušniny si opatřili ze skladiště třaskavin
v Radčicích u Liberce a synovec Arnošta Brunclíka Ladislav Brunclík si vzpomíná na vyprávění rodičů o tom, jak u nich doma sušili v troubě navlhlý střelný prach, když strýc se svými druhy připravoval „pumy“.

Ladislav Brunclík starší spoluvydával od r. 1896 v Liberci časopis „Proletář“, který měl v podtitulu heslo „Volnost a svobodu chcem, neb patří nám všem“. Tento časopis nevycházel z konfiskací a jeho vydavatelé a redaktoři z trestů. Roku 1901 byl Ladislav Brunclík opět zatčen a po čtyřech dnech věznění byla vrácena rodině již jen jeho mrtvola. Časopisy z té
doby popisují, jaké stopy po surovém zacházení byly zanechány na těle Brunclikově a jak velký počet přátel ho doprovodil přes odpor c. k. četniků na poslední cestě. Mladá vdova se s dětmi těžce probíjela a když ji byl odňat živnostenský list, chodila po domech s rancem střížního zboží. Přesto ale se účastnila českého národního života a pomáhala sbírati podpisy pro českou školu. Syn Ladislav se vyučil pekařství a činně se zúčastnil všech akcí při převratu r. 1918. V roce 1938 zůstal v Liberci a když přijel do Liberce
Hitler, byl gestapem zajištěn. V roce 1940 byla jeho žena s dcerkou zatčeny pro udání, že dávaly zajatcům chléb. Sám pan Brunclík, nyní pekař na kraji Starého Harcova, má děkovné dopisy od bývalých francouzských zajatců za pomoc, kterou jim poskytoval. Pomáhal jim i k útěku do vlasti a v r. 1943 byl jeho obchod zavřen.

Bylo by potřeba mnoho místa k vylíčení pohnutého života příslušníků první i druhé generace českých hraničářů Brunclíků, ale sotva by byli přesvědčeni ti, kdož tak rádi lámou hůl nad „starousedlíky“. Ti nepochopí a nemají ani dobrou vůli se seznámit se vším, co naši hraničáři museli vytrpět a co vykonali k podpoře našeho osvobozovacího boje, jenž byl ukončen 1.května 1945.

zdroj: časopis „Stráž severu“ z 9.listopadu 1946