Josef Fišer: Páriové Severu

Typickým zjevem na našem uhelném Severu byl již od počátku průmyslu hornického – pensista. Člověk, který dal společnosti lidské všecko, co měl. Svůj celý život, své zdraví, své údy. Člověk, který přišel ze všech končin země na Sever, který měl vždy pověst dolů, jež platily větší mzdy, nežli ostatní doly v Čechách. Zde pronajmul zaměstnavateli svoji sílu a dával za dva zlaté denně v sázku svůj život v prácích, které co do nebezpečí a krkolomnosti nemají už dnes sobě podobných.

Mladí horníci neví již dnes, jak staří havíři ony dva zlaté vydělávali. Nebylo větracích šachet, nebylo žádného bezpečnostního opatření. V dusném vzduchu, kde světlo nehořelo, trávil denně 12 hodin v plánech často přes dvacet metrů vysokých, kamž si nemohl posvítit, aby ohledal stropy, neboť bylo nahoře plno hořlavých plynů. Člověk, který tu léta pracoval a vytáhnul si naposled z osudí černou kuličku – smrt, byl šťastným člověkem. Hůře bylo tomu, který pracoval tak dlouho, až do úplného vysílení, anebo onomu, kterému vzala šachta některý úd – jej zmrzačila.

Tomu se dostalo „štěstí“ – požívati renty od bratrské pokladny, zaopatřená, na které si po celá léta platil. Nebylo dolu, na kterém jsme jich několik neviděli v den výplaty u východu ze šachty s čepicí v ruce, prosících mlčky o almužnu.

Ale to byla věc, přes kterou se šlo klidně dále k dennímu pořádku. Tento los bral již každý práci přijímající horník s sebou v úvahu jako něco zcela přirozeného, jako po létě nastává zima. „Trefí tě to do dobře, máš pokoj, když ne, jakáž pomoc!“ Zaplatili uraženou ruku nebo nohu v osmdesátých letech ještě, mimo to obdržel šest až deset zlatých pense a bylo odbyto. Typické postavy o jednu rozmnoženy.

Roku 1893 změnila bratrská pokladna stanovy. Reservní fond nerostl dosti rychle a to bylo příčinou, že se snad seběhli na Sever nejlepší matematikové světa rozluštit problém, jak upravit příspěvky do bratrské poklady, jak zvýšit pensi horníkům, aby ale při tom fond šel do výše. Vydala nové stanovy, jejichž znění málokdo rozumí, opatařila český překlad, který ale není pro sporné případy kompetentní a napěchovala do nich tak úžasnou spoustu cifer, že to hned předem někoho odstraší, kdo by se chtěl pokoušet o rozluštění této matematické hádanky.

Je velmi málo horníků na Severu, kteří svým stanovám rozumí. Jest proti ně knihou, sedmi pečeťmi uzavřenou. Pense zregulovala se v ten smysl, že nejšťastnější horník, který se čtyřicet roků obratně vyhýbal smrti zabitím, udušením, upálením a utopením, obdrží 12 zlatých měsíční pense, to jest 40 krejcarů denně.

Povážíme-li, že někde v Africe u jednoho kmene divošského pasuje zvyk, šedesátileté může jednoduše zabíjet, musíme uznat, že jsme na Rakousko proti nim znamenitě v předu.

Nečestné jsou boje, kterých horníci proti bratrské pokladně podnikali. Vyskytly se návrhy, pořádati i tak zvanou „výstavu“ mrzáků a umístit je před našim hornickým v Mostě defilovati. Při každém mzdovém hnutí vzpomenuto této poslední stanice hornické – nadarmo.

Stanovy bratrské pokladny jsou i se svými ciframi výbornou čínskou zdí, za kterou se zaměstnavatelé kryjí a nemají pražádné chuti k nějaké změně, dokonce ne již proto, že zlata v bratrské pokladně vůčihledně přibývalo, takže roku 1913 obnášelo jmění její 23 milionu korun. Na usilovný nátlak hornictva a v obavě před nucenou změnou stanov raději nechali se pohnouti ku zvýšení pense v podobě milodarů dobrovolných, které dnes dle vypracovaných let obnáší 100 – 250 korun ročně k vyměřené pensi.

Tyto poměry panují až po dnes.

V nejlepším případě, tedy opět jen tehdy, když dovedl horník před smrtí uskakovati po celých čtyřicet let, má dnes pense přibližně 1 K 50 haléřů. Jestli se před válkou s tímto příjmem zabýval myšlenkami na sebevraždu, co má činiti dnes?

Zaměstnavatelé, znamenající nemožnost platit hornictvu mzdy předválečné dnes, přistoupili na takové upravení mzdy, lidé, že lidé, neznajíce poměry, považují horníky za pány v republice.

Ale co ti nešťastní vyvrženci? Ani nedostali drahotního přídavku, ani zvýšení pense, ani přídavku na děti, dokonce jim i ten uhel odpírají, který je připravil o zdraví. Mají právě tak 20.30 korun pense měsíčně jako před válkou bez ohledu na to, že má dnešní koruna sotva čtvrtý díl ceny koruny předválečné. Třeba tu ale ještě podotknouti, že poskytnuté milodary pensistům nikdy neměli zpětné platnosti, tak že žije množství takových, kteří jsou odkázáni pouze na výměr statutární.

V poslední valné hromadě bratrské pokladny loňského roku v Teplicích byly opět dány dva návrhy ve prospěch pensistů. Vzdor tomu, že nezaznamenaly nijak valné výhody pensistům, předseda Hutteman prohlásil jménem zástupců dolů jako v letech předešlých, návrhy za nepřijatelné. Není-liž to přímo zločinné, odvolávati se na lapidární znění stanov s odsouditi tak sta a sta těch nejchudších z chudých k smrti hladem?

Či přeháníme? Nebo neumírali ,lidé kteří mohli pracovati a tudíž více příjmů měli, než-li pensisté, doslovně hlady?

Zlepšení situace horníků – pensistů jest problém, kterýmž se musí sociální péče v naší republice co nejdříve zaměstnávati. Mohlo-li se Rakousko klidně dívati po celá desetiletí na tuto svoji vlastní hanbu a nechat nejužitnější členy lidské společnosti za jejich platné služby státu prokázané umírat hlady – byla to hanba Rakouska a s hanbou tou zašlo.

Dnes ale jsme ve svobodném, kulturním státě a doufáme, dovede-li se nám z kompetetních míst volati, že každá člověk ve státě jest povinen pracovati pro blaho státu a jeho obyvatelstva, že také bude vzpomenuto těch, kteří již nemají, co by státu dali, ale přec by s hořkostí v srdci pociťovali svou prokletou zbytečnost ne světě. Nechť se z výslunní svobody, která naše srdce radostí naplnila a nám nové chuti a síly dodává, zaradují také tito páriové společnosti.

Uznává-li republika za svoji povinnost přejímati o invalidy války, prokleté dědictví reakcionářského státu, neodvrátí dojista poničené ruky lidským vrakům, kteří dali zdraví na čestné pole Práce.

Josef (Fišer) Fischer (1873–1970)