Josef K. Jícha: K prvnímu Máji

A zas první máj nám krev v žilách bouří

a v hlavě myšlénky velké bije pramen,

jenž v pěstě ruce svírá, v odboj zdvihá:

by v zem ujařmených zaplál plamen,

jenž loupež mocných, kněžné zmije zžíhá.

Zas oko psanců v touze se rozzáří!

Kdes zakmitá se blesk! Bude drtící!

Zda padne tu kyj těžký na hřbet tmáři?

Však dnes se ještě směje otrokář

a doufá stavit šiky dělem hřmícím,

v les pušek stopit vír

Však darmo staví:

i pevnost z boha! – je orlem jasně zřícím

v stráž věda, pravdou špatné cesty splaví,

cíl jeden a souzvuk zbudí v hlavě

a jejich bůh pak bouři nezastaví.

Jen Ti až – co kdys pána ke zábavě

děl jicen proti bratru hnali žhaví –

svou lidskost poznají – pak boj vzkypí hravě!

Ve znamení šibenice…tož přijdou!…

Kde umlčí pak volající chátru,

již otce hnali šibenici k hrobu?

Ó, pojď už! Ty, ty, pojď co´s proti bratru

kdys bodák zvih´, což jemu slouží za ozdobu

těch mocných…štítem despotů a moci!…

Pojď, mládče, k metě pojď, tož!…

Z písní v retu

k nám spěj, stlum v srdci žal. Blýskni nocí!

Dech svůj spoj s naším v bpj májových květů.

Slyš!…Zem duní, hrob chicagských volá,

a odkaz jejich spěje k nám, hovoř!

A valící bouří krvavé zdolá

a dští v prach a v kouř…Červánek zahoří!

Tož Evi! Katan kdys předčasně jásal,

když v mrtvý zřel ret umučených hrdin:

osmnáct set sedm a osmdesát

on darmo zrdousil syny, otce rodin,

jich památka nám výzvou, v máji chce plát

za krvavý jedenáctý listopad!

Nám nepomůže bůh, ni modly kleté!

Vnést svornost je třeba v šiky nepřehledné,

pak rozletí s ejařmo s špíny dómem!

Tož hádky pryč! Chcem idee jen jedné

a jedním jenom zahovořit hromem…

Nuž, vzhůru čela, otroci, v spád jeden

spojme se v nezdolné šiky svoje v čirý kraj!

Nechť zahýří se rab, jedním je veden

v svornosti sílu chtít!

Tož, dělníku, bude první máj!