KDO VYVOLÁVÁ BOJ (1893)

V dnešní společnosti dostoupila kultura na stupeň výše, který dovoluje a umožňuje člověku, přírodní síly v míře co nejrozsáhlejší podřídit svým službám a potřebám. Jeden výzkum stíhá drahý a vše užitečné, potřebné a příjemné může být za dnešní doby zhotoveno v takovém množství, že nikdo nepotřeboval by trpět žádný nedostatek. Dopravní prostředky jsou tak ohromně rozvinuty, že docela i živelní pohromy, jež tu a tam plodiny nebo jiné výrobky lidské práce zničí, nikde, ani na tom nejodlehlejším místě naší země, nemusí na dlouho zůstat nenahraženy. Lidská práce stala se tak plodnou a tak vydatnou, že několik málo hodin denní práce by postačilo veškeré lidstvo zaplavit požitky všeho druhu, kdyby jedenkaždý přidržen byl k povinnosti, spolupůsobit při jejich výrobě.

Zatím ale, co vidíme vzdor všemu tomu? Plahočení a úmornou dřinu mužů, žen a dětí za mzdu, jež se mnohdy almužně rovná, na jedné straně a bez práce jsoucí a hladem mroucí v nesčetných legionech na druhé straně. Jedni jsou přetěžováni dřinou až k smrti, druzí marně žebroní a shání se po zaměstnání.

Na jedné straně skladiště, krámy a dílny plny zboží a potravin až hnijou a kazí se v nesmírném množství, protože není pro ně kupců, na druhé straně jsou miliony hladových, nahých, bosých a potřebných všeho, čeho na oné straně nadbytek.

Na straně boháčů a hlavně ve velkých městech stojí tisíce a tisíce obrovských palácových domů, úplně prázdných, v  nichž mimo domovníka nikdo nebydlí a ve čtvrtích chudiny vyhazuje se ročně tisíce rodin na ulici a statisíce nešťastníků nemají žádného domova a žádného místa, kam by svou utrápenou hlavu ku spánku položili.

Nad ubožáky těmi trůní ale houfec nenasytných cizopásníků a vyssávačů, kteří stále jen lenoší, prostopášně utrácí a rozmrhávají a vzdor tomu ještě celé hromady pokladů a bohatství shromažďují, kteří vše co pracovní síla a dovednost zhotoví a ze země‘ vypěstuje, ba docela i zem, vodu a vzduch pro sebe co soukromý majetek reklamují, kteří vládychtivě, bezcitně, tyransky – řádí, vše ovládají, vše zotročují, všecko pracující lidstvo stále do větší bídy uvrhují a štěstí a blaho, pokrok a svobodu všeho lidstva bezohledně ničí.

Tato vládnoucí plutokracie svým šíleným a prokletým hospodářstvím utvořila již poměry, které dle své vlastní vniterné podstaty, dle své celé tendence nedají se na dlouho udržeti — poměry, které nejen nerovností na světlo přivádí, jakých nikdy před tím svět neviděl, nýbrž které, tak dlouho dokud stávají, každým dnem v horší, hroznější formy utvářeti se musí.

Nevyslovitelně hromadná výroba všech potřeb a požitků, jíž oproti stojí vždy menšící se spotřeba, nemůže mítí dlouhého trvání.

Kapitalistická třída však, ačkoliv rozumí více číslicím a počtům než slovům, ačkoliv takřka arithmeticky myslí a cítí, nechce tomu rozumět, nechce vidět, kam její šílené hospodářství vésti musí. Ona zdá se sice chápati, ba rozuměti, že její celá soustava zrovna tak nezdravá jako podvodná, nespravedlivá a hanebná jest, avšak každý jednotlivec, jenž k ní přináleží, očekává a doufá záchranu, udržení, ba i další své obohacení od zničení četných jeho spoluzápasníků o majetek a bohatství a které on v propasť záhuby divokou konkurencí sraziti hledí.

Lid ve svém zbědovaném stavu počíná ovšem povážlivě pátrati po příčinách své děsné bídy a to kapitalistickou chátru velice znepokojuje a rozčiluje. Ona ví, že z  této strany jí hrozí nebezpečí a že massy tohoto lidu mohou jí náhle, neočekávaně přes noc krk zakroutit. Proto obkličuje se hlídači, žoldáky a vyzvědači, proto smolí zákony příčící se duchu a rozumu volného lidstva, proto podplácí tisk, kněze, advokáty, profesory a vše, aby ještě pevněji k ní stálí a proto proletariátu zpívá brzo ukolébavku a brzo mu zas hrozí olovem a prachem, nebude-li tich a spokojen.

Tak spočívá naděje panující třídy v prodloužení stávajícího systému jen ve lsti, balamucení a násilí. Na brány paláců a trůnů buší ale anarchie a komunismus. Jak dlouho udrží se ještě moderní loupežné rytířstvo ve svých tvrzích a hradech?

Až massy vyděděných, tyranísovaných a bídu trpících poznají, že jedině revoluční boj může je osvobodit z povšechného otroctví a bídy a následkem toho podniknou společný, neústupný útok na tyto bašty, pak také dobyty, ztečeny a v popel a sutiny rozvaleny budou hradby a pevnosti kapitalistické moci.

Kdo není slepým, ten vidí, že schyluje se k boji na život a na smrt mezi proletariátem a kapitalismem! Boj ten je dějinnou nutností pro spásu člověčenstva a ne dělnictvo, ne anarchisté, nýbrž pracující třída, ti kapitalističtí ukrutníci ho zavinili a vyvolali.

Dělnické listy č.2, 11.11.1893