Knotek Ladislav (1884–1957)

Středočeský anarchista, působící především mezi pražským anarchistickým hnutím,
se narodil 4. května 1884 v malé obci Všestudy, jež jsou součástí městečka Veltrusy
u Mělníka. Narodil se do rodiny bohatého statkáře Josefa Knotka a Antonie Knotkové
na statku č. p. 2, kde strávil své dětství. Šťastné a bezstarostné dětství narušilo úmrtí
jeho otce, malému Ladislavu bylo tehdy deset let. Později se vydal na studia, ve kterých
ho podporovali dobře situovaní rodiče.

Ladislav Knotek (1884–1957)

Nedlouho po otcově smrti se vypravil do Prahy na středoškolská studia. Začal studovat
reálné gymnázium v Kremencově ulici v Praze. Během studií přestoupil na
reálné gymnázium v Ječné ulici, kde studia úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Po
střední škole se rozhodl pokračovat ve svém vzdělání na vysoké škole a nastoupil na
strojnické oddělení České vysoké školy technické, avšak absolvoval dva ročníky a do
třetího se již nezapsal. Na vysoké škole se sdružoval s ostatními studenty v Ústředním
svazu českého studentstva v Praze, kde je zvolen místopředsedou. Předsedou
byl v té době s anarchismem sympatizující propagátor bezvěrectví a volné myšlenky
Theodor Bartošek.

Na vysoké škole se seznamuje s pražskými anarchisty. Jak sám vzpomíná, bylo to
právě seznámení s Josefem Štěpánkem, které ho v jeho osmnácti letech uvedlo mezi
anarchistické hnutí. Josef Štěpánek ho přivádí do známé Olšanské vily anarchisty
Stanislava Kostky Neumanna. V Olšanské vile se Knotek spřátelil s Karlem Tomanem,
Fráňou Šrámkem, Jiřím Mahenem, Jaroslavem Haškem, Františkem Gellnerem,
Marií Majerovou, Josefem Stivínem, malířem V. H. Brunnerem, Edou Bassem, Rudolfem
Těsnohlídkem, Karlem Novým či malířem Vlastislavem Hofmanem.

Píše se tak rok 1902 a Ladislav Knotek se jako student postupně zapojuje do činnosti
anarchistického hnutí. Již zanedlouho se stal jednou z předních postav českého
anarchismu té doby. Zapojil se do redakční práce mnoha anarchistických listů, účastnil
se většiny akcí spojených s hnutím a byl delegátem na mnoha anarchistických
konferencích a sjezdech. Na jedné anarchistické konferenci v Červeném Kostelci
například předložil referát o publikační taktice anarchistického tisku, jež byla přítomnými
schválena.

Přeložil do češtiny několik teoretických a historických textů od významných představitelů
světového anarchismu; například od italského anarchisty Enrica Malatesty
V kavárně: Rozhovory o anarchistickém socialismu, jež vyšly jako brožura v Lomu, či
od E. Recluse O původu náboženství a morálky, která vyšla v rámci Knihovny revolucionářů
v roce 1904. Své články podepisoval Ladislav Knotek pseudonymem Lucius
Catilina.

Po ustanovení České anarchistické federace (ČAF) o Vánocích v roce 1904 také Ladislav
Knotek vstupuje do jejích řad. Česká anarchistická federace je v té době „výbě-
rovou organizací“ nejschopnějších anarchistů a anarchistek a příchozí Ladislav Knotek
je vydatnou posilou. Pro potřeby organizace vytváří ČAF vlastní časopis Práce,který vychází v letech 1905 až 1908. Práce vycházela jako čtrnáctideník v nákladu cca
2000 kusů. První číslo nového „lidového čtrnáctideníku“ bylo publikováno 18. ledna
1905. Také Ladislav Knotek přispívá do Práce svými články a jeden čas ji dokonce
vede jako zodpovědný redaktor. Stane se tak jeho 6. číslem v říjnu 1905. Ve 13. čísle
je oznámeno, že Ladislav Knotek se kvůli cestě do zahraničí vzdává vedení listu.

V Praze se Ladislav Knotek krom jiných anarchistů seznámil s Karlem Vohryzkem,
jenž byl tou dobou jeden z nejhorlivějších anarchistických předáků. Stali se blízký-
mi spolupracovníky a kamarády. Knotek s Vohryzkem patřili mezi přední iniciátory
založení anarchosyndikalistické odborové organizace. Tyto snahy se naplnily v listopadu
1904, kdy byl ustanoven anarchosyndikalistický svaz Česká federace všech odborů
– ČFVO. Ladislav Knotek, coby přesvědčený anarchokomunista a anarchosyndikalista,
se stal jejím zakládajícím členem. Společně s kamarádem Karlem Vohyrzekem
patřili mezi její přední postavy. ČFVO se stala jednou z nejslibněji se rozvíjejících
organizací českých anarchistů vůbec. Na svém vrcholu před úředním rozpuštěním
ČFVO a před vypuknutím další represivní vlny čítala asi 4000 řádných členů. Okruh
sympatizantů byl přirozeně větší, jelikož se mnozí z obavy před perzekucí zdráhali
otevřeně organizovat v řadách anarchistických sdružení, přestože jim byly tyto myšlenky vlastní.

V roce 1905 se Ladislav Knotek podílel na vydání sborníku 1. máj revolucionářů
1905, který vlastně vyšel jako zvláštní vydání časopisu Práce.

Ve vzpomínkách Miloslavy Hrdličkové-Šrámkové, manželky Fráňa Šrámka, najdeme
i zmínku o anarchistovi Ladislavu Knotkovi, který se, jak její vzpomínání naznačuje,
čile účastnil života pražských anarchistů a měl kontakty i na zahraniční anarchisty:

„Jaro 1905 bylo také rozčeřeno všestudentskou slavností na výstavišti. V podvečer slavnosti
– 27. května – pořádali studentští ochotníci divadelní představení v Uranii. Hrál
se Juanův konec od Jiřího Mahena a Červen od Šrámka. Divadlo bylo nabito mládím až
do posledního místečka… Druhého dne jsme už šli spolu na slavnost. Byla krásná, veselá
neděle a výstaviště hýřilo mládím, zpěvem a tancem. Nejveseleji bylo ve středisku anarchistických studentů, v hospodě ‚U skalního vrabce‘. Z okna hospody vlál černý prapor.
Dnes mohu prozradit, že prapor obstaral technik Grošup a malířka Božena Šulcová,
posluchačka uměleckoprůmyslové školy, na něj namalovala velkými rudými písmeny
‚Vive l‘Anarchie‘. Slavnost navštívil s redaktorem Práce Ladislavem Knotkem mezinárodní anarchista Siegfried Nacht. Jeho ‚Velkou stávku‘ otiskovaly snad všechny anarchistické listy. Byl to haličský žid a v občanském životě v Rakousku se živil pašováním cukerinu. Žil dlouho
ve Španělsku, a proto nosil španělské sombrero – široký černý klobouk – a španělskou
mantilu, do které se romanticky zahaloval. Byl velký, štíhlý, měl husté černé vlasy a
černý knír, hezký orlí nos a energickou bradu. Vypadal záhadně a dobrodružně, ale byl
sympaticky prostý a družný, takže jsme se stali dobrými přáteli. Snášel se již soumrak, když od hospody ‚U skalního vrabce‘ vyšel průvod. Obecenstvo utvořilo špalír. Grošup nesl známý nám prapor a před ním šel důstojně učitel Štursa (hrál ve Šrámkovi působivě úlohu Lošana), bratr sochaře Štursy, patheticky mával širokým kloboukem a volal: ‚Do prachu, luzo, kráčí Majestát.‘ V průvodu se zpíval Rudý prapor, volalo se: Ať žije Anarchie, Pryč s tyrany apod. Projevy uslyšel policajt stojící u brány, přiběhl, brutálním způsobem se zmocnil praporu a nařkl i s došlým policejním komisařem Káchu, že nesl prapor, a Šrámka, že volal na policajta ‚Zhyň, otroku, zhyň, pse!‘ Oba byli hned zatčeni, odvedeni na policejní komisařství a odsouzeni. Šrámek na 6 dnů a Kácha na 8 dnů policejního vězení.“

5. listopadu 1905 se konal v Bruchu (dnes Lom) 1. výroční kongres ČFVO, na němž
delegáti 34 odborových skupin odsoudili praktiky sociální demokracie, a na důvěrné
poradě o den později přijali jako své programové prohlášení Zásady anarchistického
boje, jež vypracoval a navrhl Ladislav Knotek. Cituji:

„Počíná nová etapa ve vývoji anarchistického hnutí … bude charakterisována snahami
o faktickou revoluční práci ve společnosti, či lépe proti dnešní společnosti … Jedině schopným,
jedině hojivým lékem je sociální revoluce, ničící soudobé společenské organizace
… Prvním dílem sociální revoluce, připravující půdu spravedlnosti, musí tedy být vyvlastnění
třídy dnešních majitelů … Stojí tu proti sobě dvě třídy, z nichž jedna útočí na
současná společenská privilegia a druhá je brání … A boj za obrození lidského rodu se
stává bojem třídy proti třídě, nabývá formy třídního zápasu … A tato přímá akce se nevyhnutelně uplatňuje způsobem boje, jemuž se začíná říkat ekonomický teror … Je nutno
hledati prostředků, jež nás mohou vésti k cíli rychleji … je třeba organizovati se k sociálnímu
boji a zakládati bojové organizace, jež odpovídají našemu stanovisku třídního
zápasu – organizace revolučně odborové, revoluční syndikáty … Nezapomínejme také, že
činnost v syndikátech nám nemůže být alfou a omegou celé anarchistické práce …“

Jelikož byl Ladislav Knotek schopným pisatelem, stal se součástí redakcí publikačních tiskovin ČFVO. Nejdříve pracoval pro redakci obnoveného anarchistického listu Omladina, který vycházel v letech 1903 až 1906. Při konfiskacích Omladiny policejními
úřady ho nacházíme podepsaného jako nakladatele v redakci časopisu Plameny
(1905), jenž vyšlel náhradou za zabavenou Omladinu na Vinohradech, kde tou dobou
Knotek bydlel. Po ustanovení České federace všech odborů se Omladina stala publikačním
orgánem anarchosyndikalistů a již zmiňované ČFVO.

V dubnu 1906 vychází nákladem Práce „lidový sešitek“ s názvem V kulturní boj od
Ladislava Knotka. Knotkův text V kulturní boj byl poprvé otištěn ve 3. čísle první-
ho ročníku Práce, ale většina ho byla zkonfiskována, a tak se jej ČAF rozhodla vydat
jako samostatnou publikaci.

O Vánocích 1906 se sešel v Praze tzv. 3. anarchistický kongres, při němž došlo k ostrému
koncepčnímu sporu mezi revolučními syndikalisty hájícími potřebu politické
neutrality v masových odborových organizacích a mezi zastánci tradičních, otevřeně
anarchistických skupin a spolků. Koncepci revolučních syndikalistů na kongresu prosazoval
svými referáty právě Ladislav Knotek.

Ani list Omladina nevydržel pod represivním tlakem a byl zastaven. Jeho náhradou
začal vycházet list Nová Omladina, kde se v redakci opět objevuje nám známý Ladislav
Knotek. V redakcí působil po celou dobu jejího vydávání v letech 1906 až 1907,
kdy je Ladislav Knotek uveden jako vydavatel a odpovědný redaktor.

Největší slávu si prožil časopis Nová Omladina v létě roku 1906 během hornické stávky
na severu Čech, kterou vedli anarchisté. Do stávky vstoupilo asi 12 tisíc horníků.
Ladislav Knotek a Karel Vohryzek po vypuknutí stávky přijeli na pomoc do Lomu,
kde sídlil stávkový výbor. Nová Omladina se stala publikačním orgánem stávkového
výboru. Ladislav Knotek a další členové redakce měli spoustu práce, jelikož Nová Omladina začala vycházet třikrát týdně v nákladu asi 3000 kusů. Článek o hornické
stávce napsal také do Masarykova deníku Čas, kam pak začal psát pravidelně.

Zostřená perzekuce za vyvolanou stávku horníků si vynutila opět ukončení dalšího
anarchistického listu, tentokrát Nové Omladiny, aby náhradou za ni začal vycházet
nový publikační orgán ČFVO, list Komuna. Již 3. března 1907 vyšlo jeho první číslo.
V rámci nakladatelství časopisu Komuna vyšel v roce 1907 zásluhou Karla Vohryzka
a Ladislava Knotka překlad knihy ruského anarchisty Kropotkina Buřičovy řeči,
překlad zajistil Petr Pohan. Vydavatelem a zodpovědným redaktorem se nemohl stát
nikdo jiný než obětavý anarchista Ladislav Knotek. Komunu se podařilo Ladislavu
Knotkovi udržet a vycházela od roku 1907 do roku 1908, kdy se začala definitivně
stahovat mračna nad anarchosyndikalistickým hnutím.

Jak vzpomíná jeho kamarád a spolubojovník Jaroslav Hašek, Ladislav Knotek se za
této těžké situace pro anarchistické hnutí rozhodl využít toho, že pocházel z bohaté
sedlácké rodiny. Věnoval své nemalé zděděné jmění po otci a dědovi a daroval je na
vydávaní anarchistického listu Komuna, potom co byli kvůli nekončícím konfiskacím
Nové Omladiny nuceni zastavit vydávání anarchistického periodika z finančních důvodů. A tak k nelibosti policejních úřadů díky obětavému činu Ladislava Knotka
mohlo anarchistické hnutí přijít s novou tiskovinou. Tento krok dokládá sílu jeho
anarchistického přesvědčení a morální zodpovědnosti věnovat prosazení anarchistické
ideje všechno, obětovat se pro ni.

V roce 1907 zveřejnili zástupci holandských anarchistů výzvu ke svolání světové
porady anarchistů všech zemí a všech směrů. Jeho konání bylo velice naléhavé, protože
podobný kongres se sešel téměř před sedmi lety v roce 1900 v Paříži. Anarchistický
kongres se sešel v létě roku 1907 od 24. do 31. srpna v Amsterodamu. Dostavilo
se na něj víc než 3000 delegátů z celého světa, což byl důkaz mimořádného ohlasu
a zájmu. České anarchisty zastupovali Karel Vohryzek a Ladislav Knotek, kteří zde
přednesli referát o činnosti České federace všech odborů a České anarchistické federace.
Souběžně zasedal též mezinárodní antimilitaristický kongres organizovaný
anarchosocialistou Domela F. Nieunwenhuisem. Zúčastnili se též souběžného antimilitaristického kongresu, kde se snažil D. F. Nieunwenhuis vytvořit Antimilitaristickou
internacionálu pod heslem „Ani muže, ani haléře militarismu!“

Po návratu do Čech v sérii článků v Komuně a na řadě přednášek propagovali
Vohryzek a Knotek výsledky Amsterodamského kongresu mezi českými anarchisty
a revolučními syndikalisty. V deklaracích kongresu se anarchistům ve světě doporučovala
tato taktika – organizovat se v regionálních a národních federacích propagujících
a rozvíjejících otevřeně anarchismus a anarchokomunismus jako cíl sociální
revoluce. Tyto anarchistické federace by se sdružovaly v Anarchistické internacionále.
Zároveň by ale anarchisté aktivně pracovali v odborových organizacích, které
by byly politicky neutrální (aby přitahovaly co nejširší masy pracujících), v nichž by
dohlíželi na to, aby byly samosprávné a fungovaly militantně pomocí přímé akce.

Tyto politicky neutrální revolučně syndikalistické odbory (sdružené v Syndikalistické
internacionále) by měly být bojovou silou v průběhu generální stávky a sociální
revoluce. Anarchistické federace by se svou propagandou a aktivním příkladem
svých členů odborářů snažily ovlivňovat i pracující s jinými či žádnými politickými
názory, že tato revoluce může být úspěšná pouze tehdy, když se s kapitalismem odstraní
i stát a ustaví se společnost anarchistického socialismu a posléze komunismu.
Praktickým příkladem podobných revolučně syndikalistických, ale politicky neutrálních
odborů s velkým organizačním vlivem anarchistů byly v té době francouzská
CGT a americká IWW. Podobně začaly pracovat holandská NAS, německá FGVD,
v roce 1910 na podobných principech vznikly španělská CNT, italská USI či švédská
SAC. Knotek a Vohryzek se snažili prosadit kongresem doporučovaný model v ČFVO
a ČAF tak, aby ČFVO byla ona politicky neutrální revolučně odborová organizace a
ČAF anarchistická federace sdružená s internacionálou.

Dne 6. srpnu 1908 pod záminkou vytvoření sekce železničářů v rámci ČFVO, čehož
se úřady značně obávaly, aby anarchisté nezískali vliv mezi železničáři, kteří by při
případné stávce mohli těžce ochromit hospodářství a mít velkou výhodu při stávkových
bojích v budoucnu, stát spustil dopředu připravovanou represivní akci. Noviny
Komuna vydávané Ladislavem Knotkem byly úředně zakázány a ČFVO rozpuštěna,
proběhly razie v bytech anarchistů včetně Ladislava Knotka, policejní šťáry ve spolkových
místnostech, veškeré vybavení a majetek zabaven policií. Několik anarchistů
skončilo ve vězeních, včetně kamaráda Knotka, kontroverzního anarchisty a předá-
ka ČFVO Karla Vohryzka. ČFVO byla úředně rozpuštěna s odůvodněním, že činnost
spolku směřuje k násilnému převratu stávajícího veřejného řádu.

V této napjaté situaci, kdy i nad ním viselo nebezpečí věznění za anarchistické
postoje, se rozhodl oženit. Svatba se konala dne 20. srpna 1908, a to s Boženou Knotkovou
rozenou Titlovou ze Slaného (1881–1971). Ještě před svatbou vystoupil Knotek
z katolické církve a stal se bezvěrcem. V roce 1909 se manželům Knotkovým narodila
jediná dcera Vanda Knotková, vystudovala medicínu a stala se schopnou lékař-
kou v Praze. MUDr. Vanda Knotková (1909–1991) zůstala bezdětná, a tak se Ladislav
vnoučat nedočkal.

Krátce poté, co byl v květnu 1908 zastaven časopis Komuna vydávaný Ladislavem
Knotkem, bylo neustálými konfiskacemi znemožněno i další vydávání Práce, na kterém
se Knotek podílel. Pražští anarchisté však o několik měsíců později začali vydá-
vat časopis nový – 5. září 1908 vyšlo první číslo týdeníku Zádruha. Ten personálně
i tematicky do jisté míry navazoval na okruh kolem ČFVO a kolem někdejšího časopisu
Komuna. Jako redaktor byl v prvních třech vydáních uveden Ladislav Knotek a
za vydavatelstvo Zádruhy poslední předseda České federace všech odborů Antonín
Řehoř. V květnu 1909 se v Praze konal sjezd důvěrníků ČAF a ČFVO, na němž bylo
zvoleno nové vydavatelství Zádruhy, kde Ladislava Knotka vystřídali Michael Kácha
a Bohuslav Vrbenský.

Po rozpuštění ČFVO, anarchistických časopisů a dělnických a vzdělávacích spolků
nastává pro hnutí již několikáté těžké období zostřené perzekuce. Anarchistické hnutí prožívalo nejtěžší perzekuci za celou svoji existenci. Navíc bylo oslabováno vnitřními spory,
jejichž předmětem byl většinou právě kontroverzní spolupracovník Ladislava Knotka, anarchista Karel Vohryzek.

Když je pak Karel Vohryzek v roce 1909 znovu zatčen a je odsouzen na 2 roky vězení za přepadení zlatnictví ve Švýcarsku a za pašování cukerinu, snáší se na něj silná kritika, a tak dobrovolně opouští anarchistické hnutí, aby jej svojí kauzou nepoškodil. Z mnoha stran, od sociálních demokratů po některé anarchisty, je Karel Vohryzek obviňován z konfidentství.
S mnohými anarchistickými kolegy neměl příliš dobré vztahy, a když se objeví možnost jeho případné spolupráce s policií a zrady, dává od něj mnoho anarchistů ruce pryč. Když je pak Karel Vohryzek v roce 1911 propuštěn z vězení a nabízí své služby anarchistickému hnutí, je odmítnut.

Ladislav Knotek je tímto děním značně ovlivněn. Dnes se již asi nedozvíme, nakolik
ho zasáhlo zničení slibně se rozvíjejí anarchosyndikalistické ČFVO a aféry kolem
jeho kolegy Vohryzka, ani zda i on uvěřil v jeho spolupráci s policií. Nedozvíme se,
jestli byl znechucen anarchistickým hnutím, jež se macešsky zachovalo k jednomu
ze svých nejhorlivějších propagátorů, či naopak hluboce zklamán člověkem, který
zradil a kterému tolik věřil a s nímž ho pojilo skutečné kamarádství. Každopádně se
Ladislav Knotek stahuje do ústraní, stejně jako Karel Vohryzek, a do činnosti hnutí se zapojuje stále méně.

Ladislav svoji pozornost směřuje k rodině a především k milované dceři Vandě, jež
se mu v roce 1909 narodila. Potom, co se s hnutím rozešel, přijal nejdříve místo redaktora
listu Podřipského slova v Lounech, pak odešel redigovat Jiskru, pořád psal do Času. Využije své letité zkušenosti coby anarchistického redaktora a přijímá v roce 1911 práci v redakci tehdejšího Moravsko-slezského deníku v Ostravě, a tak se s celou rodinou stěhuje do slezské metropole, kde stráví zbytek svého života. V redakci Moravsko-slezského deníku působí do roku 1919, kdy je vyhozen. V novém domově vkládá své životní síly kroměredaktorské práce do své celoživotní záliby: divadla. Ochotnickému divadlu se věnoval již ve svém anarchistickém období, jak bylo u tehdejších členů hnutí časté. V neděli 13. října 1918 se v zasedací síni radnice ve slezské Ostravě zúčastnil ustavující schůze Spolku Národní divadlo moravskoslezské, a stal se jejím zakládajícím členem. Spolek si vytkl za cíl postavit důstojnou budovu pro české divadlo a pečovat o jeho provozování. V roce 1925 byl do divadelní komise Národního divadla moravskoslezského pověřen mezi jinými i Ladislav Knotek. Nakonec v letech 1930 až 1939 vedl Národní divadlo moravskoslezské jako jeho ředitel.

S osobou Ladislavem Knotkem se setkáváme také v den vyhlášení Československé republiky 28. října 1918. Byl to právě redaktor Ladislav Knotek, který se při svém ranním telefonátu
do redakce Vídeňských novin jako první dozvídá o vyhlášené samostatnosti,
a tak s touto zprávou seznamuje Ostravu. Ještě předtím se angažuje také politicky,
avšak paradoxně jinde, než kde bychom ho očekávali. Spojuje své síly s mladočechy a
staročechy v národní demokracii. V Ostravě žije do roku 1939, po obsazení Československa
nacisty se stěhuje do Prahy, zřejmě aby nebyl moc na očích.

Ve věku 73 let dne 1. srpna 1957 umírá v Praze. Jeho manželka, která jej přežije
ještě o dalších 14 let, ho pohřbí v rodinné hrobce ve Všestudech u Mělníka, kde dnes
odpočívá po boku svých sourozenců, ženy a dcery.