KU ZMĚNĚ ROKU (František Hlaváček)

Již opět jeden v historii moře 
se potopil, odešel na vždy rok,
vzal účty své, jež plny bídy, hoře
a do dějin udělal rychlý skok.

Byl krutý a mnohou dal nám ránu,
z nás mnohý v něm svůj hořký kalich pil,
mnohému z nás odzvonili hranu,
a bylo slzí v něm i těžkých chvil.

Kdo za svou prácí dnem i nocí kráčel
a po celý rok na jiné se dřel,
toho trnitou cestou stále vláčel,
ten nouzi měl a hladem často mřel.

Nedbal slzí, nedbal pláče matky,
když uspávala hladné dítky své,
nedbal nic, když vodili nás v jatky
a neviděl, že srdce se nám rve.

A každému, kdo v chudé ve světnici
se narodil a spatřil světla jas,
znamení bídy vypálil do lící,
lidskosti k hanbě na života čas.

Jen bohatým v cestu sypal štěstí,
přes nějž chuďas životem klopýtal,
jiným blaho, nám zas dával pěstí,
miláčkem jeho byl jen kapitál.

Za práva lidu v zápas kdo se vrhnul,
by svobodu a blaho vydobyl,
na toho hned s celou svou záští vtrhnul,
až v žaláři jej na čas pohrobil.  

Přes hroby obětí kráčel hrdě,
a nepohnul jej našich slzí tok,
chléb suchý vždy podával nám tvrdě,
a knutou běd šlehal nás v plec i bok.

Než nové dny ve novém zase jasu
se rodí nám a nadějí též třpyt,
nuže rabové, směle do zápasu —
spěchejme pouta bídy rozdrtit!

Ať brzo nadejde nové žití,
volné a blahé otrokům nám všem,
světlo svobody ať hřeje —
svítí a v ráj blažený změní celou zem.

HLAVÁČEK, Frank. Pochodeň: Básně dělnické. New York: nákladem vlastním, 1896.