Ladislav Knotek: Individualism

„Individualism“ bývá v ústech výtečníků – kteří krok za krokem oklešťují socialism a nahrazují ho nechutným příštipkářstvím, jež se spolu s několika měšťáckými veleduchy odvažují nazývati „socialismem vědeckým“ – nejpádnějším, nejdrtivějším důvodem, kdykoliv se pokoušejí zničit ty, kdož nemíní ustoupiti ze svého revolučního stanoviska, ani sleviti z ideálu naprosté sociální přeměny. Námitka hodně všední, často nepoctivá – když si naši odpůrci uvědomují velikost lži, jíž se dopouštějí, ztotožňujíce „individualism“ s anarchismem – a vždy lichá, poněvadž komunistický anarchism, za jehož zásady se bijeme, nemá a nemůže míti nic společného s individualistickými názory těch, kdož si říkali nebo kdož byli v první polovici minulého století známí pod jménem anarchistů.

Toto ztotožňování pojmů mělo za následek – vedle zneužívání našimi odpůrci – hrozné matení pojmů, bolestné tápání, velký zmatek v hlavách jednotlivců, což vše mělo ne málo zhoubný vliv na vývoj anarchistického hnutí. A následky toho jeví se až dosud. Pociťujeme je hlavně my, kdož se pokoušíme o propagandu anarchistického socialismu zde, v Čechách. Téměř za každým krokem narazíme na překážku, jíž dala vyrůst propaganda ztřeštěného stirnerianismu, která dosáhnuvší vrcholu před několika málo lety, konečně ustává a doufejme, usne již nadobro.

Tož nebude – myslím – nevhodno za našich poměrů pokusiti se několika řádkami o ujasnění problému.

Aby bylo jasno, poznamenejme hned předem, že budeme mluvit o individualismu jako způsobu společenské či spíše lidské organizace, jak také byl u nás individualism („individualistický anarchism“) propagován a chápán.

Nemůžeme opravdu mluvit o individualismu jako „společenské“ organizaci, poněvadž individualism je v zásadním odporu se vším, čemu můžeme říkat společenský, je protilehlým pólem společenskosti (sociability) a snah po jejím rozpětí, rozšíření, jež jsou přímým opakem snah individualistických.

Teoretikové individualismu nevypracovali přesné soustavy společnosti, zřízené na základě a v duchu svých zásad. Omezili se povětšině jen na negaci, přestali na kritikách, často výborných, současného společenského režimu, nešli však dále nebo dali nanejvýš tušit jen velmi nejasně, co by se stalo ze společenských vztahů po společenské přeměně nebo převratu.

Nemáme-li přesně vypracované formy společenské dezorganizace, k níž směřuje individualism, můžeme si nicméně, sledujíce logicky jeho zásady, utvořiti pojem, čím by mohl být, čím by se mohla stát společnost, jež ho přijala za zásadu, v jakém smyslu by se mohla „dezorganizovat“. Po rozpoutání společenských svazků, které dnes pojí individua a menší skupiny, mohla by se lidská jednička, „svobodné individuum“, izolované (osamocené), zaříditi tak, že buďto zavrhlo vše to, čemu dnes říkáme civilizace a její plody, vše co je – poznamenáváme mimochodem – také plodem staletí více méně společenské, lidské práce, a odhodlalo se důsledně k návratu k přírodě – k „idylickému“, ničím nespoutanému životu v srdci přírody. Straníků tohoto druhu individualismu je však tak málo a jejich učení lze přijímat tak málo vážně, že bych si byl nucen vyčítat nešetrnost místem, vyvraceje jejich omyly.

Anebo směřují individualistické snahy k společenskému převratu, jenž by vyvrcholil v rozdělení společenského bohatství rovným dílem a postavil by proti sobě „hospodářsky rovnocenná neodvislá individua“, která by neváhala zkřížit zbraně v strašlivém hospodářském boji, opravdovém zápase o život. Mohli bychom dokázat, poukázavše prostě na několik případů, že nesnáze, s nimiž by se setkal každý pokus rozdělení bohatství, jež již dnes je často kolektivním majetkem, by se setkal s nesnázemi, jež by se konečně ukázaly nepřekročitelnými. Mohli bychom se tázat například, v jakém měřítku budou oceněny půda a stroje nebo jakým způsobem upraveno bude vlastnictví velkých, absolutně nedělitelných bohatství, železnic například. Připusťme však, že by se rozdělení – nějakým zázrakem snad – dalo uskutečnit, pokusme se ocenit jeho význam pro lidské štěstí, pro blahobyt jedinců, „zbavených břemene společnosti“.

Nehledě k tomu, že by byl člověk nucen, nepřijav zásady soběstačitelnosti (aby si každý sám vyráběl vše, co potřebuje), jež by se mu zdála přílišným nehospodářstvím lidskými silami, podržeti systém výměny výrobků prostřednictvím peněz, ostatně nejvýhodnější způsob výměny za individualistické společnosti, jenž by však umožňoval, podporoval hromadění bohatství v jedněch rukou a vedl neodvratně – individualista, žárlivý na své svobody, nedopustil ustanovení autority, jež by regulovala vzrůst bohatství – k znovuzřízení kapitalismu, k návratu mzdového otroctví dělníka, vykořisťovaného zaměstnavatelem, nehledě k tomu, přejdeme k jiným důsledkům individualismu, dosti žalostným, aby varovaly člověka před individualistickým morem.

Individualism by zbavil člověka toho, co dalo vyrůst jeho dnešní ohromující hospodářské síle, dobrodiní společné práce, podmiňující strojní velkovýrobu, umožňující dopravu ve velkém. Člověk, přijav individualism, by se zřekl výhod společné práce, solidarity v práci, tohoto zázračného hospodářství lidskými silami, které proměnilo zoufalý zápas primitivního člověka proti přírodě, živlům a zvěři ve snadné ovládání, uzpůsobování přírody a jejích sil, jež přemohla jen lidská inteligence a solidarita. Člověk, jenž by zavrhl společenskost, zřekl by se síly, mohutnosti, která je hranicí mezi individuálním zápasem živočišných jedinců a solidaritou první lidské skupiny, která je z prvních známek lidskosti, vítězící nad zvířeckostí. Osamocené lidské individuum, i kdyby se nevzdalo užívání strojů, které zas jsou jen plodem staleté společné práce lidských svalů i inteligence, stavilo by se v boj proti přírodě jen o málo silnější než primitivní člověk, který ještě nepochopil výhody spolčování, poněvadž upotřebení většiny strojů je podmíněno společnou prací několika jednotlivců, a poněvadž i potřeby, nesmírně vzrostlé během staletí, by vyžadovaly poměrně větší množství práce. Život člověka v individualistické společnosti by byl jediným vysilujícím, zoufalým zápasem. Osamocené lidské individuum, místo aby se hřálo na výsluní svobody, kleslo by na otroka svých nejnižších hmotných potřeb.

Zašli jsme však daleko za meze reálnosti, připustivše možnost společenské dezorganizace ve smyslu individualismu. Ve skutečnosti není naprosto možný společenský převrat, jímž by tato dezorganizace počala, poněvadž není a nikdy nebude možno přemoci bojem, vedeným individuélně, jakým logicky musí být boj individualistů, strašlivou sílu, jíž disponují ti, kdož těží ze soudobé společenské nespravedlnosti a kdož jsou odhodláni bránit ji až do krajnosti. Budou-li hradby soukromého vlastnictví kdy ztečeny – zapyšní se nad nimi jen prapor revolučního proletariátu, jenž zesternásobil své síly solidaritou, jenž je mu jedině možným principem i bojem i společnosti, jež je předmětem jeho snů.

Společná práce povznesla člověka z jeho zvířecího stavu na stupeň lidskosti. Společná práce, ač vynucována bičem a hrozbou hladu, nepřestala obohacovat lidstvo, zajišťovat stále pevněji jeho existenci, až ho konečně dnes povznesla tak, že by mohla každému svému členu zajistit úplný blahobyt, nejširší ukojení téměř všech jeho potřeb, kdyby se nebyli hrabaví jednotlivci, nadaní protispolečenskými pudy, zmocnili největší části bohatství a nebránili všemu lidstvu, aby ho společně užívalo. Jen společná práce, společné úsilí všech vykořisťovaných, spojených city solidarity, vysvobodí nás všechny, zejména však dělnickou třídu, od otroctví nynějších pánů společenských bohatství, od jejich kapitálu.

A společnou prací vybuduje si lidstvo společnost, již posvětí solidaritou, která zázračně zvýší plodnost lidské práce. A tato společnost, společnost volné komuny, zajišťující všem největší blahobyt za nejmenšího napětí sil, bude, chcete-li – daleka, aby mu byla poutem – prostředkem, jenž umožní lidskému individuu nejkrásnější rozkvět jeho svobody, nejširší rozmach jeho schopností.

Ladislav Knotek, článek Individualism, časopis Práce č. 17 a č. 18, rok 1905