Ladislav Knotek: Třídní zápas

Rozhlédneme-li se po anarchistickém hnutí, a všimneme-li si zvláště způsobů, jimiž se jednotlivci a kolektivní celky pokoušeli o propagandu a usilovali o uskutečnění – aspoň částečně – našich idejí v sociálním životě, přesvědčíme se velmi snadno, že nebylo určitého, ustáleného způsobu boje, že nebylo dosti ujasněné taktiky anarchistického zápasu. I když se mluvilo o jeho nepokrytě revolučním charakteru, nezbytnosti užívání násilí, o všeobecné stávce jako formě konečného zápasu – sociální revoluce, vyslovovaly se jen principy, jež měly být hnutí směrodatny, jež však zůstaly hodně abstraktními, hodně vzdálenými praktického, konkrétního rozřešení otázky formy, způsobu sociálního zápasu, jež byla až dosud přijímána, byla hodně neurčitá, hodně široká než aby nám mohla být postačujícím bitevním plánem. A to je také myslím příčinou, že význam a vliv anarchistického hnutí na veřejný život neodpovídá hloubce a propracovanosti jeho filosofie.

Pracovalo se hlavně, aspoň u nás v Čechách, v oboru, jejž bych nazval kulturním. Snažili jsme se rozšiřovat obzory, vštěpovat vědecké pravdy, filosofické principy, doufajíce tak, že svým druhům pomůžeme přenést se přes svírající hradbu předsudků, vypracovat vlastní názor na život i svět, poznat všechnu nespravedlnost, ničemnost a nesmyslnost soudobého společenského systému a v důsledcích hledat i prostředky k jeho odstranění a způsoby organizace nové společenské soustavy. Práce jistě ne neprospěšná, jež také nebyla zbytečná – může se i pochlubiti svými výsledky – jež však nicméně nepostačovala. Plnila srdce krásnými sny, tříbila se inteligence v zajímavých debatách – zapomínalo se však bojovat. Vychovávalo se a vzdělávalo, nikdo však nepomýšlel, aby vedl žíznící po vítězství do boje. Měli jsme snílky a filosofy – neměli jsme však bojovníků.

Je jisto, že boj vedený způsobem takto jednostranným by nás vedl nesmírně zdlouhavě k cíli, že by oddaloval do nekonečna vítězství spravedlnosti a pravdy, v než doufáme. Zdá se však – všecky okolnosti tomu nasvědčují – že anarchistické hnutí počíná opouštěti mlhavé cesty, jež budou již brzy náležeti budoucnosti, zdá se, že hledá nové dráhy, určitější a přímější – že nastupuje, dovršivši starou, novou éru vývoje, jež asi bude charakterizována pozitivnější prací, reálnějšími, praktičtějšími formami boje. Anarchie, neztrácejíc svých filosofických základů, vtělí se v život a v boj, jejž chce vésti účelněji, užívajíc přesně vytčených prostředků. Zápas za anarchii se stane určitěji, zřejměji zápasem sociálním tak, jako se anarchie polovice minulého století stala socialismem, socialismem nejúplnějším, nejnesmiřitelnějším. A sociálně anarchistický zápas přijme – již ho přijímá – ráz výlučně třídní – a důsledně i jeho prostředky: syndikalism, odborářství. Ovšem ne autoritářský syndikalism sociální demokracie, v němž je sdružené lidské individuum zbaveno iniciativy i svobody a omezeno na úkol vojáka „armády práce“, podřizujícího se slepě rozkazům výkonných výborů, nýbrž syndikalism volný, revoluční, jenž sdružuje samostatná, rovnoprávná individua, řídící své osudy vlastní vůlí, jednající z vlastní iniciativy. Snad ale namítnete, že stanovisko třídního boje je příliš nízké pro velikou ideu anarchie, že boj výlučně třídní znamená opuštění stanoviska, jež bývalo naší slávou a na němž budovali první anarchističtí teoretikové, že znamená opuštění stanoviska: anarchie je zápasem za osvobození a obrození všeho lidstva, ne jen jedné jeho části, jedné jeho třídy. Ne, neopustíme svého stanoviska, jako dříve vidíme i dosud v příslušníku každé třídy především člověka. Člověka, jenž má své tužby, své potřeby a stejné právo žádat, aby byly ukojeny, jenž má stejné právo na podíl společenských bohatství a radostí, jež podmiňují.

Ale okolnosti – jen okolnosti – nás nutí, abychom připravovali obrození lidského celku sociálním bojem ve znamení třídního zápasu, okolnosti nedovolují, aby se emancipace lidstva připravovala solidárním úsilím všech jeho částí, všech jeho tříd.

Společenská obnova, k níž směřujeme, znamená obrození celé lidské společnosti, osvěžení úhrnné síly lidstva, jež se má probuditi k novému životu, společnost, jíž sociální převrat způsobí půdu, má pojistit štěstí a blahobyt všem – je tedy – měla by aspoň být – svrchovaným zájmem všech, všech bez rozdílu. A důsledně i sociální zápas – příprava k tomuto převratu – by měl spojovat síly všech tříd, všech vrstev společnosti. Ale společenské třídy, které dnes vládnou, v jichž rukou je soustředěno bohatství na úkor sociálního celku, menšina privilegovaných, ač sama také nespokojena, se zpěčuje houževnatě poznání užitečnosti sociální přeměny. Nechce uznat, že privilegia, jež drží, bohatství, jež nahromadila, jsou příčinou všeobecné bídy, příčinou sociální nespravedlnosti, a uznává-li to, nechce se jich vzdát. Ba naopak, připravuje se, tušíc, že jejich privilegia budou předmětem útoků vyděděných, aby je bránila co nejdéle, aby zabránila každé změně v společenské organizaci. Privilegovaná třída se staví krajně nepřátelsky proti všem požadavkům socialismu, jehož ohrožující plameny se snaží zadusit všemi možnými prostředky.

Sociální přeměna je podmíněna odstraněním privilegií vládnoucích tříd, vrácením bohatství, jehož se zmocnily, do rukou společnosti. A poněvadž tyto třídy nemíní ustoupit revolučnímu proudu, nýbrž naopak obracejí se proti němu, je nezbytno vyrvat jim jejich privilegia mocí, je nutno zápasit proti těmto třídám, jež překážejí sociálnímu pokroku. A kdo vede boj za sociální přeměnu? Až na skrovné výjimky výhradně třída proletářů, dělníků. Též proti třídě privilegovaných, vykořisťujících, zápasí třída zbavená bohatství i práv, třída vykořisťovaných – a sociální boj, boj za reorganizování společnosti, se redukuje na zápas dvou tříd, na třídní boj.

A proto anarchistický socialism, jako každý socialism, přijímá třídní zápas za prostředek, jenž jedině může vésti k uskutečnění jeho idejí. A hledaje nejvýhodnější, nejúčelnější formu tohoto třídního boje, dospěl k syndikalismu, odborovému hnutí, jejž ovšem oživuje svými revolučními principy, jež nepovažuje jen za prostředek, jehož pomocí může dělník získat zvýšení mzdy nebo zkrácení pracovní doby a půl hodiny týdně, nýbrž za organizaci, jež soustřeďuje revoluční síly proletariátu, aby se tím jistěji a s větším úspěchem pokoušely o rozbití pevnosti kapitalismu, za organizaci, jež připravuje poslední rozhodný boj, všeobecnou stávku – sociální revoluci, a jež má být po jejím vítězství zárodkem výrobní organizace obrozeného lidstva.

Též přijímám-li syndikalism, nenalézáme-li dosti vřelých slov, abychom doporučili kamarádům organizování odborových sdružení a intenzivní práci v nich, nezapomínáme, že syndikalism nám může být jen prostředkem, jenž má cenu jen se zřetelem k účelu, který však se sám nesmí nikdy stát účelem, nemá-li se zříci toho, čím rozehřívalo naše srdce k boji.

Ladislav Knotek, článek Třídní zápas, časopis Práce č. 19, roku 1905