Minirozhovor s členem Historického spolku „Zádruha“ v Duchovských novinách

Přetiskujeme rozhovor, který vyšel v listopadovém čísle Duchcovských novin s naším členem. Duchovské noviny jsou v nákladu 3500 kusů roznášeny zdarma do každé domácnosti.

Kdy byl historický spolek, který zastupuješ založen a proč dostal název „Zádruha“?

Kolektiv lidí Zádruhy se dal dohromady koncem roku 2016, kdy se rozjely facebookové stránky historického spolku a začalo se pracovat na jeho registraci. Od července letošního roku pak byl Historický spolek Zádruha, z.s. registrován i formálně u krajského soudu v Ústí nad Labem. Při hledání názvu nám padl do oka staročeský výraz „Zádruha“, což byl titul časopisu vydávaného anarchisty v letech 1908 až 1914, publikačního orgánu České anarchistické federace (1904–1914). Zároveň odkazoval na původ tohoto pojmenování: zádruhou se označoval slovanský autonomní pokrevní spolek s kolektivním vlastnictvím půdy. Proto tento název užívali i tehdejší čeští anarchisté, aby označili „samosprávu“ či „komunu“. To ostatně uvádí předchůdce časopisu Zádruha, anarchistický list Komuna ve svém podtitulu: Kulturní obrození, hospodářskou svobodu ve federaci zádruh!

Co je jeho náplní?

Náš spolek se primárně zaměřuje na historii dělnického hnutí reprezentovaného v severočeském regionu neodvisle socialistickým a anarchistických hnutí. Hlavní částí naší práce je bádání v archivech, muzeích, dobových časopisech a získávání nových informací při rozhovorech s potomky účastníků tohoto hnutí. Toto hnutí se snažíme přiblížit veřejnosti publikováním článků a fotografií na facebooku, webových stránkách a vydáváním brožur v rámci „Knihovny Zádruhy“. První takovou brožurkou byla „První severočeská hornická stávka 1882“ a plánujeme další, již v říjnu vyjde biografická brožurka o předním odborovém aktivistovi a redaktorovi Ladislavu Knotkovi, který také často jezdíval z Prahy za severočeskými havíři a byl přítomen při jejich stávce v roce 1906. Do budoucna vyjdou například biografické publikace o duchcovském nestorovi hnutí duchcovském Hynku Holubovi či spisovateli a redaktorovi Aloisovi Šeflovi. Plánujeme také přednášky a výstavy. Vzdělávací a badatelskou prací naše činnosti nekončí, plánujeme lokalizovat hroby starých účastníků hnutí s cílem o ně pečovat a také přibližovat veřejnosti místa spjatá s tímto hnutím instalací pamětních desech či pomníků. Zároveň se snažíme kontaktovat potomky starých anarchistů, abychom ve spolupráci s nimi sepsali životopisy a jejich vzpomínky na dotyčné předky.

Jakým způsobem se anarchistické hnutí odráželo v Duchcově? Mnoho lidí pokládá Duchcov za odvěkou baštu komunismu, bylo tomu tak i v první třetině 20. století?

Pokud Duchcov byl nějakou baštou, tak bezesporu baštou anarchismu. Anarchistické hnutí v Duchcově zapustilo pevně své kořeny od počátku 80. let 19. století a přes zostřenou perzekuci rakouských úřadů se úspěšně rozvíjelo. Čeští dělníci a především horníci se zde z velké většiny hlásili k anarchistickým myšlenkám, jejich němečtí kolegové zase k sociální demokracii. S nadsázkou by se tehdy dalo říct, co Čech to anarchista, aspoň co se týkalo Duchcovska a Mostecka. Příchod I. světové války a vznik Československa, na kterém se aktivně podíleli také severočeští anarchisté a české dělnictvo obecně v čele s duchcovským Hynkem Holubem však přineslo mnoho změn i v postojích mnohých anarchistů, kteří doufali, že nově vzniklá republika dojde k socialismu demokratickou cestou. Někteří anarchisté nespokojení se zhoršujícími se poměry dělnictva se nakonec přidali ke komunistům, na svůj omyl však brzy přišli. Nebylo však již možné vytvářet názorovou opozici vůči komunistické straně a po roce 1948 to bylo naprosto nereálné. Naopak nejpočetnější anarchistická organizace vůbec, Sdružení československých horníků (1918 – 1939), která působila především zde na severu včetně Duchcova a sdružovala až 14 000 havířů, si podržela svoje revolučně syndikalistické postoje a v roce 1926 odmítla vstoupit do KSČ a rudých odborů. Po skončení II. světové války již většině anarchistů zdobily hlavy šediny a s příchodem bolševické totality, která by obnovení hnutí tvrdě potlačila jako svého největšího myšlenkového oponenta, hnutí definitivně zaniká.

Dochovaly se nějaké památky na svobodné socialisty – anarchisty v Duchcově dodnes?

Působíme velice krátce, abychom měli všechna místa zmapovaná. Mnohé památky již byly nenávratně zničeny, jak se tomu stalo v případě slavného hostince „U Menclů“, kde se slavil vůbec první máj v roce 1890 a roky následující a kde sídlili redakce anarchistických časopisů a spolků. Ve velice špatném stavu je Český dům na duchcovském náměstí, který byl centrem nejen duchcovských anarchistů, ale české menšiny jako takové, sídlila zde i Národní jednota severočeská, která bojovala za českou menšinu. Český dům sehrál také významnou roly při vzniku Československa a Hynek Holub zde vyvěsil československou vlajku již den před vyhlášením, tedy 27. října 1918. Na rohu Teplické a Osecké ulice stoji nově zrekonstruovaný dům hostince „U Slunce“, kde byl založen první odborný hornický spolek, který sehrál významnou úlohu při první severočeské hornické stávce v roce 1882 i v letech následujících. Potěšující je, že probíhá také rekonstrukce budovy, kde sídlila Bratrská pokladna, později Česká záložna, která se stala terčem stávkujících horníků v již zmiňované stávce. Stojí například domy, kde bydlel další významný duchcovský anarchista Tomeš Kaše či dům anarchistického horníka Jana Slacha, první oběti rakouské represe vůči stávkujícím z roku 1893 smrtelně zasažen dvěma kulkami při střelbě do stávkujících, odkud byl vypraven několikatisícový průvod. Duchcovský hřbitov má památkově chráněné souhrobí významných anarchistů, o jehož založení se zasloužil již zesnulý duchcovský historik Pavel Koukal. A například na budově průmyslové školy můžeme nalézt pamětní desku několikrát zmiňovaného Hynka Holuba, jenž měl podíl na vzniku této vzdělávací instituce. Na památníku popraveným antifašistům u jezera Barbora, najdete další známé jméno anarchisty Bohumila Holuba, což byl Hynkův syn. Anarchistický spolek „Omladina“ a ČAF se scházeli nejdříve v restauraci Austria, poté v hostinci „U Voglů“, později v Dreherově hostinci u jezera Barbora, kde byl hostinským  Ferdinand Šnábl. Po první světové válce si otevřel hostinec „U slovanské lípy, kde sídlilo Sdružení československých horníků.

Většina lidí si představuje pod označením anarchismus – násilné hnutí, které za pomocí přímých akcí vytváří chaos místo řádu. Jména velkých humanistů – anarchistů jako byl Kropotkin, Reclus nebo jako je dnes Noam Chomsky jsou jim převážně neznámá, můžeš podstatu anarchistického hnutí čtenářům DN krátce přiblížit?

Pokud je čtenář tohoto listu starousedlíkem, jehož rodina zde žila i před druhou světovou válkou, s velkou pravděpodobností se i jeho pradědeček a prababička hlásili k anarchistickým myšlenkám. Jistě nikdo z nich své prarodiče takto nevnímá, ani si doufám nemyslí, že jejich předchůdci usilovali o něco takového, jako je vrhání bomb či vytváření chaosu. Ano byli anarchisté, byli obyčejní těžce pracující lidé, kteří trpěli hladem a nedostatkem a jako příslušníci české menšiny trpěli krom sociálního útlaku a nesvobodě navíc i útlaku národnostnímu. Životní vyhlídky nebyly nijak veselé, hledali cestu, jak se z této situace vymanit a našli ji v anarchismu, který hlásal svobodu a rovnost, kterou chtěl uplatnit společenskou samosprávou bez vládců a šéfů. Velice trefně je před víc jak sto lety popsal antropolog a spisovatel Eduard Štorch v časopise „Naše doba“ v roce 1902, který mezi anarchistickými havíři strávil několik let, citujeme: “Zvláštní je, že lidé, dosti často se zde vyskytující anarchisté, kteří veškerou naší oficiální morálku zavrhují, žijí a baví se zhusta ušlechtileji, než mnozí, jejichž mysl je naplněna dogmaty naší mravouky, to jest bezmyšlenkovitými zvyky a tradicemi, jimiž se v soukromí nikdo neřídí…“.

Jak tedy naši anarchističtí předci uplatňovali své ideály? Vedli především bohatý spolkový a kulturní život. Mnohé své kolegy horníky odvedli od hospodských pitek a karbanu k ušlechtilejší činnosti, vedli je ke vzdělávání, kultuře a vzájemnosti. Anarchistické spolky pořádaly četné osvětové přednášky a veřejné schůze, na kterých se diskutovalo o palčivých problémech doby. Zakládali veřejné a spolkové knihovny, aby si prostí lidé mohli rozšiřovat obzory. Stáli v popředí ateistického (bezvěreckého) hnutí, které vyvracelo církevní dogmata a šířilo poznatky vědy. Docházelo k hromadnému vystupování z církvi, boji za sekularizaci škol. Zakládali taktéž amatérské divadelní, pěvecké a hudební soubory, velice oblíbené byli tamburašské skupiny. Krom spolkových schůzí, se scházeli na tanečních zábavách, věnečcích či plesech. Pořádali společné výlety do okolní přírody a pěstovali turistiku. Mnozí se věnovali sportu, známé jsou cyklistické oddíly a mnozí cvičili v Sokole. Později měli vlastní skautské oddíly, které v Duchcově vedli anarchisté a manželé Kuklovi. Pěstovala se kultura vzájemnosti a bratrství, když se některý z příslušníků hnutí ocitl v nouzi, dostalo se mu pomoci od ostatních a spolků. Lidé k sobě měli blíže než dnes a byli schopni si skutečně pomoci. Snažili se zlepšit svoje životní a pracovní podmínky, sdružovali se do odborných spolků a odborových organizací – vedli boje za vyšší mzdy, osmihodinovou pracovní dobu a spravedlivé vyplácení pojistného bratrskými pokladnami, nejednou masovými demonstracemi, pasivní resistencí či stávkou. Z bídy se snažili vymanit také zakládáním svobodných družstev s mottem „sami sobě“ potravních, ale i výrobních, nejúspěšnější a nejproslulejší byla Dělnická pekárna „FEDERACE“ v Libkovicích, která dle vyprávění pamětníků měla nejchutnější chleba v revíru. Přestože bylo anarchistické hnutí vždy internacionalistické, coby příslušníci utlačované národnostní menšiny stáli v prvních řadách boje za české školy a nejednou se odvážně postavili útokům agresivních německých nacionalistů. Za své anarchistické přesvědčení byli vystaveni neustále šikaně zaměstnavatelů a perzekuci rakouských úřadů, často přišli o práci, byly vypovídáni z revíru, vystaveni domovním prohlídkám, výhrůžkám vystěhování z bytů, zatýkáni, vězněni a pokutováni. Když se podíváme zpětně, byli to lidé vysoce morálně povznesení, obětaví a odvážní. Proto můžeme být bezesporu pyšní, pokud některý z nich byl našim předkem. Náš historický spolek se proto snaží, aby nebyli zapomenuty jejich životní osudy a činy.

Děkuji Ti za rozhovor

Děkuji jménem celé naší „Zádruhy“ za poskytnutí prostoru na stránkách Duchcovských novin.