MODERNÍ OTROCTVÍ DĚLNÍKŮ (1893)

Nynější průmysl, ta velkokapitalistická soustava výrobní, vytvořila nejhorší druh otroctví a sice námezdné otroctví dělníků. Otroci starověku, nevolníci středověku a černí otroci v Americe, byli zajisté nešťastní, polítování hodní lidé, avšak ještě mnohem nešťastnějšími ubožáky jsou ony miliony proletářů, kteří za dnešní a to prý „osvícené a humání“ (?) doby, za denní mzdu pracovat musí v průmyslových závodech. Jest pravda, že v době trvání starého otroctví, mohl otrokář své otroky prodat, tělesně trestat a libovolně s nimi nakládat. V divadelním kuse „Chatrč strýčka Toma“ jsou utrpení bývalých černošských otroků líčena takovým způsobem, že zajisté každému právně smýšlejícímu člověku při čtení této povídky vzbouřiti se musí cit i krev proti trvání takových barbarských poměrů v civilisované zemi, Ale tisíce lidí, kteří při čtení o strýčkovi Tomovi ronili sentimentální slze a ještě dnes hluboce dojati a pobouřeni bývají, když jsou přítomni představení v divadle tohoto zdramatisovaného románu, jsou přívrženci, odporučovatelé a obhájci moderního námezdného otroctví, ba jsou možná docela sami vyssávači sta nebo tisíce námezdných otroků.

Mluvíme-li ale s nimi o námezdném otroctví, tu udiveně zvolají tito lidé: „ale nynější dělníci nejsou přece žádnými otroky, vždyť oni jsou svobodni jako my, pracují kde chtějí a nikdo nemá moc držeti je v práci, když nechtí!“

Tak a podobně, odpoví nám kapitalisté, ti moderní průmysloví otrokáři. Odpověd ta není však nic, než holá, blbá fráze. Jak se to má ve skutečnosti?

Ve velkých uhelných regionech v Ohio a v Pennsylvanii jakož i v železorudných a stříbrorudných regionech v Michiganu, Wisconsinu, Oregonu, Colorado a jinde, jsou tisíce dělníků, jimž je to hotovou nemožností, odebrati se na jiný pracovní trh a svou pracovní sílu prodati jiným kapitalistům. Uhelný monopol, železní a stříbrní baroni pečují starostlivě o to, aby jejich dělníci, ti moderní námezdní otroci, dostávali za svou úmornou a nebezpečnou práci v dolech tak skrovnou mzdu, že jsou ve storech společností vždy dlužni za potraviny a jiné životní potřeby. Kdyby však některý z těchto dělníků přece měl vyhlídky, že bude moci své dluhy zaplatit, pak jej těžířská společnost jednoduše na nějaký čas odloží, to jest řekne, že na tak a tak dlouho nemá pro něho zaměstnání. A chuďas ten, nemaje žádné úspory, nemůže se odstěhovat, ani jinde práci hledat a následkem toho upadne u dosavadní společnosti v dluhy a tak se stane uvázaným její otrokem. Nuže, kde je ta „svoboda,, takovýchto dělníků? Nejsou oni otroci v pravém slova smyslu? Kdo tomu nevěří, ten ať jde přesvědčit se, ať studuje ty poměry horníků vůbec ve Spojených Státech a my jsme přesvědčeni, že neníli úplně bez citu a nemá-li povahu brutálního tyrana, dá nám úplně za pravdu.

A jak to dopadá ve velkých městech? Ó jaká bída, jaký přežalostný stav! Jděme ku příkladu ráno k doutníkářským anebo k jakýmkoliv jiným továrnám v New Yorku a uvidíme každý den tisíce lidí čekati na otevření dveří, aby uvnitř žebronili o práci, aby tělo své nabídli půmyslovému otrokáři k libovolnému vyssávání a vzdor tomu uslyší tu bolestnou odpověď: „Není žádná práce, vše je obsazeno!“ Jakkoliv mzdy v těchto továrnách pracujících dělníků jsou velmi malé a velmi špatně se s nimi nakládá, přece považují se ještě za šťastné, že je nepostihl nešťastný osud jako ty, kteří celé týdny ba celé měsíce musí běhat po ulicích od továrny k továrně a žadonit o práci a při tom trpět i s rodinami bídu, hlad.

Pracující dělník jest sice bossem a jeho dílovedoucími sužován a nakládá se s ním způsobem, který lidskou důstojnost velice uráží. Ale pohled na ty houfy bez práce jsoucích, které každý den vidí, vzpomínka na ženu a dítky, které by museli trpět zimu a hlad, kdyby byl bez práce, donucují dělníka nésti trpělivě okovy námezdného otroctví. Má si za takovýchto poměrů hledat zaměstnaný, ale tyranisovaný dělník jiného „chlebodárce?“ Což jest jist, že nalezne jinou práci když dosavadní opustí? A konečně, nezkusil to již tolikrát, že změnil svého vyssávače a co tím docílil? Přišel vždy jen z deště pod okap. A proto raději zůstane v dosavadní otročině a pomýšlí docela — když se výdělek jeho na několik týdnů nebo měsíců zlepší — na zbudování si vlastního domova, neb s hrůzou pomýšlí na hrozící budoucnost v stáří — na chudobinec, na žebrotu. Započne „spořit“ a sebe i rodinu mořit, t. j. hladovět. Již nahospodařil „dost“ na zakoupení „lotu.“ Ale tu přemožením, přepracováním a nedostatečnou výživou uvržen je na nemocné lože. „Úspory“ nemoc pohltí a chudší než kdykoliv dříve, sotva že se trochu zotavil, jde ubožák hledat znova dřinu. A když sestárne a seslábne, co potom? Černoští otroci byli, ať se pracovalo nebo zahálelo, svými majiteli živeni a v nemoci i stáří dostalo se jím přece jakéhosi zaopatření. Ale nynější „svobodný dělník“ může pojít někde za plotem; ani žebrat nesmí!

Nuže, takový je rozdíl mezi bývalým otrokem a nynějším námezdným otrokem. Vy „lidumilové“ kteří se chlubíte, že máte citelné srdce pro trpící lidstvo, proč nepřipojíte se k mužům a ženám lidu, kteří bystrým zrakem poznali tu pravou příčinu lidské bídy? Proč neobětujete ty tisíce dolarů, které rozdáváte na pochybné „dobročinné společností,“ ohlupující ústavy, zábavy a jiné bezúčelné věci, raději na osvobození práce? Proč nepřiložíte raději ruku i mozek k dílu tomu a nepracujete plnou sílou na osvobození toho zuboženého, hrozně trpícího a přece tak dobrého a tak zasloužilého lidu pracujícího? Nuže, co tomu říká to vaše „dobré a citlivé“ srdce? Zůstává nepohnuto? Pak je vaše „lidumilnost“ jen falešná chlouba a drzé pokrytectví.

Kdo chce pracovat pro lidskost, pro zřízení pravého člověčenství, ten se musí podílet na bojích za odstranění námezdného otroctví pracující třídy, nedbaje ani toho, že bude za to dán od té „dobré, lepší a vznešenější“ společnosti do klatby a v opovržení. Organisovaný proletariát v  jeho bojích za zlepšení jeho postavení, za osvobození jej z povšechného otroctví kapitálu podporovat, jest povinností všech dělnictvu přátelských a humánních lidí. Den, ten velkým rozhodný den, vždy více se blíží, kdy strženy a rozvaleny budou poslední tvrze a hradby kapitalistického panství.

Dělnické listy č. 7, 16.12.1893