NA SKLONKU ROKU (1893)

Rok 1893 jest u konce. Nacházíme se v době, která nám poskytuje nejen vhodnou příležitost, nýbrž ukládá nám i povinnost, prozkoumati své svědomí, jakož i činnost a zápasy proletariátu za existenci a svobodu. Musíme doznati, že uplynulý rok byl pro lid pracující nepřetržitým řetězem utrpení a pronásledování.

Byl to rok bídy dosud nevídané, rok hladu a zoufalství, rok všestranných zkoušek a bojů. Miliony pracujících lidí trpěli hrozně pod tíhou bědných poměrů, které panující třída svým bídným hospodářstvím přivodila.

V ohledu politického pronásledování svobody domáhajícího se proletariátu překonal končící rok všecky dřívější léta.
Ve všech těch různých zemích bylo velké množství soudruhů a bojovníků za svobodu a pokrok pohřbeno v hrobech žalářních anebo docela brutálně povražděno. Mezinárodní tyranie a reakce zuřila proti nám daleko hrozněji než kdykoliv jindy a snažila se hnutí proletariátu za každou cenu a všemi prostředky zničiti. Než nepodařilo se jí to a také nikdy nepodaří. Naopak, my můžeme konstatovati, že revoluční duch proletariátu všude vítězně postupuje k hrůze a vzteku reakcionářů a barbarských utlačovatelů. Ohně nespokojenosti, menší šarvátky a revolty proti vražednému kapitalismu, co předboje a předehry konečné a všeobecné sociální revoluce vypukaly houfně po celém civilisovaném světě a jmenovitě ve staré Evropě, ukazujíce tak všem, co je k očekávání, co se rychle připravuje, co je neodvratno. Ano, stará Evropa podobá se jediné sopce, která hrozí každým okamžikem vybuchnouti a chrlit řeřavou lávu, oheň, síru a žhavý popel.

Kdežto revoluční socialismus učinil v Evropě obrovské pokroky, v Americe podobný zjev není dosud k pozorování v  tak intensivním světle, ačkoliv nedá se upřít, že i zde, vzdor všem pochybnostem a klamnému zdání radikální socialismus činí pokroky. Radikální ideje i zde, v této zkrz na zkrz zkorumpované republice počínají zvolna sice, ale za to jistě razit sobě cestu.

Za to ale konservativní hnutí dělnické v Americe v posledním roce valně pokleslo a je v úplném úpadku. Rád Rytířů Práce je na hromadě a v rozkladu a to v menší nebo větší míře platí i o všech jiných konservativních a řemeslných organisacích. Všecky útoky, které konservativní dělnictvo proti kapitálu stávkou, bojcottem a p. podniklo, byly kapitalitickými vykořisťovateli odraženy, porážka dělníků následovala za porážkou, jindy mocné organisace se rozbily, anebo tak oslábly, že se na dlouhý čas nebudou moci vzpamatovat. Kapitalisté dobývali v roce 1893 vítězství za vítězstvím na celé čáře nad dělnictvem americkým, neboť oni nejen že organisace jeho roztříštili a ochromili, nýbrž i jeho mzdy o 20 až 40 procent zredukovali.

Tato všeobecná mizerie, jež v řadách pracujícího lidu v Americe po celý rok panovala a dosud panuje, měla a má ovšem též značný vliv i na předvoj sociálního hnutí, které nemůže být tak vydatně fysicky a finančně podporováno, jak toho prospěch věci vyžaduje. A tato okolnost má zase za následek, že i části jinak více méně přesvědčených a pokročilých dělníků a soudruhů zmocnila se zmalátnělost, malomyslnost a bojácnost. Intriky, štvaní, podezřívání a tajné šíření lží a piklů se strany různých pletichářů v samotném dělnickém táboře, způsobily k tomu ještě zmatek a rozervanost, z níž jednotliví darebáci těžit chtějí. To platí ve ‚ všeobecnosti pro celé hnutí vůbec a zároveň i pro hnutí českého dělnictva. Ti, kteří nenabyli dosud pevného, nezvratného přesvědčení, že pracující lid nemůže se osvobodit žádným volebním lístkem a vůbec paliativními prostředky podvodného parlamentarismu, nýbrž jen vítězným revolučním bojem a radikální změnou celého společenského zřízení; dále ti, kteří libují si v stálém měnění principů i taktiky; ti kteří jakmile nedocílí na první pokus a jedním dnem žádaného výsledku, hned zbaběle hodí flintu do žita a i ti, kteří bojácně ustupují a prapor svůj i soudruhy opouští a své zásady se veřejně vysloviti bojí, jakmile silnější nepřítel sáhne k brutální moci své, tito všichni stávali se následkem této všeobecné mizerie poměrů více méně kolísavými, malomyslnými pochybovači o spravedlivé věci proletariátu.

To jsou opravdu smutné známky a hnutí škodlivé, poněvadž jeden, nebo několik takovýchto nepevných, malomyslných, nevytrvalých a bojácných dělníků, způsobí často zmatek, roztržku a rozervanost v celé organisaci. Kdo však jest přesvědčeným radikálním socialistou, kdo nevěří jen to, co mu dnes ten a zítra onen namluví, nýbrž kdo sám stále důsledně a vážně přemýšlí o stavu věcí a studuje nejen vývin socialismu, nýbrž i vývin průmyslové výroby, kapitalistického hospodářství a společenských poměrů vůbec, ten zůstává vždy pevným a důsledným a ten nenechá se zviklati ve svém radikálně socialistickém přesvědčení žádným okamžitým nebo časovým nezdarem a tím méně brutálním pronásledováním svých idejí a jejích vyznavačů.

Bojácnost, zbabělost a malomyslnost, nestálost, vrtkavost a nedůslednost špatně sluší bojovníkům socialismu, který přece nic jiného nepředstavuje a nepodmiňuje, nežli velkou revoluci sociální ve všech ohledech a který také bez revoluce, — bez velké, všeobecné a krvavé revoluce — není uskutečnitelný! To by si přece měli všichni, kteří říkají, že jsou také socialisty a to od nejmírnějších až k nejradikálnějším, zapamatovat. Kdo je zbabělec a bojí se boje, ten ať neříká že je socialista, ten ať zůstane v řadách trpělivých otroků, kteří se nechají dobrovolně vraždit svými tyrany, jako ty ovce na jatkách. Kdo má zaječí srdce a měnivou, nestálou povahu, ten v řadách sociálních bojovníků víc uškodí než prospěje, protože v době, kdy je třeba největší odvahy a hrdinnosti, zbaběle započne lamentovat a utíkat a tím způsobí zmatek, desorganisaci a nepořádek.

Na štěstí jest takovýchto bojácných a nestálých charakterů v radikálně-socialistickém hnutí málo, ačkoliv i ten malý hlouček dost škody, zmatků a sporů způsobí. Veliká většina radikálních soudruhů zůstali pevní v zásadě a věrní svému revolučnímu přesvědčení, ba oni se ještě více v zásadě a přesvědčení svém upevnili. A nemůže také ani jinak býti u člověka se zdravým rozumem a bystrým duchem. Události a poměry tohoto končícího roku nebyly věru způsobilé, aby byly mohly revolučního socialistu uvésti v pochybnost jeho radikálních zásad; naopak, ta politická persekuce všech svobodářů, ta hrozná a vždy stupňující se hospodářská a společenská mizerie, ta děsná bída pracujícího lidu a vzrůst bohatství a přepychu bohatých zahalečů a ta brutální, potlačující a bezohledná moc panující třídy, to vše za posledního roku ještě více než kdykoliv jindy utvrdit muselo každého soudruha v přesvědčení, že celý tento úplně zvrácený, zkažený a hanebný systém nedá se žádným papírovým mastičkářstvím vyléčit anebo zreformovat, nýbrž že musí být ze základu vyvrácen a odstraněn, aby jiné, svobodné, rovnoprávné a všem existenci, blaho a vývin těla i ducha zaručující zřízení zavedeno býti mohlo.

Ano, poměry a události posledního roku upevnily všecky přesvědčené a bystroduché soudruhy, že nyní ještě více než kdy jindy je radikální princip socialismu jedině pravý a potřebný a že proletariát nesmí couvat zpět, nýbrž vzdor hrozné bídě a ještě hroznějšímu pronásledování musí kráčet ku předu za svým cílem; ba právě proto, že vzrostla bída a pronásledování chuďasů, jest ráznější vystoupení na místě. Kdo bedlivě sleduje chod poměrů a událostí, vidí nejlépe tuto pravdu potvrzenu v Evropě.

My a velká většina našich českých soudruhů vytrvali jsme pevně při svém praporu a zůstali jsme šlechetným zásadám a přesvědčení svému věrni. Na našem praporu skví se dosud libozvučná a poctivá slova: rovnost, lidskost a svoboda a tato slova zůstanou i nadále naším válečným heslem.

Na severu i jihu, na východě i západě, v Evropě jako i v jiných dílech světa nabývá nenáviděný revoluční duch socialismu velikého rozšíření. Všecko to dosud nevídané pronásledování apoštolů proletářského učení a revoluce, jest nejmakavějším důkazem, že zásady a hnutí naše nabývají jíž takové moci, že celá panující třída vidí se nimi býti vážně ohrožena ve svém panství a loupežném hospodářství. Proto se boj na obou stranách každým dnem přiostřuje. V takové době jen zbabělec ustupuje! Genius svobody a spravedlnosti prolétá světem a nabádá: Jen dále, proletáři!“

Naše idea jest zdravá, spravedlivá a pokroku a vývinu lidstva potřebná. Proto nenechá se potlačit, neboť není ji možno ani chytit a uvrhnout do žaláře, ani zardousit na šibenici. Miliony utlačených vidí v ní svou spásu, své osvobození. Oprávněnost její je bezpochybna a uskutečitelnost vědecky i hospodářsky dokázána. Proto nechť si ji bohatí a mocní pronásledují i stoupence její jak chtí, není daleká doba, že společnost celá bude se muset s ní, ať po dobrém či po zlém usmířiti, aby mezi člověčenstvem docílen byl mír, pořádek a svoboda. Brutální moc, společenská mizerie a hospodářská bída, to jsou ti nejvydatnější agitátoři a pobuřovatelé a ty žádný dráb nemůže chytit za límec a hodit do kriminálu.

Boj náš byl v ukončeném roce zajisté nad míru prudký a vyžádal si velkých obětí, avšak vzdor tomu nemáme příčiny býti malomyslnými, neboť věc bojujícího proletariátu pokračuje stále ku předu, ona počíná, abychom tak řekli, uzrávati. A že kde je boj, jsou též oběti, jsou mrtví, ranění a zajatí, to přece ví každý, a že bez boje není ani vítězství, je známo též. Konečně, vždyť i každá naše práce, kterou k zisku jiného konáme, žádá našich obětí. Horník, který sestoupí v hluboký důl, aby tam nakopal jiným potřebné uhlí, sůl nebo železo a pro sebe a rodinu vydělal na chleba, neobětuje on svou svobodu, své zdraví a často i život? A tak jest to při každé naší práci. Nikdo neví, když jde vydělávat ten kus chleba, zdali při tom nepřijde o zdraví nebo o život. „Bez práce nejsou ani koláče!“ Bez boje není vítězství ani svobody. Té nám nikdo dobrovolně nedá, proto musíme si jí vydobýti.

„Kdo chceš býti svoboden, pracuj k svobodě v každou chvíli, nešetři čas, nelituj síly a pak teprve jí budeš hoden!“

Doba je velmi vážná. Velké události, jež jsou v příchodu, vrhají denně nové zjevy a stíny před sebou. Soudruzi, dělníci, nám jest určen v budoucnosti veliký úkol, zanechte tedy všech malicherností, svárů, hraček, polovičatých a paliativních prostředků a prostředečků, nýbrž hleďte pochopiti svůj pravý úkol a dbejte, abyste byli na každou dobu připraveni a těžili z ní prospěch pro naší věc. Stůjte pevně k svému radikálnímu rudému praporu, k svým organisacím, k svému časopisu, k „Mezinárodní Dělnické Jednotě!“ Buďte mezi sebou solidární a pěstujte duševní činnost čtením časopisů, brožur, bádáním, přemýšlením, rozhovory a přednáškami! Rozviňte čilou agitaci pro organisaci i pro list. Buďte pevní a vytrvalí! Pamatujte, že protivnici a nepřátelé naší všeho druhu usilují o naše zničení, dokažme jim, že všecky jejich intriky a všecka jejich práce jest marná!

Tím končíme svou úvahu na sklonku roku a voláme všem soudruhům a přátelům: Na shledanou v příštím roku! Ku předu! ku předu! S novými silami k  novým zápasům! Mnoho zdaru v naší nové činnosti pro dobrou a šlechetnou naší věc!

Dělnické listy č.9, 30.12.1893