Nezdařený pokus o atentát na císaře (1891)

Na podzim r. 1891 se projevili poslední „propagandou činu“ anarchisté. Do Liberce byl totiž ohlášen příjezd „Jeho Veličenstva“ císaře Františka Josefa I., který v předcházejících dnech navštívil národopisnou výstavu v Praze. V noci z 30. září na 1. října několik hodin před příjezdem dvorního vlaku náhle explodovaly pod mostem nedaleko stanice Horní Růžodol dvě „bomby“, které most značně poškodily, takže ho bylo nutno několik hodin opravovat, aby mohl být obnoven železniční provoz.

Tato demonstrace ‚vzbudila velký rozruch, poněvadž buržoasie v ní spatřovala ohrožení života svého „milovaného zeměpána“ a přirozeně, že odvážný čin byl přičítán k tíži všem socialistům. Mělo to za následek zostření persekuce dělnictva na Liberecku.

Celá řada socialisticky smýšlejících proletářů byla bez nejmenších důvodů k podezření pozatýkána. Také ze Mšena n. N. byli k vyšetřujícímu soudci v Liberci přivedeni četní dělníci, podezřelí z účasti na přípravě atentátu. Náhoda tomu chtěla, že právě v té době se v jedné mšenské továrně objevil na prkně záchodku „oslavný“ prolog na panovnickou rodinu, končící slokou: „Kdo chce v Rakousku panovníkem být, musí polykat dynamit“. To byl ovšem pro žandarmerii příliš silný tabák a proto četníci záchodové prkénko s veršíkem vyřízli, odvezli do Liberce a současně sem eskortovali řadu dělníků, o nichž se domnívali, že jsou nadáni básnickou žilou a že by mohli být autory této velezrádné pikantnosti. Mezi zatčenými byl opět svým antimilitaristickým smýšlením známý Jiří Volf. který později ztrávil přes
15 let svého života v rakouských kriminálech a zemřel nedlouho před
prohlášením státní samostatnosti v r. 1918.

Skutečné strůjce nezdařeného pokusu o atentát se tehdy nepodařilo vypátrat, ač na jejich dopadení byla vypsána odměna 10.000 zlatých.
Kriminálním odborníkům bylo brzo zřejmé, že pokus o atentát nebyl
proveden na rozkaz z nějakého ústředí tajného hnutí, nýbrž z popudu
jednotlivců, neboť kdyby byl do akce zasvěcen širší okruh osob, byli by se osnovatelé jistě záhy vypátrali, jako v případě tajné tiskárny v Hluboké p. J.

Teprve v roce 1920 se československá veřejnost dověděla, že strůjci atentátu byli přátelé uvězněných tří mučedníků dělnického hnutí Pačesa, Černého a Rampasa. Atentát nastrojili čeští dělníci — zámečníci Arnošt Brunclík z Horního Růžodolu, Josef Šulc z Františkova, František Žofka a německý textilní dělník Schmied z Janova Dolu, všichni anarchisté. Výbušniny si opatřili ve skladišti třaskavin v Radčicích u Liberce a střelným prachem, doma usušeným, naplnili plynové trubky, které zasunuli pod most, krátce před tím četníky zkontrolovaný. Zapálivše šňůru skryli se v příkopě, aby viděli na vlastní oči účinek výbuchu.

Osnovatelům atentátu nešlo o pouhou odvetu za persekuci jejich soudruhů Pačesa, Černého a Rampasa, ale především o znemožnění návštěvy císaře v Liberci, kterého si pozvali zdejší textilní baroni a připravovali mu velmi nákladné uvítání. Dělnictvo pohoršovalo chování fabrikantů, kteří vyhazovali s lehkým srdcem statisíce na císařskou parádu, zatím co na zlepšení sociálních poměrů svých zaměstnanců nechtěli dát poctivou zlatku.

zdroj: Václav Brož: Listy z dějin socialismu v severních Čechách, otištěno v časopise „Stráž severu“ z 22.dubna 1948