O LIDU PRO LID I – VI. (Neznámý autor)

O svobodo, jež údělem jsi štěstí, 
jež zašlapána nyní, v prach,
by otrok nikdy nebyl blah
a věčně sténal pod katovou pěsti:

Tys zdrojem lásky, dosud nepoznané,
než okov tebe tísní,
jehož části jsou víra, pán a sliby plané,
jež marně s sebe chceme střásti.

O svobodo! Ty hvězdo v bájném kraji,
ty léku věčný, který's dosud ztajen,
jen tvoji moci pravé cnosti zvlají,
jen pod tvým žezlem svět se stane rájem.

Až jednou snad, po dlouhém třeba čase
ty lidu vzkveteš, svrhneš břímě pout,
pak zastkví země v nebývalé kráse,
a víra, zákon bude bájí slout

Zem skolíbána v sen se vzhlíží v temnu nebes
a vítr v háji věje chorál padlým v boji.
Kol klid je všude. Ani slavik v houští nehles
a půda rdí se v vlhkem červenavém kroji.

O smrčný stromek opřen dumal starý děd,
u nohou leží sjma mrtvé, chladné tělo,
mu pod bokem se dvé ran rudě krví stkvělo,
co kletbu šeptal starcův zbledlý ret.

Tam jiné tělo — hrůza — hlava dál se válí,
tam třetí, čtvrté — plno — všude krev se valí.

Ba smutno zde. Tu anděl smrti sídlo volil,
tu pokrok, osvěta, se v pravé stkvěje záři,
to nebyl člověk, který tolik krve prolil,
to satan sám, jsa skryt za masku s lidskou tváří

— Kdes vzlyk je slyšet, poslední vzdech žití,
tam žádost smrti, kdesi tiché k Bohu prosby,
a jinde pláč zas tklivý, ba i kletby, hrozby.
Než v krále paláci se pozdě na noc svítí,
neb vládcové při víně usmíření zase
si vypravují sladce — o té „světské kráse“.

Náš život těžký, nepokojný sen,
my toužíme se z něho probudit,
z té noci bolu chceme míti den,
za každou cenu chcem jej vydobýt.

Kdo s námi není, nepřítelem jest,
my nešetřme jej — nám tak káže čest.

Náš cíl je známý. — Svobodu chce lid,
chce právo míti stejné druh jak druh,
chce stejnou práci, blaho zakusit,
by volně rozepnout se mohl duch.
Pán nesmí vlást a láti otroku,
— tak dnes my rozumíme pokroku.

Když v nebes hledím modro,
když dumám v lesa chladu,
když ptáčat slyším hudbu
ve květu plném sadu;

Když zrakem k zámku vzhlédnu
a děcko vidím hrát,
a lehce, s klidem v tváři
nevině usmívat.

Když syt jsa, prostý žalu,
smím líbat dívčí tvář,
jsem se světem vším spokojen,
— v mém oku štěstí zář.

Když zrakem k zámku vzhlédnu
a hladov v srdci žaly
v svém tlumím, marně —
a smutek zrak mi kalí:

Když děcko spatřím v špíně
se válet, které v pláči
svůj mladý život tráví
a otec čelo zmračí

a nemůž’ pomoci dát,
-- a milku moji slíčnou
mi znectil chlipný pán,
-- já žaly v slzném zdroji

své ztápím klnu lidstvu
a klnu všemu světu,
že život můj je zničen
juž v slibném mládí květu.

Jak blaze bude lidu,
až zhyne starý svět
a nový ve vší kráse
se bude rozvíjet.

Sním ve vzpomínkách. V mysli mojí řad
v mé kráčí minulosti obraz svátý,
kdys o radostech, žití něžných vnad
— vše zašlo, prchlo, i ten domov zlatý.

Ten zlatý domov, ovšem jen dle zdání,
jenž zdá se mi, jak věčném v usmívání,
co v pravdě ale stejně každý sténá
po díhou vlády, jenž vždy ušetřena.

A vzpomínám, jak na matčině klíně
v své ruce hračku, hrával jsem sí líně,
a nezapírám — jak mi dívčí hled
zas nový, vroucí otevíral svět.

Vše prchlo, zašlo. I ta štědrá ruka,
jíž otec užil často mojí pro zábavu.
A dnes ? Mně dusnou tíží srdce puká
a klesá náhle těžkou ve únavu.

Než nejsem sám. Jsou mnozí se mnou jiní
již místo cestou růží kráčí v trní,
jsem otrokem zde — ve vlasti však též,
a svoboda ? — Ta všude stejná lež.

Ka-

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´n of America, 25.01.1896