O NÁS PRO NÁS II (1893)

Socialistické a anarchisticko-komunistické hnutí v Americe obmezuje se až dosud hlavně na živel evropských přistěhovalců. Jsou to němečtí, čeští, italští a židovští dělníci z Ruska a Polska, jakož i dělníci jiných evropských národností, kteří zde socialismus a anarchismus propagují. Zde rozené a anglickým jazykem mluvící dělnictvo staví se k zásadám anarchismu a socialismu dosud odmítavě. Pouze malý, nepatrný hlouček jednotlivých Anglo-Amerikánů v různých místech počíná zásady naše zkoumati. Ačkoliv mnohokrát učiněny byly pokusy s vydáváním anarchistických časopisů v anglické řeči, aby se tak zjednal průchod anarchismu mezi dělnictvem anglickým, přece neudržely se následkem lhostejnosti toho lidu, pro nějž byly založeny. Soudruzi všech národností činí všemožné pokusy a obětují mnoho peněz na brožury, letáky a spisy a mnoho času na agitaci, aby mezi anglo-americkým lidem získali přívržence naší myšlence, ale až dosud je výsledek pranepatrný. Nicméně pracuje se v tomto směru dále, neboť každý z nás ví, že dokud anglické dělnictvo v Americe nepojme zásady revolučního socialismu za jedině pravé a k pravé svobodě vedoucí, dokud zde nebude zbudováno hnutí naše z domorodého živlu, dotud že bude anarchistické hnutí zdejší neúplné a nepatrné. Budou to jen zlomky, které se v té ohromné masse ostatního amerického dělnictva vyjímají jako 1 ke 10. To ovšem platí jen v ohledu početném. Následkem toho je nutno agitovati neúnavně a pilně mezi anglickými dělníky, kteréžto agitace mohou se ovšem súčastniti jen ti, kteří anglický jazyk ovládají. A poněvadž z  našich soudruhů všech národností jsou to jen jednotlivci, kteří anglickou řeč znají, proto vysvětluje se též s části nepatrný výsledek naší agitace.

Dokud anarchistická myšlenka nenalezne a nevypěstuje si zde řadu poctivých a v zásadě pevných agitátorů z té massy zde rozeného dělnictva, dotud bude to s revolučním hnutím socialismu v Americe vypadat bledě, poněvadž obmezovat se bude jen na živel přistěhovalců. Z toho každý pozná, jaká práce nás všecky ještě očekává a jak nutně a jak mnoho musí nám záležeti na agitaci mezi anglickým dělnictvem. Není pochybností, že vzdor všem obtížím i zde konečně idea naše zvítězí, ale nám musí záležeti na tom, aby se tak stalo co nejdříve. Proto nechť každý, kdo ovládá angličtinu a má styky s anglickým dělnictvem, agituje pro naší věc, rozšiřuje agitační brožurky a časopisy v anglickém jazyku, které jsou nejzpůsobilejším prostředkem otevříti oči i rozum nevědomým dělníkům.

Avšak i s hnutím mezi přistěhovalými dělníky všech národností nevypadá to zde příliš skvěle. I zde je dosud velká netečnost, zmalátnělost a lhostejnost, i zde je dosud veliké pole k agitaci a působení, neboť velká většina i těchto dělníků se hnutí našeho vzdaluje, poněvadž ho buď dosud opravdově nepochopila, anebo neměla ani příležitost poznati ho. Mezi tímto živlem nutno a možno pracovati každému: Čechu mezi Čechy a Slováky, Němci mezi Němci, israelity, atd. Dobří agitátoři i v tomto dělnickém živlu mohou vykonati hnutí našemu neocenitelných služeb. A k těmto chceme zde jako soudruzi k soudruhům, jako dělníci k dělníkům promluviti. Máme tu hlavně ovšem na zřeteli naše české dělnické hnutí v Ameri

ce! Nedá se upřít ani vyvrátit, že české radikálně socialistické hnutí v Americe mohlo by být vzdor všem překážkám a všeobecným obtížím mnohem mohutnější a významnější, že by mohlo být mnohem dále a representovat zcela jiné massy stoupenců, kdyby každý soudruh, agitátor, organisátor, řečník a spisovatel konal svou povinnost. Ale na tu právě mnoho a mnoho českých soudruhů zapomíná a svůj volný čas utrácí způsobem soudruhů nedůstojným a své vlohy a zkušenosti nechávají ležet ladem nezužitkovány, kdežto hnutí našemu se nedostávají.

Uvažme jen, mnoho-li soudruhů českých, kteří v Čechách a v Rakousku v  nejpřednějších řadách hnutí stávali, od roku 1880 do r. 1893 vystěhovalo se do Ameriky a kde jsou tito všichni? Veliká většina jich vzdaluje se hnutí vůbec, tak jako by boj za svobodu lidstva vítězně byl již ukončen. Jen malý hlouček těchto soudruhů vytrvává mužně a pevně a pracuje se starou láskou k věci, s obětavostí a přesvědčením k osvobození proletariátu dále.

Mnoho z těch do Ameriky vystěhovavších se soudruhů získali sic dělnické hnutí v Rakousku velkých zásluh, konali mu velmi platných služeb, v ohledu agitačním co řečníci, pisatelé zásadních poučných článků a dopisů a šiřitelé socialistické myšlenky prospěli mu velice a zde v Americe stali se úplně nečinnými. V Evropě obětovali pro své přesvědčení osobní prospěch, prospěch své rodiny, odpočinek, všechen volný čas, vystavili se všemu protivenství a pronásledování, dali se štvát a žalářovat, tak že každý s uznáním a obdivem na ně pohlížel. A zde v Americe není v dělnickém hnutí o nich ani potuchy. Někteří se vůbec ani neukáží, jiní jednou za uherský měsíc přijdou na piknik nebo nějakou zábavu se ukázat — aby se neřeklo — a ještě to považuji kdo ví za jak velkou oběť, kterou pro věc dělnickou přináší. Do dělnického spolku je žádný ani heverem nedostane, ale spolků podporujících a zábavních jsou horlivými členy a podporovately, vzdor tomu, že v době svého působení v Evropě tyto za radikálnímu hnutí škodlivé považovali. Dělnické hnutí zde jest jim úplně lhostejné, ba některým docela i nesympathické. Stali se z nich opravdoví pohodlní šosáci.

Jiní zase, kteří též v Evropě velkých zásluh o hnutí dělnické si získali a kteří zde zároveň ve prospěch jeho nic nečiní, vymlouvají a omlouvají tuto nečinnost že jsou staří, unavení, rozmrzelí, zneuznaní anebo že jsou nespokojení s taktikou anebo s osobami, které ji vedou, atd. Zkrátka a v pravdě řečeno, sta schopných a zkušených soudruhů českých starší doby nečiní zde pro hnutí pranic, vzdor tomu, že jejich síly, schopnosti, vlohy a zkušeností přišly by zde trojnásob k platnosti jako v Evropě, vzdor tomu, že by dělnickému hnutí neocenitelných služeb prokázati mohli a vzdor tomu, že vidí, jak agitačních sil zde hnutí nedostává.

Jak možno vysvětliti si tuto lhostejnost jindy tak činných a obětavých soudruhů? Co je příčinou této netečnosti, lhostejnosti a rozmrzelosti k naší svaté věci dělnické, pro níž se dříve žalářovati dali a pro níž by byli bývali hotovi i životy obětovati?

Nám nezdá se být ani pochopitelné, jak může přesvědčený socialista nebo anarchista, který správnost našich zásad úplně poznal a ocenil, úplně státi se najednou nečinným a lhostejným! Nám zdá se být nemožným, aby ten, kdo jednou pravdivost a spravedlivost našich zásad pochopil, mohl najednou tyto ignorovati a hájení a šíření jich se vyhýbati.

Či nestávají dnes jako dříve ty samé příčiny a pohnutky, které nás k šíření revolučního socialismu, k agitaci a k poučování proletariátu pobádaly? Nikoliv, všecky ty příčiny a pohnutky jsou dnes dosud ba ještě více nežli dříve v platnosti.

Či pozbyl ten zlořečený systém společenských poměrů své ostrosti a lid pracující přestal hynouti a úpěti pod tyranským jhem loupeživého kapitálu? Nikoliv. Systém ten horší se ještě každým dnem a poměry stávají se vždy nesnesitelnějšími!

Či ukázaly se zásady a snahy revolučního socialismu pochybnými nebo klamnými? Nikoliv. Dnes více než dříve jeví se jejich správnost, oprávněnost a nutnost, dnes více než kdy jindy poznává se, že jen ony vésti mohou k cíli, to jest k osvobození pracující třídy z otroctví kapitalismu.

Či hnutí a náš boj béře na sebe takovou tvářnost nejistoty anebo takový špatný obrat, že je nám z toho úzko anebo že jsou příčiny k zoufání? Ani v nejmenším. Naopak. Dělnické hnutí po celém světě nabylo takové síly, takové mohutností, takového rázu a takového významu, že to každého jen posíliti, v přesvědčení a pevnosti utvrditi a k další činnosti nadchnouti musí. Dělnické hnutí celého světa stává se všude hnutím revolučního socialismu a co takové opravňuje nás k nejlepším nadějím. Ono samo dává anarchistům to nejskvělejší vysvědčení, že zásady jejich jsou ty jedině pravé a k cíli vedoucí. Ono jíž již otřásá až v hloubi základů celou tou prohnilou budovou nynějšího společenského systému a nahání hrůzu a zděšení celé panující třídě. Dělnické hnutí za dnešní doby dokazuje, že za nedlouho dojít musí k rozhodné srážce mezi starými a přežilými řády a novými, společnost obrozujícími poměry, k boji mezi tyranií a vládou menšiny a armádou ujařmených a po svobodě toužících proletářů.

Kde jsou tedy nějaké, odůvodněné a opravdové příčiny k malomyslnosti anebo k zoufání? Nikde. Proč tedy ta lhostejnost a netečnost soudruhů schopných a osvědčených k hnutí a k věci? Jsou-li již příčiny nějaké k nespokojenosti a nečinnosti jejich, jsou to jen příčiny malicherné, nicotné, které nemají žádného řádného, přesvědčeného a schopného soudruha od hnutí vzdalovat a v činnosti zadržovat.

Nespokojenost se stavem hnutí v Americe neopravňuje nás přece k nedbalosti a k  úplné nečinnosti! Naopak, jsmeli nespokojeni, musíme anebo máme tím více se přičiniti, aby výsledek a stav hnutí byl uspokojivější a potěšitelnější. Samo sebou nic se neudělá, vždy musí tu být jisté faktory, které věc umožní. V dělnickém hnutí jsou mezi těmito faktory v první řadě dobří agitátoři. Těch je nejvíce potřeba a od těch závisí dobrý stav jeho.

Že české dělnické hnutí v Americe není takové jak by býti mělo a jaké by býti mohlo a že jsou mnozí následkem toho nespokojeni, jest vinou z velké části těch samých soudruhů, kteří místo přičinění se, aby nedostatky a vady jeho odstraněny byly a ono zmohutnělo a zlepšilo se, raději poddávají se své omrzelosti a nečinnosti a nespokojenost svou nepoužívají k vydatnější činnosti a agitaci, nýbrž jen k tomu, aby svou nečinnost jakž takž před ostatními omluvili, neboť ospravedlnit jí nemohou. Za takových poměrů musí ovšem naše hnutí velice pokulhávat a nemůže být takové, jaké bychom si přáli. V tom nám dá zajisté každý soudruh za pravdu. Píšeme tyto řádky ne z příčin, abychom někoho kantorovali, donucovali, anebo někomu trpké výčitky činili, nýbrž jen z popudu a lásky k naší věcí, jejíž prospěch a výsledek jedině na zřeteli máme. Povinnost nás k tomu nabádá, abychom na všecky staré soudruhy a spolubojovníky opět a opět apelovali a je k novému, solidárnímu spolupůsobení povzbudili. Víme, že nikdo donucovati se nemá ani nedá, ale slušné vyzvání je vždycky na místě a proto doufáme, že neapelujeme nadarmo. Je nám líto postrádati staré soudruhy a bojovníky z kruté persekuce, v dnešním hnutí dělnickém, kde jest jich tolik třeba a kde by mohli svou schopností a zkušeností tak platné služby konati. Jsou mezi nimi agitátoři, organisátoři, řečníci i ti, kteří obratně perem k  srdci a rozumu dělníků působit dovedou.

Soudruzi! Česká dělnická strana v Americe se znovu po konferenci v Chicagu zreorganisovala. Ona emancipovala se od živlu, který ji demoralisoval, dusil a před celým světem v nevážnost uvrhoval. Ona založila si svůj nový vlastní zásadní organ a zahájila novou činnost! Soudruzi, vy všichni, kteří se zásadami anarchisticko-komunistickými souhlasíte, ale z důvodů rozličných až dosud hnutí českých anarchistů jste se vzdalovali, vás všechny vyzýváme jménem naší svaté věci a solidarity, byste vstoupili opět v činnost a jako kdysi, tak opět pracovali k urychlení radikální změny společenského systému, k vydobytí svobody všech a pro všecky. V našem novém hnutí není žádných ,,bossů“ ani „autorit,“ nýbrž jen rovnoprávných soudruhů a pracovníků. Přistupte k nám a budete všichni, kdož s poctivou vůlí přicházíte, ode všech vítáni!

Dělnické listy č.3, 18.11.1893