Vážení příznivci Zádruhy, omlouváme se, ale náš večírek na Klinice jsme přesunuli na 15. prosince. Důvod byl radostný, 1. prosince se bude na Klinice konat velká párty u příležitosti 4. výročí jejího obsazení. Děkujeme za pochopení! Připomínáme, že program večera Zádruhy bude docela pestrý: 2 přednášky, 3 autorská čtení, v mezičasech hudba a prezentace 2 nových brožur. Kromě avizované česko-portugalské publikace básní a textů nazvané „Je to snadný jako hračka“ se chystáme speciálně pro tuto příležitost ještě vydat minibrožuru o žižkovských anarchistech.
Třebušičtí anarchisté sdružení do Odborného spolku hornicko – hutnického konali dne 11. července 1909 svoji řádnou valnou hromadu ve spolkovém hostinci pana Jiřího Mráze „U nádraží“. Valná hromada začínala ve tři hodiny odpoledne. Součástí valné hromady byla také přednáška na téma: „O vývinu a účelu spolkového života“. Přednášel známý anarchista, redaktor a starosta rozpuštěné České federace všech odborů Antonín Řehoř. Pak již následoval program hromady, kterého součástí bylo podání zpráv za poslední pololetí, volba výboru. Po valné hromadě se k oslavě pětiletého trvání spolku založeného v roce 1904 uspořádal ještě přátelský večírek. Valnou hromadu svolával jednatel spolku Václav Jaroš z Třebušic.
V řadách libereckého anarchistického hnutí počátku minulého století stál také Rudolf Meisner, někdy uváděn jako Majzner. Rudolf Meisner se narodil 28. dubna 1888 v Ždáru u Kumburku u Nové Paky severovýchodních Čechách do dělnické rodiny Josefa Meisnera a Františky rozené Podlipské.
Rudolf Meisner patřil k poslední nejmladší generaci anarchistů před vypuknutím první světové války. Do anarchistického hnutí se aktivně zapojil v první dekádě 20. století. Stal se členem České anarchistické federace (ČAF) a jako mladý, plný elánu zastával v ČAF na severovýchodě přední místo. Stal se důvěrníkem krajských organizací ČAF Liberec, vyřizoval korespondenci, jezdil na konference, porady a sjezdy a samozřejmě se účastnil schůzí a konferencí místních skupin. Vzal si také na starost distribuci časopisu vydávaného ČAF „Zádruha“, který roznášel mezi místní dělnictvo a mládež.
Jako příslušník mladé generace, se stal členem spolku Klub mládeže „Ratolest“ a zakladatelem místní odbočky spolku v Hrádku u Liberce, kde zastával taktéž funkci místního důvěrníka v Podještědí. Mladí anarchisté a antimilitaristé vydávali v letech 1912 až 1914 časopis „Mladý průkopník“, který Rudolf Meisner kolportoval mezi omladinou.
V roce 1914 bydlel na adrese Růžová ulice č. p. 6 v Hrádku u Liberce, poté se přestěhoval na novou adresu Donína č. p. 55 v Hrádku nad Nisou. S vypuknutím první světové války v roce 1914 je spolek Ratolest úřady rozpuštěn a rovněž je zakázána činnost ČAF, tehdy již přejmenované na Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK).
Za řinčení zbraní, zatímco mocní tohoto světa prolévali krev milionů proletářů v nesmyslné válce, proti které a militarismu obecně tak vehementně Rudolf Meisner vystupoval, přichází aspoň jedna veselá událost. Chystá se skromná civilní a bezvěrecká svatba s jeho milou Františkou Kousalovou. Františka se narodila 9. dubna 1891 v Semilech. Tatínek Petr Kousal byl tesař a maminka se jmenovala za svobodna Františka Hošková. Své „ano“ si Rudolf Meisner a Františka Meisnerová řekli 30. května 1915. Za svědky jim šel anarchista a kamarád František Kraus z Doníně č.p. 203, v anarchistickém hutí byl činný už jeho otec se stejným jménem. Druhým svědkem byl anarchista Jiří Wolf z Horního Růžodolu u Liberce č.p. 14. Bydleli tou dobou v Hrádku č.p. 252.
Jaroslav Kovář byl mezi pražským, zvláště žižkovským dělnictvem velice dobře známý, jako neúnavný agitátor pro anarchistickou myšlenku a především jako přesvědčený anarchosyndikalista. Narodil se 5. května 1878 na Žižkově do dělnické rodiny. Tatínek Václav Kovář se živil jako strojník z Karlína a maminka se jmenovala Anna za svobodna Smolíková.
Mladý anarchista Jaroslav Kovář se vyučil rytcem. Na přelomu minulého milénia se seznámil s mladičkou Marií Kuthanovou, narozenou 5. července 1880 v Praze. Rodiče však pocházeli ze Selčan, její tatínek František Kuthan byl zedník a matka se jmenovala Františka za svobodna Růžičková. Nějaký čas žili Jaroslav a Marie ve společné domácnosti, v malém dělnickém bytě na Královských Vinohradech č.p. 850. Ještě před svatbou se rozhodli vystoupit z katolické církve a stali se bezvěrci. Bezvěrecká civilní svatba na úřadě se konala 15. srpna 1901, za účasti kamarádů z hnutí. Za svědky jim šel proslulý žižkovský švec a redaktor anarchista Michale Kácha a druhým byl anarchista a mlynárenský dělník Josef Seidl ze Žižkova č.p. 350. Rok po svatbě v roce 1902 se jim narodil syn Jaroslav Kovář.
Jaroslav Kovář se do anarchistického hnutí zapojil ještě před rokem 1900. Jeho přítelem a spolupracovníkem se stal již zmiňovaný Michael Kácha.
Prvním z anarchistických spolků, ve kterých bral Jaroslav Kovář aktivní účast byla Vzdělávací jednota Žižkovan, která byla ustanovena 27. března 1896, a navazovala na Vzdělávací beseda dělnictva stavebního pro Žižkov a okolí (1892 – 1896). Spolkové místnosti se nacházely v hostinci „U Studničních“ na Riegergase, hostinci „U radnice“ na Basově náměstí, hostinci „U svornosti“ a hostinci „U maršálka Radeckého“ v Karlsgasse na Žižkově, kam pravidelně docházel. V roce 1896 byl dokonce zvolen na valné hromadě spolku předsedou. Zastával také post jednatele spolku. Spolek rozpuštěn během represivní vlny proti anarchistickému hnutí 2. listopadu 1899.
Na vánoce 1904 byla v Praze založena Česká anarchistická federace (ČAF) a Jaroslav Kovář, stejně jako jeho kamarád Michael Kácha a dalších 250 anarchistů vstupují do nové organizace, jejíž cílem je propagační a osvětová činnost, snaha oslovit širší masy dělnictva a seznámit je s anarchistickou myšlenkou. ČAF se stala spíše výběrovou organizací, nejlepších pracovníků v hnutí. Pomáhal se založením lokální odbočky ČAF Žižkov, ve které působil v letech 1904 až 1914.
Jaroslav Kovář byl především odborář, a tak se zapojil a stal členem anarchosyndikalistické odborové centrály České federace všech odborů (ČFVO), který byla ustanovena 27. listopadu 1904 v Lomu. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Později se rozrostla na 4000 členů ve 130 odborových skupinách. Působí jako přední člen místní skupiny ČFVO Žižkov. Na sjezdu ČFVO dne 14. července 1907 v Duchcově, v hotelu Union (Český dům) zvolen za pokladníka celé federace. Delegát na sjezdu ČFVO 24. prosince 1908, na kterém byl znovu zvolen pokladníkem celé odborové federace. Měl na starost rozesílání plakátů ČFVO na veřejné schůze a tábory lidu, které bylo u něj možné objednat. Organizoval sbírku v Praze na stávkující textiláky ČFVO v Horním Litvínově v roce 1908.
To že se Jaroslav Kovář mezi svými kolegy těšil značné důvěře a respektu, dokazuje nejen to že byl několikrát zvolen pokladníkem ČFVO. Později byl Jaroslav Kovář také pokladníkem vězeňského fondu ČFVO, poté společného vězeňského fondu ČFVO a ČAF, na základě konference v Lomu v roce 1906. Zajišťoval taktéž finanční sbírky právní ochrany na fond bezvěrců v ČAF. Sám byl bezvěrec a v letech 1912 až 1914 se přihlásil k Federaci bezvěrců při ČAF. Zároveň se stal členem a jednatelem spolku „Volných Myslitelů“ Žizkov v letech 1907 až 1914.
Jaroslav Kovář se věnoval i publicistické práci a stal se redaktorem anarchosyndikalistického časopisu „Přímá akce“.
V roce 1908 udeřila na anarchistické hnutí dosud nejtvrdší represivní vlna, která znamenal zákaz a rozpuštění desítek spolků, zastavení vydávaní anarchistických časopisů a především rozpuštění nejúspěšnější anarchosyndikalistické odborové organizace v českých zemích České federace všech odborů. Byla to pro odborové hnutí anarchistů obrovská rána, a vlastně se již nepodařilo nikdy srazit tak mohutné řady. Přesto se Jaroslav Kovář a další anarchosyndikalisté po znovu pokusili vytvořit odborovou centrálu. Všeodborové sdružení dělníků Ochrana bylo založeno 5. června 1910 v duchcovském hostinci Austria s činností pro celé Čechy. Ustavující schůze se zúčastnili delegáti zastupující 14 různých oborů – od havířů a sklářů až po dokaře. Sdružení Ochrana si kladlo za cíl nahradit bývalou Českou federaci všech odborů – ČFVO a později do něj přistoupila také severočeská Zemská jednota horníků (ZJH) a severovýchodočeská a východočeská Textilní jednota dělníků.
V roce 1912 došlo k určité diferenciaci v koncepcích revolučně syndikalistických organizací. Ochrana se začala vracet k pozici spíše otevřenějšího anarchosyndikalismu a úzce spolupracovala s Českou anarchistickou federací. Jaroslav Kovář se zařadil mezi přední členy Všeodborové sdružení dělníků OCHRANA, které působí v letech 1910 až 1914.
Jaroslava Kováře proto nalezneme mezi předplatiteli časopisu „Zádruha“ (1908 – 1914) – orgán ČAF. Když v roce 1914 náhle umírá jeho kamarád a spolupracovník Josef Marek. Nalezneme mezi dalšími poděkování Jaroslavu Kováři za příspěvek na náhrobek anarchisty Josefa Marka, na který se složilo celé hnutí.
Později bydlel Jaroslav Kovář v Břetislavově ulici č. p. 645 v Praze na Žižkově.
Také místní anarchisté se účastnili dne 4.července 1909 protestu českých rodičů proti zdejšímu řídícímu české školy v Oseku. V neděli se shromáždil ohromný zástup rodičů před bytem řídícího a skandoval, aby odstoupil, provolávala mu hanbu. Jak popisuje dopisovatel anarchistického týdeníku Hornické listy: „Pán však se neukázal – snad byl ve sklepě.“ Důvodem protestu byla nespokojenost českých rodičů s ředitelem české školy, který prý hájil zájmy Němců. „Čeští rodičové neviděli jej dosud v české společnosti, ale vždy jej nalézali ve společnosti Němců a dle toho se také choval ne zrovna lichotivě k českým rodičům“ píše ve své zprávě jeden z oseckých anarchistů.
Deník Národní politika informuje ve svém čísle ze dne 18.ledna 1906 o zatčení redaktorů anarchistických časopisů. Již 10.října 1905 byl anarchista Karel Vohryzek, vydavatel anarchistického listu Omladina, publikačního orgánu anarchistických odborů České federace všech odborů, odsouzen k desetidennímu těžkému žaláři za urážku policisty, ale zmizel a policii se ho podařilo vypátrat až počátkem ledna 1906 v Praze. Časopis Omladina v té době vycházel v Lomu u Mostu. Zároveň bylo úředně zastaveno další vydávání toho listu anarchosyndikalistických dělníků. Karel Vohryzek byl 16.ledna 1906 dopraven ke krajskému soudu v Mostě. V Praze byl zatčen proto, aby si odpykal trest, za který byl odsouzen v Mostě.
Mimo to byl zatčen dne 17.ledna 1906 další anarchistický redaktor Michael Kácha na Žižkově. Michael Kácha byl členem České anarchistické federace a vydavatelem jejího publikačního orgánu časopisu Práce. Michael Kácha byl zatčen pro údajné násilné chováni vůči policejnímu koncipistovi Slavíčkovi, který v jeho bytě vykonával domovní prohlídku.
Národní listy dále informují, že se počátkem ledna podařilo vypátrat také další redaktora anarchistického listu Omladina Bedřicha Kalinu, který byl rovněž hledaný mosteckým krajským soudem. Policii se ho podařilo zatknout někde na venkově.
Mezi přední liberecké anarchisty patřil bezesporu František Kuk. Pocházel z východních Čech, narodil se v roce 1873 v Lukavci Františku Kukovi a Barboře za svobodna Šafránkové.
Z Královéhradecka se mladá dělník vydal za štěstím na severovýchod, aby nakonec jeho cesty za prací skončili v Horním Růžodole u Liberce, kde natrvalo zakotvil. Jako mladý dělník se seznámil s anarchistickými myšlenkami. Na přelomu století se seznamuje s mladou pětadvacetiletou vdovou Marií Ouhrabkovou, za svobodna se jmenovala Bunánková, po otci Františku a mamince Františce, za svobodna Machkové. Seznamují se v Horním Růžodole, kde sdílí společnou domácnost v domě s číslem popisným 196. Netrvá dlouho a na cestě je dítko. Jak zjistí, že je těhotná, rozhodnou se pro bezvěreckou civilní svatbu, jelikož jspu oba přesvědčení ateisté. Svatba se koná 9. srpna 1903. A již 25. října 1903 se v jejich hornorůžodolském skromném bytě rozezní dětský pláč, na svět přichází syn Pomněn Kuk.
Živil se jako tovární dělník, a tak ho přirozeně oslovovali myšlenky anarchosyndikalismu. Ten získal značné popularity po agitačních cestách Antonína Řehoře a proslulého Karla Vohryzka, která zde podnikli turné v roce 1903 a tak byla již dobře připravená půda pro další kroky. Navíc 27. listopadu 1904 byla utvořena v Lomu Česká federace všech odborů (ČFVO). ČFVO měla charakter určité rámcové základny, ve které se měly sdružovat federace jednotlivých pracovních oborů. Ustavujícího sjezdu ČFVO se účastnilo 32 delegátů ze středních, severozápadních, severovýchodních a východních Čech. Delegáti zastupovali ve svých organizacích asi 1000 členů. Za Liberecko byl přítomen a zvolen Antonín Rejha z Horního Růžodolu, se kterým se František Kuk dobře znal. Tiskovým orgánem se stal časopis „Omladina“, až dosud vydávaná Severočeskou hornickou federací. K „Omladině“ byl vydáván krejcárkový agitační list „Chuďas“ pro široké vrstvy dělnictva. Textiláci a další anarchisté z Liberecka v ČFVO zase začali vydávat svůj vlastní list „Proletář“. František Kuk vstupuje do řad ČFVO a snaží se organizovat své kolegy na anarchosyndikalistických zásadách. V řadách ČFVO stráví 4 roky plné práce, nastává velké oživení anarchistického hnutí na Liberecku a vypadá to ne lepší časy. V létě roku 1908 však udeří perzekuce a rozpuštění ČFVO.
S Františkem Kukem se však setkáme především v souvislosti s nejznámějším anarchistickým časopisem vydávaným libereckými anarchisty s názvem „Proletář“. Stejnojmenný list zde vycházel ještě v 90 letech 19. století ve spojitosti s místním spolkem „Omladiny“, avšak v roce 1897 zanikl. S oživením anarchistické činnosti na Liberecku padlo i rozhodnutí obnovit vydávaní starého periodika, a tak v roce 1906 vychází první číslo „Proletáře“. František Kuk se stává členem redakce, píše články. Po dobu uvěznění Gustava Šírka, dokonce jeden čas vede časopis a je veden jako vydavatel tohoto listu.
František Kuk vstupuje v roce 1904 také do řad České anarchistické federace (ČAF) a patří mezi přední členy místní skupiny v Horním Růžodole, v řadách ČAF je až do jejího konce v roce 1914. Pomáhá s distribucí časopisů vydávaných ČAF, nejdříve Práce v letech 1905 až 1908, poté Zádruhy v letech 1908 až 1914 a také listu anarchistické mládeže Mladého Průkopníka v letech 1912 až 1914. Bydlel na adrese Horní Růžodol č.p. 218 u Liberce.
Pražskému policejnímu ředitelství se v září roku 1912 podařilo rozkrýt rozvětvenou skupinu pašeráků cukerínu z řad anarchistů. Policie zjistila, že cukerín tajně pašuje anarchista Jaroslav Kališ ze Švýcarska a uschovával ho v bytě dalšího anarchisty Antonína Srby v Havlíčkově třídě na Královských Vinohradech. Při domovní prohlídce policisté zabavili dvě tašky s 15 kilogramy cukerínu. Jaroslav Kališ i Antonín Srba byli zatčeni. Dalším pátráním se polici podařilo zjistit, že další distribucí bylo zaměstnáno dalších 12 lidí, které byli taktéž zatčeny a vzaty do vyšetřovací vazby. Mezi zatčenými je starý známý anarchista a bývalý redaktor anarchistických listů Karel Vohryzek a anarchista a truhlář Josef Roubíček z Nuslí. V dílně Josefa Roubíčka pod podlahou policisté našli 18 kg cukerínu. Pražští anarchisté poté cukerín distribuovali na Kladensku, kde bylo zatčeno 5 osob, mezi nimi anarchista Václav Oppelt. Dle policejních zjištění bylo na Kladno dopraveno celkem 67 kilogramů cukerínu a avšak policii se podařilo objevit jen 6 kg. Většina zatčených policii doznala svoji účast na distribuci cukerínu a po výslechu byla propuštěna na svobodu.
Severočeští anarchisté jako příslušníci utlačované národnostní menšiny stáli již od svého zrodu počátkem 90. let 19. století v popředí boje za české školy. Byli to právě anarchisté, kdo přenesli stávku, jako zbraň dělníků i do školních lavic a již v roce 1897 zorganizovali historicky první školskou stávku, stávkovalo přes 600 školáků v Duchcově. V popředí této stávky stál duchcovský anarchista a krejčí Hynek Holub.
Zástupci české menšiny všech politických směrů včetně anarchistů svolali na 29.srpna 1909 velkou protestní schůzi českých rodičů v Nové Vsi u Duchcova. Protestní schůze se konala v hostinci paní Angely Loosové. Schůze začínala v devět dopoledne. Za anarchisty měl projev Hynek Holub, za sociální demokraty Brožík a za národní socialisty David.
