POLICEJNÍ RAZIE A ZATČENÍ ANARCHISTY EDUARDA MILÉHO (1881)

Minulého týdne konáno bylo opětně několik prohlídek a soudruhů našich. Ve středa dne 30. listopadu 1881 konána prohlídka v bytu soudruha Klimenta o půl šesté hodině ranní. Ve čtvrtek dne 8. prosince 1881 o půl šesté hodině ranní konána prohlídka v bytu soudruha Eduarda Milého, kteráž až do půl 11. hodiny trvala. Prohlíženy záchody, sklepy a půda.

Ve čtvrtek 8. prosince byla u soudruha E. Milého na Žižkově prohlídka, následkem toho byl v sobotu 10. prosince ve 3. hodiny odpoledne k výslechu k zemskému trestnímu soudu předvolán, po výslechu, hodinu trvajícím, propuštěn, načež v neděli o 5. hodině ranní od policejního inspektora z bytu odveden a k trestnímu soudu do vazby vyšetřovací dodán.

Anarchista Eduard Milý později emigroval do USA, kde stál u vniku Anarchistické skupiny „Bezvládí“ a nejdéle vycházející anarchistický časopis „Volné listy“ v New Yorku.

Eduard Milý (1859–1923)

ODSOUZENÍ JINDŘICH VICHERA ZA ROZŠIŘOVANÍ „FREIHEIT“ V OLOMOCI (1880)

V Olomouci odsouzen holičský pomocník Jindřich Vicher pro rozšiřování zakázaných tiskopisů z Londýna na 6 měsíců do těžkého žaláře a k 50 zl. pokuty. Jednalo se o anarchistický list „Freiheit“, který vydával anarchista Johan Most, propagátor taktiky „propaganda činu“ – pomocí násilných činů které by mohly inspirovat masy a strhnout je k revolučnímu zápalu. Šíření časopisu bylo v Čechách samozřejmě zakázán.

Dělnické listy, 6.10.1880

POLICEJNÍ PROHLÍDKA NA DOLE „GISELA“ V DUCHCOVĚ A OBJEVENÍ ANARCHISTICKÉHO ČASOPISU „FREIHEIT“ (1880)

V úterý 6. října 1880 byla vykonána prohlídka v dolu „Gisela“ v Duchcově a nalezeno více stejných časopisů a‘ brožur a též jeden výtisk londýnského anarchistického časopisu „Freiheit“ ; na základě toho bylo zavedeno vyšetřování (panuje domněnka rozsiřováni těchto spisů) proti Františku Chourovi, Šípovi, Soukupovi, pak proti ženským, na které padá podezření, a sice proti Chourové, Šípové a Soukupové. František Choura, když na poštovním úřadě zasílal peníze předplatné na „Dělnické Listy“, byl zatknut a k okresnímu soudu odveden, odkud po výslechu zase propuštěn.

zdroj: Dělnické listy, 20.10.1880

František Choura (1852–1921)

FRANTIŠEK VÁGNER: Z POČÁTKŮ HORNICKÉHO HNUTÍ NA SEVERU

PŘEDMLUVA

Knihovna Zádruhy se rozrůstá o 4. svazek s názvem „František Vágner – Z počátků horni-ckého hnutí na severu“. Tentokrát jde o vzpomínky průkopníka dělnických bojů a socialistických myšlenek. František Vágner patřil k první generaci, která stála u zrodu dělnického hnutí v českých zemích a vzniku sociálně demokratické strany, tehdy ještě jako revoluční a protistátní organizace. Prodělal celou její tehdejší anabázi, zažil ostrou perzekuci, ale také názorové pnutí včetně rozdělení na umírněné a radikály, a v neposlední řadě vznik opozice reprezentované neodvislými socialisty, jak se tehdy anarchisté zpočátku sami označovali. František Vágner se postavil na stranu neodvislých socialistů po boku Viléma Körbera, Tomeše Kašeho, Jana Opletala, Martina Wágnera a dalších.

Vzpomínky Franty Vágnera na počátky dělnického a především hornického hnutí, protože sám pracoval na dolech, sepsal ve 20. letech novinář a historik František Cajthaml–Liberté. Část vzpomínek ovšem poskytl sám František Vágner syndikalistickému časopisu „Hornické listy“ vydávanému Sdružením československých horníků, pokračovateli předválečné anarchosyndikalistické Zemské jednoty horníků. „Hornické listy“ otiskovaly Vágnerovy vzpomínky na pokračování v rubrice Feulleton v roce 1924, tedy dva roky před jeho smrtí. Zádruha tyto vzpomínky přepsala a rovněž zahrnula do 4. svazku Knihovny, protože by byla škoda o ně čtenáře ochudit. Vyhrazuje si však výraznou ediční poznámku k části vzpomínek věnovaných osobnosti Františka Choury, kterému je v nich křivděno. Jedná se o období tvrdé perzekuce, kdy jsou stovky socialistů a revolucionářů uvězněni či donuceni k emigraci, hnutí je zatlačeno do ilegality a tajných kroužků. Takové prostředí nahrává tajným špiclům, konfidentům a konspiracím. Když je pak v roce 1885 policií odhalena tajná anarchistická tiskárna v Hluboké u Liberce, padne podezření z policejního konfidenství také na Frantu Chouru. Proti Chourovi pak brojí nejen umírnění socialisté, ale nedůvěřují mu a jsou přesvědčeni o jeho zradě i mnozí jeho spolupracovníci z řad hnutí, mezi které se řadil i František Vágner. Vše ovšem nasvědčuje, a jsou o tom přesvědčení i mnozí sou- časní historici, že Franta Choura nezradil. To dosvědčuje i jeho pozdější, ačkoli méně aktiv-ní, zapojení do anarchistického hnutí v Americe, kam taktéž emigroval.

Navzdory určitým nesrovnalostem s Frantou Chourou, patří Vágnerovy vzpomínky k cennému svědectví doby, které nabízí přímý vhled účastníků prvních bojů a zároveň hořkých zkušeností námezdně pracujících v českých končinách koncem 19. století.

ZE ZÁZNAMŮ FRANTIŠKA VAGNERA

Třeba, že se počátky dolování uhlí v hnědouhelném revíru severočeském kladou do daleké minulosti (1760-70), bylo to dolování, jak každý čtenář pochopí, velmi primitivní. Tehdejší doba neznala páry, neznala stroje. I v novější době ještě, kdy parní stroj dávno již slavil své triumfy, nalézali jsme porůznu v Čechách zbytky starých dolovacích method – mělká jáma s rumpálem v okovech se vytahovalo uhlí, – takže si dovedeme živě představiti těžbu uhlí v jejích počátcích.

Nebylo tak jen následkem nedostatku technických zařízení, ale hlavně proto, že tu nebylo důvodů, aby se lidský duch snažil o zlepšení těžebních metod. Uhlí se prostě nepotřebovalo v takové míře; stroje ho nepotřebovaly, jelikož jich nebylo a tak ho dobývali drobní majitelé usedlostí jen co náhradu paliva, jež pozůstávalo před tím pouze v dříví.

Změniti do základu vzezření kraje severočeského, změniti pronikavě způsob dolo- vání a zalidniti tento původně zemědělský kraj národem hornickým, to zůstalo vyhraženo až příštímu století, kdy celou říši začaly křižovati železné dráhy a kdy se pro stavby dalších železnic jevil býti způsobilým hlavně kraj severočeský, s jeho nesmírnými uhelnými poklady, čekajícími svého vyproštění z pravěkého klidu.

Stavba železnice z Ústí do Teplic v letech šedesátých učinila počátek konce idylického klidu podhorského kraje, a když pak byla postupně prodlužována z Teplic do Duchcova, odtud do Mostu a po 66. roce až do Chomutova, když v brzku na to vznikla dráha Duchcovsko-podmokelská a naposled Pražsko-moldavská, tu se jako zázrakem proměnil dosud venkovský pruh země v průmyslové mraveniště a celá kotlina dostala již dnešní ráz.

Objeveny ohromné poklady nerostné a rozvojem železniční sítě v Rakousku rostl hlad po uhlí. Ale nebylo tu horníků. Jako kobylky se nejdříve dostavili podnikaví průmyslníci, Němci, Angličané i Francouzi a dělili se zajímáním kutišť o kořist. Až když kořist byla rozdělena, zavolalo se dovnitř země o dělníky. Slibovány vysoké mzdy a to se ovšem nemohlo minouti účinkem, jako jsme viděli totéž v cizích zemích při nálezech ložisek zlata, stříbra nebo uhlí. Mnozí se nechali najmouti i proti kauci. Snad se staří horníci ještě dnes upamatují, jak se tehdy říkávalo, že i dráteníci byli voláni ze silnice, aby šli kopat uhlí. První najímání horníků se datuje v letech 1864-65 z Kladna, kdy tamější jedna francouzská společnost koupila míry uhelné na severu a u Modlan vyhloubila důl Doblhof I. Najatým horníkům tu postavěny i obytné kolonie. Děti tehdejších kolonistů se tu úplně poněmčily. Bylo slibováno 5-8 zlatých za osmihodinnou směnu, ale tuto mzdu vydělalo dělnictvo jen několikráte. Pak byl konec. A sice nejen vysoké mzdě – vydělala se sotva polovice mzdy slibované – ale i sliby o osmihodinné pracovní době se nedodržely. Pracovalo se 12 hodin a často 8-12 směn v týdnu.

Doly vyrůstaly jako houby po dešti, ale ovšem nikoliv doly dnešní výstavnosti. Byly to narychlo vyhloubené díry, aby již mohly chrliti černé zlato a primitivně vydřevněné, takže sotvaže byl důl vyhlouben a přes to, že horniny zdejší nejeví valného tlaku, chytaly těžné klece v průvodnicích a bylo nutno cestu kleci prosekávati. Také to byly doly jen s malým počtem dělnictva, ponejvíce 10-30 mužů, neboť pro nedostatek náležitého strojního zaří-zení se více dělnictva zaměstnati nemohlo. Mnohý podnikatel neměl ani dostatek peněz, aby mohl důl náležitě zaříditi. Z toho plynulo, že poměry v dolech byly velmi bídné. Větrání nebylo žádné a horníci mohli jakž takž pracovati snad během zimy, za mrazů, kdy vzduch snáze vnikl do dolů, ale za letní doby v dole nehořelo světlo a horníci musili pracovati v dusném a otravném ovzduší, majíce kahance své státi pět až osm metrů daleko od předku. Pracovali tudíž více po tmě než při světle. (Tytéž poměry panovaly ještě počá-tkem let devadesátých na kamenouhelných dolech nýřanských. Pozn. red. Hornických listů)

Pojišťování hornictva v tehdejších bratrských pokladnách bylo pod vší kritiku, ačkoliv zákon o bratrských pokladnách byl vydán již r. 1854. Každý majitel dolu, třeba zaměstnával 20 horníků, měl svou bratrskou pokladnu a strhoval horníku ze mzdy na starobní a nemocenské pojištění. Tuto bratrskou pokladnu sám spravoval, byl jejím předsedou, pokladníkem, sám vydával roční bilance a lze si tudíž vzorné vedení pokladny představiti.

Práce v dolech nebyla tehdy stálá. Konjuktura byla v zimě po dobu cukerní kampaně a přirozeně již studenou periodu roční a z jara, tři až čtyři měsíce. Tak se zpravidla v září verbovali horníci a dle poměrů na jednotlivých dolech se počalo o vánocích, v březnu, v dubnu, nejdéle v květnu s propuštěním. Majitelé dolů propouštěli nejraději dělníky, mající již několik let v bratrské pokladně anebo dělníky nedosti zdravé, aby se zbavili možných vydání z obou pokladen. Neskládali nikomu účty ze správy obou pokladen, nikdo je k tomu nenutil a za starší nemoc. Pokladny si jmenovali sami osoby, které se jim zamlouvaly. I se samotnou mzdou to začasté nebylo lepší; mnohý podnikatel účtoval mzdu za čtyři, jiný až za šest týdnů. Úřady jim nadržovaly, horník se tudíž nikde ochrany nedovolal. V důsledku toho se odehrávaly na dolech takových velmi rušné výjevy a lze říci, že při svou vyhrál vlastně vždy ten silnější. Biti byli často jak majitelé dolů tak i horníci domáhající se mzdy. Ovšem se horníku jeho vítězství zpravidla nevyplatilo, neboť šel za to do vězení; když byl bit sám, jeho trýzniteli se nestalo ničeho. Pamatuji se na čtyři české horníky, kteří tehdy pracovali na dole Frankanově v Trnovanech a neobdrželi za čtyři týdny mzdu. Bytná je vy-kázala, poněvadž neplatili pochopitelně stravné. Horníci tito se odstěhovali na důl a honili tehdy majitele dolu Frankana v neděli po ulicích teplických. Důl nalézal se mezi Trnovany a Novosedlicí. Konečně, nemohouce docíliti vyplacení mzdy, zastavili mu kočár s koňmi, odjeli do Bohosudova a tam se pokoušeli zástavu prodat. Byli ovšem trestáni a mzdu obdrželi, až když majitel sehnal peníze. Na dole „Robert“ v Ervěnicích vyplácel horníkům zálohy na mzdy v roce 1879 naddůlní Lienert. Po čtyřech týdnech beze mzdy prohlásili horníci, že nemohou pracovati, nemajíce peněz na olej, tu jim nabízel naddůlní dvě, tři čutory oleje s podotknutím, „nežli přijdou peníze“. Takové panovaly tehdy poměry. Ačkoliv platil horník do br. pokladny neustále, přece neměl nikde členství, neboť přestupováním z dolu na důl ztrácel vždy nabytých nároků a na novém dole začínal co nový člen.

Okrádáni byli skutečně podle předpisu. Zřízením bratrské pokladny se poměry poněkud zlepšily, lépe organisováno bylo později pojišťování hornictva zřízením br. pokladny v re- víru Most-Duchcov-Horní Litvínov se sídlem v Duchcově r. 1880. Bylo ustanovení, že se horníku v případě opuštění hornické práce v revíru mělo vyplatit 70% jeho vkladů. Ale již v roce 1882 v dubnu učinil v tom ředitel Baling samovolnou změnu v ten smysl, že se takto odcházejícím dělníkům vyplácelo pouze 30% vkladů. Jakmile se to horníci dověděli, běželi si ze všech příslušných okresů pro své vklady, ale ředitel Baling, spatřiv, že je zle, nechal vyvěsiti vyhlášky, dle které každý, kdo si vyzdvihne svůj vklad, bude propuštěn z práce.

Na počátku let sedmdesátých byly mzdy – jak již z počátku bylo řečeno – ještě snesitelné, ale postupem let až do vypuknutí stávky klesly na 1. zl. 50 kr. za 12tihodinovou práci. Ani tato mzda však nebyla ještě čistá; horník si musil kupovat olej, střelný prach a dynamon – té doby bylo střelivo k dostání v obchodu – kromě toho bylo třeba občas násadců, jiného náčiní, a byly tu výlohy za ostření náčiní. Na mnohých dolech měl horník plat pouze za uhlí; za kladení kolejnic, za čistění římsů a stropů nic. Stávalo se, že horník sekal v plánu týden, čtrnáct dnů, a když se komora zavalila, nedostal ničeho. Pracoval zadarmo. Na malých dolech, jako Doblhof II., míval na komoře horník šestimetrový žebřík a kopal si uhlí z římsů, aby si nakopal jen tolik vozů, co by stačilo na denní mzdu. Jinde měli horníci na sekání v komorách 50 kr. denně a stala-li se jim nehoda, že se komora sesula, bylo oněch 50 kr. jediným jejich výdělkem. Povedla-li se uhelná komora, nastávala práce, naložiti 40-60 vozíků denně a to neznamenalo pouze uhlí nakládati. Ještě v sedmdesátých letech musili horníci uhlí v dole sami tříditi na kusové, kostkové a drobné. Ačkoliv byla práce 12tihodinná, pracovalo se namnoze až 18 hodin denně. Šel-li horník na dole „Saxonia“ v Třebušicích na ranní směnu ve tři hodiny ráno, šel poslední. Neboť, nežli se počalo ráno v 6. hodin těžit, musil míti horník předek (ort) připraven k těžení, jinak nevydělal ničeho. Po celý týden takto nespatřily děti svého otce a tak se pracovalo 80-90 hodin týdně a to před stávkou r. 1882 za mzdu 15-20 zl. za čtrnáct dnů. Na tuto periodu potřeboval 2 kg oleje, 2-3 kg střeliva, ostření náčiní a opatřovaní perlíků, klínů, hrabišť a podobně stálo také hezký peníz.

Na mnohých dolech se horníkům přímo nařizovalo, jakých pracovních method ma-jí užívati. Tak, aby se nenakopalo příliš mnoho drobného uhlí, což šlo na odpadky, bylo předepsáno dělati nejvýše 15 cm široké záseky na ortě, též tak široký hoření „šrám“ a 25 cm vysoký „šrám“ dolní. Na jeden metr hluboko měl býti ort kolem dokola obsekán. To se dělo k získání kusového uhlí.

Horníci se domáhali zlepšení pracovních, mzdových i pojistných poměrů všemi prostředky, pokud měli jakých k dispozici, ale nadarmo. Tak došlo konečně k výbuchu dlouho tlumenému, ku stávce r. 1882, která vypukla 28. dubna. V několika hodinách se hemžil celý stávkový terén vojskem, pěším i jízdným. Byl povolán i pěší prapor pluku 28. do Duchcova a toto vojsko dorazilo do města pozdním večerním vlakem. Mezi tímto vojskem bylo mnoho bývalých tu pracujících horníků a tito, zvěděvše, proč sem byli přivezeni, šli si sami taktéž pro své vklady do bratrské pokladny a tak ovšem ihned získali sympatii stávkujících. To nezůstalo tajno důstojnictvu a tak bylo toto vojsko ihned zpět odvoláno.

Stávka byla vzorná; Češi s Němci podali si ruce. Nebylo však dovoleno se scházeti, nebyla možná domluva mezi stávkaři a tak se tito uchýlili do lesů, kde se usnesli na sestavení požadavků. Když se tak stalo, byly předloženy okresnímu hejtmanství v Teplicích dne 30. dubna. Stávka trvala čtyři dny, když vydána vyhláška, že nikde nebudou trpěny hloučky horníků početnější nežli tří osob. V hostincích, polích lesích, bylo shromažďování vůbec zakázáno. Vedlo to ku srážkám s dělnictvem i s vojskem, a tak následující vyhláška vyzývala stávkující, nastoupiti do tří dnů práci. Neuposlechlo se ovšem. Majitel četných dolů, ban- kéř Perutz, žádal na vládě, aby donutila stávkující k práci, když hornictvo neustupovalo.

Vláda Taffeova prohlásila pak stávku za vzpouru a postupovala proti stávkařům násilím jako na Ostravsku a Plzeňsku. Následující vyhláška přinesla hrozbu, že kdo nenastou-pí do tří dnů práci, že bude z okresu vypovězen a poslán postrkem do své domovské obce. Nyní počala rozvzteklená reakce řádit způsobem, jakého kulturní státy tehdy již neznaly. Pokud kde byl jaký spolek, byl rozpuštěn, majetek zabaven, a činovníci odvlečeni do žaláře. Zatýkalo se na ulicích. Hordy biřiců vnikaly do domů, a kdo nebyl ochoten pracovati, šel do vězení. – Tam mu byla vypsána „maršrůta“ a poslán na obec, byl-li ženat, naložili skrovný nábytek na vůz, tak i ženu i děti. Zatýkalo se tak hromadně, že domácí vězení nestačila. Byli odváženi do Teplic, Litoměřic a Prahy. Teplická policie v zuřivé ráži zatýkací sebrala i tři zbožné kapucíny, tušíc v nich převlečené socialisty. Nic jim nepomohlo kroucení očima a chřestění růženci; vsadili jich do všivárny a tam strávili celou noc na modlitbách. Byl stíhán německý soudruh Lansdorf a Krupské policii se podařilo zatknouti podezřelé individuum. Bylo vsazeno do lapáku a teprve druhého dne se z vězně vyklubal baron Polský. Okresní hejtman jej musil sám odprosit.

Na 1400 rodin hornických bylo takto násilím odvezeno ze stávkového území a dopraveno do obcí, přes tisíc horníků uvrženo do žaláře a ponecháni až deset měsíců ve vyšetřovací vazbě. Jsouce takto neslýchanou brutalitou pronásledováni, zbaveni všech vůdčích osob, a nevidouce nikde pomoci, šli zbylí horníci za starých podmínek opět do dolů. Zcela bez úspěchu tyto prvé zápasy hornické však přece nebyly. Přišel zákon z r. 1884 na desetihodinnou dobu pracovní, byla zvolena komise na vyšetření poměrů br. pokladen, jichž bylo tehdy v Rakousku asi 200.

Do těchto pokladen si uložilo hornictvo od roku 1854 až do 1884 okrouhle 86 milionů zlatých, ale pokladny byly prázdny. Přišly pak reforma zák. O br. pokladnách a zá-vkon úrazový, ale bez praktického účinku. Také doba pracovní činila ještě v prvých létech devadesátých 12 hodin denně. Persekuce se mezitím pilně starala, aby dělnictvu stávkové úmysly vyhnala z hlav. Při procesu v prosinci r. 1882 by 48 horníkům nadiktován žalář od čtyř měsíců do dvou let, čtyři byli osvobozeni, patrně k vůli veřejnosti, aby to nebudilo dojem, že jsou souzeni šmahem jako třída nespokojenců. Tak skončila stávka z r. 1882.

Po dobu stávky měli konjunkturu jedině tak zvaní „bratránci“, nazí a bosí ubožáci, pracující na odkrývkách. Ti pracovali za asistence vojska a obdrželi tehdy kořalky, co hrdlo ráčilo. Z té doby mi utkvěla v paměti báseň soudruha Hlaváčka, asi tohoto znění:

Co na tom, že tisíc lidí

v žaláři tam sedí –

Co na tom, že tisíc rodin

hladu vstříc tu hledí.

Co na tom, že tisíc dětí,

zbaveno jest otců,

jen když zachráněn je mamon,

necitelných sobců.

Co na tom, že tisíc mužů

zbaveno je práce –

jen když mohou upírové

krev zas píti sladce. –

Spolky rozpuštěny, nové nepovoleny. Mzdy klesly po stávce místy až na 1 zl. 30 kr. při práci na 12-18 hodin. Nyní teprve pociťovalo hornictvo tíhu postavení bezprávných otroků a potřebu organisace, má-li jednou své postavení zlepšiti. Persekuce tak vyvolala v hornictvu odhodlání, není-li možno žít v organisaci veřejné, uchýliti se k tajné.

Tak svolali někteří čelnější soudruzi v Krásném Březně dne 6. ledna 1883 schůzku několika známých mužů a výsledek byl – založení pětiprsté organisace. Každá skupinka totiž čítala pět členů a mohla další přijímati až do počtu devíti. Jakmile byl přijat desátý, musila se rodina rozděliti na dvě po pěti členech. Byl přijat ideový směr „Vídeňských Listů“ ve Vídni. Organisace se čile vyvíjely a již v červnu bylo seskupeno přes 30 rodin. Téhož měsíce se konala konference v polích za Zámeckým vrchem a mezi jiným bylo tu usneseno obeslati tajný sjezd v Uhrách následujícího měsíce.

Organisační práce šla na severu kupředu stejným tempem a byly navázány styky s horníky v Nýřanech a na Kladensku, leč tito poslední nechápali zplna práci organisační. Nýřanští za to vyvíjeli činnost tím živější. V měsíci červnu r. 1884 svolána celoroční konference, na kteréž byly i Nýřany zastoupeny, byl tu přítomen soudr. Hybeš z Vídně a Janata z Liberce a jiní. Konference čítala kolem 60 účastníků a konala se v lese asi hodinu cesty z Nových Verneřic. Do agitačního výboru tu byli zvoleni: E. Markup, Jos. Bartůněk, Vachata, Šikla, Cinger a Cihlář, dále byl ustaven výbor teroristický se Štípákem v čele. Usneseno tu založení tajné tiskárny – toto ponecháno soudr. Libereckým – a přispívati na ní 20 kr. měsíčně každým členem. Založení tiskárny svěřeno třem soudruhům, a sice to byli Pačes, Černý a Rampas. Janata zvolen co prostředník mezi organisací a oněmi zasvěcenci v záležitosti tiskárny.

Pačes byl povoláním sazeč a následkem nedostatku finančních prostředků, aby se mohly pomůcky zakoupiti, spočívala odborná stránka věci jen na něm a tak s namáháním sestrojil tiskařský lis. Během doby se podařilo zaopatřiti i písmo, takže se mohlo přikročiti k vydávání letáků v prvé řadě, aby působily agitačně mezi dělnictvem a seznamovaly je se svým postavením ve státě a bouřily proti utlačovatelům. V záležitosti tajné tiskárny bylo postupováno tak opatrně, s věcí bylo obeznámeno tak málo osob, že bylo prozrazení ú-řadům skoro vyloučeno. Stalo-li se tak skutečně, lze souditi jen na zradu a to člena velmi prohnaného. Po konferenci zasílány na tiskárnu pravidelně příspěvky vlastní poštou, také agitační výbor pravidelně konal své schůze v různých severských okresech.

Dne 14. prosince 1884 se konala schůzka tohoto výboru v restauraci v obci Ryzmburku nad Osekem, když pojednou – výbor se sotva sešel – vtrhli do místnosti četníci, výbor zatkli a dopravili zprvu do Duchcova, později do Prahy.

Dne 12. února roku příštího byl přepaden četnictvem soud. Pačes ve svém obydlí v Růžodolu u Liberce, zatčeni spolu s Černým a rovněž dopraveni v poutech do Prahy. Pačes byl zatčen na jméno Šustr. Tyto události vyvolaly v hornictvu velké rozčílení, hlavně když pak na to zahájeno zatýkání členů „rodin“ v severních Čechách. To je zrada! Takový šel hlas na celém severu a jednomyslně usuzováno, že této podlosti se nedopustil nikdo jiný nežli Fr. Choura. Tento již na konferenci r. 1883 nebyl pozván ani následujícího roku a bylo usneseno, nic mu nesvěřovati a nevěřiti, ačkoliv důkazů o konfidentství jeho nebylo.

Nebylo proto také dle řádu tajné organisace proti němu zakročeno. Požíval mezi četnými soudruhy důvěry, byl chytrý a dobrým řečníkem. Působil ve hnutí delší dobu, také byl r. 1878 na sjezdu Sv. Markéty v Praze, kde se utvořil prvý československý program a odpykal to tehdy 4 měsíci žaláře. Byl i dopisovatelem dělnických časopisů, uměl mistrně

šlehat měšťáckou morálku a hájiti věc horníků proti uhlobaronům. Brno a Vídeň před ním varovaly a podávaly důkazů proti němu, ani to však neoslabilo jeho posici. Až teprve katastrofy v Růžodole a Ryzmburku přiměly hornictvo si jej bedlivě všímati.

Nastal nyní na severu tentýž rozruch jako po stávce před dvěma léty. Zase vláčeni horníci houfně v řetězech do Prahy, ba četníci sjížděli i do dolů, aby jim horníci neunikli. Tehdejší státní návladní Kohout si vzal očistu rakouské říše od buřičů tak do hlavy, že se mu z toho popletla. Podal v pomatenosti žalobu i na císaře, protože prý nenechá všecky socialisty pozavírati, a tak se věrný sluha pořádku a říše ocitl v blázinci. Výsledky nových procesů? Agitační výbor od 4-8 měsíců žaláře, ale mnohem krutěji se mstila reakce na členech výboru tajné tiskárny. Pačes odsouzen na 16, Černý na 15 a Rampas na 10 let těž-kého žaláře, nejinak jako vrahové. Prejza odsouzen na 8 let, Šikl na osm měsíců po sedmiměsíční vazbě a v žaláři zemřel. Prejza, opustiv po odpykání trestu Bory, zemřel v  náručí své manželky, která si proň přijela. Pačesovi byly během žaláře ještě dva roky při- dány a přečkal celou dobu 18. let žaláře. Odebral se pak do Ameriky, aby se osobně pomstil na ničiteli svého života, ale nedosáhl svého cíle. Při kácení lesa ve státě Nebraska zaměst-nán, nalezen byl jednoho dne ve svém stanu mrtev.

Po zatčení agitačního výboru nastoupili jejich místa jiní a hledán zrádce. Kdo byl zrádcem? Vše nasvědčovalo tomu, že jím byl jen Choura. Soudruzi, vracející se ze žaláře, přicházeli s různými zprávami, ale všichni stáli před hádankou: Pačes nikomu se nesvěřil, že vystupuje pod jménem Šustr kromě Chourovi a přece komisař jej zatýkající zvolal: „Pane Šustr, jménem zákona vás zatýkám!“ Černýho a Rampase pak oslovil pravými jmény. To potvrdil i soudr. Janata a i jemu se vytýkala velká nespolehlivost. Proč se tázal Choura při návštěvě tiskárny – při rozdělané práci – kdy budou tisknout? Proč přišli biřici právě v naznačený den, který Pačes určil k započetí tisku? Zatím však byl Pačes přesvědčen, že budou hotovi o dva dny dříve, a i kdyby žoldnéři přišli, že budou zatím jak letáky, tak i lis uklizeny. To vše bylo přitěžující okolností pro Chouru. Když toto vše bylo zjištěno, svolal důvěrník Václ. Jungmann schůzku celého agitačního výboru do jedné propadliny u Lesní Brány u Teplic a povolal i předsedu teroristického výboru Štípáka. Schůzka byla svolána na 9. hod. ranní, Štípák se však nedostavil a na místo něho přišel v deset hodin Choura se zprávou, že Štípák byl právě u obce Hánu zastřelen. Po této neočekávané zvěsti nastalo ticho mezi shromážděnými a prvý se vzchopil k odpovědi soudr. Štanc: „Je-li Štípák zavražděn, jsi to ty, Chouro, kterýs jej zastřelil!“ Shromáždění členové výboru se na Chouru vrhlo, ale tento rychle prchal z provalu a zmizel nahoře v houštinách beze stopy. Později rozšiřoval Choura na Duchcovsku zprávy, že zrádcem dělnictva byl Štípák, že jej zastřelil kterýsi mladík. Jméno jeho jsem se nedověděl.

Pak se celý výbor již nesešel, většina členů byla pozatýkána a s nimi každý jen trochu podezřelý horník. Praha zase viděla přiliv hornických „zločinců“ v poutech a po návratu ze žaláře viděl sever opět vyhánění nesčetných rodin do domovských obcí. Kteří byli tohoto osudu ušetřeni, neobdrželi práci a stěhovali se do Vestfálska nebo do uhelného revíru v Olešnici v sousedním Sasku. Choura odjel do Ameriky a pracoval ve státě Pensylvanii jako horník.

Emigranti však se neodcizili hnutí dělnickému ani za hranicemi. Bylo jim překonati v saských dolech mnoho svízelí při nezvyklé práci – nazí a bosi – leč vpravivše se do nových poměrů a seznavše se všichni navzájem v cizině a vypravujíce zažité osudy v žaláři, sblížili se tu mnohem rychleji a opět se i tu rozhodli pracovati na zardoušeném hnutí v Čechách. Žalář nikoho nenapravil tak, jak si rakouští katané přáli. Tak se roku 1886 v červnu sešli na schůzce mezi obcemi Gersdorfem a Hohensteinem v Sasích opět známé v těchto pamětech již uvedené osoby. Vachata, Jedlička, Markup, Bartůněk, Veverka a jiní dobří kamarádi. Cinger se tehdy tohoto hnutí nezúčastnil, byl členem kteréhosi německého spolku. Byla tu znova založena organisace, ale s menším počtem členů. Každá skupinka byla tříčlenná, přijímala do pěti členů a přistoupením šestého se rozdvojila na dvě samostatné. Byl vypracován řád, obsahující devět odstavců a každý člen se musel naučiti řád odříkat z paměti. Během tří měsíců musil každý člen získati nového člena, takový byl ale jiným, neznámým mu členem zkoušen co do pevnosti povahy. Když se osvědčil, byl zasvěcen v řád, musil se jej naučiti a byl definitivně přijat.

Pokud mi některá pravidla onoho řádu utkvěla ještě v paměti, uvedu je tu, ačkoliv si nemohu činiti nároku na doslovnou přesnost.

Článek I. Člen společnosti „Svědomí“ musí byti dokonalého charakteru; to jest ne- zištný, ne ctižádostivý, rázný a obětavý.

Článek II. Účelem společnosti „Svědomí“ jest: studovati národohospodářství, sledovati všecky politické strany a rozdělit si je na dva druhy, totiž užitečné a škodlivé, neboli na levici a pravici.

Článek III. Každému členu společnosti musí na tom záležeti, aby zásady společnosti se rozšířily do všech uhlů světa; pokud nebudeme míti o svých silách dostatečného přesvědčení, nepočínati žádných extrémních podniků.

Čl. IV. Najde-li se v místě člen shora uvedených vlastností, budiž ohlášen, aniž by o tom měl tušení. Nebude-li žádných námitek, budiž přijat.

Čl. V. První povinností člena nově přistouplého jest naučiti se tomuto řádu nazpaměť, aby mohl v jeho smyslu vždy a všude pracovat.

Čl. VI. Za svévolnou liknavost, za darebáctví budiž člen přísně potrestán a trest nebudiž nikomu promíjen.

Čl VII. Mimořádné přípravné práce na venek užitečně mohou býti řízeny dle poměrů a potřeby, ale vždy spravedlivě a poctivě.

Nově utvořený užší výbor zahájil ihned svou činnost a hned v měsíci červenci po- slán byl do severních Čech soudr. Vachata k vůli navázání obapolných styků. Cesta se však nezdařila. V měsíci září 1887 svolal soudr. Markup opětnou schůzku na témže místě a do-cíleno tam této směrnice. Organisační snahy zde za hranice nejsou našim českým poměrům valně užitečny. Naše tužby se nesou za založením hnutí dělnického a zanícením ducha odboje v severních Čechách mezi hornictvem. Tam je třeba vniknouti, lid uvědomovat a snažit se o zakládání organisací dle vytčených zásad a toho lze docílit jen přímým naším zasáhnutím; je třeba tam někoho odtud vyslati, aby v naznačeném smyslu tam působil. Byl zvolen jednohlasně Fr. Vagner a po prošlé pracovní výpovědi v říjnu 1887 odjel do Čech. (Dlužno podotknouti, že třeba byl některý člen organisace tehdy zvolen a někam za agitačním účelem vyslán, nebylo mu odnikud ničeho hrazeno. Každý tak činil na vlastní výlohy.)

Socialistická činnost byla ještě tehdy na severu skoro úplně zadusena. Na celém severu trvaly dva spolky a sice: „Vzájemně se podporující hornický spolek v Duchcově“ a německý „Dělnický vzdělávací a podpůrný spolek“ v Teplicích. Pozoruhodnou činnost však oba spolky nevyvíjely. Podařilo se mi získati několik soudruhů, z nichž se utvořil místní tajný výbor a činnost se poněkud vzpružila po cestě po Čechách, na Moravě a ve Vídni, když se podařilo odstraniti neshody ve straně.

Horníci severští, třeba přestálou persekucí hodně zkrušení znovu nabývali důvěry ve spravedlnost své věci a přesvědčeni že vydobýti si důstojnou úroveň člověka bez boje a pronásledování prostě nejde. Tajné tříprsté rodiny opět vyrůstaly, scházely se dle možnosti, učily se řádu a rozeznávati přítele od nepřátel, učily se hlavně socialismu.

Roku 1890 bylo hnutí hornické zase tam, kde bylo před persekucí. Když se pak – po osmi letech – roku 1889 utvořil opět hornický spolek v Duchcově, ukázali se býti horníci na měsíčních schůzích při luštění různých otázek značně uvědomělými debatéry. Duchcovští se také nejvíce starali o přípravy k chystanému hornickému sjezdu, jakož i na vyslání dele-gáta na sjezd v Paříži r. 1889 a na hornický sjezd v Jolimontu v Belgii roku následujícího.

Odtud se dojíždělo na Kladensko a Plzeňsko, aby se i odtud získali kamarádi k obes-lání sjezdu. Sjezd tento byl určen na 7. – 9. prosince 1890. Spolek duchcovský měl svoji působnost pro celý okres a v krátké době čítal mnoho set členů. S. Martin Vagner byl povolán za důvěrníka, řídil veškeré práce spolkové a tak pohlíželo hornictvo – opět po 10 letech – na výsledky svého snažení s láskou a oddaností, úřady a podnikatelé ovšem pozorovaly toto hnutí s rostoucími obavami. Tato spolková činnost byla solí v očích hlavně tehdejšímu okresnímu hejtmanu hraběti Thunovi, ale tajné organisace působily úřadům příliš velkou hrůzu, nežli aby opětným rozpuštěním spolků veřejného hnutí tajné zesilovaly. Tak měli horníci konečně svoji veřejnou tribunu, odkud se mohlo agitačně působiti do ce-lého širého okolí. Mezi čelnější činitele tohoto spolku dlužno jmenovati hlavně soudruhy Mart. Vagnera, Bejčka, Kůžičku, a Cifraina, kterýžto poslední co velmi mladý hoch byl vyveden v letech persekučních četnictvem z dolu a dopraven do pražské bastily, kde strá-vil ve vyšetřování řadu měsíců.

Konečně, po velkém pronásledování svolavatelů sjezdu došlo k I. Horn. Hutnickému sjezdu ve shora uvedených dnech do Vídně. Došlí sjezdoví delegáti však vypravovali věci, které skutečně nejlépe ilustrovaly tehdejší poměry rakouské a panický strach úřadů před probouzejícím se hornictvem. Delegáti z Karviné a z Ostravska nesměli vsednouti do vlaku v místě jich bydliště. Stanice byly obsazeny četnictvem, které prostě delegáty do vlaku nepustilo. Tak museli jíti několik hodin pěšky od jich bydliště na jinou stanici, kterou předpokládali za bezpečnější, aby se na sjezd mohli dostaviti. Tito delegáti přišli takto na sjezd beze všech finančních prostředků, takže horníci severočeští, kteří přinesli sjezdu několik set zlatých na založení časopisu, museli obrátiti tyto prostředky na štvané delegáty z Ostravska, aby měli ve Vídni na stravu, nocleh a na zpáteční cestu. Tito delegáti sdělovali zároveň, že jim nikde nebylo dovoleno činiti sbírky na obeslání sjezdu, takže všichni dojeli na sjezd z vlastních prostředků, zkrátivše tak arciť své rodiny. Tak se sešlo rakouské hornictvo – Češi, Němci, Poláci a Slovinci – poprvé, aby pojednalo o svých záležitostech, svých útrapách a pronásledováních, o svém bídném postavení a zápasech s uhlobarony a úřady a o budoucím svém postupu ve velkém měřítku. Sjezd byl pestrý. Byl tu poslanec Dr. Kronavetr, jenž si pilně konal zápisky, co host se dostavil i Dr. V. Adler, byla tu i jakási baronka Zantalová. Na sjezd tento přišli i dozorci důlní (Jak tam k čertu mohli býti vpuštěni? Pozn. red.) a celý sjezd byl svědkem výjevu, jak byla na samotném sjezdu dána jednomu dele- gátu výpověď z práce, poněvadž věrné jeho líčení domácích hornických poměrů vzbudilo nelibost jeho představených. Sjezd zahájil Fr. Vagner česky a s. Knorr německy. Po referátu prvého o postavení hornictva, hutnictva a referátu Knorrově o založení hornického svazu ujal se slova Dr. Adler a varoval přítomné před založením hornického svazu z důvodů politických. Za to doporučoval zakládati spolky místní, takže tato již tehdy vůdčí hlava soc. dem. hnutí v Rakousku hornictvo ve svých emancipačních snahách velmi špatně povzbudila. Největším oříškem na sjezdu byla otázka odborného tisku. Všichni bez rozdílu uznávali nutnost tuto otázku vyřešiti a založiti list český a německý, ale svízelnější bylo na-lézti osoby redaktorů. Každý z přítomných, pokud by se bylo o něm jednalo, váhal v oba-vách o existenci rodiny, funkci redaktora nepřijali ani přítomní soudruzi Cinger, Pospíšil a Martin Vagner. Byl zvolen užší výbor a po celonoční poradě byl zvolen k vydávání českého odb. listu „Na Zdar!“ Fr. Vagner a k vydávání německého časopisu „Glückauf“ Fr. Knorr. Zvoleno zároveň 12členné vydavatelstvo obou listů. Co tlumočník byl zvolen Arnošt Berner a zároveň co Vídeňský zpravodaj, ale hnutí více škodil, než prospíval a byl krátce po sjezdu z horn. organisace vyloučen.

Sjezd horníků byl v dějinách hornického hnutí mezníkem na rozhraní dvou epoch. Naprostá bezprávnost, ba zotročení jako v dobách nevolnictví a týrání hornictva se všemi úžasnými persekucemi na jedné straně, v minulosti a rostoucí uvědomění hornictva, cit odborové soudružnosti a solidarita s voláním po občanských a lidských právech na straně druhé, v budoucnosti.

Jeden hlas se tehdy ozýval celým sjezdem a je to příznačné hlavně pro dnešní dobu – 35 let později – nechť ovládá dělnickou práci kapitál katolický nebo židovský, český nebo německý, a má-li hornictvo zlepšiti svoje postavení, že se nesmí na žádný způsob dostat do vlivu politické strany, nýbrž má zůstati ve svých akcích a rozhodováních úplně samostat-né. V odboru pak: Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Počátky odborového listu byly velmi chudičké. Český odborový list začínal s 20 zlatými, německý s 10 zlatými. Vydávání listu se oznámilo na úřadě dle platných předpisů, ale již třetího dne došel přípis od hejtmanství v Chomutově, že udání tiskárny není správné. Vydavatelé tiskárnu správně ohlásili, ale chápali již, co se děje. Vskutku také při rozmluvě s majitelem tiskárny, který již přijal i rukopisy vyšlo najevo, že na pokyn úřadů odmítl časopisy tisknouti. Vymlouval se ovšem na nával práce jiné, že si nemůže pomoci a odkazoval redaktory na tiskárnu jinou. Byla nalezena jiná tiskárna a učiněno o tom oznámení na hejtmanství. Na to následovala výpověď obou redaktorů z bytu a současně přišlo úřední vyzvání k oznámení bydliště a místnosti redakce a expedice listu. Byla najata místnost v hotelu na tři měsíce a opět doplněno úřední ohlášení. Jsouce v novém bytu tři dny, zvěděli o povolání majitele hotelu na hejtmanství. Když se odtud navrátil, vypověděl okamžitě oba redaktory z bytu, aniž si žádal zaplacení jak za používání i za stravování za ony tři dny.

Jak viděti, byla hrůza před přechováváním vydavatelů dělnických listů převeliká, neboť jistě bylo na hejtmanství působeno na tyto lidi hrozbami. Tyto těžké začátky s tolika překážkami se ostatně předpokládaly, neboť byly tu zkušenosti z let dřívějších, kdy se o vydávání listu pokoušel soudr. Hlaváček. Listy však měly býti vydávány dle usnesení sjezdu ve středu hornictva. Za těchto okolností, soudíce, že by se vydávání listů i v jiných městech na severu setkalo s nezdarem, odebrali se oba redaktoři do Prahy, jsouce si jisti dodatečným schválením jak vydavatelstva i hornictva. V Praze překážek nebylo a za ú- činné pomoci hlavně soudr. Steinera a Körbera byly ještě v lednu časopisy „Na Zdar“ a „Glückauf“ vydány. Přesídení listů do Prahy však vyvolalo proti očekávání nevoli i rozhořče-ní mezi hornictvem a to zejména na Duchcovsku, kde měly oba listy největšího rozšíření a tím i příjmů. Redaktoři byli viněni ze zbabělosti, a jelikož toto smýšlení ohrožovalo další vydávání listů, přesídlily se tyto v květnu r. 1891 na nátlak severských horníků do Chabařovic.

Přání hornictva bylo tudíž takto vyhověno, ale persekuce listů a osob jej vydávajících byla tak úžasná, že po třech měsících se musili uchýliti do Prahy. Pravdou bylo, že „Na Zdar“ byl odkázán co do rozšiřování jen na severní Čechy, pokud se dostal do jiných reví-rů, byli čtoucí jej horníci pronásledováni, takže list tam nepronikl. Při agitačním zájezdu na Příbram byl redaktor „Na Zdaru“ v obci Staré Podlesí zatčen i s hostinským, u něhož se usedli a oba dopraveni v poutech do Prahy. Odebral se se soudr. Steinerem na Nýřansko a stihl oba opět týž osud. Na Ostravsko list nesměl a za takových okolností list jen živořil.

Kromě toho se také z mnohých přátel listu vyklubali nepřátelé a čelnější osoby ve hnutí, které tu z úcty k mrtvým nebudou jmenovány, měly hlavně námitky proti osobám, listy vydávajícím; bylo poukazováno na jejich mládí, kdežto listy měly spíše vydávati osoby starší. Byl mezi těmito hlavně onen Berner, jenž byl v květnu r. 1891 z horn. organisace tehdy za předsednictva Ludv. Karnoše vyloučen. Založil pak později v Ústí n. L. německy psaný list „Der Gesellschafter“ a podrýval v něm důvěru k vedoucím osobám u listů.

Zakládání spolků působilo rovněž veliké potíže; téměř ve všech místech hornických zadány stanovy již v únoru r. 1891, ale teprve v listopadu téhož roku povolen prvý a to v Soběchlebech u Teplice, celá řada jiných čekala na schválení až do r. 1892. Ukázalo se správným nazíráním vedoucích činitelů ohledně organisačního postupu, jek je i na sjezdu hornickém proti Dr. Adlerovi hájili. Jednotlivé spolky sice vyrůstaly, ale nebylo tu jednotnosti.

V různých spolcích se vyskytovaly názory prakticky neproveditelné a tak, když např. vydavatelstvo listů neuznalo usnesení jakého návrhu v okresu Teplickém, byla odřeknuta listům podpora a rozšiřování. A jelikož – jak již pověděno – do jiných revírů „Na Zdar“ se nedostal, byl odkázán jenom na část hornictva a to ještě nejednotného.

Tyto svízele nebyly ovšem dle toho, aby povzbuzovaly energii k další práci a tak se počal redaktor „Na Zdaru“ zanášeti úmyslem, vydávání listu se vzdáti. Svěřil se tím v dubnu r. 1892, kdy přišel do redakce soudr. Cinger na přehlídku účtů a on to byl, jemuž Fr. Vagner hodlal redakci předati, ovšem po předběžném usnesení se hornictva. Zatím však Vagner navázal styky s Mostem, těmto se podařilo nalézti redakční místnost a tak se dne 1. června 1892 ocitla redakce „Na Zdaru“ v Mostě. Následovalo úžasné štvaní místních německo-nacionálních listů. Za zrádce byl prohlašován, kdo poskytne českému listu přístřeší a tak se stalo, že najmutá místnost mohla býti redakci a rodině redaktora odevzdána jen za četnic-ké asistence. Účinek štvaní lze poněkud posouditi z toho, že domácí v onom domě ihned nabízel tisíc zlatých, vzdá-li se redakce nároku na byt. Byla tu však řádná smlouva nájem-ní s tříměsíční výpovědní lhůtou, musila se tudíž dodržeti. Po třech měsících opatřil místnost pro redakci obč. Hranáč, malíř pokojů v Mostě. Mezitím soudr. Knorr z „Glückaufu“ odešel za vojenskou službou a s. Petr Wenzel, jenž list řídil, z Mostu zmizel. Převzal tudíž i vydávání tohoto listu red. „Na Zdaru“, nežli bude nalezena vhodná osoba jiná a ježto na severu nikoho nebylo, zajel Fr. Vagner na Falknovsko, kde byli k vydávání listu svoleni Simon Stark a soudr. Pohl. Na to svolal Vagner konferenci horníků v Mostě, na které se redakce „Na Zdaru“ vzdal a vydáváním listu byl pověřen Petr Cinger.

Na sjezdu v Nuslích r. 1892 v říjnu byl zvolen do red. „Na Zdaru“ co spolupracovník soudr. Tomáš Kaše. Toto jmenování Kašeho redaktorem vyvolalo na Ústecku nelibost, jelikož bylo známo jeho příbuzenství s Vagnerem, ale na zvolení Kašeho měli hlavně zájem Duchcovští a Tepličtí, krom toho byl Kaše znám již svou činností od r. 1879 na Mostecku. Byl činným při zakládání Čtenářské besedy v Třebušicích a známý svým ryzím charakterem.

Pohříchu ztratil následkem úrazu v dole sluch a touto vadou byl stižen až do své smrti. V měsíci lednu 1893 přihodila se na dole „Pokrok“ v Duchcově katastrofa následkem výbuchu třaskavých plynů a přišlo tu 18 horníků o život vedle četných těžkých a lehčích zranění. O této události rozepsal se v „Na Zdaru“ Tomeš Kaše, podrobiv správu dolu ostré kritice a vyzískal tím žalobu státního zastupitelství v Mostě. Kaše co pisatel byl znám, takže byli obžalováni Cinger i Kaše. Poslednější byl trestán nejen vězením, ale i vypovězením z okresu Mosteckého. Všecky námitky byly bezvýsledny a tak Kaše dne 27. srpna 1893 okres Mostecký opustil.

Nesnáze v řízení redakce nebyly změnou osob redaktorů odstraněny, ba spíše no-vé vznikaly. O hnutí hornictva na Severu se zajímala hlavně Vídeň s Dr. Adlerem, v Čechách s Dr. Karpelesem a Verkaufem, to ovšem ze snah organisačně centralisačních, aby Čechy byly pod vlivem soc. demokratickým ve Vídni. Tam odtud měly vycházeti pokyny, tam měly plynouti organ. příspěvky. Hornictvo severské však na to nepřistoupilo, ačkoliv Cinger ví-deňské aspirace podporoval. Na to Cinger z Mostu odešel na Ostravsko a tam založil proti „Na Zdaru“ časopis „Odborné Listy“. „Na Zdar“ byl opětně převzat soudr. Knorrem, ale již při vydání 3. čísla tento z Mostu ujel, jsa stíhán policejním zatykačem. A tak přišli v srpnu r. 1893 soudr. Vopat a Vaněk opět k bývalému redaktoru Fr. Vagnerovi se žádostí, aby se znovu ujal řízení listu. Tento váhal, vzpomínal pronásledování se strany úřadů, jakož i trpkostí ze strany soudruhů. Konečně však, když deputanti poukazovali na to, jaké radosti by se způsobilo úřadům zastavením listu, uvázal se opětně v tuto funkci, ačkoliv měl právě v té době zaměstnání. Přijal s podmínkou, že horníci Mostečtí připustí založení hornického svazu, neboť jen tak se mohli horníci připravovati na budoucí výbojné i obranné zápasy.

Při příjezdu do Mostu mohl ještě promluviti několik slov se soudr. Kašem na nádraží, jenž právě dle vypovídacího rozkazu navždy opouštěl okres. Že nebyl tento moment příliš povzbuzující pro nastávající činnost, kdy předchůdce odchází právě pro tuto činnost, vy-štván z okresu, pochopí se beze všeho. První snahou Fr. Vagnera po znovupřevzetí redakce spolu se soudr. Kriesmanem, bylo vypracovati stanovy horn. organisace.

Tyto byly v březnu 1894 povoleny a svaz hornický ustaven. Svaz však měl své odpůrce. Sluší je hledati již v té okolnosti, jaké byly navrženy soudr. Pospíšilem z Bohosudova organisační příspěvky. Bylo navrženo platit tři krejcary zápisného a dva krejcary měsíčního příspěvku. Za to se požadovala právní ochrana, cestovní podpora, podpora v nezaměstnání, řízení skupinových knih a pomůcek, agitace svazová a celá administrace. Návrh byl většinou hlasů přijat. Co mohl konati svaz za tento příspěvek?

Dne 12. září 1893 byl nad Prahou prohlášen výminečný stav a působnost jeho sahala až do Slaného, kde se tiskl časopis „Na Zdar“. Podléhal tudíž i list této nové persekuci. Konfiskovalo se napořád a co horšího, úřady nesdělily, co se vlastně v listu zabavilo. Redaktoři byli bezradní. Vyňali tudíž z obsahu listu, co považovali dle svého mínění zá-vadným, vydali opravené vydání a hned na to přišla žaloba státního návladnictví pro rozšiřování zabavených tiskopisů. Stalo se ovšem, že redakce nevypustila zabavenou, nýbrž nezávadnou část a tak zabavená stať byla znovu otištěna. Redaktor chodil z hejtmanství na návladnictví a naopak, všude se mu dostalo výsměchu. Konečně byl získán sluha z hejtmanství, jenž před vydáním čísla vždy za zlatník odměny ukázal červenou tuž-kou podškrtané části v listu, tyto byly pak z opraveného vydání vyňaty a v budoucnosti nebylo pak již žalob pro rozšiřování zabavených tiskopisů.

Dne 25. prosince 1893 se konal v Budějovicích sjezd a k tomuto sjezdu se odvolal Vilém Körber proti svému vyloučení. Jeho stanovisko proti vídeňským machrům politickým bylo známo, a činitelé sjezdoví se snažili, aby záležitost Körberova byla pokud možno oddálena ze sjezdového jednání, ne-li vůbec odklizena. Vídeňští nechtěli prostě, aby byla dána náležitým prozkoumáním celého obvinění Körberova tomuto satisfakce za to, že byl na pražském sjezdu r. 1891 ze strany vyloučen. Adlerova strana měla na sjezdu v Budějovic-ích menšinu a bylo tudíž průhledno, proč oddalovali věc Körberovu. Věděli, že se během sjezdu čeští delegáti rozjedou do svých domovů, nečekajíce na vyřízení podřadnějších záležitostí a že pak mezi sebou rozhodnou o protivníku politickém, jakým jim Körber nesporně byl, sami. Velká většina účastníků sjezdových byla plně přesvědčena o Körberově nevině. Byl tudíž podán návrh, aby věc Körberova přišla na první pořad jednání. Soudr. Ant. Němec navrhoval, aby se sjezd vyslovil pro Hajnfeldský program, přijatý něm. soc. demokracií r. 1889; Vagner navrhoval přijetí se změnou, aby bylo možno vyříditi prá-voplatně věc Körberovu. Návrh Němcův získal 40, protinávrh také 40 hlasů a dle organisačního řádu byl návrh Němcův přijat. Čeští delegáti ze severu se radili před hlasováním. Právem tvrdili, kdyby se hlasovalo proti, že Adlerova strana prohlásí sjezd za- svolaný na základě programu Hainfeldského, takže budou míti práva hlasovacího a navrhovacího jen její stoupenci. Hlasovalo se tedy pro přijetí se změnou, aby byla zachována možnost vyřízení záležitosti vyloučení soudr. Körbera.

Vídeňský směr zvítězil, a vědomí, že poctivému soudr. Körberovi nedáno zadostiučinění, ačkoliv i protivníci jeho byli přesvědčeni o jeho bezúhonnosti, naplnilo od-jíždějící české soudruhy trpkými pocity. V důsledku toho a jsa kromě toho sledován s nedůvěrou i se strany soudruhů severských, vzdal se Vagner v říjnu r. 1894 vydávání „Na Zdaru“ opětně, aby se již více nevrátil.

*

Jak je všemu hornictvu organisačního života v tehdejších letech se účastnivším známo, zůstala aféra Štípákova nevysvětlena. Nebylo člověka v prvém desetiletí po vraž-dě, ani nejzasvěcenějšího do tajných nitek organisačních, aby mohl dáti jakési vysvětlení, které by do záhadné události vneslo trochu světla. Akta Štípákova se uložila do hrobu zapomenutí. Neslo se sice podezření jedním směrem, zesilovalo se i časem a právě proto buďtež zde uvedeny i poznatky, jakých jednotliví, hnutí se účastnivší činitelé nabyli ve styku s jmenovaným již shora soudr. Chourou. Byl jsem od příbuzných zemřelého Choury v Americe požádán o rozptýlení podezření, nesoucího se k jeho jménu. Neučinil jsem tak, odhodlán, vzíti si všecky vzpomínky s sebou do hrobu. Povím-li však přes to své přesvědče-ní o záhadné věci, činím tak proto, aby neupadla zcela v zapomenutí a žijí-li ještě staří soudruzi, kteří nebyli přesvědčení jiného, milerád se nechám přesvědčit o jiném. Chouru jsem poprvé poznal z činnosti spolkové v Duchcově a sice jako ohnivého řečníka. Nemluvil planě, každé jeho slovo bylo na místě, byl sice opatrný, ale nicméně rázný a neohrožený. Jím byl jsem uveden do tajné organisace v Teplicích, kde se schůzky pravidelně odbývaly.

Zde sedával také policejní komisař Haške, nikoliv jako nepřítel, nýbrž smýšlením socialista.

Choura byl již r. 1880 bez práce a nikde nebyl do práce přijat. Měl četnou rodinu a pře- sídliv r. 1881 do Teplic, živil se částečně agenturou, prodejem obrazů čelných mužů jako Lassalle, krom toho byly v jeho prospěch konány na dolech sbírky. V roce 1883 odbýval si Choura přisouzený mu trest v Praze, když došel od vydavatelstva „Dělnických Listů“ dopis, v němž Choura líčen jako člověk nespolehlivý; bylo nápadným, jak často byl co trestanec volán k soudnímu radovi, což potvrzovali i jeho spoluvězňové. Po odpykání trestu a jsa z Prahy vypovězen i okresu teplického, odebral se do své rodné obce Bohutína u Příbrami. Přicházel však často na sever a tu se ujalo proti němu prvé podezření.

Velmi často sedával se soudruhy ve známém hostinci v Teplicích, chodil zároveň s nimi domů a tu se stávalo, že nám bylo setkati se buď s četníkem nebo se strážníkem. V takových případech vždy zašel Choura do některého domu nebo průjezdu a pak za námi přispěchal. Soudruzi neměli za to, že tak činí pouze k vůli tomu, že byl z okresu vypovězen a první pochybnosti o ryzosti charakteru Chourova projevil, nemýlím-li se, soudruh V. Vůch. Ku konci r. 1883 došel z Brna na agitační výbor dopis, v němž byl Choura viněn ze styků s policií. Dopis onen pocházel od Zíchy a výbor však měl za to, znaje různost přesvědčení obou mužů, že obvinění plyne z osobní nevraživosti. Přes to ale učinil výbor roku následu-jícího usnesení, býti oproti Chourovi opatrnějšími, třeba, že byl jím požádán, aby někdo šel do Brna k urovnání sporu a vysvětlení onoho obvinění. Na konferenci v červnu roku 1884 v Krušných Horách již pod vlivem onoho podezírání pozván nebyl a soudruh Hybeš přinesl sebou vážného přitěžujícího materiálu. Bylo poznovu usneseno, Chourovi nic nesvěřovat a styků s jeho osobou míjeti. Přes své vyhoštění z okresu, zdržoval se tu stále více, což ovšem také bylo nápadným. Nejhlavnějším argumentem proti Chourovi byla výpověď soudruha Pačese, v záležitosti tajné tiskárny. Peníze pro tiskárnu určené nebyly do Liberce posílány poštou, nýbrž jednou za měsíc je tam některý soudruh pod heslem osobně odvedl soudruhu Janatovi. A tak se jednou stalo přece, že tímto úkolem byl pověřen Choura a dodnes je nevysvětlitelnou záhadou, jak se dověděl hesla a jména Janatova. Pravdou však je, že Choura peníze Janatovi odvedl, a tento se dopustil té osudné chyby, že uvedl Chouru na požádání do domu k Pačesovi. V rozmluvě s Pačesem se jej Choura otázal po jméně, načež mu Pačes udal jméno Šustr. Oba ostatní, zasvěcené do záležitosti tiskárny – Černýho a Rampase znal Choura osobně. Výtky z nepředloženosti neušetřil Pačes sám také soudr. Janatu a ukázalo se na neštěstí, že nikoliv neprávem. V hovoru s Pačesem se Choura mimo jiné tázal, jak dlouho ještě bude trvat, nežli se počne s tiskem. Pačes řekl úmyslně o dva dny později, ve skutečnosti ale bylo vše hotovo před touto lhůtou, jakož i lis a letáky uklizeny. Letáky byly obsahu svrchovaně velezrádného a byly v únoru r. 1885 po Čechách rozhozeny. Dne 12. února t. r. byli naši soudruzi v Rů- žodole u Liberce přepadeni policií a zatčeni. Komisař, pronášeje zatýkací formuli, jmenoval soudruhy Černýho a Rampase jejich jmény, Pačese oslovil jménem, které tento oznámil Chourovi, totiž jménem „Šustr“. Pačes výslovně potvrdil mnohokráte, že si vůči nikomu na světě neosvojil jména „Šustr“ mimo Chourovi a Černý opět potvrdil, když se Pačesa po odchodu Choury tázal, proč tomuto řekl cizí jméno, výrok Pačesův: „Ten člověk se mi ne- líbil, a proto jsem mu nevěřil“. Tak tvrdil Černý ještě r. 1900 po vyjíti ze žaláře. Byla tudíž vina na prozrazení tajné tiskárny a soudruhů v ní činných připisována na základě těchto vážných výpovědí Chourovi. Po zatčení agitačního výboru vstoupili v činnost náhradníci a záležitost tuto vyšetřovali. Vracejícími se kamarády z vězení bylo nám tvrzení shora uvede-né znovu opakováno. Na procházkách ve vězeňském dvoře se s Pačesem i se soudruhy z agitačního výboru v tom smyslu dorozuměli. Když se nám tato obvinění zdála dostatečně prokázatelna, svolal náš důvěrník V. Jungmann tajnou schůzi, do kterés propadliny důlní u Lesní Brány nad Teplicemi a k této byl pozván také soudr. J. Štípák, předseda výboru z Oseka. Ačkoliv byl tento znám svojí dochvilností v podobných případech, tentokráte se nedostavil vůbec, ale k největšímu překvapení všech účastníků, přišel na schůzku Choura a oznámil všem, že byl Štípák právě nedaleko vesnice Hánu neznámým pachatelem zastřelen. Tato zvěst účinkovala ovšem na všecky jako blesk z čista jasna. Nejdříve vzpamatoval se soudruh Štanc, jenž se na Chouru obrátil těmito slovy: „Je-li Štípák zastřelen, tys jeho vrahem“. Tato slova zaplašila úděs nad nenadálou zprávou, ale Choura nevyčkal dalšího eventuelního počinu shromážděných, dal se na útěk a zmizel v křovinách, jimiž povaly důlní byly posety. Také Jungmann nezodpověděl další otázku naši, zda-li u něho Choura předešlého dne byl a nebo jak se mohl Choura o této schůzce dověděti. Vznikla další nedůvěra a zůstala i ta nerozřešena, třeba že Jungmann byl asi za týden zatčen a to přímo na svém pracovním místě v dole. Byli pak pozatýkáni i jiní členové výboru a mne spolu asi s 10 soudruhy zachránila před týmž osudem snad ta okolnost, že jsme byli pro nedostatek odbytu uhle z práce propuštěni. Po této události se již Choura na severu neukázal a odjel pak do Ameriky.

Se vzpomínkou na úžasnou persekuci hornického hnutí je spjata jedna má vzpomínka na soudr. Steinera a náš společný zájezd mezi hornictvo v Nýřanech r. 1892. Bylo tehdy sotva dva roky po známé střelbě do hornictva na dole „Marta“, kde byla řada horníků zastřelena a zraněna, a tudíž ještě tu vládl výminečný stav. Jeden nýřanský soudruh nám opatřil adresy horníků, kteří by se do schůze dostavili a my jsme pak poslali pozvánky na schůzi poštou. Bylo to v březnu r. 1892 a již naše uvítání na nádraží bylo slavné. Vpadli jsme do náručí čtyřem četníkům, kteří nás doprovodili na četnickou stanici, ale ježto jsme byli náležitě legitimováni, byli jsme propuštěni. Schůze byla navštívena četně; uplynula sotva jedna hodina od zahájení, když do místnosti vrazili čtyři četníci s komisařem v čele a – uleknutí horníci se počali radit s Vaňkem, vyskakujíce oknem na ulici. Podařilo se nám však je uklidniti poukazem, že se nekoná nic nezákonného. Věc se urovnala tím způsobem, že jsme musili nechat komisaře v místnosti jako svědka jednání, četníci pak se uklidili do vedlejší místnosti a tak se schůze celkem vydařila. Když soudr. Steiner odcházel k vlaku, přidělil mu pozorný komisař jednoho strážmistra co ochranného průvodce a i já jsem mimoděk způsobil dvěma četníkům nepříjemnou noc. Po ukončení schůze totiž neodjížděl žádný vlak a tak mi bylo čekati až do rána příštího dne. Těšil jsem se tudíž čestné stráži dvou četníků po celou noc a ráno mne svědomitě doprovodili až k vlaku. Cesta od Nýřan ale zůstala pak již volna.

V následujícím chci se ještě zmíniti o čelnějších soudruzích, pokud byli v těch dobách účastni organisačního života. Dělnické uvědomění se rodilo za nejtěžších poměrů a ani nejnepatrnější účast na hnutí nebyla prosta nebezpečí. Despotism policejního Rakouska používal všech prostředků, aby hnutí znemožnil a rozsévačům socialismu život co nejvíce ztrpčil. Zaslouží si proto tito prví průkopníci socialismu, aby byla paměť na ně uchována. Soudruh Tomeš Kaše byl činným na Mostecku již od r. 1880 a by spoluzakladatelem Čtenářské Besedy v Třebušicích. Jsa ve stávce r. 1882 zatčen, odsouzen a z Mostecka vypovězen, odebral se na Teplicko, kde působil co tichý pracovník. Tehdy podal staročeský poslanec na říšské radě Dr. Trojan návrh zákona na jazykovou rovnoprávnost ve všech úřadech i samosprávních korporacích v Čechách a je přirozeno, že byl všemi Čechy sympaticky kvito-ván. Tak i Čtenářskou Besedou v Teplicích, jejímž byl Kaše jednatelem a bylo usneseno zaslati Dr. Trojanovi čestný diplom, jehož vypracování svěřeno Kašovi.

T. Kaše se svého úkolu čestně zhostil, okresní hejtmanství však v tom spatřovalo zločin, Čtenářskou Besedu rozpustilo, majetek její úředně zabavilo a na celý výbor podána žaloba pro tajné spolčování. Při hlavním líčení dne 10. ledna 1887 byli však obžalovaní vesměs žaloby sproštěni. Na sjezdu hornickém v Nuslích r. 1891 byl T. Kaše povolán do redakce „Na Zdaru“, při němž působil až do srpna 1893. Dopustil se opět „zločinu“ a sice ostrým časopiseckým útokem na majitele dolů a horní dohlédací úřady po výbuchu třaskavých plynů na dole „Pokrok“ v Duchcově v lednu 1893, při čemž zahynulo 18 horní-ků. Byl vzat v obžalobu, odsouzen a navždy z okresu mosteckého vypovězen. Na to odebral se do Kladna, později na Ostravsko, kde působil při odborovém listu spolu s Martinem Vagnerem a P. Cingrem. Tam však měl proti sobě nepřítele v centralistické Vídni, která byla oproti protivníkům schopna i udavačství a tak se Kaše opět navrátil na sever. Živil se tu proletářským způsobem, až po založení „Hornické federace“ byl přidělen k redakci „Hornických Listů“ v Duchcově, kde působil až do své smrti. Jeho smýšlení se zračilo ve způsobu jeho psaní, propagační činnost byla mu pohříchu znemožněna těžkým ušním neduhem, následkem kteréhož úplně ohluchl.

Utkvěla mi v paměti mezi jinými zvláštnostmi starého Rakouska okolnost, jak si uměl fiskus pomáhat k zaplacení pokut, jimiž byl každý socialista a redaktor v nejrůznějších sporech s úřady zahrnován. Tak i já jsem byl dlužen státu asi 700 zlatých na těchto poku- tách a ovšem byly tyto na mne těžce k vymáhání. Tak si konečně berní úřad v Mostě vymohl po četných a bezvýsledných upomínkách na moji osobu kapesní právo. Známý tehdy soudr. a obuvník Jan Horáček měl tytéž svízele a oba jsme jednoho dne v červenci r. 1894 obdr-želi předvolání k bernímu úřadu na týž den i stejnou hodinu. Marně jsme si oba lámali hlavu, co nám asi páni od financí chtějí a došedše až ku dveřím kanceláře, posílali jsme jeden druhého napřed, chtějíce oba dva na útraty prvého zkušeností zmoudřit.

Horáček nechtěl jíti prvý, takže jsem byl nucen jíti sám, ale sotva jsem vkročil dovnitř, jako lvi se na mne vrhli dva žoldnéři, drželi mi ruce, mezitím, co mi třetí drancoval kapsy. Spustil jsem křik jako přepadený občan a volal jsem Horáčka na pomoc, ten ale seznav mojí situaci, vzal nohy na ramena. Na štěstí tenkráte dělníci v mém postavení velké peníze v kapse nenosili. Uzmuli mi 80 krejcarů, což ony chlapíky asi vzhledem k výši povinovaného dluhu valně neuspokojilo.

Jedním ze známých starých soudruhů byl Vojtěch Vůch. R. 1880 zakládal spolu Čte-nářskou Besedu v Třebušicích, r. 1882 byl zatčen, odsouzen, z Mostecka vypovězen a dopraven postrkem do domovské obce. Následujícího roku se však vrátil na Teplicko a při rozpouštění Čtenářské Besedy i on byl obžalován z tajného spolčování, spolu však s jinými, jak již shora pověděno, osvobozen. R. 1883 byl taktéž jedním z účastníků na pohřbu zakukleného socialisty v osobě policejního komisaře Haška, o němž byla rovněž již učiněna zmínka. Jednalo se totiž o tolik, že soudruzi naši mu chtěli prokázat poslední poctu odnesením na hřbitov, což z části také učinili, takže policisté k tomuto aktu určení zírali na nepozvané nosiče v prvém okamžiku jako vyjevení, nežli se vzpamatovali a jali se je pro-následovati.

Po 1. květnu 1890 účastnil se přípravných prací k založení hornického svazu, neboť byl jeho horlivým propagátorem. Zastával správně stanovisko, že z řady místních a nesjednocených spolků a organisací nemůže vycházeti úspěšná a činorodá práce v celko-vém zájmu hornictva. Jeho činnost byla vždy vzorná, nezištná a nikde nechyběl, kde se jednalo o posílení organisační ideje.

Tragikomickou vzpomínku mám na soudruha Aloise Krejčího, někdejšího redaktora „Dělnických Listů“ a sice z Příbrami. Tehdy ještě slynulo toto poutnické místo vzornou křesťanskou zbožností, a který odvážlivý horník byl přistižen při odebírání dělnického časopisu, byl bez milosti propuštěn, když byl předem i knězem z kazatelny za prašivou ovci prohlášen. Přes to jsem do Příbrami r. 1891 zajel, abych tam získal odběratele „Na Zdaru“ a pokud možno i hornický spolek tam založil. Při té příležitosti jsem získal jistého Šefrnu, jenž mi opatřil asi 200 adres horníků a místnost u J. Jeníčka, hostinského ve Starém Podlesí. Došlo tak v březnu ku svolání důvěrné schůze, na níž se dostavilo 150 horníků, zmíněný Šefrna jí předsedal a bylo usneseno hornický spolek založiti. Schůze se chýlila ku konci an do místnosti vrazí strážmistr se čtyřmi četníky. Byl jsem zatčen i s hostinským a oba nás k sobě připoutavše, vedli nás do města.

Málem by bylo došlo ke krveprolití, když účastníci schůze se nás chystali osvobodit. Již byl dán povel k nabíjení zbraní, ale v kritické chvíli jsem rozezlené horníky uklidnil uji- štěním, že se mi nic nestane a budu opět propuštěn. Byli jsme oba dopraveni do Prahy, a skutečně po týdnu propuštěni. Soudruh Krejčí z Vídně, zvěděv o této události, nabídl se mi za ochránce, půjdu-li v budoucnosti ještě do Příbrami a tak jsem jej k tomu v květnu téhož roku vyzval. Dostavil se skutečně a schůze byla se zdarem ukončena. Po schůzi jsme se zastavili v hostinci a za chvilku nás poctil návštěvou známý již strážmistr. Asi za 20 minut si strážmistr Krejčího vyvolal ven, což se rovnalo zatčení, ačkoliv to četník popíral. Venku však mu sdělil, že došel telegram z Vídně s dotazem, zda-li se vskutku Krejčí v Příbrami nalézá a místní okresní hejtman, že si přeje jej ztotožniti. I Krejčí viděl nyní, že je zatčen, ale na jeho přímý dotaz četník opět záporně odpověděl. Odešel tudíž s četníkem. Mezitím se rozhlásila pověst o jeho zatčení, shluklo se asi 200 horníků a odebral jsem se s nimi na hejtmanství a po hodinné intervenci s velmožným pánem, byl nám Krejčí vydán. Byl skutečně zatčen a trčel již v base. A tak soudruh Krejčí, chtěje jiného před vězením uchrá-nit, přeceňoval patrně velmi podstatně svůj vliv a octl se v lapáku sám.

*

Zmínky zasluhují také soudruzi Vachata, V. Kučera a Václ. Kaňka. Prvý byl dobrým agitátorem, r. 1884 byl v Ryzmburku co člen agitačního výboru zatčen a odsouzen. Na to se odebral do sousedního Saska, i tam však nebyl nečinným a konal organisační zájezdy do Čech. Kučera byl rovněž dobrým pracovníkem, r. 1887 účastnil se sjezdu v Lužánkách v Brně, kde se jednalo o sjednocení mírných se živly radikálními. Zastupoval za Teplicko směr mírný. Kaňka byl po Markýtském sjezdu r. 1878 vězněn, na to v Teplicích zakládal Čtenářskou Besedu. Byl dobrým řečníkem a dopisovatelem dělnických listů. Těžce nesl roztržku strany r. 1882 a byl dobrým a smířlivým soudruhem. V Chourovi viděl nebezpečného člověka, nač zvláště častěji upozorňoval, ale proč, o tom se nikdy nevyslovil.

BIOGRAFIE FRANTIŠKA VÁGNERA (1861 – 1926)

František Vágner se narodil 3. dubna 1861 v Roztoklátu u Křivoklátu. Vyrůstal mezi osmi sourozenci a k jeho dětským povinnostem patřilo pást kozy stejně jako pracovat za osm krejcarů denně na dvoře knížete Furstenberga. Školu navštěvoval jen málokdy. Vyučil se kovářem a v osmnácti letech vyletěl z hnízda. Bylo tam pro něho i tak již příliš těsno. Následoval jednoho ze svých bratrů do severních Čech, kde bylo snadnější živobytí. V roce 1878 přichází do Trnovan u Teplic. Od kovářského mistra v Chlumecké ulici jej bratr odvádí na nedaleký důl Karolina, kde se Franta Vágner uplatňuje jako důlní kovář. Příchod mezi severočeské havíře znamená přelom v jeho životě. Po několika letech to popisuje následovně: „Stal jsem se členem Čtenářské besedy, mezi jejíž vynikající členy patřil zámečník Josef Kaňka. Ve spolku jsem poprvé slyšel slovo socialismus. V témže roce mne bratr dal zapsati za člena Odborného hornického spolku v Duchcově. Tam jsem hltal slova o významu a podstatě socialismu. Poprvé kromě Kaňky slyšel mluvit Koptu, Chouru a jiné. Odborný spolek hornický v Duchcově, založený roku 1875 působil v celém okolí. „V něm jsem počal chápati postavení dělnictva, jmenovitě smutnýúděl hornictva, tam jsem se sez-námil s obuvníkem Václavem Vaicem z Ústí nad Labem, jenž na moje myšlenky měl rozhodující vliv…“

František Vágner tedy nachází smysl života. Co zameškal ve škole, nahrazuje vlastní pílí, především četbou a účastí na životě vzdělávacího spolku, později též za pomoci zakladatele české školy v Teplicích, spisovatele Jana Klecandy.

Zúčastňuje se první všeobecné hornické stávky roku 1882 a těsně po jejím skončení při-chází další lekce, na kterou vzpomíná takto:

Dne 5. května 1882 jsem šel navštívit Martina Wágnera v novéčtvrti v Trnovanech. Když jsem vycházel z domu, potkal jsem četnickou hlídku. Komisař se ptal na moje jméno, a když jsem řekl, že se jmenuji Vágner, zatkl mne a odvezl do Teplic. Stala se však mýlka čet- níci měli zatknout Martina Wágnera a ne mne. Seděl jsem delší dobu ve vyšetřování (než se tento omyl vysvětlil) a byl vyšetřován na místě Martina Wágnera, jemuž tak bylo uspořeno zatčení. Když 30. července 1882 jsem se vrátil z vyšetřovací vazby, seznal jsem, že zatím všichni čelní soudruzi zmizeli, spolky jsou rozpuštěny a organizace rozprášeny.“

Po potlačené stávce nastalo období perzekuce. V sociální demokracii se navíc rozhořely spory mezi umírněnými a radikály. Severní Čechy se stávají baštou radikálního křídla a toto období je charakteristické vznikem tajných socialistických kroužku inspirovaných anarchismem. Aktivním příslušníkem hnutí byl i jeho bratr Karel Vágner souzený v procesu v červnu 1885.

František Vágner měl s tajnými organizacemi jisté zkušenosti, již v říjnu 1879 se dostal poprvé do styku se skupinou socialistů „tajná rodina“, která se scházela v hospůdce „U Klíče“ v Krupské ulici. V lednu 1883 se stává členem tak zvané pětiprsté tajné organizace. Taková organizace směla mít nanejvýše devět členů, jakmile dosáhla deseti, rozdělila se na dvě po pěti členech.

V červnu 1884 se František Vágner zúčastnil v lese nad Hrobem tajné konference, na níž bylo kromě volby agitačního výboru usneseno založit tajnou anarchistickou tiskárnu v Hluboké u Liberce. Po několika měsících byl v Oseku zatčen agitační výbor a 18. února 1885 odhalena i tajná anarchistická tiskárna. Na místa zatčených nastoupili noví, mezi nimi i František Vágner. Jejich situace se však nezlepšovala.

Perzekucí postižení horníci se soustřeďovali většinou v okolí saské Olešnice, kde byla v roce 1886 založena tajná tříprstá organizace Společnost svědomí a vypracován její řád. Jedním z posledních protisocialistických politických procesů 80. let bylo přelíčení proti členům teplické Čtenářské besedy v lednu 1887. Mezi obžalovanými, obviněnými z tajného spolčo-vání, byl také František Vágner. Stejně jako v předchozích vyšetřováních, však úřady nebyly schopny prokázat jeho vinu a nakonec ho osvobodili. Po skončení procesu, se Vágner rozhodl následovat ostatní a odešel do Saska do Olešnice. Ve stejný rok, v polovině října, je však vyslán zpět do severních Čech, aby pracoval na obnově hnutí. Usadil se v Proboš-tově u Teplic, kde žil i jeho švagr Dominik Špergl, a ve smyslu svého poslání získával členy tajné organizace. A již 15. listopadu 1887 vytvořil první základní výbor.

Na sklonku roku se vypravil do Prahy a navázal spojení s Vilémem Körberem. Potom pokračoval na své cestě na Moravu. O vánocích 25. a 26. 12. roku 1887 se účastnil sjezdu sociální demokracie v Brně, zde prohlubuje kontakty s neodvislým socialistou a později průkopníkem anarchismu Vilémem Körberem, který měl na mladého Vágnera zásadní vliv. Navazuje užší styky s pražským Politickým klubem dělnickým a tribunou severočeských horníků se stává Körberův časopis „Nový věk svobody“. Františkovi Vágnerovi a ostatním se podaří do konce roku 1889 vybudovat 65 místních organizací na severu.

Po osmi letech perzekuce vystupují severočeští horníci a dělníci poprvé na veřejnosti v Sou-ši u Mostu, kam se 6. dubna 1890 sjelo na dva tisíce účastníků z celého severu. Na shromáždění promlouvají Vilém Körber a František Vágner a oba naznačují směr další cesty. František Vágner se však svým veřejným vystoupením dostal do rozporu s tajnou organiza-cí. Protože jednal proti jejímu řádu, hrozil mu dokonce trest smrti, který však nebyl vykonán.

V červenci 1890 vydává neodvislý socialista Vilém Körber přílohu časopisu „Nový věk svobody“ nazvanou „Havíř“. Již 6. července 1890 je František Vágner na hornické konferenci v Holešovicích u Ervenic zvolen do osmičlenného výboru pro uspořádání celorakouského hornického sjezdu. Koncem listopadu otiskuje „Havíř“ Vágnerovo „Pro- hlášení k havířům“. Sjezd rakouských horníků a hutníků nakonec proběhne ve dnech 7. až 9. prosince 1890. Na základě sjezdu začali představitelé horníků usilovat o zřízení vlastního organizačního svazu. Začíná také vycházet časopis „Na zdar“, v redakci působí také Franti-šek Vágner.

Povahu Františka Vágnera výstižně vystihuje Antonín Barnet: „Kovářské řemeslo svědčilo o rázné povaze. Schopnost kout, když je železo žhavé, dávala jeho vystoupení rysu přitažlivé mužnosti, kterou získával, přesvědčoval a poutal.“ V následujících letech neexistovala hornická akce, při které by chyběl. Po celém severočeském hnědouhelném revíru byla vy-tvářena široká síť hornických spolků, a jejich střediskem se stal v roce 1893 duchovský hornický spolek. Na duchcovské konferenci horníků v březnu 1894 byly vypracovány stanovy připravovaného svazu a František Vágner oznámil jejich schválení. Ustavující val-ná hromada Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických a jejich odborných a čtenářských spolků se konala 15. dubna 1894 v místnostech Měšťanské střelnice v Mostě.

František Vágner ovlivněn neodvislým socialismem a Vilémem Körberem, tvořil opozici uvnitř sociální demokracie a stále častěji se dostával do sporu s vedením strany. Na stránkách časopisu „Na zdar“ se dokonce objevují články proti jejímu programu. Vágner vyjadřuje odpor proti vídeňské centralizaci, nesouhlasí s postupem boje za všeobecné hlasovací právo a postupuje i proti změně stanov Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických v květnu 1895. Když je vyloučen ze strany Vilém Korber, protestuje proti tomu na všech zasedáních. František Vágner se se stranou rozchází názorově a na českobudějovickém sjezdu sociální demokracie je vyloučen. V roce 1897 zakládá Místní hornicko–hutnický svaz v Mostě.

Do rodícího se anarchistického hnutí se však aktivně nezapojuje, protože na počátku 20. století odchází s hornickým transportem do Vestfálska a odtud do Belgie, kde přečká také 1. světovou válku. Po vzniku Československé republiky se vrací domů, usazuje se na Rakovnicku, kde však utrpí vážný důlní úraz. Dostává penzi ve výši 180 korun a vrací se na sever Čech. Zde se setkává se starými spolupracovníky. Pro „Hornické listy“ vydávané syndikalisty z Československého sdružení horníků sepíše vzpomínky, které v roce 1924 publikují. Jeho vzpomínky zaznamená také sociálně demokratický novinář a historik Franti-šek Cajthaml–Liberté. Zbytek života tráví František Vágner v Hornickém domě penzionistů v Unčíně u Krupky a umírá v Teplicích dne 3. března 1926.

František Vágner (1861 -1926)

SOUD S TEREZÍNSKÝMI SOCIALISTY (1883)

Včera zasedal opět „senát socialistický“. Obžalováno pro přečin tajného spolčování, jenž naznačen v odstavci 285 tr z., sedm osob. Jsou to dělníci:

  • František Tille,
  • Josef Kouřimský,
  • Josef Smetana,
  • František Černý,
  • Jan Peček,
  • Jan Brázda
  • Eliška Tomanová.

Domovem jsou všichni v okolí terezínském. Státní návladnictvo viní všechny tyto osoby, že jsou členy tajné společnosti, jež z důvodných příčin před úřady se skrývá a jejíž účel, šířiti učení podvratné. O existenci „tajného spolku“ tohoto dozvěděl se soud z anonymního dopisu, jenž zaslán byl vyšetřujícímu soudci radovi Roztočilovi. Stálo v psaní tom, že v bytu Elišky Tomanové v Terezíně schází se šest osob a ti že tam kují velmi nebezpečné pikle. Na základě udání toho vykonána u Tomanové a její hostů domovní prohlídka, i nalezeno u nich množství tiskopisů zejména socialistických listů. Společnost scházela se u Tomanové, jež je milenkou obžalovaného Smetany a tam se předčítaly „Dělnické listy“, „Budoucnost“, Proletář“, „Nová doba“ atd. U dělníka Tille nalezena soustava tajného písma a známý program sociálně demokratické strany českoslovanské, přijatý na sjezdu u sv. Markéty. Ostatně prý zjištěno, že všichni obžalovaní si s vynikajícími přívrženci socialismu dopisovali. Přelíčení, jež provádí se při zavřených dveřích, skončeno bude teprve dnes.

Přinesli jsme předevčírem referát o přelíčení, jež konalo se těchto dnů u zdejšího zemského co trestního soudu, který je pro všechny socialistické procesy v Čechách soudem delegovaným, proti litoměřickým a terezínským dělníkům Josefu Tillovi, Josefu Kouřimskému, Josefu Smetanovi, Františku Černému, Jann Pečkovi, Janu Brázdovi a Elišce Tomanové.

Byli všichni obžalováni z přečinu tajného spolčování dle odstavce 885 tr. z. Pro referát ten byli jsme skonfiskováni. Ačkoli dosud nevíme, čím jsme se dotyčnou zprávou provinili proti trestnímu zákonu a ačkoli tendence listu našeho vůči ruchu anarchistickému, jenž zavrhuje národnost a nezná lásky k vlasti, jest známa, jsme nuceni, protože nevíme, co vlastně dovoleno napsati a co ne, obmeziti referáty své o procesech socialistických na prostě zaznamenání fakt, jež udají se průběhem líčení, pokud toto je veřejné.

Nezbývá nám za takových okolností nic jiného nežli konstatovati, jak zněl rozsudek: Josef Smetana, František Černý, Jan Pešek a Alžběta Tomanová zproštěni obžaloby. František Tille, Josef Kouřimský a Jan Brázda uznáni vinnými přečinu tajného spolčování dle §§. 285, 286 a 287c a odsouzeni do vězení prvější na 6 neděl, druhý na 1 měsíc a poslední na 14 dní.

Národní listy, 10.4.1883

HYNEK HOLUB (1855 – 1944): VZPOMÍNKY NA NESTORA SEVEROČESKÉHO ANARCHISMU

A neubijí nás! Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.

z řeči k anarchistickým kamarádům Hynek Holub.

PŘEDMLUVA

S radostí přinášíme přátelům anarchistické historie naší již třetí publikaci v řade „Knihovny Zádruhy“ s názvem „Hynek Holub – vzpomínky na nestora severočeského anarchismu“ s cílem přiblížit jednoho z nejznámějších a nejslavnějších anarchistů hornického kraje pod Krušnými horami. Hynek Holub k anarchismu přivedl nejen svoji choť Barboru Holubovou, ale i své děti Vlastu, Václava a Bohumila, stejně jako nesčetné množství zdejší mládeže a dělnictva. Proto není náhodou, že mu mnozí říkali prostě „tatínku“ a těšil se mezi nimi velkému respektu. Obdobně nazývali ukrajinští anarchisté a rolníci „baťkou“ Nestora Machna.

Osobnost starého duchcovského anarchisty a krejčího Hynka Holuba přiblíží vzpomínání jeho dcery Vlasty Kuklové, které jsme objevili při bádání v duchcovském muzeu. Její vzpomínky jsou pochopitelně poplatné době, v níž byly sepsány a jejímu tehdejšímu přesvědčení, kdy se podobně jako mnozí další anarchisté, zapojila do politiky a později do komunistické strany. Určité vystřízlivění Vlasty Kuklové přináší článek historika Pavla Koukala „Anarchisté bez dynamitu“.

Další vzpomínky jsou z pera jeho kamaráda a redakčního kolegy, taktéž duchcovského anarchisty, Aloise Šefla, které sepsal k jeho 70. narozeninám a byly publikovány v časopise „Socialistický bezvěrec“, jenž redigoval taktéž Hynek Holub. Další vzpomínkou na něj taktéž k 70.letému jubileu je článek z Hornických listů.

Na Hynka Holuba vzpomíná rovněž jeho vnučka Hana Kunová v rozhovoru, který jsme s ní vedli nedávno, během přípravy publikace. Vzpomínky jsou doplněny životopisem Hynka Holuba a dvěma články o školských stávkách v boji za české školství, na nichž se zásadní měrou podílel, napsané zesnulým historikem Pavlem Koukalem. Hynek Holub patřil mezi přední členy České anarchistické federace na Duchcovsku. Byl rovněž členem školské komise, tuto organizaci přiblíží publikovaný fragment jejich stanov a článek přibližující tuto organizaci.

Přejeme všem zajímavé čtení, které snad alespoň na chvíli vrátí čtenáře do doby „starých dobrých časů hnutí“, jak jednou během vzpomínek na Hynka Holuba pronesl jeho anarchistický kamarád a spolupracovník, bohosudovský havíř Julius Kadavý.

ŽIVOTOPIS

Hynek Holub je právem označován jako nejproslulejší anarchista severočeský. Jednou z největších postav anarchistického hnutí na severu Čech byl bezpochyby Hynek Holub. Kdo je krejčí Hynek Holub, vědělo dříve na severu každé malé dítě. Pro ty nejmenší bojoval za českou školu. Ty odrostlejší poté agitoval prostřednictvím Omladiny a dělnických besídek pro ideály anarchismu. Ještě za svého života se tento duchcovský krejčí stal skutečnou legendou revolučního severu. Jeho stále usměvavá tvář se stříbrnou bradkou a cvikrem na bystrých očích provázela třídní zápasy severočeského dělnictva po několik desetiletí. Znal textilní i sklářské oblasti, avšak nejtěsněji srostl s podkrušnohorskými havíři. Po jejich boku sváděl časté boje za práva námezdně pracujících. Nezřídka stál v čele střetů jak s uhlobarony, tak monarchistickým a následně buržoazním státem.

Narodil se 19.května 1855 v Možděnicích u Hlinska v chudé tkalcovské rodině. Tu ve třinácti letech opustil, aby se vyučil v Hlinsku krejčovskému řemeslu. Poté opouští chudý tkalcovský kraj a jeho cesty vedou do Vídně, Hamburku a Prahy. Delší čas pobýval také v Hradci Králové, kde se stýkal se studenty, od nichž si vypůjčoval učebnice a naučnou literaturu, která mu umožnila sebevzdělávání. Zde se také poprvé seznamuje s myšlenkami svobody, rovnosti, s ideály socialismu. Po krátkém pobytu v Drážďanech se usadil v České Lípě, kde pracoval v dělnickém spolku. Pro rozšiřování Dělnických listů byl však brzy propuštěn z práce.

Odstěhoval se zpět do Hlinska, kde se věnoval krejčovské živnosti. S tím jak se šířily pověsti o jeho názorech a socialistickém přesvědčení, ubývalo zákazníků. Vrací se tedy do České Lípy, kde se již naplno věnuje propagaci socialistických myšlenek a práci mezi zdejším proletariátem. Výsledkem jeho aktivit bylo udání pro tajné spolčování. Díky varování prchá i s rodinou do Mladé Boleslavi. Tam založil spolek Svornost (1890) a nezůstal nic dlužen své pověsti průkopníka dělnického hnutí. Jako agitátor působil na Trutnovsku, Železnobrodsku i Tanvaldsku. Nemůže být divu, že se zde stává opět trnem v oku policejních špiclů a říšských úřadů. Policejní prohlídky byly u Holubů na denním pořádku, zvláště se zostřily po odhalení spojení mezi Holubem a Vilémem Körberem a dalšími osobnostmi hnutí neodvislých socialistů čili anarchistů. Před soudem s tzv. Vosími hnízdy na jaře 1895 hrdě obhajoval své anarchistické přesvědčení.

Na podzim téhož roku byl zvolen nakladatelem, vydavatelem a zodpovědným redaktorem anarchistického časopisu Omladina, jehož první číslo vydal 7.listopadu 1895 v Ústí nad Labem. Zde ve sklepním bytu v Růžové ulici zahájil Hynek Holub svou politickou činnost na hornickém severu. S činností redaktora anarchistického tisku byla úzce spjatá soustředěná perzekuce a mnohdy i bída a hlad. Po vydání čtyř čísel časopisu byl odveden v řetězech a delší dobu vyšetřován pro podezření z velezrady.

Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, ale redakci bylo nutné přenést do Mostu. První a zároveň i poslední mostecké číslo bylo zabaveno pro přečin ohrožování bezpečnosti, zločin rušení náboženství a přečiny proti veřejnému pokoji a řádu. Hynek Holub žil tehdy v Záluží u Mostu. Zde se následně podílel na organizaci hornické generální stávky v září 1896. V redakci, které bylo znemožněno vydávat časopis, hektografoval letáky a plakáty „velezrádného obsahu“. Jednoho rána obsadilo četnictvo Holubův dům i přilehlou ulici. Domovní prohlídka trvala skoro celý den, avšak díky prozíravosti Holubovy ženy, která vše usvědčující pohotově a nenápadně odklidila, se nic nenašlo. Přesto Holuba spoutaného v železech spolu s ostatními zatčenými havíři odvedli a znovu obžalovali. Ke své škodě jej však opět byli nuceni propustit pro nedostatek důkazů.

Po úředním vypovězení ze Záluží se stěhuje do Duchova, kde se uvedl způsobem, který ho proslavil široko daleko. Stávky jako nejúčinnější zbraně v rukou pracujících využil jako první v historii v bojích za českou školu. Týdenní stávka sedmi set školních dětí vzplanula 11.2.1897 a sklidila mimořádný ohlas. Od 3.března pokračuje Holub ve vydávání Omladiny. K policejní šikaně se připojila i zloba německé buržoazie. Několik týdnů bydlel i s rodinou na sále dělnické restaurace U Menclů, protože se majitelé domů usnesli neposkytnout byt vyhlášenému anarchistovi. Nedal se, ani když byl znovu vystaven policejnímu stíhání a za bojovný proslov na jedné politické schůzi byl odsouzen ke třem měsícům vězení.

Perzekuce a bída jej na čas vyhnala za oceán, kde v Brazílii hledal lepší podmínky pro život. Byl však rozčarován mnohonásobně horšími poměry. Ani během svého krátkého pobytu mezi krajany nezahálel, účastnil se jako řečník mnoha dělnických schůzí. Po roce se vrátil zpět na sever, kde bylo jeho pravé místo. V roce 1902 začal vydávat časopis Duch českého severu, mezi jehož přispěvatele patřil i S.K. Neumann. Kromě Neumanna byl u Holubů častým hostem MUDr. Vrbenský, upřímné přátelství ho spojovalo s Karlem Tomanem a Fráňou Šrámkem. Se záměrem založit nový časopis odjel do Plzně. Zde nějaký čas pobyl, avšak z plánu sešlo. Přes Mladou Boleslav se vrátil zpět do Duchova.

Od roku 1908 bydlel Hynek Holub v podkroví duchcovského Českého domu. V prosinci tohoto roku díky jeho iniciativě znovu vyvrcholily boje za českou školu. Těchto bojů se účastnil jako člen Ústředního školského komitétu, organizujícího mohutnou všeobecnou školskou stávku na severu Čech. Stávka, jež vzplanula v předvečer císařského jubilea Františka Josefa I., byla rakouským úřadům velmi nepohodlná, zato mezi dělnictvem se dočkala mimořádného ohlasu a všestranné podpory.

Byt u Holubů byl místem důležitých setkání osobností našeho dělnického hnutí, stejně tak i místem azylu pro socialisty ze všech koutů Evropy. Na počátku první světové války byl Hynek Holub znovu zatčen. Měl být internován, ale vzhledem k jeho stáří byl uznán postačující policejní dohled. Přesto se koncem války se skupinou anarchokomunistů z Federace českých anarchistů komunistů (FČAK) kolem Bohuslava Vrbenského zúčastnil aktivního protirakouského odboje. Na půdě pod podlahou ukrýval letáky vyzývající ke generální stávce a ukončení krvavé imperialistické války. A nebyl by to Hynek Holub, aby opět nepřekvapil duchcovskou veřejnost. Díky zkresleným informacím o pražském převratu proběhla v Duchcově revoluce o den dříve, tedy 27.října 1918.

Krejčí a anarchokomunistický revolucionář se stává předsedou revolučního národního výboru v Duchcově a členem představenstva Ústředního národního výboru menšinového. Hynek Holub však zůstal sám sebou. Odmítl nabízený poslanecký mandát a byl jako dříve obyčejným krejčím. Zůstal věrný svým ideálům a když se vývoj v nové republice opět začal jím vzdalovat, znovu sevřel pěsti a vytáhl do boje. Znovu se začal věnovat agitační činnosti a v roce 1923 redigoval v Duchcově časopis anarchistických ateistů Socialistický bezvěrec.

Počátkem třicátých let spolu se skupinou kolem Vrbenského přešel do KSČ. Ve značně pokročilém věku se aktivně podílí na antifašistickém odboji. Zemřel půl roku před koncem II. světové války, dne 26.listopadu 1944 v Mladé Boleslavi.

ANARCHISTÉ BEZ DYNAMITU

Článek Anarchisté bez dynamitu od historika Pavla Koukala byl publikován v Severočeském deníku před víc jak 20 lety. I přes značný časový odstup ho zveřejňujeme znovu, protože nám dává možnost, byť jen velmi stručně, nahlédnout do života někdejších anarchistů nebo jejich potomků v době, kdy u nás anarchistické dělnické hnutí již neexistovalo. O nešťastném a pro nás nepochopitelném vstupu části často dlouholetých stoupenců tohoto hnutí do oficiální politiky a politických stran jako byla KSČ po založení Československého státu, se toho napsalo již poměrně dost. Jaké jsou ale jejich další osudy? Co víme o jejich procitnutí? Kolik z nich si asi vzpomnělo na své někdejší anarchistické postoje a varování před autoritářským „socialismem“, stranickou politikou a rudým terorem v podobě „socialistického“ státu?

Paní Vlastu Kuklovou dodnes pamatuje mnoho lidí nejen v podkrušnohorském Duchcově, ale i jinde na českém severu. Byla dcerou revolucionáře Hynka Holuba, v jehož blízkosti se mohla seznámit s básníky Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem a Františkem Gellnerem, samozřejmě i S. K. Neumannem, Bohuslavem Vrbenským a dalšími osobnostmi politického i kulturního života. Jako mnozí, v době svého dospívání neměla možnost studovat, přesto však byla ženou velmi vzdělanou, kulturní v pravém smyslu tohoto slova. S anarchistickým hnutím prožila celou jeho anabázi, včetně spojení i rozchodu s českými socialisty a posléze objevení „jediné správné cesty” osudným splynutím s Komunistickou stranou Československa.

Tak bylo nutno celý proces, jinak velmi složitý a rozporuplný, prezentovat ještě donedávna. Je však třeba zároveň spravedlivě uznat, že bývalí anarchisté v roce 1925 vstupovali do KSČ s ideálními představami a se srdcem na dlani. Vlastě Kuklové přineslo za první republiky členství ve straně nejisté postavení bez manželova služebního postupu a za okupace, kdy ztratila bratra, popraveného v Plötzensee, léta oprávněného strachu. Poválečné nadšení vystřídalo postupné rozčarování a definitivní vystřízlivění s pozadím hrubého zneužívání moci v letech padesátých i šedesátých …

A tak, řeknu-li to jen trochu nadneseně, byla paní Vlasta Kuklová (vlastně první „disidentkou” v mém životě, i když se svými názory se pochopitelně svěřovala jen úzkému okruhu známých. O morálním krachu totalitního systému si dopisovala již od konce 50.let se svou přítelkyní Luisou Landovou-Štychovou, nad jejímiž názory, zachovanými ve vzájemné korespondenci, se mi tehdy ― počátkem 60. let ― tajil dech. Ani Vlasta Kuklová si zřejmě vše nenechávala jen pro sebe a spolehlivé známé, neboť se po určitou dobu stávala terčem primitivního “útoku” jednoho z místních stranických funkcionářů, který si při každém setkání s ní s odpuštěním odplivl. Na samém sklonku života otřásla jejím vědomím sovětská okupace Československa. V posledních letech už vzhledem k vysokému věku a značně oslabenému zraku ani nevycházela ze svého bytu; zemřela na druhý jarní den 1976.

Dnes by se dožila rovné stovky let, čehož chci využít k malému zamyšlení nad tím, k čemu měla nejbližší vztah ― českým anarchistickým hnutím. Proti všeobecným povrchním představám o anarchistech bylo totiž postaveno na hlubokých etických zásadách. Přes značné oblouznění nejkrásnějšími ideály lidstva byly některé jejich představy neobyčejně reálné a jsem přesvědčen o tom, že se v době, kdy naše levice hledá novou tvář, musí rovněž dostat ke slovu. Jedním ze zaklínadel, která v minulých letech umožňovala zabývat se anarchistickým hnutím, bylo tvrzení o tom, že vzniklo proti oportunismu sociálně demokratických vůdců. Tento aspekt samozřejmě existoval, ale významově byl druhotný a anarchistické smýšlení mezi naším dělnictvem jen posiloval. Hlavní problém tkvěl v samotné podstatě filozofického učení ― anarchisté se též nazývali „neodvislými socialisty” a tato nezávislost se netýkala ničeho jiného, než marxismu. Již před více než sto lety z něho dokázali vyčíst neuvěřitelné věci, před nimiž bez jakýchkoliv praktických znalostí velmi vážně varovali. Všeobecně známý je jejich odpor ke státu, ale za největší zlo považovali totalitní socialistický stát, jehož negativní úlohu už tehdy předpověděli s překvapivou přesností.

Historiky dělnického hnutí čeká dnes mnoho práce. Současný vývoj ve střední a východní Evropě jíž umožňuje sledovat všelijak tabuizované a zastírané události uplynulých sedmdesáti let z určitého nadhledu. Historie se nedá opakovat v opravené podobě, ale už nyní jasně rozlišujeme, kam vedly jednotlivé cesty. Ze široké „cesty k nejsvětlejším zítřkům” byly zřejmě jen zbytečnou objížďkou od sociální demokracie k sociální demokracii. Také „jediná správná cesta”, kterou zvolilo v roce 1925 naše anarchistické hnutí, byla jen slepou uličkou, z níž se už nevymanilo. Snad se dá omluvit touhou po obnovení ,jednoty dělnického hnutí, o níž snil MUDr. Vrbenský. Přehlédl při tom, kolik ruských revolucionářů, vězněných také za cara, bylo v té době znovu v sovětských žalářích a kárných táborech. Přeslechl nenávistný odpor Komiterny proti anarchismu, který již při sloučení s „vrbeňáky” vytvořil neviditelnou hráz i uvnitř KSČ. V korespondenci i během osobních setkání s Hynkem Holubem si dr. Vrbenský již koncem 20. let stěžoval na „hodně trpké zkušenosti” s partajními praktikami. Po nástupu Gottwaldova vedení se rozpory prohloubily a vyvrcholily roku 1930 vyloučením dr. Vrbenského ze strany. Významnou roli, kterou představoval o dva roky později během velké mostecké stávky, sehrával tedy jako vyloučený člen KSČ. Není vlastně známo, kdy a v jaké míře jej znovu vzali na milost a kdoví zda by se svou anarchistickou minulostí později přežil padesátá léta?

Nebyl by prvním ani posledním z tisícového davu těch, kteří se znelíbili. Již ve 20. letech ze strany neurvalým způsobem vyobcovali zestárlého revolucionáře a dlouholetého vydavatele Matice svobody Jana Opletala, jemuž zbyla jen žebrácká hůl. Prvním spisovatelem, uvězněným brzy po únoru 1948, byl někdejší anarchista, teplický rodák Michal Mareš, nevinně odsouzený k 7 letům vězení. Nejbližší spolupracovník dr. Vrbenského ing. Vlastimil Borek odešel ze světa v souvislosti s politickým procesem s jeho šéfem dr. Vlado Clementisem. V době justiční zvrácenosti byl i statečný obhájce JUDr. Theodor Bartošek prakticky bezbranný a odtud pramení také procitnutí Luisy Landové-Štychové a koneckonců i Vlasty Kuklové, které jsem věnoval tuto malou vzpomínku…

VLASTA KUKLOVÁ O SVÉM OTCI HYNKU HOLUBOVI

Můj otec Hynek Holub se narodil 20. května 1855 v Možděnicích číslo 20 z chudé tkalcovské rodiny. Jeho otec, Matěj Holub, byl ještě odveden na 20 roků vojenské služby. Když se loučil s rodinou a se sousedem, kterému se narodila dceruška, žertem řekl, že si na ni počká. Když se vrátil jako čtyřicetiletý muž, skutečně si ji vzal, a jak nám tatínek vyprávěl, vypadal v pozdějších letech mladší než sedřená maminka. Dědeček nabyl ve světě inteligenci, na tehdejší dobu uměl číst a psát, německy, a tak starostovi, který se uměl sotva podepsat, vyřizoval všechno sám. Poněvadž však byl chudý, nesměl vést obec on, nýbrž bohatý a hloupý sedlák.

Tatínek jako malý chlapec ministroval a zpíval večer u zemřelých, jak bylo zvykem. Vyprávěl nám mnoho o bídě, kterou jeho rodiče i s dětmi, kterých bylo požehnaně, prožívali a s nimi celý chudý tkalcovský kraj. Hlavním jídlem bylo zelí a brambory a toto jídlo zůstalo oblíbené u tatínka celý život. Také jeho vzpomínky zalétly do rakousko-pruské války, kdy i do jejich obce přišli Němci. I oni v jejich rodině měli Prušáka a dědeček se s ním mohl domluvit německy. Byl to dobromyslný a také chudý člověk, který do války šel nerad, mazlil se s dětmi a vzpomínal na svoje doma.

Dědeček dal všechny děti na učení. Přes bídu, kterou prožíval, nechtěl, aby měly tak tvrdý život jako on. Tak šel tatínek na učení na krejčovinu. Zaměstnání se mu líbilo a jak již byl čilý a společenský, seznámil se s několika studenty. Ti mu půjčovali knihy a on jim za to spravoval a žehlil obleky. Co nevěděl, mu vysvětlili a spokojenost byla oboustranná. Zvláště jej zajímal zeměpis a dějepis a touha, aby vše spatřil vlastníma očima, jej po vyučení vedla, jak tenkrát se říkalo, do světa „na vandr“. Tak šil ve Vídni, v Drážďanech, Hamburku i jinde a zase zpět do Čech, které od mladí miloval nade všechno, třeba byl do morku kosti internacionální. Ve světě poznal i třídní rozdíly. Jeho životní názor se vytříbil, poněvadž se stýkal s uvědomělými dělníky, a tak již jako mladý přicházel k socialismu. Nemohl snést křivdu a jako velmi temperamentní člověk dovedl hájit pravdu do krajnosti. Našel si místo v České Lípě, kde se seznámil se svou nastávající ženou, mojí maminkou, a také se zde oženil. Poněvadž v dílně však osobně kritizoval Rakousko a sociální poměry v dílně, udal jej spoludělník a tatínek byl varován soudím úředníkem, tajně musel odejít. Usadil se v Hlínsku, kde se narodili moji čtyři sourozenci, z nichž jeden zemřel. Vedlo se mu velmi dobře, měl několik dělníků a šil pro dobře situované lidi. Vstoupil do sociální demokratické strany, byl režisérem divadelního spolku a funkcionářem hasičů. To již také řečnil na schůzích a bezohledně kritizoval stávající řád. To se ovšem nelíbilo „lepším“ zákazníkům. Usnesli se, že nebudou podporovat socana, a tak tatínek musel pouštět dělníky a přicházel nedostatek. Když po čase jej navštívil známý z Boleslavi, nabídl mu, aby se odstěhoval k nim, což také učinil. Tam jsem se narodila já, poslední. To již tatínek, v mužných letech, rozený politik, řeční na schůzích a byl známý po celém kraji, nenáviděný a milovaný. Vyvolával stávky a mzdové spory jak mezi továrními dělníky, tak mezi zemědělci. Ještě po dlouhých letech, již jako vdaná, když jsme procházeli s mužem a tatínkem na dovolené boleslavským krajem, jej zastavovali staří lidé a s láskou jej objímali. V Boleslavi se také seznámil s básníkem Gellnerem, jehož otec tam měl obchod, a tím i s anarchokomunismem.

V Boleslavi jsme byli 4 léta, když tatínka přemluvili, aby řídil dělnický časopis v Ústí nad Labem. Tam jsme dostali sklepní byt o třech místnostech s vchodem do ulice. Tehdy to byl moderní činžák, ale pro chudáky sklepní byt je vždy ubohý. Několik schodů z ulice do sklepních místností, malá světnice, redakce, pokoj, kde jsme spali, bez oken a kuchyně s chodbou. Tam k nám poprvé zapadl Vohryzek, placený špion. Moje ušlechtilá maminka k němu pojala hned nedůvěru, to již je ta ženská prozíravost, ale tatínek, poctivost sama, důvěřivý, nevěřil jejímu varování. A tento člověk sketa jezdil na severu po schůzích, temperamentní sympatický žid, radikál, radil do stávek, lepil letáky a nikdo neměl ani zdání, komu dělníci důvěřují. Byl malé postavy, ale silák.

Tam v tom sklepním bytě tatínek začal vydávat svůj časopis a ovšem zahájil i svou politickou činnost. Hmotně se nám vedlo velmi špatně. Maminka měla posluhy, 14letá sestra též posluhovala a my jsme pocítili velmi často, co je hlad. Prohlídka za prohlídkou, tenkráte za píseň „Pryč s tyrany“ byla tři léta vězení. Při jedné prohlídce i tuto píseň hledali, a ovšemže jsme ji měli opsánu a doma se zpívala. Maminka ji měla uschovánu mezi různými stvrzenkami a recepty, a tak ji ti chytráci přehlédli. Za nějaký čas přišla znovu důkladná prohlídka a tatínka odvedli v železech pro velezradu. Ve vyšetřovací vazbě byl dosti dlouho a můj otec, který byl tolikrát zavřený, nikdy si nebral advokáta, vždy se hájil sám. A tak i v tomto případě pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Do vyšetřovací vazby maminka posílala oběd po bratřích školácích, a tu se stala zajímavá příhoda. Policisté vzali mezi sebe bratry, ukázali jim zlatku, slíbili jim k tomu ještě, že pustí tatínka, aby jim zazpívali tu hezkou písničku, co zpívají doma, a že by si ji rádi opsali – a zazpívali začátek „Pryč s tyrany“. Mladšího si vzali dokonce na klín, ale chlapci se jim vytrhli s tím, že tu píseň neznají, utekli.

Pak chodila maminka s obědy sama a při polibku mu vsunula do úst moták nebo zašila do masa psaní, neb zapekla do buchty. Někdy prohlíželi, ale ne vždy, a tak se tatínek dle motáků řídil a vrátil se. Po jeho propuštění se nájemníci v domě vzbouřili a deputace přednesla žádost, že buď se budou stěhovat oni, neb my. Domácí, na tehdejší dobu pokrokový a lidský člověk, jim řekl, že jim nechává volnost, ale nás že nevypoví, že máme vlastní vchod a nijak přímo nesouvisíme s nájemníky, jinak že jsme pořádní a platíme řádně činži. Neodstěhoval se nikdo z nich, ale po čase jsme se stěhovali do Mostu, kde jsme také dlouho nebydleli a na žádost kamarádů horníků se stěhovali do Záluží. Tam tatínek vydával zase časopis. Měli jsme jednu nevelkou světničku, kde nás spalo šest, a přes chodbu malá redakce. Maminka chodila na panské, do posluh, tatínek redaktoroval a po večerech šil, abychom mohli být živi. Bylo mi tehdy 6 let a mnohé mi utkvělo v paměti.

Tatínek byl pod policejním dozorem a to znamenalo každé půl hodiny příchod policisty. Vstrčil hlavu do dveří, když viděl otce, ihned odešel, nebyl-li doma, kde prý je. A tu maminka zlostně říkala „to je vaše věc, hledejte si ho!“ Měli jsme malého pejska, a toho jsme rychle schovávali do peřin. Od dětí z domu vždy přišla výstraha „pozor, polda jde,“ a už byl pes schovaný.

Tenkráte, bylo to v r. 1896, buď se schylovalo ke stávce, to opravdu nevím, nebo již byla, v redakci se tiskly letáky hektograficky a v noci vylepovaly. Ráno přišlo asi 12 četníků, obsadili ulici i dům a udělali prohlídku. Jak to udělala moje hrdinná maminka, dodnes si nemohu představit. Tatínek a několik horníků sedělo v kuchyni a v tom chaosu si četníci nevšimli, že maminka vyklouzla. Dala sousedce klíč od redakce, řekla, aby co může naházela do nůše a hlavně hektografický inkoust. Poněvadž četníci netušili, že byt, do kterého vešla sousedka, je náš (byl na druhé straně chodby), mohla vše odnést a odklidit. Všichni přítomní byli podrobeni osobní prohlídce a museli se zout. U jednoho našli dýku v holince, tak jej zatkli, a ostatní si zapsali a propustili. Mezitím v bytě řádili jako horda, podlahy proklepávali, do kamen lezli, špinavé i čisté prádlo se válelo po zemi, byla to hrůza. Pak tatínka zatkli. Poněvadž měl kabát v redakci, musel se přiznat k druhému bytu. Spustili na něj, že jim místnost zatajil. A tak byl tatínek překvapený, když nic závadného tam nenašli, a nemohl to ani pochopit. Když maminka žádala, aby byt uklidili, zařval na ni jeden z nich, aby nebyla drzá, nebo že ji zavřou také. Tatínka připoutali ještě k jiným horníkům, které mezitím pozatýkali a vedli po vsi. Poněvadž však nic závadného nenašli, museli jej po nějakém čase zase propustit. To již nepamatuji, jak dlouho byl zavřený.

Byli jsme ze Záluží policejně vypovězeni, a tak na žádost duchcovských soudruhů jsme se stěhovali do Duchcova. Avšak i zde se úřady bránily a i tatínkovi dalo dost práce jim dokázat, že nemají právo mu v Duchcově zakázat pobyt. Byt jsme však nemohli dostat, majitelé domů byli téměř výhradně Němci, kteří se usnesli nám byt nedat. Bydleli jsme několik neděl v hostinci v sále u Menclů. Pak se nám podařilo získat jednu světnici u německého hostinského, ale ten nerad nám musel dát výpověď – obec mu chtěla vzít hostinec. Znovu chtěli tatínka vypovědět z Duchcova, což se jim zase nepovedlo.

Do školy jsme chodili na bývalý „Meldeamt“, stará, tmavá budova, kde nám nestačily lavice, a tak jsme sedali po stupínku i na zemi. Celý den se muselo svítit, kamna kouřila, a tak jsme chodili ze školy umazaní, zatímco německé děti se roztahovaly v moderních, krásných školách. Bylo to v roce 1897, chodila jsem do první třídy, když napadlo tatínka uchopit se osvědčeného prostředku, vydobýt novou školu stávkou. Promluvil s řídícím Bílkem a ten s tím souhlasil. Učitelstvo ovšem muselo stát úplně stranou a děti s tatínkem a s několika dospělými se chopily iniciativy. Sestavil se stávkový výbor z dětí, tento výbor určil stávkovou hlídku od 7. hodiny ranní. Tatínek v noci nalepil písmena: „Děti, nechoďte do školy, spadne na vás strop.“ Písmena byla velká a německý školník zuřivě dlouho je musel odstraňovat. Děti se posílaly domů s vysvětlením, proč se stávkuje, vyskytli se však i tvrdohlaví, kterým rodiče nařídili, že se do školy musí. Nešlo-li to po dobrém, naložili s ním děti jako se stávkokazem a použili pěstí, takže žáček musel s pláčem domů. Byla to tenkrát pro Rakousko světová ostuda, první školní stávka na světe, o které se psalo i za hranicemi. Stávka byla odhlasována na schůzi i s demonstrací před školou. Ze 700 dětí přišlo do školy pouze 31. Toho se lekla vláda, přikázala stávku ukončit a slíbila novou školu. Stávka školních dětí trvala 4 dny.

Jak tatínek píše ve svých pamětech, sešlo se později české panstvo a nějaký Němec a zrada byla hotova. Měl se koupit hostinec U Menzlů za 35 tisíc, ale z toho také sešlo. Pak jela německá deputace s ujištěním, že je s českou školou vše v pořádku, a my chodili stále do staré školy. Když tatínek viděl, že věc usnula, svolal rodičovský výbor, který se skládal z 9 členů, ale přišlo jich pouze pět a i ti později odstoupili, až na jednoho, který zůstával tatínkovi věrný. S tímto přítelem falšovali podpisy devíti členů výboru a znovu poslali do Vídně i Prahy žádost o novou školu a i měšťanku, která byla žádána již před dvěma roky, s výhrůžkou nové stávky. Jaké bylo překvapení, když pojednou dostal otec vyřízení, že se jednotřídní měšťanka pro Duchcov i okres povoluje. Bylo z toho mnoho radosti mezi českým lidem. Měšťanka byla umístěna v hotelu Český dům v malém sále. Blížily se již prázdniny a byl nejvyšší čas jednat. Ale již i ten nejlepší přítel tatínkův jej v této záležitosti opustil s tím, že je marný boj proti tak vysokým pánům, a tak zůstal tatínek sám. Poznal, jak se páni bojí stávky, když tak rychle povolili měšťanku. Nikomu nic neřekl a oznámil stávku školních dětí ministerstvu do Vídně a místodržitelství v Praze s datem, kdy stávka započne, jako pokračování stávky z února. To bylo v pondělí, a již ve čtvrtek v půl deváté večer přiběhl k nám zřízenec z hejtmanství, že prý přijel velký pán z Prahy a tatínkovi přinesl dopis. Opatrně psali, že stávka není přípustná a že školu české děti dostanou. Skutečně po prázdninách jsme dostali starou školu po německých dětech a oni dostali krásnou školu novou. Měšťanka sice povolena byla, ale o nové budově pro obecnou školu, pro kterou se stávkovalo, již nebylo řečí, a my chodili stále do staré, zchátralé budovy.

Ještě jednou stávkovaly děti v roce 1908, na narozeniny císaře. Plné náměstí dětí, policie zuřivá, honila děti, ale ty se jim jen smály a oni byli bezmocní vůči drobotině, kterou na jedné straně vyhnali a druhou stranou náměstí zase přiběhla. Bylo to příznačné, že tatínek jako internacionalista sváděl největší boje národní, pro školu i pro český jazyk, vracel úřadům německé obsílky atd. Český horník se dal vyhodit z bytu i z práce, ale děti do německé školy nedal. Kolik jich bylo, těch hrdinů pro práva národní i sociální, a kolik bylo vlastenců, kteří posílali děti do německých škol, poněvadž „bez němčiny by se nikam nedostali.“

V roce 1899 dostal tatínek z Brazílie dopis od přátel, aby se za nimi přestěhoval, že by jej tam potřebovali. Krajanů prý je tam hodně, vydávali by časopis a poměry vylíčili růžovými barvami. Tehdy Brazilská vláda umožňovala přistěhovalcům zdarma odjezd z vlasti. Žili jsme stále v nedostatku a tatínek byl odsouzen na 3 měsíce vězení za řeč na jedné politické schůzi. Byla to maminka, která tatínka přemluvila, abychom se stěhovali. Žena politického pracovníka, revolucionáře, se čtyřmi dětmi, neměla tehdá na růžích ustláno. A maminka, přes její uvědomělost a ušlechtilost, byla již někdy unavena životem. Uvěřila lákavým dopisům a hlavně pro nás děti chtěla již snesitelnější život. Tatínkovi se nechtělo od horníků a ze severu, ale dal se přesvědčit a chystali jsme stěhování za moře ještě s jednou rodinou. Mezitím však bylo brazilskou vládou prohlášeno, že stěhování je dovoleno jen na vlastní útraty. Tolik peněz ovšem nebylo a tak to byla zase maminka, která přemluvila tatínka, aby jel sám a přesvědčil se. Jel nerad a tušení jej nezklamalo. Bídné poměry horší než v Rakousku a možnost návratu ihned nemožná. Onemocněl žlutou zimnicí a jeho života bylo namále. Vytýkal krajanům jejich lži, s kterými dopisy psali. Vymlouvali se, že touha po krajanech, aby jich zde bylo více, je k tomu vede.

I tam tatínek nezahálel, mluvil na dělnických schůzích a poslal nám výstřižek z portugalských novin, kde byla o něm zpráva. Hrál s krajany divadlo, ale byl smutný. Touha po vlasti a po rodině se stupňovala, maminka šetřila, aby mu mohla vypomoci penězi k návratu. Maminka šla do práce, sestra do služby, 14letý bratr do cukrovaru a já s bratrem jsme byli školáci, chodili jsme na uhlí, na chmel atd. Konečně se nám tatínek vrátil a zrovna do hornické stávky, kdy všude bylo plno bídy. Pro krejčího, který šije výhradně pro horníky, to bylo ovšem kruté, a k tomu si musel odsedět 3 měsíce vězení. Kolikrát byl tatínek zavřený, si nepamatuji, ale mnohokrát. Kolik trestů odseděl si za jiné, bylo-li to něco menšího a ten soudruh by třeba byl přišel o místo, vzal tatínek jeho vinu na sebe. Ještě i v republice za soudruha Jaštu, tehdy mladíka, kterého chytli při rozdávání něčeho ilegálního, a byl celý nešťastný, řekl mu tatínek, „no, když se bojíš, sveď to na mne.“ A také za něj těch 12 hodin odseděl, to již mu bylo 66 let.

V roce 1902 vydával tatínek časopis „Duch českého severu“, orgán neodvislých socialistů, kam přispíval i S. K. Neumann, ale pro nedostatek peněz musel být po několika číslech zastaven. V tu dobu také tatínek za onemocnělého redaktora Hornických listů řídil dlouho časopis k úplné spokojenosti horníků. V té době jsem poznala Stanislava Neumanna, Fráňu Šrámka i jiné, kteří jezdili na sever mezi horníky.

Kolik u nás přešlo ruských emigrantů, a nejen ruských, i jiných národností, jejichž pravá jména jsme neznali. Z Prahy je posílali k nám, a tatínek se postaral o další, obyčejně přechod přes hranice. I vojenský zběh byl k nám poslán, do rána se pálil jeho oblek, bodlo hodili bratři do oprámu, pořídili mu civilní šaty a další soudruzi jej převedli přes hranice. I při tom nedostatku pro každého maminka našla kousek toho jídla a vyspání, které se často prodloužilo. Z toho povstaly pověsti, že byl u nás i Lenin. Tvrdil to Vrbenský i Kácha a i zdejší soudruzi. Pamatuji se v roce 1912, že byli u nás tři ruští emigranti, kteří se u nás zdrželi přes noc a druhý den, myslím k večeru, již se nepamatuji, odjeli do Prahy. Tatínek říkal že jsou to tři význační spisovatelé a revolucionáři a nikdo se nesmí dozvědět, že jsou u nás. Jednomu z nich říkali Iljič, ale jména svoje neprozradili ani tatínkovi. Náš dům hlídali S. Hrůza, Podrabský, můj bratr a Hejlek. Ti všichni jsou již mrtví, ale Hejlek si pamatoval podrobnosti, i to, že jednomu z nich tatínek dal kabát přes ruskou rubášku. To všechno nevím, chodila jsem do zaměstnání, ale ty tři spisovatele si pamatuji. Tatínek byl na to později velmi hrdý, i my všichni, ale nemluvil o tom, nemaje jistoty.

V roce 1902 jsme se stěhovali do Plzně, zase na žádost plzeňských soudruhů, s tím, že tam potřebují vydávat časopis. Tam jsme však prožívali těžké chvíle existenční, z vydávání časopisu sešlo a tatínek musel hledat práci v konfekci. Bratři oba se vyučili též krejčovině, ale poněvadž nebyla sezona, práce bylo málo. V tu dobu k nám přijel Karel Toman, básník, tenkrát také bez zaměstnání. Myslím, že se vracel z Vídně, to již nevím určitě. Zdržel se u nás několik týdnů. A prožíval s námi veselou bídu, neboť skutečně i přes nedostatek nebylo u nás nikdy smutně. Pojila nás velká rodinná láska a bylo až dojemné, jak se tatínek s maminkou měli rádi. V tu dobu k nám chodili tři vojáci a ti nás zásobili komisárkem pro celou rodinu, takže aspoň chléb byl. Já jsem chodila do měšťanky a Karel Toman mi pomáhal učit se francouzsky, ale tatínkovi psal ještě v okupaci. Pak jsme si pronajmuli ještě levnější byt na Petrohradě. Bratři chodili na esperantský kurs a tam se seznámili se studenty. Pozvali je k nám, a tak časem jich přibývalo, snad to byla zvědavost poznat anarchokomunisty aneb romantika, ale velmi si naši rodinu oblíbili a hlavně tatínka. Většina z nich mu tykala a nazývali jej tátou a ještě po odstěhování z Plzně tatínkovi mnozí psali. Byl mezi nimi i Bohumil Čuřín, pozdější spisovatel. Snad ani on nezapomněl na chvíle strávené u nás, a zvláště jej měl tatínek rád pro jeho vážnost a charakter. Naši domácí měli pět dospělých synů, téměř všichni slevači a i jiní dělníci k nám chodili.

Byl u nás několik dní také Vohryzek, který se za námi táhl jak stín. Byl to takový silák, že ohnul železo na vytahování těžkých žehliček z plotny rukou a zase jej narovnal. Ráno snídal kořalku a špek. Mohla bych o něm ze svých vzpomínek dosti napsat, stačí však, že byl odporný. Také nás navštěvoval Kamil Berdych, tehdy mladík, později nadaný básník, který zemřel mlád tuberkulosou.

Existenčně jsme nemohli zakotvit, museli šít do konfekce a ani to nebylo vždy, a tak když tatínek dostal nabídku z Mladé Boleslavi od jedné firmy, že by mohl šít pro jejich obchod, rozhodli se rodiče zase stěhovat po několikaletém pobytu v Plzni do Boleslavi. Tam jsem se vyučila modiství. Žili jsme skromně a tatínek získával zákazníky a něco pro obchod, a tak byl trochu klidnější život. Do Boleslavi přijel za tatínkem několikrát Vrbenský, tehdy ještě studující.

Bratři šli do světa na zkušenou, starší do Německa a mladší šil v Ervěnicích. Mladší Bohouš, který byl velmi nadaný a hořel touhou po učení, učil se francouzsky, dokonce uměl esperanto, později jej v dělnických kroužcích vyučoval, naučil se těsnopis i účetnictví. Miloval knihy a nejvíce od S. K. Neumana „Francouzská revoluce“, kterou četl nejednou. Zemřel pod katovou sekerou roku 1943 v Plötzensee u Berlína po dvouletém žalářování jako komunista. Zanechal vdovu a dvě dcery. I starší bratr zemřel tragicky – sebevraždou jako 45letý v roce 1923. Byl to dobrý komunista, po otci do krajnosti sebeobětavý. V době krize bylo málo práce i pro krejčího, ale přišel-li soudruh s nějakou žádostí, vždy mu vyhověl a rodinu tím zanedbával. Když se poměry u něj stále horšily, v slabé chvíli a v zoufalství se utopil. Nikdo to tehdy nemohl pochopit . On, který šel v čele všech komunistických průvodů, nebál se četnických bodáků, vyřizoval vše na úřadech sám, stál v čele komunistické strany, byl členem kraje i okresu, hrdý a nebojácný, podlehl životu. Zůstala po něm vdova, která vychovala dvě děti, syna a dceru v dobré komunisty.

V roce 1908 byli bratři mladí a plni chuti do života. Sešli se na své cestě světem v Duchcově, kde byli přijmuti starými přáteli s otevřenou náručí a s přáním, abychom se tam odstěhovali. Tatínek, věčný tulák, s tím ihned souhlasil, poněvadž jeho srdce stále toužilo po severu a hornících. A tak jsme se zase stěhovali – po kolikáté už –, tentokrát však již definitivně. Byla to naše nejštastnější léta až do světové války, i když jsme zde prožívali národnostní i sociální boje. Byla by to dlouhá historie vše vypisovat a také mnohé je již zapomenuto.

Bydleli jsme v Českém domě, kde bylo středisko Čechů. Pak byl ještě hostinec Austrie, kde bylo sídlo české sociální demokracie a anarchokomunistů. Tatínek byl v Duchcově ve svém živlu a u milovaných horníků. Chodil po blízkých obcích se svou „mustrkartou“, jak se říkalo vzorníku látek, a dělal obchody, obyčejně v sobotu a hned zůstával na jejich schůzích, kde přednášel. Nejednou jsem slýchala, jak mu říkali „ty jsi náš učitel“.

V těch letech byly vystupňovány národnostní boje. Spolek „Omladina“ měl kroužek tamburašů, kteří koncertovali i po okolí, a tak byli pozváni i do blízkých Ledvic, kde se hrálo divadlo. Bylo nás mnoho, kteří jsme je doprovázeli a zúčastnili se divadelního představení. Když jsme se vraceli, rozcházeli jsme se pak v Duchcově do svých domovů na všechny strany, takže do Českého domu šli již jen tamburaši a hrstka lidí. Na náměstí jsme však byli přepadeni Němci, kteří byli poschováváni za kašnou a v průjezdech. Horník Mikovec, odvážný mladík, jim říkal, ovšem německy, „to není žádné hrdinství nás přepadnout, máme zde také ženské a vás je mnoho, ale to nedokážete, abyste šli s námi před Český dům.“ Ten byl již nedaleko a my jsme zrychlovali krok. Šli za námi jak hypnotizovaní a snad také proto, aby dokázali, že se nebojí. Sotva jsme se přiblížili domu, již nastala rvačka, hosté vyběhli i s holema, nosily se povětšině tak zvané „bejčáky“, byl to silný drát potažený kůží, tatínek měl jej také, později byly zakázané. Basista horník Müller z nedostatku jiné zbraně urazil od basy bodec a vrhl se do boje. Němci dostali takový výprask, že dva museli odvést do nemocnice. Dům jsme pak uzamkli a jen jsme ještě slyšeli, jak vyhrožovali „počkejte, vy čeští psi, my se vám krutě pomstíme.“ O tom jsme nepochybovali, pro nás úřední obrana neexistovala, vždy jsme se museli bránit sami, a proto se říkalo revoluční sever, vychovával tvrdé a hrdé lidi. Až do rána museli všichni přítomní zůstat v domě a radili se, jak učinit těmto přepadům konec.

Byl to tatínkův návrh udělat demonstraci, a to hned druhý den. Plán byl hotov a dva mladíci a moji dva bratři ještě dopoledne obešli a na kole objeli šachty s tím, aby odpoledne zastavili práci a vysvětlili, co se stalo. Demonstrace byla určena na třetí hodinu odpoledne. Nečekali jsme však příliš kladný výsledek, když to šlo tak narychlo, ale skutečně ke třetí hodině se již valily proudy horníků, tak jak šli z práce. Byly to tisíce pracujících i jejich žen. Zděšení bylo veliké na hejtmanství, obchody se rychle zavíraly a policie zmizela z ulic – nevěděli, co se děje. Jakou měl tatínek radost a my všichni! Na náměstí se všichni shromáždili a udělal se improvizovaný tábor lidu, kde bylo vysvětleno, proč se shromáždili a že na národnostní útlak odpovíme stejným. Pak šla deputace na hejtmanství, kde se velmi důrazně žádala náprava, nemá-li dojíti k stejným odvetám. Páni slibovali přísné vyšetření a zákrok a jen prosili, aby šlo vše mírně a bez násilností. Tatínek jim řekl, že český dělník nerabuje, ale svoji sílu že dokáže, policie však aby se raději na ulici tento den neukazovala. Pak šel velký průvod Duchcovem, i několik výstřelů do vzduchu se ozvalo a zástup se rozešel. Téměř všichni účastníci měli hole. Síla této demonstrace měla význam, na nějaký čas německým nacionalistům přešla chuť přepadávat, něž jim otrnulo. Takových přepadů bylo mnoho, i o plesu nejednou musel se dům uzavřít a zhasnout všechna světla a hosté se rozprchli po domě a teprve za denního světla odcházeli domů. Při jednom plese, kdy Němců bylo příliš mnoho a snažili se vypáčit dveře, nosily se do prvého poschodí do malého sálku sklenice a horká voda na obranu, kdy jsme byli již připraveni na všechno. Ve skutečnosti byli zbabělí a když se vykřičeli, zase odtáhli, měli totiž svoje smutné zkušenosti. Takový byl náš hornický sever, který tatínek tak miloval. Bylo několik umírněných, ne však horníků, hlavně z řad národních socialistů, tatínek jim říkával „hasiči“, kteří zradili k mírnosti. Ale jen odvahou a nebojácností se vyhrávalo, jinak bychom hřbety ohýbali jen k novým ranám.

Tehdy také přišla do Duchova druhořadá divadelní společnost. To nám bylo vždy vítanou změnou a těšili jsme se z toho. Jaké bylo naše zklamání, když při prvním představení bylo opěvováno Rakousko a na konec matka, které zabili syna ve válce, říká, že by obětovala deset synů pro císaře pána a vlast. To již tatínek nevydržel a jak byl výbušný, prudce zahvízdl, hřmotně vstal a řekl „Hoši, jdem! Na takovou rakouskou slátaninu se dívat nebudem, a vy nám sem na sever s takovými braky nelezte!“ Skutečně polovina lidí a hlavně mladých odešlo. Dohrálo se za stísněné nálady a druhý den přišel ředitel tatínkovi omlouvat. Bylo z toho soudní vyšetřování a nikdo tatínka neprozradil, ani ředitel – byl by to otec dost těžce odnesl.

To samé se stalo při recitačním večeru, který pořádal spolek „Česká beseda“, který byl z řad úředníků, továrníků atd. Pořádali občas kulturní večery, které jsme navštěvovali i my. A když recitátor Horák posměšně recitoval o umazaném ševci revolucionáři a redaktorovi, zřejmě narážeje na našeho drahého přítele Michala Káchu, a když i páni zaraženě poslouchali, znajíce mého otce, ten přerušil recitátora a řekl: „Pánové, mohu vás ujistit, že jak zde sedíte, máte všichni daleko do toho umazaného ševce. Hoši, pojďme, a vy se pánové můžete bavit na účet proletářů dál.“ Chci těmito dvěma skutečnými událostmi charakterizovat jeho povahu nezdolnou a poctivou, nesnášející křivdy a urážky proletariátu.

Existenčně se nám vedlo slušně, byli jsme dospělí, sestra dobře provdána v Mladé Boleslavi za int. socialistu, kterého jsme měli všichni velmi rádi. Maminka již nemusela obracet každý krejcar a byla šťastná. Do této idyly přišla válka. Byly to hrozné chvíle a tatínek zkoušel, zda by jí šlo zabránit. Svolal schůze, ale marně, mezitím se rukovalo, dle povolávacích ročníků. Nebylo nic připraveno. Němci jásali, dělali průvody a znovu tloukli do krve Čechy, slibovali přinést hlavy Srbů atd.

Pak jsme se dozvěděli od známých, kteří byli převezeni do koncentráků, Vrbenský, Kácha a jiní. S úzkostí jsme čekali, kdy dojde na tatínka, a dočkali jsme se toho smutného okamžiku. Tři četníci, jeden z nich polní, a policista, který zůstal ve dveřích. Bratři šili u okna, byl tehdy vítr, a oni otevřeli obě okna, takže policista celou tu dlouhou prohlídku stál v průvanu, to byla aspoň taková malá pomsta. Jak nám všem bylo hrozně, náš milovaný tatínek, věděli jsme, že jej odvezou s sebou. Nemohla jsem se držet pláče a utekla jsem do pokoje, prohlídka byla zatím v prvé místnosti. Přišla za mnou maminka celá bledá, ale pevná, a řekla mi, „nestydíš se před nimi plakat?“ a ukazovat slabost. „Hned přestaneš a dojdi tatínkovi pro pivo.“ Po skončení prohlídky, kdy nám zabavili spoustu knih, tatínka zatkli a poručili mu snést knihy. Tatínek odmítl, od toho že mají policistu, ale polní četník na něj zařval a musel těžký balík nést sám. Neloučil se s námi, nechtěl ukazovat slabost, jenom řekl „tak, děti a maminko, na shledanou.“ Po jeho odchodu maminka omdlela a museli jsme ji se sousedkou křísit. Bratři a známí šli za tatínkem na policejní stanici, kde zůstali před domem. Jaké bylo jejich překvapení, když asi za půl hodiny se objevil mezi dveřmi stanice, co to bylo za radost a jásot. Maminka nám pak zase omdlévala radostí.

Na policii byl tatínek znovu vyslýchán. Okresní četnický velitel Čech jim tam také řekl: „Pánové, je to starý 60letý člověk, co ten již může dělat. Zaručuji se vám osobně, že bude pod naším dohledem, ale myslím, že je neškodný,“ a díky jemu tatínka propustili.

Šít ovšem nebylo co a zase bída a nedostatek se zahnízdila v našem bytě. Hledali se v Praze krejčí na vojenské pláště, a tak nám nic jiného nezbývalo, než jet do Prahy pracovat tuto nenáviděnou práci a podporovat rodiče a rodinu staršího bratra, tehdy již ženatého. Tam jsme však nepobyli dlouho. Bratři museli narukovat a já jsem se provdala po několikaleté známosti za Václava Kuklu v roce 1915. Byl to sňatek válečný. Tatínek měl mého manžela tak rád jako svého syna. Vychoval z něj uvědomělého komunistu a náš život v naší prvé republice se v malém podobal životu mých rodičů. Byl s učitelem Rajtem jediným státním zaměstnancem v Duchově i v Českém Krumlově, který veřejně se zúčastňoval komunistických průvodů, demonstrací i práce spojené s funkcemi v komunistické straně, udáván a persekuován, s nejhorší kvalifikací, z mravů policejní prohlídky a překládání z jednoho konce republiky na druhý. A přes to stále veřejně členem komunistické strany. Proto jej tatínek měl tak rád.

Po sňatku jsem zůstala u rodičů, muž byl ve válce a v té době již začala maminka churavět. Tatínek ve válce nezahálel, založil učednické besídky, shromáždil okolo sebe mládež, chodil s nimi na výlety a hrál divadlo. Denně nás navštěvovali mladí hoši i děvčata a ti dorůstali a narukovali, bývalo s nimi těžké loučení. Maminka nám zemřela mučednickou smrtí v prosinci 1917. Před lety upadla a poranila si páteř, bylo to buď vysychání míchy aneb tuberkulosa páteře. Přestože jsme měli tři lékaře, nebylo ani léků ani jídlo, nevěděla jsem nikdy, budeme-li v poledne obědvat. A tak moje výbava, kterou maminka tak láskyplně pro mne připravovala, zmizela ve chřtánu tehdejších keťasů. To všechno však bylo málo, nemohla jsem mamince nijak přilepšit. Byly to zoufalé chvíle a tehdy jsem viděla tatínka tak nešťastného, jak potom již nikdy v životě. Vždy říkali, že zemřou spolu, a přece tatínek přežil maminku o 26 roků. Bylo nám smutno po jejím odchodu a bylo smutno všude. Konec se však nezadržitelně blížil, a že to bude konec Rakouska, to již věděl každý.

Jednoho dne, to již bylo v roce 1918, ale nepamatuji si měsíc, přišla paní domácí – bydleli jsme stále v Českém domě, plných 18 let – že prý s tatínkem chce mluvit jakýsi voják. Když tatínek říkal, proč nejde k nám, řekla, že prý velmi pospíchá. Po chvíli se tatínek vrátil s balíkem a řekl, „podívej se, dceruško, to se nesmí u nás najít, jinak bysme byli oběšeni oba.“ Byly to letáky vybízející k generální stávce a ukončení krvavé války. Až prý přijde výzva, musíme to rozšířit mezi lid. Šli jsme na půdu, kterou jsme měli vlastní a uzamčenou, nadzdvihli jsme prkna. Na to jsme naházeli bedny a různé věci, jak již na půdách bývají. Výzva však nepřišla, ale po převratě si k nám lidi pro ně chodili na památku. Máme ještě dopis, kde si o ně také píše severský básník Catlhaml-Liberté, který píše, bychom mu nějaké zaslali, jestli nám je myši nesežraly.

Blížil se konec, vojáci prchali z fronty a tatínek dostal zprávu 27. října, že byla proklamována samostatnost Československé republiky. Tak se stalo, že visel na Českém domě prapor o jeden den dříve a nikdo nezakročil. Co to bylo jásotu a radosti, to mohl pochopit jen ten, kdo zde na severu prožíval národnostní útisk. Že nám bude vlastní republika takovou macechou, jsme tehdy netušili, že budou čeští kapitalisti krutější než rakouští. Považovali jsme to za samozřejmé, že republika bude socialistická. Jak jsme byli tehdy naivní a neopatrní.

Vojáci skládali zbraně a šli k představitelům Sokola. Ti je však posílali k Holubovi, a tak se u nás hromadily pušky a tak nějak samozřejmě vše přecházelo do rukou otce, poněvadž ti větší páni nebyli ještě informováni, co mají dělat, byli nějak zmateni. K nám přicházely bedny z Prahy se šaty a prádlem s výslovným přáním, aby tatínek řídil rozdělování, věříce v jeho poctivost. Tatínek se stal předsedou národního výboru, ve své pravomoci sesadil okresního hejtmana. Pak skládali veřejní představitelé i úředníci ostatních úřadů slib do rukou otcových. Tatínek doma se zadostiučiněním mi pak řekl: „Vidíš, děvče, jak ti páni ochotně, ale jistě neradi skládali slib krejčímu a revolucionáři, jak se časy mění.“ A přece se nezměnily, jak se později přesvědčil.

Musela přijít druhá světová válka, strašnější té prvé, kdy lidová republika československá přinesla pravé osvobození dělnické třídy, pro jakou otec bojoval, o jaké snil a jaké se již nedožil. Mezitím se páni důkladně vzpamatovali, a zatímco lid oslavoval, oni pracovali. Zrušili národní výbory i všechno, co mohlo sloužit lidu. To ostatně všichni víme, jaké konce pro lid přišly.

Po převratu tatínek uvažoval: byl anarchokomunista, ale ve změněných poměrech měl tatínek názor, že by se měli všichni socialisti semknout v jednotnou frontu socialistickou. Proto přivítal dost s nadšením myšlenku – myslím že vyšla od Vrbenského – založit jedinou socialistickou stranu. Sociální demokraté odmítli, a tak se spojili část realistů, Modráčkovci, národní socialisté, anarchokomunisti a snad ještě jiní, již se nepamatuji. Je to dlouhá historie, o které zde nemohu psát, ale přišlo velké rozčarování a zklamání, a jak vše dopadlo, víme všichni. Naši poslanci JUDr. Th. Bartošek, Luisa Štychová, V. Draxl a ministr Vrbenský byli zbaveni mandátů, když hlasovali proti dělnickému zákonu na ochranu republiky a když se museli prát o každý pokrokový návrh.

Po 28. říjnu se vrátili bratři i můj muž z vojny, a poněvadž jsme nedostali byt, žili jsme všichni společně až na staršího bratra, který u nás šil, ale měl svojí domácnost.

Z té popřevratové doby také jedna charakteristika mého otce. Byla to doba strýčkování vlivných lidí a usazování do teplých míst, doba zbytečných úřednic. Přijel k nám Vrbenský, tehdy ještě ministr, a nabídl mému muži místo ve svém ministerstvu s tím, že potřebuje pročistit byrokratické úředníky za socialisty. Řekl tehdy, že on sám jednou odejde, ale pro mého muže že by to byla trvalá existence. Měli jsme tehdy velmi malý plat, ale tatínek pak řekl doslova: „Podívej, Vašíku, nedělej to, řekli by, že starý Holub usazuje děti na teplá místa.“ Z těch důvodů odřekl muž druhou lákavou nabídku na místo okresního tajemníka u s. Draxla a sám otec odřekl poslanecký mandát u tehdy utvořené strany socialistické. Všechny funkce vykonával zdarma jako čestné. V té době byl také redaktorem „Socialistického bezvěrce“, ale poněvadž se nemohl tomu plně věnovat, po několika číslech byla redakce převedena do Prahy.

Ruskou revoluci jsme sledovali s nadšením a napětím. Vracející legionáře kritizoval, když přinášeli zkreslené zprávy o ruské revoluci. Věděl, že je to nová dějinná lidská epocha, v které vyjde pro lidstvo spravedlnost a dobro. Zrovna tak jsme sledovali s napětím a sympatiemi v roce 1920 roztržku sociální demokratické strany a stáli jsme celým srdcem na straně levičáků. Jakou měl tatínek radost, když se povedla a byla mohutná „Spartakiáda“ a vyšlo první „Rudé právo“. Odebírali jsme všechny komunistické tiskoviny a kolportérka si stěžovala, že u vlastních členů jen část odebírá noviny. To jsme již byli členy „sociálního sjednocení“, jak se říkalo také „Vrbeňáci“. Tato strana měla velmi mnoho stoupenců mezi horníky, ale omezila se téměř jen na český sever, právě mezi bývalými anarchokomunisty. Bylo to takové bloudění. Patřili jsme již tenkrát do komunistické strany, poněvadž jsme jimi byli po celý život, ještě před jejím založením. Vzpomínám-li na náš život a hlavně na život otcův, který vždy měl na mysli celek a nemyslil nikdy na sebe, ba ani na rodinu, a na všechny ty poctivé proletáře hlavně z řad horníků, kteří stáli v řadách anarchokomunistů, kteří prožívali všechny ty těžké boje sociální i národnostní, cítím to jako těžkou křivdu, píše-li se o nich jako o kavárenských povalečích. Tatínek čítal výhradně socialistickou literaturu, četl Marxe i jeho Kapitál, Engelse, Bakunina, Hercena atd. a byl ctitelem Kropotkina, jehož obraz je jako památka dosud naším vlastnictvím. Po vítězné ruské revoluci uznal sebekriticky a mužně, v čem se mýlil, a byli to anarchokomunisti, kteří se stali nejvěrnějšími a nejbojovnějšími členy komunistické strany.

Se svými sourozenci se tatínek nestýkal, rozešli se po světě. Jeden z jeho bratří, mistr kominický, majitel domu v Hlinsku, když mu tatínek zaslal svůj časopis „Omladinu“, poslal tento zpět s poznámkou, že takové sociální škváry nečte. S příbuznými z mamčiny strany se přátelsky stýkal, ale po jejím pohřbu, který byl bezvěrecký, se také s námi rozešli, až na nejmladšího nevlastního bratra matky, který nám to nezazlíval. Svoje stáří prožíval střídavě u mě a sestry v Mladé Boleslavi. Muž byl překládán daleko od severu a v prostředí u sestry, která měla modní salon se mu nelíbilo, a tak na jeho vroucí přání v jeho 83 letech jsme pronajali pokojík v Duchcově, kde bydlel i můj bratr, a posílali mu vyživovací příspěvek společně se sestrou. To byl tatínek úplně spokojen, byl mezi svými, ale ani ne za rok již se stěhoval, tentokráte navždy. Byl to rok 1938 a musel odejít jako my. Tehdy nám psal zoufalý dopis, že hořce plakal dvakrát v životě, při smrti maminky a ztrátě vlasti. Loučil se se svými horami a milovaným severem, psal nám, že my se jednou sem vrátíme, ale on už asi nikdy. To již byl 84 let stár.

Bydlel u sestry, která jako švadlena snadněji získala živobytí, kdežto my s mužem jsme po dobu války v Budějovicích zažili mnoho bídy, kterou sestra zmírňovala občasnými zásilkami. Hmotně se měl tatínek u sestry velmi dobře, měl svůj vlastní podkrovní pokojík, ale duševně si se sestrou moc nerozuměli. Tím větší láskou a duševním porozuměním zahrnoval tatínek mě a mého muže. Prožíval až do války obyčejně celé léto u nás v té nejkrásnější shodě. Zatčení bratra v roce 1941 a jeho odsouzení k smrti jej zničilo, byl smutný a zestárl. Utěšili jsme jej tím, že bratr dostal milost, a tím znovu oživl a znovu doufal, nedozvěděl se vůbec, že bratr byl popraven. Tatínek se nám přiznal, že v jeho pokojíčku přespalo již mnoho politických štvanců, aniž by o tom měla sestra nejmenší tušení, poněvadž tatínek trávil valnou část dne v bytě sestry, který byl o poschodí níže, a sestra nahoru do pokoje nepřišla, byla příliš zaměstnaná. Tam se u něj skrývali i stravovali, a když se kuchařka divila, jak tatínkovi chutná, bral tajně jídlo v její nepřítomnosti a sám si uklízel. Byli jsme svědkové při jedné návštěvě, kdy zrovna odcházel jeden jeho chráněnec. Ptali jsme se jej, zdali jej zná. Prý již nejasně, řekl, „to víš, mne zná mnoho lidí, já si je všechny nepamatuji.“ Bylo to po Heydrichiádě a mnoho provokatérů bylo, tak jsme jej prosili, aby byl opatrný. Tělesně byl úplně zdráv, rovný, denně se koupal, cvičil a dělal tříhodinové procházky a těšil se nesmírně na konec války, věděl, že to bude osvobození dělnické třídy. Poněvadž však mnoho četl, ztrácel rychle zrak, a také nedoslýchal. Při našich návštěvách na procházce mluvil hlasitě a kritizoval nemilosrdně nacisty, až se lidé se souhlasným úsměvem ohlíželi a my jsme jej museli upozornit, aby mluvil tišeji. Psal nám často a dopisy krásné, kde viděl budoucnost, jaká nás čeká v komunistické společnosti, blouznil v nich o tom, pro co celý život bojoval a co věděl, že přijde. Že se toho sám dočká, o tom nepochyboval, když začínal soumrak nacistů. Bohužel jsem musela tyto dopisy spálit, když německé vojsko obsadilo vedlejší čtvrť v Budějovicích a dělali prohlídky a mohli jsme čekat za několik hodin i prohlídky v naší čtvrti. O jeho činnosti i přátelích v Mladé Boleslavi nejlépe a více než my ví Fr. Rajtr, který na počátku války byl přeložen do Mladé Boleslavi a který se ním stýkal. Byl to jeden z jeho nejmilejších, dlouholetých přátel i jeho ctitel. Dalším jeho i naším věrným přítelem byl Michal Kácha, jehož podobiznu nosil stále u sebe, a Luisa Štychová, kterou měl rád jako svoji dceru a s kterou udržoval stálou korespondenci.

Konce války se již nedočkal, zemřel v listopadu 1944 na bolestivou prostatu, v 89 letech. Vždy si přál být spálen v krematoriu. Zrovna tehdy byl zakázán od Němců převoz mrtvých, nevím již proč, snad z důvodů úsporných, a tak sestra musela nechat tatínka tajně převézt do Nymburka, a takový byl i jeho pohřeb. Pouze nejbližší příbuzní a dva staří známí. Bylo to smutné loučení. Zůstala jsem z celé naší milované rodiny sama.

Vzpomínám-li na náš minulý život, byl krásný. U nás bylo neustále živo, horníci měli různé šichty, a tak chodili na návštěvy, a i jiní. Debatovalo se i zazpívalo, znali jsme všechny revoluční písně, které nyní slýchám z rádia, a v písni „Milion paží“, kde refrén končí „za anarchii“, jsme po ruské revoluci změnili „za sovětii“, i maminka zpívala s námi. Jak bylo u nás veselo, to vědí staří návštěvníci, kteří vzpomínají ještě dnes. Tenkráte ještě nebylo ve zvyku chodit na neděli do přírody s rodinou, rodiče však s námi chodili, přibrali se známí, a tak nás chodilo, a hlavně mládež, celý průvod. Tak se stalo, že nás v Lomu zastavili četníci a první čtyři zatkli, mezi nimi oba bratry, a tatínkovi dalo mnoho práce dokázat jim, že to není demonstrace, ale nevinný výlet. Dovolili nám pouze půlhodinový pobyt a zase jsme museli odejít. Jeden z výletníku měl fotoaparát, tak nás vyfotografoval a zvětšenou fotografii nám daroval, máme ji dodnes. Tatínek miloval lidi a přírodu, dovedl sedět u mraveniště a obdivovat jejich píli i jejich chytré mozečky. Učil nás vyhnout se broučku na cestě a zbytečně netrhat květiny. Dovedl si jako starý člověk hrát s mládeží na hru „škatule“ a vyhledával sám příležitost, aby se musel chytat a smát se přitom jako chlapec. Bylo to dojemné, když takový 6letý kluk na něj křičel „ty Hynku“, všeobecně se mu říkalo Hynku a viděl v něm kamaráda. Na stěně jsme mívali velkou mapu a to se jezdívalo po celém světě, aspoň ve fantazii. Přestože jsme byli vychováni revolučně a nebáli se persekuce, byli jsme až příliš citliví. Takoví byli však i druzí naši přátelé. Komunista miluje nejen lidi, ale i přírodu. Takový byl i St. Neumann, manželé Štychovi, kteří svoji lásku rozšířili i do vesmíru, Borek, Kácha atd. Jak dovedou nenávidět a bojovat, dokázali ve válce.

Před dokončením mých letmých vzpomínek se mi dostala do ruky monografie „Z dějin Duchcovska“, kde je doslova „V roce 1896 byla vyvolána divoká stávka, která dopomohla ke značnému zkrácení pracovní doby.“ To je moje vzpomínka, kdy byl tatínek zatčen v Záluží a u nás se hektografovaly letáky. Divoká stávka je nazvaná asi proto, že se nepřipojila sociální demokratická strana, a přece byla vítězná. Ve svém časopise si tatínek stěžuje a i nám to říkával. Byla-li vyvolána stávka sociální demokratickou stranou, solidárně i bojovně se zúčastnili „nezávislí horníci“, bylo-li to opačně, bývali opuštěni.

Tatínek neschvaloval atentáty, říkal, že to není řešení, jednoho lumpa zabijí, horší přijde – musí se bořit starý řád. Chci tím jen vyzdvihnout, že mezi českými anarchokomunisty a anarchisty světovými byl rozdíl. Když jsme pak prožívali boje v komunistické straně a já již jako dospělá a vdaná, proti naší reakční vládě, bylo to vlastně opakování bojů z mého mládí. S tím rozdílem, jak onehdy mluvil Zdeněk Nejedlý v nedělní besedě „Na okraj dne“, že rakouská vláda byla noblesnější než naše a nedávala surově střílet do pracujících, ba i do dětí. Tatínek byl velkým ctitelem Zdeňka Nejedlého, schovával až do smrti dopis, který mu psal a který je nyní naším majetkem, a byl na to hrdý, že při přednášce v Duchcově, kdy otec byl nemocen, přišel jej do bytu navštívit. Je pochován v Mladé Boleslavi na hřbitově, ačkoli si přál, aby jeho popel byl na severu u maminky. Tehdy v roce 1944 to ovšem nebylo možné. Je v srdcích našich i jeho dobrých přátel, kterých je dosud mnoho. Čest jeho drahé památce!

ALOIS ŠEFL:

Z MÝCH VZPOMÍNEK NA STARÉHO BUŘIČE

Nejstarší má vzpomínka na starého Holuba sahá hodně daleko. Bylo to, myslím, v roce 1895, když jsem se ještě s dvěma soudruhy vydal na pěší cestu za chlebem po Čechách a bude-li nutno i do ciziny. Cesta nás vedla přes Most. Nechtěli jsme toto město minouti, aniž bychom nenavštívili redakci „Omladiny“, kterou tehdy Holub redigoval. Redakce ovšem sloužila rodině Holubově za obytnou místnost. Nejen že si anarchistický a věčně bouřící list nemohl dopřáti luxu vlastních redakčních místností, tak jako jich měly strany sociálně demokratická a později národně sociální, na to byl list příliš chudičký, zpravidla musil být z tiskárny ukraden a obětavými kamarády po severu roznášen, nesměje pošty používati, ale bylo velmi nesnadno nalézti bytu i člověku, jenž list takový vydával. Proto byly všecky redakce našich listů tehdy v nejzastrčenějších koutcích města, a to ještě musil být majitel domu buď přímo stoupencem anebo aspoň našim myšlenkovým proudům nakloněn. Četnictvu, policii a sluhům politických úřadů, přinášejícím konfiskační nálezy, byly arci redakce dobře známy.

Právě tehdy jsme zastihli Holuba, píšícího článek do listu na stole pokrytém oděvními látkami a odstřižky. Číslo musilo být hotovo a zákazníci musili na své oděvy počkat. A věru, jen v takovémto prostředí mohly vznikat pobuřující články „Omladiny“. Její obsah byl takto skutečnější, pravdivější, vznikaje v ovzduší bídy a nedostatku, neboť mzda redaktorů našich listů byla tehdy věcí hodně neurčitou vidinou, která nejčastěji se rozplývala vniveč.

Zákaznictvo Holubovo tvořilo z největší části hornictvo a objednávalo si obyčejně na dluh. Nešlo to jinak. Tak začasté musilo být několika zlatých, přinesených soudruhy co splátka na oděv, užito na zaplacení v tiskárně nebo na expedování čísla – nebylo-li náhodou zabaveno. – Proto se neděle v rodině Holubově nelišily od dnů všedních. Byla nouze vždycky a často ani nebylo co jíst.

Na mladé hnutí se tehdy sypaly rány se všech stran. Co nestačily úřady, četnictvo, policie, persekuce stoupenců hnutí na dolech, to pomáhaly svorně dotloukat jiné strany, z nichž hlavně sociálně demokratická. „A neubijí nás!“ volal tehdy Holub. „Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.“

Druhou vzpomínku na Holuba jsem si uchoval z roku 1909. Byla svolána jedné neděle konference důvěrníků v Duchcově do Českého domu. Byl tu i nezbytný Holub. Z celého severu se sešli důvěrníci, aby tu porokovali mezi jiným o otázce tisku, ale konference byla snad sotva čtvrt hodiny zahájena, když se náhle rozletěly dveře a do místnosti vrazil v čele tlupy četníků známý a pověstný strážmistr Lorenc. „Důvěrná schůze, lístky všecky v pořádku, svolavatelům jména účastníků schůze známa!“ Starý Holub měl tentokráte za to, že i tomuto žroutovi socialistů s těmito argumenty vytře zrak a musí odtáhnout s nepořízenou. Ale kdež se rakouští biřicové zastavili před takovou lapálií, jako byla všecka zákonu vyhovující opatření svolavatelů! „Jménem zákona vás všecky zatýkám!“

Kouzelná tato formulka přibila přítomné vězně k židlím a město Duchcov mělo podívanou. Vždy po třech byli účastníci konference voděni četníky na okresní hejtmanství, mezitím co zbylí zůstali v místnosti pod dozorem strážmistra a několika četníků. Marně protestoval Holub, marně i všichni ostatní. Patrně některý špicl podal o schůzi zprávu, poněvadž se i na hejtmanství vzhledem k dobrému „lovu“ úřadovalo. Po zjištění jmen a bydliště zatčených byli opět všichni propuštěni na svobodu, ale „maličký“, jak byl Lorenc všeobecně nazýván, svého účelu dosáhl. Konferenci zmařil.

Šílený strach o blaho Rakouska připravil tomuto člověku konec ostatně velmi žalostný. Nemoha všude vzrůstající hnutí zmoci, všecky tajné schůzky zmařiti, všecky čelnější pracovníky ve hnutí anarchistickém „usaditi“, domníval se snad, že jí svůj chléb zadarmo a zastřelil se. Oddechli si nejen všichni stoupenci hnutí, kteří s ním měli co činit, ale i jemu podřízení četníci. Sami nám to později řekli.

Aby se však mohl starý Holub uplatnit ve všech směrech, k tomu musil přijít převrat roku 1918. Chuďas starý, jako snad všichni bez rozdílu, věřil, že stojí na prahu nové, svobodné společnosti ve státě nově utvořeném. Slova „Československá republika“ působila i na něho oním nevysvětlitelně kouzelným vlivem, takže i jeho starý, revolucionářský a věčně nepokojný duch byl zpit ohromností dějinného okamžiku a činnost jeho v těchto pohnutých dobách směrovala zúplna ve prospěch oné útlé, republikánské květinky, zrozené na rozvalinách staré a nenáviděné monarchie.

Byl zvolen jednomyslně předsedou Národního i Menšinového výboru okresního, stal se starý Holub osou hospodářského i politického života ve městě a v okresu. Byl to prostě takový revoluční kvas, jehož se národové dožívají jednou za staletí, kdy se vše převrací vzhůru nohama. Tak i v tomto dějinném okamžiku bořitelé reakce octli se nahoře a sloupové Rakouska dole.

A jak se v takových pohnutých chvílích poznávají charaktery! Jaký ironický pošklebek hrál tváří starého buřiče Holuba, když jeden po druhém z místních veličin se mu přišel do místnosti Národního výboru představiti a ujišťovati ho loyálností k jeho osobě i nově utvořeným poměrům! Jak by ne! Včera ještě buď na břiše před nedotknutelností habsburské monarchie anebo plni nedůvěry a odporu k chystajícím se změnám a dnes, vidouce dvouhlavého orla malomocně tlouci rozbitými křídly do země a ustupovati lvu nové republiky, přicházejí všichni bez rozdílu blahopřáti novému státu a novým řádům v osobě starého proskribovaného anarchisty a vyžadují si cti, zapsati se do pamětní knihy na důkaz oddanosti k novému státu. Šli se pokloniti jemu, jenž všem politickým správám a všem četnickým stanicím na severu až dosud byl nebezpečným buřičem a jejž ubytovati na státní útraty na delší dobu bylo všem sloupům staré říše záslužným činem!

„Cože, řezníci požadují lichvářské ceny za maso? Pojďme do výboru!“ A starý Holub běží na politickou správu a žádá, aby zamezili řádění lichvářů, jinak si pomůže lid sám. Ceny masa se snižují. Pořádání schůzí prochází v prvé řadě rukama Holuba, v druhé řadě teprve u úřadů. Byl-li lapen jeden nebo dvacet keťasů denně, na všech musil spočívat přísný zrak starého Holuba, povýšeného na hodnost lidového sudího. Keťasům bylo nezdravo. Starý věděl, co je bída, věděl, co je povinnost vůdce lidu. Nezapomněl na svojí bídu, protože nemohl. Všecko zboží z řetězového obchodu zabavoval ve prospěch obce.

Starý Holub byl jistě v oné době znám po celé republice, neboť tzv. potravní lístky, vojenské průkazenky, lístky

opravňující k bezplatnému použití železnice, to vše bylo opatřeno podpisem Holubovým. Dělal spolu i nový pořádek v městské správní komisi a měl to vzácné zadostiučinění vidět staré sloupy němectví zvykat ustrašeně novým řádům.

Jeho, odedávna známého bezvěrce, strhl dokonce ve svou náruč kterýsi místní kněz, jenž snad takto strojenou radostí dal najevo své city k mladé republice. Nebo to bylo – což je pravděpodobnější – ze strachu. Vždyť visela tehdy v republikánských oblacích velmi hrozivá mračna pro budoucnost příživníků tohoto druhu.

Objevil-li se kde nedostatek mouky, bramborů, obdržel dojista tehdejší ministr zásobování dr. Vrbenský vzápětí návštěvu starého Holuba anebo telefonickou zprávu, že nemají horníci co jísti. Vyskytl-li se ve městě spor rázu policejního, nepodléhal rovněž v prvé řadě černožlutým bývalým sloupcům bezpečnosti a pořádku; nově ustanovení orgánové přišli prostě před tribunál starého Holuba – činili tak i dřívější členové sv. Hermandady – a mnoho sporů bylo takto bez znalostí §§ a policejních řádů rozluštěno.

Krátce starý Holub byl tehdy všude. Činil to rád, v klamné domněnce, že pomáhá stavět nový, zdravý a světlý dům, v němž se bude všem a hlavně dělnictvu zdravěji bydlit a žít a často si gratuloval, že mu bylo dopřáno takového převratu se dožít.

Ej, starý Holube! Dočkal ses jiných věcí ještě! Horečka převratová přešla, poblouzněné hlavy vystřízlivěly a znenáhla jsi seznával, že se na starém rakouském rumišti zdvíhá jiná sice státní forma, ale s týmiž společenskými, kapitalistickými řády, třídními rozpory a boji jako tomu bylo v zemi ohraničené černožlutými sloupy. Užilo se jen jiného nátěru, jiných barev. Řekli jsme si tak mnohdykráte nedlouho po tom, kdy národní výbory byly zrušeny. Nu, což. Byla to tedy jen episoda. Chodí bouřit dělníky jako za Rakouska; osoby na úřadech a jiných státních institucích v jeho okolí se vyměnily a dávno již ovšem nemají k němu toho respektu jako po převratu. Snadno tomu přivykl. Neměl vlastně ani času odvyknouti.

Ještě jednu charakteristickou známku. Starý Holub má sice velmi rád soudružku Štychovou, ale jejímu evangeliu o naprosté abstinenci na chuť přijít nemůže. Je přesvědčen, že k zachování svěžesti a sil až do vysokého věku není naprosto nutno varovati se po celý život požitku alkoholu jako indického moru. Vypije si rád dvě, tři sklenice pěnivého moku, má-li naň, vypije snad i někdy něco ostřejšího a má stále všech pět dobře pohromadě. Dle jeho názoru je tudíž sám živým důkazem – ve věku 70 let – že soudr. Štychová nemá pravdu. Aby ale ani prestiži soudr. Štychové nebylo příliš ublíženo, pokud se týče jejích důkazů o zhoubném účinku požívání alkoholu, prozradím jen, že se starý Holub při třetí čárce na tácku přece ocitá v jakési neznámé dimensi, v důsledcích kteréž velmi rád popovídá ve společnosti o svých zkušenostech, nejraději o Mladé Boleslavi a o Brasilii. Dojista mu tento nevinný hříšek nebude překážet, aby neposkytl svým kamarádům příležitosti vzpomenout za dalších deset let jeho osmdesáté narozeniny.

HORNICKÉ LISTY: HYNEK HOLUB SEDMDESÁTNÍKEM

Dne 19.května dožívá se náš starý kamarád Hynek Holub 70ti let. Kdo jste ho znali před třiceti lety, takový je také dnes. Duševně mladý – Říkává sám: ,,Ja miluji mládež,, – ,,Mládí jako to jaro,,.

,,Dopřejete mládeži radosti a nechtějte, aby byla taková, jako jste vy,,. ,,Veďte ji k socialismu vzděláním a láskou,,.

Takto jsme ho slýchávali mluvit před třiceti lety a ani dnes není jiný. Celý svůj život věnoval nezištně idei socialismu, myšlence svobody, rovnosti a bratrství.

Vzpomínám si, v době myšlenkového kvasu v letech devadesátých, bylo nás v každém místě několik, že jsme se věnovali studiu přírodního života, studovali jsme Priesnitze, Kneipa a celou literaturu abstinence atd. Přestali jsme kouřit, píti alkohol, ano nejedli jsme i maso a množí živili se jen ořechy a mlékem. Koupali jsme se v rose a leželi na slunci. Nás mladé následovali i staří kamarádi a tak jsem viděl, jak na slunci opalují se nahá těla a polévají se studenou vodou. Chodili jsme bosi a bez klobouku.

Náš Hynek říkával: ,,Víte, hoši, já se vám divím, že to tak vydržíte. Je to hezké a zdravé, já to také dělám, ale jenom abyste se v tom neutopili a neztratili pro sociální hnutí. Byl vždy takový kritik, řekl své mínění, ale nikdy nebyla v tom stranická zaujatost a nebo nenávist. Neodháněl od sebe a vždy rozeznával dobré od zlého a tak vše řekl, jak si to myslel a tak jedná ještě dnes.

Jednou při jednom svém procesu jmenoval si mně jako důvěrníka k přelíčení. Jednalo se o nějaký delikt, kterého se měl dopustit ve své přednášce v Kopistech na spolkové schůzi. Přítomný komisař učinil udání a Hynek se ocitl před krajským soudem v Mostě. Komisař tvrdil, že Hynek pobuřoval a vyzýval přítomné k odporu a nemilosrdné revoluci, že mluvil o řemenech ze zad atd. Hynek bez právního zástupce se obhájil, vzdor nezpůsobilému předsedovi schůze. ,,Ale, jak může pan komisař,, něco takového tvrditi, vždyť neumí ani česky psát,, řekl Hynek a soud jej osvobodil.

Náš Hynek je ze staré školy dělnického hnutí, ale jeho mladistvá mysl nezůstala pozadu v novém směru, šel vždy v před a zůstal zásadní. Jako socialista staré školy, vyšlý z opozice proti centralismu, potíral sociální demokraty jako národní sociály. První se stavěl proti centralismu a mezinárodnímu utrakvismu, ubíjejícímu českého člověka. Také potíral vlastenecký šovinismus.

Přišel na sever, žil zde mezi námi a viděl na jedno straně soc. demokrata, že on je sice Čechem, ale jeho děti neumějí česky, a tak zvolna se ztrácel jeden Čech po druhém a strana soc. dem. přihlížela k tomu lhostejně. Na druhé straně část českých dělníků vede boj za českou školu a těm vpadají také Češi vzad, posílajíce děti do německé školy.

Bojující Hynek proti každému násilí a potlačování svobod, nečiní rozdílů, mluví na veřejných táborech a hlásá: ,,Vaším prosbám Praha nepomůže. Pánové přijedou jednou za rok se na náš podívat a více nic. Právo na českou školu si musíme vybojovat stávkou děti!“

A v Duchcově byla první školská stávka, která vyvolala velké překvapení v celé veřejnosti i v úřadech.

Kolik stávek školských jsme měli později, všude bral Hynek účast a při jedné stávce v Duchcově, kdy policie učinila útok na české děti, s nimi smýkala a je tloukla, Hynek s našimi kamarády. pobouřen tak, jak jsem ho nikdy před tím neviděl, zakročil proti polici. V jiném případě zavolal i horníky na pomoc. Horníci zastavili práci, vyfárali z dolů a tak v pracovním obleku táhli do Duchcova demonstrovat proti německému šovinismu a násilí. Policie byla odvolána a pořádek zjednán.

Kolik konferenci a sjezdů, které většinou se konaly tajně, s sebou prodělal za těch nejobtížnějších poměrů finančních a pronásledování.

Za jak těžké situace vydával časopis ,,Omladinu,,. Stěhoval se z místa na místo, a při tom vedl zásadní spor proti těm, kteří přicházeli do hnutí a neměli poctivé úmysly, počínaje Háberem a konče Vohryzkem.

A vzdor všem obtížím, strádání, bídě a pronásledování, vytrval a stál v čele výchovy a kulturního vzdělání sám, učil a přednášel. A toto nadšení si zachoval po dnes. Ke svému stáří 70 let, neustal, chodí na schůze, přednáší, poučuje, vychovává, učí, a pokračuje na životní dráze propagátora proletářského hnutí. Jaká to životní síla přesvědčení, jaká láska pro ideu socialismu.

Kolik je těch starých kamarádů, kteří s ním spolupracovali? Někteří již dávno ztichli a jsou v ústraní, snad znavení, nebo nedovedou již chápati nový život a cítí se příliš staří, aby se učili chápat.

Ale náš Hynek Holub neustal, žije jako mladý, staroba mu nevadí, dnes přednáší mládeži, zítra bezvěrcům, a zase se stará o divadlo a při tom shání ještě obživu.

Může býti vzorem a učebnicí naším soudruhům. Hleďte, co tu lásky a obětavosti sneseno za padesát let pro dělnické hnutí.

Těch několik vzpomínek, co jsem uvedl k jeho sedmdesátinám života, jest jen kapka ze života jeho. Píšu to pro naše soudruhy, aby si uvědomili, jak velké oběti přinesl Hynek Holub. A všechnu tu práci dělal bez stanov a předpisů, nikdo osobně mu je neukládal, on nečekal na usnesení strany, nebo konference, ne, on byl vždy napřed a sám si byl vůdcem, rádcem, veden láskou a přesvědčením pracovat a bojovat za vznešené idee nové socialistické společnosti, volné všech pout, násilí a utlaku, s heslem: ,,Kdo nepracuje, ať nejí!,,

Hynku Holube, nemohu dnes jinak, než přáti Tobě ještě dlouhého žití plného zdraví a svěžesti duševní, kterou dosud máš! Vykonal jsi pro dělnické hnutí velký kus práce a to práce dobré, výchovné a organizační.

Jsem přesvědčen, že se mnou celé odborové hnutí i strana blahopřeje k tvým sedmdesátinám, pociťuji vnitřní štěstí a radost, že jsi mezi námi a že Ti můžeme stisknout ruku s přáním dalšího zdraví a mnoho zdaru. Děkuji tobě zároveň za Tvoji dosavadní práci. Zůstaň i nadále tím, kým jsi byl až dosavad. Buď zdráv!

PRVNÍ ŠKOLSKÁ STÁVKA 1896

Beznadějnou situaci na Ústecku, kde dosud nebyla ani jedna česká škola, vyřešila alespoň Ústřední matice školská, která v únoru 1897 po mnoha překážkách otevřela v Krásném Březně českou matiční školu. V mnohých dalších obcích na severu Čech však čeští rodiče marně stylizovali opakované žádosti. Ani tam, kde již její existenci vybojovali, neměla česká škola na růžích ustláno. Zatímco v Teplicích se situace vyhrotila až na podzim 1897, v Duchcově události gradovaly již od 1. září 1896, kdy byl obvyklou mší svatou zahájen nový školní rok. Toho dne totiž došlo k dvěma významným událostem.

V Duchcově, který v té době prožíval období intenzivního růstu v důsledku rychle se rozvíjející důlní těžby, zahájilo svou činnost c. k. okresní hejtmanství a své funkce se ujal první hejtman Josef hrabě Wallis, svobodný pán z Carrighmainu. K témuž dni byla otevřena rozsáhlá novostavba německých škol u rybníka Barbora (dnešní zvláštní škola). České školství se mělo po přemístění německé školy přestěhovat do uvolněné budovy, ale purkmistr Franzel raději rozhodl, že v nové škole budou umístěny jen chlapecké třídy, jen aby nemusel splnit slib, daný před lety české menšině. 14. září 1896 podal řídící učitel Alois Bílek stížnost okresní školní radě, v níž poukazoval na nedostatek místa v české škole, kde se děti nevešly do lavic a musely sedět na stupínku i na podlaze. Lhůta, kterou již několikrát dala Zemská školní rada městu k opatření potřebných místností, nebyla nikdy respektována. Kromě toho měla být k 1. září 1896 v Duchcově otevřena i česká měšťanská škola, povolená již 15. ledna toho roku. Na purkmistra Franzela, zavilého nepřítele všeho českého, však nic podobného neplatilo. Pro otevření školy, jak se říká, ani nehnul prstem. Koncem listopadu požádala Marie Vernerová v zastoupení českých matek předsedu okresní školní rady, aby dal úředně potvrdit, že je budova české školy zdravotně závadná. Když ji 4. prosince navštívil hrabě Wallis, upřímně se zděsil a znovu domlouval purkmistru Franzelovi. „Ale marné bylo i toto domlouvání“, napsal do školní kroniky řídící učitel Alois Bílek.

V té době přišel do Duchcova krejčí a anarchista Hynek Holub, který se stal pro bojovníky za českou školu výraznou posilou. Ani politická situace nebyla v tomto období jednoduchá. Z vězení byli právě propuštěni četní havíři, především z řad anarchistů, kteří se aktivně zúčastnili stávky na podzim 1896. Během stávky i po ní došlo k vážným kontroverzím mezi příslušníky anarchistického hnutí, které stálo v jejím čele a sociálními demokraty, kteří je zrazovali a „zahnali do věznic“. Navíc se na počátku roku 1897 schylovalo k volbám do V. kurie. Proti sociálně demokratickému kandidátu Josefu Seligerovi byl postaven český sčítací kandidát, duchcovský horník František Procházka. Byl dlouholetým bojovníkem za českou školu, a tak se situace českého školství na severu stala i součástí předvolební iniciativy, zaměřené na jeho podporu.

Do popředí tehdy vstoupil – nejspíše zásluhou Hynka Holuba – politický spolek Lidumil, který byl opět organizací neodvislých socialistů (anarchistů). Na 24. ledna 1897 svolal veřejnou schůzi, na níž bylo jednáno o kritickém stavu českého školství i odmítavém stanovisku Němců k českým kulturním požadavkům, stejně jako o lhostejnosti rozhodujících úředních kruhů. Českou školu v Duchcově navštěvovalo tehdy 720 dětí, které se tísnily v osmi učebnách v 300 let staré budově, svou kapacitou vhodné sotva pro 280 dětí. V tmavých místnostech bylo nutno svítit často celé dopoledne, avšak místnosti byly tak vydýchané, že ani plynové lampy nechtěly hořet. Ze shromáždění byla zaslána telegrafická stížnost ministerstvu vyučování ve Vídni, požadující urychlenou nápravu, stejně jako neodkladné otevření české měšťanské školy v Duchcově. Stížnost byla vyřízena obratem a obci nařízeno, aby se do 24 hodin postarala o místnosti pro měšťanskou školu a do 7 dnů o nové prostory pro školu obecnou. Obec však ignorovala i nařízení ministerstva.

Spolek Lidumil proto svolal na 7. února 1897 novou veřejnou schůzi za účasti zástupců všech stran. Sál Austrie byl „vzdor vánici naplněn k umačkání“. Schůze měla velmi bouřlivý průběh a trvala několik hodin, během nichž se vystřídalo 16 řečníků. Anarchista Hynek Holub navrhl, aby se i v bojích za českou školu použilo osvědčeného prostředku dělnického hnutí – stávky. Shromáždění se jednomyslně usneslo, aby byl zaslán protestní telegram prezidentu ministerstva hr. Badenimu i místodržiteli. „Nechopí-li se nyní příslušní činitelé energicky této věci, nedokážou-li svoji autoritu vůči vášnivcům na radnici duchcovské, přestanou čeští rodiče své dítky od 11. 2. do školy posílati.“

Toho dne se dostavilo do školy pouze 41 dětí. Zahájení stávky způsobilo ohromný ohlas nejen ve městě, ale brzy se tato zpráva rozšířila i po celém Rakousku a pronikla i do zahraničí. Zatímco starosta Franzel se staral jen o to, jak potrestat původce stávky a obecní zastupitelstvo se pohoršovalo nad „neslýchanými požadavky Čechů“, hejtman Wallis nechal vytisknout česky tištěnou vyhlášku, ve které ujišťuje české obyvatelstvo, že bude sjednána náprava, jen ať opět posílají děti do školy. Také česká strana hned na to vyvěsila svoji vyhlášku a projevila ochotu důvěřovat hejtmanovu ujištění. Dne 15. února se duchcovské děti vrátily do školy a následujícího dne zakoupil hejtman Wallis za 44 000 zlatých hostinec U Menclů na Osecké ulici (dnes zbourán a místo něj stojí supermarket Lidl), kde měla být vybudována nová budova českých škol. Téhož dne byla otevřena i duchcovská měšťanská škola.

Němci však strhli zběsilý pokřik, doprovázený nenávistnými novinovými články i interpelací v poslanecké sněmovně, kde dr. Pfersche označil nařízení vydaná okresním hejtmanem za nezákonná a vyzval vládu, aby je prohlásila za neplatná. Koupě domu byla nakonec zrušena a česká škola byla od září umístěna v budově na dvoře okresního hejtmanství, opuštěné německými školami jako nevyhovující. Měšťanská škola neměla dlouhého trvání – po roce byla na žádost obce soudně zrušena a obnovena až po 21 letech. Idea školských stávek navržená anarchisty v čele s Hynkem Holubem však byla v následujících letech častokrát využita v řadě míst na severu Čech jako účinný prostředek v bojích za českou školu.

STÁVKUJÍCÍ DĚTI V ROCE 1908

Boj za českou školu na hornickém severu, o kterém jsme již napsali řadu pohnutých kapitol, probíhal v tomto kraji téměř čtyři desetiletí. Přestože zaznamenával řadu nesporných úspěchů, situace byla stále nevyhovující. Na mnoha místech se dosud marně domáhali vlastní školy, ale ani tam, kde ji již měli, zdaleka nebylo dobojováno. České školy byly umístěny v nevyhovujících budovách a rodiče dětí vystaveni všemožným šikanám. Jednotlivé protestní akce většinou nedosáhly očekávaného výsledku, nehledě na to, že osamocení bojovníci byli ničeni existenčně a vypovídáni z bytů i z práce. Bylo jasné, že i boj za českou školu je nutno vést organizovaně a již od listopadu 1907 byly zakládány první místní školské výbory. Dne 10. května 1908 se v Lomu konala první velká protestní schůze zástupců českých menšin. Přijatá rezoluce zdůraznila počátek rozhodného boje za zlepšení podmínek českého školství na severu Čech.

Druhá velká konference českých menšin se konala 27. září 1908 v teplické sokolovně. Zúčastnilo se jí celkem 356 delegátů z celého severu i zástupců Ústřední matice školské, Národní jednoty severočeské (Jos. Škába), Volné myšlenky (red. Myslík), Národní rady (prof. Metelka), národní socialisté, sociální demokrati a anarchisté, jednomyslně byl přijat návrh založit Ústřední školský komitét se sídlem v Duchcově, který by organizoval vedení dalších bojů za českou školu. Jeho ustavující schůze se konala 11. října v duchcovském Českém domě. Předsedou byl zvolen duchcovský advokát JUDr. Rudolf Stejskal, místopředsedou redaktor Severočeského dělníka Karel Brožík z Teplic, jednatelem Jaroslav Dlask ze Záluží. Mezi členy výboru nechyběli redaktor Josef David a JUDr. Václav Bendl z Mostu, anarchisté Hynek Holub a Václav Krampera z Duchcova, sociální demokrat František Cajthami-Liberté z Teplic a další.

Příští schůze, konaná 22. listopadu, byla ještě bouřlivější. Předcházely jí hrubé provokace německých nacionalistů, organizované v řadě míst na severu. „Poněvadž smírné pokusy selhaly, marným zůstalo dovolávání se úřadů, aby konaly svou povinnost, stížnosti a rekurzy zůstávají po celé měsíce nevyřizovány, ba naopak, boj proti českému obyvatelstvu ze strany německých šovinistů je stále stupňován, rozhodli se čeští rodičové zahájit všeobecnou školskou stávku na celém severu…“ O dva dny později se večer sešel užší výbor Ústředního školského komitétu ke krátké poradě o způsobu vyhlášení stávky. František Cajthami-Liberté byl pověřen, aby sepsal manifest k českým rodičům, s jehož zněním odjel ještě téže noci Josef David do Prahy, aby jej dal tajně vytisknout.

Na 29. listopadu 1908 byly svolány do 39 obcí na severu velké veřejné schůze, na nichž byla nevyhnutelnost zahájení školské stávky projednávána s občany. Na každé schůzi probíhala bohatá diskuse, během níž líčili místní řečníci neutěšené poměry v jednotlivých obcích. Společná rezoluce, jež byla přijata, shrnula přednesené požadavky v jednotný a cílevědomý program bojů za českou školu, se zdůrazněním požadavku školství svobodného a pokrokového.

Všeobecná školská stávka v Podkrušnohoří byla zahájena dne 1. prosince 1908, v předvečer císařského jubilea Františka Josefa I., který k 60. výročí své vlády vytyčil heslo „Vše pro dítě“. Diskuse ke stávce severočeských dětí se samozřejmě dostala i do parlamentu a celá akce byla rakouských úřadům velmi nepříjemná. V Praze byl utvořen Pomocný školský menšinový komitét.

Stávka byla téměř stoprocentní a zúčastnilo se jí žactvo veřejných i matičních škol. Druhého dne byla v Duchcově zorganizována velkolepá manifestace s průvodem více než dvou tisíců stávkujících školních dětí z Duchcova, Hrdlovky a Oseka, Ledvic, Hostomic, Bíliny a dalších míst. Místní policie je chtěla vyhnat z náměstí a už tasila šavle, když musel zasáhnout sám okresní hejtman a horlivé strážce pořádku rychle odvolat. Přijal i dva nejkurážnější chlapce, které k němu organizátoři manifestace vyslali přednést všechny stesky, vyslyšel je, ale nic jim neslíbil. Samozřejmě, že nezabránil ani perzekuci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Policie zadržela i anarchistu Hynka Holuba a hrozila mu zatčením, zadrženy byly i dvě učitelky, které si připjaly anarchistické odznaky, a pokrokový učitel Prokop Hájek z Lomu byl suspendován. Horníci Hanzlíček a Krofta z Mostu, stejně jako Klátil, Pondělík a Klepal ve Světci, byli propuštěni z práce. V Břežánkách bylo deset českých rodin vystěhováno na ulici, a protože nemohli najít nové přístřeší, ubytovali se zatím, kde se dalo, na chodbách, půdách i ve chlévech.

V neděli 6. prosince se sešla v Českém domě nová porada Severočeského ústředního školského komitétu. Poslanci Kotlář, Jaroš a prof. Drtina podali zprávu o vyjednávání ve Vídni a jeho výsledcích. O průběhu stávkového boje na severu informovali redaktoři: sociální demokrat Karel Brožík a anarchista Václav Krampera. Tajemník Národní jednoty severočeské Josef Škába navrhl rezoluci, jejíž obsah byl zevrubně projednáván. Obsahovala všechny známé požadavky a usnesení o odročení stávky školních dětí v Podkrušnohoří. „Zbraň tuto nedáváme však z ruky nadobro, nýbrž prohlašujeme, že chopíme se ji poznovu v míře daleko větší, jakmile seznáme, že úřady nejsou ochotny plnit zákony.“ Na odpoledních schůzích v řadě míst byla většinou schválena. Jen v Mostě bylo odročení odloženo o týden a v Bílině a Ervěnicích boj pokračoval i v dalších týdnech. Ani Ústřední školský komitét neustal ve své práci a dál řídil boj za českou školu pod Krušnými horami.

Podle Pavla Koukala, Revue Teplice

ROZHOVOR S HANOU KUNOVOU

(VNUČKOU HYNKA HOLUBA)

Povězte nám něco o rodině Hynka Holuba, o jeho dětech a jaký příbuzenský vztah Vás k němu pojí?

Hynek Holub byl můj dědeček, zemřel ovšem, když jsem byla ještě malá. Pamatuji si ho z poslední návštěvy u tety Růženy Najmanové v Mladé Boleslavi za II. světové války. Vzpomínám si, že mě rodiče párkrát poslali, abych mu nahoru do jeho podkrovního pokoje přinesla něco dobrého k jídlu.

Hynek Holub měl čtyři děti. Nejstarší byla Růžena, ta se dobře provdala a za první republiky patřila k „lepší společnosti“. Měla jeden z nejlepších módních salónů, jejími zákazníky byli bohatí lidé a herecké celebrity té doby. Růžena se jako jediná vymykala z Holubovy rodiny, byla bigotní a přesvědčená katolička. S dědou se prý hodně hádala a nerozuměli si pro jeho anarchistickou politickou činnost a ateismus. Zřejmě mu nikdy neodpustila, že nechal matku, moji babičku Barboru Holubovou, pochovat bezvěrecky. V Duchcově v muzeu visí portrét Hynka Holuba, který namaloval Růženin syn a jeho vnuk Jiří Najman. Přestože si nerozuměli, za války svého otce ukryla a starala se o něj v Mladé Boleslavi. A nejen o něj, podporovala celou rodinu, včetně nás. Další tři děti – můj otec Bohumil, strýc Václav a tetička Vlasta – šly v dědových politických šlépějích a angažovaly se. Rodina držela pospolu a bylo prý často veselo, i když nebylo moc peněz.

Hynek Holub byl tedy Váš děda. Jak si na něj vzpomínáte?

Jak jsem říkala, děda zemřel, když mi bylo pouhých čtyři osm let, byla jsem jeho nejmladší vnučka. Proto ho znám z vyprávění, především ze vzpomínek mé zesnulé sestry Vlasty, která byla o 14 let starší, často pobývala u dědy a tety Vlasty Kuklové. O dědovi Hynkovi mi často vyprávěla taktéž moje maminka Anna a již zmiňovaná teta Vlasta, která svého otce zbožňovala. Zajímavě o něm hovořil také pan Sláma z Duchcova, který by krejčovský učeň v holubově dílně v Českém domě.

Máte nějakou veselou historku?

Děda Hynek byl šprýmař a u Holubů bývalo veselo. Děda měl veliké a dobré srdce, pro druhé by se rozdal. Teta Vlasta nám vyprávěla jednu z mnoha veselých příhod, například, jak při jedné z mnoha svých návštěv přišel anarchista a básník Karel Toman za Hynkem, měl ošoupané a děravé boty. Děda, který byl velký elegán a vždy se hezky oblékal a dbal o sebe, se na to nemohl dívat. Vzal poslední peníze co měli, dal je Tomanovi a poslal ho společně se synem Václavem Holubem do Prahy, aby si pořídil nové. Nemůže přeci anarchistům dělat ostudu! Mladí anarchističtí hoši se vypravili do Prahy, když se pak za pár dní vrátili zpátky do Duchcova, Toman přijel ve stejných děravých botech jako předtím. Babička Barbora Holubová nadávala, ale jinak byla strašně hodná.

Na sklonku života si vzala domů Hynka moje maminka, aby ho měla nablízku a mohla se o něj postarat. Vzpomínám si, jak mi vyprávěla, jak děda rozbil nějaké hrnky a asi mu bylo trapné to říct, a tak je schoval pod postelí. Když maminka uklízela, našla je a už chtěla začít hubovat, když se na ni děda povzneseně podíval a pravil: „Aničko, nenadávej, jsou to jen střepy, neměly duši.“

Jaký měl vztah s Vašimi rodiči?

Tatínek Bohumil kráčel v Hynkových stopách, také se vyučil krejčím, stejně jako jeho bratr Václav. Byli pilnými žáky svého otce i v politické činnosti a stali se anarchisty. Otec byl rozvážnější, měl klidnější povahu. To strýček byl klasický anarchistický bohém. Moje maminka Anna se narodila v roce 1898, byla tedy o 13 let mladší než tatínek. Její rodiče Forstovi byli silně katolicky založení, konzervativně a postaru myslící lidé. Maminka však byla jiná, humanističtější, pokroková. Začala chodit na ochotnické divadlo, kde se seznámila s tatínkem a kde časem začala sama hrát. Spřátelila se tak s duchcovskou anarchistickou mládeží, především ze Vzdělávacího spolku Omladina, který provozoval divadelní kroužek. Poznala strejdu Václava a do tatínka se zamilovala. To se rozumí, že se to otci Forstovi nelíbilo, aby se dcera tahala s anarchisty a neznabohy. A tak musela do divadla, za spolkem Omladina a za tatínkem chodit tajně oknem.

Nakonec se 4.prosince 1920 vzali, měli civilní bezvěreckou svatbu. Za svědky jim šel strýc Václav Holub a maminčin bratr – legionář Jan Forst, jako jediný z maminčiny rodiny, který svoji sestru miloval a myslel pokrokověji. Protože si maminka vzala anarchistu a bezvěrce, její rodina se jí zřekla a vydědila ji. Muselo to být pro maminku velice těžké rozhodnutí, volit mezi láskou a rodinou. Láska byla silnější. Narodila jsem se jako nejmladší, první se narodila Miluška, která jako malá zemřela, a pak již vzpomínaná sestra Vlasta. Rodina k sobě měla blízko. Tatínek s maminkou si s dědou rozuměli a měli se moc rádi. Maminka mu říkala „Hynku“ nebo prostě „dědo“.

A co Hynkova manželka, vaše babička?

Babičku Barboru Holubovou jsem nezažila, zemřela dříve, než jsem se narodila, ještě za první světové války. Maminka říkávala, že byla strašně hodná ženská a pracovitá. Pocházela ze zemanského rodu, její tatínek Jiříkovský byl kovář a starosta obce. Babička byla prý přísná, ale měla laskavé srdce. Svého manžela ve všem, co dělal, podporovala.

Hynek Holub byl zapřisáhlý bezvěrec. Co o tom víte? Jak se to projevovalo v rodině?

Děda ovlivňoval celou rodinu. Moje maminka, ačkoliv pocházela ze silně katolicky založené rodiny, vystoupila z církve a stala se bezvěrkyní, za což se jí její rodiče zřekli. Anarchističtí bezvěrci, a tak i Holubovic rodina, neslavili křesťanské svátky, neslavily se Vánoce ani Velikonoce. Maminka sice vystoupila z církve, ale nemohla se vzdát té vánoční atmosféry, a tak i přes dědovy protesty si nakonec časem slavení Vánoc prosadila. Děda Hynek se nakonec na dárky, i když to byla jen maličkost, těšil. Maminka byla znamenitá kuchařka, děda maminčinu kuchyni miloval, to ho možná také obměkčilo, aby se Vánoce slavily, když maminka vždy tak dobře přichystala sváteční tabuli.

Hynek Holub byl krejčí. Co víte o jeho práci? Jak jeho dílna fungovala?

Podle vyprávění pana Slámy, který se v dědově krejčovské dílně učil, pracovalo tam 10 – 20 lidí, a vždy 2 – 3 mladíci na učení. Za první světové války se dokonce šily uniformy. Pan Sláma mi vyprávěl, že děda byl strašný lidumil, pro ty nejchudší dělníky, co neměli na zaplacení, šil zadarmo, nebo na dluh, který nijak nevymáhal. Když bylo potřeba, vydělané peníze daroval, byl mecenáš, i když sám chudý. Měl prostě dobrácké srdce, proto nemohl nikdy zbohatnout. Jeho rodina žila poměrně chudě.

Krejčovská dílna se nacházela několik desetiletí v Českém domě na náměstí v Duchcově, kde měla rodina Holubova pronajato celé horní patro a v podkroví bydlela. Dole se pak byl hostinec, a tak to děda, ale i jeho děti neměli daleko na schůze anarchistických spolků. Prostory v Českém domě jim pronajímal pan Kubice, kterého stejně jako tatínka popravili nacisté za antifašistickou odbojovou činnost. Vraťme se ale k dědově dílně. Přestože byl děda vyhlášený krejčí, na krejčovinu neměl moc času, víc se staral o politiku, psaní článků a schůze. Rodinný krejčovský podnik ve skutečnosti vedli jeho synové Bohumil a Václav. Na chodu dílny se podílela celá rodina, moje maminka vařila a uklízela. Teta Vlasta Kuklová byla vyučená modistka – kloboučnice, ale spíše se také věnovala politice, často pobývala na dílně a předčítala ostatním dělníkům, třeba Haškova Dobrého vojáka Švejka. Holubova dílna byla – jak jinak – také společenské centrum a navštěvovala ji spousta lidí, kteří ani nechtěli nic ušít, spíše je zajímala politická a kulturní činnost.

Co poslední roky jeho života?

Když pohraničí obsadili nacisté a začala válka, zařídil nám rodinný přítel a bývalý anarchokomunista MUDr. Bohuslav Vrbenský, aby se celá rodina vystěhovala z ČSR do Sovětského svazu. Avšak můj otec Vrbenského pomoc kategoricky odmítl, a prohlásil, že před žádným Hitlerem nebudeme z Duchcova utíkat. Tatínkovi se to nakonec stalo osudné. Zapojil se do antifašistického odboje, působil v antifašistické skupině „Rudí horolezci“, avšak někdo zradil a gestapo celou skupinu zatklo. Zatkli nejen mého tatínka, ale odvlekli také maminku, tu drželi ve vazbě tři měsíce, přestože já zůstala zcela sama. Naštěstí se o mě postarali sousedé, německá rodina Müllerova, čeští sousedé byli tak vystrašení gestapem, že nehnuli ani brvou. Po válce byli i tito hodní lidé odsunuti. Maminka za ně prosila, že pomáhali, ale bylo to marné. Tatínka popravili v roce 1943 nedaleko Berlína, děda Hynek se o smrti syna nikdy nedozvěděl, rodina se rozhodla mu to zatajit, aby ho to definitivně nezlomilo.

Jak jsem již zmiňovala, dědu schovali za války k jeho nejstarší dceři Růženě do Mladé Boleslavi. Snažil se udržovat ve formě, každé ráno se do půli těla myl ve studené vodě, obličej si mazal mlékem, pravidelně cvičil a posiloval. Bez vědomí tety Růženy schovával ve svém podkrovním pokoji, do kterého se dalo dostat po střechách, lidi napojené na antifašistický odboj, tajně v jeho malém pokojíku přespávali a dostávali najíst. Děda měl najednou „velký apetít“, služce to sice bylo podezřelé, ale paní domu nikdy nic neřekla. Děda se konce války nedožil, zemřel na sklonku roku 1944.

ČESKÁ ANARCHISTICKÁ FEDERACE (1904 – 1914)

Založení České anarchistické federace předcházela anarchistická konference, která proběhla 10. 10. 1904 v Praze. Sešli se na ní delegáti 22 iniciativních skupin a zastupovali asi 250 členů. Jejich jménem navrhli založení České anarchistické federace (ČAF) a předložili návrh programu. Přítomní zástupci se pak dohodli na svolání ustanovujícího sjezdu a zvolili přípravnou komisi. Ustanovující sjezd České anarchistické federace se sešel o Vánocích roku 1904. Účastnilo se ho 68 delegátů, kteří zastupovali 250 členů. Pozvánka ke sjezdu byla rozeslána 79 anarchistům z Prahy a 18 mimopražským. Kromě toho se počítalo s účastí delegátů některých spolků. 68 přítomných delegátů zastupovalo 25 skupin, a to zakládající skupinu pražskou, dvě skupiny ve Vídni, v Duchcově, v Libětíně, v Pardubicích, v Sobotce, V Hořicích, V Růžodole u Liberce, v Motyčíně, v Ústí nad Orlicí, v Lounech, V Kopistech, v Hrádku u Liberce, dvě skupiny ve Dvoře Králové, Záluží u Mostu, Litvínově, v Hronově, v Ústí nad Labem a v Nýřanech. Sjezd schválil navržený program a doporučil vydávání vlastního listu. Časopis vycházel v Praze pod názvem „Práce“ a za redakce anarchisty Michaela Káchy. „Práce“ začala vycházet jako 14deník v nákladu 2000 exemplářů.

Po zastavení práce v důsledku zvýšené perzekuce pokračovala ČAF s listem „Zádruha“ s nákladem asi 1 500 kusů, který se stal jejím novým publikačním orgánem. Úryvek z programu: „ČAF je veřejným a volným sdružením pracovníků v českém anarchistickém hnutí. Chceme státi vedle anarchistických sdružení odborových a spojovati ve společné práci myšlence anarchistické přístupné pracovníky všech odborů a všech společenských vrstev…“ Svůj základní ideový program vyjádřila ČAF svým vstupním prohlášením na stránkách časopisu „Práce“ dne 18. ledna 1905 takto: „ Odsuzujeme rozdělení bohatství současné společnosti jako nespravedlivé, odsuzujeme její organizaci práce jako nerozumnou, odsuzujeme její mravní vztahy, řízené jednostranně zájmy vládnoucích tříd jako falešné, jako nemravné. Jen společnost, v níž rozdělení bohatství, vhodná organizace práce umožní každému dosíci ukojení největší části svých potřeb a roznítí nejúplněji svou individualitu, pojistí štěstí jednotlivců i blahobyt společenského celku. Nová společnost volných lidí je však možná jen po úplném přetvoření současných společenských zřízení, jen po povalení autoritativního kapitalistického režimu se všemi jeho důsledky.“ Česká anarchistická federace (ČAF) se zaměřovala hlavně na propagandistickou a vzdělávací práci na bázi klasického otevřeného anarchismu a anarchokomunismu. V roce 1912 došlo k velkému oživení tehdejšího hnutí, především z řad omladiny a také oživení činnosti ČAF. Ta svoji činnost logicky zaměřila na boj s militarismem. Antimilitaristická agitace mladých anarchistů začala postupně přerůstat i rámec vlastního hnutí a nalézala živý ohlas mezi širokými vrstvami mládeže, zvláště té, kterou čekala vojenská služba. Protože antimilitaristické hnutí nabývalo značných rozměrů, došlo k opětovnému policejnímu zásahu a perzekuci. První číslo obnoveného „Mladého Průkopníka“ vyšlo dne 13. června 1912. Česká anarchistická federace se svojí osvětou také zaměřila na boj s náboženstvím a klerikalismem. Při místních skupinách ČAF vznikaly bezvěrecké skupiny, které pořádaly přednášky a organizovaly výstupy z církve. Vedla boj na školách proti hodinám náboženství u bezvěreckých dětí. ČAF vedla hromadnou kampaň za výstup z církve, ke které se během krátké chvíle přihlásilo skoro 2000 lidí, a tak při ČAF vznikla Federace bezvěrců.

ČAF také iniciovala a propagovala družstevnictví. Na severu Čech tak například převzala dvě úspěšná družstva: Dělnická pekárna „Federace“ v Libkovicích a Potravní družstvo „Volnost“ v Lomu, které mělo prodejný v pěti obcích a několik stovek členů. ČAF se rozrostla na bezmála 500 členů a měla pět sekcí: jihočeskou, severovýchodočeskou, moravskoslezskou, středočeskou a pražskou. Měla místní skupiny v Praze na Žižkově a v Karlíně, Horním Růžodole, Liberci, Hejnicích u Liberce, Hrádku u Liberce, v Červeném Kostelci, Chudeříně, Dvoře Králové nad Labem, Duchcově, Souši, Kopistech, Hostomicích, Záluží u Mostu, Mostu, Hořicích, Varnsdorfu, Jablonci nad Nisou, Mšenu nad Nisou , Chrastavě, Lomu, Dubanech, Olomouci, Ervenicích, Zabrušanech u Mostu, Náchodě, Libkovicích, Vinařicích u Kladna, Berouně, Komořanech, Ledvicích, Hořan u Mostu, Smečně, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem, Krásném Březně atd.

Pod ČAF pracoval Volný všestudentský svaz, Volné sdružení neodvislých žen, Ústřední skupina mládeže, Svaz anarchistických bezvěrců a řada dalších osvětových spolků. V průběhu roku 1913 začalo vrcholit u některých členů ČAF z mladšího generačního proudu (tedy z okruhu Bohuslava Vrbenského, Vlasty Borka a Slávy Herlase) určité názorové pnutí, které bylo způsobeno nespokojeností těchto aktivistů s malým vlivem anarchismu na českou společnost. Bohumil Vrbenský tak předložil na mimořádné schůzi skupin ČAF v Praze dne 27. 11. 1913 svůj předběžný Návrh programu strany českých anarchistů komunistů. V tomto návrhu se pokusil vytvořit jakýsi kompromis mezi tzv. důvody zásadními (tedy snahou zachovat hlavní anarchistické programové cíle) a praktickými (nová, účinnější forma organizace, jež by lépe pronikala na politickou scénu a aktivněji se uplatňovala v české společnosti). Navrhnul tak vytvoření značně specifické (jak se sám vyjádřil „svérázné“) organizace s názvem Strana českých anarchistů komunistů (SČAK), jež by dál programově vycházela z anarchokomunistických cílů a strategicky by se opírala o revolučně syndikalistické odbory. Na mimořádném sjezdu ČAF ve dnech 11. – 13. 4. 1914 v Praze se většina delegátů vyjádřila kladně k Vrbenského návrhu, ovšem kompromisně bylo dohodnuto, že nová organizace neponese hned název Strana českých anarchistů komunistů, ale prozatím to bude Federace českých anarchistů komunistů (FČAK). Ačkoli nebylo tedy přímo deklarováno, že by ČAF jako taková byla rozpuštěna, založením FČAK přestala fakticky existovat.

Hynek Holub (1855–1944)

PŘEHLED UVĚZNĚNÝCH ANARCHISTŮ A SOCIALISTŮ V NOVOMĚSTSKÉ TRESTNICI V SRPNU 1882

Dnešního dne 23.srpna 1882 nalézají se buď v trestu, buď ve vyšetřování v Novoměstské radnici následující socialisté a anarchisté:

  • František Janata – anarchista
  • Ladislav Zápotocký (otec 1 dítka) – sociální demokrat
  • Josef Regler (otec 3 dítek)
  • A. Mottl
  • František Mařáček (otec 1 dítko)
  • V. Jaroušek (otec 6 dítek), vesměs z Prahy.
  • Josef Boleslav Pecka (jediný syn 77lcté matky) – anarchista
  • Norbert Zoula (otec 1 dítka) z Vídně – anarchista
  • .J. Vaigel
  • J. Dvořák
  • Emil Šikl (otec 3 dítek)
  • Al. Šnabel
  • Josef Janoušek
  • J. Husák
  • A. Skála
  • František Kozel
  • Augustin Hořešovský
  • J. Chýský z Kladna
  • František Choura (otec 5 dítek) z Teplic – anarchista
  • S. Trimmel
  • Karel Štipák – anarchista
  • František Procházka (otec 2 dítek)
  • A. Reich – anarchista
  • J. Eger
  • František Vinter
  • A. Teichert
  • J. Jahoda
  • J. Nohejl
  • Josef Šip z Duchcova
  • J. Hanich
  • A. Behr
  • J. Ullrich
  • J. Böhmer
  • K. Schmidt
  • J. König z Liberce
  • Václav Vaic – anarchista
  • K. Loskot z Ústí n. L.
  • František Mukenšnabl
  • J. Pinkava z Plzně
  • J. Volfrum z Hořenního Litvínova.

Duchcovští a liberečtí jsou z většiny ženatí a otcové četných rodin. V kruzích socialistův konají se sice sbírky ve prospěch opuštěných žen a děti, jelikož však úřady sbírkám těmto překážky kladou, jest osud rodin uvězněných socialistů velice smutný. Proti přívržencům zásad sociálních vystupuje se nyní s velikou přísností.

Národní listy, 23.8.1882

SVĚDECTVÍ O ZATČENÍ ANARCHISTY VÁCLAVA VAICE (1882)

O tom jak se zacházelo s anarchisty a socialisty v osmdesátých letech 19. století za doby tuhé perzekuce, dosvědčuje krátká zpráva z dobového tisku na příkladu severočeského anarchisty Václava Vaice: „Tak na příklad obdržel obuvnický mistr p. Vajc v Ústí nad Labem dne 2. srpna 1882. předvolání k okresnímu hejtmanství ústeckému, v němž vyzván byl, aby se o 10. hodině dostavil do místností úřadních. Na hejtmanství bylo mu prostě oznámeno, že jest zatčeným a že bude ještě téhož dne poslán do Prahy do vazby vyšetřovací. Pan Vajc žádal, aby směl promluviti aspoň s ženou neb s některým dělníkem, by mu mohl dáti potřebná nařízení. Žádost ta byla však zamítnuta, zatčený spoután a jako sprostý zločinec dopraven četníkem do Prahy“.

Národní listy, 23.8.1882

PROCES S ANARCHISTOU VÁCLAVEM VAICEM A DALŠÍMI 50 ČLENY HNUTÍ (1882)

Přelíčení proti 51 socialistům. Včera dopoledne započalo přelíčení proti Václavu Vaicovi a 49 soudruhům, k nimž v poslední chvíli co padesátý přibyl obžalovaný Josef Pokorný. Obžalováni jsou ze zločinu veřejného násilí, uražení Veličenstva a členů císařského domu, tajného spolčování dle §. 285. tr. z. a §. 24. tisk. zák. a přečinu dle §. 23. tisk. z. Jeden z obžalovaných, Musil, se nedostavil, obžalovanému Skáloví nemohlo být předvolání doručeno.

Z velice objemné, 98 stran čítající obžaloby vyjímáme následující: Obžaloba zmiňuje se nejprve o rozvoji socialistické propagandy v Rakousku a založení česko slovanské sociálně demokratické strany dělnické na schůzi u sv. Markéty v dubnu r. 1878.

V březnu 1882 překvapena byla policií v Liberci tajná schůze socialistického výboru, při které byli přítomni těž obžalovaní Behr, Hannich, Konig, Nezdara a Ulbrich.

Při prohlídce zatčených nalezeny četné výtisky zapovězených tiskopisů. Následkem toho se výbor rozešel a sestoupil se toliko pětičlenný komitét, sestávající z jmenovaných již obžalovaných, jenž působil mezi německým socialistickým dělnictvem severních Čech jakožto tajný výbor až do poslední doby.

Kónig měl na starosti tzv. podpůrnou pokladnu, Nezdara pokladnu agitační, Ulbrich vedl korespondenci.

Velice důležitou organisaci byl tajný spolek dělníků hornických v Duchcově a okolí, v jehož čele stáli Choura, Jahoda, Winter a Wolfrum.

Rovněž důležitá byla tajná sekce socialistů severozápadních Čech, jež byla založena v březnu 1882 na kongresu v Teplicích a v jejímž čele se nalézali Vaic, Sommer, Hortík, Winter, Glaser, Michel a Minařík.

Zejména Vaic zasazoval se velice horlivě o anarchistické zásady školy Mostovy a povzbuzoval též ústřední výbor ve Vídni k ráznější činnosti v tomto směru. Spolu s Chaurou, Šípem a Jahodou organisoval Vaic stávku v severočeských uhelných dolech, také byl členem kontrolního komitétu, ustanoveného vídeňským ústředním výborem k dozoru nad českoslovanskou stranou socialistickou.

Českoslovanská strana socialistická odbývala letos o sv. Janě tajnou schůzi, které se súčastnili mimo jiné též obžalovaní Stetke z Vídně, Vondřich a Orlovský z Karlína a Pich z Rosenthalu u Teplic. Dále byly tajné organisace socialistické v Horním Litvínově, Ústí n. L., Bohosudově, Litoměřicích, České Lípě, Hrádku a Albrechticích.

Členové těchto sekcí, aby ukryli svoji činnost, zakládali čtenářské a vzdělávací spolky dělnické, jichž většina ale pro tajné socialistické rejdy byla úředně rozpuštěna.

Při vykonaných prohlídkách dostal se úřadům do rukou velice obsáhlý materiál; byloť zjištěno, že všichni obžalovaní měli ve svém držení tiskopisy a písemné poznámky směru sociálně demokratického, že značná část jich zabývala se též rozšiřováním těchto tiskopisu a že mnozí z nich byli ve spojení s vynikajícími náčelníky hnutí socialistického. Mnozí z nich měli též návod k šifrování dopisů a klíče k šifrám. Mimo to viní obžaloba některé z obžalovaných, že pořádali sbírky pro zatčené soudruhy a jich rodiny.

Tím vším odůvodňuje obžaloba obvinění, že obžalovaní byli členy tajné organisace, 35 z nich byli prý dokonce náčelníky jednotlivých komitétů. Za tou příčinou obvinění jsou všichni z přečinu dle §§. 286., 280. a 287. trest, zákona.

Mostův revoluční časopis „Freiheit“ přinesl v březnu 1882 výňatek z článku o zhotovování třaskavých přístrojů, jež odporučovány zejména pro případ stávek. U obžalovaného Stetky nalezen byl dopis Vaicův, v němžto tento, jakožto náčelník kontrolního komitétu sděluje ústřednímu výboru ve Vídni, že se mu podařilo získat lučebníka, jenž podnikl pokus s třaskavou lahví, odporučenou časopisem „Freiheit“, že se pokus zdařil a že se nyní budou zhotovovat dostatečné zásoby třaskavé látky.

Dále píše Vaic doslova: „Jest třeba jen odhodlaných, spolehlivých lidí a příznivého okamžiku a pak jim dáme napít. Shotovujeme seznam hlavních vinníků, nepatrnějších si nevšímáme.

Následkem toho obžalován jest Vaic ze zločinu svádění k veřejnému násilí dle §§. 9. a 87. tr. z.

Antonín Teuchert, u něhož nalezeno několik básní pobuřujícího obsahu, z nichž některé, obsahující skutkovou povahu zločinů uražení Veličenstva a členů císařského domu, zhotovil on sám, žalován jest pro oba tyto zločiny, mimo to s Neumannem pro přestupek dle §. 25. tisk. zák. a a Šípem, Schwarzem a Michlem pro přestupek dle §. 23. t. z. Generalia obžalovaných jsme svého času již podali. Z obžalovaných je 26 uvězněno, ostatní jsou dosud na svobodě. Přelíčení prohlášeno bylo za tajné. Soudu předsedá rada zemského soudu Svoboda, obžalobu zastupuje subst. stát. návladního Schneider-Svohoda, 3 obžalované hájí dr. Glaser z Vidně, 20 dr. Wolff-Eppinger z Vídně, 27 dr. Stránský 2 Brna.

 V přelíčení s 51 socialisty bylo dnes 16. prosince 1882 průvodní líčení skončeno. Obžalovaní této řady vynikali zvláštní intelligencí a odhodlaností ve svém výslechu. V čele Čechů stojí Václav Vaic, obuvník z Ústí n. L., ačkoliv jej duchcovský horník František Choura v řečnictví předčí.

Na otázku vetanta barona Trautenbergra, proč Vaic sobě tolik knih kupoval, odpověděl tento trefně, někdo že je náruživým hráčem v karty, druhý že rád koňmo jezdí, třetí pak s ženami se zabývá, on, Vaic, že rád a náruživě čte.

V čele Němců stojí známý socialista Ferdinand Schwarz, pak redaktor Hanich a tkadlec Schiller. Poslední vzbudil obdiv svými řečmi, jichž koncepty u něho nalezeny byly. Němci mají mezi sebou socialistického básníka Teucherta, kterýž zde ve vězení ještě básně na soudní dvůr psal a za to dvěma dny v temné komůrce disciplinárně trestán byl.

Celkem bylo 32 svědků vyslechnuto. Návrhu obhájce dra. Stránského, aby též president vídeňské a ředitel pražské policie vyslechnuti byli, nebylo vyhověno. Zajímavým byl návrh téhož obhájce, aby znalcům písma, kteříž záhadný rukopis již před přelíčením obyčejná porovnávají, předložen byl při přelíčení dříve cizí rukopis ku porovnání se záhadným a pak teprve rukopis toho kterého obžalovaného. Státní návladní odporoval co nejrozhodněji proti tomuto návrhu, jehož tendence prý směřuje k tomu, aby znalci v omyl uvedeni byli. Soud ovšem návrhu nevyhověl.

Svědek Bernášek, s nímž dva z obžalovaných ve vyšetřovací vazbě se nalézali a dle obžaloby k něčemu v hovoru s ním se doznati měli, nepotvrdil při hlavním líčení své dřívější výpovědi. Státní zástupce na to tázal se svědka, zdali snad vypovídá pod dojmem jakési v domě kolující pověsti o tom, že socialisté na svědka atentát kují, proti kteréž otázce dr. Stránský protestoval, jelikož pověst ta lichou domněnkou jest.

Ve věci Hynka Vondřicha z Karlína podařilo se obhájci provésti důkaz alibi.

Včera 22.prosince 1882 o 9. hodině prohlášen rozsudek ve velikém procesu socialistickém, jenž v uplynulých právě dnech před zdejším zemským co trestním soudem. Za tou příčinou učiněna v budově soudní obvyklá opatření: všude samý policejní strážník.

O půl 10. hodině vstoupil do porotní síně soudní dvůr i prohlášen následující rozsudek:

Václav Vaic, obuvník z Ústí n. L., uznán za vina státnímu zločinem nedokonaného svádění k veřejnému násilí dle §. 9, 87 tr. z., přečinem tajného spolčování byla dle §. 285, 286 a 287 c tr. zák. a odsouzen do těžkého žaláře na dobu dvou roků, každého čtvrt roku postem v samovazbě zostřeného.

Antonín V. Teuchert zproštěn z obžaloby pro zločin uražení Veličenstva a členů domu císařského, odsouzen však pro přečin tajného spolčování do vězení na 3 měsíce a pro přestupek §. 23 tisk. řádu k pokutě 10 zl.

Dále byli odsouzeni: František Choura 6 měsíců, Eduard Celler, Josef Hortík, Vilém Weichenhahn po 5 měsících, Viktor Winter, Ferdinand Schwarz, Josef Schiller, Rudolf Sommer, Čeněk Walter, Vojtěch Steska, Hynek Vondřich, František Pich, Josef Michl, Jan Mynařík, Karel Glaser, Emanuel Schornboch po 4 měsících, Josef Hanich Josef Geisler, Gustav Feix, Tomáš Hlaváček po 3 měsících, Antonín Behr, František Konig, J. Ulbrich, V. Nezdara, Vilém Kiesewetter, Karel Smidtt, Josef Šíp po 10 nedělích, Jan Reich 2 měsíce, Karel Eger, Josef Nohejl, Karel Vysušil po 6 nedělích, Antonín Nase a Václáv Triml 3 neděle, František Roscher, František Neumann, František Procházka z Ladovic, Boh. Kaberna, Josef Pokorný, František Jahoda, Daniel Forster, Antonín Musil, František Hocke po 14 dnech. Mimo to byli Schwarz, Schmidt, Michl, Neumann odsouzeni pro tiskové přestupky k peněžité pokutě od 5—60 zl.

Vší obžaloby zproštěni byli Josef Wolfrum, Josef Krejčí, Vil. Bohmer, František Procházka z Duchcova, Antonín Jirschick a Antonín Schwodler.

Po přelíčení rozsudku ohlásil dr. Stránský jménem klientů svých, již nalézají se na svobodě, stížnost zmateční.

Národní listy. Praha: Julius Grégr, 23.12.1882

František Choura (1852–1921)

PROCES S ANARCHISTY ZA TAJNÉ SPOLČOVÁNÍ (1887)

Před čtyřčlenný soud, jemuž předsedá rada zemského soudu p. Vondráček, pohnány včera 22. dubna 1887 následující osoby, jimž obžaloba stát. zastupitelstva klade za vinu přečin dle §. 285. tr. zák.

  • František Hájek, 34 letý ženatý krejčovský pomocník v Liberci,
  • Čeněk Hašák, 31 letý svobodný tkadlec z Vrahovic, posledně bytem ve Vídni,
  • Antonín Hašák, 27 letý ženatý tkalcovský pomocník v Prostějově,
  • Bedřich Bárta, 30 letý svobodný punčochář posléze ve Vídni,
  • Emil Dočkalík, 32 letý svobodný tkadlec z Hrubé Blatnice, posledně v Budolfsheimu u Vídně,
  • Antonín Richter, 23 letý svobodný hrnčířský pomocník v Žatci, pro přečin dle §. 285 již trestaný,
  • Marie Pomahačová, 24 letá služka z Tábora, poslední dobou ve Frýdlandě a konečně
  • Antonín Hájek, 20 letý krejčovský pomocník z Vysoké.

Jmenovaní jsou obžalováni, že jako občané rakouští byli roku 1885 a 1886 členy případně představenými sjednocení více osob k účelu tajné organisace a agitace socialistické, kteréžto sjednocení jsoucnost vrchnosti úmyslně se ukrývalo, že tedy byli členy a představenými tajné společnosti tuzemské a že tím spáchali přečin proti veřejnému pokoji a řádu, vyznačený v §. 285, 286 a a 287 c, trestný dle §. 288. Veškeří obžalovaní, krom Antonína Hájka, byli držáni ve vazbě vyšetřovací; při závěrečném líčeni háji obviněné pánové prof. dr. Ganling, dr. Koldinský a dr. Langer.

Po návrhu veřejného žalobníka subst. státního zástupce p. Krčmáře prohlášeno bylo líčení tajné, i musíme se obmeziti na nejstručnější výňatek ze žaloby, kteráž obviňuje osoby svrch jmenované, že byly ve spojení s jinými, později odsouzenými socialisty a anarchisty, že byly v spojení i se sociály v Londýně a v Paříži, že si vzájemně dopisovaly a posílaly a rozšiřovaly socialistické spisy a časopisy atd. Žaloba tato obsahuje plných devět archů, obsahuje výňatky z dopisů obžalovaných, líčí dopodrobna jejich spojení atd. Líčení bude trvati ještě dnes po celý den, neboť se bude čísti mnoho spisů a protokolů.

Závěrečné přelíčení s osmi obžalovanými, kteří stáli před soudem pro přečin tajného spolčování skončilo odsouzením sedmi obviněných do tuhého vězení a sice dostali: František Hájek a Marie Pomahačová po dvou měsících, Čeněk Hasák tři měsíce, Antonín Richter čtyři měsíce. Antonín Hasák a Emil Dočkalík po třech nedělích, Bedřich Bárta čtyři neděle. Osmý obžalovaný, Antonín Hájek, byl osvobozen od obžaloby a propuštěn.

Národní listy, 26.4.1887