DOPIS ANARCHOKOMUNISTŮ Z NEW BEDFORD, 21.12.1893


New Bedford, Mass, 21. prosince 1893.

Ctěná redakce „Dělnických Listů!“

Schůze, kterou spolek náš dne 17. prosince 1893, odbýval, byla velmi četně navštívena. A přijati byli čtyři noví členové. Mimo rozhovoru o panující krisi, byla též projednávána záležitost našeho orgánu, „Dělnických Listů.“ Bylo poukázáno, že již ve třech číslech byly tak malé příjmy dosvědčeny, tak že kdyby se to mělo ještě asi dvakrát opakovat, že by list náš musel nevyhnutelně padnout! Všichni přítomní se vyslovili, že časopis „Dělnické Listy“ jsou jedním z nejlepších časopisů dělnických, jaký jen kdy v české řeči vycházel a že jest tudíž povinností každého pokročilého dělníka, by jej co nejvíce podporoval. Naříkat na lhostejnost indiferentního lidu, když sami nic nečiníme, bylo by pro nás nedůstojné, neb nyní jest právě čas, aby každý soudruh dokázal, že to s hnutím dělnickým mysli upřímně.

Několik přítomných se přihlásili, že si „D. L.“ předplatí a pak přijat jednohlasně návrh, aby spolek náš odbýval v sobotu dne 30. prosince 1893 „Sylvestrovou zábavu“ a čistý výtěžek má být věnován ve prospěch „Dělnických Listů.“

An téměř všichni zdejší krajané si časopis onen chválí, tu jest naděje, že bude návštěva hojná. Pročež, kdo se chceš upřímně pobavit a zároveň našemu výtečnému bojovníku „Dělnickým Listům“ hmotné podpory poskytnout, ten dostav se v sobotu dne 30ho t. m. v 7 hodin večer do černé čtvrtě.

Na shledanou,

Výbor.

Dělnické listy č.9, 30.12.1893

VÁŽNÉ SLOVO K SOUDRUHŮM! (1893)

Ku konci starého a při počátku nového roku jest třeba promluvili ku spolkům Mezinárodní Dělnické Jednoty a vůbec ku všem soudruhům též v záležitosti časopisu ,,Dělnických Listů.“

Soudruzi! Nám v New Yorku uloženo bylo většinou spolků M. D. J. za povinnost, založit, řídit a finančně spravovat orgán „Dělnické Listy.“ My jsme povinnost tu přijali a uložený nám úkol s největší svědomitostí, poctivostí a hospodárností vykonávali a slibujeme tak činit i nadále. Zároveň ale očekáváme, že v tomto společném díle budeme též všemi spolky a všemi opravdovými soudruhy vydatněji než až dosud podporováni. „Dělnické Listy “ nejsou podnikem jednotlivců, ani jediného spolku, nýbrž celé M. D. J., veškerého pokročilého dělnictva českého v  Americe a proto jest povinností všech jmenovaných, by je všemožně podporovali: předplácením, hledáním nových odběratelů, finančními i literárními příspěvky. Dělnický časopis může plnit svůj úkol a účel jen tehdy, když je hojně čten, když má hojného rozšíření a když je dostatečně podporován. V tomto smyslu je tedy dluženo všem co nejvíce pracovati a přičiniti se!

Některé spolky a někteří soudruzi poskytli již „Dělnickým Listům“ značné podpory ve všech ohledech, začež jim buď vysloven dík; jiné spolky zase a mnoho soudruhů neučinili pro ně dosud ani toho nejmenšího! K těmto posledním, obracíme se se slušnou žádostí, by morální i hmotné podpory svému orgánu neodpírali!

Soudruzi! „Dělnické Listy“ měly od počátku návrhu na jejich založení až po dnešní dobu snad ty největší překážky, obtíže a nepřátelství k překonávání, jakých jen kdy český dělnický list nalezl. Byl to zápas těžký, nerovný. Protivníci založení orgánu pracují všemi prostředky ku zničení jeho; tajný boycott je proti němu prohlášen a tajně! veřejně prováděn. Pracuje se proti němu hanebnými lžemi, pomluvami, intrikami a když to vše nepomáhá, zakládají se proti radikálním vzdělávacím spolkům a proti Mezinárodní Dělnické Jednotě tak zvané „ Socíalně-dělnické volební spolky“ a sekce, jen aby se naše spolky a M. D, J. rozbila a tím „Dělnické Listy“ ztratily svou oporu. To děje se ze msty a na podnět těch samých lidí, kteří v Mezinárodní Dělnické Jednotě dohráli svou smutnou rolí a kteří na konferenci v Chicagu a od té doby neustále se snaží Jednotu rozeštvat, rozbít a její orgán zničit.

Mimo to letošní nedostatek práce a hrozná bída velice škodí nově založenému listu našemu. List se všeobecně líbí, jak dopisy ze všech stran na redakci zasílané dokazují. Soudruzi by „D. L.“, rádi předpláceli a finančně podporovali, ale mnozí nejsou vstavu pro velkou bídu.

Můžeme směle říci, že kdyby panovaly jen poněkud normální výdělkové poměry jako jiná léta, že by se „Dělnické Listy“ vzdor tomu, že nemají žádné ohlášky a žádný příjem mimo předplatného, samy udržely a že by měly brzo takové rozšíření jako dosud žádný dělnický list v Americe. Ale ta děsná bída nedovoluje všem těm, kterým se list líbí, také předplatiti a podporovat ho. Ta průmyslová krise přivedla již jiné starší listy až na pokraj úpadku, není se tedy co divit, když náš mladý list za těchto poměrů a při té hanebné protiagitaci ze dvou stran, apeluje ku své straně, k M. D. J. o pomoc!

Soudruzi! Předplatné za dosavadních poměrů nestačí na krytí výdajů a proto musí list být podporován mimořádnými příspěvky. Pořádáním zábav a dobrovolných sbírek může každý spolek sehnat jakousi hřivnu ku podpoře svého orgánu. Z dosud vydaných čísel všichni, poznali, že „Dělnické Listy“ jsou listem dobrým, nejlepším, jakého kdy české dělnictvo mělo. Dobré, poučné a zásadní látky nalezne v nich čtenář více než v jiných také dělnických denních listech za celý týden. To když se uváží, musí uznat každý, že orgán M. D. J. jest i dost laciným. Ne velkost papíru, potištěného nesmysly a inseráty, nýbrž hodnota četby rozhoduje o dobrosti časopisu.

Soudruzi, hleďte tedy podporovat a udržet svůj časopis za každých okolností. Hlavně jedná se o udržení ho po dobu nynější tísně, t, j. asi do jara. Až se poměry zlepší, budou moci sta dělníků list předplatit a on udrží se pak sám svým předplatným. Bylo by to hanbou a smutným vysvědčením pro tolik spolků, pro M. D. J. a pro celé české dělnictvo v Americe, aby si nedovedlo udržet jediný týdenní a dobrý časopis, když v Čechách každé okresní město téměř si udrží za horších ještě poměrů svůj dělnický list. My v New Yorku chceme vykonávat svůj úkol svědomitě a mimo těch starostí a práce, jež jsou s vydáváním listu spojeny, chceme přispívat též svou hřivnou dle možností jako ostatní soudruzi.

Přátelé! Dobrý dělnický časopis jest za dnešních poměrů jedinou a tou nejlepší zbraní dělnictva na obranu proti jeho četným nepřátelům, nenechte si ji tedy vyrazit z rukou svých. Pamatujte, co to stálo za práci, než se vám podařilo domoci se takového neodvislého časopisu!

Tím myslíme, že bylo řečeno dost. Konejte všichni svou povinnost, tak jako my je konáme a konat dále budeme a list náš bude vycházet a nabádat, povzbuzovat, hájit a poučovat všude, kde toho potřeba.

Máme jen jediné přání a sice, aby žádost naše přijata byla všude tak poctivě a vážně, jako my jí všem předkládáme a aby nezůstala marna!

Dělnické listy č.9, 30.12.1893


SILVESTROVSKÁ ZÁBAVA SPOLKU ARBEITERBUND V NEW BEDFORD, 30.12.1893

Text pozvánky na Silvestrovskou zábavu Spolku pokročilého dělnictva „Arbeiterbund“ v New Bedford. Spolek sdružoval české anarchokomunisty v rámci Mezinárodní dělnické jednoty (International Workingmens Association – IWA):

S přispěním veškerého pokročilého českého dělnictva pořádá „Arbeiterbund“, v  sobotu dne 30. prosince 1893 v 7 hodin večer v  Černé čtvrti „Sylvestrovou zábavu“ ve prospěch „Dělnických Listů.“ V naději, že každý upřímný dělník, který důležitost dělnického časopisu dovede ocenit, zábavu naší navštíví, znamená se v úctě výbor.

NA SKLONKU ROKU (1893)

Rok 1893 jest u konce. Nacházíme se v době, která nám poskytuje nejen vhodnou příležitost, nýbrž ukládá nám i povinnost, prozkoumati své svědomí, jakož i činnost a zápasy proletariátu za existenci a svobodu. Musíme doznati, že uplynulý rok byl pro lid pracující nepřetržitým řetězem utrpení a pronásledování.

Byl to rok bídy dosud nevídané, rok hladu a zoufalství, rok všestranných zkoušek a bojů. Miliony pracujících lidí trpěli hrozně pod tíhou bědných poměrů, které panující třída svým bídným hospodářstvím přivodila.

V ohledu politického pronásledování svobody domáhajícího se proletariátu překonal končící rok všecky dřívější léta.
Ve všech těch různých zemích bylo velké množství soudruhů a bojovníků za svobodu a pokrok pohřbeno v hrobech žalářních anebo docela brutálně povražděno. Mezinárodní tyranie a reakce zuřila proti nám daleko hrozněji než kdykoliv jindy a snažila se hnutí proletariátu za každou cenu a všemi prostředky zničiti. Než nepodařilo se jí to a také nikdy nepodaří. Naopak, my můžeme konstatovati, že revoluční duch proletariátu všude vítězně postupuje k hrůze a vzteku reakcionářů a barbarských utlačovatelů. Ohně nespokojenosti, menší šarvátky a revolty proti vražednému kapitalismu, co předboje a předehry konečné a všeobecné sociální revoluce vypukaly houfně po celém civilisovaném světě a jmenovitě ve staré Evropě, ukazujíce tak všem, co je k očekávání, co se rychle připravuje, co je neodvratno. Ano, stará Evropa podobá se jediné sopce, která hrozí každým okamžikem vybuchnouti a chrlit řeřavou lávu, oheň, síru a žhavý popel.

Kdežto revoluční socialismus učinil v Evropě obrovské pokroky, v Americe podobný zjev není dosud k pozorování v  tak intensivním světle, ačkoliv nedá se upřít, že i zde, vzdor všem pochybnostem a klamnému zdání radikální socialismus činí pokroky. Radikální ideje i zde, v této zkrz na zkrz zkorumpované republice počínají zvolna sice, ale za to jistě razit sobě cestu.

Za to ale konservativní hnutí dělnické v Americe v posledním roce valně pokleslo a je v úplném úpadku. Rád Rytířů Práce je na hromadě a v rozkladu a to v menší nebo větší míře platí i o všech jiných konservativních a řemeslných organisacích. Všecky útoky, které konservativní dělnictvo proti kapitálu stávkou, bojcottem a p. podniklo, byly kapitalitickými vykořisťovateli odraženy, porážka dělníků následovala za porážkou, jindy mocné organisace se rozbily, anebo tak oslábly, že se na dlouhý čas nebudou moci vzpamatovat. Kapitalisté dobývali v roce 1893 vítězství za vítězstvím na celé čáře nad dělnictvem americkým, neboť oni nejen že organisace jeho roztříštili a ochromili, nýbrž i jeho mzdy o 20 až 40 procent zredukovali.

Tato všeobecná mizerie, jež v řadách pracujícího lidu v Americe po celý rok panovala a dosud panuje, měla a má ovšem též značný vliv i na předvoj sociálního hnutí, které nemůže být tak vydatně fysicky a finančně podporováno, jak toho prospěch věci vyžaduje. A tato okolnost má zase za následek, že i části jinak více méně přesvědčených a pokročilých dělníků a soudruhů zmocnila se zmalátnělost, malomyslnost a bojácnost. Intriky, štvaní, podezřívání a tajné šíření lží a piklů se strany různých pletichářů v samotném dělnickém táboře, způsobily k tomu ještě zmatek a rozervanost, z níž jednotliví darebáci těžit chtějí. To platí ve ‚ všeobecnosti pro celé hnutí vůbec a zároveň i pro hnutí českého dělnictva. Ti, kteří nenabyli dosud pevného, nezvratného přesvědčení, že pracující lid nemůže se osvobodit žádným volebním lístkem a vůbec paliativními prostředky podvodného parlamentarismu, nýbrž jen vítězným revolučním bojem a radikální změnou celého společenského zřízení; dále ti, kteří libují si v stálém měnění principů i taktiky; ti kteří jakmile nedocílí na první pokus a jedním dnem žádaného výsledku, hned zbaběle hodí flintu do žita a i ti, kteří bojácně ustupují a prapor svůj i soudruhy opouští a své zásady se veřejně vysloviti bojí, jakmile silnější nepřítel sáhne k brutální moci své, tito všichni stávali se následkem této všeobecné mizerie poměrů více méně kolísavými, malomyslnými pochybovači o spravedlivé věci proletariátu.

To jsou opravdu smutné známky a hnutí škodlivé, poněvadž jeden, nebo několik takovýchto nepevných, malomyslných, nevytrvalých a bojácných dělníků, způsobí často zmatek, roztržku a rozervanost v celé organisaci. Kdo však jest přesvědčeným radikálním socialistou, kdo nevěří jen to, co mu dnes ten a zítra onen namluví, nýbrž kdo sám stále důsledně a vážně přemýšlí o stavu věcí a studuje nejen vývin socialismu, nýbrž i vývin průmyslové výroby, kapitalistického hospodářství a společenských poměrů vůbec, ten zůstává vždy pevným a důsledným a ten nenechá se zviklati ve svém radikálně socialistickém přesvědčení žádným okamžitým nebo časovým nezdarem a tím méně brutálním pronásledováním svých idejí a jejích vyznavačů.

Bojácnost, zbabělost a malomyslnost, nestálost, vrtkavost a nedůslednost špatně sluší bojovníkům socialismu, který přece nic jiného nepředstavuje a nepodmiňuje, nežli velkou revoluci sociální ve všech ohledech a který také bez revoluce, — bez velké, všeobecné a krvavé revoluce — není uskutečnitelný! To by si přece měli všichni, kteří říkají, že jsou také socialisty a to od nejmírnějších až k nejradikálnějším, zapamatovat. Kdo je zbabělec a bojí se boje, ten ať neříká že je socialista, ten ať zůstane v řadách trpělivých otroků, kteří se nechají dobrovolně vraždit svými tyrany, jako ty ovce na jatkách. Kdo má zaječí srdce a měnivou, nestálou povahu, ten v řadách sociálních bojovníků víc uškodí než prospěje, protože v době, kdy je třeba největší odvahy a hrdinnosti, zbaběle započne lamentovat a utíkat a tím způsobí zmatek, desorganisaci a nepořádek.

Na štěstí jest takovýchto bojácných a nestálých charakterů v radikálně-socialistickém hnutí málo, ačkoliv i ten malý hlouček dost škody, zmatků a sporů způsobí. Veliká většina radikálních soudruhů zůstali pevní v zásadě a věrní svému revolučnímu přesvědčení, ba oni se ještě více v zásadě a přesvědčení svém upevnili. A nemůže také ani jinak býti u člověka se zdravým rozumem a bystrým duchem. Události a poměry tohoto končícího roku nebyly věru způsobilé, aby byly mohly revolučního socialistu uvésti v pochybnost jeho radikálních zásad; naopak, ta politická persekuce všech svobodářů, ta hrozná a vždy stupňující se hospodářská a společenská mizerie, ta děsná bída pracujícího lidu a vzrůst bohatství a přepychu bohatých zahalečů a ta brutální, potlačující a bezohledná moc panující třídy, to vše za posledního roku ještě více než kdykoliv jindy utvrdit muselo každého soudruha v přesvědčení, že celý tento úplně zvrácený, zkažený a hanebný systém nedá se žádným papírovým mastičkářstvím vyléčit anebo zreformovat, nýbrž že musí být ze základu vyvrácen a odstraněn, aby jiné, svobodné, rovnoprávné a všem existenci, blaho a vývin těla i ducha zaručující zřízení zavedeno býti mohlo.

Ano, poměry a události posledního roku upevnily všecky přesvědčené a bystroduché soudruhy, že nyní ještě více než kdy jindy je radikální princip socialismu jedině pravý a potřebný a že proletariát nesmí couvat zpět, nýbrž vzdor hrozné bídě a ještě hroznějšímu pronásledování musí kráčet ku předu za svým cílem; ba právě proto, že vzrostla bída a pronásledování chuďasů, jest ráznější vystoupení na místě. Kdo bedlivě sleduje chod poměrů a událostí, vidí nejlépe tuto pravdu potvrzenu v Evropě.

My a velká většina našich českých soudruhů vytrvali jsme pevně při svém praporu a zůstali jsme šlechetným zásadám a přesvědčení svému věrni. Na našem praporu skví se dosud libozvučná a poctivá slova: rovnost, lidskost a svoboda a tato slova zůstanou i nadále naším válečným heslem.

Na severu i jihu, na východě i západě, v Evropě jako i v jiných dílech světa nabývá nenáviděný revoluční duch socialismu velikého rozšíření. Všecko to dosud nevídané pronásledování apoštolů proletářského učení a revoluce, jest nejmakavějším důkazem, že zásady a hnutí naše nabývají jíž takové moci, že celá panující třída vidí se nimi býti vážně ohrožena ve svém panství a loupežném hospodářství. Proto se boj na obou stranách každým dnem přiostřuje. V takové době jen zbabělec ustupuje! Genius svobody a spravedlnosti prolétá světem a nabádá: Jen dále, proletáři!“

Naše idea jest zdravá, spravedlivá a pokroku a vývinu lidstva potřebná. Proto nenechá se potlačit, neboť není ji možno ani chytit a uvrhnout do žaláře, ani zardousit na šibenici. Miliony utlačených vidí v ní svou spásu, své osvobození. Oprávněnost její je bezpochybna a uskutečitelnost vědecky i hospodářsky dokázána. Proto nechť si ji bohatí a mocní pronásledují i stoupence její jak chtí, není daleká doba, že společnost celá bude se muset s ní, ať po dobrém či po zlém usmířiti, aby mezi člověčenstvem docílen byl mír, pořádek a svoboda. Brutální moc, společenská mizerie a hospodářská bída, to jsou ti nejvydatnější agitátoři a pobuřovatelé a ty žádný dráb nemůže chytit za límec a hodit do kriminálu.

Boj náš byl v ukončeném roce zajisté nad míru prudký a vyžádal si velkých obětí, avšak vzdor tomu nemáme příčiny býti malomyslnými, neboť věc bojujícího proletariátu pokračuje stále ku předu, ona počíná, abychom tak řekli, uzrávati. A že kde je boj, jsou též oběti, jsou mrtví, ranění a zajatí, to přece ví každý, a že bez boje není ani vítězství, je známo též. Konečně, vždyť i každá naše práce, kterou k zisku jiného konáme, žádá našich obětí. Horník, který sestoupí v hluboký důl, aby tam nakopal jiným potřebné uhlí, sůl nebo železo a pro sebe a rodinu vydělal na chleba, neobětuje on svou svobodu, své zdraví a často i život? A tak jest to při každé naší práci. Nikdo neví, když jde vydělávat ten kus chleba, zdali při tom nepřijde o zdraví nebo o život. „Bez práce nejsou ani koláče!“ Bez boje není vítězství ani svobody. Té nám nikdo dobrovolně nedá, proto musíme si jí vydobýti.

„Kdo chceš býti svoboden, pracuj k svobodě v každou chvíli, nešetři čas, nelituj síly a pak teprve jí budeš hoden!“

Doba je velmi vážná. Velké události, jež jsou v příchodu, vrhají denně nové zjevy a stíny před sebou. Soudruzi, dělníci, nám jest určen v budoucnosti veliký úkol, zanechte tedy všech malicherností, svárů, hraček, polovičatých a paliativních prostředků a prostředečků, nýbrž hleďte pochopiti svůj pravý úkol a dbejte, abyste byli na každou dobu připraveni a těžili z ní prospěch pro naší věc. Stůjte pevně k svému radikálnímu rudému praporu, k svým organisacím, k svému časopisu, k „Mezinárodní Dělnické Jednotě!“ Buďte mezi sebou solidární a pěstujte duševní činnost čtením časopisů, brožur, bádáním, přemýšlením, rozhovory a přednáškami! Rozviňte čilou agitaci pro organisaci i pro list. Buďte pevní a vytrvalí! Pamatujte, že protivnici a nepřátelé naší všeho druhu usilují o naše zničení, dokažme jim, že všecky jejich intriky a všecka jejich práce jest marná!

Tím končíme svou úvahu na sklonku roku a voláme všem soudruhům a přátelům: Na shledanou v příštím roku! Ku předu! ku předu! S novými silami k  novým zápasům! Mnoho zdaru v naší nové činnosti pro dobrou a šlechetnou naší věc!

Dělnické listy č.9, 30.12.1893

FRANTIŠEK J. HLAVÁČEK: VÁNOCE (1893)

Vesele sníh poletuje,

vločka k vločce k zemí klesá,

vánoční trh oživuje,

prodavač i kupec plesá.

Slavnostní ruch všude vládne,

světla září tisícerá;

a ty sklady, věcí vábné,

vánočního svatvečera!

Zima je, než bohatého

neruší to v žertu, v smíchu,

ten má vždy ochrance svého;

zabalen je ve kožichu.

Mimo to má pojistíno,

proti zimě, milý synu! —

V žaludku maso a víno

vyrábí mu elektřinu.

Ale tam ti chuďasové,

co nemají domov, práci!

Ti jak prokletí duchové

bloudí a chuť k žítí ztrácí!

Ty ta zima krůtě mučí,

starostí jím klesá hlava,

hlad v žaludku bodá, kručí

a bol srdce rozbodává.

A ty děti! — jaká muka

bídy, ubožátka snáší!

Kde je pro ty štědrá ruka

společností dobré, naší?

Ó ty nejsou ve seznamu

šťastných! — pro ty není citu!

Pro ty nic z těch plných krámů

nemá rota parasitů.

Tisíce těch neviňátek

nemají dnes chleba kůrky,

sdílí bídu otců, matek,

mráz je tlačí do komůrky.

Hle, tam žena bledých lící

v hadry dítě zahaluje,

štědrý večer na ulici

o hladu tu oslavuje.

Muž si zoufal, neměl práce,

život samovraždou zničil

a křesťanský landlord krátce

ženu pak z domu vystrčil.

Slavně zvony nocí zvučí,

v chrámech slyšet zbožné pění,

kněží kážou, lásce učí —

je Kristovo narození.

„Sláva bohu a všem blaho!“

volá čeleď panské třídy,

venku lidstvo hladno, naho,

zmírá a vraždí se z bídy!

František Josef Hlaváček.

Otištěno v Dělnických listech, prosinec 1893

František Josef Hlaváček (1853 – 1957)

OSLAVA DVOULETÉHO TRVÁNÍ ČESKO-SLOVANSKÉHO DĚLNICKÉHO VZDĚLÁVACÍHO SPOLKU V PASSAIC 23.12.1893

Česko-slovanský dělnický vzdělávací spolek v Passaic, který sdružoval místní české anarchokomunisty v rámci Mezinárodní dělnické jednoty (International Workingmens Association – IWA), pořádal na oslavu svého dvouletého trvání v sobotu, dne 23. prosince 1893, večer o 7 hodin v hostinci Edwarda Levandovskýho na 2. ulici „Domácí zábavu a přátelský večer,“ spojenou se sólovými a komickými výstupy, zpěvem a deklamacemi. Při zábavě poprvé účinkoval nově založený odbor pěvecký a dramatický. Vstup byl volný.

CHICAGSKÉ PABĚRKY: PROTI VOLEBNÍMU ŠVIDLU A SOCIALISTICKÉ POLITICKÉ STRANĚ (1893)

V tom našem milém městě zahrad či vlastně smradu a dýmu, mele se politika nadále. Vlastně ona se mele každým rokem, ale tímto jí začíná mlýt i české dělnictvo, v jehož středu stoji as pár „také“ anarchistů, kteří byli „štouchnuti“ jistým „spasitelem“ z východní metropole, by založili „Českou dělnicko politickou sociální stranu,“ níž vlastně má být mířeno proti „Mezinárodní Dělnické Jednotě.“ Prozatím, aby to nebylo tak okaté, namlouvá se našim soudruhům, že toto české „odvětví“ má pouze sloužit co agitační prostředek, jelikož se prý dá lépe v politice působit pro socialismus než-li kdykoliv jinde.

Páni zakladatelové, aby zakryli své zpátečnictví, ukazují na první bod Pittsburgské proklamace, který prý jim povídá, že můžou pracovat všemi prostředky ku uskutečnění svých zásad a volební lístek jest prý též jeden z nich. Oni ovšem jako jezovíté vyberou si z proklamace jen to co se jim hodí do krámu a to druhé pomlčí.

Aby si páni politikáři nemysleli, že snad každému mohou nasadit zelené brejle na nos, ukážu jim, že se hrozně mýlí — že revolučnímu socialismu ukazuji záda! Tedy první odstavec oné proklamace čili prohlášení zásad zní:

„Zrušení nynějšího třídního panství, to jest rázným neúprosným revolučním a mezinárodním bojem.“ Nuže jest snad volební lístek radikálním prostředkem, aneb volební politika tím neúprosným revolučním bojem? — Ó, humbukáři! Že Pittsburgské prohlášeni zásad — pro nějž, jak sám Albert R. Parsons v životopise svém připomíná, naší soudruzi k smrti odsouzeni a pak popraveni byli, nesouhlasí s volebním švindlem, vysvítá z následující statě: „Četnými příklady můžeme dokázati, že veškeré dřívější pokusy, jež k odstraněni nynější bídné soustavy čelily, ničeho nesvedly. Zejména hlasování a volení ukázalo se bezvýsledným a to z následujících přičiň: politické ústavy naši doby jsou pouhými zbraněmi majetných tříd. Účelem těchto zbraní jest udržení výsad majetné kasty. Každá oprava, jež by k prospěchu Vašemu sloužila, zkracovala by tyto výsady; tomu se privilegovaní nepodrobí, bylo by to pro ně sebevraždou! Víme tudíž, že panující třídy dobrovolně výsad svých se nevzdají, a nám v ničem nepovolí, následkem toho nezbývá nám jen jeden prostředek— násilí!“

Ano, rozumní dělníci prohlédli současně kam ta nová strana míří; leč nechci brát důvěru v ní našemu dělnictvu, ale mou povinností jest, pozvednout varovného hlasu, aby se nedalo k něčemu nedokonalému strhnout! — Zde v Americe byla již několikráte dělnická politická strana sorganisována a obyčejně její členové se co hlasovací stádo kapitalistům prodali; následek toho byl vždy ten, že dělnické hnutí bylo na několik roků ochromeno. Neuvědomělý lid obyčejně strká dělnické politikáře s anarchisty do jednoho pytle a pak drží oboje za humbukáře a tím pak poctivá věc musí trpět na účet několika prospěchářů!

„Lid prý se ještě boji anarchistů a radikálních socialistů a jejich ideí a proto se na něj musí jíti pomalu a v politických schůzích ho teprve uvědomovat,“ takové vytáčky slyšíme často od našich „časových anarchistů.“ — Ovšem že se naše dělnitvo anarchismu bojí — ale proč ? Proto že je mu nepřátelskými časopisy zdělováno že jest anarchismus nejhroznější nepořádek, kde stále jest pěstní právo na denním pořádku a anarchisté jsou mu líčeni co nějaká zdivočelá lůza která nejraději se koupá v krvi atd. Kdyby ale naše dělnické denní časopisy vysvětlovaly co socialismus v sobě zahrnuje a co anarchisti a socialisti chtí, pak by zajistě každý o těchto vědách jinak smýšlel. — Naše chicagská denní dělnická literatura jest právě tak skorumpovaná a úplatná jako tisk kapitalistický; to se teprve ukázalo tento týden a mnohému našemu soudruhu nad tím puká srdce.

Tak čteme v jednom českém dělnickém denníku (v chicagském) ze dne 13. prosince, celý životopis demokratického čekance mayorství, Johna V. Hopkins i s jeho celou podobou (s vyobrazením), dále můžem čist každý den švindlerské oznámky politikářů, nimiž se lid do jejich schůzí svolává! — Ptejte se onoho neuvědomělého dělníka, jež pilným čtenářem, této literatury jest, co je socialismus? — A on vám — nedovede odpovědít, a ptejte se toho samého, který se též stal členem sociální politické strany a v každé schůzi přítomen jest, čeho se jeho strana domáhá? — on vám řekne tolika, že se jeho strana domáhá, aby též dělník se mohl dostat ku vládnímu veslu a mohl vládnout nad stranami kapitalistickými a přičiňoval se, by byly též dělány zákony pro třídu dělnickou, což jest velkým zpátěčníctvím a protivou ryzého socialismu!

Zkrátka, ona neuvědomělá massa není poučována o tom, o čem by vlastně býti měla, neboť uvědomělí dělníci by sebou nedali handlovat jako se stádem dobytka a oni by neuvěřili, že volební švindl by je mohl spasit, z čehož pak ovšem by se nemohly dělat „ňafy“ a právě proto se dělnictvo musí udržovat v normální hlouposti!

V theorii se dá ovšem dobře hlásat politická spása lidu; leč v praksi, co svět světem stojí, se ještě nikdy neosvědčila — násilí ale zvítězilo již bezpočtukráte! Násilí učinilo ze starověkých otroků středověké nevolníky, ze středověkých nevolniků a absolutních monarchii opětně volnější dělníky a konstitučni čili ústavní monarchie a liberálnější republiky! Ačkoliv se nalézáme ještě hezký kus cesty od určeného cíle, proto s jistým vědomím můžeme říci, že při každém novém násilném převratu byl vždy učiněn krok kupředu, volebním lístkem však nikdy!

Naší soudruzi, jež ctitely konservativního socialismu se stali, stále opakují, že s těmi veškerými převraty nikdy kýžený cíl, (volná společnost) se nedocílí. — Toť jest prahloupý výrok! Jak jest jen možno žádat od staro- a středověkých revolucionářů sociální aneb anarchistické zřízení, když tenkráte tato idea ani nestávala! Tito veškeří revolucionáři věřili na státní formy a autority a proto též jednu po druhé si zřizovali, kteráž jim ovšem žádné svobody skýtati nemohla, neboť kde jest ctěn stát, zákon a autorita co něco nadpřirozeného, tam přestává být svoboda čili rovnost, volnost a bratrství!

Anarchismus se stal teprve plodem 19tého století a pomyslíme-li na jeho rozmožení v tak krátkém čase, pak s celou jistotou můžeme očekávat, že brzká budoucnost bude náležeti jemu. — Proto naší zakládatelové dělnických politických klubů, pášou mrzkou zradu na nám svaté věci, když učí zvykat massy dělnictva na vůdce, neboť nevědomý lid se pak spoléhá, že slavní vůdcové za něj vše učiní a lepší postavení mu vydobydou. A na zkladě tom, tato massa zůstává nečiná ba ani nemyslí a slouží jen co hlasovací stádo, čímž se vychovávají jen duševní mrzáci, kteří i kapitalistům k užitku jsou a spíše papírovým paňákům, nežli bojovníkům za práva všelidská se podobají.

Paběrkář.

Ze dne 14. prosince 1893, Chicago

ŘÁDNÁ SCHŮZE ČESKÉHO DĚLNICKÉHO VZDĚLÁVACÍHO SPOLKU Č.1 V CHICAGU 9.12.1893

Český dělnický vzdělávací spolek č.1 v Chicagu, který sdružoval místní české anarchokomunisty v rámci Mezinárodní dělnické jednoty (International Workingmens Association – IWA), odbýval dne 9. prosince 1893 „svou řádnou schůzi za hojného účastenství soudruhů. Po vyřízení obchodních záležitostí vzato v úvahu, zdali se má při nynějších špatných poměrech odbývati slavnost Pařížské komuny. Po vyměnění různých náhledů usnešeno slavnost odbývati a zároveň zvolen výbor ku vykonání předběžných prací. Za dopisovatele do nového orgánu „Dělnických Listů“ zvolen Matěj Hodek. Dále odporučeny chicagskému dělnictvu „Dělnické Listy“ co časopis ryze dělnický a zásadní, což jest zajisté potěšitelné a dává svědectví, že Č. D. V. S. po čtyrměsíční zmalátnělosti pochopil potřebu nového orgánu a že i na dále bude věren své zásadě, na kteréž byl před čtyřmi roky zbudován. Též připomenuto soudruhům, by co možná nejvíce agitovali pro náš orgán „Dělnické Listy“, jakož i pro místní časopis „Právo Lidu.“

Po vyčerpáni denního pořádku započat rozhovor, při čemž přišla delší debata o politice a volebním právu. Několik soudruhů počalo obhajovat volby co agitační prostředek v neuvědomělé masse lidu, z  „toho důvodu, že neuvědomělá massa dříve jde do schůze politické, než do schůze socialistické aneb anarchistické. Většina soudruhů byla však naproti tomu, jelikož mají pevné přesvědčení, jakmile dosáhne dělnická politická strana většího počtu, který by však při volbách mohl míti nějakého vlivu, nebo jen dost malou naději na jakýsi výsledek, tu si vždy najdou politikáři jiných stran přístup k osobám u dělnické strany vlivu požívajících a jak to doposud vždycky se stávalo, konec konců byl ten, že vlivu mající osoby stranu neuvědomělého lidu zkrátka zaprodali a práce, kterou tato dělnická politická strana vyžadovala, nesla ovoce kapitalistům.

Ku konci projevil Vzdělávací spolek ponechati, dle zásady, jednotlivým soudruhům úplnou volnost, ale co těleso na politickém hnutí se nesúčastnit, jelikož by tím porušil proklamaci anarchistické konference pitsburské, kterou též s ostatními českými dělnickými vzdělávacími spolky příjmul na konferenci toho roku v Chicagu odbývané.

Příští schůze, kteráž bude celoroční, se odbývá 23. prosince 1893 a tudíž jest záhodno, aby veškeří soudruzi se dostavili.

Dopisovatel.

DOPIS ČESKÝCH ANARCHISTŮ Z GRAND CROSSING (1893)

Grand Crossing, v prosinci 1893

„Tak bídné časy nepanovaly ještě nikdy v Americe jako letos!“—Takovou píseň zpívá dělnictvo po celé zemi a má pravdu. Zde, kde se dříve pracovalo 5 dní v týdnu, nyní dělá se jen 2 neb 3 dni; a kde se dříve pracovalo tři dni, nedělá se nyní nic, tam je úplně zavřeno. Saloníci a maloobchodníci, kteří nejsou finančně silní, utíkají od své živnosti, když v ní ztratili všecky své dřívější úspory. A proč? Inu proto, že od maloobchodníků nekupují kapitalisté, nýbrž jen dělníci a ti, nemajíce práce a výdělku, nemohou též kupovat.

Věru, jest již na čase, aby maloobchodníci a maloživnostníci přišli k poznání, a přestali sloužit těm, jenž jsou jim a veškerému dělnictvu, ba všemu člověčenstvu na škodu. Zvláště chicagské dělnictvo by si mělo vzíti pro příště na mušku všecky ty, kteří proti jeho vůli zvolili opět vraha Garryho za vrchního soudce, který jest vstavu poctivého občana uvrhnout pro pět slov pravdy do kriminálu a pro deset slov na šibenici.

Nuže, páni saloníci, groceristé, řezníci, oděvníci, obuvníci, punčocháři, bačkoráři a hadráři, — nejste i vy též dělníci? Nedřeteli jako koně celý den až do noci, pak na vás leží velká starost, abyste konečně nepřišli o to, k čemu jste si za dlouhá léta a velkým namáháním a úsporami pomohli. Naší povinností jest, bysme se spojili a spojenou silou se domohli našeho, uloupeného nám práva. Naše existence bude stále ohrožena kapitalistickými dravci, dokud jim společnou silou nepřekazíme loupežné řemeslo. Poznejte se! A. W.

Dělnické listy č.8, 23.12.1893