Jůn Václav (1892 – 1923)

ahistorie

Václav Jůn patřil mezi příslušníky nejmladší generace anarchistů narozené před koncem 20. století. Jeho život silně ovlivnila první světová válka, která jej zastihla v jeho nejkrásnějších letech mládí. Místo radosti přinesla jen neuvěřitelné strádání, hlad a smrt, kdy mladí proletáři padali pod kosou militarismu. Militarismu vyvolaného vládnoucími vrstvami.

Anarchista a syndikalista Václav Jůn se narodil 20. srpna 1892 v jihočeské vesničce Kraskovice u Volyně na Strakonicku. Jeho tatínek byl domkař Jan Jůna a maminka Antonie Jůnova rozená Bárková. Na sever Čech se vydal v první dekádě 20. století. Když se v roce 1911 usadil v Lomu bylo mu puhých 17 let. Jelikož se vyučil zedničinou, našel uplatnění jako zedník na dole Jan II v Lomu, kde pracoval již před první světovou válkou.

Manželka Anna Jůnová byla rodačka ze severu, narodila se 20. října 1895 v Lomu. Ještě před válkou si přivydělávala jako svobodna dívka coby služka u panstva. Po svatbě zůstala v domácnosti a pečovala o děti. První se jim narodilo již za řinčení zbraní první světové války 13. prosince 1914 a byla jí dcera Vlasta Jůnová, po válce se jim 21. března 1919 narodila dcera Marie Jůnová. Jelikož Václava a Anna Jůnovi byli bezvěrci odmítající věřit v existenci boha a poslušnost církvi, nebyli ani jejich dcery pokřtěni a vecpány do spár kněží a náboženské indoktrinace.

Po válce bydleli Jůnovi v domě v Legionářské ulici číslo popisné 203 v Lomu. Pracoval jako zedník na šachtě Jan II v Lomu, kde tou dobou pracovalo mnoho anarchisticky smýšlejících horníků, před válkou organizovaných v Zemské jednotě horníků. Když pak byla poslední víkend v prosinci 1918 v Duchcově ustanovena revolučně syndikalistická odborová organizace Sdružení československých horníků, vstoupil Václav Jůn do jejich struktur a zařadil se mezi přední syndikalistické aktivisty. Sdružení československých horníků (1918 – 1930) byla syndikalistická organizace pod heslem „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“. A Václav Jůn patřil mezi zakládající členy místní syndikalistické odbočky v Lomu. To že měly anarchistické ideje a syndikalismus v Lomu velice silné podhoubí, se brzy dostavilo místní lomská odbočka v roce 1919, tedy krátce po svém ustanovení čítala přes 1000 členů (!). Václav Jůn měl velice dobré organizační schopnosti, proto si jej na valných hromadách početná členská základna vybrala do svého středu a v letech 1919 až 1921 zastával ve výboru funkci jednatele. Zastupoval tak početní syndikalistickou odbočku na venek, vyřizoval korespondenci, přihlášky nových členů a zasílání zpráv do již proslulého týdeníku Hornické listy, které byly anarchistickými horníky založeny již v roce 1905.

Syndikalisté ze Sdružení československých horníku v Lomu se na své měsíční členské schůzi v únoru roku 1919 usnesli na založená obuvnického výrobního družstva. Společně se syndikalisty se do založení pustili svorně i odboráři sociálně demokratičtí. O záměru založit obuvnické družstvo informuje na stránkách Hornických listů právě jednatel odbočky a syndikalista Jůn Václav v článku „Ruku k činu.“ , kde píše „Na měsíční členské schůzi odborové organisace v Lomu bylo usneseno, aby zřízeno bylo obuvnické družstvo a aby každý člen byl podílníkem a členem onoho družstva, a ustanoveno, by každý složil 10 Kčs na závodní podíl. K tomuto účelu bude konána veřejná schůze, kde se tato otázka objasní. Proto nechť každý podporuje tento krok. Jest to práce společná a druhá organisace sociálně demokratická, zde stávající, má již ony závodní podíly vybrány. Proto jest na nás, bychom i my v tomto směru postupovali.“

Jako bezvěrec se Václav Jůn organizoval v místní bezvěrecké skupině a poté člen Svazu socialistických bezvěrců, která stala po jejich členskou sekcí federalizaci těchto anarchistických bezvěreckých skupin v Československu.

Václav Jůn se zařadil mezi ty anarchisty, kteří se nenechali poblouznit bolševickou revolucí v Rusku a postavil se Stanislavu Kostku Neumannovi a jeho lomským spolupracovníkům, kteří v Lomu založili Svaz komunistických skupin, která přes veliký humbuk byla spíše malou skupinou oproti tisísčlenné místní syndikalistické odbočce.

Velice činný syndikalista však vážně onemocněl, a musel bát hospitalizován v Mostecké nemocnici. Svůj boj však prohrál a umřel 8. srpna 1923 na tuberkulózu plic. Pro syndikalistické hnutí to byla obrovská ztráta. Široké zástupy hornictva se s ním přišli naposledy rozloučit a doprovodit ho na své poslední cestě 10. srpna 1923 na místní hřbitov v Mostu, kde byl pochován při bezvěreckém pohřbu.

Valná hromada Skupiny socialistických bezvěrců v Hořanech (1923)

ahistorie

Místní Skupina Socialistických bezvěrců v Hořanech u Mostu konala 28. ledna 1923 svoji celoroční valnou hromadu, na které byl zvolen výbor v tomto personálním složení: předsedou Žák Adolf, místopředsedou Vopat Josef, jednatelem Zábraha Josef, místojednatelem Švancar Antonín, pokladníkem Kaftan František, místopokladníkem Klein Václav, důvěrníkem Mazour Bohumil a místodůvěrníkem Sova Rudolf. Revisory účtů zvoleni Klíma Michal a Šimsa Václav. Kolportérem časopisu „Socialistický bezvěrec“ určen Kutina František. Korespondenci vyřizoval důvěrník Bohumil Mazour.

Miloslav Matoušek: Skauting a politika (1922)

ahistorie

Odpůrci socialistického skautingu útočí začasté proti němu hlavně tvrzením, že zanáší do skautského hnutí politiku, že činí skautské frakce součástí politických stran. Samozřejmě, že ti, kdož se nepočítají k socialistickému skautingu a potírají ho, že prohlašujíc se zcela nepolitickými a za vzdáleny jakýchkoliv politických tendencí.

Výtka zpolitisování skautingu vnesením socialistické tendence do něho, od odpůrců pronášená, je jasná. Neboť těm, kdož výtku tuto pronášejí, socialism není ničím nežli politikou. Pletou si neúmyslně i úmyslně socialistické hnutí s politickými stranami socialistickými a z tohoto mylného a zmateného stanoviska vystupují pak proti socialistickému skautingu. Tak aspoň možno kvalifikovati povšechné pohnutky, které vedou odpůrce socialistického skautingu k výrokům o vnášení politiky do skautského hnutí. Zajdeme-li pak dále, do detailů, můžeme opět konstatovati neoprávněnost výše zmíněné výtky, socialistickému skautingu činěné. Vytýkají-li snad socialistickému skautingu, že učí své stoupence rozlišovati mezi proletariátem a buržoasií, učí-li je chápat nespravedlnost stávajících společenských řádů a podobně, není v tom o nic více nebo méně politické výchovy, nežli jakou pěstuje čistě měšťácky skauting, uče své svěřence loayalitě a oddanosti ke státu a stávajícím řádům, úctě k zákonům, stávkokazectví a podobně.

Tedy jestliže mešťáci (které hlavně dráždí slovo „socialistický“) činí socialistickému skautingu výtky o zpolitizování skautské myšlenky, můžeme jen klidně odmítnout, jak vidno z výše uvedeného, byť krátkého uvážení. Neboť buď pletou socialism s politikou, zaměňujíce je navzájem, anebo, mohou-li činiti věcné výtky, musili by si je sami napřed činiti. Přes to však nebude neškodné říci své stanovisko, jaké dlužno hájiti, kdyby šlo o skutečné zpolitisování  skautingu, to jest tvoření skautských směrů podle politických stran, ať by už šlo o strany měšťácké nebo socialistické.

A řeknu hned: Proti zpolitisování skautingu nutno se bezvýhradně postaviti, neboť politické strany zpravidla nejsou dost čistým společenstvím pro skautské hnutí. Skauting, zakládaný k vůli některé politické straně nebo budovaný prostě při ní s úmyslem, eventuélně sloužiti jejím zájmům, je něco nezdravého, co sluší potírati.  Neboť vliv politické strany je s to zúžovati program dotyčného skautského hnutí  svými zájmy a směrnicemi.  Vždyť pole činnosti skautského hnutí je daleko širší, nežli pole  činnosti politické strany. Nelze popříti, že výchova skautská působí i změnu lidí jako politických straníků, ale nikdy nemůže sloužiti jen tomuto cíli. Nelze nikterak souhlasiti se skautingem zpolitisovaným a nutno jeho politicko-stranický charakter potírati i tehdy, když dotyčný  směr, , dotyčné hnutí udržuje těsnější či volnější poměr s určitou politickou stranou pro své vlastní zájmy, pro svůj vlastní prospěch. Ba, řekl bych, že  toto počínání jest zvlášť nepřístojné a zvlášť vybízí k odmítání a pronásledování, neboť je ryze neskautské, ba protiskautské.

Ve skautungu, ať už se bere tím neb oním směrem, musí být zachována soběstačnost. Té nutno učiti skauty a skatky jako jedné ze ctností skautských. Proto nemožno, aby jakékoliv skautské hnutí udržovalo poměr k politické straně z důvodů svědčících o nesoběstačnosti jeho. Těžce by se samo morálně zraňovalo. A jestliže tato skutečnost (t.j. nesoběstačnost vedoucí k zpolitisování skautingu) je maskována, pak sluší jí rovněž odsouditi, neboť je v ní opět něco neskautského a protiskatského.

Zpolitisování skautingu, t. j. spojení s politickými stranami nelze chápati tak, že by bylo dáno politickou příslušností vedoucích osob. Lze o něm mluviti tehdy, když příslušnost k dotyčnému skautskému hnutí je vázána na příslušnost k určité politické straně (a tím je míněna i mládež politické strany) a do činnosti hnutí jsou řazeny i práce a akce výhradně pro určitou jednu stranu konané, čili o politicko-stranickém skautingu lze mluviti tehdy, když ve hnutí jsou uplatňovány interesy stranicko-politické. Tyto pokusy nutno potírati, byť by se týkaly i politických stran socialistických.

Socialistický skauting však nemůže být vázán na žádnou určitou politickou stranu. Politické příslušenství nemá pro něho ceny právě tak jako ryze stranicko-politické zájmy politických stran socialistických.  Pro něho je rozhodující příslušenství k myšlence socialistické, socialism, jako společenské hnutí tvořené určitými názory společenskými a kulturními (tudíž do jisté míry politickými a hospodářskými ovšem). Jeho tendence snaží se uplatniti ovšem ve své východvě. A tyto opravňují také existenci socialistického skautingu.

To ovšem již je kapitola jiná, kterou nám bude nutno zabývati se jindy.

Článek byl publikován na stránkách časopisu „Socialistický bezvěrec“ č. 6 v roce 1922.

 

Frano Raitr: Vzkaz kamaráda učitele, kamarádům horníkům

ahistorie

„Vstupuju ze zasněžené přírody do své pracovny a dětského pokoje. Doma zrychluji krok: prožívám myšlenky vychozené, venku na svobodě. – Hrstku, jich posílám na Sever Vám, přátelé!

Přemýšlím při práci mnoho o běhu našich dní – Kacířsky soudím vír, který se stal v naší učitelské obci pro to a to. Jsou v tom věci největší a nejnicotnější. Ale výchova zajisté zůstává v revolučním úkolem. – Poznejme se včas!

Věřte, moji severští přátelé dělníci, kdybyste Vy věděli, kde a v čem je tajemství svobodné výchovy a vyučování malých i velkých, kdybyste věděli, kde a jak začíná skutečná republikánská demokracie a kde se bezprostředně zabíjí, vím, že bystě určitě aspoň u Vás na Severu rázem všecko změnili – Vy toho však dosud ani nemůžete vědět. Kromě theorií jste vlastně také ničeho nepoznali. „Nejlepší národ je ten, který dává svým dětem nejméně trpěti“ (Z letáku „Českého srdce“). A výchova zůstane zůstane revolučním úkolem! – Trudno mi zas jen psát – Jme v revoluci, ale paděláme všecko: kulturu i politiku, pokrok i reakci, víru i nevěru, mravnost i nemravnost – Náhražky!

Sirá zem na mne útočí, domlouvá člověku. Sotva se rozbřesklo, ráno našeho kulturního dne, stojí naše většinová morálka na svých cestách ve strašné, bezradné ubohosti pračlověka. Zatím dožije, vyhasne naše Planeta – vyhoří několik srdcí, planoucích účinnou láskou, – přijde ledová doba na rozrylé bojiště našeho osudu a my, hrdé plémě poválečné, budeme tu zase civět, jako idioti anebo opice, nemohoucí pochopit a vyřídit si kus velkých lidských možností. –

Nedoučíme se nikdy řádné radosti, ani bolu?- Je, krásná, ale přeci jen mrtvá naše zasněžená krajina, obrázek té příští doby ledové – V létě svého života dá se snad „převychovat“ člověk! Nás neopustí energie lásky, podstata života!

Nad žalostným naším stavem radostně smýšlí a pracuje o nové výchově srdce kované ve vojně i revoluci – Váš

Frano Raitr“

Učitel František Raitr dole v pravo s kloboukem.

Výzva Sdružení československých horníků ve věci dovolené (1926)

ahistorie

„Nastala doba udělování dovolených na závodech a výbor odbočky tudíž včasně upozorňuje členy, aby své dovolené v plné míře užili a nenechali se snad zlákati k přijetí peněžité náhrady. Nikomu není tajno, jak se z průmyslových kruhů proti této sociální vymoženosti, jak je i tati pociťována jako břemeno a z četnějších případů, ve kterých by si snad horníci nechali dovolenou zaplatiti, snadno by průmyslníci sestrojili důkaz, že dělnictvo nestojí o dovolenou a tato jediná zachovaná vymoženost sociální by mohla býti ve zvýšené míře ohrožena.“

Přednáška Skupiny socialistických bezvěrců v Duchcově (1922)

ahistorie

Místní Skupina socialistických bezvěrců pořádala v únoru 1922 svojí měsíční schůzi spojenou s přednáškou na téma „Včera, dnes a zítra“, kterou přednášel známý pražský anarchista a redaktor proslulé „Práce“, „Zádruhy“ a „Mladého Průkopníka“ pod hlavičkou České anarchistické federace (1904-1914) Michael Kácha. Michael Kácha také patřil k předním členům Svazu socialistických bezvěrců. Časopis „Socialistický bezvěrec“ ze dne 1. března 1922 o přednášce podal následující zprávu: „Ve své věcné přednášce nastínil předválečné, válečné a poválečné období socialismu, v němž bylo bylo mnoho tvrdé pravdy, zvlášť pokud jde o stávající socialistické strany politické, zanechal mezi četnými bezvěrci svůj hluboký dojem.“

Dále „Socialistický bezvěrec“ informoval, že duchcovská skupina plánuje uspořádat dvě po sobě jdoucí přednášky o základech dětské výchovy.

V levo dole Michael Kácha, Jaroslav Štych, Luisa Landová Štychová a Michael Mareš.

Zakládání federací na severovýchodě v létě 1903

ahistorie

V severovýchodních Čechách, především na Liberecku, Náchodsku a v okolí Dvora Králové měl anarchismus již v dřívějších letech silné kořeny. Po úspěšné agitační cestě Františka Hajšmana a Karla Vohryzka, kteří s nadšením líčili zakládání Severočeské hornické federace a výhody autonomně federativní organizace, začaly i zde vznikat nové skupiny. Dne 23. srpna 1903 byla v Liberci ustanovena „Liberecká federace“ textilních dělníků, důvěrníkem byl zvolen anarchista František Kuk. Dne 26. prosince 1903 se na konferenci ve Dvoře Králové nad Labem ustanovila „Severovýchodní federace“, většinu členů tvořili textilní dělníci a to ze Dvora Králové, Hořic, Bílé Třemešné a Lipnice. Nakonec byla zřízena ještě okresní federace v Červeném Kostelci pod vedením místního anarchisty Jana Hetfleiše.

Na vysvětlenou (1921)

ahistorie

Přinášíme prohlášení na rozbíječskou akci několika bývalých anarchistů kolem Svazu komunistických skupin v čele se Stanislavem Kostkou Neumannem či Karlem Kramperou, kteří se pokusili rozvrátit Svaz socialistických bezvěrců a začlenit jej k vznikající komunistické straně. Nakonec tak učinilo jen několik skupin a většina zůstala ve Svazu socialistických bezvěrců, s tím že si udržela nezávislost na stranické politice a navázala tak na bezvěreckou činnost České anarchistické federace před první světovou válkou.

„Po konferenci socialistických bezvěrců v Oseku, na které byly zastoupeny jen určité skupiny, přistoupila část skupiny na novou organisaci pod názvem „Federace komunistických osvětových jednot (FKOJ). Z toho důvodu, aby bezvěrecké hnutí nebylo zatahováno do stranické politiky, svolali delegáti skupin, které nepřistoupily do FKOJ, konferenci do Duchcova v říjnu 1921.

Konference byla zastoupena 14 skupinami a vzato v úvahu toto. V poslední době  činnost klesla na minimum. Jednotlivé skupiny se odtrhly od ústředí, čímž celá bezvěrecká činnost a její ráz socialistický jsou nejen poškozeny, ale i duševní rovnováha celé akce je zničena, nezasáhneme-li do věcí včas. Konference podrobila hnutí bezvěrecké řádné revisi a přišla k názoru, že je třeba reorganisace celého hnutí a potom časopisu, vedeném ve směru kulturním a výchovném. Skupiny zůstávají politicky neutrální, takže členem jejich může se státi každý bezvěrec, ať je příslušníkem kterékoliv socialistické strany.

Trváme na usnesení Svazu socialistických bezvěrců, učiněném v Praze před dvěma léty, s tím rozdílem, že usnesení tato budou provedena, čehož dosud dbáno nebylo.“

Hynek Holub

Pacina Augustin (1871-?)

ahistorie

Představitelem severočeského anarchistického hnutí patřil také středočeský rodák Augustin Pacina, který se narodil 6. listopadu 1871 v obci Votice u Českého Brodu.

Také mladý Augustin Pacina se vydal jako mnozí jeho rodáci na hornický sever za prací. Kolem roku 1900 se usadil na Duchcovsku v hornické obci Hrdlovka, ve které prožil devět bouřlivých let svého života.

V Hrdlovce se rodičům Pacinovým narodil prvorozený syn Jaroslav Pacina 29. dubna 1901. O dva roky později 14. dubna 1903 dcera Božena Pacinová. Druhorozený syn Jan Pacina spatřil světlo světa 23. června 1906 a 21. listopadu ještě druhá dcera Julie Pacinová. Poslední dítko Miloslav Pacina se narodil 18. února 1912, ale již v Lomu.

Augustin Pacina živil rodinu havířinou a u tohoto černého řemesla vydrží až do důchodu. Jako mladého horníka jej uchvátily myšlenky Michaila Bakunina a velice populární myšlenky anarchokomunismu Petra Kropotkina.

Augustín Pacina coby anarchisticky smýšlející horník se zapojil a pomáhal budovat odborové organizace založené na autonomii, federalismu a přímé akci, které nejsou ve vleku politických stran, ale přímo pod kontrolou řadového členstva, dělnictva samotného. Stal se členem Severočeské federace horníků v letech 1903 až 1907, její náhradou pak členem Hornické federace v roce 1908, která byla členskou sekcí anarchosyndikalistického odborového svazu České federace všech odborů (ČFVO). ČFVO působila v letech 1904 až 1908, kdy byla jako státu nebezpečná organizace rozpuštěna a majetek zkonfiskován. Když ještě fungovala stal se Augustín Pacina předním funkcionářem místní odbočky ČFVO v Nové Vsi – Hrdlovce, kde zastával post důvěrníka místní organizace. Brzy po zákazu ČFVO a Hornické federace se anarchističtí horníci dali opět dokupy a založili Zemskou jednotu horníků, do které se taktéž zapojil a jejíž členem byl v letech 1909 až 1915.

Augustin Pacina jako anarchista odmítl věřit v poslušnost moci náboženské i světské, jako pokrokový dělník přestal věřit v boha a vystoupil z katolického ovčince, stal se bezvěrcem. Ani jedno ze svých dítek nedal pokřtít v kostele a neposílal je na hodiny náboženské výchovy.

V první dekádě 20. století opět ožila silná potřeba vytváření anarchistických dělnických družstev, i když některé již fungovaly dlouze, co byl i případ Dělnické potravní jednoty v Hrdlovce, která fungovala již do roku 1898. Také Augustín Pacina byl členem tohoto družstva pod přímou kontrolou dělnictva a dokonce byl v roce 1908 na valné hromadě zvolen náměstkem ředitele družstva. V roce 1907 po dobu nemoci obdržel finanční pomoc od družstva, jak bylo tehdy zvykem.

V roce 1909 se odstěhoval do Lomu, dalšího velkého anarchistického centra, kde působilo několik anarchistických spolků. Složil závodní podíl a stal se členem místního Potravního družstva „Volnost“, organizované anarchisty. Družstvo se udrželo až do roku 1915. Právě na valné hromadě, která se uskutečnila 28. února 1915 byl zvolen ředitelem. Podnik prosperoval, vlastnil několik nemovitostí a provozoval družstevní prodejny i v dalších obcích Mostecka. Avšak na sklonku téhož roku došlo k rozhodnutí dát družstvo k likvidaci, zřejmě proto, aby chudým horníkům, členům družstva, jeho likvidací, při níž byl veškerý majetek rovnoměrně přerozdělen všem družstevníkům, tak tento počin pomohl získat tolik potřebné peníze na obstarání potravin pro hladovějící rodiny za těžkých válečných let.

Augustinovi Pacinovi jako anarchistovi byla samozřejmostí vzájemná pomoc a solidarita, a tak narážíme na jeho jméno v časopise Hornické listy, kde mu jiný anarchista František Veruňka z Hrdlovky děkuje za finanční pomoc po dobu jeho nemoci.

Zřejmě během první světové války mu zemřela manželka, jejíž jméno nám zatím uniká. Bratrovražedná první světová válka skončila v roce 1918, a na troskách poražené rakouské monarchie vznikla Československá republika. Augustín Pacina žil stále v Lomu na Masarykovo náměstí č.p. 28. Společně se svými pěti dětmi. Každé ráno vstával a odcházel fárat na důl Jan u Lomu, který patřil Lomské uhelné společnosti.

Přestože se postarat sám o výchovu pěti dítek nebylo snadné, zůstal politicky aktivní nadále. Navázal na svoji dřívější odborovou aktivitu a stál při zrodu revolučně syndikalistického Sdružení československých horníků, který personálně navazoval na zakázanou Zemskou jednotou horníků. V řadách této syndikalistické organizace zůstal až do jejího sloučení s Jednou československých horníků do roku 1930.

Zařadil se mezi přední meziválečné syndikalisty. V místní lomské odbočce Sdružení československých horníků byl na valné hromadě zvolen předsedou. To že se mezi členstvem těšil poměrné důvěře ukazuje i to, že byl na VI. Sjedu Sdružení československých horníků v roce 1925 v Mostě zvolen členem ústředního výboru. Tou dobou se přestěhoval a bydlel na nové adrese Lom č.p. 203. Zvolení do ústředí v roce 1925 taktéž ukazuje, že Augustin Pacina odmítl návrhy Bohuslava Vrbenského a části anarchokomunistů vstoupit do KSČ a rudých odborů. Naopak postaví se zachování Sdružení československých horníků jako politicky neutrální revoluční odborové organizace pod heslem: „Osvobození dělníků bude dílem jich samých. Přímou akcí k obrození proletariátu“.