I.

Společenským převratem znovuzrozená společnost bude v stavu odstraniti i otroctví v domácnosti – tuto poslední formu otroctví – které nejvíce tíží, poněvadž je zároveň nejstarším. Avšak ona nesprostí se ho po způsobu, jaký si phalansterierové (horlitelé pro společné soužití) vybájili, ani dle způsobu, jak si ho autoritní komunisté představují.

Phalansterium (společné soužití) protiví se milionům lidských bytostí. Zajistéí pociťuje i ten nezdrženlivější člověk potřebu, stýkati se se sobě rovnými při společné práci, která tím přitažlivější se stává, čím více se za část velkého celku považujeme. Jinak jest ale ve volné chvíli, která je věnována klidu, odpočinku a důvěrnému styku. Phalansterium nebere na to žádný ohled, nebo spíše snaží se, této potřebě nepřirozenými prostředky vyhověti.

Phalansterium, které ve skutečnosti není nic jiného než obrovský hotel, může se jednotlivcům, ba docela všem oněm líbiti, kteří se nachází v určitém období života. Ale velké množství lidí dává přednost životu rodinnému – rozumějme dobře: rodinnému životu budoucnosti. Ono dává přednost odloučenému obydlí. Obyvatelé Normandie jakož i Angličané jsou docela tak daleko, že dávají přednost 4, 6 nebo 8 místnostem (světnicím), v nichž rodina, nebo kruh přátel pro sebe žíti může.

Phalansterium má čase a někdy svou oprávněnost; stalo by se ale odporným, kdyby učiněno bylo všeobecným pravidlem.

Změna mezi odloučeným a pospolným žitím jest zákonem lidské povahy. Následkem toho jest nemožnost odloučiti se, tou největší mukou vězení a na druhé straně zase samovazbou vynucená odloučenost stává se torturou (mukou), není-li občas přerušována společným (soudružným) životem.

Co se hospodářských ohledů týká, jež se často uvádí ve prospěch phalansterium, tu jedná se zde pouze o hospodářství kramářské. Velké hospodářství, to jedině rozumné jest, učiniti život všem příjemným; neboť člověk, který jest se svými životními poměry spokojen, tvoří a vyrábí mnohem více, než onen, který je proklíná.

Jiní socialisté zavrhují phalansterium. Otážzeme-li se jich ale, jak domácí práce bude v budoucí společnosti organisována, tu odpoví: „každý bude „konat svou práci.“ „Má žena rozumí znamenitě domácí práci; buržoácké ženy budou činit to samé.“ A je-li to socialisticky smýšlející buržoák, jehož se otážeme, tu obrátí se s úsměvem ku své manželce a řekne: „Není-liž pravda, milá ženuško, v socialistické společnosti budeš lehko postrádat svou služku? Budeš to zrovna tak dělat jajko žena našeho dobrého přítele Jana, nebo Pavla, krejčího a truhláře, které znáš!“

A manželka odpoví s nakyslým úsměvem: „Zajistě, můj drahý!“ ale potichu si praví, že na štěstí je k tomu ještě daleko. –

Služka nebo manželka, to jest jedno, ona vždy zůstává ženou, jíž muž používá, aby se zprostil domácích prací.

Ale i žena žádá konečně svůj podíl na osvobození lidstva. Ona nechce býti déle zvířetem, nesoucím domácí břemena. Je již dost, že tolik let svého života věnovat musí k vychování svých dítek. Ona nechce býti více kuchařkou, zašívačkou, pletačkou, pradlenou atd.! A Amerikánky započínají vzpouru; stížnosti na nedostatek žen, které jsou volny převzíti konání domácích prací, stávají se ve Spoj. Státech všeobecnými. Milostpaní dává přednost umění, politice, literatuře anebo herně; dělnice činí to samé a proto je velká nouze o služky. Je málo dívek a žen v Americe, které jsou volny podrobit se zástěrovému otroctví.

Samým životem diktované rozluštění je však velmi jednoduché. Je to stroj, který tři čtvrtiny starostí domácího hospodářství na sebe přejímá.

Vy leštíte svou obuv a víte, jak hloupá je to práce. Je něco hloupějšího, jako botu třicetkrát i více zpracovávat, tříti kartáčem? Desátá část evropského obyvatelstva musí se za mizernou díru a nedostatečnou potravu prodati, aby konala tuto hloupou službu. Žena musí býti otrokyní, aby ta samá činnost každé ráno tuctem milionů ženských ruk opakována byla.

A přece kadeřníci mají již stroje ku kartáčování holých lebek a kadeřavých vlasů. Nebylo by to zcela jednoduché, dle té samé methody zacházet i s dolními končetinami? – Ostatně učiněn v tom již počátek. Ve velkých evropských i amerických hotelích používá se již stroje na leštění obuvi. Stroj přichází v užívání i mimo hotely. Ve velkých, na různé sekce rozdělených školách v Anglii, v nichž každé nachází se 50 až 200 žáků na vychování, zařízen byl stroj, který každé ráno cídí a leští 1000 párů obuvi, tak že není potřeba držet celé množství sluhů pro tuto ošklivou práci. K účelu tomu zřízený ústav přejímá večer všecku obuv žáků a ráno ji odevzdává vyleštěnou.

II.

Umývání nádobí! Kde najdeme ženu, jíž by se neprotivila tato práce? Dlouhá a zároveň špinavá to práce, která ještě ke všemu tomu musí se konat rukama, protože práce domácího otroka se nepočítá.

V Americe bylo vynalezeno něco lepšího. Je již velký počet měst, v nichž zavedena je teplá voda do každé domácnosti, zrovna jako u nás voda studená. Za těchto okolností byl ten problém velmi jednoduchý a jedné paní, Mrs. Kockrane, se rozluštění podařilo. Její stroj myje dvacet tuctů mis a talířů najednou, utře a osuší je v necelých třech minutách. Jedna továrna v Illionois dodává tyto mycí troje za ceny pro prostředně velké domácnosti ne příliš vysoké. A co se malých domácností týče, tu budou zajisté posílat své kuchyňské nádobí k umývání do ústavu, jako již mnozí posílají do ústavu k cídění svou obuv. Je docela možno, že obojí tato ošklivá práce – cídění a leštění obuvi i umývání nádobí – konati se bude v ústavu jednoho podnikatele.

Čištění nožů a vidliček, rozedrání si kůže a schromení rukoiu při prádle, mytí a zametání podlahy, kartáčování koberců při zdvižení mraků prachu, který pak zase musí bti později pečlivě odstraněn odtud kde se usadil – vše to se dosud děje, protože je žena pořád ještě otrokyní. Ale ona nebude ní na dlouho; všecky tyto ošklivé práce budou mnohem lépe vykonávány stroji a všecky druhy strojů užívány budou v domácnostech, jakmile rozdělení domácích sil to dovolí, všecky uvésti je v pohyb, aniž by k tomu bylo potřeba namáhati svalů.

Stroje stojí velmi málo, a platíme-li je dnes ještě příliš draho, tu děje se to proto, že nesou dosud ve všeobecném užívání a především, protože přílišná taxa – 75 procent – odtažena jest z předu od těch pánů, kteří s půdou a pozemky, surovinami, výrobou, prodejem, patenty, clem atd. spekulují a kteří všichni chtějí mít kolosální zisk a jezdit chtí každý ve vlastní ekvipáží.

Než malý stroj ve vlastním obydlí rodiny nebude mít při osvobození od domácích prací zajisté poslední slovo. Jednotlivé domácí hospodářství vystoupí ze své okamžité odloučenosti; ono spojí se s jinými domácími hospodářstvími, aby společně konalo to, co dnes každé samo pro sebe konat musí.

Opravdu, v budoucnosti nebude se jednat o to, aby každá domácnost měla stroj na umývání nádobí, cídění obuvi anebo prací stroj, nýbrž aby zavedeno bylo ústřední vytápění, odkud rozváděno bude potřebné, stejnoměrné teplo do každé světnice a učinilo každé zvláštní topení zbytečným. V některých městech v Americe se tak již děje. Z velké nádržky vedena je teplá voda do všech domů, do všech světnic. Tlačena je v rourách a je potřeba otočit pouze kohoutek aby temperatura byla upravena. A komu na tom záleží, aby měl v pokoji plápolající oheň, ten může v krbu zapálit plyn, který z ústředního místa zároveň jest rozváděn do domů. Všecko toto nekonečné zaměstnání s čištěním kamen, udržováním ohně – žena ví, jaký čas to vyžaduje – odpadá.

Svíčky, lampy ba i plyn mají svůj čas za sebou. Jsou celá města, kde jediný hmat na knoflík stačí osvětliti celé město a celkem vzato, je to jednoduchou věcí hospodářství a vědy opatřiti si přepych elektrické lampy.

Konečně, také v Americe, pomýšlí se na zakládán spolků, které největší část domácích prací mají učiniti zbytečnými. Postačí zaříditi pro každý komplex domů hospodářskou službu domácí. Každý den večer mohou býti obuv, nádobí, prádlo, koberce atd. z každé domácnosti odvezeny do společné čistírny a na druhý de ráno zase čisté a uspořádané tam dodány.

Mezi dvanáctou a druhou hodinou pojídá zajisté 20 milionů Amarikánů a tolikéž Angličanů roastbeef nebo telecí, vepřovou nebo skopovou pečeni a brambory a zeleniny roční doby. A nízko počítáno, jest jistě osm milionů roztopených kamen zapotřebí, v nichž v každých 2 až 3 hoří, aby všecko to maso upečeno bylo a zeleniny uvařeny. Osm milionů osob, většinou žen, stráví dlouhý čas připravováním těchto obědů, které snad nesestávají z více jak z deseti různých pokrmů a jídel.

„Padesát ohňů v kamnech,“ psala nedávno jedna Američanka, „Kde by jeden postačil!“ Jezte u svého stolu, uprostřed své rodiny, když chcete; ale proč musí, ptám se vás, padesát žen kvůli několika koflíkům čaje, kávy a jednoduché snídaně nebo oběda obětovat celé své dopoledne? Proč topit v padesáti kamnech, když k připravení všeho masa a zelenin pro 50 a 100 rodin dostačil by oheň v jedněch velkých qa k účelu tomu zvlášť zřízených kamnech a práce dvou lidí?

Proč práce ženy v domácnosti považována byla vždy za nic a proč v každé rodině jsou matka a služky nebo dcery přidržovány, věnovati celý svůj čas pracem kuchyně a domácnosti?

Protože i ti, kteří hlásají svobodu, ve svých osvobozovacích snech ženě nerozumí, protože myslí, že se to nesrovnává s jejich vysokou mužskou důstojností, pomýšleti na tyto „záležitosti kuchyně“, které svalili na bedra velké nositelky kříže – tj. ženy.

Osvoboditi ženu neznamená otevříti jí dveře university, soudní síně a parlamentu. Takto osvobozená žena uvalila by domácí práce vždy jen zase na bedra jiné ženy. Osvoboditi ženy znamená, osvoboditi je od této ošklivé, otupující práce kuchyně a pracího škopku, znamená učiniti takjová zařízení, která jim dovolí vyživovati a vychovati jejich dítky, která jim ale ponechávají tolik zbytečného času, aby se mohly podíleti na společenském životě.

Pravili jsme, že se tak stane, že se počíná pozvolna takto díti. Buďme v jasnu: převrat, který opojen jest nejkrásnějšími frásemi o svobodě, rovnosti a bratrství a který otroctví domácnosti podrží, není žádným osvobozením celé společnosti. Polovina lidského pokolení, která podrobena je otroctví domu a kuchyně, musela by se opětně vzbouřiti proti druhé polovici.

(in.: Dělnické listy; roč.: 1; 1893 – 94; 20. 10. 1894; č. 51)

Ohromný zmatek nejrůznějších idejí a skutků odehrává se v současné společnosti. Denně odehrávají se veliká drama v lůně této. Nikdo nelze obsáhnouti, aniž komu lze najíti přesný výraz, o tomto hrozném chaosu, který lidstvo třídí. Všude klam, lež a podvod. Společnost nalézá se u velikém mravním úpadku. Čím lživější povaha, čím podlejší její jednání, tím spíše lze se jí nadíti uplatnění. Hlubší snahy a cítění u veliké části této společnosti jsou neznámy a prodírají-li se na povrch, jsou zneuznány a dušeny v zárodku, aby nebyly brzdou těch povah, jichž snahou jsou nízké ctižádosti a jejichž doménou je vyniknouti jakkoli, jen když nízká vášeň za prospěchem je korunována vítězstvím.

V tomto ohromném chaosu vzrůstá hnutí, jež bylo přijato tak, jak to současná společnost a morálka vyžaduje. Celá lidská soustava potřebuje pronikavé změny. Změny úplné, neb jen na troskách této shnilé soustavy lze od základu stavěti novou, moderní společnost. V těchto divokých a strašných chvílích, v tomto rozvratu drsného nezřízeného zápasu bez slitování, plného lží, klamu, podvodu, nejnižších choutek a vášní, přichází žena.

A tu se ptáme: Je žena schopna zúčastnou býti ve veřejném životě, při těchto kříklavých poměrech? Zde nutno uvažovati a představiti si, co žena je dnes a čím má býti a jakou úloha, kterou na prknech tohoto společenského jeviště bude hráti.

Úkol, rozřešiti tuto ve svých konsekvencích nejdůležitější otázku, s jakou se kdy v této formě lidstvo setkalo, je úkolem plným zodpovědnosti, jež musí každý, kdo hnutí tohoto si blíže všimne, vzíti na zřetel. Nezáleží již na tom, jaká žena byla, ani jakou je, nýbrž na tom, jakou má býti, nebo spíše, jakou ona chce býti sama.

Jakmile se žena objevila na forum veřejnosti, ihned jsme pozorovali, jak mnoho povolaných i nepovolaných činitelů objevilo se po boku tohoto hnutí, aby ihned v začátcích jeho byl dán hnutí onomu jistý směr a ráz. Jak ubohé, směšné a zároveň – a na to budiž kladen důraz – nebezpečné je toto jednání. Je nutno míti na zřeteli, že žena teprve přichází do veřejného života a proto je povinností v tomto směru pracovati.

Příklady náís učí a zkušenosti dokazují, že žena již přírodou nadána je zcela jiným bohatstvím citů a že bude namnoze nazírati na věci zcela jiným způsobem než muž, celkově hrubší a surovější. Proto je také nutností, má-li se prospěti věci a celku, nenechati přístup různým tendencím a směrům, aby svoji sugestivností odváděli hnutí na pole činnosti různých politických stran. Vychovávati a učiti samostatnosti, to budiž heslem všech, jež s hnutím tak důležitým, jako je hnutí žen, myslí a cítí upřímně.

Zdá se mě zde na těchto místech a v tomto listě nízkým a zbytečně reagovati na několik slov, jež mají ráz z části polemiky a z části cynismu, v časopise „Obrana“ ze dne 27. března, v článku pod záhlavím „Volební právo žen“ uvedené. Jako anarchista, zneuznávající každou zákonnou formu, tudíž ani žádného zastoupení, nestavím se nikterak proti tomu, aby žena volila. Ale mám za to, že rozhodnutí má náležeti na ní samé.

Až ženě náležitě vysvětlíte příčiny krise, v poslední době takřka chronické, s největší možnou pravděpodobností, pak jistě i žena a daleko dříve, než vy muži, pochopí, že volební lístek nemůže rozřešit krisi a hospodářskou mizerii, jako nemůže být mezníkem proti bídě a hladu. O tom buďte přesvědčeni, že vy budete ještě dlouho a dlouho věřit v tento uzákoněný směr a tím i ve změnu pomocí zákona, lepší příští vašeho života, co ženy – necháte-li jim volnost a neotrávíte-li je ustavičným poukazováním na formy, respekty před zákonem atd. – vám dokáží, že jsou ještě jiné cesty a prostředky k šťastnému a svobodnému životu. Připadá mi jednání různých frakcí jako strach. aby žena nevymkla se z obětí politických aspirantů. Než nebojte se. Vychovávejte ženu, a ona bude zkoumat prostředky a snad uzná také ten vámi navržený lístek volební za jeden z nich. Ale pak vás upozorňuji, musíte užít všech možných prostředků, jakmile žena lístek bude mít a jej užije k řešení společenského problému, aby podal důkaz, že má skutečnou cenu, mírnit hlad a bídu a nezaměstnanost. Nedovede-li dodati důkazů, pak buďte jisti, že jste prohráli bitvu, a žena to bude, která vám pak podá důkazy o taktice v politickém, sociálním a hospodářském životě. Dovedli-li jste davy v massách vésti od jedné hospodářské porážky, až na malé výjimky, do druhé, u žen se vám to nepodaří.

Fráze nejsou nic platné. Ty mají chvilkovou cenu. Jsem nucen upozorniti ještě na jednu důležitou věc, kterou následkem krátkého času nebylo možno náležitě rozebrati. Jest to otázka čistě ženská, tzv. specielní, týkající se vnitřního života žen. Jako muž a jako člověk, v duši upřímně si vážící neposkvrněnosti ženy, součástky příbuzné našim matkám, sestrám a dcerám, mám za to, že by nebylo úplně na místě, probírati tyto nejvznešenější city, dřímající v každém poctivém člověku, lidmi, kteří jsou k tomu nejméně povolaní.

Otázky tyto a debata o nich staly by se brzy banálními a otřepanými, zejména odkrývali-ly by se lidmi k tomu tak málo povolanými jako jsou mužové, pokud nejsou aspoň doktory, lékařky neb vychovatelé a když by scházeli, ženy z lidu a vlastního hnutí. To pravím proto, ne abych urážel někoho, ale cítím, že žena, ta žena, jak ji před sebou vidíme, není schopna dosud vlastního úsudku, vlastní samostatnosti, a proto tento rychlý směr výchovy, předbíhající ony směry průpravné, byl by, jednak špatně a nelogicky chápán a na straně druhé mohl by býti, následkem povrchního pojetí, neporozuměn a různými živly využíván a byl by to první krok k hrobu, v krátkém a nadějném tomto hnutí žen, krok k prostituci. K tomu bych nikdy nemohl zvednout ruku k souhlasu.

napsal F. J.

(in.: Volné listy; roč. 23; 15. dubna 1914; č. 3)

Zápas za dosažení volebního práva považovali jsme vždy za pošetilý, ne-li zločinný, a proto i skepticky pohlížíme na vzmáhající se hnutí žen, mající za účel obštěstiti ženu právem hlasovacím. Projevujem svůj nesouhlas nikoli snad proto, že v některých zemích bojovné ženy neuznávají posvátnost soukromého vlastnictví, církevního majetku, ni osobní bezpečnosti politických tulipánů, to vše nás nikterak nevyrušilo, ale poněvadž tento požadavek prozrazuje touhu vládychtivosti. Toto jest tak zřejmé, že netřeba zde opakovati. Avšak museli bychom býti věru velice povrchními pozorovateli, kdybychom v soudobém hnutí žen neviděli nic více než snahu po dosažení práv volebních. Vždyť za každým lidovým hnutím širších rozměrů sledovati tutéž hybnou moc, kteráž náležitě-li objasněna, přivésti nás musí k základu anarchistické filosofie.

Moderní žena se bouří, poněvadž je zákonem utlačována. Ona přestupuje a veřejně porušuje zákon a svoje jednání odůvodňuje prohlášením, že stávající zákony vyrobeny a přijaty bez jejího svolení, že jí nebylo dopřáno na volebním a parlamentárním osudí se podíleti a následovně, že nemůže od ní býti požadováno, aby před takovými zákony chovala jakousi úctu, tím méně aby se jimi řídila a těmto se podrobovala.

Dle podobného rozumování mohl by řemeslník odsouzený zemříti na elektrické židli zcela logicky říci, že nemlže býti popraven instrumentem, na jehož složitosti se on nepodílel. Představte si chudáka, který by asi takto mluvil: „tázali jste se mne, zda souhlasím s konstrukcí tohoto přístroje? Zajisté že nikoli, a proto protestuji, aby život můj zkracován byl přístrojem, na jehož stavbě jsem nebral podílu.“

Zajisté každý pochopí, že protest jeho má podklad daleko vážnější, než zesměšňování tohoto nespolečenského výkonu. Protestoval by stejně důrazně, kdyby kdokoli onen přístroj zhotovil. Jeho výkřik znamená, že chce trestu smrti ujíti – nikoli, že si přeje jiného smrtícího přístroje.

Toto porovnání přiléhá na volební hnutí žen. Ve skutečnosti dychtí ženy po svobodě a při tom zcela přirozeně přichází do rozporu se zákonem, který ihned poznávají co svého nepřítele a volají: „Jak nedokonalými jsou zákony. Proč nepovolali jste nás, když jste tyto pekli; my se jim nepodrobíme!“

Škoda, že dříve než toto heslo do světa vrhly, samy o věci náležitě neuvažovaly. Ale tak tomu už ve světě bývá, že postup ku svobodě se zdá beznadějným, zmateným a nelogickým. „Pryč s parlamentem! Svobodu chcem! Ať žije osvícená vláda naše!“ tak a podobně řve dav, který na vzdor všemu – na postupu ke svobodě jest.

Tak i sufražetky, které dnes volají, že chtí přiměřené parlamentární zastoupení, seřaďují nové legiony zápasníků svobody, aby požadavků svých docílily. A po čase dopějí přece jen k přesvědčení, že udělati křížek na kousku papíru, vlastně nikterak nemění krutost zákona a proto hlasitě zvolají: „Svobodu chcem, neboť patří nám všem!“ Když pak heslo toto v mysli jejich vykrystalizuje, prohlásí zcela hrdě, že „kašlou na privilegie podílu na vládě, že neuznávají zákonů a také se jim nepodrobí.“

Ale ještě z jiného hlediska nutno sledovati rostoucí hnutí žen. Dosud by se zdálo, že spor ženy spočívá mezi ní a zákonodárnami států. Ve skutečnosti všal rozšířil se duševní zápas i na krb rodinný. Ach, kolik už je žen, které asi podobně by vyprávěti mohly jako Ibsenova „Nora“, která svému muži se svěřuje následovně: „Když byla jsem ještě s otcem doma, sdílel mi svoje názory a já pak chovala totéž přesvědčení jako on. I když jsem nesouhlasila, nedala jsem to najevo, poněvadž by mu to nebylo milým. On mne nazýval svou panenkou a hrával si se mnou jako já si hrála s mými panenkami. Pak přišla jsem žíti s Tebou – vlastně přešla jsem z rukou otce do rukou Tvých. Tys upravil vše dle svého vkusu a já měla tentýž vkus; aspoň jsem se tak domnívala… Žila jsem pro Tvoji rozkoš… Ty a otec jste mi velice křivdili. Zde jsem byla Tvoji panenkou – – ženou, jako jsem doma bývala tatínkovou panenkou – dcerou. A dítky byly opět mými panenkami.“

A my všichni známe následky jejího „sebepoznání“. „Musím státi samostatně, abych poznala sebe a svoje okolí… Je zbytečno, aby Ty jsi mi ještě něco zakazoval. Vezmu si s sebou, co mi patří, od Tebe nechci ničeho, ani teď, ani později.“ „Ale především jsi ženou a matkou,“ namítá muž. „Tomu nevěřím více! Jsem především lidským tvorem, právě jako Ty – aspoň se vynasnažím, abych jím byla.“ — Po tomto výkřiku, jak slabounkým povzdechem se jeví provolání: „Právě hlasovací chcem!“ – Nicméně i za tímto provoláním skrývá se táž hybná síla myšlenek, ale jak neurčitě vyslovená!

Se vší řečnickou krasomluvou a literaturou, které ženské hnutí vyvolalo, snad nic tak výmluvně a beze všeho kompromisu neobhajuje stanovisko žen, jako to učinil Hendrik Ibsen; a doklady jeho jdou tím pádnějšími, poněvadž vychází z úst žen pohodlného středního stavu, které nejsou obklopeny obvyklými vlastnostmi, jimiž se tyranství vyznačuje. Z obecného stanoviska vzato, zdálo by se, že každá z jeho zbojnic mohla býti šťastnou a spokojenou svojí domácností. Ale Ibsen, více jako kterýkoli spisovatel, viděl ono lstivě vysilujíc tyranství, jež protkáno jest celou společností, spočívající na ideích otroctví. Poslyšte co praví Silma v Ibsenově „Mládí“ – – „Ne, neposlechnu! Nemohu na dále lháti a podváděti. Musím promluviti pravdu. Nesnesu již ničeho! … Bylo vždy mým úkolem přijímati – nikdy dávati. Byla jsem mezi vámi jako papír. Vy jste nikdy nepřišli a nežádali ode mne obětí. Nebyla jsem způsobilou čímkoli vám přispěti. Nemám Vás již ráda! Ba, já vás nenávidím! Já žíznila aspoň po kapce vašich nesnází, vašich starostí! Ale když jsem vás prosila, vysmáli jste se mi. Vystrojili jste mne jako panenku; zahrávali jste se mnou jako s dítětem… O, jak opravdově toužím po obsáhlém, vysokém a čilém útoku života! Ale já nechci býti považována za poslední útočiště. Nechci nyní míti nic společného s vašimi nesnázemi. Nezůstanu u vás. Budu raději na ulicích hráti a zpívati. Pusťte mne! Nechte mne odejíti!“

Ale hnutí žen ještě dlouho nebude chápáno, ani těmi, kteří jej dnes podporují, ani těmi, kdož se ještě pošetile domnívají, že pokrok žen mohou zastaviti, leč postaví-li se na povýšené stanovisko anarchistického světového názoru. Dnes ještě hrají jinou písničku, jich barva není rudou, aniž symbolem jim je lidskost – jejich válečná hesla liší se od našich. Ale ačkoli tyto nelogické a nedokonalé považujem, předsstavují ony legiony žen přece jen pokrok lidskosti. Zápas za práva volební zamění se časem v boj proti vládě a sice z důsledků nasnadě ležících. Za těmito požadavky skrývá se špatně výslovná snaha po „obsáhlém vysokém a čilém úkolu života“. Jen se rozhlédněme a poznáme jak neudržitelné stanovisko zaujímají ti, kdo se snaží jakýkoli pokrok zadržeti nebo omeziti. Vždyť zápas života je povšechnou podmínkou existence lidského rodu. A tento zápas v moderní společnosti nabývá rázu války oproti všemu co pokrok lidstva omezuje – proti vládě. Proto nadejde jednou čas, kdy veškeré směry pokroku musí se sjednotit v anarchistickém hnutí. Proto má anarchism budoucnost. Anarchistické hnutí nemožno zastavit, neboť všechny směry lidského pokroku zapouští v něm svoje kořeny.

Žena nabude své lidské rovnoprávnosti jen ve společnosti skutečně volné – ve společnosti anarchistické.

(in.: Volné listy; 15. března 1914; č. 2)

 „Konečné cíle socialistů a anarchistů vrcholí v téže výslednici — volnosti a blahobytu veškerenstva. Pouze taktické prostředky a cesty vtiskují oběma proudům různý ráz, dělí oba směry na dva nepřátelské tábory!” Přečastý to úsudek, s nímž ve schůzích, veřejném i soukromém žití se potkáváme. A přec, vnikneme-li v hloubku zásad sociálně demokratických na jedné — komunisticko anarchistických na druhé straně ihned objeví se nám lživá filosofie, jíž sociální demokrati shora vyjádřenou teorii přikrývají. Ku snažším pojmutí téže teorie, uvedu v podobě — rozmluvy nejpřístupnější názory stoupenců sociální demokracie a stoupenců komunistického anarchismu.“

PŘEDMLUVA

V letech 1883 až 1900 působila mezi českými imigranty v USA tou dobou slavná Mezinárodní dělnická jednota v Americe (MDJ), jak se označovala česká sekce International Workingmen Association of America (IWMA). Říkávala se ji také „Černá Internacionála“ a hlásila se k myšlence anarchistického komunismu. Období existence Mezinárodní dělnické jednoty bylo plné zvratů. Období let 1883 až 1887 patřilo k těm nejlepším, MDJ byla v podstatě jediná česká dělnická organizace a těšila se monopolnímu postavení. Popularita revolučního socialismu a anarchokomunismu byla mezi politicky smýšlejícím českým dělnictvem všeobecná. Zlom však nastal s tragickými událostmi Haymarketu roku 1886, nastalými represemi, zákazem časopisu „Budoucnost“ a popravou Chigágských anarchistů v listopadu roku 1887. Chyběl časopis, mnoho dříve aktivních dělníků se stáhlo do ústraní, organizace se rozpadla a chyběl časopis, který by hnutí opět spojil a zkoordinoval. Hnutí nezaniklo, ale přesné informace o jeho působení a podobě chybí. Oživení Mezinárodní dělnické jednoty přichází s rokem 1890, kdy se především z řad anarchistů z Chicaga zorganizuje velká peněžní sbírka a je založen časopis „Právo Lidu“. Zatímco v USA se čeští dělníci v rámci MDJ přidržují radikálního socialismu a anarchokomunismu, a hnutí působí jednotně, v Čechách působí dělnické hnutí v rámci sociálně demokratické strany, ve které dochází k štěpení, strana se vydává reformní a parlamentární cestou. Ze strany jsou vyloučení radikálové a anarchisté. Obdobný rozklad nastává i v Americe, kde část dříve známých anarchokomunistických předáků a redaktorů v čele s Jakubem Mikolandou, Leo Kochmenem, Pechem a dalšími po roce 1893 zakládají Sociálně demokratickou stranu v USA, odvolávají se přitom na kongres MDJ, že užití „parlamentu“ je legitimní a není porušením zásad MDJ. Prohlašují se nadále za anarchisty, jedná se však jen u úskok, aby do své strany nalákali co nejvíce dělnictva, dosud hlásícího se k MDJ. Přestože se na „Právo Lidu“ sbírali všichni členové MDJ, ukradnou ho pro své „parlamentární choutky“ a nastartují štvavou kampaň proti všem, kteří se nehodlají přidat na jejich stranu a brojí proti MDJ. Ještě v roce 1893 proběhne kongres MDJ, na kterém je schváleno, aby hnutí založilo vlastní časopis „Dělnické listy“. V září 1893 vychází první číslo anarchokunistického týdeníku „Dělnické listy“. S vydáváním časopisu hnutí značně ožije, dochází k vzniku řady nových vzdělávacích spolků. Žel hádky v hnutí mezi anarchokomunisty a nově vzniklými „sociálními demokraty“ (bývalými anarchisty) mnohé dělníky odradí od další politické angažovanosti. Každopádně i přes horečnou činnost sociálních demokratů založenou na pomluvách, intrikách a denuciací, se jim MDJ nepodaří rozbít, ale naopak se stmelí a začne růst. Naopak jejich plány a první volby dopadnou naprostým fiaskem. Mezinárodní dělnická jednota fungovala jako volná federace českých anarchistických skupin napříč USA. Základem MDJ byl vzdělávací spolek, který byl naprosto autonomní a spojovala je sounáležitost k anarchokomunistické ideje. Odborné neboli odborové spolky (tzv. Unie) součástí MDJ nebyly, avšak mnozí členové byli členy těchto odborových skupin a působili v nich agitačně. Od roku 1896 došlo k sbližování a vzniku nových Dělnických Sokolů, které se tentýž rok přihlásili k MDJ a anarchokomunistickým zásadám. V tomto roce došlo také k sepsání textu „Vědecký socialismus a anarchistický komunismus“, který začal být otiskován na stránkách „Dělnických listů“ na pokračování od prosince roku 1896 a poslední část textu vyšla v březnu roku 1897. Text zřejmě nebyl dopsán dokonce, avšak v dalších číslech se již nevyskytl pro nával jiné látky, která začala být otiskována na stránkách „Dělnických listů“, hlavně „Ethický anarchismus“ od Viléma Korbera z Prahy a dalších textů od Petra Kropotkina. Text nebyl podepsán, avšak dle stylu psaní a jelikož přispěvatelů nebylo mnoho, lze s určitostí říci, že autorem byl anarchista Václav Kudlata, který převzal patronát nad „Dělnickými listy“ po Františku Josefu Hlaváčkovi. Nutno podotknout, že funkce placeného redaktora, byla během roku 1894 zrušena a správu a koordinaci řídil bezplatně Tiskový výbor MDJ. Václav Kudlata v článku „Vědecký socialismus a anarchistický komunismus“ vysvětluje pomocí rozhovoru mezi anarchistou a sociálním demokratem rozdíly mezi marxismem a anarchismem. Text jsme ponechali v původní podobě, zachovali staročeštinu a amerikanismy, abychom zachovali jeho autenticitu, přesto si myslíme, že text lze snadno přečíst a pochopit zásadní rozpory mezi tehdejšími sociálními demokraty a anarchistickými komunisty v řadách českého dělnického hnutí v Americe.

Historický spolek Zádruha, z.s.

Sociální demokrat: Tak vy jste stoupencem komunistického anarchismu ? Nemohu pochopiti, jak člověk, důkladně přemýšlející a po všem dobrém toužící, může sdíleti názory tak přemrštěné a neuskutečnitelné? Vždyť hnutí anarchistické vždy blíže kráčí k vlastnímu úpadku, kdežto hnutí sociálně demokratické vždy širší půdy nabývá. Vy zajisté neznáte vědecký socialismus, jehož základy — Marx a Engels položili.

Anarchista: S prorockým úpadkem není to dosud tak zlé, totéž mohlo by se spíše o vašem hnutí říci. Co se vědeckého socialismu týče, doufáme, že jej známe dosti dobře a přivoditi můžeme důkazy, proč jej za příliš „vědecký” nepovažujeme.

Sociální demokrat: Tak zpozdilé vyjádření jsem ještě neslyšel. Sociální demokracie, která vždy větší vážnosti i se stran buržoasie se těší, nemá míli podklad vědecký? A notabene — oproti Marxovi chcete vy anarchisti brojiti? Věcné a nikoliv stranické důvody podati? Oproti tomu Marxovi, který již v r. 1847 maloměšťácký anarchismus Proudhonův tak znamenitě odčinil? To jsem velice zvědav, opodstatnění vašich názorů slyšeti.

Anarchista: Milerád souhlasím. Nemáme se čeho obávati. Povězme sobě, co chceme. Především poznámku ku předešlému. Jest sice pravdou, že sociální demokracie vzrůstá, však jest též pravdou, že její početný vzrůst znázorňuje i její zásadní degradaci. Socialismus pověsila již na hřebík a dnes representuje stranu reformovou, demokraticko politickou. Malé nahlédnutí v c. k. debatní kluby; jinak též parlamenty zvané, podá vysvětlení. Než nám nezbývá času s osobní polemikou jednotlivců se obírati, poznejme raději konečné cíle anarchistického komunismu a marxismu, neb dle vaší výpovědi, spíše předhůzky – maloměšťácký anarchismus jsem vystihl, že komunistický anarchismus naší doby neznáte.

Sociální demokrat: To rozhodně popírám. Četl jsem kupříkladu Marxův spis „Filosofie bídy” oproti Proudhonovi, který byl, jako veškeré spisy K. Marxe, zajisté časovým, jinak by se byl v r. 1885 v němčině nevydal (K. Kautský a E. Bernstein). Za krátký čas učiněno pak nové vydání Engelsova spisku „K příbytkové otázce” který názory Proudhouna dokonce potřel. Mimo to jsem četl celou řadu článků v „Sociálním demokratu” „Vorvartsu” a jiných, které celkovitě do nečistého světla anarchisty stavěly. Tu a tam vzal jsem i anarchistické časopisy k ruce, než okamžitě jsem je s opovržením odložil, když jsem nahlédl, jak Liebknechta — Bebla bombardují.

Anarchista: Připouštím — kdo sbírá úsudky o anarchismu v zastaralé literatuře z let 1880 — 90, z Proudhona, Stirnera a j., ten tápe po dřevěné cestě. Předchůdcové sociálních nauk vůbec patří historii a nikoliv přítomnosti. Oni znázorňují obdobný vývoj idejní, nikoliv však ustavený názor jednotný. Z nich sbíráme pomůcky ku odůvodnění doby v níž žili a pracovali, ku posouzení jich názorů chápeme se minulosti i přítomnosti. Proto je nesmyslno, vésti staré polemiky před 50 léty do boje vůči komunistickému anarchismu po 50 létech. A co se týče článků v „Sociálním demokratu”, „Vorwártsu’ a j., o těch není třeba ani mluviti. Zapáchají příliš odporně nenávistí a stránickostí. S nimi souvisící historie podobá se řetězu intrikánství a klukovství. Nekrology o Proudhonovi a Bakuninovi jsou dostatečným důkazem. Než my chceme rozbírati teorie.

Sociální demokrat: Budiž – řekněte mi, co chtí vlastně anarchisti?

Anarchista: Jestliže odpovím: Anarchisti chtí blaho všeho lidu, pak mi řeknete — Ti chceme my též. Tak bychom daleko nedošli. — Probírejme tudíž naše názory posloupně. Základním podkladem všech anarchistů je zásada volnosti.

Sociální demokrat: Neobmezená svoboda není vůbec možnou.

Anarchista: Tak nám vždy předhazujete, jelikož nepochopujete, jak sobě svobodu představujeme. Žádáme volnost plného vývinu, volný rozvoj, neboť jsme přesvědčeni, že každá součásť v nejširší volnosti co nejdokonaleji vyvíjeli se může. Každá překážka v tomto volném vývoji působí škodlivě, nechť přímo, či nepřímo.

Sociální demokrat: Zcela správně, totéž i my žádáme; než myslím, že každá svoboda má hranice, že jednotlivec musí se podříditi celku. Výchova a obrana musí zabraňovati každému nehodnému použití svobody.

Anarchista: Tím jen dokazujete, jak povrchně jste se ve volný rozvoj vžili, ačkoliv za zcela vědecký jej pokládáte. Pravíte, že chcete volný rozvoj a přec v něj plnou důvěru neskládáte!

Sociální demokrat: Vy chcete tudíž neobmezenou svobodu a zatracujete každé míchání se celku ve svobodu jednotlivce?

Anarchista: Jakkoliv obrovskými zdají se Vám úspěchy tohoto míchání býti, přec jeho špatné následky jsou vždy daleko osudnější. Zasypte jedince blahodary a dobrodiním a on zůstane přece jen duševní loutkou; skutečně lidsky může jen ten se vyvíjeti, kdo vlastní cestou kráčí. A kdyby i slabé povahy zanikly, přec jest mi malá hrstka skutečně osvojených lidí daleko  milejší, přec její hodnota daleko závažnější, než-li massa pod tíhou „vzdělaného despotismu’’ žijící, vši energie a vůle prosta. Pod hodnotou vyrozumívám osobní, vlastní hodnotu, nikoli však hodnotu pro jiné neb celek. „Volně vyvinutý člověk má zajisté větší cenu, dovede lépe žití své spříjemniti, než li člověk nevyvinutý; my domáháme se tudíž takého poměru, který nejrozšířenější vývoj v míře nejdokonalejší umožňuje; tento poměr spatřujeme v uskutečněni se — anarchie.

Sociální demokrat: Dle vašeho vyjádření měl by každý pro sebe žíti. Avšak to příčí se všemu pokroku a vzdělání, bije celé výrobní soustavě přímo do očí, tím by byla veškerá civilizace pošlapána!

Anarchista: Jen strpení! Lidstvo vyšinulo se již ku takému stupni vzdělání, že jeden každý může blahé úspěchy součinné práce nahlédnouti. Proč měla by budoucnost tento úspěch popírati? Opačně — společné, dobrovolně soustředěné síly práce u spojení se strojovými i technickými vymoženostmi budou znázorňovati pochopitelně přirozený stav společnosti. Dobrovolné spolupůsobení nechť několika jednotlivců či celé massy nevyvozuje nikterak — donucování — ono je přímo potírá. Dobrovolné spolupůsobení vymezuje především — vládu většiny — majority. Každý společenský požadavek, nechť druhu kteréhokoliv vyplývá z nutnosti, neb ještě lépe z nedostatku. Z toho vysvítá, že za oním požadavkem stojí ti, kteří po jeho dosažení touží. Z té příčiny bude se i každý podnik v budoucí společnosti především těmi vykonávati jichž vniternímu uspokojení, celkovitému prospěchu nejlépe odpovídati bude. Ti budou tvořiti jádro celého podniku, oni se ushodnou, jak nejlépe předsevzaté uskutečniti by mohli. Vlastní naše zkušenost je nejlepším toho důkazem. Jedna každá myšlenka, týkající se všeho lidu, nalézá v jejich stoupencích vřelého ohlasu. Jejího uskutečnění chápe se jeden každý harcovník a přispívá svojí hřivnou ku zdařilému úspěchu. Jen v takých případech, kde o zájem jednotlivce se jedná, možno až křiklavou neshodnost pozorovati.

Sociální demokrat: Ale není vyloučeno, že by většina, která silnější jest, nutila menšinu, by se jí tato podrobila. Ve skutečnosti ovládá vždy většina, kdyby i menšinu k podrobení se nedonucovala.

Anarchista: Poslednější je prohnaným úskokem. Majorita zajisté se dobrovolně nepodá, pakliže projednávané jejímu prospěchu neodpovídá a pak žádné roztržky nestává, neb o minoritě a majoritě není ani řeči. Pakliže by se majorita podrobila minoritě — jaký by byl toho následek ? — Nadvláda minority, kdežto my rovnoprávnost všech proklamujeme. V druhém pak případě — že by majorita násilně minoritu ku kapitulaci přiměla, není žádného jiného východu. Vynález střelného prachu urovnal sílu jedince s celým množstvím, dynamit doplnil totéž ještě u větší míře, čímž se moc a síla většiny daleko zdecimuje. Než i majorita mohla by stejné zbraně použiti a tak stala by vskutku mocnější minority. Podobnému násilí nechalo by se právě tak málo zabrániti, jako neštěstí, jež člověk, pojednou šíleným záchvatem napadený přivodil.

Sociální demokrat: Tím tedy doznáváte nemožnost vašeho společenského systému!

Anarchista: O nikoli! Nikdy neprohlašujeme náš ideál za plně svrchovaný; vše, co chceme a čeho se domáháme jest ustaviti také společenské zřízení, v němž diference náhledů poznenáhlu se urovnávají, v němž blaho povšechnosti měřítkem se stává. Každý jedinec pozná hodnotu své vlastní volnosti a v tomto poznání zračití se bude i uznání svobody každého spolujedince, neb pojal přesvědčení, že jeho svoboda spočívá jedinně ve svobodě ostatních spolulidí. Ve vědomí, že majoritě nebudou k užitku žádné zákony, výkonné výbory atd. stávati, že celá společnost zbavena je malicherných bacilů majetných a úzkostlivých předsudků z dob kastovních, ushodne se lid v míře daleko přístojnější, neb osobní zájem nebude více podmínkou existenční, jak v době přítomné ohmatati můžeme. Vy sociální demokrati předhazujete nám, že v příští společnosti může se státi majorita intolerantní a že bude pak násilí převládati. Než co chcete vlastně vy? Zajisté že nadvládu většiny, ne snad v jednotlivých případech, nýbrž ustálenou nadvládu většiny, neustálé prznění menšiny panující většinou. Této připadá kontrola celé výrobní soustavy, jí k použití stojí žaláře, zákony a jich červení vykonavatelé oproti neposlušné menšině. Dle zásad sociální demokracie je menšina souverenitě většiny odsouzena. V takém pak stavu nemožným se stává volný rozvoj a pokrok celku.

Sociální demokrat: Kdo pak pomýšlí na žaláře a policii ve volném lidovém státu?

Anarchista: Mnozí sociální demokrati ovšem ne ; pakliže totéž vystihnouti již dnes nemohou, tím hůře pro jich rozhled. Čteme li vaše časopisy, pak musíme chtěj nechtěj přiznati, že by sociální demokrati vůči všem jinak smýšlejícím, zejména však odpadlíkům — anarchistům nejraději inkvisici zavedla. V následujícím chci totéž odůvodniti. — Vzhledem ku volnému rozvoji potíráme zcela pochopitelně zákony a ustanovená usnášení vůbec.

Sociální demokrat: Špatné zákony i my potíráme. Než člověk není od jeho zrození tvorem dokonalým a proto musí stávati zákonů, však zákonů lepších.

Anarchista: Ano, ano — k fabrikování zákonů jest zapotřebí patřičných mužů atd. Tak mluví každý, již před 100 roky odčiněný demokrat a mezi tím, co dnešní mizerná hospodářská soustava počíná lidu otvírati oči, že všem zákonodárcům jedná se pouze o to, by s plné mísy jísti mohli a jich privileje pomocí zákonných paragrafů uchránili, přicházíte vy sociální demokrati a krmíte jej opětně zastaralými frázemi o „lepších” zákonech, pravých mužích atd. My uznáváme taký zákon za nejlepší, který nejméně volný rozvoj zadržuje, nedonucuje, neprzní. Taký zákon byl by jen dosvědčením toho, co ve skutečnosti v životě se odehrává, byl by to zákon přírodní.

Sociální demokrat: Nemyslíte, že budou na základě nejlepších vědeckých úsudků majoritou lidu a přímým odhlasováním přijaté zcela jinak vypadati, než zákony stávající?

Anarchista: Tomu nevěřím. Ze špatné věci nevykouzlí se dobrá, byť by sebe více byla vyfintěna. Zákon může býti vyjádřením okamžité zkušenosti usnášející se majority. Zda správným či bezprávným, on je jedenkráte zákonem a provádí se, což v povaze zákona leží, násilím. Zda násilí dnešními četníky a policisty, aneb zastánci veřejného pořádku ve „volném lidovém státu”, se vykonává, zůstane si pro znásilněné lhostejno. Zda ve jménu dnešního „despoty”, neb budoucí „svrchovanosti” lidu se provádí — jest lhostejno. Znásilňování zůstane totéž, pouze jeho způsob, tu a tam i působnost se změní; tím není nám ale poslouženo.

Sociální demokrat: Špatné zákony mohou se přec odstraniti a lepšími nahraditi!

Anarchista: Má-li toto naší útěchou býti, pak jsme spokojiví. Nebylo by lépe vůbec žádné zákony nefabrikovati? Zkušenost nám dokazuje, jak lehko se zákony usmolejí, ale s jakými obtížemi se odstraňují. Dále jest dokázáno, že nedostatky zákona minorita nejdříve pociťuje. Jakých prostředků může nyní minorita užiti ku zmírnění oněch nedostatků? Čekati — až její nespokojenost zachvátí majoritu. To se však nestane snad nikdy, jelikož zákony majority veškerou její agitaci nemožnou činí, vzdor vší úřední svobodě. Dějiny nám vyprávějí, že minorita zcela jinak jednati musela; ona jednoduše zákon překročila a neuznala. Tento přestupek zaplatila na mnoze životy, však ne zbytečně; majorita nahlédla, že stanovený zákon vzbuzuje nevoli a proto se jej vzdala. Tato methoda, kterou pokrok v dějinách používá, jest i naší methodou anarchistickou, která garantuje každému vlastní cestou kráčeti bez ohledu na prostředky, jež majorita k použití dovoluje. Majorita zajisté nebude udržovati špatné zákony, pakliže by jí resp. jejím pohlavárům k prospěchu nesloužily. V zájmu vlastního úspěchu nehrozí se nižádného protestu, nýbrž jen násilí. Proč tedy neustále pokrok libovůli většiny přenechati? Nechť kráčí volnou, neobmezenou cestou.

Sociální demokrat: To by právě znamenalo, násilí dveře otevříti. Právo nejsilnějšího, pěstní právo, pouliční vraždy tvořily by důsledky takého systému. Ty časy jsou již dávno odčiněny. Základní pravidlo: „Všichni jsou před zákonem sobě rovni” razí si vždy trvalejší dráhu a dojde v našem lidovém státu v rámcích hospodářské volnosti plného ocenění

Anarchista: Projevené názory nejlépe dokazují, jak hluboko jste vy sociální demokraté v politickém bahně dnešní demokracie uvízli. V dobách feudálního zřízení nerovnosti jak majetkové, tak rodové byla ovšem fráze ,,všichni jsou před zákonem sobě rovni” historickým pokrokem. Tato fráze jest nejvyšším výplodem, nejkrásnějším ideálem demokracie. Pro nás však, kteří jsme se z pout buržoáckých frází vymanili, jest toto pravidlo otevřeným potvrzením neustálého vydírání.

Sociální demokrat: Jakže? Vy neuznáváte ani rovnoprávnost před zákonem? Tím pravíte, že chcete se navrátiti k staromódním, mizerným poměrům. Vy jste aristokrati, zpátečníci!

Anarchista: Nic na plat, vy nemůžete se dosud z vašeho demokratického obzoru vyprostiti. Dřívější poměry ustanovaly zákonnitou nerovnost, zákonité vydírání jednoho na útraty druhého. Ty jsou odčiněny. Jest snad ta mnohoslibná rovnoprávnost před zákonem přítomně o něco lepší? Tím se přede jednoduše vyjadřuje, že se dle zákona t. j. násilím jednou břitvou vše holí. Jelikož však žádný svrchovaný, povšechný zákon, žádné všeobecné případy na lidské bytosti nestávají, proto se každý jednotlivě znásilňuje. Nalézáte snad v této skutečnosti útěchy, byť by se i na celek vztahovala? A skutečně, byla by snad povšechnost zotročení útěchou, odůvodněním tohoto mizerného systém?

Sociální demokrat: Zákony mají přede jistou rozšířenou moc a mohou se tak použíti, by skutečně poměrům a okolnostem případu odpovídaly.

Anarchista: Tím vyřkl jste sám mravní úpadek zákonů. Zákon co váš prostředek nespomůže nic, on vede ku zbudování nového činitele — libovůle — upotřebení zákona přenechá se pak libovůli třetí osoby. To jest právě tak špatným. Zde zračí se nejlépe a též nejpříkřeji rozdíl našich názorů. Co zdá se vám ideálem spravedlivosti býti, jest pro nás znázorněním nespravedlivosti. Přistavíte se na půdu — vědy, vývinu, evoluce — které přede demokracie odporuje. Demokracie — v politickém ohledu nestojí sociální demokracie na jiném podkladu – je pokrokovým švindlem, a jen v boji s její slepou a brutální vládou majority může si pokrok cestu raziti. Mnoho-li sil zakrní v tomto boji? Mnoho-li zárodků nejlepšího vývoje potírá se ve jménu zákona a mnoho-li jich přijde vůbec o život? V takém systému cítí se lidstvo vůči zákonům bezmocným býti a samotná majorita pozbude její moci, jelikož její vedení převede se v ruce frakcí a jednotlivců. V anarchii naproti tomu je každému zárodku půda k vývinu umožněna. I to, co v budoucnu se uskuteční nebude a nemůže vůbec býti ihned užitečným a cenným, avšak svoboda bude i v těch takzvaných nehodných použitích nejlepším strážcem.

Sociální demokrat: Jak chce se tudíž společnost před špatnými náklonnostmi jednotlivce ochrániti ?

Anarchista: V tomto ohledu objevil již Fonrier jistou odpomoc, totiž………

Sociální demokrat: Cožé? Fonrier — ten starý utopista je vaším důvodem?

Anarchista: Od té doby, kdy Engels vědu — „Od Utopie ku vědě”, totiž ku jeho vlastnímu učení, pronesl a zevšeobecnil, přivykli jste si na všechno ostatní skrz prsty pohlížeti. V našich očích zdá se to, co o jiném pravíte, dobrým doložením vašeho marxismu býti, který za utopistický a zpátečnícký považujeme. Nás nezajímají fantastické plány Fonriera, však musíme doznati, že Fonrier velmi dobře vystihl, že nestává žádných dobrých a špatných pohnůtek, nýbrž že každá pohnůtka musí míti dostatek svobody, by plného rozvoje dojíti mohla a že pak resultát jejího uskutečnění je dobrý. Jedno každý, kdo je ku výkonu nějaké věci donucován, s nevolí, nelibostí tutéž vykonává a mnohdy i nedokonale, jeho vlastní schopnosti zakrní a ponejvíce zárodky úlisnictví, ramenářství a vládychtivosti zapustí. Z toho též vidíme, že jen dobrovolné, součinné působení ve volně vyhledaném oboru umožňuje každému individuu rozvinutí všech jeho schopností. Toto jest z dobrého poznání lidské povahy odvozená zkušenost, které si ,,vědečtí socialisti“ nevšímají. Poslednější požaduji řízení všeho od „hořejška” neb co krásněji zní od „společností” ve skutečnosti však od roty úředníků a velmocí, jinak ani býti nemůže; otrocká soustava vyvozuje nutně otrokáře.Nemáme žádné sympatie vůči systému rozdělení výplodů práce, jak jej Fourier ustavil, však musíme doznati, že mnozí z jeho přívrženců logickým přemýšlením až ku komunismu dospěli. Pro nás jest Fourier historickým poznatkem. Fourier měl dlouhá léta na jistého kapitalistu čekati, který by k různým pokusům jeden million uštědřil a tak ku osvobození lidstva dopomohl; to bylo zajisté malicherné, než ještě dávno ne tak dětinské, jako přání sociální demokracie mírnou cestou, bez revoluce, v rozklad přivoditi buržoáckou společnost a zbudovati volnou společnost.

Sociální demokrat: Vy přec doznáte, že stává přemnoho špatných lidí, před nimiž se musí společnost ochrániti.

Anarchista: Jak by jste mi odpověděl kdybych řekl, že většina zlořádů ze špatných hospodářských zřízení vyplynul?

Sociální demokrat: Zcela přirozeně. V sociálním státu budou zákony až na minimum zredukovány, než jakkoliv malý počet jich stávati bude, přec je nutným.

Anarchista: Tuto odpověď mohl jsem očekávati vzdor tomu, že ji považuji za nesprávnou. Zločiny, jak je jedenkráte zvykle nazýváme, z nouze, by na krátký čas ve vašem sociálním státu odpadly; jelikož však v témže poručníci a posluchači, panující a ovládaní stávati budou, proto jest nové pole všem neřestem poznovu otevřeno. Ti vybraní, ku předním místům zvolení budou pomocí násilí, pláštíkem zákona obaleným, jich postavení upevňovati, jich moc rozvětvovati atd. A ještě něco. Zákony se ustanovily k vůli špatným lidem, obyčejně se povídá. Komu však nejvíce škodějí a koho nejvíce utiskují? Zločiny nevymezují, skuteční zločinci dovedou je obejíti, ale ti obyčejní zločinci, na nic špatného nemyslící, ve fanatické víře utvrzení, ty nejvíce zákony stíhají a čikanují. A dále: „Zákony nejsou ničím neosobním, odloučeným, jak nám rádi namlouváte”. Povšechnost ustavuje zákony ku ochraně jednotlivce — to velmi krásně zní. Ve skutečnosti souvisí však zákony přesně s jich smoliči. Tolika a tolika špatným lidem, neb pořádní se k podobným věcem nepropůjčí, dává se plnomoc v rámci velmi volných hranic jich spolulidi dle libosti vyssávati, utiskovati. „Sluhové spravedlnosti” mají tudíž ponejvíce s těmi bohatými zloději co činiti: zbudujte jen zákony a zbudujete tím i policii, která byť by se i demokratickou nazývala, zůstane přec jen policií. Policie, jedenkráte ustanovená, bude se pak jako rakovina v celé společnosti usazovati a u spojení s prohnanými darebáky řádné lidi jako nenasytná pijavice kousati. Z toho můžeme odvoditi, že ve vašem socialisticky lidovém státu zastřené, z počátku nepozorované zpátečnictví k plnému bujení pokročí a pak se následovně i rozšíří.

Sociální demokrat: Myslíte snad, že budou lidé ve vašem anarchistickém zařízení „anděly”, že nepotřebují žádného donucování, aneb že jsou již nyní ,.anděly” a tím všech zákonů postrádali mohou?

Anarchista: Jak častokráte zvrátili jsme již tuto předhůzku! My nezavrhujeme vládu a zákony snad proto, že lidé dobrými jsou, nýbrž jedině proto, že jest člověk nedokonalým, neuceleným, pln náklonností. Svrchovaně dokonalému člověku, mohli bychom říci, samotný zákony by neškodily, jelikož ve své svrchovanosti by týchž zákonů na újmu druhého neužil — také lidi si nepochybně přejete vy sociální demokraté v budoucím lidostátu! Než taký doklad je příliš přežilý, neboť z rozumového stanoviska vzato, ani o plné dokonalosti mluviti nemůžeme. Právě proto, že je lidstvo „špatným” nesmí si nikdo nějakou autoritu nad druhým osobováti, neb „špatný jedinec” ze špatného celku ku poškození svých špatných spoludruhů by ji použil. Proto žádné zákony; každý jedinec nejlépe vlastní záležitosti vyřizovati a pojmouti dovede, každá druhá, třetí osoba jinak vysvětluje sobě věc předloženou, dle libovolného — dobrého neb pochybeného úsudku.

Sociální demokrat: Ale jak urovnáte možné roztržky?

Anarchista: Snáze můžeme říci jak je neurovnáme. Nikdy nenosíme fixně ustavený program nějakého zařízení. Zajisté, že roztržky nebudeme urovnávati pomocí ustálených zákonů, pomocí většinou zvolených osob neb sborů. Obojí je to, co právě vy chcete; aniž žalářem neb trestem. Roztržky urovnají se v našem zřízení především rozumnými vývody obou stran, vzájemnou výměnou názorů, jichž konečná výslednice spočívá v ushodnutí se jednoho sdružení, které pak dle toho pracuje, druhé pak sdružení buď se přidruží aneb kráčí vlastni cestou.

Sociální demokrat: Vy máte neodůvoděnou bázeň před zneužitím moci a zákona. Dnešní systém je arciť přeplněn neřestmi, ale vy přec musíte věděti, že tyto odpadnou, jakmile lid přikročí k neodvislé volbě těch, kteří převezmou správu produkce. To jsou přec jen úředníci lidu, kteří nezaujímají nižádného vyššího postavení a podléhají kontrole lidu. Kde má se pak špatné zneužití zákona a moci vzíti?

Anarchista: Vy a ti ,již takto soudíte, honosíte se neobmezenou malicherností. Zkušenost nás naučila, že autorita nejdříve jejího majetníka skorumpovala. I ten nejlepší člověk jí propadá. Jedenkaždý, kdo povýšené křeslo zaujal, hledí jej nejdříve upevniti a pak zvěčniti. A jelikož jest klid nejlepším dokladem ústupu, zpátečnictví, proto přičiní se autorita, by duševní klid všude zavládl, by tak vlastní moc v další pole působnosti rozšířiti mohla. Prostředky k tomu podává již postavení samo. Ke korupci je pak ve skutečnosti jediný krok, neb autorita sama jest již korupcí.

Sociální demokrat: Kde mají se vzíti prostředky ku upevnění autority ve lidovém státu, kde žádného vydírání stávati nebude?

Anarchista: Kde jest místo pro autoritu, tam jest místo i pro vydírání. A kde stává většího pole působnosti autorit, jak v nedemokratickém státu?

Sociální demokrat: Jak by to bylo možným? Není vám známo, že vědečtí socialisti jako Bebel, Engels a j. častokráte se vyjádřili, že by stát v naší společnosti ve skutečnosti zmizel, v museum starožitných seker a náčiní se odklidil. Ovšem, to není žádný argument pro anarchisty, jak sám Engels praví.

Anarchista: Tyto výpovědi, které velmi radikálně zní, jsou nám známy. Našli jsme je ve spisech „Od Utopie ku vědě”, Bebelově „Ženě”, „Komunistickém manifestu z r. 1848”; vždy končí v ujišťujícím odkazu na pouhou správu výroby. Státní správa přikrývá se jednoduše rouškou správy výroby. Může však stávati většího pole ku rozšířeni moci této správy, než-li v poddané soustavě? Jakkoliv dnešní soustavu nenávidíme, přec musíme přiznati, že vaše správní řízení výroby daleko zbídačelejším by bylo, uvážíme-li, že by vyplynulo z dlouholetého boje přesvědčených mas!

Sociální demokrat: Vy opakujete to, co nám buržoáci o kasárnickém a žalářním státu předhazují, to nemá však pro nás žádné důležitosti.

Anarchista: S podobnými poznámkami nedojdeme k žádnému výsledku. Vy znáte pouze stávající buržoácký stát pak sociální lidový stát, který sobě v různých fantastických barvách představujete, který by však ve skutečnosti zcela jinak vypadal. Správa výroby a sice v jejím centralisačním způsobu, jak si ji představuje, ustavila by rotu byrokratických úředníků, kteří by pak lid zcela po chopitelně jako štěnice okusovali. Každý rafinovaný lenoch pomáhal by se pak nejdříve úřadu a pohodlného žlábku. Vaše mnohoslibná opatření – sesazení z úřadu – kontrola lidu – nespomohou nic. Pozorujte přec, jak se již dnes věci mají a to v době boje, kdy bychom se mohli nadíti, že ještě ty nejideálnější snahy převahu tvoří. Již dnes můžete pozorovati ,, „oficielní panstvo” strany, časopisecké autority s jich slepými stoupenci a náhončími, jimž redaktorství, administratorství řemeslem se stalo, kteří od časopisů žijí atd. Kdo může se oproti této spojené — dělnictvo vyssávající rotě vlastním, samostatným názorem projíti? Každý taký jednotlivec pronásleduje se na celé čáře. Co těm se nelíbí, prohlásí se jednoduše za „zráda discipliny strany” a osamocený jedinec se vykopne. Tak tomu již dnes, kdy vaše moc je pouze moci morální, dobrovolným uznáním. A nyní mají tito lidi, neb jich nástupci celou správu výroby v ruce dostati? Pakliže mi buržoácké předhůzky vytýkáte a povrchně je přecházíte, pak doznáváte neznalost anarstické literatury a kritiky; my opakujeme neustále, že vaše sociálně demokratické ustavené zřízení na takých základech jest zbudováno, že by degeneraci celé společnosti přivoditi muselo.

Sociální demokrat: A jaký společenský útvar chcete vy komunistický anarchisti zbudovati? Chcete i vy veškeré státní formy odstraniti?

Anarchista: Objasněním hospodářských poměrů, k nimž za krátko přijdeme, dovodíme lepší a snazší pojem o anarchistické společnosti. My představujem sobě množství dobrovolných sdružení v jednokaždém nutném oboru. Mimo to bude každému jedinci volno i mimo sdruženi svůj chléb dobývati, existenci vyhledávati. V srozumu, že celá společenská spotřeba nevyhnutelně součinnou práci všech vyžaduje přidruží se každý jedinec k takému spolčení, jež jeho potřeby a tužby nejlépe uspokojuje. Vždyť i stejnost těchto zájmů dělá v tomto směru nejlepší propagandu. Stejně pojí se opětně se stejným, rovné vyhledává opětně sobě rovné. V těchto sdruženích leží i nejlepší záruka všeobecné shody. Tak bude společnost anarchistická z nesčetných spolčení pozůstávati, která zásobují veřejné sklady, tržiště vším tím, čeho ku výživě celé společnosti je třeba.

Sociální demokrat: Avšak u všech veřejných záležitostech musí vždy stávati jakési usnesení, pak jistého vedení. Jak jinak mohl by se kterýkoliv obsáhlejší podnik rychle a přesně provésti?

Anarchista: V těchto poznámkách házíte různé pojmy do jednoho pytle. Rozdíl mezi autoritou a sdružením není vám dosti jasným a z té příčiny nenalézáte pravého pochopení anarchismu. Anarchisti potírají autoritu, uznávají však sdružení, neb jednakaždá věc uskuteční se pomocí sdružení, nikoliv autoritou. Pod sdružením vyrozumíváme ku uskutečnění jakéhokoliv věcného podniku nutné spolupůsobeni věcí a různých oborů schopností. Naznačí-li ten, jenž předložené práci rozumí, jinému, jenž oboru tomuto se nevyučil, jak práci vykonávati má — pak ihned voláte — to je přec autorita, kdežto vy žádnou nechcete! To je směšným, odpovídáme; věcné, ano věcně nutné poučení druhého daleko se liší od autority. V tomto případě, jak již dříve bylo naznačeno, odkázán jest jeden na druhého, každého práce přispívá k celkovitému dílu. V poslednějším však případě mají se věci jinak, neb zde pak stává jedinec, od druhého neb třetího zvolený, který pro sebe „zákon a právo” vlastní, jež musí každý poslouchati. Tak by ve vašem sociálním státu přišli úředníci ústředního řízení výroby a nařídili, do toho a toho dne musíte tolik a tolik výrobků odvésti, statistika dokazuje nutnost toho a proto je každá výmluva marnou; tito páni mají přec všechnu moc, byt by se jen ,,pouhým” řízením výroby jmenovala v rukou. Toto znázorňuje pro jednohokaždého, této rotě nepodrobeného, tedy neodvislého člověka, novou metlu hladu, jíž při mezinárodním se utváření této centralisace na pospas byl by dán. Tolik o organisaci a autoritě. Vy se tážete, jak společné záležitosti v platnost přivedeme? Obyčejně předvádí se nám stavění mostů, železnic, tunelů atd. Pakliže vám sociálním demokratům buržoáci na hřbet házejí, že v sociálním státě žádný nebude chtít pracovati, pak odpovídáte, že buď nemá jísti, aneb, že bude práce tak příjemnou, že vůbec podobné případy se ani nevyskytnou. Prvnější vaši odpověď potíráme, neb jest povahy násilné, donucovaní. Poslednější nechá se na veškeré záležitosti upotřebiti a tím padne otázka položená sama sebou, neb lidi v budoucnu nebudou ni hloupějšími ni špatnějšími než okamžitě, a proto nebudou jich vlastnímu zájmu překážky stavěti. Bližší spojitost různých končin, očividná potřeba a z ní vyplývající užitek, to budou daleko pevnější garancie ushodnutí se, než veškerá nařízení a usnesení.

Sociální demokrat : Z toho o čem dosud jsme mluvili, se ukázalo, že zásady a konečné cíle sociálních demokratů v přímém odporu si stojí se zásadami komunistických anarchistů.

Anarchista : Zajisté, že ano. Shrnu ještě jednou vše dohromady. Socialismus marxistů spočívá po stránce politické na vládě autority, zákonů, zvolených autorit a tomuto všeobecnému donucování podrobuje se výroba, t. j. každý jedinec jest hospodářsky odvislým, teoreticky od „společnosti”, prakticky od úředníků, již u vesla se nalézají. Dle našeho názoru, zadržuje také řízení všechen pokrok, každé individuelní počínání si jednotlivce, zřízení, které násilně udržováno, v korupci skončí. Anarchisti naproti tomu ponechávají každému individuu volné pole k vývoji a potírají následovně volný rozvoj obmezující vládu většiny, zákony atd. Stejné právo každé menšině, by vlastní cestou kráčeti mohla, dorozumění se od případu k případu; dobrovolné spolupůsobení, jak naše fysické i intelektuelní schopnosti tomu dovolují. V tom spatřujeme základní hospodářské podmínky, které možně nejlepší rozvoj umožňují.

Sociální demokrat: Z naší dosavadní rozmluvy jsem poznal, že máte do jisté míry jakýsi rozhled v otázkách politických; však dosud nevystihl jsem řádný podklad vašeho hospodářského stanoviska. Vědecký socialismus přijal dějinný materialismus K. Marxe za svůj, který tvoří podklad všech ostatních zřízení, jak politických tak náboženských atd. Nejdříve dovolím si otázku. Jaké postavení zaujímáte vůči dějinnému materialismu Karla Marxe?

Anarchista: Povšechně vzato, uznáváme teorii dějeného materialismu, nevidíme však žádné zvláštní příčiny, proč bychom měli právě K. Marxovi a Engelsovi za tuto teorii povděčni býti. Marx jako Proudhon a Bakunin, přijal ono staré Heraklitovo a Hegelovo poznání, že vše nalézá se v pohybu, u vývinu, že nic ustaveného, pro vždy stejného nestává. Oba vytčené směry, v souladný celek spojil K. Marx a tím nad jiné socialisty jakési větší zásluhy si získal. Anarchisti zajisté nečerpají jedinně z Marxe, nýbrž z týchž pramenů, ze kterých i Marx své studie započal, neb jsou každému přístupny. Proto můžeme říci, že ona teorie ještě mnohé přeměny přežíti musí, nežli plně vědecky upotřebiti se může. Příkladně — vznik majetku soukromého nedá se jí dosud správně opodstatniti; zda rozvoj výrobních prostředků, či utvoření se jednotné rodiny, byl hlavním faktorem u zrození se majetku soukromého. Vzdor tomu musím přiznati, že K. Marx počíná si dosti vědecky. Avšak obyčejní potomci K. Marxe považují dějinný materialism za nedotknutelné dogma, z něhož vše ostatní odvozují, nedbajíce toho, zda jich vědecké odvozování též vědě odpovídá.

Sociální demokrat: Stojíte i vy na stanovisku třídního boje?

Anarchista: Že mezi vydírači a vydíranými nikdy míru stávati nemůže, jest zcela pochopitelno. Nesdílíme mimo to váš názor, že dělnická třída musí se předem státi třídou vládnoucí, by pak roztřídění lidu odstranili mohla, jelikož jsme přesvědčeni, že ti, kdož vládnou, dále vládnutí, vládu upevnili se snaží. Mnohem dříve, znázorňovala by vládnoucí třída dnešní boržoasii a za kratičký čas nechala by za sebe jiné pracovati.

Sociální demokrat: Vaše vývody nepovažují za vědecky opodstatněné, jelikož jste neobjasnil jich hospodářský podklad.

Anarchista: K tomu přinutily mne dvě příčiny a sice:

Anarchista: Nezávidíme vám čínské uzavřenosti marxismu, neb všichni prozíraví musí přiznati, že neustále se musejí přiučovati, vždy nové názory zdokonalovati, kdežto vy usnuli jste v klamném předsudku, že co již před 40 a více roky napsáno a hlásáno bylo, i dnes ještě platí, jako kdyby stáří nějaké nauky potvrzovalo její správnost, pravdivost, když můžeme pravý opak toho namakati.

Sociální demokrat: Jaké jsou ony směry anarchismu, o nichž jste se zmínil?

Anarchista: Individuální anarchistický, kolektivistický anarchistický a komunisticko anarchistický. Jsou to směry, jež u vývinu anarchistických teorií se objevily, než i dnes tu a tam se vyskytují. Individualismus J. Warrena a jiných amerikánů a pak Mutualismus Proudhonův tvoří nejstarší období anarchismu; v Evropě je přítomně překonán, jen v některých kruzích amerických, z části v Anglii a Austrálii možno jeho zbytky pozorovati. Kolektivistický anarchismus znázorňoval hlavní směr v létech 1868 — I875 ve Francii, Španělsku, Itálii, pak ve známé Internacionále nalezl hojně stoupenců. Komunistický anarchismus přijalo nejdříve Italské odvětví Internacionály a sice na sjezdu Florencském, v říjnu 1876. Během následujících pak let našel ve všech téměř zemích Evropy rozšíření, za poslední doby i ve Španělsku značné převahy nabývá.

Sociální demokrat: Jak vysvětluje sobě ono označení: kolektivistický ? Sociální demokrati nazývají se přec také kolektivisty!

Anarchista: Prvotnost tohoto směru přináleží nepochybně anarchistům. Když teorie kolektivního majetku v Internacionále se prodrala — marxisti nestavěli se jí na odpor, neb jich státní socialismus zastávali a daleko za propagandisty nové teorie, dřívějšími mutualisty stáli kteří se o neobstojnosti a nedostatku Proudhonismu jako de Paepe a jiní přesvědčili. Vřelého obhájce došel tento směr i v Bakuninovi, stoupenci slovanského komunismu t. j. protiautoritní, federalistické, pozemky hromadně vlastnící venkovské komuny; v tehdejší době nazývali se tudíž stoupenci hromadného, pospolitého majetku jednoduše — revoluční kolektivisti (ku konci let 60tých ve Švýcarsku). Teprve v létech 1871 – 1874 přivlastnili si to jméno autoritní socialisti, jež jim anarchisti milerádi přenechali. V dřívějších létech uznáváno bylo sice, hromadné společné vlastnictví výrobních prostředků, nikoliv ale společný majetek výplodů práce. Teprve od roku 1876 proklamuje se společné vlastnictví nejen výrobních prostředků, ale i vlastních výrobků, t. j. komunistický anarchismus, který v oboru hospodářském na stanovisku volného komunismu spočívá.

Sociální demokrat: Jaké záruky, můžete nyní podati, které by za správnost vašeho tvrzení ručily? Jakkoliv teoreticky krásnými býti se zdají, přec musí se i prakticky osvědčiti, což však v podobném systému obyčejně postrádáme.

Anarchista: My bychom je zajisté za správné nepovažovali, kdyby možnost jich praktického uskutečnění v sobě nechovaly. Zcela přirozeně stavíme dva požadavky na komunistický anarchismus:

1)Musí nejvyšší záruku volného rozvoje umožňovati; nesmí žádných zárodků v sobě chovati, které by časovým vývinem rozvoj každého jednotlivce obmezovaly a moc, státnické živly ustavovaly.

2)On musí ze stávajících poměrů vyplynouti, v lůně vývinu současné společnosti ležeti, neb jinak podobala by se snaha, jej v platný život uvésti, libovolné, vývoj zdržující utopií, bezvýslednému namáhání.

Těmto oběma požadavkům vyhovuje dle našeho náhledu komunistický anarchism.

Sociální demokrat: Druhý bod musím docela popírati, jelikož naše společnost spěje ku kolektivismu; o tom není přec pochybnosti.

Anarchista: Dle našeho názoru odůvodněné pochybnosti. Objasním prvý bod. Každý dle svých schopností a sil, a béře od celkovité práce výplodů tolik, mnoho li potřebuje, jinak může se též říci, každý vyrábí a spotřebuje dle svých sil a schopností.

Sociální demokrat: Proč zneuznáváte princip, dle něhož jedenkaždý má právo na plný užitek své práce?

Anarchista: Jelikož tento princip chová v sobě umělou, donucovací nerovnost, tedy tou špatnou vlastnosti rozežrán je, která v brzku – nenávist, vládychtivost, sobeckost by zrodila, celou společnost na zcestí vehnala. Správné odhadnutí práce výtěžku není ani možným. Jen přibližně a to ještě „uměle” může se „něco” odhadnouti, však kým? Zvláštními znalci, určenými k tomu osobami, jichž pak posudku musí se každý podrobiti. Nové místo pro autoritu, pro nepřímé zákony, jinými slovy — čirá překážka u svobodě každého individua.

Sociální demokrat: Pakliže každý může sobě vzíti co chce, pak zahnízdí se v brzku lenost, přestane každá snaha a další bádání!

Anarchista: Mohli bychom říci, že budou pak lidmi solidnějšími, lepšími, atd. však vy mohl by jste se domýšleti, že chci se otázce dané vyhýbati. Již předem jsem vystihl, že máte zákonné donucování, které my celkovitě zatracujeme, na zřeteli. Dejme tomu, že i v našem zřízení vyskytnou se lenoši. Vždyť přec neprohlašujeme právě naši soustavu za plně dokonalou; avšak my pravíme, že tací lidé daleko méně škoditi budou ve volné než v kterékoliv jiné společnosti. Nikomu nebude se moci brániti, by svoji nelibost vůči lenochu neprojevil, že nechce s ním míti nic společného; daleko pravdě podobnějším je, že lenivá individua vzhledem ku přátelské shodě a ještě spíše z nutnosti morální — ku spolužití se všemi ostatními, které pak mnohem bližším a spřízněnějším než-li dnes bude, se přičiní, by i svojí schopností ku zdárné práci všech přispěla. Chtěl by jste nazvati totéž — donucováním? Pro nás značí také vzpouru většiny vůči protisocialnímu si počínání menšiny, což jest právě tak oprávněno, jako ve případě opačném. Hlavní odpor vůči pracovnímu donucování spočívá v této skutečnosti. Měli bychom snad k vůli lenivým individuím zákony, žaláře, četnictvo zavésti? Špatné následky těchto institucí stihly by ponejvíce nás pracovité lidi, kdežto lenoši, sobci a darebáci nejdříve by se vyšplhali ku zákonodárným křeslům, úředním místům a žalářníkům. O tom jsme velmi dobře přesvědčeni, neb jsou to následky autority, a proto spokojíme se tím menším zlem — od případu k případu diference (rozdíly) ty rozumným ushodnutím a předložením urovnati, jelikož nechceme se všichni o svobodu tu okrádati nechati.

Sociální demokrat: Já jsem též podotkl, že by přestala i veškerá snaha a další bádání samotně a u lepších lidí, pakliže tento komunismus zaveden bude.

Anarchista: Tento náhled vyplývá z čirého zapření přírody a pak z nesprávného pochopení komunismu. Ne práce, nýbrž příliš dlouhá práce a pak vědomí, že je člověk vydírán, tyto činitelé dělají práci nepříjemnou. V pravidelném systému je práce právě tak potřebnou jako pohyb svalů, ano možno říci, jako ukojení vnitřního, celého organismu; jedno doplňuje druhé. Mají-li však tito činitelé skutečně pravidelně jich potřebám zadost učiniti, pak je nutno by jedno druhému se přizpůsobilo. Rozmanitost, spolupůsobení ve volně sdružených skupinách lidí, kteří nepovažují se za vzdělané a nevzdělané, poručníky a posluchače, nýbrž za rovně prospěšný celek, učiní práci rozdílnou od té, jež dnes se vykonává, tak že nemáme čeho se strachovati před takou soustavou. A dále bylo by pouhým střílením do vzduchu, když bychom již dnes tvrditi chtěli, až k jakému stupni se komunismus rozšíří. Nepochybně na veškeré nutné ku žití prostředky — (výrobní nástroje, šatstvo, domy). Všeobecným měřítkem, zajisté bude, že tyto ku bytí člověka nutné pomůcky, jich přivlastnění si, aneb smonopolisování v málo rukou brzkou odvislost jedněch od druhých by přivodilo, musí býti pospolitým majetkem všech. Komunismus stane se pak tak zevšeobecnělým, ano něčím samo sebou se rozumitelným, jako příkladně dnešní užívání veřejných místnosti, zahrad a j. Praktické jeho úspěchy uspíší jeho v život vejíti.

Sociální demokrat: Také zřízení bylo by ovšem krásné; ale vy přec musíte doznati, že nemůžeme přese staré zvyky přeskočiti, že musíme jakousi mezidobní školu prodělati!

Anarchista: Vím předobře, že mnozí ne anarchisti za konečný ideál anarchii uznávají a totéž i veřejně prohlašují. Než my nechceme se oddávati ilusním předtuchám. Nejsme snad proto anarchisty, jelikož anarchie „krásným ideálem” býti se zdá, nýbrž jedině proto, jelikož poznáváme, že soustava, komunistický anarchism za podklad mající, tou nejpraktičtější, pro blaho lidstva nejzpůsobilejší je.

Sociální demokrat: Jak můžete to odůvodniti?

Anarchista: Předem z vývinu dnešní společnosti a pak, že žádná soustava přechodní, jíž se jiní domáhají, nepřispěje ku bližšímu uskutečnění anarchie, spíše ji poškozuje.

Sociální demokrat: Ale ku příkladu zásada výtěžku vlastní práce byla by přec vhodným přechodním požadavkem, ano velkým pokrokem.

Anarchista: Tuto otázku velmi rozšířeně zodpovídal K. Marx sám a já doufám, že vám bude známou, avšak chci ji v krátkosti rekapitulovat! Marx očekává nejdříve společenský stav s různými společenskými srážkami (pro úředníky, lidi, kteří nevyrábí, nýbrž mozkem pracují atd.) osobního výtěžku práce. On sám přiznává, že společnost taká spočívá na „stěsnaném boržoáckém právnictví”, že rozdělování není rovnoprávným, že jedněm ku dobru slouží mnohem více nežli druhým. Ano ještě více, on sám doznává, že jest to „právo nerovnosti” dle jeho povahy jako každé jiné právo, jinými slovy on uznává nespravedlivost „stejného práva pro všechny”. Je nám tudíž nepochopitelno, jak může pak poznenáhlým vývinem z tohoto systému komunismus odvozovati; když jedenkráte umělou právnickou nerovnost za podklad takého systému prohlásil a to vším právem, pak musel by logicky přiznati, že zárodková nerovnost opět jen nerovnost, roztřídění celé společnosti, různost hospodářské moci přivoditi musí. Na místě toho očekává Marx všech těch vymožeností, jež my za důsledky komunismu máme, proň jsou to zárodky komunismu, které z té přímo protikomunistické soustavy osobního práce výtěžku vyklubati se mají.

Sociální demokrat: Na každý pád — nemůžeme přec s jednoho — útvaru společenského do druhého skočiti.

Anarchista: To jest oblíbená fráze, která ve skutečnosti nic nedokazuje. Mimochodem řečeno — byl by skok ze společnosti, jak ji Marx v úryvku předeslal, v níž každá sobecká, protispolečenská touha dle nového námezdního systému bujet by mohla, daleko větším, než ze dnešní společnosti ku komunismu. Než my zavrhujeme vůbec doklad — „skok”, jelikož jest libovolným, nic neznamenajícím, jejž jeden vůči druhému použiti může. Nikdo nemá, bych se tak vyjádřil, měřítko dějin světa v kapse a kdo se tak nafukuje a nadutě praví: „To je a to zase není skok, ten ukazuje vlastní nevědomost”. Celý rozhovor o evoluci a revoluci točí se kol tohoto bodu.

Sociální demokrat: Oč opíráte vaše mínění, že vžijí se lidi bezprostředně a komunism?

Anarchista: Především očekáváme co přední následky komunismu neobyčejné množení se potřeb, kdežto vy sociální demokraté chcete po revoluci vše přesně odměřiti a tak spotřebu každého dle vykonané práce přistřihnouti „tedy nový námezdní systém“ zavésti. Lid brzo pozná, že novou mzdní soustavou dostal se z bláta do louže; on vezme na se sobeckou povahu a každý bude o překot závoditi, by co nejvíce shrábnul, více než druhý vydělal. Celá „obrozená” společnost zabočí v koleje „nového” otroctví. Zcela jinak bude tomu v okamžitě zavedeném komunismu. Každý pozná nastalý rozdíl v užívání, blahodárnost součinné práce a tím snažšího ukojení všech potřeb, které se zdvoj a ztrojnásobní v tom okamžiku, kdy se lid stane majetníkem všeho bohatství, v době toho poznání zajisté nikomu ani nenapadne, by se ku starému, odměřujícímu mzdnímu systému navrátil.

Sociální demokrat: Nemyslíte, že by totéž ku nesmírnému rozhazování výrobků vedlo?

Anarchista: Kdyby se tak i stalo, co na tom záleží, jen když totéž úspěch revoluce přivodí. Podivte se nyní, jak malichernými vaše názory do budoucna jsou. Dělník, který ku zahnání dnešních majitelů, ruku i život nasadil, zítra po revoluci spatří nové hlídače majetku, jeho dřívější vůdce, kteří se stali pány okamžitých poměrů, a on, který bojoval a trpěl propadá nové reakci novopečené byrokracie. Nedoznáte nyní omyl vašich názorů? Ještě jednou tudíž opakuji, použijme nejpraktičnějších prostředků, které by v brzku zaručily lidu právo na vše, co na zemi se nalézá, právo na skutečný blahobyt.

Sociální demokrat: Ještě jednu otázku: Jak můžete odůvodniti, že nynější společnost vyvíjí se ve smyslu anarchistickém? My vědečtí socialisti se domníváme, že okamžité soustřeďování se kapitálu a vždy více centralisací ustavující vývin výroby, nezbytně jednoho dne k tomu bodu dospěti musí, že společnost převezme ústřední řízení povšechné, mezinárodní výroby.

Anarchista: My jsme docela opačného názoru, jelikož jsme přesvědčeni, že jest to jeden z nejzávažnějších bodů, okolo něhož se odůvodnění našich názorů točí. Pakliže spěje společnost u jejím vývinu ku centralismu, pak je státní socialismus nevýlučným alespoň po tu dobu, dokud svoji zbankrotělost nezpečetí. Spěje-li však společnost ku decentralisaci, pak musí nezbytně ku anarchismu pokročiti.

Sociální demokrat: Vy anarchisti chcete i vědecký socialismus a jeho podklad rozviklati a vašim názorům nový vědecký základ přeložit?

Anarchista: Naše doklady nejsou novými a my byli bychom nemyslícími snílky, kdybychom se přidržovali nauk, aniž bychom tytéž odůvodnili mohli Mohl bych vám příklady a data uvésti; — než upozorním vás pouze na dvě odborové práce Petra Kropotkina — „Základy našeho obchodního systému” — „Princip příští přebytku vlády”— kde podrobněji otázku obchodní a hospodářskou rozebírá. Já uskrovním se všeobecným naším úsudkem a protivnými názory marxismu. Na prvý pohled vidíme ve skutečnosti soustředěni výrobních prostředků. Příčina toho neleží v pouhé technice výroby, nýbrž mnohem více v soukromém vlastnictví kapitálu a následku tohoto konkurence, která bud přímo, aneb ve způsobu kartelů, kimužků nepřímo k monopolu spěje. Z toho vyplývá, že nepřichází zde pouze boj různocenných, vždy větších strojů, tedy něco plně technického, neodvratitelného na váhu, nýbrž spíše boj mezi kapitály samotnými a ten padne i s odstraněním kapitálu soukromého. Dnes je možno jednomu neb řadě kapitalistů v celém kraji hospodářský život umrtviti, t. j. vše v jich rukou soustředili — tento vliv zaměňuje se velmi často s vlivem moderní techniky. Války, spekulace, kříse, kartely a monopoly, celní úmluvy přivádí kapitál využitkováním jeho nezměrného úvěru a jiných pomůcek, nikoli však přímo technika výroby. Co dnes vidíme — jest neustále se stupňující vývoj industrie ve vždy vícero krajích a zemích. Dřívější monopol Anglie jest rozbořen; Francie a Německo vyvíjely se místně a jsou dnes od Anglie neodvislými a připravily jí na světovém trhu závažnou konkurenci. V zemi, která za čistě hospodářský stát považována byla — Rusko — vyvíjí se industrie očividně, o čemž nám rusští marxisté jako — Plechanov v „Nos Controverses”, jakož i Kropotkin dostatečné číslice uvádějí. Zkrátka, téměř každá země stává se od druhé vždy více neodvislou a to vzdor moci kapitálu, konkurenci, která její starý monopol hájíc, tyto nové industrie z počátku převážnou silou potírá. Tento smět výrobní decentralisice, nerozlučně spojený s postupujícím rozsahem vzdělanosti, jest to, který nám hospodářskou zbytečnost, nepotřebnost a potud i vývojní nepříznivost, nemožnost centralisice dokazuje. Proto zdá se nám vaše víra v národní či mezinárodní, aneb jen v místní řízení centrální — výroby, právě takou utopií býti, jako sociálně křesťanských zpátečníků, kteří cechy, řemesla, rodné roztřídění společnosti zavésti chtí.

Prameny:

Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. New York: International Workingmen Ass´ociation of America

V Americe udá se v posledních letech ujímati hnutí, které úspěšné-li bude, znamenati může první vážný krok ku odvrácení přehnaného puritanismu, jakož i pozvolný třeba ale jistý úpadek comstockismu v této zemi. Jest to hnutí pečující o obmezení porodů, jež se rychle vzmáhá a v poslední době nabývá takového vlivu, že př. v městě New Yorku založeny již dvě organisace, sledující stejný cíl, – jedna skládající se z lékařů a druhá z žen a povšechných přívrženců tohoto hnutí.

Jest tomu již přes čtyřicet roků co do zákoníka vlády Spoj. Států vsunuta osnova, známá dle tvůrce svého jako „Comstock Law“, jež v poslední hodině odstupující vlády přijata byla a jež zakazuje rozesílání poštou jakýchkoli věcí, jež dle názoru Antona Comstocka zdály se býti „nemravnými“. To týkalo se náboženských i mravních názorů.

Robert G. Ingersoll se svými stoupenci se ihned vzchopil by zasadil smrtelnou ránu oné stati týkající se náboženství, což se mu také podařilo, neboť již několik roků později byl onen zákon zmírněn a náboženské předsudky odstraněny. Leč třeba poznamenati, že onoho zákona nebylo již zapotřebí. Ingersollova propaganda proti církvím a náboženství vůbec byla tak účinnou a rozšířenou, že přímou akcí a vzděláváním podkopal samotné základy církve a pitomý zákon zůstal ve Washingtonu viset jako vyschlá želví skořápka. Když nejevil se o náboženskou stránku onoho zákona již žádný zájem, byla ona část týkající se náboženství jednoduše škrtnuta. Ale za to tím pevněji sevřela se pěst zákona proti těm, kdož porušili mravní stránku osnovy. Aby nebylo nejasným co se za „nemravné“ považuje, bylo znění osnovy zákona tak poopraveno, že nemohlo býti pochyby o tom, co jest „nemravným“; kupř. předejití mateřství anebo předčasný porod, a viníkům pohroženo pětiletým žalářem a 5000 dollary pokuty – popřípadě obojí – v pádu usvědčení z přestupků těchto mravnostních ustanovení. Výsledek toho bylo, že ačkoli mnozí zákon ten porušili, př. použitím pošty ku rozesílání časopisů, magazínů i kněh s vyobrazením nahých těl, za což byli mnozí souzení a také odsouzeni, přece mimo jedné čestné výjimky byla jsem sama, která otevřeně tomuto potupnému zákonu proti volnému mateřství vzdorovala. Touto čestnou výjimkou byl dr. Elliot, zasloužilý a vážený člen lékařského povolání, který vida utrpení chudých a nuzných žen, prohlásil, že nebude dbáti Comstockova zákona a podá náležité pokyny všem, kdo toho potřebují. Několik dnů později došly jej dva dopisy, žádající o jeho radu – jedna pisatelka trpce si ztěžovala, že je matkou již devíti dětí a její manžel trpí nakažlivou nemocí; druhá praví, že je matkou desíti dítek a její muž je bez zaměstnání následkem nemocí. Dr. Elliot poslal oběma náležité pokyny. Následující týdny byl však zatčen a odvlečen do žaláře, kdež postaven před jistou ženu, Comstockovu špehounku, která oba výše uvedené dopisy odeslala. Byl souzen, uznán vinným a konečně odsouzen ku pětiletému žaláři za každý dopis a dodatečně ku zaplacení 10 000 dollarů pokuty. Dostal svrchovanou míru trestu. Odseděv si 6 roků byl konečně po usilovné agitaci omilostněn a na svobodu propuštěn.

Zdraví i duch jeho však silně vazbou utrpěly, jeho odborné postavení zničeno, stál zde jeho případ jako obrovská skála varující ostatní lékaře před následky překročení onoho zákona. – –

Neměla jsem žádné přání státi se mučednicí jako dr. Elliot, ale kojila jsem se horoucím přáním onen zákon podkopati, nikoli čekáním a snahou volební ho odstraniti, ale zašlápnutím jej přímou akcí, neboť přímá akce přináší výsledky, jichž celá desítiletí politické akce nedokáže.

V březnu r. 1914 počala jsem vydávati měsíčník „The Woman Rebel“, nesoucí hrdé jeslo: „Ni bůh, ni pán!“ a řídící se zásadou, že žena sama v sobě odchovati musí vědomou a bojovnou povahu proti všemu co jí zotročuje. Tento list hlásal především právo ženy nad vlastním tělem, chce-li čili ne,m býti matkou; ale toto právo podmiňuje znalost prostředků k zabránění oplodnění. Proto sloupce onoho listu byly pro diskusi o tomto předmětu otevřeny – a dopisy ze všech konců Soustátí se jen hrnuly. Sedm z devíti vydaných čísel bylo vládními orgány zabaveno, a konečně v říjnu m.r. vyřkla federální Velká porota proti mně tři žaloby, zahrnující 12 bodů, což mohlo znamenati výměr trestu 12 roků žaláře. Ale já neuznala za vhodné podstoupiti žalář za pouhý projev názorů. Tehdy byla již vytištěna a v různých skladištích po celých Sp. Státech připravena příhodná brožura podávající zdařilé informace o obmezení rodin. Ale úřady se o tom dověděly a následkem toho usilovaly o uspíšení mého soudu v domnění, že mne zavčas odstraší od další práce. Líčení soudní připraveno v měsíci říjnu a já žádala za odročení, abych se náležitě mohla připraviti. Konečně jsem líčení sama odročila odjezdem do Evropy. Tři dny později bylo v oběhu přes tři sta tisíc brožur pojednávajících o obmezení rodin.

Skutečnost, že jsem ženou prostředních let, jako matka, bez podezřelého vzevření, byli soudci pohnutkou, že mne pustil na svobodu bez náležité peněžní zálohy, a proto také můj odjezd autority státu nemálo pozlobil. I chtěli se aspoň na někom pomstíti. Nalíčili past vysláním jistého muže maskující se jako „kamarád“ do fotografického závodu p. Sangera. Tento člověk velice moji práci obdivoval a proto když přišel po druhé, svěřil mu p. Sanger jednu brožuru pojednávající o „Obmezení rodiny“, načež opustil atelier by za několik minut se vrátil v průvodu Anthony Comstocka, který měl už připravený zatykač na p. Sangera, jakož i rozkaz k prohlídce závodu, což se také stalo.

Na to snažili se jej přiměti k vyzrazení mého nynějšího pobytu a mých plánů do budoucna, za což mu slibovány polehčující okolnosti; ježto však ničeho nevyzradil, byl odvlečen do žaláře a bude držán než za něho mohla býti složena záruka. Jeho případ čeká projednání. Free Speach League se případu jeho ujala a snaží se mu vymoci veřejné slyšení před porotou. Nepochybně bude odročeno do říjnového soudního sezení. Několik týdnů později vloupal se někdo do závodu p. Sangerova, kdež odcizil schránku soukromých dopisů mnou z Evropy zaslaných.

Mezitím vzmáhá se bouře protestu proti zatčení a persekuování p Sangera, což přivodilo i značný zájem o předmětu obmezení porodů. Konečně ono veliké spiknutí hrobové mlčenlivosti je zlomeno a i kapitalistický tisk všestranně věc probírá. Jistý konservativní deník vypsal odměnu 25. – dol. za nejlepší článek o obmezení rodiny.

Jsouc u konce mého poslání jež mne do Evropy vedlo, vtírá se mi přirozeně otázka: Mám se vrátiti do Ameriky a čeliti těmto žalobám? My, kteří známe stát s celým jeho ústrojím víme, že nespočívá na rozumu nebo spravedlnosti, nebo na touze prospěti dobru lidstva. My jsme přesvědčeni, že stát zmocnil se nás jen násilím a proto bylo pošetilým chtíti se vrátiti v domněnce, že bych snad s vládou mohla rozumově věc mou rozvážiti.

Na druhé straně hrozí však nebezpečí, že toto hnutí může přejíti v ruce oficielních lékařů, což by znamenalo záměnu velkokněží – novou církve, jíž by dělnictvo na kolenou prositi muselo o ždibec pravdy, na níž má plné právo. Jest mým přáním, aby tyto poznatky byly přístupny všem dospělým mužům i ženám, zvláště pak mužům a ženám pracující třídy.

Poslední dobrou jsem však dopisy tak zaplavena, tolik přátel projevuje přání abych se do Ameriky vrátila a podstoupila zápas za osvobození pracujícího lidu z područí všeho otroctví, že jsem se konečně rozhodla do Ameriky vrátiti a před soudem se zodpovídati.

Nenechám se ovšem klamati myšlenkou, že by snad ony publikace a časopisy, jež dnes hlásají ideu obmezení plození prostředky legálními, postavily se za kohokoli, kdo hrdě vzdoroval a otevřeně porušil posvátnost zákona a učil prostředkům přímé akce. Znám velice dobře způsob zbabělého veřejného tisku a proto z té strany ničeho dobrého neočekávám. Země, která se chlubí posledním vědeckým objevem a vykazuje nejmodernější stroje a současně se honosí zákony dusící idee, upalujíc na hranici odvážlivce, kteří dovolují si otevřeně v zájmu svobody mluviti a jednati, musí býti konečně v těchto věcech odhalena a její vychvalovaná svoboda a volnost do pravého světla postavena.

Margaret H. Sanger

(in.: Volné listy; roč.: 24; 15. srpna 1915; č. 8)

I.

Obhájci kapitalistického zřízení a státního autoritního systému prohlašují zásady, snahy a cíle moderního anarchistického komunismu jednak za utopiii, za šílenou nemožnost, jednak za zkázonosné zločinství. Všichni, kteří mají prospěch a zájem na dnešním nespravedlivém a ohromné většině lidu záhubném zřízení, snaží se lidstvu namluviti, že komunismus a anarchismus jsou v moderní společnosti neuskutečnitelny, neudržitelny a nemožny. Za důvod a důkazy k tomu uvádí sobeckopu a různými vlastnostmi obdařenou povahu lidskou u každého individua a hlavně rádi poukazují na všecky větší, menší anebo úplné nezdary jednotlivých osob, které v různých zemích uprostřed kapitalistického světa, obyčejně na pochybných zásadách špatně pochopeného socialismu nebo komunismu, křesťansko socialistické nebo křesťansko-komunistické osady založily.

Je pravda, že mnoho takových podniků se nezdařilo následkem špatného základu, porozumění a řízení a hlavně následkem vlivu a moci státu a zřízení, v jehož železném rámci nemohly se vyvinouti ani udržeti. Je ale též pravda, že i vzdor tomu všemu, dosti takových starosocialistických nebo starokomunistických osad až podnes se udrželo a daleko blahodárněji prospívají, než každákoliv osada, založená a řízená dle systému panujícího, ačkoliv nemají toho pravého základu a duseny jsou stávajícími poměry kapitalistického státu.

Chtíti tedy posuzovat a odsuzovat ideje moderního anarchistického komunismu, na nichž má být příští společnost zbudována, dle pokusů jednotlivců se zakládáním křesťansko-socialistických anebo starokomunistických osad, je směšno a nerozumno a takovými důkazy kapitalističtí filosofové a národohospodáři zásady a ideje anarchistického komunismu nevyvrátí.

My nejsme žádní zbožňovatelé ani odporučovatelé zakládání podobných osad, naopak, my vždy při každé příležitosti jsme dokazovali, že takové podniky se v dnešním velkokapitalistickém zřízení vyvinouti, ba ani na ryzích komunistických zásadách na dlouho udržeti nemohou, poněvadž je moc vlivu a poměrů kapitalistického světa umoří, jako bujný a hustý plevel umoří libovonnou květinu, kterou vprostřed něj vsadíme. Vzdor tomu chceme ukázati, že i osady, založené na zásadách starého komunismu mohou prospívat, když jsou jen poněkud rozumně řízeny a když upír: „kapitalismus“ a polyp: „stát“ nemohou je úplně dostat do svých lapadel a ssavadel.

Jednou takovou zdárně prospívající starokomunistickou osadou je osada Buenos Amigos v Peruvii, v jižní Americe.

Don José Rodriguez, roku 1853 pojal myšlenku, založiti komunistickou osadu v Peruvii, aby dokázal, že komunistické zřízení, jehož staří kmenové a až dosud většina kmenů indiánských i jiných užívali, jest i v životě kulturních lidí možno. Byl to muž poctivý, jenž se nerozpakoval při tomto podniku celé své jmění dáti v šanc, byl důmyslný a rozumný, on pochopoval, že jedině úspěchem může sobě zjednati opravdových přívrženců a poněvadž měl za to, že sociální poměry, v nichž žil, jsou jeho podniku na závadu, uznal za nutné, úplně se isolovati a pokusiti se o provedení svých ideálů na takovém území, kde by se mu nekladly žádné překážky a kde by nemohl nikým vyrušován býti.

Ostatně nebyl on jediný, jenž se touto myšlenkou zanášel, neboť jeho důvěrná agitace seskupila kolem něho asi šedesát rozhodných přívrženců, kteří s ním sdíleli jeho náhledy a byli ochotní ho následovati. Vyhledal ministra vnitra a vyprosil od něho za mírnou cenu krajinu v severních končinách dosud nezalidněných, při řece Cototo ležící. Nebylo příčiny jeho prosbu zamítnouti, neboť půda této odlehlé provincie nebyla dosud obdělaná, a ministr domníval se, že stát může tímto pokusem kolonisace jenom získati. Zásobení nářadím a semenem, koňmi a skotem, stany a jinými potřebami, odebírali se vystěhovalci do svého území a dali se do díla. Don José Rodrigo, jenž opatřil nejvíce potřeb a byl tvůrcem této myšlenky stal se ředitelem kolonie a pojmenovali ji Buenos Amigos.

Od těch dob uplynulo čtyřicet let. Počátky byly obtížné, avšak kolonistům se podařilo svojí rozvahou je překonati. Dnes jest jich počtem asi tisíc, z polovice domorodí osadníci z Peruvie, Bolivie, Chile a z Brasilie, ostatní pocházejí z Německa, Anglie a ze severní Ameriky; ani jediný Francouz, Vlach neb Švéd nenachází se v této kolonii. Národnost španělská má zde rozhodnou převahu; tak bylo již z počátku a dle všeho bude i budoucně. Během čtyřiceti let se organisace znenáhla od původního směru a koncepce Dona José Rodriguezova odchýlila a přizpůsobila se praktickému životu. Tato organisace jest velice originální a poněvadž již po čtyřicet let trvá a bez překážky se rozvinuje, zasluhuje značné pozornosti.

II.

Prvotní myšlenkou zakladatelů byl naprostý socialismus, jenž zůstal i nadále základem celého podniku. Nejen půda, plodiny a hospodářské stroje náležejí společnosti, nýbrž i obyvatelé sami, pokud jsou členy kolonie, neboť se mohou vystěhovati aneb mohou býti vyloučeni.

Co týče se náboženského přesvědčení, nikdo nikomu v něm nepřekáží, ano přísné zákony zapovídají náboženské spory a přemlouvání. Kolonisté množí se většinou rodem, mohou však býti též přistěhovalí přijati, vyjma Indiány a černochy. Má-li cizinec do kolonie býti přijat, tedy se jeho dřívější poměry, zejména jeho mravnost přísně vyšetřují; byl-li přijat musí do společné pokladny složiti 500 piastrů. A to ze dvou příčin: předně stanou se spolumajiteli společného, sociálního jmění, a za druhé proto, poněvadž takové jmění jest kolonii zárukou, že nový člen jest spořádaný, pracovitý a že dovede spořiti.

Správa kolonie svěřena jest čtvero departementům; jest tu department práce, výchovy, obchodu a zdravotnictví. Tyto departementy jsouce spojeny tvoří „tribunat“, jenž obstarává záležitosti finanční a soudnictví.

Nic však není originelnější než systém finanční. Základní myšlenkou jest: práce platí tolik co peníze; následkem toho jest hodina mincovní jednotkoou. Ve všech školách, ve všech odděleních nachází se vyhláška:

„Šedesát minut tvoří hodinu, osm hodin jeden den, pět dní týden, čtyři a dvě pětiny týdnu měsíc a dvanáct měsíců rok.“

Dle tohoto rozvrhu řídí se oběh peněžní. Peníze pozůstávají z lístků různých barev, stejné velikosti a na nich jsou vytištěna slova „minuta“, „hodina“, „den“, „měsíc“, „rok“. Tyto lístky jsou vydávány a zaznamenány ve státní bance. Každý lístek má cenu té doby, jaká jest na něm poznačená; hodina rovná se ceně asi 32 centavos.

„Minutové“ lístky jsou pro drobný obchod nutné; jsou způsobilé, aby se jimi nejnepatrnější práce zaplatily. Těmito lístky platí se každá práce: každý dospělý člen kolonie musí bezvýminečně nejméně čtyři hodiny denně pracovati, není-li nemocen aneb z jiné důležité příčiny omluven. Normální doba pracovní jest osm hodin, avšak čtyři hodiny jsou závazné. Ten kdo jich nevyplní, jest vázán v sobotu neb v neděli dopracovati. Nedbalcům připomene dráb, ozbrojený silným řemenem, jejich povinnost. Tyto povinné hodiny jsou stejně placeny jako ostatní.

Jiných peněz mimo tyto lístky stíátní bankou vydané, není v oběhu; avšak ve státní bance nachází se též skutečné stříbro a zlato, výtěžek to za plodiny a tovary z kolonie vyvežené. Vývoz děje se po dél Limy; vyváží se přebytek obilí, vlny, másla, vajec a skotu. Kolonie má ale též své doly a továrny, lomy a hvozdy velmi výnosné. Vyvážené zboží prodává se za hotové peníze. –

Každodenně se vyplácí lístky pracovní doba za všelikou práci rovnými díly dle času, avšak každý člen může si ve veřejných krámech dle libosti své potřeby, šatstvo, nábytek a jiné předměty pro svoji potřebu koupiti; vše ale zůstává, tak jako půda, společným majetkem.

Touží-li někdo po vystoupení z kolonie může tak učiniti. Vymění se mu jeho lístky za hotové peníze; je-li členem kolonie přes tři léta, obdrží též podíl ze společného majetku, vypočtený dle doby, po kterou v kolonii pracoval.

Kolonisté jsou svobodní. Žádný zákon jich nespravuje a žádný posvátný řád je neváže. Jestliže muž a žena jsou sobě nakloněni, pak žijí tak dlouho pospolu, pokud jim libo, a svazek takový se platně rozvazuje tím způsobem, že jeden druhé prostě opustí. Dítky tomu nejsou nijak na překážku, neboť nežijí s rodiči a ani jim nenáležejí, nýbrž jsou majetkem společnosti, která se již před narozením oi ně stará. Matka odebéře se do zvláštní nemocnice a kojí dítko tak dlouho, až ho odstaví. Pak převezmou útlé dítko starší ženy, později škola, až doroste, načež ho vřadí mezi členy kolonie a přidělí mu takové zaměstnání, k němuž jeví nejvíce vloh. Avšak výdělek jeho zůstává vždy stejnoměrný dle pracovní doby, neboť se na zvláštní schopnost nehledí. V tomto oule netrpí se trubci. Lenoši bývají nemilosrdně vyloučeni. Krajina, kterou kolonie obývá, oplývá takovým bohatstvím, že uplyne dlouhá doba, než budou veškeré zdroje vyčerpány. Pracuje se celý rok bez přestání; když zima nedovoluje obdělávati role, pak bývají rolníkům přiděleny jiné práce.

Kolonie Buenos Amigos zřídila před několika lety vodovod z řeky Cototo, jenž zásobuje město znamenitou vodou. Ulice města jsou široké a čistoitné; byty jsou prostranné, prosté a zdravé. Toliko obecní dům zbudován jest v rozměrech velkolepých. Celkem činí kolonie dojem čistoty a podnik Dona Rodrigueza se dosud bez překážek udržuje.

Co ale říká tomu všemu peruviánská vláda? Konfiskace dítek pro obec a socialistická organisace nesrovnává se totiž se zemskými zákony. Vláda zamhouří oči a nastrčí dlaň; kolonie odvádí pravidelné daně, zemské úřady nebývají nikdy žádnou žalobou obtěžovány, a konečně vše to sehrává se v končině příliš odlehlé a osamocené. Ministerstvo vnitra si praví, že sice v Buenos Amigos neznají dítky svých rodičů, jenž se o ně naprosto nestarají, avšak péči béře na sebe obec, vychovává je, aby z nich byli užiteční členové obce; a také úmrtnost dítek je zde mnohem menší než jinde, tak že lze každý rok značný přebytek dítek napočísti. Konečně všichni obyvatelé žijí v míru a pokoji, kultura kolonie se značně vzmáhá. I uznala vláda, že bude nejlépe nemíchati se do záležitostí kolonie, tak jako se kolonie nestará o vládu.

Jest pravda, že Don José Rodriguez není žádným geniálním člověkem; on učinil koncese praktickému životu dle nabyté zkušenosti a základem jeho úspěchu jest prostá, ba primitivní myšlenka: práce. Učinil práci úhelným kamenem své budovy, postavil práci na roveň penězům, anbo důmyslnou kombinací nahradil cenu peněz cenou práce. Dle něho může jenom práce a nic než práce činiti nárok na zásluhu, on nebral sobě, za úkol potlačiti bohatství, pokud, jako v Buenos Amigos, nabývá se prací a vzrůstá úsporami, nýbrž odstraniti bádu a nouzi, beoť v obci každý jest vázán několik hodin denně pracovati, a poskytují se mu tedy podmínky jeho existence. Konečně podnikateli podařilo se založiti kolonii, ve které nemají místa lenoši, a zabrániti přístup lidem neschopným a k práci nezpůsobilým, neboť tito, jakož i lenoši žijí z výdělku těch, kteří pracují. –

Takové zřízení má a tak prospívá starokomunistická osada Buenos Amigos v Peruvii dle C. de Varigniho.

C. de Varigni.

(Dělnické listy; roč. 1; 1893 – 94; č. 28)

Anarchisté nevolí proto, jelikož jsou si důslednými, zastupujíce v pravdě socialistickou stranu. Oni nevolí, protože jsou protivníky panujících zřízení a autorit, celého dnešního státu, ať již jakéhokoliv druhu. Následkem toho je jim nemožno ani formálně tento uznávati, nebo docela sami jednu jeho část tvořiti. A i kdyby tuto lež a přetvářku na sebe vzali, co by to pomohlo?

Patrné naučení podává nám německá sociální demokracie. Ta byla z počátku revoluční, pak ale zaběhla se do slepé uličky – do bažin parlamentarismu, k velké škodě celého socialistického hnutí. Kdyby se její „vůdcové“ byli spokojili jen s protesty (k čemuž se vůbec jen měli dáti volit) proti všemu tomu dnešnímu zločinnému hospodářství, tu bylo by to tak daleko, alespoň ne tak rychle, nedošlo. Ale parlamentarismus nakazí všecky své členy.

Kdo totiž jednou zadá anebo vzdá se svých zásad, – ten vzdal se sebe a své věci. A ve vývinu sociální demokracie, ve vývinu socialismu to spočívalo, že anarchismus stane se jeho dědicem. To musí se státi vždy a vždy jasnějším.

Anarchismus není jen poslední fásí sociálního hnutí, nýbrž jeho zjev, jeho uskutečnění, to jest uskutečnění jeho zásad, znamené období nové, kultivované společnosti.

Anarchismus spočívá sám v sobě; on jest protivou všech panujících nepřirozených mocí a zařízení; jest jejich úhlavním nepřítelem a poctivým, pevným a hrdým dost, neustoupiti ani vlas od sebe. Anarchismus se nevzdává, protože je sebe vědom a hrdě vědom. Je to jediný živel, a kterým přítomnost nemůže smlouvati. On jest pravdou; to co vládne jest lží. Tato jest přítomností, on jest budoucností. Oba dva jsou tolik co voda a oheň, co bouře a slunečný jas, co noc a světlo. A on – co jasný den – prorazí temnotu… zůstane-li sobě věren. Avšak v něm, v anarchismu, spočívá věrnost a pravda sama.

Anarchismus zvítězí, ne brutální mocí svých protivníků, nýbrž svou vlastní mocí, mocí svého slova, své myšlenky. On zvítězí jako křesťanství rozšířením svého učení, hlubokým pochopením tohoto, vtělením v maso a krev; jeho svaté pravdy budou v osobnosti jeho zvěstovatelů šířeny a přecházeti budou v srdce posluchačů.

Tento anarchismus nezná žádné smlouvání a handrkování s přítomností! Zarděl by se studem před tím!

Tento anarchismus je odkázán na sebe, spočívá sám na sobě, – na dobré půdě a ne na kolísajícíc, zřícením ohrožené přítomnosti.

Tento anarchismus má své cesty jako má své myšlenky. Může se nejlépe dařiti, prospívati a objevovati se, ve světnici učence, na tribuně řečníka, v debatující schůzi lidu, při výměně myšlenek těch nejdůmyslnějších a nejmoudřejších. Tím, jakož i neúnavnou agitací, neustálým přenášením slova ze strany jednoho na ostatní, zrovna jako se děje rozplozování větrem zavátých semen, věrným, pevným držením dohromady, rázným postavením a jednáním snaživých, obezřelých vůdců a konečně i tou mravní sílou, spočívající ve výroku: „ratio vincit“ (rozum vítězí, rozum prorazí si cestu) – jest rozšířením anarchismu zajištěno, které může býti porovnáno s oním dravým proudem, s obrazem jeho, kterého básník Goethe v básni o učení Mohamedovu použil.

Budova, kterou anarchismus zbořiti má, jest tak prohnilá a zpuchřelá a těm, co v ní bydlí je tak nevolno, nebo jim tak brzo bude, že tato revoluce, jež ty nejsvatější idealy a požadavky zastupuje, právě neodolatelností pravdy a neodolatelností mass, které se k ní pohrnou, spíše zvítězí, než zoufalými elementárními, dost často spravedlivými, ba donucenou obranou způsobenými vzpourami, proti zločinné a nestoudné spřeži boháčů.

Německy napsal Alfred Cless

(Dělnické listy; 24.11.1894)

Ohromný zmatek nejrůznějších idejí a skutků odehrává se v současné společnosti. Denně odehrávají se veliká drama v lůně této. Nikdo nelze obsáhnouti, aniž komu lze najíti přesný výraz, o tomto hrozném chaosu, který lidstvo třídí. Všude klam, lež a podvod. Společnost nalézá se u velikém mravním úpadku. Čím lživější povaha, čím podlejší její jednání, tím spíše lze se jí nadíti uplatnění. Hlubší snahy a cítění u veliké části této společnosti jsou neznámy a prodírají-li se na povrch, jsou zneuznány a dušeny v zárodku, aby nebyly brzdou těch povah, jichž snahou jsou nízké ctižádosti a jejichž doménou je vyniknouti jakkoli, jen když nízká vášeň za prospěchem je korunována vítězstvím.

V tomto ohromném chaosu vzrůstá hnutí, jež bylo přijato tak, jak to současná společnost a morálka vyžaduje. Celá lidská soustava potřebuje pronikavé změny. Změny úplné, neb jen na troskách této shnilé soustavy lze od základu stavěti novou, moderní společnost. V těchto divokých a strašných chvílích, v tomto rozvratu drsného nezřízeného zápasu bez slitování, plného lží, klamu, podvodu, nejnižších choutek a vášní, přichází žena.

A tu se ptáme: Je žena schopna zúčastnou býti ve veřejném životě, při těchto kříklavých poměrech? Zde nutno uvažovati a představiti si, co žena je dnes a čím má býti a jakou úloha, kterou na prknech tohoto společenského jeviště bude hráti.

Úkol, rozřešiti tuto ve svých konsekvencích nejdůležitější otázku, s jakou se kdy v této formě lidstvo setkalo, je úkolem plným zodpovědnosti, jež musí každý, kdo hnutí tohoto si blíže všimne, vzíti na zřetel. Nezáleží již na tom, jaká žena byla, ani jakou je, nýbrž na tom, jakou má býti, nebo spíše, jakou ona chce býti sama.

Jakmile se žena objevila na forum veřejnosti, ihned jsme pozorovali, jak mnoho povolaných i nepovolaných činitelů objevilo se po boku tohoto hnutí, aby ihned v začátcích jeho byl dán hnutí onomu jistý směr a ráz. Jak ubohé, směšné a zároveň – a na to budiž kladen důraz – nebezpečné je toto jednání. Je nutno míti na zřeteli, že žena teprve přichází do veřejného života a proto je povinností v tomto směru pracovati.

Příklady náís učí a zkušenosti dokazují, že žena již přírodou nadána je zcela jiným bohatstvím citů a že bude namnoze nazírati na věci zcela jiným způsobem než muž, celkově hrubší a surovější. Proto je také nutností, má-li se prospěti věci a celku, nenechati přístup různým tendencím a směrům, aby svoji sugestivností odváděli hnutí na pole činnosti různých politických stran. Vychovávati a učiti samostatnosti, to budiž heslem všech, jež s hnutím tak důležitým, jako je hnutí žen, myslí a cítí upřímně.

Zdá se mě zde na těchto místech a v tomto listě nízkým a zbytečně reagovati na několik slov, jež mají ráz z části polemiky a z části cynismu, v časopise „Obrana“ ze dne 27. března, v článku pod záhlavím „Volební právo žen“ uvedené. Jako anarchista, zneuznávající každou zákonnou formu, tudíž ani žádného zastoupení, nestavím se nikterak proti tomu, aby žena volila. Ale mám za to, že rozhodnutí má náležeti na ní samé.

Až ženě náležitě vysvětlíte příčiny krise, v poslední době takřka chronické, s největší možnou pravděpodobností, pak jistě i žena a daleko dříve, než vy muži, pochopí, že volební lístek nemůže rozřešit krisi a hospodářskou mizerii, jako nemůže být mezníkem proti bídě a hladu. O tom buďte přesvědčeni, že vy budete ještě dlouho a dlouho věřit v tento uzákoněný směr a tím i ve změnu pomocí zákona, lepší příští vašeho života, co ženy – necháte-li jim volnost a neotrávíte-li je ustavičným poukazováním na formy, respekty před zákonem atd. – vám dokáží, že jsou ještě jiné cesty a prostředky k šťastnému a svobodnému životu. Připadá mi jednání různých frakcí jako strach. aby žena nevymkla se z obětí politických aspirantů. Než nebojte se. Vychovávejte ženu, a ona bude zkoumat prostředky a snad uzná také ten vámi navržený lístek volební za jeden z nich. Ale pak vás upozorňuji, musíte užít všech možných prostředků, jakmile žena lístek bude mít a jej užije k řešení společenského problému, aby podal důkaz, že má skutečnou cenu, mírnit hlad a bídu a nezaměstnanost. Nedovede-li dodati důkazů, pak buďte jisti, že jste prohráli bitvu, a žena to bude, která vám pak podá důkazy o taktice v politickém, sociálním a hospodářském životě. Dovedli-li jste davy v massách vésti od jedné hospodářské porážky, až na malé výjimky, do druhé, u žen se vám to nepodaří.

Fráze nejsou nic platné. Ty mají chvilkovou cenu. Jsem nucen upozorniti ještě na jednu důležitou věc, kterou následkem krátkého času nebylo možno náležitě rozebrati. Jest to otázka čistě ženská, tzv. specielní, týkající se vnitřního života žen. Jako muž a jako člověk, v duši upřímně si vážící neposkvrněnosti ženy, součástky příbuzné našim matkám, sestrám a dcerám, mám za to, že by nebylo úplně na místě, probírati tyto nejvznešenější city, dřímající v každém poctivém člověku, lidmi, kteří jsou k tomu nejméně povolaní.

Otázky tyto a debata o nich staly by se brzy banálními a otřepanými, zejména odkrývali-ly by se lidmi k tomu tak málo povolanými jako jsou mužové, pokud nejsou aspoň doktory, lékařky neb vychovatelé a když by scházeli, ženy z lidu a vlastního hnutí. To pravím proto, ne abych urážel někoho, ale cítím, že žena, ta žena, jak ji před sebou vidíme, není schopna dosud vlastního úsudku, vlastní samostatnosti, a proto tento rychlý směr výchovy, předbíhající ony směry průpravné, byl by, jednak špatně a nelogicky chápán a na straně druhé mohl by býti, následkem povrchního pojetí, neporozuměn a různými živly využíván a byl by to první krok k hrobu, v krátkém a nadějném tomto hnutí žen, krok k prostituci. K tomu bych nikdy nemohl zvednout ruku k souhlasu.

napsal český anarchista s pseudonymem F. J.

(in.: Volné listy; roč. 23; 15. dubna 1914; č. 3)