Resoluce syndikalistů proti předloze hornické penze a zaopatřovacích fondů (1919)

ahistorie

Shromáždění horníci, především z řad syndikalistického Sdružení československých horníků v Dolním Litvínově a Lipětíně se na veřejné schůzi dne 8.června 1919 usnesli na následující rezoluci, která vyjadřovala protest ohledně protidělnických návrhů sociálních demokratů:

„Shromáždění horníci na schůzi dne 8. června 1919 v Dolním Litvínově protestují proti předlože podané soudruhem Karlem Brožíkem v Národním shromáždění, týkající se zvýšení hornické pense.

Protestujeme proti ní z těch důvodů, že známe práci hornickou, o které jsme přesvědčeni, že není možno horníku vypracovat 40 roků, po kterých by měl nárok na pensi v obnosu 1200 K, jak navrženo je v oné předloze.

Odporučovali bychom oněm pracovníkům se strany sociálně demokratické, kteří na oné předloze pracovali, by přišli a ochutnali práci hornickou při všem to strádání jak v životních potřebách, tak i v bytových otázkách a pak bychom žádali, by se poctivě vyjádřili o propracování 40 let v dole. Tím myslíme, že bychom přišli k rozumnému resultátu se strany navrhovatelů.

Dále se praví v oné předloze o zastoupení do správy zaopatřovacích fondů a navrhuje se stejný počet se strany kapitalistů i dělníků.

Tážeme se? Proč se stále mluví o zastoupení nějakých kapitalistů, když na druhé straně se mluví o vyvlastnění dolů? Nebylo by lépe, kdyby jste již jednou sundali škrabošku a ukázali jste světu ve své pravé podobě?

Myslíme, že by to uzdravilo i mnohé vaše stoupence, neb dle doslechu ani ti, kteří jsou poctivými stoupenci sociální demokracie nesouhlasí samou předlohou!

Upozorňujeme jak soudruha Brožíka, tak i O. Štěpánka, P. Cingra, L. Píka a L. Austa, kteří jsou podepsaní na oněch návrzích, že pomalu vycházíme z té jejich ohlupovací myšlenky a nenecháme si něco vsugorovati, co oni za dobré uznají, z čehož by měl požitek ne dělník-proletář, nýbrž jistá odrůda příživníků.“

Resoluce Spolku socialistických bezvěrců v Bílině na podporu španělské revoluce(1936)

ahistorie

»Členstvo Spolku socialistických bezvěrců v Bílině vyslovuje svůj obdiv a vřelé sympatie pokrokovým občanům se Španělsku, kteří se zbraní v ruce hájí práv a svobod lidem volené demokratické vlády. Shromáždění zároveň žádají příslušné úřady, aby »Červenému kříži«, který z lidskosti by měl pomáhati obětem španělské války, léčivy i hmotně, nebyly činěny překážky, neboť neutralita se vztahuje jen na zbraně. Pryč s fašismem, ať žije demokracie!«

Zbabělá demokracie demokratické státy s Francií v čele se úzkostlivě varují nejen skutečně pomáhat španělské vládě v jejím heroickém zápase, ale nedovolují ani, aby jejich občané projevili jí mravní sympatie, aby prý nevyprorokovali reakci. Zato reakce z Portugalska, Italie a Německa docela veřejně a nestoudně dodává povstalcům letadla, tanky, děla a střelivo v takovém množství, že by proti němu nemohl vydržet ani žádný mocný stát. Nedávno u nás úřady zabavily sbírku na pořízení léčiv raněným miličníkům. Po pádu Trůnů zdržovali francouzští celníci obyvatelstvo, prchající v zoufalé hrůze před zvířecími hordami vítězných povstalců, až tito mohli přivléci strojní pušky a děla, jimiž rozstříleli prchající civilisty na pohraničním mostě. V každé válce se šetří těch, kdo se vzdají, tím spíše těch, kteří utíkají, zejména žen a dětí. Oficírská vzpoura na to plivá. Docela cynicky před očima civilisovaného světa vyvraždí uprchlíky, a demokracie — mravně »rozhořčená« —jim je ještě podrží, aby neporušila neutralitu. Tisk celého světa, zejména anglický, prolévá krokodýlí slzy nad každou poškozenou kaplí, ale tenhle zvířecí cynismus mu nevadí. „

Ve Španělsku se bojuje za osud celé Evropy. Podlehne-li demokracie tam, čeká nás století tmy, proti níž byla středověká ranním úsvitem. Neodhodí-li demokracie nemužné ohledy, nezbaví-li se její vůdci zbabělého strachu před svraštěným obrvím Mussoliniho a Hitlerovým, nepostaví-li ve své čelo muže činu na místě bab jest její osud zpečetěn. Dějiny jsou spravedlivé, dávají vítězství jen tomu, kdo se včas rázně odváží boje. Takovými ohledy se konečný boj neodvrátí, jen se prohrává předem. Na popravišti byli stateční i ti pobělohorští páni a měšťané.

Kdyby byli včas projevili jen setinu té statečnosti, místo opatrnické polovičatosti, nemusili se na tom popravišti octnout. Vezmeme si poučení z dějin vlastních i cizích? Přestanou konečně naši předáci s tím svým věčným: Buďme jen všichni tiší, ať nás nikdo neslyší? Demokracie bez rázné vůle к životu a bez odhodlanosti к boji zahyne, protože v tom případě života nezaslouží.

Policejní statistika anarchistů z roku 1901

ahistorie

Po potlačení stávky v roce 1900 a velkém perzekučním zásahu proti anarchistickému hnutí v letech 1899 -1900, kdy byla zakázána a rozpuštěna většina anarchistických spolků vstupovalo hnutí do jednoho z nejtěžších dnů své existence, hnutí bylo skoro zcela rozbito. Začátkem roku 1901 se policie chtěla přesvědčit o jeho stavu a pro Čechy vypracovala statistiku anarchistů podle okresů. Celkem se policii podařilo napočítat 957 příslušníků anarchistického hnutí. Tuto statistiku je nutno brát s rezervou, nevypovídá o skutečném počtu anarchisticky smýšlejících, ale spíše ukazuje obraz aktivně působících anarchistických agitátorů a funkcionářů spolků.

Hlášení jednotlivých okresů k 22.únoru 1901:

1.Aš – žádný

2.Ústí nad Labem – 12

3.Benešov – 14

4.Horšovský Týn – 2

5.Blatná – 16

6.Český Brod – 12

7.Česká Lípa – 3

8.Broumov – 8

9.Most – 117

10.České Budějovice – žádný

11.Chotěboř – 1

12.Chrudim – 16

13.Čáclav – 3

14.Dubá – žádný

15.Havlíčkův Brod – 10

16.Duchcov – 176

17.Cheb – žádný

18.Sokolov – 1

19.Frýdlant – žádný

20.Jablonné – žádný

21.Jablonec nad Nisou – 31

22.Kraslice – 1

23.Vrchlabí – 2

24.Vysoké Mýto – žádný

25.Hořice – 20

26.Jičín – 2

27.Jáchymov – žádný

28.Mladá Boleslav – 3

29.Kadaň – žádný

30.Kaplice – žádný

31.Karlovy Vary – žádný

32.Karlín – 5

33.Kladno – 18

34.Klatovy – 9

35.Kolín – 8

36.Chomutov – 9

37.Hradec Králové – 11

38.Dvůr Králové – 1

39.Kralovice – žádný

40.Krumlov -žádný

41.Kutná Hora – 7

42.Lanškorun – 9

43.Louny – 3

44.Ledeč – 9

45.Litoměřice – 2

46.Litomyšl – žádný

47.Žlutice – žádný

48.Mělník – 1

49.Stříbro – 1

50.Týn nad Vltavou – žádný

51.Milevsko – 4

52.Mnichovo Hradiště – 7

53.Náchod – 23

54.Nový Bydžov – 4

55.Jindřichův Hradec – žádný

56.Nové Město – 3

57.Pardubice -6

58.Pelhřimov – 2

59.Plzeň – 19

60.Písek – 6

61.Planá – žádný

62.Poděbrady – 17

63.Podbořany – 2

64.Polička – žádný

65.Prachatice – žádný

66.Přeštice – 11

67.Příbram – 9

68.Rakovník – 23

69.Roudice – 8

70.Rychnov – 2

71.Liberec – 29

72.Rokycany – 30

73.Rumburk – 2

74.Žatec – žádný

75.Slaný – 12

76.Šluknov – nezjištěno

77.Sušice – žádný

78.Sedlčany – 9

79.Semily – 14

80.Žamberk – 8

81.Smíchov – 5

82.Jílemnice – 1

83.Strakonice – 13

84.Tábor – 20

85.tachov – žádný

86.Domažlice – 4

87.Teplá – žádný

88.Teplice – 29

89.Děčín – 1

90.Trutnov – 10

91.Turnov – 4

92.Královské Vinohrady – žádný

93.Třeboň – 3

94.Žižkov – 8

95.Pražské policejní ředitelství – 66

Dělnická záložna v Praze (? – 1901)

ahistorie

Dělnická záložna v Praze byla založena anarchisty, aby podpořila vznik anarchistických výrobních a spotřebních družstev. V roce 1900 byl předním funkcionářem Dělnické záložny anarchista a redaktor Stanislav Kostka Neumann. Ještě během roku 1900 se Dělnická záložna pokusila zřídit Kooperační obuvnictví v Praze. Pro nedostatek kapitálu však oba podniky skončily počátkem roku 1901. Do podniku Kooperačního obuvnictví byl velkou měrou zapojen žižkovský anarchista a švec Michael Kácha.

Michael Kácha (1874–1940)

I.výroční sjezd České anarchistické federace (1905)

ahistorie

Česká anarchistická federace (ČAF) bilancovala svoji roční existenci na svém I.výročním sjezdu o vánocích roku 1905 v Praze. Sjezdu se účastnilo 43 delegátů, především pražských členů, který konstatovali, že ČAF čítá celkem 260 členů rozdělených do 23 místních organizací. V září 1905 měla ČAF dokonce jen 226 členů. Přistoupila nová skupina ve Varnsdorfu. Na sjezdu bylo doporučeno, aby členové ČAF vstoupili do České federace všech odborů a měli tak dvojí členství. Hlavní referát na sjedu podal Ladislav Knotek. Jedním z hlavních bodů jednání sjezdu byla antimilitaristická propaganda. Ladislav Knotek na sjezdu navrhl vytvořit přímo antimilitaristickou federaci, která by obstarávala antimilitaristickou agitaci. Ladislava Knotka k tomu inspirovala skutečnost, že se v té době v severovýchodních Čechách ustanovilo několik antimilitaristických skupin mladé anarchistické generace a přihlásily se k Mezinárodnímu dělnickému sdružení protimilitaristickému, založenému v Amsterdamu v roce 1904. Návrh sice neprošel, avšak bylo rozhodnuto v tomto směru spolupracovat s českými socialisty a antimilitaristicky pracovat prostřednictvím tisku, letáků a ovlivňováním rekrutů. Sjezd přijal za svou zásadu generální stávku, o které na sjezdu řečnil Karel Vohryzek a zároveň rozhodl v zesílení protináboženských akcí. Slíbil podporu volnomyšlenkářskému spolku „Augustin Smetana“, ale mezi anarchisty měli tuto akci vést vlastní řečníci. Dalším projednaným bodem byla otázka tisku. Karel Vohryzek navrhl ČAF sloučení Práce s Omladinou. Proti návrhu se postavil především Michael Kácha. To přijato nebylo. Sjezd se vyjádřil také k opoziční skupině anarchistů kolem Františka Hajšmana a Františka Dlouhého a spol. Bylo rozhodnuto ponechat ji svému osudu, varovat před jejich podniky všechny příslušníky hnutí a neudržovat s ní styky.

Mimořádná valná hromada Sdružení československých horníků v Třebušicích (1929)

ahistorie

Na mimořádné valné hromadě místní odbočky Sdružení československých horníků v Třebušicích byl zvolen nový výbor. Předsedou zvolen Pánek Alois, jednatelem Kaftan Felix, pokladníkem Vraný František a kolportérem Hornických listů Pengrt Josef. Korespondenci vyřizuje jednatel kaftan Felix na adrese Třebušice č.p. 36.

Důvodem svolání mimořádné valné hromady byla skutečnost, že několik málo členů včetně předsedy Pulce Antonína přeběhli do „žluťáckých“ zaměstnavateli řízených odborů. K tomu se vyjadřuje jednatel odbočky Felix Kaftan následovně:

„Jinak připomínám našim členům, aby nedbali přeběhlictví několika slabochů, kteří sami neví, čím jsou. Uvědomí-li si členové, jak tito lidé kdysi zuřivě brojili proti zavedení Genstkého systému, jak jim nestačily plíce na volání po jednotné frontě a pozorují nyní jejich metamorfosu, utvoří si již sami o pevnosti zásad jejich správný úsudek. To jsou třtiny větrem se klátící a jako se jim pojednou znelíbilo v organisaci naší a přeběhli do druhé, tak přeběhnou i odtamtud a jelikož zahnuli do prava, lze předpokládati, že nakonec zakotví v nějakém Národním sdružení pod protektorátem pánů vlasteneckých kapitalistů. Takových slabochů nedbejme více nežli tuniky naší prabáby před sto lety. Člověk jenž mění zásady a přesvědčení každou chvíli nemá pro organisaci založenou na podkladě mezinárodní solidarity a třídního boje žádné ceny.“

Velký tábor anarchistů 24.září 1905 v Lomu

ahistorie

Dne 24.září 1905 svolali anarchisté do Lomu velký tábor horníků. Tábor se zabýval bratrskými pokladnami, především jejich špatným vedením a okrádáním horníků. Tábora se účastnilo na 7000 havířů. Na řečnickém stupínku se vystřídali známí anarchisté a přední funkcionáři České federace všech odborů Antonín Řehoř, Václav Meixner, Karel Vohryzek a jiní. Karel Vohryzek hřímal před shromážděným davem o všeobecné stávce a o bezvýslednosti boje za všeobecné hlasovací právo. Několikatisícové shromáždění zároveň přijalo resoluci sepsanou Karlem Vohryzkem jako protest proti věznění a šikanování anarchistického básníka Fráni Šrámka za jeho antimilitaristickou báseň „Píšou mi psaní“.

V tomto čísle anarchistického časopisu „Práce“ byla otištěna Šrámkova báseň „Píšou mi psaní“

Předporada ČFVO 15-16.4.1906 v Roudnici

ahistorie

Ve dnech 15 a 16.dubna 1906 se v Roudnici nad Labem sešla předporada České federace všech odborů k jarnímu sjezdu. Na předporadě ČFVO bylo zastoupeno 17 místních organizací. Probírala se otázka tisku, kde bylo konstatováno, že publikační orgán Nová Omladina ztratila na 500 odběratelů, co zapříčinili konfiskace a tím zsůsobené nepravidelnosti ve vycházení. Bylo rozhodnuto, aby Nová Omladina, začala vydávat zvláštní přílohu pro textilní dělníky. Bylo rozhodnuto, aby ČFVO převzala iniciativu v organizací prvomájových oslav anarchistů. Pod heslem boje za osmihodinovou pracovní dobu měla ČFVO uspořádat demonstrace a schůze v Lomu (řečník Karel Vohryzek), v Břežánkách a Duchcově (Stanislav Kostka Neumann), v Ervenicích (Kopecký), Sokolově (Jan Opletal), Hostomicích (Elsnic), Červeném Kostelci (Charvát), Ústí nad Labem (Maixner), Liberci (Václav Ort), Mostě (Hynek Holub), Motyčíně (Ladislav Knotek), Plzni (Bedřich Kalina) a Praze (Antonín Řehoř).

ČFVO

U HROBU MICHAILA BAKUNINA (1909)

ahistorie

Přinášíme článek zaslaný českým anarchistou, který v březnu 1909 navštívil společně s dalšími českými anarchisty odešlými do zahraničí za prací hrob Michaila Bakunina v Bernu. Otištěn byl na stránkách anarchistického týdeníku „Hornické listy“:

„Jest měsíc březen a Bern, tato směsice středověké a nové doby, leží ještě hluboko pod bílým příkrovem.

Venku, na druhém konci města, odpočívá Michail Bakunin, to, co bylo po něm smrtelného. Několik přátel putuje k jeho hrobu.

Jest okolo polední hodiny. Hřbitov je liduprázdný, nikoho není k spatření, i hrobaři zdáli se v jich věčné práci ustati.

Všecko je zaváto a cesta těžko k nalezení, spousta náhrobků rozprostírá se před našimi zraky a skoro všecky zaznamenány jsou zlatými nápisy, činíce takto onen kousek lidského života nezapomenutelným. Odvážně skočili jsme do vysoké hromady sněhu, kterým byly cesty zaváty a vpravo od nás uzřeli jsme vysokou stavbu, městské krematorium. Vlevo od krematoria má odpočívati Bakunin.

Hledáme neúnavně, od řady hrobů ke druhé probíháme a jako alegorie stojí to před naším duševním zrakem: bylo těžko dostoupiti až ku slunečné výši jeho ducha, dokud žil a plodně působil a nyní nesnadno jest i hrob jeho nalézti. Velicí ukazatelé lidskosti jsou vždy ztraceni v úkrytu…

Konečně stojíme před jeho hrobem. Jest jednoduchý, bez okrasy. Odklidili jsme sníh rukama a nalezli věnec, který zakrýval číslo hrobu. Krásnou jednu ozdobu má ale hrob našeho velikána přece. Jest to prostý, nahoře otesaný kámen, nechá nás vzpomenuto na slova Bakunina o jeho životě.

Na kamene jiskří se v zlativých písmenech slova:

MICHAIL BAKUNIN

1814-1876

Nic více. A přesto něco, co se jako doplnění vyjímá a tento hrob od jiných odlišuje.

Náhrobní kámen je nazpět kryt vysokou jedlí, která se vysoko nad ním do modrého nebe vypíná.

Dlouho stojíme v myšlenkách pohříženi nad tímto rovem, který kryje tělesné pozůstatky nám tak drahého zvěčnělého. A pokušení je příliš veliké: Jako jsme byli duchem tohoto giganta uchváceni a stali se tak bojovníky anarchie, strhla nás i památka naň sebou a každý z nás oloupil hrob o několik listů, které ukryty pod sněhem, na hrobu byly roztroušeny a učinili jsme tak třeba ve smyslu mrtvého. Zde odpočívá jeden z největších Internacionály Anarchismu: Michal Bakunin!

Pomalu loučíme se s hrobem. Až do poslední chvíle hledíme vždy a opět nazpět k onomu místu, kde lehký vánek jemně korunou vysoké jedle zachvívá a odkud přívětivě zdá se nám na pozdrav kynouti.

V Bernu, v březnu 1909, P.R.

hrob Michaila Bakunina v Bernu ve Švýcarsku